Tohle je příběh Daniely, která se před třemi týdny přestěhovala do vašeho města, aby se tu vyrovnala s těžkým rozvodem.
Nyní se snaží seznámit s novými lidmi, protože si chce najít kamarády. Jeden ze soudedů ji tedy pozve na setkání místního “čtecího kroužku”.
A protože má Daniela knihy ráda, ani trochu neváhá a souhlasí. Je to přeci zajímavá příležitost, jak potkat někoho s podobnou náturou, že?
Na setkání přijde asi deset neznámých tváří. Soused, který akci pořádá u sebe v obýváku, všechny postupně uvede a pohostí mimo jiné skvělými domácími ovesnými sušenkami a silným čajem ze Srí-Lanky.
Jakmile se všichni usadí, soused vyzve pihatou paní po své levici, která tak trochu Daniele připomíná dalmatina, aby se všem představila.
Hned druhá osoba, trochu arogantní a až moc sebejistá žena středního věku, začne vyprávět svůj příběh nenaplněného mileneckého vzplanutí.
Daniela tomu nemůže uvěřit – od poloviny vyprávění si je 100% jistá, že právě tato Simona je příčinou jejího nešťastného rozvodu!
Daniela je v šoku a ze zbytku večera nemá vůbec nic. Potlačuje svůj vztek a nemůže se soustředit. Ostatní se příjemně baví, včetně té Simony, kterou by nejraději na místě roztrhala.
Nicméně se ovládne a po setkání čtecího kroužku, když už si všichni obouvají boty, sebere odvahu a pozve Simonu na drink do místní kavárny/baru Kahvipuu.
O půl hodiny později obě sedí u malého stolečku a čekají, až jim číšník přinese objednané koktejly…
Zadání cvičení: Teď přišla na řadu vaše spisovatelská chvíle – popište setkání těchto dvou žen a pokuste se dovyprávět můj rozehraný příběh. Můžete použít popis i dialog, podle toho, co se vám bude více hodit. Každopádně nezapomeňte na nějaké překvapení a zajímavou pointu!
A jako vždycky, tak i dnes platí – pořádně si to užijte! ;)
Poznámka na konec: Další podobná cvičení tvůrčího psaní najdete zde.
Obě ženy sedí u stolku naproti sobě, před nimi dva šálky s černou kávou, karafa vody a dvě skleničky.
“Takže,” pokusila se Daniela o úsměv, “jak dlouho už vlastně chodíte na tu skupinku?”
“No, to už je doba – uplynulo hodně vody, jak se říká,” odpovídá Simona a kýve hlavou.
Daniela by ji nejradši po té hlavě praštila, protože ji připadá strašně teatrální.
“To znamená?”
“To znamená asi tak pět let. Je to kvalitní čas, jak se uvolnit, pobavit a dokonce poučit z nezdarů a chyb,” Simona opět křikyvuje. “Jo, a tykáme si. Říkej mi Simono. Nebo zkráceně – Sim…”
“Dobrá, Simono. Hele, ten příběh, co jsi povídala. Říkala jsi ho tady poprvé? Přišlo mi, že…”
“Ale, Dani, prosímtě! Bylo to moc umělecké? To víš, já se do toho vždycky tak vžiji. Je ale pravda, že publikum to ocení.”
“Bylo to skutečně tak, jak si to popisovala?”
“Co myslíš?”
“No, ty události. Jak se ti ten muž zalíbil, jak jsi ho – no, vlastně dostala, jak ti začal nadbíhat…”
“Milá Dani, vždyť víš, že lidi mají rádi city – velké city, zvraty a obraty. Každý chce něco takového prožít… A když nemůže, rád si to aspoň poslechne.”
“A ta, které jsi přebrala manžela, si to taky ráda poslechne?!”
“Ale co tě nemá! Chápej, že to je jenom divadlo. Nic proti nikomu. Kdybych ji potkala – jakože jsem ji nikdy neviděla – klidně bychom mohli být kamarádky. Klidně bychom si mohli posedět u kávy, no jako teď my dvě.”
“Jako teď?” Daniela přestávala věřit svým uším. Ona to snad ví? Ona se ji snaží nějak uchlácholit?!
“Jak jsem řekla,” pokračovala Simona,”to vyprávění je pro mě příjemný relax a společenská událost. Nehledej v tom nic ze skutečného světa. Je to jenom příběh.”
“Aha, co kdybych ti řekla, že já jsem ta ženská, které si přebrala muže?!”
“Co prosím?”
“Že jsem to já, komu si odvedla chlapa. Zařadíš si to do příběhu? Budeš to dál vyprávět pro pobavení? Budeš dál s celým tím svým příběhem tak spokojená?”
“To že jsi ty? To… vůbec… Vážně?”
“Jo, vážně. Nesedí ti to?”
“Já to fakt nemyslela nějak špatně. Hodně věcí bylo řečeno – přehnaně. Fakt nic osobního…”
“Nevadí. O nic nejde,” pokyvuje hlavou Daniela,”mám pro tebe návrh, takový nápad.”
“Jaký?”
“Příště, až se sejde ta skupina, budeš jim všechno vyprávět znovu. Ale celý příběh! Že ses pak potkala s tou ženskou v kavárně a že byla naštvaná a že tě donutila říkat celý příběh. A taky s tím, že se ona přestěhovala a pořád se vyrovnává s tím rozvodem.”
“No, to… přece…”
“Ale ano,” trvá na svém Daniela,”buď to budeš vyprávět celé ty, nebo to příště povyprávím já – ať už tam budeš, nebo ne. Všichni pochopí, o koho jde.”
“To neuděláš!”
“Tak se nech překvapit příště!”
“To bys byla pěkná mrcha! Zkazila bys mi skupinu. Už bych pak nemohla…”
“Aspoň víš něco z toho, jak chutná zkažený život! Jenom něco málo z toho…”
“Jsi zahořklá ženská! Nic ti to nepomůže! Toho svýho chlapa si klidně můžeš vzít zpátky! Nejsme spolu. Bylo to jen na chvíli. Nemůžu za to, že se chtěl rozvádět. Je to taky tvoje vina. Neuměla sis ho přitáhnout. Jsi docela omezená!”
“Za to ty jsi hvězda!” vyhrkla Daniela, vyskočila, a utekla z kavárny.
Dlouhou dobu přemýšlela. Co když udělala chybu? Co když je vážně omezená? Nevšimla si toho, co bylo potřeba? Mohla to všechno odvrátit?
Na příští skupinku vyprávěných příběhů přišlo opět deset stále neznámých sousedů. Simona chyběla. Daniela se kousla do rtu. To už byla vyzvána, aby vyprávěla nějaký – možná i svůj – příběh.
Začala povídat. Jak se dvě ženy, vlastně tak nějak známé, sešly u kávy, a jedna popisuje druhé, jaký má úspěch u mužů, a druhá líčí první, jak ji její muž podvedl. Daniela zjistila, že příběh vypráví jinak, než byla skutečnost. Zjistila, že mění okolnosti, že se vynořují okolnosti nové, na které nemyslela, že se nakonec příběh vypráví sám a ona jej pouze postupně tlumočí. Už jí nešlo o to, aby všichni poznali, že to byla Simona, už to nebylo o světě, ale o tom, co potřebovala najít. Nechala Simonu být. I tak vypustila páru. Ztratila dřívější hořkost. Ztratila na chvíli sebe v ne zcela pravdivém vyprávění.
Po skupině ji oslovil muž. Moc ho nebrala vážně, ale říkal něco o tom, že při tom svém povídání vypadala moc zajímavě. Daniela si nepamatovala přesně – možná si ani nechtěla pamatovat – ale on, ten, co ji oslovil, zřejmě použil slova jako “přitažlivě živá žena”.
Když šla ulicí domů, došlo jí to. Aha, takže takhle to Simona dělá!
Usmála se – třeba bychom mohly být kamarádky?… Třeba. Ale až za nějakou potutelnou dobu.
Simona měla odvrácenou hlavu a vyhlížela obsluhu. Zato Daniela měla pocit, že právě spolkla vysoké napětí. Teď budu mít slovo já, pomyslela si a upřeně hleděla na její hřívu bohatých vlasů. Konečně obě dostaly vídeňskou kávu s ohromnou čepicí šlehačky. Daniela neoddolala a pomalu začala vychutnávat vrcholek bílé dobroty. Začala si chystat ohnivá slova, když ji Simona předběhla. Byla skleslá, ruce schované pod stolem a nepřítomně civěla na kávu. Najednou se vytratilo sebevědomí i její energie. “Děkuji, že jsi mě sem vzala. Mám teď hodně špatné období. Víš, mého přítele jsem tak moc milovala,” odmlčela se, oči upřené na šlehačku, která se pomalu roztékala. Daniela chtěla vyjeknout O co tady k sakru jde? Myšlenky ji v hlavě vířily a už, už chtěla spustit. Simona byla rychlejší. “Dokonce se kvůli mě rozvedl, jenže po půl roce soužití zjistil, že jsem úplně jiná než byla ona. Začalo se mu po ní stýskat a pak se přiznal, že ji má tolik rád, že se k ní vrátí. Najednou byl pryč. Víš Danielo,” poprvé zvedla oči a podívala se na ni. Po tváři ji stékala slza. “To není všechno. Můj syn leží po autohavárii v nemocnici. Mám o něj tak velký strach, že nějaký rozchod s přítelem je jen malichernost. Jen mi je líto jeho ženy. Snad znovu najdou k sobě cestu.” Daniela byla odzbrojená. Nezmohla se ani na jediné slovo. Teď stydla káva i jí. Simona se už nestyděla a tiše plakala. “To, že jsem se dnes smála byla jedna veliká přetvářka. Myslela jsem, že mi to na chvíli pomůže zapomenout. Nepomohlo. Jsem ráda, že tu sedím a můžu ti všechno říct”, utřela si kapesníčkem oči. “V tom autě seděl i můj tatínek. Měl mě moc rád, ale už nesplní svůj slib.” Zase se rozplakala. “Danielo, já prý mám starší sestru. Moc jsem ji chtěla poznat, nemám žádné sourozence. Prý ji říkával – ty moje Čečetko – jako mě. Měla vlasy samý zlatý prstýnek a v nich tmavě modrou mašli s malinkými růžovými králíčky. Podívej”, vytáhla zlatý řetízek s přívěskem, který byl dosud schovaný pod svetrem. Na řetízku se houpala malá ovečka, která měla místo zvonečku modrý kamínek. Daniela si nevědomky sáhla na hruď. Tam se skrýval přívěsek s ovečkou a modrým kamínkem. Čečetka si vzpomněla i na modrou mašli.
Moc pěkné, díky za sdílení!
„Asi se divíš, proč jsem tě sem pozvala,“ usmála se Daniela a nechala tu větu viset ve vzduchu. Simona se ale k reakci neměla, tak pokračovala. „Víš, já zažila něco podobnýho, ale jak se tak říká z druhý strany.“
„Doufám, že mě nebudeš kádrovat,“ ohradila se Simona a bylo na ní vidět, že se jí začátek rozhovoru ani trochu nelíbí.
„Co blbneš, jasně že ne, rozhodně nepatřím mezi ty, by si chladili žáhu na někom, koho se moje problémy netýkaj,“ řekla a byla celkem překvapená, že jí nemusí lhát. Tohle byl totiž právě opačný případ. Jestli té krávě něco dovolí, tak to bude právě pocit viny, který ji naservíruje vařící a nechá jí ho sežrat, ať si spálí hubu.
„Tak o co ti jde?“
„Jestli dovolíš, tak ti nejdřív řeknu, co se mi stalo. Pak bych se tě chtěla na něco zeptat.“
Simona se tvářila nepřístupně, ale když číšník položil koktejly na stůl, její pohled se ze stádia diamantu dostal do stavu benevolentní křídy.
„Proč vám to s tím chlapem nevyšlo? Zdálo se mi, že jsi říkala, že se kvůli tobě rozvedl. To už je přece výhra, ne?“
„Kulový. Jasně rozved se. Pořád mi to sliboval a kde nic tu nic, tak jsem mu položila nůž na krk. Buď ona nebo já. Asi to zabralo. Bůh ví proč. Pořád říkal, že ta jeho megera stojí za hovno.“
Daniela měla sto chutí vyškrábat jí na místě oči, ale ovládla se a raději nervózně srkala koktejl, až se dostala na dno a brčko začalo srkavě nabírat vzduch. Simona jako by si toho nevšimla, pokračovala.
„Nějakej čas to bylo fajn, tak měsíc, možná dva, bůh ví, kdy se to zlomilo a začal se ke mně chovat jako ke svý starý. Prostě kripl, najednou jsem si připadala jako v base. A začal domů chodit pozděě, prej že má hodně práce, ale v kanclu nebyl, volal jsem mu tam a odcházel vždycky o půl čtvrtý. Ke mně dorazil až po šestý. Chápeš? Po šestý. Ale já ho milovala, takže jsem, si hodně dlouho nepřipadala jako ta největší píča. To až potom, co jsem zjistila, že mi zahejbá s jednou čůzou od nich z kanclu.“
„Fakt? Jak jsi to, proboha zjistila?“
„To je jedno, jak to tak většinou bejvá? V posteli to stálo za prd, a tak nějak celkově se to celý sralo. No asi to taky znáš, ne?“
Jakpak by to neznala.
„Jednoho dne jsem se rozhodla, že si ho v práci vyzvednu a nachytala jsem ho, jak si to s ní rozdává. Přímo při tom, chápeš?“
Chápala, taky něco podobnýho zažila. „Cos udělala?“
„Co myslíš? Vzala jsem do ruky první věc, která byla poblíž. Nůž na dopisy to byl. Prostě jsem mu ho vrazila do zadku.“
„Vážně?“
„Že váháš,“ řekla Simona a bylo vidět, že jí ta vzpomínka těší.
„To bych asi nedokázala,“ kroutila hlavou Daniela. Opravdu, když ho v podobné situaci nachytala, a teď už nepochybovala, že ta pod ním byla právě+ Simona, jen se beze slova otočila a zmizela. Než si stačila rozmyslet, jestli mu má odpustit nebo sbalit kufry, odstěhoval se sám.
„Představ si, že mě ten debil zažaloval za ublížení na zdraví. Stálo mě to deset tisíc, ale za tu jizvu na jeho prdeli mi to stálo. Jen lituju toho, že jsem s tím nožem trochu víc nezaviklala.“
Daniela pila už třetí drink a její obdiv k Simoně stoupal. Než se toho večera rozešly, staly se z nich největší kamarádky. Spojovala je totiž jedna ze základních lidských vlastností, nenávist.
Co všechno se v kavárně Kahvipuu nedá zaslechnout. ;)
Drsné, ale zajímavé zadání. Uf