Jaký příběh vám vyvstane na mysli, když se podíváte na následující obrázek?

Zkuste ho zpracovat jako krátký text (maximálně 1000 znaků včetně mezer).

Výsledky můžete zveřejnit buďto dole v komentářích, nebo na zdejším Fóru (nejen) o psaní.

Cvičení: Příběh z obrázku
Photo by Cristiano Betta

10 komentářů

  1. Mirka Křivánková 16. 2. 2015 – 23:16

    Přistoupila na Českomoravské.Stala zady k němu a ustrnule se divala z okénka.Pozoroval ji.Vždycky se mu líbily brunety.Je to tak dávno,co se jeho ruce dotýkaly ženy.Naposledy to byly dlaně manželky,kterou poznal v Praze.Po návratu do Čech žádnou ženu nehledal.Byl dlouho sám.Človek si časem zvykne na samotu.V podvědomi cítil,že ji musi oslovit.Metro se rozjelo a on byl přiraveny,ze na příští stanici vystoupi s ní…

  2. Jirka Hanousek 22. 2. 2015 – 17:32

    Tak nevím. Plno lidí a já jsem sama a venku nahoře nade mnou je taky uplakané počasí. Tome, možná máš pravdu, že nám bude lépe každému zvlášť, ale já jsem opravdu smutná, smutná jako dnešní listopadový déšť. Ne, nebudu truchlit, život jde dál, ale nezapomenu na tebe, na naše první setkání a vlastně ani na to poslední.
    Třeba se jednou znovu setkáme na našem místě v Central parku, kde jsme si kdysi povídali o té věčné a nekonečné lásce a spřádali odvážné plány do budoucna…

    Neohlédne se. Vypadá smutně a zároveň jakoby očekávala něco nového a krásného. Mám vstát, třeba jí uvolnit místo na sedadle a pak jí třeba říci, jak jí to sluší a pozvat ji na něco šíleného, třeba na řetízkový kolotoč, který postavili na Manhattanu? A pak bychom mohli na kávu do Starbucks a zkoušet se na chodníku vyhýbat padajícím kapkám deště.
    Ne, nepůjdu za ní. Určitě má doma manžela, děti a smutná je proto, že si zapomněla deštník a že má nízké boty a nabrala si do nich vodu z kaluží.
    Měj se dobře, neznámá krásko…

  3. Marcela Chmarová 23. 2. 2015 – 09:31

    Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají!
    Pražského povstání_Prožij svůj den, jako kdyby byl poslední…Miluju, jak taková hesla prorazila i do reklamních spotů…Hezké, inspirativní a … tuctové, běžné heslo, které dneska slyšíš všude. Žij přítomností, žij tady a teď. A bav se! U ŽIJ si to! Budiž, zní to…lákavě…. Jenže,u čeho žiju já? U hlavní silnice, u kancelářského stolu, u davu desítek neznámých lidí?
    Vyšehrad_ Pokud je tento den můj poslední, proč jsem tady? A proč mě ani nikdo nepustí sednout? Sakra lidi, já už tady možná nebudu, nikdy mě už neuvidíte! Sbohem ušmudlaný metro, dlaždice, Savo…možná to přesně takhle vypadá v krematoriu. Co když jsem se dneska probudila naposledy? Budík jsem zaklapla asi desetkrát a pak jsem viděla ciferník a vyrazila…pyžamo dolů, rychle natáhnout punčochy, jedna, druhá…sukně, obráceně…ach jo, tak znovu…Zajímalo by mě, kdo vymyslel dress code u nás ve firmě. Je to tam všechno tak stejný…unisex, universal, unilife…
    I.P.Pavlova_ Kdybych přišla jako za studií, všichni by zírali. ZÍRALI…a mně by bylo fajn. Pohodlně a barevně. Dneska prostě nemůžu umřít, protože… jsem celá šedá, tvrdá, omačkaná z perfektních střihů, které sedí jen figurínám. A moje poslední probuzení musí být barevný.

  4. willi 27. 2. 2015 – 10:45

    Bože… dal bych si už cigáro. Stejná hodina, stejná cesta, stejný metro, skoro pořád stejný lidi. Tunely se střídají s nástupišti… Nuda, únava…
    Hmmm, nová tvář. Copak jí asi přivedlo do Londýna… Otočila se zády a tlačí se na okno, jako by chtěla pryč. No jo, asi holka ztracená ve velkým městě.
    Ale teď bych si nejradši zapálil a někam vypadnul. Pryč od lidí. A od ní taky. Stejně už bude vystupovat… A hele, ne! Možná máme společnou cestu.
    Nic, je moc upjatá a od toho okna se neodlepí. Alespoň ne kvůli mně.
    Jo, tak ještě stanici a můžu si konečně dát jednu. Projdu se parkem a pak zapadnu někam na večeři. Lednice je prázdná, není co řešit.
    Tak, zvednout a vypadnout… Koukejme, vystupuje taky! No prosím, jdi první… A my se umíme i usmát na gentelmana!
    Vlastně je hezká… ale třeba nemá ráda kuřáky. Nevím, jestli bych si to kvůli ní dokázal odříct. Hm, uvidíme zítra, možná pojede zase. Třeba bych to pro jeden večer vydržel.
    Zítra musím vypadnout z práce včas, stihnout stejný metro…

    1. René Nekuda 12. 3. 2015 – 09:22

      Děkuji! (BTW: V zadání je 1000 znaků, ne slov.) ;)

  5. Jarda 28. 4. 2015 – 19:13

    Sedim.
    Cumim.
    Cekam.
    Baba!
    Cumim!
    Vystoupila.
    Cekam.

  6. Jožka Kasper 27. 8. 2016 – 15:33

    Vím, že se na mne celou dobu díváš. Cítím tvůj pohled. Od doby, co jsme stáli na nástupišti. Usmála jsem se, když se naše pohledy setkaly. Chyba. Ten úsměv neznamenal víc, než když si dva známí řeknou ahoj. Bylo to takové ahoj, proč to nechceš akceptovat?
    Tvůj zájem mne netěší. Možná jindy, možná jinde.
    Můj otec na tom není dobře. Vracím se z nemocnice. Má před sebou pár týdnů. Nemám chuť se seznamovat a už vůbec ne v metru.
    Pronásleduješ mě svým pohledem. Vidím jeho odlesk v oknech, když vjedeme ze stanice do tunelu.
    Nechci aby ses díval na mne. Dívej se prosím taky jinam.
    Nebo se třeba dívej. Máš poslední dvě stanice.

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *