Řekněte mi: Spisovatelé, jaký je váš největší strach?

René Nekuda

Tvůrčí psaní

René Nekuda

Tvůrčí psaní

Řekněte mi: Spisovatelé, jaký je váš největší strach?

Spisovatelé jsou od přírody tvorové velmi citliví. Pevně věřím, že lidé, kteří vytvářejí umění, mnohem intenzivněji prožívají své životy než zbytek populace.

Spojení zmíněné citlivosti, kritiky druhých a krutosti českého knižního trhu může vyvolávat nejeden strach a úzkost…

Takže se vás ptám:

Jaký je váš největší strach spojený se psaním?

Špatná recenze? Nepochopení? Odhalení sebe sama? Škrtnání? To, že vaše kniha nikdy nevyjde? Nebo něco úplně jiného?

***

V návaznosti na články Řekněte mi: Proč píšete? a Řekněte mi: Jak se pozná talent? pokračuji v sérii dotazů mířených přímo na vás, milé čtenáře RenéNEKUDA.cz.

A jako vždy vás popostrčím několika komentáři, které jsem vyhrabal z hloubi internetu:

Sabrina Shields: “Mít opravdu SKVĚLÝ nápad a nebýt schopna ho převést na papír pomocí slov.”

Raj: “Napsat něco a pak zjistit, že už to někdo jiný zpracoval. A většinou lépe.”

Karen Tavares: “Nebýt publikována, což mi způsobuje hned několik neuróz.”

Anonym: “Ztráta inspirace v průběhu psaní.”

howdidyougetthere: “Můj největší strach je nazývat se spisovatelem.”

misa101: “Nutnost být komerčně úspěšný, což je spojeno s tím, abych se stala spisovatelkou.”

Chris Phillips: “Pocit, že mrhám svým časem místo toho, abych dělal něco pro to, aby má kniha byla publikovaná.”

Co si o tom myslíte vy? (Odpovídejte, prosím, dole v komentářích. Moc děkuji.)

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

33 komentářů u „Řekněte mi: Spisovatelé, jaký je váš největší strach?“

  1. Nebojím se v souvislosti se psaním. Mám v úmyslu hledat až k vlastní spokojenosti správné, srozumitelné a přitažlivé vyjádření části sebe, kterou chci sdílet. Všechno ostatní bude, jak bude. Nikdo mi nezakazuje, netluče mě. Proč se bát?

    Odpovědět
  2. Můj největší strach je, že kniha a samotný příběh nebude dost zajímavý, že bude obehraný a nebude mít cenu ji vydat. Ale bojuji s tím a překonám to!

    Odpovědět
  3. Většina z vás cítí to samé co já. Ve všem se kouskem najdu. Takže to máme všichni zhruba stejně. Kéž to překonáme! Přeju to stejně sobě i vám všem. Ať vzniknou díla, která obohatí svět.

    Odpovědět
  4. Já jsem svůj největší strach objevila čistě náhodou včera. Procházela jsem tu kurzy, dívala se na spisovatelský test a téměř se dostala k činu. Pak jsem se ale vyděsila. Co kdybych opravdu dokázala psát? Zatím jsem jen začínala a moje zapálení pro konkrétní příběh najednou vyhaslo.. příběh, jeden den skvělý, mne druhý den nudil.. otravoval.. takže jsem se věčně nacházela v období nových a nových nadšení a nových příběhů. Teď ale najednou hrozilo, že bych se mohla dostat dál, příběh dokončit a třeba ho dát někomu přečíst. A to mě zděsilo. To odhalení. Mám pocit, že s příběhem (jakýmkoliv) vylévám na papír sebe, svou osobnost. A tak mě asi více děsí skutečnost, že by to čtenář pochopil, že by poznal autora.

    Odpovědět
  5. můj strach se projevuje stále. Mám, pro mě, myslím zajímavý příběh ze života, mám už napsáno hodně stránek, ale najednou, jakoby zmizelo ze mě všechno. Nemohu příběh už natolik rozjetý, dostat tam, kam chci.
    Strach? Ztráta inspirace, škrty, neúspěch mezi čtenáři, protože četli první kapitolu, která nadchla a najednou celá může zklamat. Hlavně však….že to nedotánu do konce, že nevyjde jako knížka.

    Odpovědět
  6. Já jsem na tom stejně jako většina již komentujících, mohla bych se pod to všechno podepsat krví. Nicméně jeden strach převládá (a taky tady už zazněl). Bojím se, že se někdo v mé postavě pozná, že až po přečtení knihy si vlastně přečte mě a mé (po)city k němu. A že ho to raní, naštve, rozbrečí… Navíc v případě úspěchu mé knihy to všechno bude všeobecně známá věc… Tohle mě brzdí někdy šíleně. Toužím do tvorby dostat emoce, ale bojím se dopadu na ostatní, protože jsou to hlavně emoce mé.

    Odpovědět
  7. Já se bojím, že i když napíši – pro mě – dokonalé dílo, někdo jiný ho označí za odpad a tím odradí mě i všechny ostatní. Nejhorší pro tvůrce jakýchkoliv příběhů je nepochopení ze strany čtenářů

    Odpovědět
  8. … tak já mám tedy strach, že vypne proud, protože většinou píši na pc a já neuložím to co jsem tak pracně vytvořila,
    minulý týden byla taková bouřka, ale až navečer to už jsem měla své tzv. psaní za sebou, takže jsem koukala z okna ven, pozorovala stromy , jak se kymácí a lidi jak běží a bojí se bouřky, přitom spadlo tak deset kapek, ale já jsem se prostě jen tak usmívala , protože venku byl konečně lepší vzduch a mně bylo fajn …

    Odpovědět
  9. Bojím se, že až to budu mít dopsané, přečtu si to a zjistím, že je to úplně něco jiného. Především, že je to moc dětské, nerealistické, předpovídatelné a nepropracované. V hlavě mám hromadu uzlů a smyček které hodlám do mého příběhu zařadit. Co když na ně ale zapomenu, opominu je nebo se mi to nepovede převést na obrazovku? Jo, to je hlavní strach. Předpovídatelnost děje…

    Odpovědět
  10. Mám pocit, že nemůžu začít a léta běží. Nevadilo by mi, kdyby ta kniha nikdy nic nevydělala a já nebyla nikdy slavná. Stačilo by mi být autorem jedné knihy a třeba zcela anonymním. Co bych určitě potřebovala – mentora, který by mi stál za zády a podporoval mě. Někoho, kdo by ve mě věřil.

    Odpovědět
  11. Mě nejvíce děsí, že nikoho nebude zajímat téma příběhu o kterém píši. Hlavní strach mám s první publikace. Bojím se, že knihu odmítnou.

    Odpovědět
  12. největší strach mám, že získám Pulitzerovu cenu za literaturu až in memorian.

    kamil jansa: já jsem tvůj petr a ty moje lucie”

    Odpovědět
  13. Můj strach je nejspíše součástí těch menších obav a starostí. Nejhorší je asi zjistit, že nemáte cit pro psaní. Můžete si psát, tím vás nikdo nedokáže ovlivnit. Ale máte dobrý pocit, když vám více lidí řekne, že se mu to nelíbilo? Také se bojím názoru své rodiny. Skoro každý mi řekne, že bych měla psát něco jiného než např. sci-fi. Tvrdí mi, že na to nemám zkušenosti. Pak se ho snažím přesvědčit, že na to mám. Ten strach spočívá v zklamání sama sebe….

    Odpovědět
  14. Abych byla upřímná,neděsí mě pomyšlení na to, že možná nikdy nebudu slavná a nic nedokážu i když bych si to přála, Spíš mám strach z toho, že se mé příběhy nebudou líbit rodině. Teď bych ale chvíli ráda převedla odpověď v komentáři do trochu jiných rozměrů. Na druhou stranu, přeš všechny strachy, mám víru. Víru ve svůj sen a ve svou vytrvalost. Před nějakou dobou jsem se naučila jedné úžasné věci…přestala jsem se podceňovat. Do té doby jsem si myslela, že když si budu věřit, bude to egoistické a v jistém směru i sobecké, jenže teď vím, že to tak není. Nekladu na sebe žádné přehnané nároky, tvořím když mám chuť a cítím jak ze mě vyplouvají emoce a nechávám to co napíšu na bedrech srdce. Jak si s oblibou připomínám: Nikdo vás nedokáže odradit od psaní a znemožnit vám tvorbu, jedině vy samotní. Vaše nedostatečná nebo neexistující sebedůvěra. Jsem optimista a netrápím se otázkami jako: Jsem dobrá? nebo ne? Co v životě dokážu? Má to smysl? Bude se má tvorba někomu líbit? Nevzdám to? Na všechny tyhle otázky bych odpověděla další otázkou: Je něco důležitějšího než můj sen?

    Odpovědět
  15. Nejvíce asi bojuji s tím, jestli je to, co píšu, uvěřitelné. Jestli je to dost dobrý jak příběh, tak vývoj postav, jejich charaktery… Mám na sebe vysoké nároky a jednoduše se bojím, že je nedokážu splnit.

    Odpovědět
  16. Že nikdy nic nedopíšu a nevydám. A to už jsem dokonce jednu knihu dopsala, ale pořád mi nepřipadá dost dobrá, aby ji někdo vydal, tak jsem ji nikam neposlala. Tomu říkám silný strach :D No a funguje, protože když jsem zbabělá to někam poslat, určitě to nevyjde xD

    Odpovědět
  17. Bojím se, že až mi vyjde knížka, někdo se v ní pozná nebo se dotknu jeho ega, přesvědčení apd. a naštve se, urazí či ještě něco horšího. :-)

    Odpovědět
  18. Mým největším strachem jsem já sama. Občas mám též strach, že se jednou probudím a stane se ze mě pragmaticky smíšlející člověk, který tak snadno zapadne do různých tabulek a stereotypu této doby. Když jsem si, konečně, po létech zvykla být ,,jiná”, smířila se sama se sebou, nerada bych o tento ,,dar i prokletí” přišla.

    Odpovědět
  19. Špatné by bylo, kdyby ten rukopis vyšel a lidé by po mně chtěli pokračování. Nesnáším pokračování. Nemají smysl. Příběh začne začátkem a končí koncem. Nic jako pokračování neexistuje. A pokud ano, je uměle vytvořené. Že by peníze? Stačí se podívat na Pána prstenů a máte jasno. Mnohem horší by ale bylo zjištění, že mi došla vizualizace. Popisovat něco, co nevidím, je šílené. Ještě horší by bylo, kdyby mi z mozku zmizely barvy. Kdyby se svět stal černým a nebo bílým vězením. Buď dobro nebo zlo. Nic mezi tím. Pak by věty ”Celkem ujdeš.” a ”Miluji tě.” znamenaly totéž. Obě jsou přece pozitivní. Tak proč hledat rozdíl. Ale hotová noční můra by byla mít nápad. Spoustu úžasných nápadů. Vidět je. Cítit je na dosah ruky. Ale nebýt stavu ho zachytit.

    Odpovědět
  20. Strachů mám spousty, vypíchnu jeden: Mám strach u každého slova, jestli je to správné pro větu, kterou právě píšu; jestli ta věta je správná pro pasáž, ve které je, jestli ta je ta pravá pro kapitolu a ta pro knihu. Mám strach až dopíšu knihu a třeba ji i stokrát přepíšu, jestli poznám, že je to už TO PRAVÉ.

    Odpovědět
  21. Myslím,že největší obavy mám z kritiky. Možná si myslím ,že mám strach z toho,že kniha se nebude publikovat. Nu což,kritika mi alespoň řekne co bych mohl vylepšit a trénovat…

    Odpovědět
  22. Můj strach? Když vyjde moje kniha, nevadí mi, že ji bude číst jen málo lidí. Budu spokojená, když mezi několika čtenáři bude člověk, který dokonce řekne, že se mu kniha líbila – a bude se třeba považovat za mého fanouška. Ale strach mám z toho, že až umřu, tak díky tomu, že slavná nebudu, na mě zapomenou lidé úplně. Že už tu knihu nikdo do ruky neveme, protože mě nikdo nebude znát, a protože budou knihy novější. Kdo by četl neznámou a již sto let mrtvou spisovatelku?
    Někdy mi v hlavě ,,blikne otázka”: ,,A co když je to přece jen mrhání času?” Ano, miluji psaní, je mi 15 a píši již dlouho. A rozhodně se toho nechci vzdát, i kdyby odpověď na tuto otázku bylo hlasité: ,,Ano, je!”. Ale přece jen… ,,Co když je to mrhání času? Co když ti pár knih vydají, oblíbí si tě sto lidí a pár let po smrti už tě nikdo číst nebude? Třeba knihy přestanou existovat, třeba lidé přestanou číst a psát. Budeš spokojená, že uděláš radost stu lidí a zbytek o tobě nebude vědět či zapomene?”

    Odpovědět
  23. Mám li být opravdu upřímná tak se nejvíc bojím toho, že mi “dojde dech”.
    To si takhle člověk myslí, že má dobrý námět, rozepíše se, děj se mu odvíjí rozplétá zaplétá a vůbec děje a najednou mu nejde psát. Prostě utrum. Zasedne k PC otevře si svou dosavadní tvorbu a přemýšlí jak dál. Což o to, v hlavě by to šlo, ale přes prsty se mu to nějak nechce ven.
    Ono tohle období útlumu vždy po nějakém čase odezní, ale je to takové deprimující, demotivující. A to je zároveň to co mě děsí.

    Odpovědět
  24. Bojím se nepochopení ze strany čtenáře. A taky příliš “drsné” kritiky, která by mi mohla podkopat sebevědomí. Nic z toho ale naštěstí není tak silné, aby mě to odradilo od psaní. :-)

    Odpovědět

Napsat komentář

Inspirativní newslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋🏻

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.