Domů / Blog / Články / Tvůrčí psaní / Cvičení: První věta

Cvičení: První věta

Cvičení: První věta

První věta by měla nastartovat čtenáře tak, že začne otáčet jednu stránku za druhou. Někdy to ovšem funguje i obráceně – dobrá první věta může nastartovat autora k výkonům, o kterých by se mu ani nezdálo.

Jestliže umíte vymyslet zajímavou první větu, která v sobě obsahuje potenciál postupného odkrývání tajemství a příslib nějaké zajímavé zápletky, máte skoro vyhráno.

Jak to funguje v praxi, to si můžete vyzkoušet v dnešním cvičení tvůrčího psaní.

Zadání úkolu

Pokuste se popsat alespoň jednu stránku uceleného textu, který začíná následující větou:

Věděl(a), že je to špatný nápad, ale…

Pokud vás nic nenapadá, pomůžu vám:

  • Kdo je hlavní postava?
  • O jaký nápad se jedná?
  • Na jakém místě se příběh odehrává?
  • Může za vzniklou situaci přímo vaše postava? Nebo někdo jiný?
  • Co jí nyní hrozí?

Držím vám palce a přikládám jeden závěrečný tip – Spisovatelské rozcvičky vám vygenerují mnoho prvních vět, se kterými si můžete takto hrát.

Poznámka: A protože inspirace není nikdy dost, další cvičení tvůrčího psaní najdete na této speciální stránce. Užijte si je!

Už odebíráte zdejší inspirativní newslettery?

Mohlo by vás ještě zajímat…

40 komentářů

  1. Věděla, že je to špatný nápad, ale nemohla si pomoci. Šla k oltáři. Dnes prý nefungují varhany, omlouval se kněz. Asi krysy, říkal. Ale to nevadilo. Za zvuků štkaní své matky kráčela ke svému vyvolenému. Dvě věci byly jasné. Tomáš stál opilý před knězem, který se od něj znechuceně odvracel a její drahá mamička přišla jako jediná celá v černé.
    Eliška stiskla ruku svému otci, „myslíš, že dělám dobře?“
    „Ne,“ zašeptal a zdvořile se usmál na fotografa, který zaznamenával dnešní den.
    „Ale on mě má rád,“ řekla a nespouštěla oči ze svého nastávajícího.
    Jonáš si odfrknul, „ten má radši pivo než tebe. A víš, co má radši než pivo?“
    Nevěsta nepatrně zavrtěla hlavou.
    „Dvě piva!“ odsekl nakvašeně, „copak ses úplně zbláznila? Brát si chodícího smrdutého lahváče?“
    „Pst, vždyť nás uslyší!“ sykla na něj. „Neměli bychom jít rychleji? Jdeme jak na pohřeb.“
    „Oblečení tvé matky mě poněkud zmátlo.“
    „Velmi vtipné. Ale vážně bychom mohli zrychlit. Vypadá to blbě.“
    „Chci ti dát čas,“ poplácal ji Jonáš po ruce, „třeba si to ještě rozmyslíš,“ a ještě více zpomalil krok. Vlastně se k oltáři posouvali po milimetrech. „To ty podpatky!“ volal omluvně na svatebčany.
    „Není co rozmýšlet. Já si ho musím vzít, tati,“ řekla a vyrazila vpřed.
    Muž prudce otočil hlavu, stisknul jí paži a stáhnul ji zpět k sobě, „prosím, řekni, že nejsi těhotná, ty jedna praštěná holko!“
    Eliška by své rodině ráda řekla pravdu, ale nemohla. Slíbila, že bude mlčet. Věděla, že dělá chybu, že si bere Tomáše, nicméně z jiného důvodu, než si všichni mysleli. Její nastávající po nocích bojoval se zločinem. Jeho hnacím motorem bylo pivo, z nějž získával nadlidskou sílu. A o tom dívka věděla své. Zachránil jí život.

    1. Páni, to je skvělý nápad. Má to atmosféru, napětí a překvapivou pointu. Zaujalo mě to – jen tak dál!

  2. Věděla, že je to špatný nápad, ale přesto pokračovala dál. Celou dobu si pro sebe říkala, ať to nedělá, ať vydrží ještě pár dnů. Zbývá už jí přece jen devět dnů a bude konec, bude mít za sebou celý jeden měsíc. Dnes, ale bohužel, měla velmi špatný den. Psychicky je na dně. Její jediná normální kolegyně v práci, dostala dnes padáka. A aby toho nebylo málo, jejich sebecentrický šéf jí dal za úkol nahradit její, teď už bývalou, kolegyni, než najdou náhradu. Jakoby už teď neměla málo práce, sotva všechno stíhá udělat včas, natož teď.

    Dobře, říká si, dám si jen jednu vidličku a to je všechno, nic víc. Jenže pokračovala odůvodňováním, proč si dát další vidličku. Byla to slast na jazyku. Jediná dobrá, lahodná věc dneska, která nemluví a neodporuje. Ne jako ta prodavačka, která se jí snažila přesvědčit, že jí vrátila správně 50 korunu a ne 10 korunu, jak ona tvrdí. Nabrala si další vidličku.

    Takto se jí myšlenky honily celý večer, dál přemítala nad svým dnem a litovala se. Byla vyčerpaná a hledat výmluvy, proč si dát další vidličku, jí šlo snadno. Než se nadála, snědla celý jeden dort.
    Kruciš, pomyslela si, to jsem neměla dělat. Kdybych to vydržela ještě devět dnů, už bych měla jeden měsíc diety za sebou. Teď abych začala zase od začátku.

  3. Věděla, že je to špatný nápad, ale láska je láska. Kdyby svůj plán neuskutečnila, nadosmrti by toho litovala.
    Lucie vždy bývala spíše introvertní typ, o které se ve třídě šuškalo, že nic jiného, než šprtat se v knihovně neumí. Zajímat se o její osobní život zatím nikoho nenapadlo. Zatím…
    Na gymnáziu byla už druhým rokem. Dost dlouho na to, aby se porozhlédla po klucích ve třídě, jelikož třináctky prostě nemají oči pro nikoho jiného. Proč se ji ale musel zalíbit zrovna ten nejvíce populární kluk z celé třídy. Viktor byl prostě vždycky autorita a drsňák každým coulem, ale ona v něm viděla někoho jiného, lepšího… Jenže on v ní neviděl nikoho, protože když se zrovna nejednalo o domácí úkoly k opsání, tak se jeho pozornost ubírala pouze k jeho povedené partičce a bylo by moc těžké zavadit o ní jediným pohledem. Jenže zítra se to změní, protože na svatého Valentýna se můžou dít zázraky.
    Luciin valentýnský plán zněl tedy zhruba takhle. Jelikož už od malička byla zažraná do všemožných šifer, rozhodla se Viktorovi zašifrovat několik na sebe navazujících dopisů, v němž mu napíše něco o sobě a o svých citech. K jejímu jménu se dostane až při posledním dopisu, takže pokud ho její osobnost nezaujme a nedojde až k odrazení její identity bude vědět, že nemá nejmenší šanci. Hrozí pouze to, že se ji bude vysmívat celá třída, pokud Viktor vyzradí toto tajemství. Ale co už, aspoň bude více populární…
    Dnes je den D. Vypadá to, že Viktor si láme hlavu nad šifrou schovanou v jeho skříňce a odhání od sebe i své přihlouplé kamarádíčky, tak že by se styděl přiznat, že frajer něco neví?!
    O né, první dopis rozluštěn, co když to doopravdy vyjde! Lucie začíná mít strach a myslím, že to nebude jenom z toho testu, co ji čeká. Zatím se ale Viktor spokojeně culí, takže plán vychází.
    Škola končí, ale myslím, že se Luciin “nápadník” zatím neprokousal před třetí dopis. Tak zítra uvidíme.
    Špatná zpráva, Lucii zase postihla migréna, takže dnes nemůže do školy. Co bude dělat?!
    CINK. Lucii třeští hlava, ale oznámení o zprávě ji probudilo z neklidného spánku, tak už se aspoň podívá, kdo ji píše. Nemůže uvěřit vlastním očím! Je to Viktor a…chce s ní zítra do KFC()

  4. Dobrý den, přikládám své další kratší cvičení :)

    Věděla, že je to špatný nápad, ale špatné nápady bývají zábava, ne?

    Elena, studentka druhého ročníku střední školy, si nechávala říkat El. Připadalo jí, že to zní víc drsně, že se to líp hodí k osobě, kterou chtěla být. Ve škole jí to moc nešlo, ale to pro ni nebylo důležité. Na střední se neřeší, jaké vám jdou předměty nebo jaké jsou vaše životní cíle – postavení zde udává chování, ne známky. A El ve společenském žebříčku nemířila nízko – chtěla být vůdkyní. Tou, ze které mají ostatní respekt, ale zároveň i tou, které důvěřují a následují ji. Chtěla mít svoji partu lidí, kteří ji poslouchají – něco jako ve filmech pro teenagery.

    Elena nevěděla, jestli to tak chodí i na ostatních školách, ale u nich byli všichni žáci rozděleni do skupinek, které mezi sebou soupeřily a dělaly si naschvály. Každý si mohl vybrat, kam bude patřit, ale když už se jednou rozhodl, jen těžko se potom dostal jinam. Fungovalo to trochu jako vlčí smečky – v každé skupince byl jeden vůdce a pak jeho poskoci. A El se rozhodně necítila jako něčí sluha.

    Co by to byla za vůdkyni, kdyby odmítla výzvu nepřátelské skupiny? Potom by ji nikdo nechtěl následovat a okamžitě by klesla její hodnota oblíbenosti. A co na tom záleželo, že se jí ta výzva vůbec nelíbila? Většinou přeci byla pro každou špatnost, tak proč to bylo nyní jinak?

    El auto nikdy neřídila, ale storát to viděla dělat tátu – co by na tom mohlo být tak těžkého? Ruce na volant, nohy na pedály a oči přilepené na cestu před ní. S bezpečnostním pásem se nezdržovala, vždy jí to připadalo zbytečné. To, že udělala chybu si nepřiznala ani ve chvíli, kdy vzduch prořízlo zaburácení motoru, projela okolo skandujícího davu a sešlápnutím správného pedálu nabrala rychlost. Závody se odehrávaly za školou u lesa a její soupeř hravě autem objížděl stromy. El tak zručná nebyla. Strachem se jí za každou zatáčkou žaludek stahoval do těsnějších uzlů. Zatočila za jedním dubem prudce doleva a sousedního stromu si všimla až když bylo pozdě. Tohle byl sakra špatný nápad.

  5. Věděla, že je to špatný nápad, ale nedokázala odolat. Vždyť lištiškovou Enchantimals panenku ještě neměla a maminka nechtěla další koupi ani slyšet, prý ji dvě stačí a vůbec jí nezajímalo, že některé holky mají i pět zvířátkových panenek.
    Klára jen musela vyčíhnout okamžik, až bude ve třídě sama, aby panenku mohla vytáhnout z Eliščiny aktovky. Už se nemohla dočkat, až přijde domů a představí ji lemuří Bětce a zajíčkové Báře. Jen musí vymyslet, jak jí bude říkat, protože tak ošklivé jméno Marta mohlo napadnout jen Elišku. Co na tom, že se tak jmenuje teta, od které Ela panenku dostala, ona jí bude říkat Líza.
    O velké přestávce musí všichni povinně ze třídy. Musí toho využít. Klárka vyhledala dohlížející učitelku.
    „Prosím, mohu si vzít ze třídy kapesník?“
    „Běž, ale rychle.“
    Vběhla do třídy a hned k Eliščině aktovce, z které vytáhla panenku. Tu pak honem ukryla ve své tašce, spěchala zpátky.
    „Kde máš ten kapesník?“ překvapila ji učitelka.
    Zalapala po dechu, zapomněla na svou výmluvu.
    „Cos tam dělala?“
    Nedokázala odpovědět, kousla se do rtu a sklopila oči.
    „Tak víš co? Půjdeme se podívat, cos tam dělala.“
    Zazvonilo a žáci se hrnuli do třídy, včetně Kláry a dozorující učitelky a jejich paní učitelky přivolaná kolegyní.
    „Klárko, cos tu vyváděla?“ pokoušela se zjistit třídní, ale dívenka mlčela.
    „Ukaž batoh!“
    S pláčem jí podala tašku.
    „To není tvoje panenka,“ konstatovala suše kantorka, „Eliška mi ji ukazovala před vyučováním a ty jsi ji ukradla. Takže ji vrať Elišce a dej mi žákovskou.“
    Za ty tři roky třídní znala všechny rodiče svých žáků a věděla, že o Klárčino potrestání se maminka postará. Navíc ostuda z krádeže a odsouzení spolužáků je už trestem samo o sobě.

  6. Věděla jsem, že je to špatný nápad, ale stejně jsem to udělala. Stačil krok a vzala jsem za kliku, bylo odemčeno, s mírným vrznutím se dveře otevřely. Tma uvnitř byla ještě větší než venku a chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala. Polil mě pot a vteřinku jsem zůstala stát:”Nemám se otočit zpět?” Ne, teď už je pozdě, cesta zpět nevede. Cosi mě zašimralo v nose, v tom příšerném tichu, by kýchnutí bylo, jak rána z děla. Slyším kroky, chvíli mi trvá než rozpoznám, odkud přichází. Celá stuhnu, je mi jasné, někdo se blíží z venku ke dveřím,plíží se, čeká, až se sama prozdradím? Ne to neudělám, to se nesmí stát. Kroky se vzdalují, úlevou se sesunu na zem a z očí se mi derou slzy. “Co tu děláš?” Zvednu oči a rozpoznávám jeho obrysy. Nezmohnu se ani na slovo. To byl teda nápad, vyčítám sama sobě. Rozsvítí lampu a pomáhá mi opět na nohy. Ta vůně, ty oči, mám strach, že mu zase neodolám. Objímá mě, beze slov mě ukládá do postele, než usnu hladí mě po vlasech. “Neboj, můžeš klidně spát, budu spát vedle.”

  7. Věděl, že je to špatný nápad, ale jinak to nešlo.

    Počkal si u domovních dveří, až někdo půjde. Pak – musím působit samozřejmě – nahrnul se do dveří, ustoupil, řekl Dobrý den, dal přednost a samozřejmě hned vklouzl dovnitř do domu. Vyšlo to, opět. Neptali se ho, kdo je a co tam chce, jenom taky pozdravili. Šel jako by do schodů, ale pak když už nikde nikdo…, vrátil se k poštovním schránkám. Tady to je, to neštěstí.

    Vytáhl drátek a šroubovák. Zaposlouchal se, a když byl klid, začal vnikat podélnou zaklapovací škvírou do schránky. Šátral v ní drátkem, pomáhal si šroubovákem, zkoušel ještě další drát s očkem. Dostanu tě!
    Zaklesl. Jo, už se to sune nahoru. Usmál se a ze škvíry vykoukl bílý rožek. Pak někde nahoře v patře domu bouchly dveře, a on věděl, že teď nebo nikdy. Dýchal jako o závod a páčil ze schránky bílé psaní.

    V okamžiku, kdy se na schodech nad schránkami objevila postava, zmizela pomuchlaná bílá obálka v jeho kapse. Dobrý den, pozdravil, taky jdete ven? Dneska je tam krásně, snažil se být nenucený a klidný. Dobrý den, odvětil obyvatel domu a přeměřil si jej pohledem. Nečekal na další a jako první vypadl z domu. Ulicí pak žmoulal v kapse zmačkaný dopis. Podařilo se. Myslel si. Musel to udělat, vždyť by si připadal hloupě, kdyby to ona zjistila – že ji napsal takové staromódní vyznání lásky, vlastnoručně jí to hodil do schránky, a ona přitom dává na facebook čerstvé fotky z dnešního výletu s tím borcem a mění si stav na zadaná. To by byl trapas. Pro něj i pro ni. Říkal si a zastavil se, aby se utěšil pohledem na vydolovaný dopis usvědčující jej z neopětované lásky. A jak ta obálka zazářila na denním světle – polil jej pot. To ne! To není… možný! To není on!

    Vytáhl z její schránky jinou obálku, už podle písma, ta jeho tam stále čeká na rozuzlení. Má se vrátit? Má to celé podniknout znova? Nebo to nechat a být za blbce?
    Otočil hlavu ulicí zpět. Věděl, že je to špatný nápad, ale nešlo to jinak.

  8. Věděla, že je to špatný nápad, ale kašlala na to. Stejně byl jediný, který ji napadl. Nedělat nic jí přišlo jako vzdát se ještě před bojem. A přitom to na začátku vypadalo tak jednoduše.
    Když přišla do toho knihkupectví, bylo rozhodnutá, že bez té knihy neodejde. Věděla přesně, kde ji hledat, a taky okamžitě zamířila k regálu až vzadu u okna. U regálu stál mladý muž a prohlížel si hřbety knih. Zdálo se jí, že se nebezpečně blíží k té její, a tak přidala do kroku, div neporazila úslužného prodavače, jenž se jí snažil zastoupit cestu. Jeho otázku po tom, jaké má přání ignorovala a prosmýkla se mezi jeho ramenem a reklamou na novou audioknihu. Už jen pár kroků, natáhnout ruku, přitisknout se k regálu a odříznout toho muže od jejího cíle. Tři, dva, jeden. A v ten okamžik se to stalo. Popadl ji za hřbet a vytáhl. Její knížku. Byl k ní otočený zády a tak si nevšiml, že se na místě zarazila, aby nedala najevo, jaký zájem o ni má.
    Listoval v ní a kroutil hlavou. „Tak už ji vrať, ty blbče, stejně ji nechceš,“ mumlala si a předstírala, že si vybírá z řady dalších titulů. Muž si ji ale strčil do podpaží a vyrazil ke kase. Nezbylo jí než se skřípěním zubů sledovat, jak platí, přitrouble se usmívá a odchází z obchodu.
    Dohnala ho o pár ulic dál. A protože to byl poslední výtisk a jak zjistila, všude jinde už byl beznadějně vyprodaný, rozhodla se, že to udělá.
    „Promiňte, ale neznáme se odněkud?“ Sama nevěřila, že to byla schopná vyslovit. Muž se k ní otočil a přeměřil si ji pohledem, který říkal, že ne, ale nebyl by proti tomu něco se o ní dozvědět.
    Skončili na kávičce v lahůdkářství za rohem. Byla celá nesvá, přišlo to tak náhle a bez přípravy. Kdyby měla alespoň tu knihu. On ji měl ale schovanou v aktovce, tak beznadějně nedostupnou. Nakonec se mu přiznala.
    „Víte, zastavila jsem vás jen proto, že jste mi před nosem vyfouknul knížku, kterou jsem dlouho sháněla. Když jsem se dozvěděla, že možná poslední volný výtisk mají tady v knihkupectví, jela jsem napříč republikou, jen abych ji získala.“
    Vypadlo z něj, že ji chápe, protože sám podnikl něco podobného. Podle všeho měl stejně eminentní zájem si ji přečíst a prostudovat.
    „Víte co? Když mi dáte adresu, tak vám ji pošlu jen co ji dočtu.“
    Spokojená nasedala na autobus, který ji měl odvézt na druhý konec republiky. Věřila mu. Určitě dodrží slovo a jakmile ji bude mít přečtenou, pošle ji na adresu, kterou mu napsala na ubrousek. Nakonec, ta knížka byla docela útlá, určitě ji přelouská za pár večerů.
    Ani ne po týdnu objevila ve schránce malý balíček. Dodržel slovo. Nedočkavě roztrhla papírový obal a s úlevou si přečetla titul knihy. Vzhledem k tomu, jak byla krátká, název se táhnul po celých deskách. Byla to ona, Knížka, která ji dozajista změní život. Jmenovala se Zaručeně ověřený způsob, jak se seznámit.

    1. Tento text mě zaujal od začátku až do nápaditého konce. Dobře se četl a vyzněl :).

  9. Věděla, že je to špatný nápad, ale ty dobré se jí už dávno skončily. Déle to takhle nepůjdé. Byli tak rozčilení, že neslyšeli kdy uzavřela opatrně dveře. Venku bylo už chladno. Dobré, že si vzala teplou blůzu. Do kabelky vmáčkla pyžamo, kartáček, zubní pastu a malý ručník. Dnes se určitě nevrátí, a zítra… Slunce zapadalo níž a niž, stejně jako její chuť do života. Nevnímala nic kromě svého nesouhlasu.
    V hotelu bylo hlučné a příkře světlé. Asi nějaký další prázdninový mejdan. Na to nepomyslela.
    „Dobrý večer. Jak vám můžu pomoct?“ krásná blondýna usmívala se na ni zpoza recepčního pultu.
    „Dobrý večer. Chtěla jsem pokoj na jednou noc“ její hlas zazněl jí v uších jak cizí.
    „Omlouvám se. Dneska je tady svatba, takže všechny pokoje jsou rezervovaný.“
    Přikývla jen smutně hlavou a vyšla do tmy, narušené jen lehce světlem pouličních svítilen. Co teď? „Musím odtud pryč!“ řekla tichým ač tvrdým hlasem. Otočila se a pomalu se vydala k nádraží. V kapse se jí ozval mobil. Vypnula ho úplně, aniž by se podívala kdo volá. „Dneska jsem konečně sobec, nebudu se starat o nikoho kromě sebe“ řekla si v duchu. Toto rozhodnutí ji uklidnilo, vypustila z hlavy vzpomínku další rodinné rvačky a kochala se samotou.
    Po půlhodinové procházce zírala nevěřícně na jízdní řád. Poslední vlak odjel před hodinou. Další bude v pět třicet ráno. Zase vzhlédla na nádražní hodiny, jakoby čekala na zázrak. Bylo krátce před jedenáctou. Ještě že čekárna je otevřena celou dobu. Vešla do páchnoucího prostoru ozářeného bzučícími zářivkami. Na lavicích sedělo několik bezdomovců, kteří dívali se ní podezíravě. Beze slova prošla mezi nimi na druhý konec čekárně, usedla a schovala obličej do dlani. Příšerné mysli začaly se vracet. Proč neumí žit spolu? Oba musí mít pravdu za každou cenu?
    „Do prdele!“ zařval postarší muž, jenž opilými pohyby hrabal se v obrovské tašce.
    „Co tam hledáš?“ zeptal se ho ne méně opilý kámoš z lavice.
    Koukala na ně ustrašeně, ale muže ztichli.
    „Dobře řečeno: do prdele,“ zašeptala a vytáhla mobil „Konečně mám čas na čtení.“
    Hlasité pípaní zmeškaných hovorů a SMSek přilákalo ku ní všechny oči.
    „Omlouvám se“ řekla přes stisknuté hrdlo a vypnula zvuk.
    Za vteřinku rozhostilo se zase ticho. Klouzala očima po slovech, ale její mozek vrtaly pořad stejné mysli. Dva dospěli lide a chovají se hůř než děti. Maminka vždy věděla všechno líp a nikdo se ji neprotivil. Teprve Jirka. Od začátku, ale po jejích sňatku se to stalo nesnesitelné. Možno pokud bydleli by zvlášť. Ale jak na to?
    „Co to děláš, ty vole!“ vytrhl ji z zamyšlení ostrý hlas.
    „Do prdele“ odpověděl postarší muž a dál vyhazoval věci z tašky „Musí tady být! Musí, do prdele.“
    „Nech toho, vždyť nám všechno ukradnou!“ druhý zběsile sbíral svoji poklady a házel zpátky.
    „Do prdele, moje knížka! Kde je moje knížka?!“ nedal se zastavit ten první.
    „Tahle?“ kámoš vytáhl mu z kapsy barevný, hodné opotřebený sešitek.
    „Tahle. Mám jen jednou“ stařík opatrně ji uchopil a ponořil se do čtení.
    Pocítila se jak ten bezdomovec. Stejně jako on seděla v noci na nádraží, četla knihu a neměla se kde vrátit. Její srdce sevřela úzkost. Nemohla dýchat. Vstala prudce a utíkala ven, na vzduch, na svobodu. Přeletěla přes nástupiště a zastavila těsné před tratí. Nějaký nákladní zřejmě pojede…
    „Lucie, jsi to ty?“ známý hlas utrhl proud zoufalství.
    Třesoucími se rukami utřela rychlé slzy a pomalu se otočila.
    „Opravdu Lucka! Že jsem tě poznal v té tmě! Co tady děláš sama?“
    „Ahoj Vojto. Musela jsem se projít. A ty, vidím, běháš.“ okoukala lehce propocenou blůzu obepínající jeho svalnaté tělo, „Nevěděla jsem, žes se vrátil.“
    „Rovnou včera. A jo, pořad běhám,“ usmíval se na ni rozjaseně, „Můžu tě doprovodit domů? Jen bych se rychle převlekl.“
    „To by bylo fajn. Bydlíš u rodičů?“ v jeho přítomnosti, jako vždy, zapomněla na všechno. I na to, že se dneska měla doma nevracet.
    „Koupil sem dům tady poblíž. Zatím je tam jen pokoj a koupelna, ale když kdysi se z tím vypořádám, budu mít hodné místa.“
    Kráčela za nim mlčky úzkou cestičkou podél polí. V hlavě zela jí prázdnota. Vnímala jen obklopující ji vůně noci, oblili, Vojty…
    „A jsme tady!“ málem na něj padla, kdy se nečekaně zastavil, aby otevřel branku.
    Nad dveřmi rozsvítila se lampička.
    „Krásně tu,“ zašeptala, „Ani jsem nevěděla, že v tom našim zapadákově může se najít takové místo.“
    Vešli dovnitř. Vojta zapnul světlo a strnul. Malou místnost vyplňovaly nesčetné krabice a tašky. Jen taktak dalo se projít do koupelně a kuchyně.
    „Promiň. Ještě jsem neměl náladu se do toho pustit. Sedni si a já uvařím čaj.“
    „Postav jen vodu a běž se převléct, ať nenachladneš“ postavila se vedle kuchyňky.
    „Dík, hned jsem zpátky“ zručně manévroval mezi balíky a zmizel v koupelny.
    Lucie upřela zrak na konvici, ve které šuměla vařící se voda. Cvaknutí vrátilo ji do reality. Kde, k čertu, má ji Vojta doprovodit?! Nemůže se objevit ani v okolí paneláku. Pokud Jirka ji hledá…
    „Co je? Neumíš udělat čaj?“ Vojta stal za její zády a utíral si ručníkem vlasy.
    Nic neřekla, ale začala se třást pláčem.
    „Ej, jen si dělám legrace“ odhodil ručník a pohladil ji na záda „Co se děje, Lucko?“
    „Nemůžeš mě doprovodit doma“ koktala skrz slzy „Nechci tam jít.“
    Otočil ji k sobě a něžně objal. „Můžeš zůstat tady.“
    Stali tak, až se něco uklidnila.
    „Posaď se na pohovku, dokončím čaj a řekneš mi co tě trápí.“ jemně utřel ji slzu z tváře. Přikývla a neochotně opustila jeho teplou náruč.
    „Levandule s meduňkou“ podal ji voňavý napoj.
    „Promiň. Trefils na můj horši den“ usrkla hlasitě „Po pravdě ty lepší nevypadají nějak… lepší“ letmý úsměv na vteřinu rozzářil její tvář.
    Vojta míchal lžičkou v hrnečku a díval se na ni skrz opar. Byla krásná. Nikdy nesměl ani snít, že budou sedět sami, vedle sebe, na jeho gauči, v jeho domě. Jeho… Dosáhl toho, protože chtěl jí zaimponovat. Ona probudila v nim ambice.
    „Nechce se mi o tom mluvit“ zvedla se něco a sedla si blíž. „Raději řekni jak bylo v Africe, jak dlouho zůstaneš a kde se zas chystáš.“
    „Horko, až skončím rekonstrukce domu, ještě nevím. Stačí?“ vycedil zuby v úsměvu.
    „Super příběh!“ zatleskala, „Tak co budeme dělat přes zbytek večera?“
    Zadívala se mu hluboko do oči. Ucítil horko proudící jeho vnitřkem.
    „Opravdu nechceš domu? Budou se o tebe bát.“ pronesl tiše.
    „Jako že kdo?“ zeptala se a dál upírala na něj své kočičí oči.
    „Myslím tvoji rodiče, tvůj manžel“ poslední slovo píchlo ho přímo do srdce.
    Šílený smích odklopil ji dozadu. „Jediné čeho se bojí je to, že nebudou moci mě kontrolovat a soupeřit komu jsem víc loajální. To není domov, to je blázinec.“
    Douškem vypila zbytek čaje a odnesla do kuchyně prázdné hrnečky.
    „Pokud ti vadím, jdu pryč“ převěsila se přes opěradlo gauče, aby vzít kabelku.
    Chytil ji za ruku. „Zůstaň jak dlouho chceš,“ uvolnil sevření, „Zůstaň.“
    Nadechla se zhluboka a narovnala se. Teď to ona blázni. „Můžu se osprchovat?“
    „Jasně,“ skočil nadšeně, „Potřebuješ něco?“
    „Tady mám všechno,“ zaklepala na kabelku, „Ale větším ručníkem nepohrdám.“
    „Poť, ukážu ti co a jak. Ale varují. Pětihvězdičkový hotel to to není. Co nejvyš dvou.“
    „Hlavně, aby byla tepla voda“ zasmála se a už se těšila, že smyje ze sebe dnešní den.
    O čtvrt hodiny později vyšla z koupelny úplně uvolněná. Vojta seděl na nějaké krabici a končil nafoukávat matrace.
    „Jsi rychlá. Ustlal jsem ti na pohovce, já si lehnu na matraci v kuchyní.“
    „A co když budu mít v noci hlad nebo žízeň?“
    Skočil lehce na rovné nohy a vytratil se na chvilinku do kuchyně.
    „Tady máš lahev minerálky a dva rohlíky. Na nepředvídaný atak hladu stačí“ položil věci na stole. „A teď nemáš hlad? Když se přestěhuji s matraci do kuchyně, do lednice se už nedostaneme.“
    „Ani ne, jen sem už hodné unavená,“ zívla a lehla si na pohovku, „Děkuji Vojto, jsi opravdu super kámoš. Dobrou noc.“
    „Není zač. Dobrou noc. Zhasnu, jo?“
    Jen přikývla a zabalila se do teplého koce. Vojta vypořádal se rychle s matrací a za několik minut v bytě rozhostila se tma.
    Lucie snažila se usnou, ale pořad dokola vybavovaly se ji události těžkého dne smíchané s obrázky z posledních několik let. Milovala Jirku, kdysi. A on? On miloval bojovat s její maminkou. Když ho žádala, aby toho nechal, vyčítal jí, že bere stranu maminky. Ať mu říkala, že nejsou žádné strany, že přece jsou jednou rodinou, místo odpovědi daroval jí zlostný úšklebek. S maminkou to bylo stejně. A ona upadala do hlubšího a hlubšího rozpaků.
    Obrátila se na druhý bok. Zase vrátila se na začátek dnešního duelu. Ten krát už to nevydržela. Pomyslela na sebe jak stoji na nástupišti a čeká na vlak, který stáhne ji z té beznaděje. A potom objevil se on… Znají se spoustu let, vždyť je bráchou její nejlepší kamarádky. Od začátku měla ho ráda, ale byl o rok mladší, a bála se, že budou se jí smát, pokud by… A ku tomu byl neuvěřitelně milý a klidný, ve všem hledal pozitivní stránky. Jí se zdálo, že až příliš. Chtěla divokého Vikinga, a Vojta byl krotkým, věrným rytířem. Její rytíř.
    „Vojto spíš?“ zašepotala do tmy.
    „Ne, nějak nemůžu. Potřebuješ něco?“
    Lucie vstala a na špičkách pošla do kuchyně. „Mám strašný hlad i obrovskou žízeň.“
    „Dal jsem ti rohlíky a…“ slova uvízly mu v hrdle, kdy ucítil jak lehá vedle něj.
    „Obavám se, že rohlík mi nepomůže,“ pohladila ho něžné po tváři.
    „To není dobrý nápad,“ bránil se, aby neulehl její dotekům, „Zítra budeš toho litovat.“
    „Každý den pouze lituji, a pořad myslím na druhé. Ale dneska jsem sobec. Myslím jen na sebe. A na tebe,“ přitiskla se ku němu, „Pokud mě nechceš, nebudu zla.“
    Cítila na hrudi jeho tlukoucí srdce. Jako by bilo pro ní na poplach, aby se konečně vytrhla z té noční můry svého života.
    „Vždy jsem chtěl, přece to víš…“ zašeptal a vášnivě přitiskl ústa na její teplé rty.

  10. Věděla, že je to špatný nápad, ale nemohla si pomoct. Přestože jí od toho přátelé zrazovali, její bytný to měl ve smlouvě a máma říkala, že kvůli tomu už nebude mít tolik svobody ani moct cestovat, ona vyrazila na cestu… na cestu do útulku. Čekal tam na ni Hugo, kříženec Německého ovčáka.

    Sabina už dlouho toužila po tom mít pejska, byl to takový její dětský sen, který ji odmítali splnit rodiče a doposud si ho nesplnila ani ona sama. Pravda, nemá zrovna životní styl nakloněný k tomu mít pejska. Ale to půjde, ona se přizpůsobí. Nějak omezí ty hospody s kamarády, z přednášky bude vždy spěchat domů za Hugem, aby ho vyvenčila a určitě se obměkčí i bytný.

    Ale… Červíček hlodal… Něco ji prostě říkalo, že to není dobrý nápad…

    ………………………………………………………………………………………

    “Hugo teď neštěkej!”
    Nešťastně řekla pejskovi, když si ho vezla do čtvrtého patra výtahem pěkně schovaného v krabici s otvory a pro jistotu bundu přes to. Zrovna totiž zahlédla sousedku, ta by pejska určitě práskla.

    “Dobrý den,” přistoupila sousedka. Zvědavě si Sabinu prohlížela. Neměla ráda mladé lidi, byla toho názoru, že nikdy nedodržují pravidla a jsou hluční. Třeba tím, že pořádají nežádoucí párty.

    “Dobrý den,” usměje se Sabina a dělá jako by nic.

    “Prrrrdddd!” Sousedka se pohoršeně otočila.
    “Pardon,” svedla Sabina raději trapný projev tělesnosti na sebe.
    Do toho Hugo začal štěkat. Sabina tedy zakašlala, aby tak zamaskovala štěkot.
    “Měla byste zajít k doktorovi, takový kašel není žádná sranda,” hodila naštvanou grimasu po Sabině sousedka.

    “Uff tak to bylo o fous.”

    ………………………………………………………………………………

    “Zdarec, jak se máš?” zavolali nadšeně kamarádi na Sabinu. Byli rádi, že ji zase vidí. Hlavně mužské osazenstvo, protože Sabina byla prostě kus.
    “Ahoj, jak se máte?”
    “Vypadáš unaveně,” měl starost Erik.
    “Jo, mám přírůstek do rodiny,” ukázala hrdě na Huga Sabina.
    “Prostě jsem si nemohla pomoct. Ale v noci nespím, chodím ho venčit 6x za noc, musíme ven skoro každou hodinu. K tomu to musím dělat nenápadně, protože ho nesmí potkat nikdo z baráku. Mám ve smlouvě, že nesmím mít psa.”
    Sotva to dořekla, Hugo udělal na zemi loužičku.
    “Ach nééé!”
    “Slečno, to si tedy uklidíte! Když chodíte s tím pejskem do hospod mezi lidi, tak ho musíte vycvičit!” spražila ji servírka a hodila po Sabině vztekle hadr na podlahu.

    Náhle se rozehrála hudba. Chystal se tu koncert malé kapely. Do toho Hugo začal výt jako o život. Jeho vytí bylo tak nesnesitelné, že musela Sabina hned s Hugem domů.
    “No bezva, Hugo díky za krásný večer!”

    ………………………………………………………………………………………

    Za týden v pondělí večer přemýšlela, jak Huga skryje před majitelem. Ohlásil se na návštěvu v bytě. Snažila se uklidit. Náhle se ozval zvonek.
    “Hugo, konec diskuzí, musíš do skříně a ne abys tam štěkal,” vyřešila situaci Sabina a s nervózním úsměvem otevřela majiteli bytu.

    Majitel si byt zvědavě prohlížel. Spokojeně pokyvoval hlavou a pak zaslechl zvuky v okolí skříně.
    “Co je s tou skříní, učí se mluvit?” zeptal se přísně.
    “Prosím otevřete ji” a v tom Hugo vystartoval ze skříně šťastný, že má opět možnost pohybu.
    “Slečno, to jsme si ale nedomluvili…”

    …………………………………………………………………………………………

    Sabina tu nemohla spát. Co když ji majitel vyhodí z bytu? Huga má ráda, ale ten život opravdu není jako dřív! Co je teda prekérka…

    Druhý den ji majitel nenadále zavolal: “Jak se má Hugo? Mám nápad, jak Vám odpustit, že jste porušila smlouvu. Můj syn si moc přeje pejska, ale nechci mu ho pořizovat. Můžete si ho nechat, ale jen když nám ho budete pravidelně půjčovat a syn ho bude venčit a hlídat, jak budete potřebovat. Ať vidí, co to obnáší za zodpovědnost, pořídit si psa!”

    Inu, neměla to dělat, ale vše se v dobré obrátilo.

  11. Věděla, že je to špatný nápad, ale zvědavost ji přiměla riskovat. Riskovat ztrátu licence, tím pádem ztrátu klientů a když to přežene i ztrátu svobody.
    Všechno to začalo před týdnem. Objevil se u ní v advokátní kanceláři a chtěl pouze radu . Objednán nebyl a ona právě neměla moc času, ale něco jí říkalo, že má dát přednost jemu před odpoledním dýchánkem s kamarádkou Alenou. Vyzvala jej, aby se posadil a mezitím odeslala Aleně esemesku, že přijde později, ať si dá jeden drink v předstihu. Stejně to bylo jedno, protože jako obvykle Alena už popíjela v práci. Jako by jí slyšela:
    ” Jseš jako moje matka, už ten tvůj pohled je vyčítavej.”
    Esemesku odeslala a začala si jej prohlížet. Líbil se jí, dokonce moc, ale ne zas tolik, aby zapomněla na profesionální odstup. Usmála se na něj a kývnutím hlavy dala najevo, že poslouchá.
    “Mám velký problém, paní doktorko.”
    “Jistě, proto jste sem přišel a určitě nečekáte, že předvedu nějakou etudu,” no, to nebylo moc vtipný a pán se evidentně rovněž nepobavil. Naopak zatvářil se nadmíru přísně. Představila si, jak Alena to už do sebe klopí.
    “Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Karel Pecka a jsem majitelem penzionu U zlaté korouhve, jak víte, v Písku. Prosím, moje vizitka.”
    Nespustila z něj oči a bezmyšlenkovitě vizitku hodila do šuplete, kde už se takových válela poměrně velká hromada. Proč má vědět, že penzion s nějakou korouhví je v Písku?
    Kruci, tohle nikdy neměla ráda, když nevěděla.
    ” Mé jméno jste si přečetl na dveřích. Pokud si myslíte, že znám váš penzion, tak, prosím, nemusíte mě titulovat, pouze Marie. Nicméně se omlouvám, nemám moc času, můžete být konkrétnější?”
    “Děkuji, Marie. Bylo to před třemi lety. Ubytovala jste se u nás v penzionu. Jestli si dobře vzpomínám, tak jste tenkrát měla pokoj ještě s jednou ženou. Nevím, jestli to byla kolegyně, nebo kamarádka. Večer v restauraci probíhala firemní oslava mé ženy. Tenkrát jsem to pomáhal organizovat a protože penzion byl poloprázdný, tak nebyl problém, aby zůstala restaurace otevřená i pro hotelové hosty a tím pádem jste se svojí přítelkyní večer strávily s kolegy mé ženy.”
    Marii se začaly v hlavě nekontrolovatelně honit myšlenky. Do Písku jezdila k soudu a je pravda, že ji vozila asistentka klienta. Marie nebyla dobrá řidička, a tak vždy využila toho, když jí klient nabídl odvoz. Ale proč by zůstávala právě v Písku na noc? Tři roky nejsou dlouhá doba, tak proč by si to nepamatovala?
    “Vůbec nevím, o čem mluvíte a taky nevím, co vlastně ode mě potřebujete?”
    Pohledem na hodinky dala najevo, že čeká jasné vyjádření, a to co nejdříve.
    “Viděla jste někdy ještě tu ženu, co byla s vámi?”
    “Pane Pecko, já vůbec netuším, o jaké ženě mluvíte?”
    “Paní Zdena Kudrnová.”
    Majitel penzionu vstal z křesla, přešel k oknu a aniž by se na Marii podíval, příkře řekl:
    ” Aby bylo jasno, máte přesně týden, abyste paní Kudrnovou našla, přivedla ji sem do vaší kanceláře a zbytek už necháte na mě.”
    Nato se otočil, podal Marii ruku a bez toho, že by počkal na její reakci, odešel.

    Za týden od setkání s Karlem Peckou seděla Marie se Zdenou Kudrnovou ve své kanceláři a obě s nepřítomným pohledem čekaly na jeho příchod, respektive o jeho příchodu věděla jen Marie. Bylo jí jasné, že lživým tvrzením o nutné účasti Kudrnové ve své kanceláři riskuje všechno, co má, ale už se rozhodla nápad Pecky splnit. Byla strašně zvědavá na to, co se bude dít, až Kudrnová uvidí Pecku. A taky, jak v tom figuruje ona sama. Nedalo jí moc práce Kudrnovou najít. Kudrnová si dokonce vzpomněla, že ji odvážela k soudu do Písku, ale taky, že ji vždy vracely zpět do Prahy. A to bylo ono, nikdy v Písku u nějaký korouhve nespaly, nebyly na žádným firemním večírku a ani neznaly manželku Pecky. Kudrnové o rozhovoru s Peckou samozřejmě neřekla, ponechala si to jako malé tajemství, byť velmi riskantní.
    Pak přišel Pecka. Dveře kanceláře byly otevřené, tak lehce zaklepal jen na zárubně. Marie současně s Kudrnovou otočily hlavy k právě příchozímu. Marie uhranutě sledovala Kudrnovou, jak se bude tvářit při pohledu na Pecku.
    “Dobrý den, dámy…..”Karle, co tady děláš?” Kudrnová ani nenechala Pecku domluvit,
    Marie nevěděla, koho dřív sledovat, jestli vykulenou Kudrnovou nebo pitvořícího se Pecku. Ale hlavně vůbec ničemu nerozuměla.
    ” A dost. Může mi to jeden z vás vysvětlit?”
    ” A můžete mi vysvětlit vy, paní doktorko, proč jste mě tak urgentně předvolala k vám? O jakou svědeckou výpověď se jedná?”
    Obě na sebe koukaly a začaly se jím zvedat koutky úst. Bylo to absurdní. A jediný vysvětlení mohl dát jen Pecka.

    Když Marie za nimi zavřela dveře, nalila si panáka a docela si oddechla, že se do žádnýho průšvihu nedostala, alespoň jí to Kudrnová slíbila. Vysvětlení bylo jasný. Pecka potkal Kudrnovou v Písku na námětí, když byla Marie opravdu u soudu. Oslovil ji a padli si do oka. Dali kafé a potom jí Marie odvolala, když skončil soud a měly odjíždět zase do Prahy. To ostatní už byla jen detektivní činnost Pecky a trochu profesionálního zneužití Marie a hlavně její zvědavost a možná i trochu Mariino špatné svědomí, jestli opravdu někdy nebyla “natajňačku” v penzionu U zlaté korouhve.

  12. Věděla, že je to špatný nápad, ale přesto se jej rozhodla znovu kontaktovat. Už když vytáčela telefonní číslo, cítila, jak se jí svírá žaludek. “Ano, kdo volá?” “No, to jsem já…” Než stačila dokončit větu, přerušil ji: “Proč mi znovu voláš? Víš, že to nemá cenu, tvé číslo jsem si už vymazal. Nemáme si co říci.” A cvak a na druhé straně ticho. Vyhrkly jí slzy, které však pomalu usychaly, protože si konečně uvědomila, že už musí za tímhle vztahem udělat tlustou čáru… A nečekaně pocítila úlevu.

  13. Věděl, že je to špatný nápad, ale…

    Ale Alexův telefon otočený displejem dolů ho přímo vyzýval, aby se do něj podíval. Jeho přítel byl už nějakou chvíli ve sprše a Bill věděl, že v příštích několika minutách o něm neuslyší. Natáhl se proto na konferenční stolek a vzal telefon do ruky. Snadno jej odemkl, vypozoroval totiž Alexovo přístupové heslo. Bylo to datum narození jeho matky. Vyhledal ikonku SMS zpráv a stiskl ji. Projel pár jmen, spoustu těch lidí znal, byli to jejich společní přátelé. Jedno z nich však upoutalo jeho pozornost. Bylo to dívčí jméno, jemu neznámé. Rozklikl je.
    V ten okamžik, jakoby ho polil studený pot. Na hrudi jakoby se mu usadil obrovský balvan a ten mu nedovoloval, volně se nadechnout. Zíral na všechny ty zprávy a nevěřil svým vlastním očím. Tohle se přece nemohlo dít, nebo ano? Ne jemu. Ne znova. Tentokrát si byl přece tak jistý, že Alex je pro něho ten pravý partner. Ano, mohl by si nalhávat, že ona dívka je jen Alexovou blízkou kamarádkou. Ale ty zprávy byly natolik výmluvné, že pouhé přátelství zkrátka vylučovaly.
    Bill už pár dní měl takové neodbytné a zvláštní tušení, ale pořád se mohl chlácholit tím, že je jen paranoidní a zbytečně maluje čerta na zeď. Jenomže teď na něho přímo z partnerova telefonu vybafla skutečná saň. Pokouší se mu Alexe odvést. A Alex se nebrání!
    Zprávy o tom, jak moc ti dva touží po dalších polibcích toho druhého, střídala milostná vyznání a plány na „další společnou noc plnou vášně.“ Billovi se udělalo opravdu zle. Cítil se tak zrazený a zneužitý. Jak by teď mohl Alexovi opět věřit? Nevydržel to. Rychle si sbalil osobní věci, kterých s sebou stejně moc neměl. Nebydleli spolu, stavil se tu vždy jen na noc či dvě, jinak s Alexem vždy odcházeli každý do svého. Urychleně opustil obývák, aniž by se ohlédl, vyběhl ven z domu a poté na ulici.
    Vytočil číslo svého dvojčete. Jediný člověk na planetě, na kterého se mohl vždy stoprocentně spolehnout. Který ho chápal tak, jako nikdo jiný. Potřeboval s ním být. Kdykoli se v minulosti jednomu z nich přihodilo něco zlého, přítomnost toho druhého je držela nad vodou. Jen díky tomu se často neutopili ve vlastním žalu, zklamání, bolesti…

    Snad nevadí, že se mi rozházely při kopírování odstavce. A že jsou zde použita jména. Díky moc za tyto stránky. Jsem z nich nadšená a každý den si dám nějaké to cvičeníčko. Je to závislost :-)

    1. Renáto, to je moc citlivý a křehký příběh. Díky za sdílení a doufám, že sem vložíte i nějaké další své úkoly – těším se na to! ;)

  14. Něco jsem napsal. Prosím o zpětnou vazbu. Děkuji.

    Věděl, že je to špatný nápad, ale nemohl ho potlačit. Pokušení bylo moc velké. Obvykle zamčené dveře do přístěnku teď byly otevřené. Petr nemohl odolat a vstoupil. Dveře se za ním náhle zavřely. A uprostřed ma-lého přístěnku se rozsvítilo rudé světlo linoucí se z lam-pičky u stropu. Pod ní stál Lukáš. Člověk, kterého by to nejméně čekal. Lukáš byl jeho nejmladší šestiletý často ustrašený bratranec. Dnes se všichni z celé velké rodiny sešli aby, společně oslavili vánoce. Petr si říkal, kam bě-hem oslavy zmizel, ale nepátral po něm. Nyní ho znena-dání našel v zakázaném a věčně zamčeném přístěnku.

  15. Pokusím se moc nerozepisovat….

    Věděla, že je to špatný nápad, ale … uchopila chladnou kovovou kliku, otevřela dveře, vkročila do pokoje zahaleného do smutečního závoje, mžouravě se zahleděla, když v tu chvíli uslyšela stejně děsiví zvuk za jejími zády, který ji v dětství děsil každičkou noc. V afektu svého strachu se otočila zády k tmavému pokoji. Vrzzz. Ozvalo se znova. “Vsadila bych se, že to vycházelo z té tmy v pokoji.” Opět se otočila a pokoj se z ničeho nic převlékl do sluneční róby a odhalil skunka sedícího na nočním stolku, co bojuje se skořápkou vlašského ořechu.

  16. Taky přidám svoje cvičení

    Věděla, že je to špatný nápad, jenomže špatné nápady v sobě nesly špetku vzrušení, které její život postrádal. Strčit si do kapsy tabulku čokolády? V trysku rozrazit tu zamilovanou dvojici? Pomalovat plakát, shodit stojan s novinami, převrhnout popelnici? Špatné nápady, ale nekonečně uspokojivé ve své vzpouře proti společnosti tak nudné a fádní, až se jí zachtělo rozbít a zničit vše, co ji utvářelo.
    Ten chlápek s plátěnou taškou taky patřil mezi její špatné nápady. Vytrhne mu ji. Proběhne kolem jako vítr. Nebude to čekat, lekne se, určitě ji pustí. Kdo ví, co v tom má. Nejspíš nákup. Rohlíky, salám a nějaké to pivko. Všichni si domů nosí rohlíky. Nuda. Ale ne dnes.
    Rozeběhla se s větrem o závod s očima upřenýma na tu tašku jako šelma stíhající kořist. Už to uměla. Vypočítala si kroky, sklonila se, chytila se tašky aniž by zpomalila a vytrhla mu ji z ruky.
    Po pár krocích se ohlédla s vesele rozšklebenou tváří. Vyzrála na něj. Na společnost. Zase! Jak ten vyjeveně zíral. Ani na křik se nezmohl.
    Něco na něj zahalekala. Ani pořádně nevěděla co, ale koho to zajímá. Pak zakopla. Pata jí uvízla v díře po dlažební kostce. Rozhodila ruce a padla na zad až si vyrazila dech. Taška jí přitom z ruky vypadla a její obsah se rozsypal po chodníku.
    Ten člověk se k ní rozeběhl. Klekl si na zem, ale ne aby jí pomohl. Jen co se trochu vzpamatovala, vzepřela se na loktech a vytřeštěně zírala, jak rychle sbírá rozsypané papíry. Tvářil se vyděšeně. Až moc na to, co mu provedla.
    “Hej dědku, co to tam máš?” ozvala se. Zvědavost přemohla hněv a ona se naklonila blíž.
    “Drže se zpátky,” štěkl po ní a natahoval se po papírech, které vypadly ze složek. Jeden měla skoro u ruky. Sáhla po něm.
    “Dej to sem!” křikl rozhořčeně. Ne rozhořčeně ne. Zajíkal se strachy. Hmátl po ní, ale ona se smíchem uhnula. Vyskočila na nohy a mávala mu papírem před nosem jako školáčkovi.
    “Copak to tu máš?” ptala se spíš sama sebe než jeho. Pohled jí sklouzl k popsané stránce. Stačila zachytit jen pár slov, jmen a čísel, která jí nic neříkala, než si všimla že na ni ukazuje prstem. Vlastně ne prstem. Mířil na ni zbraní.
    Kruci, hrklo v ní. Pohled jí neprozřetelně sklouzl k jeho obličeji, nudném, fádním a k smrti vyděšeném. Rozšířenýma očima toho viděla víc, než by sama chtěla. Pak vystřelil.
    “Smažko jedna zatracená,” lamentoval muž, když doloval papír z jejích mrtvých prstů. Byl pomačkaný a trochu zacákaný krví. Tohle byla smůla. Zatracená smůla, ale teď hlavně pryč. Ty papíry nepředá, jak slíbil. Budou jeho jízdenkou odsud. Nedá je z ruky dokud nebude za zdí. Zůstat už tu stejně nemůže. A ani nechce. Nakonec už udělal dost a oni mu slíbili, že mu pomůžou.

  17. Ještě přidám jednu, baví mě se dělit o mé výplody fantazie. Tohle byla taková blbina, ale tak šíleně to snad zas není. Omlouvám se však za překlepy. Koukám, že mi občas skočí jiné slovo, než byl záměr. Píši vše na mobilu. Je to pro mě nejlepší a nejpohodlnější. I má knížka vzniká na něm. Mohu psát když ležím, jsem někde venku, nic mi nebrání a nejsem závislá na tom, že jsem doma. Comp je velký a mě se tak skvěle píše večer, když už ležím v posteli…..

    Příběh prvni
    Věděla, že je to špatný nápad, ale i dnes půjde domů přes les, jako každý den. Počasí není ideální, navíc se šeří, blíží se večer.
    Kamenitá cesta je jen pár kroků a mně najednou připadá nekonečná. Na obloze se stahují černá mračna, vypadá to na bouřku. Vítr se zvedá, prolétává mezi stromy a já cítím zvláštní vůní mechu, jakoby už někde pršelo. Zrychlím krok, mám divný pocit, že tu nejsem sama. V tom zapraskají větve, blesk rozsvítí oblohu a hrom otřásá zemí. Rozbuší se mi srdce a já zastavím na místě, skoro nedýchám strachy. Z křoví vyskočí vyplašená srna. Díky bohu. Bojí se stejně jako já.
    V tom jsem se probudila, posadila se na posteli, zpocená strachy. Moje srdce bušilo tak rychle, že jsem sotva popadla dech. Z okna bylo vidět hvězdy, uklidnilo mě to. Byl to jen sen. Oddychla jsem si a otřela pot z čela. V životě bych přeci nešla v bouřce do lesa. Zkusím ještě usnout. Snad už mě nic nevzbudí.

  18. Takový nápad, možná by se dal rozepsat i dal. Nejlepší na tom je, že toto vzniklo ve spánku. Najednou jsem se vzbudila ve tři ráno a musel to napsat. Druhý den jsem si na to vzpomněla až někdy odpoledne a honem se musela podívat, co jsem vlastně psala a jestli vůbec. Zde je rozepsány text s větou, která se mi docela hodila jako začátek.
    Detektivní příběh
    Věděla, že je to špatný nápad, ale propůjčila se do role svědka. Isabella. Krásná svůdná blondýna, která měla smůlu na chlapa.
    Blíží se den D. Ticho a všude tma. Slyší jen svůj tlukot srdce. Někdo jí možná sleduje. Sama neví, co se bude dít. Jen tiše čeká, až to přijde. Jestli to přijde. On třeba nechce udělat nic. Třeba chce a čeká stejně, jako čeká ona. Přes pootevřené okno profukuje vítr, který nadzvedává záclonu. Chladný a čistý vzduch vane do obýváku. Isabela sedí v kožené pohovce a chladný pot jí stéká po zádech. Spousta zvuku a stínů ji dohání k šílenství, má strach. Je to přeci svědek. Ona bude ráno vypovídat proti čtyřnásobnému vrahovi, proti svému příteli. Je celá strnulá bez možnosti cokoliv dělat, aby se uklidnila. Je sama doma. Policejní inspektor jí jde stejně ještě zkontrolovat, aby se přesvědčil, že je připravena na zítřejší převoz. Když dorazí na místo, Isabella má najednou pocit bezpečí. Vše je v pořádku. Strach ji ale nedovolí usnout. Strašně moc prosí, aby inspektor zůstal. Nechce, aby odešel. Prosí ho na kolenou, inspektor podlehne a zůstane přes noc. Nesmí být dnes sama doma. Inspektor nechce nic podcenit. Nedovolí, aby se jí něco stalo. Sám však nedokáže odolat. Je tak půvabná. Jak málo stačí, aby člověk porušil pravidla. Jeho zrychlený tep, když se na něj Isabela podívá svým hlubokým pohledem, její vůně je tak omamná a ona tak zranitelná. Odolávám. Ne teď, ne dnes.

    1. Jen jsem právě zjistila, že se mi neuložilo jméno tak jsem to já, Martina Nováková. Užívám si Vašich kurzů a nejvíc mě baví různá cvičení v podobě náhodně lisovaných slov a následného vymýšlení příběhu.

  19. “Potkal jsem za rohem tmu.”.Řekl muž,který kráčel stylem neovladatelné loutky kolem mé postavy neznámo kam.
    A v tom okamžiku jsem se poprvé zde,v pravé poledne na okraji Kandahárské tržnice seznámil se svým vnitřním hlasem,který zakřičel”Bĕž za tím mužem!!”.

  20. VĚDĚLA, ŽE JE TO ŠPATNÝ NÁPAD, ALE…..
    Touha a zvědavost byla větší. Všichni kamarádi to již vyzkoušeli, ale ona jediná ne. Nevěděla, jak to chutná. Všichni o tom mluvili, ale ona se do debaty přidat nemohla. Neměla žádnou zkušenost.
    A tak jednoho krásného podzimního dne, kdy bylo nádherné babí léto, si Alenka vzala od dědy cigaretu. A šla na procházku k rybníku, kde si cigaretu zapálila.
    Po prvním nádechu se začala dusit. Nechutnalo jí to. Nechápala, co na tom spolužáci vidí, proč za to utrácí nehorázné peníze.
    „Asi jsem se špatně nadechla.“ řekla si. A zkusila to znovu. Opět se začala dusit a nechutnalo jí to.
    „Znovu už to zkoušet nebudu, toto není nic pro mě.“ a cigaretu zahodila do rybníka. Vzala si žvýkačku, aby z ní nebyl cítit kouř, a šla zpátky domů.
    Po cestě domů Alenka přemýšlela, proč kamarádi kouří, když to není dobré, navíc si tím kazí své zdraví. Vždyť zdraví máme jen jedno, a měli bychom se o něj starat a chránit si ho, ne si ho zbytečně ničit. Ona už má v hlavě jasno, po této dnešní zkušenosti se ke kuřákům nepřidá.
    A z nápadu, který se nejdříve jevil jako špatný, je nakonec nápad dobrý.
    Jak se říká: „Všechno zlé je k něčemu dobré.“

  21. Já mám hodně ráda vtipné první věty, které ve čtenáři vzbudí zvědavost – a králem tohoto (a taky ještě lepších názvů kapitol) je podle mě Rick Riordan, který mě hodně inspiruje.

    Například první věta mého fantasy příběhu zní: “V tento okamžik se spustily dvě věci – válka a krev z nosu.”

    A to mě přivádí k další otázce: mohl byste prosím někdy vydat článek na téma, jak se nenechat “zahltit” psaním příběhu? Například, když jsem již zmíněný fantasy příběh (Válka stínů, ve zkratce jen VS) psala úplně napoprvé (momentálně pracuji už na třetí verzi, se kterou jsem konečně spokojená a blížím se ke konci!), přehnala jsem takzvaný “worldbuilding” a ve výsledku se pak vůbec nedalo vyznat.
    Doufám, že tohle přílišné nadšení u vymýšlení fantasy světů není jen můj problém a že by článek pomohl. Děkuji moc :)

    1. Milá Altair, to naštestí není nic neobvyklého. Nějaký článek se tu v budoucnu jistě objeví, nicméně již teď tu najdete pár textů o revizích, které by se vám mohly hodit. Jinak ta první věta je dobrá. ;)

  22. Zde je moje cvičení snad se vám bude líbit.

    Věděla, že je to špatný nápad, ale v této chvíli ji to připadalo jako jediné možné řešení současné situace ve které se ocitla.
    V bance, kde pracuje na přepážce a pomáhá klientům řešit jejich přání, představy a problémy právě došlo k přepadení.
    Měla štěstí, že si musela odběhnout pro nějaké dokumenty, které potřebovala pro klienta, kterého právě měla na přepážce.
    Ke vší smůle měla svůj mobil na stole, ale naštěstí ji lupiči neviděli, takže by mohla potichu se vyplížit ven a přivolat pomoc dřív než dojde k nějakému neštěstí.
    Ale co klient?
    A co ostatní spolupracovnice?
    Může si to dovolit risknout?
    Vždyť nemusí odcházet z budovy. Stačí když půjde do vzdálené kanceláře a odsud zavolá policii.
    A tak si zula boty s vysokými podpatky, aby se neprozradila jejich klapáním a po špičkách se potichu plížila ke dveřím. Bohužel si toho nevšimla a rukávem smetla propisku co ležela na stole na zem která cinkla o mramorovou podlahu a lupiči v bance znervózněli.
    “Kdo tam je?” zařval jeden z lupičů. A pak se podíval na druhého. “Běž se tam podívat” druhý lupič se rozběhl do míst odkud slyšel ten zvuk.
    Dotyčná dáma, ale nečekala a rychle se rozběhla pryč. Shazovala za sebou věci, aby zbrzdila svého pronásledovatele.
    Podařilo se jí doběhnout do prázdné kanceláře, kde se zamkla a začala vytáčet číslo na policii.
    Lupič ji rychle doběhl a začal lomcovat dveřmi.
    “Haló, prosím pomozte mi, přepadli naši banku…..myslím že jsou dva….ne podařilo se mi utéct do prázdné kanceláře odkud vám teď volám…. Jeden z nich mě pronásledoval a teď se na mě dobývá…..prosím přijeďte rychle.” dveře zapraskaly a muž vrazil dovnitř. Telefon nestihla zavěsit takže policista na druhé straně slyšel co se děje. Slyšel křik ženy, jak se tříští a rozbíjí různé věci
    i sprosté nadávání lupiče. Ihned zalarmoval svoje kolegy i útvar rychlého nasazení a rozjeli se do přepadené banky. Pak šlo vše ráz naráz. Vrazili dovnitř zadními dveřmi, nejprve osvobodili odvážnou ženu bojující o vlastní život a ihned na to zatkli i druhého lupiče v bance.
    A život mohl plynout dál v naprostém klidu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *