Včera o půlnoci jsem jel domů tramvají a jeden přiopilej týpek ke mně přišel a zeptal se mě, jestli s ním nechci jít popít.
Odmítl jsem, protože jsem byl fakt unavenej.
Nicméně dneska nad tím pořád přemejšlím – od něho to byla děsná odvaha, já bych na to asi neměl koule (ano, tohle přiznání bolí). Sundal jsem sluchátka, pomalu si ho prohlížel, on se smál a já řekl: “Hele, kámo, dneska už asi ne.”
Lidé naproti se začali usmívat a zároveň koulet očima.
Týpek zrudnul a odešel do jinýho vozu, pravděpodbně kvůli tomu, že jsem se zachoval jako suchar. Nějaká má vnitřní část chtěla být pohodlná (strach v tom vážně nebyl, vůbec nevypadal nebezpečně, byl zhruba stejně starej jako já a zřejmě neměl ani žádný postranní úmysly).
Měl jsem s ním jít aspoň na jedno pivo. Bůhví, jaký má zajímavý zkušenosti. Přišel jsem o příležitost obohatit svůj život.
Neměl bych, ale dneska toho trochu lituju.
Tak vy na tuhle moji příhodu myslete a příště do toho jděte, jo? Nebo si někomu rovnou řekněte o příběh.
***
P. S. Kdyby se tenhle článek shodou náhod a okolností k tomu týpkovi dostal, tak díky za pozvání a ano, zašel bych na jedno pivo. Snad mám taky o čem vyprávět. ;)
Stalo se mi něco podobnýho. Je to pár let zpátky.
Jedu tramvají z brigády, celkem hotová. Na sobě ten strašnej naškrobenej kostým, kterej se tenkrát u nás na pracovišti vyžadoval. Najednou si všimnu, že po mně pošilhává kluk. To jako fakt? Usmívá se na mě? Jsem hotová a na interakce nemám náladu, tak ho prostě ignoruju. Přijedeme do zastávky, týpek ke mně přistoupí a řekne: „Vy jste, slečno, hrozně drsná na lidi, kterejm se líbíte.“ Pak hned vystoupí.
Jdu do sebe a říkám si, že jsem fakt mohla bejt milejší. Ještě si na to párkrát vzpomenu večer, hlodá to ve mně.
Asi za týden, zase jedu z práce a vidím tam toho týpka. Takže teď jsem na tahu já! Jdu rovnou k němu a říkám: „Hele, pamatuješ se na mě? Já jsem prej ta slečna, co je drsná na nápadníky. Tady máš telefonní číslo a ozvi se, jestli chceš.“ Podávám mu lístek s kontaktem.
Ozval se mi za pár dní a šli jsme na kafe. Byl to takovej podivín, hodně mluvil, ale jinak milej. „To by šlo,“ říkám si. Prubnu ho na nějakou akci. Ples fakulty se k tomu účelu zdá ideální.
Znovu se vidíme na kafi a já se ho ptám: „Půjdeš se mnou na ples fakulty?“
Zbledne a zakoktá: „Hele, to nejde, já mám přítelkyni a tý by to vadilo.“
Pro mě nové info. No co, takovej je život.
Když člověk odmítne něčí nabídku nebo pozvání, třeba toho potom lituje a říká si, co by kdyby. Občas zas zvedne hozenou rukavici a zjistí, že nešlo vůbec o nic. Ale kdyby to neudělal, myšlenky by mu určitě nabídly nějakej hezkej příběh, o kterej přišel tím, že řekl ne.
Díky za sdílení – ano, promarněné šance chvíli hlodají v hlavě. ;)
Jak řekl Mystery:”Pokud přemýšlíš zda jsi něco měl či neměl udělat, tak jsi měl.” (Hra, Neil Strauss)
Jen bohužel k tomu člověk většinou dojde až pozdě. :)
Hm, to se mi jednou taky stalo. Ale fakt toho nelituju.
V tomhle to maj chlapi jednodušší, ženská kývne a druhý den brečí na policajtech… NO, dobře, většinou to tak hrozné není, ale prostě průměrný chlap se fakt tolik bát nemusí, stejně jako v tom nemusí hledat ty postranní úmysly.
Pokud takhle týpek přijde k ženě, jsou v tom tak z 99,9 % :)