„Jak se pozná talent?“ ptám se svých frekventantů na začátku všech mých kurzů tvůrčího psaní. Obvykle následuje dlouhé mlčení, které nakonec vždy prolomí všemožné odpovědi, pokusy změřit nezměřitelné, definovat nepopsatelné. Prakticky nikdo nikdy nepochyboval, a vlastně snad ani nepochybuje o tom, že se psaní skládá ze dvou veličin – řemesla a talentu.

Řemeslo si každý již publikovaný spisovatel objeví sám. Literaturu a psaný text vnímá po svém, možná někdy trochu zkresleně skrze oči svých kritiků a recenzentů, díky zpětné vazbě svých čtenářů a třeba i kvůli bádání a striktnímu škatulkování současných literárních vědců. To je zcela přirozené.

Každý autor, který již viděl své jméno v regálech knihkupectví, v lepším případě tuší, v mezích obvyklosti je přesvědčen, že nějak to podivné psavé řemeslo ovládl. Každý si vytvořil svůj vnitřní postoj, který ho charakterizuje, dělá ho jedinečným a rozšiřuje jeho osobní spisovatelskou značku. Zároveň ho však i trochu oddaluje od neutrálního vidění, které je, podle mého názoru, nezbytné pro jakéhokoliv učitele umění, psaní nevyjímaje.

Angloamerický svět již objevil Ameriku! Ano, tamější střední školy bez jakýchkoliv problémů či špulení pusou vyučují tvůrčí psaní. Nikdo se nad tím nepozastaví, všichni to vnímají jako běžnou součást výuky. Umění budování příběhů lze totiž uplatnit v mnoha různých oblastech.

V Čechách tak trošku ještě brouzdáme Atlantikem, nechceme vidět Ameriku a raději toužíme po Indii. Sloh většinu studentů nebaví, a když, tak je kromě malinkatých, sotva postřehnutelných definic slohových útvarů, prakticky nic nenaučí. Talentovaní se nudí, budoucí fyzici skřípou zubama a zbytek humanitně založených středoškoláků tu s menším, tu s větším zájmem naplňuje předem zadaná témata. Ostatní většinou záleží na vkusu či nevkusu paní učitelky.

Na Literární akademii máme přístup jiný, my totiž vsázíme především na intuici. Matematická rovnice dobrý spisovatel = dobrý učitel tvůrčího psaní zde funguje již více než 10 let (výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo). Souhlasím a souzním s tímto exkluzivním modelem, nicméně vždy tajně zatnu prsty u nohou, když mi někdo řekne: „K čemu pravidla tvůrčího psaní, vždyť to nemá smysl. Do teď to šlo přece i bez nich!“

Pak se ptám sám sebe, zdali jsme natolik odlišný národ, zdali je čeština natolik jiná než angličtina, abychom mohli slepě či nabubřele ignorovat soustavu pravidel a pouček, která za velkou louží úspěšně funguje již několik desetiletí? V těchto chvílích se obracím k rozhovorům například Michaela Cunninghama, který se nikdy netajil tím, že je produktem školy tvůrčího psaní. A je to výtečný a velmi úspěšný autor!

Ano, slepé dodržování prakticky jakýchkoliv pravidel vede k průměrnosti. Na druhou stranu nám tu průměrnost hezky definují, ukazují nám různé cesty, jak jí docílit, jak ji budovat, jak s ní pracovat. A pokud jsme si toho vědomi (a hlavně pokud jsou si toho vědomi studenti), skrývají pravidla tvůrčího psaní neuvěřitelně pevné odpichové místo. Tenhle start není na začátku, ale dá vám výhodu několika kilometrů, pokud běžíte maraton, několika metrů, pokud běžíte „stovku“, několika let, pokud vnímáte psaní jako běh na dlouhou trať (já ano).

Navíc se mi tato soustava pouček zdá být alespoň trochu objektivní (jak jen objektivní umění a výuka může být), učí studenty i jejich pedagogy milovat detektivky, Umberta Ecca i historické romány téměř rovnoměrně. Jde o naplnění vnitřního autorství jednotlivých studentů (i když je dobré jako na divadle zadávat tzv. „protiúkoly“, aby si každý osahal různá tempa, styly a tvrdosti psaní, které nakonec mohou objevit skryté a netušené možnosti frekventanta).

Na druhou stranu nemá cenu zuby nehty tlačit studentku nejčastěji píšící příběhy s Julií a Chosém do napodobování Poeova Havrana (ať si to vyzkouší, a ať si zkusí ještě dramatickou aktovku, a když to nepůjde, tak ať raději rozvíjí svůj talent na papírem šustící červené románky – na tom vlastně není nic špatného, protože a) si své čtenáře jistě najde; b) i v tzv. nízké literatuře můžeme rozlišovat autory dobré a špatné). V tom je ta krása, to odprostění se, poznání. Učitel tvůrčího psaní totiž není vedoucí uzavřeného uměleckého kroužku s pěti členy, kteří mají víceméně stejný vkus; jemu chodí do hodiny každý rok desítky naprosto rozdílných zájemců o psaní.

Psaní je podle mého názoru otázkou vývoje. Ani má nejmilejší Daniela Fischerová nepsala před čtyřiceti lety stejně, jako píše dnes. Viděla svět jinak, trochu jiným způsobem se jí poskládávala písmenka na psacím stroji. Skočily do ní odžité roky, přečtené a napsané knihy a třeba i odučené hodiny na této škole.

Nutno zdůraznit, že my na Literární akademii pracujeme s výtečným vzorkem začínajících autorů ze všech koutů České republiky (a někdy i ze Slovenska). Má to pouze jeden háček – průměrný věk 18 až 26 let. Ohlédneme-li se zpátky do historie, objevíme fakt, že nejzářivější prozaické prvotiny spatřily světlo světa okolo třicátého roku jejich autorů, dramatici jsou na tom možná ještě trochu hůře a nejlépe ze statistických tabulek vycházejí básníci – vrchol jejich debutů byl v právě zmíněném podospívajícím období…

Neučím poezii, zabývám se hlavně prózou a okrajově dramatem. Pracuji tedy s talenty, které se dají ještě dofouknout nebo naopak potřebují ještě trochu toho životního vzduchu, aby nakonec vypadaly jako balónky s nápisem „SPISOVATEL“, a aby uměly pěkně létat po obloze.

A zase – není to nevýhoda, když se tento stav dobře pojmenuje, počítá se s ním a jste ochotní a schopní hledat dobrou pumpičku vhodnou pro naplňování většího množství snadno praskajících balónků.

Stejně tak je dobré uvědomit si, že každý píšící tvor potřebuje různé podmínky a impulzy ke psaní. Ze svého pozorování jsem si začal zařazovat kurzisty do různých kategorií. Například ti, kteří preferují dialog a ti, kteří se raději vyžívají v popisu; autoři, kteří potřebují alespoň drobné zadání typu „napište povídku s touto hlavní postavou“ a ti, kteří mají raději absolutní volnost. Dále třeba na ty, kterým se lépe píše o tzv. „homo fictus“ a na ty, kteří zkoumají hustotu reality a budou se stopkami v ruce měřit na Hlavním nádraží průměrnou dobu přestupu cestujícího s kufrem z vlaku IC 178 na EC 256 v sobotu v mezičase 12:48 až 12:56, aby stvořili papírový homo sapiens, v lepším případě homo sapiens sapiens.

Těch dělení je ještě mnohem víc – zase jenom pro ilustraci bychom mohli rozdělit začínající spisovatele dle okruhu jejich zájmů a literatury, kterou rádi čtou (a tím pádem i pravděpodobně rádi píšou), nebo bychom je mohli zařadit na přizpůsobivce, kterým fantazie pracuje kdykoliv (šťastlivci!) a na ty, kterým příběhy na papír nejlépe proudí v určitý denní čas. A co třeba na ty, kteří se rádi nechávají unášet psaním bez tušení konce a v opozici na ty, kteří preferují budování kompozice, a pak pouze doplňují kostru příběhu?

Nutno zdůraznit, že žádná uvedená krabice není platná z úplných 100 % (na to je lidské bytí až moc tvárné a fascinující). Na druhou stranu mám skutečně empiricky potvrzeno, že by se takto dal rozřadit téměř každý píšící tvor (s rizikem životního vývoje a jisté osobní flexibility, na což jsem již narazil).

Tvůrčí psaní ze své podstaty nepreferuje ani jednu tuto škatulku, nehrozí tedy, že by pedagog nabízel studentům svůj jistý styl výuky, který by někoho demotivoval či ubíjel. Domnívám se – a tudíž se tomu snažím co nejvíce vyvarovat – že jednostranně zaměřené semináře tvůrčího psaní typu „pište pouze na hodinách na předem specifikované téma“ nebo „pište si doma co chcete a na hodině si to rozebereme“ znevýhodňuje některé, ne vždy vyloženě netalentované, studenty. Prostě mají jiný vkus, styl práce nebo jim nesedí zadání.

Je třeba střídání, ťapkání do různých louží, skákání do neznáma a vázání různých druhů uzlů, i když by ten nejobyčejnější zdánlivě stačil (a dračí smyčka by možná vypadala na první pohled lépe). Není to potom pouze sklouznutí do pokusů a omylů, ale každý jednotlivec je schopen hlubší sebereflexe, detailního prozkoumání svých současných hranic, sebezařazení a objevování různých tajemství, o kterých psaní přeci je. Práce ve skupině potom přidá punc zkumavky společnosti, vzorku barevných čtenářů, které většinou jako spisovatelé nevidíme, když si doma čtou naše texty a neslyšíme názory, které potom sdělují svým kolegům a kolegyním z práce.

Pohoupnu se k poslednímu bodu svého příspěvku – k motivaci.

Tohle slovo je pro mě velmi důležité a pokud byste se mě zeptali, jak bych třemi slovy charakterizoval své semináře, rozhodně by tam nechyběla motivace.

Pro tvořivé lidi je to důležitý hybný motor, stejně jako zápletka pro příběh. Nechci, aby někdo bloumal bezduše po chodbách školy a v duchu naříkal, že už zase musí na toho Nekudu. Byl bych opravdu nerad, kdyby mí studenti odcházeli z hodin tvůrčího psaní a nepřemýšleli nad novými příběhy, případně se jim v hlavě nehonily právě ty, které započali (nebo dokončili) na semináři.

Stejně tak bych si přál, aby po skončení celého kurzu měli všichni jeho účastníci chuť pokračovat, jít dopředu, zkoumat, hrát si, psát, objevovat, tvořit a nebát se neúspěchu, pokud se z něho dá něco nového naučit.

Dělám pro to maximum, a to nejen z toho důvodu, že vím, že většina řádných frekventantů má svůj čas (do třiceti svíček na dortu ještě mnohdy daleko). Vkládám do nich veškerou svou naději a kreativitu.

To celé jsem zmiňoval, abych se zařadil a vymezil v rámci systému výuky tvůrčího psaní. Chtěl jsem tak učinit jasně a pevně. Své důvody pro to mám, a doufám, že se mi je alespoň trochu podařilo poodkrýt…

Naplňuje mě ohromná radost, když vidím výsledky svého snažení a jsem moc rád, že slibování cesty do Indie a konečné objevení Ameriky budí zájem, nadšení a že jsem byl několikrát svědkem toho, jak se studenti mezi sebou chválí, neboť mezi sebou vnímali „zlepšení ve psaní“.

Pořádaná autorská čtení a již publikované sbírky povídek jsou pak skvělým zákuskem, po kterých se může každý učitel tvůrčího psaní olíznout jako nenažraný kocour.

Sice nemám olympijská měřidla pro vymezení talentu, ale vidím cesty a hledám stále účinnější motor. Chci si hrát s různě velkými a všemožně barevnými balónky, a tak k tomu potřebuji ekologicky šetrnou pumpičku, která je tolerantní, neagresivní a ničím nezatížená.

V žádném případě si nechci urvat právo na jediný fungující systém výuky tvůrčího psaní. Vím (a částečně s tím také počítám), že každý student Literární akademie musí průběžně měnit své lektory. A navíc… co kdyby se za čas na obzoru objevila Atlantida?

Arnošt Lustig kdysi řekl: „Talent je schopnost rozeznat tři věci tam, kde si ostatní lidé všimnou jenom jedné.“ Pevně věřím, že to platí i pro výuku tvůrčího psaní…

Poznámka: Tento příspěvek zazněl na kolokviu o tvůrčím psaní Metody výuky tvůrčího psaní aneb Jak se v Česku učí psát na Literární akademii (kde jsem 4 roky působil jako pedagog tvůrčího psaní) v roce 2013. Rozhodl jsem se ho zveřejnit jako vzpomínku na již neexistující školu (a také jako šťouchnutí si do začátků mého učení).

2 komentářů

  1. Adhara 31. 7. 2016 – 20:56

    Určite súhlasím s myšlienkou, že rôzni autori potrebujú rozličné prístupy. Moja tvorivosť je v mnohom odlišná od väčšinovej, niektoré rady tvorivého písania na mňa platia, niektoré nie. Aj kvôli týmto odlišnostiam vediem sekciu Literárne zamyslenia http://www.adhara.sk/?page_id=64 , ktorá má okrem iného pomáhať nemainstreamovo tvoriacim autorom.

    Trošku ma ale prekvapuje výčitka kvôli mladému veku tvoriacich autorov. Nikde nie je napísané, že autor chodiaci na kurzy v dvadsiatke nemôže rady naučené v nich doviesť do brilantnosti až v tridsiatke. Roky medzi tým aspoň využije na cvičenie a tréning. Okrem toho, ja som sa na literárnych serveroch stretla s veľmi dobre píšucimi autormi veku pod dvadsať. Pritom, ja sama patrím už k staršej generácii. Viac o tom tu: http://www.adhara.sk/?page_id=1128

    1. René Nekuda 17. 9. 2016 – 14:34

      Díky moc za komentář! Omlouvám se, ale žádná výtka směrem k mladým autorům v textu není… To bych si nikdy nedovolil. :)

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *