Domů / Blog / Články / Tvůrčí psaní / Cvičení: Dopis domů

Cvičení: Dopis domů

Cvičení: Dopis domů

Umění vykreslit postavu tak, že si ji čtenáři dokáží živě představit, je pro spisovatele životně důležitá dovednost. Schopnost ponořit se do její hlavy tak, že vzniká živoucí organismus a není to jen výcuc náhodných informací, které tzv. šustí papírem, rozhoduje v mnoha případech o úspěchu celého příběhu. Dnešní cvičení tvůrčího psaní se jmenuje Dopis domů a otestuje vás právě z vytváření dobře představitelných postav.

Zadání cvičení: Základní situace není nikterak složitá – student(ka) posledního ročníku vysoké školy píše důvěrný dopis svým rodičům, ve kterém se jim snaží vysvětlit důvody, proč se rozhodl(a) se studiem definitivně skončit. Ano, ví, že to má již za pár, ale jeho/její život se prostě začal ubírat jiným směrem a on(a) neví, zdali se ještě někdy na vysokou vrátí.

Napište tento dopis a zkuste být co nejvíce uvěřitelní a konkrétní. Milovaní rodiče by to měli pochopit, měli by tomuto nezvyklému rozhodnutí své dcery nebo syna maximálně porozumět. Zcela určitě bude obdržený dopis i emočně zatížený, což je v tuto chvíli jen žádoucí.

Tip: Jak dobře znáte svého hrdinu?

Tento dopis domů by neměl být příliš dlouhý, ale rozhodně by z něho měl být patrný charakter a život pisatele.

Tak co – přijmete dnešní výzvu? Vyzkoušejte si to, garantuji vám, že je to velká legrace! :)

Poznámka na konec: Další podobná cvičení tvůrčího psaní najdete zde.

Už odebíráte zdejší inspirativní newslettery?

Mohlo by vás ještě zajímat…

21 komentářů

  1. Ahoj mami a tati,

    Úvodem tohoto dopisu bych Vám ráda řekla, že jsem živá a zdravá. Což je nejdůležitější věc na světě. Pak bych Vám ráda připomněla, že jsem Vaše jediné a milované dítě. Dokonce nefetuji a nejsem těhotná s podivnou existencí. Teď, když si vychutnáváte moment vděčnosti nad tím, jak je vesmír štědrý, bych Vám doporučila, abyste se posadili, a ještě chvilku si ten pocit užili. Následující řádky se Vám nemusejí číst lehko. Ani mně se nebudou psát snadno.

    Rozhodla jsem se seknout s vysokou. Asi je to pro Vás šok a mě hluboce mrzí, že jsem Vás zklamala a zranila, ale než se do mě pustíte, ráda bych, abyste si vyslechli mé důvody.
    Jak jistě víte, dostat se na psychologii bylo pro mě jednoduché, brnkačka. Dokonce i zkoušky pro mě byly vcelku primitivní. Co už pro mě bylo těžší, bylo snášet lidské utrpení. Asi nejvíc mě odrovnala praxe na psychiatrickém oddělení, kde jsem viděla věci, co jsem asi nikdy vidět neměla. Tehdy, když jsem zadržovala slzy nad případem jedné ženy, které zemřelo dítě v náručí a ona kvůli tomu začala fetovat, mi došlo, že jí nemohu nabídnout řešení a pomoc. Potkala jsem lidi se schizofrenií a depresí. Ze všeho na světě si prý lze vzít poučení. Jenže ze všeho asi vážně ne. Jak mohl Bůh něco takového dopustit? Kdy a proč nás opustil? To ví asi opravdu jenom on. My můžeme pouze hádat.

    Pak, když jsem se učila na psychopatologii a četla si všechny ty symptomy u různých nemocí, bála jsem se, že jsem taky nemocná. Dostala jsem strach, že mě zavřou v léčebně. Na tom bezútěšném místě. Měla jsem hrůzu z toho, že se ze mě taky stane stín. Mami a tati, já nejsem silná. Myslela jsem si, že jsem, ale já na tohle vážně nemám. Je mi to tak strašně líto… zklamala Vás i sebe. Vím, že mi chyběly už jen státnice… Já tohle všechno vím. Nesuďte mě příliš kriticky. Ještě jednou mi dovolte být prostě jen bezstarostným dítětem. Jen mě pochopte… Prosím…

    Až si budete číst tenhle dopis, budu sedět v letadle, které míří do Ameriky. Nemám ještě zařízené ubytování a práci, ale ráda bych Vás uklidnila: Dostat se na psychologii pro mě byla brnkačka. Myslíte, že nezvládnu vytírat podlahy, nalejvat kafe nebo mýt nádobí?…
    Jsem živá a zdravá. Jen tak trošku emočně rozbitá. Slibuji, že neudělám žádnou kravinu. Jen se musím dát dohromady.

    Ozvu se brzy,

    Lada

    Ps: Prosím, snažte se mezi tím vychladnout. Tati, opravdu není nutné na mě křičet. Já se o sebe postarám, neboj se.

    1. Snad pro to budou mít její rodiče opravdu pochopení! Díky za sdílení a přeji inspirativní zbytek dne. ;)

  2. Maminko a tatínku,
    asi se divíte, že vám píšu dopis, místo toho, abych přijela za vámi. Ráda bych vás viděla, ale musela jsem teď udělat velké rozhodnutí. Věřím, že to pochopíte, ale pokud bych to řešila s vámi, jistě byste mi to rozmlouvali. Musela bych pak své rozhodnutí změnit, abych vás nezklamala či nezarmoutila. Ale je to můj život a musím se v něm rozhodnout sama a najít místo, které bude mému srdci nejbližší.
    Dopředu varuji, že vám asi můj nápad přijde úplně bláznivý, ale věřte, že jsem to opravdu dlouho promýšlela.
    Nepíše se mi to lehko, protože je mi jasné, že jste věnovali veliké úsilí tomu, abych mohla studovat, ale čím víc se blíží ukončení školy, tím víc vidím, že to není moje cesta. Věřím, že je lepší se rozhodnou a udělat krok do neznáma a jít za svým snem. Odcházím ze školy, už vidím , maminko, že pláčeš a tatínek má další vrásku na čele, ale vím, že vaše láska ke mě je velká a budete se mnou i na další, i když jiné cestě.
    Dostala jsem nabídku jet na Antakrtidu jako fotograf, musím říct, že to je pro mě úplně úžasná příležitost a došlo mi, že dráha fotografa bude moje cesta. Tento můj koníček znáte a dáte mi jistě za pravdu, že to byl stejně vždy celý můj život, kvůli kterému jsem zanedbávala i docházku na pajdák. Učitelkou opravdu být nechci, už se mi vše ukazuje opět v jiných barvách a já nemohu už jinak.
    Před cestou vás navštívím, ale chtěla jsem, abyste již o mých nových záměrech věděli. Věřím, že mě opět pochopíte, i když to asi pro vás nebude lehké.
    S láskou a úctou
    Veronika

  3. Ahoj, mami a tati,
    posílám vám další pozdrav z Rakouska. Mám se fajn. Za týden bych se měla vrátit domů. Ve škole mi to s dětmi jde, dokonce jsem dostala velmi dobré hodnocení už teď před skončením praxe. A německy už mluvím skoro jako rodilý mluvčí.
    Taky jsem se seznámila s Tomasem. Jeho prarodiče pocházeli z Česka, takže umí česky. Skvěle si rozumíme. Jeho syn chodí do třídy, kde jsem měla praxi. Před 14 dny se konalo společné setkání rodičů, žáků a učitelů. Tam jsme se seznámili. Potom mě pozval na víkend k němu na chatu. Bylo to super. Tomas je úplně úžasný. Koupil mi kytku a udělal skvělou večeři. Je rozvedený a syna má ve střídavé péči.
    Vzhledem k tomu, že pracuje jako ředitel velmi úspěšné firmy a jeho syn chodí do rakouské školy, nemůžou se mnou odjet do Česka. Rozhodla jsem se, že zůstanu v Rakousku. Chápu, že je to pro vás asi překvapení. Ano, dobře jsem si všechno promyslela. Nebojte. Mám se tu mnohem lépe než v Česku. Tomas i jeho syn jsou úžasní. Tomas má takový plat, že nebude potřeba, abych pracovala.
    Vím, že jste si představovali, jak na jaře udělám státnice a od září nastoupím jako paní učitelka do jaroměřické školy. Jenže tady v Rakousku jsem zjistila, co to znamená láska. Jsem úplně neuvěřitelně šťastná. Mami, vzpomeň si, jak sis musela svatbu s tátou vybojovat. Přece bys mi nebránila v lásce. Vždycky jste mi říkali, ať si jdu za tím, co chci. A já chci žít s Tomasem.
    Doufám, že mé rozhodnutí pochopíte.
    S láskou
    vaše Ivanka

  4. Mí drazí rodičové,
    asi jste se podivili, když jste dnes roztrhli obálku a v ní našli dopis ode mě. Ale některé věci se zkrátka snáze píší než říkají. Nebudu tedy chodit kolem horké kaše a i když vím, že vás to hodně raní, chci vám tímto dopisem oznámit, že jsem právě přišla ze studijního oddělení, kde jsem podala žádost o ukončení studia na právnické fakultě. Vím, že bylo vaším velkým snem, aby někdo z nás (některé z vašich dětí) měl vysokoškolský titul, ale popravdě byl to váš sen a ne můj. Dělala jsem celý život, co jste si přáli, plnila vaše požadavky, nikdy jsem však nebyla šťastná. Snažila jsem se vám zavděčit, abyste mohli mezi lidmi říkat, jakou báječnou dceru máte, ale já byla ve skutečnosti zničená školními povinnostmi a život mě netěšil. Kdysi jsem si myslela, že štěstí přijde až dostuduji, že pak se dostaví pocit naplnění, ale dnes vím, jak hluboce jsem se mýlila. A jak to vím? Díky Yannisovi! To on mi ukázal, že štěstí tohoto světa leží v každém dni a není spjaté s naplňováním tužeb někoho jiného. Že bychom měli žít na sto procent a dělat to, co nás skutečně baví. Ptáte se, kdo je Yannis? Nebojte brzy vám ho přivedu představit. Věřím, že se vám bude líbit. Je skvělý. Plánuji se s ním v lednu přestěhovat do Řecka, jeho domoviny, kde se chystáme založit olivové plantáže.
    Vím, že vás tento můj plán bude připadat šílený, ale zkuste mě prosím pochopit. Chci se konečně osamostatnit a žít svůj život podle sebe a ne podle představ druhých.
    S láskou
    Alice

  5. Mami a tati,
    končím. Chtěla jsem na žurnalistiku, ale když to tu vidím tak vážně končím. Všude samá lež a pokrytectví. Já chtěla psát o pravdě, o lásce, sbližovat lidi. Místo toho je to jen hon za senzací, tragédiemi a čím hůř, tím líp. Odkrývat to, co má být schováno, svlékat lidi do naha, ukazovat jejich nedostatky. Vždyť byste se za mě museli oba stydět. Moje laskavé články nikoho nezajímají, nikdo je nechce. A to nechci zase já. Vždycky jste mě chápali a pevně věřím, že mě pochopíte i teď. Brzy přijedu a půjdu pracovat jako ošetřovatelka k nám do důchoďáku. Tam mě potřebují, tam mě ocení a já budu šťastná, protože naplním svoje životní poslání.

  6. Ahojte všichni doma,

    vím, že psát si dopisy anebo se nějak moc kontaktovat se u nás moc nenosilo, ale chtěla bych vám napsat aspoň toto, abyste to věděli a věděli to ode mě.
    Celý život jsem něco hledala a nikdy přesně nevěděla, jestli je to ono. Na gympl jsem šla, protože mi všichni říkali, že na to mám a že budu mít čas se pak rozhodnout co dál. Na tuhle vysokou jsem šla, protože jsem měla dobrý prospěch, a ani tehdy mi nikdo z vás k tomu vlastně nic neřekl. Byla to cesta nejmenšího odporu, jako vždycky. Nepotřebovala jsem se radit a vy jste to sami pochopili. Možná byste mi něco řekli, ale asi jste tušili, že mám svou hlavu.
    Dneska to chci říct naplno. Nemusíte mi radit, nemusíte se bát, nemusíte nic, ale odcházím ze školy. Nedivte se, že to je takhle rychle, že mi zbývá jen poslední semestr, že zahodím své vzdělání.
    Celý život jsem něco hledala, a teď vím, že tady to není. Poznala jsem jednu skupinu, jsou to moc milí lidé, je mi s nimi dobře a chci s nimi odjet. Plánují cestu, i když to není tak úplně cesta, jak byste si představovali, je to spíš místo, kde budeme všichni spolu a nic nám už nebude chybět. Tak to vnímám. Dává mi to smysl. Budu tam s nimi, a nějakým zvláštním způsobem cítím, že tam budu doma.
    Nečekám, že byste chtěli nebo měli na tohle psaní nějak reagovat, a tak jej posílám bez zpáteční adresy.

    Buďte v pohodě a v klidu, jako já.
    Vikina

  7. Milí rodičové,

    psát vám dopis je docela dost zvláštní, když se vám ozvu sotva po telefonátu, ale má to také své opodstatnění. Minimálně to, že mě velmi brzy přes telefon nezastihnete. Možná je to právě v době, kdy si čtete tento dopis. Možná už jsem na cestě nebo možná také na místě, avšak kde především nebudu k zastižení, tak to bude přesně na univerzitě. Tímto vám chci tedy sdělit, že ačkoli se jedná o poslední rok mého studia, budu muset skončit. Titul, ne titul… V tom, co chci dělat nemá žádné opodstatnění.
    Abych vám vysvětlila, proč opouštím studium přírodních věd, tak je to z toho důvodu, že jsem nikdy nechtěla být bioložka. Jen jsem si přála být přírodě na blízku a naplnit tak poslání naší rodiny, která se vyjímá vysokoškolskými tituly. Zkrátka být v naší rodině další „normální“, a hlavně to nepokazit. A to už mi přišlo nenormální. Nejspíš bych se za to měla omluvit, ale vlastně nemám vůbec za co. Jistě, že vás mám ráda, o tom žádná, a mrzí mě, že nemůžu být taková jakou byste si přáli, abych byla, ale myslím, že bych měla svůj život konečně uchopit do vlastních rukou, protože jen já sama se sebou zůstanu nejdéle. Takže velkou omluvu bych měla dlužit hlavně sobě, že jsem si nešla za svým už dřív.
    To ale není jediný důvod, proč končím. Docela spokojeně bych mohla poslední rok dodělat, ale došlo mi, že není času nazbyt. Pokud se nyní zděsíte, tak jsem ráda, že vám to píšu v tomto dopise. Za tři dny totiž odlétám s přáteli na Aljašku. A co tak na Aljašce? Věnovat se tomu k čemu jsem postupně tíhnula. Tíhnula jsem k fotografii. A po několika kurzech, které jsem během studia bez vašeho vědomí navštěvovala jsem objevila partu lidí, kteří se věnují něčemu, čím jsem byla a stále jsem fascinovaná. Fotografií divoké přírody. Od té chvíle, co jsem je poznala mi došlo, že můžu být přírodě mnohem víc na blízku než jako bioložka. Protože, co si budeme, jen tak bych v laboratoři na nějakého krásného medvěda nenarazila.
    Těžko říct, kdy by se mi znovu taková příležitost naskytnula. Možná, že by už po zkouškách bylo pozdě. Škola mi samozřejmě hodně dala, ze studia si něco málo odnesu, a hlavně jsem díky tomu přece vkročila do tohoto města, kde jsem objevila tuto skvělou partu fotografů. Takže vše, co se mohlo zdát pro mě jako ztráta času vlastně mělo své velké výhody.
    A ačkoli teď na nějakou dobu opustím signál i civilizaci, tak vám brzy napíšu a navštívím vás.

    Děkuji vám za všechno, mějte se krásně a budu od vás pozdravovat medvědy!

    Carol

  8. Milí rodiče,

    doufám, že se vám oběma daří dobře a že už se dědeček cítí lépe. Vyděsila jsem se, když jsem se dozvěděla, že je v nemocnici, ale Alice mě ujistila, že to není nic vážného.
    Píšu vám, protože vám musím něco říct a takhle je to pro mě snazší, než zatelefonovat. Snad mi to odpustíte.
    Mami, tati, vím, že byste ze mě chtěli mít lékařku stejně, jako jste vy. Maminko, uvědomuji si, že jsi doufala, že jednou převezmu tvou ordinaci a budu pokračovat ve tvé práci. Taky jsem se na to těšila a opravdu moc mě mrzí, že vás oba musím zklamat. To je na tom asi to nejhorší.
    Rozhodla jsem se ze školy odejít. Už dlouho cítím, že sem nepatřím a že medicína, která je nám předkládána, není to, co mám v životě dělat. Pořád chci pomáhat lidem a léčit je, ale musím se vydat svou vlastní cestou. Poslední kapka přišla před měsícem. V rámci své povinné praxe jsem zkusila jedné paní pomoct prostřednictvím bylinné tinktury. Nešlo o nic závažného a přišlo mi škoda zatěžovat ji dalšími syntetickými léky. Už tak jich měla naloženo víc než dost. Jenže lékař, pod kterým jsem pracovala, mě nahlásil na univerzitu, že prý hazarduji se zdravím pacientů. Jeden z profesorů, kterého jsem si vždycky moc vážila, si mě pak zavolal a sdělil mi, že používání alternativních metod není povoleno. Věřili byste tomu? Odkdy jsou bylinky alternativní léčbou? Zdravotní problémy oné paní po dvou týdnech ustoupily. I její ošetřující lékař uznal, že další léky nejsou třeba. Nemělo by to být to hlavní? Bylinkářství mě nadchnulo a ještě víc čínská medicína. Ráda bych šla dál touto cestou.
    Věřím, že mé rozhodnutí pochopíte. Že porozumíte tomu, že prostě nemohu dělat něco s čím nesouzním. Studium už jsem oficiálně ukončila. Příští týden se vrátím domů a řeknu vám k tomu víc.

    Těším se na vás a mám vás ráda.

    Vaše Bety

    1. Úkol splněn – postava je to představitelná a nese v sobě zajímavý příběh. Doufám, že se tu objeví další vaše úkoly – jen tak dál! ;)

  9. Mí drazí rodičové,
    nelekejte se, že Vám píši na papír (signál je tu v pohodě), ale tah propisky mě při tomto nelehkém rozhodnutí uklidňuje mnohem víc, než ťukání SMS do mobilu. Nechci význam tohoto dopisu nijak zvlášť obcházet a snažit se ho ukrýt ve zdlouhavých větách. Situace se má tak, že jsem se rozhodla definitivně skončit s touto školou. Jak jistě víte, celým dlouhým studiem veteriny mě doprovázel můj nejvěrnější přítel Rex. Vždy poznal, když jsem byla přepracovaná a vytáhl mě ven, jeho pravidelný dech a polibky mi snižovali neustávající nervozitu před zkouškou a v té sametové srsti jsem se dokázala hrabat celé hodiny. Jenže ten už tady není… Minulý týden, když jsem ho v naprosté panice vezla k opravdovému, zkušenému veterináři, došlo mi, jak špatná jsem. Vždyť jsem ani nedokázala vyprostit ten zatracený míček z jeho hrtanu. Sklouznul tak hluboko…. Veterinářka se mu snažila pomoct ze všech sil, ale když se začal jeho jazyk barvit do modra, věděla jsem, že je nejhůř. Ani improvizace v podobě kleští, které tu kluzkou mrchu nedokázaly uchopit, nepomohla. Navždy odešel za duhový most a mohla za to jen a pouze moje neschopnost.
    Hned po tomto incidentu jsem zamířila k vedení školy, vyzvedla, vyplnila a předala jim dokument o mém definitivním konci. Tohle už prostě bylo moc… Nevím, co budu dělat teď, ale pravděpodobně se brzy uvidíme.
    Srdečně Vás prosím o odpuštění za sabotáž moji budoucnosti a nesčetné množství rozpitých slz na tomto papíře. Doufám, že pochopíte, že jinak to nešlo.
    Vaše neschopná dcera

    (Tento příběh není pravdivý, ale pouze inspirovaný pravdou týkající se Rexe. Moje známá má totiž nádherného v budoucnosti týraného křížence NO z útulku. Znamená pro mě opravdu hodně a chodím ho navštěvovat několikrát týdně a je to naprosté zlatíčko. Asi před týdnem ale spolknul svůj nový míček a málem se udusil. Jazyk mu opravdu začal modrat, ale naštěstí to pro něj dopadlo dobře . V jeho případě pomohla právě excelentní improvizace paní veterinářky.)

  10. Ahoj mami a tati,
    asi vás překvapí, že vám píši dopis, ale na papíře se dokáži vyjádřit lépe. A také mě nikdo nepřerušuje a nepřemlouvá. Už jako malá jsem chtěla být slavnou spisovatelkou, psala jsem si deníčky, vymýšlela pohádky pro své kamarády a spíše než na hřišti, žila ve své fantazii. Já vím tati, že ses mne snažil přitáhnout k tenisu a mamka ke gymnastice, ale k ničemu to nebylo. Skončilo to tajnými návštěvami knihovny, kde jsem si mohla psát a číst po libosti. Možná i proto padla moje volba na pedagogickou fakultu, vždyť to má k psaní docela blízko. Jsem na konci třetího ročníku, docela mi to jde, ale už od prváku píši úvodníky pro Mladou frontu a sem tam mi vyjde článek v Reflexu. To je to, co mě opravdu baví! Rok mi trvalo sepsat své loňské putování stopem po úžasné Carretera Austral v Chile a minulý týden mi z nakladatelství Albatros odpověděli, že mi ho vydají. Mám obrovskou radost a doufám, že i vás můj úspěch potěší. Zároveň jsem dostala pracovní nabídku z Reflexu na celý úvazek jako redaktorka rubriky cestování. Rozhodla jsem se, že skončím se studiem a chci se věnovat jenom psaní. Mám v hlavě další knížku a nechci plýtvat časem na něco, v čem nevidím budoucnost. Povolání učitelky bych si vybrala jen proto, že nevím, co bych dělala jiného. Ale já už to teď vím! Moc si přeji, abyste mě v mém rozhodnutí podpořili a nepřemlouvali mne k setrvání ve studiu. Mám vás ráda.
    Posílám vám pusu a podrbejte za mne Merynku. Přijedu koncem měsíce.

    vilma

    1. Oh, úkol splněn. A myslím, že všichni držíme Vilmě palce – psaní je objevování vnitřní, cestování vnější. Tak ať jí to všechno klapne! ;)

  11. Milí rodiče,
    vím, že budete zklamaní, protože jste ve mě věřili, přáli jste si, abych něco dokázal. Podporovali jste mě celou dobu a za to Vám moc děkuji. Nikdy Vám to nezapomenu, ale já už takhle dál nemůžu. Chtěl bych, abyste ze mě měli radost, ale asi jinak, než si představujete. Chtěl bych, abyste mě brali takového, jaký jsem.
    Mami, ty to asi pochopíš, ale je mi jasné
    , že táta se s tím nikdy nesmíří….
    Zjistil jsem, že studium lékařství nebylo mým přáním, ale vaším. Studium je pro mě příliš těžké a nepřináší mi takovou radost, jakou bych si představoval. Chci život prožít jinak. Nechci se zabývat po zbytek života starostmi a trápením jiných lidí. Baví mě technika, baví mě železnice. Vím, že tohle povolání není ve vašich očích dostatečně reprezentativní, ale já nechci být reprezentativní, já chci být šťastný. Budu dělat práci, kterou mám rád. Vím, že jenom tak ji můžu dělat pořádně a pak v tom budu nejlepší. Pro mě není důležité, kolik za tu práci dostanu peněz, nebo na jakém žebříčku ve společnosti budu.
    Moje cesta vede jinudy než ta vaše. Snad to budete respektovat.
    Mám Vás rád
    Ivo

  12. Tak nejprve úkol z kurzu tvořivého psaní:
    “Kdo to byl?” rozzlobeně zařvala žena na dva malé kluky potom co jejich fotbalový míč proletěl jejím oknem.
    Byla už velmi rozzlobená, protože tito dva ji zlobili podobnými lumpárnami už dost dlouho. Chytila ty dva výtečníky za uši a zvedla je do vzduchu.
    “To on!” ukázali ti dva rošťáci jeden na druhého..
    “Tak uličníci a teď po sobě uklidíte a pak mi pomůžete na zahradě, abyste taky dělali něco užitečného.” promluvila žena k těm dvěma klukům zatímco viseli ve vzduchu. Obaořokývli i se škleby bolesti, protože je stále držela za uši. Pustila je a kluci se postavili na zem. Začali si mnout rozbolavělé uši.
    “Tak hybaj, smetáček a lopatka jsou u kamen!” ukázala jim směrem ke kachlovým kamnům.
    Kluci věděli, že ji navzdory věku neutečou a tak poslechli. Společně tedy zametli skleněné střepy z rozbitého okna.
    “Tak a teď mi půjdete pomoci na zahradu.” Kluci sklonili hlavu následovali ji.
    Nejprve je zavedla ke kůlně s nářadím a dala jim malé motyčky. Pak je zavedla k záhonu růží. “Tak pánové tohle vyplejete” a kluci se dali do práce.
    “Tak tady jste uličníci….”ozval se mužský hlas zpoza jejího plotu. Když se tam podívala uviděla jejich otce.
    “Kluci mi přišli pomoct se zahradou.” odpověděla žena
    “A hlavně vám zase vysklili okno, co?” poznamenal ironicky muž
    “Vůbec ne, zalhala nepokrytě žena.
    “Chtěli poradit s přírodopisem. Především s bylinkami.Mají za úkol sestavit si herbář.” odpověděla žena.
    Kluci v pozadí na záhonku jenom přikyvovali na souhlas. Muž se potutelně usmál a odešel.
    Kluci se vrhli k ženě a dali ji pusu na tvář.

    A teď cvičení z této strany:
    Mladá asi dvacetipětiletá dívka seděla u psacího stolu a přemýšlela o dopise, kteerý se právě chystala napsat svým rodičům. Před necelou půlhodinou zjistila, že ji vyšel pozitivně těhotenský test a snažila se vymyslet jak to má svým rodičům zdělit.
    Nakonec se sklonila nad papír a začala psát:
    Moji drazí rodičové,
    asi jste překvapení, že ode mne dostáváte tento dopis, místo toho, abych vám vše co vám zde píšu řekla osobně. Rozhodla jsem se odejít ze školy. Vím, mám těsně před zkouškama a nebojím se přiznat, že se bojím, že bych je neudělala, ale je tu ještě jeden důvod, proč odcházím…..jsem těhotná. Zatím sama ještě nevím jak to budu řešit….jestli si dítě nechám nebo jestli půjdu na potrat, to uvidím podle toho jak se tomu postaví otec dítěte…je to student ze Sýrie. Zatím o tom neví…těhotenský test jsem si dělala těsně před tím než jsem začala psát tento dopis. Prosím odpusťte mi, pokud jsem vás zklamala.
    Vaše milující dcera

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *