Povídka měsíce

Jedna čerstvá povídka každého čtvrt roku. Jeden text od českého autora či autorky. Příležitost objevit něco nového, šance ponořit se do různorodých světů, pestrých příběhů a (ne)tradičních zážitků (ne)obyčejných postav.

Povídka měsíce je online povídka k přečtení zdarma.

Aktuální povídka dost možná plní přání, i když je o střetu kultur, léčení ran a má příchuť dalekých krajů. Vyšla ve sbírce Hakuna Matata.

* * *

Kwazume (Tajemství Matrjošek)

Tomáš Cafourek

Černý hoch únavou přešlápl z pravé nožky na levou a ztvrdlá kůže na chodidle neslyšně zašustila v rudém prachu sluncem rozežrané země. 

„Vydrž, velký lovče,“ zašeptal chlapcův doprovod a přidržel Kwazumeho v podpaží. Vychrtlá ruka dědečka dloubla vnuka do boku a zacinkala krátkou partituru o vystouplá žebra. Syn kmene Masalli zatnul čelisti a v nehraném pokusu o úsměv se zazubil jako hyení mládě. 

„To je ono, odvahu,“ podporoval stařec, „už budeme na řadě.“ 

Provizorní nemocnice zbudovaná míly od uprchlického tábora Stingali, kam se stahovali pacienti postižení válečným šílenstvím Darfuru, praskala ve švech. Když Kwazume spatřil Evropana z jiného světa, bázlivě zamrkal, ale vzpomněl si na krále Manatasiho, udatného předka, který na kopí nabodával lvy po tuctech, a plesknutím jazyka o patro si dodal odvahu. 

„Další, další, postupujte.“

Zástup vzdychl a pokročil. Někdo hrubě udeřil Kwazumeho do zad. Chlapec zavrávoral, vybočil z řady a v neohrabaném kopýtání zakopl o stočeného psa. Nikdy nezapomene Kwazume tu příšernou barvu psích dásní potaženou slizem, které mu na vzdálenost paže zacvakaly před tváří. Barva démonů. Tmavě fialová, skropená černobílými skvrnami se kousavě přibližovala k bezvládnému tělu. Syn Induny Gandaka zkoprněl přirozenou dětskou hrůzou.

Tungata prudce odstrčil negra nakaženého leprou a mohutným skokem přistál vedle chlapce. V okamžiku, kdy zvedl hůl k nebi a zároveň nakopl fenu pod zadní nohy, připomínal zkřiveného čápa marabu. Úder starcova rachitického pařátu vymrštil křížence půldruhého metru do vzduchu. Vznesl se lehce, jak obláček, aby se těsně v bodu zvratu, v okamžiku kdy vítězí gravitace, fatálně střetl s tvrdostí Tungatovi sukovice.

Hladká půda vyšlapaná chodidly domorodců zteplala toho rána krví psího kripla, jehož zdechlinu rozmlátil stařičký Tungata na kaši, protože se o vteřinku opozdil.

Kvíčala. Slangový termín užívaný mezi pacienty afrických nemocnic. Vzlyky ubožáka, který bolestí křičí, a zoufalost se zakusují do uší a trhají bubínky těm, kterým se daří o trošku lépe. Černé dítě napadené psem otevřelo oči druhého dne těsně po půlnoci. Řady a řady na sobě hustě nalepených nemocničních lůžek se znatelně rýsovaly ve tmě. Kwazumemu připomínaly rakve. V životě už viděl hodně rakví. Doma, před kostelem, když Džadžavídové ze severu zmasakrovali jejich vesnici. Neplakal, nestěžoval si, jen zatoužil ulevit poraněné noze a pak vyhledat dědečka. Posadil se na okraj lůžka a spatřil ducha. 

Éterická bytost bez masa a kostí, snad tvořená pouhou energií animálního světa, který i přes vštěpování pravého boha nesmazatelně vězel v srdci každého Afričana, přistoupila k nemocnému. Dotkla se ho. 

„Nevstávej, musíš ležet maličký.“ 

Ucítil vůni mléka a jemného ženského potu. Lena se pousmála, když drobná dlaň černouška uchopila mezi prsty kadeř nazrzlých vlasů, která jí vyklouzla zpod čepce. Barva tak zvláštní, z jiného světa. Připomínala ředěnou krev a trochu kůru stromu Msasa. 

„Mluvíš anglicky?“ přerušila mladá lékařka hošíkovu fascinaci. Neodpověděl. „Nemusíš se bát, jsme tu, abychom ti pomohli. Rozumíš?“ Ticho. „Něco jsem ti přinesla, moc jsi křičel a naříkal.“ Lena otřela drobné kapičky bolesti, které zkondenzovaly chlapci na čele, a položila na zažloutlé prostěradlo dárek zabalený v hadříku. „Mám ji z domova, je to panenka, říká se jí matrjoška. U nás v Rusku věříme, že v sobě skrývá tajemství.“ Usmála se, pohladila zafačovanou panenku a odešla. 

Malý stan vedle skladu potravin sloužil jako koupelna. Úslužné černošky ohřály nad jedním z tisíců darfúrských ohňů vodu a připravily nehorázný luxus v podobě skromné koupele. Lena svlékla propocené šaty a vklouzla do lázně. Přemýšlela. Z postoje k pacientům se dávno vytratil profesní přístup. Kwazume. Inkubační doba vztekliny trvá od jednoho do tří týdnů. Včera usedla vedle jeho zpoceného těla posedmé. Dopřála si cigaretu – pravidelný rituál před spaním. Zavřela oči, zahloubala se. 

Z malátného snění ji vytrhl podivný zvuk. Šelestění. Napjala smysly a prstní dvorce jí zvrásnily krůpěje husí kůže. Zadržela dech. Kuckání, kašlání a pak…ticho. Lezavé ticho.

„Maaatryjakša!!!“ 

Lena vyskočila a mrštně se otočila po směru. Na prahu dveří se třásl Kwazume – zabalený v bílé nemocniční přikrývce připomínal sněhuláka s namourovaným obličejem. 

„Maaatryjakšaa, chtěl bych znát její příběh.“

A tak doktorka z Petrohradu vyprávěla. Plameně se rozhovořila o Rusku, zasněžené Sibiři, tropických mořích, o slonech, kteří žijí daleko na jihu v močálech, dracích a létajícím balonu. Kwazume hltal a hltal. Ale pozor, dodávala, matrjošky plní přání, jen nikdy nevíš, která bude poslední, proto musíš volit obezřetně a s rozvahou, protože není cesty zpátky. 

Dzzzzb – ticho. Pro citlivé uši zmítané neklidem neklamná známka komářích útoků. Otravný hmyz vypátral měkkou kůži a pomalu, s chirurgickou přesností krájejícího skalpelu, vbodl mikroskopický sosák do těla oběti. Kwazume vystřelil levačkou po útočníkovi do místa, kde ucítil něžnou, mrazivou bolest vpichu. Minul. Pevně uchopil horní okraj přikrývky a přetáhl ji přes hlavu. Převalil se na bok a schoulil do klubíčka s matrjoškou mezi stehny. Tiskl se k dřevěné bábušce, která poskytovala jedinou útěchu v onom strašném místě plném démonů a dětské samoty. Maaatryjakša plní přání – mumlal. 

Dusivé ticho polního lazaretu podbarveného monotónním bzučením rozvibroval výkřik. Kvíčala. Nějaký ubožák ječel a ječel bolestí. 

„Plní přání, plní přání.“ Kwazume si vecpal pěstičky do uší, ale ryk umírajícího se budoucímu náčelníkovi vetřel do těla nosem, očima, kůží. 

Rozklepal se. Maatryjakša. Sevřel bábušku mezi koleny a zatlačil. Svaly odmítaly spolupracovat. Jekot pokračoval. 

„Plní přání, plní přání!“

Silou vůle, nekonečné touhy a síly pacienta, panenka pukla. Moře světla. Malého černouška nejprve zalil strach. Oslepl. Ve vesnici občas vídával domorodce, kterým mouchy nakladly do očí vajíčka a larvy je následně proměnily na tvarohový rosol. Ale mlha pomaličku odcházela a po chvilce jas odezněl. Kwazume spatřil dvě oblohy. Tyrkysově modrá se někde daleko na horizontu vláčně olizovala se sytostí indiga. Jako pokřtěný slýchal kněze vyprávět o nebi a v první chvíli ho napadlo, že opravdu zemřel a ocitl se před branou stvořitele. S úsměvem pohlédl před sebe. Níže položená obloha se podivně vrtěla, šuměla a jakoby mu běžela vstříc. 

Syn kmene Masalli opatrně přicupital a světlou dlaní se dotkl zpěněné hladiny. Obloha nekousla. Znovu. Nabral kus mezi prsty a hmota se mu okamžitě v dlouhých čůrcích rozutekla. Voda? Ano, to je voda, žádná obloha, Matka všech vod. Padl na kolena a dychtivě začal pít. Slaná, fuj, vyprskl. Nerozuměl. Slaná voda, která se hýbe a zpívá? Přemýšlel. Voda, která mluví, obloha která utíká a honí nekonečno, zpívající voda? Bože, Maatryjaška plní přání. To je oceán. Oceán, o kterém mu předešlou noc vyprávěla Lena.

„Jééé, jééé, jé,“ smál se a široký upřímný úsměv polykal slzy radosti a dojetí. 

Těžko se snílkové probouzejí k životu. Kwazume se držel. Zuby mu skřípaly a nehty lámaly v zoufalé snaze podržet si sen. Vize praskala, bortila se a obrázky z jiného světa se deformovaly v hrůzné šklebící se masky. Povolil a mrákoty zesinaly v ulepené ráno na lůžku polní nemocnice Stingalli. 

Svítání. 

„Už je dobře, neboj,“ Lena promluvila měkce a podala chlapci sklenici s vodou. 

„Viděl jsem matku všech vod.“ 

Zašmátral pod přikrývkou a spokojeností vydechl, když nahmatal panenku. Pořád tu je, neodešla, nezmizela spolu s přáním. 

Se zlou předtuchou zasunula Lena svému svěřenci úzký teploměr do podpaží. Nemýlila se. Rtuť se na ukazateli vyšplhala stupínek pod čtyřicítku. Ranní horečky – první příznak infekce, která prolomila obranu lidského organismu, aby nakaženého proměnila ve zvíře. Při té představě se pokřižovala. 

„Dnes za tebou přijde dědeček, tak pěkně lež, po obědě je tu.“

„Hroší prdel vonní příjemněji než toto doupě. Válečník potřebuje cítit krev, pot kořisti, vůni stehen tlusté kurvy a nikoli pach sraček a zvratků.“ Pokračoval Tungata zuřivě, přičemž mu zacuchané chuchvalce vousů poskakovaly kolem hlavy. „Náš kmen vyžaduje volnost, svobodu, možnost libovolně kráčel světem. Příroda přestala dýchat rytmem spokojenosti. Harmonie zmizela. Bílí lidé, války, nemoci, to vše narušilo rovnováhu. Dnes už ti neumím pomoct, chlapče. Ale jedno vím jistě. Vrať se ke kořeni zla, postav se mu a pošli ho tou samou cestou do pekel.“

V čase rohů, v hodině, kdy pasáci zdvihají prsty ve tvaru V proti hasnoucí obloze, aby se ujistili, že nadešel okamžik hnát stáda na pastvu, zapraskala matrjoška pod peřinou podruhé.

Smutně zpíval vítr na dně solné pánve roztavené poledním žárem. Na tři palce silná krusta soli páchla smrtí a poctivě bělila kosti zdechlin do jasu leštěného porcelánu. Místo kam přicházejí umírat sloni. Obři samci, samotáři, o kterých po celé zemi kolují legendy a domorodci se rozklepou, zaslechnou-li jejich jména. Tukutela – co je zlý, Zebiweuna – požírač stromů, Matuhe – jenž gigantickými kly rozrýval zemi na svých nekonečných toulkách savanou. Ty všechny svedla cesta k Abollami, v jazyce Sanů – k zemi opuštěných.

Kwazume opatrně vyrazil. Zdvihl obrovský štít z kravské kůže a bokem vykročil proti slunci. Vzduch bublal, tetelil se a v úrovni pasu rozkomíhat siluetu chlapce ve směšném vrtění. 

Na obzoru spatřil mladý válečník podivnou změť skvrn. Barva démonů. Využil kouzla ruské bábušky a vrátil se ke kořeni zla, k polodivokému psu s virem vztekliny, aby pozměnil vývoj událostí.

Křečovitě sevřel asagaj a po vzoru velkých válečníků zkusil jeho ostří. Prudkým švihem briskně oholil hrůzou ztopořené chloupky na předloktí. Potěšen kvalitou uznale zamlaskal a nesmělým pohledem zabloudil k zemi, ke šňůrce mělkých stop, které zanechalo vrávorající zvíře. Mířil k mlze, k solnému oparu, kde stopy končily u klubka rezavých umaštěných cárů. Přiletěli supi. Zpočátku klouzaly oblohou, a když se Kwazume přiblížil k cíli na vzdálenost nataženého sloního chobotu, usedli na žebra mrtvých tlustokožců. Navětřili krmi. 

Rozhodl se zaútočit na páteř. V místě, kde masivní obratle napnuly strupovitou kůži k prasknutí, tušil životně důležité orgány. Opatrně odložil štít a uchopil zbraň oběma rukama. Zavřel oči a bodl. 

Ledabylý výpad vedený do tmy, milenecky olízl psovi hřbet a v čistém řezu sklouzl po kosti. S čirou hrůzou zíral Kwazume na stvoření, které právě probudil k životu. Pes se šikovně smýkl přes hřbet, aby v klubku kotrmelců obratně vymanévroval z dosahu smrtícího asagaje. Nahrbil se a za burácivého chroptění vydávil rosolovitý chuchvalec zelenkavého hlenu. Uvolnil dýchací cesty a Kwazume zaslechl, jak mu vrže v plicích. První skřek nepocházel z tohoto světa. Snad z druhého břehu, ze země stínů, ze chřtánu samotného ďábla. 

S ledovým klidem se Kwazume postavil tváří  smrti. Pevně sevřel kopí a list vykovaného hrotu vyzývavě nasměroval proti zvířecímu nepříteli. 

„Vidím tě, krvesmilný ďáble, Tokoleshi – ty, jenž požíráš úrodu a vraždíš dobytek, lidožroute. Jsem Kwazume, syn Induny Gandaka – zabijáka lvů a prznitele žen. Vnuk Tungaty – stopaře slonů a člena poradního ohně. Potomek slavného rodu Masalli – nadřazených a dnes, dnes dám svému kopí najíst.“

Ukrutná křeč pokroutila Kwazumeho tělo jako paragraf.

„Držte ho, k čertu.“ Lena uštěpačně pokárala černou asistentku. „Sedativa dvacet mililitrů. Rychle než si překousne jazyk.“ 

Strhla chlapci košili a marně se snažila napíchnout žílu. Na krku a břiše zablikaly tučné, karmínové dýměje. Lena vytřeštila oči. Pruhy praskly a z ran se vyvalila živá, čirá krev. Kwazume řval, kroutil se a drásal prostěradlo. 

„Tokolesh – lidožrout,“ vykřikly ošetřovatelky unisono a jejich zbabělý únik doprovodilo prásknutí dveří. 

Hrůzou přidušená zírala opuštěná doktorka na hororový proces přeměny, který se jí odehrál před očima. Švihnutím biče odezněly křeče a Kwazume se posadil. Chvěl se, klepal a třásl jako čerstvě narozené slůně. Projasnily se mu oči. Úkosem pohlédl na Lenu. Vyplivl špičku jazyka a zkrvavený obličej poskočil v úsměvu dvou symetrických vlnek.

„Maatryjakša plní přání,“ zašeptal a v arogantním gestu vítězů se třikráte udeřil pěstí do prsou.

Zběsilý kolotoč myšlenek nedovolil doktorce usnout. Ebola, nový druh malárie, nebo dokonce nějaký hybrid vztekliny? Příznaky, které trápily Kwazumeho, vykazovaly symptomy šíleného koktejlu nejhorších afrických chorob. Dnes ráno obvázala postiženému rány. Kdyby na vlastní oči neviděla proces, při kterém se objevily dýměje a okamžitě popraskaly, byla by přesvědčena, že šrámy způsobilo chlapci nějaké zvíře. 

„Dej bože ať to není ebola.“ S modlitbou zavřela oči a vzpomněla si na domov. „Chtěla bych dítě,“ zasténala a šílená únava ji ukolébala na vlnkách dřímoty. 

Ráno se probudila čilá, svěží a se zvláštním pocitem změny. Erotický sen neměla od puberty. Přišel pozdě v noci. Hustou bezhvězdnou tmu počechral plamen svíčky. Ucítila vůni; spatřila siluetu muže. Těžká vůně mužského pižma a… Víc světla, jeho tvář, pane na nebi. Vykřikla a vyrazila k nemocnému. 

Krokem náměsíčného, v mrákotách sexuálního puzení, vstoupil Kwazume do stanu. Přistoupil k spící ženě. Ležela na zádech, tak jemná a bílá, bezstarostná, po bradu zachumlaná ve spacáku.Mezi palec a ukazovák uchopil člunek zipu. Trhl jemně a článek po článku osvobodil Lenino tělo. Spala nahá, ruce napjaté podél těla. Kwazume zvedl paži a pln posvátné hrůzy, která brání tajemství mystéria, se dotkl. Ucítil vůni mléka a medu. Lena rozkoší zavzlykala, pokrčila nohy v ostrém úhlu a nepatrně rozevřela stehna.

Mladý lovec, který spatřil oceán, vrátil se ke kořeni zla, aby kopím probodl psa od čenichu po ocas, pudově rozluštil signál. Odhodil bederní roušku, naskládal útlé boky do vlhké tmy ženského klína a prudce přirazil. 

Krákavá kakofonie domorodého jazyka, ve kterém se černá asistentka obhajovala, drala Leně uši. 

„Zmizel, nevím jak je to možné, paní.“ 

S pocitem šílené bezradnosti doklopýtala k lůžku. Na prostěradle chladl otisk tváře a malá, blyštivá panenka smutně hleděla Leně do očí. Sebrala bábušku do dlaní a v okamžiku, kdy procitla a pohled jí samovolně sklouzl na břicho, Kwazume poslušně klusal za zády starého Tungaty, po stopách krále všech slonů. 

Matrjoška přece plní přání, jen nikdo neví, která pukne jako poslední.

* * *

Předchozí Povídky měsíce:

Na rybách – Jana Rozehnalová

Šoural se k rybníku, kterému v okolí nikdo neřekl jinak něž Bahňák, nebo taky Bahno. Na jednom z betonových panelů, kterými byly zpevněny břehy, seděla drobná blonďatá dívka s kopretinovým plátěným kloboukem na hlavě a s bambusovou udicí v ruce. Upřeně se dívala na červený korkový špunt na hladině.

„Čau, Aničko,“ pozdravil ji tichým chraplavým hlasem a posadil se vedle ní. Anna jenom kývla hlavou. „Kde máš bráchu? Von dneska nechytá?“ pokračoval mladík, spíš ze slušnosti než ze zvědavosti.

„Sere,“ odpověděla suše a odplivla si na hladinu rybníka.

Po dlouhých chvílích ticha narušovaných jen občasným cvrkotem převodů starého navijáku, když dívka zlehka a pomalu otáčela kličkou, aby splávek, který mírný vánek poponášel po hladině, zůstal na svém místě, mladík řekl: „Hele, není tam nějak dlouho?“

„Normálně.“

„A to von je jako doma? Nebo na hospodě? Že mu to tak trvá.“

„Ne, tady.“

Pohodila hlavou směrem k lesíku tvořenému mladými stromky akátů, habrů, osik, olší a jív. Mladík se vzdal myšlenky na rozhovor a vytáhl si z kapsy své džínové bundy krabičku cigaret. Ani jí nenabízel, zapálil si a pak lehl na vyhřátý panel, pravou ruku zalomil pod hlavu a zavřel oči. No, snad to neví. I když… ani si ze mě neutahuje, nedělá fórky vo žaludku naruby, ani vo švestkách v županu. Že by to teda věděla? Než dokouřil, Anička prolomila mlčení.

„Hele, Marku, todle ti posílá teta.“ Podávala mu malou kulatou kovovou krabičku od krému s oprýskaným nápisem.

„Měsíčková. Prej to budeš potřebovat, nebo co.“

Mladík se vymrštil ze své pohodlné pozice a zahleděl se do té krásné, jemné, ale pořád ještě dětské tváře. Ví to, ta malá bestie to ví. A nic, ani brvou nehne. To má z toho jak furt čumí do tý vody. Jestli to někomu vykecá, tak… No, minimálně je utrum s hlídáním. Ať si s nima tetka dělá, co chce, ale já spratky bonzácký nehlídám. Ani za to pivo a krabku. Šlus.

Než v něm stačil vztek a rozhořčení naplno vzkypět, ozval se za ním přeskakující hlas: „Jéééé, čau Máro, ty už seš konečně tady?“

Byl to Jirka, Aniččin starší bratr, malý tlustý kluk s kulatou tváří v plandavých manšestrových kalhotách a kostkované košili, který si zrovna natahoval spuštěné kšandy.

„Máš sebou kolo? Na smeťák přivezli zmetky ze suprafónu a…“

„Ne, nemám,“ s povzdychnutím ho přerušil Marek.

Ty fakany mi byl čert dlužnej, zvlášt tu malou. Je stejná jak ta její matka.

„Tak to je v prdeli, to nám to nejlepší vyžerou mělčičáci. Proč sis ho nevzal, dyť víš, že je vosmýho,“ rozčílil se Jiřík a nakvašeně si sedl vedle sestry.

Jeho pokračující otravné nesouvislé brblání záhy zarazila Anna.

„Ty vole brácha, ty seš vopravdu vůl! Si myslíš, že v tomhle stavu může někam jet? Tak ber trochu ohledy. A navíc mělčičáci ví vo vyvážkách leda tak hovno, takže ti ty tvý dlouhohrající platně nikdo nevybere. Se uklidni, jo!“

„V jakym stavu?“ nechápal bratr.

Dívka jenom zakroutila hlavou a odplivla si na hladinu rybníka.

„No tak, ségra…“

Neodpověděla. Vstala a začala rychle navíjet vlasec, splávek trhaně připlouval k ní. Jirka napětí nevydržel a obrátil se na Marka.

„V jakym stavu? Co ti je? Řekněte mi to. No tak,“ kňoural.

Marek, který už zase ležel na panelu, jen zavřel oči a rezignovaně si potáhl z nově zapálené cigarety. Anna mezitím vytáhla návnadu z vody, zkontrolovala háček, na kterém se ku podivu pořád držela žlutá kulička těsta a s pokrčením ramen znovu nahodila. Vlasec zasvištěl vzduchem, splávek zatížen olůvkem s plesknutím dopadl na hladinu.

„Protože, můj milej bratříčku,“ pronesla do ticha hned jak si sedla, „má kocovinu. Kdo myslíš, že nám nablil před hospodu?“

„Aha,“ odtušil Jirka.

Hned na to si uklidněn vzal svůj prut, nahodil a sedl si vedle sestry.

Tak vožralej? To by šlo. No jo, ale dala mi tu mast… takže možná přeci jenom něco tuší. Nervozně se zavrtěl Marek.

„Poblitý schody? Hele, co ty vo tom víš?“ vyzvídal.

„Říkala teta. Já sem spala, ne? Tak co můžu vědět,“ odpověděla a v hlase jí bylo slyšet pobavení.

A je to tady, ví to. Mrcha. Do prdele, já vůl, neměl sem za tou hospodskou chodit. Sem měl vědět, že se to ta malá domákne.

„A co brácha?“ dotíral.

„No, ten vopravdu spal.“

Už to nevydržela a vyprskla smíchy.

„Víš co, Andulo, dělej si prdel z plastelíny a né ze mě, jo? Todleto se totiž může stát každýmu, víš? A jestli to někomu…“

„Hele Marečku, já to na tebe nepíchnu, to se neboj, nejsem drbna. A taky, jak už teď nepochybně celá vesnice ví, teda mimo tety, mě, tebe a tý dotyčný, včera ses akorát vožral, poblil a spal na žíněnkách v tanečním sále za hospodou jako dycky. Tak co stresuješ,“ pokárala ho téměř dospělým hlasem a odplivla si na hladinu rybníka.

Jirka zpozoroval, že se něco děje a znervózněl.

„Hele, já pudu na druhej břeh, ať na mě tolik nepere slunko, jo? Nerad bych chyt úpal.“

„Úžeh,“ podotkla jeho sestra a dívala se za kvapně odcházejícím bratrem. Nožky mu kmitaly tak rychle, až začaly jeho o sebe se třoucí tlustá stehna v manžestru vydávala stejný zvuk jako rozjetý „vlečňák“ na „smeťáku“. Anna po chvíli znovu promluvila.

„Teda, ale musím ti říct, žes mě překvapil. Při takovejch věcech se spíš očekává, že krvácet bude holka. Ale ty musíš mít dycky něco extra, co?“

„Hele, Andulo, nejseš na takový věci trochu malá?“

To ji rozlítilo.

„Možná že sem malá, ale na rozdíl vod tebe vím, že Liduna je kopyto a že vo těch svejch milostnejch eskapádách tak akorát pěkně kecá, takže si na ni člověk, obzvlášť chlap, musí dát sakra majzla.“

Jak může takový věci vůbec vědět, dyť je ještě spratek. Kolik jí to vlastně je? Dvanáct? Třináct? No, podle těch keců nejmíň pětatřicet. Potvora.

„Jen se modli, abys neměl trvalý následky. Třeba jako, že se to provalí a bude se ti doživotně říkat Uzdičko, zatržená kůžičko.“

Chtěla, aby to vyznělo uštěpačně, ale u „kůžičky“ ji přeskočil hlas. Aby se uklidnila, začala znovu navíjet.

Zkontrolovala návnadu a pak prudce nahodila.

„Nebo třeba po indiánsku, Zlomený Brk,“ dodala už klidně.

Splávek dopadl na hladinu, ona se posadila a už na něho nepromluvila. Po celý zbytek sezóny.

Turkana – Pavla Rypáčková

Dnes přišel do města tichý vítr ze savany. Procupital po špičkách ulicemi, něžně se otřel o dveře mého krámku a bez hlesu se vytratil za dalším rohem. Nechal za sebou jen vůni uschlé trávy a podivný tlak v mé hrudi.

Víš, co jsme tu, nemůžu spát. Budím se touhou po temnotě. Pamatuješ, jak černé bývaly noci tam nahoře? Jeden běloch mi včera v obchodě vyprávěl, že po černi africké tmy teskní i Evropané, kteří ji poznali, „mal d’Africa“ tomu prý říkají. Všechno mi tě připomíná, ani tma tady ve městě není dobrá.

Někdy se usmívám při vzpomínce na to, jak jsme se vždycky v noci k tobě namáčkli, a tys jen mručela, ať tě necháme spát, jenže my chtěli cítit tvoje teplo, protože od jezera šel v noci chlad a tma byla úplně neprostupná. Báli jsme se zlých duchů. Dnes už se bojím jen zlých lidí.

Nebo jaks nás honila až k břehu jezera a my pak skočili do vody, do které ty by ses ne‐ odvážila, a uplavali ti, pamatuješ? Říkalas, že voda je posvátná, že není na to, abychom v ní máčeli svoje zaprášené nohy. Tady ve městě možná není posvátná, je ale drahá. Asi proto, že tu prostě není. A tak trpělivě odpovídám na stížnosti ohledně její vysoké ceny pouhým „ano, ale také ji potřebujete víc, než cokoli jiného“.

Město dodává přírodě její cenu. Zjistila jsem to po tom, co jsem do něj z venkova odešla. Chybí mi tady ona samozřejmost zrození a smrti, chybí mi stromy, chybí mi zázraky. Vím dobře, že v tomhle obrovském mraveništi, v téhle síti prašných ulic, nemám špatný život a každé ráno, když otevírám dveře svého krámku, když vyrovnávám zele- ninu na pultu, nebo když vchází první zákazník, jsem vděčná za to, co mám. Jenže, i když mi vlastně vůbec nic neschází, přeci jen mě občas něco uvnitř sevře.

To pak po nocích mluvím se svou mrtvou babičkou. Stěžuju si, vzdychám a vzpomínám na svoje dětství u turkanských vod, jak jsme já, ona a můj bratr žili v malé vesnici lidu El Molo, kde jsme nepotřebovali víc než jeden druhého. Vzpomínám, jak slunce někdy pálilo tak moc, že se voda z jezera začala vznášet k nebi. Turkanská voda mířila do mraků ve sloupech páry a babička zpívala písně o tom, že žijeme na nebi a svět máme nad hlavou. Měla krásný a hodně smutný hlas, stýskalo se jí po synech a dcerách, kteří buď odešli do světa nad námi, nebo se ztratili bůhví kde, jako moje matka.

V naší maličké rybářské vesnici život ubíhal pomalu, klidně, byl stejně neměnný jako slaná voda pouštního jezera Turkana, na kterém závisel nejen život náš, ale i všechno kolem.

Babička mě jako malou učila rozumět lidem a běhu světa, naučila mě rozumět i lvům, kteří chodili k turkanským břehům pít.

Bylo mi asi sedm let, když jsem poprvé mluvila se lvem. Vlastně to byla lvice. Mladá. A jako já se ráda toulala dál od své smečky. Seděla jsem těsně u vody a pře- jížděla pomalu rukou po nehybné hladině zaposlouchaná do ticha plynoucího mi kolem hlavy. Najednou jsem ucítila její teplý dech v zátylku.

Pomalu jsem se k ní otočila a pokynula hlavou směrem k jezeru.

„Jen pojď blíž k vodě, jestli chceš.“

„Děkuju,“ zavrněla měkce.

„Můžu si pohladit tvou srst?“

„Ale samozřejmě,“ přišla blíž a otřela se vychrtlým hebkým bokem o mé rameno. Pak se sklonila k vodě a trochu se napila.

„Zdejší vody se nedá vypít moc, jako by pálila zevnitř.“

„Já vím, je slaná, ale třeba ryby se v ní mají moc dobře.“

„Dala bych si rybu,“ zamlaskala.

„Zítra ti jednu donesu, teď už musím jít,“, slibovala jsem. Z dálky jsem zaslechla bratrovo volání a zvedla jsem se k odchodu.

„Budu tady až přijdeš,“ loučila se přivírajíc víčka, „je jedno, kdy to bude.“

Od toho dne, co jsem se za ní vrátila s rybou, jsme byly pořád spolu. Společně se divily světu, smály se a běhaly za ptáky, kteří nám nakonec vždycky ulétli. Babička na mě byla pyšná. Říkala, že jsem zdědila dar jejích předků. Jeden z nich byl prý lvem, kterého láska ke krásné dívce z kmene El Molo proměnila v člověka. To bylo dávno, ve mně ani v ní – kromě umění s nimi mluvit – ze lvů nic nezůstalo.

Můj bratr tenhle dar neměl, nerozuměl jim a oni nerozuměli jemu. Snažil se k nim přiblížit a získat si jejich přízeň, oni před ním buď utíkali, nebo ho naopak s vrčením hnali zpátky do vesnice. Po čase v něm začala klíčit závist. Někdy se vztekal, křičel, nadával mně i lvům, jindy propadal na celé dny smutku. Z lítosti nad sebou samým a nad nespravedlností světa se jen choulil ve stínu našeho domu a nedokázal přes svou zatemněnou mysl vidět slunce. Babička i já jsme ho chlácholily: že mluvit se lvy k ničemu není, že ke štěstí to určitě člověka nepřivede. Obě jsme ale věděly, že na světě neexistuje větší slast než projíždět prsty skrze lví hřívu. Věděl to i on.

A tak se jednoho dne rozběhl ke lví rodince, v savaně, daleko od vesnice. Lvi ho odháněli, on měl ale připravený nůž a zaútočil na jedno z mláďat. Tak moc se chtěl té hřívy dotknout, blázen. Stejně jako pro lidi, i pro lvy a lvice jsou jejich děti tím nejcennějším, co mají, a útok na své malé neodpouštějí. Lvice mi té noci přišla říct, co se stalo: Její rodina roztrhala mého bratra na kusy. „Běž, už tě nikdy nechci vidět!“ rozkřikla jsem se na ni v slzách.

Zklamal mě bratr, zklamali mě lvi. Po čase jsem si uvědomila, že lidská slabost je původem zlého. Bratrova závist zabila nejen jeho a moje přátelství s lvicí, zabila pár měsíců na to i tebe. Dávala sis bratrovu smrt za vinu. Kdybys mě prý nepodporovala ve lví řeči, kdybys z ní nedělala něco tak vzácného. Nakonec to tvoje obrovské a silné srdce už neuneslo a zastavilo se. Tehdy jsem zůstala sama. Některé ztráty jakoby čas nenarovnal, i když všichni říkali, že to tak bude. Jsem daleko od kouzel, od starých písní a cvrkotu hmyzu, daleko od té, kterou jsem bývala. Proto se mi tolik stýská po savaně. A když vítr někdy zanese až sem do města, k mému pultu, její prach a její vůni, nemůžu lítostí ani mluvit.

Neděle – Helena Kubíčková

Když spíš s rukama podél hlavy, vypadáš skoro jako Bůh na kříži. Bůh z ebenu. Pozoruju tě a říkám si: Jak dlouho se na tebe budu moct dívat? Jak dlouho se mnou zůstaneš? Pár minut, hodinu, den?  Nevím. A nechci na to myslet. Teď ne.

Spálila jsem včerejší den. Uschlý jako ty předchozí. Ještě mi doutná za zády. Ten dnešní hoří tady, vedle mě.

Když jsem tě zahlédla stát v rohu s ostatními, nenapadlo mě, jak se to vyvine. Ale uprostřed cinkání skleniček a útržků hovorů jsem vnímala už jenom tebe. Vybavuju si na tobě každou maličkost. Mezeru mezi zuby, dlouhé štíhlé prsty a nohy, které jako by nikde nekončily a splývaly s podlahou. Úplně samozřejmě tě ke mně donesly a zastavily se kousek od mých lodiček.

„Hezký výhled!“

Plynové lampy pod námi vydávaly zastřené, mihotavé světlo a vytvářely zvláštní šerosvit, tak typický pro tohle město.

„Jste tu poprvé?“

„Ano.“

Opřel ses o balustrádu balkonu a začal si mě bezostyšně prohlížet. Ty oči! Dva temné terče uprostřed svítivé běloby. Čarodějná vejce od černé slepice, která se prudce smaží a prskají na pánvi. Černé díry, které přitáhnou všechno kolem a pak to pohltí. Odvykla jsem takovým pohledům. Musela jsem honem něco říct.

„Líbí se vám tady?“

„Vy se mi líbíte. Máte krásné rovné vlasy. A přišla jste sama.“

Kdybys tak zvláštně nevoněl a nesáhl mi na rameno, všechno by bylo jinak! Ten krátký dotek zapůsobil jako tetovací jehla, když zajede na citlivé místo.

Ne, nic si nevyčítám. Jen mi je líto, že se to nestalo o pár let dřív.

Prohlížím si tvůj ospalý obličej. Tak souměrný. A mladý. Sklouznu pohledem na krk, ruce a světlé, bezbranné dlaně, směřující vzhůru. Jako by se vzdávaly. Už jsem se rozhodla. Jestli budeš chtít…

Opatrně se dotknu přívěsku, který ti visí na krku. I on je celý černý. Okamžitě zareaguješ a uděláš prudký pohyb. Pak otevřeš oči. Škoda. Nechtěla jsem tě probudit. Otevřeš ústa a dlouho zíváš. Únavou? Nebo se chystáš odejít?

Jestli půjdeš pryč, nenapadá mě, jak ti v tom zabránit. Něčím tě zadržet? Nebo se na něco zeptat? Kdyby ses aspoň podíval jako včera!

„Nic o tobě nevím. Jak se jmenuješ?“

„Jumapili.“

Divné jméno! Zní jako zdrobnělina a vůbec se k tobě nehodí.

„Co děláš?“

„Závodím.“

„A vyhráváš?“

„Skoro vždycky. Musím, živím velkou rodinu. Tys mě nikdy neviděla?“

Zavrtím hlavou. Nastane rozpačité ticho. Nevím, nač bych se zeptala, a mlčení se protahuje. Potom ho přeruší věta, které jsem se celou dobu bála. Možná proto, že jsem ji párkrát už slyšela.

„Půjdu, čekají na mě.“

Vstaneš a pomalými, línými pohyby si oblékneš kalhoty a košili. Nemůžu se vynadívat na lesklou kůži, která má v ranním světle odstín palisandru. Zachytíš můj pohled. Sundáš z krku dřevěnou figurku a položíš mi ji na dlaň.

„Pro tebe. Na památku.“

Držím v ruce ebenový přívěsek a snažím se rozluštit odřený, nečitelný nápis. Nakonec se mi to podaří.

„Jumapili…?“

„Vlastně se jmenuju Leon, ale Jumapili mi říkají rodiče a kamarádi, protože jsem se narodil v neděli.“

Neděle… Černá…

To jsem někde slyšela, ale už si nevzpomínám, v jaké souvislosti. Stejně na tom nezáleží. Naposled si tě prohlédnu. Neumím nic předstírat a tak se dá snadno uhodnout, jak mi právě teď je. Chvilku nade mnou postáváš a potom zkusíš být milosrdný.

„Než odjedu, možná se přijdu rozloučit.“

Neodpovím a otočím hlavu k oknu.

Odcházíš.

Jako by s tebou odešel i zbytek dne. A všechny další osamělé dny, které budou pozvolna usychat, až uschnou docela.

Bouchnou dveře. Nesnáším ten zvuk. Znamená čekání. A nesnáším rána. Tu každodenní rutinu s kávou a zprávami na malé obrazovce v kuchyni. Když se na ní jen tak, beze zvuku, pohybují miniaturní postavičky a strkají do sebe, křičí a nesmyslně se střílejí. Nesnáším řvoucí fanoušky. A všechny ty požáry, výbuchy, katastrofy a neštěstí, násilně vstupující do stereotypu samoty.

Jen málokdy ozvučím němý film před sebou. Dnes to udělám, protože zahlédnu na stadionu černá těla závodníků, směřující do cíle. Sestřih včerejšího půlmaratonu. Zpozorním. Tři běžci v čele závodu. Všichni ze stejné země a stejného kraje. Dělníci dlouhých tratí, kteří si běží pro vítězství. A obživu.

Cíl.

Triumf prvního závodníka. Dočasný a pomíjivý úspěch, který brzy někdo překoná.

Dobíhají také ostatní, ale jejich souboje a prohry už diváky nezajímají. Závod pro ně skončil tehdy, když se v cílové rovince objevili tři nejlepší.

Předávání cen. Mezi atlety, kteří jdou ke stupňům, zachytím známou tvář a povědomé pohyby. Nejhezčí i nejsmutnější okamžik celého dne. Tu chůzi znám. Tak se pohybují běžci z kmene Kalenjin.

Vítězové.

* * *

Poznámka: Všechny zde zveřejněné povídky vznikly během mých kurzů tvůrčího psaní pro veřejnost.