Jedna ze základních spisovatelských dovedností je umět propojovat věci reálné s těmi vymyšlenými. Nakolik vám to jde, to si můžete vyzkoušet v následujícím spisovatelském úkolu – jmenuje se Strom a nezabere vám moc času.
Na jeho konci se dozvíte (tedy pokud cvičení skutečně absolvujete), jak moc dobře v tomto směru funguje vaše představivost.
Zadání cvičení Strom
Toto cvičení tvůrčího psaní je ve formě videa, které najdete níže. Budete k němu potřebovat cca 15 minut volného času, 2 prázdné papíry a něco na psaní.
Slibované odkazy z videa:
- Charakterovník (vygenerujte si vlastní literární postavu)
- další cvičení tvůrčího psaní (sbírka téměř 100 zábavných spisovatelských úkolů, co prověří vaši múzu)
Prosím, podělte se o své výtvory dole v komentářích… a odebírejte můj Youtube kanál.
Díky a ať vám to dobře píše! ;)
Poznámka na konec: Toto cvičení je součástí Tvůrčího půlmaratonu.
Lumina Varga,
mladá dívka s dlouhými černými vlasy a očima, které dokázaly poznávat jiné světy, právě oslavila své čtrnácté narozeniny. Jako studentka Éteru a Nekonečna konečně získala povolení navštívit jiný svět – nahlédnout do něj a studovat jeho tajemství.
Pomocí portálu se ocitla na planetě zvané Země. Když se portal otevřel, Lumi vkročila na louku posetou pampeliškami. Byl jasný, slunečný den a slunce stálo přímo nad její hlavou. S úctou a obdivem pozorovala okolí.
Mezi obočím měla připevněný technologický čip Orbis, který vhledem připomínal říční kámen. Skenoval okolí a posílal Lumi obrazy a odpovědi na její myšlenky. Lumi tak rychle poznala, že stojí na rozkvetlé louce, kde vůně pampelišek byla jemná, s podtóny bylinek, které studovala na akademii. Vzduch byl čistý, a ze směru levé strany k ní přicházela vůně dřeva a země.
„Míza!“ vyhrkla nadšeně, když Orbis ukázal obrazce tekoucí mízy z jehličnatých stromů po její levé straně. Mezi stromy tekl říční potok ktery protekal dal do lesů. Zvuk vody Lumi slyšela za sebou. Po pravé straně spatřila malý kopec, jehož vršek zdobily štíhlé, elegantní černobílé stromy, ktere se jako by vlnily do rytmu větru, jejichž malé zelené listy se občas otřásly.
„Ach, taková krása,… Lípi, ty se mi líbí. Povzdechla si Lumi a detailně vše nasávala pohledem pod sebou. Když zaměřila svůj zrak ještě víc, ulekla se. Malý skákající koník! Usmála se a pro sebe zamumlala: „A tady je další…“
Pak spatřila další zvláštní tvory – malého černého brouka. „Co to tahá?“ zeptala se sama sebe. Orbis jí poslal obrazce – trus. „No fuj…“ zamračila se, ale mávla rukou. Nedaleko spatřila včelu, která navštívila sytě žlutou květinu. Jak saje nektar, pyl se lepí na její chloupky a včela letí dál na další květinu a znovu. Lumi se usmívala, byla okouzlena.
Najednou zaslechla těžké kroky přicházejí z nedaleke vesnice. Světle hnědé zvíře s bílou náprsenkou a tlapami – mohutná hlava a silné čelisti. „To je pes!“ vyhrkla radostně. Neočekávala žádné nebezpečí, přikleklala a čekala, až k ní přiběhne. Pes, jako by ji znal celý život, přiběhl a povalil Lumi na zem mezi pampelišky. Pil létal všude kolem, Lumi se smála od srdce.
„Co bys rád?“ zeptala se Lumi psa. Orbis ji navrhl hru – aport. Lumi neváhala, vstala šla k bříze, zvedla ulomenou větev, nahodila ji a pes ji honil, vracel se zas a znova, dokud se unaveně neuložil na klacek a dal Lumi najevo, že je čas odpočinku.
Mezitím si Lumi zjistila všechny informace o psech – poznala, že je to pitbul, a protože neměl známku ani obojek, nepatřil nikomu. Bylo jí ho líto. Sedla si vedle něj a začala plést věnec, který zahlédla ve své mysli.
Den se chýlil ke konci a portál před ní začal zářit. „Je čas,“ oznámil Orbis. Lumi pohladila psa: „Víš, musím jít… a ty tu musíš zůstat. Je zakázáno brát cokoliv z jiného světa do našeho.“
S pohledem se věnovala jen psovi: „Jednou… hladila ho po hlavě… se za tebou přijedu podívat. Slibuju.“ Pes vrtěl ocasem.
Lumi se zvedla a křáčela k portálu: „Měj se hezky! Byl to super den!“
Než se otočila a vkročila do portálu, pes proskočit portálem Lumi šokem skočila za ním a portál se zavřel.
Vůně chladného ranního vzduchu mě zanesla do doby, kdy jsem byl ještě tak malý, že jsem nechodil ani do školy. Bylo víkendové ráno, konkrétně sobota, a já se s rukama v kapsách kochal pohledem na orosenou louku přede mnou. Díky vycházejícímu slunci, které se pomalu prodíralo skrz vysoké jehličnany tyčící se na kopci za chalupou, se celá louka třpytila jako rozvlněné moře.
Byl tady naprostý klid. Nedosáhl sem ani šum aut. Jen ptáčci v lese za loukou melodicky cvrlikali. A i když to tak vůbec nevypadalo, věděl jsem, že dnes bude horký den.
Zadíval jsem se na vysoký jasan. V jeho stínu jsme vždy po obědě pili kávu a děti zobaly oplatky.
Od rozvodu jsem nikde nebyl, když nepočítám cestu vlakem s detmi za tchýní na venkov. Snažil jsem se zaneprázdnit si hlavu prací, abych zapomněl na to, že se s dětmi vůbec nevidím. Měl jsem pocit, že všechny ty vysoké budovy a ruch velkoměsta na mě padá. To stísnění mi nedávalo spát hodně dlouho.
Ale tady, jsem se konečně zase zvolna nadechl..
Večer na vesnici přichází překvapivě rychle. Dlouho bylo světlo, pak zapadlo slunce a najednou padla naprostá tma. Žádná světla z lamp, která by narušovala temné plátno oblohy.
Tiše si povzdechl a seskočil z větve ořechu. Při dopadu rozvířil několik suchých listů, které tu zbyly z loňska a vzduchem se roznesla jejich vůně. Nějak to přispívalo k celkovému pocitu klidu, který tady našel.
Za zády starý dům, který by sice potřeboval pár závažnějších oprav, ale jinak byl celkem obyvatelný. Před ním zelenající se pole a na jeho konci velký rybník. Do prava i do leva se táhla zahrada.
Měl takový pocit, že to bylo dobré místo, kde si odpočinout. V nejbližším okolí bylo jen pár lidí a nikdo z nich neměl zájem se s ním stýkat. Bylo to dobré místo, kde se uzdravit a znovu nabrat sílu.
Hutné a představitelné – dobrá práce!
Celý půlmaraton byl skvělý a s ním i úkoly plné kreativity. Skutečný maraton bych asi nezvládla, a s tímhle se loučím nerada…
Filip – postava číslo dvě z rozsáhlého textu na kterém nyní pracuji.
Vybrala jsem si právě jeho, protože mi připadalo zajímavé vložit ho do jednoho letního rána v době mého dětství. Napadly mě zvláštní myšlenky, no nevím, jestli to bude dávat nějaký smysl, ale bylo to zábavné ;)
Filip se usadil do zajímavě řešeného dvorku s několika členitými zahrádkami plných voňavých květin. Seděl na nejvyšším stupni a rozhlížel se po té barevné škále. Jeho nohy se rochnili v chladné vodě malého betonového bazénku.
Voda byla trochu zelená, ale to v létě roku 1990 nikdo neřešil – majitelé neměli papírky na měření PH. A už vůbec ne žádné tablety 5 v 1.
Touhle dobou byl Filip stejně starý jako Anna – měl asi 6 let a čekala je oba první třída. Ještě neměl ani tušení, jaký život povede. To neměla ani Anna – autorka jeho příběhu. Neměla vůbec ponětí, že se kdy vrhne na psaní a oživí tak Filipa, a i jeho životní družku Anastázii v dobrodružném románu.
Sledoval zaujatě Annu, jak šplhá na strom a natahuje ruce po rudých třešních, tak lahodných a voňavých. Třešně značily příchod velkých prázdnin a léta.
Říkal si, kdy asi bude mít dost těch třešní, ale Anna je trhala znovu a znovu. Vůbec si ho nevšímala. Usmál se a říkal si, kolik let a životních zážitků dostanou tuhle dívenku do situace, kdy si sedne ke stolu, zamyslí se a konečně začne používat svoji fantazii k jeho vlastnímu oživení?
Kolik překážek překoná, aby se dostala do toho stavu, kdy má potřebu neustále tvořit a psát – i když bohužel ne zatím pro ostatní, tak alespoň pro objevování sebe sama? Byl překvapen, že ho napadají takové myšlenky – vždyť by neměly – i on byl dítětem.
Zvedl se a přistoupil blíž. Stoupl si pod strom a zvedl obličej. Chtěl na ni zavolat, aby slezla za ním dolů. Ale ona po něm začala házet pecky.
“Jestli mi chceš něco říct, musíš nahoru. Já nikam nejdu,” spustila zhurta.
Filip se zamyslel, měl by přece umět vylézt na strom.
“Pojď za mnou dolů. Já tam neumím vylézt – nenaučila jsi mě to,” houkl a trpělivě čekal, až dívka plná zvědavosti sleze a bude z něj páčit informace, jak by ho to mohla naučit, když ho v životě neviděla…..
Mnohokrát děkuji za úžasný půlmaraton! Obohatil mě jako všechny předešlé kurzy na Vašich stránkách, jsem za ně móoc vděčná.!!!Poprosím o radu, pokud chci psát často a třeba i knihu je lepší kvalitní počítač s tiskárnou nebo elektrický psací stroj? Děkuji za názor.
Tatínkovy topoly
Poprvé mě na tohle kouzelné tiché místo zavezli moje rodiče co by miminko v ovčím fusaku na saních tažených tátou a mámou. Je to krásné stromořadí vysokánských topolů poblíž nenápadné hájenky v neveliké vesnické oboře. Později jsem si to tudy drandila na malém kole. Měla jsem v sobě dětskou hrdost, že už to zvládnu bez malých pomocných koleček, když jsme tudy šly s mojí tetou a babičkou k bažantnici postarat se o krmení bažantům.
Párkrát se poštěstilo jít sem na procházku s mým tatínkem. To už jsem byla studentkou a poté taky rozvedenou smutnou dospělou ženou. Ale tady vždycky všechny bolístky rozfoukal vítr, duši potěšily ty nádherné mlčenlivé topoly, srdce přítomnost i pochopení mého milovaného táty a pak taky radostný přeskok srny, zajíce doprovázený zpěvem ptačích trylků. Zavedla jsem sem na dobrodružné výpravy i děti z naší mateřské školy a učila je o lese.
Když mi navždy odešel můj milovaný “tatíček čokoládíček” , rozprášila jsem jeho popel právě tady. On si ani na hřbitově ležet nepřál. A když tu tak v tom tichu, klidu a míru sedím pod štíhlými topoly táta je tu navždy se mnou. Opírá se o kmen topolu, usmívá se na mě a já vím, že vše bude v pořádku.
Díky za zpětnou vazbu – mám radost, že tady sbíráte inspiraci a rozvíjíte své tvůrčí schopnosti. Jako nástroj bych volil spíše počítač (pro psaní nemusí být ani příliš výkonný). Jestliže vám ovšem vyhovuje psací stroj, je to také v pořádku. Má to jen háček v tom, že rukopis budete muset následně odevzdat v elektronické podobě. Díky a držím vám palce!
Je brzo ráno, podzim, naše normálně ospalé město se ještě ani neprobouzí. Moje šestnácté narozeniny nemohly začít hůř. Sedím na kmeni stromu, co tady leží už asi sto let a pozvolna se rozpadá. Stejně jako moje plány na dnešní den. Táta mě měl vyzvednout v 6:00, ale je 6:13 a ještě tu není, ani nepsal. Je mi zima a pod nohama mi šustí spadané listí ze stromů okolo. Měla jsem si dát ještě čaj, co mi babička včera doporučovala, ale nechtěla jsem ji budit. Proč spí v kuchyni, když má jeden pokoj navíc, nepochopím. 6:17. No tak nic, začnu narozeniny nedobrovolnou mindful chvilkou. Zhluboka se nadechnu – není ten podzimní vzduch tak úplně nejhorší. Dřevo kmene pode mnou je měkké, připomíná mi odmalička kuřecí maso, možná kvůli asociaci s babiččiným kuřetem na paprice. Pozoruju mravence, které jsem vyrušila svým dloubáním pod kůru. Začíná pomalu svítat, ale je zataženo, světlo sotva projde mezi mraky… Kolik je hodin? 6:20?! No dobře, čekáme dál.
Cvičení č. 21, obrázek:
Skutečnost – uprostřed lesa nádraží s hospůdkou, rozkvetlá lípa, rodinka s dvěma dětmi,koleje.
Vymyšlené – Štěpán, mladý muž (z minulého cvičení, jenže padl.)
Obrázek mi neskutečně pomohl, doslova napovídal, děkuji za fíglík.
STROM
Mladý, šestadvacetiletý Štěpán Baroň je odvedený na frontu. Odjíždí bojovat za císaře pána. Ani neví proč, ale musí. Na malém nádraží, schovaném v lese, se v nádražní hospůdce čepuje pivo, jenom pro ty, co nejedou. Pod mladou lípou postává několik dvojic, loučení, slzy. “Snad dá pánbůh a zase se vrátí ke svým dvěma dětem a černovlasé ženě.” Pánbůh nedal. Štěpán ještě viděl kamaráda, jak se skutálel do zákopu a pak už nic…
Mladý muž, pěkně urostlý, s šibalským úsměvem si svižně vykračuje po cestičce kolem starého nádraží s hospůdkou, ve které se dávno nezpívá. Tak dávno, že už málokdo ví, že tu hospoda byla. “Ale proč to ví on? Proč ví, že tady bylo nádraží, když tu nejsou koleje? ” Omamně voní lípa, víc než lípy voní. “No jasně, vždyť je to lípa velkolistá, má větší i květy a navíc je mladá. Tak mladá zase není, tahle už něco pamatuje. Ale proč mě napadlo, že je mladá a že se na ni dobře vyleze? Jasně, tady si odřel koleno malý Janík, žena mu to čistila a já jsem mu vyhuboval, že tam neměl lézt. A tady jsem zakopl já a skutálel se, jako tenkrát do zákopu. Počkat, do jakého zákopu?” Vzpomínky se pomalu vynořují. “Něco bylo hrozně špatně. Už vím, vidět umírat kamarády. Tak moc jsem si tenkrát přál být zase u této lípy, že jsem se z toho mohl zbláznit. Vidět ženu, chlapce…” Běží k němu malý chlapec s ovázaným kolenem. Štěpán ho bere do náručí, oba se smějí. “A kde jsou ostatní, přece jsme tady byli všichni?” Mladá žena prostírá pod lípou vyšívaný šátek a klade na něj svačinu. Je tak krásná, vlasy spletené do černého copu. A ze stromu mezi listy vykukuje rozesmátý obličej. Tonda, Štěpánova pýcha. Teď Tonda zahvízdal na prsty. “Moje škola, to se pozná.” Štěpán rozevírá náruč. Konečně je zase všechny objímá.
Julie byla v sedmém nebi a prakticky nic kolem sebe nebyla s to vnímat. Proto když minula ten strom, nejprve si ho vůbec nevšimla. Nějaká částečka jejího mozku ho ale musela zaregistrovat, protože se za pár vteřin otočila a udělala pár kroků vzad, aby si ho prohlédla.
Ten pohled jí vyrazil dech a za chvíli se přistihla, jak na něj zírá skoro s otevřenou pusou. Něco takového ještě neviděla. Byl to už stařeček, jeho kůra vypadala jako kůže staré ženy, a ani místo, kde zapustil kořeny, nebylo nijak zvlášť oslnivé: rostl hned vedle chodníku, kolem vedla silnice a jen pár kroků od něj bylo stanoviště kontejnerů. Kolem se rozpínala podzimně uvadlá tráva a nějaký ten plevel, který ani mráz nespálí. To všechno bylo ale vedlejší, když se člověk podíval nahoru. Jeho větve se totiž jakousi záhadou kroutily do tvaru srdce.
Když se Julie vzpamatovala, zatleskala a nadšeně výskla, načež se vrhla ke kmeni, podkasala si sukně a začala šplhat nahoru. V zapadajícím slunci kalného listopadového odpoledne byl odsud krásný pohled, i když okolí za moc nestálo. Za chvíli začala být Julii zima, ale prostě to ignorovala, protože se cítila nekonečně šťastná – nejen kvůli tomuhle stromu, ale hlavně kvůli svému Romeovi a šťastnému řízení osudu, který je svedl dohromady. Ale tady, v korunách tohohle srdíčkového stromu, jak mu začala říkat, se o Romeovi a jeho sladkých polibcích snilo nejlépe. Zpátky na zem slezla až ve chvíli, kdy se strom i jeho okolí ponořily do tmy narušované jen chabě svítícími pouličními lampami a občas světlem z reflektorů okolo projíždějících aut.
Julie už nebyla v sedmém nebi. Její svět se propadl do černoty a měla pocit, že se z ní už nikdy nevyhrabe. Její Romeo, její nejsladší a nejkrásnější Romeo, už nebyl mezi živými. A ona ani nemohla domů, protože si její rodiče mysleli, že umřela ještě před ním. To bylo také předpokladem pro to, aby mohli s Romeem utéct a začít nový život. Takový skvělý plán to byl! Jenže se to nějak zvrtlo. Romeo byl mrtvý a ona nevěděla, co si počít. A tak zamířila ke svému stromu. Doufala, že se v jeho větvích vyplaká a třeba ji napadne, jak dál.
Jenže když došla tam, kde ještě před pár dny stál srdíčkový strom, našla tam jen pařez a hromádku čerstvých pilin. Znovu se ujistila, že je to skutečně to místo, ale bohužel nebylo pochyb.
„Jak jste mohli!“ křičela nahlas a v slzách se vrhla na kolena, aby objala to, co z tohoto majestátního stromu zbylo.
Když už mi na tomhle světe nic nezbylo, napadlo ji, asi mi skutečně nezbývá nic jiného než následovat Romea a svůj strom na věčnost…
Tak poslední kilometr se zpožděním za hlavní skupinou, ale i tak se musím pochválit, čekal jsem, že odpadnu v půlce.
Vylezl jsem z lesa. Po použití portálu se mi motala hlava. Obvykle jsem vyhodil obsah žaludku a samozřejmě ztratil pojem o čase. Vše samozřejmě následovalo i teď, ve stejném sledu. Akorát jídlo jsem stihl vyhodit už na kraji lesa.
Ucítil jsem vůni spáleného dřeva a mezi stromy probleskovala zář ohně. Když jsem si prohlížel scenérii od paty posledního stromu před mýtinou, připadal jsem si jako na známém místě. Ale při bližším zkoumání jsem zjistil, že to byla opravdu jen domněnka. Něco se velmi krutě nepovedlo.
Byla sice noc, takže časový posun nemohl být větší než pár hodin, ale na téměř bezmračné obloze jsem nedokázal najít jediné souhvězdí, které by dávalo smysl.
U ještě plápolajícího ohně jsem zahlédl přibližně dvacet postav ležících na slamnících a v divných pytlích. Podle velikosti buď skřítci, nebo děti. Za nimi se rýsovaly obrysy stanového ležení, které působilo celkem honosně a rozsáhle. Také jsem zahlédl několik osob, které jsem identifikoval jako hlídky. Procházely se kolem tábora.
Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby všichni ti tvorové neměli na sobě oděvy, které jsem nedokázal identifikovat. Stejně tak povrch nedaleké cesty byl enormně zvláštní. Prostředí vypadalo povědomě, ale zároveň naprosto cize.
Prosmýkl jsem se mezi těmi skřítky i hlídkami. No, na výcviku by měli zapracovat, nic moc. Nikdo mě ani nezahlédl.
Když jsem procházel mezi tím zvláštním stanovým ležením, uviděl jsem stavbu, která mi vzala dech: velkou kamennou budovu. Nejspíš lovecký zámeček, ale střecha měla zvláštní oblé tvary a jak se zdálo, byla magicky osvětlena. Chvilku jsem váhal ve stínu za jedním ze stanů a pak jsem se rozhodl zámeček prozkoumat.
Když jsem udělal druhý krok, stala se mi školácká chyba, za kterou by mě můj mistr pravděpodobně vyhodil ze školy. Zakopl jsem o jakousi zpropadenou, naprosto nelogicky přitlučenou šňůru od stanu.
Do háje! No, tak uvidíme, jak hlídky umí utíkat…
A rozběhl jsem se k zámečku.
Stála jsem na rohu ulice a cítila, jak mi v podvečerním chladu tuhne tvář. Byla jsem zahalená v kožešinách, ale navzdory tomu jsem mrzla. Sníh se nepřestával snášet k zemi.
Kde sakra jsou? proklínala jsem v duchu své nezdárné bratry. Člověk je vytáhne zpod šibenice, sežene jim místo na dvoře krále Jindřicha – a oni ho za to nechají mrznout vpodvečer u velvyslanectví jakéhosi českého národa. Národa, který má na tomhle Bohem opuštěném ostrově bůhvíproč velvyslance. Nechápala jsem to.
Stejně jako jsem nechápala, proč sem zamířil Jindřich VIII. s tolika dvořany. Co vede člověka, jako je on, odplout na studený Island? A ještě v zimě? Těsně před Vánoci?
A pochopitelně sem vlekl i svou královnu Annu, která je již mnoho let mou paní a které mí nezdární bratři vděčí za život a teplé místečko.
„Nadio!” ozvalo se přidušeně ze tmy. No konečně! Mí dva bratři. Trochu přihlouplí, ale moji.
„Proč jsi nás sem zavolala? Děje se něco?” optal se Thomas, můj mladší a trochu méně hloupý bratříček. Daniel neříkal nic. Vypadal unaveně, asi pil a hrál dlouho do noci karty. A soudě dle jeho výrazu, pravděpodobně prohrál.
Polkla jsem a zadívala se na osvětlenou budovu velvyslanectví. Bylo mi do pláče. Jakkoli jsem praktická žena, to, co se dělo na královském dvoře, pohnulo i mým okoralým srdcem. Pomyslela jsem na nešťastnou Annu. Ulici, kde nyní zůstáváme, pojmenovali Islanďané Smaragatta – Čtyřlístková. Ale ubohé Anne už nepomůžou ani všechny čtyřlístky světa.
Můj hlas zněl skřípavě, když jsem pronesla: „Je zcela zjevné, že náš král už nemá o královnu Annu zájem. Místo slíbeného syna mu dala jen dceru. A další těhotenství skončila, jak všichni víme, potratem. Mám tušení, že ji král vymění za jinou. A nebude to dlouho trvat.”
Daniel, na jehož kožešinovém límci se třpytil sníh jak diamanty, zíral nechápavě. Zato Thomasovi se zračil ve tváři strach. Na Anne jsme všichni tři závislí…
Navzdory tmě mi četl myšlenky, byť mi neviděl do tváře.
„Chceš říct… Nechci být jako krysa, opouštějící loď!” Jeho hlas zněl rozhořčeně.
„Vím, Thomasi. Vděčíme jí za vše. Ale když půjde ke dnu, stáhne nás s sebou. Já už nějaké plány mám. Ale jde i o vás…”
Daniel konečně promluvil: „Chápu správně, že musíme hodit Anne přes palubu?”
No, zajímavá úvaha na staršího a hloupějšího z mých bratrů. Jen jsem přikývla. Ve tmě to nemohli vidět, ale nejspíš si mé mlčení vyložili jako souhlas.
„Musím už jít,” špitla jsem. „Zítra se tu sejdeme touhle dobou znovu a řekneme si, co dál.”
Vyrazila jsem na velvyslanectví. Sníh mi křupal pod nohama a snášel se na nádherné sousoší koní, stojící před budovou. Zevnitř se ozýval smích a hudba. Ale mně bylo smutno. Věděla jsem, že se na nás řítí katastrofa.
Před velvyslanectvím stál překrásný vysoký strom, celý slavnostně nazdobený. Byl krásný a majestátní. A mně připomněl mou paní a já si s lítostí vzpomněla, jak naše matka říkávala, že žádný strom neroste do nebe. A setřela jsem slzu v oku, vyloudila na tváři falešný úsměv a vešla dovnitř.
Děkuju za možnost zúčastnit se půlmaratonu. Bylo to neuvěřitelně podnětné. A bavilo mě to. :-)
A bavilo mě si pak o tom povídat s lidmi okolo mě. Hlavně přítel se zajímal a pokaždé si přál, abych mu přečetla, co jsem napsala. :-D
Některé úlohy se mi psaly dobře, šlo to jako po másle. Jiné bylo těžší uchopit. Ale stálo to za to! Moc děkuju!
(Bude mi to chybět…)
Panelákové sídliště. Dlouhý asfaltový chodník lemovaný břízami.
Stojí tam, přestože si kdysi slíbila, že už nikdy nebude.
Přišla se rozloučit. Tentokrát naposledy.
Žaludek má sevřený, srdce jí buší strachem.
Co jí asi řeknou? Možná ji ani nepustí dovnitř.
Je krásný jarní den, vzduch voní svěže a čistě.
A přesto je sídliště prázdné.
Sobota. Kdo by chodil ven?
Nepatří sem. Ví to.
A tak se nakonec otočí a odejde.
Je lepší, když si myslí, že je mrtvá.
Tohle je něco, co mě provázelo první rok na střední a dnes je čas se o to podělit.
Školní ruleta osudů
„Děcka,“ oslovila paní učitelka biologie svoji třídu středoškoláků. „Dneska si zadáme skupinový projekt na téma strom. Na splnění budete mít čtvrt roku.“
Proč tak dlouho ptáte se? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
„Budete potřebovat skupinky,“ ukázala paní učitelka, že zná význam slova skupinový. „No jo, ale kdo bude s kým?“
Mezitím co se žáci překřikovali, začala paní učitelka na počítači něco kutit. Po dobré čtvrthodině se na monitoru objevilo kolo štěstí se jmény.
Pomocí kola začala jednotlivá jména losovat. Tedy chvíli si jen tak točila, protože zapomněla princip, podle kterého kdo bude v jaké skupince. Bavila se ona. Třída ne.
„Tak skupina…“ paní učitelka se zasekla. „Jak se vlastně budete jmenovat?“ Kolo štěstí mezi zvířaty, nábytkem a jezery na Islandu vylosovalo geometrické tvary. Paní učitelce už ale se třetí skupinou docházely nápady. Naneštěstí fantazie měla na další tři životy, a tak improvizovala. Naše skupina se jmenovala dvojhvězdičky.
Paní učitelka, zřejmě závislá na hazardních hrách, si spokojeně promnula ruce. „Tak osmodélníky budou mít stanoviště…“
Já jsem se jen ztrápeně nadechla a pozorovala barvičky točící se na kole štěstí, ale štěstí mi to tedy rozhodně nepřinášelo.
Když se dohodly všechny důležité věci, došlo paní učitelce, že ještě nikdo nemá přiřazený strom. Což byl u projektu, kde zadání neslo stejný název, menší problém. Ale paní učitelku ani kolo to nezastavilo.
Tahle komedie trvala přesně čtvrt roku.
V neděli večer před pondělním prezentováním jsme v klidu udělali celý projekt. V pondělí paní učitelka řekla: „A teď si to postupně odprezentujeme.“ A už se na tabuli zase objevilo známé kolo štěstí a já už se jenom modlila, aby nepadla dvojhvězdička.
Tímto jsem dokončila Tvůrčí půlmaraton. Jsem velmi vděčná, že tu byla možnost se zapojit. Naučilo mě to každý den něco vytvořit. Předchozí podobné výzvy jsem ke konci vzdala a jsem ráda, že už se začínám zlepšovat. Také jsem se tu zanechala spoustu komentářů a přečetla si velmi inspirující díla ostatních a to mi zlepšilo den a posunulo mě to dál. Určitě doporučuji.
Modřín v zahradě
Začíná zima. To zas bude hrůza. Jehličí ze sousedova modřínu začne lítat, jakoby mělo křídla. Přeletí jeden chodník, silnici, druhý chodník, pod vraty proklouzne na na náš dvůr a do garáže, pak vleze dokonce i do bytu – přes verandu až do obýváku. Valí se jako v pohádce “Hrnečku,vař!” Začne pravidelné zametání a hlavně čistění koberce, na který je i lux krátký. Nezbývá než lézt po kolenou a trpělivě vybírat jednu bodlinku za druhou, druhý den se to může zopakovat. V sedmdesáti letech? Soused o likvidaci stromu nechce ani slyšet, zajišťuje jim soukromí. Až po několika letech pomohla náhoda. Při jakési bezpečnostní kontrole se zjistilo, že kořeny inkriminovaného stromu ohrožují vedení, které se táhne pod zemí. Bylo rozhodnuto o likvidaci stromu. S napětím jsme sledovali, jak se s padajícím stromem najednou krásně rozjasnilo. Jako v pohádce “O princezně Solimánské” – byla to nádhera. Zato sousedi nadšeni nebyli. Najednou bylo vidět do jejich zahrady ze všech stran. V tu ránu s námi přestali mluvit. Časem si kolem plotu vysázeli túje, které velmi brzy vytvořily živý plot. Nám odpadla každoroční sisyfovská práce. Časem se s námi sousedi začali pomalu komunikovat, i když už to nabylo tak srdečné jako předtím.
Na závěr tvůrčího maratónu se musím přiznat, že úkoly byly pro mě dosti náročné, nikdy mě na ně nestačil ten krátký časový limit. Většinou jsem musela o každém úkolu hodně přemýšlet a pak teprve psát. Někdy jsem zadání ani pořádně nepochopila, ale snažila jsem se z toho vždycky nějak vysoukat. Někdy jsem až do poslední chvíle sama nevěděla, jak to dopadne a co se z toho vyvine. V každém případě jsem byla každý den zvědavá, s čím novým na nás náš lektor vyrukuje. Zvykla jsem si na tu každodenní práci. Děkuji za zajímavé vedení. Také názory některých spoluběžců byly pro mě povzbudivé.
„Fakt si myslíš, že je to dobrej nápad, kámo?“ zeptá se pochybovačně Mirek.
„Jasně! Ty mi nevěříš, co?“ trochu mě štve, protože si myslí, že na ten topol nevylezu. Já mu ukážu! „Bude tam super výhled!“
Doopravdy se těším, až se podívám dolů. Mirek bude takhle malinkej a já uvidim celou vesnici jako na dlani. Škoda, že jsem si doma zapomněl mobil. Moh jsem to i vyfotit.
Natáhnu pravou nohu na nejspodnější větev stromu. Pak na další větev i levou. Vida, ono to nebude tak těžký. Posunu i ruce o kousek výš.
„Dobrý? Nestačí to už?“ volá na mě trochu vystrašenej Mirek – vždycky to byl poseroutka.
„Prosimtě, dyť jsem ještě nikam nevylez. Musim to zkusit aspoň do půlky.“ A pokračuju výš.
„Ty vole, hlavně se drž!“
Lezu dál a jde to překvapivě snadno. Hlavně aby mě neviděla stará Holubová, tak by hned šla žalovat mámě. Bába jedna.
„Dobrý, ne?“ volám na Mirka dolů, když už mám pocit, že jsem tak v polovině stromu. Dívám se dolů, výhled pěknej, to jo, ale přece jen jsem dost vysoko a začínám se trochu bát, že spadnu. Samozřejmě to ale nedám najevo.
„Dobrý. Tak už slez, nebo tě někdo uvidí,“ dívá se Mirek nahoru a dlaní si nad čelem dělá stín, aby mu nesvítilo sluníčko do očí.
Asi má pravdu. Dokázal jsem to, jsem dobrej. Ale už fakt asi radši slezu, přece jenom už se trochu bojím. Zkusím pohnout pravou nohou a položit ji trochu níž. Nejde to. Noha je jako strnulá. Totéž zkusím s levou nohou. Nic, jen se rozklepe.
„Jirko, tak co je? Polez dolů!“ volá na mě Mirek.
„Nemůžu, nejde to,“ zavolám na něj. Nechápe.
„Jak nejde? Dělej, někdo sem jde!“
Pomalu se podívám k rybníku. Je to jasný. Stará Holubová jde se psem na procházku. To bude průser!
Není to nejlepší úkryt, ale na tuhle noc postačí. Je tu sucho a stěny mě relativně chrání před studeným podzimním vichrem. Mezi prkny prosvítá záře měsíce a hvězd. V žaludku mi hlasitě zakručí. „Zítra si obstarám nějaké jídlo,” slíbím sama sobě.
Než jsem se sem schovala, viděla jsem v okolí stromy a cítila vůni jablek – nejspíš jde o sad – takže o snídani je postaráno. Pak to ale bude chtít něco výživnějšího.
Raději se proměním do své kočičí podoby. Do úkrytu se tak lépe vejdu a kožíšek mě hřeje více než tenká mikina a tepláky. Navíc kdyby mě tu náhodou někdo našel, kočka ho určitě překvapí méně než šestnáctiletá holka.
Uvelebím se na žloutnoucí trávě a zvednu oči vzhůru. Nad mojí hlavou visí u stropu zvon.
Snad je to jen pozůstatek minulých dob a nepřijde sem nikdo bimbat, pomyslím si.
Pak konečně zavřu oči. Můj žaludek se stále hlásí o slovo, ale já se raději soustředím na pravidelné dýchání. Brzy se mi podaří usnout a zdá se mi o jablečném koláči.
To je super, ráda bych si přečetla pokračování.
O putování potoční víly ( pohádka)
Vesnice už dávno spala. Ze zeleninové zahrádky, patřící k babiččině zahradnímu domku se šířila nezaměnitelná vůně máty a levandule. Linula se přes tyčkový plot až na břeh potoka a s jeho proudem se nesla dál a dál. Maličká potoční víla, co bydlela ve staré prázdné škebli, tu vůni splétala do klubíček a potom z ní pletla svetřík borovicovému mužíčkovi. Žil kousek dál po proudu, ve větvích staré borovice. Pořád mu byla zima. I teď v létě. Právě zase marodil, převaloval se v postýlce z jehličí a po vlnkách potůčku posílal víle žalostné vzkazy, jak se trápí a jak je mu smutno. Víla měla dobré srdíčko a nesnesla, aby měl někdo smutnou náladu. Sebrala košík s nedopleteným svetrem a vydala se na cestu proti proudu potoka za nemocným kamarádem. Žabka z druhého břehu na ni sice volala, že je noc a je to daleko, ale víla nedbala. Věřila, že to přece jen nějak zvládne a za chvilku přece musí u staré borovice být. Jenže ouha, malá cestovatelka si až příliš pozdě všimla, že právě dnes je obloha zatažená, měsíček ani hvězdy jí na cestu neposvítí a černé mraky taky nevěstí nic dobrého. Přesto šla odvážně dál, protože vracet se už nechtěla. Myslela jen na borovicového mužíčka. Tma houstla, potok šuměl a každou chvíli se kolem víly mihl nějaký zlověstný černý stín. Jen aby to proboha nebyla toulavá kočka Míca, lekala se už opravdicky víla. Míca měla totiž pověst dravé šelmy a taková stvořeníčka, jako byla malá potoční víla, by slupla jako malinu a ještě by se olízla. Droboučké vílí nožičky ukrajovaly cestu ke staré borovici jen velmi velmi pomalu. A pak zčistajasna začalo poprchávat. Víla se prozřetelně schovala pod převislý lopuchový list, ale i tak cítila, jak jí začínají zebat nožičky. Víly totiž botky nenosí. Jsou na ně příliš těžké. Po deštíku byl břeh potoka velmi kluzký a milá víla musela moc dávat pozor, aby se nesklouzla a nezlomila si nožičku. Jak by pak mohla tančit při úplňku s ostatními vílami? Povzdechla si, když se musela prodírat kakostovým houštím a řebříčkovým lesíkem. Byl hustý a víla v něm zabloudila. A přece už byl její cíl tak blízko. Chodila pořád dokola zelenou trvou, až byla tak unavená, že si musela lehnout. Ve slabé ručce ale nepřestala svírat košík s dárkem pro kamaráda. Najednou něco pocítila ve vzduchu. Známou kulatou vůni borovicové smůly. To letnímu větříku se zželelo malé poutnice a poslal pár doušků. Víla pookřála a po té borové vůni se vydala. Netrvalo dlouho a dostala se k borovici, kde žil mužíček. Když viděl vílu s košíčkem, rozběhl se po tenké větvičce dolů k ní. Vílin dárek od srdce mu brzy vrátil zdraví a dobrou náladu.
Moc hezká pohádka. Dovedu si představit, že ji přečtu ve třídě prvňáčkům a s tématem dobrých skutků a hezkého chování k sobě navzájem dále pracujeme. Paráda.👍🏻
Zuzko J.
dekuji za komentar…potesil a mozna bych mela zacit psat pohadky…dik za napad
Poslední příběh tady nebudu sdílet. Propojila jsem v něm jednu svou vymyšlenou postavu s někým známým. Když se setkali, celé mi to přišlo najednou příliš osobní.
Každopádně moc děkuji za krásný půlmaraton, moc jsem si to užila.
Úplně v pořádku. Moc díky za vaše texty a jsem rád, že Tvůrčí půlmaraton rozproudil vaši múzu! ;)
Strom
Bylo krásné srpnové ráno. Jak je krásné vstávat, když vás probudí slunce na tváři. Tohle si užíval od té doby, co šel do penze. Byl se ženou na chalupě, kterou si koupili na důchod. Bylo to z Prahy trochu daleko, ale tenhle kraj měl rád.
Chaloupka to byla malinká, jen jedna místnost, nad ní půda a předsíň s kuchyňkou. Ale pro ně dva to bylo akorát. I zahrada byla malá, 5 ovocných stromů a květiny. On se staral o stromy a žena o květiny. Nejraději měl jabloň před chalupou. Měla ta nejlepší jablka, která kdy ochutnal. Strom rostl přímo před chalupou, takže lavička před domem byla v příjemném stínu.
Vyšel z pokoje. Žena ještě spala. Dva schody a už byl venku. To tu měl nejraději. Ani se nepřevlékl z pyžama. Bylo brzy ráno…kdo by ho tu viděl. Asi by se styděl, za svoji figuru penzisty a za to že nemá rozum a běhá tu v pyžamu.
Byl zvyklý celý život stávat v 5 hodin ráno. Jinak to nešlo, ve fabrice dělali od šesti. Když byl mladý tak se mu vstávalo špatně, ale postupně si zvykl. Teď vstávat nemusí a stejně je v pět vzhůru. Ale to si pak mohl dopřát tyhle krásné chvilku po ránu. Slunce bylo ještě nízko, rosa na trávě, vzduch voněl končícím létem.
Sundal si boty a procházel se v pyžamu naboso po trávě na zahradě. Natrhal si do ruky pár malin a s chutí je snědl. Zastavil se, poslouchal zvuky rána a štěbetání ptáků. Kdesi v dálce zaslechl zvuk auta. „Aha taky někdo, kdo už nespí.“ pomyslel si.
Posadil se na lavičku před domem. Podíval se vděčně na jabloň a v duchu jí děkoval za její stín a úrodu, kterou už vyhlížel. Pod stromem udělal pítko pro ptáky. Moc rád je pozoroval, jak tam chodí pít a občas se i osvěží. Bylo mu dobře. Rozhodl se, že natrhá pár malin a rybízu taky pro Marii. To jí potěší. Zaběhl do chodby pro plechový hrnek a šel dolů do zahrady. Polovinu hrnku zaplnil. Vracel se zpátky k chalupě a začalo se mu hůř dýchat. „Už jsem holt dědek“ uklidňoval se.
Opřel se o jabloň před domem, v ruce hrnek a kouká na ptáčka, jak dovádí v pítku. V tu chvíli se mu udělalo zle. „Marie“ zašeptal, ale byl si jistý že ho neslyší. Před očima černo, hrnek mu vypadl z ruky. Chytil se za hrudník a svezl se po kmeni stromu.
O hodinu později vyšla Marie z domu. Vykřikla hrůzou „Karle“. Bylo pozdě. Netušila, co se tu stalo. Našla svého muže opřeného o strom a rozsypaný plecháček.
Anna zo Zeleného domu si túto noc nedokázala nájsť miesto v posteli. Srdce jej bilo prirýchlo, hlava bola plná obrazov budúcnosti a ruky sa jej jemne triasli od očakávania. Keď už nedokázala len tak nečinne ležať, potichu otvorila okno, prekročila parapet a s opatrnosťou zoskočila na starú strechu pivnice. Tam, pod veľkou rozkvitnutou čerešňou, bolo všetko iné, akoby čas zastal. Spln mesiaca osvetľoval strechu ako tanečný parket. Cvrčky jej vyhrávali tichú melódiu a Anna si poskakovala z nohy na nohu. Na chvíľu zabudla na všetky obavy, nechala sa unášať vzrušením, ktoré ju nútilo tancovať s vetrom.
Ale len čo sa zastavila, zmocnila sa jej zvláštna tieseň. Ťažoba, čo ju priklincovala k miestu. Už zajtra sa sťahuje na internát. Čakajú ju nové tváre, veľké prednáškové sály a neznáme chodby, ktoré možno raz nazve domovom. Túžila po vedomostiach, po priateľstvách, po dobrodružstve, a predsa jej bolo clivo. Bude jej chýbať vôňa zeleného domu, hlas rodičov, ktorí jej v detstve čítali rozprávky, a pocit, že kdekoľvek je, vždy sa môže vrátiť. A tak tam stála, pod čerešňou, a snívala. O láske, o budúcnosti, o všetkom, čo ešte len príde. S mesiacom nad hlavou a krehkým odhodlaním v srdci vedela, že hoci zajtra odchádza, kúsok domova si ponesie všade so sebou.
Ďakujem za možnosť zúčastniť sa polmaratónu, som na seba hrdá, že som to dala až do konca :) veľmi mi to na materskej prospelo…
Mám radost, že se Tvůrčí půlmaraton líbil! ;)
Ráda bych také poděkovala za celý ten půlmaraton. Měla jsem jeden den, který jsem dopisovala později, ale celá ta zkušenost byla skvělá. Už jen ta “povinnost” každý den psát je k nezaplacení. Ne vždycky je člověk zrovna v kondici, někdy je trochu unavený nebo přijde hodně pozdě, ale ten moment, kdy se překoná … o to pak má větší radost, že to dal. Někdy jsem vůbec nevěděla o čem budu psát, ale když jsem prostě začala, tak ten nápad přišel nějak sám v průběhu. Díky René.
Na zahradě stál podivný muž. Nebylo by to tak neobvyklé, neboť jeho oblek byl v podstatě zcela tradiční, ale ne tady a v této době. Dlouhý redingot kabát temné barvy, bavlněné tmavé kalhoty a wellingtonské boty zdůrazňovali vysokou postavu, která měla na hlavě loveckou čepici. Pleť toho gentlemana byla spíš bledá, a to bylo právě celé zvláštní, protože slunce bylo zrovna rozpálené do ruda a venkovní teplota se blížila třiceti stupňům. Pravda trochu se potil, ale ani kapky klouzající po jeho skráních, ho nevyrušovaly z jeho zaujetí, jak pozorně prohlížel každý kout zleva doprava. Pomalu se otáčel, přitom blafal ze staré dýmky a dlouhou vycházkovou holí poťukával kolem sebe. Vypadalo to, jako by něco hledal. „Watsone, jak je to dlouho, co zmizelo to ztracené semínko lorda Sternberga?“ otočil se na svého společníka, který zrovna odpočíval ve stínu na staré dřevěné lavičce. „Milý Holmesi, dnes jsou to právě čtyři roky.“ Holmes chvíli přemýšlel, nahlas počítal něco o směru větru, vzdálenosti a možných pravděpodobnostech. Pak vykročil a namířil si to rovnou k tomu pichlavému stromu, který stál hned vedle branky. „A to semínko? Z jakého to bylo stromu, Watsone?“ „Byl to rakytník, sire.“
„No myslím, že jsme právě našli to, co pan Sternberg postrádá,“ usmál se a opatrně zkontroloval, zda ten nalezený poklad má opravdu trny.
Díky za skvělé výkony a moc zdravím! ;)
Děkuji. Ještě jsem chtěla doplnit jednu důležitou věc. V rámci toho každodenního běhu nemusí ten výkon být stoprocentní a někdy fakt nemá člověk zrovna dobrý nápad. Ale tím, že i tak uveřejní co napsal, dává možnost ostatním nejistým běžcům, kteří se s tím také perou, dát takovou tu lehkost, že o nic nejde, že si to jen tak můžeme užívat a mít z toho radost.
Je to tak – naprostý souhlas, Heleno!
To je hezké, milý Watsone. :-)
Musela zabrat, aby vůbec dokázala otevřít branku na zahradu. Nebyla tam žádná klika, místo zámku byla vrátka obmotaná řetězem, který držel pohromadě za pomoci malého visacího zámečku. Vešla do zanedbané zahrady a rozhlédla se.
Právě zapadající slunce pozlatilo svými paprský stojící jabloně i rozpadající se chatku. Vzduch voněl trochu jako kalvadosu, pod stromy ležela popadaná jablíčka, která se už začínala rozkládat. Kolem uší jí zabzučeli včely. Lekla se a začala mávat rukama. Popoběhla k chatičce.
“Co to tady dělám? Jestli šlápnu do těch hniliček tak budu boty čistit ještě druhý den. To byl teda blbej nápad. Ale když se sousedka začala rozplývat nad tím, jaká má krásná jablka na zahradě, úplně se samo nabízelo říct si o ně. No a dopadlo to jako vždycky. Dokážu z každého něco vytřískat.” Pomyslela si s uspokojením.
Znovu se rozhlédla po té zpustlé zahradě. Takhle si to tedy nepředstavovala. Ale nechat tu ty jabka by byl hřích. Chytla pevněji svůj kyblík a opatrnými, promyšlenými kroky šla k nejbližší jabloni. Na větvích ještě pár jablek viselo. Jedno utrhla (nebude sbírat ty popadaný, to dá přeci rozum) a zakousla se do něj.
Do pusy jí vytryskla šťáva až se málem rozkuckala. Něco tak dobrého ještě nikdy neochutnala. Tohle že jsou jabka? Vůbec se to nepodobá tomu, co kupuje v supermarketu. Zamyšleně hryzla do ovoce a žvýkala. Zavřela oči a zasnila se. Najednou se úplně viděla, jak z jablíček udělá štrůdl a přinese ho paní Omáčkové jako poděkování za to, že si tu mohla jabka nasbírat. A mohla by ho také vzít kolegyním do práce. To by holky koukaly. Buchtu od ní nikdo nikdy nečekal.
Jak tam tak stála a čas plynul kolem ní, viděla se v úplně jiném světle. Viděla, jaká by mohla být, viděla, jak by mohla pomáhat ostatním, viděla, jinou realitu, která by mohla být jejím životem. Zdálo se jí, že jablečná šťáva jí ukázala kouzelnou cestu, jak si začít plnit sny, o kterých už ani nevěděla, že je má.
Krásný popis místa.
Moc děkuji za celý půlmaraton. Užila jsem si ho, ale hlavně jsem ráda, že jsem dokončila. Poprvé :)
Jessica si ovinula kabát kolem ramen. Dnes v noci byla zima, dokonce i tady, v troskách Základny 17. Mráz ulpíval na kovových zárubních a pokrouceném plotě za nimi. To ji ale nezajímalo. Sledovala svůj strom.
Stará bříza stála na místě, kde kdysi bývalo nádvoří. Kůra byla místy popraskaná a bledě stříbrná, odlupovala se jako pergamen. Na větvích seděly skvrny sněhu, které vrhaly podivné stíny na rozrytou, popelem pokrytou zem. Měsíční svit byl slabý a váhavý a zachycoval kouř, který se líně vznášel z doutnajících trosek hlouběji v areálu.
Cítila to. Hořící dřevo. Olej. Staré věci, které by neměly hořet.
Stála tam a těžce dýchala. Nevěděla, proč se sem každou noc vrací. Základna byla z poloviny zřícená a z poloviny opuštěná. Všichni ostatní byli mrtví, pryč nebo schovaní v tunelech, které páchly plísní.
Uslyšela hlas.
Nejprve sebou trhla. Pak si uvědomila, že to není nikdo skutečný. Jenom blábolení. Tiché mumlání, které tyto noci pronásledovalo jako duch. Nevěděla, jestli to je vítr ve zdech, nebo nějaký starý přeživší, který se zbláznil a odmítá vyjít ven.
Zírala do tmy.
„Zmlkni,“ zašeptala.
Mumlání nepřestalo.
Otřela si oči a cítila v nich písek, saze a slzy. Bříza se leskla stříbrně a černě.
„Ty jsi pořád tady,“ řekla jí tiše a zuby jí klepaly. „Podívej se na sebe. Ty šťastný bastarde. Ani oheň tě nedostal.“
Strom samozřejmě neodpověděl.
Ale někdy měla pocit, že jí rozumí.
Kenny ji sledoval ze štěrbiny mezi dvěma zřícenými zdmi.
Dýchal pomalu a zklidněně. Nevěděla, že tam je. Tak mu to vyhovovalo.
Skvělá práce – gratuluju a tleskám!
Koukám z okna svého pokojíčku ve třetím patře domu mnoha partají. Hrozně se nudím. Je mi jedenáct a vím, že za chvilku sem nakoukne máma nebo táta. Pokud mě nachytají v okně, bude průšvih. Bydlíme vysoko a bojí se, ať nevypadnu. Je sobota po obědě a venku nikdo nikde. Uf, to je vedro. No co bych chtěla, je taky parné léto. Ještě že mi mamka ráno poradila ty oblíbený červený šaty na ramínka. Ty břízy rostou tak rychle, že už nám začínají zaclánět výhled na hřiště, které je přes ulici. Mateřská školka napravo od něj je neobvykle ztichlá. Běžně tam řvou malý děti. Občas si pomyslím, zmlkněte už vy uřvanci malí. A najednou je ticho. Přitom učitelku tam nevidět. Zvláštní.
Od hřiště nalevo po hlavní dnes nejezdí moc aut jako když je všední den. Holky nikde. Milena říkala, že pojedou na chatu a Blanka se beztak zase učí. Musí prej mít lepší známky. Já se učit nemusím, jde mi to samo. Nakonec táta mi říká: “učíš se sama pro sebe“. Je to horší než kdyby mě nutil. Tlačím se pak do toho sama. Ale vlastně kecám. Vůbec nemusím! Jsem strašně zvědavá už od školky. Nejradši čtu. Někdy se písmenka změní v takový vír a já si představuju, že to je včelí roj. A ten že pošlu na tu protivnou učitelku, co pořád někoho napomíná. Ne aby ji popíchali, ale aby se vyděsila a přestala.
Zrovna nedávno jsem dostala sérii knížek o čarování. Tam je spousta zaklínadel a všechna mi postupně naskákala do hlavy jako blechy do kožichu našeho psa Filipa. Ve škole se mi právě vybavilo zaklínadlo s tím rejem, tak jsem ho třikrát naléhavě potichu vyslovila. Nemohla jsem se na to, jak trápí Tomáška, už dívat. A víte co? Byl tam. Co že tam bylo? No ten roj přece! Vletěl otevřeným oknem přímo před katedru. Ta ječela a utekla se třídy. To jsme se nasmáli. A už jsme se ani neučili. Že by to fungovalo?
„Hermiono, okamžitě slez z toho okna! Kolikrát ti mám říkat, abys v něm neseděla. Jsi normální? Spadneš a zabiješ se!“
„Ale mami. Neboj. Já umím lítat“ říkám a směju se v duchu. Jak že bylo to zaklínadlo o lítání?
Myslím, že se to povedlo – díky za sdílení a moc zdravím!
Dekuji. Uz jsem vystavena. Snazila jsem se o vikendu dohnat ten skluz, co jsem nabrala diky nemoci a dovce. Skoro se povedlo.
Ze srdce dekuji za skvely napad pulmaraton usporadat. S kazdym dnem to je lepsi :))
Mám radost, že se vám Tvůrčí půlmaraton líbí. Zítra vás čeká zasloužená odměna! ;)