Hejno bez ptáků – obálka knihy od Filipa DouškaJedna z nejočekávanějších knih letošní zimy, titul Hejno bez ptáků autora Filipa Douška, vyjde již 1. prosince 2012. Román o západní civilizaci a její slepé skvrně vznikal 12 let. Z toho posledních pět let se mu Filip věnoval naplno.

Tomáš Sedláček, autor bestselleru Ekonomie dobra a zla, o Hejnu bez ptáků říká: „Kniha vzlétá do takové hloubky a je tak krásně napsaná, že strká s lehkostí do kapsy mnohé světové klasiky. Obdivuji se Filipovi Douškovi skoro na každé stránce, jak umí pracovat s jazykem a myšlením – filosofie se líbá s dobrodružstvím, technika s básněmi, mystika s logikou v pnutí černé a bílé knihy, které jsou o všem (jen ne o černobílosti).“

Psaní textu zavedlo autora ke studiu dějin křesťanství, západní filozofie, umění, matematiky a politické ekonomie; tam všude nacházel zcela analogické paradoxy. „Nemyslím, že ten román šlo napsat před deseti lety. Tehdy nebyla Wikipedie a online archivy vědeckých studií. Často jsem zkoumal nějakou obskurní oblast třeba několik dní, aby z toho potom vznikla jedna věta,” vysvětluje Doušek. Vystudoval mezinárodní obchod na VŠE, pracoval v IT v Londýně a v Hong Kongu, ale srdcem zůstal existenciálním dobrodruhem, který surfoval v Riu, stopoval na Aljašce, rozvážel pizzu na mopedu a experimentoval se životem. „To není knížka psaná od stolu v akademickým kanclíku. Žádné trápení introvertního intelektuála. Je to plnotučný román. Hutný, čtivý a hodně provokativní,” dodává autor.

Kniha mluví o novém myšlení, které začíná měnit každou lidskou sféru — od partnerských vztahů přes umění po politku. Byla by proto škoda ji vydat starým způsobem. Místo toho ji Filip vydává samostatně, bez vydavatele, ovšem s týmem zkušených profesionálů. Se čtenáři komunikuje na Facebooku, kde má momentálně 2000 fanoušků. Řadí se tak mezi 10 nejúspěšnějších českých spisovatelů na sociálních sítích. Čtenáři mohli přes Facebook ovlivňovat některé scény knihy a pozvolna odhalovat její témata — jako „pravda je omyl“, „věrnost je lenost“ a „strach je kompas“.

Knižní trailer

Hejno bez ptáků from Hejno bez ptáků on Vimeo.

Ukázka – Hejno bez ptáků – Filip Doušek

„Jste jen dva? Já provázím skupiny po čtyřech až šesti, abych se neukřičel, a neberu Rusy,“ prohlásil důchodce ležérně opřený o recepční pult, kterého Adamovi za průvodce doporučil majitel hotelu.

Zatímco Nina u malého švédského stolu aranžovala kleštičkami na talíř srolovanou šunku, plísňové sýry a čerstvé rohlíčky, hoteliér k Adamovi přistoupil a s potutelným úsměvem se zeptal: „Je váš pokoj, jak jste si představoval?“

„Samozřejmě,“ kývl překvapeně.

„V poledne vám vyměníme květiny za nové. Přál byste si večer v pokoji šampaňské, nebo láhev vína?“

Adam se usmál. Hotel si za šampaňské přirazí nejméně celé jeho měsíční stipendium a stejnou láhev by přitom koupil v obchodě na rohu ulice. S poděkováním odmítl. Ocenil ale, že majitel víno diskrétně nabídl, když Nina stála opodál.

Hoteliér se uklonil. „Kdybyste měli zájem o prohlídku města, mohu vám doporučit támhle,“ ukázal rukou k recepčnímu baru na nenápadného staršího muže v manšestrových kalhotech a béžově kárované vestě, „pan docent Brabec není žádný obyčejný průvodce. Dneska má ještě volno, ale nebere velké skupiny, takže pokud s ním chcete jít, pospěšte si.“ Nina se právě vracela s talířkem v ruce, a majitel se sklonil blíž a zašeptal: „Vaše přítelkyně bude nadšená. Docent Brabec je básníkem českých dějin.“ Mrkl a s úklonou přivítal Ninu.

Že by toto setkání uchystal Markýz? napadlo Adama. Šampaňské by na něj sedělo, podivný průvodce také; a Adam mu adresu jejich hotelu před odletem prozradil. Možné to bylo, ale jistý si nebyl; naznačil proto Nině hoteliérův tip. Hned za panem Brabcem nadšeně odběhla domluvit podrobnosti. Adam za nimi přišel s rohlíčkem v ruce.

Docent Nině právě vysvětloval, že si Rusů za čtyřicet let okupace užil dost. Další takoví, co si Prahu prochodili, když jim patřila, byli Němci, takže ty taky nevodí. Zaujatý proti Německu ale není, však ony by mu Čechy nepadly do rukou tak snadno, nebýt Angličanů, kteří v Mnichově porušili spojeneckou dohodu a Československo Hitlerovi darovali bez boje. Kdoví, připouštěl pan Brabec, možná Prahu tehdy Čechům zachránili před bombardováním, nebo ji zachránili sobě na ty mejdany, nebo ji v tu chvíli pasovali na pomník proradné evropské politiky, kdoví, ale zrada je zrada, takže žádné prohlídky pro Angličany. A u toho jednání s Hitlerem v Mnichově s nimi seděl Francouz, a taky se do kapesníčku vykašlal na tu stejnou smlouvu, a nejhorší je, že se teď v Evropské unii na Čecha tváří, jako kdyby se nikdy předtím neviděli, takže Francouze v žádném případě taky nevodí.

Adam se nadechl, aby cosi řekl, ale docent Brabec slyšel, že Nina není z Ameriky, a to prý má štěstí, protože po Praze by neprovedl ani generála Pattona, když ta jeho slavná bašta demokracie v Jaltě prodala Prahu pro změnu Rusákům, a samozřejmě u toho seděli zase Frantík s Anglánem. Na Italku ani Španělku Nina taky nevypadala, takže nebylo třeba zdůrazňovat, že by se také nedomluvili, páč ti se k Hitlerovi přidali, když fašismus byl ještě na koni, a Japončíci jakbysmet. To sice omezuje klientelu — rozhazoval teď už široce rukama — ale člověk musí mít principy! „Takže ti Rakušáci a Maďaři, co nám za monarchie odmítli rovnoprávnost — ostatně, kdyby se jim císařství nerozpadlo pod rukama, tak samostatnost dodneška nemáme — ti si po Praze taky můžou maršovat sami, a krom toho mají svoji Vídeň, Budu a Pešť. No. Ale já ten váš přízvuk slyším, slečno, nemyslete si. Já hned vím, odkud jste si sem přijela užít víkend, tak co mám s váma dělat, taky dokážu jedno oko zavřít a druhé přimhouřit a půldenní prohlídka je za dva tisíce korun, to je sto eur, tak se mě tolik nebojte. Vy aspoň doma všem řeknete, co vaši dědečci té mé krásné zemi provedli.“

„Jste úplně vedle,“ odvětila Nina, „ať si myslíte cokoliv. Moje máma je Francouzka s alžírskou krví a táta byl ruský Žid. Narodil se v Petrohradě a vystudoval v Ženevě. Mámu potkal v Paříži a nás pak dvacet let vláčel po celé Evropě.“

„Ale, kudypak?“

„Všude možně. Lyon, Itálie, Vídeň… my jsme se nacestovali. Takže se, prosím, nesnažte hádat, odkud asi jsem, protože to sama nevím.“

„Evropanka. Máte dojezeno, mladý pane? Abych dopověděl. Čechy a Slováky neprovádím odjakživa, protože se pořád na někoho vymlouvaj a mně se nechce je poslouchat. Vám bych ale, slečno, Prahu ukázal, i kdyby váš praděda byl třeba Lenin. Jak se jmenujete?“

„Nina.“

„A co vás v Praze zajímá?“

Adam nevěřil svým uším. Byl ten šílenec skutečný, nebo ho nastrčil Markýz? Fakt, že se je pokoušel ošidit na směnném kurzu, spíš nahrával variantě poctivého domorodce. Adam si však nedovolil podcenit Markýzovu vynalézavost a smysl pro detail: na které smluvené místo je má básník dějin zavést? Jakou jinou figurku potkají tam, snad pouličního kouzelníka, který jim z ucha vyčaruje zásnubní prstýnky? A zatímco se bezmocně vznášel mezi dvěma variantami reality, Nina vytáhla z kabelky sto eur.

„Odkud je ten nejromantičtější výhled na Prahu?“ zeptala se.

Docent pokýval hlavou. „No, nejvíc měšťanského baroka uvidíte kolem Malé Strany a Nerudovky, to jsou takové vděčné koutky, a Kampu nedávno rekonstruovali. Tak až bude po poledni horko, posaďte se tam pod stromy k řece a koukejte k protějšímu nábřeží. Ale nejromantičtější výhled… ten je, slečno, z Paříže. To jste sem vůbec neměla jezdit. Z veliké dálky, to je ta pravá romantika.“

Autor Filip Doušek

Filip Doušek

Odkazy

2 komentářů

  1. Katerina Dehningová 14. 11. 2012 – 22:52

    Ctive, vtipne, chytre, pobavilo me to…mrknu na ty internetove stranky :) Take dekuji za ukazku. Autorovi gratuluji!

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *