Povídka měsíce

Jedna čerstvá povídka každého čtvrt roku. Jeden text od českého autora či autorky. Příležitost objevit něco nového, šance ponořit se do různorodých světů, pestrých příběhů a (ne)tradičních zážitků (ne)obyčejných postav.

Letní povídka je o rodině, lidských kořenech a magii, která se potuluje po afrických savanách. Tento příběh vyšel v knize Hakuna Matata a byl inspirován reálným osudem člověka z jednoho z největších afrických slumů Kibera.

* * *

Turkana

Pavla Rypáčková

Dnes přišel do města tichý vítr ze savany. Procupital po špičkách ulicemi, něžně se otřel o dveře mého krámku a bez hlesu se vytratil za dalším rohem. Nechal za sebou jen vůni uschlé trávy a podivný tlak v mé hrudi.

Víš, co jsme tu, nemůžu spát. Budím se touhou po temnotě. Pamatuješ, jak černé bývaly noci tam nahoře? Jeden běloch mi včera v obchodě vyprávěl, že po černi africké tmy teskní i Evropané, kteří ji poznali, „mal d’Africa“ tomu prý říkají. Všechno mi tě připomíná, ani tma tady ve městě není dobrá.

Někdy se usmívám při vzpomínce na to, jak jsme se vždycky v noci k tobě namáčkli, a tys jen mručela, ať tě necháme spát, jenže my chtěli cítit tvoje teplo, protože od jezera šel v noci chlad a tma byla úplně neprostupná. Báli jsme se zlých duchů. Dnes už se bojím jen zlých lidí.

Nebo jaks nás honila až k břehu jezera a my pak skočili do vody, do které ty by ses ne‐ odvážila, a uplavali ti, pamatuješ? Říkalas, že voda je posvátná, že není na to, abychom v ní máčeli svoje zaprášené nohy. Tady ve městě možná není posvátná, je ale drahá. Asi proto, že tu prostě není. A tak trpělivě odpovídám na stížnosti ohledně její vysoké ceny pouhým „ano, ale také ji potřebujete víc, než cokoli jiného“.

Město dodává přírodě její cenu. Zjistila jsem to po tom, co jsem do něj z venkova odešla. Chybí mi tady ona samozřejmost zrození a smrti, chybí mi stromy, chybí mi zázraky. Vím dobře, že v tomhle obrovském mraveništi, v téhle síti prašných ulic, nemám špatný život a každé ráno, když otevírám dveře svého krámku, když vyrovnávám zele- ninu na pultu, nebo když vchází první zákazník, jsem vděčná za to, co mám. Jenže, i když mi vlastně vůbec nic neschází, přeci jen mě občas něco uvnitř sevře.

To pak po nocích mluvím se svou mrtvou babičkou. Stěžuju si, vzdychám a vzpomínám na svoje dětství u turkanských vod, jak jsme já, ona a můj bratr žili v malé vesnici lidu El Molo, kde jsme nepotřebovali víc než jeden druhého. Vzpomínám, jak slunce někdy pálilo tak moc, že se voda z jezera začala vznášet k nebi. Turkanská voda mířila do mraků ve sloupech páry a babička zpívala písně o tom, že žijeme na nebi a svět máme nad hlavou. Měla krásný a hodně smutný hlas, stýskalo se jí po synech a dcerách, kteří buď odešli do světa nad námi, nebo se ztratili bůhví kde, jako moje matka.

V naší maličké rybářské vesnici život ubíhal pomalu, klidně, byl stejně neměnný jako slaná voda pouštního jezera Turkana, na kterém závisel nejen život náš, ale i všechno kolem.

Babička mě jako malou učila rozumět lidem a běhu světa, naučila mě rozumět i lvům, kteří chodili k turkanským břehům pít.

Bylo mi asi sedm let, když jsem poprvé mluvila se lvem. Vlastně to byla lvice. Mladá. A jako já se ráda toulala dál od své smečky. Seděla jsem těsně u vody a pře- jížděla pomalu rukou po nehybné hladině zaposlouchaná do ticha plynoucího mi kolem hlavy. Najednou jsem ucítila její teplý dech v zátylku.

Pomalu jsem se k ní otočila a pokynula hlavou směrem k jezeru.

„Jen pojď blíž k vodě, jestli chceš.“

„Děkuju,“ zavrněla měkce.

„Můžu si pohladit tvou srst?“

„Ale samozřejmě,“ přišla blíž a otřela se vychrtlým hebkým bokem o mé rameno. Pak se sklonila k vodě a trochu se napila.

„Zdejší vody se nedá vypít moc, jako by pálila zevnitř.“

„Já vím, je slaná, ale třeba ryby se v ní mají moc dobře.“

„Dala bych si rybu,“ zamlaskala.

„Zítra ti jednu donesu, teď už musím jít,“, slibovala jsem. Z dálky jsem zaslechla bratrovo volání a zvedla jsem se k odchodu.

„Budu tady až přijdeš,“ loučila se přivírajíc víčka, „je jedno, kdy to bude.“

Od toho dne, co jsem se za ní vrátila s rybou, jsme byly pořád spolu. Společně se divily světu, smály se a běhaly za ptáky, kteří nám nakonec vždycky ulétli. Babička na mě byla pyšná. Říkala, že jsem zdědila dar jejích předků. Jeden z nich byl prý lvem, kterého láska ke krásné dívce z kmene El Molo proměnila v člověka. To bylo dávno, ve mně ani v ní – kromě umění s nimi mluvit – ze lvů nic nezůstalo.

Můj bratr tenhle dar neměl, nerozuměl jim a oni nerozuměli jemu. Snažil se k nim přiblížit a získat si jejich přízeň, oni před ním buď utíkali, nebo ho naopak s vrčením hnali zpátky do vesnice. Po čase v něm začala klíčit závist. Někdy se vztekal, křičel, nadával mně i lvům, jindy propadal na celé dny smutku. Z lítosti nad sebou samým a nad nespravedlností světa se jen choulil ve stínu našeho domu a nedokázal přes svou zatemněnou mysl vidět slunce. Babička i já jsme ho chlácholily: že mluvit se lvy k ničemu není, že ke štěstí to určitě člověka nepřivede. Obě jsme ale věděly, že na světě neexistuje větší slast než projíždět prsty skrze lví hřívu. Věděl to i on.

A tak se jednoho dne rozběhl ke lví rodince, v savaně, daleko od vesnice. Lvi ho odháněli, on měl ale připravený nůž a zaútočil na jedno z mláďat. Tak moc se chtěl té hřívy dotknout, blázen. Stejně jako pro lidi, i pro lvy a lvice jsou jejich děti tím nejcennějším, co mají, a útok na své malé neodpouštějí. Lvice mi té noci přišla říct, co se stalo: Její rodina roztrhala mého bratra na kusy. „Běž, už tě nikdy nechci vidět!“ rozkřikla jsem se na ni v slzách.

Zklamal mě bratr, zklamali mě lvi. Po čase jsem si uvědomila, že lidská slabost je původem zlého. Bratrova závist zabila nejen jeho a moje přátelství s lvicí, zabila pár měsíců na to i tebe. Dávala sis bratrovu smrt za vinu. Kdybys mě prý nepodporovala ve lví řeči, kdybys z ní nedělala něco tak vzácného. Nakonec to tvoje obrovské a silné srdce už neuneslo a zastavilo se. Tehdy jsem zůstala sama. Některé ztráty jakoby čas nenarovnal, i když všichni říkali, že to tak bude. Jsem daleko od kouzel, od starých písní a cvrkotu hmyzu, daleko od té, kterou jsem bývala. Proto se mi tolik stýská po savaně. A když vítr někdy zanese až sem do města, k mému pultu, její prach a její vůni, nemůžu lítostí ani mluvit.

* * *

Předchozí Povídky měsíce:

Neděle – Helena Kubíčková

Když spíš s rukama podél hlavy, vypadáš skoro jako Bůh na kříži. Bůh z ebenu. Pozoruju tě a říkám si: Jak dlouho se na tebe budu moct dívat? Jak dlouho se mnou zůstaneš? Pár minut, hodinu, den?  Nevím. A nechci na to myslet. Teď ne.

Spálila jsem včerejší den. Uschlý jako ty předchozí. Ještě mi doutná za zády. Ten dnešní hoří tady, vedle mě.

Když jsem tě zahlédla stát v rohu s ostatními, nenapadlo mě, jak se to vyvine. Ale uprostřed cinkání skleniček a útržků hovorů jsem vnímala už jenom tebe. Vybavuju si na tobě každou maličkost. Mezeru mezi zuby, dlouhé štíhlé prsty a nohy, které jako by nikde nekončily a splývaly s podlahou. Úplně samozřejmě tě ke mně donesly a zastavily se kousek od mých lodiček.

„Hezký výhled!“

Plynové lampy pod námi vydávaly zastřené, mihotavé světlo a vytvářely zvláštní šerosvit, tak typický pro tohle město.

„Jste tu poprvé?“

„Ano.“

Opřel ses o balustrádu balkonu a začal si mě bezostyšně prohlížet. Ty oči! Dva temné terče uprostřed svítivé běloby. Čarodějná vejce od černé slepice, která se prudce smaží a prskají na pánvi. Černé díry, které přitáhnou všechno kolem a pak to pohltí. Odvykla jsem takovým pohledům. Musela jsem honem něco říct.

„Líbí se vám tady?“

„Vy se mi líbíte. Máte krásné rovné vlasy. A přišla jste sama.“

Kdybys tak zvláštně nevoněl a nesáhl mi na rameno, všechno by bylo jinak! Ten krátký dotek zapůsobil jako tetovací jehla, když zajede na citlivé místo.

Ne, nic si nevyčítám. Jen mi je líto, že se to nestalo o pár let dřív.

Prohlížím si tvůj ospalý obličej. Tak souměrný. A mladý. Sklouznu pohledem na krk, ruce a světlé, bezbranné dlaně, směřující vzhůru. Jako by se vzdávaly. Už jsem se rozhodla. Jestli budeš chtít…

Opatrně se dotknu přívěsku, který ti visí na krku. I on je celý černý. Okamžitě zareaguješ a uděláš prudký pohyb. Pak otevřeš oči. Škoda. Nechtěla jsem tě probudit. Otevřeš ústa a dlouho zíváš. Únavou? Nebo se chystáš odejít?

Jestli půjdeš pryč, nenapadá mě, jak ti v tom zabránit. Něčím tě zadržet? Nebo se na něco zeptat? Kdyby ses aspoň podíval jako včera!

„Nic o tobě nevím. Jak se jmenuješ?“

„Jumapili.“

Divné jméno! Zní jako zdrobnělina a vůbec se k tobě nehodí.

„Co děláš?“

„Závodím.“

„A vyhráváš?“

„Skoro vždycky. Musím, živím velkou rodinu. Tys mě nikdy neviděla?“

Zavrtím hlavou. Nastane rozpačité ticho. Nevím, nač bych se zeptala, a mlčení se protahuje. Potom ho přeruší věta, které jsem se celou dobu bála. Možná proto, že jsem ji párkrát už slyšela.

„Půjdu, čekají na mě.“

Vstaneš a pomalými, línými pohyby si oblékneš kalhoty a košili. Nemůžu se vynadívat na lesklou kůži, která má v ranním světle odstín palisandru. Zachytíš můj pohled. Sundáš z krku dřevěnou figurku a položíš mi ji na dlaň.

„Pro tebe. Na památku.“

Držím v ruce ebenový přívěsek a snažím se rozluštit odřený, nečitelný nápis. Nakonec se mi to podaří.

„Jumapili…?“

„Vlastně se jmenuju Leon, ale Jumapili mi říkají rodiče a kamarádi, protože jsem se narodil v neděli.“

Neděle… Černá…

To jsem někde slyšela, ale už si nevzpomínám, v jaké souvislosti. Stejně na tom nezáleží. Naposled si tě prohlédnu. Neumím nic předstírat a tak se dá snadno uhodnout, jak mi právě teď je. Chvilku nade mnou postáváš a potom zkusíš být milosrdný.

„Než odjedu, možná se přijdu rozloučit.“

Neodpovím a otočím hlavu k oknu.

Odcházíš.

Jako by s tebou odešel i zbytek dne. A všechny další osamělé dny, které budou pozvolna usychat, až uschnou docela.

Bouchnou dveře. Nesnáším ten zvuk. Znamená čekání. A nesnáším rána. Tu každodenní rutinu s kávou a zprávami na malé obrazovce v kuchyni. Když se na ní jen tak, beze zvuku, pohybují miniaturní postavičky a strkají do sebe, křičí a nesmyslně se střílejí. Nesnáším řvoucí fanoušky. A všechny ty požáry, výbuchy, katastrofy a neštěstí, násilně vstupující do stereotypu samoty.

Jen málokdy ozvučím němý film před sebou. Dnes to udělám, protože zahlédnu na stadionu černá těla závodníků, směřující do cíle. Sestřih včerejšího půlmaratonu. Zpozorním. Tři běžci v čele závodu. Všichni ze stejné země a stejného kraje. Dělníci dlouhých tratí, kteří si běží pro vítězství. A obživu.

Cíl.

Triumf prvního závodníka. Dočasný a pomíjivý úspěch, který brzy někdo překoná.

Dobíhají také ostatní, ale jejich souboje a prohry už diváky nezajímají. Závod pro ně skončil tehdy, když se v cílové rovince objevili tři nejlepší.

Předávání cen. Mezi atlety, kteří jdou ke stupňům, zachytím známou tvář a povědomé pohyby. Nejhezčí i nejsmutnější okamžik celého dne. Tu chůzi znám. Tak se pohybují běžci z kmene Kalenjin.

Vítězové.

* * *

Poznámka: Všechny zde zveřejněné povídky vznikly během mých kurzů tvůrčího psaní pro veřejnost.