Honza je můj dobrý kamarád, se kterým jsem studoval na Gymnáziu K. V. Raise v Hlinsku. 16. října 2013 jsme se potkali v jedné malé pražské kavárničce a během dvouhodinové snídaně jsme rozebrali psaní ze všech možných stran.

Mám velikou radost, že vznikl další Slovosled, který charakterizuje Honzu přesně tak, jak ho znám a jak ho mám rád… ;)

Kdy jsi poprvé zjistil, že chceš být básníkem, nebo že jsi básník?

Když jsem začínal psát, rozhodně jsem nemyslel na to, že budu spisovatel. Ani později, když jsem dostával ceny na různých soutěžích pro začínající autory, stejně jsem nikdy neříkal, že jsem básník. Když jsem dostal Cenu Jiřího Ortena a byl s Péťou Hůlovou v televizi, stejně jsem se necítil na to říct, že jsem básník. Tehdy jsem pracoval pro advokátní kancelář, to pro mě byla práce. To, že píšu, je trochu bokem, protože je to tak, že samo tě to neuživí. Trávíš tím hodně času, ale děláš to ve volným čase. Člověk může říkat spisovatel nebo básník od té doby, co začne psát, ale myslím, že to je naivní a hloupý. Z většiny lidí, co píšou na střední škole, jich toho většina po pár letech nechá. Já začal psát asi v šestnácti nebo sedmnácti, od nějakých osmnácti získával úspěchy v soutěžích pro mladý autory, člověk tím nabere nějaký sebevědomí, víš, že to, co píšeš a s čím jsi spokojenej a za čím si stojíš, není dobrý jen pro tebe, ale i pro okolí, pro porotce soutěží, pro ostatní autory. Stejně když mi říkali – „Honzo, ty seš spisovatel“ – tak v té době jsem se tak necítil. Je ale spoustu lidí, co píšou a myslí si, že jsou básníci, ale jsou prostě tak špatný, že… To nejde říct o sobě, ale je to o tom, co lidi řeknou. Když jdu do rádia, jsem tam pozvanej proto, že jsem spisovatel, a tím pádem jsem spisovatel. V Polsku, kde teď žiju, o tom, že píšu, lidi moc nevědí. Někteří znají pár textů, viděli knížky, ale stejně je to pro ně vzdálenější svět, mezi lidma, co se věnujou literatuře, jsem básník, ale mezi normálníma lidma z práce a tak, tam se o tom ani nezmiňuju. Není to potřeba.

Pamatuješ si na svou první báseň?

Jo, bohužel. A byla to strašná sračka, samozřejmě. Všichni na začátek musí napsat nějakou sračku. Jako je dneska Facebook, tak dřív byly chaty. Nějakej týpek mi napsal nějakej text, přečet jsem to a v tý době mě to dojalo. Bylo to něco o válce, rytířích, takový smutný. Umírání, smrt a láska, to byl takovej ten impulz. Doma jsme měli knížky, ale ne že bych se o to zajímal, ani o knížky, ani o literaturu, o básních jsem nic nevěděl a žádný nečet. Spousta dětí, co píšou, to tak mají, že rodiče z nich chtějí mít spisovatele, ale já ne. Prostě jsem chtěl něco napsat, udělat nějakou smutnou pecku o kácení stromů, gramatický rýmy, ruralistická poezie. Později jsem to dal na Písmák…

… Písmák – to byla tvoje dlouhá éra, tím jsi žil roky, co si pamatuju…

V tý době to byl největší literární server, v tý době tam byli ještě lidi, co ti řekli názor, který tě mohl někam posunout. Dneska už tam tolik lidí píše a tak málo čte, že už to nemá úlohu reflexe, co to dřív plnilo.

Co tě formovalo kromě Písmáka?

Písmák mi dal několik lidí, co se později stali mými dobrými přáteli a vzory. Potkal jsem tam lidi, co mi pomohli přísněji se dívat na svoje texty. Nějakej týpek z Literární akademie, to budou tři roky, co jsem byl na Hořovicích Václava Hraběte, říkal, že beatnici nikdy neškrtali, že co napíše, už s tím nebude nic dělat. To je blbost, to mohlo dělat pár lidí s velkym mozkem v hlavě v době spoustu let zpátky. Většina lidí ale nikdy nenapíše nic dobrýho, hlavně ne na začátku. K tomu, abys napsal něco dobrýho, tak musíš strašně moc číst a škrtat. Formuje tě čtení, zpětná vazba, zážitky. Měl jsem asi štěstí, že jsem zažil věci, co pak lidi rádi četli. Nevím.

Kdy jsi našel sám sebe, nebo kdy jsi byl sám sebou při psaní?

V nějakých 18 nebo 19 už jsem se v tom cítil dobře, že nějaký situace dokážu zaznamenat tak, že ten text je pro mě dobrej. Teď nepíšu tak často, během studia máš víc času, teď už dopředu vím, co je špatně, že je to sračka, nemá smysl čmárat po papíru, protože by to dobrý nebylo. Co teď napíšu, je víc hotový, než jak to bylo dřív.

Jak vidíš vývoj mezi svojí první a poslední, novou sbírkou?

Tam byl dost posun. První sbírka – děláš soubor toho, co napíšeš do tý doby, než to vyjde. Bylo mi čerstvě 22, ale byly tam i texty asi z 18 let, vývoj od 18 do 21 byl dost velkej, při výběru se musíš snažit o nějakej nadhled. Během psaní první knížky jsem byl dost sebekritickej, trvalo mi uvědomit si, co je dobrý a co špatný. Hodně jsem škrtal a stejně pak z toho vznikaly dost dlouhý básně. Znova jsem škrtal a předělával všechno, když se měla dělat knížka, protože básně z 18 nebo 21 měly dost jinej jazyk a bylo třeba to ujednotit, aby knížka působila celistvě. Ta druhá knížka, Rakovina, která pak vyšla za dva roky, tak to psaní bylo jistější a přímější. I díky tomu, že jsem dělal v literárním časopisu a vydávali jsme i knížky a začali nakladatelství s Petrem Štenglem. To ti hodně dá, když připravuješ knížky k vydání, škrtáš v cizích textech, musíš mít argumenty, že škrt je třeba, že bez toho a toho to bude lepší. Když jsem byl přísnější na další autory, tak jsem byl daleko přísnější i na sebe. Psal jsem spíš kratší útvary. U první knížky mi vyčítali, že je to takový ukecaný, v druhý sbírce jsem to dost ořezal na kost. Jsou tam i víc společensky angažovaný motivy.

To je jedna z tvých nálepek.

Já s tim nemam problém, ať si každej říká, co chce. Druhá sbírka je víc odosobněná, jsou to spíš popisy situací ze společnosti.

Máš rád češtinu? Jsi na ni hrdej?

Češtinu mám moc rád. Jiným jazykem bych nechtěl víc mluvit ani v něm psát. Žiju v Polsku a v práci mluvím anglicky, v angličtině v podstatě pracuju, stejně tak jsem začal mluvit polsky, nikdy mě ale nenapadlo začít ani jedním z těch jazyků psát básně.

Při hodnocení literatury používáš často slovo „sračka“; i u sebe. Jak poznáš, co je sračka u tebe, jak u ostatních?

Hodnocení literatury je vždycky osobní. Někdo rýmuje jak bůh, ale obsahem mě to třeba nezaujme. Knížky hodnotím pořád jako čtenář, přestože jsem dělal editora nebo dělám porotce v literární soutěži. Nemám to proč hlouběji rozebírat. Nejsem v tom nějak vzdělanej, když se mi to líbí, tak řeknu, že se mi to líbí, když se mi to nelíbí, tak řeknu, že se mi to nelíbí. Když se mi to vůbec nelíbí, tak řeknu, že to je sračka. Říkám to dost často, protože se mi toho málo líbí, já moc poezii nemám rád. Mně se líbí spíš dlouhý romány.

Proč nečteš poezii, když ji píšeš?

Málokdo píše tak, aby se mi to líbilo. Ondra Holubec, Milan Kozelka, to jsou věci zajímavý, spíš obsahově, z těch slavnejch třeba Silvia Plathová – hodně života v tom, jinak málo co mě úplně zaujme. Spousta básníků tam dává jen sebe, já říkám tak O. K., ale nezajímá mě to. Jan Čarek psal dobře, zachycovalo to dění nějaký doby, v podstatě dokument, to se mně líbí.

Co by prospělo české poezii?

Víc dobrých autorů, rozhodně. Nejde ale o to, že by jí mělo nebo nemělo něco prospívat. Poezie je, jaká je, jaký jsou autoři v tý době. Medializace je blbost. Tím, že autoři budou dostávat víc peněz, budou zvaný do televize nebo jinam, tak to nebude znamenat, že poezie bude lepší. Poezie bude taková, jakou budou autoři psát. Podle mě tu moc dobré současné poezie není, ale není se co divit, Čechy nejsou velký, nemůžeme tu mít světový autory v každý generaci, tak to prostě je.

Ortenovka. Jak tě to změnilo? Nebo nezměnilo?

Myslím, že mě to nezměnilo vůbec, spíš to změnilo vnímání mě zavedenýma básníkama. Stavěli se k mojí poezii dost odmítavě, že to je nevyzrálý, upovídaný, a najednou jsem hrál v jejich lize, těch cen u nás je málo. Tím, že nějakou cenu máš, už nejde popřít to, že jsi básník. Můžeš být básník, vydávat si knížek, kolik chceš, ale nikdo se o tebe nemusí zajímat. Když máš tu cenu, učej se o tobě na univerzitě, později na středních a myslím, že ta cena k tomu hodně pomůže, dá ti záštitu. Že bych ale začal psát jinak, to si nemyslím, spíš ti to dá ještě větší zodpovědnost, tu by měl ale každý autor vnímat i bez ceny.

Co konkurence a vztahy?

V literatuře konkurence neexistuje. Každý píše, jak umí a jak chce, tvoje zodpovědnost je psát tak, aby to bylo nejlepší, jak dovedeš, abys s tím byl spokojenej i s odstupem času, aby to obstálo před čtenářem, kritikem, a hlavně před tebou. Aby sis pak neřek, napsal jsem tam takový sračky, to by bylo špatně.

Řekl jsi, že ti na začátku pomohla zpětná vazba, možná trochu anonymní ze serveru Písmák. Teď znáš prakticky všechny české autory a anonymní, snad objektivnější zpětná vazba, není vlastně možná…

Důležitější je, když ti někdo kecá do textů, který ještě nejsou vydaný. Můžeš se nad tim zamyslet, můžeš to třeba přepsat. Když už máš knížku venku, je mi jedno, co kdo napíše. Udělal jsem knížku nejlíp, jak jsem moh, a už s tím nic neudělám.

Byl jsi někdy špatně přečtenej, pochopenej jinak, než jsi to myslel?

Ta báseň Rasistická poezie, tam je nadsázka, ironie, a spousta lidí to nepochopilo. Tím pádem s tím byly nepříjemnosti, snad proto že jinak píšu dost srozumitelně a přímočaře.

Máš nějakou radu pro lidi, kteří se chtějí stát spisovatelem?

Hodně číst, hodně psát, žít normální život. Když se budou bavit s lidma jen o literatuře, tak nebudou vidět, že život je jinde. Většina lidí v životě nečetla žádnou poezii, i s nima je potřeba mít kontakt. Cesta k psaní je skrz práci na sobě – hodně číst, být na sebe přísnej. Kontakty ti pomůžou k vydání knížky, k recenzi, ale to je fake. To ti nepomůže k tomu bejt dobrej autor. Je dobrý mít kolem sebe lidi, jejichž názoru si vážíš, důležitý jsou rady, impulzy v době, kdy píšeš. Když ti do toho někdo kecá, je to dobře, může ti to pomoct.

Ty jsi sám se sebou spokojenej?

Jsem se svýma knížkama hodně spokojenej.

Jak tvoříš?

Píšu normálně po papírech, perem nebo propiskou do bloku, píšu kdykoli, ať jsem práci, kavárně, v tramvaji, ať je večer nebo ráno. Když přijde inspirace, tak je dobrý mít u sebe tužku a papír. Průběžně po sobě čtu, škrtám, dolaďuju, co by s tím šlo dělat, potom tu předfinální verzi dám do počítače, vytisknu to a zase škrtám, zadávám změny do počítače a tak pořád dokola.

Kolik básní zmizí, nedostane se do sbírky?

Je to spíš otázka, kolik se jich nedostane vůbec do počítače. Třeba k tý první sbírce, napsal jsem tehdy sto básní, do počítače se jich dostalo kolem čtyřiceti a ve sbírce jejich necelých třicet. Co se nedostalo so sbírky, jsem třeba použil později. I v Rakovině i v Ještě je co ztratit jsou použitý motivy z předešlých sbírek. Upravený, přepsaný, jsou tam po dlouhý době zrecyklovaný náměty.

Jaký byl rozdíl v práci na sbírce básní a na próze?

Na básních je jednodušší pracovat. Můžeš mít rozepsaných deset najednou, prózu píšeš jednu. Píšeš, píšeš, a teprve nakonec budeš vědět, jestli to za něco stojí. Občas napíšu nějaký povídky, to není problém, ale abych začal psát román, k tomu musím mít velkej důvod. Měl jsem štěstí, že jsem dostal stipendium na tři měsíce v Krakově, protože při normální práci bych to časově asi nedal.

Jaké máš plány do budoucna?

Dneska a zítra pokřtíme knížku, kvůli sbírce pojedu na Slovensku, něco v Polsku, ale jinak nepřipravuju zatím nic.

A dlouhodobý cíl?

Asi psát jen dobrý knížky, s kterýma budu spokojenej. Rád bych napsal dlouhej román, ale to by mě musel někdo živit. To myslím, že jen tak nepůjde.

Kde bude česká literatura za dvacet let?

Nevím, jestli tam bude nějakej velkej zvrat. Těžko říct. Lidi, který znám, budou psát furt stejně. Literaturu může změnit válka, nějaká krize, zemětřesení. Těžko ale říct, jestli literatura v nějaký době má nějakej společnej rys. To ví možná odborníci na literaturu. Je ode všeho něco, a za dvacet let bude ode všeho něco.

Závěrem tě prosím o nějaké poselství pro lidi, kteří píšou.

Ať čtou, ať škrtaj. Když jim to nepůjde, ať radši hrajou fotbal nebo dělají něco, v čem budou dobrý.

[divider]

Jan Těsnohlídek ml.

Jan Těsnohlídek ml. (* 11.4.1987) pochází z Krucemburku, městysu poblíž Žďáru nad Sázavou. Je držitelem Ceny Jiřího Ortena za rok 2010.

Po gymnáziu K.V. Raise v Hlinsku vystřídal mnohá zaměsnání – pracoval v knihkupectví, v kavárnách, na stavbách jako elektromontér a zedník, v galeriích, ve fastfoodové restauraci, v notářské a advokátní kanceláři ad.  Poté, co se přesunul do Prahy, krátce studoval knihovnictví a informační studia na Filozofické fakultě UK. Od roku 2012 žije v Polsku.

Byl oceněn v řadě literárních soutěží pro mladé autory (mimo jiné Ortenova Kutná Hora 2005–2008, Hořovice Václava Hraběte 2006, 2008). Jeho básně byly zařazeny v knize Nejlepší české básně 2009 a 2013 (Host 2009, 2013). Za svou debutovou sbírku Násilí bez předsudků (Psí víno 2009, 2. vydání Petr Štengl 2009) získal Cenu Jiřího Ortena. V roce 2011 vyšla druhá sbírka s názvem Rakovina v nakladatelství JT’s, kde v roce 2012 vydal také svůj první prozaický debut, román ADA a v roce 2013 třetí sbírku básní Ještě je co ztratit.

Jeho básně byly přeloženy do angličtiny, němčiny, italštiny, holandštiny, španělštiny, polštiny, finštiny a slovinštiny a otištěny v českých i zahraničních časopisech a antologiích.  Kapela Umakart zhudebnila v roce 2012 dvě jeho básně ze sbírky „Rakovina“ na albu „Vlci u dveří“. Jan Těsnohlídek ml. se zúčastnil mezinárodních literárních festivalů v Čechách, na Slovensku, ve Slovinsku a Holandsku. V roce 2010 získal stipendijní měsíční pobyt v Jyväskylä ve Finsku, v roce 2012 byl na tři měsíce na stipendiu v Krakově v Polsku. V letech 2008 – 2011 byl zástupcem šéfredaktora časopisu pro současnou poezii Psí víno, od roku 2011 je porotcem literární soutěže pro mladé autory Ortenova Kutná Hora, členem Klubu pražských spisovatelů, kde figuruje jako vedoucí sekce poezie a založil také nakladatelství JT’s, které se zaměřuje na vydávání poezie a krátkých prozaických útvarů. Od roku 2012 je členem českého PEN klubu.

Redakčně připravil několik knih, které vyšly v nakladatelství Petr Štengl, JT’s nakladatelství, či jako přílohy literárního časopisu Psí víno.

Základní informace o tomto projektu hledejte zde. Více Slovosledů najdete na blogu RenéNEKUDA.cz uložené pod tímto štítkem.
Kurzy tvůrčího psaní Reného Nekudy Pojďte si hrát, tvořit a rozvíjet se!
Aktuální nabídka kurzů tvůrčího psaní pro veřejnost »

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *