První věta by měla nastartovat čtenáře tak, že začne otáčet jednu stránku za druhou. Někdy to ovšem funguje i obráceně – dobrá první věta může nastartovat autora k výkonům, o kterých by se mu ani nezdálo.
Jestliže umíte vymyslet zajímavou první větu, která v sobě obsahuje potenciál postupného odkrývání tajemství a příslib nějaké zajímavé zápletky, máte skoro vyhráno.
Jak to funguje v praxi, to si můžete vyzkoušet v dnešním cvičení tvůrčího psaní.
Zadání úkolu
Pokuste se popsat alespoň pár řádků krátkým příběhem, který začíná následující větou (může to být i jedna scéna):
Věděl(a), že je to špatný nápad, ale…
Pokud vás nic nenapadá, pomůžu vám:
- Kdo je hlavní postava?
- O jaký nápad se jedná?
- Na jakém místě se příběh odehrává?
- Může za vzniklou situaci přímo vaše postava? Nebo někdo jiný?
- Co jí nyní hrozí?
Držím vám palce a přikládám jeden závěrečný tip – Spisovatelské rozcvičky vám vygenerují mnoho prvních vět, se kterými si můžete takto hrát.
Poznámka: A protože inspirace není nikdy dost, další cvičení tvůrčího psaní najdete na této speciální stránce. Užijte si je!
Věděl, že je to špatný nápad, ale na to, aby si to rozmyslel, už bylo stejně pozdě. Takže v tomhle nadmíru stupidním plánu pokračoval dál. Byl si dobře vědom podezřívavých pohledů, které na něj Alistaire vrhal, když myslel, že se Coll nedívá. Ale on se díval, poslouchal a všímal si všeho, co se okolo něj dělo, vždy, i když to tak často nevypadalo.
Pomalu a ztěžka se vybelhal z knihovny, prsty svírající hůl se mu lehce třásly, když procházel chodbami plnýma zlatých ozdob, dalších takových nesmyslů a gobelínů dokazujících vítězství, které bylo naprosto prázdné a z větší části také smyšlené. Tehdy to tak neviděl, ale dnes litoval, že toho celého byl ochotnou součástí.
Předstíral, že si nevšiml stínů, které se za ním nepříliš nenápadně plížily, v přesvědčení, že když to zvládne věrohodně, nechají ho brzy na pokoji. Obvykle to tak bývalo.
Nakonec musel dojít skoro až na náměstí, než se svých hlídačů zbavil. Cesta zpátky, oklikou, aby ho nikdo z hradu neviděl, ho stála v podstatě veškerou sílu, kterou za posledních pár dní pracně nasbíral. Coll se v půlce cesty ze chodů do sklepení musel zastavit a opřít zády o vlhkou zeď. Noha ho bolela snad hůř, než když své pověstné zranění získal a vyčerpání mu kradlo dech.
Připomeňte mu někdo, prosím, proč se do tohohle podniku pouštěl, nadával si sám sobě v duchu, zatímco sbíral odvahu a natahoval se do studnice vnitřní síly, která byla už dlouho v podstatě prázdná, aby slezl zbytek schodů.
Sotva prošel kamenným portálem a pod krkem se mu objevila mrazivě chladná čepel kopí. Kdyby na přesně tuhle reakci na svůj příchod nebyl tolik zvyklý, asi by tohle byla přesně ta chvíle, kdy by se otočil a utekl. Kdyby teda běhat mohl, dodal trpce v duchu.
„To vůbec není nutné, Madam Hedero,“ oslovil válečnici klidně a rozvážně zvedl dlaně do vzduchu v uklidňujícím gestu. „Přeci jen jsme tu všichni rebelové a zrádci.“
Věděla, že je to špatný nápad, ale už nemohla dál. Tohle byla poslední kapka. Věděla, že si možná podřezává větev sama pod sebou, ale už ji to bylo jedno. Nedokázala se dívat, jak pod JEHO vedením se pobočka rozpadá. Přitom ji viděla vyrůstat jako dítě, od prvního zakoupeného stroje a od prvního dělníka. Ona tam byla vždy. Firma, vedení, jednatelé, název… vše se po čase střídalo, ale ona ne. Nyní, po 5letech pod vedením TOHO psychopata, se jí její práce rozpadala pod rukama. To nemohla dopustit.
Nebyla to jen budova či místo. Byl to tým lidí, kteří se o něco snažili. Ale díky TOMU tyranovi se to bortilo. Jako když fouknete do prvního dílku domina. Jeden po druhém postupně padali. Jenže to nebyli obdélníčky s pomalovanými obrázky, jaké skládá doma s dcerou. Tohle byli lidé. A hlavy padaly. Bohužel padaly hlavy těch dobrých a ti špatní zůstávali. Dostávali JEHO podporu. Vybudoval si síť. Měl neskutečný dar – vyvolat v lidech jen to špatné a to špatné se šířilo jako temný mrak.
Tohle vše jí vířilo v hlavě… 5 let pod vedením uzurpátora, kterého vyhodili z armády a skončil v čele pobočky. Její pobočky, protože to ona byla u jejího zrození.
Nadechla se a vydechla. Podívala se přímo do očí jednatele – nejvyššího vedení v republice, který je právě navštívil, a na jeho otázku jak se tady mají, konečně odpověděla pravdu. Už se přestala bát, že přijde o místo. Bylo jí to jedno, protože pod JEHO vedením ztrácela už sama sebe.
“Máme se tu špatně pane Sýkoro,” vydechla vážně a tím spustila kolotoč událostí.
Věděla, že je to špatný nápad, ale nedokázala si pomoct, prostě ji to tam táhlo jako magnet. I když co je to vlastně špatný nápad? Každá zkušenost vás dovede k novému poznání. A někdy se i ze špatných nápadů stane něco úžasného. Já tomu věřím a vy? Když si promítnete svůj život můžete ten někdy zcela nepatrný zázrak v něm najít také.
Ramona vkročila do plné stáje. Zhluboka se nadechla vůně sena a koní. Zezadu k ní přistoupil muž s delšími vlnitými vlasy v indiánském oděvu.
“Hledáte tu někoho?” začala se do něj vpíjet svýma očima, vnímala jeho přitažlivost, která nečekaně prošla jejím tělem.
Věděla, že je to špatný nápad, ale touha po pravdě ji hnala dál. Přes všechny ty řeči, které jí vmetali do tváře si udržela svou hlavu, díky které se rozhodla a nakonec uspěla.
Boj právníků může být rychlý a snadný, ale úspěch z těžkého případů je více než uspokojivý.
Elena stála před nejtěžším případem své kariéry. Mnozí už pohořeli i ji se snažili potopit také a ne jednou. Říkali ji že je to nemožné a nebezpečné ať to pustí z hlavy. Její klient byl nevinný a vypovídal pravdu. Však soudci i porotci byly podpláceni mafiánským bossem drogového kartelu. Důkazy nasvědčující o jeho nelegální aktivitě byly zničeny. Desítky kousků skládačky museli být poskládaný, aby i malé vítězství pohnulo s děním. Všem Elena nedbala varování o nebezpečí a svého soka podcenila.
Věděla, že je to špatný nápad, ale její ego ji hnalo dopředu mezi elitní závodníky. Je příliš brzy na další závod v terénu o vzdálenosti maratonu. Její tělo se nestačilo zregenerovat, ale její myšlenky ji nedovolily nepřijít na start.
Sůl zapíjí vodou ve vaku, který má na zádech a zkontroluje své běžecké růžové hole. Protáhne svou hlavu, udělá tři dřepy, párkrát poskočí na místě a pozdraví spoluzávodnici ze Španělska.
„Tohle je můj závod!“ Probleskne ji hlavou
Ozývá se výstřel a dav několika stovek běžců se rozpohybuje směrem do hor.
Věděla, že je to špatný nápad, ale přesto zvolna zaklepala na dveře. Chvíli bylo naprosté ticho, ale poté se ozvaly přicházející kroky. Dveře se s vrznutím otevřely a v nich stála žena s krátkými hnědými vlasy.
Obě na sebe chvíli jen mlčky hleděly. V očích dívky se mísil strach s nadějí, v očích ženy překvapení a nejistota. Pak ale matce cukly koutky úst a jemný úsměv prolomil vzdálenost let. Dívka cítila, jak se jí svírá hrdlo, a než stihla cokoliv říct, byla v teplém objetí, které tak dlouho postrádala.
„Mami…“ zašeptala.
„Už jsi doma,“ odpověděla žena prostě.
A v tu chvíli věděla, že i když je čeká spousta nevyřčených slov, první krok už udělaly.
Věděla, že je to špatný nápad, ale… to ne, cokoliv co se řekne před ale se nepočítá, nazývejme věci pravými jmény. Zamilovala se. Uvědomovala si, že je špatný, uvědomovala si že to pro ni není dobrý, že tahle lásky ji spoutá, že ji vezme hlas.
V kostele ji říkali, že ďábel je přitažlivý, je toto ten případ? Jeho tmavé oči ji natolik pohlcovali, že ztratila pojem o tom, co je černé a co bílé. Svůj život by vyměnila za noc s tímto mužem, o kterém ví, že si její tělo nikdy nezaslouží. Citům ovšem neporučí…
Věděla, že je to špatný nápad, ale stejně na to nedokázala přestat myslet. Ta myšlenka k ní přišla spolu s první skleničkou aperolu. Tehdy ji zavrhla, jenže teď měla v ruce druhou a ta ji přesvědčovala, že by to měla udělat. Zatracený firemní večírek, pomyslela si. V práci bylo snazší držet si odstup, tvářit se jako přátelská kolegyně, případně se jí úplně vyhýbat. Ale teď celý večer sledovala, jak Anna nervózně postává v rohu, tváře červené z vydýchaného vzduchu a horka, které dovnitř proudilo dokořán otevřenými okny, a měla potřebu ji obejmout. Jenže aby ji mohla obejmout, musela by jí nejdřív říct to, na co už aspoň dva měsíce (nebo možná tři?) neměla odvahu. Co když tím všechno zkazí?
Kdyby řekla ne, unesla by to, koneckonců by to nebylo poprvé a asi ani naposled. Ale co kdyby ji nechtěla už nikdy v životě vidět? A co hůř: co kdyby to řekla všem lidem v práci? Taková přece není, přesvědčovala samu sebe mezitím už třetí sklenkou. Rychle ji do sebe obrátila a dřív, než si to stačila znovu rozmyslet, se vydala sálem směrem k Anně, která se právě snažila odmítnout nejméně třetí nabídku k tanci od neodbytného Kamila z účtárny.
„Promiň, Kamile, ale tenhle tanec slíbila mně,“ prohlásila sebejistě. Anna se na ni vděčně podívala a nechala se odtáhnout na parket. Kamil na ně nevěřícně zíral, jako by ještě nikdy neviděl tančit spolu dvě ženy.
„Nevadí ti to?“ zeptala se Anny, a i když se snažila tvářit ležérně, uvnitř byla sevřená, že sotva mohla dýchat. Jenže pak se Anna usmála, snad poprvé za celý večer, a všechno napětí z ní opadlo. Až skončí tenhle tanec, zajde jim pro aperol (pro dnešek už poslední, vážně) a řekne Anně, co jí už tak dávno chtěla říct – ať to dopadne, jak chce.
Dobrá scéna – jen tak dál! ;)
Věděl že je to špatný nápad ale to spíš v očích ostatních. Pro něj to nebylo jiné cesty.
,,Ty srabe” ozval se známý hlas.
,,Ne, nedělej to” zašeptal plačíce Karel.
,,Co jako, jediný kdo tady něco dělá jsi ty”
,,Ne. Nedělej to. Nesuď mě, ty nemáš právo mě soudit.” zvýšil lehce hlas a výhružně zvedal na protějšek prst provázený nespokojeným kroucením hlavy.
,,Polož to.”
,,Přestaň! Já nemůžu! Copak to nechápeš? Já neprchám, já padám. Nemám kam jít, není jiná možnost. Kdyby byla, zkusím ji! Ale ten stín v hlavě nepředběhneš, kryje oči, dýchá za krk…Živí se mým utrpením. Žádný život, žádný stín, tak nesuď! Neopovažuj se soudit..” Muž už se slzami zalykal.
,,Já nesoudím, já kritizuju” odvětil chladný hlas ignorující gradaci situace.
,,To jsou přece moje slova.”
,,A s kým si myslíš že asi mluvíš ty idiote?”
Karel se díval do očí svému nepříteli v chladné tvrdé ploše co nic nezatají.
Tenký, kovový zvuk žiletky se rozezněl po podlaze ale nebyl následován kapkami krve.
,,Vidíme se zítra” zašeptal do ticha místnosti Karel, a znaven jistým neúspěchem ulehl do postele.
Špatný nápad.
Věděla, že je to špatný nápad, ale zkušeného vodáka nic nezastaví. To si o sobě myslela. Vodák duší i tělem. Bylo to dáno dřív,
než spatřila svět. Křtěná řekou Moravou. Narozená, když se Morava
vzepřela poslušnosti držet se koryta a rozlila se doširoka, svobodně,
aby ukázala svou sílu.
Pokud taková řeka učí své děti plavat, je nesmlouvavá.
Nesmíš se bát.NESMÍŠ SE BÁT! Ponesu tě v náručí. Lehni si, budu tě
houpat. Ponoř se, ukážu ti jiný svět. To si pak v sobě nese člověk celý
život.
Když po prvé uviděla, jak se Morava objímá s Dunajem, jak poslušně přijímá jeho jméno, jak jsou pak navždy jedno tělo, málem
se jí zastavilo srdce. Ucítila prudkou touhu ponořit se do vln, nechat se unášet lodí, vlnami, všechno se tu nabízelo. Žasla, jak se rychlý, nebezpečný proud ztiší, když se řeka pohodlně rozloží do šířky. Točila se jí hlava při pohledu na lesklou hladinu v dálce a dálka ji lákala, volala.
Touha se plnila. Loď zdolala dálku, paže vlny, dech se pustil do křížku s proudem. Řeka přímo žadonila o důvěru a ta rostla. Rostla i sebedůvěra, sebevědomí. Sebevědomí bez kontroly. Na co kontrola? Břehy jsou přece dva, k jednomu je to vždycky blíž.
A pak uviděla poprvé moře. Ne azurově modré, průzračné, ale šedivé, jako byla podmračená obloha. Ne hladké jako sklo, ale zvlněné, hodně zvlněné. Voda studená. ( Ale kolik se v horách ohřeje Dunaj?) Pláž prázdná, jen několik zamilovaných, hledajících úkryt. Žadný koupající se, ale ani žádná výstraha, žádný zákaz.
Nesmíš se bát, vibrovalo jí v hlavě.
Ledovou vodu rychle rozdýchat ( nejsou všechna moře na jihu) a plavat, rychle, ještě rychleji. Odpočinek, Leh na záda, pohupování, vlny nesou samy. Rozhlíží se, samá voda, vlny brání v rozhledu.
Kde je břeh? PROBOHA, KDE JE BŘEH ? Ale moře nemá dva břehy. Dokonce není člověku ani matkou jako země, jako řeka. Moře je kruté.
Když vylézala z vody, napadlo ji. Jak to, že jsem nedostala infarkt? Nedostala. Nedovolila, aby ji sevřel strach.
Řeky ji ještě naučily: BOJUJ!
Vedela, že je to zlý nápad, ale i tak ho odsotila. Rýchlo zavrela oči a čakala ranu. Za svoju opovážlivosť, za to, že sa mu vzoprela. Jeho približujúce sa kroky zneli ako rany kladiva, ktorým zatĺkal zvyšky jej odhodlania. V jej vnútri bublala panika paralizujúca celé telo. Nedokázala sa pohnúť, ani otvoriť oči. Len ticho čakala, dúfajúc, že to bude rýchle.
Kroky utíchli. Bola si istá, že stojí pred ňou, lenže rana neprichádzala. Cez privreté viečka hľadala obrovské ruky zovreté v päsť, no nikto tam nebol. So srdcom až v krku sa bez dychu obzerala po miestnosti.
“Ukázal som ti jej minulosť. Ak sa nevyvaruješ rovnakých chýb, môže to byť aj tvoja budúcnosť.”
Obraz rozplynul a Maya sa ocitla opäť v bezpečí. Stojac pred zrkadlom v svadobných šatách a po boku s mužom, ktorého nepoznala.
Věděl že je to špatný nápad ale to spíš v očích ostatních. Pro něj to nebylo jiné cesty.
,,Ty srabe” ozval se známý hlas.
,,Ne, nedělej to” zašeptal plačíce Karel.
,,Co jako, jediný kdo tady něco dělá jsi ty”
,,Ne. Nedělej to. Nesuď mě, ty nemáš právo mě soudit.” zvýšil lehce hlas a výhružně zvedal na protějšek prst provázený nespokojeným kroucením hlavy.
,,Polož to.”
,,Přestaň! Já nemůžu! Copak to nechápeš? Já neprchám, já padám. Nemám kam jít, není jiná možnost. Kdyby byla, zkusím ji! Ale ten stín v hlavě nepředběhneš, kryje oči, dýchá za krk…Živí se mým utrpením. Žádný život, žádný stín, tak nesuď! Neopovažuj se soudit..” Muž už se slzami zalykal.
,,Já nesoudím, já kritizuju” odvětil chladný hlas ignorující gradaci situace.
,,To jsou přece moje slova.”
,,A s kým si myslíš že asi mluvíš ty idiote?”
Karel se díval do očí svému nepříteli v chladné tvrdé ploše co nic nezatají.
Tenký, kovový zvuk žiletky se rozezněl po podlaze ale nebyl následován kapkami krve.
,,Vidíme se zítra” zašeptal do ticha místnosti Karel, a znaven jistým neúspěchem ulehl do postele.
omlouvám se za chybu v přebytečném ,,to”
Věděl, že je to špatný nápad, ale už byl unavený. Jen na chvíli si odpočinout. Komu to ublíží?
……….
“Exitus 22:53. A dva zmařené životy. Ten jeho a ten, kterému včas nedovezl srdce.”
Uf, to je silný :/
Líbí se mi krátké, ale vypointované příběhy.
Věděla, že je to špatný nápad, ale…zvědavost byla tak silná!
V noci ji přivezl z večírku a pak přespal v obýváku na její pohovce. Prý se jmenuje Paul a žije v Anglii. Prý fotograf. Haha! Mluví anglicky a pár slov lámanou češtinou. Prožili spolu zábavný večer v klubu. Tedy pro ni asi zábavnější, protože některé okamžiky si nevybavuje úplně přesně. Teď slyší téct vodu ve sprše a na stole leží jeho telefon a doklady. Stačí se podívat, co je zač! Vezme do ruky telefon, ale ten je zamčený…Doklady! Zvedne pouzdro a na stůl vypadne průkaz: Policie ČR???
Věděla, že je to špatný nápad, ale na ty ona přece byla expert. Už tolikrát si vyslechla jak je lehkovážná a problémová, že schopnost slyšet tomu podobné kecy dávno ležela ztracená někde mezi snahou o to něco změnit a pokusem alespoň předstírat že by to někdy mohlo být jinak. Oni ji odepsali a ona už neměla sílu ani chuť s tím cokoli dělat. Stejně to pokaždé zkončí stejně. Pohledy tyčící se nad ní, jako supi co cítí že jim kořist jistě neunikne. Některé jsou lítostivé, jiné podrážděné, či naštavné, nebo už dokonce lhostejné. Pořád ta stejná písnička. Hrála už tolikrát, že přestala vnímat slova. Rytmus ale bolestivě vnímal každý kousek jejího napnutého těla. Rulička trochu pomačkaných, těžce nastřádaných bankovek, pár proteinových tyčinek a tři včerejší housky. Petka s vodou. Bunda. Málem by zapomněla na sirky, ty se budou sakra hodit. A skládací nožík. Přihodila je k věcem na dně maskáčové krosny. Vlasy si stáhla do vysokého culíku. Na nohy naučeným pohybem natáhla kecky, které už měly leccos za sebou. Na nepatrný moment ještě přecejen zaváhala. Neměla by nechat alespoň nějaký vzkaz. Jen pár vševysvětlujících slov. Obviňování nebo dokonce nadávky jí vůbec nepřišly na mysl, o to ztratila zájem už dávno, ale alespoň aby hned věděli, s čím přesně mají počítat. Přinejmenším Julianna. Ta jedinná se k ní chovala alespoň trochu hezky. Když nic jiného, minimálně stejně jako ke všem ostatním. Potřásla hlavou. Nutkání zmizelo stejně rychle jako se objevilo. Nic jim nedluží. Prudce máchla dveřmi a jejich třísknutí doprovázelo její kroky už v půlce schodiště. Tady ji už rozhodně nikdy neuvidí. Kdyby v tu chvíli jen tušila, jak moc se mýlí.
Pěkné, ale chtělo by to pokračování.
Věděla, že je to špatný nápad, ale přesto se na svého bývalého milence usmála. Bylo jí jasné, že bude muset na jeho otázky odpovědět.
„Kdy uvidím svou dceru?“
„Neuvidíš!“ řekla Nora rozhodně a podala mu malou fotografii.
„To je ona?“ zíral překvapeně na nádhernou blonďatou dívku s modrýma očima.
„Je to Liduška.“
„A kde je Liduška?“
Nora zvedla pravou ruku a ukázala prstem k nebi.
„Na Apanau. Narodila se tam. I když je to celé velká náhoda, zůstane tam. Je tam doma.“
Nastalo hrobové ticho. Nora se přestala usmívat. Damián se k ní přiblížil. Dřív by se jí to líbilo, ale teď ustoupila.
„Jsi blázen, Noro,“ popadl ji za ramena a začal s ní třást. „Okamžitě mi řekni, kde je moje dítě!“
Nora prudce odstrčila jeho ruce a rychle vykročila pryč. Ať už jsem z téhle planety pryč, pomyslela si.
„Už jsem to říkala. Je na Apanau.“
Hezký!
Věděl, že je to špatný nápad, ale nemohl si pomoci. Nemluvil s ní sedm let. Stojí na terase, pozoruje západ slunce a lačně šlukuje z cigarety. Jak asi vypadá? Vybaví si její husté hnědé vlasy, křivý přední zub, jizvu po operaci močového měchýře, dlouhé nohy a mateřské znaménko pod pupíkem. Vytáhne telefon z kapsy u kraťas, zhluboka se nadechne a…
“Pavle, jdu do obchodu, chceš vzít ty dobrý vídeňský párky?”, volá na něj zpozá dveří jeho žena Jana.
“Jsi nejlepší, díky” , houkne na ní a očima se vrací zpět k telefonu. Zapaluje si další cigaretu. Co když si změnila číslo? Přestěhovala se zpátky do Berlína? A co když to zjistí Jana? Bude šíleně zuřit. Alenu nesnášela. Vždycky si myslela, že to mezi nimi nikdy neskončilo.
V kontaktech si najde její jméno. Alena Juráčková. Ája.
Jde si do ledničky pro víno. Nalije si plnou skleničku a vypije jí na ex. Vrací se zpět na terasu s další skleničkou. Třetí cigareta.
Usedá na pohovku, skleničku pokládá na dřevěný stolek, který už sotva stojí. Bude ho muset opravit. Telefon drží v ruce a…
“Tak si představ, že jsou párky vyprodaný. Přijel tábor plný dětí a všechny párky vykoupily. Ale vzala jsem Ti ledňáčka”, volá na něj od dveří Jana.
Típne cigaretu a jde se zchladit.
Tak jo tak tedy 2km tvůrčího půlmaratonu. S tím jak se mi prodlužuje doba, kdy k tomu sedám, tuším, že poslední kilometry bud psát nad ránem:-)
VĚDĚLA, ŽE JE TO ŠPATNÝ NÁPAD, ALE…..
Spolknout to byla jediná šance.
Nebylo, co s tím jiného dělat.
Rozhodně ne teď a tady na ulici.
Takže nádech, olíznout – a na tři. „Raz, dva, tři…“ dopočítala v duchu a prsten bleskově spolkla.
„Byl to vážně blbej nápad, ale třeba vyjde,“ utěšovala se v duchu.
Být zlodějkou šperků v Amisu nebylo jednoduché – a o to méně teď, kdy městská stráž hledala již týden dva uprchlé trestance.
Zvedla se, oprášila si celkem zánovní vínové nohavice, upravila halenu, která se jí po dlouhém běhu lepila na tělo, a vydala se z boční uličky směrem na ulici Sjednocení, která byla hlavní tepnou Amisu.
Prakticky v okamžiku, kdy z boční uličky vytáhla paty, se za ní ozval poměrně klidný, ale hluboký hlas:
„Slečno Kerstin, vás bych tady nečekal.“
Nechtěla se otočit, ale něco v jeho hlase ji k tomu prostě donutilo…
…
Zbytek zase jindy
Jo to znám, také dopisuji někdy kolem půlnoci v polospánku. Jediné, co mi zbývá je snažit se, aby text tak nevypadal:)
Vedela, že je to zlý nápad, ale neodolala náhlej, intenzívnej záplave odvahy, ktorá jej zablokovala zdravý rozum a nasmerovala nový elektrobicykel dole strmým, kamenistým zrázom. Bicykel sa rútil dole, nadskakujúc po kameňoch v neprirodzenom náklone a snažil sa ju zhodiť zo sedla ako býk toreadora . “Bože, ja krava sprostá, pro-síím”, držala ho za rohy najsilnejšie, ako dokázala, opierala sa do riadítok celou váhou, aj keď ostrá bolesť v zápästiach sa stupňovala pri každom náraze. Preletela okolo pichľavého kra, ktorý tesne minul jej oko, ale potrestal ju krvavým škrabancom na ramene aj stehne. “Prosím, bože, ak toto prežijem, už budem dobrá, nebudem robiť sprostosti, nebudem sa sťažovať, ľutovať, budem cvičiť, robiť dobré skutky, budem vďačná, šťastná, len pro-sím, ne-chcem, eš-te zo-mrieeeť!” Nestihla sa vyhnúť hlbokému výmoľu, býkovi sa konečne podarilo prehodiť toreadora cez seba a posledné slová už doznievali pri pri dopade do malinčia. Trvalo to pár sekúnd, kým si uvedomila, že nezomrela. Doškriabané a doudierané telo jej to bolestivo dávalo najavo.
“Žiješ? Si celá? Môžeš dýchať? Bolí ťa niečo?” Otvorila oči. Starostlivý hlas patril kučeravej hlave a opáleným mocným rukám, ktoré sa ju pokúšali oslobodiť zo zajatia malinových kríkov. Možno to, nakoniec, nebol až taký zlý nápad.
Ale ale, tuším romantiku…:)
Věděla, že je to špatný nápad. Tušila, že to je jeden z nejvíc špatných nápadů vůbec. Ale co mohla dělat? Zdivočelý proud řeky vyrvané z břehů byl neúprosný a z jeho ohlušujícího hukotu vystupovala jen dvojice zářivých žlutozelených očí. Cítila, jak se třese, kousala se strachy do rtu a přidržovala se kmenu stromu, jehož kořeny se ještě jako zázrakem držely promáčené půdy. Jiskřičky v těch očích jako by začaly pohasínat. Náhle se prudce rozevřely zoufalstvím a zmizely v kalných vlnách.
Teď, nebo nikdy! Trhaně se nadechla a přehmátla na nejnižší, ohebnou větvičku, naklonila se až nad hladinu a volnou rukou šátrala v ledové vodě. Batoh s věcmi na trénink ji táhl na stranu, ale nevšímala si ničeho. Nahmátla cosi, co mohla být kůže pokrytá slepenou srstí… a pak už jen výkřik, okamžik hrůzy a rozbouřená hladina se nad ní zavřela.
Hlasy. Pálivá bolest v plících. Rozmazané stíny. Pulsující modré světlo.
Blik…blik…
Rozkašlala se.
“Dobrý! Máme ji zpátky!” Mužský hlas.
Otevřela oči: “A kotě?”
Usměvavá žena v záchranářské vestě jí s úsměvem ukázala kníkající uzlíček, zabalený do modrého svetru.
Super, úplne ma to vtiahlo!
Jsem ráda že to dobře skončilo!
Věděla, že je to špatný nápad, ale lepší v tu chvíli neměla.
„Je to na hovno, na hovno, na hovno“ řvalo jí v hlavě, ale hrdlo měla sevřený neviditelnou rukou. Zvedla hlavu a na ubrečenou tvář jí dopadla první dešťová kapka.
Za chvíli další a pak nová. Podpora shora!
Až napočítá deset, skočí. Pět, šest.
Zaslechla za sebou cvaknutí. Sedm, osm.
„Jarko, co tam děláš?“ hlesnul hlas za ní. Devět.
Brácha!? Deset. Otočila se.
Jejich pohledy se střetly. A pak – úkrok vzad.
Hustý! Tolik emocí v tak kratičkém textu. Líbí!
Pěkný, minimalistický příběh. Líbí se mi.
Věděl, že je to špatný nápad, ale touha vypadnout ze stereotypu ho protentokrát přemohla. Díval se na svého bývalého spolužáka a nepoznával ho. Ve škole býval Max vždy tím hodným a spořádaným hošíkem, který měl všechny pastelky v penále ořezané a srovnané podle barev.
A teď tu sedí vedle něj v baru, kam zašli před koncertem oblíbené kapely, a se šibalským úsměvem mu nabízí, ať si s ním šňupne. Aby prý „ten koncík líp zvládli a měli pohodovou náladičku”.
Jo, měl v určitém období svého života hodně blbých nápadů… Ale tohle už má fakt za sebou. A s jistou výčitkou myslí na svou přítelkyni, která ho nejspíš zabíje, jestli se to provalí.
Jenže Max je rozený Mefisto. Už chápe, proč je na své pobočce nejúspěšnějším prodejcem aut. Vymámil by z jalové krávy tele a prodal vlastní babičku. A on potřebuje tolik vypnout! Tak strašně moc! Vždyť si dá jen trošku. Jen pro náladu. A aby zapomněl na ten zatracený projekt, který mu visí nad hlavou jak Damoklův meč.
O pár hodin později vchází domů. A jen doufá, že Emma tvrdě spí. Spí a netuší, že se jí vrací nejen vylitej na káry, ale taky patřičně „upraven”…
A hlavou se mu honí, jaký je idiot. Jako by nestačil ten zatracený projekt! On si ještě pořídí žaludeční neurózu z představy, že ho takhle uvidí Emma…
Uléhá a ví, že i když měl Max kdysi ty nejořezanější pastelky a doteď mají stejný hudební vkus, tohle byl jejich poslední poslední koncík…
Věděla, že je to špatný nápad, ale její ztřeštěná nejlepší kamarádka si prostě nedala říct. I když byl všude po škole rozestavěný dozor, umínila si Mia, že se chce dostat do kabinetu biologie a vypustit na svobodu křečky, kteří tam byli kvůli pokusům. No ne že by chtěla nechat chudinky křečky vypreparovat, ale za důtku jí jejich záchrana nestála. Mie ale ano, a tak tu teď seděly v kanceláři ředitele školy a čekaly na svůj rozsudek.
Tik ťak
Lenka Nováková
Věděla, že je to špatný nápad, ale očima toužebně přejela hřbety tří knih jako dítě laskonky v cukrárně. Pak její pohled kmitnul k hodinám. Ručičky ukazovaly půl osmé. Její zrak zalétl znovu ke knihám.
„Uklizeno už mám a zítra to nějak zvládnu…“ Po tomto ujištění se s nebývalou rychlostí vymrštila z místa a prsty lačně lapila první knihu. Svět jako by se zastavil. Ale ručičky kvapily dál.
„No to snad ne! Vždyť to byla teprve ochutnávka,“ odložila ztrápeně první knihu. Dlouze si zívla, ale noc byla ještě mladá, i když ona už ne. Mrkla po hodinách a s šibalským úsměvem dítěte, co si chce dát zmrzlinu před večeří, se chopila druhé knihy.
„No to snad ne! V nejlepším to skončilo?! Ale je tu tolik otázek. A já vím, co mi dá odpověď…“ A tak se chůzí, kterou dobře znají ti, co chodí ve tři ráno pro svačinku, vydala pro svoji další dávku. Poslední kniha se krčila vedle postele, než i ona byla lapena drápy po odpovědích lačnící bestie.
„No to snad ne!“ zvolala a zbledla jako by snad na ni sáhla smrt. Milá kniha letěla na druhý konec místnosti. Rychle hrábla po mobilu, do kterého začala horečnatě ťukat: Má knihovna otevřeno, rychlý pohled na hodiny, ve čtyři ráno…prosím. Vrhla poslední zoufalý pohled na knihu, která se rozevřela na poslední stránce kde stálo: Překvapivé zakončení celého příběhu si nenechte ujít ve čtvrtém dílu.
Aneb příběh dle skutečné události.
Ha-ha, ten príbeh veľmi dobre poznám aj z vlastnej skúsenosti, super:)
Děkuju moc za přečtení:)
Skvělý nápad na téma! Ideální pro požadovanou délku a vhodný pro to vidět se v něm pro spoustu lidí včetně mě :)
Díky, Paralelko:)
Věděl, že je to špatný nápad, ale její slzy ho přesvědčily. Kvůli její moci se téměř ihned měnily na ledové krystaly a padaly na zem. Natáhl ruku a jemně jí pohladil po tváři.
“Vím, že se to nesmí… Ale cítím se s tebou naživu…” zašeptala tiše. Přitáhl ji k sobě.
“Já vím… Oba si umíme spočítat důsledky.”
Ale za svůj dlouhý život už kolikrát přišel o to, co skutečně chtěl. Nehodlal to zopakovat znovu.
“Bude to naše tajemství. Aspoň dokud nedostuduješ.” zašeptal a políbil ji. Jejich rty do sebe zapadly jako dva kousky skládačky. Jejich moc se proplétala. Jejich duše pomalu splnuly v jedno.
Zakázaný cit. Elementy, které k sobě nepatří. Oheň a led.
Tenhle příběh zní jako zadní obal nějaké fantasy romantické knížky:)
Věděl, že je to špatný nápad, ale matka chtěla slyšet jeho názor. “Pokud ses před 10 lety rozhodla odejít od táty s tím, že už to dál nejde, a najednou se chceš k němu vrátit, abys měla lepší přístup k vnoučatům, tak to nedělej. Ty nebudeš žít s vnoučaty, ale s tátou. Ale táta se za těch 10 let nezměnil k lepšímu, spíše naopak. Za mě by to byla z tvé strany zbytečná oběť. Myslím, že si dokážeš najít k mým dětem jinou lepší cestu a oni k tobě také.”
Věděla, že je to špatný nápad, ale světýlka vycházející z černých svíček rozestavěné na zemi ve špicích pentagramu, nevypadaly tak děsivě. Pravda, okolí ponuré chladné jeskyně, osvětlené jen ubohou září měsíce u jejího vstupu, by mohlo slabší povahy trochu rozhodit. Co však bylo nejvíce znepokojující byl ten zápach. Bože… smrdělo to tady, jak lidské tělo v třítýdenním rozkladu.
Ještě je čas utéct a nezúčastnit se iniciačního rituálu, problesklo ji v mysli. Jenže vedení převzala její neustále brebentící osobnost, která ji šeptala, že vzdávat to teď by bylo opravdu hodně hloupé. Věnovala tomu už tolik času, těch knih, co přečetla a přednášek, které poctivě odchodila… byly to právě její znalosti, které ji pomohly proniknout do tajné sekty. A navíc okultní práce s přírodními živly ji tolik lákala. Když konečně přesvědčila sebe samu, že tento špatný nápad ji pomůže dopsat diplomovou práci na fakultě antropologie a stát se vysněnou hledačkou okultních mystérií její čas pro útěk vypršel.
Jeskyně vzplála v září skotačivých plaménků svíček, vrhající na stěny podivné zkroucené stíny. Prostor se zaplnil lidmi zahalených do kapucí černých plášťů, mumlající jakési tajemné latinské formule. Jedna z postav ji do rukou vložila zapálenou bílou svíci a vyzvala ji, aby vstoupila do středu pentagramu.
Sofii ovládl ledový závan, drtící celé její tělo a zpanikařila. Přesto odvážně vykročila… Atmosféra jeskyně se náhle změnila, dokonce zmizel i ten odpuzující zápach. Její nervová soustava se pravděpodobně zbláznila, když na kůži ucítila bodání tisíců drobounkých jehliček.
To vůbec není dobré… Pomyslela si chvilku před tím, než ji oslepil oslňující záblesk.
Za mě trochu nesrozumitelné,ale hlavně to měl být podle zadání krátký příběh na pár řádků, jestli jsem to dobře pochopila.
To se mi líbí! Knihu, nebo aspoň povídku s tímhle začátkem bych si rozhodně chtěla přečíst.
Věděla, že je to špatný nápad, ale špatné nápady patřily mezi ty nejlepší. Dobře, to byla lež a ona to věděla. Vždycky to byla lež. Lež bylo její druhé jméno. Nebo bylo jedním z jejích jmen. Za život jich dostala tolik. Několik si jich i sama přivlastnila a přesto lež byla nejelegantnější. Lež, ale použít nemohla. Nové jméno už měla vybrané. Vždycky je měla vybrané, když si je brala.
Předala peníze Markovi. Tak se jí představil. Nevěřila mu, ale to ona nikomu. Byla přesvědčená, že ani Marek nevěří jí, když ho přišla požádat o nový pas a občanku, protože ho ztratila a nevěřila úřadům. Jemu to bylo jedno. Všem, kteří pracují jako on je to jedno. Kdyby se zamyslel, věděl by, že lže. Kdyby se zamyslel, věděl by, že její obličej viděl ve zprávách. Kouká vůbec na zprávy? Má vůbec televizi? S tím kolik si účtuje za jeden pas a občanku asi jo. Nebo si za to třeba-
“Hej, země volá Marii!”
Marek jí mával doklady před obličejem. Sebrala mu je z ruky a bez rozloučení se otočila. Vyšla z temného bytu. Seběhla po schodech. Do dveří paneláku vstoupila jako Denisa Frýdková. Teď jimi vychází jako Marie Doborná. A tak jako vždycky, když z podobného místa vyšla i dnes se cítila svobodně.
Věděla, že je to špatný nápad, ale nebyla naivní. Ona dobré nápady nemívala. Nikdy. A i když si to občas myslela, nakonec se to všechno zvrhlo v katastrofu.
Zvedla pohled a podívala se na oba muže před ní, čekající na její rozhodnutí. Kdokoliv jiný na jejím místě by se cítil v bezpečí. Byli to přeci policisté. Ale ona věděla své.
Zhluboka se nadechla. Připadala si jako blázen. Přišli k ní, řekli jí, jak ty ženy mučil a teď po ní chtějí, aby jim pomohla ho dopadnout? Co je na té akademii učili?! Idioti.
Jenomže… Proč by to neměla přijmout? Už neměla nikoho. Přišla o všechny. Kvůli němu. Nikomu chybět nebude. Ten zmetek si zasloužil křeslo.
“Fajn, budu návnada pro sériového vraha,” ozval se nakonec její hlas tichem.
A pokud ho nezabíjí oni, já rozhodně ano.
Věděla, že je to špatný nápad, ale udělat to musela. Nenápadně zkontrolovala, jestli Jan stále spí. Ležel na břiše, hlavu zabořenou obličejem do čerstvě povlečeného polštáře s drobným květinovým vzorem. Pomněnky, nevinné pomněnky…
Jan spokojeně oddechoval. Natáhla se tedy přes jeho spící tělo k nočnímu stolku. V tu chvíli ji blesklo hlavou, jestli to opravdu udělá. Jestli to vážně chce vědět. Chce. Musí.
Na nic nečekala, sebrala jeho mobil ze stolku a tichými kroky pomalu opustila společnou ložnici.
Jasné, krátké, srozumitelné.
Díky. :-)
Líbí se mi to
Děkuji.
Zajímavé, neukecané, tak to mám ráda :D
I já. :-)
Věděla, že je to špatný nápad…… Ale ten dům vypadal tak opuštěně.
Dnes se nepovedlo nic. Chleba přilepený na podlaze, puštěné oko na punčoše a ta šílená hádka. Teď už jen chybí černá kočka přes silnici.
Anebo tento dům…..
Vzpomněla si na všechna trapná klišé – stará opuštěná bouda uprostřed lesa a nějaká holka, která tam zoufale hledá úkryt. Smrákající se les, vítr, který se zrovna zvedá, a pach strachu se nedá setřást.
Ufff, ještě že pravé poledne a slunce má nad hlavou.
Alespoň ještě před chvílí tam bylo……..
Velmi povedený příběh, tak mě to nalákalo, že bych si ho klidně přečetla jako delší povídku.
Věděla, že je to špatný nápad, ale byl to buď tenhle nápad, nebo celkem jistá smrt. Nádrž se dost rychle naplňovala. Nikdo z nich už se nedotýkal nohama dna.
Netušila jaký dosah granát může mít.
“Dyť nás to rozškube!”
“A ty by ses radši utopil?”
“To jsou jediný možnosti co máme?!”
“JO!” vykřikli na něj oba zároveň.
Všichni tři se po sobě zoufale podívali.
“Necháme se vynýst vodou až skoro úplně nahoru. Já se pak potopím, odjistím to a nechám to na dně. Snad to tam udělá dostatečnou díru, aby jsme se odsud dostali.”
“Dostatečnou díru to udělá leda tak v tobě!”
Napínavé, strhující, chci vědět, jak to dopadlo!
Věděla, že je to špatný nápad, ale něco v ní – snad vzpomínka na ztracený úsměv nebo tichý hlas, který v sobě dusila celé roky – ji nutilo pokračovat. Každý krok v chladném dešti ji stahoval blíž k tomu místu, odkud před lety utekla. Bylo to jako tanec na tenkém skle: věděla, že to praskne, že to skončí bolestí, a přesto šla dál. Ne kvůli naději. Ta už dávno vybledla. Ale kvůli pravdě. Té, která jí šeptala, že její rány nezahojí čas nebo izolace, ale jen přímá konfrontace osob, kteří měli být jejími nejbližšími, a kteří jí navzdory tomu před sedmi lety ponechali ve spárech osamění jejího trápení.
Hezký text, citlivý, dojemný.
Věděla, že je to špatný nápad, ale v této situaci ji stejně nic jiného nezbývalo. Docházel jí čas. Jestli nezvládne naskočit na projíždějící vlak, až zpomalí před zatáčkou, tak se odtud živá nedostane. Bandáž na boku už začala protékat a rána pálila jako čert. Nákladní vlak do Abidjanu byla její poslední šance. Snažila se dodat si odvahy a párkrát se zhluboka nadechla. Pak otřela zpocené dlaně o kalhoty, sevřela čelisti jako do svěráku a nohy zapřela do země, aby se mohla lépe odrazit. Teď, nebo nikdy.
Super!
Věděla, že je to špatný nápad. Ale! Byl to nápad a těch se jí v posledních dnech zoufale nedostávalo. Kdo mohl čekat, že se to podělá až tak moc, že teď bude utíkat před stráží? Jo dobře, asi to mohla čekat. AAA… tady doleva… to bych se jich mohla zbavit. Tak… teď přes plot a za chviličku do kanálu. Fuj. Už zase. Takže rekapitulace: 1) nekrást v domě hlavního mága, 2) nesnažit se ukrást vzácný magický předmět, 3) rozhodně nekrást vzácný magický předmět v domě hlavního mága.
Tak tohle bych si s chutí přečetla celé 😁
Miluju! Přidávám se k petici o celou povídku.
Přidávám se do řady nadšených čtenářek celého příběhu ;-) Snad to zabere!
Svižné, vtipné, chci víc!
Věděla, že je to špatný nápad, ale nedokázala si pomoct! Ta nutkavá myšlenka se vracela znova a znova. Ještě chvíli se s ní snažila bojovat a svrhnout ji někam do hlubin, odkud by se už nevynořila, ale bylo to marné. Cítila, že na celé čáře prohrála. Na čele ucítila kapky potu, které se začaly koulet dolů, aby pak s tichým plesknutím, odkáply na babiččinu starou kuchyňskou linku. Stála u ní už chvíli a cítila, jak se chvěje….. Nevěděla s jistotou, jestli je to strachem, nebo touhou. Těžko říct, co bylo v tu chvíli větší, ale to už bylo stejně fuk, protože pomalu zvedla ruku a vzápětí se potemnělou kuchyní ozvalo zaskřípění otevíraných malých dvířek. (Hlavou jí blesklo, že v dílně po dědovi zahlídla ´wédéčko´! ) Teď bylo ale hlavním cílem nahmatat velikou plechovou krabici a neslyšně ji vytáhnout a pak zase vrátit na místo do kredence tak, aby to ráno nikdo nepoznal. A i když už jí táhlo na čtyřicet a vedle v pokoji spala její rodina, se kterou přijela babičku navštívit, cítila se zase jako ta malá holka na prázdninách, která si v noci, potají, sama pro sebe loupí její domácí sušenky. Ty nejlepší na celém světě!
Krásná pointa :-) co je wédéčko?
Děkuji. ´wédéčko´, neboli WD-40 je univerzální mazivo :-)
Věděl, že je to špatný nápad, ale přesto sáhl po revolveru a vykročil ze stínu verandy.
Charlie Rawlins si otřel pot z čela a sevřel pažbu koltu pevněji. Naproti němu, na druhé straně ulice, stál Burke Malloy. Ramena měl široká jako vrata od stodoly, jizvu přes spodní ret a pohled, kterým by skolil mustanga.
Prašná ulice v městečku Dust Creek byla v tu chvíli tichá jako hrob. Slunce viselo nízko nad obzorem, zalévalo dřevěné budovy oranžovým světlem a vrhalo dlouhé stíny, které připomínaly zkroucené prsty mrtvých mužů. Ze saloonu doléhalo tiché cinknutí skleničky, jinak se ani list nepohnul.
„Nemusels s ní utíkat, Charlie,“ zavrčel Malloy a popošel o krok blíž.
„Nemusela být tvoje,“ odpověděl Charlie a srdce mu bilo jako dusot kopyt v kaňonu.
Někdo v okně nad kovárnou přirazil okenici. Dva psi se hádali o kost na okraji cesty a pak jeden tiše zaskučel.
A pak práskl výstřel.
Ten zvuk se rozlehl údolím jako rána z nebe. Charlie ucítil bolest v rameni, ale nezavrávoral. Stál dál, prach se mu vířil kolem bot a hlína pod ním začínala tmavnout.
Malloy padl jako podťatý dub.
Charlie se rozhlédl, pohlédl na oblohu a pak zpátky ke dveřím saloonu. „Za něco se platit musí,“ zamumlal a kulhal pryč, zatímco zpoza oken se začaly objevovat první tváře.
Príma příběh, dýchla na mě vyprahlá prérie plná nevyřízených účtů drsných pistolníků… Jen je na mě někde až moc metafor nebo příliš doslovné metafory, člověk se v tom občas ztratí, ale celkově se mi líbí ten nápad.
Věděla, že je to špatný nápad, ale pro svou rodinu by udělala cokoliv. Navíc, její rodinou nebyly pouze její rodiče, ale celý odboj. Odboj, který na ni v tuto chvíli spoléhal. Odboj, který ji vystavil smrtelnému nebezpečí… Dodal tichý vnitřní hlásek. Okamžitě z hlavy vytřásla negativní a pochybovačné myšlenky, které čas od času přicházely a snažily se na sebe upoutat dívčinu pozornost. Nedělala to přeci jen kvůli tomu, že by ji to někdo přikázal. Všechno to snažení bylo za vyšším dobrem. A ona nebyla první ani poslední, která za tímto účelem podstoupí toto riziko.
„Aurora Blight?“ chodbou se rozlehl zvučný ženský hlas, který vyvolal její jméno. Aurora se zhluboka nadechla a pak se napřímila. „Ano,“ zareagovala jednoduše. „Jsou připraveni Vás přijmout,“ pokynula ji dáma v exoskeletu. Dáma…To nebylo úplně přesné pojmenování. Ať se snažili sebevíc, ani ta nejlepší vesmírná technologie by jim nepomohla získat skutečnou lidskost. Lidskou tvář na sebe možná vzít uměli, ale i tak mezi lidmi vyčnívali. Možná to byla jejich zářivá aura, kterou nemohl udržet žádný exoskelet. Anebo prázdnota, která vyplouvala na povrch vždy, když promluvili. Přestože se jednalo o bytosti tvořené světlem, v jejich přítomnosti jste necítili nic než chlad. Ano, takový byli naši Strážci. A Aurora se chystala vydat se jim na pospas.
To mě zaujalo😀
Věděla, že je to špatný nápad, ale také to znamenalo, že do něj musí skočit po hlavě. Vždyť taková přeci byla celý život. Hnala se do neznáma, po hlavě do nebezpečí, aniž by zvažovala, jestli to tentokrát nebude příliš.
Jenže tentokrát to bylo jiné – tenhle špatný nápad se jí šeredně vymstil. Navíc se poprvé nemohla zeptat svého nejlepšího přítele, co má dělat. Byl jejím hlasem rozumu, který potřebovala slyšet.
Držela v ruce nůž, z nějž pomalým tempem kapala hustá krev na podlahu. Kap, kap, kap. Pod jejíma nohama se tvořila louže.
Vytřeštěnýma očima zírala na bezvládné tělo před sebou. Sedmnáct bodných ran. Hlas rozumu utichl už s tou třetí.
Proč jsem to jen udělala, říkala sama sobě v duchu, zatímco nepřestávala hledět na svého nejlepšího přítele, kterému právě vzala život.
Opravdu to byl vážně špatný nápad.
Začínám se trochu bát…Tohle by bylo skvělé rozuzlení nějaké knižní série. Očekávala bych to na předposlední stránce
A začalo to vcelku nevinně… To by byl zajímavý příběh vražedkyně, třeba to pojmout restrospektivně. A současně pokračovat. Hmmm… Pěkně
Věděla jsem, že je to špatný nápad, ale už se nedalo vycouvat. Světla zhasla a já stála v divadle před publikem s 200 lidmi. Nevěděla jsem co dělat, všichni koukali a já jen zapoměla co říct. Bylo mi hrozně. Jakoby každý, kdo se na mě podíva mi chtěl vrazit kudlu do srdce. Bylo skoro pozdě a já ze sebe jen vymáčkla větu „Já tady nechci být“, okamžitě se na mě otočilo celé publikum. Ostatní herci museli začít improvizovat.
Věděla, že je to špatný nápad, ale neměla zrovna na výběr. Teď už ne. Ne, když za zády měla tak rozsáhlé publikum, které šumělo očekáváním při každém jejím kroku, co se rozezněl arénou. A všichni, každý jeden člověk tam, čekali na jednu jedinou věc – na její selhání.
Neměla se do toho nechat uvrhnout, neměla tak bláhově promluvit, neměla se pokusit, měla mlčet, měla být poslušná a splynout s davem.
Nemohla ale jinak. Ta nevybíravá slova jí vyklouzla prostě jen tak, a to bohužel na hlavu až příliš mocného muže. A tak nyní stála zde s vědomím, že pocítí následky. A to před zraky celého světa.
to mě navnadilo na celý příběh!
Věděl, že je to špatný nápad, ale co jiného jim zbývalo? Museli pít. A kolem nich byla spousta vody… Jen zatím ani jeden z nich netušil, jestli je určená pro lidi. Umře žízní? Nebo ho zabije pár doušků téhle průzračné tekutiny? Neochotně ponořil svoji čutoru do potůčku. Jestli se odsud dostane, bude nesmrtelný. Jeho jméno budou zpívat v legendách až do konce času.
Chci aby byl nesmrtelný! Ale ta voda vypadá jako dooost zajímavý artefakt proměny ;-) Líbí se mi ta jednoduchost ve vyjadřování.
Věděla, že je to špatný nápad, ale ty boty jí prostě sedly. Toužila po nich. Chodila se na ně dívat každý den. Celý měsíc je podrobně zkoumala. Musela je mít! Rozeběhla se a s vítězným pokřikem a radostnou ignorací si razila cestu ven k autu. ,,Mám je! Dupni na to!”
Super, nové botky👍
Věděla, že je to špatný nápad, ale…
přesto tam jela. Na letní tábor, kde musela trávit dvacet dní s lidma, které nezná. Někteří už měli skupinky dávno vytvořné, avšak ona tam jela poprvé. Na táboře už byla ale na tomhle byla poprvé. Co tady těch dvacet dní budu proboha dělat?
Původně s ní měla jet její nejlepší kamarádka Monča, jenže té se měsíc před odjezdem rozešli rodiče, takže chtěla dělat společnost mamce.
Anička s rozklepanýma nohama seděla u modrého kufru a čekala do kterého oddílu ji přiřadí. Měla říct rodičům, že tam nepojede.
Nakonec byla ráda, že tam jela. Zjistila, že to zvládne i bez nejlepší kamarádky. Zocelit ji to. S Aničkou si pak užily zbytek prázdnin.
Ten první odstavec bych více dodramatizovala. Tam je potenciál příslibu něčeho nečekaného a současně velké ztotožnění… Zbytek je už velmi rychlé a vlastně dost předvídatelné rozuzlení konce.
Vedela, že je to zlý nápad, ale aj tak sa napila. Len dúšok, utešovala sa Alica. Malý dúšok mi predsa nemôže ublížiť. Nič. Žiadna zmena. Muž, čo jej nápoj predal, tvrdil, že účinkuje okamžite. Zmenu vraj hneď uvidí a vyrieši všetky svoje problémy. Natrvalo. Klamár, napadlo jej.
Nabrala odvahu a po chvíli okúsila ďalší hlt. Tekutina chutila mierne nahorklo, ale to bolo jediné, čo ju odlišovalo od vody.
Po chvíli márneho čakania vstala a prešla do kúpeľne.
„Preboha,“ vykríkla, keď sa pozrela do zrkadla. Bola neviditeľná.
Takže to fungovalo :-D Fajn začátek
Super:)
Věděla, že je to špatný nápad, ale plakátek na dveřích studijního oddělení byl natolik zvláštní, že nemohla jen tak projít okolo bez reakce. Cítila, jako by ani neměla na výběr. Černý podklad a světlý strohý text vyvolávaly ponuré myšlenky na neodvratné budoucí věci.
Stáž na kolonii měla trvat dva měsíce a studijní referentky nabídku na ní připíchly docela vlevo dole, jako by ani nepočítaly, nebo nechtěly, aby se někdo přihlásil. Jestli jim šlo právě o tohle, přišla snaha vniveč.
Když Ori vyplňovala na dotykovém displeji údaje k přihlášení, několikrát ji paní ze studijního přerušila, aby se nenápadně zeptala, proč tam vlastně chce jít.
Ori bez dlouhého váhání vypisovala kolonky a jednoduchými větami povídala referentce skutečnosti, které se částečně překrývaly s formulářem.
…třiadvacet, čtvrtý ročník, nejvyšší čas vyrazit…
…někam daleko, příroda, cestování, nové zkušenosti…
…studium regionálního rozvoje, samospráva v prax…jak se vlastně spravuje výzkumná kolonie?..
…není pan Efren taky z kolonie? Aspoň budu ve středu dění…
„Na vašem místě bych na to radši koukala z televize,“ ušklíbla se studijní referentka nešťastně.
„A proč?“ otočila se k ní Ori konečně s plnou pozorností.
„Vy jste neslyšela, že se tam ztrácejí lidi?“
Teda ta polední věta👍
Pěkně… Tak tohle bych chtěla vědět, jak dopadne…
Věděla, že je to špatný nápad, ale pár hodin po půlnoci v deštěm hlučící uličce, která kopírovala středověké hradby města, s kufrem plným křehkých krystalů a s nevolností vyvolané telefonáty tří generací přítelkyň z Kyjeva, ukazováčkem nejdřív lehce, ale potom již s odevzdáním, stiskla tu jedinou věc, která ho s ním propojovala.
S kufrem plných křehkých krystalů, to zní super.
Věděla, že je to špatný nápad, ale výčitky svědomí byly silnější než strach. Nesnesla představu, že za jeho zmizení možná mohla ona. Neměla mu vynadat, že mu nešlo šplhání po laně.
V dálce mezi stromy probleskovaly poslední paprsky zapadajícího slunce a soumrak se rychle šířil lesem. Za chvíli už bude úplná tma a ona ho stále nenašla. Hledá ho půlka města, ale na tohle místo šla jen ona sama. Pár metrů před ní se rýsovala stará opuštěná chata, která už měla dny své slávy dávno za sebou. Možná se skrývá právě tam a bojí se vrátit domů. Zevnitř se ozvalo zapraskání a její nervy, už tak napjaté, způsobovaly, že jí srdce bušilo až v krku. Musí se vzchopit a jít do toho. Za chvíli bude po všem a vrátí se i s Petrem domů. Pomalu se vydala k chatě, vyšla po dvou rozvrzaných dřevěných schodech, sáhla po klice…
Věděl, že je to špatný nápad, ale přesto ho to každou noc táhlo zpátky. A i tentokrát si lhal, že udrží odstup .
Nejdřív chodil z povinnosti.
Změřit tep, teplotu, saturaci.. vše zapsat, tu a tam upravit medikaci.
Ležela bezvládně a tiše, oči jako skleněné perly, prázdné, upřené kamsi mimo svět.
Její pohled byl panensky čistý, bez otázek, bez odpovědi.
Pravidelný a klidný dech ukrajoval lístky jejího trhacího kalendáře jako ostré kyvadlo.
Nehybné nahé tělo, zakryté jen vlněnou přikrývkou, leželo v naprosté tiché připravenosti.
Říkali, že je zázrak, že přežila.
On byl vděčný, že její mysl se ještě neprobudila, vlastně si i přál, aby tomu tak bylo napořád.
Každý den si opakoval, že je přeci lékař.
Že nemůže. Že nesmí.
A stejně se vracel.
S každým krokem k jejímu hebkému tělu v něm rostlo chvění.
Strach. Odpor k sobě samému.
A za tím vším — ta strašná, spalující touha.
Vracíval se vždy opatrně až dlouho poté, co personál ospale odcházel domů.
Nejdřív z profesní nutnosti.
Pak z touhy, kterou už dávno nemohl popřít.
Zpočátku se jí začal dotýkat potajmu.
Bázlivě, prsty po bocích.
Pak se k ní začal sklánět častěji.
Nakonec se jí přestal bát dotýkat celým tělem. ..
Byla tam jen pro něj. Naprosto odevzdaná. Beze stopy odporu. Bez možnosti naznačit odmítnutí.
Každý dotek si omlouval.
Každý večer si přísahal, že zítra už nepřijde.
Ale už dalšího rána ho to táhlo zpátky.
Jako můru k plameni. Tušil, že shoří, a přesto musel blíž .
Až příliš pozdě si uvědomil, že tohle nemůže pokračovat.
V prázdné noční ordinaci, pod tlumeným světlem, otevřel její spis.
Ruka se mu chvěla.
Podepsal.
Jedno slovo. Jeden pohyb. Jediná cesta ven.
Až den před svátky Vzkříšení Krista, když vycházel ze dveří po noční službě, mu uspěchaný technik nezúčastněně sdělil:
„Za chvíli odjíždí na jatka. Pokud byste měl zájem, pane doktore — tenhle kus je z výjimečné chovné linie. Skopové pro personál bude k dispozici na výseku.“
—-
Venku zněly zvony odpuštění. On jedl, jako by k němu vždy patřilo
Fakt povedené!
WT… cože? Líbí se mi budování atmosféry i emoce, které to vzbuzuje, závěrečné dvojvětí je úplně top… ale někde mezi tím mi něco uniklo, vůbec jsem to nepochopila :-D
Věděla, že je to špatný nápad, ale…
…otevřela dveře a vstoupila.
„Dobrý den, přejete si?“ zvedla k ní oči recepční. Na tváři měla milý úsměv, ale na Týnu působil spíš uměle než přátelsky.
Co mě to napadlo? prolétlo jí hlavou. Proč jsem sem vůbec chodila? Pravděpodobně mě za ním ani nepustí…
Recepční si posunula brýle na nose a změřila si ji zkoumavým pohledem. Týně došlo, že ještě nic neřekla.
„Do-dobrý den,” dostala ze sebe. Rychle si odkašlala, sebrala kuráž a pokračovala: „Jdu za panem Waltrem.”
Žena za stolem jen přikývla a přesunula svou pozornost k obrazovce počítače. „A vaše jméno? Máte domluvenou schůzku?”
Ne to nemám. Vždyť ani neví, že existuju, ušklíbla se v duchu Týna. Snažila se tím však pouze odvést svou mysl od toho, jak je nervózní. Zhluboka se nadechla a udělala krok dopředu. „Jsem jeho dcera,” pronesla s pohledem pevně upřeným do očí recepční.
Super👍 Jak to asi pokračuje?
Děkuju za cvičení a posílám dnešní výsledek: Věděl, že je to špatný nápad, ale nedokázal odolat té krásně nasládlé vůni sýra. Ta hrouda dobroty ho fascinovala. Dokonce na ní právě teď dopadal paprsek odpoledního slunce, který se v lehkém šeru půdy prodral mezerou mezi trámy. Když se poletující prach dostal do kontaktu se světlem rozzářil se jako jiskřička, a ještě umocnil nadpozemský dojem. Kdyby byl právě teď v kostele a takový paprsek osvítil kříž na oltáři, pocítil by přítomnost boží a bázeň před nadpřirozenem. Ale on nevěděl, co je kostel a kříž, a tak cítil hlad a touhu. „Dokonce ten sýr položili na čisté prkénko“ uvědomil si, „aby se tady ve špíně půdy neválel jen tak.“ Za celou dobu co tady žil, nic podobného neviděl. A má ho jen pro sebe! Odteď bude svět už jen lepší….
Moc pěkné, díky za sdílení
Joj, chudák… povedené!
Baví mě číst vaše příspěvky a tak trochu nakukovat do vašich spisovatelských šuplíků. A abych jen nešmírovala, tak přidávám i můj pokus. A René, moc díky za tenhle maraton. Je to skvělý a těším se na další etapy.
Věděl, že je to špatný nápad, ale prostě zahodil Macbook i iPhone. V zaplivaném krámku si koupil pivo a krabičku cigaret. Vzal si je na pláž na své místo pod starým strom. Jeho kmen byl zkroucený větrem a kůra voněla mořskou solí. Otevřel pivo a potáhl z první cigarety po deseti letech. Vyčkával. Z nebes se ozvalo burácení a za pár minut se nad pláží vznesl airbus Condoru. Mířil do Londýna a Marco ten let záměrně zmeškal.
Díky moc za sdílení i čtení – tady by mě zajímalo před a po ;)
Věděla, že to není dobrý nápad … kdesi tam hluboko uvnitř sebe … ten tichý hlásek v ní jí to šeptal, ale nemohla si pomoci. Však si toho nikdo nevšimne! Visí to tu už bezmála čtyři roky. Máma ty peníze dostala od kamarádek ke 40. narozeninám, ale nikdy je nepoužila a jistě na ně už úplně zapomněla!
Jindra stála uprostřed obýváku a upírala zrak na stěnu vedle obývací stěny. Bankovky se na ni šklebily smotané v úhledných ruličkách na maketě příčné flétny. Byla pečlivě vyrobená z tvrdého papíru s namalovanými dírkami a otvorem, do něhož se fouká. Máma si tehdy moc přála koupit příčnou flétnu. Ale když pak zajeli do musikstóru do středu města, vybrala si tam nakonec ukulele. Taky tu viselo. Tento kus pokoje obývaly hudební nástroje. Na podlaze ze skleněné nádoby trčely chřestítka a malá dřevěná flétna, která vypadala jako opravdická, ale hrát se na ni nedalo. Sloužila tedy jen jako dekorace. Na stěně nad ní visely dva bubínky vyrobené z kůže. Až na velikost si byli podobné jako vejce vejci, precizní a dokonalé. Ruční výroba. Dárek od babičky. Jindře na ně klesl pohled a píchlo jí u srdce. Babička! Kéž by tu byla a vše by bylo jako dřív…
Pěkná vzpomínková scéna…
Věděla, že je to špatný nápad, ale její vnitřní Štírka se silně přihlásila o slovo, okamžitě převzala nadvládu a mozek kapituloval. Neměl chudák šanci. Každá buňka jejího těla věděla, že do místnosti právě vešel její další pr–er a že to bude set sakra bolet. Ještě ho ani pořádně neviděla, jen úkosem, ale plně vnímala jeho přítomnost. Něco mezi nebem a zemí? Nebo je jen prostě Štír od přírody masochista?? Co by na to řekl Jung??? Proč se nenarodila ve znamení Panny????
Takže se jen stala pozorovatelem a sledovala, jak se vzdálenost mezi nimi pomalu zkracuje, i když vehementně předstírá, že ho vůbec nevidí…..
Hezké :)
Věděla, že je to špatný nápad, ale nasedla do vlaku a odjela. S každým výdechem jakoby za sebou nechávala jednu nevyplakanou slzu pramenící z místa, jemuž se říkalo domov. Ale pro ni už to domov není. Teď je jenom ona a chvíle, ve které uvízla a ve které zůstane, dokud vlak nezastaví. Vystoupí, koupí si noviny v jazyce, kterému nerozumí, ale díky nim splyne jako to uměla i tam. Na místě, kde se měla cítit doma.
Krásně napsané, úplně mě to láká znát celý příběh.
Věděl, že to je špatný nápad, ale musel to udělat. Zabodl prudce nůž do své dlaně a vykřikl. Krev se řinula ven a rozlévala se v mihotavém světle lucerny po zrůžovělé kůži na ruce stejně jako bolest, která jej úplně ochromila. Bylo mu na omdlení, ale musel vydržet.
Krví označil stěnu chodby jeskyně, do které se rozhodl na rozcestí vstoupit. Pokud je tohle nějaký labyrint, pozná, kudy šel. Z torny vytáhl poloprázdnou čutoru a dopřál si osvěžující doušek vody. Neumře tady, aspoň prozatím ne.
Wow, držím mu palce. To bude ještě napínavé ;)
No, jsem mu to chudákovi pěkně zavařila. 🙂
Tady bych klidne cetla dal :)
Věděl, že je to špatný nápad, ale… nehledal snadná řešení, jen účinná. Odhrnul si z tváře vlasy slepené krví a dál se brodil bahnem. Už dávno nehledal vykoupení ani spásu… chtěl jen přežít další den v pekle zoufalství, které ho sužovalo. Hlasy v jeho hlavě neutichaly a s každým dalším krokem se ho snažily dohnat na pokraj šílenství.
Unavený došel doprostřed bojiště. Byl poslední… Jaké to štěstí pro něj, že jsou kolem něj všichni mrtví. Když nemá co ztratit, nemá důvod se držet zpátky.
Luskl prsty – a mrtví se zvedli ze země. A on? Posadil se na krví nasáklou zem a sledoval, jak jeho nepřátelé umírají v agonii strachu a zoufalství. Na rtech mu hrál spokojený výraz.
PS: Asi je to jen můj problém, ale na mě chodí ty věci poměrně pozdě. Mám čas je dělat ráno u kávy až na další den :(
Věděla, že je to špatný nápad, ale sama se přesvědčila tím, že se přece jde jen podívat. Fotka na internetové stránce realitky byla trochu rozmazaná, ale i tak bylo vidět, že zahrada je na kopci a ještě notný kus za venkovskými zahrádkami. Rohu snímku vévodil keř s třapatými listy vybarvený v podzimních tónech, tvářil se trochu asijsky a trochu evropsky: asi jako Japonka s evropským makeupem v džínách. “Tak bacha,” varovala ji kolegyně. “To je škumpa, má tendenci se rozlejzat…” Přesto se prodrala katastrem nemovitostí a pak v mapách našla přístupovou cestu.
Teď se blížila, šla volným krokem, aby jí prudký výstup a zadýchání nezkazily ten zážitek. Předstírala, že nevidí, že se polní cesta zužuje a v některých místech bude problém projet autem. Sama auto nevede, tak co. Stoupání z vesničky jí trvalo necelých patnáct minut.
Teď prochází louku. Trochu se svažuje, ale má i rovinatá místa. Z lesu, který se na ni shora tlačí, už jde večerní chlad. Někdo sem rád chodil, uvědomí si, když narazí na keřík zplanělých růží. Škumpa je možná neřád, ale nádherný, uvědomila si. Tónu jejích barev najednou viděla mnohem víc a všechny právě hrály valčík v její mysli. Dojde až na samotný konec louky, tam, kde se začíná kopec svažovat prudčeji. Ohlazený kámen jí nařídí usednout a rozhlídnout se.
Voříšek v poslední chalupě pobíhá v sadu, dvě nebo tři auta stoupají po úbočí, střechy přikrčených domů občas zablýskají střešními okny. Nechce se hned podívat až dolů, na Labe, je to její láska, pak by se už vůbec nemohla racionálně rozhodnout. Není to Jenisej, ušklíbl by se táta. Není to Loira, pousmála by se máma. Copak nečetli německé romantiky? Copak tu taky nebydlí už dvacet let? Není to nic, co bych neviděla v Jižní Americe, takže co.
Zkusmo mrkla na řeku. Byla už temná, líně tekla kaňonem a rozhodně teď nelákala ke koupání.
No tak si těch zbylých 40 tisíc od mámy půjčí, no. A co nejdřív je splatí. Jenom neříct na co. (Vždyť přece máme zahradu pár kilometrů odsud a vždycky můžeš přijet!) Fotit si to tu nebude. Ta zahrada není vyloženě fotogenická, je jenom krásná. Díky tomu rozhodnutí sestupovala do vesnice už svižně. Hledala číslo agentury a ukládala si ho na ráno. Snad nebude moc jiných zájemců.
Věděla, že to je špatný nápad, ale rozhodla se zastavit, ten chlap zastavil také – prudce se otočila, byla připravena bojovat, pohledy se jim potkali a bylo jasné, že její život už nebude jako dřív, že se jejich cesty proti její vůli právě navždy protnuly. Potlačila pláč a to ji oslabilo. Na chvilku zavřela oči a v pouliční lampě se zaleskla slza.
OK, chtěl zaexperimentovat a celý ten příběh hodit do jedné věty, ale nevyšlo… Někdo nějaký nápad? :-)
Věděla, že je to špatný nápad, ale nebylo cesty zpět, ne tady a teď. „Za chvíli tu budou“, znělo jí v hlavě. „Musíš doufat. Věřit. Je čas.“ Ten hlas se stále vracel. „je čas. Doufej. Věř. Věř!“ Slyšela kroky, lidské hlasy zněly ozvěnou a paprsky loučí už ozářily ústí chodby. Vykročila, k hraně propasti to bylo jen pár kroků. Pak zavřela oči. „Stůj!“ volal Ben, ale bylo pozdě. Právě rozprostřela křídla a položila se nad tu prázdnotu před sebou. Oči stále zavřené. Plula prostorem a časem, nebo jen padala. Ale byla svobodná. Na okraji srázu stál Ben a díval se, jak padá dolů. „Musíš věřit“, zaznělo mu náhle v uších. „Jen věř.“ „Ten hlas. No ano. To je její hlas“, pomyslel si Ben. Začal si otírat uplakané oči a hledal v té záplavě bílých mraků nad roklinou známou siluetu…
Věděl, že to je špatný nápad, ale jeho život jako by byl poslední dobou přehlídkou výhradně špatných nápadů. Alespoň tedy měl ten pocit. Cokoliv v posledních měsících udělal, vrátilo se mu zpátky jako bumerang a i když to myslel dobře, jeho pozici to většinou jen zhoršilo. A to se tak snažil. Tak úporně a křečovitě. Dost se za to nenáviděl, ale stále si opakoval, že účel světí prostředky. Jednou to přece musí vyjít. Nemůže být tím věčným outsiderem. Mnozí si určitě mysleli, že se tak prostě narodil, předurčený prohrávat. Ostatně jako jeho otec. Opilec, chvástal, nakonec všem na obtíž. Ale on jim ukáže. Dokáže to rodové prokletí zlomit. Věřil si. Věděl, že to jednou musí vyjít a nenechával se těmi opovržlivými pohledy a kradmými úsměšky srazit na kolena. Však uvidíte. Jednou budete dělat to, co vám nařídím já. Ale teď se ještě musí ponížit. Nasadil si špinavou, propocenou čepici, popadl starou, koženou brašnu a rozhodně stiskl kliku domovních dveří.
Věděla, že je to špatný nápad, ale bylo příliš pozdě na to, aby couvla. Vzbudila nejspíš celý dům a teď stála v jeho ložnici a mířila zbraní na jeho ženu. Už si nemyslela, že je to všechno její vina, vlastně naopak pochopila, že byla oběť stejně jako ona. Navedl ji, samozřejmě, že ji navedl. Potřeboval se ji nějak zbavit. Proč to jen neviděla dřív.
Pekny zvrat.
Věděla, že je to špatný nápad, ale kdesi uvnitř vyhublého těla jí něco nutilo to přece jen udělat. Už pět dní nejedla denně nic jiného než dvě jablka a jeden hrozně nechutný jogurt light. Dříve by řekla fuj, teď už jeho chuť nevnímala. V plastové lahvi s tmavě modrým uzávěrem se o sebe necudně třela zavadlá kolečka citrónu. Voda byla kohoutková, na tom si zakládala. Jen probůh, žádné bublinky! Ještě jeden letmý pohled do koupelnového zrcadla. Tu holku, co se na ní upřeně dívala jako by odněkud znala… a přesto, nějak se s ní teď nemohla ztotožnit. Taková buchta tlustá, odporná, komentovala v duchu a přitom objektivní pozorovatel by měl určitě jiný názor. Jiný člověk ano, ona žila ve své krabici, kde nic nebylo dost málo, dost štíhlé, dost lehké a tím pádem taky dost krásné. A přesto svému obrazu právě teď dokázala chvějící se rukou ještě zamávat. Tělem jí od hlavy až k palci u nohy proběhla jakási elektrizující vlna. Uvědomila si, že vana za ní se začíná plnit vodou. Otočila se, mechanicky zavřela kohoutek a levačkou zkusila teplotu vody. Byla příjemně teplá. Rozhodla se už dávno… ještě než do koupele vstoupila, rozložila na okraj vany hnědou toaletní kazetu. Zkontrolovala ještě naposledy její ostrý obsah. V tričku a šortkách se ponořila do lázně. Za chvíli už mi bude fajn, věděla, že si lže, ale chtěla to tak mít…Ještě ale musela udělat ten definitivně poslední krok…Zhluboka se nadechla a lehce si žiletkou přetáhla levé a pak pravé zápěstí. Z drobných ran se začala řinout teplá krev. Začaly se jí dělat mžitky před očima a ona pomaloučku ztrácela vědomí. A tak ještě z dálky uslyšela rachot známých klíčů u domovních dveřích. To je máma, uvědomila si s jakousi zvrácenou úlevou, přece to stihla!
Zajimavy. Chudak holka.
Věděl(a), že je to špatný nápad, ale…
nemohla si pomoct. Noční obloha vysílala temné signály, nad vrcholky lesa se začal tvořit vzdušný vír, v dálce už byly slyšet první hromy, ale ona spěchala, aby ještě na poslední chvíli stihla uběhnout co největší kus cesty než začne pršet. Do baťůžku si rychle nacpala jen to nejdůležitější – doklady, peněženku, klíče, jedno triko a nějaké spodní prádlo. Neměla čas. Tolik ho už promarnila. Nechtěla tu být už ani minutu. Jak jen mohla být tak pitomá. Pořád si namlouvala, že to půjde, že se Martin změní, že pochopí, jak ho má ráda. Nebo snad ne? Ale teď už to přehnal. Oklepala se, když si vzpomněla, jak před chvíli vzal mačetu a rozbil prosklené dveře do pokoje. Sklo se rozletělo na spoustu maličkatých střípků. Cítila je mezi prsty, jak stála na té dřevěné podlaze bosa. Dívala se mu do očí … a co on? Tvářil se, že je to úplně v pořádku! Ale pak … pak se to v něm přeci jen zlomilo a naštěstí se sebral a vypadl zpátky do té odporné knajpy.
Špičky stromů se začaly naklánět jedna k druhé, vrzání a hukot podtrhovaly tíhu té chvíle a tmavé stíny vytvářely obrazce na lesní stezce, kterou Petra utíkala do nejbližší vesnice. Všude poletoval drobný prach, točil se a cpal se jí do nosu i do očí, ze kterých se kutálely slzy. Rychle se pohybovala přes známá místa, hlavou ji prolétávaly útržky večera, vnímala dusot svých dopadajících kroků a dech, který jí pomalu začínal docházet. Musela zpomalit. Rozhlédla se. Černá oblaka se už na ní lepila. Ke Kateřině to jsou ještě aspoň dva kilometry. Mohla by se někam schovat? Necítila se tu bezpečně, ale chtěla jen někde přečkat chvilku, aby nezmokla. Tady přece musí být krmelec! Pátrala v té tmě a modlila se, aby ho co nejrychleji našla. Zaslechla jakýsi rychlý pohyb vedle sebe a otočila se tím směrem. Asi srnka. Letmý dotek a byla pryč. Začínalo krápat. Popošla ještě asi deset metrů a konečně našla co hledala. Vlezla dovnitř a uvelebila se na seně, kterým bylo krmítko víc jak z poloviny zaplněné. Během chvilky začaly z nebe padat trakaře vody. Blýskalo se ze všech stran, hromy tady v lese byly ještě hrozivější než jindy a ona se schoulila do klubíčka, tak jak to dělávala jako malá holka. Čekala až slejvák ustane, ale déšť pokračoval ještě dlouho do noci. Ubrečená, unavená a vyčerpaná nakonec usnula.
Krásně se to čte, text drží pozornost.
Cvičení – první věta (zakomponovala jsem do textu pár přirovnání od ostatních, která se mi líbila, z předchozího cvičení – snad je to potěší :)
Věděl, že je to špatný nápad, ale už se rozhodl. Udělá to. Hlava se mu zatočila jako korouhev ve skotském větru a na čele se mu objevily krůpěje lepkavého potu. V poslední době toho bylo na něho moc.
Ještě nikdy nic takového nedělal. Neplánoval to. Musí být rychlý, děti se vrátí ze školy za tři hodiny a manželka v pět. Nesmí nic tušit. Ani náznakem. Nemohl by se jim po tom podívat do očí, zvlášť Lauře. On, který své rodině nikdy v ničem nelhal. A pokud ano, v kontextu dneška by to byla lež obalená prachem, bílá a neviditelná.
Obývacím pokojem se rozezněl Longherin. Dušana Wagnerova hudba uklidňovala. Vlídně k němu promlouvala, jako víla z modřínového lesa. Tělo měl zabalené během chvilky. Teď už jen odběhnout do kůlny pro rýč a naložit igelitový pytel do auta zaparkovaného v garáži.
Jednou z mála výhod života na okraji Prahy je, že okolo poledne není nikde ani noha. Neměl strach, že ho přitom někdo uvidí. Větší strach měl, aby ho nezastavila policie a nedala mu dýchnout, nadýchal by. Byl by to konec. Chtěl si dát jen jednoho panáka domácí pálenky, ale nakonec potřeboval tři. Alkoholu se nedotknul snad od doby, kdy se narodil Tadeáš. A to je pět a půl roku. Prášky si brát nechtěl, ale měl strach, že by ho úzkost dohnala a neudržel by se.
Když dojel k lesu, šel najisto. Vybral si místo u křížku, okolo kterého s dětmi občas zašli na nedělní vycházku. Takto bude mít možnost Huga navštívit i po smrti.
Rýč se zaryl do křehké prosincové půdy a ozvalo se lehké křupnutí jako když Laura snídá své oblíbené Froot Loops. Bylo sucho, hlína se zbytečně nelepila. Vše šlo až překvapivě hladce.
Měl čas, u čerstvého, dokonale maskovaného hrobu Huga ještě chvíli setrval, zapálil jednu ze svíček, kterou našel v komodě, a kterou měla Dita už nachystanou na vánoční stůl. Nakonec nebrečel, prášky posloužily dobře. Možná bude mít krizi večer. Ale to něco vymyslí, floorbal s klukama z práce nebo si pustí s Ditou nějaký seriálový maraton. Nastartoval motor auta a nasál benzín, jeho vůně byla jako dotýkat se čumákem pekla.
Teď už jen zbývalo zajet do Zverimexu. Vánoce jsou za rohem, mělo ho napadnout, že obchod bude plný lidí. Zbývala hodina a půl. Na prodejně byl jen jeden prodavač. K sakru. To nemůže stihnout. Neměl na vybranou. Trochu hulvátsky přerušil rozhovor prodavače a nějaké starší ženské, která zrovna teď potřebovala znát složení hypoalergenních granulí pro svou pudl fenu, a dožadoval se morčete, které si během té doby, co ženská zahlcovala sotva dvacetiletého prodavače svými nekonečnými dotazy, vybral.
“Prosím vás, já fakt spěchám,” musel té babizně asi pětkrát zopakovat, a nakonec jí jeden pytel granulí koupil, aby ho pustila před sebe a dala pokoj. Evidentně ji to potěšilo a prodavače taky.
Domů přiletěl asi 10 minut před tím, než v zámku zašramotil klíč. Shodil ze sebe zpocené oblečení a zavřel se do sprchy. Zpod zavřených dveří po chvíli uslyšel i Martu. Její tlumený hlas najednou voněl jako pokosené ranní slunce. Dostal na ni zvířecí chuť. Žádný florbal, žádný film, dnes v noci pokosí Martu. Potřebuje ze sebe setřást stres.
Vždyť dnes pohřbil Huga, morče, na kterém byly děti rok závislé a kdyby ho nevyměnil za nového Huga II, téměř totožného s Hugem I – všechna morčata jsou stejná – Laura by spustila randál, úplně by ji to vykolejilo. A dost možná by to trvalo až do Vánoc, nebo možná dýl. Dítě s poruchou autistického spektra, fixované na cokoliv nepochopitelného, včetně morčat, nesmí zjistit, že jeho morče zemřelo. Nechápal, proč zrovna jeho dcera musí být “jiná”, tak citlivá a úzkostlivá. Po kom to má?
Věděla, že je to špatný nápad číst deník své sestry. Jako vždy byl schovaný pod uvolněnou kachličkou v koupelně, její tajné svatyně. První stránka se otevřela prakticky sama a lákala ji k odhalení. Hned první větě jí do očí praštilo její jméno: MARIE.
Rychle se rozhlédla po koupelně, aby se ještě jednou ujistila, že je opravdu sama. Podívala se z okna na zamračenou oblohu, která hrozila letní bouřkou. Setřela si pot z čela. Nevěděla, jestli z horka nebo ze strachu. Pak přišla blíže, deník v ruce byl stále otevřený na první straně. Zkontrolovala chodník k domu a zamkla dveře. Sedla si na plyšovou podložku a zády se opřela o vanu. Vdechla jemnou vůni levandulového mýdla, které máma nechávala na jejím okraji. Srdce jí bušilo až v krku a hrozila se představy, že se to její starší sestra dozví. Věděla, že by měla přestat, ale její oči se nedokázaly odtrhnout od písmen, které slibovaly…co, to zatím ještě nevěděla.
Zkoumala úhledné písmo své sestry, vždycky jí záviděla tu zvláštní kličku u písmene k. Ale teď neměla čas kochat se krásou jejího rukopisu. Rychle sklouzla očima na datum vpravo nahoře. Poslední záznam je z minulého týdne, rychle listovala zpět, stránku po stránce. Prsty se jí třásly, každá ze stránek by mohla prozradit něco, co by neměla vědět. Tady to je. Nadechla se a začala číst.
Nutně potřebuju vědět, co tam bylo napsáno. 😀
Věděla, že je to špatný nápad, ale zvědavost jí nedala spát. Když včera večer na půdě babiččina domu našla starou zaprášenou knihu v kožené vazbě a bez názvu, něco se v ní probudilo. Byla to víc než zvědavost, možná i trochu strach a zároveň touha poznat, co se v téhle knize ukrývá. Co když je to kniha, která je tu schovaná z dobrého důvodu? Strach
i rozum jí napovídal, že by ji rozhodně neměla otevírat. Zvědavost a srdce však říkaly něco jiného. „Otevři ji“ šeptal jí její vnitřní hlas. Poslechla a otevřela knihu na první stránce, na níž bylo vepsáno latinsky „numquam lege hanc librum clamor“ – nikdy nečti tuto knihu nahlas. „Hloupost“, zasmála se pro sebe a přečetla nahlas latinský nápis. V tu chvíli zhasla světla v celém domě a z chodby vedoucí na půdu se ozvaly kroky, které se blížily ke schodům na půdu. Strachy ani nedýchala, nedokázala se pohnout z místa: „Co když je tam dole zloděj, nebo někdo ještě horší?“ Po chvíli kroky ustaly a žárovka na půdě se znovu rozsvítila. I tak nedokázala hned sejít dolů a zjistit, jestli se tam nenachází nějaký nevítaný host. Když pak uslyšela hlas svého muže, který ji volal jejím jménem, ulevilo se jí. Zhluboka se nadechla, zavřela knihu a dala ji zpět do police mezi ostatní. Chtěla odejít a zapomenout na zvláštní příhodu, ale něco ji přimělo se otočit. Když se podívala znovu do police, zjistila, že stará kožená kniha je opět otevřená na té samé stránce. Ale tentokrát tam byl nový nápis a opět v latině: „nunc iam sero est“ – teď už je pozdě……
úplně se bojím s ní
…ale tentokrát prostě nedokázala tomu pokušení odolat….
„Do toho sklepa se prostě nechodí!“ To byla mantra, kterou od chvíle, kdy se do tohohle domu nastěhovala, slyšela už mockrát. Nikdy jí nikdo nevysvětlil proč. Ale ona to prostě potřebovala vědět. Tušila totiž, že to nějak souvisí s tou černobílou fotkou, kterou pán domu schovával v nejspodnější zásuvce psacího stolu.
Na chviličku zadržela dech a zaposlouchala se do ticha, které se linulo domem, aby se ujistila, že se k ní nikdo neblíží. A to i přesto, že dobře věděla, že nějakou chvíli bude v domě sama. Byla středa. Každou středu chodil pán domu do místní hospody hrát karty. Nevynechal ani na boží hod, ani v den, kdy umřela Marie. Středa byla pro něj svatá.
Stiskla tu zkroucenou, rzí pokrytou kliku do dlaně a na předloktí jí vyskočila husí kůže. Dveře pokryté silnou vrstvou prachu lehce zavrzaly, ale nekladly tak velký odpor, jaký očekávala. Sestupovala pomalu po schodech dolů a snažila se v té tmě rozkoukat. Jednou rukou se přidržovala vlhké studené zdi a druhou držela nepřirozeně nastraženou před sebou. Netušila, kolik schodů jí ještě zbývá, ale když uslyšela ten zvuk, na chvíli se zastavila a zaváhala, jestli se přece jen nemá vrátit zpátky….
Moc pěkné. Začala jsem si to živě představovat a i jsem se trochu bála, co tam asi najde…
Já už další nečtu, přečetla jsem dva příspěvky a dneska neusnu.
Věděl(a), že je to špatný nápad,ale nedokázala odolat. Dívala se na to stvoření – a hluboko v duši věděla, že se ho nemůže vzdát. Že to nedokáže, i kdyby chtěla. Bylo to její rozhodnutí, její životní cesta. Vzala tu malou, chlupy obrostlou, roztomilou kuličku do náruče – a bylo rozhodnuto. Už je její.
Čumákem ji opatrně očichával, a ona se jen šťastně zasmála. Vzala si ho domů. Malého, zlatého retrívra, po kterém vždycky toužila. Od dnešního dne bude jejím nejlepším přítelem.
Vedela, že je to zlý nápad, ale toto je posledný žolík, ktorý jej zostal v rukách. Posledná slamka, cez ktorú môže ešte ako tak dýchať, zaliata vyplakaným morom a bolesťou. Hop alebo trop!
Keď položila ruku na kľučku, rozklepala sa. Pri žalúdku motýle. Jedno krídlo strach, druhé odhodlanie. 4-4-8, prebleslo jej mysľou, nádych, zadrž, výdych. Uvedomila si náhlu vlhkosť medzi dlaňou a kovom. Ešte raz, 4-4-8. Otvorila. Sotva mohla tušiť, do akého sveta práve vošla.
Věděla, že je to špatný nápad, ale nešlo to jinak. Stačil jediný jeho pohled.
Věděla že toho muže zná, už ho určitě někde viděla. Kde? Kdy? Kdo to je?
Právě oznámili jméno zastávky kde každý den vystupuje. On nevystupuje.
Dobře, tak pojede taky dál. Kam až? Vystoupí s ním? Osloví ho? Najde odvahu?
Neměla by to dělat. To ví jistě.
Autobus zastavil na zastávce, muž vystupuje. Rychle běží vozem ke dveřím, aby stihla taky vystoupit. Začíná se potit, muž je dva kroky před ní. Panika. Co teď? Co teď?
Setkají se? Co když si jí vůbec nevšiml? Líbí se mi to.
Určitě se setkají. Ona to zvládne. :-)
A co bude dál? Jsem napnutá…
Věděla, že je to špatný nápad, ale stejně si toho posledního panáka neodpustila. Markéta položila prázdnou skleničku na stůl. Polkla. Zamrkala. A celý svět se jí otočil vzhůru nohama. Padla do černé tmy.
Když se o několik hodin později probrala, nepoznávala to kolem sebe. Posadila se a snažila si rozvzpomenout na poslední vzpomínky před tím, než jí vypla hlava. „Večer jsem byla s Honzou a Matoušem v hospodě Na Růžku jako vždycky. Nic neobvyklého se nestalo. Aspoň nic, co bych si vybavila. Matouš slavil úspěšnou zkoušku, tak jsme si dali pár panáků,“ přemýšlela Markéta nahlas.
Snažila se rozkoukat kolem sebe a hledala něco povědomého, co by ji napovědělo, kde se ocitla…
Věděla, že je to špatný nápad, ale stejně si toho posledního panáka neodpustila. Markéta položila prázdnou skleničku na stůl. Polkla. Zamrkala. A celý svět se jí otočil vzhůru nohama. Padla do černé tmy.
Když se o několik hodin později probrala, nepoznávala to kolem sebe.
Posadila se a snažila si rozvzpomenout na poslední vzpomínky před tím, než jí vypla hlava. „Večer jsem byla s Honzou a Matoušem v hospodě Na Růžku jako vždycky. Nic neobvyklého se nestalo. Aspoň nic, co bych si vybavila. Matouš slavil úspěšnou zkoušku, tak jsme si dali pár panáků,“ přemýšlela Markéta nahlas.
Snažila se rozkoukat kolem sebe a hledala něco povědomého, co by ji napovědělo, kde se ocitla…
Věděl, že je to špatný nápad, ale aby tu hru nesehrál, musel by se aspoň na vteřinu zastavit a zamyslet. A na to nebyl čas. Vrazil do dveří, v hlavě plno z práce. Ještě ani nesundal boty a už to spustila “Ahoj miláčku, jak to šlo? Na sporáku máš koprovku.” Jako kolovrátek. Miláčku sem, miláčku tam. Koprovka a podívej, jak se na tebe ten andílek směje. Lezla mu krkem. Jak se furt snaží mu dělat matku, taková ubohost. Podíval se na ní a na dítě. Kruhy pod očima, zmaštěný tepláky, hubená jak koza. Každý den to samé. Pohledem přejel kuchyni, na první pohled nic. “Zase s bramborem? Nemáme chleba?” Ticho. Bude se muset poohlédnout sám. “V chlebníku je plesnivá houska”. Zarazila se, viděl, že jí úsměv zatuhl. Přesto se jí podařilo zachovat klid: “Ale miláčku, na sporáku máš koprovku. Tvoji oblíbenou. Ten chlebník vyklidím později, až budeš hlídat Viky”.
Zase hlídat. To je to poslední, na co má dneska náladu. Mlčky odešel do koupelny. “Není tu mýdlo.” Vstala, zavřela dítě do ohrádky a šla někam do spíže. Dítě začalo řvát. Už zase. “Bože, tady neni ani chvíli klid. To ji musíš nechávat pořád takhle řvát? Beztak je takhle ufňukaná, protože kolem ní furt tancuješ.” Podala mu mýdlo a odcházela zpátky do obýváku. “Máma říkala, že se nesmíš nechat tolik manipulovat. Sotva zařve, hned kolem ní tancuješ. Pak je zvyklá řvát furt.” Teď to přijde. Vyhrknou jí slzy a začne hystericky ječet, že se snaží. A že toho má dost. Že je unavená, že už to nedává. On jí klidně odpoví něco o tom, jak má jenom jedno dítě. Jak jeho máma byla na dvě děti sama a doma měli vždycky uklizeno. Jako už tolikrát. Chvíli na sebe budou křičet, pak se ona zamkne v ložnici a on půjde pryč. Nic si teď nepřál víc, než z tohohle pekla vypadnout. Jenže Věra neodpověděla. S dítětem v náručí pustila hudbu a začala tančit. “Myslíš, takhle nějak? Andílku, zamávej tátovi. Ukaž mu, jak umíme trsat.”
Vedela, že je to zlý nápad, ale už bolo neskoro.
Ráno podstúpila zákrok, z ktorého niet návratu. Teraz jej ostávalo jediné — modliť sa. Modliť sa, aby to vyšlo. Modliť sa, aby dokázala prijať, čo si sama zvolila.
Po dieťati túžila celou dušou. A túžila po ňom s ním. No chcela, aby to prišlo prirodzene. S láskou, s nádejou. Nie cez chladné prostredie kliniky.
Snažili sa… Možno mali ešte počkať. Dať tomu viac času. Viac viery.
Myslela si, že to má v sebe uzavreté. Že je zmierená. Ale realita jej to ukázala inak.
Hneď po vklade sa v nej usídlila úzkosť.
Nie strach z toho, že sa to nepodarí. To nie. Bolo to čosi iné.
Chvela sa. Cítila, že niečo nesedí. Akoby jej vlastné telo šepkalo: „Toto nie je tvoja cesta.“
Ak to vyjde… Prijme svoje dieťa s láskou?
Musí. Veď inak by predsa na umelé oplodnenie ani nešla, však?
Ale ten hlas v nej neutíchal.
V hlave jej hučalo, hruď zvierala spleť pocitov, ktorá jej bránila zhlboka sa nadýchnuť.
Je to správne? Neurobila chybu?
Veď s ľudským životom sa nehrá. A s vlastným už vôbec nie…
Moc hezký popis pocitů. Úplně se s tím umím ztotožnit.
Ďakujem :)
Věděl, že je to špatný nápad, ale stejně skousl. Chlap, se kterým byl zaseknutý v klinči, příšerně zařval a pokusil se prstem ucuknout, ale jeho zuby se mu jenom více zaryly do masa. Milan v ústech cítil železitou chuť. Těch pár lidí, kteří rvačku sledovali ze vzdálenosti několika metrů, ještě ustoupilo. Děti toho chlapa se rozplakaly. Jejich pláč vrátil Milana do reality. Povolil sevření a chlap se bleskovým skokem dostal od něj.
Najednou Milan viděl všechno dění v ostřejších barvách. Cyklisty v barevném trikotu blížící se po stezce. Pravidelné údery do míče z beachvolejbalového kurtu. A užaslý, nevěřícný výraz své ženy, která se na něj dívala jako na člověka, který je jí matně povědomý, ale zdráhá se uvěřit, že je to opravdu on. Cítil ostře zápach stojaté vody z rybníka i nasládlý pach. Krev nebo pot. Nevěděl, jestli vlastní, nebo toho chlapa. A slyšel taky blížící se sirénu. Neměl v plánu utíkat. Proč taky.
Když si od něj policisté vzali občanku, tak se ho jeden zeptal, co sakra blbnul. A Milan řekl: „Když… on mlátil toho svýho kluka, protože se mu nedařilo nasednout na kolo. Chápete? Mlátil ho, protože mu něco nešlo. Hovado.“ Policista se na něj ještě chvíli díval, jako by očekával pokračování. Když pochopil, že se ho nedočká, podíval se tázavě na Milanovu ženu. Po její tváři se kutálela slza a potom tiše, váhavě řekla: „Dneska nám došly výsledky. Manžel nemůže mít děti.“
moc hezké, ten twist na konci je super!
Věděla, že je to špatný nápad, ale vědět jí málokdy uspokojilo. Potřebovala si to ověřit.
Pokud hned teď vyběhne z domu, ještě ho zahlédne. Alespoň jeho záda. Jeho přizdisráčskou chůzi, která jí kdysi připadala tak kjůt. Pff kdysi…
Jenže teď je teď!, prober se už sakra. Přece už ses rozhodla, musíš v tom být pevná a necuknout. Nejseš žádná blbá onuce.
Jo jasně, už jsem se rozhodla a všechno to na něj vysypala. A tak to zůstane, už za ním nepolezu.
Přistihla se, jak sama sobě souhlasně přikyvuje.
A ve stejném okamžiku periferně zachytí, jak její upocená ruka svírá klíče od bytu, nohy se neurvale soukají do tenisek a sleduje a její tělo ji vláčí maratonským tempem ze schodů, aby toho ubožáka ještě jednou mohla obejmout.
Věděla, že je to špatný nápad, ale kdysi někde slyšela moudro, že je lepší udělat cokoliv než neudělat nic. A tak to udělala. Hned v první vteřině jí bylo jasné, že nebylo moudré držet se cizích mouder, a že v tomto případě by bylo bývalo nejlepší neudělat nic. Jenže už to nejde zastavit, teď už musí tuhle hru dohrát až do konce. Vlak se skřípěním prudce zastavil a zakymácel se ze strany na stranu. Batohy a kufry se z horních přihrádek sesypaly na hlavy a do klínů cestujících. Ti, co spali, nechápavě otevírali oči a zmateně se rozhlíželi, ti, co tupě čučeli do mobilů, konečně zvedli hlavy a nebyli zmatenější o nic méně. Co je? Přejeli jsme někoho? Si dělají prdel? No jo, ty naše dráhy….. Je v tomhle vagonu někdo, kdo si všiml, co předcházelo? Má tady vůbec někdo ponětí o tom, co za zaprášeným sklem zahlédla? A postřehl někdo, že opustila své místo a bez velkého přemýšlení zatáhla za tu magickou páčku s nápisem Zneužití se trestá. Zdá se, že ne. Zatím může být v klidu. Nevědí, že to byla ona. Nikdo netuší, že celá tahle situace vznikla kvůli ní. Třeba to ani nebyl on. Ba ne, poznala ho okamžitě a to, co i přes vcelku rychlou jízdu stihla zahlédnout jí nedávalo důvod pochybovat. Viděla na železničním přejezdu auto s nápadným barevným nápisem a za volantem seděl on.
líbí se tenhle nápad, mohlo se jí zdát, že “ho” vidí, mohl to být jen duch nebo taky živý muž, který ji opustil, přesto však nedokázala přihlížet, jak se vlak v plné rychlosti řítí na auto, zaklíněné na přejezdu
Věděla, že je to špatný nápad, ale už to nešlo vzít zpátky. Jak by vypadala ve škole s hlavou červenou jenom napůl? To ne, musela pokračovat. S mobilem v jedné ruce a holicím strojkem v druhé nakonec odložila strojek a poslala SOS do *3.B Queens*. Snad některá z holek bude mít čas a/nebo radu, říkala si. Ne že by to bylo poprvé, co si Karolína barví vlasy sama, ale je to poprvé co si koupila malinko jiný odstín – a ta barva se jí zdá značně podezřelá.
Obrazovka se rozsvítila téměř okamžitě. Alena posílá -hlavně to nežehli- gif z Bridget Jones (díky za nic) a Martina píše „seriously, hlavně to nehol (sama)“. A pak Jitka, která přijde „za deset minut podle autobusu, klidně barvi dál a spravím ti to až dorazím“ (díky bohu).
Spolu vlasy dobarvily rovnoměrně, ale vymytí a vysušení potvrdilo Karolínino podezření. Ta barva byla úplně černá, a tudíž úplně špatně. Takhle nemůžu nikam, zoufala si Karolína, zatímco Jitka se snažila přijít na pozitiva. „Já vidím, jak se díváš na ten holicí strojek,“ nadhodila nakonec, „ale nic se holit nebude, prostě budeš mít chvíli černé vlasy a hotovo. Už jsem poslala fotku holkám a myslí si, že to vypadá ok.“ „Nemůžu předstírat, že jsem nemocná, než se to vymyje?“ „Tři měsíce? To těžko. Zbylo ti něco?“
Druhý den se všechny čtyři Queens objevily ve škole s černými vlasy. Karolínu to trochu mrzelo, není to nefér, že Alena vypadá s černými vlasy fantasticky a „možná to bude nosit častěji“?! Ale hlavní je, že jediný, kdo musel vysvětlovat, proč byla v krabičce se jménem kaštanová ve skutečnosti barva havraní, byla prodavačka v DM. Ta se navíc za chybu omluvila a vrátila Karolíně peníze. A jak s ostatními Queens popíjela ice latte v pauze před odpoledkou o týden později, říkala si, že mít zadarmo barvu je sice parádní, ale mít takovéhle kamarádky, to je k nezaplacení.
Pěkná příhoda – skoro jako ze života ;)
Věděl, že je to špatný nápad, ale udělal to. Přestal tleskat. Už nemohl pokračovat, ruce měl oteklé, sako propocené a motala se mu hlava. Aplaus trval zatím pouze 12 minut, posledních 5 zoufale pozoroval otevřenou sodovku před sebou.
“Soudruhu,” ozvalo se v nesnesitelném šumění rukou od vedle. “Soudruhu, neblázněte.”
Všiml si, že si všimli.
Dva strážní si začali něco šeptat a pokoutně ho pozorovali. Ten hubenější nervózně svíral pažbu.
Vedle se ozvala tupá rána a řinčení skla. Někdo zkolaboval. Lidé tleskali dál.
On už ale nemohl, napil se vody a sedl si. Rezignoval. Člověk v černém obleku s rudou kravatou na něj ukázal a hubeňour se vydal jeho směrem. Samopal si hodil přes záda.
Člověka z vedlejší řady už odtáhli. Zůstala po něm krvavá šmouha na koberci.
“Pojďte se mnou.”
Beze slova si stoupnul, kouknul mu do očí. Viděl strach, nejistotu, pohled dítěte.
Kráčeli po krvavé čáře. Na chodbě už čekal zástup odpadlíků. Krev mizela u výtahu. Sál pořád burácel potleskem. Báli se přestat.
“Víte, čeho jste se dopustili, soudruzi?”
Všichni mlčeli.
“Je neomluvitelné přestat aplaudovat člověku, který dal naší socialistické společnosti přítomnost a budoucnost. Jak se, vy hovada, dovolujete opovrhovat našim soudruhem vůdcem?”
Sáhl si do kapsy saka. Ozbrojenec k němu okamžitě přiskočil. Chytil mu ruku. Vzal členskou kartičku a roztrhl ji.
Zvednutá pažba. Tma.
Tak tohle teda pěkně graduje!
Wow, to je super!
super, tam muselo být pěkně “dusno”
Věděla, že je to špatný nápad, oslovit ho, ale stejně to udělala. Nemohla si pomoct. Stál tam na zastávce, celý oblečený v černé kůži, na rukou měl rukavice bez prstů a na obličeji tetování. A přesto z něj vyzařovala mírnost a laskavost. Ten kontrast ji přitahoval. Musela ho oslovit a zjistit, jaký ve skutečnosti je.
Zapovídali se tak, že přejela svoji zastávku a přišla do práce pozdě. Na konečné si vyměnili telefonní čísla a ona pak místo toho, aby řešila cílení marketingové kampaně, celý den přemýšlela, kdy mu má zavolat, jestli se znovu uvidí, jestli není blbý mu volat hned večer po práci, co všechno mu chce říct…
Tohle by opravdu mohl být start něčeho většího ;)
Věděla, že je to špatný nápad, ale udělat to musela. A přece se říká, že každý příběh, co za něco stojí, začíná špatným nápadem, no ne? Snažila se samu sebe uklidnit, ale na splašeně bušící srdce to mělo jen pramalý vliv.
Jestli to někdo zjistí, čeká ji řádná spousta problémů, ale v tuto chvíli jiné východisko neviděla. A navíc, pokud se jí to podaří, pomůže tak mnoha dalším, kteří by mohli být v podobné situaci.
Věděl(a), že je to špatný nápad, ale nedokázala tomu v tu chvíli odolat.
Ale teď, když je po všem, by se raději neviděla. Nesmí to teď vzdát. Pokud by teď utekla a nezkusila poslední věc, která ji napadla, nemohla by se tu už nikdy ukázat, musela by se odstěhovat a to nejlépe do jiné vesmírné dimenze. Takže všude kolem ní teď ležely hromady odpadků. Původně voňavá barevná zahrada její babičky se teď topila v těch odporných kelímcích od jogurtů, barevných igeliťácích, haldách novin a časopisů. Vrcholem byly slupky od banánů, které namísto v kompostéru skončily na keřích. Říkala jim, že vyvážet dvě obrovské popelnice přes zahradu není úplně dobrý nápad. Jenže pak někdo prohlásil: „Neblbni, bude sranda. Zahrada je daleko od silnice, popelnice nejsou tak velké. Jen to trochu vyletí. Pak se to uklidí.“ A tak kývla. Dotáhli popelnice na zahradu a pak Jozka vyndal takové malinké petardy. Všichni se vlastně najednou těšili na ten rambajs, který nastane. A nastal. Malá petardička zapříčinila přelet popelnic přes zahradu. Popelnice vypadaly jako dvě rakety, které špatně odstartovaly a cestou vyhazují náklad a cestující. V jejich případě odpadky. Bylo to neskutečné. A v tom to přišlo. Zpoza vedlejší chalupy vykoukl soused, který zděšeně celou situaci sledoval. Nejprve nevěděl, jestli se má bát, aby něco nevzplálo, nebo jim má vynadat, nebo se smát. Nakonec se rozhodl. „Vy hažarti, co to tady děláte? Vždyť jste to tady mohli podpálit? Koukejte to tady dát do pořádku, než se babi vrátí z města!!!“ Jenomže hažarti, jak je hezky nazval, se lekli, dostali strach, že je pozná. A tak utekli. Nechali ji tam samotnou a ona teď usilovně přemýšlela, jak to zvládne, aby babi nezklamala. Sama to nezvládne. A tak si dodala odvahy a šla zkusit jedinou a poslední věc, která jí momentálně zbývala. Měla hrozný strach. Ale neměla na výběr. „Dobrý den, já se omlouvám, vím, že jsme to zvorali. Ale… Nemohli by i vaši kluci pomoct to uklidit? Já už bych babi nemohla na oči. Prosím.“ Strašně ale strašně se styděla. Ale pan soused, i když hartusil, kluky zavolal. Byli na to tedy čtyři. Nakonec měla štěstí. Než se babi vrátila domů, zahrada vypadala jako dříve a popelnice byly vyvezené.
Zajímavá situace – dokázal jsem si to představit a mám radost, že to dobře dopadlo (a že i soused je jen člověk). ;)
Vedela, že je to zlý nápad, ale predsa otvorila počítač a začala písať text. Ruky sa jej chveli a veľmi sa bála, že to nebude vedieť dokončiť. V hlave sa jej hmírili pojašené myšlienky a ona sa im snažila ubrániť, ale na ten včerajšok nevedela zabudnúť. “Ten včerajšok”, povedala si. “Do teraz sa mi srdce chveje a je mi z toho úplne zle”. Na chvíľu položila ruky vedľa počítača a hľadela na vysvietený displej. Pred očami sa jej začali hmíriť svetielka a jej začalo byť mdlo.”Čo sa to so mnou deje?” povedala si. Začala si na ten včerajšok spomínať. S Martinom boli na večeri no on bol veľmi divný. Nevedela si totiž vysvetliť jeho správanie. Nakonci, keď sa rozlučili, jej do ucha pošepkal niečo, čo ju zamrazilo. Ďalek si spomínala na víno. Na biele víno, ktoré malo , dochuť praženej mandle. Zvláštne, povedala si. Také zvláštne, že mi je teraz zle. Pred očami sa jej zotmelo. “Je to ten jed? spýtala sa samej seba, alebo hysteria”?
Začula klopanie na dvere. Srdce jej podskočilo. Avšak jej oči ju už dávno zradili. Hovorí sa, že hysterický záchvat môže priviesť dočasnú slepotu. “Martin?!”skrýkla. Hlas sa je však veľmi triasol. Ovládol ju strach. “Martin, si to ty?: Ozvala sa ešte raz. No klopanie neutíchalo, skôr zintenzívnelo. Bolo také silné, že jej to pripomenulo vŕtačku, ktorá jej robí dieru do hlavy. Nebola si však istá, či je to halucinácia alebo realita. Snažila sa dostať k dverám, ale tie veľmi ťažko našla. Kľučka sa jej akoby prešmykla pomedzi trsty. Tie však už prestávala ovládať. Dých jej oťažel a strácala pôdu pod nohami. Myslela len na to, prečo práve na ich výročie?
Drama funguje ;)
Věděl, že je to špatný nápad, ale přesto dveře otevřel.
Zrezivělé panty zasténaly jako varování a ozvěna se rozléhala chodbou. Prach tančil v bledém měsíčním světle, které dovnitř pronikalo otevřenými dveřmi a protínalo dřevěnou podlahu. Dům byl opuštěný už více než deset let. Nebo se to alespoň říkalo.
Vstoupil dovnitř.
Vzduch byl hustý jako dýchání přes mokrý hadr – a páchl něčím mezi plísní a vzpomínkou. Baterka, kterou svíral víc, než by bylo nutné, jednou zablikala a pak se ustálila, když s ní přejel po stěnách. Tapety se loupaly jako stará kůže. Na zemi ležel rozbitý rámeček s obrazem, sklo se roztříštilo.
Nevěděl přesně, proč sem přišel. Možná proto, aby si něco dokázal. Možná kvůli té výzvě. Možná proto, že v hloubi duše část jeho já chtěla, aby příběhy vyprávěné po městě byly pravdivé.
Druhé patro. Tam Jana zmizela.
Pomalu stoupal vzhůru, každý krok skřípal jako výkřik. Když došel na schodiště, světlo baterky zhaslo. Úplná tma.
Nestačil ani zaklít, než uslyšel dýchání. Ne jeho. Za ním.
Otočil se. Nic.
Pak se ozval šepot. Přímo do ucha.
„Vrátil ses.“
Jeho výkřik utichl ještě než se mu vydral z úst.
Asi by mě zajímalo, kdo to byl… ;)
Líbí se mi přirovnání v tomhle začátku příběhu :-)
Mně taky!
Úplně mě zamrazilo !
Věděl, že je to špatný nápad, ale nemohl si pomoct. Bylo to silnější než on. Ta chvíle, kdy bral do ruky sirky, pomalu otvíral krabičku a pln vzrušení vytáhl malý dřevěný špalíček… V duchu to přirovnával k milování se ženou, ale tohle ho vzrušovalo mnohem víc.
Než se sirkou křísnul o škrtátko, trochu ji polaskal prsty, vnímal drsný a zároveň hladký povrch dřeva. Neodolal a přivoněl. Ucítil smrkové dřevo, dokonce si na chvíli představil strom, z kterého dřevo pocházelo. Zavrtěl hlavou nad svou pošetilostí a poručil si soustředit se. Naučeným pohybem máchnul rukou, objevil se plamínek a do nosu ho zaštípala síra. Díval se, jak plamínek pomalu hoří, jak přechází ze žlutočervené do modrozelené, a pak ho něžně sfouknul, chvíli předtím, než mu dohořel až ke kůži. První sirku si vždy nechával pro sebe.
Pozorně se rozhlédl okolo sebe, ale kromě něj na střeše nikdo nebyl. Dělníci odešli domů už před několika hodinami. Spokojeně se usmál. Všechno šlo podle plánu. Zapálil další sirku, a pomalu ji přiložil k hromádce papíru a odřezků dřeva. Připravil ji tak, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda.
Hranička vzplála téměř okamžitě. Počkal, až se rozhoří, ještě jednou polaskal oheň pohledem, a pak už jen rychle utíkal. Chtěl být na zemi dřív, než bude střecha v plamenech.
Stihnul to jen tak tak, dole už se začínaly sjíždět první hasičské jednotky. Tohle jen tak neuhasí, ušklíbl se, dobře proschlé dřevo hoří rychle. A na Národní divadlo bylo vybráno to nejlepší.
Ach, tak takhle nějak to tehdy bylo! ;)
Moc se mi líbí ten originální nápad!
Obdivuji detailní popis obyčejného škrtnutí zápalkou. A konec mi přijde skvělý, nečekaný, krátký a při tom vše vysvětlující. Klobouk dolů.
Věděl, že je to špatný nápad, ale stále mu v hlavě zněla ta slova, ta věta , to není tvůj táta.
Ten význam se snažil pochopit, ten význam pro sebe, kluka který si posledních deset let myslel, že dělá správné kroky v souladu s rodinou.
Seděl v té kancelářské židli, kam těžce dosedl po vyslechnutí té nejhorší věty, kterou kdy slyšel, od oznámení, že táta umřel.
Věděl, že ta věta všechno mění, že už nic a nikdy nebude jako dřív, uvnitř měl prázdno, .
Po hodině naprosté bezmoci a prázdnoty, když se zvedl ze židle a vyšel ze své kanceláře do kuchyňky pro kafe, si to uvědomil.
Najde ten začátek, kdo a kde je jeho otec.
Odpoví si sám sobě por svůj klid a pro to aby se zbavil toho vnitřního tlaku z bezmoci nad tou falší a surovostí, kterou ucítil z těch slov své matky, to není a nebyl tvůj táta.
Věděl, že horší to už být nemůže, ten pocit vyčlenění a samoty, že ze sebe dostane jen pravdou, o tom, kdo vlastně je on sám, když tohle nebyl jeho otec.
Věděl, že špatný nápad to je a bude jen , když tu pravdu nezjistí.
Zůstal ten pocit svíravé bolesti ze zrady, za kterou tuhle větu, ta , slova matky považuje, když zavíral dveře své kanceláře, ale uvědomil si, že má cíl.
Nevěděl co se dozví, ale už věděl, kde začne pátrat.
To tajemství, které má být odhaleno, funguje.
Moc se mi líbí to vnitřní napětí. Jediné, co mě trochu ruší při čtení, je až moc ukazovacích zájmen.
Věděla, že je to špatný nápad, přesto baterku rozsvítila. V jejím kuželu se kromě poletujícího prachu objevilo i něco obrovského a černého. Že je to obrovské spíše vytušila, protože baterka osvětlovala něco jako dva prsty se zahnutými drápy. Zhasla a roztřásla se. V nastalém tichu se to něco hnulo. Vyloudilo to zvuk podobný šepotu tisíce uvězněných duší. Přikrčila se a vycenila bílé tesáky. Zadarmo ji nikdo nedostane. Ztuhlá, když se o ni otřelo něco jemného a teplého. A pak, jakoby přímo zevnitř její hlavy, se ozvalo: “Neboj se, vlčí dítě. Vítej doma…”
Ten zvrat na konci je super!
Jonáš Hirsch odnaproti
Věděl jsem, že je to špatný nápad, ale stejně jsem se rozhodl podat mu pomocnou ruku.
Jmenoval se Jonáš. Nevím přesně, kolik mu bylo let, asi osm. Vlasy měl sčesané na levou stranu, nosil hnědý vytahaný svetřík a trochu koktal, ale byl hodný a slušně vychovaný. Znal jsem ho od jeho otce – svého přítele Samuela Hirsche, lékaře, jakým jsem byl i já. Jenomže Jonáš se svým otcem, matkou a mladší sestřičkou nebyli podle zákona lidé. Museli nosit žlutou šesticípou hvězdu, aby je Němci dokázali odlišit od ostatních. Byli totiž Židé. Můj otec pocházel z Německa, takže jsem si mohl zažádat o německé občanství. Neudělal jsem to, protože zásadně nesouhlasím s jejich ideologií. Jednoduše nemůžu skousnout, jak se chovají k nevinným lidem.
Hirschovi bydlí v prvním patře stejného činžáku jako já. Proto jsem se o jejich předvolání k transportu dozvěděl první. „Prosím, pomoz mi. Zítra v poledne někam jedeme, jenomže nevím kam, na jak dlouho a… jestli se vůbec vrátíme. Vím, že to, co po tobě chci, je nebezpečné, a můžeš vždycky říct ne. Ale nevíš o někom, u koho bych mohl nechat Jonáše?“ Rozhlédnu se kolem, jestli nás nikdo nesleduje. Chodba však zůstává tichá. „Zítra v osm ráno přijď ke mně. S klukem. Nějak to vyřeším,“ slíbím mu. Potom se beze slova rozejdeme, přesto si povšimnu vděčného pohledu, jenž mi věnuje, než za sebou zabouchne dveře.
Nazítří ráno zaklepe Jonáš. Nemá v ruce žádné zavazadlo, vypadalo by to podezřele. Rychle ho vtáhnu dovnitř a zavřu dveře. Ani ho nepozdravím a už se ptám: „Chlapče, znáš pohádku O sedmi kůzlátkách?“ Zná, pokývne hlavou. „Dobře. Takže, musíš dodržovat všechno, co ti teď řeknu, nebo si pro tebe přijde vlk. Ne, vlci, bude jich víc a ublíží ti. To znamená, že musíš pořádně poslouchat, chápeš?“ Jonáš se zatváří opravdu vystrašeně. Nechci ho děsit, ovšem kdyby nás odhalilo gestapo, utnuli by nám tipec. Vlastně by stačil i ochotný udavač v podobě paní Blažkové žijící nade mnou.
„Ráno se probudíš a já nebudu doma. Snídaně bude ležet na tvém nočním stolku. Ale důležitější je, abys nevstával. Máš zákaz vstát z postele. Pokud vstaneš, uslyší tě… vlci. Taky nemůžeš pouštět vodu. Nechoď ani na záchod. Chovej se tiše, nechám ti tu knihu. Kdybych se nevrátil do západu slunce, vezmeš si z šuplíku peníze a utečeš oknem. Jasné?“ „A… ano, p…pane,“ pípne kluk a je na něm vidět touha se vypařit. Ocitl se na cizím místě, sám, bez rodiny. Jeho situace je tak nepochopitelná a smutná! A on ji zvládá opravdu dobře. Pohladím ho po hlavě. „Ale když to budeš dodržovat, nic se ti nestane,“ dodám. Téhož dne jsem požádal o německé občanství. Proč? No, žádného správného nacistu nikdo nepodezřívá, že má v bytě „podčlověka…“
Dny plynulý a Jonáš se celou dobu choval ukázkově. Vždycky čekal v posteli, přestože byl mnohdy hladový. Nestěžoval si, neptal se, kdy půjde domů. Já ve své roli tak úspěšný nebyl. Nedařilo se mi sehnat nikoho, kdo by hocha ukryl, dokonce jsem se ani nespojil s místním odbojem. Postupem času jsem se smířil s tím, že se mnou Jonáš zůstane do konce. Spojenci vítězili na všech frontách, Sověti byli čím dál tím blíž. Stačilo jen počkat.
Dvacátého osmého dubna. Na ten den do smrti nezapomenu. Po návratu z práce zela Jonášova postel prázdnotou. Stáhlo se mi hrdlo, chtěl jsem zavolat jeho jméno. Projdu všechny místnosti a ejhle! V kuchyni sedí Jonáš, oblečený s rohlíkem v ruce. „Cos to sakra provedl!? Proč nejsi v posteli?! Zapomněls na naši domluvu?!“ soptím. On zachová klid: „By… byli tady ta… takoví pánové. Zvonili a já se na ně po…po…podíval kukátkem. N…nebyli to vlci, tak jsem ote…otevřel.“ „A co tu chtěli?“ „P…ptali se, je…jestli tu neb…nebydlíte. Já řek, že ano.“ Víc nestačí povědět. Přeruší ho rány na dveře.
„Jonáši! Vezmi si ty peníze a zmiz! Dělej, ať už tu nejsi!“ Jonáš přikývne, vezme si z šuplíku dva tisíce protektorátních korun. Pak ladně proskočí otevřeným oknem. Rány mezitím zesílily. To snad není možné, oni ty dveře vyrazí! Vydám se k nim, ale nestihnu to. Dřevěná deska se válí na podlaze mezi mojí obuví a oblečením, které strhla klika z věšáku. V široké díře stojí dva gestapáci, na tváři mají široké kruté úsměvy.
„Dobrý den, pane Heinere! Máme na vás pár otázek…“
Potom mě zajali a odvezli do lágru v Buchenwaldu. Tam čekám na vysvobození doteď, vím, že rudá armáda je blízko. Jonáš je doufám někde v lesích, snad ho nechytli. A co se mě týče, ničeho nelituji. Udělal bych to znova. Přece jsem říkal, že nepřekousnu tu nespravedlnost. Pořád to platí. Jen už nemám jak bojovat…
Tleskám, jak jste se rozepsala. Jinak je to silný příběh…
No…dnes, musím říct, jsem neměla moc kreativní večer a tak tuto scénku za vrchol svého psaní bohužel opravdu nepovažuji… ale tak špatné to snad není…
(Jestli tu někdo četl Skleněný trůn, tak se mu hluboce omlouvám, jsem si vědoma velmi výrazné inspirace…)
~~
Věděl, že je to špatný nápad, ale nic jiného mu nezbývalo. Rytíř Fenrys z Cardolanu měl jediný úkol – nějak spustit, nebo se prostě zbavit toho obrovského proklatého řetězu, který visel nad Zátokou pirátů a každé lodi, která by se pokusila proplout, by zlomil stěžeň a tím jí to znemožnil.
Fenrys věděl, že na tom, zda to stihne včas, závisí jeho přežití i přežití všech jeho přátel, kteří teď někde dole ve městě bojují proti děsivé přesile a co nevidět se rozběhnou k lodi. Pokud v tu chvíli bude řetěz stále nad vodou, jsou všichni ztracení.
Jenže Fenrysův původní plán prostě použít spouštěcí mechanismus u strážní věže byl nyní zmařen.
Zatímco ho několik pirátů zdržovalo bojem, jiný vyřadil páku z provozu. Fenrys se jich všech záhy zbavil, ale zařízení už neměl šanci použít.
Musel to tedy vymyslet jinak a jeden nápad měl. Jenže už teď věděl, že ho ten nápad bude pravděpodobně stát život.
Spěšně se ohlédl a viděl, že Tern, Anathar a Torell už běží po cestě z města, Elide a Rhianna hned za nimi, ovšem s další tlupou pirátů v patách.
Už nebyl čas váhat.
Fenrys se naposled podíval na svou malou sestřičku Elide a jen doufal, že ví, jak moc ji miluje. A potom se vrhl ke katapultu před strážnicí a vší silou se do něj opřel, aby ho namířil na řetěz nad Zátokou.
Naštěstí se mu to podařilo a právě když už byli jeho přátelé téměř u lodi, vylétl do vzduchu veliký kámen a ozval se příšerný zvuk, jak narazil do řetězu takovou silou, že vzápětí s ještě horším zvukem obrovské množství kovu a oceli dopadlo na vodní hladinu.
Jenže řetěz se pouhým nárazem kamene opravdu nepřetrhl. Spadl proto, že ho síla letící těžké hmoty doslova vyrvala z kořenů. Ty se však nacházely na oné věži, před níž stál Fenrys a jež se právě zhroutila. Rozlétla se na dalších mnoho kusů kamene a on padal a věděl, že dopad o nějakých deset metrů níž na skálu nemůže přežít…
Není to vůbec špatné, je to napínavé ;)
Věděla, že to je špatný nápad, ale proč ne?
Proč to nerisknout?
PROČ NE??
Vždycky bývala odvážná holka. S věčně odřenými koleny a nudlí u nosu. Není přece čas hledat kapesník, když je svět plný dobrodružství! Každá bříza zvala k tomu, aby na ni vyšplhala. Co na tom, že pak spadla ze tří metrů? Kromě vyraženýho dechu se přece zase tak moc nestalo. Každá třešeň u sousedů přes plot nabízela lákavě svoje plody. Jo, krást se nemá, ale oni jsou tak sladký, tvrdý, ve tvaru srdce. Když do nich kousneš, vyflusneš pecku, nemůžeš přestat. Že zavolají policajty? Ať to zkusí! Narvala si břicho k prasknutí a zdrhla. Tentokrát to bylo o fous! To by byl zase zarach! Toulala se s kamarádkami do tmy a když máma volala, ať jde domů, smlouvala. Ještě je čas. Ostatní jsou taky venku. Pihovatá tvář, chytré modré oči a úsměv od ucha k uchu. Divoška, co snila o tom, jaké to bude, být dospělá.
Život ji obrousil. Jako diamant. Se slušností sobě vlastní by její mamka nikdy neřekla, že za to mohou ty její sračky, do kterých se zas a znova neohroženě po těch třicet let pouštěla. Kulisy se změnily. Už to nebyly stromy, co je potřeba zdolat. Nebezpečí nebylo tak prvoplánově zřetelné. Skrývalo se ve slibech, představách, náznacích, mužské náruči. Kariéře, o kterou ve skutečnosti nikdy nestála. V cestách po světě, poznávání jiných kultur. V síle peněz, které uměla vydělat. Hlavně nepřijít o svou nezávislost. O svobodu. O dobrodružství. Nesnila. Své sny zkrátka žila. Cítila se někdy osamělá? Mockrát. Stálo jí to za to? Dítě přece vychovala i tak! Stejně jako sebe ji vedla k nezávislosti a vlastním názorům. Ale zároveň, na místě všem lidem vzdáleném, v tom nejzazším kousku jejího srdce odjakživa dřímala touha. Touha podvolit se. Oddat se. Schoulit se do klubíčka a nechat se jen tak vést. Důvěřovat. Měkkost a ženskost. Poloha, kterou doposud neměla odvahu ukázat. Ani sama sobě. Uběhla celá věčnost…
A teď tu stojí. Rudé nehty jakoby byly vzpomínkou na vlastní staré já. Pozorovala své prsty, jak jsou propletené s jeho. Žlutý diamant házel odlesky, vždycky si takový přála. V zrcadle pozorovala hedvábí obepínající její tělo, které by mohlo vyprávět příběhy. Za zády špalír příbuzných, před sebou stůl s koženými deskami a ručním papírem čekajícím na to, jaké příjmení zvolí.
Věděla, že to je špatný nápad? …..
Hezky se to vyvíjí, pěkně vykreslená postava
Věděla že je to špatný nápad, ale její kamarádka Iris přece vždycky říkávala, že právě tyhle spontánní nápady, které se zdají být úplně šílené jsou tím, co člověka vždycky dokáže posunout dál. To, co už ale nedomyslala bylo, že Iris skončila pod zemí právě kvůli jednomu z takových svých nápadů.
Jenže teď už bylo pozdě na to cokoliv udělat. Na pódiu se ocitla rychleji než si stihla v hlavě srovnat všechny pro a proti. Ne že by jí teda tohle mělo zabít, to ne, ale její silně introvertní povaha momentálně trpěla rozhodnutím, které udělalo její extrovertní já před několika vteřinami. Extrovertní já, které se objeví vždy tak na maličký, nepolapitelný okamžik a napáchá mnohem víc škody, než užitku. Jakoby to byla Iris, která se vždycky na vteřinu promítne do její duše…
Iris to jistě zvládne! ;)
Věděl(a), že je to špatný nápad, ale…musí si už vybrat. Ta nerozhodnost už je zničující. Musí najít řešení a to co nejdříve. Už dlouho o tom jen přemýšlela, ale teď se musí rozhodnout. Odejít od manžela nebo zůstat? Rozhodnutí to není jednoduché. Manžel ztělesňuje pohodlí, které ale nudí. Odchod je dobrodružstvím, které nikdy nezažila. Ta touha po neznámém je silná. Jenže je tu problém, díky kterému váhá. Je to nejistota a strach z neznámého. Podaří se jí to překonat? Nejedná se jen o pouhý rozmar? Neví, bezradnost už je zničující, tak se musí rozhodnout a i když tuší, že konečné rozhodnutí nebude správné, chce si už vybrat. Jenže co?
Rozhodování je skvělý prvek pro budování napětí.
Vedela, že je to hrozný nápad, ale nedokázala zabrániť svojmu nutkaniu urobiť to. Strčiť kľúčik do zámku, hoci už viac doň nepatrí. Len tak, náhodou. Aj keď vedela, že tieto dvere už pre ňu nikdy nebudú otvorené. Kľúčik márne tancoval v zámku. Patril inde rovnako ako ona. Napriek tomu to však nechcela vzdať. Kedysi poznala celý interiér toho bytu, teraz na ňu len zlovestne zazerajú dvere a rohožka pod nohami sa jej vysmieva slovami: Dovidenia. Ešte na chvíľu pred nimi počká, ešte minútu chce veriť, že tu patrí. Ešte na moment chce snívať, že sa nič nestalo, že stále je tou, ktorá sa môže dotýkať kľučky dverí z oboch strán…
Moc pěkná scéna – pomalá a intimní!
Věděl jsem, že je to špatný nápad, ale už jsem se rozhodl. Něčemu si ji. Nechci ji. A vlastně…ani ji neznám. Viděli jsme se naposledy jako malé děti.
Ťuk… ťuk…
Ozvalo se zaklepání.
“Dále,” řekl jsem a otočil se ke dveřím a ty se otevřeli.
Máma. Už zase. Určitě se přišla ptát, jestli jsem připravený.
“Všichni už čekají,” řekla, “můžeme jít?”
Otočil jsem se zpátky k oknu.
“Chci ještě pět minut,” řekl jsem.
“Už si měl času dost,” přišla ke mně a položila mi ruku na rameno.
“Sakra, mám snad nárok na pět minut,” vyštěkl jsem.
“Čeká mě celý zbytek života s člověkem, kterého nechci. Snad mám nárok ještě na pět minut o samotě,” dodal jsem a snaží se působit klidně.
V kapse zavibroval telefón. Nenápadně jsem ho vytáhl a podíval se.
VŠE PŘIPRAVENO!
Máma si povzdechla a odešla. Nastala moje chvíle.
Teď, nebo nikdy.
Otevřel jsem okno q vyhlédl ven. Naštěstí nikdo nebyl v dohledu a já měl volnou cestu. Prolezl jsem oknem ven a utíkal.
Co bude dál? Nevím.
Budou mě hledat? Asi jo.
Ale získal jsem čas. Čas na to poznat pravou lásku ať to stojí cokoli.
……
Krásný večer. Omluvte prosím moje chyby, ale snad jich tam moc nebude.
Držím mu palce! ;)
P. S. Překlepů je tam dost, ale to nám v tuto chvíli tolik nevadí.
Věděla že je to špatný, hodně špatný nápad. Byla si tím jistá až do hloubky svojí duše, stejně jako si byla jistá každou odpovědí v testu, který psala ani ne před dvěmi hodinami. Sakra, ale co zbývá? Vteřinu zamrzla v pohybu, její druhé já uvnitř mysli zběsile procházelo všechna možná řešení, všechny jiné nápady, cokoliv lepšího. Jenže nic nepřesvědčilo její svírající se břicho a nic nepřebilo hnusný, uleptaný strach. Nechala tedy volně klesnout ruku ve které držela svůj mobil, černající obrazovka hladce spolykala vyťukaná čísla. Nadechla se a udělala dva kroky zpět. Očima se vpíjela do lidského těla, zhrouceného před ní v trávě. Hromada masa a kostí, opakovala svému vnitřnímu já, které pořád křičelo že před ní leží zabitý člověk. Ne, hromada svalů a tuku, obepínající kosti a zavři už hubu.
Nikdo nepozná, že tady byla, ne?
Nikdo na to nepřijde, ani policie, až někdy dorazí.
Skoro ani nesešla z cesty, zastavila se dost daleko od… něho. Ne, nikdo to nemůže zjistit. Ale stejně, je to tak špatné, tak strašně zlé.
Ne, není. Hromada masa a kostí, té už je jedno, jestli jí najdou teď, anebo za pár hodin.
Silná scéna. Tohle jistě vzbuzuje čtenářskou zvědavost… ;)
Dobrý den,
také bych Vás ráda poprosila o zpětnou vazbu k danému cvičení. Děkuji. :-)
Věděl, že je to špatný nápad, ale už se rozhodl. Udělá to dnes, už nemá důvod čekat. Thomas stál na parkovišti před nemocnicí, zády opřený o dveře svého auta, slunce se mu opíralo do očí a teplý letní vítr mu čechral vlasy. Nezaujatě sledoval všední ruch, který se tu odehrával. Cítil se klidný, překvapilo ho to, teď už totiž neznal nic jiného než bolest a prázdnotu. Na malý okamžik zavřel oči a na tváři se mu objevil bolestný úsměv. Vydržte ještě malou chvíli a opět se uvidíme. Slibuji! Znovu otevřel oči a pomalu vydechl. Dnes žádné pochybnosti, jen jasný plán. Znal ho dobře posledních pár týdnů totiž nemyslel na nic jiného.
Narovnal se, otevřel dveře auta a z přihrádky u spolujezdce vytáhl zbraň. Opatrně si ji zastrčil za kalhoty a ujistil se, že si ji nikdo další nevšimne. Z kapsy vytáhl svůj telefon, vypnul ho a schoval ho dovnitř. Přihrádka se zaklapla s tlumeným cvaknutím. Zamkl auto a vydal se k hlavnímu vchodu. Minul muže na invalidním vozíku a vstoupil do klimatizované budovy. Nezastavoval se, přesně věděl, kam má jít. Pokračoval přes vestibul dlouhou chodbou až výtahům. Čím více se blížil, tím více byl ve vzduchu patrný pach dezinfekce. Zmáčkl tlačítko výtahu a čekal. Všechno okolo bylo v pohybu, ale nikdo mu nevěnoval víc než letmý pohled. Tak jak předpokládal. Ozvalo se cinknutí, výtah byl tady. Nastoupil a zmáčkl sedmé patro. Dveře se začaly zavírat, ale na poslední chvíli se v nich objevila něčí ruka a opět se otevřely.
Do výtahu vstoupil doktor. Podíval se na panel pozvedl svou ruku, ale opět ji spustil, když si všiml, že patro, kde chtěl vystoupit je už zvoleno. Dobrý den. Řekl s úsměvem na tváři. Thomasův pohled ztvrdl. Nebyl to jen náhodný zaměstnanec, on byl důvod jeho přítomnosti. Dobrý den. Odpověděl pevným hlasem a podíval se mu přímo do očí, jako by v nich hledal jakýkoliv náznak, toho že ho poznal. Nepoznal. Výtah se dal do pohybu. Tohle mění plán. Nevadí. Thomas ho očekával ve své kanceláři, ale předpokládal, že právě tam má namířeno. Mohl to udělat tady. Mohl vytáhnout zbraň a vypálit smrtící střelu. Nic víc, nic míň. Tak jednoduché to bylo. Jenomže on chtěl hrát hru, chtěl, aby ho poznal, chtěl vidět strach a výčitky v jeho očích v okamžiku kdy mu dojde pravý důvod toho proč je tady.
Sedmé patro. Zahlásil hlas v kabině. Thomas ho nechal vystoupit jako prvního. Držel se kousek za ním a pak počkal. Ve chvíli, kdy položil ruku na kliku dveří, vedoucích do prostor vedení kliniky ho oslovil. Nezlobte se, ale hledám doktora Ebota. On pustil kliku a otočil se. To jsem já, ale pokud máte nějaký zdravotní problém, objednejte se v ambulanci. Za chvíli… Thomas ho přerušil. Nezdržím vás dlouho. Jde o mou dceru. V tom případě s ní můžete přijít na ambulanci, všechno má svá pravidla. Thomas naklonil hlavu nepatrně na stranu. Všechno má svá pravidla? Kdyby se držel pravidel, moje dcera a žena by byly naživu… Cítil, jak v něm ta slova zažehla vztek, ale tvář měl až na malou jiskru v očích nečitelnou. Udělal krok směrem k němu. Ona nemůže přijet. Potom ztišil svůj hlas a dodal: Pravidla se ale někdy můžou porušit, že? Díval se mu hluboko do očí a čekal na jeho reakci. Doktor Ebot přešlápl na místě a po chvíli odpověděl. Dobře, ale doufám, že tu máte alespoň potřebnou dokumentaci.
Potom otevřel dveře a pokynul mu ať jde dál. Thomas nečekal, za chůze přikývl hlavou. Mám ji v telefonu, pošlu vám ji na mail. Ruku si položil na zbraň a usmál se…
Pozor na opakující se slova. Jinak to má velký dramatický potenciál a určitě by se z toho dal vyždímat zajímavý příběh!
Vše si dokážu dobře představit, ale mate mě, co je a není přímá řeč :)
Krásný den, ráda bych se podělila o vypracované doplňkové cvičení na první větu. Je to takto správně? Zasadila jsem příběh do světa A. Sapkowski, vypůjčila jsem si název Kaer Morhen a Stopa, jinak však je to čistě mnou vymyšlený příběh. Prosím, budu ráda za jakoukoliv odezvu, děkuji… Snad tam nebude moc chyb :)
Věděla, že je to špatný nápad. A to dokonce velmi špatný nápad, jenže mnoho možností na výběr nebylo. Vlastně byly jen dvě. Buď zůstane venku v mrazivé noci a pokusí se najít cestu zpět, což se zdálo v podstatě nemožné, jelikož na les mezitím padla tma a Lota tak nedokázala určit směr ,odkud sem přišla. Navíc se čím dál tím více ochlazovalo a ona nebyla připravená na pobyt venku v tomto počasí. Jako druhá možnost se nabízelo vejít do ohavně vyhlížející krčmy s honosným názvem ‚U kopí a meče‘ na laciném štítu, do níž před okamžikem vešla skupina poutníků, kterou sem předtím bezmyšlenkovitě sledovala.
Běžela právě Stopu, když v jednom okamžiku uslyšela hluk, jenž byl pro odlehlou oblast dost netypický, a jí se zmocnila zvědavost. Lota, třináctiletá dívka podstupující tvrdý výcvik na hradišti zaklínačů, váhala, zda má pokračovat v běhu, aby neztratila tempo, anebo se zastavit a jít se podívat, co je zdrojem těch zvuků. Uslyšela v hlavě slova Aarona, jejího učitele: „Adleto! Koukej běžet dál, nezastavuj a správně dýchej. A nefuň, funí leda tak divočák. Zvedej nohy a prodluž krok. Loto, to nemůžeš myslet vážně…“ Už jen při této vzpomínce si postavila hlavu a rozhodla se, že to půjde prozkoumat. Jen kousek, jen se podívat. Tvrdohlavost, zvědavost a touha poznat svět za hradbami Kaer Morhen převážily.
Zkontrolovala svůj cvičný meč vyčnívající zpoza jejích zad, poutáhla pásek postroje a vydala se směrem, odkud odhadovala, že hluk přichází. Samozřejmě to mohli být bandité, kteří přepadli kupeckou karavanu, nebo nějaký netvor dorážející na k smrti vyděšené venkovany, jenž se zatoulali příliš hluboko do lesů. V obou případech mohla pomoci, měla za sebou několikaletý trénink a i Essel, mladý, nedávno vyučený zaklínač, konstatoval, že Lota umí zacházet s mečem lépe, než on v jejím věku. Plížila se, chvílemi běžela lesem, ale ani větvička pod ní nezapraskala, ani lísteček nezašustil pod jejími drobnými chodidly.
Když se přiblížila k centru zvuků, ke svému rozčarování zjistila, že to nejsou ani loupežníci, ani žádné monstrum. Pouze skupina trpaslíků, kteří dusali polesní stezce, hlasitě si povídali, prozpěvovali si sprosté písničky a na cestu jim svítily zapálené louče, které nesli trpaslíci vpředu. Toto zklamání ji však neodradilo a následovala je dále po cestě skryta před jejich zraky.
Bylo to dobrodružství, něco nepoznaného. Za svůj krátký život poznala jen bordel, kde se narodila místní děvce a kde sloužila jako děvečka pro všechno, jakmile se naučila chodit. A pak Kaer Morhen, kam ji přivezl zaklínač Aaron poté, co na pozvání bordelmamá zabil mantichoru, která jí kazila obchody tím, že odlákala zákazníky a zbavovala je života. Majitelka nevěstince mu vyplatila smluvenou částku a přihodila navíc Lotu, protože ta jí ty obchody kazila také. Šestileté děvčátko s havraními vlasy a velkýma očima barvy moře na sebe strhávalo pozornost, což se nelíbilo ostatním lehkým děvám, a tak šla Lota do učení na zaklínačku. Vedla si dobře, byla rychlá, mrštná a rychle se učila, proces přeměny však nepodstoupila, Aaron to odmítal. V Lotě tak narůstal pocit, že není dost dobrá. Jediná chvíle, kdy na to nemyslela, bylo, když naslouchala historkám zaklínačů, kteří zavítali na hradiště. Vyprávěli o monstrech, které zabili, o místech, jež navštívili, a o lidech, které potkali. To Lotu fascinovalo a chtěla ten svět také poznat, jenže na všechny prosby Aaron odpovídal: „Až v souboji se mnou zvítězíš, vydej se kamkoliv chceš, ale do té doby zůstaneš tady.“ Lotě to připadalo jako naprosto nemožný úkol, když se jí tedy naskytla šance něco z okolního světa vidět, chopila se jí.
Uplynula hodina a Lotiino svědomí jí začalo našeptávat, že by se měla vrátit, když se však otočila, uvědomila si, že i kdyby chtěla, nemůže. Bylo již šero a každý směr vypadal stejně. V mysli zaklela, nezbylo jí nic jiného než následovat skupinu trpasličích poutníků. Trvalo ještě další hodinu, než dorazili k boudě postavené z hlíny, kamenů a kusů dřeva, jak zjistila po bližším prozkoumání poté, co trpaslíci halasně vešli dovnitř. Obešla krčmu ‚U kopí a meče‘ kolem dokola, opatrně nahlédla okny dovnitř a spatřila, jak u dřevěného baru stojí několik vysokých elfů, popíjející pivo z velkých mosazných žejdlíků, v rohu hned u dveří se usadili trpaslíci a objednávali právě rundu kořalky na zahřátí, u několika stolů seděli pochybně vyhlížející lidé, jenž se s nechutí dívali na elfy i trpaslíky. Krčmář však evidentně nehleděl na rasu a naléval komukoliv, kdy zaplatil.
Lota váhala, začalo jí docházet, v jaké bryndě se ocitla. Venku mrzlo a ona se třásla v pouhé košili, kožené vestě a kalhotách. Zůstat zde znamenalo téměř jisté umrznutí. Pokud vejde do krčmy, možná by získala dočasnou možnost se zahřát, ale něco jí napovídalo, že bezpečné to není. Všechno však bylo lepší než zůstat na mrazu, proto se vrátila ke vchodu a natahovala ruku ke dveřím, když tu se náhle otevřely…
A ven se vypotácel obrovský hromotluk. Málem zakopl o vystouplý kořen, nakonec však šťastně došel k nedalekému stromu, kde vykonal svou potřebu a zpíval si přitom nějakou oplzlou opileckou písničku. Loty si nemohl všimnout, i kdyby nebyl v tomto podroušeném stavu, jelikož se hbitě schovala za roh krčmy, avšak čemu nedokázala zabránit, bylo kýchnutí.
Obr se až s podivuhodnou rychlostí otočil a přivřenýma očima hledal zdroj onoho kýchnutí. Loty se začala zmocňovat hrůza, ustupovala směrem dozadu, avšak nešťastně přitom stoupla na větev a upadla. V tu ránu byl ten hřmotný muž u ní, popadl ji za vestu a i přestože se Lota bránila, kopala, on ji nesl, jakoby byla pírko, ke světlu.
„Tak copak to tu máme, maličká?“, prohlížel si ji pěkně zblízka stále ji držíc za klopy vesty. Viděla jeho vzdouvající se chřípí s tlustými chlupy, hnědé zapadlé oči pod huňatým obočím, husté tmavé vlasy, které již dlouho volaly po koupeli. Páchl po pivu a koních.
„Pusť mě!“, ječela Lota a pokusila se ho kousnout.
Z krčmy vyšla další osoba, tentokrát to byl jeden z elfů, kterého předtím zahlédla u výčepu.
„Bernarde, co se tu k čertu děje?“, zeptal se podrážděně. Bernard se ohlédl a chtěl mu odpovědět, toho však využila Lota a kopla ho do břicha. Účinek to mělo jen ten, že se k ní zlostně otočil.
„Tuhle jsem tu našel, Elendile, schovávala se hned za dveřmi. Je to malá ďáblice a kouše, potvora, ale má moc pěknou tvářičku.“, olíznul si odpudivé rty.
Elendil přišel blíže, byl vysoký, dlouhé světlé vlasy měl svázané, čímž vynikaly jeho špičaté uši, a v úzké oválné tváři dominovaly oči mandlovitého tvaru, které nyní Lotu pozorně, avšak zcela lhostejně zkoumaly.
„Nepamatuji si, že bych ji někde viděl, ale ten meč, co má na zádech, mi přijde povědomý.“, pravil Elendil.
„Takhle nosili meč enom zaklínači a ti už dávno nejsou, tohle je enom malá holka a každej ví, že žádný ženský zaklínačky nikdy nebyly a nejsou.“, oponoval Bernard.
„A co nám k tomu povíš ty, lidské mládě?“, zeptal se Elendil Loty, která stále visela ve vzduchu, jak ji Bernard držel.
„Já…“, začala vylekaně Lota, ale nedořekla.
„Do toho vám nic není, ihned ji pusťte, je to má schovanka.“, ozval se nečekaně drsný, avšak naprosto klidně znějící hlas ze tmy.
Všichni se podívali tím směrem. Ze stínů vyšel muž v kožené kazajce pobité kovovými cvočky, tmavých kalhotách a na nohou měl vysoké šněrovací boty téměř po kolena. Hnědé vlasy mu volně splývaly na ramena sepnuté pouze koženou čelenkou, obličej byl zhrublý, ošlehaný větrem, tváře měl porostlé strništěm tmavých vousů a stažené obočí působilo hrozivým dojmem, o to více vynikla jizva táhnoucí se od levé skráně po koutek úst. Nad jeho pravým ramenem vyčnívaly dva meče.
Nastalo ticho. Bernard, ačkoliv neoplýval vysokou inteligencí, Lotu opatrně postavil na zem, protože instinkt mu říkal, že má před sebou zkušeného protivníka, avšak Bernardovi naopak chyběl pud sebezáchovy vzhledem k množství alkoholu stále mu proudící žilami. Než se stačila Lota rozeběhnout k neznámému, chytil ji kolem pasu a přiložil dýku, kterou nepozorovaně vytáhl, na krk. Lota vytřeštila oči.
„Proč bych tě měl jako poslouchat, he?“, plivnul směrem k muži Bernard. „Okouněla u naší krčmy, tak je naše. Koukej odprejsknout.“
Neznámý stále zůstával v klidu, když se otočil k elfovi a pronesl: „Vidím, že jsi příslušník Starší rasy, víš, že pokud vytáhnu meč, nebude cesta zpátky. Chci to vyřešit v míru, pusťte ji a nemusí být prolita kapka krve, ublíží-li však tvůj společník tomu dítěti, nebudu se držet zpátky.“
„Prej v míru!“, zachechtal se Bernard, znovu si odplivl a pokračoval: „Leda hovno, ta holka je moje a tobě…”, nedořekl.
Elf pronesl něco rychle a přísně ve svém jazyce a Bernard zmlknul.
Elendil oplatil cizinci pohled zcela lhostejně. Trvalo to několik vteřin, nakonec ale neřekl nic, jen mávl na Bernarda, otočil se a odcházel zpět do krčmy. Bernard se zmateně díval z jednoho na druhého, nicméně Lotu pustil a stále sledujíc cizince, odcouval za Elendilem.
Zabouchly se dveře a muž pomalu dokráčel k Lotě. Sledovala ho vystrašeným pohledem, zároveň však i vděčným.
„Pojď, Loto, půjdeme domů.“, řekl Aaron a podal jí ruku, aby se mohla zvednout. Jakmile se postavila na nohy, zahleděl se jí do očí. A než se nadála, přistála jí na tváři facka. Věděla, že si ji zasloužila. Sklopila pohled k zemi, když tu ucítila, jak ji Aaron objal.
„Loto, už to nikdy nedělej, všichni se o tebe báli. Nemohli jsme tě nikde najít a… Už to nikdy nedělej, slyšíš?“, zašeptal téměř neslyšitelně.
Lota s tichým pláčem přikývla, ramena se jí otřásala, proto také neviděla, jak i Aaronovi se zaleskly oči dojetím. A pak, když se Lota uklidnila, spolu vyrazili k domovu…
Je to dramatické, graduje to (plus). Dostat fantasy svět do krátkého příspěvku se také povedlo, což není úplně jednoduché (další plus). Je to místy kostrbaté a je tam dost překlepů, ale na krátké cvičení tvůrčího psaní to je moc dobré – jen tak dál!
Děkuji :)… Musím podotknout, že dobré začátky jsou těžké, dost těžké napsat, zároveň jsem ale při psaní této povídky zjistila, že napsat konec může být někdy ještě těžší. První stránka šla celkem hladce, když jsem si v hlavě urovnala, kam chci děj směřovat, nicméně druhá stránka šla hodně ztuha… Abych tak řekla, bylo to ‘tužší než gumová podrážka’ O:-)
A vidím, že musím více dbát na to, abych netvořila příliš složité větné konstrukce :)
Věděl, že je to špatný nápad, ale někde uvnitř víc toužil po dobrodružství. Stál na prahu otevřených dveří. Stále však váhal. Pomyslné misky vah se pod tíhou myšlenek neustále houpaly z jedné strany na druhou. “Půjdu! Je to jedinečná šance!” dodával si odvahu. Zvedl pravou přední tlapku. Chystal se vykročit. “Ale…ale co když na mě zapomenou? Budu se mít kam vrátit?” zarazil se. Čerstvý podzimní vítr se vkrádal do otevřených dveří a hladil jeho smetanovou srst, jako by ho zval k sobě ven. Malý kocour sklonil hlavu a zavřel oči. Zhluboka se nadechl. “Zvládnu to, vrátím se.” Napřímil se. Strach spolu s nadšením rozbušili jeho srdce jako zvon. Otevřel oči, udělal první krok. Následoval druhý, pak třetí. S každým dalším krokem nabýval větší jistotu a pomalu se měnil. Z dříve ustrašeného domácího kocoura, který při zazvonění zvonku hledal nejbližší úkryt se nyní stal kocourem jdoucí do neznáma. Vír pouličních zvuků a neznámých pachů ho objímal ze všech stran. “Dokázal jsem to!” mňoukl si pro sebe s nadšením. “Už mě nic nezastaví. Jsem neohrožený tygr! Jsem šelma! Jsem….” V tom okamžiku pronikavě zaštěkal pes. Soudě podle hlasitosti to nebyl žádný domácí mazlíček ale obrovský hlídací pes. Kocour ztuhnul. Přikrčil se. Oči vytřeštěné dokořán pátraly po sebemenším náznaku pohybu. Srdce mu bilo na poplach. Veškeré kočičí instinkty křičely jedno jediné slovo: “Utíkej!” Tak těžce nabytá odvaha byla rázem pryč. Nebyl čas přemýšlet. Otočil se a v mžiku se staženým ocasem pelášil zpět domů do bezpečí.
Odvážný kocour – díky za sdílení!
Dobrý den, přikládám své další cvičení a budu ráda za zpětnou vazbu :)
Věděla, že je to špatný nápad, ale musela to udělat. Stála na letišti se svými zavazadly a rozhlížela se kolem sebe, dokud nespatřila svojí nejlepší kámošku Terezu.
“Tady jsi,” vydechla jsem s úlevou, když jsem k ní konečně došla.
“Ještě sis to nerozmyslela, Evčo?” Sledovala mě se zamračeným výrazem. “Není co si rozmýšlet,” odpověděla jsem a proklínala se za slabý hlas, který jsem v tu chvíli měla.
“Víš, že to nemusíš dělat,” řekla Tereza tiše.
“Musím,” odpověděla jsem. “Pokud zůstanu, najde si mě a já už odmítám žít tímto způsobem. Navíc jsem chtěla vždy cestovat, tak teď mám aspoň příležitost.”
“Tohle není příležitost Evo, ale útěk.” “Není důležité, jak to pojmenujeme,” odsekla jsem.
“Třeba by se to dalo ještě nějak vyřešit, nemyslíš?” Ptala se Tereza s nadějí. Smutně jsem zavrtěla hlavou.
“Ne, už je pozdě. Jsem těhotná.” Po tomto sdělení otevírala Tereza pusu naprázdno a nedokázala ze sebe vypravit jediné slovo.
“Jo, vím co si myslíš. Jak jsem mohla být tak pitomá, abych s tím idiotem ještě otěhotněla? Nejspíš tomu nebudeš věřit, ale neplánovala jsem to.”
“Mrzí mě to,” řekla Tereza po chvíli tiše a obejmula mě. “Jo, mě taky,” setřela jsem slzy z tváře a statečně se usmála.
“Je čas jít. Pomůžeš mi?” “Vždycky, když budu moct,” popadla Tereza jedno z mých zavazadel a zamířili jsme k odbavovací přepážce.
Díky moc za sdílení! Situace je to dramatická a jistě by utáhla napínavý vztahový příběh. Jen ten dialog obsahuje až příliš mnoho nešikovných uvozovacích vět a skok z třetí osoby do první není na začátku úplně nejšťastnější.
Věděl, že je to špatný nápad, ale i přes to souhlasil. Vždy ho totiž lákalo chodit v noci po lese , avšak věděl, že rodiče by mu to nikdy nedovolili. Ale teď mu to bylo jedno. Už to nemohl vydržet. To nutkání bylo silnější než on. Proto když Vojta v pátek při cestě ze školy navrhl , že půjdou v noci do lesa prozkoumat starou a opuštěnou skautskou základnu, tak Hynek neváhal ani sekundu. Sice věděl, že to nedopadne dobře, jak se později ukázalo, ale nezáleželo mu na tom. Musel tam jít. Následující půl hodiny strávili tito dva nejlepší kamarádi přípravami. Vymysleli vše do posledního detailu a nemohli se dočkat , až v noci vyrazí vstříc dobrodružství, které je čekalo. Měli se potkat v jedenáct hodin v noci na mýtince, kterou velice dobře znali, protože si tam každý den po škole chodili hrát, teď už si tam moc nehrají, protože jsou starší, přesto je to stále jejich oblíbené místo. A navíc má jednu výhodu a to, že je co by kamenem dohodil od lesa, kam se chystali. A tak se taky stalo. Hynek vzal podle plánu čelovky pro oba dva, jednu ukradl svému staršímu bratrovi, který není doma a druhá byla jeho, dostal ji k narozeninám od dědečka a moc pro něj znamenala. Nic víc nepotřebovali. Vše šlo podle plánu a mohli se vydat na cestu.
Šli chvíli a už se ocitli v lese. Pokračovali pořád hlouběji a hlouběji do lesa a na cestu si svítili čelovkami. Oba mlčeli. Poslouchali zvuky nočního lesa. Vojta se rozhodl prolomit to nekonečné ticho mezi nimi. „Bojíš se?“ zeptal se Hynka. „Ne, nebojím a ty ?“ řekl Hynek. „Taky se nebojím, nic nám nehrozí“ odpověděl Vojta. Ani jeden neřekl pravdu. Pravda zněla, že oba umírali strachy, ale ani jeden to nechtěl přiznat ani sobě a ani svému nejlepšímu kamarádovi. Ušli dlouhou cestu a už měli pomalu obavy, že základnu nenajdou. Šli ještě kousek dál a uviděli ji. Teda přesněji to co z ní zbylo. Již na první pohled šlo vidět, že tam strašně dlouho nikdo ani nevkročil. Budova, pokud se tomu tak dalo říkat, byla polorozpadlá. Doslova všude byly pavučiny. „ Půjdeme dovnitř ?“ zeptal se nejistě Hynek, ale bál se odpovědi svého kamaráda. „Jasně, když už jsme došli až sem, tak to teď přece nevzdáme“ odpověděl Vojta bez váhání a otevřel dveře. Hynek šel hned za ním, protože nechtěl zůstat sám venku. Jít tam je menší zlo, než tady být sám řekl si v duchu. Uvnitř to vypadalo ještě hůř než zvenku. Smrdělo to tam plísní, hnilobou, výkaly a mrtvými zvířaty.
Udělali ještě tři kroky dovnitř a pak se to stalo. Propadli se a to hodně hluboko. Nevěděli kam. „ Kde to jsme ? vyslovili oba naráz . „Nevím , ale vypadá to tady jako starý sklep. Měli bychom se spíš ptát jak se odsud dostaneme.“ řekl Vojta a podíval se na Hynka, a jakmile uviděl, jak Hynkovi krvácí koleno , tak dodal„ Jsi v pořádku ?“. „ Ano, jsem. Něco mě napadlo. Nedávno jsem viděl film, kde se partě kamarádů stalo něco podobného jako nám a pak se ukázalo, že je cesta ven. Tajnou chodbou. Co když i tady vede tajná chodba? Pojď. Zkusíme to. Pořád lepší než být tady a nic nedělat.“ sdělil Hynek svůj nápad svému kamarádovi. Fajn, tajná chodba, to určitě pomyslel si ironicky sám pro sebe Vojta, přesto se vydal za Hynkem. Hynek nevěděl přesně kudy jít. Vedla ho intuice a touha dostat se z toho strašidelného místa. Šel, jak se říká, rovnou za nosem. A to v jeho případě znamenalo rovně. Ze začátku jenom šli, jenže pak uslyšeli divný zvuk, nejspíš to byla krysa a raději zbytek cesty běželi. Bylo kam. Ukázalo se, že měl Hynek pravdu. Byla tam tajná chodba. Nevěděli, kolik toho uběhli, když v tom před sebou uviděli žebřík. Doběhli k němu a přemýšleli.
„Jdeme nahoru? Nevypadá moc bytelně a navíc vůbec nevíme, kde vylezeme. Nelíbí se mi to.“ chtěl vědět Vojta. „ Jdeme , nic jiného nám nezbývá. Dál už chodba nevede. Musíme to risknout. Půjdu první.“ odpověděl Hynek a vyrazil po žebříku. Jakmile nad sebou viděl noční oblohu, tak se mu ulevilo. Měsíc byl v úplňku a hvězdy svítily tak jasně, jakoby svítily naposledy. Už odmala miloval noční oblohu. Vylezl po polorozpadlém žebříku, ne moc vysokém, ale dost vysokém na to, aby se člověk při pádu zranil. Třeba aby zlomil ruku nebo dostal otřes mozku. Nahoře čekal na svého kamaráda . Za chvilku uslyšel ránu. Vojtovi, který lezl po žebříku jako druhý, totiž podklouzla noha a spadl. „Jsi v pohodě?“ lekl se Hynek. „ Jo ,jasně. Neboj. Naštěstí jsem nebyl v moc velké výšce. Mám asi jen naražené zápěstí. Nic co bych neznal z volejbalu.Za chvilku jsem nahoře.“ řekl Vojta a znovu se vydal , tentokrát opatrněji nahoru po žebříku. Druhý pokus už se mu povedl a za chvilku už stál nahoře u Hynka. Oba se pomalu otočili kolem své osy, aby zjistili kde jsou. Byli na hřbitově. Přesněji uprostřed hřbitova. Všude kolem sebe viděli náhrobky, květiny, věnce a svíčky. Dostali ještě větší strach, než měli v tom lese. Teď už si to oba přiznali. Připadali si jako v hororu. Přece jen být v noci na hřbitově je samo o sobě strašidelné a když máte za sebou to, co tito dva kluci tak byste raději otevřeli oči a z té noční můry se probudili. Jenže tohle není sen. Je to realita. A v realitě nikdy nevíte co se vám stane. Rozeběhli se směrem domů. Věděli, jak daleko a jakým směrem mají běžet. Byli sousedi už od narození a tuto vesnici znali jako své boty. Byla to dlouhá cesta a už byli unavení, přes to se snažili běžet co nejrychleji. Oba už chtěli být doma ve svých postelích.
Když konečně uviděli své domovy, tak přestali běžet. Hynek bydlel před Vojtou a proto se u Hynka doma oddělili. Hynek stál před dveřmi a bál se jít domů, protože se svítilo. To znamená, že rodiče ví o tom, že byl pryč a čekají na něho. Stál tam asi deset minut a snažil se uklidnit a vymyslet co jim řekne. Nic ho nenapadlo, tak se rozhodl, že řekne pravdu. Otevřel dveře a vešel do předsíně. Hned za dveřmi stál jeho tatínek. Maminka byla v práci a to Hynkovi nedošlo. Tohle je ta horší verze vyskočilo Hynkovi v hlavě. „ Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde jsi byl a co jsi tam dělal tak pozdě v noci? A co máš s kolenem ? A nelži mi.“ zařval na Hynka tatínek, když si Hynek sundával bundu. Ten křik byl tak hlasitý, že vzbudil Hynkovu mladší sestru Anežku. Hynek řekl pravdu. Ani nezkoušel lhát. Nemělo to smysl. Jen by ho čekal ještě horší trest. „To byl úžasný nápad Hynku! Ale vážím si tvé upřímnosti. Ale jak už ti asi došlo, tak trest tě nemine. Co s tebou kluku jeden? No nic. Máš dva týdny domácí vězení. Týden žádný mobil. Budeš se učit, až se ti bude kouřit z hlavy. Budeš pomáhat a hrát si s Anežkou. Rozumíš?!“ rozhodl tatínek. „Rozumím tati.“ řekl Hynek naštvaně. „ A teď padej do postele a ať tě ani nenapadne zase někam chodit“ rozkázal Hynkovi tatínek. Hynek poslechl tatínka. Věděl, že dostane trest , ale myslel, že mu jeho upřímnost pomůže víc. V pokoji se převlékl do pyžama a vpadl do postele. Usnul hned jak si lehl.
U Vojty doma to vypadalo podobně jen to nebylo tak přísné jako u Hynka. Vojtu seřvala maminka, protože Vojtovi tatínek zemřel, když byl ještě malý. Bydlel jen s ní. Měl ještě dva starší sourozence, bratra a sestru, ale nikdy o nich nemluvil a nebyl s nimi v kontaktu. Vojtova maminka byla hodná a nedávala tak přísné tresty, jaké dával Hynkův tatínek. Vojta dostal také trest. Domácí vězení měl jen na týden. Mobil mu maminka nezakázala. Učit mu taky nepřikázala, protože Vojta měl i bez učení samé jedničky, takže by to bylo zbytečné. Pomáhat doma musel i bez trestu a hrát si s mladším sourozencem taky nemusel. Po rozhovoru s maminkou šel Vojta do svého pokoje. Při cestě přemýšlel, jak asi dopadl Hynek. Bylo mu ho líto, věděl jací jsou jeho rodiče. Převlékl se do pyžama a ulehl do své postele. Vojta na rozdíl od Hynka dlouho nemohl usnout. Pořád přemýšlel nad Hynkem a nad právě prožitým zážitkem .Po dlouhé době se to povedlo i jemu a i on se ocitl v říši snů.
Páni, to je ale malé-velké noční dobrodružství! Děje se tam toho hodně, čili by se to dalo malinko proškrtat (+ je tam dost překlepů). Nicméně jako rychloúkol je to dobré – minimálně je na tom poznat vaše velká fantazie. ;)
Věděla že je to špatný nápad, ale skočila za ním do té úzké díry do podzemí. Šíp ji těsně minul. Přes mokrou půdu plnou kamenů sklouzla do otevřeného prostoru, kde padala volným pádem. Z plných plic křičela, než ji umlčela ústa plná vody. Dopadla do velké hloubky a s jejím těžkým oblečením plavala k hladině. Jakmile se vynořila, hledala svého snoubence. Martin ji spatřil a hned skočil za ní, aby jí vylovil z vody. Když se dostali na písčitou souš, rozhlédli se po okolí. Elena doufala že Martin ví kde jsou, ale ani on si nebyl jistý, kde se nachází.
Místo bylo pouze osvětlené dírou ze shora. Voda vypadala, že má nedaleké konce, vlny házely krásné tyrkysové odlesky, vypadala tak čistě, až byste řekli, že je to krásná měsíční voda z kouzelného světa. Jak se světlo odráželo od vody, rozsvítilo části tmavého prostoru. „My jsme v jeskyni?“ Zeptala se Elena. ,,Rozhodně to vypadalo jako jeskyně, určitě budeme v jeskyni. Ale teď musíme najít Esmáru, kvůli němu jsme skončili tady. Rozdělíme se, nebo to projdeme spolu? Nemáme moc času na rozmyšlenou, musíme jít vyhrát bitvu. “
Položili ruce na skálu a šli podél ní, přitom volali Esmárovo jméno. Snažili se ve tmě najít sebemenší pohyb. Jeskyně byla obrovská a temná. Normálnímu člověku by to nahnalo strach, ale oni nebyli tak úplně normální. Ušli celkem dlouhý úsek, ale jeskyně nekončila. V tom uslyšeli jak kolem nich něco proběhlo. ,,Esmáro?“ Ne! Tohle nebyl Esmára. Bylo to rychlé. Eleně to sevřelo ruku, uviděla dlouhé staré ošklivé drápy se svraštělou starou kůží. Přitáhlo si ji to k obličeji. Dívaly se na ní obrovské červené oči, které osvítily jeho tvář, která vypadala jako lebka pokrytá tenkou starou kůží. Z tlamy mu trčel jazyk, který byl dlouhý a rozdvojený, a zuby měl velké a špičaté jako zuby žraloka. Sekera mu rozpůlila hlavu na dvě části. S krvavým obličejem se Elena otočila na Martina a s úsměvem mu poděkovala. Vytáhl sekeru z lebky a pokračovali v hledání.
Oba se ušklíbli, když se na ně rozsvítilo světlo. ,,Jdeme za světlem!“ řekl Martin. Světlo je vyvedlo z jeskyně. Když vylezli, byli šokováni, otupěni stáli se slzami na krajíčku očí a s pomalým úsměvem, který se jim tvaroval na obličeji. ,,Na..na.. našli jsme hoo!“ Ale nebyl tam Esmára sám, bylo tam spousty dalších draků. Našli jejich doupě. Hnědý drak radostně přiběhl a přivítal je. Byli šťastni, že našli jejich milovaného Esmáru. Další draci se na ně pouze ohlédli, jinak jim nevěnovali pozornost. Odvedli zpět Esmáru, aby jim pomohl vyhrát bitvu.
Jakmile proletěli dírou, kterou spadli, následovalo je několik draků. Byli z toho nadšeni. Cítili se tak mocně! Pohlédli na sebe odhodlaným pohledem a v ten moment teprve začal pořádný boj. Draci na sebe chrlili oheň, sežehli pár nepřátel. Elena a Martin sráželi protivníky z draků k zemi, probodávali je jejich zbraněmi. Když protivníci letěli proti nim, probodli je a Esmára je dodělal svým chrlícím ohněm jako marshmallow. Vedli si dobře do té doby, než protivníci zaútočili na Elenu. Ta tentokrát šípu neunikla a zasáhl ji. Šíp byl tak rychlý, že ji shodil z Esmáry. Padala velkou rychlostí dolů. Martin s Esmárou se vydali pro ni a snažili se ji v co největší rychlosti dohnat, ale už bylo pozdě. Rychlejší byl jiný drak, který jí chytil dříve. Martin si ulevil, ale znervózňoval ho její šíp v ruce. Ale věděl, že to zvládne. Dali se zpět do boje a z posledních sil bojovali. Následovalo jejich obrovské vítězství, kde zachránili svoje údolí. Poté už jen zbývalo zachránit Elenin život.
Je to moc rychlé a zkratkovité, nicméně tento text má rozhodně velký dramatický potenciál + vykresluje specifický svět i zajímavé postavy. Úkol splněn. :)
Dobrá, tak tedy můj pokus. Pokud bude dobrý, je to moje zásluha, pokud špatný, je to vina mého mozku.
Věděl, že je to špatný nápad, ale tohle byla poslední šance. Klára stála kousek od něj a poprvé za celý výlet na něj byla přímo fixovaná pohledem. A nebyl to snad obdivný pohled, který na něj chvílemi vrhala? Nebyl si jistý, takovou zkušenost se ženami, nebo obecně s lidmi, neměl. Rozuměl si více s čísly, vzorci a výpočty, než s čímkoliv živým.
Na Kláru toužil zapůsobit od chvíle, kdy ji na začátku výletu spatřil nastupovat do autobusu. Nijak zvlášť krásná, nijak zvlášť oslňující, ale pro něj to přesto byla ta nejkrásnější dívka, kterou dosud viděl. Dosavadní kontakt sestával jen z několika vět a krátkého očního kontaktu, který ale neustál a hned uhnul podhledem. Ale teď měl šanci. Poslední šanci.
Nevěděl, co mu ten cizinec povídá, ale prostě jen přikyvoval a snažil se tvářit statečně. Ve skutečnosti měl pořádný strach, poléval ho pot a pokaždé, když se podíval do propasti pod sebou, málem se do ní pozvracel. Cizinec naposledy zkontroloval lano u jeho nohou a poté Jirkovi ukázal na zábradlí.
Po krátkém zaváhání Jirka pochopil, co se po něm chce. Ale stát u zábradlí a shlížet do propasti a vylézt na zábradlí a shlížet do propasti, byly dvě obrovsky odlišné věci. Než se dostal nahoru, připadal si, jako kdyby utekla stovka životů, dostal třikrát infarkt a pětkrát se pozvracel. Naštěstí tohle všechno se stalo jen v jeho hlavě. Slabounký hlásek se jej snažil vzmužit: „Pořád máš u Kláry šanci, kámo. Podívej, jak na tebe hledí, nemůže od tebe odtrhnout oči. Stačí jen skočit.“
Byl tak vystrašený, že už se ani neotáčel. Popravdě se nedíval nikam, jenom před sebe, hlavně se nepodívat dolů.
„Zatracená Klára, vždyť ji ani neznám. A beztak se ke mně nehodí. Mám tohle vůbec za potřebí?“ zmohl se na poslední zbabělý odpor a možná by si to takhle i po nějaké době rozmyslel, ale vtom ho lehké přistrčení poslalo do vzduchu.
V první chvíli byl pořádně zmatený, jako kdyby mozek pořád stál na římse, ale on už padal. Potom se mozek konečně srovnal s tělem, ale zato tělo se začalo nějak posouvat. Přísahal by, že mu žaludek prorazil plíce a teď se mu tlačí do krku a pokud otevře pusu, tak vyletí a ztratí se někde v propasti pod ním. Dělalo mu potíže se nadechnout a místo, aby ječel hrůzou, nebo radostí, jak to občas vídal v nějakých videích, tak držel rty pevně sevřené a nevydal ani hlásku.
Tedy až do doby, kdy se blížil obrat, to už se všechen vzduch konečně vydral ven, až pro změnu neexistovalo nic jiného, než jeho řev. Země se přiblížila velice rychle, měl pocit, že do ní vrazí. Celé tělo sebou trhlo, když se lano úplně napnulo, kosti zapraštěly jako při návštěvě fyzioterapeuta, co vám rovná páteř. Zdálo se mu, že se zastavil jen pár centimetrů nad zemí (z pohledu ostatních to bylo samozřejmě pár metrů). Pak následovala zvláštní chvíle klidu, žaludek si prorazil cestu zpátky na své místo.
Tento kratičký okamžik byl přesně ve své doméně. Jako fyzikovi mu nyní dávalo vše smysl. Naprostá rovnováha tíhové síly a síly napětí lana, kraťoučký klid uprostřed bouře letu. Všechny vzorce a proměnné se mu vynořovaly v hlavě a mohl by spočítat, jak vysoko vyletí zpět, kdyby na to měl dost času.
Moment. On na to měl dost času. Chvíle rovnováhy se natáhla na sekundy. Zmateně a s námahou vytočil hlavu a podíval se na své kotníky. Cítil i viděl, jak je lano napnuté v nejzazším bodě, cítil vibrace lana. Někde daleko nahoře viděl špendlíkové hlavičky jeho spoluvýletníků.
„Tohle nedává fyzikálně smysl,“ snažil se mu podsunout mozek. On ale jen s otevřenými ústy hleděl a nebyl schopný tuhle myšlenku zpracovat. Když tato myšlenka přece jen prostoupila celým tělem, uběhlo již pár dalších sekund a objevila se myšlenka ještě podivnější. Jeho mozek znovu ožil a přišel ještě se zajímavějším sdělením:
„Hele kámo, my se pořád blížíme k zemi.“
A měl pravdu. Lano se pomalu, ale jistě stále více natahovalo, země se blížila, jako kdyby měl udělat efektní pomalý dopad. Výpočty běžely hlavou, ale s hlavou dole se vše počítalo hůř. A navíc nic nedávalo smysl. Možná by měl začít panikařit, nebo se smát, ale nezmohl se na nic. Jako každého vědce ho po chvilce posedla fascinace tím jevem a touhou objasnit příčinu. To mu ztížil fakt, že už byl jen pár centimetrů od země. Potom ještě méně, skoro se dotýkal špičkou nosu hlíny.
Dva centimetry. Jeden. Žádný.
Mínus jeden. Mínus dva.
Žádný dotek země, žádný prach a hlína v nose, žádný tlak v zátylku. Jen šimrání a dočasná slepota, jako kdyby zajížděl do nějaké vyhrabané díry v zemi. Akorát, že to žádná díra v zemi nebyla.
Pokud to pro něj bylo zvláštní, tak pro přihlížející to bylo, no, nepopsatelné. A děsivé. Jirka se zastavil v nejnižším bodě, ale pak se nevrátil. Naopak, jeho tělo se pomalu začalo blížit k zemi, lano se ještě více natahovalo. A potom prostě projel skrze zem, jako kdyby to byla jen kupa sněhu. Jakmile zmizely i jeho nohy, lano povolilo a konečně se vrátilo zpět. Ale už bez Jirky.
Cizinci tam lano nechali a prostě jen utekli. Jejich bungee jumping byznys asi nebyl úplně legální. Část výpravy stále hleděla, kde Jirka zmizel, neschopná pohybu. Část brečela, část vyzývala boha, část satana.
Jen Klára se usmívala. Další chlapec ji čeká v domácí sbírce v jejím světě. Je čas se na něj podívat. Využila naprostého zmatku okolo, trochu poodstoupila od skupiny a luskla prsty. Kdyby jí někdo věnoval pozornost, všiml by si, že se doslova propadla do země. Stejně jako Jirka, jen o poznání rychleji.
Pěkná pointa, je to celkem zajímavý nápad. Jen pozor na překlepy, opakující se slova (tohle pomůže) a nekonzistentnost (jedna závorka není princip).
Věděla, že je to špatný nápad, ale přesto kývla na nápad navštívit lanový park. Fyzičku už dávno ztratila a přibývající roky a pět porodů ji přidalo na váze, víc než ji bylo milé. Ale ona na špatné nápady měla talent. A tak najednou stála pod lany nataženými vysoko mezi stromy se špatně padnoucí přilbou na hlavě a poslouchala instrukce ke zdolání zvolené trasy. No poslouchala… Spíše pomalu omdlívala za zvuků vzdalujícího se hlasu instruktora. Měla fobii z výšek a teprve teď ji to docházelo. Bude se procházet po provaze. Chápete to po provaze. Nebude mít pevnou půdu pod nohama a kdyby něco, má ji před pádem zachránit lano, kterým bude připoutaná. Prý lano. Ona viděla jen tenoučké lanko, které by neudrželo ani panenku. Natož ji. Cítila jak se ji podlamují kolena. Vzdá to!!! Ne nevzdá!! Vzdá! Sakra nikdy nic nevzdala. Nastoupila na začátek trasy. První úsek zvládla bez potíží. To ji vlilo odvahu do žil. Přišlo ji, že to ani nebylo tak vysoko. No jo strach má velké oči. Pokračovala dál za doprovodu instruktora. “Vidíte jak Vám to jde. A teď se blížíme k nejvýše položenému místu. Pod Vámi bude hloubka 25m.” Ta poznámka ji omráčila. Stála na plošině u stromu, který objímala tak pevně, že mu začaly odumírat větve. Nehty zarývala do kůry, až začal strom krvácet. “Tak a tady umřu,” blesklo ji hlavou. Instruktor ji chvíli přemlouval. Nevnímala ho. Cítila jak ji na spáncích pulzuje krev. Oči měla zavřené. Neměla odvahu pohlédnout na to, co ji čeká. Dech se ji zrychlil a tepová frekvence byla nezměřitelná. “A dost srabe! Když už jsi dolezla až sem tak pokračuj!” znělo ji v hlavě. Několikrát se zhluboka nadechla. Pomalu otevřela oči. Dívala se před sebe. Sebrala poslední zbytky odvahy. Chytila se překážky a zkusila přesunout nohu do smyčky. Povedlo se. Udělala druhý krok. Pořád měla strach, ale s každým dalším krokem se zmenšoval. A další krok. Něco je špatně. Pata se ji zasekla ve smyčce. Zkusila přenést váhu, ale… Visela pod překážkou asi 23 m nad zemí. Podívala se nahoru, podívala se dolů a hrozně se rozesmála. Smála se tak, že už neměla sílu se vyšplhat zpět na překážku. Po dráze se blížil druhý instruktor s lanem. Myslela, že letí, jak lehce překonával dráhu. Nakonec ji oba hoši dostali společnými silami na pevnou zem. Odpoutala se a zůstala sedět. Užívala si toho, že už se nemůže nikam propadnout. A tak skončil další její špatný nápad.
Milá Martino, tohle si dokážu velmi živě představit – sám jsem se „zasekl“ v 5 metrech nad zemí na lanové dráze u jednoho zámku a udělal z toho velké divadlo pro všechny okolo. :)
Technicky bych vypíchl dvě věci: 1) je zbytečné si pomáhat třemi vykřičníky!!! a 2) velké Vám se v přímé řeči nepíše.
Díky za sdílení a těším se na další vaše příspěvky!
Věděla, že je to špatný nápad, ale..
nedokázala si pomoci. Při pohledu na ten malý lákavý kus čokoládového dortu se jí ústa zaplavila slinami a posedl jí naprosto neovladatelný chtíč. A i když Tereza věděla, že stačí otočit hlavu opačným směrem a prostě pokračovat domů, kde má v lednici na večeři připravený ten tuňákový salát, který je podle tchýně dostatečně výživný a přitom nízkokalorický, její mozek si tohle jednoduché řešení situace nedokázal prostě představit. Cíl byl tedy jasný.
Cukrárna na Vinohradech, do jejíchž dveří zrovna odhodlaně vcházela, měla všechny tři stolky obsazené návštěvníky. Možnost spořádat ten nádherný zákusek z vitríny přímo tady v cukrárně musela tedy vzápětí vyloučit. Ale co teď? Venku v tom chladném únorovém počasí nechtěla vysedávat na lavičce. Nemohla riskovat nemoc, když už byla v osmém měsíci těhotenství a porod takříkajíc klepal na dveře. A domů si ho odnést taky nemohla, to by byl zase oheň na střeše.
Zklamaně si povzdechla, omluvně kývla na prodavačku, přitáhla si šálu a vyklouzla ven do sychravého počasí. Bez otočení se rovnou rozběhla směrem k bytu, který se od cukrárny nacházel pouhé dvě ulice.
V tomhle bytě donedávna žila jen s Tomášem, svým milujícím manželem, se kterým právě čekala prvního potomka – dceru Amálku. Na holčičku se oba strašně těšili a jako prvorodiče byli také velice nervózní. Tereza byla poslední měsíc hodně unavená a proto se její muž rozhodl, že jí najme na pomoc paní na úklid.
A tehdy nastoupila na scénu tchýně, která se po obdržení této informace během jednoho víkendu nastěhovala k nim do bytu a poklidný rodinný život obrátila naruby. Nešetřila kritikou na vybavení bytu, na čistotu prostředí ani na dětský pokojík, který dávali s Tomášem podle jejich představ dohromady od potvrzení těhotenství. Zkrátka a jasně jejich život byl podle představ Tomášovi matky naprosto nevyhovující. A stejně tak Terezina postava, která se v průběhu těhotenství zakulacovala. A to Terezu stresovalo.
S těmito chmurnými myšlenkami zastrčila klíč do domovních dveří a ještě než vzala za kliku, na chvilku se o ně opřela. Vůbec se jí do bytu nechtělo. Potřebovala si odpočinout a věděla, že místo toho bude zase muset poslouchat přednášku o něčem, co udělala špatně. Ale mrazivý vítr, který dnes na Vinohradech řádil, jí donutil otevřít dveře a vklouznout do chladné chodby čtyřpatrového činžovního domu, kde bydleli v přízemí v bytě číslo dvě.
Musela udělat jen pár kroků a odemknout, ale než stačila pootočit klíčem v zámku, dveře už zevnitř bytu otevíral Tomáš.
“Ahoj miláčku, jak bylo u Jany?” zeptal se a jemně ji políbil.
“Bylo to fajn. Probraly jsme co šlo a pěkně jsme zdrbaly i vás chlapy!” zašklebila se Tereza a uchechtla se na manželovým výrazem znechucení, který spíše působil, jako když ho bolí zuby.
“Tak to je paráda a já proč mi celý den zvoní v uchu,” zvedl Tomáš obočí a pověsil jí bundu na věšák a s její kabelkou zamířil do kuchyně.
“Dáš si čaj? Mám tady pro tebe dobrotu. Dneska budeme slavit!” houkl na ní z kuchyně a podle cinkotu nádobí bylo slyšet, že již vše připravuje. Věděl, že šálek dobrého čaje nikdy neodmítne.
Tereza se mezitím přezula do bačkor a vstoupila do jejich malé, ale útulné kuchyně. Na stole uviděla na talířku připravený ten fantastický dortík, po kterém před chvíli tolik toužila v cukrárně.
“Kde je tvoje máma?” zeptala se opatrně.
“Dneska jsem jí odvezl zpátky domů,” konstatoval Tomáš spokojeně, zatímco jí na talíř přidával ještě druhý kousek.
Díky moc za sdílení! Ten konec je opravdu sladký. ;)
Věděla, že je to špatný nápad, ale přesto se odvažovala doufat. Se zatajeným dechem otevřela poslední balíček. Neopatrně trhala papír i přes skřípění zubů slečny Freyové, která si v uchovávání papíru jakéhokoliv druhu přímo libovala. Vykoukla na ni krabice od bot, což ale v tomhle domě nic neznamenalo, dárky se vždy balily do toho, co bylo po ruce. Netrpělivě odsunula víko a stálo ji hodně úsilí potlačit zklamání. Boty. Ne tak ledajaké boty, přesně ty, které dostala loni či předloni, nebo taky před sedmi lety, prostě vždycky. Protože paní Freyová tvrdila, že co se jednou osvědčilo, nemělo důvod se měnit. Jak třeba tyhle boty, ve kterých v zimě mrzly prsty a tlačily.
Maminka se na Jessicu shovívavě usmála, v očích se jí však zračil zvláštní smutek. Jessica věděla, co to znamená, a tak se usmála zpátky, slzy si schová na později.
„Děkuji, tetičko.“
Slečna Freyová si na oslovení tetičko zakládala, přestože to nebyla žádná Jessičina příbuzná. Byla to sousedka, která se sama nudila na svém panství, jak svoji část dvojdomku nazývala, a tak Jessicu a její maminku zvala na večeři v předvečer Vánoc každý rok od smrti Jessičina otce. Nebo zmizení. Ale když člověk zmizí na Annapurně, dá se předpokládat, co se s ním stalo.
Jessica od té doby Vánoce ze srdce nesnášela. Paní Freyová dělala toho nejhnusnějšího krocana na světě, kterého ale museli všichni pozvaní chválit a zároveň nesnesla, pokud někdo projevil větší radost z dárku, který nebyl od ní. A ty hnusný červený boty Jessica tak nesnášela, že je chtěla hodit slečně Freyové na hlavu a ne za ně ještě děkovat.
„Nemáš zač, miláčku, všimla jsem si, že ty z loňska už máš prošoupané.“
Slečna ji poplácala po tváři. Jessica odložila krabici a zadívala se na vánoční ozdoby na stromku. Od doby, co táta zmizel, doma stromek neměly, protože když chodily ke slečně Freyové, považovala to máma za zbytečné vyhazování peněz. Jessica ale zdobení stromku milovala a chybělo jí to. Nikdo by to ale nepřiznala, protože věděla, že pro mámu by to bylo prostě příliš.
Také si odvykla si k Vánocům cokoliv přát. Máma neměla peníze, a tak Jessice dala vždy něco, co bylo potřeba (a co by stejně i tak dostala), slečna Freyová jí vždy dávala ty odporný křusky. Máma Jessice vždy říkala, že by měla být vděčná, protože ona by jí „takové krásné, drahé boty nemohla pořídit,“ načež Jessica vždy odvětila, ať si je teda nosí sama a odešla trucovat do pokoje.
Až letos. Letos, poprvé po sedmi letech, si něco přála. V listopadu se dozvěděla, že získala stipendium na hudební tábor, proto potřebovala, jak mamce několikrát zdůraznila, novou zobcovou flétnu. Ta stará plastová prostě už nehrála tak, aby to bylo uspokojivé, a ta nová, dřevěná, by byla úplně skvělá a za toho půl roku by ji akorát stačila rozehrát.
Zhluboka vydechla. Šampón a boty. Její měsíční škemrání a prosby obou – slečny Freyové i maminky – byly naprosto k ničemu. Vlastně to tušila. A nadávala si, že i ve svých patnácti letech naivně věřila, že by se snad mohl stát zázrak.
Odešly až chvíli před půlnocí a Jessica doma hned zaplula do svého pokoje. Čekala, že spustí vodopád slz, ale i oči už to vzdaly. Racionální část jejího mozku stejně věděla, že flétnu nedostane a ten malý zbytek neracionální části s dnešním večerem zmizel.
Kdyby tady táta byl, všechno by bylo jiné. Slavili by doma, měli by vynikající jídlo, žádného krocana se suchou nádivkou, ale bramborovou kaši, Jessica by jí snědla celou mísu a táta by se smál, kam to dává, takovej pidižvík. A pak by ráno dostala hromadu dárků, ty co si přála, a maminka by naoko lamentovala, že to Santa letos zase přehnal. A táta by maminku políbil a všechno by bylo nechutně idylický.
Jessica rychle setřela slzu. Vida. Sentimentální část mozku se přihlásila ke slovu.
Usnula až nad ránem, a tak ke snídani sešla pozdě. O nic nešlo, stejně už sedm let slavily, nebo spíš trpěly Vánoce už večer. Máma většinou vzala směnu, proto Jessicu překvapilo, že sedí u stolu.
„Dobré ráno.“
„Hm…“
Maminka se pousmála a posunula k Jessice hrnek s horkým kakaem. Přestože Jessica měla v plánu trucovat, horké kakao bylo něco, co se prostě nedalo odmítnout. Byla přesvědčena, že by to byl osmý smrtelný hřích.
„Ty nejsi v práci?“
Sofie – Jessica mámě její spanilé jméno vždy záviděla – zakroutila hlavou.
„Tebe vyhodili?“
„Ne, Jessico, to si nemohu vzít na Vánoce dovolenou?“
„Vánoce byly včera.“
„Vánoce jsou dneska,“ zdůraznila máma poslední slovo.
Jessica zvedla obočí. To byla novinka.
„Jess…“
„Já jen že posledních sedm let nikdy Vánoce dneska nebyly…“
„Tak dneska prostě jsou a přestaň diskutovat!“
Vánoční náladička jak vyšitá, jen co je pravda. Ale přesně taková máma byla. Jednou za rok, za dva, se rozhodla, že bude trvat na něčem, co kdysi dávno pravidelně dělali, když ještě byli rodina. Většinou to skončilo šílenou hádkou a potokem slz na obou stranách. Jessica věděla, že to máma myslí dobře a že dělá, co nejvíc může. Že se máma snaží. Jenže někdy to prostě bylo málo a Jessica nikdy nedovedla moc dobře předstírat.
„Ok…“
Chvíli bylo ticho. Jessica se soustředila na kakao, máma se soustředila na upřený pohled z okna. Pak se postavila.
„Proč se nepodíváš do punčochy?“ pronesla už zase milým, svátečním, vánočním tónem.
„Do jaký…“
Maminka kývla směrem k obyváku. Jessica na nic nechápavě zírala. Neměla nejmenší tušení, o čem máma mluví, punčochy nevytáhly už roky. Jestli letošním návratem k tradicím byla stará zatuchlá červená punčocha nadutá mandarinkami plných pecek, bylo to horší než předloňské vydlabávání dýní – a to bylo naprosto šílený.
Pomalu vstala a přešla do místnosti. Na vstupních dveřích – originální – byla přivázána zbrusu nová punčocha zelené barvy. Jessičiny oblíbené, na rozdíl od nechutné červené.
Znovu na mámu nechápavě koukla.
„No tak šup,“ nepodařilo se Sofii skrýt netrpělivý tón.
Jessica přešla až k punčoše, šáhla na ni a zkameněla. To nemohlo být možné. To určitě nebylo možné. Rozhodně ne. Ale zobcovka měla dost vypovídající tvar a maminku nikdy na vtipy typu: „dám ti něco, co vypadá jako něco, co si přeješ, ale není to to, co si přeješ“ neužilo.
„Mami?“ hlas se jí třásl.
„Veselé Vánoce, broučku.“
Krásná scéna s krásnou pointou. Kromě lehkého proškrtání bych doporučil odlehčit text o závorky, nehodí se tam. Díky za sdílení, Barčo! ;)
Věděl, že je to špatný nápad, ale kvůli ní svůj zdravý rozum umlčel.
Rychle ale opatrně zabalil nehybné tělíčko do papírových kapesníčků. Ztlumil televizi a naslouchal zvukům z míst, kde byla koupelna se záchodem. Ještě tam byla. Skoro běžel do kuchyně, kde sundal víko 60 litrového odpadkového koše. Rychle stlačil jeho obsah, dokud se celá mrtvolka v ubrousku bezpečně neukryla v jeho útrobách. Ubrousky se protrhly v místě, kde byla krev, ale už neměl čas s tím něco dělat. Nasadil víko na koš, opláchl si ruce ve dřezu, otevřel ledničku a sáhl po flašce s ořechovkou. Uslyšel spláchnutí. Rychle odšrouboval víčko láhve a řádně si lokl. Ve chvíli, kdy tekoucí voda v umývadle v koupelně vykonávala povinnou očistu rukou, už seděl poněkud udýchaně na sedačce a dělal, že nic. Sakra, ještě ten flek. Sedačka má tři sedací polstry, které naštěstí nejsou k sobě přišité. Vytáhl polstr s flekem a vyměnil ho za ten, co byl na druhé straně sedačky, a na kterém byly navrstveny všechny polštářky. A je to. Honem sednout a pokračovat v nevinném sledování televize. Uvědomil si, že nezesílil na televizi zvuk a honem sáhl po ovladači. Uf, stihl to.
Podíval se na ní, když už byla u něj a s hranou nevinností se usmál. Úsměv mu oplatila. Je to dobré, nic neviděla.
„Pojď si sednout sem,“ požádal ji hlasem, o kterém si myslel, že zní smyslně a poplácal si na kolena. Celá se rozzářila. Zamířila k němu, nazvedla si lem kožené sukně, rozkročila se a celou svou krásně plnou postavou pokryla jeho klín. Své rty lehce položila na jeho a on ucítil lehkou vůni parfému, který ji dnes dal k narozeninám. Otevřel ústa a jazykem vklouzl do jejích úst, kde ho přivítala se stejným nadšením, s jakým si mu sedla na klín. Odvážil se a položil své ruce na její oblé pozadí. Potřeboval se dotknout kožené sukně, ale ta se zkrabatila nad její pupíček, takže cítil jen silonky a kalhotky pod nimi. Musel se dostat na povrch té sukně. Jak to ale udělat?
„Chceš si udělat pohodlí, krásko?“ zamumlal ji do úst.
„Jak to myslíš, broučku?“ zeptala se škádlivě a podívala se mu do očí. Miloval její zelenomodré oči, které na něho zářily mezi černými linkami a občas je zahalil temný závoj dlouhých řas.
„Že by sis odložila.“ Snažil se na ní netlačit, přece jen to bylo jejich teprve čtvrté rande, ale právě proto, aby mohlo být i to páté, musel z ní tu sukni dostat. Když se nepohnula a ani nic neřekla, lekl se, že přestřelil. Nechtěl o ní přijít, byla to oboustranně láska na první pohled. A oba už nebyli nejmladší. Kolik takových lásek ještě může potkat?
„Vážně si to přeješ?“ Zeptala se skoro cudně a pátrala v jeho tváři po náznaku touhy.
„Ano, strašně moc“, zašeptal a zesílil tlak na zadku.
„Jak si přeješ… lásko“ odpověděla stydlivě a tvář ji zčervenala. Vstala mu z klína a sundala si sukni. Odhodila ji a zem. Začala si sundávat pletenou halenku a její těžká ňadra schovaná v krajkové podprsence jej vyzývala k osvobození. Hodlal jejich výzvě vyhovět, když tu ona ustala v pohybu právě ve chvíli, kdy přetahovala halenku přes hlavu. Halenka ji uvízla v náušnici.
„Ach jo, to se může stát jenom mě“, povzdechla si a uchechtla se.
„Co mám udělat? Mám ti nějak pomoct?“ zeptal se jí starostlivě a už vstával.
„Nene, já to zvládnu. Už se mi to stalo po třetí, tak v tom mám praxi.“
Uvědomil si, že právě teď má příležitost. Chňapl po sukni, převrátil ji a hledal skvrnu, kterou zanechala krev a vnitřnosti, a kterých si ona naštěstí nevšimla. Našel ji. Hergot, do čeho to má utřít?
„Už to bude, broučku. Neboj se, už to skoro mám“, ujistila ho dáma jeho srdce s uvízlou hlavou v halence.
Nenapadlo ho nic jiného než sukni utřít do boku sedačky z vnější strany.
„A jsem volná!“ zajásala náhle a halenka byla dole. On ustrnul v pohybu. I ona ustrnula v pohybu.
„Co to děláš, broučku, s mojí sukní?“
„Ona… ona byla na zemi, tak jsem ji zvedl“, řekl rychle a byl rád, že ho napadla tak nevinná odpověď.
„Ty jsi pořádkumilovný. To se mi líbí“, řekla a sklonila se k němu. Políbila ho na rty a vzala si od něj sukni. On nechtěl pustit sukni z ruky, ale taky se s ní nechtěl o ní přetahovat. Povzdechl si a začal se v duchu modlit a slibovat možné i nemožné, když si ona toho fleku na své sukni nevšimne. Pro jistotu zavřel oči, aby modlitby měly tu správnou hloubku.
„Aaaaa!“ Její křik zarezonoval místností a on polekaně otevřel oči.
„Co…co to je?“ zeptala se, bledá v obličeji.
Podíval se směrem, kam zírala. Vážně ji rozhodil flek na sukni, o kterém ani nevěděla, od čeho je?
„Je tohle… noha?“ ukázala na něco, co splývalo s černou barvou kožené sukně. Předklonil se, aby lépe viděl. Semknul své rty k sobě a naznačil pokrčení ramen.
„Ano.“ Přiznal nakonec, když odhodila sukni kus od sebe na podlahu.
Vytřeštěně se na něho dívala. „Jak jsem k tomu proboha přišla?“ Začala se třást. On vyskočil a obejmul ji. Vedl ji k sedačce a přinutil ji sednout.
„Proč mám proboha na sukni nohu. Chlupatou nohu. Obří, chlupatou nohu nějakého pavouka?“ třaslavým hlasem vznáší logické otázky a on se logicky vyhýbá odpovědi. Podá ji sklenici s vínem a sleduje, jak její obsah do ní vklouzne na jeden zátah.
„Já si tu sukni už nikdy nemůžu obléknout. Mám arachnofobii a…a myslíš, že si ze mě někdo udělal srandu? Kde jsem proboha mohla přijít do styku s pavoukem? Nikdy bych nebyla dobrovolně s pavoukem v jedné místnosti. Ani v baráku ne. Že by mi kolegyně v práci dala na židli pavouka a já ho…NE, to by přece neudělala. Je to hrozná kráva, ale abych rozsedla…“ silně se otřásla zhnusením. „Jestli to udělala, půjdu za vedoucím a teď už ji nahlásím. Nemůže mi pořád dělat naschvály. A jestli vyhodí mě, tak ať!“ její úlek a šok se proměnil ve zlost a bojovnost „já už se jí nebojím. Teď, když mám tebe. Už se nebojím ničeho.“
Vstala, utřela si rukama slzy, vzala láhev vína ze stolu a chtěla si nalít. Láhev byla prázdná.
„Máš ještě víno?“
„V ledničce,“ řekl ji roztržitě a evidentně nad něčím vážným přemýšlel, protože dál seděl a civěl do prázdna.
„Potřebuji ještě skleničku. Možná pět.“ Vzala prázdnou láhev „budeš ji na něco potřebovat, nebo ji můžu vyhodit?“
Podíval se na láhev v její ruce „Vyhodit.“ Šla do kuchyně.
„Tobě někdo ubližuje? To přece nejde, aby ti někdo dělal naschvály. Jestli tě kolegyně šikanuje, proč by měli vyhodit tebe?“ zeptal se konečně na to, co mu vrtalo hlavou.
Odpovědí mu bylo ticho. Ještě před okamžikem slyšel vrznout ledničku a pak odklopení víka z… koše! Vyskočil ze sedačky, ale už bylo pozdě. Vrazila do obýváku a beze slova chňapla po halence, kterou měla vmžiku na sobě. Natáhla se i po sukni, ale rozmyslela si to a vběhla rovnou do chodby jen v silonkách a halence.
„Ne, prosím, já… já ti to chtěl říct, ale nevěděl jsem jak. Zamiloval jsem se do tebe na první pohled, nikdy jsem nic takového nezažil, přece to musí něco znamenat!“ Kopíroval každý její pohyb a snažil se ji zastavit slovy. Ona už na sobě měla kozačky, a právě se soukala do kabátu.
„Já ji tam nedal. Prosím věř mi. Ofélie mi utekla z terárka a nemohl jsem ji najít, ale nemohl jsem ti to říct, když vím, jak strašně se bojíš pavouků. Ona byla ale neškodná, ochočená, hodná. Možná se s tebou chtěla seznámit, proto za tebou přišla. A když sis poposedla…“ Knoflík na dlouhém kabátě ji zůstal v ruce stejně nehybně, jako by napodobil jí.
„Strašně se omlouvám, odpusť mi to. Prosím. Miluju tě!“ Poslední slova už křičel jejím zádům. Ještě chvíli naslouchal spěšným vzdalujícím se krokům, než se slzami v očích zavřel dveře.
Pomalu se došoural k zavřeným dveřím jeho ložnice a se smutným povzdechem dveře otevřel. Tiché vrčení strojků jako by se ho snažilo uklidnit a záře linoucí se ode zdí mu nabízela klid a mír. Postavil se před tu zář a všem sto padesáti sklípkanům a tarantulím v jednotlivých terárií oznámil „jsme zase sami.“
Je skvělé, jak se tomu mění atmosféra a nálada – od thrilleru, přes erotiku až po komično. Jistě by se to dalo zkrátit a učesat, nicméně to má začátek, prostředek a konec a vypadá to na slušně uzavřený celek (což je super). Díky moc za sdílení a přeji inspirativní zbytek dne!
Věděla, že je to špatný nápad, ale nemohla si pomoci. Šla k oltáři. Dnes prý nefungují varhany, omlouval se kněz. Asi krysy, říkal. Ale to nevadilo. Za zvuků štkaní své matky kráčela ke svému vyvolenému. Dvě věci byly jasné. Tomáš stál opilý před knězem, který se od něj znechuceně odvracel a její drahá mamička přišla jako jediná celá v černé.
Eliška stiskla ruku svému otci, „myslíš, že dělám dobře?“
„Ne,“ zašeptal a zdvořile se usmál na fotografa, který zaznamenával dnešní den.
„Ale on mě má rád,“ řekla a nespouštěla oči ze svého nastávajícího.
Jonáš si odfrknul, „ten má radši pivo než tebe. A víš, co má radši než pivo?“
Nevěsta nepatrně zavrtěla hlavou.
„Dvě piva!“ odsekl nakvašeně, „copak ses úplně zbláznila? Brát si chodícího smrdutého lahváče?“
„Pst, vždyť nás uslyší!“ sykla na něj. „Neměli bychom jít rychleji? Jdeme jak na pohřeb.“
„Oblečení tvé matky mě poněkud zmátlo.“
„Velmi vtipné. Ale vážně bychom mohli zrychlit. Vypadá to blbě.“
„Chci ti dát čas,“ poplácal ji Jonáš po ruce, „třeba si to ještě rozmyslíš,“ a ještě více zpomalil krok. Vlastně se k oltáři posouvali po milimetrech. „To ty podpatky!“ volal omluvně na svatebčany.
„Není co rozmýšlet. Já si ho musím vzít, tati,“ řekla a vyrazila vpřed.
Muž prudce otočil hlavu, stisknul jí paži a stáhnul ji zpět k sobě, „prosím, řekni, že nejsi těhotná, ty jedna praštěná holko!“
Eliška by své rodině ráda řekla pravdu, ale nemohla. Slíbila, že bude mlčet. Věděla, že dělá chybu, že si bere Tomáše, nicméně z jiného důvodu, než si všichni mysleli. Její nastávající po nocích bojoval se zločinem. Jeho hnacím motorem bylo pivo, z nějž získával nadlidskou sílu. A o tom dívka věděla své. Zachránil jí život.
Páni, to je skvělý nápad. Má to atmosféru, napětí a překvapivou pointu. Zaujalo mě to – jen tak dál!
Skvělé, mohla by z toho být akční komedie.
Věděla, že je to špatný nápad, ale přesto pokračovala dál. Celou dobu si pro sebe říkala, ať to nedělá, ať vydrží ještě pár dnů. Zbývá už jí přece jen devět dnů a bude konec, bude mít za sebou celý jeden měsíc. Dnes, ale bohužel, měla velmi špatný den. Psychicky je na dně. Její jediná normální kolegyně v práci, dostala dnes padáka. A aby toho nebylo málo, jejich sebecentrický šéf jí dal za úkol nahradit její, teď už bývalou, kolegyni, než najdou náhradu. Jakoby už teď neměla málo práce, sotva všechno stíhá udělat včas, natož teď.
Dobře, říká si, dám si jen jednu vidličku a to je všechno, nic víc. Jenže pokračovala odůvodňováním, proč si dát další vidličku. Byla to slast na jazyku. Jediná dobrá, lahodná věc dneska, která nemluví a neodporuje. Ne jako ta prodavačka, která se jí snažila přesvědčit, že jí vrátila správně 50 korunu a ne 10 korunu, jak ona tvrdí. Nabrala si další vidličku.
Takto se jí myšlenky honily celý večer, dál přemítala nad svým dnem a litovala se. Byla vyčerpaná a hledat výmluvy, proč si dát další vidličku, jí šlo snadno. Než se nadála, snědla celý jeden dort.
Kruciš, pomyslela si, to jsem neměla dělat. Kdybych to vydržela ještě devět dnů, už bych měla jeden měsíc diety za sebou. Teď abych začala zase od začátku.
Moc hězké, někoho mi to připomíná. ;)
Věděla, že je to špatný nápad, ale láska je láska. Kdyby svůj plán neuskutečnila, nadosmrti by toho litovala.
Lucie vždy bývala spíše introvertní typ, o které se ve třídě šuškalo, že nic jiného, než šprtat se v knihovně neumí. Zajímat se o její osobní život zatím nikoho nenapadlo. Zatím…
Na gymnáziu byla už druhým rokem. Dost dlouho na to, aby se porozhlédla po klucích ve třídě, jelikož třináctky prostě nemají oči pro nikoho jiného. Proč se ji ale musel zalíbit zrovna ten nejvíce populární kluk z celé třídy. Viktor byl prostě vždycky autorita a drsňák každým coulem, ale ona v něm viděla někoho jiného, lepšího… Jenže on v ní neviděl nikoho, protože když se zrovna nejednalo o domácí úkoly k opsání, tak se jeho pozornost ubírala pouze k jeho povedené partičce a bylo by moc těžké zavadit o ní jediným pohledem. Jenže zítra se to změní, protože na svatého Valentýna se můžou dít zázraky.
Luciin valentýnský plán zněl tedy zhruba takhle. Jelikož už od malička byla zažraná do všemožných šifer, rozhodla se Viktorovi zašifrovat několik na sebe navazujících dopisů, v němž mu napíše něco o sobě a o svých citech. K jejímu jménu se dostane až při posledním dopisu, takže pokud ho její osobnost nezaujme a nedojde až k odrazení její identity bude vědět, že nemá nejmenší šanci. Hrozí pouze to, že se ji bude vysmívat celá třída, pokud Viktor vyzradí toto tajemství. Ale co už, aspoň bude více populární…
Dnes je den D. Vypadá to, že Viktor si láme hlavu nad šifrou schovanou v jeho skříňce a odhání od sebe i své přihlouplé kamarádíčky, tak že by se styděl přiznat, že frajer něco neví?!
O né, první dopis rozluštěn, co když to doopravdy vyjde! Lucie začíná mít strach a myslím, že to nebude jenom z toho testu, co ji čeká. Zatím se ale Viktor spokojeně culí, takže plán vychází.
Škola končí, ale myslím, že se Luciin “nápadník” zatím neprokousal před třetí dopis. Tak zítra uvidíme.
Špatná zpráva, Lucii zase postihla migréna, takže dnes nemůže do školy. Co bude dělat?!
CINK. Lucii třeští hlava, ale oznámení o zprávě ji probudilo z neklidného spánku, tak už se aspoň podívá, kdo ji píše. Nemůže uvěřit vlastním očím! Je to Viktor a…chce s ní zítra do KFC()
Dobrý den, přikládám své další kratší cvičení :)
Věděla, že je to špatný nápad, ale špatné nápady bývají zábava, ne?
Elena, studentka druhého ročníku střední školy, si nechávala říkat El. Připadalo jí, že to zní víc drsně, že se to líp hodí k osobě, kterou chtěla být. Ve škole jí to moc nešlo, ale to pro ni nebylo důležité. Na střední se neřeší, jaké vám jdou předměty nebo jaké jsou vaše životní cíle – postavení zde udává chování, ne známky. A El ve společenském žebříčku nemířila nízko – chtěla být vůdkyní. Tou, ze které mají ostatní respekt, ale zároveň i tou, které důvěřují a následují ji. Chtěla mít svoji partu lidí, kteří ji poslouchají – něco jako ve filmech pro teenagery.
Elena nevěděla, jestli to tak chodí i na ostatních školách, ale u nich byli všichni žáci rozděleni do skupinek, které mezi sebou soupeřily a dělaly si naschvály. Každý si mohl vybrat, kam bude patřit, ale když už se jednou rozhodl, jen těžko se potom dostal jinam. Fungovalo to trochu jako vlčí smečky – v každé skupince byl jeden vůdce a pak jeho poskoci. A El se rozhodně necítila jako něčí sluha.
Co by to byla za vůdkyni, kdyby odmítla výzvu nepřátelské skupiny? Potom by ji nikdo nechtěl následovat a okamžitě by klesla její hodnota oblíbenosti. A co na tom záleželo, že se jí ta výzva vůbec nelíbila? Většinou přeci byla pro každou špatnost, tak proč to bylo nyní jinak?
El auto nikdy neřídila, ale storát to viděla dělat tátu – co by na tom mohlo být tak těžkého? Ruce na volant, nohy na pedály a oči přilepené na cestu před ní. S bezpečnostním pásem se nezdržovala, vždy jí to připadalo zbytečné. To, že udělala chybu si nepřiznala ani ve chvíli, kdy vzduch prořízlo zaburácení motoru, projela okolo skandujícího davu a sešlápnutím správného pedálu nabrala rychlost. Závody se odehrávaly za školou u lesa a její soupeř hravě autem objížděl stromy. El tak zručná nebyla. Strachem se jí za každou zatáčkou žaludek stahoval do těsnějších uzlů. Zatočila za jedním dubem prudce doleva a sousedního stromu si všimla až když bylo pozdě. Tohle byl sakra špatný nápad.
Věděla, že je to špatný nápad, ale nedokázala odolat. Vždyť lištiškovou Enchantimals panenku ještě neměla a maminka nechtěla další koupi ani slyšet, prý ji dvě stačí a vůbec jí nezajímalo, že některé holky mají i pět zvířátkových panenek.
Klára jen musela vyčíhnout okamžik, až bude ve třídě sama, aby panenku mohla vytáhnout z Eliščiny aktovky. Už se nemohla dočkat, až přijde domů a představí ji lemuří Bětce a zajíčkové Báře. Jen musí vymyslet, jak jí bude říkat, protože tak ošklivé jméno Marta mohlo napadnout jen Elišku. Co na tom, že se tak jmenuje teta, od které Ela panenku dostala, ona jí bude říkat Líza.
O velké přestávce musí všichni povinně ze třídy. Musí toho využít. Klárka vyhledala dohlížející učitelku.
„Prosím, mohu si vzít ze třídy kapesník?“
„Běž, ale rychle.“
Vběhla do třídy a hned k Eliščině aktovce, z které vytáhla panenku. Tu pak honem ukryla ve své tašce, spěchala zpátky.
„Kde máš ten kapesník?“ překvapila ji učitelka.
Zalapala po dechu, zapomněla na svou výmluvu.
„Cos tam dělala?“
Nedokázala odpovědět, kousla se do rtu a sklopila oči.
„Tak víš co? Půjdeme se podívat, cos tam dělala.“
Zazvonilo a žáci se hrnuli do třídy, včetně Kláry a dozorující učitelky a jejich paní učitelky přivolaná kolegyní.
„Klárko, cos tu vyváděla?“ pokoušela se zjistit třídní, ale dívenka mlčela.
„Ukaž batoh!“
S pláčem jí podala tašku.
„To není tvoje panenka,“ konstatovala suše kantorka, „Eliška mi ji ukazovala před vyučováním a ty jsi ji ukradla. Takže ji vrať Elišce a dej mi žákovskou.“
Za ty tři roky třídní znala všechny rodiče svých žáků a věděla, že o Klárčino potrestání se maminka postará. Navíc ostuda z krádeže a odsouzení spolužáků je už trestem samo o sobě.
Věděla jsem, že je to špatný nápad, ale stejně jsem to udělala. Stačil krok a vzala jsem za kliku, bylo odemčeno, s mírným vrznutím se dveře otevřely. Tma uvnitř byla ještě větší než venku a chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala. Polil mě pot a vteřinku jsem zůstala stát:”Nemám se otočit zpět?” Ne, teď už je pozdě, cesta zpět nevede. Cosi mě zašimralo v nose, v tom příšerném tichu, by kýchnutí bylo, jak rána z děla. Slyším kroky, chvíli mi trvá než rozpoznám, odkud přichází. Celá stuhnu, je mi jasné, někdo se blíží z venku ke dveřím,plíží se, čeká, až se sama prozdradím? Ne to neudělám, to se nesmí stát. Kroky se vzdalují, úlevou se sesunu na zem a z očí se mi derou slzy. “Co tu děláš?” Zvednu oči a rozpoznávám jeho obrysy. Nezmohnu se ani na slovo. To byl teda nápad, vyčítám sama sobě. Rozsvítí lampu a pomáhá mi opět na nohy. Ta vůně, ty oči, mám strach, že mu zase neodolám. Objímá mě, beze slov mě ukládá do postele, než usnu hladí mě po vlasech. “Neboj, můžeš klidně spát, budu spát vedle.”
Věděl, že je to špatný nápad, ale jinak to nešlo.
Počkal si u domovních dveří, až někdo půjde. Pak – musím působit samozřejmě – nahrnul se do dveří, ustoupil, řekl Dobrý den, dal přednost a samozřejmě hned vklouzl dovnitř do domu. Vyšlo to, opět. Neptali se ho, kdo je a co tam chce, jenom taky pozdravili. Šel jako by do schodů, ale pak když už nikde nikdo…, vrátil se k poštovním schránkám. Tady to je, to neštěstí.
Vytáhl drátek a šroubovák. Zaposlouchal se, a když byl klid, začal vnikat podélnou zaklapovací škvírou do schránky. Šátral v ní drátkem, pomáhal si šroubovákem, zkoušel ještě další drát s očkem. Dostanu tě!
Zaklesl. Jo, už se to sune nahoru. Usmál se a ze škvíry vykoukl bílý rožek. Pak někde nahoře v patře domu bouchly dveře, a on věděl, že teď nebo nikdy. Dýchal jako o závod a páčil ze schránky bílé psaní.
V okamžiku, kdy se na schodech nad schránkami objevila postava, zmizela pomuchlaná bílá obálka v jeho kapse. Dobrý den, pozdravil, taky jdete ven? Dneska je tam krásně, snažil se být nenucený a klidný. Dobrý den, odvětil obyvatel domu a přeměřil si jej pohledem. Nečekal na další a jako první vypadl z domu. Ulicí pak žmoulal v kapse zmačkaný dopis. Podařilo se. Myslel si. Musel to udělat, vždyť by si připadal hloupě, kdyby to ona zjistila – že ji napsal takové staromódní vyznání lásky, vlastnoručně jí to hodil do schránky, a ona přitom dává na facebook čerstvé fotky z dnešního výletu s tím borcem a mění si stav na zadaná. To by byl trapas. Pro něj i pro ni. Říkal si a zastavil se, aby se utěšil pohledem na vydolovaný dopis usvědčující jej z neopětované lásky. A jak ta obálka zazářila na denním světle – polil jej pot. To ne! To není… možný! To není on!
Vytáhl z její schránky jinou obálku, už podle písma, ta jeho tam stále čeká na rozuzlení. Má se vrátit? Má to celé podniknout znova? Nebo to nechat a být za blbce?
Otočil hlavu ulicí zpět. Věděl, že je to špatný nápad, ale nešlo to jinak.
Hezký oblouk a repetice. Třeba jim to vyjde! ;)
Věděla, že je to špatný nápad, ale kašlala na to. Stejně byl jediný, který ji napadl. Nedělat nic jí přišlo jako vzdát se ještě před bojem. A přitom to na začátku vypadalo tak jednoduše.
Když přišla do toho knihkupectví, bylo rozhodnutá, že bez té knihy neodejde. Věděla přesně, kde ji hledat, a taky okamžitě zamířila k regálu až vzadu u okna. U regálu stál mladý muž a prohlížel si hřbety knih. Zdálo se jí, že se nebezpečně blíží k té její, a tak přidala do kroku, div neporazila úslužného prodavače, jenž se jí snažil zastoupit cestu. Jeho otázku po tom, jaké má přání ignorovala a prosmýkla se mezi jeho ramenem a reklamou na novou audioknihu. Už jen pár kroků, natáhnout ruku, přitisknout se k regálu a odříznout toho muže od jejího cíle. Tři, dva, jeden. A v ten okamžik se to stalo. Popadl ji za hřbet a vytáhl. Její knížku. Byl k ní otočený zády a tak si nevšiml, že se na místě zarazila, aby nedala najevo, jaký zájem o ni má.
Listoval v ní a kroutil hlavou. „Tak už ji vrať, ty blbče, stejně ji nechceš,“ mumlala si a předstírala, že si vybírá z řady dalších titulů. Muž si ji ale strčil do podpaží a vyrazil ke kase. Nezbylo jí než se skřípěním zubů sledovat, jak platí, přitrouble se usmívá a odchází z obchodu.
Dohnala ho o pár ulic dál. A protože to byl poslední výtisk a jak zjistila, všude jinde už byl beznadějně vyprodaný, rozhodla se, že to udělá.
„Promiňte, ale neznáme se odněkud?“ Sama nevěřila, že to byla schopná vyslovit. Muž se k ní otočil a přeměřil si ji pohledem, který říkal, že ne, ale nebyl by proti tomu něco se o ní dozvědět.
Skončili na kávičce v lahůdkářství za rohem. Byla celá nesvá, přišlo to tak náhle a bez přípravy. Kdyby měla alespoň tu knihu. On ji měl ale schovanou v aktovce, tak beznadějně nedostupnou. Nakonec se mu přiznala.
„Víte, zastavila jsem vás jen proto, že jste mi před nosem vyfouknul knížku, kterou jsem dlouho sháněla. Když jsem se dozvěděla, že možná poslední volný výtisk mají tady v knihkupectví, jela jsem napříč republikou, jen abych ji získala.“
Vypadlo z něj, že ji chápe, protože sám podnikl něco podobného. Podle všeho měl stejně eminentní zájem si ji přečíst a prostudovat.
„Víte co? Když mi dáte adresu, tak vám ji pošlu jen co ji dočtu.“
Spokojená nasedala na autobus, který ji měl odvézt na druhý konec republiky. Věřila mu. Určitě dodrží slovo a jakmile ji bude mít přečtenou, pošle ji na adresu, kterou mu napsala na ubrousek. Nakonec, ta knížka byla docela útlá, určitě ji přelouská za pár večerů.
Ani ne po týdnu objevila ve schránce malý balíček. Dodržel slovo. Nedočkavě roztrhla papírový obal a s úlevou si přečetla titul knihy. Vzhledem k tomu, jak byla krátká, název se táhnul po celých deskách. Byla to ona, Knížka, která ji dozajista změní život. Jmenovala se Zaručeně ověřený způsob, jak se seznámit.
Skvělá pointa, Petře!
Tento text mě zaujal od začátku až do nápaditého konce. Dobře se četl a vyzněl :).
Ten konec – název knížky, o kterou šlo, mě dostal. Moc hezké čtení.
Věděla, že je to špatný nápad, ale ty dobré se jí už dávno skončily. Déle to takhle nepůjdé. Byli tak rozčilení, že neslyšeli kdy uzavřela opatrně dveře. Venku bylo už chladno. Dobré, že si vzala teplou blůzu. Do kabelky vmáčkla pyžamo, kartáček, zubní pastu a malý ručník. Dnes se určitě nevrátí, a zítra… Slunce zapadalo níž a niž, stejně jako její chuť do života. Nevnímala nic kromě svého nesouhlasu.
V hotelu bylo hlučné a příkře světlé. Asi nějaký další prázdninový mejdan. Na to nepomyslela.
„Dobrý večer. Jak vám můžu pomoct?“ krásná blondýna usmívala se na ni zpoza recepčního pultu.
„Dobrý večer. Chtěla jsem pokoj na jednou noc“ její hlas zazněl jí v uších jak cizí.
„Omlouvám se. Dneska je tady svatba, takže všechny pokoje jsou rezervovaný.“
Přikývla jen smutně hlavou a vyšla do tmy, narušené jen lehce světlem pouličních svítilen. Co teď? „Musím odtud pryč!“ řekla tichým ač tvrdým hlasem. Otočila se a pomalu se vydala k nádraží. V kapse se jí ozval mobil. Vypnula ho úplně, aniž by se podívala kdo volá. „Dneska jsem konečně sobec, nebudu se starat o nikoho kromě sebe“ řekla si v duchu. Toto rozhodnutí ji uklidnilo, vypustila z hlavy vzpomínku další rodinné rvačky a kochala se samotou.
Po půlhodinové procházce zírala nevěřícně na jízdní řád. Poslední vlak odjel před hodinou. Další bude v pět třicet ráno. Zase vzhlédla na nádražní hodiny, jakoby čekala na zázrak. Bylo krátce před jedenáctou. Ještě že čekárna je otevřena celou dobu. Vešla do páchnoucího prostoru ozářeného bzučícími zářivkami. Na lavicích sedělo několik bezdomovců, kteří dívali se ní podezíravě. Beze slova prošla mezi nimi na druhý konec čekárně, usedla a schovala obličej do dlani. Příšerné mysli začaly se vracet. Proč neumí žit spolu? Oba musí mít pravdu za každou cenu?
„Do prdele!“ zařval postarší muž, jenž opilými pohyby hrabal se v obrovské tašce.
„Co tam hledáš?“ zeptal se ho ne méně opilý kámoš z lavice.
Koukala na ně ustrašeně, ale muže ztichli.
„Dobře řečeno: do prdele,“ zašeptala a vytáhla mobil „Konečně mám čas na čtení.“
Hlasité pípaní zmeškaných hovorů a SMSek přilákalo ku ní všechny oči.
„Omlouvám se“ řekla přes stisknuté hrdlo a vypnula zvuk.
Za vteřinku rozhostilo se zase ticho. Klouzala očima po slovech, ale její mozek vrtaly pořad stejné mysli. Dva dospěli lide a chovají se hůř než děti. Maminka vždy věděla všechno líp a nikdo se ji neprotivil. Teprve Jirka. Od začátku, ale po jejích sňatku se to stalo nesnesitelné. Možno pokud bydleli by zvlášť. Ale jak na to?
„Co to děláš, ty vole!“ vytrhl ji z zamyšlení ostrý hlas.
„Do prdele“ odpověděl postarší muž a dál vyhazoval věci z tašky „Musí tady být! Musí, do prdele.“
„Nech toho, vždyť nám všechno ukradnou!“ druhý zběsile sbíral svoji poklady a házel zpátky.
„Do prdele, moje knížka! Kde je moje knížka?!“ nedal se zastavit ten první.
„Tahle?“ kámoš vytáhl mu z kapsy barevný, hodné opotřebený sešitek.
„Tahle. Mám jen jednou“ stařík opatrně ji uchopil a ponořil se do čtení.
Pocítila se jak ten bezdomovec. Stejně jako on seděla v noci na nádraží, četla knihu a neměla se kde vrátit. Její srdce sevřela úzkost. Nemohla dýchat. Vstala prudce a utíkala ven, na vzduch, na svobodu. Přeletěla přes nástupiště a zastavila těsné před tratí. Nějaký nákladní zřejmě pojede…
„Lucie, jsi to ty?“ známý hlas utrhl proud zoufalství.
Třesoucími se rukami utřela rychlé slzy a pomalu se otočila.
„Opravdu Lucka! Že jsem tě poznal v té tmě! Co tady děláš sama?“
„Ahoj Vojto. Musela jsem se projít. A ty, vidím, běháš.“ okoukala lehce propocenou blůzu obepínající jeho svalnaté tělo, „Nevěděla jsem, žes se vrátil.“
„Rovnou včera. A jo, pořad běhám,“ usmíval se na ni rozjaseně, „Můžu tě doprovodit domů? Jen bych se rychle převlekl.“
„To by bylo fajn. Bydlíš u rodičů?“ v jeho přítomnosti, jako vždy, zapomněla na všechno. I na to, že se dneska měla doma nevracet.
„Koupil sem dům tady poblíž. Zatím je tam jen pokoj a koupelna, ale když kdysi se z tím vypořádám, budu mít hodné místa.“
Kráčela za nim mlčky úzkou cestičkou podél polí. V hlavě zela jí prázdnota. Vnímala jen obklopující ji vůně noci, oblili, Vojty…
„A jsme tady!“ málem na něj padla, kdy se nečekaně zastavil, aby otevřel branku.
Nad dveřmi rozsvítila se lampička.
„Krásně tu,“ zašeptala, „Ani jsem nevěděla, že v tom našim zapadákově může se najít takové místo.“
Vešli dovnitř. Vojta zapnul světlo a strnul. Malou místnost vyplňovaly nesčetné krabice a tašky. Jen taktak dalo se projít do koupelně a kuchyně.
„Promiň. Ještě jsem neměl náladu se do toho pustit. Sedni si a já uvařím čaj.“
„Postav jen vodu a běž se převléct, ať nenachladneš“ postavila se vedle kuchyňky.
„Dík, hned jsem zpátky“ zručně manévroval mezi balíky a zmizel v koupelny.
Lucie upřela zrak na konvici, ve které šuměla vařící se voda. Cvaknutí vrátilo ji do reality. Kde, k čertu, má ji Vojta doprovodit?! Nemůže se objevit ani v okolí paneláku. Pokud Jirka ji hledá…
„Co je? Neumíš udělat čaj?“ Vojta stal za její zády a utíral si ručníkem vlasy.
Nic neřekla, ale začala se třást pláčem.
„Ej, jen si dělám legrace“ odhodil ručník a pohladil ji na záda „Co se děje, Lucko?“
„Nemůžeš mě doprovodit doma“ koktala skrz slzy „Nechci tam jít.“
Otočil ji k sobě a něžně objal. „Můžeš zůstat tady.“
Stali tak, až se něco uklidnila.
„Posaď se na pohovku, dokončím čaj a řekneš mi co tě trápí.“ jemně utřel ji slzu z tváře. Přikývla a neochotně opustila jeho teplou náruč.
„Levandule s meduňkou“ podal ji voňavý napoj.
„Promiň. Trefils na můj horši den“ usrkla hlasitě „Po pravdě ty lepší nevypadají nějak… lepší“ letmý úsměv na vteřinu rozzářil její tvář.
Vojta míchal lžičkou v hrnečku a díval se na ni skrz opar. Byla krásná. Nikdy nesměl ani snít, že budou sedět sami, vedle sebe, na jeho gauči, v jeho domě. Jeho… Dosáhl toho, protože chtěl jí zaimponovat. Ona probudila v nim ambice.
„Nechce se mi o tom mluvit“ zvedla se něco a sedla si blíž. „Raději řekni jak bylo v Africe, jak dlouho zůstaneš a kde se zas chystáš.“
„Horko, až skončím rekonstrukce domu, ještě nevím. Stačí?“ vycedil zuby v úsměvu.
„Super příběh!“ zatleskala, „Tak co budeme dělat přes zbytek večera?“
Zadívala se mu hluboko do oči. Ucítil horko proudící jeho vnitřkem.
„Opravdu nechceš domu? Budou se o tebe bát.“ pronesl tiše.
„Jako že kdo?“ zeptala se a dál upírala na něj své kočičí oči.
„Myslím tvoji rodiče, tvůj manžel“ poslední slovo píchlo ho přímo do srdce.
Šílený smích odklopil ji dozadu. „Jediné čeho se bojí je to, že nebudou moci mě kontrolovat a soupeřit komu jsem víc loajální. To není domov, to je blázinec.“
Douškem vypila zbytek čaje a odnesla do kuchyně prázdné hrnečky.
„Pokud ti vadím, jdu pryč“ převěsila se přes opěradlo gauče, aby vzít kabelku.
Chytil ji za ruku. „Zůstaň jak dlouho chceš,“ uvolnil sevření, „Zůstaň.“
Nadechla se zhluboka a narovnala se. Teď to ona blázni. „Můžu se osprchovat?“
„Jasně,“ skočil nadšeně, „Potřebuješ něco?“
„Tady mám všechno,“ zaklepala na kabelku, „Ale větším ručníkem nepohrdám.“
„Poť, ukážu ti co a jak. Ale varují. Pětihvězdičkový hotel to to není. Co nejvyš dvou.“
„Hlavně, aby byla tepla voda“ zasmála se a už se těšila, že smyje ze sebe dnešní den.
O čtvrt hodiny později vyšla z koupelny úplně uvolněná. Vojta seděl na nějaké krabici a končil nafoukávat matrace.
„Jsi rychlá. Ustlal jsem ti na pohovce, já si lehnu na matraci v kuchyní.“
„A co když budu mít v noci hlad nebo žízeň?“
Skočil lehce na rovné nohy a vytratil se na chvilinku do kuchyně.
„Tady máš lahev minerálky a dva rohlíky. Na nepředvídaný atak hladu stačí“ položil věci na stole. „A teď nemáš hlad? Když se přestěhuji s matraci do kuchyně, do lednice se už nedostaneme.“
„Ani ne, jen sem už hodné unavená,“ zívla a lehla si na pohovku, „Děkuji Vojto, jsi opravdu super kámoš. Dobrou noc.“
„Není zač. Dobrou noc. Zhasnu, jo?“
Jen přikývla a zabalila se do teplého koce. Vojta vypořádal se rychle s matrací a za několik minut v bytě rozhostila se tma.
Lucie snažila se usnou, ale pořad dokola vybavovaly se ji události těžkého dne smíchané s obrázky z posledních několik let. Milovala Jirku, kdysi. A on? On miloval bojovat s její maminkou. Když ho žádala, aby toho nechal, vyčítal jí, že bere stranu maminky. Ať mu říkala, že nejsou žádné strany, že přece jsou jednou rodinou, místo odpovědi daroval jí zlostný úšklebek. S maminkou to bylo stejně. A ona upadala do hlubšího a hlubšího rozpaků.
Obrátila se na druhý bok. Zase vrátila se na začátek dnešního duelu. Ten krát už to nevydržela. Pomyslela na sebe jak stoji na nástupišti a čeká na vlak, který stáhne ji z té beznaděje. A potom objevil se on… Znají se spoustu let, vždyť je bráchou její nejlepší kamarádky. Od začátku měla ho ráda, ale byl o rok mladší, a bála se, že budou se jí smát, pokud by… A ku tomu byl neuvěřitelně milý a klidný, ve všem hledal pozitivní stránky. Jí se zdálo, že až příliš. Chtěla divokého Vikinga, a Vojta byl krotkým, věrným rytířem. Její rytíř.
„Vojto spíš?“ zašepotala do tmy.
„Ne, nějak nemůžu. Potřebuješ něco?“
Lucie vstala a na špičkách pošla do kuchyně. „Mám strašný hlad i obrovskou žízeň.“
„Dal jsem ti rohlíky a…“ slova uvízly mu v hrdle, kdy ucítil jak lehá vedle něj.
„Obavám se, že rohlík mi nepomůže,“ pohladila ho něžné po tváři.
„To není dobrý nápad,“ bránil se, aby neulehl její dotekům, „Zítra budeš toho litovat.“
„Každý den pouze lituji, a pořad myslím na druhé. Ale dneska jsem sobec. Myslím jen na sebe. A na tebe,“ přitiskla se ku němu, „Pokud mě nechceš, nebudu zla.“
Cítila na hrudi jeho tlukoucí srdce. Jako by bilo pro ní na poplach, aby se konečně vytrhla z té noční můry svého života.
„Vždy jsem chtěl, přece to víš…“ zašeptal a vášnivě přitiskl ústa na její teplé rty.
Věděla, že je to špatný nápad, ale nemohla si pomoct. Přestože jí od toho přátelé zrazovali, její bytný to měl ve smlouvě a máma říkala, že kvůli tomu už nebude mít tolik svobody ani moct cestovat, ona vyrazila na cestu… na cestu do útulku. Čekal tam na ni Hugo, kříženec Německého ovčáka.
Sabina už dlouho toužila po tom mít pejska, byl to takový její dětský sen, který ji odmítali splnit rodiče a doposud si ho nesplnila ani ona sama. Pravda, nemá zrovna životní styl nakloněný k tomu mít pejska. Ale to půjde, ona se přizpůsobí. Nějak omezí ty hospody s kamarády, z přednášky bude vždy spěchat domů za Hugem, aby ho vyvenčila a určitě se obměkčí i bytný.
Ale… Červíček hlodal… Něco ji prostě říkalo, že to není dobrý nápad…
………………………………………………………………………………………
“Hugo teď neštěkej!”
Nešťastně řekla pejskovi, když si ho vezla do čtvrtého patra výtahem pěkně schovaného v krabici s otvory a pro jistotu bundu přes to. Zrovna totiž zahlédla sousedku, ta by pejska určitě práskla.
“Dobrý den,” přistoupila sousedka. Zvědavě si Sabinu prohlížela. Neměla ráda mladé lidi, byla toho názoru, že nikdy nedodržují pravidla a jsou hluční. Třeba tím, že pořádají nežádoucí párty.
“Dobrý den,” usměje se Sabina a dělá jako by nic.
“Prrrrdddd!” Sousedka se pohoršeně otočila.
“Pardon,” svedla Sabina raději trapný projev tělesnosti na sebe.
Do toho Hugo začal štěkat. Sabina tedy zakašlala, aby tak zamaskovala štěkot.
“Měla byste zajít k doktorovi, takový kašel není žádná sranda,” hodila naštvanou grimasu po Sabině sousedka.
“Uff tak to bylo o fous.”
………………………………………………………………………………
“Zdarec, jak se máš?” zavolali nadšeně kamarádi na Sabinu. Byli rádi, že ji zase vidí. Hlavně mužské osazenstvo, protože Sabina byla prostě kus.
“Ahoj, jak se máte?”
“Vypadáš unaveně,” měl starost Erik.
“Jo, mám přírůstek do rodiny,” ukázala hrdě na Huga Sabina.
“Prostě jsem si nemohla pomoct. Ale v noci nespím, chodím ho venčit 6x za noc, musíme ven skoro každou hodinu. K tomu to musím dělat nenápadně, protože ho nesmí potkat nikdo z baráku. Mám ve smlouvě, že nesmím mít psa.”
Sotva to dořekla, Hugo udělal na zemi loužičku.
“Ach nééé!”
“Slečno, to si tedy uklidíte! Když chodíte s tím pejskem do hospod mezi lidi, tak ho musíte vycvičit!” spražila ji servírka a hodila po Sabině vztekle hadr na podlahu.
Náhle se rozehrála hudba. Chystal se tu koncert malé kapely. Do toho Hugo začal výt jako o život. Jeho vytí bylo tak nesnesitelné, že musela Sabina hned s Hugem domů.
“No bezva, Hugo díky za krásný večer!”
………………………………………………………………………………………
Za týden v pondělí večer přemýšlela, jak Huga skryje před majitelem. Ohlásil se na návštěvu v bytě. Snažila se uklidit. Náhle se ozval zvonek.
“Hugo, konec diskuzí, musíš do skříně a ne abys tam štěkal,” vyřešila situaci Sabina a s nervózním úsměvem otevřela majiteli bytu.
Majitel si byt zvědavě prohlížel. Spokojeně pokyvoval hlavou a pak zaslechl zvuky v okolí skříně.
“Co je s tou skříní, učí se mluvit?” zeptal se přísně.
“Prosím otevřete ji” a v tom Hugo vystartoval ze skříně šťastný, že má opět možnost pohybu.
“Slečno, to jsme si ale nedomluvili…”
…………………………………………………………………………………………
Sabina tu nemohla spát. Co když ji majitel vyhodí z bytu? Huga má ráda, ale ten život opravdu není jako dřív! Co je teda prekérka…
Druhý den ji majitel nenadále zavolal: “Jak se má Hugo? Mám nápad, jak Vám odpustit, že jste porušila smlouvu. Můj syn si moc přeje pejska, ale nechci mu ho pořizovat. Můžete si ho nechat, ale jen když nám ho budete pravidelně půjčovat a syn ho bude venčit a hlídat, jak budete potřebovat. Ať vidí, co to obnáší za zodpovědnost, pořídit si psa!”
Inu, neměla to dělat, ale vše se v dobré obrátilo.
To je dobře, že to dobře dopadlo! :)
Věděla, že je to špatný nápad, ale zvědavost ji přiměla riskovat. Riskovat ztrátu licence, tím pádem ztrátu klientů a když to přežene i ztrátu svobody.
Všechno to začalo před týdnem. Objevil se u ní v advokátní kanceláři a chtěl pouze radu . Objednán nebyl a ona právě neměla moc času, ale něco jí říkalo, že má dát přednost jemu před odpoledním dýchánkem s kamarádkou Alenou. Vyzvala jej, aby se posadil a mezitím odeslala Aleně esemesku, že přijde později, ať si dá jeden drink v předstihu. Stejně to bylo jedno, protože jako obvykle Alena už popíjela v práci. Jako by jí slyšela:
” Jseš jako moje matka, už ten tvůj pohled je vyčítavej.”
Esemesku odeslala a začala si jej prohlížet. Líbil se jí, dokonce moc, ale ne zas tolik, aby zapomněla na profesionální odstup. Usmála se na něj a kývnutím hlavy dala najevo, že poslouchá.
“Mám velký problém, paní doktorko.”
“Jistě, proto jste sem přišel a určitě nečekáte, že předvedu nějakou etudu,” no, to nebylo moc vtipný a pán se evidentně rovněž nepobavil. Naopak zatvářil se nadmíru přísně. Představila si, jak Alena to už do sebe klopí.
“Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Karel Pecka a jsem majitelem penzionu U zlaté korouhve, jak víte, v Písku. Prosím, moje vizitka.”
Nespustila z něj oči a bezmyšlenkovitě vizitku hodila do šuplete, kde už se takových válela poměrně velká hromada. Proč má vědět, že penzion s nějakou korouhví je v Písku?
Kruci, tohle nikdy neměla ráda, když nevěděla.
” Mé jméno jste si přečetl na dveřích. Pokud si myslíte, že znám váš penzion, tak, prosím, nemusíte mě titulovat, pouze Marie. Nicméně se omlouvám, nemám moc času, můžete být konkrétnější?”
“Děkuji, Marie. Bylo to před třemi lety. Ubytovala jste se u nás v penzionu. Jestli si dobře vzpomínám, tak jste tenkrát měla pokoj ještě s jednou ženou. Nevím, jestli to byla kolegyně, nebo kamarádka. Večer v restauraci probíhala firemní oslava mé ženy. Tenkrát jsem to pomáhal organizovat a protože penzion byl poloprázdný, tak nebyl problém, aby zůstala restaurace otevřená i pro hotelové hosty a tím pádem jste se svojí přítelkyní večer strávily s kolegy mé ženy.”
Marii se začaly v hlavě nekontrolovatelně honit myšlenky. Do Písku jezdila k soudu a je pravda, že ji vozila asistentka klienta. Marie nebyla dobrá řidička, a tak vždy využila toho, když jí klient nabídl odvoz. Ale proč by zůstávala právě v Písku na noc? Tři roky nejsou dlouhá doba, tak proč by si to nepamatovala?
“Vůbec nevím, o čem mluvíte a taky nevím, co vlastně ode mě potřebujete?”
Pohledem na hodinky dala najevo, že čeká jasné vyjádření, a to co nejdříve.
“Viděla jste někdy ještě tu ženu, co byla s vámi?”
“Pane Pecko, já vůbec netuším, o jaké ženě mluvíte?”
“Paní Zdena Kudrnová.”
Majitel penzionu vstal z křesla, přešel k oknu a aniž by se na Marii podíval, příkře řekl:
” Aby bylo jasno, máte přesně týden, abyste paní Kudrnovou našla, přivedla ji sem do vaší kanceláře a zbytek už necháte na mě.”
Nato se otočil, podal Marii ruku a bez toho, že by počkal na její reakci, odešel.
Za týden od setkání s Karlem Peckou seděla Marie se Zdenou Kudrnovou ve své kanceláři a obě s nepřítomným pohledem čekaly na jeho příchod, respektive o jeho příchodu věděla jen Marie. Bylo jí jasné, že lživým tvrzením o nutné účasti Kudrnové ve své kanceláři riskuje všechno, co má, ale už se rozhodla nápad Pecky splnit. Byla strašně zvědavá na to, co se bude dít, až Kudrnová uvidí Pecku. A taky, jak v tom figuruje ona sama. Nedalo jí moc práce Kudrnovou najít. Kudrnová si dokonce vzpomněla, že ji odvážela k soudu do Písku, ale taky, že ji vždy vracely zpět do Prahy. A to bylo ono, nikdy v Písku u nějaký korouhve nespaly, nebyly na žádným firemním večírku a ani neznaly manželku Pecky. Kudrnové o rozhovoru s Peckou samozřejmě neřekla, ponechala si to jako malé tajemství, byť velmi riskantní.
Pak přišel Pecka. Dveře kanceláře byly otevřené, tak lehce zaklepal jen na zárubně. Marie současně s Kudrnovou otočily hlavy k právě příchozímu. Marie uhranutě sledovala Kudrnovou, jak se bude tvářit při pohledu na Pecku.
“Dobrý den, dámy…..”Karle, co tady děláš?” Kudrnová ani nenechala Pecku domluvit,
Marie nevěděla, koho dřív sledovat, jestli vykulenou Kudrnovou nebo pitvořícího se Pecku. Ale hlavně vůbec ničemu nerozuměla.
” A dost. Může mi to jeden z vás vysvětlit?”
” A můžete mi vysvětlit vy, paní doktorko, proč jste mě tak urgentně předvolala k vám? O jakou svědeckou výpověď se jedná?”
Obě na sebe koukaly a začaly se jím zvedat koutky úst. Bylo to absurdní. A jediný vysvětlení mohl dát jen Pecka.
Když Marie za nimi zavřela dveře, nalila si panáka a docela si oddechla, že se do žádnýho průšvihu nedostala, alespoň jí to Kudrnová slíbila. Vysvětlení bylo jasný. Pecka potkal Kudrnovou v Písku na námětí, když byla Marie opravdu u soudu. Oslovil ji a padli si do oka. Dali kafé a potom jí Marie odvolala, když skončil soud a měly odjíždět zase do Prahy. To ostatní už byla jen detektivní činnost Pecky a trochu profesionálního zneužití Marie a hlavně její zvědavost a možná i trochu Mariino špatné svědomí, jestli opravdu někdy nebyla “natajňačku” v penzionu U zlaté korouhve.
Marcelo, to je moc hezký. Doufám, že se tu objeví i další tvoje výtvory – těším se na to!
Věděla, že je to špatný nápad, ale přesto se jej rozhodla znovu kontaktovat. Už když vytáčela telefonní číslo, cítila, jak se jí svírá žaludek. “Ano, kdo volá?” “No, to jsem já…” Než stačila dokončit větu, přerušil ji: “Proč mi znovu voláš? Víš, že to nemá cenu, tvé číslo jsem si už vymazal. Nemáme si co říci.” A cvak a na druhé straně ticho. Vyhrkly jí slzy, které však pomalu usychaly, protože si konečně uvědomila, že už musí za tímhle vztahem udělat tlustou čáru… A nečekaně pocítila úlevu.
Tohle by klidně sneslo pokračování. ;)
Věděl, že je to špatný nápad, ale…
Ale Alexův telefon otočený displejem dolů ho přímo vyzýval, aby se do něj podíval. Jeho přítel byl už nějakou chvíli ve sprše a Bill věděl, že v příštích několika minutách o něm neuslyší. Natáhl se proto na konferenční stolek a vzal telefon do ruky. Snadno jej odemkl, vypozoroval totiž Alexovo přístupové heslo. Bylo to datum narození jeho matky. Vyhledal ikonku SMS zpráv a stiskl ji. Projel pár jmen, spoustu těch lidí znal, byli to jejich společní přátelé. Jedno z nich však upoutalo jeho pozornost. Bylo to dívčí jméno, jemu neznámé. Rozklikl je.
V ten okamžik, jakoby ho polil studený pot. Na hrudi jakoby se mu usadil obrovský balvan a ten mu nedovoloval, volně se nadechnout. Zíral na všechny ty zprávy a nevěřil svým vlastním očím. Tohle se přece nemohlo dít, nebo ano? Ne jemu. Ne znova. Tentokrát si byl přece tak jistý, že Alex je pro něho ten pravý partner. Ano, mohl by si nalhávat, že ona dívka je jen Alexovou blízkou kamarádkou. Ale ty zprávy byly natolik výmluvné, že pouhé přátelství zkrátka vylučovaly.
Bill už pár dní měl takové neodbytné a zvláštní tušení, ale pořád se mohl chlácholit tím, že je jen paranoidní a zbytečně maluje čerta na zeď. Jenomže teď na něho přímo z partnerova telefonu vybafla skutečná saň. Pokouší se mu Alexe odvést. A Alex se nebrání!
Zprávy o tom, jak moc ti dva touží po dalších polibcích toho druhého, střídala milostná vyznání a plány na „další společnou noc plnou vášně.“ Billovi se udělalo opravdu zle. Cítil se tak zrazený a zneužitý. Jak by teď mohl Alexovi opět věřit? Nevydržel to. Rychle si sbalil osobní věci, kterých s sebou stejně moc neměl. Nebydleli spolu, stavil se tu vždy jen na noc či dvě, jinak s Alexem vždy odcházeli každý do svého. Urychleně opustil obývák, aniž by se ohlédl, vyběhl ven z domu a poté na ulici.
Vytočil číslo svého dvojčete. Jediný člověk na planetě, na kterého se mohl vždy stoprocentně spolehnout. Který ho chápal tak, jako nikdo jiný. Potřeboval s ním být. Kdykoli se v minulosti jednomu z nich přihodilo něco zlého, přítomnost toho druhého je držela nad vodou. Jen díky tomu se často neutopili ve vlastním žalu, zklamání, bolesti…
Snad nevadí, že se mi rozházely při kopírování odstavce. A že jsou zde použita jména. Díky moc za tyto stránky. Jsem z nich nadšená a každý den si dám nějaké to cvičeníčko. Je to závislost :-)
Renáto, to je moc citlivý a křehký příběh. Díky za sdílení a doufám, že sem vložíte i nějaké další své úkoly – těším se na to! ;)
Něco jsem napsal. Prosím o zpětnou vazbu. Děkuji.
Věděl, že je to špatný nápad, ale nemohl ho potlačit. Pokušení bylo moc velké. Obvykle zamčené dveře do přístěnku teď byly otevřené. Petr nemohl odolat a vstoupil. Dveře se za ním náhle zavřely. A uprostřed ma-lého přístěnku se rozsvítilo rudé světlo linoucí se z lam-pičky u stropu. Pod ní stál Lukáš. Člověk, kterého by to nejméně čekal. Lukáš byl jeho nejmladší šestiletý často ustrašený bratranec. Dnes se všichni z celé velké rodiny sešli aby, společně oslavili vánoce. Petr si říkal, kam bě-hem oslavy zmizel, ale nepátral po něm. Nyní ho znena-dání našel v zakázaném a věčně zamčeném přístěnku.
Líbí se mi to, ale lepší by to bylo rozvést.
Pokusím se moc nerozepisovat….
Věděla, že je to špatný nápad, ale … uchopila chladnou kovovou kliku, otevřela dveře, vkročila do pokoje zahaleného do smutečního závoje, mžouravě se zahleděla, když v tu chvíli uslyšela stejně děsiví zvuk za jejími zády, který ji v dětství děsil každičkou noc. V afektu svého strachu se otočila zády k tmavému pokoji. Vrzzz. Ozvalo se znova. “Vsadila bych se, že to vycházelo z té tmy v pokoji.” Opět se otočila a pokoj se z ničeho nic převlékl do sluneční róby a odhalil skunka sedícího na nočním stolku, co bojuje se skořápkou vlašského ořechu.
Skvělé, moc díky za tohle řešení uvedeného úkolu!
Taky přidám svoje cvičení
Věděla, že je to špatný nápad, jenomže špatné nápady v sobě nesly špetku vzrušení, které její život postrádal. Strčit si do kapsy tabulku čokolády? V trysku rozrazit tu zamilovanou dvojici? Pomalovat plakát, shodit stojan s novinami, převrhnout popelnici? Špatné nápady, ale nekonečně uspokojivé ve své vzpouře proti společnosti tak nudné a fádní, až se jí zachtělo rozbít a zničit vše, co ji utvářelo.
Ten chlápek s plátěnou taškou taky patřil mezi její špatné nápady. Vytrhne mu ji. Proběhne kolem jako vítr. Nebude to čekat, lekne se, určitě ji pustí. Kdo ví, co v tom má. Nejspíš nákup. Rohlíky, salám a nějaké to pivko. Všichni si domů nosí rohlíky. Nuda. Ale ne dnes.
Rozeběhla se s větrem o závod s očima upřenýma na tu tašku jako šelma stíhající kořist. Už to uměla. Vypočítala si kroky, sklonila se, chytila se tašky aniž by zpomalila a vytrhla mu ji z ruky.
Po pár krocích se ohlédla s vesele rozšklebenou tváří. Vyzrála na něj. Na společnost. Zase! Jak ten vyjeveně zíral. Ani na křik se nezmohl.
Něco na něj zahalekala. Ani pořádně nevěděla co, ale koho to zajímá. Pak zakopla. Pata jí uvízla v díře po dlažební kostce. Rozhodila ruce a padla na zad až si vyrazila dech. Taška jí přitom z ruky vypadla a její obsah se rozsypal po chodníku.
Ten člověk se k ní rozeběhl. Klekl si na zem, ale ne aby jí pomohl. Jen co se trochu vzpamatovala, vzepřela se na loktech a vytřeštěně zírala, jak rychle sbírá rozsypané papíry. Tvářil se vyděšeně. Až moc na to, co mu provedla.
“Hej dědku, co to tam máš?” ozvala se. Zvědavost přemohla hněv a ona se naklonila blíž.
“Drže se zpátky,” štěkl po ní a natahoval se po papírech, které vypadly ze složek. Jeden měla skoro u ruky. Sáhla po něm.
“Dej to sem!” křikl rozhořčeně. Ne rozhořčeně ne. Zajíkal se strachy. Hmátl po ní, ale ona se smíchem uhnula. Vyskočila na nohy a mávala mu papírem před nosem jako školáčkovi.
“Copak to tu máš?” ptala se spíš sama sebe než jeho. Pohled jí sklouzl k popsané stránce. Stačila zachytit jen pár slov, jmen a čísel, která jí nic neříkala, než si všimla že na ni ukazuje prstem. Vlastně ne prstem. Mířil na ni zbraní.
Kruci, hrklo v ní. Pohled jí neprozřetelně sklouzl k jeho obličeji, nudném, fádním a k smrti vyděšeném. Rozšířenýma očima toho viděla víc, než by sama chtěla. Pak vystřelil.
“Smažko jedna zatracená,” lamentoval muž, když doloval papír z jejích mrtvých prstů. Byl pomačkaný a trochu zacákaný krví. Tohle byla smůla. Zatracená smůla, ale teď hlavně pryč. Ty papíry nepředá, jak slíbil. Budou jeho jízdenkou odsud. Nedá je z ruky dokud nebude za zdí. Zůstat už tu stejně nemůže. A ani nechce. Nakonec už udělal dost a oni mu slíbili, že mu pomůžou.
Moc děkuju za zajímavý příspěvek – mám z toho radost. :)
Ještě přidám jednu, baví mě se dělit o mé výplody fantazie. Tohle byla taková blbina, ale tak šíleně to snad zas není. Omlouvám se však za překlepy. Koukám, že mi občas skočí jiné slovo, než byl záměr. Píši vše na mobilu. Je to pro mě nejlepší a nejpohodlnější. I má knížka vzniká na něm. Mohu psát když ležím, jsem někde venku, nic mi nebrání a nejsem závislá na tom, že jsem doma. Comp je velký a mě se tak skvěle píše večer, když už ležím v posteli…..
Příběh prvni
Věděla, že je to špatný nápad, ale i dnes půjde domů přes les, jako každý den. Počasí není ideální, navíc se šeří, blíží se večer.
Kamenitá cesta je jen pár kroků a mně najednou připadá nekonečná. Na obloze se stahují černá mračna, vypadá to na bouřku. Vítr se zvedá, prolétává mezi stromy a já cítím zvláštní vůní mechu, jakoby už někde pršelo. Zrychlím krok, mám divný pocit, že tu nejsem sama. V tom zapraskají větve, blesk rozsvítí oblohu a hrom otřásá zemí. Rozbuší se mi srdce a já zastavím na místě, skoro nedýchám strachy. Z křoví vyskočí vyplašená srna. Díky bohu. Bojí se stejně jako já.
V tom jsem se probudila, posadila se na posteli, zpocená strachy. Moje srdce bušilo tak rychle, že jsem sotva popadla dech. Z okna bylo vidět hvězdy, uklidnilo mě to. Byl to jen sen. Oddychla jsem si a otřela pot z čela. V životě bych přeci nešla v bouřce do lesa. Zkusím ještě usnout. Snad už mě nic nevzbudí.
Takový nápad, možná by se dal rozepsat i dal. Nejlepší na tom je, že toto vzniklo ve spánku. Najednou jsem se vzbudila ve tři ráno a musel to napsat. Druhý den jsem si na to vzpomněla až někdy odpoledne a honem se musela podívat, co jsem vlastně psala a jestli vůbec. Zde je rozepsány text s větou, která se mi docela hodila jako začátek.
Detektivní příběh
Věděla, že je to špatný nápad, ale propůjčila se do role svědka. Isabella. Krásná svůdná blondýna, která měla smůlu na chlapa.
Blíží se den D. Ticho a všude tma. Slyší jen svůj tlukot srdce. Někdo jí možná sleduje. Sama neví, co se bude dít. Jen tiše čeká, až to přijde. Jestli to přijde. On třeba nechce udělat nic. Třeba chce a čeká stejně, jako čeká ona. Přes pootevřené okno profukuje vítr, který nadzvedává záclonu. Chladný a čistý vzduch vane do obýváku. Isabela sedí v kožené pohovce a chladný pot jí stéká po zádech. Spousta zvuku a stínů ji dohání k šílenství, má strach. Je to přeci svědek. Ona bude ráno vypovídat proti čtyřnásobnému vrahovi, proti svému příteli. Je celá strnulá bez možnosti cokoliv dělat, aby se uklidnila. Je sama doma. Policejní inspektor jí jde stejně ještě zkontrolovat, aby se přesvědčil, že je připravena na zítřejší převoz. Když dorazí na místo, Isabella má najednou pocit bezpečí. Vše je v pořádku. Strach ji ale nedovolí usnout. Strašně moc prosí, aby inspektor zůstal. Nechce, aby odešel. Prosí ho na kolenou, inspektor podlehne a zůstane přes noc. Nesmí být dnes sama doma. Inspektor nechce nic podcenit. Nedovolí, aby se jí něco stalo. Sám však nedokáže odolat. Je tak půvabná. Jak málo stačí, aby člověk porušil pravidla. Jeho zrychlený tep, když se na něj Isabela podívá svým hlubokým pohledem, její vůně je tak omamná a ona tak zranitelná. Odolávám. Ne teď, ne dnes.
To je moc hezké. Tyhle náhlé přepadovky inspirace bývají obvykle značně výživné! ;)
Jen jsem právě zjistila, že se mi neuložilo jméno tak jsem to já, Martina Nováková. Užívám si Vašich kurzů a nejvíc mě baví různá cvičení v podobě náhodně lisovaných slov a následného vymýšlení příběhu.
Díky moc, těší mě to! ;)
“Potkal jsem za rohem tmu.”.Řekl muž,který kráčel stylem neovladatelné loutky kolem mé postavy neznámo kam.
A v tom okamžiku jsem se poprvé zde,v pravé poledne na okraji Kandahárské tržnice seznámil se svým vnitřním hlasem,který zakřičel”Bĕž za tím mužem!!”.
Zajímavý začátek. A kdo byl ten muž, Petře?
VĚDĚLA, ŽE JE TO ŠPATNÝ NÁPAD, ALE…..
Touha a zvědavost byla větší. Všichni kamarádi to již vyzkoušeli, ale ona jediná ne. Nevěděla, jak to chutná. Všichni o tom mluvili, ale ona se do debaty přidat nemohla. Neměla žádnou zkušenost.
A tak jednoho krásného podzimního dne, kdy bylo nádherné babí léto, si Alenka vzala od dědy cigaretu. A šla na procházku k rybníku, kde si cigaretu zapálila.
Po prvním nádechu se začala dusit. Nechutnalo jí to. Nechápala, co na tom spolužáci vidí, proč za to utrácí nehorázné peníze.
„Asi jsem se špatně nadechla.“ řekla si. A zkusila to znovu. Opět se začala dusit a nechutnalo jí to.
„Znovu už to zkoušet nebudu, toto není nic pro mě.“ a cigaretu zahodila do rybníka. Vzala si žvýkačku, aby z ní nebyl cítit kouř, a šla zpátky domů.
Po cestě domů Alenka přemýšlela, proč kamarádi kouří, když to není dobré, navíc si tím kazí své zdraví. Vždyť zdraví máme jen jedno, a měli bychom se o něj starat a chránit si ho, ne si ho zbytečně ničit. Ona už má v hlavě jasno, po této dnešní zkušenosti se ke kuřákům nepřidá.
A z nápadu, který se nejdříve jevil jako špatný, je nakonec nápad dobrý.
Jak se říká: „Všechno zlé je k něčemu dobré.“
Díky za tento happy end! ;)
Já mám hodně ráda vtipné první věty, které ve čtenáři vzbudí zvědavost – a králem tohoto (a taky ještě lepších názvů kapitol) je podle mě Rick Riordan, který mě hodně inspiruje.
Například první věta mého fantasy příběhu zní: “V tento okamžik se spustily dvě věci – válka a krev z nosu.”
A to mě přivádí k další otázce: mohl byste prosím někdy vydat článek na téma, jak se nenechat “zahltit” psaním příběhu? Například, když jsem již zmíněný fantasy příběh (Válka stínů, ve zkratce jen VS) psala úplně napoprvé (momentálně pracuji už na třetí verzi, se kterou jsem konečně spokojená a blížím se ke konci!), přehnala jsem takzvaný “worldbuilding” a ve výsledku se pak vůbec nedalo vyznat.
Doufám, že tohle přílišné nadšení u vymýšlení fantasy světů není jen můj problém a že by článek pomohl. Děkuji moc :)
Milá Altair, to naštestí není nic neobvyklého. Nějaký článek se tu v budoucnu jistě objeví, nicméně již teď tu najdete pár textů o revizích, které by se vám mohly hodit. Jinak ta první věta je dobrá. ;)
Zde je moje cvičení snad se vám bude líbit.
Věděla, že je to špatný nápad, ale v této chvíli ji to připadalo jako jediné možné řešení současné situace ve které se ocitla.
V bance, kde pracuje na přepážce a pomáhá klientům řešit jejich přání, představy a problémy právě došlo k přepadení.
Měla štěstí, že si musela odběhnout pro nějaké dokumenty, které potřebovala pro klienta, kterého právě měla na přepážce.
Ke vší smůle měla svůj mobil na stole, ale naštěstí ji lupiči neviděli, takže by mohla potichu se vyplížit ven a přivolat pomoc dřív než dojde k nějakému neštěstí.
Ale co klient?
A co ostatní spolupracovnice?
Může si to dovolit risknout?
Vždyť nemusí odcházet z budovy. Stačí když půjde do vzdálené kanceláře a odsud zavolá policii.
A tak si zula boty s vysokými podpatky, aby se neprozradila jejich klapáním a po špičkách se potichu plížila ke dveřím. Bohužel si toho nevšimla a rukávem smetla propisku co ležela na stole na zem která cinkla o mramorovou podlahu a lupiči v bance znervózněli.
“Kdo tam je?” zařval jeden z lupičů. A pak se podíval na druhého. “Běž se tam podívat” druhý lupič se rozběhl do míst odkud slyšel ten zvuk.
Dotyčná dáma, ale nečekala a rychle se rozběhla pryč. Shazovala za sebou věci, aby zbrzdila svého pronásledovatele.
Podařilo se jí doběhnout do prázdné kanceláře, kde se zamkla a začala vytáčet číslo na policii.
Lupič ji rychle doběhl a začal lomcovat dveřmi.
“Haló, prosím pomozte mi, přepadli naši banku…..myslím že jsou dva….ne podařilo se mi utéct do prázdné kanceláře odkud vám teď volám…. Jeden z nich mě pronásledoval a teď se na mě dobývá…..prosím přijeďte rychle.” dveře zapraskaly a muž vrazil dovnitř. Telefon nestihla zavěsit takže policista na druhé straně slyšel co se děje. Slyšel křik ženy, jak se tříští a rozbíjí různé věci
i sprosté nadávání lupiče. Ihned zalarmoval svoje kolegy i útvar rychlého nasazení a rozjeli se do přepadené banky. Pak šlo vše ráz naráz. Vrazili dovnitř zadními dveřmi, nejprve osvobodili odvážnou ženu bojující o vlastní život a ihned na to zatkli i druhého lupiče v bance.
A život mohl plynout dál v naprostém klidu.
Jitko, super – díky moc za příběh s dobrým koncem! ;)