Povídka měsíce

Povídka měsíce

Jedna čerstvá povídka každého čtvrt roku. Jeden text od českého autora či autorky. Příležitost objevit něco nového, šance ponořit se do různorodých světů, pestrých příběhů a (ne)tradičních zážitků (ne)obyčejných postav.

Povídka měsíce je online povídka k přečtení zdarma. Předchozí povídky můžete snadno prohlížet rozkliknutím jednotlivých nadpisů. Užijte si čtení českých autorů!

* * *

Bylo jí hrozně. Místo nohou měla dvě konve s vodou. Stáří není pro sraby, jak řekla Zázvorková, a je to pravda, teď už to pomalu může podepsat. Otevřela schránku na dopisy, za inkasem byla schovaná obyčejná obálka. Zdálo se jí, že jemně zavoněla. Je to divný, soukromá pošta už nepřišla léta. Dovlekla se s nákupem a záhadným dopisem až ke dveřím bytu.

Zadívala se pozorněji na adresu. Takže Vážený pan Josef Bahbouh, písmo jí nepřipomíná nikoho, koho by znala, ale byla si jistá, že to psala ženská ruka. To jste se milá paní netrefila, vážený pan je toho času v Třeboni. Ano, neznámá má pěknej rukopis a k tomu ta zvláštní, skoro neznatelná a navíc snad i povědomá vůně. Pitomej třes. Konečně se jí podařilo odemknout byt.

Doteď doufala, že tohle už má za sebou, už to přece bylo hodně roků v klidu. Udělalo se jí mdlo, jak rychle se ozvaly staré známé pocity. Jak to, že i v bezmála osmdesáti ji rozruší takové podezření? Blbost! Bude to nějaká Pepova starodávná spolužačka. V době mobilních telefonů si propánakrále nebude dopisovat s milenkou. Zvědavost jí ponoukala, ale snad ctí nějaké zásady. Otevírat dopisy, které jí nepatří, to je pod její úroveň. Ještě v kabátě a botách si nalila panáčka becherovky na uklidnění a usmála se povzneseně a snad i hrdě, jak odolala pokušení dopis otevřít. O hodinu později se jí dopis nezdál už tak podezřelý, odnesla ho manželovi na psací stůl a s nohama ve vířivce si pustila další díl nekonečného seriálu.

V noci se paní Bahbouhová náhle posadila na posteli, protože bezpečně věděla, odkud zná tu vůni. Je to tak strašně dávno, že to ani nemůže být pravda. Kolik let? Začala počítat, ztrácela se, ale nakonec věděla, že to bylo před třiatřiceti lety, kdy Jihočeské vodovody a kanalizace národní podnik letěly k Černému moři a tam se ten její donchuán zapletl s takovou… no hodně hezkou pětadvacítkou, jen co je pravda. Byla to Monika a přesně takhle voněla, tuzexově. Myslel si tenkrát, blázen, že o ničem nevím, že jsou ostražitý, ale vždyť ten trouba byl tak zamilovanej, že se to nedalo přehlídnout. Věděli to skoro všichni z celýho zájezdu a kdo ještě nevěděl, tomu to někdo pošeptal. Ty soustrastný všechápající úsměvy… Do rána už toho moc nenaspala.

Blížila se desátá dopoledne, kdy si s manželem zpravidla telefonovali. Má mu o tom říct, že je tu nějakej divnej voňavej dopis?

„Ahoj Věro, jak beze mě žiješ?“ Nedalo se pochybovat, že pan Bahbouh má dobrou náladu.

Bez tebe by mi bylo dávno líp, pomyslela si, ale místo toho řekla: „Ahoj, vždyť to znáš, každej den je stejnej, Pepo. Bolí mě nohy.“

Nikdy jí moc netěšilo telefonování s manželem, bylo to nějaké málo spontánní, bylo to nudné. Nechápala dost dobře, čímostatní ženy uchvacoval. Zřejmě výhradně bez ní byl zábavný společník.

„A co ty? Máš dnes hodně procedur?“ zeptala se, aniž jí to nějak zvlášť zajímalo.

Z hovoru se ještě dozvěděla, že má parafín a masáž, no to si chlípnej dědek zase užije mladých rukou. Náhle už nedokázala ovládnout napětí a vyštěkla:

„ Máš tu nějakou korespondenci, soukromou.“

Dědek na druhém konci zahučel: „Aha! Věruško, radši to neotevírej, máš slabší srdce.“

Co si ten idiot myslí! Tím mě tedy dvakrát neuklidnil, ani moje srdce.

„Víš co, Pepo, já už budu radši končit, neboj se, mně je nějakej dopis pro tebe putna. Nazdar!“

„Aby to třeba nebylo parte,“ už do hluchého telefonu řekl Pepa Bahbouh, bývalý sukničkář, který měl náhle problém.

Jo, natrápil se Věrku dost, nemohl si v mládí a vlastně ještě docela nedávno pomoct, měl rád ten stav, kdy dobýval a poznával cizí ženu krůček za krůčkem, a to bylo nakonec to nejlepší. Jakmile dámu získal kompletně, něco se po pár schůzkách pokazilo a on se rád a s postupujícím věkem stále raději vracel ke své jistotě ztělesněné zákonitou ženou. Jeho Věra byla rozumná ženská vychovaná podle staré školy, že muž je hlava rodiny. A že lepší nějaký manžel než žádný. Mimochodem tu rodinu se jim založit nepodařilo a zdálo se mu, že ani jednoho bezdětnost tolik netrápí. Teď žil důchodce Pepa ze vzpomínek, víceméně milých. Díky nepříjemnému telefonátu neměl ale teď žádný požitek z tření a hnětení svých starých zad pohlednou masérkou, a to mu přišlo líto.

„Co jsem z něj celej život měla? Hlavně to pitomý jméno, abych ho všude hláskovala,“ byla paní Bahbouhová v ráži, když zavěsila a ani se s manželem nerozloučila. On teď stejně nebude mít v lázních klid a to mu patří. Ale ten klid už nenalezla ani ona, její vztek se teď pomalu měnil v lítost, jak už to tak bývá. A taky to tak bývá při sentimentální lehkéopičce, kterou si paní Věrka během chvilky přivodila. Pokračovala ve své samomluvě:

„Ani to dítě mi nedal, to jediný, co jsem potřebovala, aby ten život nebyl tak hořkej a trpkej. A prázdnej. Takovejkurevník a na dítě se nezmoh!“

Když si to tak všechno nahlas sečetla, a nutně si musela přiznat vlastní neplodnost, tudíž i nesmyslnost takové výčitky,klesla v ložnici na postel a začala plakat.

Pepa v nedaleké Třeboni měl tak trochu předtuchu, co by mohl dopis skrývat, a proto manželku varoval. Něco už zaslechl od dávného kamaráda, ale nebylo to jisté a nechtěl tomu popravdě ani věřit. Uklidňoval se, že i kdyby Věra porušila listovní tajemství, není to žádný důkaz. Důkaz nevěry. Ne všechny, ale většinu jich v manželství zatloukl, až se tomu sám podivoval a výsledná bilance stále čechrala jeho mužské ego. Je to ale pryč, teď už může jen vzpomínat, se kterou to bylo hezčí. Ta Monika, o kterou se zřejmě jedná, byla ale hodně výjimečná a byl tenkrát jedinkrát v životě v pokušení rozvést se. Ale Věru měl opravdu rád, neuměl si život bez ní představit. Budiž mu přičteno ke cti, že měl teď o manželku vážnou starost a rozhodl se, že zajede domů.

Paní Bahbouhová byla přesvědčená, že se zblázní, pokud psaní neotevře, ať už se to smí nebo nesmí. Celej život ho omlouvám, jsem shovívavá, teď je myslím čas NĚCO udělat. Tolik toho zůstalo nevysloveno, aby to nebolelo. Je třeba si přiznat, že neměla odvahu, celý život razila heslo radši nevědět. Teď má mimořádnou příležitost pochlapit se a podívat se pravdě do očí. Ona mu byla vždycky věrná jako hraboš stepní. Ale to neznamená, že ho nějak zvlášť milovala. Možná kdysi. Prvních deset let manželství se snažila umírnit manžela, předcházela si ho, aby neměl potřebu chodit za jinými, stejně to nepomohlo, tak rezignovala. Kde se jenom vzalo tolik cynismu a lhostejnosti? Takhle to před těma pětapadesáti lety, kdy si Bahbouha brala, nechtěla.

Ztěžka se posadila na posteli, uhranutá dopisem na psacím stole vstala, udělala těch pár kroků, vzala bez zaváhání obálku a nožíkem na dopisy stejně rozhodnutě otevřela tajemství. Sedla si pro jistotu na židli u stolu a začala číst.

Vážený pane Josefe,

odvažuji se Vám napsat, i když chápu, že Vám určitě způsobím šok. Nějakou chvíli jsem váhala, ale myslím, že máte právo vědět, jak se věci mají. Vzpomínáte na paní Moniku Vystrčilovou? Myslím, že ano. Je to moje maminka a musím Vám s velikou lítostí napsat, že před dvěma měsíci zemřela. Byla skoro rok nemocná a za tu dobu mi svěřila, že se s Vámi určitý čas stýkala a přiznala, že Vás měla moc ráda a ještě něco… Nevím, jak jinak bych Vám měla dát vědět, že Vás maminka uvedla jako mého otce. V mém rodném listě je otec neznámý. Bude mi dvaatřicet let a maminka mi nikdy dříve nechtěla říct, kdo je můj táta. Když jsem byla dítě, věděla jsem jen, že nikdo z těch strýčků není mým opravdovým tatínkem. Teď, když už maminka není, bych Vás konečně chtěla poznat. Máte i tříletého vnuka Jonáše.

Vaše Viktorie

Z obálky paní Bahbouhová vytáhla ještě fotku mladé ženy s dítětem. V obou poznávala rysy svého manžela. Nechápala, že cítí spíše úlevu, než vztek nebo lítost. A ještě méně chápala, proč se na ty dva začíná těšit. Usmála se. Nakonec by to stáří nemuselo být až takový boj se srabáctvím. Z předsíně zaslechla manželův hlas.

Vypadala hodně jako matka Štika. Zpozdilý peroxidový vlny, tvář jako variace na barvy od Mattisse, a když se usmála, všechno kolem se lesklo fluoridem a diamanty. Protože bylo moc horko na to, aby na sobě měla kožich, bořila krk s lalokem nefunkční štítný žlázy alespoň do kožešinovýho límce.

Nešlo ji přehlídnout – brouzdala s obstarožníma kámoškama kolem karikaturistů, ňuchala nad kýčovitými hradčanskými západy slunce, a když si všimla, že se tvoří fronty u křížku Jana Nepomuckýho, vystála si ji taky. Sice vůbec netušila, o co jde, ale vztáhla na něho svoji prasečí ručku a nutila „sistry“, aby ji fotily ze všech úhlů. Vytasila kozy, vystrčila bradu a zkoušela, co jí bude nejvíc slušet. Tipuju, že její manžel byl mezi okupantama v šedesátým osmým a ona si od tý doby myslí, že jim ještě pořád patříme. Malá Polka, co byla na řadě po ní, klopila oči k dlažbě a snažila se nezapomenout, co si chtěla přát. Vypadala křehce jako opuštěný hrneček z babiččina porcelánu, a tak jsem se rozhod, že zasáhnu. 

Zastavil jsem se kousek od ní a obdivně se na ni usmál. Vzhledem k tomu, že jí mohlo bejt velmi dobře opečovávanejch osmapadesát (jejího generála to určitě stálo hodně peněz) a mně je jednadvacet, všimla si mě.

Přitočil jsem se k ní a začal s ní parusky šveholit – pokud je váš rajon Karlův most a Malá Strana, vyplatí se umět základní lichotky v několika jazycích. Nabídl jsem jí rámě, ale ona mě chytla za předloktí a přitáhla si mě k sobě co nejblíž. Široký pršan se zachvěl, jak nasál mou vůni. Určitě už se viděla, jak se svlíká v hotelovym pokoji na předložce z tygra ussurijskýho nebo aspoň ledního medvěda a já nad ní obdivně stojím. Tak určitě. Rázem zapomněla na ty dvě matrony, co jí dělaly stafáž, a na vrtkavých podpatcích si mě chvatně odváděla po kamenný dlažbě. Nebylo těžký ji zpomalit – její kotníky v nepřirozené nadmořské výšce byly příliš nejistý. Začal jsem se šourat, ona trochu neochotně vedle mě, až jsem zastavil před Pietou. 

„I eto ty znaješ?“ Jasně že ne.

Tak jsem jí vyprávěl, že Brokoffova Pieta byla první barokní kamennou sochou na mostě a přitom přirovnával obliny tohohle historickýho období k oblinám jejího dekoltu. Pak jsem ji odvedl ke svaté Anně a bezostyšně tvrdil, že oplývá stejným dívčím půvabem jako zkamenělá světice. Bylo to skoro neuvěřitelný, ale červenala se. Já jí mezitím přejížděl jednou rukou po zadku a druhou jsem šátral ve vuitonce. Její peněženka byla stejně kyprá jako  boky a o telefonu mi bylo jasný, že mi bude v ruce spokojeně vrnět. Vpitý do jejích očí jsem ji dovedl až na Malostranské náměstí, tam se vytrhl z jejích chapadel a naskočil do právě přijíždějící tramvaje. 

Čtyři kreditní karty, necelých dvacet tisíc v českých, co asi dostaĺa od manžela jako kapesný na jednodenní výlet, pět set třicet dvě eura a kovové ruble – to byla velmi slušná bilance odpolední procházky. Ruble jsem rovnou vysypal a schoval do kapsy u riflí – mně byly k ničemu. Až budu mít cestu přes Karlovo náměstí, hodím je do kasičky v chrámu sv. Cyrila a Metoděje. 

Je to pro ně jako plivnutí do nesvěcený vody, ale co, já taky nejsem pravoslavnej, ale díky babičce a dědovi poctivě křtěnej katolík. To vymyslel děda chvíli po tom, co mámu zavřeli do blázince. 

Z českých jsem oddělil jednoho rozvážnýho Palackýho, o víkendu se se mnou sveze za babčou a dědou a skončí v tamní kostelní kasičce. Zdejší pan farář na mě byl vždycky moc hodnej. Když se mi ostatní haranti posmívali, že je moje matka magor, hájil mě. Rozpadá se mu střecha nad tim jeho dřevěným Ježíšem, takže bych asi měl přidat i pár euro. Kolik? Dvacet, třicet? Ať nežeru, přibalil jsem pade.

Už od prvního pohledu byl jasně přiznanej. Kulatá hlava, stejně kulatý brejle i prdel. Klidně bych věřil tomu, že doma chodí v krátkejch koženejch kalhotách s kšandama a tyrolákem na hlavě. Otázka je, jestli jsem jeho věková kategorie, nebo jestli míří níž, k chlapečkům maximálně osm až devět. 

„Haben Sie Feuer?“ přistoupil jsem k němu a přitom se vtíravě otřel stehnem o jeho nemístně příléhavý rifle. 

„Ja,“ zkontroloval pohledem moji pleť a připálil mi. 

S předstíranou rozkoší jsem vdechl mentolovou příchuť lightek a vyšpulil rty, aby pochopil, že jsem levný zboží na prodej.

„Prag ist schön.“

„Jo, to je. Znám to tu velmi dobře. Wollen Sie einen Reiseführer?“

„Es wäre schön!“ přejel mi ukazováčkem po záprstních kůstkách.

Začal jsem mu vykládat, že nejdřív přecházeli lidé Vltavu přes pár brodů a pak si na místě Karlova mostu postavili dřevěnou lávku, která nepřežila povodně z roku 1157. Táhl jsem ho směrem ke Starýmu Městu a prohmatával očima jeho větrovku. Když jsem se dostal k Vladislavovi II. a Juditě, věděl jsem, že se budu muset pevně přitisknout k jeho náprsní kapse. 

Tak jo – přichystán k akci. Pod svatým Ivem, patronem právníků, a slepou Spravedlností jsem ho pevně přitlačil ke kameni, jednou rukou ho popadl za objemné hýždě a políbil ho. Bylo to strašný. Mastný, uslintaný a povolný tak, že se mi chtělo zvracet. Nedíval jsem se na něj, přimhouřený oči jsem klopil k zemi a tak si všiml, že kolem mě prošly černý boty s výšivkou pivoněk a starorůžovou stuhou místo tkaniček. Kratičký krok malých chodidel se na chvíli odmlčel, pak se opřel o špičky a utekl směrem k Malý Straně. 

Tak to by stačilo. Zatimco Bavorák rozšafně pomlaskával, jeho portmonka se nenápadně přesunula ke mně. Zdrhnout tady ale nebylo jednoduchý. Kdybych se pokusil zmizet v davu turistů, určitě začne křičet. Dál jsem pevně svíral jeho buclatý prstíčky a vedl ho ke Klementinu, že mu ukážu klenot český vzdělanosti. Až tam jsem opustil jeho vlhký ruce, zlomil mu srdce a ztratil se v postranní uličce. 

Na to, že je Německo ekonomickým držákem Evropský unie, se frajer moc nepředved. čtyři tisíce sedm set osmdesát tři koruny a tři sta šedesát eur. Jednu z tisícovek jsem sbalil do ruličky, ale chvíli mi trvalo kam s ní. Pokud vím, tak kostel sv. Iva v Praze neexistuje – právníci zřejmě na Boha moc nedaj. No tak ty prachy dáme na chudý – svatýmu Františkovi, když se teď po něm jmenuje ten sympatickej papež. Má krásnej kostel na Křižovnickým náměstí a říká se, že ten El Greco, co tam visí, je pravej. 

Vůbec jsem neměl v plánu pouštět se do něčeho většího. Byl krásnej podzimní podvečer, Praha se převlíkala do pestrobarevný noční košile, světla odrážející se ve vodách Vltavy se intimně prolínala, dokonce i trhovci už balili zboží, jen ti zasraní Taliáni řvali tak, že jsem si řekl, že si zasloužej nějaký menší boží trest. 

Přilepil jsem se na ně u stánku drobný plavovlásky. Jmenovala se Dora a taky už chtěla jít domů nebo se možná se svařeným vínem v kelímku toulat po roztoužený Praze. Jenže panáčkové předstírali zájem – poskakovali kolem stojanu, jako když se pes honí za ocasem, a tvářili se, že si koupí některou z kolorovaných fotek. Přitom se ani jeden z nich na chvíli nezastavil, nepodíval se na detail, nevšiml si tý zvláštní barevný kombinace, ani jednomu z nich nesjela automaticky ruka ke kapse s peněženkou. Viděl jsem, že to Dora vidí taky, přesto měla na obličeji usměvavou masku zdvořilosti a nechala je, ať osahávají stativ, rámy a ti odvážnější i ji. 

Pustil jsem se do opatrnýho sbírání drobných, které jim na cestu do cizí země daly jejich matky. Jedna zadní kapsa tmavomodrejch riflí, levá kapsa červený péřovky, cvočkový zapínání kovově lesklý pánský kabelky… Do prdele!

Mých pět prstů v křeči svíralo peněženku z hnědý teletiny, ale nedonesly ji ke kapse. Místo toho zůstaly trčet k řece a zápěstí bolestivě zrudlo v pevným stisku.

Peněženka se lehce snesla na dlažbu mostu. Čtyři klouby se mi odrazily od brady. Loket mi projel žaludkem.

Sjel jsem do předklonu a chytal dech a dnešní večeři. Visel jsem na čtyřech rukách jako na lanech.

Mihnutí kolene. Uf, těsně vedle. Bolí to, ale ne tolik. Asi jsem se usmál – další pěst, tentokrát vlevo do čelisti. Cizí loket pod mými žebry.

Prověsila se mi kolena. Visím skoro jako Ježíš na kříži. Lýtka mi drhnou o kameny. Pilíř je o kus blíž, najednou nejsem schopnej poznat, kterej svatej na něm stojí. Když je ale spočítám, měl bych na to přijít. Co by na to řekl Jan? Hodí mě jako jeho do řeky?

Ticho.

Jako by zkameněli.

Bledý anděl Dora se jim postavil do cesty.

Lana povolila. Schoulil jsem se jako kotě k zemi. Ještě si kopli. Rameno, lopatka, stehenní svaly. Pak odešli.

Posadila se vedle mě na bobek, přistrčila mi k obličeji svoje pivoňkový boty a obličej jako porcelánový čajový hrneček.

„Ty vypadáš,“ zašeptala měkce.

Připadal jsem si jako zpovědník s vyříznutým jazykem.

Nejdřív mi podala kytičkovanej termohrnek se silným černým kafem a pak mi dala svou ruku, křídlo zmrzlý labutě. Pomohla mi porušit silová pole gravitace, a když jsem vstával, chytla mě pod ramenem. Jako figurínu z výlohy (za mnou kýčovitý červánky s Hradem) mě opřela o věky obroušenej kámen, svůj život naházela do krabice a pak odněkud vyčarovala tu telecí peněženku.

„Pro tebe,“ natáhla ke mně ruku. Pak ji zase stáhla, vytáhla z kapsičky na bankovky nějaký eura a schovala je k sobě. „Pro svatýho Vojtěcha,“ usmála se. 

Vracim se na zadní sedadlo auta, ta hezká pani mi zapíná pás a zas se na mě usmívá, a já se tentokrát taky usměju, protože teď už vim, že musim bejt šťastná. Jinak by nic z toho, co se stalo, nemělo cenu.

Vona eště vytřepává deštník a sedá si dopředu, vedle toho tichýho pána za volantem, co je její muž. Dyž se auto znova rozjede, tajně si ji prohlížim ve zpětnym zrcátku, hlavně její voči s dlouhejma řasama, který má vod deště trochu rozteklý, jak předtim držela deštnik spíš nade mnou. Říkám si, že je fakt moc krásná a zdá se, že taky hodná, a tak aspoň mně už voči netečou, i dyž kus mojí duše nebo něčeho takovýho zůstal v domově, už napořád, stejně jako tam zůstal Pavel a taky Erik, ten zvláštní kluk, kerej dokázal změnit to, co změnit nejde.

Dyž ho ten první večer přivedli a posadili v jídelně k našemu stolu s Pavlem a dvojčatama Lakatošovic, tak jenom seděl a koukal do červenobíle kostkovanýho vikslajvantovýho ubrusu a jídla se ani nedotk. Prohlížela se si ho a řikala si, že možná po prázdninách budem spolužáci, ale už ne s Lakatošovic, kerý propadli a měli jít znova do pátý. A Pavlovi sem záviděla, protože už základku letos vyjde.

„Ty nebudeš?“ zeptal se jeden Lakatošovic. Erik zavrtěl hlavou a posunul jídlo před něj.

„Se rozdělíš!“ zasyčel druhej Lakatošovic, ale brácha ho vodstrčil. 

Erik si jich nevšímal a pořád koukal do toho ubrusu, tak sem mu řekla, že to v domově neni tak zlý. Jenže von řek, že se mu stejská po rodičích.

„Dyť je zase uvidíš,” řekla sem, “no přijedou za tebou někdy, ne?”

„Nepřijdou. Oni se… zabili v autě.“

Lakatošovic se přestali tahat vo talíř a Pavel zved voči: „Ty seš sirotek?“

Erik přikejvnul a zeptal se, jesi my ne. Pavel zavrtěl hlavou a vysvětlil mu, že dyž někomu umřou rodiče, tak má většinou eště babičku nebo dědu, ke kerejm může jít. A že jenom já nikoho nemám, protože mě našli vodloženou jako mimino.

„Ale jak to,” zamračil se Pavel, “že ty žádnýho dědu nemáš, když si nebyl odloženej?“

Erik pokrčil ramenama a řek, že neví, ale nemá. Pavel mu vysvětlil, že tu skoro všichni rodiče mají, jenom je vod nich vzali, protože se vo ně nestarali nebo je moc bili a tak.

„Hele, a tebe rodiče nemlátili?“ zeptal se Erika jeden Lakatošovic.

Erik zavrtěl hlavou.

„Ani dyž si něco proved?“

„A co jako?“

„Že si třeba něco ukrad nebo tak…“

„Já nikdy nic neukradl… Ale jednou jsem dostal poznámku, že jsem přišel pozdě. Bál jsem se to tátovi říct, a tak když se mě ptal, co bylo ve škole, řekl jsem, že nic. Ale on se podíval do žákovský a zjistil, že jsem lhal.“

„A to tě za to nezmlátil?“ zeptal se Pavel a Erik zas zavrtěl hlavou.

„Táta řekl, ať se oblíknu a vzal mě na letiště, kde ten den přistálo největší letadlo světa, Antonov 225. Bylo fakt obří a krásný, ale táta celou dobu nic neříkal a já viděl, že ho mrzí, že jsem lhal. Že se od rána těšil, jak si spolu to letadlo užijeme, a já mu to zkazil. Ale přesto to on nechtěl zkazit mně, když tam ten Antonov byl jenom jeden den, zrovna ten den, kdy jsem lhal. A když jsme šli domu, koupil mi takovou památeční plaketu s tím letadlem. A večer, když mi máma dala pusu na dobrou noc a zhasla, tak jsem tu plaketu v posteli mačkal v dlani a brečel jsem, jak jsem se styděl, že mám tak skvělýho a hodnýho tátu, a přitom jsem sám tak špatnej.“

Všichni byli ticho, dokonce i Lakatošovic, a všem to bylo líto, teda aspoň mně jo a musela sem rychle dejchat, aby mi nezačaly týct voči.

„Fakt si měl takovýho tátu?“ zeptal se jeden Lakatošovic, a Erik se sklonil a vytáh z tašky takovej rámeček, vo kerym mi pak řikal, že ho vyráběli ve škole, a v něm měl zastrčenou fotku, kde byl von, trochu menší než teď, a s nim taková moc krásná pani, namalovaná a s načesanejma vlasama a usmívající se pán v saku, ale já tu fotku jen zahlídla, protože Pavel řek, ať to rychle zandá a už to nevytahuje a na pokoji ať to schová rači do šupliku.

„Proč to mám schovávat?“ zeptal se Erik a zastrčil ten vobrázek zase do tašky.

„Protože sirotky tu všichni nesnášej. Ivka by mohla vyprávět…“

Přikejvla sem, protože než do domova přišel Pavel, tak mě vostatní mlátili a brali mi věci a byli na mě zlí.

„Sirotci totiž,” řek Pavel, “na rozdíl vod vostatních nepotřebujou souhlas původní rodiny, aby mohli bejt adoptovaný… Teda jako aby si je někdo mohl odvést domu. A to jim vostatní záviděj.“

„A tobě sirotci nevaděj?“ zeptal se ho Erik.

„Ne. Mý rodině by nevadilo, kdyby si mě někdo vzal. Sem jim ukradenej. A taky bych vocuď hned zmizel, kdyby to náhodou eště někdy šlo.“

Cejtila sem, jak mi vzadu pod trikem přejelo studený a vyhrkla sem:

„A ty bys mě tu nechal?“

„Když mě někdo bude chtít…” pokrčil Pavel ramenama, “nemůžu ti věčně stát za zadkem. Sem starší, pudu vocuď dřív, a ty se vo sebe stejně budeš muset postarat sama, takže nemáme na vybranou.“

Jenže Erik řek, že člověk má dycky na vybranou. A že von by nikdy do jiný rodiny nevodešel, protože se ke svejm rodičům nemůže vobrátit zády.

„Co to meleš?“ řek Pavel. „Sou přece mrtví!“

„No právě. A já mám už jenom ty sny, co jsou vlastně vzpomínky. Když před usnutím zavřu oči, vidim mámu, jak mi jde dát pusu, nebo zase slyšim tátu, jak mi čte z knížky nebo vypráví, co dělal, když byl ještě kluk. Nechci o to přijít, chápeš? A kdybych šel do nový rodiny, tak by se to třeba ztratilo.“

„Seš blázen!“ zved Pavel voči, až bylo vidět jenom to bílý.

„Aspoň mu na někom záleží, na rozdíl vod tebe,“ slyšela sem se říc, i dyž sem to vlastně vůbec říc nechtěla.

Pavel se ušklíb a naklonil se blíž k Erikovi: „Hele, nebudeš tu tyhle blbosti nikomu vykládat, že ne? Stačí, že musim chránit jednoho sirotka.“

Erik zavrtěl hlavou, že to vykládat nebude, a jeden Lakatošovic si zas přitáh Erikův talíř a začal se cpát. A druhej Lakatošovic se zeptal, jesi Erik bude ten koláč, co byl jako moučnik.

„Ten koláč je fakt dobrej,“ řekla sem. „Měl bys aspoň vochutnat.“

Ale Erik řek, že žádnej koláč nemůže bejt tak dobrej, jako borůvkovej čískejk, co dělala jeho máma, protože vona byla nejlepší kuchařka na světě, a přistrčil ho k druhýmu Lakatošovic.

„A to ti máma dávala pusu každej den?“ zeptala sem se, protože sem si na to už nepamatovala. Moje rodiče umřeli, eště dyž sem byla uplně malá.

„Jo, každej večer i ráno nebo když jsem přišel ze školy. Voněla jako jabloňový květy a každou neděli nám s tátou pekla ten borůvkovej čískejk a dokonce  mě ho naučila dělat. Jednou jsem ho pekl úplně sám a tátovi moc chutnal a dokonce si přidal.“

Najednou sem musela eště víc a rychlejc dejchat, protože sem strašně chtěla, aby mi taky někdo dával každej den pusu nebo aby mě tu aspoň nenechal samotnou.

„Až budou borůvky, tak vám ten čískejk upeču,“ řek Erik, a já myslela, že je sice trochu divnej, ale

vlastně docela fajn, a to tečení vočí se zastavilo.

Bylo léto, tak sme šli v neděli plavat na přehradu za domovem. Erik byl nastydlej, a tak se nekoupal, ale já s Pavlem jo, skákali sme z mola, Pavel šipku a já po nohách, a potom sme vplavali pod ten skokánek, a nebylo na nás vodnikud vidět, Pavlovi se v tý tmě leskly voči, byl blízko a bylo to zvláštní, ale pěkný, ale pak sem uhnula, protože sem se eště nikdy nelíbala, a taky sem na něj byla naštvaná, že by mě nechal v domově.

A von řek, co za nim teda furt lezu, dyž se mnou nic neni. Chtěla sem se urazit a plavat pryč, ale pak sme slyšeli, jak nahoře mluví strejda vychovatel Tonda s tetou vychovatelkou Blážou a Pavel mě chytil a dal mi ruku na pusu, abych byla zticha, a já mu položila hlavu na rameno a zas se mi to líbilo.

„Jeho otec vyrostl kdysi u nás v domově. Kluka hrozně mlátil,“ řek Tonda. „Jednou ho dokonce málem utopil. Od tý doby má kluk fóbii z vody. Snad ani neumí plavat.“

„Chudák…“ pípla Bláža. „A co se jeho tátovi stalo?“

„Zabil se v autě. Asi usnul za volantem, prej projel zatáčku úplně rovně. Musel bejt na plech. A k chlastu přived i klukovu mámu, a nejspíš taky k fetu. Snad se prej předávkovala, když bylo klukovi pět. Měla to těžký, její rodina jí úplně zavrhla, kvůli tomu, koho si vzala. A kluk nakonec skončil tady…“

„Ten prolhanej sráč!“ řek Pavel a dyž strejda vychovatel Tonda s tetou vychovatelkou Blážou vodešli, vyplaval z pod můstku a brodil se ke břehu.

„Pavle, počkej!“ křikla sem, „to nemluvili vo Erikovi. Ten měl přece skvělou rodinu, máma mu pekla koláč a táta ho vzal na letiště…“

Ale Pavel měl neposlouchal, došel k Erikovi a strčil do něj, až upad.

„Proč si nám kecal?“

„A s čím jako?“

„S čim? S tvym fotrem. S mámou. S blbym koláčem.“

„Já nekecal. A ten čískejk upeču. Už jsou borůvky.“

„Na čískejk ti kašlu. Víš co? Šluknu klíče vod pramice a pojedem si zaskákat na hloubku, k bójce. Za tejden v neděli, až zas bude sloužit strejda vychovatel Tonda, ten si to tak nehlídá.“

„Jak chceš,“ pokrčil Erik ramenama. „Ale ten čískejk stejně udělám.“ A pak se podival na mě a ve vočích měl takovej jas, jako dyž slunce vyleze z mraků. „Věříš mi, že jo, Ivko?“

A já přikejvla, ale nepodívala sem se na něj, protože mě najednou napadlo, že třeba fakt kecal, a zas mi z toho skoro začlo týct z těch vočí.

Ale Erik přes tejden fakt sbíral borůvky a další neděli pek ten čískejk a měl dobrou náladu, i dyž ho dvojčata Lakatošovic pořád votravovaly a strachovaly se, že ten čískejk je malej. Erik jim řek, že bylo málo borůvek, ale ať se nebojej, protože je dost sytej. A nevadilo mu, ani dyž řekly, ať de do hajzlu, protože zjistily, že čískejk musí do druhýho dne tuhnout v lednici.

A dyž se setmělo, Pavel řek, že můžou vyrazit, a kam si jako myslim, že du já. Tak sem řekla, že du s nima, nebo prásknu strejdovi vychovatelovi Tondovi, kde sou, a bude průser. A tak sme všichni tři nasedli na pramici, Pavel vesloval a břeh byl furt dál, kolem uplná tma a voda, co kapala z vesel, byla černá. Ze tmy strašidelně kuňkaly žáby a já se začla bát.

„Pavle, vrátíme se,“ řekla sem a znělo to jak ty žáby.

„Klidně,“ řek Pavel a namáhavě přitom dejchal, jak vesloval. „Stačí, když nám Erik přestane kecat.“ 

Erik se zaklonil, koukal někam nahoru a ve vočích měl zas ten zvláštní svit.

„Je vocuď krásně vidět nebe. Dá se rozeznat i mléčná dráha…“

„Fakt se chceš utopit jak štěně?“

„Prosim tě, Eriku…“ chytla sem ho za ruku, „nikomu to neřeknem!“

Ale von se na mě usmál a řek, že myslí, že se mu ten čískejk poved. A pak řek eště něco divnýho, něco jako: „Je velmi osvěžující, gastronomický skvost mezi moučníky.“

Bójka v tý tmě čouhala z vody jak hlava nějaký jezerní příšery a já se bála, že nás spolkne. Pramice se vod ní ale vodrazila, kovově to zadunělo a Erik se bezvládně svalil na bok.

„Co to zkoušíš?“ řek Pavel, sklonil se k němu a pak se zarazil.

„Vono mu fakt něco je… Eriku! Slyšíš? Prober se!“

Klek si a fackoval ho, až Erik votevřel voči, díval se s nima zas někam nahoru, jako bysme tam ani nebyli a dejchal hrozně těžce a divně to v něm chrčelo a pískalo.

„Vydrž, už jedem zpátky!“ vyhrkl Pavel, “za chvíli budem v domově!”

„Ale já už sem skoro doma…“ zašeptal Erik, „maminka je v kuchyni. Voní tím jabkovým šampónem. Už jdu maminko! Pomůžu ti udělat  ten koláč, borůvkovej… Už nebudu hledat oči kásné paní… Slibuju…“

„Co to mele?“ štěkl Pavel, a já si všimla, že se mu trošku klepe brada.

„Oči krásné paní… To sme brali v příroďáku. Tak někerý lidi na venkově řikaj rulíku zlomocnýmu.“

„Co to sakra je?“

„Jedovatá kytka. S černejma bobulema, co vypadaj jak borůvky…“

„Už je nebudeme potřebovat…“ zašeptal Erik slabym hlasem, že mu nebylo skoro rozumět. „Ani já, ani tamten zlej táta. Všechno zlý už je pryč.“

A jak to dořek, tak ten jeho sípavej dech ztichnul a jeho pohled vyhasnul, i dyž měl voči pořád votevřený, i pusu, jakoby se koukal na nebe a žasnul nad těma hvězdama a mlíčnou dráhou, kerá byla tu noc tak pěkně vidět.

„Skara! Eriku! Slyšíš? Prober se!“ křičel Pavel a pod kůží na krku se mu napínala žíla, ale Erik se neprobral a bylo mu jedno, že s nim Pavel vší silou cloumá, až mu hlava mlátí vo dřevěný sedátko.

A tak ho Pavel pustil a začal jak vo život veslovat ke břehu, tam vzal Erika na záda a běžel s nim do domova. Před bránou už byla sanitka, kerou zavolali dvojčatům Lakatošovic. Prej šly tajně do ledničky na ten čískejk, protože si řekly, že je tak malej, že stejně nemá cenu ho dělit mezi vostatní, jenže zjistily, že ho Erik už předtim sněd sám. Tak aspoň vylízaly misku vod borůvek, kerou Erik zapomněl ve dřezu, jenže v ní nebyly borůvky, ale voči krásný pani. Sice málo, ale Lakatošovic stejně bylo blbě, tak jim museli vypumpovat břicha.

U sanitky byl strejda vychovatel Tonda a doktor, kerej hned zkoušel Erikovi dávat umělý dejchání a mačkal mu hrudník, ale pak mu šáhnul na krk a posvítil mu do voka, podival se na Tondu a zavrtěl hlavou.

A mně vůbec nepomáhalo, dyž sem zkoušela rychle dejchat, ani Pavlovi a dokonce ani strejdovi vychovatelovi Tondovi to nepomáhalo, tak nám ani nevynadal, jenom řek, ať mu táhnem z vočí. Šli sme teda do pokoje a Pavel vyndal z Erikova nočního stolku ten rámeček s fotkou jeho rodičů a dlouho si jí prohlížel a nakonec ten rámeček rozdělal, a ta fotka byla vlastně složená stránka z časopisu a von jí rozložil a čet:

„Hvězda televizních kuchařských show Jana Znovinská s manželem navštívili petrovickou základní školu. Děti se naučily připravit borůvkový cheesecake, který je podle Znovinské opravdovým gastronomickým skvostem mezi moučníky, následovalo společné fotografování…“

A eště tam bylo, na tý samý stránce, jenomže níž, že v Česku přistane největší letadlo světa, Antonov An-225 Mrija a aerolinky vydaj k tý příležitosti památeční plaketu.

„Todle sem nechtěl,“ řek Pavel a taky to znělo jak ty kuňkající žáby. „Chtěl sem jenom, aby nám přestal kecat. Jenže von nekecal. Von tomu věřil. Fakt to dokázal. Změnil něco, co změnit nejde. I svýho fotra se zbavil… Von byl fakt frajer…“

A pak už nic neřek, zas tu fotku složil, zandal ji do rámečku a postavil na svůj noční stolek.

Na to všechno myslim tady, v tom cizim autě s tim tichym pánem a krásnou pani a prosim je, jesi by nemohli zastavit, že se mi chce. A voni zastavujou, ta pani vystupuje se mnou a drží nade mnou deštník, protože prší, a taky už se stmívá, a já řikám, že budu hned a du za keř a myslim si, že dybych běžela do toho tmavýho lesa, pořád rovně a vůbec se nezastavila, tak by mě třeba nedohonili a já se mohla vrátit do děcáku, za Pavlem, ale bojim se, protože v tom lese je tma a Pavel vo mě stejně nestojí a Erik umřel, a pak slyšim, jak ta hezká pani na druhý straně keře telefonuje a mluví potichu, ale já jí stejně rozumim.

„A víš, co mi řekl? Ten chlapec, Pavel? Že jsme hodný, že si ho chceme vzít, ale že má přece na vybranou, tak k nám nechce, protože tam má někoho, ke komu se nemůže obrátit zády… Měli jsme štěstí, že tam byla k adopci ještě ta holčička. Jinak by to zase nevyšlo.“

A já stojim za tim keřem, prší na mě a je mi zima, ale najednou cejtim, že mě něco vevnitř hřeje, tak krásně, jako eště nikdy předtim, jako horká trouba, z kerý voní borůvkovej čískejk.

Janino tělo vjíždělo pomalu do obrovského stříbrného tubusu, ležela v klidu, ruce i nohy připoutány, pravidelný, hluboký dech. Na sobě nemocniční košili tzv. andělíčka. Materiál se změnil, místo bavlny něco jako lehký pijákový papír, ale bolest nemocného těla vsakovat neuměl. Chladné nerezové lůžko ji studilo do holého zadku. Neuvěřitelná technika a uvnitř vyděšený, ponížený pacient na hranici lidské důstojnosti, nebo za ní? Asi zemře s holou prdelí tak, jak přišla. Matčino teplé krvavé lůno nahradí chladná septická „raketa“, ticho místo křiku, slzy radosti, slzy smutku…

Trpělivě čekala, až se ten pojízdný chodník, vlastně ležník, zastaví a její tělo začnou bombardovat tisíce jehel, špendlíkový déšť. Teď je ta chvíle. Palcem zesílila hudbu, kterou si pro dnešek vybrala, na maximum. To, co mělo uklidňovat pacienta při nepříjemné hodinové proceduře, se stalo motorem. Zrychlila dech, mozek se plnil kyslíkem, prsty připoutaných rukou proměnila křeč ve zkřivené drápy, nohy ji brněly a najednou bylo ticho a ona letěla…

Záda se narovnala, plíce nasály ostrý chladný vzduch, něco ji natřásalo, zadek pořádně bolel. Otevřela oči, pod sebou frkajícího bělouše, před sebou hrad zabalený do červeno žluto zeleného podzimního roucha, kolem sebe skupinu jezdců čekajících na povel k další cestě. Byla královnou. Milovala to, velet, poroučet. Kdysi chtěla být moudrou panovnicí, ale stále častěji její divoká povaha uchopila žezlo pevněji, než by si přála, a pak stínala hlavy všem, kteří se jí znelíbili. Báli se jí. Ale dnes bylo vše zalito sluncem. Vraceli se z úspěšného lovu, čekala je hostina.

Sen se začal nečekaně rozplývat. Hlasy, které zaslechla, ji vracely do nemocnice. Ze všech sil zrychlila dech, vyplazený jazyk, tekoucí sliny, ale byla zpět, na svém hradě.

Kamenné chodby osvětleny desítkami loučí, shon připravované večeře, vůně pečící se zvěřiny, veselý hlahol ochutnávačů vína. Nořila se do příjemně teplé vody a nechala se hýčkat rukama mladého lázeňského, který omýval a masíroval její tělo. Chtěla být nejkrásnější. Od té doby, co pro sebe zavedla přednostní právo na všechny muže ve svém království, ji tyto koupele naplňovaly touhou a vzrušením, nikdo nevěděl, kdo bude milencem pro dnešní noc, ani ona ne.

Lehký dotek dlaně na rameni, konejšivý hlas: „Všechno v pořádku? Pro dnešek to máte za sebou. Tak zase příští týden. Jste moc statečná.“

Když Janě na jaře diagnostikovali rakovinu krve, po týdnu přemýšlení odmítla chemoterapii, nechtěla strávit zbytek života s hlavou v záchodové míse. Žila sama, málo důvodů k tomu prodlužovat si život za cenu nesnesitelných bolestí. Docházela pravidelně na výživové kapačky a žila dny, jak přicházely. Vztek a zloba, jediní stálí společníci jejího života, ji opustili. Jejich místo nahradilo takové podivně mírné a tiché štěstí. Přes silné dioptrie maskované cylindrickými skly viděla to, co nikdy předtím.

Před čtyřmi měsíci ji oslovil primář a nabídl ji účast ve vědeckém projektu. Ten spočíval v testování nového přístroje pro onkologické pacienty, kteří špatně snášejí chemoterapii. Vše jí důkladně vysvětlit, ale moc tomu nerozuměla. Pochopila jen to, že nádory se neničí na chemické bázi, ale její tělo bude pravidelně 1x týdně vystaveno nějaké proceduře, která je sice velmi bolestivá, ale jinak by se měla cítit dobře. Přijala, i když s obavami. Měla hrůzu z fyzické bolesti.

Kráčela pomalu předvánočním městem a nemohla se ubránit myšlence, jestli za rok… Rukama jako obvykle přejížděla po hladkých skleněných stěnách, které ji oddělovaly od okolního světa, byly tam, nic se nezměnilo.

Doma se chvíli natáhla, kůže ji pálila a motala se jí hlava. Pak usedla k tlustému zápisníku a pečlivě zaznamenávala dnešní „výlet“. Noc, na kterou se v něm připravovala, slibovala vášeň, ale hodina uběhla příliš rychle. Otočila na první stránku, kusé zápisky z první nečekané cesty, na kterou jí vyslal panický strach. Příště to zkusila znovu, ale chvíli trvalo, než objevila tu ideální kombinaci, rychlý dech, ohlušující hudba a zavřené oči. Od té doby „cestovala“ pravidelně. K údivu lékařů tu nepříjemnou léčbu milovala.

***

Tentokrát dorazila dříve. Přemýšlela, co by mohla udělat pro to, aby se vrátila na svůj hrad do chvíle, kdy ho před týdnem opustila. Vybrala si stejnou hudbu i barvu košile. Toužila po milování s mužem. Proč riskovat v životě, sen je bezpečnější. Zranitelnost je to, oč tu běží. Čas odváděl muže z její ložnice a se škodolibým úsměvem ryl do jejího srdce.  Pak zmizel, roli léčitele neplnil. Zjizvené srdce je prý důkazem prožitého života, ale tak to necítila. Už dlouho si nenamlouvala, že ji muži opouštějí proto, že nemůže mít děti, opouštěli jí proto, jaká byla, nemilovatelná.

Sklepení na ni dýchlo vlhkým chladem přesto, že na stěnách svítily louče a v kovových koších hořely ohně. Hlasitý smích, otevřená ústa, chybějící zuby, opilecký dech. Všude plno potácejících se živočišností smrdících mužů. Jen kat a jeho pomocníci v červených kápích se pohybovali pevným krokem. Ona stála zády k vysokému dřevěnému kůlu, ruce i nohy pevně připoutány. Strach a panika, které se jí zmocnily, zafungovaly jako roubík.

Kat, který k ní přistoupil, ji jedním škubnutím roztrhl šaty, její nahota ale nevyvolala obvyklý hlahol, ztichlí muži se ani nepohnuli. Pomocníci ji pomalu uvolnili nohy a zvedli je do výše, roztáhli je od sebe. Pochopila. Kat jediným rychlým pevným pohybem vrazil hořící louč do jejího lůna…

Primář onkologického oddělení stál už skoro hodinu nehybně nad mrtvou pacientkou. Patolog, který tělo po selhání testovaného přístroje otevřel, tu byl s ním. Janiny vnitřní orgány proděravělé tisíci drobnými vpichy vypadaly jako sežehnuté ohněm. Ani jeden z nich něco takového nikdy neviděl.

Černý hoch únavou přešlápl z pravé nožky na levou a ztvrdlá kůže na chodidle neslyšně zašustila v rudém prachu sluncem rozežrané země.

„Vydrž, velký lovče,“ zašeptal chlapcův doprovod a přidržel Kwazumeho v podpaží. Vychrtlá ruka dědečka dloubla vnuka do boku a zacinkala krátkou partituru o vystouplá žebra. Syn kmene Masalli zatnul čelisti a v nehraném pokusu o úsměv se zazubil jako hyení mládě.

„To je ono, odvahu,“ podporoval stařec, „už budeme na řadě.“

Provizorní nemocnice zbudovaná míly od uprchlického tábora Stingali, kam se stahovali pacienti postižení válečným šílenstvím Darfuru, praskala ve švech. Když Kwazume spatřil Evropana z jiného světa, bázlivě zamrkal, ale vzpomněl si na krále Manatasiho, udatného předka, který na kopí nabodával lvy po tuctech, a plesknutím jazyka o patro si dodal odvahu.

„Další, další, postupujte.“

Zástup vzdychl a pokročil. Někdo hrubě udeřil Kwazumeho do zad. Chlapec zavrávoral, vybočil z řady a v neohrabaném kopýtání zakopl o stočeného psa. Nikdy nezapomene Kwazume tu příšernou barvu psích dásní potaženou slizem, které mu na vzdálenost paže zacvakaly před tváří. Barva démonů. Tmavě fialová, skropená černobílými skvrnami se kousavě přibližovala k bezvládnému tělu. Syn Induny Gandaka zkoprněl přirozenou dětskou hrůzou.

Tungata prudce odstrčil negra nakaženého leprou a mohutným skokem přistál vedle chlapce. V okamžiku, kdy zvedl hůl k nebi a zároveň nakopl fenu pod zadní nohy, připomínal zkřiveného čápa marabu. Úder starcova rachitického pařátu vymrštil křížence půldruhého metru do vzduchu. Vznesl se lehce, jak obláček, aby se těsně v bodu zvratu, v okamžiku kdy vítězí gravitace, fatálně střetl s tvrdostí Tungatovi sukovice.

Hladká půda vyšlapaná chodidly domorodců zteplala toho rána krví psího kripla, jehož zdechlinu rozmlátil stařičký Tungata na kaši, protože se o vteřinku opozdil.

Kvíčala. Slangový termín užívaný mezi pacienty afrických nemocnic. Vzlyky ubožáka, který bolestí křičí, a zoufalost se zakusují do uší a trhají bubínky těm, kterým se daří o trošku lépe. Černé dítě napadené psem otevřelo oči druhého dne těsně po půlnoci. Řady a řady na sobě hustě nalepených nemocničních lůžek se znatelně rýsovaly ve tmě. Kwazumemu připomínaly rakve. V životě už viděl hodně rakví. Doma, před kostelem, když Džadžavídové ze severu zmasakrovali jejich vesnici. Neplakal, nestěžoval si, jen zatoužil ulevit poraněné noze a pak vyhledat dědečka. Posadil se na okraj lůžka a spatřil ducha.

Éterická bytost bez masa a kostí, snad tvořená pouhou energií animálního světa, který i přes vštěpování pravého boha nesmazatelně vězel v srdci každého Afričana, přistoupila k nemocnému. Dotkla se ho.

„Nevstávej, musíš ležet maličký.“

Ucítil vůni mléka a jemného ženského potu. Lena se pousmála, když drobná dlaň černouška uchopila mezi prsty kadeř nazrzlých vlasů, která jí vyklouzla zpod čepce. Barva tak zvláštní, z jiného světa. Připomínala ředěnou krev a trochu kůru stromu Msasa.

„Mluvíš anglicky?“ přerušila mladá lékařka hošíkovu fascinaci. Neodpověděl. „Nemusíš se bát, jsme tu, abychom ti pomohli. Rozumíš?“ Ticho. „Něco jsem ti přinesla, moc jsi křičel a naříkal.“ Lena otřela drobné kapičky bolesti, které zkondenzovaly chlapci na čele, a položila na zažloutlé prostěradlo dárek zabalený v hadříku. „Mám ji z domova, je to panenka, říká se jí matrjoška. U nás v Rusku věříme, že v sobě skrývá tajemství.“ Usmála se, pohladila zafačovanou panenku a odešla.

Malý stan vedle skladu potravin sloužil jako koupelna. Úslužné černošky ohřály nad jedním z tisíců darfúrských ohňů vodu a připravily nehorázný luxus v podobě skromné koupele. Lena svlékla propocené šaty a vklouzla do lázně. Přemýšlela. Z postoje k pacientům se dávno vytratil profesní přístup. Kwazume. Inkubační doba vztekliny trvá od jednoho do tří týdnů. Včera usedla vedle jeho zpoceného těla posedmé. Dopřála si cigaretu – pravidelný rituál před spaním. Zavřela oči, zahloubala se.

Z malátného snění ji vytrhl podivný zvuk. Šelestění. Napjala smysly a prstní dvorce jí zvrásnily krůpěje husí kůže. Zadržela dech. Kuckání, kašlání a pak…ticho. Lezavé ticho.

„Maaatryjakša!!!“

Lena vyskočila a mrštně se otočila po směru. Na prahu dveří se třásl Kwazume – zabalený v bílé nemocniční přikrývce připomínal sněhuláka s namourovaným obličejem.

„Maaatryjakšaa, chtěl bych znát její příběh.“

A tak doktorka z Petrohradu vyprávěla. Plameně se rozhovořila o Rusku, zasněžené Sibiři, tropických mořích, o slonech, kteří žijí daleko na jihu v močálech, dracích a létajícím balonu. Kwazume hltal a hltal. Ale pozor, dodávala, matrjošky plní přání, jen nikdy nevíš, která bude poslední, proto musíš volit obezřetně a s rozvahou, protože není cesty zpátky.

Dzzzzb – ticho. Pro citlivé uši zmítané neklidem neklamná známka komářích útoků. Otravný hmyz vypátral měkkou kůži a pomalu, s chirurgickou přesností krájejícího skalpelu, vbodl mikroskopický sosák do těla oběti. Kwazume vystřelil levačkou po útočníkovi do místa, kde ucítil něžnou, mrazivou bolest vpichu. Minul. Pevně uchopil horní okraj přikrývky a přetáhl ji přes hlavu. Převalil se na bok a schoulil do klubíčka s matrjoškou mezi stehny. Tiskl se k dřevěné bábušce, která poskytovala jedinou útěchu v onom strašném místě plném démonů a dětské samoty. Maaatryjakša plní přání – mumlal.

Dusivé ticho polního lazaretu podbarveného monotónním bzučením rozvibroval výkřik. Kvíčala. Nějaký ubožák ječel a ječel bolestí.

„Plní přání, plní přání.“ Kwazume si vecpal pěstičky do uší, ale ryk umírajícího se budoucímu náčelníkovi vetřel do těla nosem, očima, kůží.

Rozklepal se. Maatryjakša. Sevřel bábušku mezi koleny a zatlačil. Svaly odmítaly spolupracovat. Jekot pokračoval.

„Plní přání, plní přání!“

Silou vůle, nekonečné touhy a síly pacienta, panenka pukla. Moře světla. Malého černouška nejprve zalil strach. Oslepl. Ve vesnici občas vídával domorodce, kterým mouchy nakladly do očí vajíčka a larvy je následně proměnily na tvarohový rosol. Ale mlha pomaličku odcházela a po chvilce jas odezněl. Kwazume spatřil dvě oblohy. Tyrkysově modrá se někde daleko na horizontu vláčně olizovala se sytostí indiga. Jako pokřtěný slýchal kněze vyprávět o nebi a v první chvíli ho napadlo, že opravdu zemřel a ocitl se před branou stvořitele. S úsměvem pohlédl před sebe. Níže položená obloha se podivně vrtěla, šuměla a jakoby mu běžela vstříc.

Syn kmene Masalli opatrně přicupital a světlou dlaní se dotkl zpěněné hladiny. Obloha nekousla. Znovu. Nabral kus mezi prsty a hmota se mu okamžitě v dlouhých čůrcích rozutekla. Voda? Ano, to je voda, žádná obloha, Matka všech vod. Padl na kolena a dychtivě začal pít. Slaná, fuj, vyprskl. Nerozuměl. Slaná voda, která se hýbe a zpívá? Přemýšlel. Voda, která mluví, obloha která utíká a honí nekonečno, zpívající voda? Bože, Maatryjaška plní přání. To je oceán. Oceán, o kterém mu předešlou noc vyprávěla Lena.

„Jééé, jééé, jé,“ smál se a široký upřímný úsměv polykal slzy radosti a dojetí.

Těžko se snílkové probouzejí k životu. Kwazume se držel. Zuby mu skřípaly a nehty lámaly v zoufalé snaze podržet si sen. Vize praskala, bortila se a obrázky z jiného světa se deformovaly v hrůzné šklebící se masky. Povolil a mrákoty zesinaly v ulepené ráno na lůžku polní nemocnice Stingalli.

Svítání.

„Už je dobře, neboj,“ Lena promluvila měkce a podala chlapci sklenici s vodou.

„Viděl jsem matku všech vod.“

Zašmátral pod přikrývkou a spokojeností vydechl, když nahmatal panenku. Pořád tu je, neodešla, nezmizela spolu s přáním.

Se zlou předtuchou zasunula Lena svému svěřenci úzký teploměr do podpaží. Nemýlila se. Rtuť se na ukazateli vyšplhala stupínek pod čtyřicítku. Ranní horečky – první příznak infekce, která prolomila obranu lidského organismu, aby nakaženého proměnila ve zvíře. Při té představě se pokřižovala.

„Dnes za tebou přijde dědeček, tak pěkně lež, po obědě je tu.“

„Hroší prdel vonní příjemněji než toto doupě. Válečník potřebuje cítit krev, pot kořisti, vůni stehen tlusté kurvy a nikoli pach sraček a zvratků.“ Pokračoval Tungata zuřivě, přičemž mu zacuchané chuchvalce vousů poskakovaly kolem hlavy. „Náš kmen vyžaduje volnost, svobodu, možnost libovolně kráčel světem. Příroda přestala dýchat rytmem spokojenosti. Harmonie zmizela. Bílí lidé, války, nemoci, to vše narušilo rovnováhu. Dnes už ti neumím pomoct, chlapče. Ale jedno vím jistě. Vrať se ke kořeni zla, postav se mu a pošli ho tou samou cestou do pekel.“

V čase rohů, v hodině, kdy pasáci zdvihají prsty ve tvaru V proti hasnoucí obloze, aby se ujistili, že nadešel okamžik hnát stáda na pastvu, zapraskala matrjoška pod peřinou podruhé.

Smutně zpíval vítr na dně solné pánve roztavené poledním žárem. Na tři palce silná krusta soli páchla smrtí a poctivě bělila kosti zdechlin do jasu leštěného porcelánu. Místo kam přicházejí umírat sloni. Obři samci, samotáři, o kterých po celé zemi kolují legendy a domorodci se rozklepou, zaslechnou-li jejich jména. Tukutela – co je zlý, Zebiweuna – požírač stromů, Matuhe – jenž gigantickými kly rozrýval zemi na svých nekonečných toulkách savanou. Ty všechny svedla cesta k Abollami, v jazyce Sanů – k zemi opuštěných.

Kwazume opatrně vyrazil. Zdvihl obrovský štít z kravské kůže a bokem vykročil proti slunci. Vzduch bublal, tetelil se a v úrovni pasu rozkomíhat siluetu chlapce ve směšném vrtění.

Na obzoru spatřil mladý válečník podivnou změť skvrn. Barva démonů. Využil kouzla ruské bábušky a vrátil se ke kořeni zla, k polodivokému psu s virem vztekliny, aby pozměnil vývoj událostí.

Křečovitě sevřel asagaj a po vzoru velkých válečníků zkusil jeho ostří. Prudkým švihem briskně oholil hrůzou ztopořené chloupky na předloktí. Potěšen kvalitou uznale zamlaskal a nesmělým pohledem zabloudil k zemi, ke šňůrce mělkých stop, které zanechalo vrávorající zvíře. Mířil k mlze, k solnému oparu, kde stopy končily u klubka rezavých umaštěných cárů. Přiletěli supi. Zpočátku klouzaly oblohou, a když se Kwazume přiblížil k cíli na vzdálenost nataženého sloního chobotu, usedli na žebra mrtvých tlustokožců. Navětřili krmi.

Rozhodl se zaútočit na páteř. V místě, kde masivní obratle napnuly strupovitou kůži k prasknutí, tušil životně důležité orgány. Opatrně odložil štít a uchopil zbraň oběma rukama. Zavřel oči a bodl.

Ledabylý výpad vedený do tmy, milenecky olízl psovi hřbet a v čistém řezu sklouzl po kosti. S čirou hrůzou zíral Kwazume na stvoření, které právě probudil k životu. Pes se šikovně smýkl přes hřbet, aby v klubku kotrmelců obratně vymanévroval z dosahu smrtícího asagaje. Nahrbil se a za burácivého chroptění vydávil rosolovitý chuchvalec zelenkavého hlenu. Uvolnil dýchací cesty a Kwazume zaslechl, jak mu vrže v plicích. První skřek nepocházel z tohoto světa. Snad z druhého břehu, ze země stínů, ze chřtánu samotného ďábla.

S ledovým klidem se Kwazume postavil tváří  smrti. Pevně sevřel kopí a list vykovaného hrotu vyzývavě nasměroval proti zvířecímu nepříteli.

„Vidím tě, krvesmilný ďáble, Tokoleshi – ty, jenž požíráš úrodu a vraždíš dobytek, lidožroute. Jsem Kwazume, syn Induny Gandaka – zabijáka lvů a prznitele žen. Vnuk Tungaty – stopaře slonů a člena poradního ohně. Potomek slavného rodu Masalli – nadřazených a dnes, dnes dám svému kopí najíst.“

Ukrutná křeč pokroutila Kwazumeho tělo jako paragraf.

„Držte ho, k čertu.“ Lena uštěpačně pokárala černou asistentku. „Sedativa dvacet mililitrů. Rychle než si překousne jazyk.“

Strhla chlapci košili a marně se snažila napíchnout žílu. Na krku a břiše zablikaly tučné, karmínové dýměje. Lena vytřeštila oči. Pruhy praskly a z ran se vyvalila živá, čirá krev. Kwazume řval, kroutil se a drásal prostěradlo.

„Tokolesh – lidožrout,“ vykřikly ošetřovatelky unisono a jejich zbabělý únik doprovodilo prásknutí dveří.

Hrůzou přidušená zírala opuštěná doktorka na hororový proces přeměny, který se jí odehrál před očima. Švihnutím biče odezněly křeče a Kwazume se posadil. Chvěl se, klepal a třásl jako čerstvě narozené slůně. Projasnily se mu oči. Úkosem pohlédl na Lenu. Vyplivl špičku jazyka a zkrvavený obličej poskočil v úsměvu dvou symetrických vlnek.

„Maatryjakša plní přání,“ zašeptal a v arogantním gestu vítězů se třikráte udeřil pěstí do prsou.

Zběsilý kolotoč myšlenek nedovolil doktorce usnout. Ebola, nový druh malárie, nebo dokonce nějaký hybrid vztekliny? Příznaky, které trápily Kwazumeho, vykazovaly symptomy šíleného koktejlu nejhorších afrických chorob. Dnes ráno obvázala postiženému rány. Kdyby na vlastní oči neviděla proces, při kterém se objevily dýměje a okamžitě popraskaly, byla by přesvědčena, že šrámy způsobilo chlapci nějaké zvíře.

„Dej bože ať to není ebola.“ S modlitbou zavřela oči a vzpomněla si na domov. „Chtěla bych dítě,“ zasténala a šílená únava ji ukolébala na vlnkách dřímoty.

Ráno se probudila čilá, svěží a se zvláštním pocitem změny. Erotický sen neměla od puberty. Přišel pozdě v noci. Hustou bezhvězdnou tmu počechral plamen svíčky. Ucítila vůni; spatřila siluetu muže. Těžká vůně mužského pižma a… Víc světla, jeho tvář, pane na nebi. Vykřikla a vyrazila k nemocnému.

Krokem náměsíčného, v mrákotách sexuálního puzení, vstoupil Kwazume do stanu. Přistoupil k spící ženě. Ležela na zádech, tak jemná a bílá, bezstarostná, po bradu zachumlaná ve spacáku.Mezi palec a ukazovák uchopil člunek zipu. Trhl jemně a článek po článku osvobodil Lenino tělo. Spala nahá, ruce napjaté podél těla. Kwazume zvedl paži a pln posvátné hrůzy, která brání tajemství mystéria, se dotkl. Ucítil vůni mléka a medu. Lena rozkoší zavzlykala, pokrčila nohy v ostrém úhlu a nepatrně rozevřela stehna.

Mladý lovec, který spatřil oceán, vrátil se ke kořeni zla, aby kopím probodl psa od čenichu po ocas, pudově rozluštil signál. Odhodil bederní roušku, naskládal útlé boky do vlhké tmy ženského klína a prudce přirazil.

Krákavá kakofonie domorodého jazyka, ve kterém se černá asistentka obhajovala, drala Leně uši.

„Zmizel, nevím jak je to možné, paní.“

S pocitem šílené bezradnosti doklopýtala k lůžku. Na prostěradle chladl otisk tváře a malá, blyštivá panenka smutně hleděla Leně do očí. Sebrala bábušku do dlaní a v okamžiku, kdy procitla a pohled jí samovolně sklouzl na břicho, Kwazume poslušně klusal za zády starého Tungaty, po stopách krále všech slonů.

Matrjoška přece plní přání, jen nikdo neví, která pukne jako poslední.

Šoural se k rybníku, kterému v okolí nikdo neřekl jinak něž Bahňák, nebo taky Bahno. Na jednom z betonových panelů, kterými byly zpevněny břehy, seděla drobná blonďatá dívka s kopretinovým plátěným kloboukem na hlavě a s bambusovou udicí v ruce. Upřeně se dívala na červený korkový špunt na hladině.

„Čau, Aničko,“ pozdravil ji tichým chraplavým hlasem a posadil se vedle ní. Anna jenom kývla hlavou. „Kde máš bráchu? Von dneska nechytá?“ pokračoval mladík, spíš ze slušnosti než ze zvědavosti.

„Sere,“ odpověděla suše a odplivla si na hladinu rybníka.

Po dlouhých chvílích ticha narušovaných jen občasným cvrkotem převodů starého navijáku, když dívka zlehka a pomalu otáčela kličkou, aby splávek, který mírný vánek poponášel po hladině, zůstal na svém místě, mladík řekl: „Hele, není tam nějak dlouho?“

„Normálně.“

„A to von je jako doma? Nebo na hospodě? Že mu to tak trvá.“

„Ne, tady.“

Pohodila hlavou směrem k lesíku tvořenému mladými stromky akátů, habrů, osik, olší a jív. Mladík se vzdal myšlenky na rozhovor a vytáhl si z kapsy své džínové bundy krabičku cigaret. Ani jí nenabízel, zapálil si a pak lehl na vyhřátý panel, pravou ruku zalomil pod hlavu a zavřel oči. No, snad to neví. I když… ani si ze mě neutahuje, nedělá fórky vo žaludku naruby, ani vo švestkách v županu. Že by to teda věděla? Než dokouřil, Anička prolomila mlčení.

„Hele, Marku, todle ti posílá teta.“ Podávala mu malou kulatou kovovou krabičku od krému s oprýskaným nápisem.

„Měsíčková. Prej to budeš potřebovat, nebo co.“

Mladík se vymrštil ze své pohodlné pozice a zahleděl se do té krásné, jemné, ale pořád ještě dětské tváře. Ví to, ta malá bestie to ví. A nic, ani brvou nehne. To má z toho jak furt čumí do tý vody. Jestli to někomu vykecá, tak… No, minimálně je utrum s hlídáním. Ať si s nima tetka dělá, co chce, ale já spratky bonzácký nehlídám. Ani za to pivo a krabku. Šlus.

Než v něm stačil vztek a rozhořčení naplno vzkypět, ozval se za ním přeskakující hlas: „Jéééé, čau Máro, ty už seš konečně tady?“

Byl to Jirka, Aniččin starší bratr, malý tlustý kluk s kulatou tváří v plandavých manšestrových kalhotách a kostkované košili, který si zrovna natahoval spuštěné kšandy.

„Máš sebou kolo? Na smeťák přivezli zmetky ze suprafónu a…“

„Ne, nemám,“ s povzdychnutím ho přerušil Marek.

Ty fakany mi byl čert dlužnej, zvlášt tu malou. Je stejná jak ta její matka.

„Tak to je v prdeli, to nám to nejlepší vyžerou mělčičáci. Proč sis ho nevzal, dyť víš, že je vosmýho,“ rozčílil se Jiřík a nakvašeně si sedl vedle sestry.

Jeho pokračující otravné nesouvislé brblání záhy zarazila Anna.

„Ty vole brácha, ty seš vopravdu vůl! Si myslíš, že v tomhle stavu může někam jet? Tak ber trochu ohledy. A navíc mělčičáci ví vo vyvážkách leda tak hovno, takže ti ty tvý dlouhohrající platně nikdo nevybere. Se uklidni, jo!“

„V jakym stavu?“ nechápal bratr.

Dívka jenom zakroutila hlavou a odplivla si na hladinu rybníka.

„No tak, ségra…“

Neodpověděla. Vstala a začala rychle navíjet vlasec, splávek trhaně připlouval k ní. Jirka napětí nevydržel a obrátil se na Marka.

„V jakym stavu? Co ti je? Řekněte mi to. No tak,“ kňoural.

Marek, který už zase ležel na panelu, jen zavřel oči a rezignovaně si potáhl z nově zapálené cigarety. Anna mezitím vytáhla návnadu z vody, zkontrolovala háček, na kterém se ku podivu pořád držela žlutá kulička těsta a s pokrčením ramen znovu nahodila. Vlasec zasvištěl vzduchem, splávek zatížen olůvkem s plesknutím dopadl na hladinu.

„Protože, můj milej bratříčku,“ pronesla do ticha hned jak si sedla, „má kocovinu. Kdo myslíš, že nám nablil před hospodu?“

„Aha,“ odtušil Jirka.

Hned na to si uklidněn vzal svůj prut, nahodil a sedl si vedle sestry.

Tak vožralej? To by šlo. No jo, ale dala mi tu mast… takže možná přeci jenom něco tuší. Nervozně se zavrtěl Marek.

„Poblitý schody? Hele, co ty vo tom víš?“ vyzvídal.

„Říkala teta. Já sem spala, ne? Tak co můžu vědět,“ odpověděla a v hlase jí bylo slyšet pobavení.

A je to tady, ví to. Mrcha. Do prdele, já vůl, neměl sem za tou hospodskou chodit. Sem měl vědět, že se to ta malá domákne.

„A co brácha?“ dotíral.

„No, ten vopravdu spal.“

Už to nevydržela a vyprskla smíchy.

„Víš co, Andulo, dělej si prdel z plastelíny a né ze mě, jo? Todleto se totiž může stát každýmu, víš? A jestli to někomu…“

„Hele Marečku, já to na tebe nepíchnu, to se neboj, nejsem drbna. A taky, jak už teď nepochybně celá vesnice ví, teda mimo tety, mě, tebe a tý dotyčný, včera ses akorát vožral, poblil a spal na žíněnkách v tanečním sále za hospodou jako dycky. Tak co stresuješ,“ pokárala ho téměř dospělým hlasem a odplivla si na hladinu rybníka.

Jirka zpozoroval, že se něco děje a znervózněl.

„Hele, já pudu na druhej břeh, ať na mě tolik nepere slunko, jo? Nerad bych chyt úpal.“

„Úžeh,“ podotkla jeho sestra a dívala se za kvapně odcházejícím bratrem. Nožky mu kmitaly tak rychle, až začaly jeho o sebe se třoucí tlustá stehna v manžestru vydávala stejný zvuk jako rozjetý „vlečňák“ na „smeťáku“. Anna po chvíli znovu promluvila.

„Teda, ale musím ti říct, žes mě překvapil. Při takovejch věcech se spíš očekává, že krvácet bude holka. Ale ty musíš mít dycky něco extra, co?“

„Hele, Andulo, nejseš na takový věci trochu malá?“

To ji rozlítilo.

„Možná že sem malá, ale na rozdíl vod tebe vím, že Liduna je kopyto a že vo těch svejch milostnejch eskapádách tak akorát pěkně kecá, takže si na ni člověk, obzvlášť chlap, musí dát sakra majzla.“

Jak může takový věci vůbec vědět, dyť je ještě spratek. Kolik jí to vlastně je? Dvanáct? Třináct? No, podle těch keců nejmíň pětatřicet. Potvora.

„Jen se modli, abys neměl trvalý následky. Třeba jako, že se to provalí a bude se ti doživotně říkat Uzdičko, zatržená kůžičko.“

Chtěla, aby to vyznělo uštěpačně, ale u „kůžičky“ ji přeskočil hlas. Aby se uklidnila, začala znovu navíjet.

Zkontrolovala návnadu a pak prudce nahodila.

„Nebo třeba po indiánsku, Zlomený Brk,“ dodala už klidně.

Splávek dopadl na hladinu, ona se posadila a už na něho nepromluvila. Po celý zbytek sezóny.

Dnes přišel do města tichý vítr ze savany. Procupital po špičkách ulicemi, něžně se otřel o dveře mého krámku a bez hlesu se vytratil za dalším rohem. Nechal za sebou jen vůni uschlé trávy a podivný tlak v mé hrudi.

Víš, co jsme tu, nemůžu spát. Budím se touhou po temnotě. Pamatuješ, jak černé bývaly noci tam nahoře? Jeden běloch mi včera v obchodě vyprávěl, že po černi africké tmy teskní i Evropané, kteří ji poznali, „mal d’Africa“ tomu prý říkají. Všechno mi tě připomíná, ani tma tady ve městě není dobrá.

Někdy se usmívám při vzpomínce na to, jak jsme se vždycky v noci k tobě namáčkli, a tys jen mručela, ať tě necháme spát, jenže my chtěli cítit tvoje teplo, protože od jezera šel v noci chlad a tma byla úplně neprostupná. Báli jsme se zlých duchů. Dnes už se bojím jen zlých lidí.

Nebo jaks nás honila až k břehu jezera a my pak skočili do vody, do které ty by ses ne‐ odvážila, a uplavali ti, pamatuješ? Říkalas, že voda je posvátná, že není na to, abychom v ní máčeli svoje zaprášené nohy. Tady ve městě možná není posvátná, je ale drahá. Asi proto, že tu prostě není. A tak trpělivě odpovídám na stížnosti ohledně její vysoké ceny pouhým „ano, ale také ji potřebujete víc, než cokoli jiného“.

Město dodává přírodě její cenu. Zjistila jsem to po tom, co jsem do něj z venkova odešla. Chybí mi tady ona samozřejmost zrození a smrti, chybí mi stromy, chybí mi zázraky. Vím dobře, že v tomhle obrovském mraveništi, v téhle síti prašných ulic, nemám špatný život a každé ráno, když otevírám dveře svého krámku, když vyrovnávám zele- ninu na pultu, nebo když vchází první zákazník, jsem vděčná za to, co mám. Jenže, i když mi vlastně vůbec nic neschází, přeci jen mě občas něco uvnitř sevře.

To pak po nocích mluvím se svou mrtvou babičkou. Stěžuju si, vzdychám a vzpomínám na svoje dětství u turkanských vod, jak jsme já, ona a můj bratr žili v malé vesnici lidu El Molo, kde jsme nepotřebovali víc než jeden druhého. Vzpomínám, jak slunce někdy pálilo tak moc, že se voda z jezera začala vznášet k nebi. Turkanská voda mířila do mraků ve sloupech páry a babička zpívala písně o tom, že žijeme na nebi a svět máme nad hlavou. Měla krásný a hodně smutný hlas, stýskalo se jí po synech a dcerách, kteří buď odešli do světa nad námi, nebo se ztratili bůhví kde, jako moje matka.

V naší maličké rybářské vesnici život ubíhal pomalu, klidně, byl stejně neměnný jako slaná voda pouštního jezera Turkana, na kterém závisel nejen život náš, ale i všechno kolem.

Babička mě jako malou učila rozumět lidem a běhu světa, naučila mě rozumět i lvům, kteří chodili k turkanským břehům pít.

Bylo mi asi sedm let, když jsem poprvé mluvila se lvem. Vlastně to byla lvice. Mladá. A jako já se ráda toulala dál od své smečky. Seděla jsem těsně u vody a pře- jížděla pomalu rukou po nehybné hladině zaposlouchaná do ticha plynoucího mi kolem hlavy. Najednou jsem ucítila její teplý dech v zátylku.

Pomalu jsem se k ní otočila a pokynula hlavou směrem k jezeru.

„Jen pojď blíž k vodě, jestli chceš.“

„Děkuju,“ zavrněla měkce.

„Můžu si pohladit tvou srst?“

„Ale samozřejmě,“ přišla blíž a otřela se vychrtlým hebkým bokem o mé rameno. Pak se sklonila k vodě a trochu se napila.

„Zdejší vody se nedá vypít moc, jako by pálila zevnitř.“

„Já vím, je slaná, ale třeba ryby se v ní mají moc dobře.“

„Dala bych si rybu,“ zamlaskala.

„Zítra ti jednu donesu, teď už musím jít,“, slibovala jsem. Z dálky jsem zaslechla bratrovo volání a zvedla jsem se k odchodu.

„Budu tady až přijdeš,“ loučila se přivírajíc víčka, „je jedno, kdy to bude.“

Od toho dne, co jsem se za ní vrátila s rybou, jsme byly pořád spolu. Společně se divily světu, smály se a běhaly za ptáky, kteří nám nakonec vždycky ulétli. Babička na mě byla pyšná. Říkala, že jsem zdědila dar jejích předků. Jeden z nich byl prý lvem, kterého láska ke krásné dívce z kmene El Molo proměnila v člověka. To bylo dávno, ve mně ani v ní – kromě umění s nimi mluvit – ze lvů nic nezůstalo.

Můj bratr tenhle dar neměl, nerozuměl jim a oni nerozuměli jemu. Snažil se k nim přiblížit a získat si jejich přízeň, oni před ním buď utíkali, nebo ho naopak s vrčením hnali zpátky do vesnice. Po čase v něm začala klíčit závist. Někdy se vztekal, křičel, nadával mně i lvům, jindy propadal na celé dny smutku. Z lítosti nad sebou samým a nad nespravedlností světa se jen choulil ve stínu našeho domu a nedokázal přes svou zatemněnou mysl vidět slunce. Babička i já jsme ho chlácholily: že mluvit se lvy k ničemu není, že ke štěstí to určitě člověka nepřivede. Obě jsme ale věděly, že na světě neexistuje větší slast než projíždět prsty skrze lví hřívu. Věděl to i on.

A tak se jednoho dne rozběhl ke lví rodince, v savaně, daleko od vesnice. Lvi ho odháněli, on měl ale připravený nůž a zaútočil na jedno z mláďat. Tak moc se chtěl té hřívy dotknout, blázen. Stejně jako pro lidi, i pro lvy a lvice jsou jejich děti tím nejcennějším, co mají, a útok na své malé neodpouštějí. Lvice mi té noci přišla říct, co se stalo: Její rodina roztrhala mého bratra na kusy. „Běž, už tě nikdy nechci vidět!“ rozkřikla jsem se na ni v slzách.

Zklamal mě bratr, zklamali mě lvi. Po čase jsem si uvědomila, že lidská slabost je původem zlého. Bratrova závist zabila nejen jeho a moje přátelství s lvicí, zabila pár měsíců na to i tebe. Dávala sis bratrovu smrt za vinu. Kdybys mě prý nepodporovala ve lví řeči, kdybys z ní nedělala něco tak vzácného. Nakonec to tvoje obrovské a silné srdce už neuneslo a zastavilo se. Tehdy jsem zůstala sama. Některé ztráty jakoby čas nenarovnal, i když všichni říkali, že to tak bude. Jsem daleko od kouzel, od starých písní a cvrkotu hmyzu, daleko od té, kterou jsem bývala. Proto se mi tolik stýská po savaně. A když vítr někdy zanese až sem do města, k mému pultu, její prach a její vůni, nemůžu lítostí ani mluvit.

Když spíš s rukama podél hlavy, vypadáš skoro jako Bůh na kříži. Bůh z ebenu. Pozoruju tě a říkám si: Jak dlouho se na tebe budu moct dívat? Jak dlouho se mnou zůstaneš? Pár minut, hodinu, den? Nevím. A nechci na to myslet. Teď ne.

Spálila jsem včerejší den. Uschlý jako ty předchozí. Ještě mi doutná za zády. Ten dnešní hoří tady, vedle mě.

Když jsem tě zahlédla stát v rohu s ostatními, nenapadlo mě, jak se to vyvine. Ale uprostřed cinkání skleniček a útržků hovorů jsem vnímala už jenom tebe. Vybavuju si na tobě každou maličkost. Mezeru mezi zuby, dlouhé štíhlé prsty a nohy, které jako by nikde nekončily a splývaly s podlahou. Úplně samozřejmě tě ke mně donesly a zastavily se kousek od mých lodiček.

„Hezký výhled!“

Plynové lampy pod námi vydávaly zastřené, mihotavé světlo a vytvářely zvláštní šerosvit, tak typický pro tohle město.

„Jste tu poprvé?“

„Ano.“

Opřel ses o balustrádu balkonu a začal si mě bezostyšně prohlížet. Ty oči! Dva temné terče uprostřed svítivé běloby. Čarodějná vejce od černé slepice, která se prudce smaží a prskají na pánvi. Černé díry, které přitáhnou všechno kolem a pak to pohltí. Odvykla jsem takovým pohledům. Musela jsem honem něco říct.

„Líbí se vám tady?“

„Vy se mi líbíte. Máte krásné rovné vlasy. A přišla jste sama.“

Kdybys tak zvláštně nevoněl a nesáhl mi na rameno, všechno by bylo jinak! Ten krátký dotek zapůsobil jako tetovací jehla, když zajede na citlivé místo.

Ne, nic si nevyčítám. Jen mi je líto, že se to nestalo o pár let dřív.

Prohlížím si tvůj ospalý obličej. Tak souměrný. A mladý. Sklouznu pohledem na krk, ruce a světlé, bezbranné dlaně, směřující vzhůru. Jako by se vzdávaly. Už jsem se rozhodla. Jestli budeš chtít…

Opatrně se dotknu přívěsku, který ti visí na krku. I on je celý černý. Okamžitě zareaguješ a uděláš prudký pohyb. Pak otevřeš oči. Škoda. Nechtěla jsem tě probudit. Otevřeš ústa a dlouho zíváš. Únavou? Nebo se chystáš odejít?

Jestli půjdeš pryč, nenapadá mě, jak ti v tom zabránit. Něčím tě zadržet? Nebo se na něco zeptat? Kdyby ses aspoň podíval jako včera!

„Nic o tobě nevím. Jak se jmenuješ?“

„Jumapili.“

Divné jméno! Zní jako zdrobnělina a vůbec se k tobě nehodí.

„Co děláš?“

„Závodím.“

„A vyhráváš?“

„Skoro vždycky. Musím, živím velkou rodinu. Tys mě nikdy neviděla?“

Zavrtím hlavou. Nastane rozpačité ticho. Nevím, nač bych se zeptala, a mlčení se protahuje. Potom ho přeruší věta, které jsem se celou dobu bála. Možná proto, že jsem ji párkrát už slyšela.

„Půjdu, čekají na mě.“

Vstaneš a pomalými, línými pohyby si oblékneš kalhoty a košili. Nemůžu se vynadívat na lesklou kůži, která má v ranním světle odstín palisandru. Zachytíš můj pohled. Sundáš z krku dřevěnou figurku a položíš mi ji na dlaň.

„Pro tebe. Na památku.“

Držím v ruce ebenový přívěsek a snažím se rozluštit odřený, nečitelný nápis. Nakonec se mi to podaří.

„Jumapili…?“

„Vlastně se jmenuju Leon, ale Jumapili mi říkají rodiče a kamarádi, protože jsem se narodil v neděli.“

Neděle… Černá…

To jsem někde slyšela, ale už si nevzpomínám, v jaké souvislosti. Stejně na tom nezáleží. Naposled si tě prohlédnu. Neumím nic předstírat a tak se dá snadno uhodnout, jak mi právě teď je. Chvilku nade mnou postáváš a potom zkusíš být milosrdný.

„Než odjedu, možná se přijdu rozloučit.“

Neodpovím a otočím hlavu k oknu.

Odcházíš.

Jako by s tebou odešel i zbytek dne. A všechny další osamělé dny, které budou pozvolna usychat, až uschnou docela.

Bouchnou dveře. Nesnáším ten zvuk. Znamená čekání. A nesnáším rána. Tu každodenní rutinu s kávou a zprávami na malé obrazovce v kuchyni. Když se na ní jen tak, beze zvuku, pohybují miniaturní postavičky a strkají do sebe, křičí a nesmyslně se střílejí. Nesnáším řvoucí fanoušky. A všechny ty požáry, výbuchy, katastrofy a neštěstí, násilně vstupující do stereotypu samoty.

Jen málokdy ozvučím němý film před sebou. Dnes to udělám, protože zahlédnu na stadionu černá těla závodníků, směřující do cíle. Sestřih včerejšího půlmaratonu. Zpozorním. Tři běžci v čele závodu. Všichni ze stejné země a stejného kraje. Dělníci dlouhých tratí, kteří si běží pro vítězství. A obživu.

Cíl.

Triumf prvního závodníka. Dočasný a pomíjivý úspěch, který brzy někdo překoná.

Dobíhají také ostatní, ale jejich souboje a prohry už diváky nezajímají. Závod pro ně skončil tehdy, když se v cílové rovince objevili tři nejlepší.

Předávání cen. Mezi atlety, kteří jdou ke stupňům, zachytím známou tvář a povědomé pohyby. Nejhezčí i nejsmutnější okamžik celého dne. Tu chůzi znám. Tak se pohybují běžci z kmene Kalenjin.

Vítězové.

* * *

Poznámka: Všechny zde zveřejněné povídky vznikly během mých kurzů tvůrčího psaní pro veřejnost.

Click to access the login or register cheese Scroll to Top

Než odejdete…

Odebírejte inspirativní newslettery plné skvělých tipů, dárků a exkluzivního obsahu. Dostávejte víc!

Cookie-Man

Tyto stránky používají k vylepšení některých služeb soubory cookies. Jejich prohlížením s tím souhlasíte. Více informací »