Domů / Blog / Články / Tvůrčí psaní / Cvičení: Příběh z obrázku

Cvičení: Příběh z obrázku

Cvičení: Příběh z obrázku

Jaký příběh vám vyvstane na mysli, když se podíváte na následující obrázek?

Zkuste ho zpracovat jako krátký text (maximálně 1000 znaků včetně mezer).

Výsledky můžete zveřejnit buďto dole v komentářích, nebo na zdejším Fóru (nejen) o psaní.

Cvičení: Příběh z obrázku
Photo by Cristiano Betta

Už odebíráte zdejší inspirativní newslettery?

Mohlo by vás ještě zajímat…

27 komentářů

  1. Každé ráno, v pracovní dny, nasednou do vlaku, do stejného vagónu, ve stejný čas ti samí lidé a jedou spolu až na konečnou stanici, kde se všichni rozejdou do své práce. Časem začnou rozpoznávat, že stále jezdí spolu, s těmi stejnými lidmi a každé ráno se na sebe usmějí a pozdraví se. Takto uplyne pár měsíců a jejich každodenní setkávání se stalo každého z nich jeho rutinou.

    Jednoho dne je jejich rutina narušena. Ženě v černém s brýle se udělá nevolno. Začne se jí lehce motat hlava. Opře se proto o okno vlaku a zhluboka dýchá. Do konečné stanice zbývá už jen jedna zastávka. Žena s sebou začne kymácet, podlomí se jí kolena a vykřikne bolestí. Drží se za břicho a svírá se v křečích. Ostatní spolucestující se na ženu s děsem v očích podívají. Vlak zastaví v cílové stanice. Žena leží v bezvědomí na zemi. Lidé vstanou, vystoupí a rozejdou se do svých prací. Dveře vlaku se zavřenou a s ženou bezvládně ležící na zemi se rozjede.

    O pár dnů později si cestující zmíněného vlaku přečtou v novinách, že v tomto roce byl proveden sociální experiment. V každém vagónu byla určitá sociální skupina, která byla pozorována po dobu několika měsíců. Na konci experimentu, byla zinscenována situace člověka v tísni. Následně se pozorovalo a vyhodnocovalo, jak každá jiná sociální skupina na onu situaci zareagovala…

  2. Amy se dnes poprvé odhodlala k jízdě metrem. I přes to, že v New Yorku žije přes dva roky, nikdy se neodvážila vstoupit, byť jen do podzemních prostorů tohoto obrovského města. Už od malička totiž trpí klaustrofobií, a i uzavření v autě ji působilo téměř panické záchvaty. Metro se však s autem nedá srovnávat…. Přece jen už našla celkem účinný lék na svůj hendikep, který dočasně oblbne její smysly. Ať to zní sebedivněji, jedná se o marihuanu, kterou má dívka předepsanou lékařem.
    Schod po schodu Amy kráčí hlouběji do temné části New Yorku. Začíná se ji zmocňovat panika.
    Jízdenku má již koupenou, a tak se usazuje na čekací lavičku vedle oslizlého chlapa s nevhodnými návrhy. Začíná se ji obracet žaludek. Má chuť to vzdát, ale ví, že by toho celý život litovala. V ten okamžik přijíždí její metro a ona co nejvíce odhodlaně nastupuje. Když se uzavřou dveře
    dostává regulérní panický záchvat. Hmatá v kapsách po marihuaně, ale v tom ji k zemi svrhne policista. Dávka zvratků ho neminula…

  3. Věděl, že to není Bella, přesto nedokázal od dívky u dveří odtrhnout zrak. Stejně vysoká, štíhlá postava, stejně zastřižené vlasy, stejný kabát, jaký měla na sobě, když se s ním naposledy loučila. Ani jeden z nich netušil, že se vidí naposledy.

    Původně měl jet s ní, ona jako au peir, on na brigádu na stavbu. Jenže si zlomil nohu. Zvláštní, jezdí na kole, bruslích, ale osudným se mu staly mokré schody. A tak Bella odjela sama. Zpočátku byli téměř v každodenním kontaktu. V Anglii se jí líbilo, i když práce nic moc, tak rozmazlené děti prý nikdy neviděla, ale večery trávila s kamarádkami v klubu. Po dvou měsících si našla novou rodinu, s kterou lépe souznívala, a ti jí nabídli prodloužení pobytu. Potřebovali ji, paní měla rakovinu. Tehdy poprvé ho napadlo, že už se Bella nevrátí. A taky že jo, paní do půl roku zemřela a za další půl rok měla Bella svatbu.

    Ano, ta dívka u dveří připomíná Bellu, a proto ji nikdy neosloví. Není dobré jitřit staré rány, zítra pojede o čtvrt hodiny dříve.

  4. Ta starší žena, co potřebovala své léky, padne na kolena a začne kašlat krev. Třesoucí rukou vytahuje bílý kapesníček a otírá si rty. Voják k ní okamžitě přistoupí a táhne jí stranou. „Nechte mě být! Nic jsem neudělala!“
    Na dráze vidím přijíždět metro. Je skoro bezhlučný. Okamžitě zastaví a jeho skřípající brzdy zaujme pozornost všech civilistů, kteří si ho téměř nevšimli.
    Vojáci okamžitě nás začnou pobízet, at urychleně nastoupí. Kdo bude odporovat, tak pocítí kulku přímo do hlavy.
    Dveře metra se automaticky otevírají, než nastoupím, tak se otočím a spatřím tu nemocnou starší ženu. Zděšením zírám na toho vojáka, co pažbou své zbraně jí vztekle bije do obličeje. Stříkance krve vytváří dokonalou pavoučí sít na bílé stěně.
    Jakmile jsem uvnitř, tak si všimnu, že tu nejsou žádné sedačky k sezení. Jsou odstraněny. Jsme tu namačkaní na sebe, jako zakonzervované sardinky. Začíná tu být veliké horko. Dveře se zavírají a spousta lidí se chce dostat ještě dovnitř. To už jsou u nich vojáci a mlátí je svými pažbami u svých zbrani.
    Metro se rozjíždí. Můj obličej je přilepený k oknu, pak jen vidím jak se lidé klekají a vojáci zaujímají postoj za jejich zády. Jsou mezi nimi i děti.

  5. Dívám se na tu fotku a přemýšlím co vlastně napsat. Jaké jsou příběhy jednotlivých lidí? Kam asi jedou? A odkud? Jaká jsou jejich jména, zájmy, přátelé… Co mají třeba rádi k obědu? A co zásadního momentálně ve svém životě řeší?
    Např. Zasmušilá žena s brýlemi ponořená do sebe – propustili ji dnes z práce? Muž se zvídavým výrazem ve tváři – zaujala ho jedna z cestujících, kterou si netroufá oslovit? Dívka uchvácená často děním ve svém telefonu natolik, že zapomíná na realitu?
    O každém by se jistě dal napsat samostatný román. Mozaika barvitých událostí zasazená do tajuplných míst, neodhadnutelné zápletky a nečekaně vygradované vztahy.
    Ale tento text má být krátký.
    A tak to podstatné, co mne z pohledu na tu fotografii napadá, je vlastně jen to, že v životě většinou není nic jen černobílé.

  6. „Příští stanice Anděl“.
    Ještě dvě minuty, srdce zabušilo jí tak mocně, že ucítila bolest v hrdle. Po sté její pohled sklouzl na včerejší SMS: „Přijeď, prosím. Budu čekat jako vždy.“
    Vlak začal zastavovat. Nervózně vydechla, zrak utkvěla v okně.
    „Stanice Anděl…“
    Stálá tam, čekala. Jejich pohledy se střetli. Bolest, smutek, nedůvěra…
    Signál, zavírající se dveře, trhnutí. Za okamžik za oknem ukázala se tma. Zadíval se na ni její odraz. Rychlé zakryla ho rukou a zavzlykala. Jak po tím všem mám se dívat na svět její očima? Ovládla ní zlost. Drzé odtrhla ruku a zašepotala: Nejsem tebou. Nebudu jako ty, mami.

  7. Není to tak, že bych se vyloženě vyhýbala stereotypům, ale je tu jeden, který mě vyloženě užírá. Souvisí s mým původem, jelikož neskutečné množství lidí předpokládá, že lidé z Asijských zemí jsou zahledění jen do vzdělání. Neslýchám ho jen od svých asijských rodičů, nýbrž také od svého okolí. Nejspíš proto jsem nešla na medicínu a neskutečně mě to teď mrzí. Protože já opravdu studovat chtěla. Jenže slýchat od všech, že to dělám jen kvůli svým rodičům a bůhví kvůli čemu… Třeba kvůli svému původu? Mě přinutilo, abych studium opustila.
    Každý den se teď vozím metrem do práce. Pracuji jako baristka v příjemném podniku, ale každé ráno, než do krámku vkročím se mi hlavou honí, jakou chybu jsem to vlastně udělala a že bych měla udělat radikální změnu. Tyto myšlenky se však rozplynou, jakmile do podniku vstoupím. Ale znovu přijdou s posledním metrem, které mě sveze domů. Proto si každý den říkám: chci takto žít dál s nekonečným přívalem smutku, anebo i přes narážky společnosti si půjdu za svým?

  8. Víte, co je ze všeho nejtěžší, když přijde na fialovýho slona? Nemyslet na fialovýho slona.

    No schválně, zkuste si to. A věřte, že vím, o čem mluvím. Můj osobní “fialovej slon” se mnou jezdí každý ráno metrem.

    Oukej, ve skutečnosti není fialovej, ale hnědovlasej, a taky to není slon, ale můj šílenej ex, ale princip je stejnej. Protože ať už jde o fialovýho slona, nebo o bláznivý bejvalý, co vás denně stalkujou na cestě do práce, ve slušný společnosti platí jediný pravidlo – dělej, jako že nic.

    A tak se tím řídím. Dennodenně po půl devátý, na trase mezi Chodovem a Pankrácí, zatímco předstírám, že nevidím stín, který se za mnou s nyvým pohledem plíží. Když mám štěstí, ztratím se mu už při výstupu z metra. Když mám smůlu, setřesu ho až za turnikety v práci.

    Hlavně nemyslet na toho fialovýho slona za mnou.

  9. Když se podívám na obrázek napadá mě: Ta dívka je smutná, protože zjistila, že ji její milý podvedl s nejlepší kamarádkou.Nachytala je přímo inflagranti. Rozzlobila se, vynadala jim, rozešla se s nimi oběma a teď na ni dolehl šok a smutek. Vší silou co jí ještě zbyla drží slzy aby nebrečela mezi lidmi a až se za ní zavřou dveře jejího bytu propukne v pláč a vybrečí ze sebe veškerou bolest a zklamání. Dnes byl pro ni velmi smutný den plný zklamání a bolesti.

  10. Zákaz kouření. Tuhle větu nenávidím. Ne že bych já byla kuřačka, ale myslím že člověk by neměl být omezován. No a ten na druhém konci si to myslí taky. Zrovna si zapaluje. Dnes musím něco uvařit pro Petera, tak doufám že to nezapálím. Proč mě ten chlap pozoruje? On si myslí že ho nevidím, ale já ho vidím v odrazu skel. Možná se mi to jen zdá.

    Další kdo porušuje zákaz kouření. Lidi jsou neohleduplný. Normálně bych se takhle nerozčiloval, ale měli jsme s kamarádem domluvený jít do baru. Bohužel to Peter odvolal kvůli nějaký ženský. Nedávno jsem viděl její fotku a opravdu nevím co na ní vidí. Počkat není to ona. Tmavé vlasy, malé postavy. To se mi asi jen zdá.

    Pokus o atentát na Theresu May. Samé špatné zprávy. Když se tak porozhlédnu okolo nelze si nevšimnout že ten kluk kouká po té holce a ona po něm. Myslí si že nepozná, že ten kluk nepozná,že na něj pokukuje v odrazu skel. Mám nějakou romantickou náladu. To je asi tím že můj malej Peter si našel děvče.

  11. Vím, že se na mne celou dobu díváš. Cítím tvůj pohled. Od doby, co jsme stáli na nástupišti. Usmála jsem se, když se naše pohledy setkaly. Chyba. Ten úsměv neznamenal víc, než když si dva známí řeknou ahoj. Bylo to takové ahoj, proč to nechceš akceptovat?
    Tvůj zájem mne netěší. Možná jindy, možná jinde.
    Můj otec na tom není dobře. Vracím se z nemocnice. Má před sebou pár týdnů. Nemám chuť se seznamovat a už vůbec ne v metru.
    Pronásleduješ mě svým pohledem. Vidím jeho odlesk v oknech, když vjedeme ze stanice do tunelu.
    Nechci aby ses díval na mne. Dívej se prosím taky jinam.
    Nebo se třeba dívej. Máš poslední dvě stanice.

  12. Bože… dal bych si už cigáro. Stejná hodina, stejná cesta, stejný metro, skoro pořád stejný lidi. Tunely se střídají s nástupišti… Nuda, únava…
    Hmmm, nová tvář. Copak jí asi přivedlo do Londýna… Otočila se zády a tlačí se na okno, jako by chtěla pryč. No jo, asi holka ztracená ve velkým městě.
    Ale teď bych si nejradši zapálil a někam vypadnul. Pryč od lidí. A od ní taky. Stejně už bude vystupovat… A hele, ne! Možná máme společnou cestu.
    Nic, je moc upjatá a od toho okna se neodlepí. Alespoň ne kvůli mně.
    Jo, tak ještě stanici a můžu si konečně dát jednu. Projdu se parkem a pak zapadnu někam na večeři. Lednice je prázdná, není co řešit.
    Tak, zvednout a vypadnout… Koukejme, vystupuje taky! No prosím, jdi první… A my se umíme i usmát na gentelmana!
    Vlastně je hezká… ale třeba nemá ráda kuřáky. Nevím, jestli bych si to kvůli ní dokázal odříct. Hm, uvidíme zítra, možná pojede zase. Třeba bych to pro jeden večer vydržel.
    Zítra musím vypadnout z práce včas, stihnout stejný metro…

  13. Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají!
    Pražského povstání_Prožij svůj den, jako kdyby byl poslední…Miluju, jak taková hesla prorazila i do reklamních spotů…Hezké, inspirativní a … tuctové, běžné heslo, které dneska slyšíš všude. Žij přítomností, žij tady a teď. A bav se! U ŽIJ si to! Budiž, zní to…lákavě…. Jenže,u čeho žiju já? U hlavní silnice, u kancelářského stolu, u davu desítek neznámých lidí?
    Vyšehrad_ Pokud je tento den můj poslední, proč jsem tady? A proč mě ani nikdo nepustí sednout? Sakra lidi, já už tady možná nebudu, nikdy mě už neuvidíte! Sbohem ušmudlaný metro, dlaždice, Savo…možná to přesně takhle vypadá v krematoriu. Co když jsem se dneska probudila naposledy? Budík jsem zaklapla asi desetkrát a pak jsem viděla ciferník a vyrazila…pyžamo dolů, rychle natáhnout punčochy, jedna, druhá…sukně, obráceně…ach jo, tak znovu…Zajímalo by mě, kdo vymyslel dress code u nás ve firmě. Je to tam všechno tak stejný…unisex, universal, unilife…
    I.P.Pavlova_ Kdybych přišla jako za studií, všichni by zírali. ZÍRALI…a mně by bylo fajn. Pohodlně a barevně. Dneska prostě nemůžu umřít, protože… jsem celá šedá, tvrdá, omačkaná z perfektních střihů, které sedí jen figurínám. A moje poslední probuzení musí být barevný.

  14. Tak nevím. Plno lidí a já jsem sama a venku nahoře nade mnou je taky uplakané počasí. Tome, možná máš pravdu, že nám bude lépe každému zvlášť, ale já jsem opravdu smutná, smutná jako dnešní listopadový déšť. Ne, nebudu truchlit, život jde dál, ale nezapomenu na tebe, na naše první setkání a vlastně ani na to poslední.
    Třeba se jednou znovu setkáme na našem místě v Central parku, kde jsme si kdysi povídali o té věčné a nekonečné lásce a spřádali odvážné plány do budoucna…

    Neohlédne se. Vypadá smutně a zároveň jakoby očekávala něco nového a krásného. Mám vstát, třeba jí uvolnit místo na sedadle a pak jí třeba říci, jak jí to sluší a pozvat ji na něco šíleného, třeba na řetízkový kolotoč, který postavili na Manhattanu? A pak bychom mohli na kávu do Starbucks a zkoušet se na chodníku vyhýbat padajícím kapkám deště.
    Ne, nepůjdu za ní. Určitě má doma manžela, děti a smutná je proto, že si zapomněla deštník a že má nízké boty a nabrala si do nich vodu z kaluží.
    Měj se dobře, neznámá krásko…

  15. Přistoupila na Českomoravské.Stala zady k němu a ustrnule se divala z okénka.Pozoroval ji.Vždycky se mu líbily brunety.Je to tak dávno,co se jeho ruce dotýkaly ženy.Naposledy to byly dlaně manželky,kterou poznal v Praze.Po návratu do Čech žádnou ženu nehledal.Byl dlouho sám.Človek si časem zvykne na samotu.V podvědomi cítil,že ji musi oslovit.Metro se rozjelo a on byl přiraveny,ze na příští stanici vystoupi s ní…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *