Jak vznikají tzv. klišé a proč je dobré se jim vyhýbat? + Jak zlepšit vaše psaní a odlehčit ho od klišé? To jsou hlavní témata dnešní lekce kurzu Základy tvůrčího psaní.
📚 DOPLŇKOVÉ MATERIÁLY
#3 Klišé
Jak vznikají tzv. klišé a proč je dobré se jim vyhýbat? + Jak zlepšit vaše psaní a odlehčit ho od klišé? To jsou hlavní témata dnešní lekce kurzu Základy tvůrčího psaní.
📚 DOPLŇKOVÉ MATERIÁLY
Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…
Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.
Myslím si, že pro člověka, který je popsán ve videu (jedná se tedy o někoho, komu očividně velmi záleží, na tom jak vypadá), by mohlo být zajímavé, kdyby měl vadu, která by ostatní odrazovala.
Např.: nesnesitelně mu zapáchá z úst, neumí se při konverzaci dívat do očí, při řeči koktá a zadrhává se.
Tyhle nedostatky se pak snaží vynahradit tím, že sportuje, chodí ke kadeřníkovi a vypadá velmi působivě a upraveně. Tím se snaží udělat dobrý první dojem, aby vynahradil jiné nedostatky.
Ano, tenhle typ úvah je moc fajn.
Vady na kráse:
Smrad z úst po pití přílišného množství zeleného ječmene.
Skáče do řeči s trapnými průpovídkami a když na to lidé nereagují, zopakuje svůj vtip znovu, protože si myslí, že ho lidé přeslechli, a proto se nezasmáli.
Vypráví příběhy o tom, jak je chudý a jak je k němu svět nespravedlivý, aby za něj druzí (neochotně) zaplatili útratu.
– Ranní slunce chutná jako cukrová vata. Je křehké a sladké. To tak je, když se rodí něco nového.
– Její hlas voní jako rozkvetlá louka. Když zavřu oči, mohu se v mysli natáhnout po stéblech trávy a vykročit bosýma nohama po nocí ochlazené zemi. Jako tehdy na chatě u babičky Josefíny.
– Ta hudba zněla těžce jako když umírá rodina křečků v osamění a bez pomoci. Jak jen jsi krutá přírodo! Vlastně pardon. “Karle, prosím, už nehraj!”
– Červená barva chutná jako tanec v rozevlátých šatech uprostřed jablečného sadu. Když dupeš do hlíny ploskama nohou, extakticky zakloníš hlavu a nasaješ do plic vzduch, ucítíš vůni zralého ovoce.
– Noční bouřka je hořká jako vysokoprocentní tmavá čokoláda rozpuštěná v mléce. “To prostě pít nechceš.”
– Podzimní vítr zní jako závod tisíců vlaštovek.
– Vzhled hašlerky je jako krovka brouka rozpitého v inkoustu.
– Bolest zubů je jako polechtání motýlího křídla v porovnání s porodem. Možná ani smrt tolik nebolí!
– Jeho chůze zní jako nic v porovnání s jemným našlapováním baletky.
– Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se v mysli sirky. Tak to má každý pyroman.
Moc zajímavý týpek!
Z přirovnání se mi nejvíce líbí benzín a podzimní vítr.
Díky za sdílení a jen tak dál! ;)
Zdravím,
vím, že se má práce bude trošičku lišit od zadání, ale jak jsem se rozepsala, zatoulala jsem se v úvahách o tom, jak lidé působí na první pohled, jací opravdu jsou a jak to afektuje naše vztahy. A už jsem nemohla přestat.???? Chtěla jsem se podělit.
“Dřív nebo později tě to přejde, Ebigale, věř mi.” Povzdechla si matka poté, co si vyslechla dceřino okouzlené vyprávění ohledně nového chlapce. Vzpomněla si přitom, jak nadšená zprvu bývala z jejího otce ona sama a teď Ebigale vychovává jako samoživitelka.
Mezi zamilovaností a láskou je zásadní rozdíl, který matka dříve neznala. Zamilovanost je pohádka, láska je bolest. Mnozí si myslí, že když přijde bolest – náraz na skálu negativních potahových vlastností protějšku, je čas vztah ukončit. Ve skutečnosti je to první zkouška. Ta, když se ale překoná, není nad větší pocit bezpečí.
“Víš, zlato, toho člověka, o kterém mi vyprávíš, neznáš ty, znají ho zatím jen tvé oči.”
Ebigale na to neodpověděla, cítila, že matka ví, o čem mluví.
Kateřina
Hezký den????
Díky moc za sdílení! Ano, není to vyloženě řešení tohoto cvičení, ale mimo to také není. ;)
Další horký den na pláži. Další divní lidé kolem. Jak se říká, dokud neotevřou pusu, je to docela v pohodě. Znechucená špatným dnem v práci jsem si lehla na deku a rozlížela se kolem. V zorném poli utkvěl můj pohled na mladého plavčíka. Jujky, jujky. Pekáč buchet, široká ramena, blonďaté mokré kadeře a oči jako voda za ním. Lapala jsem po dechu při každém jeho kroku, když vycházel z vody. Červené šortky svítily na bílé pokožce. Au…bože, on se neopaluje? Vždyť je jak vápenka. To nevadí. Sledovala jsem, jak prochází kolem dychtivých žen, ležících na osuškách v písku. Jedna dokonce žadonila o natření zad krémem. Mrcha. Už už natahuju ruku na pozdrav, ale okamžitě jsem ji stáhla zpět. Gesto jeho odmítnutí mluvilo za vše. Au podruhé. Co to bylo, ptala jsem se sama sebe. No to je ale arogant. Nedalo mi to, a také jsem zamávala držíc v ruce krém. Odbyl mne stejným způsobem. Rukou si prohrábl vlasy a ukázal mi záda. Krásná záda. Svaly pěkně hrály jako pražský orchestr v Národním divadle. Dokráčel k plavčíkovému stání. Musel vědět, že na něho upírá zrak půlka pláže. Rouztoužené ženy a muži, kteří ho toužili nejspíš vykastrovat. Před obecenstvem předváděl dokonalý dosed na plavčíkovu židli. Málem mi uniklo z úst to krásné ááách. Místo toho jsem propukla v hysterický smích. Asi karma zdarma, říkala jsem si v duchu, když jsem viděla, jak padá na záda, nohy vyhozené do vzduchu. Ruce se na okamžik proměnily v lachtaní ploutve. Vyskočil na nohy a zahihňal se. K mým uším dolehl děsivý skřehotavý zvuk. Mráz mi přeběhl po zádech. Zatřásla jsem hlavou na znamení, jak jsem hloupá a utíkala jsem do moře si zaplavat.
– Ranní slunce chutná jako jablko namočené v čokoládě
– Její hlas voní jako čestvě nařezané tulipány
– Ta hudba zněla těžce jako kdyby zrovna někdo umíral
– Červená barva chutná jako když se kousnu do jazyka a teče mi krev
– Noční bouřka je hořká jako manželovy výtky na mou adresu
– Podzimní vítr zní jako když vytlačím z tuby tužidlo na vlasy
– Vzhled hašlerky je jako rovnoběžný obdélník
– Bolest zubů je jako když mne napadne medvěd a trhá mne na kusy
– Jeho chůze zní jako když bowlingová koule se valí na kuželky
– Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se hada, který se svléká z kůže. Stejně nebezpečné a stejně nechutné.
Milá Evo, ten plavčík je výborný, pointa je moc dobrá. Z přirovnání se mi rozhodně líbí chůze, podzimní vítr a hlas. Dobrá práce – jen tak dál!
Takže jak to bylo s tím hrdinou? Má průzračné modré oči? Že by byl alkoholik? Nebo nosí čočky? Nebo to může znamenat, že je nevidomý? Podle kresby bych tipovala, že je ochrnutý. Ale proč má na břiše ten pekáč buchet? Neměl by ho dát raději na stůl? Možná by si pak mohl normálně sednout. Možná, že leží na kanapi, a pekáč buchet si dal na břicho, aby mu ty buchty nikdo nesnědl. Hamoun. Jaké buchty tam má? Makové já nerada a povidlové jsou někdy kyselé. Nejradši mám tvarohové s rozinkama. Zpět k týpkovi. Napůl leží, napůl sedí na tom gauči. “Ahoj, můžu si přisednout? Zajímá mě, co to máš dobrého.” “Promiň, drahoušku, já už tady na někoho čekám.” – mává na kohosi za mými zády. “Peťulko, to je dobře, že jdeš!” – otočím se a udělám místo Peťulkovi. Je to dvoumetrový nabušenec s vyholenou lebkou a vytetovaným diamantem na krku. Objímá modroočka a spolu se pouštějí do buchet. Nedá se nic dělat. Koupím si v pekárně donut.
– Ranní slunce chutná jako citronová zmrzlina, ale jenom na podzim. Na jaře chutná jako panák rumu vylepšený chilli papričkou.
– Její hlas voní jako třešňová štáva.
– Ta hudba zněla těžce jako když se snažíte prošťouchnout ucpaný odpad.
– Červená barva chutná jako latexový nátěr.
– Noční bouřka je hořká jako zelené slupky ořechů.
– Podzimní vítr zní jako vlnění hliníkového plechu.
– Vzhled hašlerky je jako obsidián z minecraftu.
– Bolest zubů je jako vrtání rozžhavenou lešenářskou tyčí, ale když si necháte píchnout novokain, změní se tyč ve vlažný rampouch.
– Jeho chůze zní jako kamenná lavina.
– Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se ocásku velké požíračky a doufat, že si toho nevšimne.
Nabušenec vypadá zajímavě. Z přirovnání se mi nejvíce líbí podzimní vítr a hudba. ;)
Děkuju. Uznávám, že latex nepřijde hned každému k chuti. :D
Dobrý večer, posílám oba vypracované úkoly.
Zase se na něj všichni dívají. Chlapci rudnou závistí a dívkám se podlamují kolena. Takhle to chodí od té doby, co Daniel nastoupil na střední školu v Brně. “Ahoj Danieli,” zdraví ho nadšeně slečny každé ráno, když ho spatří ve škole. Daniel jim odpoví atraktivním úsměvem a pokračuje dál ve svém dni. Nikdy jim neodpověděl slovy. Jen se usmál. Občas možná i mrknul nebo je sjel pohledem, ale nic víc. Byl tajemný. Z toho dívky šílely nejvíc. Jejich hlavy jim mohly vybuchnout zvědavostí a představivostí, když si domýšlely, jaký Daniel je. Umí skvěle líbat? Je dobrý v posteli? Je romantik? Jedno je jisté a to, že není atraktivní pouze jeho úsměv, ale celá jeho existence. Jeho husté tmavé vlasy byly stvořené přímo pro něj. Jeho obličej obsahuje modré pronikavé oči a další rysy, které by se daly přirovnávat k božské kráse, div se nejmenuje Dorian. A to jeho tělo. Připomíná řecké sochy. Zato chlapci ho nemají rádi ani trošku. Závidí mu každý aspekt jeho těla. Před kamarády ho pomlouvají a dělají si z něj srandu, ale každý z nich si přeje být jako on. Daniel zvedl laťku tak vysoko, že mu nemůže nikdo konkurovat. Všichni Daniela neustále pozorují. Ale nikdo ho doopravdy nezná. Nikdo neví, kolik večerů Daniel strávil před zrcadlem se zhnusením v očích. Jeho tělo mu přijde příliš nedokonalé. Jelikož je neustále pozorovaný, tak chce vypadat co nejlépe. Všichni ho tak vidí, ale on sám sebe ne. Každý den se váží a kontroluje. Je tím až posedlý. A všechny ty dny, kdy nedokáže odpovědět slečnám, protože si je sám sebou nejistý. Jediné na co se zmůže, je úsměv. A jak moc miluje donuty polité šmoulovou polevou. Ano, šmoulovou. Za den jich snědl přibližně pět. O to víc musel v posilovně spalovat. Kvůli tomu se jeho rodina přestěhovala do Brna. V Praze byl jediný obchod, který takové zvláštní pochutiny prodával. Potřebovali někam hodně daleko. No jak už jste si asi všimli, Daniel je obyčejný člověk z masa a kostí.
– Ranní slunce chutná jako horký čaj v zimě.
– Její hlas voní růžově jako laskavost se špetkou lásky.
– Ta hudba zněla těžce jako silné zemětřesení.
– Červená barva chutná jako zrada i spása zároveň.
– Noční bouřka je hořká jako kafe.
– Podzimní vítr zní jako dřevěné flétny.
– Vzhled hašlerky je jako krabička od AirPodů.
– Bolest zubů je jako řinčení příborů.
– Jeho chůze zní jako skřípání starého pantu.
– Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se oboustranného meče.
Ano, Daniel je moc pěkná postavička. Šmoulové donuty z něho dělají rozhodně netradičního svalovce. :)
Z přirovnání se mi nejvíce líbí asi vůně benzínu.
Dobrý den, posílám, co mě napadlo na téma svalovce.
Zdánlivě dokonalý muž
Blížil se večer a dvacetiletá Emily se rozhodla, že se půjde podívat na pouť. Neměla s kým jít, a tak se rozhodla jít sama. Nijak zvlášť jí to nevadilo, stejně si nejvíce užila chvíle strávené o samotě. A protože cesta na pouť vedla přes les, tak se mohla těšit na klid. Emily ještě zkontrolovala, jestli má všechno, co potřebuje ve svém batůžku a vydala se na cestu. Emily se blížila svým pomalým krokem k lesu. Říkala si: “Snad tady nikoho nepotkám a budu si moci v klidu přemýšlet.” Když vstoupila do lesa, nikoho neviděla, a tak se ponořila do svých myšlenek. Najednou jí, ale někdo vyrušil. Emily se vrátila zpátky do přítomného okamžiku a pohlédla na muže, který stál opodál. Byl to mladý muž s modrýma očima a s vypracovanými svaly. Mohlo mu být kolem pětadvaceti let. Muž jí oslovil: „Dobrý den, nevíte, jak se dostanu na pouť?“ Emily mu odpověděla: „Ano vím, jak se tam dostat. Zrovna tam taky jdu.“ Muž: „Aha, mohl bych jít s Vámi. Nevadilo by Vám to?“ Emily: „Měla jsem sice jiné plány, ale přece Vás tady nenechám.“ Muž: „To je skvělé. Rád Vás doprovodím. Jmenuji se Jack.“ Emily: „Jsem Emily.“ Jack: „Nenapadlo mě, že tady někoho potkám. Myslel jsem, že budu cestou přemýšlet o všem možném.“ Emily: „Myslela jsem si to samé. Víte, mám ráda svůj klid.“ Jack: „To já taky, ale jsem rád, že jsem Vás potkal.“ Jack se na Emily usmál. Emily: „Čeká nás ještě dlouhá cesta. Můžeme si tykat?“ Jack: „Klidně, to je dobrý nápad.“ Chvíli šli tiše lesem. Najednou uslyšeli nějaký hluk. Dívali se odkud ten zvuk přichází. Zdálo se, že se k nim někdo blíží. V dálce spatřili nějakého muže. Vypadal divně. Jack i Emily trochu zrychlili krok. Muž je zahlédl a rozběhl se za nimi. Jack i Emily se vyděsili a začali utíkat. Ten muž byl ale rychlejší a za chvíli je dohonil. Muž: „Počkejte, chci se jen na něco zeptat.“ Emily a Jack se rozhodli počkat. Muž: „Promiňte, nevíte, jak se dostat z lesa? Už tady bloudím několik hodin.“ Emily i Jack se na sebe podívali. Ucítili, jak muž páchne alkoholem. Emily: „Musíte jít pořád rovně.“ Muž se zakymácel a málem spadnul na Emily. Jack ho odstrčil a řekl: „Dávejte pozor.“ Muž: „Promiňte, nedokážu jít pořád rovně.” Emily se potichu zeptala Jacka: „Co budeme dělat?“ Jack: „No, buď ho tady můžeme nechat, anebo ho vezmeme s sebou.“ Emily: „Já mu moc nevěřím.“ Jack: „Nemůžeme ho tady nechat.“ Emily: „Dobře, půjdeme s ním. Musíme si na něj dávat pozor.“ Jack: „Můžete jít s námi.“ Muž: „Díky.“ Chvíli tiše šli. Muž se potácel vedle nich. Muž se zeptal: „To je tvoje holka?“ Jack nevěděl, co má říct. Po chvíli řekl: „Jo, to je moje holka.“ Emily se na něco překvapeně podívala, ale neprotestovala. Říkala si, že bude lepší, když si bude myslet, že je Jackova holka. Muž řekl Emily: „Líbíš se mi. Co kdybych vyzval tvýho přítele na souboj?“ Emily: „Ne.“ Jack: „Dobře, přijímám výzvu. Tak ukažte, co umíte.“ Oba se začali prát. Jackovi se dařilo líp, protože byl silný. Muž moc silný nebyl, a ještě k tomu měl problém s koordinací. Jack dostal muže na záda a držel ho na zemi. Jack: „Uznejte, že jste prohrál.“ Muž: „Uznávám.“ Jack: „Takže nám dáte pokoj.“ Muž: „Dobře.“ Jack ho pustil. Blížili se k východu z lesa. Jack: „Dovedeme vás ještě k východu z lesa a potom už půjdeme sami.“ Muž: „Dobře, souhlasím.“ “Tak jo, už jsme taky,” řekl Jack. Muž: „Nezlobte se, jsem trochu opilý.“ Jack: „To se stává. Mějte se.“ Muž: „Vy taky.“ Pomalu se vzdalovali lesu. Emily se Jacka zeptala: „Proč jsi řekl, že jsem tvoje holka?“ Jack: „No, měl jsem několik důvodů. Za prvé jsem o Tebe měl strach. Myslel jsem, že pro Tebe bude bezpečnější, když si bude myslet, že jsem tvůj kluk. A za druhé (zarazil se). Za druhé se mi líbíš.“ Chvíli bylo ticho. Emily: „Taky se mi líbíš. Ale abych pravdu řekla, tak to není kvůli tomu, jak vypadáš. Líbilo se mi, jak ses mě snažil chránit.“ Jack: „Mě se na tobě líbí, že ze mě nejsi paf, jako ostatní holky.“ Emily: „Když jsem Tě uviděla, tak jsi mě svým vzhledem spíše odpuzoval.“ Jack: „No vidíš.“ Emily: „Proč jsi vlastně chtěl pomoci tomu opilci?“ Jack: „Protože jsem měl taky problémy s alkoholem a vím, jaké to je.“ Emily: „Hlavní je, že jsi se z těch problémů dostal.“ Jack: „To jo.“ Emily: „Už jsme tady.“ Jack: „Nechtěla bys jít na pouť se mnou?“ Emily: „Ráda půjdu s tebou.“ Jack: „To jsem rád.“ Emily: „Chci Ti poděkovat za to, že jsi mě chránil.“ Jack: „Rád jsem to pro Tebe udělal. Tak na jakou atrakci zajdeme?“ Emily: „Co třeba na Centrifugu?“ Jack: „Dobře, jdeme?“ Emily: „Jdeme.“ Jack zaplatil vstupné na Centrifugu. Emily: „Už jsme na řadě.“ Jack, Emily a další pasažéři nastoupili na Centrifugu. Bláznivá jízda začala. Jízda trvala jen několik minut. Jack a Emily vystoupili z kolotoče. Emily se podívala na Jacka a zeptala se: „Není Ti nic? Cítíš se dobře?“ Jack: „Budu zvracet.“ Jack se vyzvracel a potom řekl Emily: „Víš, něco jsem Ti neřekl. Bojím se výšek a celkově nejsem moc odvážný.“ Emily: „Jsem ráda, že jsi mi to řekl. Jsi prostě obyčejný kluk a ne superman.“
Dobře to dopadlo. :) Díky moc, Lenko, za vaše řešení dnenšího úkolu – vypadá to, že vaše postavy našly společnou cestu. Jen pozor na zápis přímé řeči a na velké „Ti“ (to se v přímé řeči nepíše).
Dobrý den,
ještě posílám přirovnání. :-)
Ranní slunce chutná sladce jako právě stáčený med.
Její hlas voní jako směs bylin. Umí pohladit a uzdravit.
Ta hudba zněla těžce jako dusot koňských kopyt.
Červená barva chutná jako dotek rudého vína, které se zrodilo v horkém podnebí jižní Itálie.
Noční bouřka je hořká jako rum. Jeho zlatavý nádech je stejná pastva pro oči jako třpytivé kapky deště a vůně stejně omamná jako vzduch protknutý vodou.
Podzimní vítr zní jako ozvěna dětské píšťalky, která svolává ke hře.
Vzhled hašlerky je jako povrch ledu, ve kterém zůstaly vyryty stopy bruslařských nožů.
Bolest zubů je jako úder nepřítele. Pronikavá a zničující.
Jeho chůze zní jako bubny, co verbují do války.
Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se ostří nože. Projede vámi skrz naskrz, a to bez slitování.
Moc se mi líbí podzimní vítr. ;)
Dobrý den, tak jsem něco vyplodila. :-) Posílám úkol:
„Já to snad nestihnu!“ bručela si Zuzana pod vousy a netrpělivě tikala očima na ubíhající ručičku na hodinkách. Bylo za 10 minut 8, takže měla necelou půlhodinu na to, aby Jarmilku odvedla do jeslí a naskočila na další tramvaj, přešla náměstí a nenápadně vklouzla do banky za přepážku, aby si toho šéfová nevšimla. Když ji přítel v těhotenství opustil, nezbylo jí nic než jiného než postavit se na vlastní nohy. A i když by raději zůstala se svou milovanou dcerkou doma, neměla na vybranou. Žaludek měla jako ve svěrači a srdce jí divoce tlouklo nervozitou. Byla dochvilná a zpoždění sama nesnášela. Jarmilka se na ni však vzápětí usmála tak, že se celý svět zastavil a ona vnímala jen modrá očka své malé holčičky.
Když Zuzana těkavě vbíhala do dveří jeslí, prudce vrazila do muže, který se vmžiku začal omlouvat. Mladou ženu náraz nejprve vytočil, ale jakmile pohlédla do čokoládových očí a prohlédla si, kdo že jí to vlastně zkřížil cestu, s pootevřenými ústy zůstala zírat. To byla panečku muskulatura! Každý sval na jeho těle měl dokonalé proporce. Brad Pitt? Dwayne Johnson? Chris Hemsworth? Hlavou jí proběhla snad všechna jména hollywoodských hezounů, ale tenhle… Tenhle byl něco extra. „Asi nějaký šikovný tatínek“, pomyslela si a na tváři vyloudila sexy úsměv. Muž se neustále omlouval a vysvětloval důvod své nepozornosti, ale Zuzaně to bylo fuk. Vnímala jen jeho živočišnou vůni, hluboký hlas, tmavou kštici, co mu padala do čela, a vypracované tělo. Z nepříliš slušného snění ji vytrhl až pláč Jarmilky. „S dovolením, postarám se o to,“ zazubil se krasavec, něžně ji odstrčil ze dveří a hbitým skokem byl u její roční dcerky. Vzal Jarmilku do náruče a hlubokým hlasem ji začal utěšovat. Dítě v minutě ztichlo a zaujatě si ho prohlíželo. „Ano, my už se známe, že, broučku?“ špitl směrem k rozesmátému dětskému obličeji. Jeho hlas zněl najednou o oktávu výš. Zuzana stála jako opařená. Svalovec jí po chvíli věnoval přátelský pohled. „Jmenuji se Adam a jsem chůva. Nastoupil jsem minulý týden, museli jsme se míjet. Paní ředitelka mě chce příští týden na třídních schůzkách školky představit, takže se znovu uvidíme,“ řekl na vysvětlenou a mrkl na civějící ženu. „Nemusíte mít obavy, slečno Nováková, o Vaši dcerku se umím postarat,“ usmál se. Zuzana stále stála bez pohybu. V hlavě se jí honila jedna myšlenka za druhou a netušila, co říct. Trapné ticho přerušil až Adam. „A ano, z jesliček chodívám přímo do posilovny. Čistím si tam od těch malých rošťáků hlavu,“ objasnil jí, proč má tak dokonale vyrýsované tělo a odkráčel s Jarmilkou do dveří jesliček.
Krásné setkání a sympatický svalovec. Díky moc za sdílení, úkol je splněný!
Dobrý den tady je můj pokus o svalovce plus přirovnání .Děkuji předem za jakoukoliv zpětnou vazbu .
Malá zapadlá kavárna v mém rodném městě byla dokonalá pro rande na slepo. Kdyby se náhodou dotyčný rozhodl nepřijít . Pochutnám si jen na oblíbeném koláči a poté odejdu zpět do svého osamělého života .Celou tu šaškárnu stejně vymyslela Tereza .Má spolubydlící .Nějak si vzala do hlavy, že mi pomůže najít chlapa. Přesněji mě svým neustálým přesvědčováním donutila založit účet na seznamce. A poté dlouhé týdny se mnou hledala jehlu v kupce sena ,jenž bylo plné mužů ,kteří chtěli především si jen štrejchnout, jak mi napsalo mnoho z nich .A když se zdálo vše ztracené. Napsal mi Dean 67. Což mě zaujalo okamžitě vzhledem k mé posedlosti seriálem Supernatural .Ukázalo se že to má stejně . A tím to vše začalo. Skončilo to v kavárně, kde jsem nervozně pozorovala dveře a začínala si vyčítat svá rozhodnutí .
Já měla mít u sebe svou oblíbenou tašku Supernatural nečekaně .On měl mít na sobě černé tričko a na něm červenou kostkovanou košili . Když v přesně domluvený čas vstoupil do kavárny muž v kostkované červené košili napadla mě jediná věc .WHAT THE FUCK!!! Byl vysoký řekla bych dva metry, tělo vypracované jako samotný Thor bůh hromu ,nebesky modré oči ,krátké černé vrabčí hnízdo na hlavě a ten nejsladší úsměv .Zkrátka takový chlap si rozhodně nebude chtít povídat s nenápadně vyhlížející .Nijak krásnou zrzkou ,která má s ním společnou jen oblíbenost jednoho seriálu. Zachoval však slušnost a hned neutekl. S úsměvem díky, kterému se jistě otevírali ženská srdce a vlhly jejich partie přistoupil k mému stolu. “Ahoj doufám že jsem tu správně jsi Tesa?” ,pravil ” Sakra i kdybych nebyla nejspíš bych zalhala “vypadlo ze mě. Bože proč si jen neustále dělám ostudu . “Ok” útočil opět úsměvem .”Nevadí když jsi přisednu ” prolomil trapné ticho při ,kterém má maličkost dokázala jen civět a blbě se usmívat .”Vážně se ti chce?Ještě máš možnost utéct.” probudilo se mé nízké sebevědomí. “Aby jsi nakonec nebyla ty ta co bude chtít utéct” řekl a usadil se naproti mě .” No myslím že nemá cenu chodit kolem horké kaše ,řeknu to rovnou .Usnadní a řekl bych i ušetří náš čas a já mám dnes odpoledne ještě setkání s ostatními lovci“ . Krátce se odmlčel a pozoroval můj výraz ,který byl neurčitý .Asi .V hlavě mi létalo mnoho scénářů ,kam to bude pokračovat .Ale to co mi řekl předčilo všechna má očekávaní . ” Důvod proč náš kontakt přerostl v setkání je“, pokračoval ,“že mám tak trochu jinou představu o světě a ty jsi mi připadala ,že to vidíš stejně .Já prostě věřím na ty hrůzy ,které se skrývají v temnotách .Přesně na ty ,které sledujeme v seriálu. “Vlastně mám skupinu lovců a společně jsme právě na stopě naší možná první příšeře” .”Přišlo mi příhodné podělit se o to s dívkou ,která mě zaujala co říkáš?” . No ty vole proběhlo mi hlavou zatímco můj nervozní úsměv zdržoval reakci .Je ten chlap případ pro psychiatra nebo splněný sen? “Dva dotazy “,promluvila jsem nakonec . ” Stále se cítíš zaujatý i poté ,když vidíš jak vypadám?“ Myslím jako podívej se na sebe, vypadáš jako by si dali dostaveníčko anděl a pirát. „ Mírně zakroutil hlavou .“Nejsem žádný lamač srdcí, cvičím jen pro dobrou kondici ,být fit na lov je velké plus . Nehledám žádnou vyzáblou blondýnku ,která bude obdivovat mé tělo. A ano stále se cítím zaujat .Myslím ,že máš zbytečně nízké sebevědomí ” mrkl na mě . No tohle bylo velice zvláštní .Zajímavé až neuvěřitelné .Jak se rozhodnout. Vrátit se zpět do samoty a jen koukat na seriál, nebo udělat krok do neznáma a žít sen .Co na to říct .Každý je tak trochu magor .” A čemu ,že to jste na stopě .? zněl můj poslední dotaz. Vstal a podal mi svou ruku . “Všechno ti ukážu na naší schůzce s ostatními“ .Nemusel mě už vůbec přemlouvat. Jen nevím čemu se tak usmíval ,když jsem vstala a odešla od stolu .Chvíli jsem koukala jak pako, poté mě napadlo se vrátit a podívat se pod stůl ,kde byla nakreslená past na démony .Přece jen byl opatrný .I s tím stříbrným náramkem, kterým se mě nenápadně dotkl ,když přijal mou ruku .Aby zjistil zda nejsem třeba měňavec . Jistě mohl to být psychopat ,ale poprvé ve svém životě jsem byla ochotná zkusit své štěstí .xD
přirovnání
Ranní slunce chutná jako bonboniéra nikdy nevíš co tě čeká.
jako zkažený oběd co jste zapomněli schovat do ledničky.
Její hlas voní jako týden staré ponožky .
Ta hudba zněla těžce jako Thorovo kladivo ,kterého nejste hoden.
jako dopad na hubu když uklouznete na ledu .
Červená barva chutná jako krev stékající vám po ruce ,když poprvé zabijete .
Noční bouřka je hořká jako ,když se manželka přizná k nevěře .
Podzimní vítr zní jako mužské přirození zaseknuté v zipu.
Vzhled hašlerky je jako malý balvan, který vám při dopadu rozdrtí plíce .
Bolest zubů je jako jehovisti klepající vám na dveře.
Jeho chůze zní jako pozdě zaplacený nájem.
Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se nezletilé dívky ,voní skvěle ,ale spálíš se .
Roztomilý svalovec. Doufám, že jim to klapne.
Z přirovnání se mi moc líbí chůze a příjemně mě překvapil podzimní vítr. ;)
Dobrý den René a všichni přeposílám svého svalovce a rovnou i přirovnání
děkuji za zpětné vazby :)
Potřeboval vitamíny, nutně!
Albert stál ve své oblíbené posilovně a strnule pozoroval trenéra, který zrovna kýchnul na klienta.
Vysoký blonďák s muskulaturou olympského boha, tam jen tak stál a čekal jak, se situace s kýchnutím bude vyvíjet a jediná věc, nad kterou přemýšlel byly vitamíny na nachlazení.
Albert místní posilovnu navštěvoval již celý rok , každý den přesně ve stejně vyměřený čas.
Ráno přesně v 7:00 se objevil ve dveřích, zkontroloval obsazení posilovny a zmizel v šatně.
Přesně po pěti minutách se opět vynořil z temné chodby pohledem upřeným na pult, kde setrvávali trenéři občerstvující klienty. Místní dívky Albert zaujal svou poker face a patrně i modrýma očima a blond vlasy. Každopádně Albert nebyl typickým svalovcem posilovny.
Než se pustil do cvičení každý kousíček posilovacího stroje si očistil svými vlhčenými ubrousky, hermeticky uzavřeny v jeho osobním sáčku , který prošel přísnou procedurou desinfekce.
Až si byl naprosto jist , že zbavil každičký kousek stroje bacilů či virů a nečistot začal s posilováním.
Přesně po hodině skončil a odebral se zpět do šatny , kde se vysprchoval převlékl a začal opět posilovat.
Albert nesnášel pot snad stejně jako bacily a nečistoty.
Představa, že jeden z trenérů projevuje známky nemoci v něm vyvolávala pocity paniky, musel si však zachovat svou typickou poker face .
Sáhl do své příruční brašny a na pult si vystavěl armádu snad všech existujících vitamínů na nachlazení a jeden po druhém je spolykal. Nevšímaje si vyjevených výrazů místních dívek .
Přirovnání :
Ranní slunce chutná jako med když se Vám přilepí do vlasů
Její hlas voní jako levandule, je intenzivní a cítíte jak se spontánně usmíváte když si přivoníte
Ta hudba zněla těžce jako kroky rozzlobené mámy
Červená barva chutná jako záporný zůstatek na bankovním účtu
Noční bouřka je hořká jako černý čaj bez cukru
Podzimní vítr zní jako šelest ptačích křídel
Vzhled hašlerky je jako temný diamant odrážející vaše temné já
Bolest zubů je jako pravá láska, intenzivní ,silná a nekončící
Jeho chůze zní jako když se splaší pračka
Přivonět k benzínu je jako dotýkat se kopřivy , víte že to bude pálit a přesto to uděláte
Moc pěkné! Svalovec, co se štítí potu je dobré nabourání stereotypu.
A z přirovnání se mi nejvíce líbí červená barva a chůze. ;)
Dobrý den, posílám cvičení o svalovci:
Pavlovi byste padesát nehádali ani omylem. Jeho atletická postava se obvykle vyjímala na každé párty. A že jich bylo opravdu hodně. Pavel prostě “vymetal” jednu za druhou. Když se víc napil, ukazoval každému své krásně vyrýsované svaly na břiše i pažích a holedbal se, že vypadá tak na třicet. Holky po něm šílely a to i ty náctileté. Pavel se ale bravurně vyhýbal tenatům vztahů a stále vedl týž staromládenecký život. Nikomu totiž na potkání nevykládal, že ve vedlejším bytě bydlí jeho matka, která svému beznadějně nepraktickému synovi chodí vařit a poklízet. A že často vstupuje nepozvána a Pavel jí nedokáže vzdorovat, protože má pocit, že jí toho hodně dluží a sám by bez ní zchátral. Matka navíc není ráda, když si syn domů vodí slečny. Proto tento druh kontaktu Pavel přesunul do alternativního vesmíru. V něm ovšem ve své fantazii tráví docela hodně času.
A ještě doplňkové cvičení:
– Ranní slunce chutná jako zmrzlina, na kterou se člověk velmi dlouho těší a pak ji má za pár minut snězenou.
– Její hlas voní jako připálené hovězí.
– Ta hudba zněla těžce jako touha nebýt, když je člověk na pokraji sil.
– Červená barva chutná jako opadané okvětní lístky.
– Noční bouřka je hořká jako míza z pampelišky.
– Podzimní vítr zní jako jemné zvuky jelení říje.
– Vzhled hašlerky je jako barevný kamínek ohlazený životem.
– Bolest zubů je jako neustálé kapání vody na hlavu – člověk se z toho za chvíli zblázní.
– Jeho chůze zní jako plašení medvěda.
– Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se sajrajtu v kalové nádrži.
Eliško, díky moc za Pavla – myslím, že je to povedená postava, která nabourává typický sportovní stereotyp. ;)
Z přirovnání se mi moc líbí „Jeho chůze zní jako plašení medvěda.“ a „Její hlas voní jako připálené hovězí.“.
Svalovec:
Sedím v restauraci, v jednom obchodním centru a přemýšlím nad poslední kapitolou své knihy. Tentokrát ji chci napsat dobře. Ne jak minule, kdy mi ji editor zcela zkritizoval. Prý jsem byla mimo téma. Bohužel mě nic nenapadá, jak bych to měla ukončit. Takže jen tak sedím a sama sebe deptám, že možná to nebyl dobrý nápad, psát o zrovna tuto knihu.
Z mojí deprese mě vyruší číšník a zeptá se mě, jestli si ještě něco nedám k jídlu.
‚‚No, ráda bych si dala něco na zub. Co máte?‘‘ řeknu a podívám se na číšníka.
‚‚Vydržte, přinesu vám znova jídelní lístek.‘‘ řekne a odejde pro něj k baru.
Zatím, co jde k baru, si ho prohlížím. Může to být má postava milence v knize? Číšník je vysoký, mladý klučina, pravděpodobně stejně starý jako já, takže by i mohl. Má blond vlasy, modré oči a dobře svalnatou postavu přesně, jako Brad Pitt ve filmu Trója, kterého jsem si představila jako postavu milence.
,,Musí chodit každý den do tělocvičny, aby vypadal takhle,‘‘ řeknu si v duchu pro sebe. Nechci být jako dívky, sedící u stolu kousek od mě, které si mezi sebou švitoří, kdo ho dostane do postele jako první.
Divím se, že mu to nevadí, když ho zákazníci berou jako kus masa. Možná to neví nebo se mu tato pozornost líbí. Nevím. Jak moje maminka říká, nikdy nesuď knihu podle obalu. Což je i tento případ.
Když se vracel ke mně s jídelním lístkem, vypadl mu ze složky jeden list na zem. Byla to dnešní obědová nabídka. Číšník se samozřejmě pro list nabídky ohnul a zvednul ho z podlahy. Když se natahoval pro tento list, dívky z vedlejšího stolu začali mezi sebou hlasitě pokřikovat.
‚‚Dívej na ten zadek. To musím mít.‘‘ rozuměla jsem jedné z nich.
Pravděpodobně čekali, že se něco takového stane. Já jsem raději koukala do svého notesu na prázdnou stránku.
Najednou zničeno nic ztichly. Lekla jsem se, že se něco stalo. Myslela jsem, že třeba číšník upadnul a ublížil si. Byla tu totiž kluzká podlaha. Tak jsem se podívala na číšníka, zda je v pořádku. On v pořádku byl, ale ostatní, co ho pozorovali ne. Vyhrnula se mu košile z kalhot a začalo mu vyčnívat část spodního prádla. Normálně by to nevadilo, ale on měl na sobě jasně růžové tanga. Všichni, kdo na něho měli zálusk, oněměli. Jen já se začala smát. Smála jsem se tak moc, že i číšník se začal cítit trapně.
Uklidnila jsem se až po pěti minutách. Když jsem platila u baru, tak jsem se číšníkovi omluvila a také poděkovala. Dala jsem mu velké dýško, protože si to zasloužil.
Když jsem odcházela z restaurace, řekla jsem dívkám, které seděly u vedlejšího stolu: ,,Nikdy nesuď knihu podle obalu.‘‘
Ano, takhle by to šlo. :)
Ještě bonusový úkol:
– Ranní slunce chutná jako láska milence. Nemá dlouhého trvání.
– Její hlas voní jako čerstvě pomletá káva. Čím víc ji posloucháte, tím silnější z toho máte zážitek.
– Ta hudba zněla těžce jako spadnutí dítěte z velké výšky. Nejprve hrobové ticho, pak pomalu se stupňující křik.
– Červená barva chutná jako nemocniční dezinfekce s příchutí nekonečného života.
– Noční bouřka je hořká jako dračí krev, kterou si vezmete, když je vám špatně. Víte, že vám za chvíli žaludek vyjasní.
– Podzimní vítr zní jako budík, který vám sděluje, že je konec volných dnů. Je čas pracovat.
– Vzhled hašlerky je jako stratus. Nikdy nevíte, co v sobě ukrývá za tajemství. (pozn. stratus je druh mraku)
– Bolest zubů je jako uříznutí končetiny. I když ji nemáte, stále ji cítíte.
– Jeho chůze zní jako betonová, střešní taška, kterou dělníci házejí vedle vás do kontejneru.
– Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se v márnici zpopelněného těla. Můžete se umýt, jak chcete, ale pořád budete cítit.
Moc se mi líbí přirovnání „Jeho chůze zní jako betonová, střešní taška, kterou dělníci házejí vedle vás do kontejneru.“! ;)
Dobrý den René, posílám text k netypickému svalovci
Lekla se, když k ní přiběhl její kokršpaněl. Na procházky kolem paneláku spolu chodili každý večer a nikdy se nic nestalo. Dnes to vypadalo jinak. Z tlapky mu tekla krev a kňučel bolestí. Nevěděla kdy ani kde se říznul. Provizorně mu doma převázala ránu. Byl víkend a večer, věděla, že nikde jinde než na veterinární pohotovosti ho neošetří. Když uviděla doktora, jen plaše zamrkala očima a zčervenala v tvářích: ten je tak krásný, vysoký, blond a ten jeho úsměv a modré oči! No nic, pomyslela si, příjemný bonus v tak nepříjemné situaci. K vlastnímu překvapení odešla z veteriny nejen s ošetřeným zraněním, ale i s pozváním na kávu. Nakonec nezůstalo jenom u jedné schůzky, ale začali se spolu scházet pravidelně.
Milan byl ztělesněním zdravého životního stylu: vegetarián, k tomu každé ráno běh na 10 km, práce, odpoledne 3x týdně posilovna. Ze začátku jí to hodně imponovalo, inspirovalo ji to zdravěji žít. Po 3 měsících společného randění si všimla, že Milanovi začíná vadit, když si chce v sobotu večer vyrazit s kamarády do hospody nebo si zajíti na diskotéku a v neděli ráno dlouho spát. On i o víkendech dodržoval neměnně svůj životní styl. Vstávat v 6 ráno, zaběhat si, sprcha, atd., atd. .
Proč si nedáš pivo nebo víno, nepobavíš se s námi, neuvolníš se? Ptala se ho několikrát. Vždy odpověděl, že nechce před nikým ztrácet tvář a na vysoké si užil večírků dost. Všechno to znělo tak rozumně a logicky, ale to, že se nikdy neuvolní, ať už s alkoholem nebo bez jí dělalo starosti. Začínala pomalu pochybovat, jestli tento „dokonalý“ exemplář muže je pro ni vhodný.
Když je rodiče pozvali na víkend na Moravu, že by rádi poznali toho „jejího“ pana doktora, pocítila vnitřní nejistotu. Věděla, že je u nich běžné připíjet si slivovicí na seznámení. Stejně tak i posedět večer u vínka, zazpívat si u ohně na zahrádce. Na jejich vesnici byl klasický letní víkend spojen se zábavou. A toho se trochu obávala.
Den ale proběhl harmonicky a k všeobecné spokojenosti. Její rodiče vzali do úvahy Milanovo vegetariánství, když připravovali slavnostní oběd a přípitky taky neřešili. Místo něj si s nimi přiťukla ona. Předvedli mu všechno zvířecí osazenstvo u nich doma, včetně babiččiny krávy. Nechali si od něj poradit při výběru krmiva a ošetření králiků a drůbeže.
Večer seděli na terase a grilovali maso a sýry. K tomu se podával salát z čerstvě natrhané zeleniny, domácí chléb. Všichni se vesele bavili. Začali se k nim přidávat sousedi a muzikanti z vesnice. Každý se s jejím přítelem chtěl seznámit a potřást ruku „panu doktorovi přes zvířectvo“. Když v tom všem mumraji zničehonic vyskočil Milan na židli a začal vysokým hlasem hystericky ječet: MYŠ! MYŠ! A roztřesenou rukou ukazoval na obyčejnou malou polní myš, která zmateně pobíhala po terase a ve finále zmizela v trávě. Zavládlo hrobové ticho. Trvalo vteřinu a hned nato se začali všichni kromě Milana smát. Neudržitelně a tak, až jim tekly slzy od smíchu. Milan, aniž by řekl slovo, seskočil ze židle a utekl. Za chvíli bylo slyšet jak startuje auto a úprkem odjíždí. Už nikdy víc ho neviděla. A jak sama sobě později přiznala, ani jí to nevadilo.
Jani, moc krásná postavička. Myslím, že si Milana dokážu živě představit a ano, rozhodně to není stereotypní svalovec. ;)
Ranní slunce chutná jemně, sladce, teple jako ranní pohlazení od maminky, když chce s láskou probudit své dítě do nového dne.
Jeho hlas voní jako pytlík ovocných bonbónů : vůně vysloveného slova je pokaždé jiná, ale vždy osvěží a povzbudí, provoní člověka dobrou náladou.
Ta hudba zněla těžce a depresivně, zmocňovala se mojí duše pomalu a neúprosně, jako když kapete černý dehet na rozkvetlou kytku.
Ta hudba zněla těžce a přerušovaně, jako staré auto, co nechce nastartovat a řidič to zkouší znovu a znovu… a někde venku je vrah.
Červená barva chutná jako šťavnaté rudé rty mladé ženy, kterou líbáte v létě na pikniku na dece pod dozrávající třešní.
Noční bouřka je hořká jako 90% čokoláda. Není pro každého. Vychutná si ji jenom ten, kdo oceňuje i temnější stránky světa.
Podzimní vítr zní jako reklamní znělka od české pošty – listy doručí všude, jenom ne domů.
Podzimní vítr zní jako naděje, že jednou za rok každý osamělý člověk dostane od Vesmíru list.
A komu je hodně smutno, může si jich nabrat rovnou plnou náruč.
Vzhled hašlerky je jako modrobílý čepec moravské babičky, zpod kterého vykukují černé spletené copy.
Vzhled hašlerky je jako korálek, co mi upadl z náhrdelníku.
Bolest zubů je jako předem prohraná bitva kdo z koho.
Jeho chůze je jako námluvy: měkká, pružná, kočičí elegance v pohybu, říká mi: pohlaď mě.
Jeho chůze je jako ztělesněný stres a spěch, vždy mě rozhodí.
Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se vzpomínek na otce, který opravuje auto v garáži a pak mě obejme a zvedne do náruče.
Přivonět si k benzínu je jako přenést se do léta: výlety autem, zastávky na benzínkách, rychlé kafe, pokec s kamarády a jede se dál…
„Ta hudba zněla těžce a přerušovaně, jako staré auto, co nechce nastartovat a řidič to zkouší znovu a znovu… a někde venku je vrah.“ je opravdu skvělé přirovnání!
Bzum bzum. Píp. Tuky tuky tůk. Píp. Píp. A znova. Bzum bzum. Píp… Telefon dnes Markovi zvoní ostošest. Pěkně už se mu na displeji nakupila upozornění na sedmnáct nepřijatých hovorů od mámy, alespoň padesát esemesek od táty a nespočet nepřečtených zpráv napříč sociálními sítěmi.
Copak ho nenechají v klidu docvičit ani tu poslední sérii?! Jako by mu psal snad každý známý s prsty.
Dvacet šest, dvacet sedm, počítá Marek v hlavě sklapovačky a do toho mu hraje ten nekonečný vyzváněcí tón své tuky tuky tůk. Už se blížíme ke konci.
„Dvacet osm,“ hlásí Marek nahlas. Teď to přijde. „Dvacet devět…“
Telefon utichne, ale Marek jede dál. Ještě chvíli.
„TŘICET!“ s jásotem vyskočí na nohy. Zvládl to. Poslední sérii v životě.
Mrzelo ho jen, že nestihne trénink zítra po práci.
Zem se začala třást. Obloha za oknem zrudla.
„Pitomý konce světa.“
A doplňkové cvičení:
– Ranní slunce chutná jako … láva. Všechna slunce chutnají jako láva.
– Její hlas voní jako … mramor. Vybavím si hřbitov – raději si tam půjdu lehnout, než abych poslouchal ten kravál.
– Ta hudba zněla těžce jako … zkouška z makroekonomie.
– Červená barva chutná jako … stranická knížka. Děda povídal. Neptejte se, jak to ví.
– Noční bouřka je hořká jako … černá ranní káva.
– Podzimní vítr zní jako … umíráček. Poslední rozloučení před zimou.
– Vzhled hašlerky je jako … bobky malého havíře.
– Bolest zubů je jako … ta protivná tetka odnaproti. Vidíš, jak číhá, ludra?
– Jeho chůze zní jako … když souloží kachny.
– Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se … semiše. Je na tom něco divného, ale nelze odolat.
Petře, to první řešení není nabourání postavy, ale světa. Tím je samozřejmě ten text odlišný.
K přirovnáním: slunce, chůze, benzín a červená barva jsou nejzajímavější. ;)
Tak to mi při mé potřebě být originální nedošlo. :) Pak tedy:
Raz. Dva. Tři. Čísla se mění v činy a Štěpán se úspěšně blíží do vysněného cíle. První stovku kliků už má za sebou, druhá sotva začala. Dnes ten osobák potřebuje. Jak jinak by taky vyplavil vztek na Lenku za to, že mu rozbila opečovávanou sbírku porcelánových sloníků.
Lepší a lepší. Díky moc! :)
Byl vysoký a jeho vyrýsované tělo přímo vyzývalo k doteku. Všechny z žen v místnosti nenápadně utřely slinu. Přišel si zacvičit a chtěl trochu uvolnit své ztuhlé tělo. No jo, jenže jóga. Tělo z posilovny jen tak neohneš. Opravdu se snažil. Předkláněl se, natahoval a pokoušel dostat do každé pozice. Ale marně. Roztoužené ženy už zapomněly na první dojem a válely se bezostyšně smíchy. On to však nevzdával. Byl k sežrání.
Doplňkové cvičení:
– Ranní slunce chutná jako radost vstát a naboso vyběhnout do zahrady…
– Její hlas voní jako krabička lentilek…
– Ta hudba zněla těžce, jako kdyby skladatel přišel o duši…
– Červená barva chutná jako právě prohýřená noc…
– Noční bouřka je hořká jako správně uleželá whisky…
– Podzimní vítr zní jako ukolébavka ke spánku…
– Vzhled hašlerky je jako nenápadný a tichý Watson. Je prostě nutné jej mít po ruce…
– Bolest zubů je jako tiché, monotónní a nekonečné tikání hodin…
– Jeho chůze zní, jako by se mu chtělo tančit…
– Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se rychlosti, ze které jde strach a radost zároveň…
Díky moc za sdílení obou úkolů. Svalovec není úplně typický svalovec, čili bereme. :) Možná by mě zajímalo, co ho vedlo přihlásit se na jógu a vydržet to celou hodinu posměšků, na které asi není jinak úplně zvyklý.
Z přirovnání se mi moc líbí „Jeho chůze zní, jako by se mu chtělo tančit…“.
Jen tak dál – držím palce!
„Kde jsi byl?“ ptám se svého přítele, sotva se jeho obří muskulatura protáhne futrama do kuchyně. Mám co dělat, abych se ovládla a nezačala na něho rovnou ječet.
„V posilce“, odpoví mi, jako kdyby to byla samozřejmost a on nechápe, proč se tak blbě ptám.
„Ty jsi snědl Marušce ty bezlepkové těstoviny, pečivo, piškoty i ty ořechy v misce?“
„Snědl jsem jenom to, co tu bylo na jídlo. Jestli to bylo Marušky nevím. Jmenovku nic z toho nemělo. Nic jiného na jídlo tu totiž nebylo“ Zvýšený a ublížený tón v jeho odpovědí mě nutí se stále držet v klidu. Vím, jak se i on umí rozčílit, a posledně nezůstalo jen u slov.
„Včera odpoledne jsme se přece dohodli, že ti nechám peníze na stole a ty nakoupíš a uvaříš, když mám těch pět nočních dvanáctek a ty máš dovolenou.“
„Já žádné peníze nenašel.“
„Ale já ti je tam nechala.“
„Kdybych si je vzal, tak ti snad teď nebudu říkat, že ne! Kromě toho, bydlíme tu tři, tak co kdyby ses zeptala i té třetí osoby?“ Stojí přede mnou a hlavou mi proběhne vzpomínka, jak jsem ještě dneska ráno toužila vklouznout do jeho náruče a vnímat sílu a pevnost jeho svalů. Teď si říkám, jestli by se vyfoukl, kdybych ho píchla špendlíkem do zadku.
„Marušce je sedm let a …“
„A co jako?! Dneska kradou i menší děcka.“
„Slyšíš se, co vůbec říkáš? Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout?“ Vždycky to byl milý a hodný chlap, ale v poslední době je hádavý, vzteklý, popuzený. Snažila jsem se zjistit, co mu je, jestli nemá ženskou, ale všechno popřel.
„Víš co, dalas tam ty peníze vůbec?“ hodí svou tašku se špinavými věcmi z posilovny na stůl a založí si ruce na hrudi.
Podívám se do peněženky a ukážu její prázdnotu „dala. Byly to moje poslední peníze.“
„Tvoje peníze? Tvoje jídlo, tvoje děcko…! A víš ty co? Tohle je můj byt, takže se sbal a vypadni i s tím spratkem.“
Když mi tohle řekl naposled, přidal k tomu i facku. Prosil mě pak na kolenou, abych ho neopouštěla a já zůstala. Ale slíbila jsem si, že jestli to ještě jednou zkusí, tak končím.
Jdu balit. Slyším, jak tříská vším možným. Maruška pláče a třese se strachy. Kašlu na balení. Vezmu Marušku do náruče a opatrně vykouknu z pokoje. Cesta k venkovním dveřím je volná, ale musím proběhnout kolem kuchyně, kde on řádí.
Klíče nejsou v zámku, doufám, že není zamčeno.
TEĎ! Vystartuju a běžím ke dveřím. Sáhnu na kliku a …je zamčeno.
Co teď. Otočím se. Stojí ve dveřích kuchyně a dívá se na nás, jako by nás viděl poprvé. Cítím, jak mi po břiše stéká něco teplého. Maruška se strachy počůrala. Vzlyká, zacpává si uši oběma rukama a tvář schovává na mém rameni. Slyším její slova „Utečme, maminko, prosím, já se moc bojím.“
I já se bojím. Maruška je už těžká, ale nechci ji pustit. Jednu ruku si stěží uvolním a vezmu si na sebeobranu dlouhou kovovou lžíci na obouvání.
On se podívá na zbraň v mé ruce, na krčící se Marušku a pak na loužičku pod námi. Náhle se mu podivně zkroutí obličej a pak si na něj přitiskne obě ruce, jako by nechtěl, abych ten škleb viděla. Jeho ramena se začnou otřásat a ze zvuků které vydává pochopím, že brečí.
Klíče od bytu mám v kabelce v kuchyni. Jeho klíče nikde nevidím. Abych sebe a Marušku dostala ven, musím kolem něj projít a kabelku si vzít.
„Maruško, já tě teď postavím na zem a půjdu pro klíče do kuchyně, ano?“
„Ne!“ zakvílí Maruška a snaží se mě obejmout a jak ji ruka vystřelí, aby mě objala kolem krku, bouchne mě do nosu a mě se spustí krev.
Teď už vím, co mám dělat. Dojdu až k němu, kovovou lžící mu šťouchnu do ruky a on si odkryje tvář a podívá se na mě. Uvidí krev valící mi z nosu a …omdlí. Chci ho překročit, ale je moc velký a už nemám sílu, tak si pomůžu tím, že mu stoupnu na břicho, na ty jeho milované buchty, jak s oblibou říká, vezmu kabelku, a ještě se rozhlédnu po kuchyni, co si honem vzít, než odejdeme. Jeho taška s věcmi z posilovny je vyházená na zemi. Mezi nátělníkem a kraťasy zahlédnu skleněnou lahvičku. Zvednu ji. Anabolické steroidy. Tak už vím, kam se poděly peníze na jídlo. Můžu být ráda, že mu nehráblo ještě víc.
Ještě štěstí, že při pohledu na krev omdlí.
Sbohem.
Dobré napětí, forma dialogů je vhodná. Pointa super, úkol splněn. Gratuluju! :)
Občas mu přišlo, že je celý jeho život lež. Příroda mu nadělila tělo vypadající jako výkladní skříň sportovních aktivit. A co nezařídila příroda, to několikrát týdně doháněl v posilovně. O to trapnější mu bylo přiznat se a radši se dlouhá léta vymlouval. „Půjdeš s námi na bazén?“ „Promiň, dneska se necítím, něco na mě leze.“ „Víkend na kolech na Pálavě?” „To jsem zrovna na Šumavě.“ „Lyžovačka?“ „Tolik práce jsem neměl několik let!“ Nikdo ho nepodezíral a bylo mu jasné, že by ho nikdo ani neodsuzoval. Vždy v tom ale jasno neměl – připadal si méněcenný a chtěl zabránit, aby se mu kamarádi vysmívali. V průběhu let si tak sám na sebe vytvářel stále silnější tlak. Ke strachu z výsměchu se přidala obava z odsouzení za mnohaleté lhaní. Nyní už zdaleka netoužil po dokonalém obraze a litoval, že tyto nedostatky nepřijal jako součást identity. Vždyť v kontrastu s jeho fyzickými dispozicemi by to působilo jako milý, ironický vtip. Snažil se vzpomenout, kdy poprvé začal zapírat, ale konkrétní bod v čase identifikovat nedokázal. Fungoval vždycky jako vzor tělesné zdatnosti a ideálních proporcí. Jak jenom mohl tuhle představu zničit přiznáním, že neumí něco tak základního jako plavat, jezdit na kole a dokonce ani lyžovat? Jak to měl udělat po desetiletích výmluv a zapírání? Občas svou frustraci směřoval k vlastním rodičům, kteří o tyto aktivity zájem neměli a syna k nim nevedli. To mu ale zpravidla brzy začalo připadat nefér a děsilo ho, s jakou lehkostí dokáže vinu za problém způsobený vlastní zbabělostí shodit na někoho jiného. „Pavle, haló. Vnímáš?“ Probudil ho z rozjímání hlas jeho společníků. „My teda vyrážíme na bazén. Měj se.” „Víte, co? Já nakonec půjdu taky,” překvapeně slyšel sám sebe. „Ale musím vám něco říct…“
Ano, Nicol, rozhodně to není stereotypní svalovec. Jen by mě zajímalo, kdy tohle všechno vzniklo. ;)
Ten pohledný chlapec po večerech nejraději plete a tajně si nechá kupovat časopisy o pletení. Od babičky. Vždycky, když k ní v nědeli přijde na oběd, má pro něj všechny, které ten týden v trafice koupila. Nejdradši plete čepice. Pro děti. Nechává je pak, jako by nic, ležet na chodníku před školkou. To je nejjistější odbyt. Přemýšlel i o profilu na Fleru, ale zatím nesebral odvahu.
Když ve fitku zvedá činku, do rytmu si říká: “Hladce – obratce, hladce – obratce, …” Kdyby místo toho pletl, měl by napleteno pro celou Prahu.
To je ale roztomilá postava, Vlasto. Dokonce existuje i v reálném světě – olympijský vítěz Tom Daley je pletením proslulý (tady je o něm článek).
:o
První úkol:
– Ve dvaceti pěti letech začal plešatět, a tak si nechal transplantovat vlasy. Na operaci si vydělával jako obsluha atrakce v lunaparku a často musel uklízet dětské zvratky.
– Od dětství má vadu řeči v jejímž důsledku ráčkuje a stydí se za to. Používá proto hodně anglických výrazů, aby to co nejvíc zamaskoval. Tváří se, že je to děsně cool.
– Na střední škole ho vyhodili od maturity a na druhý pokus se neodstavil, protože měl strach. Nemá tedy ukončené střední vzdělání. Vydělává si hodně po fastfoodech a na stavbách. Na slečny se snaží zapůsobit tvrzením, že to tam má na povel.
– Na lyžařském výcviku na základní škole na něj spolužáci udělali takový noční kanadský žertík, že se od té doby bojí spát za tmy.
Doplňující cvičení:
– Ranní slunce chutná jako šálek sladkého latté po dlouhém dni. Zahřeje, povzbudí a osladí život.
– Její hlas voní jako čerstvě upečený perník od babičky. Je stejně sladký a měkký.
– Ta hudba zněla těžce jako dusot býků cválajících ulicemi Pamplony. Vyvolávala stejné vzrušení a napětí.
– Červená barva chutná jako tropické ovoce a příslib horkých letních dnů.
– Noční bouřka je hořká jako černá oliva. Při každém zakousnutí se otřeseš, ale stejně se jí nemůžeš nabažit.
– Podzimní vítr zní jako loučení s milovanou osobou. Všechny hezké a teplé okamžiky odnáší pryč.
– Vzhled hašlerky je jako vzácný kámen vsazený do prstenu.
– Bolest zubů je jako řešení nepříjemné manželské krize. Návštěva zubaře jistě přinese úlevu, stejně jako návštěva manželské poradny, přesto ji rádi odkládáme.
– Jeho chůze zní jako pomalé bubnování k válečnému pochodu, stále ve stejném rytmu, bez zbytečného spěchu.
– Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se slimáka. Stejně nepříjemné a odpuzující.
Lucie, moc hezká postavička z toho vznikla! A k těm přirovnáním – líbí se mi to poslední: „Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se slimáka. Stejně nepříjemné a odpuzující.“ Těším se na další vaše úkoly! ;)
doplňující cvičení:
Ranní slunce chutná jako silná káva po ránu…
– Její hlas voní jako čerstvě natrhaná jablka…
– Ta hudba zněla těžce jako černý plazivý dým…
– Červená barva chutná jako rajčatový protlak…
– Noční bouřka je hořká jako zrada…
– Podzimní vítr zní jako pískání lokomotivy…
– Vzhled hašlerky je jako oči mončičáka…
– Bolest zubů je jako když pila řízne do hřebíku.
– Jeho chůze zní jako když taháš po zemi mokrý hadr…
– Přivonět si k benzínu je jako dotýkat se koňské koblihy…
Ta první dvě přirovnání jsou opravdu moc hezká:
– „Její hlas voní jako čerstvě natrhaná jablka…“
– „Ta hudba zněla těžce jako černý plazivý dým…“
Robert ležel pevně zapřený na posilovací lavici ve fitku a zvedal padesátikilovou činku nad hlavu bez mrknutí oka. Zpocené tělo se mu lesklo, vypracované svaly se zapínaly jeden po druhém a všechny dívky i postarší dámy, které se snažily na rotopedu zhubnout nějaké to kilo, na něm mohly oči nechat. Takový krasavec, husté černé vlasy se mu v prstýnkách kroutily až na ramena a na opáleném těle jen obepnuté kraťasy, které vzbuzovaly ve všech ženách nespoutané fantazie. Nejedna z nich po něm hodila očkem a zatoužila, aby ji oslovil. Ale Robert se soustředil pouze na svůj výkon. Zdvih, povolit a tak stokrát. A pak to přišlo. Robert se zvedl, aby přešel k dalšímu stroji a jeho mužná postava se smrskla na slabých 150 cm. Dámy překvapeně zvedly obočí a představení byl konec. Robert tušil, že to tak dopadne, byl na podobné reakce zvyklý. V klidu začal dělat na lavici sklapovačky a těšil se na svou Jůlinku, která ho má ráda takového, jaký je.
Vilmo, mám radost, že tvůj roztomilý Robert našel svoji Jůlinku. :)
Úkol z videa:
Přímo proti mně na dvorku univerzity kráčí snad sám Schwarzenegger za mlada. Ach, už cítím, jak se mi rozžhavily tváře. Kde mám ty zatracené brýle! Jestli je nenajdu, nemám u něho absolutně žádnou šanci. Dnes jsem si totiž nestihla namalovat ani oční linku. Proč nemohla být ta dopravní zácpa výjimečně o pár minut delší. No fuj, co v mé kabelce dělá ta slupka od banánu… Á, tady jsou. Můj zrak opět utkvěl na mladíkovi. Ne, to nemůže pravda. Na první pohled úhledně napomádované vlasy jsou ve skutečnosti jen pěkně uzrálá vrstva mastnoty . No počkat, ale vždyť je květen, to už by nemělo sněžit. Co potom dělá ten bílý poprašek na jeho ramenou? Třeba pochází ze severu. No, tak asi ne… Možná by měl začít používat Head & Shoulders, jestli je to to, co si myslím. Čím víc se přibližuji, tím méně o tom začínám pochybovat.
Vím, že se nemají poslouchat cizí rozhovory, ale jednou mě to snad nezabije. Navíc ta křiklavě oblečená ženština postávající vedle něho mluví stejně jako její šatstvo. Moje iluze se rozplynuly stejně rychle jako dnešní automobilová kolona. Ta ženská je jeho matka a navíc s ní ještě bydlí v jednom bytě! No snad ještě bydlí, můžu se jen modlit, že se nepřestěhoval na stejnou kolej jako já. Ne, to snad ne, všimnul si, jak na něj zírám. Ok, myslím, že to pro dnešek stačilo, už jdu. Měla bych sebou hodit, mám pocit, jako by mě pronásledoval. „Jé ahoj,“ ozval se za mnou skřehotavý hlas, „ty budeš Elis, že? Já jsem Hektor, tvůj budoucí spolužák.“ Udělal by lépe, kdyby ke mně nepromluvil, z jeho úst ze zažloutlým zkřiveným chrupem se totiž linul nelibý zápach. Rychle jsem se otočila na podpatku, ale upřímně lituji, že jsem mu nepoděkovala za upozornění, že si v jeho okolí rozhodně nemám obsazovat lavici.
Doplňkové cvičení:
Ranní slunce chutná jako moje oblíbená snídaně – medové kroužky. Když jej však zahalí mraky, připadá mi, jako by se rozmočilo v mléce.
Její hlas voní jako jarní louka, jelikož je zvonivý stejně jako purpurové zvonky ukryté v trávě a cítím z něj divokou mátu.
Ta hudba zněla těžce jako kapky bušící na kapotu mého auta. Podobně jako v nich jsem v melodii nenašla žádnou útěchu a přišla mi stejně pochmurná.
Červená barva chutná, jako kdyby mi ji naservírovali na semaforu. Při pohledu na ni jsem stejně znechucená jako při nuceném zabrzdění. Když si ji však pořádně vychutnáte, dojdete k závěru, že nese pachuť krve. Protože když ten semafor ignorujete, tak nejednou teče proudem.
Noční bouřka je hořká jako moje zatrpklá sousedka. Když v noci tropím hluk, často lítají nadávky jako blesky a jsou doprovázeny hromovým tlučením na topení.
Podzimní vítr zní jako rozbouřené moře, ve kterém si Bůh míchá barvy na pestré zbarvení stromů, které nám rozjasní tyto podzimní splíny.
Vzhled Hašlerky je jako ptačí vejce. Když se vyklube/vybalí z obyčejné/ho skořápky/obalu, vzejde z něho něco úžasného.
Bolest zubu je jako špatné svědomí. Když s ním hryžete, tak vás to zabolí.
Jeho chůze zní jako kdyby se vznášel. Nic totiž neslyším.
Přivonět si k benzínu je jako pošimrat tchoře a vyžívat se v jeho nastražené pasti.
Krásný mladík s pekáčem buchet na břiše
Ach Táďa! Všechny holky po něm pokukují, když se někde objeví a ani on nenechá žádnou bez povšimnutí. Prostě mu dělá dobře zájem ostatních, to že je středobodem světa. Je na tom úplně závislej.
No bodejť by ne. Jeho máma si ho nikdy nevšímala, měla svoje zájmy. Řekla bych, že jí i překážel, neustále mu hledala nové tatínky. Dokonce mu dávala pokaždý dvě stovky, aby se šel projít, protože jak říkala: „Tedíku, potřebuju aspoň jednou za čas vědět, že žiju“. A tak se chodil procházet. Bydlel vedle nás a já moc dobře vím, jakej doopravdy je. Chodil šíleně vylepanej. Na kadeřníka nebylo, a tak ho babička vždycky vzala strojkem na devítku. Taky si pamatuju, že ho systematicky přežírala a on se pak občas z toho množství pozvracel, nebo měl průjem. Jsem si jistá, že ho to nepustilo ani dnes.
Pokaždý, když jsem ho potkala, měl blbý kecy, frajeřil. Vymejšlel si, co všechno doma maj‘ a co dostal od mámy k Vánocům. V tom se fakt zdokonalil. Lži a podvody jsou jeho nejsilnějšími zbraněmi. A nejhorší je to jeho šišlání. Prej na logopedii nechodil proto, aby z něj vyrostla osobnost. Navíc dodnes bydlí s mámou. Vrací se tam jak bumerang. Vždycky odejde s nějakou kotrmelínou a za měsíc je zpátky. Buď dojdou prachy, nebo ona dotyčná zjistí, že Tadeáš by opravdu nemohl dělat reklamu na věrnost.
Zakomlexovanej blbeček, kterej si musí dokazovat svoji důležitost tím, že bude všude vystavovat svoje vymakaný tělo. Ale možná je to to jediný, co má. Vlastně mi je ho docela líto.
Ten mladík s pekáčem buchet na břiše šilhá, proto nosí v zimě v létě tmavé cool brýle.
V létě se na koupališti seznámil s dívkou, které to ale připadá roztomilé.
Na koleně má velkou bradavici. Už si ji jednou při pokládání činky strhnul. tak že visela na vlásku.
Nesnáší krev, takže málem omdlel. Jeho osobní trenér popadl z lékárničky chirurgické nůžky a ustřihl mu ji. Zase mu tam po čase narostla.
Taky mu trochu odstávají uši. Lepí si je na noc náplastí k hlavě a uvažuje o plastické operaci.
Kdyby věděl jak špatně to dopadlo u lidí, kteří si své výrazné uši nechali přišít víc k hlavě.
Úplně ztratili svoji osobitost.
Tak ten je dobrej – vznikla z toho určitě mnohem zajímavější postava, než ten popsaný týpek v zadání úkolu!
Zajímalo by mě, jak je to u Ich formy. Protože tam příběh vypráví konkrétní postava s vlastním vyjadřovacím stylem, zároveň jsme ale tedy v rovině vypravěče. Tak jak, tedy?
Pokud jsou klišé součástí charakteru vypravěče (a to samo o sobě by mělo mít nějaký hlubší důvod), pak je to samozřejmě obhajitelné a v pořádku. :)
Dobrý den, chápu o čem klišé je a že je dobré se ho vyvarovat, ale jak? Nejsem si jistá, co tedy dělat. Mohu tedy například v dialozích použít slovní obratu ty – zabil dvě mouchy jednou ranou? Nebo se tomu raději úplně vyhnout? Nebo si snad mám vymyslet svoje fráze, obraty či přirovnání, ale ty pak asi ostatním nebudou dávat smysl, že? Děkuji moc za rady.
Dobrý den, Barboro. Tohle je hodně komplexní otázka a ke každému textu se musí přistupovat zvlášť. Jsou žánry, kde je jistá míra klišé dokonce žádoucí (nebo alespoň často tolerovaná), na druhou stranu v jiných typech textů mohou být klišé na škodu. Čili odpověď na vaši otázku zní – podle konkrétního textu a cílové skupiny.