Je zvláštní pozorovat se. Koukám na sebe a přemýšlím, proč vlastně rád píšu. Kolik impulsů může být k tomu, aby něco vzniklo? Miliony; ale nejčastější jsou tyto tři – peníze, sláva, úspěch. Přitom se domnívám, že by měl být jenom jeden – radost.

Někomu se to podaří spojit. Jiní skončí honěním se za něčím iluzorním stejně, jako když se pes snaží zakousnout se do vlastního ocasu. A tak to znamená většinou neúspěch a velké zklamání. Vždyť kolik lidí se přihlásilo do Superstar?! A kolik jich opravdu uspělo? Spočítáte je na prstech jedné ruky.

Každopádně se dá poznat, kdy člověk pouze kalkuluje, a kdy píše jen tak z lásky. Někdy se dívám na televizi a nestačím se divit, jak velká je to manipulace s divákem. Sám studuji tvůrčí psaní, takže znám pár pravidel jak upoutat, kdy má přijít zvrat, aby byl příběh zajímavější apod. Většina současných filmů jsou přímo učebnicovým příkladem, jak by to mělo vypadat, aby vše bylo OK. Evidentně to funguje.

A všichni jsou z toho přesycení. Neexistuje zápletka, kterou by průměrný člověk dnešní doby neznal. Neexistuje hrdina, který by ho překvapil a zaujal něčím opravdu zvláštním. Začínáme se vskutku točit dokola. Jenomže tomu psovi se smějeme!

Kdy narazíme a uvědomíme si, co se to děje? Je ale nějaká jiná cesta? Kam se to řítíme a kdy to skončí? Logicky to totiž někde musí mít konec. Přece nemůže být každý rok nová bílá a ještě více černější barva.

Ray Bradbury má jasno – dobré psaní je psaní z radosti. Tím se uvolňuje něco nepopsatelného, něco krásného a na spodních vlnách přitažlivého. Daniela Fischerová dlouho psala tzv. na smlouvy, a pak si jednoho času “odběhla” a v mezičase, jen tak pro osobní potěšení, začala psát svůj první román Happy end. Po, tuším že to bylo čtyřech letech, ho dopsala a kritika je z něj unešená. Taky za Happy end dostala hned několik ocenění!

“Jenomže, to se hezky řekne. Oni jsou už známí, oni si to mohou dovolit, že?” slyším někoho remcat. Musím s tím nesouhlasit, i když nemám moc argumentů proti. Jsem přesvědčen, že ta čirá radost, skvostné potěšení z tvorby tomuhle světu chybí. A to čím dál tím víc!

To, že jsme se naučili vydělávat na ostatních, je všem jasné – je to holý fakt 20. a 21. století (a možná nejen těchto dvou). Ale umění má být přeci tajemné, nevšední a hluboké; ne šablonovité, strohé a psychologie zneužívající.

Možná, že se ale pletu. Třeba jsem jenom bláhový idealista, který si rád píše pro radost. Nebo je to můj osobní egoismus? Bohužel neznám na otázky z tohoto textu uspokojivé odpovědi …

Kurzy tvůrčího psaní Reného Nekudy Pojďte si hrát, tvořit a rozvíjet se!
Aktuální nabídka kurzů tvůrčího psaní pro veřejnost »

5 komentářů

  1. Eva Blazkova 29. 9. 2009 – 05:08

    co k tomuhle rict, touzim k tomuhle dat smysluplny komentar, jedinne co me napada je – s eleganci a jednoduchosti receno a ja nekde uvnitr citim, ze tak to ma byt se vsim. Vse by melo cloveku davat poteseni a radost, to je cesta uspechu, ne kolik je na konte nul, to by melo prijit az po sleze :D :)

  2. Jana 27. 2. 2011 – 19:12

    Děkuji za zajímavý článek.
    Trochu tápu ve svých motivech. Mám za to, že chci psát pro úspěch. Ten si představuji tak, že lidé budou chtít číst to, co napíšu a budou z toho mít stejně silný zážitek jako mám já sama z dobrých knih. Že napíš něco, co mě nadchne, co bych si sama chtěla přečíst a co nadchne i jiné lidi (čím více, tím lépe). Je takový motiv nesprávný?
    (Btw., mým motivem není radost z psaní, protože tu nemívám. Když píšu, jsem v transu, cítím úzkost, motá se mi hlava a všechno je zmatené, dokud nedopíšu poslední větu. Pokud se mi to náhodou líbí, pak ano, pak mám radost. Hm. Milý René, co si o tom myslíš? :))

    1. René Nekuda 27. 2. 2011 – 22:52

      Myslím si jen to dobré, protože s komentářem souhlasím a domnívám se, že tyto pohnutky jsou pro někoho zcela adekvátní. ;)

  3. Zůza 10. 6. 2013 – 10:02

    Píši povídky na různé stránky, kde si je mohou přečíst i ostatní. Myslím, že je to cesta, jak začít se psaním. Pokud jde o motiv, proč vlastně píši, z části je to radost, ale hlavně to, že stvořím nějaké postavy, nějaký příběh. Takže mi vlastně nejde úplně jako o psaní jako takové, ale spíše ten celek, který z toho vznikne. Často se trápím, protože po přečtení kapitoly si říkám, že to není tak dobré, jak bych si to představovala, psaní je málo nápadité, někdy i kostrbaté a dialogům občas sama nevěřím. Nevím, co s tím. Nejspíš bych si měla vše znovu přečíst a opravit, ale nějak to ani nechci opravovat. Je to jako kdybych přímo „trvala“ na první verzi, která je očividně nedokonalá. Nemáte nějaký nápad/radu, který by mně mohl pomoci (jiný než znovu si přečíst povídku)? Co myslíte se má hlavně popisovat v jednotlivých scénách?

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *