V zásadě se setkávám se dvěma druhy autorského přístupu: psaní pro sebe a psaní pro ostatní.

Jestliže si píšete pro sebe, nenutí vás to myslet na ostatní. Možná se jedná o nějaký druh terapie, jste sami se sebou, vnitřní kritiku máte nejpravděpodobněji vypnutou, slova tak nějak přirozeně plynou a příběh se tvoří sám.

Pokud píšete pro ostatní, musí jít část vašeho já stranou. Měli byste se korigovat a myslet na tzv. cílového čtenáře. Už si nevystačíte s přirozeným tokem slov a strukturou příběhu, musíte vědomě používat řemeslo (základní principy psaní či struktury příběhů, chcete-li). Po dopsání také přicházejí revize, přepisovaní a pilování textu tak, aby v něm všechno mělo v rámci celku smysl.

Psát si osobní deník, který může mít po čase nějakou terapeutickou funkci (nebo blog se zážitky z dalekých cest) je prostě něco jiného, než vydávat knihy přes zavedená nakladatelství.

Ještě jednou krátké shrnutí…

Pro sebe

  1. je to hlavně zábava (nebo terapie)
  2. nemusíte se tolik hlídat a hodnotit a kritizovat výsledek
  3. pomáhá vám být sami se sebou
  4. cvičí vaše přirozené cítění pro jazyk a stavbu příběhu
  5. je zejména o vás

Pro ostatní

  1. nutí vás myslet na širší spektrum čtenářů
  2. omezuje požitkářství
  3. omezuje zahleděnost sama do sebe
  4. motivuje vás pro psaní lepšího příběhu
  5. měří vaše dovednosti, efektivnost práce a dlouhodobý progres

Žádná škatulka není stoprocentní, vše se mění v čase a navíc se oba přístupy mohou prolínat (můžete zároveň blogovat i vydávat knihy).

Nicméně tyto dva základní proudy mají odlišnou motivaci i výsledky, čili je dobré se nad nimi zamyslet. Alespoň letmo v tomto krátkém blogovém příspěvku.

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *