Příběhy většinou rozvlní stojaté vody poklidných dovolených a přinášejí do vyprávění drama (k tomu nám dobře slouží konflikty). Tohle už asi dobře víte, na tom není nic nového.
Nicméně občas je problém spojit a uvěřitelně zakončit všechny rozehrané linky, které se ve vašem příběhu nakonec objeví. No a k otestování této velmi důležité spisovatelské dovednosti tu máme nové videocvičení tvůrčího psaní.
Trvá 10 minut a můžete si ho vyzkoušet rovnou teď a tady – držím vám palce! ;)
Poznámka: Další originální cvičení tvůrčího psaní najdete zde.
Podivná dovolená.
Jste zrovna na měsíční dovolené v hotelovém komplexu na odlehlém ostrově.
Po třech dnech má přijet nový host. Zjišťuješ, že je to Tvůj dávný přítel, který Ti prozradí u společné večeře, že je právě po drastickém rozvodu a že by se chtěl ještě zítra s tebou setkat v 9:00 u snídaně.
Právě odbíjí devátá a v jídelně u stolu sedíš sám. V 9:30, po snídani, se rozhodneš podívat do jeho pokoje, zda nezaspal. Pootevřeš pootevřené dveře a tam nikdo. Kufr je netknut a na nočním stolku leží zažloutlý deník.
Už jsem chtěl zabouchnout za sebou dveře pokoje, když do mě vrazila nádherná dívka, oblečená v letních zelených šatičkách květového vzoru.
„Pardon, ale vidím, že vycházíte z pokoje pana Karla, doufám, že je ta slibotechna u sebe, ať mu můžu pěkně vyčinit“, vychází z jejich sladkých úst a já intuitivně poznávám, že její naštvání je jen na oko.
I přes letmé spojení našeho pohledu, zahlídnu v jejich očích lesk slz po probdělé noci.
„Ještě jednou se omlouvám, ale včera mě slíbil, že se pro mě po večeři staví a zajdeme si spolu na sklenici vína. Já kráva mu věřila a čekala do půlnoci, pak jsem si to víno otevřela sama a usnula. No tak se nedivte, že jsem tak rozjetá,“ stále se snaží ospravedlnit své výbuchy emocí.
„Myslím, že Vás zklamu slečno, včera si se mnou Karel domlouval ranní snídani a taky se nedostavil, no a není ani u sebe na pokoji. Pojďte se klidně přesvědčit. Asi nám nezbyde než po něm začít pátrat. Budeme na to aspoň dva, mé jméno je Jonatán, Jonatán Malý, ať se mě nebojíte, “ snažil jsem se vyhodnotit a zároveň odlehčit situaci.
„To není špatný nápad, já jsem Evelína, když už tedy máme toho společného známého,“ vyklouzlo jí z úst.
Otvírám pomalu naštěstí nedovřené dveře a vracím se zpátky do pokoje. Za mnou, v závěsu, vstupuje slečna Evelína. Pod oknem, tak jako před chvílí, stojí stále Karlovo zavazadlo. Na nočním stolku, otevřený deník se zažloutlými listy, které se lehoučce třepotají pod tlakem průvanu z pootevřeného okna.
Opatrně ho beru do rukou a začínám v něm listovat.
Jako by na nás vyzařoval nádech tajemna a dávné minulosti, když se ozval výkřik údivu:
„Já ten deník znám, to si psala moje babička, loni umřela a deník se někam ztratil, ale já si ho pamatuju, i když ho furt schovávala. Je to on! Ale počkat co dělá tady? U pana Karla,“ Evelína přemýšlí trochu víc nahlas.
Deníček je psaný velmi úhledně a krásným psacím písmem. Odhaduji tak 60 léta minulého století. A taky, že jo. První zápis je s datumem 27. 4. 1961. Evelína se pomalu zklidnila a já začínám předčítat z deníku její babičky. Bylo tam vše, její dětství, první lásky, kamarádi. Ale nás zaujal hlavně zápis z léta roku 1970:
„Let se povedl, počasí bylo nádherné a my s mojí kamarádkou Vlastou dorazili do letoviska hotelu STŘÍBRNÁ PERLA na tom nejkrásnějším ostrově ve středomoří.“
Užívali si tenkrát na plno dovolenou. Kolem mé modrooké babičky se začal otáčet mladý syn majitele hotelu, Erlan. Vůbec jí nebyl lhostejný a vzájemné sympatie přerostly v něco víc. Ano, babička si přivezla tenkrát z dovolené i něco jiného než suvenýr do vitríny. Tajemný život babičky nebyl vůbec tak jednoduchý, jak si to o ní její rodina, do teď myslela.
Evelína teprve tady pochopila, že její táta je potomek nějakého DOMORODÉHO floutka, kterého celou dobu babička tajila. Nevěřila svým uším a posléze i svým očím, protože mě vytrhla deník z ruky a začala hltat dál písmenko po písmenku. Naštěstí pro mě, četla nahlas. Protože tady zdaleka, zdaleka nebyl konec příběhu.
Na dalších stránkách se za společných údivných výkřiků nás obou, dovídáme, že si s Erlanem po celou dobu vedli korespondenci. Prostě si psali. Erlan prý nemohl babičku navštívit, a tak se po třech letech rozhodla babička zase vydat na ostrov i s malým Petrem za taťkou. Malý Péťa z toho neměl rozum a nedává si do spojitosti strejdu Erlana. Ale ani tentokrát dovolená nezůstává bez následků. Další suvenýr a další klučík. Tentokrát se za devět měsíců vyklubal malý Karlos. Vlastní bratr tatínka Evelíny – Petra.
„Cože?? Tak já mám ještě strejdu??“ už ani nekřičí, jen ztišeným hlasem konstatuje Evelína.
„Karlos…, Karel. 1973-74? To je divný? To vypadá na můj ročník,“ honí se mi hlavou a nahlas k Evelíně hlasem už trochu zvučnějším promlouvám, „tak že, proč má Karel u sebe deníček vaší babičky? Vy vážně nemáte strejdu? Karla znám už dlouho, ale nikdy nemluvil o žádném bráchovi. Vím určitě, že pořád bydlí v Ostravě.“
„Ne, opravdu nikdo, nikdy z rodiny o žádném tátově bratrovi nemluvil. My jsme z Plzně a taky od mala, co si pamatuju!“ hájí se Evelína.
„Budeme pokračovat ve čtení, třeba se dovíme další pikantnosti, další dítě,“ začínám být mírně ironický, „počkejte!“ zastavuju ještě Evelínu, „odkud znáte vlastně Karla?“
„No po pravdě řečeno se známe teprve od příletu, poznali jsme se na letišti. Skoro jsme si zaměnili zavazadla. On je sice o dost starší ale velký sympoš. A tak to nějak vyplynulo. Zrovna včera si mě měl vyzvednout na mém pokoji. Pozval mě totiž na skleničku. Já kráva, já bych se do něj snad i zamilovala. No a teď, teď je z toho tady pěknej horor. Karel bude snad můj strejda, já přijdu o sympaťáka, a babička? Ta se taky vybarvila,“ lká zhrzeně se tvářící Evelína.“
„Víte co? Čtěte dál Evelíno, docela mě zajímá, jak toto dopadne? Zatím je to červená knihovna s nádechem hororu, no, pěkná dovolená,“ komentuju suše.
„Tentokrát se za devět měsíců vyklubal malý Karlos,“ zněla poslední věta, kterou jsme si přečetli.
Erlan do tehdejšího ČSSR nechtěl, nebo nemohl přijet. A babičce do toho všeho umřela v roce 1975 maminka. Jako samoživitelka to měla hodně těžké, a tak došlo k tomu, že jí mladšího syna úřady odebraly. Babička zanevřela na vše a snažila se vychovat aspoň Petra. Tady došlo k tomu, že vlastně nikdo nevěděl, že ještě někde žije bratr Karlos. Postupně louskáme stránku za stránkou. Zjišťujeme, že i když nikomu nic neříkala, stále se potají snažila zjistit kde je její druhý syn.
Nezanevřela ani na Erlana, ten sice stále nepřijížděl, ale dle rukopisu se stále milovali. I na tu dálku. Dopisů si vyměnili asi hodně, ale babička jako pracovnice pošty, všechno dokonale kamuflovala.
No a pomalu se začal psát rok 2016. Erlan dělá na ostrově rekonstrukci svého hotelu a přejmenovává ho na Hotel Blue…………..
„Co je to tady!!!!!“
rozrazí se dvěře, objevuje se v nich stařík na vozíku, který tlačí náš do teď ztracený Karel.
„Co si to dovolujete, hrabat se v mých osobních věcech?! Pusť ten deník Evelíno!!“
křičí rozhořčený Karel.
„Strejdo Karle?“ opatrně tichým, tázavým hlasem se Evelína snaží utišit jeho nečekaný vpád.
Coo? Jak strejdo? Jaký já jsem u tebe strejda?“ udiveně, ale stále kurážně odvrací otázku otázkami Karel.
„Podle všeho, jsme my dva příbuzní, nebo alespoň podle deníku mé babičky, teda jestli to byla tvoje biologická maminka. A kde se vlastně vzal tento deník u tebe!! To nám vysvětli!“ obrací dosavadní překvapení v útok Evelína.
„No no, pomalu, ne tak hr,“ zpomaluje Karel, „ před dvěma roky mě navštívila paní, která tvrdila, že je moje biologická matka, ale protože jsem jí nevěřil, tak mě nechala tento deník. Řeknu Vám, byl to pro mě šok, ale čím víc jsem pročítal tyto stránky tak se mi o to víc rozpadal dosavadní život. Manželka se se mnou rozvedla a já hledal sám sebe. Až letos jsem se rozhodl navštívit místo kde žil můj otec. No vlastně. Ta paní, moje máma umřela někdy loni a krom deníku víc nevím. Tak jsem si myslel, že i otec umřel,“ rozpovídal se Karel.
Po menší odmlce pokračoval: „No počkej Evelinko, chceš mi říct, že jsi dcera mého bratra Petra? Toho teda ještě neznám. To by totiž znamenalo, že tento pán na vozíku je tvůj právoplatný dědeček. Představuji Ti tímto oficiálně pana Erlana Bogotu, majitele tohoto hotelu Modré oči Blue eyes a současně tvého vlastního dědečka. Letos mu bylo 78 a po úrazu z roku 1974 je na vozíčku.“
Evelína zůstává jako zkoprnělá, skoro to vypadá, že lapá po dechu, slova nemůže vyslovit.
Stařec na vozíku všemu rozumí. Záblesky v očích značí obrovskou radost topící se ve velkých slzách stékajících po vrásčité tváři ošlehané mořskými větry, jednoho nejšťastnějšího človíčka, který, ve dvou dnech potkal svého syna a vnučku.
Evelína se vrhá na bezbranného staříka a zalévá ho nekonečným objetím. Mají si toho tolik co říct.
Karel oněměny stojí za vozíkem a pevně ho drží, aby se nepřevrátil.
Jeho myšlenky přerušuje mé poplácání po rameni a zvědavé, ale již úsměvné otázky: „Chlape to je teda věc, ale kam jsi vlastně včera zmizel? A co blbneš, balit svoji neteř?
„No to je bomba, já vůbec netušil, že toto hezky milé stvoření může být moje neteř. Ale řeknu Ti, vůbec toho nelituju. Během jednoho večera jsem poznal tátu a neteř, chápeš biologický! Já opravdu tátu nehledal, jen jsem se chtěl jít po večeři podívat do baru kam pozvu Evelínu a dát si panáka na kuráž. A tam seděl u baru tento milý pán, který se dal se mnou do řeči. A prý znal u nás v Čechách jednu milou osobu a prý tam má rodinu a……… No, prostě šok, chápeš, on žije! Ta noc byla moc krátká.“
Je to moc zajímavý nápad. Celkově je text neučesaný, nicméně ty dialogy nejsou vůbec špatné. Dobrá práce!
Děkuji za Váš náhled. Přesně, je to můj první takhle dlouhý text. Já byl vůbec rád, že to má hlavu a patu.:-). Ale pustit si Váš úkol přesně o půl noci. A těch vašich 10 minut ticha. Prostě ticho. Super. To bylo teda nakopnutí. Uvolňující. Budu muset ještě zkusit další cvičení. Děkuji.
Páni, tak na první velký text je tohle opravdu dobrý výkon. Gratuluju a mám z toho radost – jen tak dál!
Ťukám na dveře jeho pokoje, ale neslyším žádný pohyb, který by naznačoval, že se mi někdo chystá otevřít. Pro jistotu vezmu za kliku a zkusím si otevřít sama. Není zamčeno, beru to tak, že můžu jít dál. „Samueli, jsi tu? Haló, jdu dovnitř.“
Rozhlížím se po pokoji. Jeho je menší než ten můj, ale taky se mi tu líbí. Kufr ještě nevybalený, stojí opuštěně vedle postele, a jediné, co z něj kouká je cíp nějakého oblečení. Na nočním stolku leží zavřený počítač a na posteli zahlédnu otevřený malý zápisník.
„Same?“ v obavě, že třeba leží v koupelně na zemi v bezvědomí, se tam jdu podívat. Není tam. Uleví se mi. Pak ještě zkouknu balkón, ale ani tam není. V tomhle pokoji prostě není.
Co když mi nechal vzkaz v tom notesu? Zvednu ho z postele a zjistím, že to není jen tak ledajaký notes. Drze začnu číst.
„Jestli zjistí, co jsem provedl, nikdy mi to neodpustí. Ne, to není přesné. Jestli zjistí, co jsem jí provedl, zabije mě. Proč jsem musel ze všech lidí, které znám, narazit zrovna na ní. Co mám teď dělat? Je dobře, že si musím všechno psát, trochu se mi ulevilo, ale psycholog by mi nejspíš řekl, že ji mám říct pravdu. Bože, přísahám, že jestli tohle přežiju, už nikdy, fakt přísahám, že už nikdy nikomu neublížím tak, jako jí.“ Podle datumu to psal včera.
Zamyšleně prohlížím starší zápisy. Z minulého týdne má zápis o nějakém Patrikovi, kterému po dvanácti letech vrátil peníze. Skoro třicet tisíc. Zápis před tím popisoval Samuelovu snahu najít dívku ze základní školy. Když ji našel, omluvil se jí za to, že zneužil toho, že do něho byla zamilovaná a připravil ji o panenství jen kvůli tomu, že se vsadil s kamarády. Holce se pak vysmívali, on si jí nevšímal a ona se zhroutila.
Jak to tak vypadá, narazila jsem na deníček člověka, který se snažil napravit hříchy ve svém životě. Samuel byl vždycky přehnaně sebevědomý a nesnesitelný, ale ke mně se většinou choval slušně. Takže otázka zní, pokud se ten zápis týká mě, co mi tak hrozného provedl a já o tom nevím?
Vzala jsem si jeho nejlepšího kamaráda, ale to, že jsme se rozvedli a mě to zlomilo srdce, nebyla Samuelova vina. Dokonce byl až na konci světa a nikdo z nás s ním nebyl ani v kontaktu. To můj ex měl sotva zletilé milenky. A to, že jsem potratila, za to taky mohl ex a ne Samuel. Takže kvůli čemu bych ho měla chtít zabít?
„Sakra, nečti to“ ozve se mi za zády nepřátelský hlas a já leknutím vyskočím z postele.
„Promiň…“ vyletí ze mě automaticky. Dívám se do jeho hezké tváře a uvědomím si, že vlastně nevypadá naštvaně. Spíš provinile.
„To píšeš o mě?“ zvednu ruku s deníčkem.
Dívá se na deníček jako na něco, co mu podrazilo nohy ve chvíli, kdy strašně potřeboval stát pevně na nohou.
„Ano.“ Teď se mi dívá do očí. Jako by z něj vyprchala všechna energie a sebevědomí.
Přiznávám, že jsem pro něj měla slabost, už když jsem začala chodit s Danielem, než jsem viděla, jak systematicky loví ženské, dělá z nich ochočené feny a pak baví kamarády historkami o tom, jak se která chovala, když ji oznámil, že už ho nebaví. Došlo mi, že tohle všechno potřebuje, protože má nízké sebevědomí. Asi za to mohl jeho otec, který ho opustil, když mu bylo osm let a jeho maminka si už nikdy nikoho nenašla. Znala jsem jeho maminku, starala jsem se o ní, když byla u nás na JIPce. Moc dobře jsme si rozuměly. Když pak byla doma, chodívala jsem jí k nim píchat injekce a ona mi říkávala „sestřičko, nechcete si vzít toho mojeho kluka? Potřebuje silnou a starostlivou holku, která by ho srovnala. Já na něho byla vždycky měkká. To víte, jediné dítě.“ Svou maminku měl hodně rád, i když jí odmlouval a dělal si co chtěl. Možná proto neměl potřebu mě lovit a přebrat mě svému nejlepšímu kamarádovi. Dokonce jsme spolu vedli hovory jako sobě rovní přátelé. Neponižoval mě, nezesměšňoval, a když jsme se hádali, tak spíš jako dva odborníci, kteří se respektují, i když má každý jiný názor. Ale jedno nepsané pravidlo mezi námi bylo. Nesměla jsem kritizovat jeho vášeň pro lov a získávání trofejí.
„Tak povídej,“ pobídnu ho a zatáhnu pomyslnou ochrannou plachtu kolem sebe, která mě má uchránit před možnou bolestí z nadcházejících slov.
Stále mlčí a upřeně zírá do mých očí.
„Přestaň tak blbě čumět a mluv,“ vyzvu ho podrážděně. Připadá mi totiž, že se na mě dívá stejně, jak na některou ze svých trofejí těsně před tím, než ji sestřelil ze svého povrchu zemského.
Konečně skloní oči ke svému deníčku a natáhne ruku. Podám mu ho. Obejde mě, zavře dveře od balkónu, odkud k nám teplý vítr přináší zvuky moře, křik racků a hovory lidí, sedících na terase hotelové restaurace.
Konečně si sedne na jednu ze dvou židlí u kulatého stolku u okna. Deníček ve svých rukách sroluje, jako by ho chtěl dostat do pohodlnějšího tvaru, který líp schová a dostane ho tak pod svou kontrolu. Nepřítomně se zahledí do mozaikové desky stolu z různě modrých sklíček.
Posadím se naproti němu a čekám. Nepříjemný tlak v břiše je způsobený zlou předtuchou.
Konečně promluví „Je to můj nejlepší kamarád a vždycky jsme si kryli záda.“
Podívá se na mě, jako by se ujišťoval, že ho chápu. O tom ho ujišťovat nebudu, protože nechápu. Semkne rty k sobě a je vidět, jak je mu nepříjemně. Mohla bych ho pohladit po ruce a ujistit ho, že jestli nechce, ať nic neříká, že to nevadí. Ale nic takového neudělám. Čekám, co z něho vyleze.
Opře se o opěradlo a deníček schová i s rukama pod stůl. Zadívá se z okna. Větve palmy se lehce pohupují v rytmu vánku přicházejícího od moře.
„Poslal jsem mu prášky, když jedna z těch jeho pipin otěhotněla.“
První informaci můj mozek lačně lapí a obrací ze všech stran a hledá něco podvědomého.
„O kom teď mluvíš?“ nakonec přiznám svou nechápavost.
„O Danielovi.“ Dívá se na mě tázavě. Jako bych četla jeho myšlenky „je fakt tak natvrdlá?“
„A dál?“ vypálím a sama ve svém hlase slyším ublíženost a naštvání. Došlo mi to. Byli spolu ve spojení, i když byl ve světě. Věděl o jeho „pipinách“.
Nadechne se, předkloní se, položí si teď už prázdné ruce na stůl a zírá na ně.
„On dal ty prášky tobě.“
Přestanu dýchat a třeštím oči. „Co to bylo za prášky?“
„Na vyvolání potratu. On nikdy nechtěl děcka a nechtěl ti platit alimenty.“
Vyvolaná vzpomínka na krvavou louži pode mnou, kolem mě, na bolesti břicha, na šílenou bolest v srdci, když jsem na ultrazvuku slyšela kruté ticho, žádný náznak tlukoucího srdíčka….
„Ty jsi mu je poslal, aby zavraždil moje dítě?“ mluví se mi těžko, ale chci vědět všechno. Teď už není cesty zpět.
„Ne!“ vykřikne zděšeně „já mu je poslal kvůli té …Nině nebo jak se ta kráva jmenovala. Říkal, že je to pro ni, že nechce, aby ho vydírala děckem, když jsi ty …. Mě ani nenapadlo…“ zarazí se. A já vím, že právě tohle ho napadlo. Napadlo ho, že ty prášky bude Daniel chtít dát i mě, protože věděl, že nechce mít děcka. Nikdy a s nikým. I já věděla, že nechce děti, ale mě řekl, že se mnou to zvládne. Evidentně už tehdy měl řešení. A Samuel mu ho sehnal.
Nechci se zhroutit, ale všechno utrpení posledního roku se dere ven v každém vzlyku, v každé slze a v každém vzdechu. Přijela jsem na luxusní dovolenou k moři za peníze mého ex, abych se tu zbavila minulosti a ona si tu na mě vyskočí, jako čert ze škatule.
I když se to zdá nemožné, kromě zlosti cítím i neskutečnou úlevu. Nemůžu za smrt mé malé princezničky.
Samuelova ruka přistane na mé paži a něžně mě pohladí „odpusť mi to.“
Neúspěšně rozbíjím slzy víčky, abych zaostřila „Jsem tak strašně… unavená ze všeho a ze všech. Je mi jasné, že je ti to jedno, ale stejně ti to řeknu. Nechci tě vidět. Asi už nikdy.“ Odcházím a nechávám za sebou sutinu z mého starého života.
Ještě zaslechnu tiché „tak čau.“
Páni, to je teda příběh! Jak se to postupně odkrývá a zamotává – super práce! ;)
Igorovi to nedalo a zvednul zápisník z nočního stolku. Plný očekávání si v hlavě stále opakoval pravidla slušného chování, ve kterých stojí, že se naprosto nehodí šmátrat cizím lidem v pokoji. Ale Eda přece není cizí, vždyť se znají už od školky. Navíc jde o jeho zdraví, takže není třeba se dlouho rozhodovat. Igor otevřel drobný bloček. To, co spatřil, ho naprosto šokovalo. Do očí se mu vehnaly slzy, a i kdyby moc chtěl, nedokázal by nám převyprávět, co na listě stálo. Naprosto ztratil slov. Originál tedy zní:
Milý Igore,
velmi se omlouvám za své zmizení, ale na rozdíl od svého bratra, nemám to srdce, říct ti do očí pravdu. Krutou pravdu. Dokážu si představit výraz ve tvém obličeji po přečtení tohoto dopisu, protože zjistíš, že mě vůbec neznáš… Já nejsem Eda, ale jeho dvojče Emil. Ano, Eda měl dvojče, mě. Jenže jsi mě až doposud kvůli rozvodu našich rodičů nepoznal. Včera jsem se to obkličkou lehce snažil naznačit, ale potom jsem rozvádějícího člověka udělal jako trotl ze sebe. Každopádně pravda musí ven a mou povinností zůstává ti sdělit, že můj milovaný bratra a tvůj dlouholetý přítel již není mezi námi. Žal z mého srdce stále nevyprchal, takže nejsem schopen vyslovit slovo “mrtvý” někomu přímo do očí. Proto můj zbabělý útěk, zanechání pouze velmi nápadného zápisníku v otevřeném pokoji a pár drobností po mém bratrovi z dětství v batohu na posteli. Doufám, že mi to odpustíš a kdyby ses i přes tento hřích chtěl stát mým přítelem a doptat se na podrobnosti bratrovi smr… zavolej mi na toto číslo 123 456 789
Bůh tě opatruj,
Emil McDonald
(Omlouvám se , že jsem ze sebe udělala Igora, nějak mi nedošlo, že to mám psát v ichformě)
To je v pořádku. Hezký nápad, líbí se mi to! ;)
Dveře od pokoje jsou pootevřené. Ze zdvořilosti jemně zaťukám. Podle vzhledu dveří usoudím, že prošly renovací. Tmavě hnědý nádech má svůj půvab. Vůně borovice je neodolatelná, které mě okamžitě vtáhne do dětství.
Můj otec byl velice zručný truhlář. Dobře to uměl se dřevem, a veškeré práce s ním spojené. Vždycky mi tvrdil, že dřevo je nejzdravější a nejpřirozenější materiál od počátku lidského pokolení a jeho krása nesrovnatelná.
Během řezání na pile měl vážnou nehodu, které jsem se i nechtěně zúčastnil. Právě tatínek stavěl vysněnou verandu pro maminku. Já mu podával dlouhá prkna a tatínek je následně řezal na kratší díly
I když to bylo velmi zvláštní. Vše vypadalo, že byl evidentně dobré náladě. Začal si zpívat svojí oblíbenou country písníčku a současně nadával na moji maminku vulgárními slovy, i když tu s námi nebyla.
Nejdříve jsem nechápal, co se s tátou děje. Pak z ničeho nic jsem si vše, co vidím začal dávat do logických souvislostí. Hlavním spouštěčem byla téměř dopitá skleněná láhev, co neustále zvedal ze stolku. Bylo na ní napsáno bílými písmeny WHISKEY. Pak se na jeho tvářích začaly tvořit krůpěje potu, které stékaly po jeho už zarostlých zanedbaných černých vousech. Nevím jak, ale prostě jsem věděl, že se jeho tělesná teplota zvýšila o tři stupně.
Pak jsem mu přestal podávat dlouhá prkna, protože to nemělo smysl. Můj otec tu nebyl. Fyzicky tu sice byl, ale vlastní hlavou ne, protože se zaobírala něčím jiným. Nevnímal přítomný okamžik. Několikrát jsem na něj volal, ale bez jakéhokoli výsledku. Zíral před sebe. Byl nemocný, ale ne po fyzické stránce. Byla to jiná a podle mě mnohem horší nemoc. V patnácti letech bych to ještě nedokázal přesně pojmenovat, ale teď jako odborník už ano.
„Lukasi, to jsem já Christián, jsi tady?“
Nikdo se neozývá. No nic vstoupím dovnitř a porozhlédnu se. Ucítím průvan, který nepatrně rozcuchal moje čerstvě nagelované vlasy.
Začíná mě trochu bolet hlava. Určitě to dělá několik míchaných drinku, které jsem včera večer dopřával u plážového baru.
Možná Lucas odešel, ale proč by nechával pootevřené dveře? Zahnu doleva a uvidím rozestlanou postel a na něm dvou kolečkové modré zavazadlo. Možná si někam odběhl nejspíš na recepci a každou chvilku se určitě vrátí. Pohlédnu na otevřené okno dokořán, které by mě jako by vítalo. Pravá ruka se mi začíná klepat.
Když se rozhodnu raději odejít, tak si všimnu černého zápisníku na nočním stolku a u něho propisku. Zvednu ji a otevřu. Vypadá to na nějaký deník a ten rukopis patří zcela jistě Lucasovi. Je tam napsaný úvod: Můj hodný andílek
Otáčím na další stránku:
10. září 2020
Já a Emilly jsme poprvé jeli na dětské hřiště. Doktor nám řekl, že je nejvyšší čas, aby se Emilly začala socializovat. Emilly jsem říkal, že tam bude spousta dětí a určitě si tam najde kamarády.
Když jsme jeli autem, tak celou cestu na mě zírala. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak její tvář náhle zbledla a něco se stalo s jejíma očima.
Odvrátím pohled od zápisníku a začnu nad tím přemýšlet. Musela mít rozšířené zorničky. Ve většině případu k tomu dochází ve stresových situacích, nebo také, když mozek jede na plné obrátky. Kdo je ale Emilly? Podle všeho soudím, že to vypadá na jeho dceru. Když jsem mluvil včera s Lucasem, tak se vůbec nezmínil o své dceři. Jenom říkal, že se bude rozvádět se svojí ženou.
Náhle uslyším houkání sirén z otevřeného okna. Moje pravá ruka se třese ještě víc. Musím ten zápisník zavřít, připomíná mi tu moji práci, a já tu jsem na dovolené, ale zvědavost je silnější. Ještě si to na chvíli pročtu.
Byli jsme necelý kilometr od dětského hřiště. Emilly začala řvát, že tam nechce. Začal jsem jí uklidňovat, ale vůbec to nepomáhalo. Pak se odpoutala ze zadního sedadla a vrhla se na mě, i přesto, že řídím. Bouchala do mě pěstmi. Měl jsem, co dělat, abychom nenabourali. Vrazil jsem jí jednu velkou facku do obličeje. Začala téct z jejího nosu krev. Už se uklidnila, ale ten její výraz byl zvláštní. Vůbec nebrečela. V klidu seděla a začala se na mě šklebit.
Něco mi stékalo z nosu. Podíval jsem se do zrcátka, byla to krev.
Na konci stránky uvidím červené skvrny nejspíš od krve. Záchvat vzteku u Emilly může vyvolat v běžných případech posttraumatická stresová porucha. Už nechci nad tím přemýšlet. Zavřu zápisník a položím ho na stůl.
Něco uslyším. Rozhlížím se kolem sebe. Je to vibrující vyzvánění. Ten zvuk přichází přímo podehnou. Podívám se pod postel, a vněm uvidím vibrující telefon. Sáhnu po něm a podívám se. Přišla textová zpráva. „Christiane, prosím postarej se o Emilly.“
Cože? Je to neznáme číslo. Sakra, co se tady děje?
„Ahoj.“
Rychle sebou trhnu a pak jí uvidím. Bledá tvář zírající přímo na mě. „Emilly?“
Páni, Míro, to se vám povedl vybudovat velký příběh – gratuluju! Chtěl bych vědět, jak to bude pokračovat… ;)
Koukám na zápisník a v hlavě si pohrávám s myšlenkou, že si ho přečtu. Není ale blbý, číst si cizí soukromé zápisky? Co když ale teď Petr leží někde venku polomrtvý a ten zápisník je jedinou stopou k jeho nalezení? Tak jo, přečtu si ho, ale jen kvůli tomu, abych ho zachránil! Jen proto, že tohle je opravdu vážná situace. Sedám si na Petrovu postel a beru do rukou jeho zápisník s krásnými mohutnými černými deskami. Po jeho otevření zjišťuji, že je skoro celý popsaný a polepený fotkami. Vím, že bych neměl, ale pořádně ho prolistuji a prohlížím si jednotlivé stránky. Na většině z nich je se svou, teď už skoro bývalou, ženou. Petr a jeho žena u Eiffelovky, Petr a jeho žena u šikmé věže v Pise, Petr a jeho žena u Big Benu. A aby toho nebylo málo, Petr a jeho žena v plážovém baru. Listuji na další stránky, když v tom se zarazím a vracím se na stránku, kde ti dva pózují v baru. V baru, který mi je dosti povědomí. Proč ale? Přemýšlím. Po přečtení popisku mi to konečně došlo – Dovolená 2014, nejlepší bar na Rhodosu. Je to totiž bar, ve kterém jsem před pár dny pil s lidmi, se kterými jsem se seznámil na pláži. Už jsem věděl, kde Petra hledat. Položil jsem zápisník na stůl, tak, jak byl a vyšel jsem z pokoje. Rychlým krokem jsem se vydal do baru Lalalup a cestou přemýšlel, jak moc se musí Petr z rozvodu trápit. Včera mi tohle vůbec nedošlo. Zaťukal jsem na dveře baru, otevíral totiž až odpoledne. Otevřel mi ochotně vypadající muž, kterému jsem mou kostrbatou angličtinou popsal Petra a zeptal se ho, zda si ho pamatuje. Pamatuje, a co víc, přesně ví, kde je. Vzal mě dovnitř a hlavou kývl směrem k černé pohovce. Na gauči ležel Petr, na kterého podle mého čekala hned za rohem obrovská opice.
A teď by mě zajímal ten jejich další dialog. ;)
Vím, že bych neměl lézt cizím lidem do věcí, ale když my jsme spolu vyrůstali – tedy těch pár let, než se jeho rodina přestěhovala do města. Třeba se mu něco stalo a ten deník by mohl být dobrou stopou, pomyslel jsem si a vzal jej ze stolku do rukou. Začetl jsem se. Jeho rukopis a jeho slova plynuly zvolna a zlehka, takže zcela nahradily plynutí času a mou pozornost vůči hotelovému pokoji a vůbec světu kolem. Četl jsem, ztracený v řádcích jeho deníku…
…dnes schůzka, ona je černá, mohla by být černou kytkou naroveň růži, musím zjistit její vůni, asi proto jsem to dal na večer, to bude příležitost pro vjemy, které by přes den utlačovalo slunce, světlo jí nemůže konkurovat, proto se zdá tak černá, aspoň podle jejích vlasů a očí, a ten její hlas, má cosi jako podklad, musím zjistit, dávám to na desátou, chtěl bych vidět, jak souvisí s temným vesmírem, potřebuju místo bez světel města, na mapě je kopec a stará rozhledna, možná to vezme celou noc, zkusím se příblížit a vyzkoušet její po…
“Ty čteš můj deník!?”
Trhl jsem sebou. Všechno můžu vysvětlit. Jenom jsem měl obavu… Ale pak jsem si všiml jeho očí. Nikdy – ani včera, když jsme se po letech potkali – neměl tak černé oči.
Páni, to je ale zajímavý příběh. Vždycky, když mě zajímá pokračování, je to dobrá známka – klidně bych si přečetl víc…
Najednou na mě začne pokoj působit velmi stísněně. Jsem tu správně? Ve vzduchu cítím jeho vůni. Včera mi přišla náherná, ale teď mi přijde nesnesitelná.
Rychle vyběhnu z pokoje. Začínají ve mně ožívat vzpomínky,vždy byl jeho život opředen tajemstvím a hodně si na tom zakládal, nikdy o sobě neřekl nic opravu důležitého a nad vším nechával stát otazník. A s tím vším se pojila i jeho práce, nikdy jsem neměla šanci se dovědět na čem pracuje. Doufám, že nepracuje na něčem nebezpečném a někdo mu neublížil. Pomalu se vracím do pokoje, přejíždím opět očima po uklizeném pokoji a netknuté posteli, opatrně beru notýsek, který leží na stolku.
Zvědavě do něj nakukuji, ano, poznávám písmo, usmívám se a hlavou se mi honí veselé příběhy, které mi kdy psal. Vždy jsem si vážila jeho ryzího přátelství a opory, tolikrát mě tahal z brindy a nikdy nic nečekal. Moc mi ty roky chyběl, ale bylo jasné, že až se zamiluje, vše bude jinak.
Odolávám, deník zavírám a ukrývám do kabelky, připadám si jako zloděj, vůbec mi to nepřísluší, ale konečně snad jednou přijdu na kloub všem jeho záhadám. Přečtu si vše až v klidu na pláži.
Pomalu se vykrádám z pokoje a snažím se vypadat opravdu nenápadně, přikrčeně se plížím na chodbu. Najednou mi začne hrát v kabelce telefon, je mi jasné, že tajné plížení je k ničemu, vytahuji z kabelky telefon a s ním i deník, který rychle vracím na stolek.
Nevěřícně hledím, je to on.
“To jsi ty Dominiku?”, ptám se ještě mírně udýchaně, protože se snažím co nejrychleji vzdálit z jeho pokoje co nejdál.
“Ahoj, omlouvám se, že jsi ráno čekala”
“Ale jsem ráda, žes ses ozval , trošku jsem si dělala starost.” A zahanbeně se ohlížím po dveřích, jeho pokoje. Teď už ale skoro běžím a za rohem vrážím do muže s telefonem v ruce. Krve by se ve mně nedořezal. “Ale, Petro, co tu děláš, ” ptá se mě Dominik a jemně mě drží v obětí, abych snad zděšením neupadla. Je mi trapné přiznat, že tu vlastně šmíruji, ale přiznávám aspoň část pravdy:”Hledala jsem tě na pokoji, zda jsi vpořádku, zapomněl jsi zamčít dveře.”
“To je mrzuté, doufám, že se nic neztratilo.” Schovávám telefon do kabelky a cítím velkou úlevu a radost, pravé přátelství může být zachováno, pokud by svůj deník nenašel, kdo ví, jak by to mezi námi dopadlo.
“Chtěl jsem ti poděkovat, za tvoje včerejší slova a povzbuzení. Po dlouhé době mi někdo opravdu porozuměl, ale dal mi nahlédnout také do duše druhého. Díky tobě jsem pochopil co má žena potřebuje. Děkuji Ti za tvoji upřímnost a empatii vůči ženě, konečně jsem plno věcí pochopil. Ještě večer jsem odešel do pokoje své ženy Mirky a celou noc jsme si povídali a věřím, že naše láska má zase smysl., Jdu si pro kufry a zbytek dovolené, prožiji s ní.”
Hledím do jeho šťastných očí a jsem vděčná, že si opět odnáší své tajemství. Pravé přátelství nepotřebuje všechno vědět, ale důvěřovat, být nablízku a připraven být tu pro druhého. Věřím, že velké přátelství se opět zrodilo i mezi Dominikem a Mirkou.
Ludmilo, díky moc. Bereme. ;)
… Ještě jednou se rozhlédnu po pokoji, nic jiného mě nezaujme, tak popadnu zápisník a mizím do bezpečí svého pokoje. Celou cestu mi hlavou víří myšlenky, co se mohlo se Štefanem stát.
Jakmile se za mnou zabouchnou dveře mého pokoje, pustím se do čtení. První stránka je plná výpočtů a všechny výsledky jsou převedeny eura a na koruny. Tak tomu nerozumím ani trochu. Listuji zápisníkem dál. Další stránka je vytržená. Na další je napsané včerejší datum a telefonní číslo. Co teď? Mám tam volat? Neměla bych Štefanovo zmizení nahlásit na policii? Ale co když se prostě včera jen někde zdržel? Říkal přece, že má ještě něco v plánu. Určitě byl navštívit nějakou místní slečnu, jako kdysi za školních let, a teď vyspává.
Při vzpomínkách na vysokou školu se mi objevil úsměv na tváři. Už je to tak dávno. To byly léta. Ze vzpomínek mě vyruší cinknutí mobilu. Martina se ptá, jestli dnes půjdu na pláž. Rozhodnu se. Nechám Štefana Štefanem a užiju si další den plný válení se na pláži. Nebudu si kvůli němu přece kazit dovolenou. Odepíšu Martině, že za patnáct minut se sejdeme u stánku se zmrzlinou.
Když čekám na recepčního, abych mu odevzdala klíče od pokoje, mou pozornost upoutá televize, kde právě dávají místní obdobu televizních novin. Obtloustlá hlasatelka v růžovém kostýmku právě mluví s policií o tom, že se jim stále nedaří polapit gang, který unáší turisty. Polije mě horko. Co když Štefana taky unesli?
Otočím se, málem při tomto manévru srazím pár důchodců. Zamumlám: „Pardon.“ A běžím do svého pokoje. Cestou se mi kupodivu již nepovede nikoho zmrzačit. Listuju zápisníkem. Rozčilením se mi třesou prsty. Správnou stránku najdu až na několikátý pokus. Bez dalšího rozmýšlení vytočím číslo napsané na papíře.
„Hi,“ po druhém zazvonění se ozve ženský hlas z druhého konce linky. V tu chvíli jako kdybych měla v hlavě vymeteno. Jediná anglická větička nikde není. Zmůžu se pouze na opakování Štefanova jména. Slyším tlumený hovor na druhé straně. Po chvíli se ozve mužský hlas: „Štefan u telefonu. Kdo volá?“ S úlevou se sválím na postel. „Haló,“ dožaduje se Štefan reakce. Konečně se vzpamatuji a odpovím. „Ahoj, Štefane, tady Jarka.“
„Ahoj, co se děje?“ odpoví překvapeně.
„No říkal si, že přijdeš na snídani, a nepřišel si. A v pokoji si měl nevybalené věci. Měla jsem o tebe strach. A pak jsem viděla v televizi, že tu je gang, který unáší turisty. Tak jsem si myslela, že…“ přeruší mě Štefanův smích.
„Buď naprosto v klidu. Jsem se svou, ehm, kamarádkou,“ vysvětluje Štefan, „včera tím, že jsem se zdržel na večeři s tebou, tak jsem neměl čas si vybalit. No a tady, no, se nám to trochu protáhlo. Říkal jsem si, že to určitě pochopíš. Napsal bych ti, ale nemám na tebe číslo. Myslíš, že by mě někdo unášel? To by si dali,“ rozesměje se znovu Štefan.
„Jasně, tak to mi spadl kámen ze srdce, měj se a užij si to s tou tvou kamarádkou.“
Jen, co ukončím hovor, vyskočí na mě esemeska od Martiny, co mi tak dlouho trvá. Rychle popadnu tašku, aby nevyhlásila Martina pátrání po mně. Stačím, že tu šílím já. Cestou přemýšlím o tom, jak tuhle historku budu vyprávět Martině. Jen ta představa mi vykouzlí úsměv na rtech.
Ahoj René,
ty mi dáváš. Opět jsem po zadání “Podivné dovolené” pochybovala, že bych mohla NĚCO napsat. Dokonce jsem to chtěla vzdát, zavřít video a hlavu zase vypnout. Ale pak jsem využila tvé nabídky a psala asi 11 min. Nutíš:-) mě myslet na věci, které by mě nenapadly, přemýšlet způsobem, který mi není vlastní. A to je asi dobře, že?
Třeba s vámi příště pojedu na Kuks. Nebo někam jinam. Třeba na další kurz. Nebo na náplavku…
Doufám, že se máš dobře!
A tady je surové (či syrové) dokončení cvičení. Bez škrtání a toho všeho, co by mělo být. Jana
“Ježíšmarjá, tohle už jsem s ním jednou zažila”, povzdechla si Hana. Tenkrát otevřela dveře do jeho pokoje, který sousedil s jejím. Měli za sebou hezkou promilovanou noc, ale neměli zájem, aby se o tom dozvěděli všichni na tomhle kouzelnickém kurzu. Navíc ani jeden z nich nebyl volný.
Robert si tehdy Hanku vyhlídnul hned první večer. Žen tu bylo míň než mužů, stejně jako to je mezi profesionálními kouzelníky.
“Všimnul jsem si při prezentaci, že jsi opravdu moc šikovná,” řekl Hance tenkrát. “Ale tvoje triky jsou z kategorie těch menších. Já se chci vypracovat na velká šokující opravdová kouzla.”
Přišel jí trochu namyšlený, ale byl prostě okouzlující.
To ráno ho na pokoji nenašla, nezůstalo tam po něm vůbec nic.
“Že jsem mu na to znovu naletěla”, brumlala si teď Hana potichu a přistoupila k rozevřenému zápisníku.
Hanko, pamatuješ na moje sny? Teď je ta chvíle. V místě, kde mě nikdo nezná, kde mě nikdo kromě tebe nebude postrádat, zkouším své největší číslo. Zmizím na pět hodin a pak mě opět najdeš v tohle křesle u mojí postele. Rekord byl zatím dvě hodiny. Je to vyčerpávající a nebezpečné. Budu rád, když mě přijdeš zkontrolovat. Neměl jsem moc času na přípravu. Je 9,00. Robert.
Teď je 14,15. Ještě tu není.
No jéje, to je moc hezké. Je zajímavé, co člověk zjistí, když se do psaní pustí i tehdy, když se mu třeba moc nechce. Gratuluju! ;)