Psaní je ve své podstatě ta nejjednodušší věc na světě. Neexistují totiž žádné vnější překážky, které by vám v něm bránily. Stačí vám k němu tužka a papír, případně ten nejobyčejnější počítač s textovým editorem. Časově náročné je stejně jako dívání se na televizi (a tu sledujeme často a velmi rádi, že?).
Možná je k němu potřeba špetka talentu, ale na druhou stranu je vypravování příběhů jedna ze základních lidských vlastností. Takže přece nikomu nic nemůže bránit v tom, aby napsal skvělý a úspěšný román. Jenomže nedopsaných knih je mnohem, mnohem, mnohem více, než těch napsaných.
Takže to budeme muset trochu poupravit – v psaní vám nebrání nic, kromě sebe sama.
Pokusíme se proto vystopovat kořeny tohoto zapeklitého problému…
Proč tolik lidí nepíše, i když si myslí, že by chtělo? Proč se zbytečně stresujeme strašákem, na kterého stačí uplatnit základní zaříkávací formuly – začít psát? Proč přichází svět každý den o skvělé příběhy, když zde neexistují žádné gendrové, rasové či sociální rozdíly – vždycky tu jste jenom vy sami a váš čas.
Možná právě tady bude zakopaný pes…
Musí se začít pomalu
Jeden z největších mých poznatků je, že jsme se naučili podvádět sami sebe. Máme dostatek všeho, abychom napsali za pět let pět skvělých novel, ale i přes naše nejniternější přání prakticky nic nenapíšeme.
Možná nám to připadá jako něco velkého, náročného či složitého, ale není tomu tak – psaní je (a má být) zábava. Neříkám, že je to lehké řemeslo; ovšem pro mnoho lidí je méně náročnější, než například truhlářství.
Chceme-li problém „psaní“ vyřešit, měli bychom začít pomalu a velmi jednoduše…
Zkuste nyní podvést své Já, které vás už podvádí. Zkuste mu vsugerovat myšlenku, že 10 minut denně nikoho nezabije (ona je to totiž pravda). Pište každý den 10 minut. Co stihnete, to stihnete. Někdy se vám to zalíbí a budete psát déle; jindy vás to nebude moc bavit a půlku času promarníte sledováním hodinek. Nicméně pište každý den minimálně 10 minut!
Po každých dvou či třech týdnech spojte napsané kousky do jedné kapitoly. Po pár měsících spojte kapitoly v celek. A pak už vám nezbude nic jiného, než prohlásit, že jste napsali první knihu. Za 10 minut denně!
Budete toho litovat?
Představte si situaci, kdy je z vás devadesátiletý důchodce sedící na zápraží rodinného domu, pokuřujete fajfku a bavíte se se svým vnoučetem. Chtěli byste mu říci: „Chlapče, byl jsem spisovatel. Napsal jsem mnoho úspěšných knih a hřeje mě to u srdce.“? Chtěli, nebo nechtěli? Teď byste mu pravděpodobně řekli: „Bohužel jsem byl dost líný, chlapče. Říkal jsem si, že existují mnohem lepší věci, bál jsem se obyčejné tužky a nic jsem nenapsal. Lituji toho.“ Jak se u toho cítíte teď, hm?
Když já nikdy nebudu publikovat!
To je asi pravda. Vaše dílo pravděpodobně neuvidí světlo poliček v knihkupectvích a možná ho ani nebudou číst davy slintajících lidí po vašem jméně. Třeba z právě vznikajícího textu nebude bestseller. No a co?!
S psaním se pojí mnoho utkvělých, nereálných představ. Napsaní knihy by mělo být soukromým osobním cílem, což znamená, že za tím cílem není nic navíc. Je to jednoduché – psaní je cíl. Jenomže většinou si k tomuto malému cíli přiřazuje absurdně velké cíle – slávu, bohatství či 100% a okamžitý úspěch. Ale tyto představy v psaní knihy nejsou (tedy pokud nejste J. K. Rowlingová)!
Takže se, prosím, rychle vraťme z pláže s polonahými fanynkami zpátky na místo, kde právě čtete tyto řádky a kde nemáte z vašeho textu (který pravděpodobně není ještě vůbec napsán) ani korunu.
Ale kdo ví? Vlastně lépe – koho to nyní zajímá, že? Protože jste se právě rozhodli napsat svůj první román “jen tak”, pro radost z psaní a hlavně také pro to, že ho konečně dopíšete. To, že se třeba nestanete po jeho dokončení slavnými a bohatými vůbec nevadí. Když dopíšete poslední tečku, jsem si jistý, že dostane šanci. A pak se uvidí… ;)
Ještě jednou, prosím
Jaká je hlavní myšlenka psaní románu či novely? Psát pouze pro sebe a pro nikoho jiného. Můžete být totiž jedinými čtenáři toho románu – a bude to v pořádku. Důležité je, že se jednoho dne ohlédnete zpět a nebudete ničeho litovat. Dílo bylo dokonáno! Hurááá!
Netlačte na sebe. + Začněte s 10 minutami denně. + Pište pro radost. + Nepodvádějte. = Nebudete litovat.
Tip! Ze začátku vám s tím jistě pomůže e-mailový kurz Jak napsat knihu. Nebo začněte pořízením si tzv. uměleckého zápisníčku.
Neexistuje žádný vnější strach, který by vám mohl ve psaní bránit. Jste tu pouze vy a netrpělivě čekající prázdný papír. Připravit. Pozor! Start!
Dobrý den přeji, moc děkuji za článek. Přemýšlím o vašem kurzu a ráda bych si přečetla román přímo z vaší tvorby, jenže nemůžu na internetu žádný dohledat – pouze povídky vícera autorů. Můžete mi prosím poradit pod jakým názvem mohu hledat? Děkuji vám za váš čas. :-)
Dobrý den, děkuji vám za váš zájem o mé kurzy i knihy.
– aktuálně vypsané kurzy tvůrčího psaní najdete zde
– mé dostupné knihy jsou tady (v příštím roce vyjde jedna nová)
Moc zdravím a přeji pěkný den!
Kolem Vánoc jsem si založila blog a začala psát povídku (novelu? román? – čert ví, jak se to vyvine…) pro pár kamarádek. Někdy přibude nový díl po týdnu, někdy po čtrnácti dnech nebo i po delší době – ale když mi to trvá moc dlouho, někdo do mě šťouchne :)
Je pravda, že oproti poezii nemám v próze zatím vůbec žádné ambice. Je to uvolňující. Mám talent pro práci se slovy, ale neumím zacházet s dějovou linkou; no a? Co se stane, když se mi příběh rozplizne? Nic. Začnu psát něco dalšího. Na blogu se nemůžu vrátit zpátky a změnit něco, co jsem už jednou napsala. Nutí mě to dívat se pouze dopředu, což je další výhoda. Netrávím čas přepisováním, pouze tvůrčí činností. A výsledek? I kdyby byl zcela amatérský, je to “školní práce”.
Je to vlastně způsob, jak obejít můj vlastní perfekcionismus.
A ano, píšu právě po těch deseti minutách (pár poznámek naškrábaných v poznámkovém sešitě) či půlhodinách (stránka ke stránce…) :) Obvykle ve chvíli, kdy bych měla dělat něco úplně jiného :)
No já nevím, jak moc velký smysl má psát jen pro sebe s vědomím, že mě nebude nikdy nikdo další číst. Já hraju na klavír bez ambic na vystoupení, ale je to instantní zábava, nic mě to nestojí. Psaní je šílená, frustrující a člověka devastující dřina. Proč by to někdo dělal, aniž by to na konci k něčemu bylo? Vydělat se tím určitě nedá, to si řekněme rovnou. Pokud chce člověk nadstandardní množství peněz, nebude spisovatelem. Poměr cena/výkon je naprosto nemožný. ALE každá piplačka podle mě musí k něčemu být. Jsou různé “lehké zábavy”, u nichž se ambice ani nepředpokládá, ale kdo by se mořil s jazykem a textem a pak to založil do šuplíku?
Vrelý súhlas. Tiež neviem pochopiť “písanie pre seba”. Možno to niekomu postačí na chvíľu, ale že by nikdy nezačal pociťovať túžbu ukázať svoje dielo svetu? O tom dosť pochybujem. Podrobnejšie to rozoberám tu: https://www.enigma.sk/weblogy/adhara/kope-vas-muza/nikto-nikdy
Mmm, tento článek by stál za diskuzi :). Je určitě dobré psát každý den aspoň deset minut, pokud opravdu člověk chce psát JEN pro sebe. Pokud by ale rád napsal román, který budou lidé číst, určitě to nemusí být jen pro peníze a slávu. Já bych například chtěla napsat román, který by lidé četli, protože by jim něco dal a obohatil je, i kdyby jim měl jen pomoct v odreagování. To by pro mě byl úspěch. Necítila bych jako úspěch dopsání knihy, která by zaujala jen a jen mě. Vlastně, takové knihy mám už tři. Pomohly mi se rozvíjet, ale nikomu jsem je nedala číst, protože vím, že jsou špatné. A radost jsem z nich měla ohromnou, když jsem je dopsala, ale v 90 bych na sebe tak pyšná nebyla. Čím víc čtu rady o tvůrčím psaní a prohlubuji znalosti této činnosti, tím hůř se mi píše, protože se stále snažím někam nacpat hlubokou myšlenku a nepíšu nic, protože vím, že nemám nápad ucelený. A pak i historky spisovatelů, kteří pracovali jen na přípravě románu rok a víc /sbíral informace atd. Mezitím dělali určitě i něco jiného, ale s velkým nadšením mě něco napadne a s klokotavým zklamáním to nemůžu psát, protože nemám jasno o prostředí, postavách atd. Dřív jsem žádné poučky neznala a psaní mě naplňovalo – na druhou stranu to ale nikdo nebude číst, to vím. U povídek je to jednodušší aspoň co do rozsahu. Takže – za deset minut denně se dá určitě napsat román, ale nejdřív si člověk musí udělat jasno v postavách, v tom, co chce sdělit a kam chce příběh směřovat (podle mě), aby pak nebyl z výsledku zklamaný, pokud vědomě nepíše jen do šuplíku a jen pro to zavedení pravidelného psaní. Nemyslíte? :)
Ahoj! Musím říct, že psát min. 10 minut denně je jeden z nejskvělejších nápadů, jak trávit čas. Znovu si přečítám všechny články na tomto blogu a mám z nich čím dál větší radost. Cítím, jak mě obohacují, jak je mi při jejich čtení dobře. Předevčírem jsem si četla článek Kreativní stránky a zaujal mě natolik, že jsem hned včera ráno vyzkoušela psát a psát a psát. Byl to nádherný pocit z toho, že píšu. Dokonce jsem málem přišla pozdě do školy, protože nejsem zrovna ranní ptáče a každý den smlouvám s budíkem, aby mě vzbudil až za chvíli, že teď chci ještě spát:D Po včerejšku však měním názor – spala jsem dost, teď chci ve volném čase pouze psát a číst. Už jsem to sice říkala, ale myslím, že je třeba to připomenout: Toto je ten nejúžasnější blog na světě a e-mailový kurz: Jak napsat knihu je přímo báječný a číší z něj nejen inspirace, ale i potřebná podpora, nemám, co víc bych řekla, snad jen DĚKUJI. Děkuji za tento blog i za e-mailový kurz: Jak napsat knihu a přeji hodně štěstí a úspěchu při psaní:)
Mám velkou radost, milá Lexie. Jsem opravdu potěšen, moc děkuji za tento komentář a přeji mnoho radosti, síly a inspirace do psaní! ;)