Příběhy jsou všude okolo nás. Nedá se jim uniknout, nelze s nimi vyjednávat. Neustále nás pohlcují, až se sami stáváme jedním z nich.

Pojďme se proto podívat na deset základních pohledů, jak na ně můžeme nahlížet …

1. Příběh jako archetyp

Mnoho zkušených spisovatelů vám řekne, že neexistují nové příběhy – pouze nekonečné variace prastarých zápletek. To byla vlastně myšlenka slavného Shakespearea, který se rozhodl absolutně rezignovat na vymýšlení nových příběhů. Místo toho raději vykrádal historiky, mýty, antické autory a divadelní kolegy své doby.

Příklad: Když shlédnete animovaný film Lví král, možná se vám nevybaví podobnost s mýtem o Osirisovi, ale nejspíš s Hamletem (který byl mimochodem tímto egyptským mýtem inspirován). Tento jednoduchý příklad ukazuje cestu jedné zápletky z Egypta z dob 5. dynastie, přes počátek 17. století (Shakespeare), až po konec 20. století (hollywoodský velkofilm).

2. Příběh jako odraz lidského myšlení

Narativní představivost – příběh – je základním nástrojem lidského myšlení … a naše racionalita je na něm závislá. Je to náš hlavní prostředek pro plánování, pohled do budoucna, předpovídání a vysvětlování. Většina našich zkušeností, naše myšlení a znalosti jsou organizované jako příběhy. – Mark Turner, The Literary Mind

Pozorujte své vlastní myšlenkové pochody a rozhovory ostatních – brzy zjistíte, že příběhy jsou opravdu všude.

3. Příběh jako odhalení lidské tváře

Nevím, jestli vás někdy fascinovali Sparťané. Jejich válečné umění bylo dovedeno k naprosté dokonalosti. Stávali se z nich nebojácné nemyslící válečné stroje. Pochopit jejich svět bylo pro mě velkou záhadou.

Jenže když si přečtete knihu od Stevena Pressfielda Gates of Fire, která je vyprávěna z pohledu sparťanského válečníka, dostanete se k hlubšímu prožitku. Najednou jsou pro vás účastníci bitvy u Thermopyl živoucími lidmi, ne jen tupými bojovými mozky …

4. Příběh jako řešení problémů

Ze své podstaty jsou příběhy velmi dramatické. Postavy prožívají životní výzvy, řeší problémy (úspěšně či neúspěšně) a dávají nám pohled na svět (tragický nebo komický).

Výchovné příběhy tu byly vždycky. V hlubší historii představovaly příběhy nejefektivnější cestu, jak pěstovat lidskou morálku, formovat pohled na svět a definovat sebe sama. Tento čtvrtý bod je tudíž velmi důležitý!

Poznámka: A nyní si zkuste spojit body č. 1 a 4. ;)

5. Příběh jako továrna porozumění

Nadpis pátého bodu je vlastně slogan básníka Teda Hughese, který napsal, že příběhy jsou „malé továrny porozumění“. Jakmile se znovu podíváme na stejný příběh nebo si znovu přečteme jednu knihu, nacházíme nové a nové souvislosti. Pokaždé se něco nového naučíme.

Z toho vyplývá, že i když by tu nebyly nové příběhy, stále tu budou nové a svěží pohledy na ně.

Příklad: Jako vhodné příklady k tomuto bodu můžeme uvést animovaného Shakespearea či Verdiho operu Macbeth.

6. Příběh jako zkratka k emocím

Příběhy nejsou pouze o logice a pevných argumentech – ukazují nám život a duše postav. Odhalují nám jejich nejintimnější zážitky a myšlenky.

Jistě sami znáte knihu, u které vám mrazilo v zádech či jste se stejně jako hlavní hrdinka zamilovala do krásného rytíře.

Pokud budete chtít zaujmout publikum na hlubší úrovni, převyprávíte jim příběh. Stejně tak se podívejte na současnou novinařinu – mnoho zpráv je našroubováno na konkrétní lidské osudy.

Takže ať chceme, nebo ne, příběhy jsou naším zrcadlem.

7. Příběh jako vzpomínka

Samozřejmě existují tzv. „technické mozky“, ale u většiny populace platí, že příběhy si zapamatujeme snáz, než suchá samostatná fakta.

Není divu, že slavní odborníci na paměť a kreativitu (např. Tony Buzan) hlásají, ať informace převlékáme do příběhů. Vše prý potom bude snazší a mnohem jednodušší … ;)

8. Příběh jako svědectví

Ve filmech jako Schindlerův seznam nebo Poslední skotský král se nedozvídáme pouze základní encyklopedické shrnutí konkrétní historické etapy. My jsme schopni všechno prožít, konfrontujeme se sami se zlem, pronikáme do mozků mnoha hlavních postav a opět – formujeme sebe sama a svůj pohled na svět.

9. Příběh jako nástroj moci

Nemusím snad nikomu připomínat, co všechno dokázal Hitlerův sen (tj. „hezky“ podaný příběh), že?

Na druhou stranu nesmíme ani zapomínat na další ukázky vlivných příběhů, zejména z náboženské oblasti. Ježíš je jen začátek, ale Buddha i Krišna se dají také hezky rozložit do pojmů literární teorie.

Prakticky každý velký vůdce mluví v příbězích.

Poznámka: Nebo se blíže podívejte na pozadí vzniku firem Google, Facebook či Apple. ;)

10. Příběh je nový začátek

Pokaždé, když se chystáme vyprávět nový příběh, otevíráme nový svět. I „profláknuté“ a velmi známé příběhy nám dávají možnost nalezení nového rozměru (a tím pádem i posunutí jejich významu). Dokonce i když je příběh zkratkovitý a s tragickým koncem, sám o sobě je prostředkem k nalezení smyslu a pochopení.

Bez ohledu na typ příběhu, je to prakticky vždy o naději. ;)

Otázky pro vás

  • Který z těchto pohledů na příběh je vám nejvíce sympatický (a proč)?
  • Jak vám (osobně/ profesně) příběhy pomáhají?
  • Existují ještě nějaké další způsoby, jak se dívat na příběh?

5 komentářů

  1. Janek 20. 3. 2011 – 18:09

    Ještě bych si dovolil jeden pohled: Příběh jako útěk před realitou. Ať už je ta realita prostě jen nudná anebo vyloženě krutá. Božena Němcová prchala před nouzí do svých povídek a pohádek. Třeba to sama tak nevnímala, třeba ano. A mnoho dalších umělců (ať už malířů, hudebníků nebo spisovatelů) v minulosti bojovalo po celý život s bídou. Měli však dar a měli odhodlání používat ho za každou cenu. Tomu se říká odvaha.

    1. René Nekuda 20. 3. 2011 – 18:16

      Ano, samozřejmě. Moc děkuju za tento postřeh!

    2. Pavlína Stloukalová 17. 4. 2014 – 07:04

      Mě se nejvíce líbila 6. Emoce do příběhu zapojuji nejčastěji, protože se mi píší nejlépe. Emoce jsou podle mne hrozně důležité, aby se čtenáři dokázali vcítit do postavy se vším všudy. Naprosot souhlasím s předchozím komentářem. Já píšu, abych se odpoutala od reality, která je někdy hodně krutá, a psaní mi dává potěšení a energii abych ji lépe zvládla.
      Jinak, skvělé postřehy z vaší strany, všechny se mi moc líbili :)

  2. Markéta 1. 2. 2017 – 10:22

    Příběh jako forma komunikace – to používám já. Když mi dělá problém vyjádřit co mám v hlavě, nebo když mluvím s dětmi, vymyslím si krátké povídání, na kterém své myšlenky promítnu. Tuhle jsem někomu vysvětlovala svůj způsob tvorby postav a spolupráce s herci – na pozadí Pygmalionu ;o)

  3. luanna 29. 8. 2017 – 12:10

    … je to jako s filmy, také jsou vykrádány, v podstatě už bylo natočeno vše … stále více se v Británii zkoumá Shakespear – a mnoho odborníků souhlasí s tím, že to psala skupina lidí, neb ON nebyl tak vzdělaný, aby umně takto prezentoval jazyk … no my to asi nevyřešíme … už dávno neplatí, co je psáno to je dáno … historie už je desetkrát překroucená a nikdo neví co je pravda … ta ostatně ani neexistuje, lidi pravda ani nezajímá, proč taky … každý má přece tu svoji … jedna pravda vzhledem ke kulturám ani existovat nemůže … jinak O.K. :-))

Napsat komentář: Janek Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *