Povídka měsíce

Bylo jí hrozně. Místo nohou měla dvě konve s vodou. Stáří není pro sraby, jak řekla Zázvorková, a je to pravda, teď už to pomalu může podepsat. Otevřela schránku na dopisy, za inkasem byla schovaná obyčejná obálka. Zdálo se jí, že jemně zavoněla. Je to divný, soukromá pošta už nepřišla léta. Dovlekla se s nákupem … Pokračovat »

Vypadala hodně jako matka Štika. Zpozdilý peroxidový vlny, tvář jako variace na barvy od Mattisse, a když se usmála, všechno kolem se lesklo fluoridem a diamanty. Protože bylo moc horko na to, aby na sobě měla kožich, bořila krk s lalokem nefunkční štítný žlázy alespoň do kožešinovýho límce. Nešlo ji přehlídnout – brouzdala s obstarožníma kámoškama kolem … Pokračovat »

Vracim se na zadní sedadlo auta, ta hezká pani mi zapíná pás a zas se na mě usmívá, a já se tentokrát taky usměju, protože teď už vim, že musim bejt šťastná. Jinak by nic z toho, co se stalo, nemělo cenu. Vona eště vytřepává deštník a sedá si dopředu, vedle toho tichýho pána za … Pokračovat »

Janino tělo vjíždělo pomalu do obrovského stříbrného tubusu, ležela v klidu, ruce i nohy připoutány, pravidelný, hluboký dech. Na sobě nemocniční košili tzv. andělíčka. Materiál se změnil, místo bavlny něco jako lehký pijákový papír, ale bolest nemocného těla vsakovat neuměl. Chladné nerezové lůžko ji studilo do holého zadku. Neuvěřitelná technika a uvnitř vyděšený, ponížený pacient na … Pokračovat »

Černý hoch únavou přešlápl z pravé nožky na levou a ztvrdlá kůže na chodidle neslyšně zašustila v rudém prachu sluncem rozežrané země. „Vydrž, velký lovče,“ zašeptal chlapcův doprovod a přidržel Kwazumeho v podpaží. Vychrtlá ruka dědečka dloubla vnuka do boku a zacinkala krátkou partituru o vystouplá žebra. Syn kmene Masalli zatnul čelisti a v nehraném … Pokračovat »

Šoural se k rybníku, kterému v okolí nikdo neřekl jinak něž Bahňák, nebo taky Bahno. Na jednom z betonových panelů, kterými byly zpevněny břehy, seděla drobná blonďatá dívka s kopretinovým plátěným kloboukem na hlavě a s bambusovou udicí v ruce. Upřeně se dívala na červený korkový špunt na hladině. „Čau, Aničko,“ pozdravil ji tichým chraplavým … Pokračovat »

Dnes přišel do města tichý vítr ze savany. Procupital po špičkách ulicemi, něžně se otřel o dveře mého krámku a bez hlesu se vytratil za dalším rohem. Nechal za sebou jen vůni uschlé trávy a podivný tlak v mé hrudi. Víš, co jsme tu, nemůžu spát. Budím se touhou po temnotě. Pamatuješ, jak černé bývaly … Pokračovat »

Když spíš s rukama podél hlavy, vypadáš skoro jako Bůh na kříži. Bůh z ebenu. Pozoruju tě a říkám si: Jak dlouho se na tebe budu moct dívat? Jak dlouho se mnou zůstaneš? Pár minut, hodinu, den? Nevím. A nechci na to myslet. Teď ne. Spálila jsem včerejší den. Uschlý jako ty předchozí. Ještě mi … Pokračovat »