Umění vykreslit postavu tak, že si ji čtenáři dokáží živě představit, je pro spisovatele životně důležitá dovednost. Schopnost ponořit se do její hlavy tak, že vzniká živoucí organismus a není to jen výcuc náhodných informací, které tzv. šustí papírem, rozhoduje v mnoha případech o úspěchu celého příběhu. Dnešní cvičení tvůrčího psaní se jmenuje Dopis domů a otestuje vás právě z vytváření dobře představitelných postav.
Zadání cvičení: Základní situace není nikterak složitá – student(ka) posledního ročníku vysoké školy píše důvěrný dopis svým rodičům, ve kterém se jim snaží vysvětlit důvody, proč se rozhodl(a) se studiem definitivně skončit. Ano, ví, že to má již za pár, ale jeho/její život se prostě začal ubírat jiným směrem a on(a) neví, zdali se ještě někdy na vysokou vrátí.
Napište tento dopis a zkuste být co nejvíce uvěřitelní a konkrétní. Milovaní rodiče by to měli pochopit, měli by tomuto nezvyklému rozhodnutí své dcery nebo syna maximálně porozumět. Zcela určitě bude obdržený dopis i emočně zatížený, což je v tuto chvíli jen žádoucí.
Tip: Jak dobře znáte svého hrdinu?
Tento dopis domů by neměl být příliš dlouhý, ale rozhodně by z něho měl být patrný charakter a život pisatele.
Tak co – přijmete dnešní výzvu? Vyzkoušejte si to, garantuji vám, že je to velká legrace! :)
Poznámka na konec: Další podobná cvičení tvůrčího psaní najdete zde.
Ahoj mami a tati,
jak jistě víte, psaní mi nikdy nedělalo problém, a přesto je tento dopis můj šestý pokus. Vím, že vám do telefonu během našich hovorů tvrdím, jak se mi ve škole daří a jak je všechno super. Opak je pravdou.
Poslední dobou vůbec nespím, nemůžu jíst a nemám ani náladu se s někým bavit. Neustále přemýšlím nad tím, co mi řekla Isa předtím, než nás navždy opustila. Ještě si stále živě vzpomínám, jak moc jsem toužil stát se právníkem a mít u jména to magické JUDr., ale nyní mi vše přijde tak nějak…bezvýznamné. Nevím, zda mě na tom lákaly víc ty peníze, nebo postavení a úspěch. Ta pýcha a hrdost, až jednou budu moct říct, že jsem doktor a budu se vozit v naleštěném mercedesu.
Před měsícem mě kamarád vytáhl s sebou do jejich dramatické skupiny a musím říct, že už dlouho jsem se necítil být tak napojený. Sám sebou.. Já vím, že táta vždycky říkal, že koníček a živobytí jsou dvě sakra rozdílné věci a je asi šílené myslet si, že bych se mohl uživit hraním v divadle.
Trápí mě však svědomí. Vím kolik úsilí a peněz vás stálo, dostat mě tady na školu, ale současná situace mě tak dusí, že vám to prostě už musím říct. Nemohu jinak. Chci se studiem práv skončit a přihlásit se na konzervatoř. Mám vás oba moc rád. Nechtěl jsem vás zklamat. Mrzí mě to.
s pozdravem
Eric.
Eric je umělecká duše – je to z toho cítit… ;)
Ahoj mami, tati,
omlouvám se, že jsem předchozí tři dopisy vynechal. Dělo se toho teď tolik, že jsem úplně vypadl z rutiny napsat vám vždy po své poslední páteční přednášce, a pak se mi už do ní nedařilo vrátit. O všem vám povyprávím až se uvidíme. O jedné věci vám ale chci napsat rovnou.
Včera jsem ukončil své studium. Vím, že jsem v posledním ročníku, vím, že je to zahozených pět let života, vím, že už bych teď mohl zatnout zuby, těch posledních pár měsíců doklepat a vzít si diplom. Nad vším tímhle jsem samozřejmě přemýšlel. Jenže cítím, že bych to nebyl já. Diplom bych sice měl, možná by se mi i hodil, ale byl by… cizí.
Ačkoliv se vám to asi nebude číst snadno, došlo mi, že jsem vysokou školu začal studovat ne kvůli tomu, že bych chtěl, ale kvůli tomu, že jsem k tomu byl vychovaný. Kvůli tomu, že to bylo tak nějak přirozené. Všichni v rodině mají za sebou minimálně bakalářské studium, a tak bylo přece logické, že jsem k tomu byl vedený i já. Až donedávna jsem nad tím nikdy nepřemýšlel, protože to bylo tak přirozené rozhodnutí. Co jiného bych měl dělat než jít na vysokou školu?
Jenže postupem času, každým rokem tady na škole, jsem se začal sám sobě čím dál víc odcizovat. Ano, měl jsem skvělé známky. Ostatně, byl jsem odmalička vychovaný se důkladně připravovat na zkoušky, ať šlo o jakýkoliv předmět, i na gymplu. Ale s každou jedničkou v indexu jakoby umřel kus mě. Kus toho, kým doopravdy jsem. Až jsem se dostal do stádia, kdy mám pocit, že žiju život cizího člověka. Život, který by mi třeba jiní záviděli, ale není můj.
Rozhodl jsem se, že dřív než půjdu životem kamkoliv dál, potřebuju si uvědomit kým vlastně jsem. A jak toho dosáhnout lépe než při něčem, co jsem vždycky miloval, a v neznámém prostředí, které mě třeba nasměruje tím správným směrem. Moc si přeju, abyste to pochopili. Mám na únor koupenou jednosměrnou letenku do Peru. Jestli tam zůstanu, nevím, uvidím, kam mě to postupně zavane, ale cítím, že to je rozhodnutí, které potřebuju udělat.
Mám na jihu v Arequipě kamaráda, takže tam na to nebudu sám. Nabídl mi, že můžu zezačátku, než si najdu něco svého, bydlet u něj. Ondrovi s Pepou jsem prodal svůj podíl v tom našem crypto startupu, takže peněz mám dost, a počítám, že si pak v Peru najdu práci. UX designery teď shánějí po celém světě, zkušenosti mám, takže se nebojím, že bych zůstal bez práce. Zvládnu se o sebe postarat.
Už to nebudu dál natahovat. Musel jsem vám to napsat hned, jakmile jsem studium ukončil, jinak by se to ve mně příliš dlouho vařilo. Doufám, že se uvidíme v lednu, jak jsme se bavili minule, abychom to mohli všechno probrat osobně. V každém případě doufám, že mi to nebudete mít za zlé a že mou situaci dokážete pochopit.
Mám vás rád.
Mějte se hezky,
Kryštof
Ano, tento dopis pěkně vykresluje charakter Kryštofa.
Milý tati,
možná se divíš, proč ti píšu dopis v jednadvacátém století, kdy světu vládne digitální svět. Už teď ale asi cítíš, že to pro mě musí být důležité. Nemusíš se bát, jen se prosím posaď… a klidně si vezmi maminčiny staré brýle.
Před týdnem se mi zdál sen. Byl to sen na výročí maminčiny smrti a byl tak živý, že mě děsí a zároveň utěšuje. Stála jsem bosá u ikonického stromu baobabu, jeho mohutný kmen vrhal stín na celou travnatou savanu. Kolem mě se páslo sedm bílých nosorožců – tři samice, tři mláďata a jeden jediný samec. V jeho očích se něco odráželo. Nedíval se na mě, ale skrze mě. Na někoho, kdo přicházel z dálky.
Byla to máma. Tati, byla to opravdu ona.
Když ke mně došla, chytla mě za ruku. I ve snu jsem plakala. Utřela mi slzy a zašeptala: „Moje malá holčička… Isis, bohyně vzkříšení.“ Usmála se. Jak moc mi její smích chybí, tati.
Když jsem se probudila, byla jsem celá zpocená a vlasy se mi lepily na záda. Ale během jediné minuty jsem pochopila všechno. Vzpomněla jsem si, jak jste mi večer co večer četli příběh o posledním bílém nosorožci Sudanovi. A jak jsem jako malá křičela, že ho jednou kouzlem oživím. Volali jste na mě – Isis bohyně vzkříšení.
Tati… mrzí mě to. Ale ukončím medicínu. I když jsem v posledním ročníku. I když to byl mamin sen. I když jsi do toho vložil všechno, co jsi měl. Ten sen ale nebyl obyčejný. Byla to zpráva od ní. Já prostě vím, že můj osud je v resurekční biologii – v přivádění vyhynulých zvířat zpět k životu.
Snad to pochopíš. Snad jednou porozumíš, kam mě to táhne, i když je ta cesta daleko a mlhavá.
Mám tě moc ráda.
Ahoj mami, tati…
je mi líto, že vám to oznamuji takovýmto způsobem, vím, že jsem Vám to měla říct, když jsme spolu minulý týden mluvili, ale prostě jsem k tomu nesebrala odvahu. A takhle je to tak nějak jednodušší, víte?
Každopádně to, co Vám chci říct je, že končím se školou. Ne proto, že bych to nezvládala, samotné studium by nebylo tak špatné, ale ten neustálý nedostatek peněz mě pomalu zabíjí. Můj život se zcvrknul jen na práci, práci, ještě další práci a potom školu. Už nemám čas, ani sílu na nic dalšího. A já takhle prostě žít nemůžu. Už ani ta škola, ze které jsem ze začátku byla tak nadšená, mě nebaví. Vlastně už nic mě nebaví.
Potřebuji se znova postavit na nohy a srovnat si život. A ne žádné peníze, které by jste mi mohli poslat, mé rozhodnutí nezmění – už tak jich máte málo. Třeba se potom na školu vrátím a jednou si ten hloupý titul pořídím, ale nebude to dnes.
Ještě jednou se omlouvám a doufám, že jsem Vás nezklamala příliš,
Vaše, už ne tak malá, Jane
Drazí rodiče,
ano, píšu rodiče, i když dopis budete číst každý zvlášť.
Posledních několik návštěv u vás pro mě nebylo jednoduchých a snažila jsem se, abyste na mě nic nepoznali. Opravdu jste změnu v mém těle nezaznamenali. Jak byste mohli? Já sama ten malinkatý přehlížela.
Prosím dočtěte do konce tento dopis než budete činit závěry.
Když čtete tyto řádky, nejsem už studentkou a moje cesta se ubírá zcela jiným směrem. Jsem na cestě na Bali, kde se budu věnovat životu plnými doušky.
Z mého života zmizí stres, deadliny, honičky a hlavně davy lidí. Mé tělo si žádá zcela jiný přístup a já mu to dopřeju. Po nalezení toho malého kulatého zla, které rostlo v mém prsu, jsem si uvědomila pomíjivost života. Chci žít tady a teď. Chci si plnit sny. Ne potom… Ne až když… Ale teď.
Minulý měsíc jsem podstoupila zákrok a nádor velikosti šému, my vyndali. Vzali mi kus ženskosti, ale otevřeli oči. Nechci ztrácet čas studiem pomíjivých věcí. Chci žít!
Nemějte o mě strach. Brzy se vám ozvu.
Věřím tomu, že starost o moji maličkost vás opět svede dohromady a nebudete dál mezi sebou řešit spory o malichernostech.
S láskou a vděčností
Anna
edit: Minulý měsíc jsem podstoupila zákrok a nádor velikosti šému mi vyndali.
I této postavě držím palce. Ten dodatek tomu dodává další grády – dobrá práce! ;)
Děkuji ;)
Je běžné, že když člověk ve veliké rychlosti píše to, co mu jeho kreativní mozek nabízí a snaží se z toho zachytit co nejvíce, dělá hrubky, které by normálně nedělal a pak se za ně stydí? Nebo je to nenormální a měl ten člověk zpomalit, i za cenu toho, že se prvotní nápad rozplyne?
Je to běžné, nic se neděje. Hrubky se dají přeci kdykoliv potom opravit (zmizelý nápad ovšem ne).
Moji drazí rodičové,
vím, že Vás můj dopis nepotěší, ale už jsem ho odkládala příliš dlouho a jednou se to dozvědět musíte. Jsem šťastně těhotná a rozhodla jsem se odejít ze školy. Po svém dítěti velice toužím, protože je to to jediné co mi po mém milovaném Tomovi zůstalo, když mi ho navždy vzalo moře. Snažte se mě, prosím pochopit a odpustit mi.
Vaše milující Mája a..
Milí rodičové,
Jak jistě víte, mé studium mi zabírá hodně času a energie. Podvečery věnuji brigádám abych ufinancovala život ve velkoměstě. Dochází mi síly. Fyzické ale i mentální.
Po další namáhavé debatě se svým vedoucím magisterské práce jsem si řekla, že už dál nemůžu. Ta dřina za tento titul nestojí. Děkuji za vaši podporu, které si nesmírně vážím, ale aktuální studium jdu pověsit na hřebík. Nezazlívejte mi to. Svět se točí dál. Já zůstanu pořád vaši milovanou dcerou a vy mými skvělý mi rodiči. Rozdíl bude zásadní – budu šťastnější. Chci žít radostnější život.
Těším se na vaši návštěvu v Praze!
Mami, tati, omlouvám se….
Nechtěla jsem Vás takto zklamat. Strhnu rovnou náplast, než vymyslíte tisíc scénářů co se stalo. Já končím, už dál nemůžu. Ani o jeden den studia víc. Pořád po mně chtějí další a další peníze, poplatek za soupis docházky, poplatek za pozdní odevzdání seminární práce (nestihla jsem to prostě), nebudu za chvíli platit i za vstup?
Pracuju 8 hodin denně, a výuku mám 6 hodin, skoro nespím, žiju na kofeinu a cigaretách. Abych ušetřila sbírám vajgly a drolím z nich zbytky tabáku. Omlouvám se, já to obojí nezvládnu, nezvládnu to tu již platit, a studovat zároveň, začínám pracovat na plný úvazek, odpusťte…
Mí nejdražší rodiče,
vím, že něco takového bych neměla psát do dopisu, ale nemůžu jinak. Bojím se, že kdybych se Vám to pokusila vysvětlit osobně, nedokázala bych říct to, co chci, protože by mi tváří v tvář Vašim vyčítavým pohledům došla slova nebo by se mi myšlenky rozutíkaly jako vždycky, když se je pokouším dostat ze své hlavy. Doufám, že když Vám napíšu, dokážete mě lépe pochopit…
Rozhodla jsem se skončit se studiem. Vím, co si teď myslíte: že už mi chybí jen tak málo, že to přece musím dotáhnout, že si tím zkazím budoucnost. Věřte mi, že jsem si všechny tyhle argumenty opakovala dost dlouho, vlastně celé měsíce, když jsem samu sebe pokoušela přesvědčit, že to teď přece nemůžu vzdát. Rozum se snažil přemluvit srdce, ale to nakonec vyhrálo.
Od začátku to byl jeden velký omyl. Uvěřila jsem tomu, že moje sny jsou příliš velké na to, aby se někomu, jako jsem já, splnily, a místo své vysněné školy jsem se zapsala na práva. Nebudu se tvářit, že v tom nebylo i všechno to vaše přemlouvání, abych vystudovala něco pořádného, ale nechci vám nic vyčítat, nakonec to bylo moje rozhodnutí. Stejně tak je i jenom moje rozhodnutí to, že školu nedokončím.
Nikdy jsem se tam necítila dobře. Připadala jsem si jako černá ovce – a ostatní se tak na mě také dívali. Špatné oblečení, špatné zájmy… Neměla jsem chuť debatovat v menze o aktuálních soudních sporech, které všichni tak napjatě sledovali. Na přednáškách jsem se k smrti nudila a během seminářů jsem se klepala strachy, aby mě někdo nevyvolal a já se nemusela ztrapnit před všemi spolužáky. Nejdřív jsem se snažila ze všech sil přizpůsobit, dělat to, co ostatní, ale už na to prostě nemám sílu. Dlouho jsem si myslela, že prostě jen nejsem šťastná, jenže pak jsem pochopila, že s každým dalším semestrem jsem víc a víc nešťastná.
Také jsem si nejdřív říkala, že už to těch pár měsíců vydržím. Došlo mi však, že to nemá cenu. Nejde jen o to, dokončit ročník. Musela bych napsat diplomku a udělat státnice, což jsou hodiny a hodiny času. A k čemu? Právnička ze mě nikdy nebude. Ani soudkyně. Nejsem dělaná na to, abych se hrabala v papírech, hledala kličky v zákonech a snažila se dostat lumpy na svobodu. A abych rozhodovala o osudech ostatních? To už vůbec ne. Myslím, že by mě to zabilo.
Ten hlavní důvod je ale jiný. Za tři týdny odjíždím do Berlína na roční stáž v jednom divadle. Budu pracovat jako asistentka produkce. Teď asi zvedáte obočí, úplně to vidím, ale já jsem šťastná jako snad nikdy. Ano, mým snem vždycky bylo stát na jevišti, ne za ním, ale pokud mám mít nějakou šanci, tak je pro mě tahle práce daleko lepší než dřít jako koncipientka v nějaké právní kanceláři, kde by mě stejně nikdy nepustili k ničemu pořádnému, protože na to nemám dost ostré lokty.
Vy víte, že jsem vždycky dělala všechno tak, jak jste chtěli, že jsem vám chtěla dělat radost. Doufám, že až přejde prvotní šok, dokážete mé rozhodnutí přijmout a snad být i šťastní spolu se mnou.
Děkuju vám oběma za všechno.
S láskou
Vaše Emmi
Marek byl od přírody velmi nadaný. Ve škole mu říkali matematický génius, vážili si ho jako naděje lidstva. Přesto měl už brzy ukončit studium na fakultě filosofické. Proč? Protože si to přáli rodiče. Vlastně to rozhodl otec a matka proti otci neřekla za celý život jediného slova. Tenkrát se ho nikdo nezastal a Marek sám za sebe bojovat neuměl. Filosofie si s matematikou neprotiřečila, obojí bylo zajímavé, Marek nadaný a tak studoval obojí současně. Filosofii veřejně, matematiku tajně. Šlo to. Ale teď se objevil problém, budoucí povolání. Je třeba mít doklad, že něco umíte. Vysvědčení, diplom a ten nebude. Ten, který dostane , ho nepotěší, nebude mu k ničemu.
Spolužáci, kteří ho znali vždycky v dobré náladě by ho dnes nepoznali. Zasmušilý, nemluvný a nějak divně smutný. Vždycky byl trochu plachý, ale dnes plachost hraničila se strachem. Strach z toho, co bude. Matematika se stala únikem z reality.
Vrstevníci si užívali lásek, on se rozesmátým vlasaticím klidil z cesty. Byl si jistý a rád, že ho nevidí, ale v tom jediném se matematik mýlil. Nevidět vyského, pěkně urostlého chlapce s jemným obličejem, svádivě vykrojenými rty, s vlasy kudrnatými, jen si s nimi hrát a s očima tmavýma, hlubokýma, ve kterých je lehké se utopit? Mýlil se a omyl v matematice má následky. V životě je to stejné. Pitágoras selhal, nezanechal poučku, jaká je úměra mezi plachostí a láskou. Proto Marek nevěděl, že přímá. Čím víc, tím víc. Proto nehasil oheň, který se rozhoříval a najednou už nešlo nic dělat. A proto také dnes sedí u stolu, v ruce průpisku, před sebou čistou obálku a list dopisního papíru s první větou: ” Milí rodiče, píšu, protože vám musím něco vysvětlit. ”
Ruka se zastavuje, ale myšlenky běží dál : Mám vás moc rád. Jsem vám vděčný za všechno, co jste mi dali, co jste pro mě udělali. Vážím si vaší námahy a obětavosti. Přesto vás musím zarmoutit, ale
uvidíte, že jen na chvíli. Nemůžu dokončit školu, odcházím z ní. Můj život mění směr a já se cítím šťastný. Dnes, právě dnes jsem se změnil. Ode dneška už nejsem chlapec a nemusíte se už o mě starat. Právě dnes jsem se dozvěděl, že už jsem dospělý člověk, který se bude sám starat o někoho jiného. O svoji budoucí ženu, kterou neuvěřitelně miluji a naše společné dítě. Nechápu ten zázrak. Ale to nevadí. Hlavně, že to vím…
Brzy přišla odpověď.
Darebáku, nevděčníku, necito ! Ať jste co nejdřív u nás, všichni tři. Otec.
Milá mami a tati.
Tenhle dopis neobdržíte rádi, to jsem si jistá. Celý předešlý rok jsem psala o svých úspěších ve studiu, kolektivu a tak dále. Nelhala jsem. Ale nikdy jsem nepsala, že bych byla šťastná. Ano, vidím tě tati jako protáčíš oči v sloup, ale prosím,vyslechni mně. Celý život chci jen tvou chválu, tvé uznání které mi pravděpodobně nechceš dát kvůli stejnému problému se svým tátou. Vždy jsem se hnala za dobrými známkami, úspěchy, skromným chováním a přímými cestami. Protože tak myslíš ty. Tak striktně logicky. Ale už nemůžu, fyzicky to nejde. Prosím snažte se to pochopit ale já….končím se školou. Ano mám to za pár, já vím! Ale cítím se jak papiňák pod tlakem a právě vybouchuju a pochybuju že papiňák v té chvíli přemýšlí. Tak prosím, uznejte že po životě plném, mnohdy předčasně, racionálních rozhodnutí a myšlení na následky mám jednou, jednou jedinkrát právo na zbrklost, najivitu. Celou pubertu jsem promarnila v knihách tak mě nesuďte. Prosím, neopovažujte se mě soudit. Nevím kde budu bydlet. Možnà u Ivety na gauči? U Martina na karimatce? A nebo se nad svým jediným dítětem slitujete a necháte ho se před novou životní kapitolou oklepat tam, kde vyrostlo.
S láskou a nadějí o pochopení, Vaše Kačka
Držím Kačce palce! ;)
Milá mami a tati. Nevím co vám mám říct. Nazačátek možná ujištění, že vás mám moc rád a nechci vám ublížit. Tohle mé rozhodnutí není z chvilkového rozmaru, ale důvodem několika desítek týdnů až měsíců přemýšlení. Nevím co mám dělat. Nevím co se životem. Nevím jak se z toho všeho nezbláznit. Nic mi nedává smysl. Svět spěje do záhuby, lidé jsou zkažení a plní nenávisti. Ničí naši planetu a ta brzo zničí nás. Lidstvo je jeden velký odporný sobec. Nemá to smysl. Dřív jsem okolí a světu chtěl dokázat, že jsem výjimečný. Věřil jsem, že jsem výjimečný a že dokážu změnit svět. Teď už vím, že to jsou jen hloupé žvásty a plané sny naivního snílka. Nezměním nic. Nikdo z nás. Chtěl jsem se stát inženýrem, jako můj táta a jeho táta. Chtěl jsem, abyste na mě byli pyšní. Snažil jsem se, aby si okolí všimlo, co všechno dokážu a jakou mám hodnotu. Teď už chápu, že na ničem z toho nezáleží. Se vším končím. Když budete číst tento dopis, budu už na cestě do země třetího světa. Ztrávím zbytek svého mizerného života dobrovolničením pro ochranu přírody, i když to stejně nic nezmění, ale připadá mi to teď jako nejlepší cesta. Nemám přátele co by po mě teuchlili a vaši ztrátu brzy nahradí mí ostatní sourozenci. Myslete na mě v dobrém a nepátrejte po mě. Lidstvo se brzy zničí samo a planetu zničí vesmír. Na ničem nezáleží. Váš atd.
Moji milí rodičové,
po dlouhém vnitřním boji Vám píšu to, co se neodvažuju Vám říct do očí.
Po poslední lékařské zprávě (ty odjezdy za kámošema v posledním roce byly utajované pobyty v nemocnicích) jsem pochopila, že můj život nebude tak dlouhý, jak jsem si myslela. Pravda, určitá naděje na prodloužený čas tu ještě je, ale je dost iluzorní. Proto jsem se rozhodla k těmto krokům:
1. Ukončuju studium. Tu diplomku už nedopíšu, stejně je to k ničemu.
2. Najdu si nějakou práci, kde můžu ještě prospět někomu jinému. V úvaze mám dětský hospic na Šumavě, kde hledají dobrovolníky.
3. Stěhuju se z domova, pravděpodobně na tu Šumavu. Bude to tak lepší pro mě i pro Vás.
Doufám, že moje rozhodnutí pochopíte a podpoříte mě.
Miluju Vás!
Karla
Pěkné, ale přijde mi to trochu krátké a na to, jak nečekaná a těžká zpráva je, velmi věcné.
Děkuju za zpětnou vazbu. Asi máte pravdu, ale asi jsem taková já – sdělení je stručné, podrobnosti až na dotazy. :)
Díky!
Srdcervoucí, takový dopis rodiče fakt nechtějí dostat.
Seděl v pokoji se sluchátky v uších. Zrovna mu v hlavě doznívala balada od Black Sabbath, která nějakou záhadou právě teď dokonale vystihovala jeho náladu.
Znáte to – pustíte si písničky náhodně a ony, jako by snad znaly vaši aktuální náladu, hrají přesně to, co cítíte.
Právě zmuchlal už asi desátý papír a pokusil se ho hodit do koše. Opět minul.
Měl pocit, že tak je to u něj se vším. Všechno jde skvěle, než o něco opravdu jde.
To pak dopadne vždycky katastrofou.
Nicméně – jak jim to má říct? Přemýšlel, že by jim to řekl osobně, možná třeba nahrál video.
Nakonec se rozhodl pro dopis. Přišlo mu vlastně nejlepší se z toho vypsat.
Drazí rodiče,
vím, že teď jste na dovolené s přáteli z práce, Tomem a Irenou.
Určitě padne řeč na to, jak studuje váš syn a jak z něj už příští rok bude ten nejskvělejší lékař.
A úplně přesně vidím, jak táta bude tiše mlčet a ty, mami, budeš nadšeně vyprávět, jak syn jde ve tvých stopách a co všechno jste pro to udělali.
Chtěl bych vám říct, že jste toho udělali hodně. Fakt hodně, abych se na školu dostal – a to nejen na výšku, ale už i na střední.
Viděli jste ve mně to nejlepší, možná i víc, než jsem dokázal vidět já sám.
Vážím si toho všeho. A možná právě tahle vaše důvěra a jistota, že jdu správnou cestou, mi po celou dobu lámala vaz.
Těžko se to popisuje, ale všechna ta podpora ve mně akorát vyvolávala vlnu nevolnosti vždycky, když jsem šel na nějakou zkoušku, a pak dokonce už i na závěrečné hodiny.
Bylo mi zle – ze mě samotného, z toho všeho, ale hlavně z toho, že jsem měl strach, že vás zklamu. Ne sebe, ale vás, kteří jste do mě vložili hromadu energie, peněz a důvěry, že to přece dám.
No tak – nedám. Už to nedávám přes dva roky. Dva roky se přemlouvám, abych vůbec došel na zkoušku, abych se před vámi tvářil, že se nic neděje, ale ono se děje. A sakra hodně.
Nejsem pomalu už ani schopný normálně spát. Budím se s hrůzou, že mě čeká další zkouška, a já prostě vím, že ji nedám. Ať se učím sebevíc, tak jakmile se řekne slovo „zkouška“, zkroutí se mi žaludek a všechna energie je pryč.
Mám sto chutí řvát nebo i brečet, ale kluci přece nebrečí, že, tati?
Celý je to postavený na hlavu. Já bych strašně chtěl už tohle všechno mít za sebou.
Čím víc chci, tím je to ale horší a horší.
Tenhle dopis píšu taky v noci. Jsou asi dvě ráno.
Čeká mě totiž poslední zkouška – a já už teď vím, že na ni nepůjdu…
Promiňte za všechno.
Váš syn
Zajímavé…
Drazí rodičové,
mám pro vás novinku — budu se vdávat.
Konečně jsem potkala lásku svého života. Jmenuje se Jiro. Krásné jméno, že? Studuje na filozofické fakultě a teď v červnu ho čekají státnice. Nosí brýle jako já a je neuvěřitelně chytrý.
Budu mít bílé šaty, přesně takové, jaké jsem si vysnila. Přijedete? Moc bych si to přála. Chtěli bychom se vzít už o prázdninách. Bude to jen malá svatba, protože budeme potřebovat peníze na letenky.
A tu slivovici, co jste mi schovávali na svatbu, rozhodně nevozte. Určitě se najde jiná příležitost, kdy ji vypít. Místo ní bude sake.
Maminko, Tebe to určitě potěší a zachutná — máš přece ráda víno.
Hostinu určitě nevynecháme — to zase bude něco pro Tebe, tatínku, protože půjde o tradiční svatební hostinu kaiseki. Miluješ přece poznávání nových chutí, stejně jako já.
Jeho rodiče tu nebudou, takže si Jiro pozve pár kamarádů z univerzity. S jeho rodiči si to pak vynahradíme u nich doma. Ale i tam jste samozřejmě vítáni.
Máte radost? Protože já ji mám. Obrovskou.
P. S.: A víte co? Studovat už nemusím. Budu se vdávat.
Studovat už nemusím, budu se vdávat…zajímavé zdůvodnění
Milí rodičové!
Asi se divíte, proč tak oficiálně. No asi proto, že můj dopis dojde cca tak týden přede mnou a vy tak budete mít šanci vstřebat novinky a nezabít mě hned ve vratech.
Mami, doporučuju si teď otevřít s taťkou láhev vína – třebas toho, které jsem vám přivezla z Kanárů. A vynechte bábinku. Tohle je – zatím – jen pro vás…
Už máte nalito?
Tak já budu pokračovat… Taťko – nádech, výdech… Mám vás strašně moc ráda. A měla jsem a mít budu. Ale já už fakt nemůžu. Šla jsem na vejšku kvůli vám. Vaše hodná Andulka prostě chtěla plnit vaše sny. Plnila jsem vám je asi už od chvíle, kdy jsem vykoukla na svět. Malá modrooká zlatovlasá „pšicezna”. Nejhodnější a nejšikovnější.
Vím, mami, jak pyšně jsi vždycky přicházela z třídních schůzek. Ať už na základce nebo na gymplu. Všichni mě chválili a ty jsi z toho žila. I na ČVUT jsem se dostala levou zadní. Holt vaše úžasná Andulka forever.
Jenže ono to takhle dál nejde. Celý roky dělat něco, čemu sama nevěřím. Co dělám, jen abych byla i nadále tou úžasnou Andulkou.
Brečím, když vám to píšu. A bojím se, mami, že ty teď brečíš taky. A se slzami v očích uklidňuješ tátu, který, jak ho znám, pracuje k infarktu.
Ale já prostě musím z tohohle rozjetého vlaku vystoupit. Můj rychlík stojí ve stanici. A čeká. A já do něj nasednu. Protože na osobák mám ještě času dost…
Ptáte se asi, co myslím tím rychlíkem. No, nedávno jsem potkala Majdu s Tondou ze základky. A ukázalo se, že vydupali – fakt doslova vydupali ze země školu pro malé Masaje. Fakt! V masajské vesnici je zásluhou českého Tondy a české Majdy škola pro mini Masaje. No není to boží?! Párkrát jsme se sešli a já najednou věděla, že tohle je to, co chci dělat. Vy v hloubi duše víte, že nekecám – každé prázdniny jsem jezdila jako praktikantka s dětmi na tábory. Pomáhala ve skautu. Atd atd atd… Děti byly vždycky můj svět.
Mami, tati. Mám vás moc ráda. Ale nechte svou Andul jít cestou, která jí připadá smysluplná. Asi holt neudělám díru do světa. Holt ze mě nebude uznávaná architektka. Ale možná na mě bude s láskou vzpomínat pár masajských dětí, kterým jsem dala šanci být něčím víc než jen turistickou atrakcí…
Jambo! Vaše Andul
Zní to jako začátek nějaké knížky.
Ahojte, rodičia,
Odchádzam zo školy a sťahujem sa do Brna za Adamom. Píšem Vám, lebo keby som zavolala, nepustili by ste ma k slovu. Nemýlim sa, však, oci? A veľmi dobre poznám všetko, čo by ste mi povedali, akými argumentami by ste sa ma skúsili presvedčiť, aby som ten rok ešte vydržala a získala (Vami) vytúžený titul.
Verte mi, nerozhodla som sa zo dňa na deň. Dôkladne som zvažovala všetky PRE a PROTI. Veď ma poznáte, Zodpovedná a Poslušná sú moje indiánske mená… Ale už nedokážem pokračovať. Dusím sa tu, mám pocit, že som v pasci a každým ďalším dňom sa ťažký poklop nad mojou približuje…Ak neodídem, zaklapne a ja navždy stratím samú seba.
Navyše nič užitočné, nič zaujímavé, ani nič dôležité sa tu už nenaučím, len strácam drahocenný čas. Chcem slobodne žiť, milovať, cestovať, tvoriť, robiť niečo zmysluplné! Odkedy som sa rozhodla, hrozne sa mi uľavilo. Som si istá, že to rozhodnutie je pre mňa správne.
Na začiatok ma Adam založí, nejaké peniaze mám našetrené a budúci týždeň som si už dohodla zopár pracovných pohovorov.
Ste a stále budete moji zlatí, starostliví a (dúfam) aj chápajúci rodičia. Nebojte sa o mňa, dobre ste ma vychovali. Ďakujem Vám za všetko a prepáčte, ak som Vás sklamala. Ale stále Vás veľmi ľúbim, tým si buďte istí!
Vaša Oli
Čau mami a tati,
pamatujete na Igora? Už ho pustili. Včera ke mně romanticky vlezl oknem a řekl mi, že má velký plány, jak splatit svoje exekuce a taky, že mě pořád miluje. No není roztomilý, čumáček?
Ve vězení si našel moc milé kamarády a rozhodl se, že s nimi založí cirkus. Gustav mi včera ukazoval, jak se rychle dostat z pout a je fakt dobrej ten kluk. Evžen zase sehnal dodávku. Je teda nic moc design, protože je taková fádně bílá a u kufru má červený fleky, ale Iggy říkal, že bílá s červenou je růžová a růžovou já ráda.
Navrhl mi, že bych mohla jezdit s nimi. Má totiž na rozdíl od vás pochopení pro moji výjimečnost. A nechce, aby můj spisovatelský um ve mně jen nadále dřímal. Líbila se mu hlavně má pátá kniha ve třetí sérii, osmá část, devátá kapitola o tom, jak kat svedl hraběnku. Říkal, že nic odbornějšího nikdy nečetl a že jsem hvězda.
Ale nebojte se, má i záložní plán. Nedávno začal prodávat nějaký bílý prášek, říkal, že je o to docela zájem. Já teda nevím, ty lidi, co k němu chodí, mají docela špatnou pleť a jsou takoví zvláštní, ale Iggy mi říkal, že to asi není pro každého.
Tak jsem se rozhodla, že seknu s pajdou, proč bych tam taky seděla, když už zítra budu slavná. Kluci mě v mém rozhodnutí jen podpořili, sami to tak udělali a podívejte se na ně, kde teď jsou.
Možná vás přijedeme navštívit do Trhového Štěpánova. Klukům se nechtělo, ale když jsem si jim stěžovala, že je to taková díra, že tam není ani policejní stanice, souhlasili. Jsou to takoví zlatíčka. Věřím, že mě podpoříte.
S pozdravem budoucí mezinárodní spisovatelka.
obavilo. Už proto, že jsem toho od svých kamarádek za svůj život slyšela tolik podobného!
– Poznala jsem super chlapa, teda chlastá první ligu, ale kvůli mně přestane!
– Poznala jsem 3x rozvedeného notorika a budeme se brát!
– Tohle je můj snoubenec. Známe se 2 týdny, byl na léčení v Bohnicích a prodává na ulici kradené parfémy, ale jinak je super!
(Nevymyslela jsem si ani slovo…)
:D to je super napísané, schuti som sa zasmiala, díky:)
Rozhodně zábavný text, pokud víte, že to pro vás není realita :)
Ájo, děkuji za komentář. Doufám, že si mi tohle nestane. Ani jako dceři ani jako matce.
Martino, děkuji.
Jaroslavo, já také a to mě inspirovalo k tomu tohle napsat.
Drazí rodičové,
je mi to moc líto, ale musím vám sdělit skutečnost, která vám určitě radost neudělá. Možná bude lepší, když si na to sednete.
Rozhodla jsem se odejít ze školy, zkrátka ukončit studium. PROČ?
Dobře víte, že mě ta škola nikdy moc nebavila. Že jsem na ni šla hlavně proto, abych udělala radost tátovi. Když se jemu nepodařilo stát se právníkem, myslel si, že bych jeho sen mohla splnit já. Ale to byla velká chyba. Vím, že si řeknete, proč jsem to neudělala dříve, proč jsem to dovedla až do posledního ročníku… A teď budu utíkat? A kam? Máte pravdu, ani já sama si to nedovedu moc dobře vysvětlit, zkrátka to byl takový impuls. Celé roky tady do nás hustí spoustu zákonů a předpisů, které se musíme učit zpaměti a další a další věci, které mě po pravdě nebaví. Když jsem si představila, jak budu při promočním aktu slibovat, že budu své povolání vykonávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tak to se mnou pořádně otřáslo. A pak když jsem si představila, že budu následující pracovní život trávit za stolem, upnutá v taláru, a rozhodovat o osudech lidí….. Už jsem to nemohla spolknout.
Nechci ale skončit jen s maturitním vysvědčením v kapse, to bych neudělala vám ani sobě. Určitě víte, že mě vždycky bavilo psaní a myslím, že mi to i docela šlo. Škoda, že jste mě dotlačili na ty práva! Dlouho jsem o všem přemýšlela a rozhodla jsem se přestoupit na fakultu žurnalistiky. Tam budu myslím moci uplatnit své opravdové zájmy. Už jsem si zjišťovala, jaké bych měla možnosti přestupu. Asi by mi uznali i nějaký semestr z právnické fakulty.
Vím, že se na mě budete určitě hodně zlobit, zvlášť ty tati, ale pokuste se mě pochopit. Je to můj život a já ho budu žít, ne vy. Doufám, že mě nakonec pochopíte a odpustíte mi. A že snad jednou na mě budete dokonce pyšní.
S láskou vaše dcera Julie
Ahoj mami a tati.
Vím, že jsem se dlouho neozvala, ale musela jsem přemýšlet. Být učitelkou byl můj sen už od malička.
Jenže jak se říká: Člověk míní, Pán Bůh mění… A ani u mě to není jinak.
Zbývá mi posledních pár měsíců studia, jenže se staly věci, kvůli kterým jsem musela svůj život přehodnotit.
Petr je úžasný, v čemž se utvrzuju každý den už druhý rok a teď nás život postavil před nelehké rozhodování. Hlavně mě, ale přestože nejsme svoji, problémy řešíme společně.
Před třemi měsíci jsem zjistila, že jsem těhotná.
Prosím, nešilte. Úplně vidím, jak začínáte vyvádět. Hlavně máma.
Rozhodování bylo jednoduché a krátké. Oba jsme se okamžitě shodli na tom, že si miminko necháme. Jenomže na kontrolách se vše začínalo zhoršovat. Výsledky byly špatné a tak mě honili po dalších testech. Vypadá to špatně. A přestože naše dítě bude s velkou pravděpodobností postižené – pokud to vůbec přežije – rozhodla jsem se seknout se školou.
Chci tomu drobečkovi dát šanci. Třeba se časem k dokončení studia vrátím, ale momentálně je pro mě důležitější pomoc přežít tomu malému zázraku, než má vlastní kariéra. Věřím, že to pochopíte a nebudete mi mít mé rozhodnutí za zlé. Neodvažovala jsem se vám to říct do telefonu. Vím, že bych se rozbrečela.
Promiňte.
Mám Vás ráda.
Nápad s otěhotněním jsem taky měla, ale pak mě došlo, že bych asi nebyla jediná, tak jsem to zavrhla. Ale ty jsi to dovedla do docela dramatického konce, takže to má přeci jenom něco do sebe.
Ahoj mami a tati,
už nějakou dobu vám chci něco říct, ale trochu se bojím vaší reakce. Tak jsem se rozhodla napsat vám raději mail, abyste si to mohli v klidu přečíst, než se o tom pobavíme osobně. Prosím, zkuste to pochopit. Všechno bude dobrý, slibuju. 😉
Dostala jsem nabídku pracovat pro Ralpha Laurena v New Yorku! Áááá! Není to bomba? Hledal novou asistentku a já mu poslala svoje CV. Vůbec jsem nečekala, že se ozve, ale asi ho zaujal můj profil na Insta. Pozval mě na pohovor – nejdřív online, a pak jsme se potkali v Londýně. To byl ten březnový trip s Terkou. 😉Nechtěla jsem vám tenkrát ještě nic říkat, kdyby to nevyšlo, ale minulý týden mi přišlo ofiko potvrzení. Bere mě! Věřili byste tomu? Vybral si mě ze stovek uchazečů. Nemůžu se přestat smát. Úplnej dream job! Jasně, bylo by super pracovat rovnou jako návrhářka, ale někde začít musím, ne? A u Ralpha se toho naučím mraky. V New Yorku mi navíc zařídil i ubytování. Jediný háček je, že začínám už začátkem května, takže budu muset odložit státnice. Zkusím se domluvit na škole a posunout termín na příští rok. Snad to vyjde. Ale i kdyby ne, jsem rozhodnutá. Tohle je moje životní šance. Vysokou můžu dodělat jindy…
Chápu, že je to pro vás asi šok. Sama tomu ještě pořád nemůžu uvěřit. Ale jsem nadšená a po měsících trápení s diplomkou mě konečně něco fakt nadchlo. Životní zkušenosti jsou stejně důležitější než papír ze školy. To musíte uznat.
Lucka
asistentka Ralpha Laurena
xo
Na můj vkus je tam spousta slangových výrazů, které jsou pro dnešní generaci typické, ale nevím, jestli je to tak přijatelné pro rodičovskou generaci. Na mě to působilo, jako kdyby adresátem byla spíše nějaká kamarádka přibližně stejného věku.
Ahoj mami a tati,
vím, že ode mě takovou zradu nečekáte, ale dnes ráno jsem ukončila studium. Pamatuju si, jak jste mi říkali, že tenhle obor není nic pro mě, že mě to nebude bavit, ale já vám nevěřila.
Nebavilo mě to už v prvním semestru. Celé roky jsem tiše trpěla, seděla nad učením, které mi popravdě ani nedávalo smysl. Věřila jsem tomu, že Vám musím ukázat, jak šeredně jste se pletli, ale jsem to já, kdo byl po celou dobu na omylu.
Mami, tati… můžu se vrátit domů, prosím? I přesto, že jsem nad Vašimi názory ohrnovala nos?
Vaše životní zkušeností naštvaná dcera
To řešení mi připadá trochu jednoduché, snad i naivní, vypadá to že moc zkušeností se studiem na vysoké škole nemáš.
Nemám žádnou zkušenost s životem na vysoké, to asi ani nebylo podmínkou, myslím :) A naivní to mělo být, ta postava je ztracená, nevyspělá a neví, co od života chce :)
Ahoj mami a tato,
Asi sa divíte, že Vám píšem, keď som iba pred dvoma týždňami bol doma. Chcel som Vám to povedať osobne, ale asi som srab. Bál som sa, ako zareagujete. Nepíše sa mi to ľahko. Táňa je tehotná. Posral som to. Končím so školou a idem s Paľom do Nemecka. Dohodil mi brigádu u jeho strýka. Viem, že ste ma pred týmto varovali. Viem, že si myslíte, že nechať školu je chyba, ale musím sa o nich postarať. Asi ste si pre mňa prestavovali iný život, ale takto to je. Je mi ľúto, že som Vás sklamal. Ivo
V jednoduchosti je krása. ;-) Moc hezký, úplně to vidím.
Ahoj mami (a tati, pokud se ti tento dopis dostane do ruky)
už dlouho se vám chci s něčím svěřit. Měla jsem strach. Jakožto vaše nejstarší dcera jsem vždy toužila po jediném. Udělat vás šťastnými. Splnit všechna vaše přání. Být vám prostředníkem v dosáhnutí cílů, na které jste sami nedosáhli. Být nezávislá a soběstačná. Vždy tu být pro ostatní, ale nikdy od nikoho nic nechtít, protože pak bych už nebyla tak soběstačná, jakou jste mě chtěli. Vždycky jsem chtěla abyste se mnou neměli žádné problémy (narozdíl od mých sourozenců, které jsem se tomuto zvyku snažila také naučit). Mám, ale pocit, že mě to celý život ubíjelo. A vždycky, když mi z mého snažení být perfektní, přetekly nervy byla to moje chyba, ne vaše nátlaky. Chci abyste věděli, že vás miluju a byla jsem šťastná, když jsem pro vás mohla být perfektní. Ale ono to ne vždycky jde. Už n gymnáziu jsem se dřela do úmoru. Pracovala, tančila, učila se a dělala všechno pro to abych byla dokonalá pro vás, ale i pro zbytek mého prostředí. Přesto jsem nikdy nedosáhla perfektního výsledku. Vždycky tu byl někdo lepší, někdo kdo měl víc jedniček a nemusel se tak učit, někdo kdo byl v práci rychlejší s úklidem a zákazníci ho měli radši, někdo kdo vyskočil víš či udělal lepší otočku. Doufala jsem, že odchodem na vysokou dosáhnu všeho co jste chtěli. Sama jsem si to myslela. Jsem na své vysněné škole a přesto už to nezvládám. Vždycky jsem chtěla psát, ale neměla jsem talent a s tím vším co jsem dělala abych vás potěšila jsem vlastně neměla čas svůj talent rozvinout. Prosím odpusťte mi, že jsem tedy jedinkrát rozhodla pro sebe. Rozhodla jsem se odejít ze školy. Možná se někdy rozhodnu školu dodělat, ale nebude to v nejbližší době. Objevila jsem svůj talent a chci ho rozvinout. Chci se věnovat umění. Tanci, psaní, kreslení, čemukoli. Čemukoli co mě nebude ubíjet.
Mám vás moc ráda, nic nebyla vaše chyba, ale moje pochroumaná mysl, která si myslela, že dokud nedosáhnu perfektnosti nezasloužím si vaši lásku. Doufám, že se uvidíme brzo
s láskou
Ann
Ahoj mami, hned na úvod tě chci o něco velmi důležitého požádat, dočti tento dopis až do konce. Nemůžu ti už déle lhát jen proto, abych tě ušetřila zklamání. Jsou to dva měsíce, co jsem ukončila své studium na ekonomické fakultě. Ano hrůza, ale ještě nezačínej vyšilovat a čti dále.
Mě ta škola tak nebaví, nikdy mě nebavila. Když táta umřel, chtěla jsem ti do života přinést nějakou radost. Napadlo mě, že když se přihlásím na obor, který tolik miluješ, tak to alespoň na chvíli rozežene tvoje temné mraky smutku. Jenže touto volbou jsem docílila pouze toho, že ty temné mraky připluly ke mne a já už dál nemůžu. Fakt ne, prala jsem se s tím po celou dobu mého studia. Úplně teď slyším, jak s přídechem těžké nostalgie v hlase si říkáš, že jsem stejná jako on. Ano jsem dcera svého otce, a tak jsem se rozhodla následovat svůj sen. Vyskytla se mi možnost odjet do Peru na archeologické vykopávky. Ano…já vím, v Peru jsme přišli o tátu.
Toto mé doznání bude pro tebe velmi těžké přijmout, ale věz… jsem i dcera své matky. Nejsem jen bláznivý snílek, ale i žena, která přestože sní, umí se zastavit a být zpátky v realitě, být praktická. Jestli mě ta práce na vykopávkách zaujme, vátím se zpátky ke studiu, ale ekonomiku vyměním za archeologii, takže nezůstanou bez vzdělání. Doufám, že až tě přejde ten šok z tohoto dopisu zamyslíš se nad tím vším, co jsem ti napsala a smíříš se s tím jaká jsem a zase spolu budeme podnikat ty šílené nájezdy do všech kafetérií ve městě. Měj se krásně mami a až na to budeš připravená tak se mi ozvi.
Sofie
Mami a tati,
napadlo by vás, že vám napíšu dopis? Nejspíš ne. Já, která raději volám, než bych napsala třeba jen krátkou zprávu. A vidíte – přece jsem se do toho pustila.
Asi bych vám nedokázala přes videohovor říct všechno tak, jak to opravdu je. A napsat to do krátké zprávy by se mi také nepodařilo. Ne, nebojte se, nic mi není. Jsem zdravá jako řípa. Teď to vím lépe než kdy předtím.
Pamatujete si na náš poslední rozhovor? O tom, jak jsem jako tříletá pořád dokola opakovala: „Budu paní doktorka, heč!“ A vy jste se tomu smáli. Dlouho jste se tomu smáli, možná až do té doby, kdy jsem se dostala na medicínu. Pak jste začali být hrdí. A já měla radost, že vám dělám radost. Přála jsem si být ta nejlepší dcera, kterou si zasloužíte.
Teď, po pěti letech studia už vím, že nejlepší dcera nejsem a asi nikdy nebudu. Sen o paní doktorce se rozplynul. Nevím, koho zklamu víc – jestli vás dva, nebo sebe. Je mi to líto. Přesto doufám, že právě vy dva, nejlepší rodiče na světě, mě pochopíte. Nebude ze mě lékařka, bude ze mě … máma. Za pár měsíců přivedu na svět své dítě, pro které tu chci být tak, jak jste tu byli vždycky vy dva pro mě. Naplno a pořád. Věřím tomu, že mi rozumíte.
Odpusťte.
Mám vás moc ráda.
Vaše Anička.
Ahoj mami a tati,
stalo se něco neuvěřitelného! Vyšlo to, splnil se mi můj dětský sen – já poletím do vesmíru! Stále nemůžu uvěřit tomu, že si vybrali mě.
Vím, že jste si přáli, abych dostudovala, ale nemůžu si nechat ujít takovou příležitost. Věřím, že mě pochopíte. Jsem vám moc vděčná – za všechno. Tati, děkuju, že jsi se mnou jako s malou holčičkou chodil do planetárií a kupoval mi všechny ty chytré knížky. Mami, děkuju, že jsi měla pochopení, že jsem na maškarní nechtěla chodit za princeznu a každý rok mi vylepšovala kostým kosmonautky. Děkuju, že jste tu pro mě byli a podporovali mě, ať už jsem se rozhodla jakkoli a věřím, že tomu tak bude i tentokrát.
Moc mě mrzí, že jsem vám to nemohla sdělit osobně, ale musím podstoupit ještě nějaká cvičení a testy. Než však odletím, určitě za vámi ještě zajedu.
Mám vás moc ráda,
vaše Lenka
Mami,
nechoď v pondělí 23. 6. 2025 ke Kubelíkům přes ten přejezd!
Věř mi, nebo nevěř – vím, co se stane v příštích letech. Vím, kdo vyhraje volby. Vím, kdo ukradl našeho psa, i kam nakonec odjel táta. Vím toho dost, ale nemůžu ti nic říct.
Tento dopis píšu tajně. Už teď se dopouštím velezrady a riskuju kauzální kontaminaci vašeho času. Prosím – zůstaň tuto neděli doma.
Neměj o mě strach. Jsem v pořádku a mám Tě moc rád. Jsi skvělá máma. Vážím si každého tvého pohlazení – dnes si každé z nich uchovávám jako tu nejvzácnější vzpomínku. Vím, že jsi pro mě i pro bráchu dělala všechno, co jsi mohla. Nic ti nevyčítám.
A omlouvám se Ti – za ty hlouposti, co jsem Ti prováděl, za to, jak jsem nechal školu, i za to, že jsem na tebe křičel tenkrát v kuchyni. Dnes už vím, že sis nic z toho nezasloužila. Opravdu ne.
Miluju tě. Moc mi chybíš. Buď, prosím, šťastná.
Tvůj Ondra
P. S.
Prodej tátovy hodinky z almary starému Kohnovi – a ty peníze vsaď na Pavla Bittnera v Tour de France. 😉
Asi to bude znit silene, ale ten dopis zni uveritelne! Zmena zanru je osvezujici. Diky.
Líbí se mi to 😀
Mami, tati,
moc vás zdravím… z Thajska. Nebojte se, nikdo mě neunesl, jsem v bezpečí a v pořádku (i když s tím posledním možná nebudete souhlasit). Taky jsem neudělala státnice o tři měsíce předem, ani tu nejsem na výzkumném pobytu. Odešla jsem ze školy a neplánuju se vracet.
Tak, je to venku. Chápu, že je to velké překvapení, ale já už jsem si nemohla ani představit další den strávený na přednáškách nebo psaním bakalářky. Celý tenhle rok jsem se ráno nemohla dostat z postele, bylo mi pravidelně na zvracení a doufala jsem, že zvracet budu, abych do školy nemusela. Lidi se na mě dívali skrz prsty, protože jsem chodila pozdě a nepřipravená, doma jsem prokrastinovala a myslela si, že jsem hloupá a neschopná. Nechtěla jsem vás zklamat, tak jsem se snažila jít dál, ale pak se kamarádka ze sboru zmínila, že měla letět do Thajska, ale dostala novou práci, takže nemůže a potřebuje udat letenku – a ve mně najednou něco zahořelo. Možná naděje, možná pocit, že tohle je to, co teď potřebuju udělat. Zní to šíleně, ale v životě jsem si nebyla ničím tak jistá.
A tak jsem tady. Každé ráno v moři, přes den v hotelu, večer na baru… Nezastavím se, ale nechci se zastavovat. Stála jsem teď skoro tři roky a tlačila se skrz něco, co má úplně jiný tvar než já. Ale tady, tady jsem to já. V práci, na výletech, v konverzacích v obchodech. Běžím a chci letět. Jsem po dlouhé době opravdu šťastná.
Doufám, že to pochopíte. Já vím, že vysoká škola je důležitá, a neříkám, že nikdy žádnou nevystuduju. Ale tahle to nebude, letos to nebude.
Moc mi chybíte!
Vaše
Karolína
Díky za komentář k mému dopisu, jsem moc ráda, že se ti líbil. Přečetla jsem si Tvůj dopis a moc se mi líbilo, že hrdinka šla do toho rovnou po hlavě. Ta moje k tomu “musela dojít oklikou” . Ve tvém dopisu je cítit rozhodnutí, odvaha, jednoduché sdělení pocitů rodičům, v podstatě postaveno před hotovou věc. Někdy nám život umožní věci vysvětlit a někdy je lepší “radikální řez”. Přeju ti hodně štěstí v dalších úkolech.
Moc hezké, dneska aktuální.
Milá maminko a tatínku,
píšu Vám tento dopis z místa, kde měla spoustu času přemýšlet. Ležím v nemocničním pokoji, obklopená bílými zdmi a tichým pípáním přístrojů, které teď hlídají moje tělo. Možná jste slyšeli od lékařů, že jsem zkolabovala vyčerpáním. Ano, je to pravda, tělo prostě řeklo dost. Ale nebylo to jen tělo. Byl to celý můj život, kdy jsem žila spíše podle představ druhých než podle sebe. Vím, že Vám to ublíží, ale musím k Vám být upřímná.
Na medicínu jsem šla, protože jsem měla pocit, že se to ode mě očekává. Téměř celé dětství a část dospělosti jsem k Vám vzhlížela, obdivovala vaši odvahu, úsilí a obětavost, možná se mi i chvíli líbila představa být „paní doktorka“. Nechtěla jsem být tou, která Vás zklame. Jenže v tom tichu nemocničního pokoje, napojená na kapačky a úplně vyčerpaná, jsem si uvědomila, že tohle není můj sen. Celé roky jsem se snažila být tou nejlepší dcerou, studentkou, budoucí lékařkou… ale někde na té cestě jsem úplně ztratila samu sebe.
Před dvěma dny přivezli ke mně na pokoj Terezu, operovali jí slepé střevo. Pracuje v Národní galerii. Povídaly jsme celé hodiny – o umění, o historii, o životě. S každým jejím dalším vyprávěním o její práci a cestě životem, jsem cítila, jak se ve mně probouzí něco, co bylo dlouho pohřbené hluboko v mém nitru, v mé duši. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá celé hodiny dokázala v sedět a kreslit nebo číst knihy umění a moje myšlenky se toulaly ve světě galerií a výstav. Najednou jsem si uvědomila, co to znamená, po něčem toužit a být nadšená z něčeho tak moc, že jsem kvůli ochotna „zahodit“ léta studií. Rozhodla jsem se studium medicíny ukončit. Ano teď, když mi zbývá jenom pár kroků k jeho dokončení. Věřte mi tati, mami, že se mi to neříká lehce a jsem si vědoma toho, kolik peněz a odříkání Vás stálo moje dosavadní studium. Ale já už prostě nechci žít život, ve kterém jen přežívám.
Chci si najít práci, třeba i obyčejnou, abych se postavila na vlastní nohy. Tereza mi slíbila pomoct najít práci v nějaké menší galerii. A až si vydělám nějaké peníze a za rok, za dva bych chtěla zkusit udělat přijímačky na fakultu historických umění. Nevím, kam mě to všechno zavede. Ale poprvé v životě mám pocit, že to bude moje vlastní cesta za mým vlastním snem.
Prosím, mami a tati, nezlobte se na mě. Rozhodně jsem Vás nechtěla zklamat, mám Vás oba moc ráda a moc si vážím všeho, co jste pro mě udělali. Vím, že každý nemá tak milující a podporující rodiče, ani finanční zázemí. Mám obrovské štěstí, že Vás mám. Jsem za to moc vděčná. Chci Vás teď jen poprosit, abyste mi dovolili roztáhnout křídla a vzlétnout, abych mohla jít za svými sny. Je možné, že budu jednou svého rozhodnutí litovat, ale taky třeba ne. Přejte mi štěstí, ať mi to vyjde.
S láskou, Vaše Sylva
To je krásný! 🥹
Autentické, moc hezké.
Ahoj mami, ahoj tati,
právě jsem se vrátila od vás domů do Prahy. Asi je to práce té flašky vína, kterou jsem stáhla už cestou domů, ale beru do ruky papír a tužku a píšu vám dopis. Docela absurdní v době e-mailů a whatsappu. To ta flaška.
Celý víkend jsem sbírala odvahu, ale zdá se, že jsem větší srab (srabka?srabačka? srabyně? srabice?), než jsem si myslela. Nešlo to. Viděla jsem ty vaše spokojené tvářičky, jak jste pyšní na svoji budoucí paní inžinýrku. ‘A pak si tě snad už i ten Tomík vezme a dočkáme se těch vnoučátek.’ Jenže ono nedočkáte.
Přestala jsem menstruovat, když mi bylo dvacet pět let. Doktor mi řekl, že ho to mrzí, že předčasná menopauza už je nezvratná. ‘V dvaceti pěti? Co je to za hovadinu! To je fakt debilní vtípek!’ Doktora jsem vyměnila. Následovaly dva roky klasické medicíny, alternativní medicíny, akupunktury, homeopatik, léčitelů, zmaru a vzteku. A potom psychoterapie a smíření. Pak odešel i Tomáš.
Nemám odvahu vám říct, že vaše naděje na vnoučata jsou pryč, že i Tomáš je pryč. Než snášet vaše útrpné pohledy (a pohledy celé vesnice, kdykoliv za váma přijedu), tak to vám raději zítra pošlu zprávu (přes ten whatsapp), že pod nějakou dementní záminkou odcházím ze školy a odlítám do Austrálie. Raději budu za krávu, co si sama zpackala život, než za chudinku, která je rozbitá a kvůli tomu zůstane sama na ocet.
Mami, tati, tento dopis vám nikdy nedojde. Zničím ho hned, jak udělám poslední tečku. Vztek, že jsem vás zklamala, po letech vyprchá, přece jen jsem vaše milovaná dcera. Lítost by se do vás zažrala nadosmrti, proti té není obrany.
Dopít víno, zaklapnout kufr, zamčít byt, klíč vhodit do schránky, zničit tenhle papír a odejít, než si to rozmyslím.
Vaše milovaná Klára, zítra touto dobou už ta, které nemůžete přijít na jméno.
Tečka.
Líbí se mi ta zmínka o tom, že je neobvyklý psát dopis :)
Moc pěkný námět, zajímalo by mě, jak to asi dopadlo.
Líbí se mi nápad dopisu, který nebude nikdy odeslán. To umožňuje velkou míru úpřimnosti – v první řade k sobě samému.
Originální, neotřelý námět. Super!
Milá mamko, milý taťko,
tento dopis se m nepíše úplně snadno, protože vím, že vás asi trochu zarmoutí, ale věřte mi, že bude mít šťastný konec.
Rozhodla jsem se ukončit studium na VŠE v Praze, i když jsem v posledním ročníků. Úplně si teď dokážu představit, co se ve vás po přečtení tohoto úvodu odehrává. Mami, tebe polilo horko, přestala jsi dýchat, spráskla jsi ruce v modlitebním gestu a s ustaranýma zvlhlýma očima jsi se podívala na taťku, který ti dal sice ruce na ramena, ve znamení, že mi to rozhodnutí vytluče z hlavy, ale v duchu si říká:“ Já ji roztrhnu jako hada.“ Byla bych ale moc vděčná, abyste mě „vyslechly“. To je i proč píšu tento dopis. Dávám vám čas vše vstřebat a sobě si dovoluji být naprosto upřímná, aniž bych musela čelit obhajování, vyrušování a palbě racionálních argumentů. Oba byste v tomhle případě vyhráli. Proto volím psanou formu, která je mi blízká a dává mi prostor popsat moje důvody.
Minulý týden jsem navštívila jeden umělecký workshop. Byly tam všechny možné techniky kresby, malby a grafických nástrojů. Nebudu detailně popisovat, co všechno se tam odehrálo, ale popíšu, co se odehrálo uvnitř mě. Asi po deseti letech jsem opět cítila, jak mi v žilách koluje životní míza plná radosti, lehkosti a výživy. Sešli se tam lidi z různých oborů, kteří by měli malou šanci se normálně potkat. Architekti, právníci, učitelky, sociální pracovníci i děti. Celý týden byl naplněn smíchem, hravostí, radostí, neomezenými možnosti bez žádného strachu z chyby. Ožila jsem. Cítila jsem, jak se moje duše tetelí blahem, protože našla svoje MÍSTO. Celé tělo se mi uvolnilo. Zmizela nespavost, strach z neúspěchu, strach z konkurence i strach z tlaku ze zodpovědnosti za celý svět. Byla jsem opravdu šťastná. A došlo mi, kdo skutečně jsem. Tedy, konečně jsem to PŘIJALA. Už dál nechci a ani nedovedu předstírat, že jsem někým jiným. Jsem srdcem i duší umělec, který se snaží zapadnout do tohoto materiálního uspěchaného světa. Ve třídě jsem byla stejně outsider (mami, to je člověk, který se cítí nepřijatý a že tam nepatří). Nedokázala jsem se ztotožnit s tím, že jsem spolužáky hodnocena podle toho, kolik vydělám, co budu mít na vizitce a co všechno budu vlastnit. Je to škola plná hypotéz, tabulek, čísel a honby za penězi. Chybí mi tam lidský přístup, že je ještě v pořádku hodnotit člověka jako člověka. Tedy lidsky, že má právo něco cítit, něco vnímat všemi smysly a vyjadřovat svobodně svůj vnitřní svět. Nejen podle daných striktních společenských konvencí a očekávání.
Nemusíte se o mě bát. Navazující roční program je zaměřen i na finanční a marketingovou část. Učí nás, jak a kde si zajistit pracovní příležitost. Spolupracují totiž s kreativními agenturami po celém světě. A vy o mně víte, že já, ač se vám snažím roky vyhovět, jsem opravdu extrémně citlivá bytost, která se prostě snaží najít jen ten svůj vlastní svět. Jako vy dva jste naši sebe a máte v sobě oporu už přes dvacet let.
Vás teď prosím o důvěru, že vím, co dělám a potřebuji si tuto zkušenost prožít sama za sebe. Jsem a věřím, že budu šťastná, protože následuji hlasité volání svého srdce, které prostě nejde utišit. A kdyby se to náhodou všechno přeci jen zvrtlo, moc vás prosím o ujištění, že moje cesta domů a do bezpečí vaší náruče, je vždy otevřená. Mám vás oba moc ráda a jsem vděčná, za vše, co jste pro mě doposud udělali. Neberu to jako samozřejmost, i když to moc často neříkám. Vím, že děláte vše, co si myslíte, že je pro mě to nejlepší. Ale je na čase posbírat odvahu a vydat se svou vlastní cestou.
S láskou a úctou vaše jediná a zatím ještě trochu nepochopená dcera
Elleanor
PS: Držte mi pěsti – štěstí, vím, že to s zvládnu.
Líbí se mi ta chuť jít za svým snem.
Jsem ráda, že to z toho jde cítit. Děkuji, Renáto, za povšimnutí.
Mami, oci,
rozhodla som sa vám napísať skôr ako prídem domov. Viem, že naposledy to bolo napäté, ale teraz som si už úplne istá. Nedokážem pokračovať študovať a mať diplom na niečo, čo mi je na míle vzdialené. Som rada, že som sa naučila, čo ako funguje, a to stačí. Svet práva, najmä po týždňoch na praxi sa mi úplne zhnusil. O právo a spravodlivosť často vôbec nejde. Skôr o kľučky ako sa vymotať aj zo zjavne neférového konania. A to ja nedokážem. Ničí mi to už dlho dušu a cítim, že by som išla sama proti sebe. Nehovoriac o tom, k čomu ste nás s Marekom od malička viedli – poctivosť, férovosť, rešpekt, dobrá vôľa.
Keď som o tom hovorila Jarovi, vôbec ma nedokázal pochopiť a veľakrát sme sa pohádali, ale nechcela som vás tým zbytočne zaťažovať. Asi je lepšie zistiť teraz, že tieto odlišné názory by nás aj tak čoraz viac od seba vzďaľovali. (Prepáč, oci, šach si s ním už nezahráš. Rozišli sme sa.) Aj preto sa mi teraz rozhoduje ľahšie.
Ešte minulý rok som sa zúčastnila jedného stretnutia, kde rozprávali o svojej práci misionári z organizácie Misia na Níle. Celá tá služba ľuďom tam mi pripadá nesmierne zmysluplná. Áno, uvedomujem si, že to nie je ľahké, ale začala som chodiť na prípravu pre laikov (nie nebudem mníška :) ), kde sa učím základy jazyka, psychosociálne aj manuálne zručnosti. Veľmi ma to napĺňa radosťou a sú tu ľudia, ktorým ide naozaj o vec, dobro iných.
Veľmi si vážim, čo ste pre mňa obetovali, aby som mohla študovať a mrzí ma, že nenapĺňam vaše predstavy, čo ste vkladali do svojej “nádejnej právničky”. Ale nemôžem inak. Nemám záväzky a je to príležitosť ujasniť si, čo vlastne od života chcem. Právo to určite nie je. A nie, nechcem si to dokončiť, len aby som niečo mala v ruke. Boli by to zadné dvierka, ktoré mi pripadajú nefér – obzerať sa späť. Ak sa niekedy vrátim k štúdiu, tak to bude určite niečo, čo bude v súlade s mojím vnútrom.
Odchádzam už o mesiac. Prídem sa s vami rozlúčiť (mami, neplač, nie naveky) a donesiem nejaké svoje veci z privátu. Teším sa na vás, hoci netuším, aká bude vaša reakcia. Snáď ma chápete, aj keď nesúhlasíte.
Vaša Ella.
Páčilo sa mi to, celkom uveriteľný príbeh, páčili sa mi drobné zmienky o ex-priateľovi a mníškach.
Ahoj mami a tati,
doufám, že se máte dobře. Vím, že se zas tak často neozívám. Mám toho teď moc. Na škole po nás chtějí pořád nějaké zápočtové práce a máme k tomu číst fůru knížek. Fakt nevím, kde mi hlava stojí. Navíc mě to vůbec nebaví. Je to strašně teoretický. Začala jsem se chodit učit do jedné kavárny, bylo to tam lepší než na pokoji. Ostatní holky na koleji dělají fakt bordel. No a v té kavárně jsem se zapovídala s majitelem.
Vím, vím, nemám se bavit s cizíma lidma. Opakovali jste mi to pořád dokola, ale jak jinak má člověk poznat někoho zajímavého? No každopádně, tenhle týpek byl fajn, hezky se s ním povídalo a má velké plány se svojí kavárnou.
Před týdnem jen tak mezi řečí říkal, že by potřeboval výpomoc na víkend. Tak jsem se nabídla, že mu klíďo pomůžu. A víte co? Ta práce byla skvělá. Celý víkend jsem byla na placu, povídala si s lidma a neskutečně mě to bavilo. Uvědomila jsem si, že jsem se za ten víkend naučila o lidech mnohem víc, než za čtyři roky studia na psychologii. No a to mě přivedlo k myšlence, že skončím ve škole a místo toho půjdu dělat do té kavárny.
Vím, že z toho nebudete nadšení, ale je to opravdu to, co bych teď chtěla dělat. Tak doufám, že mě pochopíte. Za čtrnáct dní přijedu domů na víkend.
Mějte se, Eva
Děkuju. Tady se úplně umím vžít do kůže maminky, která asi nebude nadšená, že dcera vymění kavárnu za psychologii. Ale snad to dobře dopadne a budou chtít, aby byla šťastná. :-)
Mami, tati,
tato slova se mi nepíšou lehko. Protože vás mám rád, protože vás možná zklamu, jako jediný syn, do kterého jste vkládali naděje. Protože vím, že vás po tomto dopisu možná už nikdy neuvidím…
Ano, píšu ho, protože potřebuju odstup a klid. A možná jsem zbabělcem. Možná jsem byl zbabělcem posledních 20 let. Byl jsem srabem v těle a v životě, do kterého nepatřím. Chci vám oznámit dvě podstatné informace.
1) Neumím už dál pokračovat ve studiu. Snažil jsem se, škola mě bavila, vždyť víte, že jsem byl celkem dobrý. Teď už ale dál nemůžu. Nemůžu navštěvovat instituci, která veřejně podporuje homofobii a podněcuje k nenávisti. Nemůžu se pak v životě pyšnit titulem, diplomem odkazujícím na tak prohnilou organizaci. Nemůžu dál chodit někam, kde mě šikanují a nahlíží na mě jako na monstrum, kde se oficiálně vymezují vůči lidem, jako jsem já.
2) Nechci pokračovat dál životě, jako je tento. Něco se prostě musí změnit. Nechci se dožít 40ky, mít dvě děti a ženu a zjistit, že jsem promrhal půlku života pro někoho cizího. Chci, abyste věděli, že jsem se nastěhoval k Davidovi, možná ho znáte, párkrát u nás přespával, a budeme tvořit oficiálně pár. Tati, ano, znám tě a vím, že v tvých očích budu odporným buzerantem. Maminko, tobě zřejmě znemožním před kamarádkami, ale chci, abyste to raději věděli teď, než byste se to dozvěděli na své smrtelné posteli. Nechci se už skrývat, nechci se už tajně řezat a váhat, jestli nezavolat na tísňovou linku pro sebevrahy. Chci, aby můj život patřil opravdu mě.
Nechci se omlouvat. Tohle si mě vybralo, chci to žít dál.
Mám vás rád,
Michal
krásne
Uff, to nedokončení studia v té rodině vlastně není ten hlavní problém.
Moc hezký. Strašně bych chtěla, aby podobný dopisy už brzo byly jen v historických románech. Zatím je to bohužel dost uvěřitelný příběh.
Moji milovaní rodičové.
Omlouvám se vám a doufám, že vaše láska ke mně a to, co nás všechny čeká krásného převáží zklamání, které vám asi tímto způsobím. Vím, že tahle škola byl můj sen a dřela jsem celý život, abych se sem dostala, abych se dostala až sem. Vaše neskutečná podpora mě provázela na každém kroku, i ve chvílích, kdy už jsem to téměř vzdala. Ale stáli jste při mně a dokázali jste mě vrátit zase zpátky. Vím, že i vás to stálo mnoho a jsem vám za to neskonale vděčná. Nikdy vám to dostatečně nedokážu vrátit, ale mám vás ráda. A snad mě pochopíte. Omlouvám se, končím se školou a nevím, jestli se tam ještě někdy vrátím. Čeká mě jiná životní etapa, než dopisovat diplomku a učit se na státnice – budu rodičem, stejně jako vy. Zjistila jsem to tento týden, stejně jako informaci, že je to možná první a poslední příležitost a rozhodně to nebude jednoduché. A i když byste mi všichni chtěli pomoct zvládnout i nemožné, už jsem se rozhodla. Teď mě moje dítě potřebuje nejvíc.
Věřím, že až opadne prvotní zklamání z nedokončeného studia vystřídá ho nadšení z očekávání věcí příštích a přijedete nás navštívit. Moc rádi vás uvidíme.
Mám vás moc ráda
Mějte se krásně
Vaše Dita
Ahoj mami a tati,
nezlobte se na mě, prosím. Až tohle budete číst, stejně už nepůjde nic změnit, ale pevně věřím, že až si přečtěte tyto řádky, moje důvody proč, pochopíte, proč jsem to musela udělat.
A co jsem udělala? Odcházím ze školy. Nadobro končím.
Přestože mám k dokončení studia poslední krok, už to není cesta, kterou bych chtěla kráčet. Nebuďte smutní, nezahazuju svůj život, pořádně jsem si to promyslela.
Už dlouho mě škola nenaplňuje, nebaví mě to. Daleko víc než radost, je to povinnost. Rozhodla jsem se, že už mi to stačilo.
Naopak se konečně začnu naplno věnovat cestování. Nechci zůstat stát na jednom místě, je tu plno toho, co objevovat, co vidět a co předat. Těším se na to. Vždycky jste říkali, že hlavní je, když budu šťastná. Už jen při myšlenkách na poznávání nových věcí jsem naplněna štěstím, těším se na to.
Takže se nebojte, konečně vím, kam jít.
Ahoj mami a tati,
omlouvám se, že vám chci sdělit touhle formou něco, co se vám asi nebude líbit. Nemohu si ale pomoct. Dobře víte, že posledních pět let se snažím dodělat školu a opravdu jsem vám vděčná za všechnu vaši podporu, kterou jste mi poskytli. Už nějakou dobu, ale pochybuji o tom, jestli tenhle směr, kterým jsem se vydala, je ten správný. Práva byla skvělá volba, když jsem v pubertě přemýšlela o tom, že si jednou budu moci dovolit žít život, který mi dá určitý nadstandard, po kterém jsem dřív toužila. Jako ne ještě úplně vyzrálá, jsem viděla svět v barvách, které mě lákaly a já řešila úplně jiné priority než dnes. A ano, trochu jsi mi tati nahrával, když si se mě snažil motivovat k tomu, že když budu hodně pracovat jako ty, budu mít život lehčí a jednodušší. A s tímhle vzděláním to přece půjde ještě líp. Vlastně jsem s tebou souhlasila, ale najednou přestávám vidět význam ve věcech, které mi v praxi připadají ne úplně smysluplné. Představ si, mami, že zrovna včera jsem viděla v televizi záznam z té naší loňské dobrovolnické akce v Keni. Kdybys cítila jako já, jak moc mě to ovlivnilo. Věřím celým srdcem, že tohle by pro mě mohla být ta správná cesta. Kolik radosti, bolesti i zoufalství můžeš vyčíst z očí těch malých dětí. Když píšu tyhle řádky, vnímám, jak se mi celým tělem rozlévá horkost. Je to úplně jiný pocit, než jít k soudu a řešit spory, které jsou kolikrát tak malicherné. Promiňte mi, jestli vás tím zklamu, ale rozhodla jsem se, že by mi tenhle život nedával to, co od něj očekávám a studium ukončím. Možná budete mít pocit, že toho budu jednou litovat a že to třeba budu chtít později přehodnotit a ano i to se může stát. Ale já vidím naplnění a hodnotu mnohých věcí teď jinak, a to se pravděpodobně nezmění. Oslovila jsem pár organizací a vypadá to, že brzy budu moci odjet. Doufám, že to snad časem pochopíte, že jsem vlastně nemohla jinak.
H.
Mami a tati,
Vzdy jste rikali, ze vudelani je zaklad zivota. A ze jednoduche cesty si vybiraji jen zbabelci. Proto jsem cele ty roky poslusne drela a ucila se nazpamet vse, co jsem musela. Chtela jsem delat zahranicni politiku, doted nevim, jak mu v tom mely pomoct vsechny ty naucene letopocty a pocky, docela dlouho jsem verila, ze na to prijdu a vse se mi propoji. Letos jsem si nasla brigadu v mezinarodni organizaci. Shodli jsme se na tom, ze je to uzasna prilezitost.
Je ale uzasna jinak, nez jste si predstavovali. Prisla jsem na to, ze me strasne nebavi, co delam. Zcela rozhodne to delat nechci. A uz se nedokazu ucit neco, o cem jsem presvedcena, ze je to zbytecne.
Ucili jste me, ze je v poradku delat chyby, ale je potreba celit zodpovednosti. Tak ji celim. Skolu nedokoncim. Ne tuhle. Najdu si praci a zjistim, co chci. Musim prijit na to, co mi bude davat smysl.
Dekuji, ze mi date prostor a pochopeni. Vim, ze vas to bude mrzet. Ale uz jsem se rozhodla.
Vase T.
Soucítím s hlavní hrdinkou. Je to peklo zjistit, že věnujete velké úsilí něčemu částečně zbytečně.
Milí mami a tati,
nepanikařte. Nebo… dobře, trochu panikařte, já bych asi na vašem místě taky panikařila. Ale než pošlete pátrací drony, vydědíte mě nebo se rozbrečíte nad tím divným práškovým vínem, které oba předstíráte, že máte rádi, přečtěte si tenhle dopis až do konce. Prosím.
Končím s vysokou školou.
Tak, napsala jsem to.
Než začnete házet nábytkem nebo vytahovat staré řeči o tom, „jaké mám štěstí, že studuju na jedné z posledních fungujících akademických institucí po Kolapsu,“ vyslechněte mě. Vím, jak vzácné je moje místo na univerzitě. Vím, že by lidi zabíjeli – doslova –, aby byli na mém místě.
Ale pravda je, že jsem tady nešťastná. Ne jako „nenávidím pondělky“ nešťastná. Myslím tím nešťastná celým tělem a duší, nešťastná tak, že nemůžu dýchat. Snažila jsem se.
Měsíce. Seděla jsem na přednáškách o starověkých ekonomických systémech, zatímco v zadní řadě někomu krysa sežrala poznámky. Zdvořile jsem přikyvovala, když hostující přednášející vysvětloval techniky čištění vody pomocí ponožky a „naděje“. A po celou tu dobu jsem předstírala, že sem patřím.
Ale nepatřím.
Nechci teoretizovat o přestavbě společnosti. Chci ji přestavět. Svýma rukama. Nástrojema. Potem, lepicí páskou a křikem. Chci být tam, kde na tom doopravdy záleží – ne se schovávat za betonovýma zdma, zatímco jiní riskujou život při přechodu přes Ruin Valley jen proto, aby doručili léky. Chci mít špínu pod nehtama. Chci puchýře. Chci něco skutečnýho.
A – jo, řeknu to – chci být s Kennym.
Teď přichází ten dramatický povzdech. Ano, s tím Kennym. Nenutil mě do toho. Ale je tam venku, dělá skutečnou práci, pomáhá lidem, něco zlepšuje. A já se mezitím snažím přesvědčit samu sebe, že mě zajímá socioekonomický dopad chovu ryb před Kolapsem.
Nezajímá.
Chci se přidat k jeho partě. Potřebujou mechanika/zdravotníka/naštvanou zrzku, která se nebojí vtlouct trochu rozumu do hlavy panikařícímu přeživšímu. To jsem já. Tam patřím. Vím to. Moje intuice to ví. A moje průměrná známka to ví úplně nejlíp.
Neříkám, že už nikdy nebudu studovat. Kdo ví, možná se jednou vrátím a napíšu diplomku s názvem „Jak neztratit rozum v podzemní přednáškové místnosti, zatímco svět hoří.“ Ale teď musím jít tam, kde se cítím naživu. Tam, kde se cítím jako já.
Mám vás oba ráda. Prosím, neposílejte drony. Nebo alespoň – pokud už musíte – pošlete svačinu.
S láskou,
Jessica
Uzila jsem si cteni, uplne ji vidim! Diky
Jo, apokalyptické scifi, supr nápad 👍
Bavilo mě to, klidně bych zvědavě cetla dal.
výborné
Ahoj mami,
je to už měsíc, co táta umřel a já si den co den kladu otázku, jestli prožil naplněný život. Jestli si splnil svoje sny a dělal to, co ho bavilo a těšilo.
Vím, že se z práce vracel většinou v dobré náladě a že byl jako veterinář v celém kraji uznávaný a oblíbený. Když někam přijel, sice už od vrat vykřikoval, že dneska spěchá, ale pak, když ošetřil nemocné a raněné, nikdy nezapomněl vypít to jedno nebo dvě kafe a zůstat na kus řeči. Vždyť víš, že jsem s ním jako kluk jezdíval po rajonu celé prázdniny. Tenkrát jsem to ještě tak neviděl, ale dneska si říkám, jestli nakonec neměl radši ty lidi než ty zvířata. Myslím, že z těch velkých měl i trochu strach.
Ale když se u nás doma sešla na zahradě celá rodina a on otáčel na grilu krkovičku a vyprávěl svoje historky z mládí, vypadal, že je šťastný. A s jakou láskou mluvil o jídle? Takhle jsem ho o žádném pacientovi nikdy mluvit neslyšel.
Už se ho na to nemůžu zeptat. Ale zeptal jsem se sám sebe, jestli jsem si tohle studium vybral proto, že toužím po kariéře veterináře. A nebo jsem prostě jen nechtěl přerušit tu naši rodinnou tradici a tušil jsem, že se ode mě očekává, že půjdu cestou svého táty, jeho otce i praotce? Že jednou převezmu jejich rajón a možná i razítko, protože už jsem čtvrtý Zbyněk v řadě a prostě je to tak, jak to kdysi někdo z našich předků rozhodl. Ale co když ani on si to tak nepřál? Jen prostě neměl na vybranou a nebo nechtěl svoje rodiče zklamat? Ani já nechci. Ale cítím, že cesta, po které jdu, není pro mě ta pravá. Zvířata mám rád, ale spíš tak nějak ze zvyku. Mnohem radši mám lidi. A kafe. A dorty. A stejně jako tenkrát táta u grilu, cítím se ve svém živlu, když můžu někoho hostit. Chtěl bych si jednou otevřít kavárnu. To je můj sen. Ale dokud tu táta byl, neodvážil jsem se to nikdy říct nahlas. Nechtěl jsem ho zklamat. Doufám, že aspoň ty mě pochopíš, ale veterinář ze mě nebude. Zítra zajdu na studijní odevzdat index a přihlásit se na baristický kurz. Doufám, že na mě budeš pyšná, až ti jednou v té své kavárně připravím napěněné cappuccino, tak jak ho máš ráda.
Tvůj Zbyněk
Mami, tati,
Chtěla bych vám vysvětlit svoje rozhodnutí nepokračovat ve studiu. Moc jsem o tom přemýšlela, ale zjistila jsem že tohle není cesta pro mě. Vím že jste byli pyšní, že jsem se na školu dostala, ale vlastně zjišťuji že to nikdy nebylo mé přání.
Nikdy jsem nechtěla být ekonom, vlastně jsem vám jen chtěla udělat radost. Táhne mě to jinam.
Pronajala jsem si sad. Tohle mi dává mnohem větší smysl. Potřebuju být venku, v souladu s přírodou. Nemůžu trávit svůj život jen v kanceláři s počítačem. Asi to bude ještě chvilku trvat než budu umět to co bych ráda, ale už jen to že jsem udělala první krok mě neskutečně těší a naplňuje.
Prosím nezlobte se, snad bude na mě pyšní i tak.
Mám Vás moc ráda.
K.
Tati a mami,asi se trochu divíte, proč Vám píšu, když jsme se v neděli videli doma. Moc jsem vám to všechno chtěla říct osobně, ale pak jsem se začala bát vačí spontánní reakce. Musím vám totiž napsat, že jsem se rozhodla definitivně odejít z vejšky, a to teď před státnicemi. Prosím, zkuste mě pochopit, nechci vám dělat bolest, ale ani dál žít v nevyslovené lži. Vyčítám si, že jsem zbabělá, když jsem tak dlouho čekala než vám sdělím, že se už delší čas věnuji tomu, co mě vždycky přitahovalo a bavilo. Tvůrčí činnosti. Už slyším vaši otázku, jaké že to tvůrčí činnosti? Pravda je taková, založili jsme si kamarádkou tady v Praze tetovací studio. Nejdřív jen tak ze zvědavosti, jestli se to uchytí. Takový kreativní úlet při studiu. Asi jsme měli i štěstí na krásné místo s bezkonkurenčním nájmem. Mami a tati, vy víte, že jsem kreslení milovala už jako malá holka. Ale vy jste mi vštěpovali, že tohle mne neuživí, že musím nejdřív něčím být a něčeho dosáhnout a pak teprve možná, někdy…. Vybrali jste pro mne jako ideální studium ekonomie a já poslušně souhlasila. Nechtěla jsem vás zklamat. Proto jsem dělala všechno pro dobré známky. Věděla jsem, že vás tím potěším. Jenže jsem úplně zapomněla na sebe. Na to, co těší mne, na to, v čem jsem výjimečná. Kdybyste věděli, jaký je to pocit, když se kresba vydaří, trefí do vkusu zákaznice, a ta odchází se splněným snem a s úsměvem na tváři mi děkuje! Tohle je pro mne naplněním života, tohle mi dává smysl. Mami a tati, od příštího týdne tedy jedu už naplno jako tatérka ve vlastním studiu. Nemusíte se o mě bát. Jsem naplněná šťastnými pocity, protože jsem se odvážila vykročit na cestu, kde mohu být sama sebou. Přejte mi také tu radost. Proto vás oba snažně prosím, podpořte mě na mé cestě. Pokuste se mě pochopit. Vím, že mne máte rádi. I já vás moc miluju. Vaše Adriana.
:o) páči sa mi tvúrčí cesta
Mami, tati,
dlho som premýšľala, ako sa s vami podeliť o rozhodnutie, ktoré zásadne ovplyvní môj život. Zvolila som písomnú formu, pretože hovoriť o tom osobne by pre mňa bolo príliš ťažké. Nechcem vo vašich očiach vidieť sklamanie, ktoré by ma veľmi bolelo.
Tento rok skončím so štúdiom vysokej školy a momentálne necítim, že by som sa k nemu ešte niekedy vrátila. Viem, že ste do mňa vkladali veľké nádeje a snívali o tom, že raz budem lekárka. Vaša podpora pre mňa vždy veľa znamenala. Práve preto je pre mňa ťažké povedať, že som sa vydala inou cestou.
V posledných mesiacoch sa medzi nami objavilo napätie, a priznávam, že to prežívam veľmi intenzívne. Psychicky je to pre mňa náročné, o to viac, že som nemala pocit, že sa o vás môžem v tejto chvíli oprieť. Aj preto som sa rozhodla takto. Myslím, že to bude pre všetkých jednoduchšie.
Čakáme bábätko. Viem, že Matej vám nikdy nebol veľmi sympatický, ale ja som si ho vybrala – a spolu s ním aj naše dieťa. Možno som vás sklamala tým, že som nepočúvla vaše dobre mienené rady, ale urobiť rozhodnutie o potrate by pre mňa znamenalo niesť bremeno, ktoré by ma mohlo trápiť celý život. Nemohla som to urobiť – nie preto, že by som si nevážila vaše rady, ale preto, že som cítila, že takto je to správne.
Neočakávam, že moje rozhodnutie hneď prijmete a pomôžete nám. Chcela som vás však úprimne informovať, aby vás táto správa nezasiahla nečakane. Napriek všetkému dúfam, že sa vo vás nájde kúsok porozumenia a že naše dieťa raz spozná svojich starých rodičov.
S láskou a úctou,
vaša dcéra
Drazí rodiče,
nevěděla jsem, jak vám to sdělit osobně, aniž byste mě přerušovali nebo na mě křičeli. Proto jsem se rozhodla vám napsat dopis. Nepíše se mi to lehce a vlastně ani nevím, kde začít. Když jsem vám během posledního roku říkala, že vše je v pořádku a všechny zkoušky jsem složila bez problémů, tak jsem nebyla úplně upřímná. Pravdou je, že jsem musela každou zkoušku opakovat na několikátý pokus. Párkrát už mi hrozilo i vyloučení. Ale nakonec jsem zvládla vyučující přemluvit ještě na jiný termín nebo jeho odklad.
Stále mi ale nedocházelo, jak je moje situace vážná. Dokud mě nemuseli hospitalizovat. Jistě si pamatujete, jak vám před dvěma měsíci volali z nemocnice kvůli mému opaření vařící vodou. Poslední rok se mi takových nehod stalo více. Celá rodina si teď o mě pravděpodobně myslí, jaká jsem smolařka. Pravdou je, že to nehody nebyly.
Ze zoufalství a tíhy nároků prestižní právnické školy, kterou u nás v rodině vystudoval každý, jsem se psychicky hroutila a vymýšlela, jak termíny oddálím. Když jsem byla již potřetí v tomto roce hospitalizovaná na úrazovce, mým ošetřujícím lékařům to začalo připadat divné a převezli mě na psychiatrické oddělení. Musím se přiznat, že přes počáteční vzdor se mi snad poprvé v životě konečně ulevilo.
Mami, tati, já nechci být právníkem a nechci už to studium ani dodělat. Já na to prostě nemám. Nikdy jsem na to neměla. A myslím, že jste to viděli i vy, ale báli jste se si to připustit. Nechte mě, prosím, abych si mohla přijít na to, co sama doopravdy chci v životě dělat a v čem budu dobrá.
Mám vás ráda,
M.
To je dojemné. Moc pěkně napsané.
Děkuji, to mě moc těší :)
Milí rodičové,
vím, jak máte rádi příběhy s nenadálým rozuzlením, tak vám teď jeden napíšu.
Žila byla jedna holčička, kterou pojmenovali Jindřiška. Po babičce. Jenže jí se její jméno nelíbilo, protože se jí kvůli němu děti ve škole smály. Když holčička vyrůstala, rodiče se v ní viděli. Učili ji vše, co sami rádi dělali a ona byla šťastná, že alespoň někdo ji oceňuje. Když se otevřel na vysoké škole nový obor, který odpovídal tomu, co by rádi studovali rodiče, Jindřiška neváhala ani chvíli. Udělá jim radost. Jenže ve druhém ročníku zjistila, že ji škola přestává bavit. Netroufla si to říct doma, ale začalo ji bavit zahradničení. Natolik ji chytla vášeň rýpat se v hlíně, že se rozhodla si udělat rekvalifikační kurz na zahradnici. Do školy chodila jen občas a jen taktak prolézala. Všechen čas věnovala své milované práci v zahradě.
A teď ta pointa, milí rodičové. Státnice mám za pár, ale rozhodla jsem se, že na ně nepůjdu. Nechci plnit vaše sny, chci si splnit ten svůj. Vím, že se budete strašně zlobit, až sem vás slyším, jak na mě křičíte, že jsem se zbláznila a že ty zbůhdarma vyhozené peníze za 5 let studia vám budu muset vrátit. Proto jsem se rozhodla ještě pro jednu, možná stejně netradiční věc: měním si křestní jméno. Už nechci být vysmívaná Jindřiška, dala jsem si jméno vhodnější pro zahradnici, kterou celou duší jsem: Rozálie.
Střechu nad hlavou i práci mám, dnes se konečně cítím dospělá.
No, napsala jsem toho dost, tak si to nějak přeberte a snad mě časem pochopíte.
Vaše dcera Rozálie.
Ahoj doma. Uvidíme se za pár dní, ale tohle se mi snadněji píše mailem. Chci skončit se školou. Prosím vás, zkuste to nejdřív vydýchat. Vím, že je to pro vás asi šok, ale vysvětlím vám to a věřím, že mě pochopíte.
Mimořádně si cením toho, že jste mi do výběru školy nemluvili. I když byste asi radši měli doma doktorku, tak jste proti fildě neměli námitky. Nebo jste mi je aspoň neřekli. Je mi jasný, že pro vás nebylo jednoduché vysvětlovat kamarádům a kolegům, co je to andragogika. Teď už vám můžu přiznat, že ani já jsem to v prváku moc netušila.
Dokonce si ani nemůžu stěžovat na to, že byste mi dávali málo peněz. Tu brigádu v kavárně jsem si našla spíš proto, abych někde mohla nechat odpočinout hlavu. Nakonec to nebylo špatné finanční přilepšení a docela mě to bavilo. Tam jsem se potkala s Ivčou, jak víte.
No a s Ivčou souvisí i to, proč už nechci dodělat školu. Už jsem vám několikrát nadšeně vyprávěla, jak skvěle umí šít a opravovat šaty. Ty šaty, které jsem ti nechala vyspravit k narozkám, to bylo od ní, pamatuješ, mami? Dohodli jsme se, že bysme to chtěli zkusit spolu, založit takovou malou dílničku. Ivča bude spravovat, já budu… taky spravovat, ale naše socky :) IG, Facebook, Tik Tok. Budu taky dělat administrativu, komunikovat se zákazníkama atd.
Možná pořád nechápete, proč kvůli tomu končím školu. Jestli bych nemohla ten půlrok počkat, dopsat bakalářku a začít s tím pak. Nemohla. Dokonce jsme to s Ivou probíraly, ale ona je teď nadšená, už chce seknout s pinglováním v kavárně a začít makat na svém. A já… to mám vlastně dost podobně.
Vím, že jste mě oba vedli ke vzdělání. Ale taky vím, jak jste mi říkali, že pro vás bylo v životě důležité poznat, kdy vám život nabízí šanci. Třeba když mohl táta jet pracovat do zahraničí, kde nakonec poznal tebe.
Můžeme si o tom promluvit, až příští týden přijedu. Dokonce bych byla ráda. Hlavně, prosím, pochopte, že to, co dělám, není projev nezodpovědnosti. Možná je to největší risk, do kterého jsem kdy šla – ale věřím, že právě proto je to i ten nejzodpovědnější krok, jaký teď můžu udělat.
Klára.
Milá maminko,
tento dopis adresuji Tobě, protože chci aby sis ho přečetla jako první, ale ji i pro tátu. Ty sama víš, jak Vás mám oba moc ráda a je pro mne opravdu hodně důležité abyste to věděli. A to nezmění nikdy nic, i kdybyste mne zavrhli. Jsem Vám vděčná, že jste mne vychovali a že jsem mohla jít vždycky svou cestou i s Vaší laskavou podporou. Vím, že se táta bude zlobit, ale zkuste mne i tentokrát pochopit. Pamatuješ jak jsem Ti v zimě říkala o tom konkurzu? Tak ano, vybrali mě! Myslela jsem, že to byl jen krásný sen, zážitek, na který budu ráda vzpomínat, ale sen se stal skutečností a já příští týden odlétám do Hollywoodu. Mami, právníků je spousta a tahle šance už se nikdy opakovat nebude. Rozhodla jsem se, zkusím to. Mrzí mne, že nepůjdu ve stopách naší rodiny, ale ty mne určitě pochopíš. Je to moje životní příležitost. Miluji Vás a věřím, že i Vy chcete pro svoji dceru to nejlepší, hlavně, aby byla šťastná. Ano, maminko, jsem moc šťastná. Uvidíte, nezklamu Vás. Jednou na mne budete hrdí.
Oba Vás líbá
Markéta
Drazí rodiče,
sedím tu nad dopisem a snažím se naformulovat ta správná slova, která nás všechny budou bolet. Vím, že jste se ode mě už dočkali spousty nečekaných okamžiků a vždy mi říkali, že se nesmím vzdávat, ale teď to prostě musím udělat a cítím, že dělám správně. Odcházím ze školy, již nemám sílu studovat dál. Já vím, namítnete, že už mi moc nechybí, ale to se jen zdá. Já už totiž nemám sílu tohle dokončit. Cítím, že tohle studium není ta správná cesta. Zatím nemám jasnou představu, jak se můj život bude vyvíjet dál, ale doufám, že mě čeká posun a tohle rozhodnutí mě posílí. Vždyť to co právě dělám není snadné. Věřte nejedná se o rozmar, ale o snahu uspořádat si život po svém. Prosím pochopte mě a mějte mě nadále rádi.
Vaše dcera
[email protected]; 14.5.2025
Milá mami, tati,
Nepíše mi to lehce, ale znáte mě. Nebo asi spíše neznáte? Někdy mám ten pocit. Jedete si v nějakém pendolinu a moje věci jdou stranou. Nejsou tak důležité. Pro vás.
Roky od vás slyším o tom, jak musím být dospělá. Převzít odpovědnost. Být v souladu. Co to jako znamená?
Včera mi říkala na kolejích Iveta, že kdyby mě nebylo, ani se nenají. A holky žijí v bordelu. Faktem je, že se z nich díky mně staly vegetariánky. Mám svoje zásady a nebudu přece jíst zvíře, které někdo zabil jenom pro něčí spotřebu. To se mi hnusí!
Už se těším, až vám ukážu nový tetování. Babičku asi trefí. Té o tom prosím vás neříkejte. Od Lennyho, je skvělej! Pamatujete si na něj? Chvilku jsme spolu chodili těsně po mých osmnáctinách. Dělal na tom postupně poslední dva měsíce. Proč tak dlouho? Je to vzor, co vypadá jako křídla. Jo, mám je přes celý záda. No jasně, to zase budou komentáře! Jak budu vypadat, když budu stará. Hele, promiňte mi, ale vy už tady nebudete. A moje generace se zkrátka tetuje. Všichni budeme mít povislou kůži.
Jinak co jsem ještě chtěla říct? Jo, vzpomínáte si na tu australskou kapelu, jak se mi líbil ten bubeník? Andy? Dělala jsem si nimi rozhovor na socky pro tu Knihovnu, posílala jsem vám link na whatsup. Pozval mě do Austrálie. Je to celkem porod vyřídit to. Řešila jsem zkoušky z angličtiny (mimochodem jsem je udělala na 90%!), mám všechny potřebný očkování pro Denny přes veterináře vedle a vízum bude do dvou týdnů. Kde jsem vzala peníze? No přece si šetřím, ne nadarmo mi ségra vždycky říkala šetřilko…
Joooo!!! Pojeduuuu!!!
Asi se ptáte kdy, že? Trošku vás takhle na to musím připravit, přece jen to nechci schytat „face to face“. Upřímně, dělá mi to starost, ale vy jste přece chtěli, abych na tu vysokou šla. Já jsem odjakživa chtěla cestovat, něco zažít a školu si udělat, až se vrátím. Ani Erasmus jste mi nedovolili ☹. Bylo vám fuk, co chci já. Neříkám, že mě nemrzí, kolik vás to stálo peněz. MOC. Ale nemůžu si pomoct, je to zkrátka silnější než já.
Odjíždím za dva týdny na rok. Ano, vypadá to, že vysokou nebudu moct dokončit. Ale věřím, že vám to vynahradím. Minimálně tím, že mě necháte splnit si svůj sen.
Mám vás ráda.
Pusu K.
Milá maminko a tatínku,
tenhle dopis se mi nepíše lehce, ale věřte, že mám k tomu ty nejlepší důvody. Rozhodla jsem se přerušit školu. Vím, že vám to bude připadat unáhlené, že mě budete přesvědčovat, abych to takhle těsně před koncem nedělala, ale já prostě musím.
Já jsem se totiž zamilovala – a budu se vdávat. Jsem totiž v sedmém měsíci. Můj milovaný budoucí manžel, kterého vám už brzy představím, je rektor naší fakulty (a proto musím odejít ze školy). Původně byl ženatý, ale jeho manželka neunesla fakt, že jsem těhotná. Nechala mu na stole podepsané rozvodové papíry a v současné době žije na mezi domorodci na ostrově Bora Bora. Ani jeden z máš nepředpokládá, že se ještě někdy vrátí.
Jsem teď nevýslovně šťastná, jako jsem ještě nikdy nebyla. Doufám, že to pochopíte i vy.
Uvidíme se už za pár dní, v sobotu v 15.00 na radnici Prahy 8.
Moc vás líbám a těším se na vás!
Vaše Líba
DOPIS KLÁRY RODIČŮM
Ahoj mami, ahoj tati,
píšu vám, protože se mi o tom mluví strašně těžko a vím, že bych to do telefonu asi nezvládla říct tak, jak bych chtěla. Je to pro mě důležité a chci, abyste znali každý důvod mého rozhodnutí.
Rozhodla jsem se skončit se studiem marketingu.
Prosím, než zavřete tenhle dopis nebo mi začnete volat, dočtěte to až do konce. Vím, co to pro vás znamená a co si asi teď myslíte. „Zbláznila se, vždyť jí zbývá jen pár měsíců! Všechna ta léta dřiny…“ A máte naprostou pravdu. Právě proto to bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. a stále ještě je, protože bych si přála Vaše pochopení a podporu
Poslední rok se pro mě něco změnilo.
Pamatujete si, jak jsem vám vyprávěla o tom kurzu kreativní fotografie a grafického designu, na který jsem začala chodit? Ze začátku to byl jen koníček, únik od diplomky, která mi už lezla krkem. Seděla jsem nad těmi analýzami cílových skupin a mediálními plány a cítila jsem se prázdná. Byly to jen poučky a tabulky.
Ale když jsem po večerech začala tvořit vlastní vizuální projekty, bylo to jako zjevení. Najednou jsem něco budovala. Něco, co mělo duši, co bylo krásné a co dělalo radost nejen mně, ale i lidem kolem.
Spolu s kamarádkou Alenou, která píše skvěle texty, jsme si založily malý profil na Instagramu, kde jsme prezentovaly naši práci – fotky spojené s krátkými příběhy.
Před měsícem nás jen tak z legrace oslovilo jedno malé lokální nakladatelství. Všimli si našeho profilu a zeptali se, jestli bychom nechtěly zkusit navrhnout obálku pro novou knihu poezie. A stalo se něco neuvěřitelného. Náš návrh se jim tak líbil, že si ho vybrali.
Mami, tati, když jsem držela v ruce smlouvu a viděla, že něco, co jsem stvořila já sama u sebe v pokoji, bude na pultech knihkupectví, došlo mi to. Tohle je to, co chci dělat. Nechci sedět v agentuře a vymýšlet kampaně na prací prášky. Chci tvořit, dávat věcem tvář, pomáhat příběhům na svět.
Moje rozhodnutí opustit marketing je proto nezvratné a konečné. Cítila bych se jako podvodnice, kdybych teď zaťala zuby, nějak prolezla státnicemi a pak ten diplom strčila do šuplíku. Byla by to lež vůči vám i vůči sobě.
Tohle ale neznamená, že na vzdělání zanevřu. Právě naopak. Uvědomila jsem si, že jsem byla jen na špatné škole. Není to útěk od učení, je to krok k tomu správnému. Už si sbírám materiály pro portfolio a chci se příští rok zkusit dostat na UMPRUM nebo podobnou uměleckou školu, na obor Ilustrace a komiks. To je škola, která mě na cestu tvorby příběhů doopravdy připraví. Chci se učit to, co mě naplňuje a co má pro mě smysl.
Prosím, zkuste pochopit, že to není zkrat, ale nový, jasný plán. Není to prohra, ale příležitost jít za tím, v čem jsem našla skutečnou vášeň.
Mám vás oba moc ráda a brzy přijedu, abychom si o všem mohli promluvit.
Vaše Klára
Dopis domů
Ahoj mami, ahoj tati,
zdravím vás z Prahy a doufám, že se máte moc hezky. Tenhle dopis ale píšu kvůli jiné důležité věci. Mohla bych tu chodit kolem horké kaše, ale radši to dělat nebudu a půjdu k věci.
Tedy, musím vám něco říct; já jsem se totiž rozhodla, že chci přestat s vysokou. Je mi jasné, že jsem vás teď asi hodně zaskočila, ale budu se snažit vám to vysvětlit.
Jde o to, že bych se vážně chtěla začít naplno věnovat kaskadéřině a koním a show a zjistila jsem, že s vejškou to prostě nejde dohromady. A tak nějak jsem došla k závěru, že ačkoli titul už není tak daleko, radši budu poslouchat svoje srdce a půjdu za tím, co mě naplňuje a baví. Na kariéru herečky a kaskadérky titul z práv totiž nepotřebuju a pořád se k tomu můžu později vrátit, ale teď prostě toužím po tom, abych mohla trénovat a jezdit a hrát show a třeba i v zahraničí. A podle mě je prostě lepší si vybrat buď školu, nebo kariéru a tomu nebo onomu se věnovat na sto procent, ne pade na pade a vlastně nestíhat ani jedno. A můj momentální postoj je takový, že chci radši nechat vejšky a vyrazit poznat svět, nabrat zkušenosti a jezdit a vystupovat, když se mi naskytla příležitost vyrazit na sezónu. (To už jsem vám říkala, nabídka od trenérky na Švédsko).
Doufám, že vás to moc nezdevastovalo a samozřejmě chápu, pokud to chcete ještě probrat. Jsem tomu samozřejmě otevřená a moc ráda vám řeknu všechno, co budete chtít vědět. A hlavní je, že vás miluju a doufám, že ani když nechám školy, tak se to nezmění.
Posílám pusu,
vaše Míša.
~~
Fuj, to byla docela výzva! Snad to má hlavu a patu! (Pardon že tak pozdě…)
Mně se to líbilo!😊Zdeňka
Tak to budou rodiče nadšení 😁
Ahoj mami a tati,
až budete číst tenhle dopis, budu už na cestě do Británie. Mami, odpusť mi prosím, že jsem ti to neřekla. Ale vím, jaký máš celá léta strach z toho, že odjedu. Že odjedu na delší dobu než týden a ty mě nebudeš mít pod kontrolou. Školu jsem na rok přerušila, není s tím žádný problém. Za rok vše dokončím a získám i ten titul. Ale teď chci jet s kamarádkami, které už v Británii byly dvakrát. Jezdí tam jako vychovatelky dětí, mně berou sebou. Sehnaly mi rodinu, ve které budu působit. Mami, nezlob se na tátu, všechno ví. Pomohl mi zařídit všechny dokumenty, letenku. Je o mě postaráno, jako když jezdíme na dovolenou a táta vždycky všechno vyřeší. Budeme si volat, psát. Mami, musím to zkusit. A ty vlastně taky. Mám tě moc ráda. Johanka
P.S. Zavolám hned, jak to bude možné. J.
Matko, otče,
nechci vám volat. Mám strach, že mě někdo uslyší. Ti odporní nacističtí práskači mají uši všude. Proto tedy píšu dopis.
Věc se má takhle – opouštím medicínu. Vím, že vás to bude mrzet, ale opouštím medicínu. Otče prosím, odpusť mi to. Celý život jsi tvrdě dřel, abys mi mohl zajistit budoucnost, a já to teď takhle zahodím…
Má to však důvod; jako žena, a navíc Židovka, bych v dnešním světě při současné situaci nenašla práci. Co se týče kolektivu, ani v tomto ohledu to není ideální. Učitelé po mě chtějí víc a víc, cítím, že mě spolužáci soudí podle původu a ne podle duše.
Nezlobte se, mami a tati. Domů do Pasau se vrátím za týden.
Vaše Noemi
Zdravím. Mám tu nějaké technické potíže s odesláním svého příspěvku, tak doufám, že tentokrát už odejde. Případně, že se neobjeví vícekrát. Nerada bych spamovala :D
…..
Mami a tati,
Vím, že z toho nebudete mít radost, ale musím vám říct, že jsem se rozhodla skončit se studiem. Už jsem vyřídila vše potřebné. A nebojte, postarám se o sebe.
Nejde o žádné unáhlené rozhodnutí. Přemýšlela jsem o tom celý semestr a teď vím, že to musím udělat. Nechci se dál schovávat za tím, co se ode mě čeká. Potřebuju se postavit se na vlastní nohy. Na škole jsem se cítila jako v pasti. Dny se táhly za sebou jeden jako druhý; pořád ti samí lidé, ta samá místa, přednášky, zkoušky. Už jsem nemohla dál.
Potřebuju odjet pryč aspoň na nějakou dobu. Nechci trčet na jednom místě a žít jen tím, co bude. Jasně, že se jednou usadím, najdu si stálou práci a tak dále… Jenom to nebude teď. Přeju si cestovat, objevovat, žít. Na škole jsem akorát umírala zaživa. Poslední rok jsem tam popravdě ani moc nechodila. Místo toho jsem pracovala a šetřila, takže nemusíte mít strach. Nepíšu si o peníze. Nějakou dobu vyžiju z toho, co mám, a pak si najdu práci. Zatím nevím jakou, ale existuje tolik možností. Tím chci zkrátka říct, že nebudu účetní, přesto že by se vám to do firmy hodilo. Je mi líto…
Tak. A je to venku. Nevím, co si teď říkáte, ale chci, abyste věděli, že vás mám ráda. Budu teď nějakou dobu na cestách bez stálé adresy.
Děkuju za všechno
Vaše Amber
A teď by mě zajímala reakce rodičů ;)
Krásný slunečný den přeji :),
toto cvičení bylo velmi emotivní, pár dnů jsem to téma nechávala v sobě uzrát, převalovala jsem v hlavě různé scénáře, až jsem se nakonec přiklonila k lehce dramatickému. Snad se mi to alespoň trochu povedlo a snad to není málo konkrétní… :)
Ahoj mami, ahoj tati,
ačkoliv si nejsem jistá, zda si tyto řádky přečtete, tak bych vám chtěla sdělit něco moc důležitého a nemám tu odvahu vám zavolat. Už pár let jsou naše vztahy dost napnuté, i když vidím, jak se snažíte to nedávat najevo při každé návštěvě, telefonátu, a mě to moc mrzí.
Když jsem před několika roky přišla nadšená s nápadem, co bych chtěla studovat, radovali jste se, že vaše holčička si konečně našla svou cestu. Problém nastal poté, co jsem vám sdělila obor studia. Až nyní začínám chápat vaše důvody k nesouhlasu a vaše obavy. Nesčetněkrát jsme se pohádali, vy jste mě přemlouvali, ať si vyberu něco bezpečnějšího, ne tak náročného, a já se vzpouzela, ignorovala vaše varování, nakonec jsem si postavila hlavu a odešla z domova za vysněným studiem. Byla jsem mladá a naivní, to nepopírám, zároveň jsem však ráda, že jsem tou spletitou cestou prošla, protože mě to naučilo mnoho věcí. Jen je mi líto, že jsme spolu pak dlouho nemluvili.
Nyní však k samotnému sdělení, které by vás mohlo potěšit – rozhodla jsem se s tou školou skončit. Zjistila jsem, že to není nic pro mě. Všechny ideály vyletěly po nějaké době oknem, pouze jsem neměla tu kuráž vám o tom říct. A říct si o pomoc. Místo toho jsem se prokousávala měsíci a měsíci bolesti na duši i na těle, jen abych vám dokázala, že na to mám, že to dokážu. Zpětně si říkám, jak jsem byla zabedněná a tvrdohlavá. A hlavně hloupá. Pro všechny kolem včetně vás jsem se tvářila jako hrdinka, ale uvnitř jsem nesnesitelně trpěla. A až teď jsem si to dokázala přiznat a celé to utrpení ukončit.
To však není vše, co jsem vám chtěla povědět. Nebýt jednoho určitého člověka, nejspíše bych v té škole pokračovala dál až do sebezničujícího konce, jen abych si zachovala alespoň zdání hrdosti. Potkala jsem však někoho, kdo mi ukázal, v jak hlubokém klamu žiju. A vytáhl mě z něj. Mami, tati, já se do toho muže zamilovala a chci s ním strávit zbytek života. A ne, mami, tati, už dál studovat žádnou další školu nebudu, stačilo mi to. Chtěli bychom zkusit spolu začít bydlet, našetřit nějaké peníze a časem založit rodinu. Pokud to však se mnou a mými mindráky vydrží. Říkal, že by chtěl mít alespoň tři děti, já jsem k tomu dost skeptická, ale kdyby to přispělo ke štěstí nás obou, jsem ochotna přistoupit na dvě.
Je mi jasné, že si teď řeknete, že ta holka jde od extrému k extrému. Možná to tak je, ale víte co? Jsem po letech konečně šťastná. A samozřejmě jste měli pravdu, ta škola byla chyba, jenže čas nevrátíme, a tak mi nezbývá nic jiného, než si užívat nynější štěstí co nejplnějšími doušky. A co bude? To se uvidí. Nyní si chci najít práci, která by mě naplňovala, a věnovat se svým zájmům, které jsem tak dlouho potlačovala a zanedbávala. Vše ostatní počká.
Budu ráda, když mi někdy zase zavoláte. Sice si nejsem jistá, zda o tom všem dokážu hned hovořit, ale věřím, že časem se vše srovná. A doufám, že vám budu moci představit svého milého, až ta chvíle nadejde…
Opatrujte se, mám vás ráda!
S láskou….
Dopis jako interní zpověď funguje skvěle. Jen nevím, jestli z toho běhu událostí budou rodiče opravdu nadšení… ;)
Děkuji :)
To Vám mohu odpovědět už teď – nebudou. Jenže co jako rodič můžete dělat? Děti si jednoho dne prostě jdou svou cestou a Vám nezbývá nic jiného než to akceptovat. Akorát je to těžké… Nicméně toto je jen slabý odvar toho, čím jsem původně chtěla nechat hrdinku projít. Mělo to být ještě dramatičtější, ale pak jsem si řekla, že se chci zaměřit hlavně na uvědomění hrdinky a jak jsou někdy rodinné vztahy komplikované. Vím z vlastní zkušenosti (kdo ne, že?) :)
Jo, vypadá to jako pěkně živý příběh… :)
Ahoj mami!
Neuvěříš, co se mi stalo! Seznámila jsem se s Tonym Newmannem, určitě jste o něm slyšeli. Je to zpěvák, je čím dál slavnější, a brzy bude mít turné v USA. Vzal mě na přehrávky a řekl mi, že mám skvělý hlas, a že bychom mohli spolu nahrát desku. Je to moje životní šance! Koupil mi letenku a v neděli mě vezme do L.A. Budu slavná, mami. Konečně! Všechny papíry mi zařídil, prý má známé na imigračním, takže se neboj, všechno je v pořádku.
PS: Přerušila jsem si studium na jeden rok, kdyby to nevyšlo, tak se vrátím a dodělám si školu. Ale to se NESTANE!
PPS: Teď mi došlo, že tenhle dopis dostanete, až budu v L.A. Nedělej si o mě starosti, jakmile přistaneme, pošlu ti pohled.
PPPS: Jsem tak šťastná! Taková příležitost už nikdy nebude. Chci to aspoň zkusit. Věř mi!
PPPPS: Kdyžtak to řekni nějak citlivě tátovi, jestli s ním budeš mluvit. Aby se to nedozvěděl až z televize, hihi. Posílám pusu!
I této postavě držím palce, aby to s ní dobře dopadlo!
Rodiče patrně klepne pepka 😁
Hezký večer! Posílám můj “Dopis domů”… a budu moc ráda za feedback :)
Mami a tati,
píšu Vám tenhle dopis, i když sedím jen pár metrů od Vás ve svým pokoji a mohla bych Vám to všechno rovnou říct. Ale asi se trochu bojím, jak budete reagovat, takže nechám zbaběle obálku na stole zatímco Vy ještě budete spát a já poběžím na vlak.
Strašně si vážím toho, co jste pro mě udělali a děkuju za to, jak velkoryse mě podporujete, abych mohla v klidu studovat. Vidím, jak moc jste na mě a moje studijní úspěchy pyšní. Ale taky věřím, že si přejete, abych byla šťastná a žila naplněnej život. Vzpomínám si, jak jste se mi vždycky smáli, když jsem byla malá holčička, že mám pořád hlavu v oblacích. Pořád jsem o něčem snila a měla velký plány.
Moc dobře vím, jak strašně toužíte po tom, abych tu medicínu dostudovala, odjela sbírat zkušenosti na nějakou prestižní kliniku do zahraničí a pak jednou převzala Vaši úspěšnou praxi.
Celej život se snažím tuhle Vaši touhu naplnit. Jenže mi došlo, že tohle přání je víc Vaše než moje.
Medicína je krásnej obor a já jsem na Vás na oba nesmírně hrdá, ale uvědomila jsem si, že moje poslání je někde jinde. Netoužím zachraňovat lidský životy, nechci se stát doktorkou a trávit každej další den ve stejný ordinaci. Já potřebuju ve svým životě víc prostoru. Jsem šťastná, když je každej další den jinej než ten předchozí, ráda poznávám nový místa a toužím bejt pořád v pohybu.
A ano, přiznávám, možná mám i trochu strach z toho, že nikdy nebudu tak úspěšná jako ty, tati. Uznávanej pan primář, ke kterýmu všichni vzhlíží. Nechci žít po zbytek života ve tvým stínu.
Já chci žít s hlavou v oblacích. Pamatujete, jak jsem jako malá holka vždycky prosila, abyste mě vzali na letiště? Nebo jak jsem každý letadlo, který mi prolítlo nad hlavou hned hledala na radaru a chtěla vědět, odkud a kam letí, jak rychle a jak vysoko? Vydrželo mi to až doteď. Proč myslíte, že jsem si našla podnájem zrovna na Ruzyni? Miluju ten zvuk motoru, když se letadlo odlepuje z ranveje. Miluju ty bílý čáry na obloze, který nemají začátek ani konec. Připomínají mi ten pocit svobody, kterej se dá zažít jen tam nahoře. A proto jsem si podala přihlášku na leteckou školu a rozhodla se, že se stanu pilotkou.
Vím, že jsem Vás asi strašně zklamala, ale pevně doufám, že časem moje rozhodnutí pochopíte a budete na mě možná znovu pyšní. A že se mnou třeba jednou poletíte do Paříže.
Nezlobte se na mě, prosím. A držte mi palce, přijímačky mám už zítra.
Eliška
Jéje, Eliška se vznáší v oblacích. Přeju jí, aby vylétla z těsného rodinného hnízda a splnila si svůj velký sen!
(Ano, tato postava na sebe dokáže navázat zajímavý příběh, čili další úkol je splněn, Terko.)
Děkuju :)
Dítě lže – špatná známka- antihrdina – vnější: rodič co za každý prohřešek dítě trestá
Dítě lže – špatná známka – antihrdina -vnitřní : ví, že se neučilo předem, ale koukalo na Tv, vlastní lenost – špatné svědomí
Dítě lže – o tom co umí – vnitřní antihrdina: chce se dělat lepším než je/vnější antihrdina: posmívající se spolužák
Ano, tito antihrdinové jistě fungují. Jen mám pocit, že řešení vašeho úkolu patří někam jinam… ;)
Dobrý den René,
(omylem sem Vám u posledního příspěvku zatykala, omlouvám se).
Ahoj táto,
až budeš číst tento dopis, budu už na cestě na Ukrajinu, jako dobrovolník. Chtěl jsem, abys to věděl, kdyby se něco stalo. Ty sám víš, jaké to je, když žiješ v nějakém režimu, který tě ohrožuje. Děda skončil v dolech, babička uklízela celý život. Máma z té buzerace onemocněla. Vím, že jste byli rádi, že sem se dostal na vysokou, když Vy jste studovat nemohli. Ale teď cítím, že místo studování filozofie, se musím postavit na stranu těch, kteří jsou dle mě utlačování. S kondicí problém nemám, od mládí si nás vedl ke sportu. Děda mě zase naučil střílet na vysokou v lese, takže na střelnici sem prošel taky na výbornou. Věřím, že dělám správnou věc. Drž mi palce.
Pozdravuj bráchu. A dej za mě mámě na hrob kytku.
Ozvu se. Mám tě rád. Aleš
To je ono! :) Jinak jsem přesunul tuto reakci do vlákna pod původní příspěvek, aby se to nepomíchalo. Vždycky je lepší používat tlačítko ODPOVĚDĚT u původního příspěvku.
Milá maminko,
Mám tě moc ráda a je mi strašně líto všeho, co se stalo a ještě stane.
Neber tenhle dopis prosím tě jako výčitku, takhle to opravdu není. Vždyť víš, že život beru takový, jaký je. Ale chci být k tobě naprosto upřímná a chci, abys i ty byla ke mně.
Už vím, co všechno jsi udělala, abych se dostala na mou vysněnou Arts University Bournemouth. Od úplatků přes školné až po kapesné, a taky vím, že jsi ty peníze na tohle všechno zpronevěřila z několika fondů, a že za to teď pykáš.
Maminko moje milovaná, odpusť mi, já tu školu nedodělám, i když je vše zaplacené. Vím, že mám poslední ročník, vím, že mám zkoušky za dveřmi, ale já cítím, že nemám právo být šťastná na tvůj úkor.
Jak to, že jsem se neptala, kde ty peníze bereš? Z tvého platu úřednice a vdovského důchodu jsi sotva zaplatila nájem a jídlo. Kde je oblečení, drogérka, boty…Byla jsem tak sobecká a sebestředná, že se na sebe nemůžu ani podívat. Nemám právo být šťastná, když jsi kvůli tomu teď ve vězení.
Našla jsem si tady v Anglii tři práce. Uklízím kanceláře, obsluhuju v jedné hospodě, a ještě vypomáhám v jednom obchodě. Všechno ti splatím. Tohle ti dlužím a ještě víc. Jak se vrátíš z basy, přijedeš za mnou a budeme tu spolu existovat. Nějak bylo, nějak bude. Společně to zvládneme. Neboj se.
Mám tě ráda, mami. Čekám tu na tebe.
Tvá milující dcera Kristýna
A jéje, Kristýna má od života pěkně naloženo. Snad to všechno zvládne!
Ahoj mami a tati,
Úvodem tohoto dopisu bych Vám ráda řekla, že jsem živá a zdravá. Což je nejdůležitější věc na světě. Pak bych Vám ráda připomněla, že jsem Vaše jediné a milované dítě. Dokonce nefetuji a nejsem těhotná s podivnou existencí. Teď, když si vychutnáváte moment vděčnosti nad tím, jak je vesmír štědrý, bych Vám doporučila, abyste se posadili, a ještě chvilku si ten pocit užili. Následující řádky se Vám nemusejí číst lehko. Ani mně se nebudou psát snadno.
Rozhodla jsem se seknout s vysokou. Asi je to pro Vás šok a mě hluboce mrzí, že jsem Vás zklamala a zranila, ale než se do mě pustíte, ráda bych, abyste si vyslechli mé důvody.
Jak jistě víte, dostat se na psychologii bylo pro mě jednoduché, brnkačka. Dokonce i zkoušky pro mě byly vcelku primitivní. Co už pro mě bylo těžší, bylo snášet lidské utrpení. Asi nejvíc mě odrovnala praxe na psychiatrickém oddělení, kde jsem viděla věci, co jsem asi nikdy vidět neměla. Tehdy, když jsem zadržovala slzy nad případem jedné ženy, které zemřelo dítě v náručí a ona kvůli tomu začala fetovat, mi došlo, že jí nemohu nabídnout řešení a pomoc. Potkala jsem lidi se schizofrenií a depresí. Ze všeho na světě si prý lze vzít poučení. Jenže ze všeho asi vážně ne. Jak mohl Bůh něco takového dopustit? Kdy a proč nás opustil? To ví asi opravdu jenom on. My můžeme pouze hádat.
Pak, když jsem se učila na psychopatologii a četla si všechny ty symptomy u různých nemocí, bála jsem se, že jsem taky nemocná. Dostala jsem strach, že mě zavřou v léčebně. Na tom bezútěšném místě. Měla jsem hrůzu z toho, že se ze mě taky stane stín. Mami a tati, já nejsem silná. Myslela jsem si, že jsem, ale já na tohle vážně nemám. Je mi to tak strašně líto… zklamala Vás i sebe. Vím, že mi chyběly už jen státnice… Já tohle všechno vím. Nesuďte mě příliš kriticky. Ještě jednou mi dovolte být prostě jen bezstarostným dítětem. Jen mě pochopte… Prosím…
Až si budete číst tenhle dopis, budu sedět v letadle, které míří do Ameriky. Nemám ještě zařízené ubytování a práci, ale ráda bych Vás uklidnila: Dostat se na psychologii pro mě byla brnkačka. Myslíte, že nezvládnu vytírat podlahy, nalejvat kafe nebo mýt nádobí?…
Jsem živá a zdravá. Jen tak trošku emočně rozbitá. Slibuji, že neudělám žádnou kravinu. Jen se musím dát dohromady.
Ozvu se brzy,
Lada
Ps: Prosím, snažte se mezi tím vychladnout. Tati, opravdu není nutné na mě křičet. Já se o sebe postarám, neboj se.
Snad pro to budou mít její rodiče opravdu pochopení! Díky za sdílení a přeji inspirativní zbytek dne. ;)
Maminko a tatínku,
asi se divíte, že vám píšu dopis, místo toho, abych přijela za vámi. Ráda bych vás viděla, ale musela jsem teď udělat velké rozhodnutí. Věřím, že to pochopíte, ale pokud bych to řešila s vámi, jistě byste mi to rozmlouvali. Musela bych pak své rozhodnutí změnit, abych vás nezklamala či nezarmoutila. Ale je to můj život a musím se v něm rozhodnout sama a najít místo, které bude mému srdci nejbližší.
Dopředu varuji, že vám asi můj nápad přijde úplně bláznivý, ale věřte, že jsem to opravdu dlouho promýšlela.
Nepíše se mi to lehko, protože je mi jasné, že jste věnovali veliké úsilí tomu, abych mohla studovat, ale čím víc se blíží ukončení školy, tím víc vidím, že to není moje cesta. Věřím, že je lepší se rozhodnou a udělat krok do neznáma a jít za svým snem. Odcházím ze školy, už vidím , maminko, že pláčeš a tatínek má další vrásku na čele, ale vím, že vaše láska ke mě je velká a budete se mnou i na další, i když jiné cestě.
Dostala jsem nabídku jet na Antakrtidu jako fotograf, musím říct, že to je pro mě úplně úžasná příležitost a došlo mi, že dráha fotografa bude moje cesta. Tento můj koníček znáte a dáte mi jistě za pravdu, že to byl stejně vždy celý můj život, kvůli kterému jsem zanedbávala i docházku na pajdák. Učitelkou opravdu být nechci, už se mi vše ukazuje opět v jiných barvách a já nemohu už jinak.
Před cestou vás navštívím, ale chtěla jsem, abyste již o mých nových záměrech věděli. Věřím, že mě opět pochopíte, i když to asi pro vás nebude lehké.
S láskou a úctou
Veronika
Ahoj, mami a tati,
posílám vám další pozdrav z Rakouska. Mám se fajn. Za týden bych se měla vrátit domů. Ve škole mi to s dětmi jde, dokonce jsem dostala velmi dobré hodnocení už teď před skončením praxe. A německy už mluvím skoro jako rodilý mluvčí.
Taky jsem se seznámila s Tomasem. Jeho prarodiče pocházeli z Česka, takže umí česky. Skvěle si rozumíme. Jeho syn chodí do třídy, kde jsem měla praxi. Před 14 dny se konalo společné setkání rodičů, žáků a učitelů. Tam jsme se seznámili. Potom mě pozval na víkend k němu na chatu. Bylo to super. Tomas je úplně úžasný. Koupil mi kytku a udělal skvělou večeři. Je rozvedený a syna má ve střídavé péči.
Vzhledem k tomu, že pracuje jako ředitel velmi úspěšné firmy a jeho syn chodí do rakouské školy, nemůžou se mnou odjet do Česka. Rozhodla jsem se, že zůstanu v Rakousku. Chápu, že je to pro vás asi překvapení. Ano, dobře jsem si všechno promyslela. Nebojte. Mám se tu mnohem lépe než v Česku. Tomas i jeho syn jsou úžasní. Tomas má takový plat, že nebude potřeba, abych pracovala.
Vím, že jste si představovali, jak na jaře udělám státnice a od září nastoupím jako paní učitelka do jaroměřické školy. Jenže tady v Rakousku jsem zjistila, co to znamená láska. Jsem úplně neuvěřitelně šťastná. Mami, vzpomeň si, jak sis musela svatbu s tátou vybojovat. Přece bys mi nebránila v lásce. Vždycky jste mi říkali, ať si jdu za tím, co chci. A já chci žít s Tomasem.
Doufám, že mé rozhodnutí pochopíte.
S láskou
vaše Ivanka
Mí drazí rodičové,
asi jste se podivili, když jste dnes roztrhli obálku a v ní našli dopis ode mě. Ale některé věci se zkrátka snáze píší než říkají. Nebudu tedy chodit kolem horké kaše a i když vím, že vás to hodně raní, chci vám tímto dopisem oznámit, že jsem právě přišla ze studijního oddělení, kde jsem podala žádost o ukončení studia na právnické fakultě. Vím, že bylo vaším velkým snem, aby někdo z nás (některé z vašich dětí) měl vysokoškolský titul, ale popravdě byl to váš sen a ne můj. Dělala jsem celý život, co jste si přáli, plnila vaše požadavky, nikdy jsem však nebyla šťastná. Snažila jsem se vám zavděčit, abyste mohli mezi lidmi říkat, jakou báječnou dceru máte, ale já byla ve skutečnosti zničená školními povinnostmi a život mě netěšil. Kdysi jsem si myslela, že štěstí přijde až dostuduji, že pak se dostaví pocit naplnění, ale dnes vím, jak hluboce jsem se mýlila. A jak to vím? Díky Yannisovi! To on mi ukázal, že štěstí tohoto světa leží v každém dni a není spjaté s naplňováním tužeb někoho jiného. Že bychom měli žít na sto procent a dělat to, co nás skutečně baví. Ptáte se, kdo je Yannis? Nebojte brzy vám ho přivedu představit. Věřím, že se vám bude líbit. Je skvělý. Plánuji se s ním v lednu přestěhovat do Řecka, jeho domoviny, kde se chystáme založit olivové plantáže.
Vím, že vás tento můj plán bude připadat šílený, ale zkuste mě prosím pochopit. Chci se konečně osamostatnit a žít svůj život podle sebe a ne podle představ druhých.
S láskou
Alice
Mami a tati,
končím. Chtěla jsem na žurnalistiku, ale když to tu vidím tak vážně končím. Všude samá lež a pokrytectví. Já chtěla psát o pravdě, o lásce, sbližovat lidi. Místo toho je to jen hon za senzací, tragédiemi a čím hůř, tím líp. Odkrývat to, co má být schováno, svlékat lidi do naha, ukazovat jejich nedostatky. Vždyť byste se za mě museli oba stydět. Moje laskavé články nikoho nezajímají, nikdo je nechce. A to nechci zase já. Vždycky jste mě chápali a pevně věřím, že mě pochopíte i teď. Brzy přijedu a půjdu pracovat jako ošetřovatelka k nám do důchoďáku. Tam mě potřebují, tam mě ocení a já budu šťastná, protože naplním svoje životní poslání.
Ahojte všichni doma,
vím, že psát si dopisy anebo se nějak moc kontaktovat se u nás moc nenosilo, ale chtěla bych vám napsat aspoň toto, abyste to věděli a věděli to ode mě.
Celý život jsem něco hledala a nikdy přesně nevěděla, jestli je to ono. Na gympl jsem šla, protože mi všichni říkali, že na to mám a že budu mít čas se pak rozhodnout co dál. Na tuhle vysokou jsem šla, protože jsem měla dobrý prospěch, a ani tehdy mi nikdo z vás k tomu vlastně nic neřekl. Byla to cesta nejmenšího odporu, jako vždycky. Nepotřebovala jsem se radit a vy jste to sami pochopili. Možná byste mi něco řekli, ale asi jste tušili, že mám svou hlavu.
Dneska to chci říct naplno. Nemusíte mi radit, nemusíte se bát, nemusíte nic, ale odcházím ze školy. Nedivte se, že to je takhle rychle, že mi zbývá jen poslední semestr, že zahodím své vzdělání.
Celý život jsem něco hledala, a teď vím, že tady to není. Poznala jsem jednu skupinu, jsou to moc milí lidé, je mi s nimi dobře a chci s nimi odjet. Plánují cestu, i když to není tak úplně cesta, jak byste si představovali, je to spíš místo, kde budeme všichni spolu a nic nám už nebude chybět. Tak to vnímám. Dává mi to smysl. Budu tam s nimi, a nějakým zvláštním způsobem cítím, že tam budu doma.
Nečekám, že byste chtěli nebo měli na tohle psaní nějak reagovat, a tak jej posílám bez zpáteční adresy.
Buďte v pohodě a v klidu, jako já.
Vikina
Doufám, že se tedy Vikina dobře našla!
Milí rodičové,
psát vám dopis je docela dost zvláštní, když se vám ozvu sotva po telefonátu, ale má to také své opodstatnění. Minimálně to, že mě velmi brzy přes telefon nezastihnete. Možná je to právě v době, kdy si čtete tento dopis. Možná už jsem na cestě nebo možná také na místě, avšak kde především nebudu k zastižení, tak to bude přesně na univerzitě. Tímto vám chci tedy sdělit, že ačkoli se jedná o poslední rok mého studia, budu muset skončit. Titul, ne titul… V tom, co chci dělat nemá žádné opodstatnění.
Abych vám vysvětlila, proč opouštím studium přírodních věd, tak je to z toho důvodu, že jsem nikdy nechtěla být bioložka. Jen jsem si přála být přírodě na blízku a naplnit tak poslání naší rodiny, která se vyjímá vysokoškolskými tituly. Zkrátka být v naší rodině další „normální“, a hlavně to nepokazit. A to už mi přišlo nenormální. Nejspíš bych se za to měla omluvit, ale vlastně nemám vůbec za co. Jistě, že vás mám ráda, o tom žádná, a mrzí mě, že nemůžu být taková jakou byste si přáli, abych byla, ale myslím, že bych měla svůj život konečně uchopit do vlastních rukou, protože jen já sama se sebou zůstanu nejdéle. Takže velkou omluvu bych měla dlužit hlavně sobě, že jsem si nešla za svým už dřív.
To ale není jediný důvod, proč končím. Docela spokojeně bych mohla poslední rok dodělat, ale došlo mi, že není času nazbyt. Pokud se nyní zděsíte, tak jsem ráda, že vám to píšu v tomto dopise. Za tři dny totiž odlétám s přáteli na Aljašku. A co tak na Aljašce? Věnovat se tomu k čemu jsem postupně tíhnula. Tíhnula jsem k fotografii. A po několika kurzech, které jsem během studia bez vašeho vědomí navštěvovala jsem objevila partu lidí, kteří se věnují něčemu, čím jsem byla a stále jsem fascinovaná. Fotografií divoké přírody. Od té chvíle, co jsem je poznala mi došlo, že můžu být přírodě mnohem víc na blízku než jako bioložka. Protože, co si budeme, jen tak bych v laboratoři na nějakého krásného medvěda nenarazila.
Těžko říct, kdy by se mi znovu taková příležitost naskytnula. Možná, že by už po zkouškách bylo pozdě. Škola mi samozřejmě hodně dala, ze studia si něco málo odnesu, a hlavně jsem díky tomu přece vkročila do tohoto města, kde jsem objevila tuto skvělou partu fotografů. Takže vše, co se mohlo zdát pro mě jako ztráta času vlastně mělo své velké výhody.
A ačkoli teď na nějakou dobu opustím signál i civilizaci, tak vám brzy napíšu a navštívím vás.
Děkuji vám za všechno, mějte se krásně a budu od vás pozdravovat medvědy!
Carol
Tak a teď by mě zajímalo to shledání po návratu z Aljašky. V tom by se dalo klidně pokračovat. ;)
Milí rodiče,
doufám, že se vám oběma daří dobře a že už se dědeček cítí lépe. Vyděsila jsem se, když jsem se dozvěděla, že je v nemocnici, ale Alice mě ujistila, že to není nic vážného.
Píšu vám, protože vám musím něco říct a takhle je to pro mě snazší, než zatelefonovat. Snad mi to odpustíte.
Mami, tati, vím, že byste ze mě chtěli mít lékařku stejně, jako jste vy. Maminko, uvědomuji si, že jsi doufala, že jednou převezmu tvou ordinaci a budu pokračovat ve tvé práci. Taky jsem se na to těšila a opravdu moc mě mrzí, že vás oba musím zklamat. To je na tom asi to nejhorší.
Rozhodla jsem se ze školy odejít. Už dlouho cítím, že sem nepatřím a že medicína, která je nám předkládána, není to, co mám v životě dělat. Pořád chci pomáhat lidem a léčit je, ale musím se vydat svou vlastní cestou. Poslední kapka přišla před měsícem. V rámci své povinné praxe jsem zkusila jedné paní pomoct prostřednictvím bylinné tinktury. Nešlo o nic závažného a přišlo mi škoda zatěžovat ji dalšími syntetickými léky. Už tak jich měla naloženo víc než dost. Jenže lékař, pod kterým jsem pracovala, mě nahlásil na univerzitu, že prý hazarduji se zdravím pacientů. Jeden z profesorů, kterého jsem si vždycky moc vážila, si mě pak zavolal a sdělil mi, že používání alternativních metod není povoleno. Věřili byste tomu? Odkdy jsou bylinky alternativní léčbou? Zdravotní problémy oné paní po dvou týdnech ustoupily. I její ošetřující lékař uznal, že další léky nejsou třeba. Nemělo by to být to hlavní? Bylinkářství mě nadchnulo a ještě víc čínská medicína. Ráda bych šla dál touto cestou.
Věřím, že mé rozhodnutí pochopíte. Že porozumíte tomu, že prostě nemohu dělat něco s čím nesouzním. Studium už jsem oficiálně ukončila. Příští týden se vrátím domů a řeknu vám k tomu víc.
Těším se na vás a mám vás ráda.
Vaše Bety
Úkol splněn – postava je to představitelná a nese v sobě zajímavý příběh. Doufám, že se tu objeví další vaše úkoly – jen tak dál! ;)
Mí drazí rodičové,
nelekejte se, že Vám píši na papír (signál je tu v pohodě), ale tah propisky mě při tomto nelehkém rozhodnutí uklidňuje mnohem víc, než ťukání SMS do mobilu. Nechci význam tohoto dopisu nijak zvlášť obcházet a snažit se ho ukrýt ve zdlouhavých větách. Situace se má tak, že jsem se rozhodla definitivně skončit s touto školou. Jak jistě víte, celým dlouhým studiem veteriny mě doprovázel můj nejvěrnější přítel Rex. Vždy poznal, když jsem byla přepracovaná a vytáhl mě ven, jeho pravidelný dech a polibky mi snižovali neustávající nervozitu před zkouškou a v té sametové srsti jsem se dokázala hrabat celé hodiny. Jenže ten už tady není… Minulý týden, když jsem ho v naprosté panice vezla k opravdovému, zkušenému veterináři, došlo mi, jak špatná jsem. Vždyť jsem ani nedokázala vyprostit ten zatracený míček z jeho hrtanu. Sklouznul tak hluboko…. Veterinářka se mu snažila pomoct ze všech sil, ale když se začal jeho jazyk barvit do modra, věděla jsem, že je nejhůř. Ani improvizace v podobě kleští, které tu kluzkou mrchu nedokázaly uchopit, nepomohla. Navždy odešel za duhový most a mohla za to jen a pouze moje neschopnost.
Hned po tomto incidentu jsem zamířila k vedení školy, vyzvedla, vyplnila a předala jim dokument o mém definitivním konci. Tohle už prostě bylo moc… Nevím, co budu dělat teď, ale pravděpodobně se brzy uvidíme.
Srdečně Vás prosím o odpuštění za sabotáž moji budoucnosti a nesčetné množství rozpitých slz na tomto papíře. Doufám, že pochopíte, že jinak to nešlo.
Vaše neschopná dcera
(Tento příběh není pravdivý, ale pouze inspirovaný pravdou týkající se Rexe. Moje známá má totiž nádherného v budoucnosti týraného křížence NO z útulku. Znamená pro mě opravdu hodně a chodím ho navštěvovat několikrát týdně a je to naprosté zlatíčko. Asi před týdnem ale spolknul svůj nový míček a málem se udusil. Jazyk mu opravdu začal modrat, ale naštěstí to pro něj dopadlo dobře . V jeho případě pomohla právě excelentní improvizace paní veterinářky.)
No to je ale příběh! Věřím, že s rodiči něco vymyslí… ;)
Krásné !
Ahoj mami a tati,
asi vás překvapí, že vám píši dopis, ale na papíře se dokáži vyjádřit lépe. A také mě nikdo nepřerušuje a nepřemlouvá. Už jako malá jsem chtěla být slavnou spisovatelkou, psala jsem si deníčky, vymýšlela pohádky pro své kamarády a spíše než na hřišti, žila ve své fantazii. Já vím tati, že ses mne snažil přitáhnout k tenisu a mamka ke gymnastice, ale k ničemu to nebylo. Skončilo to tajnými návštěvami knihovny, kde jsem si mohla psát a číst po libosti. Možná i proto padla moje volba na pedagogickou fakultu, vždyť to má k psaní docela blízko. Jsem na konci třetího ročníku, docela mi to jde, ale už od prváku píši úvodníky pro Mladou frontu a sem tam mi vyjde článek v Reflexu. To je to, co mě opravdu baví! Rok mi trvalo sepsat své loňské putování stopem po úžasné Carretera Austral v Chile a minulý týden mi z nakladatelství Albatros odpověděli, že mi ho vydají. Mám obrovskou radost a doufám, že i vás můj úspěch potěší. Zároveň jsem dostala pracovní nabídku z Reflexu na celý úvazek jako redaktorka rubriky cestování. Rozhodla jsem se, že skončím se studiem a chci se věnovat jenom psaní. Mám v hlavě další knížku a nechci plýtvat časem na něco, v čem nevidím budoucnost. Povolání učitelky bych si vybrala jen proto, že nevím, co bych dělala jiného. Ale já už to teď vím! Moc si přeji, abyste mě v mém rozhodnutí podpořili a nepřemlouvali mne k setrvání ve studiu. Mám vás ráda.
Posílám vám pusu a podrbejte za mne Merynku. Přijedu koncem měsíce.
vilma
Oh, úkol splněn. A myslím, že všichni držíme Vilmě palce – psaní je objevování vnitřní, cestování vnější. Tak ať jí to všechno klapne! ;)
Milí rodiče,
vím, že budete zklamaní, protože jste ve mě věřili, přáli jste si, abych něco dokázal. Podporovali jste mě celou dobu a za to Vám moc děkuji. Nikdy Vám to nezapomenu, ale já už takhle dál nemůžu. Chtěl bych, abyste ze mě měli radost, ale asi jinak, než si představujete. Chtěl bych, abyste mě brali takového, jaký jsem.
Mami, ty to asi pochopíš, ale je mi jasné
, že táta se s tím nikdy nesmíří….
Zjistil jsem, že studium lékařství nebylo mým přáním, ale vaším. Studium je pro mě příliš těžké a nepřináší mi takovou radost, jakou bych si představoval. Chci život prožít jinak. Nechci se zabývat po zbytek života starostmi a trápením jiných lidí. Baví mě technika, baví mě železnice. Vím, že tohle povolání není ve vašich očích dostatečně reprezentativní, ale já nechci být reprezentativní, já chci být šťastný. Budu dělat práci, kterou mám rád. Vím, že jenom tak ji můžu dělat pořádně a pak v tom budu nejlepší. Pro mě není důležité, kolik za tu práci dostanu peněz, nebo na jakém žebříčku ve společnosti budu.
Moje cesta vede jinudy než ta vaše. Snad to budete respektovat.
Mám Vás rád
Ivo
Díky moc – přejme mu štěstí! ;)
Tak nejprve úkol z kurzu tvořivého psaní:
“Kdo to byl?” rozzlobeně zařvala žena na dva malé kluky potom co jejich fotbalový míč proletěl jejím oknem.
Byla už velmi rozzlobená, protože tito dva ji zlobili podobnými lumpárnami už dost dlouho. Chytila ty dva výtečníky za uši a zvedla je do vzduchu.
“To on!” ukázali ti dva rošťáci jeden na druhého..
“Tak uličníci a teď po sobě uklidíte a pak mi pomůžete na zahradě, abyste taky dělali něco užitečného.” promluvila žena k těm dvěma klukům zatímco viseli ve vzduchu. Obaořokývli i se škleby bolesti, protože je stále držela za uši. Pustila je a kluci se postavili na zem. Začali si mnout rozbolavělé uši.
“Tak hybaj, smetáček a lopatka jsou u kamen!” ukázala jim směrem ke kachlovým kamnům.
Kluci věděli, že ji navzdory věku neutečou a tak poslechli. Společně tedy zametli skleněné střepy z rozbitého okna.
“Tak a teď mi půjdete pomoci na zahradu.” Kluci sklonili hlavu následovali ji.
Nejprve je zavedla ke kůlně s nářadím a dala jim malé motyčky. Pak je zavedla k záhonu růží. “Tak pánové tohle vyplejete” a kluci se dali do práce.
“Tak tady jste uličníci….”ozval se mužský hlas zpoza jejího plotu. Když se tam podívala uviděla jejich otce.
“Kluci mi přišli pomoct se zahradou.” odpověděla žena
“A hlavně vám zase vysklili okno, co?” poznamenal ironicky muž
“Vůbec ne, zalhala nepokrytě žena.
“Chtěli poradit s přírodopisem. Především s bylinkami.Mají za úkol sestavit si herbář.” odpověděla žena.
Kluci v pozadí na záhonku jenom přikyvovali na souhlas. Muž se potutelně usmál a odešel.
Kluci se vrhli k ženě a dali ji pusu na tvář.
A teď cvičení z této strany:
Mladá asi dvacetipětiletá dívka seděla u psacího stolu a přemýšlela o dopise, kteerý se právě chystala napsat svým rodičům. Před necelou půlhodinou zjistila, že ji vyšel pozitivně těhotenský test a snažila se vymyslet jak to má svým rodičům zdělit.
Nakonec se sklonila nad papír a začala psát:
Moji drazí rodičové,
asi jste překvapení, že ode mne dostáváte tento dopis, místo toho, abych vám vše co vám zde píšu řekla osobně. Rozhodla jsem se odejít ze školy. Vím, mám těsně před zkouškama a nebojím se přiznat, že se bojím, že bych je neudělala, ale je tu ještě jeden důvod, proč odcházím…..jsem těhotná. Zatím sama ještě nevím jak to budu řešit….jestli si dítě nechám nebo jestli půjdu na potrat, to uvidím podle toho jak se tomu postaví otec dítěte…je to student ze Sýrie. Zatím o tom neví…těhotenský test jsem si dělala těsně před tím než jsem začala psát tento dopis. Prosím odpusťte mi, pokud jsem vás zklamala.
Vaše milující dcera
Pevně doufám, že jí rodiče odpustí. A první část, která se týká kurzu Základy tvůrčího psaní, je moc milá. Nemůže to na sebe nějak navazovat? ;)