Spisovatelé jsou od přírody tvorové velmi citliví. Pevně věřím, že lidé, kteří vytvářejí umění, mnohem intenzivněji prožívají své životy než zbytek populace.

Spojení zmíněné citlivosti, kritiky druhých a náročnosti českého publikačního pole může vyvolávat nejeden strach a úzkost…

Takže se vás ptám:

Jaký je váš největší strach spojený se psaním?

Špatná recenze? Nepochopení? Odhalení sebe sama? Škrtnání? To, že vaše kniha nikdy nevyjde? Nebo něco úplně jiného?

***

V návaznosti na články Řekněte mi: Proč píšete? a Řekněte mi: Jak se pozná talent? pokračuji v sérii dotazů mířených přímo na vás, milé čtenáře RenéNEKUDA.cz.

A jako vždy vás popostrčím několika komentáři, které jsem vyhrabal z hloubi internetu:

Sabrina Shields: “Mít opravdu SKVĚLÝ nápad a nebýt schopna ho převést na papír pomocí slov.”

Raj: “Napsat něco, a pak zjistit, že už to někdo jiný zpracoval. A většinou lépe.”

Karen Tavares: “Nebýt publikována, což mi způsobuje hned několik neuróz.”

Anonym: “Ztráta inspirace v průběhu psaní.”

howdidyougetthere: “Můj největší strach je nazývat se spisovatelem.”

misa101: “Nutnost být komerčně úspěšný, což je spojeno s tím, abych se stala spisovatelkou.”

Chris Phillips: “Pocit, že mrhám svým časem místo toho, abych dělal něco pro to, aby má kniha byla publikovaná.”

Co si o tom myslíte vy? (Odpovídejte, prosím, dole v komentářích. Moc děkuji.) ;)

24 komentářů

  1. Joa 18. 5. 2011 – 16:21

    Bojím se nepochopení ze strany čtenáře. A taky příliš “drsné” kritiky, která by mi mohla podkopat sebevědomí. Nic z toho ale naštěstí není tak silné, aby mě to odradilo od psaní. :-)

    1. Lenka 25. 4. 2014 – 14:09

      Přesně tak, se cítím i já. :)

  2. Agrrr 23. 5. 2011 – 14:50

    Mám li být opravdu upřímná tak se nejvíc bojím toho, že mi “dojde dech”.
    To si takhle člověk myslí, že má dobrý námět, rozepíše se, děj se mu odvíjí rozplétá zaplétá a vůbec děje a najednou mu nejde psát. Prostě utrum. Zasedne k PC otevře si svou dosavadní tvorbu a přemýšlí jak dál. Což o to, v hlavě by to šlo, ale přes prsty se mu to nějak nechce ven.
    Ono tohle období útlumu vždy po nějakém čase odezní, ale je to takové deprimující, demotivující. A to je zároveň to co mě děsí.

  3. BaraCornellia 5. 6. 2011 – 15:17

    Můj strach? Když vyjde moje kniha, nevadí mi, že ji bude číst jen málo lidí. Budu spokojená, když mezi několika čtenáři bude člověk, který dokonce řekne, že se mu kniha líbila – a bude se třeba považovat za mého fanouška. Ale strach mám z toho, že až umřu, tak díky tomu, že slavná nebudu, na mě zapomenou lidé úplně. Že už tu knihu nikdo do ruky neveme, protože mě nikdo nebude znát, a protože budou knihy novější. Kdo by četl neznámou a již sto let mrtvou spisovatelku?
    Někdy mi v hlavě ,,blikne otázka”: ,,A co když je to přece jen mrhání času?” Ano, miluji psaní, je mi 15 a píši již dlouho. A rozhodně se toho nechci vzdát, i kdyby odpověď na tuto otázku bylo hlasité: ,,Ano, je!”. Ale přece jen… ,,Co když je to mrhání času? Co když ti pár knih vydají, oblíbí si tě sto lidí a pár let po smrti už tě nikdo číst nebude? Třeba knihy přestanou existovat, třeba lidé přestanou číst a psát. Budeš spokojená, že uděláš radost stu lidí a zbytek o tobě nebude vědět či zapomene?”

  4. Adam 5. 6. 2011 – 19:41

    Myslím,že největší obavy mám z kritiky. Možná si myslím ,že mám strach z toho,že kniha se nebude publikovat. Nu což,kritika mi alespoň řekne co bych mohl vylepšit a trénovat…

  5. slíva 15. 6. 2011 – 09:05

    … že to nikdy nedopíšu…

    1. Lucie 9. 7. 2013 – 13:04

      k tomu se připojuji

  6. klababa 16. 2. 2012 – 01:38

    Strachů mám spousty, vypíchnu jeden: Mám strach u každého slova, jestli je to správné pro větu, kterou právě píšu; jestli ta věta je správná pro pasáž, ve které je, jestli ta je ta pravá pro kapitolu a ta pro knihu. Mám strach až dopíšu knihu a třeba ji i stokrát přepíšu, jestli poznám, že je to už TO PRAVÉ.

  7. Albi 31. 8. 2012 – 23:47

    Špatné by bylo, kdyby ten rukopis vyšel a lidé by po mně chtěli pokračování. Nesnáším pokračování. Nemají smysl. Příběh začne začátkem a končí koncem. Nic jako pokračování neexistuje. A pokud ano, je uměle vytvořené. Že by peníze? Stačí se podívat na Pána prstenů a máte jasno. Mnohem horší by ale bylo zjištění, že mi došla vizualizace. Popisovat něco, co nevidím, je šílené. Ještě horší by bylo, kdyby mi z mozku zmizely barvy. Kdyby se svět stal černým a nebo bílým vězením. Buď dobro nebo zlo. Nic mezi tím. Pak by věty ”Celkem ujdeš.” a ”Miluji tě.” znamenaly totéž. Obě jsou přece pozitivní. Tak proč hledat rozdíl. Ale hotová noční můra by byla mít nápad. Spoustu úžasných nápadů. Vidět je. Cítit je na dosah ruky. Ale nebýt stavu ho zachytit.

  8. Meggy Adfectus 21. 9. 2012 – 20:51

    Mým největším strachem jsem já sama. Občas mám též strach, že se jednou probudím a stane se ze mě pragmaticky smíšlející člověk, který tak snadno zapadne do různých tabulek a stereotypu této doby. Když jsem si, konečně, po létech zvykla být ,,jiná”, smířila se sama se sebou, nerada bych o tento ,,dar i prokletí” přišla.

  9. Laura 26. 2. 2013 – 08:50

    Můj největší strach je, že budu psát pro povinnost ale ne pro zábavu.

  10. Peggy 1. 3. 2013 – 17:37

    Bojím se, že až mi vyjde knížka, někdo se v ní pozná nebo se dotknu jeho ega, přesvědčení apd. a naštve se, urazí či ještě něco horšího. :-)

  11. Paddy 12. 4. 2013 – 16:38

    Bojím se, že nebudu schopný se prosadit vzhledem k vysoké konkurenci a klesajícímu počtu čtenářů.

  12. Nerisa 1. 10. 2013 – 09:31

    Že nikdy nic nedopíšu a nevydám. A to už jsem dokonce jednu knihu dopsala, ale pořád mi nepřipadá dost dobrá, aby ji někdo vydal, tak jsem ji nikam neposlala. Tomu říkám silný strach :D No a funguje, protože když jsem zbabělá to někam poslat, určitě to nevyjde xD

  13. Amálie 19. 3. 2014 – 13:19

    Já se nejvíc bojím, že zjistím, že nejsem tak dobrá, jak si přeju.

  14. Martina 18. 5. 2014 – 12:14

    Nejvíce asi bojuji s tím, jestli je to, co píšu, uvěřitelné. Jestli je to dost dobrý jak příběh, tak vývoj postav, jejich charaktery… Mám na sebe vysoké nároky a jednoduše se bojím, že je nedokážu splnit.

  15. Pavlína Stloukalová 22. 11. 2014 – 08:15

    Abych byla upřímná,neděsí mě pomyšlení na to, že možná nikdy nebudu slavná a nic nedokážu i když bych si to přála, Spíš mám strach z toho, že se mé příběhy nebudou líbit rodině. Teď bych ale chvíli ráda převedla odpověď v komentáři do trochu jiných rozměrů. Na druhou stranu, přeš všechny strachy, mám víru. Víru ve svůj sen a ve svou vytrvalost. Před nějakou dobou jsem se naučila jedné úžasné věci…přestala jsem se podceňovat. Do té doby jsem si myslela, že když si budu věřit, bude to egoistické a v jistém směru i sobecké, jenže teď vím, že to tak není. Nekladu na sebe žádné přehnané nároky, tvořím když mám chuť a cítím jak ze mě vyplouvají emoce a nechávám to co napíšu na bedrech srdce. Jak si s oblibou připomínám: Nikdo vás nedokáže odradit od psaní a znemožnit vám tvorbu, jedině vy samotní. Vaše nedostatečná nebo neexistující sebedůvěra. Jsem optimista a netrápím se otázkami jako: Jsem dobrá? nebo ne? Co v životě dokážu? Má to smysl? Bude se má tvorba někomu líbit? Nevzdám to? Na všechny tyhle otázky bych odpověděla další otázkou: Je něco důležitějšího než můj sen?

  16. Acri 25. 2. 2015 – 15:14

    Strach, že budu své psaní neustále odkládat pro povinnosti, které mi nepřinášejí radost…

  17. T..S 30. 10. 2015 – 12:24

    Můj strach je nejspíše součástí těch menších obav a starostí. Nejhorší je asi zjistit, že nemáte cit pro psaní. Můžete si psát, tím vás nikdo nedokáže ovlivnit. Ale máte dobrý pocit, když vám více lidí řekne, že se mu to nelíbilo? Také se bojím názoru své rodiny. Skoro každý mi řekne, že bych měla psát něco jiného než např. sci-fi. Tvrdí mi, že na to nemám zkušenosti. Pak se ho snažím přesvědčit, že na to mám. Ten strach spočívá v zklamání sama sebe….

  18. kamil jansa 20. 12. 2015 – 19:41

    největší strach mám, že získám Pulitzerovu cenu za literaturu až in memorian.

    kamil jansa: já jsem tvůj petr a ty moje lucie”

  19. Lenka 18. 2. 2016 – 09:16

    Mě nejvíce děsí, že nikoho nebude zajímat téma příběhu o kterém píši. Hlavní strach mám s první publikace. Bojím se, že knihu odmítnou.

  20. Marie 17. 5. 2016 – 17:21

    Mám pocit, že nemůžu začít a léta běží. Nevadilo by mi, kdyby ta kniha nikdy nic nevydělala a já nebyla nikdy slavná. Stačilo by mi být autorem jedné knihy a třeba zcela anonymním. Co bych určitě potřebovala – mentora, který by mi stál za zády a podporoval mě. Někoho, kdo by ve mě věřil.

  21. Terka 17. 1. 2017 – 18:40

    Bojím se, že až to budu mít dopsané, přečtu si to a zjistím, že je to úplně něco jiného. Především, že je to moc dětské, nerealistické, předpovídatelné a nepropracované. V hlavě mám hromadu uzlů a smyček které hodlám do mého příběhu zařadit. Co když na ně ale zapomenu, opominu je nebo se mi to nepovede převést na obrazovku? Jo, to je hlavní strach. Předpovídatelnost děje…

  22. luanna 15. 8. 2017 – 16:53

    … tak já mám tedy strach, že vypne proud, protože většinou píši na pc a já neuložím to co jsem tak pracně vytvořila,
    minulý týden byla taková bouřka, ale až navečer to už jsem měla své tzv. psaní za sebou, takže jsem koukala z okna ven, pozorovala stromy , jak se kymácí a lidi jak běží a bojí se bouřky, přitom spadlo tak deset kapek, ale já jsem se prostě jen tak usmívala , protože venku byl konečně lepší vzduch a mně bylo fajn …

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *