Cvičení: Dopis domů

Umění vykreslit postavu tak, že si ji čtenáři dokáží živě představit, je pro spisovatele životně důležitá dovednost. Schopnost ponořit se do její hlavy tak, že vzniká živoucí organismus a není to jen výcuc náhodných informací, které tzv. šustí papírem, rozhoduje v mnoha případech o úspěchu celého příběhu. Dnešní cvičení tvůrčího psaní se jmenuje Dopis domů a otestuje vás právě z vytváření dobře představitelných postav.

Zadání cvičení: Základní situace není nikterak složitá – student(ka) posledního ročníku vysoké školy píše důvěrný dopis svým rodičům, ve kterém se jim snaží vysvětlit důvody, proč se rozhodl(a) se studiem definitivně skončit. Ano, ví, že to má již za pár, ale jeho/její život se prostě začal ubírat jiným směrem a on(a) neví, zdali se ještě někdy na vysokou vrátí.

Napište tento dopis a zkuste být co nejvíce uvěřitelní a konkrétní. Milovaní rodiče by to měli pochopit, měli by tomuto nezvyklému rozhodnutí své dcery nebo syna maximálně porozumět. Zcela určitě bude obdržený dopis i emočně zatížený, což je v tuto chvíli jen žádoucí.

Tip: Jak dobře znáte svého hrdinu?

Tento dopis domů by neměl být příliš dlouhý, ale rozhodně by z něho měl být patrný charakter a život pisatele.

Tak co – přijmete dnešní výzvu? Vyzkoušejte si to, garantuji vám, že je to velká legrace! :)

Poznámka na konec: Další podobná cvičení tvůrčího psaní najdete zde.



Pojďte tvořit! 4000 účastníků, 9 let praxe a 98% spokojenost vám zaručuje osvědčený a osobitý přístup v úspěšných kurzech tvůrčího psaní (pro veřejnost i v těch online).

7 komentářů u „Cvičení: Dopis domů“

  1. Tak nejprve úkol z kurzu tvořivého psaní:
    “Kdo to byl?” rozzlobeně zařvala žena na dva malé kluky potom co jejich fotbalový míč proletěl jejím oknem.
    Byla už velmi rozzlobená, protože tito dva ji zlobili podobnými lumpárnami už dost dlouho. Chytila ty dva výtečníky za uši a zvedla je do vzduchu.
    “To on!” ukázali ti dva rošťáci jeden na druhého..
    “Tak uličníci a teď po sobě uklidíte a pak mi pomůžete na zahradě, abyste taky dělali něco užitečného.” promluvila žena k těm dvěma klukům zatímco viseli ve vzduchu. Obaořokývli i se škleby bolesti, protože je stále držela za uši. Pustila je a kluci se postavili na zem. Začali si mnout rozbolavělé uši.
    “Tak hybaj, smetáček a lopatka jsou u kamen!” ukázala jim směrem ke kachlovým kamnům.
    Kluci věděli, že ji navzdory věku neutečou a tak poslechli. Společně tedy zametli skleněné střepy z rozbitého okna.
    “Tak a teď mi půjdete pomoci na zahradu.” Kluci sklonili hlavu následovali ji.
    Nejprve je zavedla ke kůlně s nářadím a dala jim malé motyčky. Pak je zavedla k záhonu růží. “Tak pánové tohle vyplejete” a kluci se dali do práce.
    “Tak tady jste uličníci….”ozval se mužský hlas zpoza jejího plotu. Když se tam podívala uviděla jejich otce.
    “Kluci mi přišli pomoct se zahradou.” odpověděla žena
    “A hlavně vám zase vysklili okno, co?” poznamenal ironicky muž
    “Vůbec ne, zalhala nepokrytě žena.
    “Chtěli poradit s přírodopisem. Především s bylinkami.Mají za úkol sestavit si herbář.” odpověděla žena.
    Kluci v pozadí na záhonku jenom přikyvovali na souhlas. Muž se potutelně usmál a odešel.
    Kluci se vrhli k ženě a dali ji pusu na tvář.

    A teď cvičení z této strany:
    Mladá asi dvacetipětiletá dívka seděla u psacího stolu a přemýšlela o dopise, kteerý se právě chystala napsat svým rodičům. Před necelou půlhodinou zjistila, že ji vyšel pozitivně těhotenský test a snažila se vymyslet jak to má svým rodičům zdělit.
    Nakonec se sklonila nad papír a začala psát:
    Moji drazí rodičové,
    asi jste překvapení, že ode mne dostáváte tento dopis, místo toho, abych vám vše co vám zde píšu řekla osobně. Rozhodla jsem se odejít ze školy. Vím, mám těsně před zkouškama a nebojím se přiznat, že se bojím, že bych je neudělala, ale je tu ještě jeden důvod, proč odcházím…..jsem těhotná. Zatím sama ještě nevím jak to budu řešit….jestli si dítě nechám nebo jestli půjdu na potrat, to uvidím podle toho jak se tomu postaví otec dítěte…je to student ze Sýrie. Zatím o tom neví…těhotenský test jsem si dělala těsně před tím než jsem začala psát tento dopis. Prosím odpusťte mi, pokud jsem vás zklamala.
    Vaše milující dcera

    Odpovědět
  2. Milí rodiče,
    vím, že budete zklamaní, protože jste ve mě věřili, přáli jste si, abych něco dokázal. Podporovali jste mě celou dobu a za to Vám moc děkuji. Nikdy Vám to nezapomenu, ale já už takhle dál nemůžu. Chtěl bych, abyste ze mě měli radost, ale asi jinak, než si představujete. Chtěl bych, abyste mě brali takového, jaký jsem.
    Mami, ty to asi pochopíš, ale je mi jasné
    , že táta se s tím nikdy nesmíří….
    Zjistil jsem, že studium lékařství nebylo mým přáním, ale vaším. Studium je pro mě příliš těžké a nepřináší mi takovou radost, jakou bych si představoval. Chci život prožít jinak. Nechci se zabývat po zbytek života starostmi a trápením jiných lidí. Baví mě technika, baví mě železnice. Vím, že tohle povolání není ve vašich očích dostatečně reprezentativní, ale já nechci být reprezentativní, já chci být šťastný. Budu dělat práci, kterou mám rád. Vím, že jenom tak ji můžu dělat pořádně a pak v tom budu nejlepší. Pro mě není důležité, kolik za tu práci dostanu peněz, nebo na jakém žebříčku ve společnosti budu.
    Moje cesta vede jinudy než ta vaše. Snad to budete respektovat.
    Mám Vás rád
    Ivo

    Odpovědět
  3. Ahoj mami a tati,
    asi vás překvapí, že vám píši dopis, ale na papíře se dokáži vyjádřit lépe. A také mě nikdo nepřerušuje a nepřemlouvá. Už jako malá jsem chtěla být slavnou spisovatelkou, psala jsem si deníčky, vymýšlela pohádky pro své kamarády a spíše než na hřišti, žila ve své fantazii. Já vím tati, že ses mne snažil přitáhnout k tenisu a mamka ke gymnastice, ale k ničemu to nebylo. Skončilo to tajnými návštěvami knihovny, kde jsem si mohla psát a číst po libosti. Možná i proto padla moje volba na pedagogickou fakultu, vždyť to má k psaní docela blízko. Jsem na konci třetího ročníku, docela mi to jde, ale už od prváku píši úvodníky pro Mladou frontu a sem tam mi vyjde článek v Reflexu. To je to, co mě opravdu baví! Rok mi trvalo sepsat své loňské putování stopem po úžasné Carretera Austral v Chile a minulý týden mi z nakladatelství Albatros odpověděli, že mi ho vydají. Mám obrovskou radost a doufám, že i vás můj úspěch potěší. Zároveň jsem dostala pracovní nabídku z Reflexu na celý úvazek jako redaktorka rubriky cestování. Rozhodla jsem se, že skončím se studiem a chci se věnovat jenom psaní. Mám v hlavě další knížku a nechci plýtvat časem na něco, v čem nevidím budoucnost. Povolání učitelky bych si vybrala jen proto, že nevím, co bych dělala jiného. Ale já už to teď vím! Moc si přeji, abyste mě v mém rozhodnutí podpořili a nepřemlouvali mne k setrvání ve studiu. Mám vás ráda.
    Posílám vám pusu a podrbejte za mne Merynku. Přijedu koncem měsíce.

    vilma

    Odpovědět
    • Oh, úkol splněn. A myslím, že všichni držíme Vilmě palce – psaní je objevování vnitřní, cestování vnější. Tak ať jí to všechno klapne! ;)

  4. Mí drazí rodičové,
    nelekejte se, že Vám píši na papír (signál je tu v pohodě), ale tah propisky mě při tomto nelehkém rozhodnutí uklidňuje mnohem víc, než ťukání SMS do mobilu. Nechci význam tohoto dopisu nijak zvlášť obcházet a snažit se ho ukrýt ve zdlouhavých větách. Situace se má tak, že jsem se rozhodla definitivně skončit s touto školou. Jak jistě víte, celým dlouhým studiem veteriny mě doprovázel můj nejvěrnější přítel Rex. Vždy poznal, když jsem byla přepracovaná a vytáhl mě ven, jeho pravidelný dech a polibky mi snižovali neustávající nervozitu před zkouškou a v té sametové srsti jsem se dokázala hrabat celé hodiny. Jenže ten už tady není… Minulý týden, když jsem ho v naprosté panice vezla k opravdovému, zkušenému veterináři, došlo mi, jak špatná jsem. Vždyť jsem ani nedokázala vyprostit ten zatracený míček z jeho hrtanu. Sklouznul tak hluboko…. Veterinářka se mu snažila pomoct ze všech sil, ale když se začal jeho jazyk barvit do modra, věděla jsem, že je nejhůř. Ani improvizace v podobě kleští, které tu kluzkou mrchu nedokázaly uchopit, nepomohla. Navždy odešel za duhový most a mohla za to jen a pouze moje neschopnost.
    Hned po tomto incidentu jsem zamířila k vedení školy, vyzvedla, vyplnila a předala jim dokument o mém definitivním konci. Tohle už prostě bylo moc… Nevím, co budu dělat teď, ale pravděpodobně se brzy uvidíme.
    Srdečně Vás prosím o odpuštění za sabotáž moji budoucnosti a nesčetné množství rozpitých slz na tomto papíře. Doufám, že pochopíte, že jinak to nešlo.
    Vaše neschopná dcera

    (Tento příběh není pravdivý, ale pouze inspirovaný pravdou týkající se Rexe. Moje známá má totiž nádherného v budoucnosti týraného křížence NO z útulku. Znamená pro mě opravdu hodně a chodím ho navštěvovat několikrát týdně a je to naprosté zlatíčko. Asi před týdnem ale spolknul svůj nový míček a málem se udusil. Jazyk mu opravdu začal modrat, ale naštěstí to pro něj dopadlo dobře . V jeho případě pomohla právě excelentní improvizace paní veterinářky.)

    Odpovědět

Napsat komentář

 

Inspirativní newslettery

Item added to cart.
0 items -