Příběhy většinou rozvlní stojaté vody poklidných dovolených a přinášejí do vyprávění drama (k tomu nám dobře slouží konflikty). Tohle už asi dobře víte, na tom není nic nového.
Nicméně občas je problém spojit a uvěřitelně zakončit všechny rozehrané linky, které se ve vašem příběhu nakonec objeví. No a k otestování této velmi důležité spisovatelské dovednosti tu máme nové videocvičení tvůrčího psaní.
Trvá 10 minut a můžete si ho vyzkoušet rovnou teď a tady – držím vám palce! ;)
Poznámka: Další originální cvičení tvůrčího psaní najdete zde.
Teď si říkala, že se zase nechala do něčeho takového zatáhnout. S Maxem to bylo vždycky tak nějak. Něco si domluvili a on se nakonec neukázal. S trochou vzteku a zadostiučinění si pročítala notes s poznámkami. Jak to vypadalo, tak ještě pořád psal básničky, stejně jako před lety. A zlepšil se, musela uznat.
Notes už ale prošla prakticky celý a Max stále nebyl nikde k nalezení. Což už u něj nebylo obvyklé, zpoždění míval téměř vždy, někdy i velké, ale tohle už trvalo moc dlouho i na něj. A ona začínala mít trochu strach. Pravděpodobně zbytečně, ten muž se vždy dostal ze všeho, do čeho se kdy namočil, bez jakéhokoli zranění.
Ale teď. Teď jí opravdu mrzelo, že na něj nemá číslo. Bylo by to o tolik jednodušší. Místo toho vyšla ven z pokoje, aby se alespoň poptala, jestli ho někdo neviděl. Nemusela, neměla žádnou povinnost se jakkoli starat, ale kvůli jejich někdejšímu přátelství to stejně udělala.
Nikdo ho neviděl.
Včera večer zjevně nepřišel na pokoj.
Což mohlo mít samozřejmě naprosto nevinný důvod, třeba že zůstal u nějaké holky. Ale mohlo to být i mnohem vážnější. “Do čeho se to jen zapletl tentokrát?” ptala se sama sebe.
Konečně po dvou hodinách pobíhání po hotelu získala nějaké informace. Jeden z členů ochranky ho poznal podle staré fotky v jejím mobilu. “Jo, ten tu teď byl,” řekl s malým, hořkým úsměvem. Nevěděla, co mu Max provedl, ale nic moc hezkého to asi nebylo. “Šel nahoru na pokoj.”
Naštvaná, že ten parchant je zřejmě naprosto v pořádku a naživu, oddupala zpátky k jeho pokoji. Dveře byly, opět, otevřené, ale tentokrát zevnitř slyšela něčí pohyb. Prudčeji, než bylo pravděpodobněji nutné, je rozrazila a vtrhla dovnitř. Jen aby se ocitla tváří v tvář hlavně pistole. Ignorovala to a začala mu nadávat: “Ty jeden praštěnej pitomče, kde jsi sakra byl!”
Max sklonil zbraň a hodil sebou na postel. “Za ženou,” odpověděl mdle.
To… moc nevysvětlovalo.
“Myslela jsem, že spolu zrovna teď nevycházíte,” odpověděla mrzutě a zkřížila ruce na prsou.
Max se na ní otráveně podíval. “Nijak zvlášť, určitě ne od doby, co zjistila tohle,” kývl hlavou na zbraň a na ni samotnou, jako by naznačoval jejich kriminální minulost. Minulost, od které se zřejmě neoprostil, na rozdíl od ní. “Jenže…”
“Jenže?”
Odfrknul si. “Jenže teď po ní jdou taky. Ta komedie kolem rozvodu zřejmě nepomohla.”
Nebylo nutné říkat, kdo byli ti “oni”.
“Potřebuješ pomoc?” zeptala se. Nezáleželo na tom, jak moc sama sebe přesvědčovala, že jí ten svět nechybí. Nebo že se jí líbí její “normální” život. Zatraceně s tím vším. Ať je pro jednou aspoň trochu zábava.
Zamyslela jsem se nad tím, co mi vlastně tehdy na tom Mirkovi vadilo? Byl to lamač dívčích srdcí? – ano, ale to mu dodávalo na zajímavosti.
Byl to machýrek? – ano, ale to pouze zvedalo jeho hodnotu.
Byl to dealer? – ano, prodával kdysi na škole mariánku, ale kdo ji taky tehdy nekouřil, že?
Už vím – nedochvilnost a plná huba keců – on se vůbec nezměnil! Hlavu má někde v oblacích a nepamatuje si, co komu slíbil, napadá mě vzápětí. A já hloupá si po ránu kulmovala vlasy a nanášela dokonalý make-up, nevděčník! A čekala se snídaní! Mezitím mi ostatní hosté snědli moje milované laskominy a nové už nedoplnili.
Naštvaně hledím na dveře, které se sami po prvním zaťukání přede mnou otevřou, jako by sami cítily míru mé zloby a raději se vzdaly.
Prohledám pokoj, ale nikdo tam není…
Zavazadlo, ustlaná postel, prázdná koupelna, žádná známka o tom, že tu vůbec spal… určitě si ulovil nějakou šťabajznu a zůstal u ní přes noc!? Na mě zapomněl!?
Kývla jsem na souhlas. Bylo mi to jasné, tohle byl celý on! A já mu na to skočila. Určitě to tak bylo!
Zklamaně se zahledím na popsaný notes. V rychlosti přelétnu očima jeho poznámky. Cože??? Ještě jednou! Znovu pročítám slovo po slově a zděšeně vykřiknu. Můj výkřik musel být hlasitý, protože se ve dveřích objevuje obsluha nedalekého výtahu a zjišťuje, zda jsem v pořádku.
“Nejsem! Volejte policii!”
“Jak to myslíte paní? Co se stalo?”
“Mého přítele unesli drogový dealaři z Mexika. Rychle volejte tu policii!”
“Paní, jste v pořádku? Asi Vám není dobře. Byla jste na sluníčku?”
“Vám fakt úplně šibe, okamžitě volejte policii!!!” zahučím už velmi hlasitě, což přivolá právě procházející vedoucího.
Vztek vystřídal strach o Mirka a plačtivě mu tedy vysvětluji, co se stalo a co jsem se dočetla v deníku. Téměř podávám stížnost na neschopného a drzého zaměstnance, když se závěs pohne a ozve se veselý chechot.
“To bylo dobré Hani – perfektní! Vydrž minutku – v rychlosti si udělám pár poznáme…” objeví se hlava s úsměvem od ucha k uchu.
“Mirku!!!! Co tam děláš?!”
“Vydrž vteřinku.. jenom vteřinku, jen si to dopíšu…” hlesne Mirek a popisuje řádky notesu jeden za druhým.
“No evidentně tu došlo k nedorozumění paní, omluvte nás…” hlesne vedoucí a vyklidí pole. Stáhne s sebou i obsluhu výtahu a mizí v tichosti ze dveří.
“Promiň, já jsem potřeboval napsat poznámky, jak v takové situaci budeš jednat. Měl jsem spisovatelský blok. Moje drahá, děkuji ti za pomoc!”
“Si děláš prdel!!! Já z toho měla skoro infarkt!”
“Pěkně jsem to do toho deníčku napsal, co? Jsem fakt dobrej.” Mrkne na starou kámošku a skočí k ní na postel.
Samozřejmě jsem to nevydržela a podívala se do notýsku. Neměla jsem to dělat a tak mi “odměnou” bylo, že byl celý psaný francouzsky, neumím ani slovo v tomto jazyce.
Když jsem chtěla z prázdného pokoje odejít a zkusit sehnat nějaké informace na recepci, srazila jsem se se znovu nalezeným Vaškem ve dveřích. Rozesmátý ve včerejším oblečení, nyní si mnoucí čelo mě pozoroval svým ospalým zrakem, který jasně vypovídal o probdělé noci.
Vyhrkla jsem na svou obranu: “Bylo otevřeno, měla jsem o tebe strach, když jsi nedorazil na snídani v 9, jak si slíbil.” Jako by se nic nedělo a nic ho nerozčílilo, prostě jiný člověk než včerejší “hromádka neštěstí “.i Se smíchem prozradil : ” Sorry, upustil jsem páru se sexy tanečnicí a trošku se to protáhlo. Byla to jedna z těch nocí na kterou se nezapomíná a je o čem snít na lavičce v parku až mi zbělají vlasy a nepohnu se bez hůlky. Prostě nápis na náhrobní kámen – Co jsme v životě ošukali, snědli a vypili nám nikdo nevezme!”
Rozhlédnu se po pokoji. Stále to nedokážu pochopit. Proč bys tak narychlo odjížděl? A proč bys tu nechal svůj kufr? Možná bych našel odpověď v tom zápisníku, ale nedokážu se přimět k tomu vzít ho do rukou. Stačí, že jsem ti bez dovolení vlezl do pokoje – číst tvoje zápisky už by mi přišlo jako příliš velké narušení soukromí. Třeba se každou chvíli objevíš a vynadáš mi, co tu zatraceně dělám. Možná sis šel jen před snídaní zaplavat a zapomněl jsi na čas. Možná jsme se špatně pochopili a nemyslel jsi hotelovou snídani, nýbrž snídani v bufetu na pláži, kam někteří hosté také pravidelně chodí.
Už chci odejít a jít se podívat směrem k moři, když v tom mi hlavou bleskne myšlenka: co když se ti něco stalo. Nebo ještě hůř: co když sis něco udělal? Co když tě ten rozvod tak sebral, že ses rozhodl pro nejkrajnější ze všech řešení? Přemýšlím nad naším včerejším rozhovorem. Snažil ses tvářit, že je všechno v pohodě, ale bylo jasné, že pod maskou ležérnosti se skrývá napětí a bolest. Naposledy zaváhám a pak přece jen vezmu do ruky zápisník a začnu číst. Vyděšeně vytřeštím oči. Čekal bych leccos, ale tohle ne. Položím ho zpátky na místo a rychle vycouvám zpátky na hotelovou chodbu. Motá se mi hlava a cítím, jak se mi panika rozlévá po celém těle.
Cestou do svého pokoje se s někým srazím. Vzhlédnu a zjistím, že jsi to ty. Vlasy máš ještě mokré, takže sis asi skutečně šel zaplavat. Oba se tváříme rozpačitě. „Pro-pro-promiň,“ vykoktám ze sebe, i když to nedává smysl – ty přece nevíš, že jsem to četl. Ale možná jsi to pochopil z mého výrazu.
„Hledal jsem tě,“ dodám.
Přikývneš. „Promiň. Chtěl jsem se odjet, ale předtím jsem si ještě chtěl naposledy užít moře.“
„Nemusíš odjíždět,“ řeknu s pohled sklopeným k vysokému červenému koberci.
„Četls to, že jo?“ zeptáš se. Přikývnu. „Tak asi chápeš, že musím. Teď, když to víš, bych se ti nemohl podívat do očí.“ Otočíš se a odcházíš chodbou směrem ke svému pokoji.
„Mrzí mě to, ale já…to nedokážu. Mám tě rád, ale jenom jako kamaráda.“
Otočíš se ke mně a smutně zašeptáš: „Já vím. Proto jsem ti to nikdy neřekl – věděl jsem, že nejsi jako já. Neměl ses to dozvědět. Teď jsem přišel i o přítele.“
Smutně se ode mne vzdaluješ. Nevydržím to a pospíchám za tebou.
„Počkej!“ volám, než tě konečně dohoním. „Nepřišel jsi o přítele. Pro mě jsi pořád můj kamarád.“
Vděčně se na mě usměješ. „Vážně?“
„Vážně,“ odpovím a stisknu ti ruku. „Tak co, nepůjdeme si zaplavat společně?“
Bylo mi v tu chvíli nepříjemně. Teď jsem se do něčeho namočila, zalituji. Mám těch průšvihů málo ? Jsem nepoučitelná. Ale vždyť
Je to spožák, tak dobře se včera vzpomínalo. Tak proč nepřišel ?
Ve škole to byl vzorný a dochvilný žák a hezký. No jo, líbil se mi,
Ale co už teď ? Oba máme své problémy a já bych se do jeho neměla montovat. Vida, zapomněl tady zápisník. Jenda a zapomnět, na to se
nepamatuji, ve škole se to nestalo. A co, jestli ho tady nechal ležet schválně. Beru do ruky zápisník. Co se stane, když se do něj podívám, listuji v něm, začtu se. Někdo za mnou zakašlal.
Škublo to se mnou. Jenda. Cítím, jak rudnu. Promiň, jsem zvědavá husa,že ? Jenda ale neodpověděl. Za zády držel pár vlčích máků a beze slov mi kytičku podal. Musím odjet, dovíš se proč. Sejdeme se ještě někdy ? Co to má znamenat, dostanu že sebe,ale bylo na mně
příliš poznat, že chci říct ano. Jenda to poznal.
Zvědavost mi nedala, musela jsem se do deníku podívat. Byl celý popsaný zvláštními znaky, až z jeho konce na mě vypadl složený kousek papírku, popsaný úhledným rukopisem. “Milá Libko, dobře si vzpomínám, jaká jsi byla vždy milovnice únikových a jim podobných her. Proto jsem se rozhodl dnešní setkání pro tebe zpestřit podobnou aktivitou, na jejímž konci pro tebe bude odměnou moje maličkost. K dispozici je ti celý tento apartmán, jakož i věci v něm. Nenech mě čekat dlouho!” Musela jsem se pro sebe usmát, na první pohled toto gesto mohlo sice působit lehce dětinsky, avšak jeho pisatel si byl dobře vědom, jak hluboce na mě zapůsobí. V návalu příjemného vzrušení jsem se okamžitě pustila po nastražených stopách. Žádná maličkost v hotelovém pokoji nezůstala bez povšimnutí. Nepřestávala jsem žasnout, s jakou důmyslností jejich tvůrce dokázal nastražit bezpočet hlavolamů a úkolů, s jejichž pomocí byl postupně rozluštěn celý denník. Po dočtení poslední stránky mi na dlani ležel maličký klíček na červené stužce a nákres mapky. Svůj cíl jsem s jejich pomocí už pak našla snadno. Zářivě se na mě usmíval, v ruce držel sklenici šampaňského a gestem mě zval abych ho následovala. Mé rty mu úsměv oplácely. Možná jsem v tu chvíli už tušila, že tohle v blízké budoucnosti není náš poslední ztrávený čas. Dokonce ani v té daleké.
To je originálně uchopené :-)
Děkuji 😇
„Kam se ztratil?“ ptám se, když stojím uprostřed jeho hotelového pokoje. Pořád mi v hlavě zní to slovo: „rozvod“. Vždyť to byl ideální pár. A také přemýšlím o tom, co mi řekl včera večer – že musí odejít.
Beru zápisník. Je v podstatě prázdný. Jen pár vět o tom, že někoho potkal. „Je úžasná, dokonalá a tak krásná,“ píše se v zápisníku.
Rozvod – setkání – zmizení.
Jeho manželství bylo tak idylické. Nějak nemohu uvěřit tomu, že se měli rozvést.
Zavřu rychle dveře a běžím na recepci.
„Kde je host z pokoje 313?“
Recepční zvedne zvědavě hlavu. Je vidět, že se mu můj tón vůbec nelíbí.
„S pánem se snad znáte?“
Rychle vysvětlím, co se děje.
Recepční zakývá hlavou.
„Odjel lodí na výlet kolem blízkých ostrovů.“
Jenže dovolená běží a známý se nevrací.
Jdu tedy znovu na recepci. Jen krčí rameny.
„Hosté běžně jezdí na delší výlety.“
Začínám být nervózní.
Měl bych zavolat na policii?
A pak vytočím číslo jeho manželky.
„O tom zrádci mi nic neříkej! Našel si milenku, darebák jeden. A víš co? Zdrhnul na nějaký ostrovy. Prý slunce, moře a láska.“
Okno, které bylo otevřené, bylo těsně vedle postele, ale nic zajímavého jsem tam nenašel. Když už jsem byl u postele, podíval jsem se na noční stolek, kde ležel zápisník, a rozložil jsem vedle něj onen kus papíru z koupelny.
Zdálo se, že pasuje do zápisníku.
Byla na něm jen tupou tužkou napsaná čísla 1356821 a nic víc.
Deník byl otevřený a jak se zdálo, právě na této stránce zápisník končil.
Posadil jsem se na postel. Což by správný detektiv asi neudělal, ale v tu chvíli mi to nedošlo.
Začal jsem procházet zápisník. Někde byly nic neříkající kresby.
Pár telefonních čísel, bez jmen, nebo jen křestní jména, která mi nic neříkala.
A když jsem listoval dál, vypadla na mě malá fotka.
Byl na ní můj přítel s nějakou blond dívkou. Je to ta, se kterou se rozvádí?
Věkem spíš vypadala buď na dceru, nebo… že by milenka?
Na druhé straně fotky bylo srdíčko a jméno Linette.
Takže zjevně asi milenka. Možná důvod jeho rozchodu.
Mimo to jsem našel jednu adresu, která byla místní a hlavně byla podtržená.
Další poznámky mi nic neříkaly. Možná zápisky z jednání, nebo jsem objevil i nákupní seznam.
Nic však nenaznačovalo, kam Tobias zmizel.
Už zbýval jen kufr.
Pomalu jsem rozepnul zip, tak nejopatrněji, jak jsem mohl, aby z něj nic nevypadlo.
Odklopil jsem víko, když v tom se ozval zámek dveří.
Bleskovou rychlostí jsem zapadl do koupelny a naprosto odignoroval ukopnutý palec o práh.
Dveře se pomalu otevřely a já se tiskl v koupelně do rohu, abych byl co nejméně vidět.
Slyšel jsem pomalé kroky a pak najednou ustaly.
Asi za dvě minuty jsem se odvážil vykouknout ze dveří.
Díky bohu, oddechl jsem si nahlas. Což znamenalo, že Tobias, který o mně doteď nevěděl, málem dostal infarkt.
„Co tady děláš?“
„Hledal jsem tě. Když jsi nepřišel na snídani, tak jsem dostal trochu strach a řekl jsem si, že se podívám za tebou do pokoje.“
„Chápu, byla to příležitost pátrat a to sis nemohl nechat ujít,“ opáčil Tobias lehce veselým, ale znatelně unaveným tónem.
Během pár minut mi vysvětlil, že se mu v noci udělalo špatně.
Proto si mimo jiné otevřel okno a čekal, že to přejde. Nakonec nedokázal usnout a z recepce se nechal odvézt taxíkem do nemocnice, kde mu vypumpovali žaludek.
Bohužel mi neměl jak dát vědět, protože jsme si čísla prostě vyměnit nestihli.
„Zpropadené ústřice,“ zaklel na konci vyprávění.
Mně to však nedalo a zeptal jsem se opatrně na ta tajemná čísla.
„Co by… jak jsem říkal, rozvádím se a majetkové vyrovnání bude, slušně řečeno, velmi náročné. Tak jsem si prostě vsadil. Nevím proč jsem čekal, že to vyjde,“ ušklíbl se na mě.
Vypadal opravdu, že prožil velmi krušnou noc.
Rozhodl jsem se, že na onu dívku se zeptám, až bude správný čas, a omluvil jsem se s tím, že ho nechám vyspat.
„Uvidíme se večer a tentokrát už zkus přijít včas.“
Záhada opuštěného pokoje
„Tome…? Tome?“
Nic, žádná odpověď. Ještě jednou projdu celý pokoj. Voní hotelovým parfémem. Tom v něm ale očividně není. Paranoidně nakouknu i do skříní. Do ledničky. Do záchodu. Chvilku zaváhám a vykloním se i z okna. Díkybohu, ne, na dvorku neleží jeho polámané tělo.
Zvednu telefon a zavolám na recepci.
„Pan Tomáš Bárta? Jistě, pokoj ve druhém patře, ano, má u nás pobyt ještě několik dnů. Ne, na snídani dnes nebyl. Ano, vím, že jste se spolu bavili. Ale víte, slečno… jak bych vám to… noční recepční se ráno zmínila, že jak jste se v noci s panem Bártou… no… nepohodli… no ano, a že už chtěla volat policii, jen s ohledem na pověst našeho hotelu, a také, že před půlnocí jste už začali dodržovat noční klid… Jak to – ne vy? A kdo jiný? Vždyť sama víte, že v téhle části hotelu nikdo kromě pana Bárty a, jaksi, tedy, vás není ubytovaný. Ne, nikdo ani neprošel, vchod tu máme jen jeden.“
Zavěsím a posadím se na postel vedle jeho zavazadla. Zaváhám. Znovu zavolám jeho jméno. Můj hlas se rozlehne prázdným pokojem a já mám pocit, jako když zaduní ozvěna v tunelu. Očima hypnotizuji zápisník. Natáhnu po něm ruku, ale nechám ji zase sklouznout po chladivém saténovém přehozu na posteli. Nakonec se odhodlám. Zápisník nese logo známé módní značky a zdá se, že jeho obal je z pravé kůže. Očko na boku přidržuje inkoustové pero. Parker, jak jinak, ušklíbnu se. Nedivím se, že se jeho ex snaží z rozvodu taky něco vytřískat. Má co.
Kousnu se do rtu napětím a s hlubokým nádechem zápisník náhodně otevřu. Obsahuje povětšinou ručně psaná data a časy spolu se jmény či názvy firem. Občas ale najdu na okraji stránky nebo k některé schůzce připsané další poznámky. Většinou heslovité, ne moc dobře čitelné. Listuju dál, písmo je čím dál, tím trhanější, jako by psal ve stresu. U předvčerejšího data je nějaká poznámka tak zuřivě přeškrtaná, až hrot pera protrhnul papír. Zkouším ji rozluštit, ale marně. Dostanu se k včerejšímu dni. Jméno našeho hotelu, příjezd 17:45, ano, to sedí. Pod tím je opět krátká poznámka. Zatrne mi, když spatřím svoje jméno. Je několikrát obtažené, jako kdyby při psaní o něčem uvažoval. A pod ním telefonní číslo. Moje ale není. Vytáhnu mobil, zkusím ho zadat do googlu. K tomuto číslu zatím žádné záznamy neexistují, buďte první a zanechte prosím komentář. Vytočím ho, rozhodnutá zavěsit, jakmile se dozvím, čí je.
„Prosím.“
„Dobrý den, mám od vás nepřijatý hovor, s kým mluvím, prosím?“ Cha, já jsem tak vychytralá, úplný detektiv, pochválím se.
„A vy jste kdo?“ Aha, dobře, tahle možnost mě nenapadla.
„Já… no…“ Jdu s pravdou ven. „Sháním pana Bártu, měli jsme schůzku, ale nějak záhadně zmizel a…“
„A proto voláte mně? Odkud máte tohle číslo?!“ Hlas zní dost naštvaně.
„Pardon, tady je nějaký… chhhrrr… škkkrch… signál…chhhrrrch…“ Trapas, trapas!!
Ještě než zavěsím, ucítím na svém zátylku něčí pohled.
„Emo?!“
„Tome??!“ Vyskočím a postavím se do pozoru vedle postele.
„Co tady děláš?!“ řekneme oba zároveň. Já o něco překvapeněji, on o něco podezíravěji.
„Nepřišels na snídani, tak jsem… a ten kufr… měla jsem o tebe…“ koktám.
„Starost?“ zeptá se smířlivěji.
„No,“ zrudnu. „Hledala jsem tě i ve skříni. A pod balkónem,“ pípnu.
Rozesměje se.
„To je od tebe milé, i když mě to zcela ujišťuje, že jsi pořád stejně praštěná jako kdysi. Ale jestli tě to zajímá, ty Sherlocku, tak tady v noci tak hvízdala klimatizace, že jsem usnul až ve čtyři ráno. Takže jsem se byl zrovna na recepci domluvit, aby mi dali jiný pokoj. A promiň, naši snídani jsem nestihl, ani jsem neslyšel budíka. Nezlob se, rád ti to vynahradím u oběda, pokud o to ještě budeš stát.“
„A- ale co ta hádka a křik, o kterém říkala recepční, že se ozývaly z tvého pokoje? Dokonce si myslela, že jsem to byla já!“
„Pouštěl jsem si nějaké filmy tak nahlas, abych neslyšel tu příšernou klimatizaci. Vypnout se nedala, umřel bych na přehřátí.“
Zhroutím se na postel, napůl úlevou a napůl v křeči smíchu.
„A já tě hledala i v ledničce!“
Líbí se mi jak je příběh protkán humorem :)
Rozhlédla jsem se po pokoji. Spíš abych se ujistila, že tam skutečně není nic víc, než vzorně sbalený kufr na neméně vzorně ustlané posteli. A zápisník.
Přímo magicky mě k sobě přitahoval. Věděla jsem, či spíše jsem tušila, že bych se měla otočit na podpatku a opustit Milanův pokoj. A už vůbec bych se neměla hrabat v jeho zápisníku.
Což se hezky řekne, ale hůř udělá. Zírala jsem na zápisník jako králíček na krajtu. A se smíšenými pocity ho popadla, šoupla pod tričko a vypadla z pokoje.
Usedla jsem se zápisníkem na balkón a pustila se do něj. Nebylo mi příjemně z hrabání se v intimních pocitech někoho jiného. Ale zvědavost překonala nechuť. A já chtěla vědět, kde sakra Milan je. A zápisník mi v tom mohl pomoci.
O pár minut později už jsem brečela jak želva. Protože mi bylo víceméně jasné, co se vlastně stalo. Milan nesl svůj rozvod strašně těžce. Nastartoval u něj těžké deprese, se kterými se léčil. Měl přijít o vše – o ženu, kterou nedokázal přestat milovat. O své dvě děti, zřítelnice jeho oka. O dům, který si jako rodina společně vysnili. O firmu, kterou teď převezme jeho obchodní partner, takto nový přítel jeho ženy a budoucí otčím jeho dětí.
Bylo toho na něj moc a on se to rozhodl vyřešit po vzoru Martina Edena. Prostě si odešel zaplavat. A nemínil se vrátit.
A protože byl vždy ohleduplný, sbalil si věci, aby to za něj nemusel dělat nikdo jiný. Empatický až za hrob. Doslova.
Věděla jsem, že jediné, co můžu udělat, je vrátit zápisník tam, kde jsem ho vzala. A to jsem udělala.
Zpráva z tisku:
„Za záhadným zmizením českého občana Milana K. ve známém letovisku je s největší pravděpodobností sebevražda z osobních důvodů. Vyplývá to z jeho deníkových záznamů, nalezených v hotelovém pokoji. Jeho ruka byla nalezena v obsahu žaludku uloveného žraloka tygřího. Není pochyb, že šlo o jeho paži, rodina identifikovala drahé hodinky a charakteristické tetování. Dle pitvy byl žralokem sežrán až po smrti. Další podrobnosti na žádost rodiny naše redakce zveřejňovat nebude.”
Huh, to je mrazivé…
Praxe se získává na praxi
Když si beru zápisník do ruky pociťuji záchvěv deja vu. Nalistuji předposlední stránku s dnešním datem.
Příteli, doufám, že najdeš můj vzkaz. V kufru jsou indicie a další poznámky. Vydej se po mých stopách a pomoz mi. P. K.
Otevřu kufr. Je tam. Úplatkář. Mělo mi to dojít, když mi včera říkal, že potřebuje zase pomoct. Proč já vůl tak rád detektivky, povzdychnu si, zatímco lačně sáhnu po nové detektivní knize. Na první straně je věnování: Pro mého detektiva, na kterém zkouším každý zločin. Bez Tebe by to nevzniklo. P. K.
Povzdychnu si, ale pak si řeknu, jak by měl případu čtenář uvěřit, pokud nikdy neopustí papír? Nechci připustit, že mě další dobrodružství láká. Zhluboka se nadechnu a pak se podívám do kufru v roli člověka, jehož přítel byl unesen šílenou manželkou.
To je skvělé! Vynikající nápad :-)
Děkuji moc za další komentář. Jsem ráda, že se ti mé nápady líbí.
“Ondro, kde si? Měli sme se sejít už před půl hodinou u snídaně. Čekal sem tam, ale ty nikde. Tak sem šel k tobě do pokoje – bylo otevřeno. Proč si sakra nezamykáš, když tu máš kufr se všema věcma? Copak ty se nebojíš, že ti to někdo sebere?”
Ondra však neodpovídal. Ivan znovu prolezl celý pokoj, ale kromě kufru s iniciálami O.K. a zápisníku na posteli nic nenašel. Že by si spletl pokoj? Ale ty iniciály na kufru odpovídají iniciálám jeho kamaráda – Ondřej Krupka. Ale takové iniciály může mít kdekdo – např.Oldřich Krátký. Takže stoprocentní jistota, že je to Ondrovo zavazadlo, tu není.
A co ten zápisník? Ivan ho vzal do ruky a opatrně jím začal listovat. Byl popsaný skoro celý – úhledný rukopis naznačoval, že patřil ženě. Je to sice neslušné, ale ten zápisník bude asi jediné vodítko, jak se k něčemu dopídit. Ivan si sedl na postel a začal číst. Nejdříve četl pomalu, ale pak tempo čtení stupňoval. Ten zápisník patřil Ondrově manželce Zdeně, která v něm otevřeně popisuje vztah s jiným mužem, jakýmsi Radimem. Na jednu stranu se Ivan ani moc nediví, Ondra nebyl nikdy nic moc. Kdežto jeho manželka Zdena….. Všichni chlapi se po ní otáčeli a nadbíhali jí. Ani Ivan nebyl výjimkou. Ale jak se ten její zápisník dostal do ruky Ondrovi? Možná ho někde zapomněla a on ho našel.
Ondru nenapadlo nic jiného, než si sbalit kufr a vypadnout.
Možná i to setkání s Ivanem v hotelu nebylo náhodné. Vypadá to, že si s ním Ondra chtěl o tom všem promluvit, ale neměl k tomu odvahu nebo se styděl…
Ivan přecházel po místnosti z rohu do rohu a přemýšlel, co s tím. Najednou se odhrnul okenní závěs a zpoza něho vystoupil Ondra. Ivan na něj zíral jako na zjevení. “Kde se tu bereš?” zeptal se překvapeně.
“Po celou dobu sem tě sledoval, schovaný za tím závěsem. Čekal sem, co budeš dělat, jestli si ten zápisník přečteš a jak se na to budeš tvářit. Teď už chápeš, proč stojíme před rozvodem?”
“To chápu. Ale kvůli tomu si jí ještě nemusel brát ten její zápisník – je to její deníček – tajemství, které se zkrátka neodcizuje. Mohli ste si to přeci vyříkat na rovinu. Ste dospělí lidé. A to, že to mezi vámi neklape, bylo veřejným tajemstvím. Co ti můžu poradit? Vem si ten svůj kufr, jeď domů, o všem si se Zdenou promluv a uvidíš, že najdete nějaké rozumné řešení. Přes koleno se to lámat nedá. A hlavně se jí omluv za ten scizený zápisníček. Tak hodně štěstí a odvahy.”
Tak tedy hodně štěstí.
Sebrala jsem zápisník a začala jím listovat. Stačilo mi pročíst pár prvních řádků a upustila jsem ho. Udělala jsem pár kroků zpět a rozhlédla se po pokoji. A pak jsem to uviděla. Můj skřipec, který jsem před pár dny ztratila na pláži, svetr, z jehož krádeže jsem obviňovala uklízečku, nedočtenou knihu, kterou mi někdo vzal z tašky, když jsem se byla koupat. Sebrala jsem zápisník a znova ho prolistovala. Datum pobytu, číslo pokoje, číslo jídelního stolu, časy kdy se pohybuju na jídlech, na pláži u bazénů. Všechno, včetně seznamu toho co si oblíkám, obsahu mého kufru a jídel, která jsem během pobytu snědla. To jsem toho snědla tolik. Po pěti stránkách popsaných informacemi o mě následují tři prázdné a poté stránky s jiným jménem. Dana Vykyvová. Znám to jméno. Kamarádila se se mnou a Tadeášem. Spolu se Zitou, manželkou Tadeáše, Denisem, který byl šaškem naší skupiny a Daninou láskou a Terezou, mojí zesnulou přítelkyní. Projdu stránky o Daně a po nich následují stránky o Denisovi. Neviděla jsem je. Ani jednoho. A přesto tady mají pokoj.
Chodba pátého patra je prosvětlená sluncem. E6. Danin pokoj. Zaťukám. ” Minute please. I will dress and let you in.” “Dano?” “Kdo je to?” “To jsem já Verča.” Dveře se rozletí a stojí v nich Dana. Vrhne se na mě a obejme mě. “Veruuu, jak je možné, že jsi tady. To je k neuvěření. Pojď dovnitř.”
“Ahoj. Je to k neuvěření. Poslouchej mě. Víš co je ještě k neuvěření. Je tady i Tadeáš a Denis.” “Cože?!” “Jo. Včera jsem Tadeáše potkala. Říkal něco o rozvodu a že by to se mnou chtěl probrat, ale dneska ráno zmizel a v jeho pokoji jsem našla tohle” vytáhla jsem zápisník “tak jsem zjistila, že jsi tady taky.” “Zpomal. Tadeáš se fakt nerozvádí. Zita je mrtvá. Před dvěma týdny ji zabili.” “Já…cože?!” “Jo. je to divné a ještě to nevyřešili.” “To jsem nevěděla, ale proč mi říkal, že se rozvádí.” “Jsi právnička. Třeba to udělal a potřebuje obhajobu. A tak se tě zeptal jak na tom jsi aby věděl jak moc bys mu byla schopna pomoc.” “Měla bys přestat číst detektivky.” “Říkala jsi, že je tu i Denis?” “Jo. Podle zápisníku je tu s někým, ale nevím s kým.” “A víš kde?” “Jo. A6.” Zatáhla mě za ruku a vyběhla z pokoje.
Nejnižší patro bylo temné. “A6. Tady to je.” Zabuší na dveře. Z pokoje se ozvou tři tlumenné hlasy. “I am sorry. Could you come later please?”
“Denisi, otevři nám prosím.” Dveře se rozletí a stojí v nich Tadeáš. “Ty! Co ty tady děláš. A co má znamenat ten zápisník. A proč jsi mi sakra neřekl, že je Zita mrtvá. A-” “Nejsem mrtvá.” Pohlédnu za Tadeáše. Na posteli sedí Zita, vedle ní Denis a vedle něj muž, který mu tiskne ruku. Dana se protlačí do dveří a vtáhne mě s sebou. Tadeáš zabouchne dveře. “Hodlá nám někdo z vás objasnit co se tady děje?” ozve se rozhořčeně Dana. Nesleduje, ale ani Zitu ani Tadeáše. Nýbrž stisk Denisovi ruky a neznámého muže. “Někdo se nás snaží zabít” vydechne Zita. Otevřu pusu a jaksi ji nemůžu zavřít. “Ještě jednou?” “Slyšela jsi mě. Někdo se nás snaží zabít. Ten seznam věcí ve vašich kufrech byl udělán už na letišti. To co jste jedli zapisují kuchaři. A ty věci co se vám ztratili jsme naši.”
“Je vám jasné, že je to naprostý příklad stalkingu, že?”
“Ten zápisník nepatří nám. Je někoho jiného. Tady Honza nám pomohl ho sehnat od jednoho zaměstnance kuchyně, když měl službu a zapisoval vaše jídlo.” “To asi nic nevysvětluje.” “Před třemi lety zemřela Tereza. A od té doby mě někdo sleduje” prozradí Zita. “Před dvěma týdny jsme s Tadeášem. nafingovali moji vraždu.” Tadeáš pokračuje “Před pár dny mi přišla pozvánka na luxusní pobyt v rezortu. A jsem přesvědčen, že vám taky. Od té doby se snažíme zjistit kdo to je. Přes emailovou adresu jsme zjistili velmi málo, ale to že tady budete taky bylo potvrzením všech našich obav. S Danou jsem se ještě nestihl potkat a chtěl jsem za ní zajít hned jak skončím tady, ale ty jsi mi to usnadnila.”
Byla jsem týden se třídou na škole v přírodě, tak teď dobíhám všechny maratonce :-)
V tomto cvičení se mi nepodařilo odpovědět na všechny otázky, spíš jsem přidala další. Taky jsem zkusila psát v přítomném čase, tomu se vyhýbám, moc mi to nejde a nesedí mi to. Jinak mě to ale moc bavilo.
Chystám se k odchodu, ale něco na malém kulatém stolku pod oknem upoutá moji pozornost: černý zápisník. Je levný, se spirálovou vazbou a ošoupaným rohem.
Váhám. Není mi do toho nic, ale znáte to, zvědavost. Netvrďte mi, že byste se nepodívali. Navíc, je to tak trochu moje občanská pozornost zjistit, jestli není v nebezpečí.
Přejdu k němu a otevřu ho.
První stránka je prázdná.
Na druhé je jediná věta napsaná úzkým, rozzlobeným písmem:
Jestli zmizím, podívej se do pokoje 415.
Mám husí kůži. Mrknu na dveře. Na chodbě je ticho.
Listuju dál. Je tam seznam.
415
sklep
servisní tunel
manažer?
Žádný kontext, jen ta slova.
Nechci si to přiznat, ale srdce mi buší. Jak já miluju únikovky.
Pomalu zavírám zápisník.
Strčím si ho pod paži a zavřu za sebou dveře.
Procházím kolem recepce a kývnu na Annu, která má službu.
„Dobré ráno,“ zazpívá.
„Jo,“ zamumlám a míjím ji.
Zastavím se u výtahu a stisknu tlačítko, pak mi dojde, že moje karta mě do 4. patra nepustí. Pohled mi sklouzne ke schodišti. Vzdychnu.
Na podestě ve čtvrtém patře se zastavím, snažím se popadnout dech a naslouchám.
Nic.
Jdu ke dveřím 415.
Zaklepu.
Ticho.
Zkusím to znovu, trochu silněji.
Dveře se pohnou.
Jsou odemčené.
Pomalu je otevřu.
V pokoji je tma, závěsy jsou zatažené.
Oči si zvykají na tmu.
Cítím zápach – kovový, ostrý.
Krev.
U postele je tmavá louže.
Ale žádné tělo.
Nedýchám.
Na stole leží další zápisník.
Stejný.
Opatrně přejdu přes pokoj.
Otevřu ho. Opět to písmo.
Jdeš pozdě.
Zírám na to.
Pak uslyším zvuk z koupelny.
Pomalu se otočím.
Dveře se o pár centimetrů pootevřou.
Bledá ruka zhasne světlo.
Nevidím tvář.
Ale ozve se hlas, klidný, pobavený.
„Hledáš někoho?“
Zadrhne se mi hlas.
„Kde je?“
Tichý smích.
„Kdo?“
Nemůžu se hýbat.
Ruka mě láká blíž.
„Pojď dál. Všechno ti řeknu.“
Vyběhnu.
Z pokoje.
Do chodby. Po schodech dolů.
Nezastavím se, dokud se nevrátím do haly, zpocený a bez dechu.
Anna zvedne hlavu.
„Jsi v pořádku?“
Zavrtím hlavou.
„Zavolej policii.“
„Proč?“
Zvednu první zápisník.
Otevřu ho na stránku, kde teď stojí:
„Zkontroluj sklep.“
Písmo se změnilo.
Je moje.
Prosíím já potřebuju zjistit co se stalo. Tohle je strašně super a jsem napnutá až k prasknutí
Já jsem taky napnutá. Překvapilo mě, že si napsala, že netvoříš v přítomném čase. Jak si tak uvědomuji už dlouho jsem nečetla, či nepsala nic, co není v přítomném čase. Proto mě velmi zajímá Tvá další tvorba.
Přistoupila jsem k nočnímu stolku, na němž jsem zahlédla zápisník. Musí být Lojzův. Bylo by hloupé ho otevřít, přece jen je to zřejmě velmi osobní záležitost. Ale ta moje zvědavost! Ne, neudělám to, ctím soukromí druhých. Nejde to, je to silnější než já. Chňapnu zápisník a zírám do něj.
Zápisky jsou dost matoucí: Hrst šalvějových lístků. Pochopení pro druhým nevede vždy k dobrému. Kovová židle bývá stabilnější. Vinnetou to věděl již dávno. Cinemacity nebo Cinestar? 9 x 9. Nic nevím. Dnes je brzy, zítra pozdě. Věrolomnost, nabubřelost, sprostota, beznaděj. Zoxidovalo. Na poušť.
To jsem z toho jelen. Vypadá to na vyšinutí smyslů! Vtom do dveří vchází Lojza, pusu od ucha k uchu.
„Díky, moc jsi mi pomohla! Věděl jsem, že každá žena toto nutně musí udělat, když uvidí někde ležet zápisník. Zvědavost je silnější než vy!“
„Promiň,“ cítím se provinile. „Nějak jsem nevěděla, kde vězíš, když jsi nepřišel na snídani včas. A tady tohle.“
„Vážně jsi mi pomohla. Teď mohu jet domů a usmířit se s mou ženou. Nebudeme se rozvádět. Byla stejně zvědavá jako ty a koukala do mého nevinného poznámkového bloku. Asi tam našla něco, co si vyložila jinak. Myslela si, že někoho mám…“
„Hm, zajímavé. Ty vlastně občas píšeš nějaké povídky. Tohle jsou tvoje poznámky…“ Byla jsem ještě trochu zmatená, ale začínalo mi svítat. My ženy si někdy věci vykládáme úplně jinak, než jsou, to musím uznat. „Tak hodně štěstí s Luckou.“ Usmála jsem se na něj a pomalu mě začínala opouštět ta stísněnost. Přeju jim, aby se k sobě vrátili. Vždy to byl krásný a milý pár.
Už jsem chtěla z pokoje odejít, když jsem si všimla zápisníku na nočním stolku. Zaváhala jsem. Pak jsem si uvědomila, že začátek textu obsahuje moje jméno. Milá Sofie, stálo tam. Udělala jsem dva kroky, které mě od bloku dělily a vzala ho do dlaní.
Milá Sofie,
mockrát ti děkuji za včerejší krásný večer a mrzí mě, že spolu neposnídáme. Netušil jsem, že ani nebudu mít čas se rozloučit.
Včera jsem ti totiž neřekl všechno. Se svojí ženou se rozvádím, protože odhalila část mojí minulosti. Když jsem byl mladší, okradl jsem postupně několik bohatých lidí. Byl jsem velice úspěšný podvodník, měl jsem několik falešných identit a nikdy mě nechytili. Emílie to zjistila a konfrontovala mě, snažil jsem se jí vysvětlit, že už je to dávno za mnou a že jí bych nikdy neublížil. Nevěřila mi. Nejen že podala žádost o rozvod, ale nahlásila mě na policii.
Tento ostrov pro mě byl jen přestupní bod. Nečekal se, že tě tu potkám. Každopádně mi to udělalo opravdu radost a doufám, že z toho nebudeš mít žádné problémy. Případně se dopředu omlouvám, to jsem opravdu nechtěl.
Snad ti to vynahradí dárek, co jsem ti nechal. Doufám, že ho přijmeš. Neboj, nic z toho není kradené.
Srdečně zdraví
Damián
Pohlédla jsem směrem k posteli, kde ležel malý kufr. Nevěděla jsem co dělat. Nakonec zvítězila zvědavost. Překonala jsem krátkou vzdálenost, uchopila jezdec zipu a zatáhla za něj. Nadzvedla jsem víko kufru. Kdyby mi pohled na jeho obsah nevyrazil dech, nejspíš bych překvapeně vykřikla. A nadšeně. Uvnitř ležely knihy, ne však ledajaké. Na první pohled byly hodně staré a cenné. Úplně nahoře byl krátký vzkaz: Pro malou milovnici knih. Opatruj je i sebe.
„Děkuju, Damiáne. Budu,“ pomyslela jsem si.
To je mi ale pěkně zamotaná situace. Hezký nápad!
Vešla jsem pomalu do pokoje, s pocitem zvláštního mrazení v zádech. Jako kdybych vstupovala na zakázané území. Pokoj vypadal na první pohled normálně, tedy téměř. Vlastně vůbec ne. Kdo může taky bydlet v naprosto dokonale uklizeném pokoji, když pokojová služba přichází až někdy kolem jedenácté, a je teprve 9:45? Zvláštní. Postel byla ustlaná, okno pootevřené, v koupelně ani jinde v pokoji nezůstaly ležet žádné osobní věci, kromě jediné. Na pravé straně postele ležel kufr s iniciály A. P. Sedla jsem si na postel a přemýšlela. „Proč tady je kufr a ne Adam? Slíbil, že příjde na snídani. Přece by neodjel bez rozloučení.“ S hlavou v dlaních jsem přemýšlela, co se asi mohlo stát, že nedodržel slib. Na chvíli mě napadlo, že třeba musel rychle odjet kvůli tomu šílenému rozvodu. „Ale má tu kufr….“
Zvedla jsem se z postele a s myšlenkou na Adama a s nadějí, že možná na recepci budou vědět více, jsem chtěla odejít. Pak jsem si všimla zápisníku. Ležel na nočním stolku, byl otevřený, pero vedle něj. Chvíli jsem váhala, zvědavost však byla silnější. Sáhla jsem po zápisníku a začala číst. Na první stránce bylo jeho jméno. Tedy byl jeho. O pár řádků níž jsem uviděla svoje jméno. Psal si deník, psal o tom, že mě poprvé zahlédl, když se přihlašoval na recepci hotelu. Nevěděl však, jestli mě má oslovit. V několika dalších řádcích se zmínil, že jsem se změnila, vypadala jsem klidněji než dřív. Celý den prý váhal a nakonec se odhodlal jít na večeři. Psal o našem společném setkání plném krásného povídání a úsměvů. O tom, jak mi oči zářily radostí, když jsem vyprávěla o svém novém životě, o svých splněných snech i o těch, které teprve čekají na svoji cestu. Až potud vše sedělo. Ale pak…..
Další stránky zápisníku byly podivné, plné chaotických vzpomínek:
„Zdá se, že je v pořádku a šťastná. Mění se. Neví, že jsem tu kvůli ní. Vždycky jsem tu byl kvůli ní. Čas k ní byl zřejmě milosrdnější, než já tenkrát. Když ji pozoruji, mám pocit, že jsem znovu tím člověkem, kterým jsem býval… než všechno pokazilo to manželství. Chtěl bych zůstat, omluvit se za všechno. Ale nemůžu. Je pozdě. Musím jít. Přicházejí pro mě. Dnes v noci.“
Srdce se mi rozbušilo. Co mát tohle všechno znamenat? Kdo pro něj přichází? Kam musí jít?
Poslední věty byly napsané roztřeseně, jako by měl strach, že nebude mít čas dopsat poslední slova: „Kufr zůstává. Ale já musím odejít.”
Vyšla jsem z pokoje jako v transu. Nerozuměla jsem vůbec ničemu. Snad mi na recepci pomůžou a řeknou víc. Recepční vyslechla mé dotazy se značným zmatením: „Je mi líto madam, ale žádný host pod jménem Adam Podborský v našem hotelu není zapsaný a ani nebyl. Pokoj s číslem 29 je dlouhodobě neobsazený. Zavrtěla jsem umíněně hlavou: „Ale já ho viděla, mluvila jsem s ním. A co ten kufr na pokoji, zápisník? Nemohla byste jít se mnou vše zkontrolovat?“ Recepční však omluvně pokrčila rameny a kývla hlavou směrem k páru, který právě přijel.
Vrátila jsem se zpět do pokoje číslo 29. Dveře zůstaly otevřené tak, jak jsem je nechala. Jen ten kufr a zápisník zmizely. Byly pryč. A přesto….když jsem se vrátila do svého pokoje, ležela na mém stolku stránka z onoho deníku. Na ní jsem poznala jeho rukopis: „Rád jsem Tě viděl zase šťastnou. Možná jsme se potkali jen na chvíli. Ale ta chvíle stála za to. Děkuju.“
Do očí mi vhrkly slzy smutku a zmatku. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli včerejší večer byl skutečný. Podle záznamů recepce tady host s Adamovým jménem nikdy nebyl, a přesto jsem si pamatovala každičký detail. Jeho hlas, způsob, jakým mi naléval víno do sklenice, jeho úsměv a jemné vrásky kolem očí. To přece nemohl být sen!
Zavolala jsem kamarádce. Byla jediná, kdo mi mohl dát odpovědi na mé otázky. Jinak budu muset navštívit cvokaře. Lea mi vzala telefon na první zazvonění: Co se děje Katko, jsi v pořádku?“ . Když jsem jí vypověděla příběh, co se mi stal a řekla jméno muže, chvíli mlčela a pak tiše odpověděla: „Víš, on …zemřel před třemi lety. Autonehoda. Nechtěla jsem ti to říkat, aby ses netrápila.
Odložila jsem telefon na postel. Seděla jsem v jeho pokoji, napůl přesvědčená, že jsem se zbláznila.
Byl tam toho večera se mnou nebo ne? Možná se ke mně vrátil jen v mé mysli, jako způsob, jak se vyrovnat s minulostí a s tím, co zůstalo nevyřčeno. Možná jsem ho potřebovala znovu potkat, abych konečně mohla jít dál s čistým štítem a vědomím, že jsem zase celá.
Z pokoje č. 13 jsem šel rovnou na recepci. Portýr si mě změřil od hlavy až k patě a poté mi beze slova podal malou obálku z ručního papíru.
V suterénu bylo nezvykle rušno. U okna stála skupina mužů v uniformách a poslouchali kurýra s koženou helmou a zaprášenými skleněnými brýlemi. Z dálky jsem zaslechl jen útržky:
„…nepotvrzeno. Letoun se nevrátil. Nad mořem. Zřejmě sestřelen.“
Vrátil jsem se do jídelny, usedl k ještě neuklizenému šálku své dopité kávy a otevřel dopis psaný měkkou tužkou.
Na obálce byl něžný, až dětsky naivní nákres letadélka stoupajícího do nebes.
Vrátil jsem se domů.
Le ciel n’est pas loin.
Tonio
Až po týdnech, od známého mechanika v Alžíru, jsem se dozvěděl zbytek.
„Měl zvláštní povolení. S razítkem přímo od generála Chambeho. Náhlý noční let, z Bastie do Lyonu… Ach, sidi, nešťastná tragédie…“
Nevědomky jsem si prstem pohladil lem náprsní kapsy a vzhlédl k husám letícím navzdory vzdušným proudům s jistotou do své jižní domoviny.
Z tohoto cvičení mám uvědomění, že se mi velmi špatně píše pod tlakem času… za 10 minut jsem se nestihla dobrat k vysvětlení Karlova zmizení…na druhou stranu mne cvičení vede k zamyšlení se nad mým stylem psaní. Jsem skutečně až příliš rozvláčně popisná?
Dveře luxusního pokoje číslo osmdesát devět byly na škvírku pootevřené. Rozsáhlý apartmán s koupelnou a 2 místnostmi mne přímo sváděl k odpočinku. Karle? Odpověď nepřišla, jen to tak nějak dutě vyplnilo prázdno. Bože, kde může jen být? Pečlivě sbalený kufr odpověď též nenabízel. Otazníků v mé hlavě hrubě přibývalo. Myšlenky se vracely k včerejšímu setkání. Došlo mi náhle, že Karel vlastně vůbec nezmínil důvod svého pobytu tady a byl ke konci nezvykle roztržitý.
Zdálo se mi to? Nebo ten nejpodstatnější důvod musel vynechat. Moje oči sklouzly z těžkého koženého zavazadla na nízký noční stolek. Tady může jít o život, takže zdvořilost stranou, přesvědčovala jsem sama sebe. I když to byla hlavně zvědavost. Ta mrška mne donutila sáhnout na malý zápisník, ležící vedle lampičky ve tvaru lotosového květu. Jak se mi přece jen chvěly rozčílením obě ruce, knížka se vysmekla a spadla na vysoký vzorovaný koberec. Otevřela se a na mne zasvítila stránka s velkým modrým otazníkem a u něj datum, vysvětlující, že zápis byl proveden přesně před dvěma týdny. To je přece datum Karlova rozvodu!
Nemyslím si, že jsi až příliš rozvláčně popisná. U čtení jsem se nenudila, jen jsi se rozjela, takže to vypadá jako začátek větší povídky u které by mě tedy zajímalo pokračování.
Milý příteli,
to, co Ti teď napíšu, může znít až trochu neuvěřitelně. Sám víš, že se celý život snažím najít časoprostorový tunel – a před pár dny se mi to konečně povedlo.
Nejprve jsem se jen tak že zvědavosti vypravil do budoucnosti, abych zjistil, jestli mě má moje žena ještě vůbec ráda potom, co mi zahnula se svým kolegou z práce. Vešel jsem do našeho domu, ale jediné, co jsem zahlédl, byl jen zkrvavený nůž, a dlouhá krvavá stopa, která se táhla celou chodbou. Ani nevíš, jak mě to vyděsilo. Na další zkoumání už jsem neměl odvahu, urychleně jsem se vrátil v čase a sbalil si kufr. Jsem teď vlastně na útěku, i když nevím, před čím… Před ní nebo přede mnou samým? Kdo z nás by v budoucnu zabil toho druhého? V hlavě se mi honí spousta otázek, ale nemám je teď čas řešit.
Promiň, že jsem nedorazil na slíbenou snídani, ale moje žena volala, že sem jede. A tak musím vyrazit také.
Snad se někdy v budoucnu potkáme!
V.
Znovu vyjdu ven před dveře a zkontroluju jejich číslo. Jestli mi neselhala hlava a já si to správně pamatoval, měl to být jeho pokoj.
Ale když jsem znovu vešel a rozhlédl se, nevypadalo to tak. Vlastně to spíš vypadalo jako by tu ani nikdo nebydlel. Jedině, co říkalo opak byl zavřený kufřík, co ležel na ustlané posteli, a zvláštní zápisník.
Nedávalo to smysl, ale nehodlal jsem se vzdát. Přece muselo existovat rozumné vysvětlení.
V koupelně ale také nebyly žádné známky zabydlení. Dokonce i mýdlo, které měl hotel pro hosty připravené, bylo stále zabalené v původním balení.
Nechápajíc jsem vešel zpět do ložnice. I když jsem tím možná narušoval jeho soukromí, rozhodl jsem se otevřít jeho zápisník. Napadla mě myšlenka, že mi tam nechal vzkaz – až později jsem si přiznal, že to byl nejspíš nesmysl.
K nevelkému překvapení mi vzkaz nenechal. Celý papír byl ale zaplněný neznámými slovy a výpočty. Písmo a čísla navíc nebyly úhledně srovnané, každé mělo jiný směr a často se i překrývaly.
Listoval jsem dál. Vypadaly tak všechny listy až na ten poslední. K poznámkám byla připíchnutá mapa. Dobře jsem poznával nedaleké útesy a moře, které je obklopovalo.
Úsporným písmem byla na papíře napsaná stará píseň, která tu byla místní. Co jsem tu byl, slyšel jsem ji už alespoň třikrát.
Zpívalo se tam o jeskyni plné pokladů.
Znovu vyjdu ven před dveře a zkontroluju jejich číslo. Jestli mi neselhala hlava a já si to správně pamatoval, měl to být jeho pokoj.
Ale když jsem znovu vešel a rozhlédl se, nevypadalo to tak. Vlastně to spíš vypadalo jako by tu ani nikdo nebydlel. Jedině, co říkalo opak byl zavřený kufřík, co ležel na ustlané posteli, a zvláštní zápisník.
Nedávalo to smysl, ale nehodlal jsem se vzdát. Přece muselo existovat rozumné vysvětlení.
V koupelně ale také nebyly žádné známky zabydlení. Dokonce i mýdlo, které měl hotel pro hosty připravené, bylo stále zabalené v původním balení.
Nechápajíc jsem vešel zpět do ložnice. I když jsem tím možná narušoval jeho soukromí, rozhodl jsem se otevřít jeho zápisník. Napadla mě myšlenka, že mi tam nechal vzkaz – až později jsem si přiznal, že to byl nejspíš nesmysl.
K nevelkému překvapení mi vzkaz nenechal. Celý papír byl ale zaplněný neznámými slovy a výpočty. Písmo a čísla navíc nebyly úhledně srovnané, každé mělo jiný směr a často se i překrývaly.
Listoval jsem dál. Vypadaly tak všechny listy až na ten poslední. K poznámkám byla připíchnutá mapa. Dobře jsem poznával nedaleké útesy.
Úsporným písmem byla na papíře napsaná stará píseň, která tu byla místní. Co jsem tu byl, slyšel jsem ji už alespoň třikrát.
Zpívalo se tam o jeskyni plné pokladů.
Keď som otvorila dvere jeho hotelovej izby, niečo sa vo mne pohlo. Zlá predtucha? Vzduch bol čudne nehybný, ako pred búrkou.
Po Michelovi sa zľahla zem. Izba bola sterilne uprataná, ani stopy po neporiadku, ktorý bol pre neho typický. Len jeden kufor na posteli, elegantný, kožený, s jeho vyrazenými iniciálkami. A vedľa neho – zápisník. Starý, trochu ošúchaný, zviazaný koženým remienkom.
Srdce mi zovrela úzkosť. Prvé čo mi napadlo– je v ňom list na rozlúčku. Po tom ťažkom rozvode, ktorým si prešiel…Včera mal pohľad, aký má človek, ktorý už ráno nechce vstať. Predstavila som si, ako ho nájdem v kúpeľni s podrezanými žilami. Mám príliš bujnú fantáziu, mala by som pozerať menej akčných filmov. Zhlboka som sa nadýchla a vykročila ku kúpeľni. Každý krok znel v izbe ako úder kladiva. Natiahla som ruku ku kľučke… a prudko otvorila dvere. Prázdno. Ticho. Len uterák prehodený cez vaňu, a para na zrkadle, akoby tu niekto ešte pred chvíľou bol.
Ale niečo mi nesedí. Otočím sa k zápisníku. A potom si to všimnem. Na vrchu, veľkými písmenami, napísané moje meno. Zastane mi dych. Možno by som nemala, ale otváram ho. Zvedavosť je silnejšia. A hneď prvá veta…
„Ak to čítaš, je už neskoro. Ale verím, že si pamätáš, čo sme si kedysi povedali pri jazere.“
Jazero? Prudko ma bodne v bruchu. Jazero… kde sa pred rokmi stalo niečo, o čom sme už nikdy nehovorili. A potom to začína byť čudné. Vety, ktoré mi nedávajú zmysel. Spomienky na ten osudný deň som úplne vytesnila…
Podivná dovolená
To je zvláštní. Večer byl tak příjemný a teď mě tady nechá sedět samotnou. Třeba zaspal. Dojdu se podívat k němu do pokoje. Dveře jsou pootevřené. „Haló? Je tady někdo?“ Nikde nikdo, jen na posteli leží kufr s jeho jménem. Nikde ani památky po jakékoliv jeho osobní věci. Kapku znejistím, jestli jsem opravdu ve správném pokoji. Podívám se na dveře, znovu na jmenovku na zavazadle – všechno souhlasí. Na stolku je jakýsi zápisník. Schválně, copak v něm asi bude? Vypadá to na soupis kontaktů. Zvláštní ale je, že jsou tu pouze jména žen. To nic neznamená. Neznamená to nic do chvíle, než se dostanu na včerejší stránku, na níž je nadepsané mé jméno. Zápisník je plný zášti z jeho rozvodu. Vypadá to, že ho žena podvedla a to hned několikrát, a on se jí snaží zřejmě dokázat, že je stejně „úspěšný“. Co dvojstránka, to jedno jméno a nějaký suvenýrek. Např. náušnice podlepená páskou, pramínek vlasů, gumička do vlasů. Nic moc intimního. Ale takové malé skalpy jeho úlovků. No, to snad není možné. Ale proč teda dnes ráno nepřišel??? Pozor, něco slyším. „Tak co, miláčku, daří se ti? Já to přehnala, ale kdybys řekl slovo, všechno napravím.“ „Napravíš? Pojď se mnou, než mi to tady někdo vykrade.“ Vešli do pokoje. Krve by se ve mně za závěsem nedořezal. „No pojď blíž a čti!“ To snad ne??? To je přeci jeho žena. A teď se tady míní smíchy pominout nad suvenýry, které on nasbíral, aby jí dokázal, že je stejně „dobrý“ jako ona. „Co tomu říkáš?“ „Miláčku, pojďme to všechno smazat a začít nějak jinak. Mohli bychom se od sebe učit?“ „To bych moc rád, zlato. Tak pojď, přestěhujeme se do jiného hotelu. Tady by mohly nastat jisté nepříjemnosti.“
9.30 Pavel nepřišel. Že by na mě zapomněl? To se mu vůbec nepodobá. Ale třeba si jen přispal. Kdo by se tu díval na hodinky, že? Objednám si ještě jednu kávu a třeba dorazí.
9.55 Nepřišel. Jdu mu zavolat. Přeci tu nebudu sedět jako trouba. Žena s dětma už vyrazila na pláž. Pavel telefon nezvedá.
10.00 Jdu na recepci. „Dobrý den, na kterém pokoji bydlí Pavel Dvořák, prosím?“
„320“ odpoví recepční.
„Děkuji“ Jdu nahoru. Ať si mě nepřeje.
10.03 Klepu. Dveře jsou otevřené. „Pavle?“ Nikde nikdo. Na posteli je kufr, postel nerozestlaná, na stolku zápisník. Rozhlížím se, nedá mi to a podívám se do něj. Je to psané řečí, které nerozumím. Evidentně tu Pavel dnes v noci nespal. Podívám se do koupelny. Ani tady nejsou jeho věci a ručník není použitý. Kde je?
10.10 Vůbec se mi to nelíbí. Co teď? Půjdu za rodinou a něco vymyslíme.
10.20 „Péťo, nepřišel. Šel jsem za ním na pokoj a zdá se mi že v hotelu vůbec nespal.“
„Kdo?“ ptá se mě žena.
„Pavel přece“ odpovím nervózně.
„Ten ti volal asi třikrát a zdál se mi dost nesvůj.“
„A neříkal o co jde? Kde je?“ ptám se překvapeně.
„Ne“ odpověděla. „Ale poslal ti zprávu“.
Podívám se do telefonu a vidím tutéž větu v jazyce, kterému nerozumím.
Hezky se to čte. Takhle bych taky chtěla umět pracovat s námětem!Super!
Dívala jsem se kolem sebe, ale neviděla nic, co by mi napovědělo, jak Michaela najít. Zavřela jsem tedy za sebou dveře a došla na recepci, abych požádala o nějaký kontakt ideálně mobilní číslo. Ne příliš ochotná recepční se tvářila, že jí zrovna obtěžuji, ale když jsem jí podstrčila 10 euro, začala hledat v počítači jeho rezervaci, kde by nějaké spojení mohlo být. Najednou zvedla hlavu, usmála se, stáhla opatrně připravený bakšiš, rozhlédla se kolem sebe, zda jí nikdo nevidí a na lístek mi napsala ono telefonní číslo. „Moc děkuji,“ usmála jsem se na oplátku i já a rychle se otočila a zmizela do rohu recepce, kde stál malý stolek a pohodlné křesílko. Posadila jsem se a vytočila Michaela. Tón vyzváněl, ale nikdo se neozval. Napsala jsem tedy zprávu, aby mě kontaktoval a vyrazila na blízkou pláž. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si lehla na jedno z volných lehátek do blízkého stínu oleandru a zahlédla asi sto metrů ode mě povědomý obličej. Byl to vážně Michael? Pozorně jsem sledovala tu povědomou postavu, abych se přesvědčila, že ten muž, který se právě naklání nad pěknou blondýnkou a maže jí záda, je opravdu on. Vážně neměl ani tolik slušnosti, aby se aspoň omluvil, že nepřijde? Jeho včerejší večerní program se evidentně nějak protáhl. Prohlížela jsem si jeho pěkné opálené tělo, vnímala jakousi zvláštní přitažlivost a vzpomněla si na svého bývalého muže. Možná kdybych se včera podívala, co bylo zapsáno v tom zápisníku, nečekala bych ráno u snídaně. I můj muž měl kdysi blok, kam si zapisoval úlovky z dovolené.
Nechcem byť dotieravá, ale keď sa dvere po klopaní neotvárajú, nedá mi to. Hneď sa vidím ako v detektívke, tajomno priťahuje. Chcem otvoriť, ale zháčim sa – odtlačky. Chytám voľný kus zavinovacej sukne a cez ňu skrútim guľovú kľučku. Keby to bola klasická, stačil by lakeť, pomyslím si.
Nezamknuté.
Pomaly nakúkam do izby a jemne volám jeho meno. Nič, iba šklbanie háčika, ktorý drží dlhý záclonový záves. Otvorením dverí som spustila prievan. Po špičkách kontrolujem luxusnú kúpeľňu s wc. Všimne si skriňu, ale som v pomykove. Na stolíku pri hotelovom telefóne leží zápisník. A na posteli neotvorený batoh na kolieskach. Pri pohľade na iniciálky sa pousmejem, sú rovnaké ako moje.
“Hands-up! No moves!” Skoro omdliem, keď to začujem za chrbtom. Čiesi ruky ma zrazia na zem a nasadia mi putá na ruky za chrbtom. Už sa neusmievam. Ďalšie ruky ma zdvihnú na nohy a v sekunde mám na hlave smradľavú látku. Napne ma, ale prekvapenie a strach sparalyzujú akýkoľvek pohyb v mojom tele. Zdá sa mi, že aj krv zabrzdila svoje prúdenie v žilách.
Márnosť, čo sa to deje? Chcem kričať, ale osoby okolo mňa ziapu viac, cudzojayčne a drasticky ma postrkávajú do krokov neznámym smerom. Keby sa len dalo prebudiť. Ale žiaľ – bdiem. A telo mi opantáva neovládateľná triaška.
Trocha sa upokojím, keď mi zložia z hlavy pokrývku a vidím, že som na policajnej stanici. Nerozumiem, čo hovoria a tak s totálnym suchom v krku zvládnem zo seba dostať iba “english, english”. Chvíľu sa dohadujú a zanedlho dovedú tlmočníka. Pri každej otázke vypúlim oči. Nechápem. Myslia si, že som sem prepašovala drogy? Ja? Veď to nie je moja izba. Ako vysvetlím svoje iniciálky na batohu i v zápisníku? Nijako. Nemám ako. Je to zhoda náhod. Už keď to hovorím, vidím sa v zamrežovanej prdeli, kde je poriadny smrad. Slzy sa mi roztečú, až sa zajakávam. “By-bývam na izbe č. 315, na 3. poschodí. Nie v 214-ke na druhom. Mal tam byť môj známy, neprišiel na raňajky, tak som ho išla hľadať. Neveria mi a overujú to. Trvá to nekonečne dlho.
Som smädná a chcem myslieť na obed radšej ako na to, do čoho som sa to zaplietla. Toto je “dovolenka v raji?” Tak toto mu len tak neprejde. Keď sa z tohto dostanem, nech si neželá ma znova stretnúť. No počkaj.
Na stole byl otevřený zápisník, moje oči automaticky sklouzla na první slova a šokem jsem přestala dýchat, zorničky se mi rozšířili, pár chvil jsme se nemohla pohnout. Pak nehybnost vystřídala akce. Běžela jsem k zápisníku a začala rychle číst vzkak.
“Milá Jarko, naše včerejší setkání mě opravdu překvapilo. Nejdřív jsem s tebou vůbec nechtěl mluvit, ale nakonec jsem si řekl, že to možná tak mělo být. Jak už jsem říkal, mám problémy. I když se to tak vůbec nemusí zdát. Děti se osamostatnili, s manželkou jsme spokojení, v práci se mi daří, jsem tam už dvacet let, nám dobrý plat, všichni mě respektují. A přesto … Jak bych to měl říct? Poslední dva roky mám pocit, že na mě všechno padá, že se utápím ve všednodennosti. Zkoušel jsem si najít nového koníčka, manželka se snažila vymyslet dovolenou, však víš, jaké rady člověk dostává od kamarádů. Nic mi nepomohlo. Dokonce jsem se dostal tak daleko, že jsem zvažoval i sebevraždu. Ale na ní jsem neměl odvahu. Nakonec mi pomohl film Cesta z města. Bylo mi jasné, že potřebuji nový život. A tak jsem se dostal sem. Zmizím z dovolené a někde jinde začnu znovu. Prosím, neříkej nikomu, že jsi mě tady viděla, zachráníš mi tím život. Děkuji.”
Zírala jsem na ten dopis, musela jsem si ho přečíst několikrát než jsem začala vnímat jeho smysl. A zmatenost pak vystřídal vztek. Co si jako myslí? Že mám s jeho tajemstvím žít do smrti? Co když nás včera večer někdo viděl a policie se na něj příjde ptát? Samé otázky a žádné odpovědi.
Podivná dovolená.
Jste zrovna na měsíční dovolené v hotelovém komplexu na odlehlém ostrově.
Po třech dnech má přijet nový host. Zjišťuješ, že je to Tvůj dávný přítel, který Ti prozradí u společné večeře, že je právě po drastickém rozvodu a že by se chtěl ještě zítra s tebou setkat v 9:00 u snídaně.
Právě odbíjí devátá a v jídelně u stolu sedíš sám. V 9:30, po snídani, se rozhodneš podívat do jeho pokoje, zda nezaspal. Pootevřeš pootevřené dveře a tam nikdo. Kufr je netknut a na nočním stolku leží zažloutlý deník.
Už jsem chtěl zabouchnout za sebou dveře pokoje, když do mě vrazila nádherná dívka, oblečená v letních zelených šatičkách květového vzoru.
„Pardon, ale vidím, že vycházíte z pokoje pana Karla, doufám, že je ta slibotechna u sebe, ať mu můžu pěkně vyčinit“, vychází z jejich sladkých úst a já intuitivně poznávám, že její naštvání je jen na oko.
I přes letmé spojení našeho pohledu, zahlídnu v jejich očích lesk slz po probdělé noci.
„Ještě jednou se omlouvám, ale včera mě slíbil, že se pro mě po večeři staví a zajdeme si spolu na sklenici vína. Já kráva mu věřila a čekala do půlnoci, pak jsem si to víno otevřela sama a usnula. No tak se nedivte, že jsem tak rozjetá,“ stále se snaží ospravedlnit své výbuchy emocí.
„Myslím, že Vás zklamu slečno, včera si se mnou Karel domlouval ranní snídani a taky se nedostavil, no a není ani u sebe na pokoji. Pojďte se klidně přesvědčit. Asi nám nezbyde než po něm začít pátrat. Budeme na to aspoň dva, mé jméno je Jonatán, Jonatán Malý, ať se mě nebojíte, “ snažil jsem se vyhodnotit a zároveň odlehčit situaci.
„To není špatný nápad, já jsem Evelína, když už tedy máme toho společného známého,“ vyklouzlo jí z úst.
Otvírám pomalu naštěstí nedovřené dveře a vracím se zpátky do pokoje. Za mnou, v závěsu, vstupuje slečna Evelína. Pod oknem, tak jako před chvílí, stojí stále Karlovo zavazadlo. Na nočním stolku, otevřený deník se zažloutlými listy, které se lehoučce třepotají pod tlakem průvanu z pootevřeného okna.
Opatrně ho beru do rukou a začínám v něm listovat.
Jako by na nás vyzařoval nádech tajemna a dávné minulosti, když se ozval výkřik údivu:
„Já ten deník znám, to si psala moje babička, loni umřela a deník se někam ztratil, ale já si ho pamatuju, i když ho furt schovávala. Je to on! Ale počkat co dělá tady? U pana Karla,“ Evelína přemýšlí trochu víc nahlas.
Deníček je psaný velmi úhledně a krásným psacím písmem. Odhaduji tak 60 léta minulého století. A taky, že jo. První zápis je s datumem 27. 4. 1961. Evelína se pomalu zklidnila a já začínám předčítat z deníku její babičky. Bylo tam vše, její dětství, první lásky, kamarádi. Ale nás zaujal hlavně zápis z léta roku 1970:
„Let se povedl, počasí bylo nádherné a my s mojí kamarádkou Vlastou dorazili do letoviska hotelu STŘÍBRNÁ PERLA na tom nejkrásnějším ostrově ve středomoří.“
Užívali si tenkrát na plno dovolenou. Kolem mé modrooké babičky se začal otáčet mladý syn majitele hotelu, Erlan. Vůbec jí nebyl lhostejný a vzájemné sympatie přerostly v něco víc. Ano, babička si přivezla tenkrát z dovolené i něco jiného než suvenýr do vitríny. Tajemný život babičky nebyl vůbec tak jednoduchý, jak si to o ní její rodina, do teď myslela.
Evelína teprve tady pochopila, že její táta je potomek nějakého DOMORODÉHO floutka, kterého celou dobu babička tajila. Nevěřila svým uším a posléze i svým očím, protože mě vytrhla deník z ruky a začala hltat dál písmenko po písmenku. Naštěstí pro mě, četla nahlas. Protože tady zdaleka, zdaleka nebyl konec příběhu.
Na dalších stránkách se za společných údivných výkřiků nás obou, dovídáme, že si s Erlanem po celou dobu vedli korespondenci. Prostě si psali. Erlan prý nemohl babičku navštívit, a tak se po třech letech rozhodla babička zase vydat na ostrov i s malým Petrem za taťkou. Malý Péťa z toho neměl rozum a nedává si do spojitosti strejdu Erlana. Ale ani tentokrát dovolená nezůstává bez následků. Další suvenýr a další klučík. Tentokrát se za devět měsíců vyklubal malý Karlos. Vlastní bratr tatínka Evelíny – Petra.
„Cože?? Tak já mám ještě strejdu??“ už ani nekřičí, jen ztišeným hlasem konstatuje Evelína.
„Karlos…, Karel. 1973-74? To je divný? To vypadá na můj ročník,“ honí se mi hlavou a nahlas k Evelíně hlasem už trochu zvučnějším promlouvám, „tak že, proč má Karel u sebe deníček vaší babičky? Vy vážně nemáte strejdu? Karla znám už dlouho, ale nikdy nemluvil o žádném bráchovi. Vím určitě, že pořád bydlí v Ostravě.“
„Ne, opravdu nikdo, nikdy z rodiny o žádném tátově bratrovi nemluvil. My jsme z Plzně a taky od mala, co si pamatuju!“ hájí se Evelína.
„Budeme pokračovat ve čtení, třeba se dovíme další pikantnosti, další dítě,“ začínám být mírně ironický, „počkejte!“ zastavuju ještě Evelínu, „odkud znáte vlastně Karla?“
„No po pravdě řečeno se známe teprve od příletu, poznali jsme se na letišti. Skoro jsme si zaměnili zavazadla. On je sice o dost starší ale velký sympoš. A tak to nějak vyplynulo. Zrovna včera si mě měl vyzvednout na mém pokoji. Pozval mě totiž na skleničku. Já kráva, já bych se do něj snad i zamilovala. No a teď, teď je z toho tady pěknej horor. Karel bude snad můj strejda, já přijdu o sympaťáka, a babička? Ta se taky vybarvila,“ lká zhrzeně se tvářící Evelína.“
„Víte co? Čtěte dál Evelíno, docela mě zajímá, jak toto dopadne? Zatím je to červená knihovna s nádechem hororu, no, pěkná dovolená,“ komentuju suše.
„Tentokrát se za devět měsíců vyklubal malý Karlos,“ zněla poslední věta, kterou jsme si přečetli.
Erlan do tehdejšího ČSSR nechtěl, nebo nemohl přijet. A babičce do toho všeho umřela v roce 1975 maminka. Jako samoživitelka to měla hodně těžké, a tak došlo k tomu, že jí mladšího syna úřady odebraly. Babička zanevřela na vše a snažila se vychovat aspoň Petra. Tady došlo k tomu, že vlastně nikdo nevěděl, že ještě někde žije bratr Karlos. Postupně louskáme stránku za stránkou. Zjišťujeme, že i když nikomu nic neříkala, stále se potají snažila zjistit kde je její druhý syn.
Nezanevřela ani na Erlana, ten sice stále nepřijížděl, ale dle rukopisu se stále milovali. I na tu dálku. Dopisů si vyměnili asi hodně, ale babička jako pracovnice pošty, všechno dokonale kamuflovala.
No a pomalu se začal psát rok 2016. Erlan dělá na ostrově rekonstrukci svého hotelu a přejmenovává ho na Hotel Blue…………..
„Co je to tady!!!!!“
rozrazí se dvěře, objevuje se v nich stařík na vozíku, který tlačí náš do teď ztracený Karel.
„Co si to dovolujete, hrabat se v mých osobních věcech?! Pusť ten deník Evelíno!!“
křičí rozhořčený Karel.
„Strejdo Karle?“ opatrně tichým, tázavým hlasem se Evelína snaží utišit jeho nečekaný vpád.
Coo? Jak strejdo? Jaký já jsem u tebe strejda?“ udiveně, ale stále kurážně odvrací otázku otázkami Karel.
„Podle všeho, jsme my dva příbuzní, nebo alespoň podle deníku mé babičky, teda jestli to byla tvoje biologická maminka. A kde se vlastně vzal tento deník u tebe!! To nám vysvětli!“ obrací dosavadní překvapení v útok Evelína.
„No no, pomalu, ne tak hr,“ zpomaluje Karel, „ před dvěma roky mě navštívila paní, která tvrdila, že je moje biologická matka, ale protože jsem jí nevěřil, tak mě nechala tento deník. Řeknu Vám, byl to pro mě šok, ale čím víc jsem pročítal tyto stránky tak se mi o to víc rozpadal dosavadní život. Manželka se se mnou rozvedla a já hledal sám sebe. Až letos jsem se rozhodl navštívit místo kde žil můj otec. No vlastně. Ta paní, moje máma umřela někdy loni a krom deníku víc nevím. Tak jsem si myslel, že i otec umřel,“ rozpovídal se Karel.
Po menší odmlce pokračoval: „No počkej Evelinko, chceš mi říct, že jsi dcera mého bratra Petra? Toho teda ještě neznám. To by totiž znamenalo, že tento pán na vozíku je tvůj právoplatný dědeček. Představuji Ti tímto oficiálně pana Erlana Bogotu, majitele tohoto hotelu Modré oči Blue eyes a současně tvého vlastního dědečka. Letos mu bylo 78 a po úrazu z roku 1974 je na vozíčku.“
Evelína zůstává jako zkoprnělá, skoro to vypadá, že lapá po dechu, slova nemůže vyslovit.
Stařec na vozíku všemu rozumí. Záblesky v očích značí obrovskou radost topící se ve velkých slzách stékajících po vrásčité tváři ošlehané mořskými větry, jednoho nejšťastnějšího človíčka, který, ve dvou dnech potkal svého syna a vnučku.
Evelína se vrhá na bezbranného staříka a zalévá ho nekonečným objetím. Mají si toho tolik co říct.
Karel oněměny stojí za vozíkem a pevně ho drží, aby se nepřevrátil.
Jeho myšlenky přerušuje mé poplácání po rameni a zvědavé, ale již úsměvné otázky: „Chlape to je teda věc, ale kam jsi vlastně včera zmizel? A co blbneš, balit svoji neteř?
„No to je bomba, já vůbec netušil, že toto hezky milé stvoření může být moje neteř. Ale řeknu Ti, vůbec toho nelituju. Během jednoho večera jsem poznal tátu a neteř, chápeš biologický! Já opravdu tátu nehledal, jen jsem se chtěl jít po večeři podívat do baru kam pozvu Evelínu a dát si panáka na kuráž. A tam seděl u baru tento milý pán, který se dal se mnou do řeči. A prý znal u nás v Čechách jednu milou osobu a prý tam má rodinu a……… No, prostě šok, chápeš, on žije! Ta noc byla moc krátká.“
Je to moc zajímavý nápad. Celkově je text neučesaný, nicméně ty dialogy nejsou vůbec špatné. Dobrá práce!
Děkuji za Váš náhled. Přesně, je to můj první takhle dlouhý text. Já byl vůbec rád, že to má hlavu a patu.:-). Ale pustit si Váš úkol přesně o půl noci. A těch vašich 10 minut ticha. Prostě ticho. Super. To bylo teda nakopnutí. Uvolňující. Budu muset ještě zkusit další cvičení. Děkuji.
Páni, tak na první velký text je tohle opravdu dobrý výkon. Gratuluju a mám z toho radost – jen tak dál!
Ťukám na dveře jeho pokoje, ale neslyším žádný pohyb, který by naznačoval, že se mi někdo chystá otevřít. Pro jistotu vezmu za kliku a zkusím si otevřít sama. Není zamčeno, beru to tak, že můžu jít dál. „Samueli, jsi tu? Haló, jdu dovnitř.“
Rozhlížím se po pokoji. Jeho je menší než ten můj, ale taky se mi tu líbí. Kufr ještě nevybalený, stojí opuštěně vedle postele, a jediné, co z něj kouká je cíp nějakého oblečení. Na nočním stolku leží zavřený počítač a na posteli zahlédnu otevřený malý zápisník.
„Same?“ v obavě, že třeba leží v koupelně na zemi v bezvědomí, se tam jdu podívat. Není tam. Uleví se mi. Pak ještě zkouknu balkón, ale ani tam není. V tomhle pokoji prostě není.
Co když mi nechal vzkaz v tom notesu? Zvednu ho z postele a zjistím, že to není jen tak ledajaký notes. Drze začnu číst.
„Jestli zjistí, co jsem provedl, nikdy mi to neodpustí. Ne, to není přesné. Jestli zjistí, co jsem jí provedl, zabije mě. Proč jsem musel ze všech lidí, které znám, narazit zrovna na ní. Co mám teď dělat? Je dobře, že si musím všechno psát, trochu se mi ulevilo, ale psycholog by mi nejspíš řekl, že ji mám říct pravdu. Bože, přísahám, že jestli tohle přežiju, už nikdy, fakt přísahám, že už nikdy nikomu neublížím tak, jako jí.“ Podle datumu to psal včera.
Zamyšleně prohlížím starší zápisy. Z minulého týdne má zápis o nějakém Patrikovi, kterému po dvanácti letech vrátil peníze. Skoro třicet tisíc. Zápis před tím popisoval Samuelovu snahu najít dívku ze základní školy. Když ji našel, omluvil se jí za to, že zneužil toho, že do něho byla zamilovaná a připravil ji o panenství jen kvůli tomu, že se vsadil s kamarády. Holce se pak vysmívali, on si jí nevšímal a ona se zhroutila.
Jak to tak vypadá, narazila jsem na deníček člověka, který se snažil napravit hříchy ve svém životě. Samuel byl vždycky přehnaně sebevědomý a nesnesitelný, ale ke mně se většinou choval slušně. Takže otázka zní, pokud se ten zápis týká mě, co mi tak hrozného provedl a já o tom nevím?
Vzala jsem si jeho nejlepšího kamaráda, ale to, že jsme se rozvedli a mě to zlomilo srdce, nebyla Samuelova vina. Dokonce byl až na konci světa a nikdo z nás s ním nebyl ani v kontaktu. To můj ex měl sotva zletilé milenky. A to, že jsem potratila, za to taky mohl ex a ne Samuel. Takže kvůli čemu bych ho měla chtít zabít?
„Sakra, nečti to“ ozve se mi za zády nepřátelský hlas a já leknutím vyskočím z postele.
„Promiň…“ vyletí ze mě automaticky. Dívám se do jeho hezké tváře a uvědomím si, že vlastně nevypadá naštvaně. Spíš provinile.
„To píšeš o mě?“ zvednu ruku s deníčkem.
Dívá se na deníček jako na něco, co mu podrazilo nohy ve chvíli, kdy strašně potřeboval stát pevně na nohou.
„Ano.“ Teď se mi dívá do očí. Jako by z něj vyprchala všechna energie a sebevědomí.
Přiznávám, že jsem pro něj měla slabost, už když jsem začala chodit s Danielem, než jsem viděla, jak systematicky loví ženské, dělá z nich ochočené feny a pak baví kamarády historkami o tom, jak se která chovala, když ji oznámil, že už ho nebaví. Došlo mi, že tohle všechno potřebuje, protože má nízké sebevědomí. Asi za to mohl jeho otec, který ho opustil, když mu bylo osm let a jeho maminka si už nikdy nikoho nenašla. Znala jsem jeho maminku, starala jsem se o ní, když byla u nás na JIPce. Moc dobře jsme si rozuměly. Když pak byla doma, chodívala jsem jí k nim píchat injekce a ona mi říkávala „sestřičko, nechcete si vzít toho mojeho kluka? Potřebuje silnou a starostlivou holku, která by ho srovnala. Já na něho byla vždycky měkká. To víte, jediné dítě.“ Svou maminku měl hodně rád, i když jí odmlouval a dělal si co chtěl. Možná proto neměl potřebu mě lovit a přebrat mě svému nejlepšímu kamarádovi. Dokonce jsme spolu vedli hovory jako sobě rovní přátelé. Neponižoval mě, nezesměšňoval, a když jsme se hádali, tak spíš jako dva odborníci, kteří se respektují, i když má každý jiný názor. Ale jedno nepsané pravidlo mezi námi bylo. Nesměla jsem kritizovat jeho vášeň pro lov a získávání trofejí.
„Tak povídej,“ pobídnu ho a zatáhnu pomyslnou ochrannou plachtu kolem sebe, která mě má uchránit před možnou bolestí z nadcházejících slov.
Stále mlčí a upřeně zírá do mých očí.
„Přestaň tak blbě čumět a mluv,“ vyzvu ho podrážděně. Připadá mi totiž, že se na mě dívá stejně, jak na některou ze svých trofejí těsně před tím, než ji sestřelil ze svého povrchu zemského.
Konečně skloní oči ke svému deníčku a natáhne ruku. Podám mu ho. Obejde mě, zavře dveře od balkónu, odkud k nám teplý vítr přináší zvuky moře, křik racků a hovory lidí, sedících na terase hotelové restaurace.
Konečně si sedne na jednu ze dvou židlí u kulatého stolku u okna. Deníček ve svých rukách sroluje, jako by ho chtěl dostat do pohodlnějšího tvaru, který líp schová a dostane ho tak pod svou kontrolu. Nepřítomně se zahledí do mozaikové desky stolu z různě modrých sklíček.
Posadím se naproti němu a čekám. Nepříjemný tlak v břiše je způsobený zlou předtuchou.
Konečně promluví „Je to můj nejlepší kamarád a vždycky jsme si kryli záda.“
Podívá se na mě, jako by se ujišťoval, že ho chápu. O tom ho ujišťovat nebudu, protože nechápu. Semkne rty k sobě a je vidět, jak je mu nepříjemně. Mohla bych ho pohladit po ruce a ujistit ho, že jestli nechce, ať nic neříká, že to nevadí. Ale nic takového neudělám. Čekám, co z něho vyleze.
Opře se o opěradlo a deníček schová i s rukama pod stůl. Zadívá se z okna. Větve palmy se lehce pohupují v rytmu vánku přicházejícího od moře.
„Poslal jsem mu prášky, když jedna z těch jeho pipin otěhotněla.“
První informaci můj mozek lačně lapí a obrací ze všech stran a hledá něco podvědomého.
„O kom teď mluvíš?“ nakonec přiznám svou nechápavost.
„O Danielovi.“ Dívá se na mě tázavě. Jako bych četla jeho myšlenky „je fakt tak natvrdlá?“
„A dál?“ vypálím a sama ve svém hlase slyším ublíženost a naštvání. Došlo mi to. Byli spolu ve spojení, i když byl ve světě. Věděl o jeho „pipinách“.
Nadechne se, předkloní se, položí si teď už prázdné ruce na stůl a zírá na ně.
„On dal ty prášky tobě.“
Přestanu dýchat a třeštím oči. „Co to bylo za prášky?“
„Na vyvolání potratu. On nikdy nechtěl děcka a nechtěl ti platit alimenty.“
Vyvolaná vzpomínka na krvavou louži pode mnou, kolem mě, na bolesti břicha, na šílenou bolest v srdci, když jsem na ultrazvuku slyšela kruté ticho, žádný náznak tlukoucího srdíčka….
„Ty jsi mu je poslal, aby zavraždil moje dítě?“ mluví se mi těžko, ale chci vědět všechno. Teď už není cesty zpět.
„Ne!“ vykřikne zděšeně „já mu je poslal kvůli té …Nině nebo jak se ta kráva jmenovala. Říkal, že je to pro ni, že nechce, aby ho vydírala děckem, když jsi ty …. Mě ani nenapadlo…“ zarazí se. A já vím, že právě tohle ho napadlo. Napadlo ho, že ty prášky bude Daniel chtít dát i mě, protože věděl, že nechce mít děcka. Nikdy a s nikým. I já věděla, že nechce děti, ale mě řekl, že se mnou to zvládne. Evidentně už tehdy měl řešení. A Samuel mu ho sehnal.
Nechci se zhroutit, ale všechno utrpení posledního roku se dere ven v každém vzlyku, v každé slze a v každém vzdechu. Přijela jsem na luxusní dovolenou k moři za peníze mého ex, abych se tu zbavila minulosti a ona si tu na mě vyskočí, jako čert ze škatule.
I když se to zdá nemožné, kromě zlosti cítím i neskutečnou úlevu. Nemůžu za smrt mé malé princezničky.
Samuelova ruka přistane na mé paži a něžně mě pohladí „odpusť mi to.“
Neúspěšně rozbíjím slzy víčky, abych zaostřila „Jsem tak strašně… unavená ze všeho a ze všech. Je mi jasné, že je ti to jedno, ale stejně ti to řeknu. Nechci tě vidět. Asi už nikdy.“ Odcházím a nechávám za sebou sutinu z mého starého života.
Ještě zaslechnu tiché „tak čau.“
Páni, to je teda příběh! Jak se to postupně odkrývá a zamotává – super práce! ;)
Skvělé! Četla jsem to bez dechu.
Tohle je perfektní! Má to hloubku a nečekané rozuzlení. Alíbí se mi výraz “rozbíjím slzy víčky”.
Všichni tady jste úžasní! Hodně se mi líbí vzájemná podpora zdejších spisovatelů v podobě komentářů pod texty svých kolegů. Děkuji.
Igorovi to nedalo a zvednul zápisník z nočního stolku. Plný očekávání si v hlavě stále opakoval pravidla slušného chování, ve kterých stojí, že se naprosto nehodí šmátrat cizím lidem v pokoji. Ale Eda přece není cizí, vždyť se znají už od školky. Navíc jde o jeho zdraví, takže není třeba se dlouho rozhodovat. Igor otevřel drobný bloček. To, co spatřil, ho naprosto šokovalo. Do očí se mu vehnaly slzy, a i kdyby moc chtěl, nedokázal by nám převyprávět, co na listě stálo. Naprosto ztratil slov. Originál tedy zní:
Milý Igore,
velmi se omlouvám za své zmizení, ale na rozdíl od svého bratra, nemám to srdce, říct ti do očí pravdu. Krutou pravdu. Dokážu si představit výraz ve tvém obličeji po přečtení tohoto dopisu, protože zjistíš, že mě vůbec neznáš… Já nejsem Eda, ale jeho dvojče Emil. Ano, Eda měl dvojče, mě. Jenže jsi mě až doposud kvůli rozvodu našich rodičů nepoznal. Včera jsem se to obkličkou lehce snažil naznačit, ale potom jsem rozvádějícího člověka udělal jako trotl ze sebe. Každopádně pravda musí ven a mou povinností zůstává ti sdělit, že můj milovaný bratra a tvůj dlouholetý přítel již není mezi námi. Žal z mého srdce stále nevyprchal, takže nejsem schopen vyslovit slovo “mrtvý” někomu přímo do očí. Proto můj zbabělý útěk, zanechání pouze velmi nápadného zápisníku v otevřeném pokoji a pár drobností po mém bratrovi z dětství v batohu na posteli. Doufám, že mi to odpustíš a kdyby ses i přes tento hřích chtěl stát mým přítelem a doptat se na podrobnosti bratrovi smr… zavolej mi na toto číslo 123 456 789
Bůh tě opatruj,
Emil McDonald
(Omlouvám se , že jsem ze sebe udělala Igora, nějak mi nedošlo, že to mám psát v ichformě)
To je v pořádku. Hezký nápad, líbí se mi to! ;)
Dveře od pokoje jsou pootevřené. Ze zdvořilosti jemně zaťukám. Podle vzhledu dveří usoudím, že prošly renovací. Tmavě hnědý nádech má svůj půvab. Vůně borovice je neodolatelná, které mě okamžitě vtáhne do dětství.
Můj otec byl velice zručný truhlář. Dobře to uměl se dřevem, a veškeré práce s ním spojené. Vždycky mi tvrdil, že dřevo je nejzdravější a nejpřirozenější materiál od počátku lidského pokolení a jeho krása nesrovnatelná.
Během řezání na pile měl vážnou nehodu, které jsem se i nechtěně zúčastnil. Právě tatínek stavěl vysněnou verandu pro maminku. Já mu podával dlouhá prkna a tatínek je následně řezal na kratší díly
I když to bylo velmi zvláštní. Vše vypadalo, že byl evidentně dobré náladě. Začal si zpívat svojí oblíbenou country písníčku a současně nadával na moji maminku vulgárními slovy, i když tu s námi nebyla.
Nejdříve jsem nechápal, co se s tátou děje. Pak z ničeho nic jsem si vše, co vidím začal dávat do logických souvislostí. Hlavním spouštěčem byla téměř dopitá skleněná láhev, co neustále zvedal ze stolku. Bylo na ní napsáno bílými písmeny WHISKEY. Pak se na jeho tvářích začaly tvořit krůpěje potu, které stékaly po jeho už zarostlých zanedbaných černých vousech. Nevím jak, ale prostě jsem věděl, že se jeho tělesná teplota zvýšila o tři stupně.
Pak jsem mu přestal podávat dlouhá prkna, protože to nemělo smysl. Můj otec tu nebyl. Fyzicky tu sice byl, ale vlastní hlavou ne, protože se zaobírala něčím jiným. Nevnímal přítomný okamžik. Několikrát jsem na něj volal, ale bez jakéhokoli výsledku. Zíral před sebe. Byl nemocný, ale ne po fyzické stránce. Byla to jiná a podle mě mnohem horší nemoc. V patnácti letech bych to ještě nedokázal přesně pojmenovat, ale teď jako odborník už ano.
„Lukasi, to jsem já Christián, jsi tady?“
Nikdo se neozývá. No nic vstoupím dovnitř a porozhlédnu se. Ucítím průvan, který nepatrně rozcuchal moje čerstvě nagelované vlasy.
Začíná mě trochu bolet hlava. Určitě to dělá několik míchaných drinku, které jsem včera večer dopřával u plážového baru.
Možná Lucas odešel, ale proč by nechával pootevřené dveře? Zahnu doleva a uvidím rozestlanou postel a na něm dvou kolečkové modré zavazadlo. Možná si někam odběhl nejspíš na recepci a každou chvilku se určitě vrátí. Pohlédnu na otevřené okno dokořán, které by mě jako by vítalo. Pravá ruka se mi začíná klepat.
Když se rozhodnu raději odejít, tak si všimnu černého zápisníku na nočním stolku a u něho propisku. Zvednu ji a otevřu. Vypadá to na nějaký deník a ten rukopis patří zcela jistě Lucasovi. Je tam napsaný úvod: Můj hodný andílek
Otáčím na další stránku:
10. září 2020
Já a Emilly jsme poprvé jeli na dětské hřiště. Doktor nám řekl, že je nejvyšší čas, aby se Emilly začala socializovat. Emilly jsem říkal, že tam bude spousta dětí a určitě si tam najde kamarády.
Když jsme jeli autem, tak celou cestu na mě zírala. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak její tvář náhle zbledla a něco se stalo s jejíma očima.
Odvrátím pohled od zápisníku a začnu nad tím přemýšlet. Musela mít rozšířené zorničky. Ve většině případu k tomu dochází ve stresových situacích, nebo také, když mozek jede na plné obrátky. Kdo je ale Emilly? Podle všeho soudím, že to vypadá na jeho dceru. Když jsem mluvil včera s Lucasem, tak se vůbec nezmínil o své dceři. Jenom říkal, že se bude rozvádět se svojí ženou.
Náhle uslyším houkání sirén z otevřeného okna. Moje pravá ruka se třese ještě víc. Musím ten zápisník zavřít, připomíná mi tu moji práci, a já tu jsem na dovolené, ale zvědavost je silnější. Ještě si to na chvíli pročtu.
Byli jsme necelý kilometr od dětského hřiště. Emilly začala řvát, že tam nechce. Začal jsem jí uklidňovat, ale vůbec to nepomáhalo. Pak se odpoutala ze zadního sedadla a vrhla se na mě, i přesto, že řídím. Bouchala do mě pěstmi. Měl jsem, co dělat, abychom nenabourali. Vrazil jsem jí jednu velkou facku do obličeje. Začala téct z jejího nosu krev. Už se uklidnila, ale ten její výraz byl zvláštní. Vůbec nebrečela. V klidu seděla a začala se na mě šklebit.
Něco mi stékalo z nosu. Podíval jsem se do zrcátka, byla to krev.
Na konci stránky uvidím červené skvrny nejspíš od krve. Záchvat vzteku u Emilly může vyvolat v běžných případech posttraumatická stresová porucha. Už nechci nad tím přemýšlet. Zavřu zápisník a položím ho na stůl.
Něco uslyším. Rozhlížím se kolem sebe. Je to vibrující vyzvánění. Ten zvuk přichází přímo podehnou. Podívám se pod postel, a vněm uvidím vibrující telefon. Sáhnu po něm a podívám se. Přišla textová zpráva. „Christiane, prosím postarej se o Emilly.“
Cože? Je to neznáme číslo. Sakra, co se tady děje?
„Ahoj.“
Rychle sebou trhnu a pak jí uvidím. Bledá tvář zírající přímo na mě. „Emilly?“
Páni, Míro, to se vám povedl vybudovat velký příběh – gratuluju! Chtěl bych vědět, jak to bude pokračovat… ;)
Koukám na zápisník a v hlavě si pohrávám s myšlenkou, že si ho přečtu. Není ale blbý, číst si cizí soukromé zápisky? Co když ale teď Petr leží někde venku polomrtvý a ten zápisník je jedinou stopou k jeho nalezení? Tak jo, přečtu si ho, ale jen kvůli tomu, abych ho zachránil! Jen proto, že tohle je opravdu vážná situace. Sedám si na Petrovu postel a beru do rukou jeho zápisník s krásnými mohutnými černými deskami. Po jeho otevření zjišťuji, že je skoro celý popsaný a polepený fotkami. Vím, že bych neměl, ale pořádně ho prolistuji a prohlížím si jednotlivé stránky. Na většině z nich je se svou, teď už skoro bývalou, ženou. Petr a jeho žena u Eiffelovky, Petr a jeho žena u šikmé věže v Pise, Petr a jeho žena u Big Benu. A aby toho nebylo málo, Petr a jeho žena v plážovém baru. Listuji na další stránky, když v tom se zarazím a vracím se na stránku, kde ti dva pózují v baru. V baru, který mi je dosti povědomí. Proč ale? Přemýšlím. Po přečtení popisku mi to konečně došlo – Dovolená 2014, nejlepší bar na Rhodosu. Je to totiž bar, ve kterém jsem před pár dny pil s lidmi, se kterými jsem se seznámil na pláži. Už jsem věděl, kde Petra hledat. Položil jsem zápisník na stůl, tak, jak byl a vyšel jsem z pokoje. Rychlým krokem jsem se vydal do baru Lalalup a cestou přemýšlel, jak moc se musí Petr z rozvodu trápit. Včera mi tohle vůbec nedošlo. Zaťukal jsem na dveře baru, otevíral totiž až odpoledne. Otevřel mi ochotně vypadající muž, kterému jsem mou kostrbatou angličtinou popsal Petra a zeptal se ho, zda si ho pamatuje. Pamatuje, a co víc, přesně ví, kde je. Vzal mě dovnitř a hlavou kývl směrem k černé pohovce. Na gauči ležel Petr, na kterého podle mého čekala hned za rohem obrovská opice.
A teď by mě zajímal ten jejich další dialog. ;)
Vím, že bych neměl lézt cizím lidem do věcí, ale když my jsme spolu vyrůstali – tedy těch pár let, než se jeho rodina přestěhovala do města. Třeba se mu něco stalo a ten deník by mohl být dobrou stopou, pomyslel jsem si a vzal jej ze stolku do rukou. Začetl jsem se. Jeho rukopis a jeho slova plynuly zvolna a zlehka, takže zcela nahradily plynutí času a mou pozornost vůči hotelovému pokoji a vůbec světu kolem. Četl jsem, ztracený v řádcích jeho deníku…
…dnes schůzka, ona je černá, mohla by být černou kytkou naroveň růži, musím zjistit její vůni, asi proto jsem to dal na večer, to bude příležitost pro vjemy, které by přes den utlačovalo slunce, světlo jí nemůže konkurovat, proto se zdá tak černá, aspoň podle jejích vlasů a očí, a ten její hlas, má cosi jako podklad, musím zjistit, dávám to na desátou, chtěl bych vidět, jak souvisí s temným vesmírem, potřebuju místo bez světel města, na mapě je kopec a stará rozhledna, možná to vezme celou noc, zkusím se příblížit a vyzkoušet její po…
“Ty čteš můj deník!?”
Trhl jsem sebou. Všechno můžu vysvětlit. Jenom jsem měl obavu… Ale pak jsem si všiml jeho očí. Nikdy – ani včera, když jsme se po letech potkali – neměl tak černé oči.
Páni, to je ale zajímavý příběh. Vždycky, když mě zajímá pokračování, je to dobrá známka – klidně bych si přečetl víc…
Najednou na mě začne pokoj působit velmi stísněně. Jsem tu správně? Ve vzduchu cítím jeho vůni. Včera mi přišla náherná, ale teď mi přijde nesnesitelná.
Rychle vyběhnu z pokoje. Začínají ve mně ožívat vzpomínky,vždy byl jeho život opředen tajemstvím a hodně si na tom zakládal, nikdy o sobě neřekl nic opravu důležitého a nad vším nechával stát otazník. A s tím vším se pojila i jeho práce, nikdy jsem neměla šanci se dovědět na čem pracuje. Doufám, že nepracuje na něčem nebezpečném a někdo mu neublížil. Pomalu se vracím do pokoje, přejíždím opět očima po uklizeném pokoji a netknuté posteli, opatrně beru notýsek, který leží na stolku.
Zvědavě do něj nakukuji, ano, poznávám písmo, usmívám se a hlavou se mi honí veselé příběhy, které mi kdy psal. Vždy jsem si vážila jeho ryzího přátelství a opory, tolikrát mě tahal z brindy a nikdy nic nečekal. Moc mi ty roky chyběl, ale bylo jasné, že až se zamiluje, vše bude jinak.
Odolávám, deník zavírám a ukrývám do kabelky, připadám si jako zloděj, vůbec mi to nepřísluší, ale konečně snad jednou přijdu na kloub všem jeho záhadám. Přečtu si vše až v klidu na pláži.
Pomalu se vykrádám z pokoje a snažím se vypadat opravdu nenápadně, přikrčeně se plížím na chodbu. Najednou mi začne hrát v kabelce telefon, je mi jasné, že tajné plížení je k ničemu, vytahuji z kabelky telefon a s ním i deník, který rychle vracím na stolek.
Nevěřícně hledím, je to on.
“To jsi ty Dominiku?”, ptám se ještě mírně udýchaně, protože se snažím co nejrychleji vzdálit z jeho pokoje co nejdál.
“Ahoj, omlouvám se, že jsi ráno čekala”
“Ale jsem ráda, žes ses ozval , trošku jsem si dělala starost.” A zahanbeně se ohlížím po dveřích, jeho pokoje. Teď už ale skoro běžím a za rohem vrážím do muže s telefonem v ruce. Krve by se ve mně nedořezal. “Ale, Petro, co tu děláš, ” ptá se mě Dominik a jemně mě drží v obětí, abych snad zděšením neupadla. Je mi trapné přiznat, že tu vlastně šmíruji, ale přiznávám aspoň část pravdy:”Hledala jsem tě na pokoji, zda jsi vpořádku, zapomněl jsi zamčít dveře.”
“To je mrzuté, doufám, že se nic neztratilo.” Schovávám telefon do kabelky a cítím velkou úlevu a radost, pravé přátelství může být zachováno, pokud by svůj deník nenašel, kdo ví, jak by to mezi námi dopadlo.
“Chtěl jsem ti poděkovat, za tvoje včerejší slova a povzbuzení. Po dlouhé době mi někdo opravdu porozuměl, ale dal mi nahlédnout také do duše druhého. Díky tobě jsem pochopil co má žena potřebuje. Děkuji Ti za tvoji upřímnost a empatii vůči ženě, konečně jsem plno věcí pochopil. Ještě večer jsem odešel do pokoje své ženy Mirky a celou noc jsme si povídali a věřím, že naše láska má zase smysl., Jdu si pro kufry a zbytek dovolené, prožiji s ní.”
Hledím do jeho šťastných očí a jsem vděčná, že si opět odnáší své tajemství. Pravé přátelství nepotřebuje všechno vědět, ale důvěřovat, být nablízku a připraven být tu pro druhého. Věřím, že velké přátelství se opět zrodilo i mezi Dominikem a Mirkou.
Ludmilo, díky moc. Bereme. ;)
… Ještě jednou se rozhlédnu po pokoji, nic jiného mě nezaujme, tak popadnu zápisník a mizím do bezpečí svého pokoje. Celou cestu mi hlavou víří myšlenky, co se mohlo se Štefanem stát.
Jakmile se za mnou zabouchnou dveře mého pokoje, pustím se do čtení. První stránka je plná výpočtů a všechny výsledky jsou převedeny eura a na koruny. Tak tomu nerozumím ani trochu. Listuji zápisníkem dál. Další stránka je vytržená. Na další je napsané včerejší datum a telefonní číslo. Co teď? Mám tam volat? Neměla bych Štefanovo zmizení nahlásit na policii? Ale co když se prostě včera jen někde zdržel? Říkal přece, že má ještě něco v plánu. Určitě byl navštívit nějakou místní slečnu, jako kdysi za školních let, a teď vyspává.
Při vzpomínkách na vysokou školu se mi objevil úsměv na tváři. Už je to tak dávno. To byly léta. Ze vzpomínek mě vyruší cinknutí mobilu. Martina se ptá, jestli dnes půjdu na pláž. Rozhodnu se. Nechám Štefana Štefanem a užiju si další den plný válení se na pláži. Nebudu si kvůli němu přece kazit dovolenou. Odepíšu Martině, že za patnáct minut se sejdeme u stánku se zmrzlinou.
Když čekám na recepčního, abych mu odevzdala klíče od pokoje, mou pozornost upoutá televize, kde právě dávají místní obdobu televizních novin. Obtloustlá hlasatelka v růžovém kostýmku právě mluví s policií o tom, že se jim stále nedaří polapit gang, který unáší turisty. Polije mě horko. Co když Štefana taky unesli?
Otočím se, málem při tomto manévru srazím pár důchodců. Zamumlám: „Pardon.“ A běžím do svého pokoje. Cestou se mi kupodivu již nepovede nikoho zmrzačit. Listuju zápisníkem. Rozčilením se mi třesou prsty. Správnou stránku najdu až na několikátý pokus. Bez dalšího rozmýšlení vytočím číslo napsané na papíře.
„Hi,“ po druhém zazvonění se ozve ženský hlas z druhého konce linky. V tu chvíli jako kdybych měla v hlavě vymeteno. Jediná anglická větička nikde není. Zmůžu se pouze na opakování Štefanova jména. Slyším tlumený hovor na druhé straně. Po chvíli se ozve mužský hlas: „Štefan u telefonu. Kdo volá?“ S úlevou se sválím na postel. „Haló,“ dožaduje se Štefan reakce. Konečně se vzpamatuji a odpovím. „Ahoj, Štefane, tady Jarka.“
„Ahoj, co se děje?“ odpoví překvapeně.
„No říkal si, že přijdeš na snídani, a nepřišel si. A v pokoji si měl nevybalené věci. Měla jsem o tebe strach. A pak jsem viděla v televizi, že tu je gang, který unáší turisty. Tak jsem si myslela, že…“ přeruší mě Štefanův smích.
„Buď naprosto v klidu. Jsem se svou, ehm, kamarádkou,“ vysvětluje Štefan, „včera tím, že jsem se zdržel na večeři s tebou, tak jsem neměl čas si vybalit. No a tady, no, se nám to trochu protáhlo. Říkal jsem si, že to určitě pochopíš. Napsal bych ti, ale nemám na tebe číslo. Myslíš, že by mě někdo unášel? To by si dali,“ rozesměje se znovu Štefan.
„Jasně, tak to mi spadl kámen ze srdce, měj se a užij si to s tou tvou kamarádkou.“
Jen, co ukončím hovor, vyskočí na mě esemeska od Martiny, co mi tak dlouho trvá. Rychle popadnu tašku, aby nevyhlásila Martina pátrání po mně. Stačím, že tu šílím já. Cestou přemýšlím o tom, jak tuhle historku budu vyprávět Martině. Jen ta představa mi vykouzlí úsměv na rtech.
Ahoj René,
ty mi dáváš. Opět jsem po zadání “Podivné dovolené” pochybovala, že bych mohla NĚCO napsat. Dokonce jsem to chtěla vzdát, zavřít video a hlavu zase vypnout. Ale pak jsem využila tvé nabídky a psala asi 11 min. Nutíš:-) mě myslet na věci, které by mě nenapadly, přemýšlet způsobem, který mi není vlastní. A to je asi dobře, že?
Třeba s vámi příště pojedu na Kuks. Nebo někam jinam. Třeba na další kurz. Nebo na náplavku…
Doufám, že se máš dobře!
A tady je surové (či syrové) dokončení cvičení. Bez škrtání a toho všeho, co by mělo být. Jana
“Ježíšmarjá, tohle už jsem s ním jednou zažila”, povzdechla si Hana. Tenkrát otevřela dveře do jeho pokoje, který sousedil s jejím. Měli za sebou hezkou promilovanou noc, ale neměli zájem, aby se o tom dozvěděli všichni na tomhle kouzelnickém kurzu. Navíc ani jeden z nich nebyl volný.
Robert si tehdy Hanku vyhlídnul hned první večer. Žen tu bylo míň než mužů, stejně jako to je mezi profesionálními kouzelníky.
“Všimnul jsem si při prezentaci, že jsi opravdu moc šikovná,” řekl Hance tenkrát. “Ale tvoje triky jsou z kategorie těch menších. Já se chci vypracovat na velká šokující opravdová kouzla.”
Přišel jí trochu namyšlený, ale byl prostě okouzlující.
To ráno ho na pokoji nenašla, nezůstalo tam po něm vůbec nic.
“Že jsem mu na to znovu naletěla”, brumlala si teď Hana potichu a přistoupila k rozevřenému zápisníku.
Hanko, pamatuješ na moje sny? Teď je ta chvíle. V místě, kde mě nikdo nezná, kde mě nikdo kromě tebe nebude postrádat, zkouším své největší číslo. Zmizím na pět hodin a pak mě opět najdeš v tohle křesle u mojí postele. Rekord byl zatím dvě hodiny. Je to vyčerpávající a nebezpečné. Budu rád, když mě přijdeš zkontrolovat. Neměl jsem moc času na přípravu. Je 9,00. Robert.
Teď je 14,15. Ještě tu není.
No jéje, to je moc hezké. Je zajímavé, co člověk zjistí, když se do psaní pustí i tehdy, když se mu třeba moc nechce. Gratuluju! ;)