Jaký příběh vám vyvstane na mysli, když se podíváte na následující obrázek?
Zkuste ho zpracovat jako krátký text (maximálně 1000 znaků včetně mezer).
Výsledky můžete zveřejnit buďto dole v komentářích, nebo na zdejším Fóru (nejen) o psaní.
Je tady toho ještě víc ke čtení:
Osvědčené kurzy tvůrčího psaní, které fungují
Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)
Jak se metro začalo přibližovat ke stanici, podezřelá žena se zvedla a zamířila ke dveřím. Co možná nejmíň nápadně se naklonil k límci kabátu a potichu zamumlal do mikrofonu: „Chystá se vystoupit.“ V uchu zaslechl, jak se policisté na následující stanici chystají k akci a potvrzují mu, že jsou připraveni.
Tak! Už jen pár vteřin a snad už bude po všem. Víc, než půl roku vyšetřování, cestování po světě sem, a zase tam, nekonečné vyplňování papírů, kvůli mezinárodní spolupráci a probdělé noci by po dnešku snad už měli skončit.
Nejproduktivnější zlodějka posledních deseti let stojí přímo před ním a zřejmě si stále neuvědomuje, že už je jednou nohou ve vězení.
Vlak začal zpomalovat a připravovat se k zastavení. Vstal ze svého místa a pomalu se vydal za ní. Po celou dobu si opakoval, že ji musí nechat vystoupit, chytí ji až venku, už nemá kam utéct, jinak by ji hned tady a teď nasadil pouta. Dveře se otevřely a žena vystoupila. Než se kvůli lidem, kteří se náhle vyrojili přímo mezi ním a dveřmi, dostal ven bylo slyšet volání: „Policie! Stůjte!“ a „Jste zatčena!“
Bylo pro něj trochu zklamání, že samotné zatčení neviděl, ale nepřevážilo to úlevu, když viděl ženu v poutech. Když ale došel k zasahujícím policistů, čekalo ho nepříjemné překvapení. Tohle nebyla jeho zlodějka! Zavládlo v něm zděšení. Už ne, tohle ne, ne znovu, myslel si, když zahlédl svou podezřelou na schodech na ulici, jak na něj mává a vesele se při tom usmívá.
Ano! Je to on! pomyslí si Kateřina. Pro jistotu si jeho obličej zkontrolovala v hledáčku na googlu. Je to hledaný zločinec!
Panika se šíří od prvního očního kontaktu s tím člověkem. Nervozita rozvibruje celé Kateřinino tělo. Mozek přestává fungovat. Přesně z toho důvodu odešla ze zaměstnání – tady těch týpků už měla za celý život plné zuby. Bedlivě sleduje muže. Evidentně si vybral novou oběť! Sleduje tu ženu u dveří. Ona vypadá tak zranitelně! Ale jak ji varovat?
Metro zastavuje a dívka, držící se pevně rukojeti dveří se chystá vystoupit.
Nyní se uvidí, jestli ten sériový vrah půjde za ní? Říká si Kateřina pro sebe. Pokud zůstane sedět, vystoupím v další stanici a půjdu ho nahlásit nejbližší ochrance. Ale opatrně, hlavně jej nesmím vyprovokovat.
Metro brzdí a dívka vystupuje. Sakra práce! Ten chlap jde za ní. No nic… není čas na ochranku. Musím jí pomoci, pomyslí si bývalá bachařka. A vyběhne za nimi.
Muž přidává do kroku a chystá se k činu. Určitě bude tasit zbraň! pomyslí si Kateřina a rozmýšlí se, co udělat. Utíká za nimi.
Muž chytá dívku za rameno. Teď nebo nikdy! A Kateřina se vrhá na útočníka a zkušeným chvatem jej poráží na tvrdou podlahu. Muž se svíjí a heká. Dívka se s leknutím otáčí a diví se, co se jí to děje za zády.
„Ani hnout ty zmetku! Jinak ti zlomím ruku!“ huláká Kateřina na nic netušícího muže.
„Ale já nic neudělal,“ snaží se hájit muž.
Kateřina chvatně vyloví mobil a ukazuje mu obrázek sériového vraha. Zarazí se… Zadívá se znovu a v rychlosti porovnává obličeje. Je to možné, že se spletla?
„Ale paní, to nejsem já? Já chtěl slečně podat zapomenutou knížku, nechala ji ležet na sedadle v metru.“
Tohle vážně už nesnesu, zas mi dneska začal Chatum předhazovat peníze a naši finanční situaci Proč prostě nechápe, že lámat věci přes koleno a tlačit na piluje je k ničemu Já prostě věřím, že co přijít má příjde a řešit se má jen to, co k řešení je. Když žádný řešení nepřichází tak je to taky odpověď Vesmíru, teď ne!
Myslela jsem si po těch třech letech, že je to on s velkým O jenže těch hádek, křiku, manipulací a vypjatých situací je už na mě moc. Za mě je to prostě jasný signál jít dál bez něj. Ano bude to bez něj jiné, ale já si potřebuju zachovat sebeúctu a vlastní hodnotu. Vždycky jsem to já, kdo ustoupí někdy i spolkne vlastní slova, aby byl klid. Tohle nemůže fungovat celý život Když si dám na misku vah pro a proti převáží mě proti . Ano je úspěšným chirurgem a umí být vážně něžný, umí mě překvapit a rozesmát . Jen si musím zcela nepokrytě přiznat, že je to jiná kultura, jiná mentalita. Bude to náročné setkávat se na pracovišti v nemocnici, ale nechci být vyhořelá jako máma, mám přece celý život před sebou a tento rozchod není konec světa. Už jak se vyčítavě dívá, myslí si, že mu na to skočím a příjdu s omluvou a pokorou. Teď už ne! Mám přece čerstvě na paměti jak táta začal kvůli mámě pít, ségra utekla z domu a máma všem všechno vyčítá. Ne já to vezmu za jiný konec a začnu s tím hned jak vystoupím z metra Už s ním nepůjdu a nechám si vrátit klíč i ten prsten mu vrátím.
Jede metrem z pohovoru, ve kterém ji nebylo příjemně. Chce být co nejrychleji doma.
„Proč je můj původ překážkou k tomu, abych dostala práci v Česku? Proč se manažeři během pohovoru baví spolu česky když ví, že jim nerozumím? Co je to za firmu, že si tohle dovolí?“ Promlouvá ve své hlavě sama k sobě.
Opět promarněná šance. Tentokrát ji stékají slzy po tváři a nejde to zastavit. Vedle ní je mladý kluk s tabletem v ruce a postarší paní, která si čte noviny. Najednou ucítí zvyšující se tlak na hrudi a ztrácí vědomí. Někdo ji chytá a pokládá na sedačky.
„Haló, slečno! Slyšíte mě?“ Volá na ni nějaký vzdálený hlas. Je příliš vzdálený na to, aby na něj dokázala reagovat.
Probouzí se a slyší pípání přístrojů kolem sebe. Nad sebou spatří velké bílé světlo a když si prohlédne místnost ve které leží, uvědomí si, že leží celá v bílém v posteli.
„Kde to jsem?“ Zeptá se polohlasem.
Chce se zvednout z lůžka, ale nemůže se postavit. Nohy ji zdřevěněly. Začíná si je osahávat. Necítí dotyky vlastních rukou. Její dech se jí zrychluje a začne brečet. Nerozumí tomu, co se s ní stalo. Sahá po telefonu a mačká červené tlačítko. Vtom se místnosti vstoupí vysoký muž.
Ona: Další nudný den, narvané metro, super, horší už to být nemůže. Zase mě nechali celý den na recepci. Jsem sakra produktový specialista, ne recepční! Nenávidím to a nebaví mě to. Ať už jsem doma, dám si pizzu, vypnu svůj mozek v dopaminovém šlehu tik toku a proberu s chatem, jak dát v práci výpověď.
On: Tady jsi, má neznámá. Jako každý den, jedeš metrem ve čtyři hodiny. Dlouhý černý kabát, ale pod ním skrývá šaty. Čekáš na prince co si tě rozbalí – hraješ nedostupnou, ale toužíš, aby tě někdo odhalil. Ty brýle to celé podtrhují, chceš vypadat nedostupně, chladně. A až tě najdu, a budu tě dobývat, bouchneš jako láhev šampaňského. Dnes je ten den, kdy tě začnu dobývat,
Už toho měla dost. Všechno jí lezlo na nervy. Kolegové v práci, vlezlá bytná, otravně optimistická lektorka na kurzech angličtiny… a teď i každý jeden člověk v tomhle zatuchlém vagonu metra. Proto si také stoupla od všech co nejdál a navíc zády. Měla pocit, že se na ni ostatní cestující dívají. Vidí, že sem nepatří, a dávají jí to najevo svými pohrdlivými pohledy. Když to ale po chvíli nevydržela a rychle se otočila, skoro až zklamaně musela konstatovat, že ji nikdo nesleduje, každý se zabývá sám sebou. Dál se dívala z okýnka a opakovala si, jaká byla chyba sem přijet. Nikomu tu nerozuměla. Nešlo jen o jazyk, ale hlavně o to kolem – měla pocit, že nechápe, jak tu lidé žijí, proč dělají to, co dělají, a proč naopak nedělají to, co jí vždycky přišlo tak samozřejmé. Najednou si všimla, že se k ní blíží jakýsi muž. Zaplavila ji vlna iracionálního strachu. Musel si toho všimnout, protože se mu na tváři rozlil triumfální úsměv. „Kontrola jízdenek. Váš cestovní doklad, prosím.“
Jedu večerním metrem, se mnou jen tři spolucestující, každý ponořený do svých myšlenek. Dívenka čte soustředěně časopis, o okolí nejeví zájem, ani neví, že s někým jede. Druhá u dveří, připravená na výstup, vážný, jako by uplakaný pohled, upřený do prázdna. Mladý muž, spíš nedorostlá puberta, ji pozoruje. V očích má posměšek, snad i úšklebek, pohrdání někým, s kým by nebyla zábava. Žádný z nich se nusmívá. Takoví mladí, krásní lidé, ale neusmívají se. Kdysi jeden člověk, když uviděl originál obrazu Mona Lísa, tak se zahleděl do jejího lehounkého úsměvua a řekl: “Když člověk ví víc než ostatní, tak se může usmívat.” Co je …víc než ostatní… ? Co by měl člověk vědět, aby se mohl usmívat ? Proč to nevíme? Proč se nevidíme? Sami sebe vidět nemůžme, druhé nevidíme, tak co vidíme? Proto jsme pořát sami?
Konečná, vystupujeme.
Uplakaná dívenka je ráda, že vidí schod. Ta druhá mě ani teď nevnímá, nevidí, tak jí dávám přednost. “Mladý muž” do mě trochu nešetrně strčí. “Co se tak blbě usmíváš, bábo ! “
Živá scéna – jen tak dál! ;)
V metru už sedím 5 minut. Jsem připravená jet až na konečnou, klidně do depa. Přece už musí vystoupit. Snažím se na něj nedívat, předstírám zájem v náhodné video a doufám, že se stávám neviditelná. A možná ne. Možná je to klíčová chyba ale hrůza, kterou mi nahání mi nedovoluje nic jiného. Naštěstí to vypadá, že je plně zaměřen na slečnu připravenou k výstupu. Poznala jsem ji hned, kamarádka ze základky. Teď se ale modlím, aby si mě nevšimla. Jsem srab. Co jsem to za ženu, že jinou v nebezpečí neupozorním, nezachráním…Strach mě přimrazil. Neodvážím se zvednou zrak. Tuším, že vedle Toma rozparovače, jak se mu začalo říkat, sedí ještě jedna slečna. Nevidím ji do tváře, čte noviny. Nedokážu určit, zda opravdu netuší, vedle koho sedí, nebo řeší situaci stejně jako já. Na další stanici potenciální oběť vystupuje a tmavá postava muže taky. Uvědomím si, že jsem v jeho společnosti prakticky nedýchala. Než ale vlak metra znovu zmizí do tunelu, v ruce se mu blýskne ocel. Křik a zmatek metro vzápětí přehlušilo. S kamarádkou už se asi neuvidím.
Podzemní dráhou jede noční metro. U dveří stojí žena a zdánlivě vyhlíží z okna na stěny a stanice tunelu, které stroj míjí, jakoby jeho jedinným smyslem byl jakýsi cíl vepředu. Nikde nezastavuje. Ostatní pasažéři včetně ženy ale nevypadají znepokojeně. Spíš znuděně, několik otráveně. Značná část spí. Rytmické drncání rozráží okolní vzduch. Na stěnách visí plakáty, vyzívající k následování jisté politické strany, pod skrytou výhružkou. Žena je ztracená ve vlastních myšlenkách. Když už se zdá, že uplynula věčnost, ozve se skřípění kol o kov. Tramvaj zastaví. Otevřou se dveře a žena vystoupí. Ozve se výstřel a padne mrtvá k zemi. Pasažéři vypadají, jakoby se celá scéna odehrála na herní obrazovce. Jakoby z rádia někdo oznámil, že zítra mají očekávat spíše polojasno, ale možná se semtam objeví slabý déšť. Dveře se zavřou a tramvaj odjíždí. Na nástupišti leží tělo. Nikdo jiný tam není.
A: Musím… musím to udělat. Je to pro dobro… pro… pro dobro celého světa. Ano,
celého… světa. Celého.
P: Tak tohle jsem podělal. Totálně. Ona tam fakt jede. Můžou přijít na to, kdo za tím stojí?
A: Zazvoním. On otevře.
P: Že to nebylo z její hlavy…
A: Pozdravím… Rozhodně pozdravím… slušně. Nůž… držím v pravé… v pravé ruce.
P: Nemám ji radši zadržet než ho fakt kuchne? Sakra…
A: A nic… Nic mě nezadrží… Bolest… Nic mě…
P: Dopr… Ta koza tu kudlu drží v ruce už teď! To zavání velkým, velkým průserem.
A: Do břicha… uprostřed je měkké… Poddajné…
Vstává a jde k ní. Vemlouvavým hlasem jí něco mumlá do ucha. Její nepřítomný, posmutnělý pohled ho znervózňuje.
P: Vrať mi nůž a zapomeň, co jsem říkal!
A: Nic… Nic mi nezabrání… břicho… Měkké, poddajné… pro dobro… celého…
P: Kurv… aaaaaargh!!!
A tak skončil hypnotizér Petr v tratolišti své vlastní krve, prolité jeho vlastním nožem. Anna vystoupila s nepřítomným výrazem na příští stanici.
A: Nic mě… Nezadrží…
A: Musím… musím to udělat. Je to pro dobro… pro… pro dobro celého světa. Ano,
celého… světa. Celého.
P: Tak tohle jsem podělal. Totálně. Ona tam fakt jede. Můžou přijít na to, kdo za tím stojí?
A: Zazvoním. On otevře.
P: Že to nebylo z její hlavy…
A: Pozdravím. Rozhodně pozdravím, slušně. Nůž… držím v pravé… v pravé ruce.
P: Nemám ji radši zadržet než ho kuchne? Poznají policajti, že to není z její hlavy? Sakra…
A: A nic… Nic mě nezadrží… Bolest… Nic mě…
P: Dopr… Ta koza tu kudlu drží v ruce už teď! To zavání velkým, velkým průserem.
A: Do břicha… uprostřed je měkké… Poddajné…
Vstává a jde k ní. Vemlouvavým hlasem jí něco mumlá do ucha. Její nepřítomný, posmutnělý pohled ho znervózňuje.
P: Vrať mi nůž a zapomeň, co jsem říkal!
A: Nic… Nic mi nezabrání… břicho… Měkké, poddajné… pro dobro… celého…
P: Kurv… aaaaaargh!!!
A tak skončil hypnotizér Petr v tratolišti své vlastní krve, prolité jeho vlastním nožem. Anna vystoupila s nepřítomným výrazem na příští stanici.
A: Nic mě… Nezadrží…
Máš krásné povídky. Nápadité a originální.
Je to blbec! Vystupuju!
Egona jsem potkala už před rokem na cizinecké policii, když jsem si byla prodloužit povolení k pobytu. Byl zorientovaný mnohem lépe než já a v lecčem mi poradil. Pak se na mě ale přilepil a všude mě od té doby pronásleduje. Telefonuje, píše na mesenger, číhá na mě před restaurací, když mi končí služba. Leze mi na nervy a na mé jemné náznaky, aby polevil, nereaguje.
Dneska jsem ho vzala s sebou, protože mi ho bylo trochu líto. Kamarádka mě pozvala na večírek s rautem, kde se měli objevit i lidi z showbusinessu, a to mě fakt hodně zajímá, protože svoji budoucnost nevidím v nošení jídel v thajské restauraci, ale pochopitelně v roli filmové star. A nebo aspoň v reklamě. Na cokoliv…
Jenže Egon? Celý večer se ode mě nehnul, nedal mi šanci začít rozhovor s někým jiným a sám blábolil o věcech, které mě absolutně neberou (o svých představách o šedé budoucnosti, do které by mě nejradši zatáhnul). A teď mi ještě bude vykládat, jaký to byl skvělý večer! Blbec. Vystupuju!
Všichni prožíváme příběhy a všechny mají jedno společné – dějí se právě jen nám. V tu chvíli, v tuhle hodinu, v ten den. Ve velkém městě se odehrávají miliony malých příběhů současně. Právě teď, když čtete tyto řádky, se město probouzí do dalšího dne, aby všichni obyvatelé mohli napsat svůj další příběh.
Nikoliv však Kim. Zatímco všichni čekají, co nového den přinese, ona se právě vrací prvním ranním spojem zpět do svého bytu, do své reality, která bude tečkou za dnešním prožitým příběhem. Tuhle cestu jela tisíckrát, možná i desetitisíckrát za dobu, co tu bydlí. Ta cesta jí nepřináší radost ani starost, je to o pouhém bytí a existenci.
A v tom je ten život krásný – když už si myslíte, že všechno víte, že vše má svůj řád a nic vás nemůže překvapit, přijde něco, co rozbije tuhle všednost. A to je dobře, protože mě všednost ubíjí. Třeba tady Kim ještě neví, že vlak prudce zastaví, chlapec za ní do ní vrazí, rozlije svou kávu na její kabát a počínající hádka skončí ve chvíli, kdy Kim zjistí, že je to její spolužák ze střední školy a že zrovna bydlí několik ulic od sebe.
Tak tohle se mi velmi líbí. Ráda zkoumám vliv malých rozhodnutí na lidský život. Líbí se mi, jak se to lehce naznačí a nerozvede a v člověku to podnítí myšlení.
Sedí v metru a právě se zamiloval. Hlavu má jen mírně pootočenou jejím směrem. Nemá odvahu nic udělat.
Jedna zastávka. Ale má strach, že vystoupí.
Druhá zastávka. Chtěl by se na ni usmát, ale stojí k němu z profilu. Má dokonalou bílou pleť a malý nos.
Třetí zastávka. Je fascinován jejími dlouhými havraními vlasy. Stojí, drží se tyče a je nehybná jako socha.
Čtvrtá zastávka. Jaké má asi oči? Dech se mu zrychlí.
Pátá zastávka. Úplně zapomněl, že měl vystoupit.
Šestá zastávka. Svou hlavu už otáčí přímo na ní, už žádné pokukování.
Sedmá zastávka. Je štíhlá, i když to skrývá neforemný kabát. Vsadil by se, že má vosí pas.
Osmá zastávka. Do vozu nastoupí mnoho lidí a dívka se posune. Hledá ji pohledem. Devátá zastávka. Nikde není.
“Proč jsem zase nic neudělal?”
Super. Jak Hemingway – to důležité je pod povrchem :)
Je zajímavé kolik lidí tady zvolilo námět slečny, kterou chtěli oslovit, ale nakonec to neudělali.
Zase som to spravil. Zase som vyrobil zbytočnú scénu a pokazil nám ráno. Nie je to jej vina. Je nešťastná, nechápe to a ja? Sám sebe nerozumiem. Milujem ju. Najradšej by som ju teraz zobral do náručia, je to najlepšie, čo v živote mám…Ešte som jej to ani nepovedal. Aj tá kočka pri dverách vyzerá smutná, možno tiež kvôli nejakému pakovi. Ale dnes je ten deň, cítim to, odo dnes už žiadne hádky pre blbosti. Dnes jej poviem, ako veľmi ju ľúbim, snáď nie je neskoro…
Áno mami, neboj sa, zvládnem to, bude to super, uvidíš. Počuj, mami, som v metre, nemôžem veľmi hovoriť, zavolám Ti, keď budem vonku, ok?
To kto vymýšľa tie titulky, hrôza! A k tomu obsah bez obsahu, to im asi píše AI. Ale ten horoskop je super: Dnes zažijete niečo neočakávané. Milujem prekvapenia!
Teraz je tá správna chvíľa, cítim to. Len nechcem pozerať na tých ľudí. Všetko poseriem, neverila som, že to dokážem, ale je to tu! Tie hrozné hlasy v mojej hlave stíchli…. Prst vo vrecku odistil poistku. Som pripravená…
Jel domů, utahaný jako kůň. Jel do svého prázdného miniaturního bytu a marně přemítal, jestli má nebo nemá v mrazáku kousek pizzy. Pokud ne, půjde nejspíš spát o hladu. Je tak utahaný, že už nemá ani sílu kamkoliv zavolat a objednat si jídlo. To zaspíš, řekl sám sobě a v duchu se tomu zasmál.
Byl vděčný, že mohl sedět. Celý den stál na nohou, bolely ho až k pláči. V hlavě mu hučelo a žaludek dával hlasitě najevo, že pokud nedostane něco k jídlu, může si o spánku nechat leda tak zdát.
Když zvedl oči od svých sešmajdaných bot a ztrápeně se rozhlédl kolem, všiml si jí. Nebyla to žádná kráska z reklamních plakátů. Ale něco na ní ho zaujalo a uchvátilo. Vlastně se sem moc nehodila, ve svém značkovém kabátu, v luxusních botách a kabelkou, z jejíž ceny by mohla žít celá jejich vesnice několik měsíců. Moc se v tom nevyznal, čerpal spíš z toho, co mu vyprávěla jeho mladší sestřička. Malá Kavya… Zastesklo se mu po ní. Nosila si ze školy výstřižky z časopisů, které jí dávaly bohatší kamarádky. A ona si pak s nimi hrála na dámu z velkého světa. Snad věřila, že se jednoho dne dostane z jejich maličké indické vesnice a že se všechny její výstřižky změní v opravdové botičky, kabelky a luxusní brýle.
Všiml si, jak moc smutná je. Opřená o dveře vagónu, ztracená někde ve svém vlastním neradostném světě. Představil si, jaké by to bylo – oslovit ji a pozvat na večeři. Ale tahle bude jistě zvyklá na vybrané pokrmy v těch nejlepších restauracích. A on by ji mohl pozvat leda do bistra na rohu, musí přece podporovat Kavyu a babičku, která se jich po smrti rodičů ujala. Proto odjel za prací a žije z ruky do úst. Vše pro malou princeznu Kavyu…
Zabral se do myšlenek tak hluboce, že na moment ztratil pojem o čase i prostoru. A jen zmateně zíral, jak vagón opouští nástupiště a s ním i smutnou mladou ženu. Zamrzelo ho to. Ale pocházel z rodu neohrožených bojovníků. Takoví neztrácí naději. A on náhle uvěřil, že nejenže najde doma v mrazáku kousek pizzy. Ale že jednoho dne opět potká smutnou mladou dámu. A že udělá vše pro to, aby jí vyloudil úsměv na tváři. Vystoupil, usmál se sám pro sebe a s nadějí na lepší zítřky se vydal k domovu.
Pěkná povídka, zajímá mě, co by se stalo, kdyby ji oslovil.
Ráno. Metro. Lidi.
Ráno. Metro. Lidi. To by myslím jako popis mé aktuální situace stačilo, ale přesto to trochu rozvedu. Jsem v metru. Projíždím tunelem mezi nejvytíženějšími stanicemi. Všude je obsazeno a já jen cítím, jak se mé unavené tělo lepí na dveře.
Pohledem člověka, co už zažil všechno, ale stále se něčím nepříjemným překvapuje, se dívám do černoty za sklem. A přitom bych se mohla mít docela dobře, kdybych nebyla blbá.
Vzadu ve voze se hádají dva opilci. Student vedle mě si přeříkává poznámky. Podívám se před sebe jako bych tam hledala oporu, ale setkám se jen se zoufalým pohledem vyhořelého člověka, kterému už začíná hrabat. A přitom bych se mohla mít docela dobře, kdybych nebyla blbá.
Hádka postupuje směrem ke mně. Student se rozbrečel a přidalo se k němu malé dítě. Jedna psychopatka se rozeřvala na šílence, že ji nepustil sednout. A přitom bych se mohla mít docela dobře, kdybych nebyla blbá. Kdybych nebyla blbá a nezapomněla si ty debilní sluchátka.
Cesta vlakem je pro introverta velmi náročná. Ani kniha nebo noviny nezabrání některým narušení mého osobního prostoru. Pomyslela si hnědovlasá žena a posunula si brýle na nose. Její sociální baterka plně vybitá a ten muž jí nedal pokoj. Stále úsměv na tváři, snažil se jí rozesmát. Prý se snaží pomáhat ostatním, ale nechápe, že někteří lidé chtějí pouze klidnou jízdu, aby se dostali domů. Žena se pousmála, pokývla hlavou a zvedla se. „Hezký den.“ Rychlým krokem se přesunula ke dveřím a vystoupila. Nebyla to její zastávka, ale raději dojede domů později.
To znám, až moc dobře.
Zajímavé překvapení
Dnes jede metrem po dlouhé době. Auto má v servisu. To bude asi pěkná otrava. Po chvíli se začne rozhlížet kolem sebe. Naproti sedí dívka, čte si noviny. Docela zvláštní úkaz. Pak si ale všiml, že v těch novinách něco fotí mobilem. To musí být sakra zajímavé! Ona se ale nenechá ničím rušit, věnuje se své důležité práci. U dveří stojí štíhlá černovláska, asi se chystá vystupovat. Její pozadí vypadá docela dobře. Škoda, že ji nevidí zepředu, asi se neotočí. Kdyby se tak stalo, viděl by, že nosí brýle a vypadá docela smutně. Asi ji dneska nečeká lehký den. To že ji pozoruje nějaký mladík, vůbec netuší. Takže ta cesta nebyla tak nezajímavá. Možná pojede metrem častěji a možná třeba zase uvidí tu zvláštní dívku.
Pozoroval ju každé odpoludnie už niekoľko týždňov. Vchádzala vždy tými istými dverami a nikdy si nesadala. Oči, schované za prísnymi okuliarmi, nezdvihla za celých desať zastávok ani raz. Vyzerala, akoby neustále o niečom premýšľala. Obklopovala ju vôňa tajomstva, jemné ako jazmín v jej parféme. Možno preto ho tak priťahovala. On bol otvorená kniha plná úsmevov. Už niekoľko dní koketoval s myšlienkou, že ju osloví. Keď zahlásili zastávku, na ktorej zvyčajne vystupoval, tromi rýchlymi krokmi ju dohonil a štvrtým jej skočil priamo do cesty.
,,Prepáčte,” naklonil hlavu a kadere sa mu radostne zatriasli. ,,Asi to bude znieť divne, ale….Nezašla by ste na kávu?”
Čakal, že prekvapene zažmurká, možno sa usmeje, ale jej tvár zostala nehybná. Z očí tmavých ako čokoláda nedokázal poznať vôbec nič.
,,Vyzeráš ako slnko,” prehovorila konečne a venovala mu ten najsmutnejší úsmev na svete. Nahrbila ramená. ,,Som vydatá. Bohužiaľ.”
Fakt na mě ten chlap čumí. Myslí si, že je nenápadný? Nemám tak hezkou postavu aby měl potřebu na mě koukat. Ta holka co si čte noviny vypadá mnohem lépe. Když teď vystoupím bude mě následovat? Doufám, že ne. Proč se musím z práce vracet tak pozdě. Kdyby mě pustili dřív nemusela bych se bát, že ten muž využije první příležitost zatáhnout mě do temné uličky. Vytáhnu si telefon. Jo budu dělat, že telefonuju. A klíče do ruky abych se mohla bránit. Metro se zastaví. Dveře se otevřou. Jdu ven. Ten muž tam zůstal sedět. Teď už mě ohrožují jen další 4 miliony mužů. To se zvládne. Vždycky. Dojdu domů. Vždycky
Zase se potkáváme. Tedy, spíš já potkávám ji. Jako vždy mi nevěnuje ani jediný pohled. Je ve své vlastní bublině a okolní svět si k sobě moc nepřipouští. Ale já si ji vždy všimnu.
Vypadá opět zahloubaně, skoro až smutně. Cestuje snad do práce, která ji nenaplňuje? Nebo zkrátka bojuje se svými osobními démony? Vlastně ani nevím, proč si mezi všemi možnými lidmi, které dennodenně cestou do práce a z ní v metru potkávám, všímám zrovna jí. Nepochopte mě špatně, ale na první pohled v davu nevyčnívá. Myslím si, že se o to ani nesnaží. Spíš naopak. Je spíš ten typ, co chce splynout s davem. Ale i tak na sebe poutá mou pozornost a nutí mě vytvářet si o ní obraz z domněnek.
Možná bych ji měl konečně oslovit. Ale co když nechce být oslovena? Jak to vlastně pouze z pozorování mohu zjistit? Než se stihnu rozhoupat k rozhodnutí, metro zastaví na další zastávce a ona vystoupí. Možná příště…
To se mi taky stává, ale v jiných situacích. Říkám si, že čekat není dobré a měla bych se odhodlat něco udělat, ale když dojde na lámání chleba…
Úchylák a housenka
Pusť mě už ven přála si zase jednou Irena v šílené podzemní jízdě nenáviděným prostředkem. Náhle cosi narušilo bezpečnou slupku podzemní anonymity. Instinkt velel se otočit a pátrat po zdroji divného pocitu na zádech, ale ovládla se. Pohlédla raději do odrazu jednoho z nerezových obkladů. Mizerného odrazu… Prohlíželi si ji dvě oči. Pátravě, nehybně, … Kontury nešlo rozeznat – možná chlap, snad ženská, … Pořád to koukalo! Potřeba dostat se pryč se ztrojnásobila. Cinknutí stanice přivítala s úlevou. Další nádech si dopřála až na konci eskalátorů… Úchylák…
Petr se cítil provinile. Viděl právě v metru ženu, která měla zezadu na kabátě housenku. Když si housenky všiml, okamžitě zapochyboval, že by ji žena nosila na zádech schválně. Třeba je ta housenka jedovatá a ty té ženské zachráníš život. Budeš hrdina. Prostě vstaň a řekni jí to… Než dovedl vnitřní boj do konce, žena s živočichem na kabátě vystoupila a zamířila spěšnými kroky pryč… Hezká housenka…
Tak to jsem nečekala :)
Housenka je super nápad!
No… teď vypadám opravdu nenápadně…. Cítím se zoufale. Držím zmuchlané noviny křečovitě před obličejem, jelikož můj výraz nejspíš křičí na celý vagón:” Haló pane revizore, tady jsem. Jedu na černo, pojďte mi dát pokutu.” Bože, proč jsem si jen nestihla tu blbou jízdenku koupit.
Chce se mi brečet. Vlastně to není tak docela pravda. Chce se mi řvát, řvát z plných plic, ale ne na ubohého revizora, který jen vykoná svou patetickou práci, ale na mého despotického šéfa, který mi zrovna dneska dal padáka a já si koupila tyto noviny, abych se podívala na nabídku volných pracovních míst.
Oddechnu si, metro se právě dalo do pohybu. No a ve vagóně, kde jeden týpek nepřetržitě kouká do mobilu a druhej zasněně zírá na holku s černými vlasy, která zaujatě nad něčím přemýšlí a o jeho existenci na této planetě nemá nejspíše ani to nejmenší tušeni , tady nikdo jiný není. Tak aspoň něco na tomhle zatraceně hloupém dnu dopadlo dobře. Posílám Vesmíru velké poděkování a slibuji, že příště si tu jízdenku už určitě koupím. Vlak vjíždí do mé cílové stanice. Pokládám noviny na sedadlo vedle sebe a přeji si, aby je našel někdo, kdo se potřebuje schovat před revizorem, protože měl dneska hodně špatný den a nestihl si koupit jízdenku stejně jako já.
Pěkná situace, která má hezkou pointu. Jen tak dál!
Líbilo se mi to :)
Dneska stejně jako včera. A zejtra zas. Smíchovský nádraží, Radlická, Jinonice… A spousta lidí, to jo, spousta jo. Ale. Zíraj do těch svejch pidiobrazovek. Skoro všichni. A když ne, tak zíraj do blba. Prázdný pohledy někam mimo tenhle prostor. Zase prohraju. Jako včera. Kluci z céčka se chlubili, že jich měli kolem osumdesáti. OSUMDESÁT! Osumdesát úsměvů za den. A tady? Jako by Smícháč byl snad horší než Hlavák. No dobře, dobře… Ale Stodůlky a Kačerov? Jedno jako druhý!
Třeba tahle holka, co si čte noviny, ta by mohla… usmát se. Aspoň trochu. Něco vtipnýho tam bejt přece musí. Nebo ta u dveří? Třeba si vzpomene, jak se dopoledne v práci přeřekla a s kolegyní kvůli tomu dostaly desetiminutovej záchvat smíchu. Nebo možná ten chlapík?
Udělal bych něco vtipnýho, co by vás všechny probralo z letargie, ale copak já můžu? Vagón humorista z trasy bé. Rozesmál tři cestující tím, že vykolejil… Ne, takhle to nepude.
To je vtipné, vagón humorista! Díky, můj úsměv si může taky započítat :-)
Díky za komentář. :-)
Zbožňuju černé vlasy, spadající do její tváře. I jak vzhlíží zpoza skel brýlí, které si téměř v pravidelném intervalu posunuje ke kořenu nosu. Jak je mezi cizími lidmi nesvá a klopí zrak. Ta její stydlivost mi vždy zvláštně rozbrní konečky prstů.
Nesedne si. Stojí opodál, jakoby se chtěla ostatním vyhnout. Ale mně tím jen umožňuje lepší výhled.
Na sobě má černý kabát. Ten nosí do práce, do obchodu. Všude. Jako kdyby jiný neměla. A při tom má tak krásnou postavu. Jen by jí musela ukazovat i jinde než za zavřenými dveřmi svého bytu.
Je vzrušující být jí nablízku a při tom na očích. Většinou se skrývám ve stínech. Za okny. V dalekohledu. Nezná mě, ale já o ní vím všechno.
Rodinné zázemí, oblíbené věci, denní režim. Mám přístup ke všem jejím sociálním sítím.
Jsem její stín. Její ochránce. Prozatím.
Dobře teď se začínám bát. Jsem ráda, že byl limit, protože bych nechtěla vědět, co její “ochránce” s ní má za úmysly.
Fuj! To je strašidelný už teď! Bude z toho tragédie, nebo komédie? :)
Přežila to. Teď rychle domů, ať se může v klidu sesypat na hromádku před televizi. Rozhlédla se po poloprázdném vagónu metra. Všichni vypadají tak v pohodě. Čtou si, jsou na mobilu nebo jen tak tupě a šťastně civí do blba. Taky by ráda civěla do blba. Ale když civí do blba, tak jí myšlenky nebezpečně ujíždějí, kam by neměli. K němu. A to vážně není ideální zvlášť v takhle narvaném vagónu metra. To si bude moct dovolit, až se zamete od televize do postele. Tam už to většinou nevydrží. Zase si bojácně lehne tak, aby měla jistotu, že se nebude nijak dotýkat jeho poloviny. Jako by se bála, že by matrace snad mohla zapomenout jeho tvar. Který už ale dávno zapomněla. Matracím je to totiž úplně jedno. Nevadí, že to není ani týden. Pár dní si na ní nelehnete a už si na vás ani nevzpomene. Být matrací musí být vlastně skvělá věc. Taky by občas ráda zapomněla. Na druhou stranu ví, že si ho v srdci bude hýčkat až do konce života. Třeba se pak zase potkají.
Moc hezky popsané emoce hlavní postavy. Díky.
Hezké.
Vážně mě neviděla, nebo to jen předstírá? Nevšiml jsem si, že by se byť jen koutkem oka podívala mým směrem. Ale musela mě vidět, že ano? Nebo jsem už tak zoufalý, že si namlouvám i tohle?
Stojí tam celé dvě zastávky, přestože už měla vystoupit. Nejede domů? Touhle dobou vždycky vystoupila na předchozí zastávce a vydala se na hodinu klavíru. Že by s tím sekla? Proč přestala hrát? Je to snad kvůli mně?
Ale ne… Sotva pootočím hlavu směrem, kterým se dívá, dojde mi, že ten úsměv, který zdobil její rty, už patří někomu jinému. Usmívá se na muže, který přichází směrem k ní. A pak, jako by mi chtěli probodnout srdce skrz naskrz, se krátce políbí.
Proč mi to udělala? A proč s ním na další zastávce vystoupila, přestože ještě včera ráno líbala na rty mě?
Otočila na další stránku a přelétla ji očima. Žádný titulek ji nezaujal. To se v tom světě neděje nic originálního? Stále to stejné… Politici se dohadují a přetahují o voliče pomocí planých slibů, v zoo se narodilo další mládě, meteorologové slibují hezké, horké dny… Je však možné, že bude i pršet. Jak překvapivé uprostřed června!
Muž vedle ní si povzdechl. Periferním viděním vnímala, že stále hledí na tu ženu u dveří. Zná ji? Líbí se mu? Nebo se ve skutečnosti nedívá na ni a je ztracený v myšlenkách jako ona? Vlak zastavil a žena vystoupila. Muž zůstal sedět a hledět do prázdna.
Opět otočila list a prohlédla si další rubriku.
„Nepůjčila byste mi prosím sport?“ ozvalo se náhle. Chvíli jí trvalo, než zpracovala, že to bylo na ni. Oslovil ji ten muž, o kterém před chvíli přemýšlela. Pohlédla jeho směrem, zavřela noviny a podala mu je.
„To nemusíte, ještě jste je nedočetla…“ namítl cizinec.
„Nevadí,“ pokusila se o úsměv, „stejně už vystupuju.“ Vlak akorát brzdil ve stanici.
Originální výběr vypravěče.
Super, jak jste použila úhel pohledu postavy, která se na obrázku zda vedlejší!
Dny jsou všechny stejné, šedivé, nudné. Jako například dnešek. Sedím v metru, potlačuji zívání, v hlavě mi běží scénář nadcházejícího dopoledne. Káva, maily, lejstra, podpisy a zase obrazovka. Občas zazvoní telefon. Pořád ty stejné vtipy kolegů, kterým se všichni přiblble zasmějeme. Z nudy. S pocitem, že se přece musí už konečně stát něco zajímavějšího.
A v tom to uvidím. U dveří stojí slečna, kouká do tmy za oknem a zřejmě chce hned na další stanici vystoupit. Působí netrpělivě. Chvílemi pozoruje displej mobilu, snad chce na chvíli zastavit čas. Pohled na hodiny a zase ven, znovu a znovu, rychleji a rychleji. A pak se to stane. Metro nabírá rychlost, dveře se otevřou a ona vstoupí do temnoty za nimi. Křičím na ni, ať stojí, že ji to smete, zabije. Dveře metra se zase zavřou, dívka nikde.
Nikdo si ničeho nevšímá, lidé okolo jen zírají před sebe ať už do novin či na obrazovky, na podlahu nebo na boty jiných cestujících.
Opravdu si nikdo ničeho nevšiml? To přece není možné. Vstávám a jdu ke dveřím. Zkoumám je, mám touhu je otevřít, kouknout ven, ale to je přece za jízdy holý nesmysl. Vidím, že mě pozoruje kluk v modré bundě opodál. Asi vypadám jako blbec, jak tak kontroluju zavřené dveře. Otáčím se k němu, abych řekl něco na vysvětlenou, ale kluk už zase civí jinam.
Vrátím se pohledem zpět ke sklu, jenže tam není. Proud vzduchu mě unáší ven. Letím, točím se se, vznáším se a padám kamsi do neznáma.
Únorové ráno je šedé jako holubi na Trafalgar square a podobně depresivní. Lin spěchá jako vždycky, ale metro zastavilo vprostřed tunelu a čeká se. Kdyby nebyla tak vyhořelá, možná by to vnímala jako příležitost ke kontemplativnímu zastavení, teď je jenom otrávená, že si nestihne před ranním meetingem koupit kafe. Poslouchá audioknihu na 1,5x, aby ji stihla dokončit před schůzkou svého knižního klubu, a jak s sebou metro trhne a rozjede se, je otrávená podruhé, protože když metro jede, není nic slyšet.
Ryan si zapomněl vzít knížku, takže ve stojícím vagonu přelétá očima přes mapu stanic, reklamy, boty lidí, jejich knihy … a snaží se nikde nezůstat pohledem moc dlouho, aby nevypadal, že zírá na náhodné spolucestující. Vypadá tak stejně. Zaujal ho totiž černý kabát ženy u dveří, vypadá nenápadně, ale má drobnou výšivku, která tvarem připomíná báseň. Nemůže od kabátu odtrhnout oči a kdyby ostatní cestující nebyli ponořeni do svého čtení, možná by jim to přišlo podezřelé. Naštěstí se metro rozjede a na příští stanici Ryan vystupuje. Naváže kontakt, složí majitelce kabátu kompliment?
Vagón v metru, čtyři tváře, čtyři různé světy. Muž s dlouhými blond sedí strnule, ale nevnímá okolí. Zírá před sebe, zcela ponořený do vlastních myšlenek. Jeho prsty nervózně poklepávají o koleno. Možná dnes zase zaspal, možná se vrací z noční směny. Myšlenkami je daleko a nechává se ukolébat jízdou, ostatně tak jako každý den.
Muž sedící naproti oknu sleduje lidi uvnitř, ne z nudy, ale se zvědavostí, jakoby chtěl z cizích tváří vyčíst jejich příběhy. Má rád tyhle tiché chvíle pozorování – hledá útržky cizích příběhů, drobnosti, které něco napoví. U nohou mu leží kožená taška, ve tváři má výraz lehce zamyšlený, možná se chystá napsat další kapitolu svého románu nebo jen tak přemýšlí, proč lidí tolik spěchají.
Žena sedící hned vedle něj schovává tvář do novin, drží stránky jako štít. Nečte je doopravdy. Už zná titulky nazpaměť. Jede z práce, unavená, v hlavě má jen horkou sprchu a večeři, kterou si tentokrát objedná, protože neměla čas nakoupit. Lidé kolem ní jsou jen šum, kulisa. Na nic se neptá, nic neočekává. Má ráda ten okamžik ticha mezi dvěma světy.
Mladá asiatka se opírá o skleněné dveře a dívá se ven, na ubíhající stěny tunelu. V kabelce má rozečtenou knihu, kterou chtěla dočíst už před týdnem. Možná to zvládne dnes. Anebo konečně zavolá domů. Tak dlouho už neslyšela mámin hlas. Její tvář je klidná, ale za odrazem brýlí se v jejich očích zrcadlí jemné napětí. Svět teprve začíná psát první kapitoly.
Čtyři cizí lidé, v podzemí, na trase metra, míjející se, ale zároveň v jeden společný okamžik v čase.
Ráno jsem se probudila, udělala si svůj největší hrnek černého čaje a sedla jsem si ke klávesnici. Dneska ten text musím odevzdat, jenže o deset minut později pořád zírám na monitor a kurzor na bílé stránce bliká a bliká a bliká. Tudy cesta nevede. Beru mobil, klíče, peněženku a jdu na metro. Cestou si kupuju tu nejdůležitější věc – obří noviny.
Usedám do metra a pouštím se do své oblíbené hry: maskuju se novinami a pozoruju lidi kolem sebe. Skrytá za monumentálním výtiskem vlastně ani nevím čeho, se snažím představovat si, kdo ti lidé jsou, co dělají nebo jaký mají dneska den.
Nejdřív si naproti mně sedá žena. Vypadá to nadějně, ale pak si vytáhne mobil a něco si pouští. Nuuudaaa. V další stanici nastoupí muž a žena. On se posadí, ona zůstává stát u dveří. Ona zírá z okýnka, on zírá na ni. Už to začíná, cítím, jak sebou na sedadle začínám šít. V hlavě se scéna začíná měnit.
Muž najednou vstává, přistupuje k ženě, padá na kolena a chytá ženu za ruku: “Lásko mého života, odpusť mi, můj život bez tebe nemá smysl!”
“Ne, ty bídný červe, nikdy ti neodpustím, nikdy s tebou už nepromluvím a k mému pejskovi už se nikdy nepřiblížíš.”
Muž se dramaticky odvrací, ale náhle se otočí zpět se zlověstným výrazem v očích a ještě zlověstnějším nožem v ruce: “Když ne já, tak nikdo, ty chladná bestie!” Vykřikne a vrhne se k ženě.
Vtom vidím pohyb ve vedlejším vagónu. Cestující v elegantním tmavě modrém obleku vrhá svůj kufřík proti útočníkovi. Slow motin. Zavazadlo neomylně sráží útočníka k zemi dřív, než stihne ženě ublížit. Hrdinný vrhač kufrů akrobatickým skokem přeskočí přes hlavy užaslých pasažérů. Zachytává omdlévající ženu. Střih. S bezvládnou krasavicí v náručí se obrací k užaslé cestující s mobilem. Okouzlujícím (samozřejmě) hlasem ji žádá: “Byla byste prosím tak laskavá a přivolala svým telefonem policii? Oni už si s tím hulvátem zajisté poradí.” Všichni užaslí cestující si kladou jednu a tutéž otázku: “Kdy a jak se mu v tom zlomku vteřiny podařilo svázat bezvládného útočníka jeho vlastními tkaničkami od bot?”
Žena třikrát zamrká (ani o jedno mrknutí víc ani o jedno mrknutí míň) a otevírá oči. “Děkuju vám, udatný zachránče,” říká ještě mdlým hlasem.
“Bylo mi potěšení pomoci dámě v nouzi,” odpovídá jí muž hlubokým (jak jinak) hlasem. Dveře metra se otevírají a on s ní v náručí vychází do zapadajícího slunce (a nikoho nepřekvapí, kde se tam vzala rozkvetlá louka a něžné růžové červánky). Cestující v metru tleskají ve stoje a padouch na zemi pláče.
A pak se dveře metra otevírají opravdu. Žena vystupuje, muž vytahuje mobil z kapsy a kontroluje e-maily a já se obracím na cestu domů. Mozek si dal jednu kreativní rozcvičku, nastartoval a jde se psát.
👍👍👍
Šedé odpoledne se táhlo přes špinavé okno. Vagon metra se sunul monotónně kupředu, ale pro ni se čas zastavil. Cítila jen prázdnotu a tíhu každodennosti. Pohled ztracený kdesi v dálce, v odrazu skla viděla jen unavené oči. Muž sedící za ní se opíral, jeho pohled ji tížil v zádech, i když se neodvažovala otočit. Vedle ní seděla žena se světlými vlasy listovala časopisem, zcela pohlcená cizími příběhy, nevnímajíc tu tichou sklíčenost, která visela ve vzduchu. Pro ni byl svět uvnitř stránek, pro ni byl svět jen šedá, nekonečná smyčka. Nevnímá co se děje kolem je ve svém světě. Nevidí špínu ani pocit zmaru kolem sebe.
Byla jsem na víkend pryč, tak se teď snažím doběhnout ostatní běžce :-)
Vlak se už rozjížděl, když se jejich pohledy setkaly – ona u dveří, on na sedadle uvnitř. Neviděl ji pět let, od soudu. Od té doby, co zmizela.
Nic neřekla. Jen se dívala.
Upustil kávu. Žena vedle něj se zmateně podívala, ale on si toho nevšímal. Hlavou se mu honily myšlenky. Neměla být naživu.
Vlak se rozjel. Vystoupila. Stála na nástupišti a nechala vzdálenost mezi nimi narůstat. Dívala se na něj.
Jako by chtěla říct: „Pamatuju si, co jsi udělal.“
Hutný, tíživý, výborně vybudovaný mikropříběh.
Každá cesta na noční směnu byla pro Jonáše barevnou mozaikou lidských tváří, pachů i příběhů, které mu jeho spolucestující v metru přinášeli jako na zlatém podnose. Bavil se pozorováním lidí od té doby, co nastoupil v recepci nemocnice jako noční hlídač. Pokaždé, když usedal na stejné sedadlo ve stejném vagónu číslo padesát pět lomeno tři cé se těšil na nový příběh. Tento týden to ale nebylo nic moc. Mladík se zvadlou kyticí a výrazem sebevraha, stará sehnutá paní v těžkých šněrovacích botech, belhající se z vagonu o jedné francouzské holi a včera? Včera vůbec nic. Vlak plný lidí, a přesto jako by se ta šedá masa rozhodla ničím nevybočovat… Muž středních let s pronikavým černým pohledem a kudrnatými vlasy čekal na svoji příležitost. Ta, zdálo by se pojednou, přišla ve třetí stanici – nedávno ji přejmenovali po nějakém vědci s děsným jménem. Jonášovi nešlo zapamatovat. A právě v téhle stanici přistoupila Ona. krásná asiatka se smutným unaveným pohledem. Přesto, že bylo ve voze dost volných míst prošla i kolem jako Jonáše až na konec vozu, aniž by zvedla oči od země. Zavětřil příběh. Srdce se nezvykle rozběhlo. Něčím ho přitahovala a on musel zjistit, co to je. Možná to byly její dlouhé rovné vlasy volně splývající po zimním vlněném kabátku. Držela se madla u dveří a brada jí postupně klesala na prsa. Bylo v tom něco osudového, nemohl od ní najednou odtrhnout oči. Musel se na sedadle otočit hodně doleva, aby viděl její profil. Nesla v sobě tajemno i něhu zároveň. Jonáš se najednou do krvava zastyděl za svoji zvědavost a dychtivost po příběhu. Žena působila tak křehce, úplný opak divoké Anny, jeho poslední expřítelkyně. Cítil, že tohle není jen obyčejná náhoda, že to může být příležitost, která se už nebude opakovat. Metro přibržďovalo v další stanici. Ještě to nebyla jeho obvyklá výstupní. Jenže jemu to najednou bylo fuk.Nespouštěl z mladé ženy oči. Fascinovala ho její podobná se sochou, co potkával denně ve foajé nemocnice. Vše ostatní bylo najednou tak moc nedůležité. Když se dveře otevřely, černovláska sebou trhla a se sklopenou hlavou pomaloučku vystupovala. Zůstalo po ní hluché prázdno. Sjel bleskově pohledem k zemi a tam ležela malá barevná kartička. Nezaváhal ani vteřinu, prudce vstal, přeběhl vzrušeně prostor vagónu. Levačkou skoro něžně zvedl plastový obdélník a vyskočil rozhodnutý na peron stanice. ” Slečno, slečno, prosím počkejte, něco jste ztratila!!
Pre Honga to bol sen od 12-tich rokov. Vtedy o ňu prišiel. Jediné, čo dokázal zistiť bolo, že sa celá rodina odsťahovala do Londýna. Počas dospievania zistil, že tu v Lanzhou city nie je úplne všetko tak, ako vyzerá. Všimol si, že sa ľudia občas stratia. Niektorých našli mŕtvych, o iných sa písalo v novinách ako o zradcov ČLDR a boli odsúdení na desiatky rokov vo väzení. Odchod do Londýna bola tá lepšia voľba. V skrytosti dúfal. Preto o jeho pláne nevedel nikto. Bolo to najistejšie – zapadnúť do poslušného davu a nedať najavo žiadnu neposlušnosť, odpor či klásť otázky. Aby neupozornil na plameň, ktorý mu zároveň požieral aj roznecoval srdce.
Bol tu už rok. Londýn síce nebol taký veľký ani ľudnatý ako ich rodné mesto, no nájsť ihlu v kope sena sa mu zdalo ako maličkosť. A teraz! Zostal ako omráčený. Uvidel ju. Musí to byť ona. Jeho Chen. Priateľka. Dôverníčka. Najvzdialenejšiu spomienku, ktorú mal okrem najbližšej rodiny, bola ONA. Je to tu. Nečakané ako zjavenie. Akoby sa prehŕňal v hŕbe starých obrazov a zrazu Mona Lisa. V prítmí vynechávajúceho svetla na nástupišti Piccadilly sa zjavila ako čiernobiely poster v okennom ráme. Akoby hrala “štronzo”, nepohnute zahĺbená do svojho vesmíru, oči zatiahnuté priesvitnými klapkami. Aj on, akoby sa zapojil do jej hry na nehybnú sochu. Stál vrastený do dlažby. Tá minúta ubehla a on ešte stále nestihol zareagovať. Akokoľvek. Vbehnúť do vagóna či len pribehnúť k oknu metra a zabúchať naň. Obraz zrazu odsunuli do tmy ako do trezora. Piskot koľají, závan a chlad ho prebrali z uvedomelého tranzu. Hong si začal tvoriť nový plán – prisvietený jedinou minútou v podzemí Londýna.
„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají,“ ozvalo se z reproduktorů. Červené světlo. Klapnutí dveří. Stanice Muzeum se začala vzdalovat.
„Pardon, de mam vyjíty, když mně potribno do technične biblioteky?“ zeptala se mě paní, asi čtyřicetiletá, ale s hlubšími vráskami kolem očí. „Na Hradčanské nebo na Dejvické. Spíš na Dejvické,“ odpověděl jsem. „Ja tam mam prezentacii,“ usmála se na mě a trochu tím omládla. „O čem?“ zeptal jsem se ze slušnosti. „Použiti radionuklidu v… advanced imaging techniques. It helps discovering early stages of brain tumors in children,“ přešla do angličtiny a zněla najednou sebevědoměji. Potom se zadívala do dálky. Úsměv pohasnul.
„Tak hodně štěstí,“ řekl jsem a vytáhl z kapsy mobil, abych dal najevo, že rozhovor považuju za ukončený. Pochopila. Vystoupila na Dejvické a krátce na mě mávla. Když odcházela, trochu kulhala.
Otočil jsem se. Na stěně stálo fixou: „HOVADA Z UKRAJINY TÁHNĚTE. NECHCEME VÁS TADY.“ Když jsem v Motole vystupoval, už jsem se taky neusmíval.
P.S.
Inspirováno skutečností, ten nápis jsem viděl v metru na lince A. Bylo mi z něj smutno.
To je smutný. Nejen ten příběh, to téma
Nejsilnější jsou příběhy ze života.
Čekal jsem pointu – poradil jste Dejvickou, ale ona vystoupila už na Hradčanské, právě kvůli tomu nápisu.
Snad ta prezentace dopadla dobře :-)
Díky. Tenhle mikropříběh by se měl zfilmovat a dostat na sítě, aby se stal virálním.
Díky. Tenhle mikropříběh by se měl zfilmovat a dostat na sítě, zvirálnět.
Londýn. Můj milovaný Londýn. Jak se to stalo?
Sedm let uteklo jako voda. Kolik ji za tu dobu v Temži v téhle metropoli, která nikdy nespí, proteklo do moře? Ještě, že už teď máme ChatGPT, který tu odpověď vyplivne hned. Ale kdo mi dá odpověď na tu zásadní otázku, co dál? Co se stalo s tou nadšenou holkou plnou života, která přijela na Viktorku autobusem? Jak je možné, že se londýnská mlha dostala do mých útrob, zatemnila mou mysl?
Ze zoufalého vnitřního ping pongu mě vytrhlo hlášení: „Příští stanice Westminster.“ Čas přestoupit. A nebo ne. Potřebuji na vzduch. Zvedla jsem si límec kabátu až k uším a odevzdaně se přidala do spěšně proudícího davu cvakajících podpatků o dlažbu, který monotónně mířil k eskalátorům. Jak jsem se vynořovala z útrob podzemí, jako bych s přibývajícím světlem najednou cítila lehoučký závan naděje. Vyrazila jsem ke dveřím. V tu chvíli jsem ucítila letmý dotek doplněn pevným, ale hřejivým hlasem:“ Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit, ale nešlo jinak.“
Pokračování nad 1000 znaků:
Kdyby emoce jemné síly, něhy a bolesti měla barvu, byla by to barva jeho očí. Zastavila jsem se. Dav nás nerušeně obtekl jako bychom byli dva kamínky v průzračném potoce. Vše proudilo dál, jen tu byl cítit příslib něčeho nového. Ať už to nové znamená cokoliv a trvá i jen těchto pár vteřin. Nějaká výhybka ve mně udělala: “Cvak!“
Moc se mi líbí tahle věta: Kdyby emoce jemné síly, něhy a bolesti měla barvu, byla by to barva jeho očí.
Moc děkuji, Gabi. Prostě vnitřní romantik převzal kormidlo :-D
Ráda se dívám na lidi a přemýšlím jaké mají asi osudy. Samozřejmě nenápadně. Aspoň se o to snažím. Třeba ten mladík za mnou. Živě se zajímá o dívku vedle sebe. Je sám nebo se jen udržuje v kondici svůdníka? Nevím. Jaký je? Nezdá se mi, že by byl nesmělý, ale troufalý také zrovna není. Nebo dívku nakonec osloví? Třeba jen mu je dívka povědomá. Znají se z minulosti? Páni, třeba mu zlomila srdce a teď dělá, že ho nezná. Je tolik možností, jak se ten příběh bude vyvíjet a já už musím vystupovat.
Mám ji na dohled, sledovaná osoba nic netuší, target zajištěn – chce se mi říct do vysílačky. Ale teď nemůžu. Ve vagonu je až moc lidí, to by si všimli a všimla by si toho i ona osoba. A za druhé teď nejsem v práci. Někdy člověk musí vzít i kšeft… vlastně co zo povídám, tohle není práce, jakou dělám běžně. Běžně se dotyčného “problému” zbavuji s citem, nenápadně, rychle – rychlý finiš a pak beze stopy pryč. Dneska to je osobní, dneska to bude preciznější a dám si záležet na míře utrpení. Smrt nebude okamžitá, smrt bude vysvobozením. Bude trpět, bude muset prosit, aby zemřel. Přesně vím, kde na jeho těle začít. Okej, ještě jedna stanice a vystupujeme. Nezná mě, můžu na něj kouknout periferně. Nic netuší. Ale já tuším, a vím, co udělal Sylvii před měsícem. Tohle se mladým holkám nedělá. Od pohřbu jsem si byla jista, co se musí stát. A dneska se to stane…
Ojojoj, 😎👍
Tá by ušla, pomyslím si. Výška približne sedí, čierne vlasy, tmavé oči. Len tie okuliare… Ale hádam bude stačiť. Ak pôjde na konečnú, je rozhodnuté. Beztak už mám len posledných dvadsaťštyri hodín a potom… potom.
Nie, to sa nestane, utešujem sa. Splním úlohu a som voľný, sľúbil mi to predsa. Doteraz splnil všetko, čomu som sa upísal. A podpis krvou je záväzný.
Mechanický hlas upozorní na predposlednú zastávku. Ustrniem., dlane sa mi spotia. Utriem si ich do nohavíc. Ľavým viečkom mi myká.
Zastavíme. Ľudia sa hrnú von. Srdce mi búši až kdesi v krku. Pozriem na ženu. Ostáva. Nahlas si vydýchnem. Naplní ma zvláštna eufória. Vyjde to, vyjde, napadne mi.
Tolik otázek a žádné odpovědi 😳
Vagón drncá v monotónním rytmu, který vůbec nevnímá. Pohled má upřený do tmy za sklem, ale ve skutečnosti vidí jen tu bílou, sterilní místnost a cítí, jak jí v klíně naposledy ztěžkla jeho hlava.
„Bylo to správné rozhodnutí,“ znějí jí v uších slova veterináře. Znějí dutě a falešně, přehlušují i hlášení stanic. V tašce ji tíží jen prázdné vodítko, studená karabina, která už se nikdy nepřipne k obojku.
Ostatní cestující v okně vedle se smějí, čtou si, žijí své životy, netuší nic o propasti, která se jí otevřela v duši. Ona jen jede domů. Do bytu, kde na ni nečeká žádné radostné zaštěkání. Jen ticho, které bude křičet jeho nepřítomností.
(Tak ja nevím 🤷♂️ mě okamžitě napadlo tohleto.)
Ochotně ti pokládám svou hlavu do klína
pokaždé, když popelavé světlo mé naděje zhasíná
A naivně ti věřím, už po několikáté
že mi ve vší úctě budeš nepříčetným katem
Někdy doufám, že snad jen malý pohyb dveří
pomůže mi to tvoje vzácné srdce zčeřit
Že naše cesty, jak koleje dvou vlaků
se někdy protnou a já se zbavím strachu
Koukneš na mě, já doufám, vyšleš tajný signál
a na těle mi z vášně necháš svoje stigma
(A tohleto, už se takhle navečer neumím rozhodnout 😕)
Kouknul na ni, zvolal: “Básnířko!”
A ona se ohlédla
A vlakem drclo, nadskočila ji ňadra
a jemu se rozechvěly brýle
Teď ji četl, celou, poezii světa
Krok-sun-krok v tunelu je tma
Skřípot brzd a zakouřený interiér jeho hlavy
Daruje ji své oči, čich, všechen hmat
jen to vymění za její rýmy
(Co by na to řekl dr. Rorschach 😳)
WOW. Za mě je ta báseň úplně dokonalá. Úplně slyším Eminema 😊
Teda. Takhle by mě to nenapadlo uchopit. Natož to tak napsat! dobrý
Děkuji :-)
Super. Aj mne napadla báseň, ale povedala som si, že keď príbeh, tak príbeh :)
Wow! Prví verze se mi asi líbí víc.
Pecka. Obě dvě básně se mi fakt líbí! “A jemu se rozechvěly brýle” mě rozesmálo. Krásné obrazy.
Další vlak. Kolikátý už dnes…a kolik se jich kolem ještě mihne?. Pravidelnost pětiminutových intervalů. Střídání obrazů za okny vlaků. Vlak se rozjíždí a zrychluje na své cestě tunelem k další zastávce. Pět minut statického obrazu zdi proti mé kabině a nová várka zesilujícího hukotu zakončeného dvojím sykotem. Dveře se otevřou, proud lidí ven, proud dovnitř, sykot… a obraz se zafixuje za sklem oken odjíždějící soupravy. A znovu jako celuloidový had mizí z mého zorného pole. Přehlídka tváří, módních kreací, panoptikum nezjevených osudů. Lidský had v pohybu, vinoucí se kolem mne. Jsem jako kámen v proudu řeky. Na svém místě, za sklem kabiny, pozoruji obrazy v oknech vlaků. Jsem strážce perónu, mé místo je na místě.
Mě se ten sykot líbí, ale je ho málo – hned jsem si představil, jak by mohl pomoci gradovat takové to neviditelné šílenství toho statického kamene v rozbouřené řece :-)
Koukal jsem na tu ženu u dveří. Ani nevím, proč mě zprvu tak zaujala. Nebyla ničím zvláštní – měla tmavé nevýrazné vlasy, všední obličej a tvářila se sklesle. Přesto jsem o ní věděl, jakmile do vagónu nastoupila.
Asi, jako většina z nás ostatních, co jsme tu seděli, jela z práce domů. Blůzu měla už lehce pomačkanou, knoflíčky na svetru špatně zapnuté a kabát rozevřený. Byl tu konečně jeden z těch teplejších dnů, ale lidé jakoby z toho stejně neměli žádnou radost.
Znovu jsem se na ni podíval. Stála už u dveří, nejspíš se chystala v příští stanici k výstupu. Červenou kabelku, jedinou barevnou věc, kterou jsem u ní viděl, už měla pevně na rameni. Nevím, čím mi připadala tak zvláštní, ale moje myšlenky jakoby se kolem ní točily v kruhu. Něco na ní nesedělo.
Špinavá špička lesklých bot? Přestože venku bylo v podstatě nemožné boty zašpinit, sníh všechno omyl. Měl jsem z toho najednou špatný pocit.
Nemám ráda velkoměsta. Všechno mi v nich přijde tak uchvátané. Dvakrát do roka jezdím s malou na kontrolu do Prahy. Vždycky je unesená jezdícími schody a rychlostí metra. A taky tou spoustou lidí. Ale jakých lidí? Většina se mračí. Buď je to proto, že chvátá do práce, do školy, anebo proto, že se vrací domů naprosto vyčerpaní a doma je čeká druhá šichta v podobě chystání večeře a možná také dodělání něčeho malého do práce. Ale v každém z nich se něco odehrává.
Jako třeba ona. Dívá se ven z vagónu a je otrávená z toho, jak ji ten chlápek neustále sleduje. O co mu jde? Jen tak kouká?
A nebo…Co když ji viděl? Co když o tom ví? Je to trapas, i když se vůbec neznají. Před hodinou zažila něco strašného. Přepadl ji neskutečný břichabol a ona byla ráda, že zahlédla směrovku k WC. Šla co nejrychleji, co jí tělo dovolilo. Zaplula do kabinky a hned jí bylo mnohem lépe. V té rychlosti si ale nevšimla svého omylu. V kabince byla, to ano, ale ne na dámských toaletách. V tom zmatku vběhla na pánské toalety, proběhla kolem tří obsazených pisoárů a vběhla do kabinky, na kterou se v tu chvíli upínaly zraky všech tří mužů. Což zjistila s naprostou jistotou až ve chvíli, kdy se u dveří zasekl zámek a ona nemohla ven. Zaťukala na dveře a zvolala: “Je tu někdo, kdo by mi pomohl? Zaseklo se to.“ V tu chvílí se ozval za dveřmi hurónský smích. „No, slečinko, copak se vám to zaseklo? A s čím že to chcete pomoct? Budete tančit?“ Začalo jí docházet, že jě něco strašně špatně. Chlapi si zřejmě myslí, že se chystá na nějakou show. Začala ve strachu ze všech sil bušit na dveře a volat o pomoc. Chlapi se smáli ještě více, ale ve chvíli, kdy se ozval hlas uklízečky se rozešli. Ta jí pomohla ven, pravda taky kapku pobavená. Vyběhla z toalet rychlostí blesku a chvátala k nejbližšímu vlaku. No a teď ji každý sleduje. Každý se na ni dívá a určitě každý ví…
Tvárila sa, že sa nepoznajú. Ramenom sa opierala o dvere, už len jedna zastávka ich delila od konca. Dohodli sa, že sa viac nebudú kontaktovať. Matias ju pozoroval a v mysli si premietal predchádzajúcu noc. Pri niektorých spomienkach sa začervenal. Ako sa jej teraz pozrie do očí a bude chodiť na jej prednášky? Bola ako rieka, ktorá ťa strhne – neostane na tebe suchá ani nitka, lapáš po dychu a vieš, že sa rútiš do záhuby. Nie, takto to nemôže skončiť. Musia nájsť spôsob, ako sa vídať bez toho, aby si koledovali o škandál. Srdce mu búšilo, keď sa ozval signál zastávky. Vyskočil, zamieril k nej, chytil ju za ruku a otočil k sebe. Nadýchol sa jej vône a pobozkal ju. Verejne. Po prvý raz. Bola prekvapená, no bozk mu opätovala. Namiesto slov na rozlúčku. Mala v tom jasno. Dvere sa otvorili. Vystúpili obaja, ale každý iným smerom.
Asi som v už v dovolenkovom móde, ale hneď sa mi vybavila romantika na leto, určite by som si Váš príbeh pribalila do kufra ;)
Haha :) ďakujem, možno sa pustím do nejakej ľahkej letnej romance…
Uvízlá. Přesně tak si teď připadám. Pulsující metropole, kterou jsem tolik obdivovala a milovala. Těch pár let tady bylo skvělých. Díky mami, že jsi mě tolik podporovala. Nebýt tebe, tak by to nikdy nedopadlo. Všechnu tvou pomoc bych ti tak ráda vrátila. Vždycky jsem si myslela, že jednou za mnou přijedeš a budeme tu spolu. Jenže teď? Teď jsem se zamilovala. Víš, je to opravdu skvělý kluk.
Ale nemůže tu zůstat. Má víza už jen na pár měsíců a já … já bych tolik chtěla být s ním. Ale to bych pak musela odejít. Odejít z té mé skvělé práce, odejít odsud, zrušit ten slib, který jsem ti kdysi dala.
Nemohu se rozhodnout. Na jedné straně cítím celým svým srdcem, že musím jít s ním, ale pak … to drobné zaváhání. Proč je to tak těžké? Jak jsi to tehdy měla ty, když jsi odešla za tátou?
Copak si toho kromě mě nikdo nevšiml? Nejspíš ne. Všichni čučí do blikajících obrazovek svých ajfounů. No, přiznávám, že bych čuměl taky, kdyby se mi před hodinou nevybil. A tak si cestu domů krátím pozorováním spolucestujících. Nemůžu odtrhnout oči od toho tmavě modrého tříčtvrtečního kabátu, ve kterém se choulí černovlasá žena. Nastoupila před dvěma zastávkami a ani si nesedla, takže tipuju, že se chystá zas brzy vystoupit. Je mi trapně, ale nemůžu z jejího pozadí odtrhnout oči. Ne, nemám žádné nekalé úmysly, ale na lemu toho flaušového kabátu prostě visí cosi, co vypadá jako kus toaletního papíru. Použitého. Je mi trapně za ní.
A pak si vzpomenu na našeho učitele zeměpisu, kterému jsme v prváku během vyučovací hodiny z legrace, když procházel uličkou mezi lavicemi, zastrčili do kapsy manžestrového saka tampon a pak se celou hodinu bavili tím, jak mu z kapsy kouká ten modrý provázek. Taková pubertální hovadina. Dneska je mi stydno. A tak si říkám, že bych tenhle dávný hříšek mohl trochu odčinit, vylepšit si karmu. Třeba ta dívka jede na důležitý pracovní pohovor. Nebo vysněné rande. Pomůžu jí vyhnout se trapnému okamžiku. Ale jak to udělat co nejdiskrétněji, abych ji neuvedl do rozpaků? Bude lepší zaklepat jí na rameno a prostě jí to říct nebo raději v nestřeženém okamžiku za tu nechutnou věc trhnout? Jenže zatímco si v hlavě přehrávám její možné reakce, ani si nestačím všimnout, že vagon mezitím přijel do stanice a černovláska, aniž by počkala, než se dveře otevřou úplně, vyběhla ven. Nahlas vzdychnu. Zase jsem to nestihl. Místo vylepšené karmy mám teď na kontě další hřích neposkytnuté pomoci. Začínám se bát, jak mi to tam nahoře pěkně jednou sečtou.
Zase jeden den za námi. Nohy mám unavený z toho běhání z obchodu do obchodu a stejně nic z toho. Jeden nudný film v kině, které promítalo pro 10 lidí. Nikdo na vedlejším sedadle a ani ten pop-corn nestál za nic. V kavárně hořký kafe a jedna ukecaná servírka, ze které mi šla hlava kolem a než donesla účet, probrala životní osudy snad celé čtvrti. Podtrženo, sečteno, dnešní den nestál za nic, stejně jako těch předchozích devět a dvacet. „Laciný peníze“, říká šéf, „tak si nestěžuj a makej“, ale něco mi na tom nesedí. Už měsíc se tu motám a stále stejný scénář – domov, práce, cestou domů v sámošce na rohu nakoupí něco málo na večeři, jednou za tejden to nudný kino a jedno kafe. Pořád sama, pořád stejně smutná. S nikým se nebaví, jen domovníkovi odpoví na pozdrav, když jí otevírá dveře. Ještě tři stanice a vystupuje. Pak cesta přes park a bude doma a pro mě to zase končí do zítra ráno. Můj instinkt mi říká, že tu něco nesedí. Možná bych měl zjistit, o co tu jde dřív, než mě někdo srazí ze zálohy. Kancelář bude dneska večer prázdná, šéf má rande a Agy končí brzy, je středa. Zajdu tam a kouknu do složek, něco tam musí být.
Aspoň jedna dobrá zpráva dnešního dne, Bobři vítězí 5:1 a postupují. Ještěže má sousedka dobrý vkus a čte i sportovní stránku, ne jen ty sloupky Drahá Sally.
Christiano zatajil dech a přitočil se k dívce v černém kabátě, která nepřítomně hleděla oknem metra do zdi lemující stanici. Stačil jeden šikovný hmat a Christiano těsně před zavřením dveří vyskočil z vagónu i s dívčinou peněženkou. Rodolfo vše sledoval z bezpečného místa poblíž a spokojeně se usmíval. Zase jedna vydařená akce a to ani nemusel odpoutávat pozornost.
Ajajaj, to je mi ale zlodějíček ;)
“A nesmím zapomenout poslat ten email klientovi. Co budu vařit k večeři? Eva v práci se dneska chovala divně. Že by měla něco s Davidem…”
Stála v metru, nepřítomně zírala z okýnka a hlavou jí šla změť myšlenek bez ladu a skladu.
“Je nádherná. Tak rád bych ji oslovil. Ale někdo takový se se mnou nebude vůbec bavit. Jaké by to bylo jít s ní na večeři? Kam bych ji pozval? Do Lehké hlavy? S touhle postavou určitě musí být vegetariánka…”
Seděl v metru a díval se na dívku stojící u okna. Ponořil se do svých myšlenek tak, že zapomněl, kde je.
“Příští zastávka I.P.Pavlova.” Dveře se otevřely a ven se vyhrnul dav lidí. A zase jiný dav se nahrnul zpátky do vozu.
Nánosy všednodennosti přikryly ten moment. A co mohlo být se nestalo.
„To by mohla být ona. Nebo, že by se mi to zase jen zdálo?“ Diego si prohlížel neznámou dívku v metru stojící k němu zády. Pokolikáté už měl pocit, že Jane spatřil a snažil se ji dostihnout. Natáhl ruku, chytil ji za loket a… pokaždé se otočila cizí žena připomínající Jane jen vzdáleně. Za poslední měsíc zahlédl povědomou ženu v metru, na ulici nebo v krámku na rohu, kam si chodívá pro noviny. Měl pocit, že ji vidí snad úplně všude, a přitom to nikdy to nebyla ona.
S Jane se potkali před pár měsíci v baru během přehlídky stand-up komiků. Smáli se spolu jejich zoufalým pokusům pobavit diváky a díky tomu zapředli rozhovor. Po chvíli se osmělil a pozval ji na drink. Konverzace pokračovala až do brzkých ranních hodin. Diegovi to tehdy přišlo tak osudové, že si na Jane odmítl vzít telefon. „Co se má stát se stane. Pokud osud chce, abychom se znovu setkali, tak naše cesty brzy zase zkříží,“ řekl jí tehdy.
Dnes by si za tuto myšlenku nejraději nafackoval. Už několik měsíců má oči na šťopkách a hledá Jane na každém kroku. Pomalu se mu už vytrácí i konkrétní detaily. „Jakže to voněla? Jakou barvu měly její oči? Určitě modré! Trochu došeda. Nebo snad dohněda?“ Diego se zapřemýšlel a v tu chvíli uslyšel z dálky povědomý hlas. „Jane?“
Do vagonu nastoupili spolu. Seděli vedle sebe, ale nemluvili. Ona neustále myslela na jejich poslední hádku. Zjišťovala že mu přestává rozumět, že už ho nechce chápat, nechce se snažit. Je unavená a vlastně jí to začíná být jedno. Když si vybavila jeho poslední větu nemohla najednou zůstat sedět vedle něj. Ne, musí pryč. Alespoň kousek dál od něj. Honem ke dveřím. To nezvládne, musí hned vystoupit. A nebo ne, nebude kvůli němu čekat na další metro…vystoupí až na Kings Cross. Ale podívat se na něj nemůže. A vystoupí už sama.
Večerní londýnské metro.
Tiara se vracela se domů z muzea, hluboce zamyšlená vypadala skoro smutná. Ale vzhledem k tomu, že všichni ve vagónu jeli uzavření do své vlastní bubliny, pozornost zabořenou maximálně tak do mobilu, bylo jedno, jak se tváří, protože jí stejně nikdo nevěnoval pozornost. Jen jedna dívka se na ni usmála, když nastoupila. Jediná v celém vagóně držela v ruce knihu. Potěšilo jí to. Aspoň někdo ještě čte skutečnou literaturu… Tiařin přetížený mozek si pustil fantazii na špacír. Co by ti lidé dělali, kdyby z minuty na minutu spadnul internet? Vybíhali by ven, ukazovali okolí své fotky a křičeli by: Líbí se ti? Jako to bylo v tom vtipu? Kde by hledali informace? Možná by bez internetových jízdních řádů nedojeli ani do knihovny – i kdyby snad náhodou věděli, co a kde tam mají hledat, o čemž dost pochybovala. O inteligenci lidstva měla své představy. A dost!, zakázala si rozvíjet myšlenky dál. Pozornost opět přepnula na problém, který řešila už několik měsíců. Ta záhada se jmenovala “schránka 303, země původu Persie”. Byla neprodyšně uzavřená, k jejímu otevření byl potřeba kód, na jehož řešení zatím nepřišla. Kolegové z vedlejšího oddělení jí začali s laskavým pousmáním říkat Pandora. Ze začátku jí to bavilo, po tolika měsících pak už spíš štvalo. Ale co nadělá.
I dnes si lámala hlavu celý den, ale bez úspěchu. Občas měla chuť mrsknout skříňkou o zeď. Ale vzhledem k její historické hodnotě si to nemohla dovolit, splácela by ji pak ještě několik životů.
Na King’s Road za sebou ucítila pohyb. Dívka s knihou vystupovala, tedy spíš vybíhala na poslední chvíli. Zřejmě se začetla. Tiara uhnula jen tak tak, dívka jen proskočila dveřmi, co už se uzavíraly. Při tom riskantním manévru jí z ruky vypadla rozečtená kniha. Tiara ji rychle zvedla, aby ji vrátila její majitelce, ale dveře už byly zavřené. Dívka za sklem něco horlivě naznačovala. Pak se vlak dal do pohybu a dívka zmizela.
Tiara překlopila knihu v ruce, a ta se v místě záložky automaticky otevřela. Na okraji stránky bylo napsáno: Otočte se! Klíč je… Zbytek chyběl. Nechápavě se otočila.
Střetla se s očima tak černýma, že byly jak dvě studny. Přímo za ní stál muž, očividně orientálního původu. Na krku mu visel starožitný stříbrný přívěsek s perskou abecedou. Než se ho stihla na cokoliv zeptat, prudce ji odstrčil, a vrhnul se z vagónu střemhlav vpřed. Okamžitě vyběhla za ním. Musí ho chytit!
Povídka podle obrázku. (5K)
A je konec.
Vlak ji nese nenávratně pryč, už svou nejlepší kamarádku pravděpodobně nikdy neuvidí, protože ta teď zamíří na letiště a vrátí se do Los Angeles. Zatímco ona, studentka Ivy původem z Japonska, zůstane tady.
Neznala Lenu ani půl roku, ta totiž přijela jen na výměnný pobyt ze své vysoké školy. Ale přesto se sblížily víc, než se Ivy kdykoliv předtím s kýmkoliv sblížila.
Cítila, že se jí chce brečet, ale zakázala si to.
To určitě, v metru, když na ni ještě ke všemu pořád kouká ten chlápek!
A tak zůstala stát u dveří a stále se dívala směrem na tu zastávku, kde se s Lenou naposled rozloučily, jakoby mohla prohlédnout skrz zdi v metru a ještě ji vidět. Ale Lena už stejně pravděpodobně nastoupila do svého vlaku na letiště. Je pryč. Je nenávratně pryč.
Nebreč! Opovaž se začít brečet! okřikla se v hlavě Ivy. Nehodlala brečet! Jenže když si stále víc uvědomovala tu hroznou skutečnost, že je každou sekundu dál a dál od Leny, která ji naučila zase milovat svět a život, do očí se jí hrnuly čím dál tím víc.
Vší silou se držela, i když vystoupila z metra na své zastávce a vyrazila domů. Přišla jí zpráva od sestry: ‘Kdybys něco potřebovala, jsem tu.’
Ivy se zhluboka nadechla.
Chtěla sama sebe nějak přesvědčit, že to přece zvládne. Přece se nezhroutí kvůli jednomu loučení, to je prostě život. To tvrdila její hlava.
Ale pak tam byl ten druhý pohled – to, co jí radilo srdce. A to plakalo, celá její duše teď plakala. Protože přišla o jinou duši, která jí přitom ukázala cestu, a poslední čtyři měsíce byly díky ní snad ty nejlepší, jaké Ivy kdy zažila. A také jí srdce říkalo, že plakat je přece v pořádku.
A tak se Ivy vypravila ke své sestře a nemusela nic říkat. Jen se objaly a Ivy plakala, protože mohla. Protože je to v pořádku. Má právo být smutná a svěřit se a plakat, když to potřebuje. Třeba, když se musí rozloučit se svou nejlepší kamarádkou, jakou kdy potkala.
Škoda, že to spoustu lidí neví…
Seděla ve vlaku a na klíně jí ležely noviny. Jak se sem dostala? A co za divný přístroj to má v ruce?
Naposledy před sebou viděla Chaima. Utíkal temným lesem těsně před ní… a pak už nic neviděla. Byla vržena do “přítomnosti.”
Na další zastávce vystoupila z vlaku. Šla přes cestu… spatřila barevné panáčky, zeleného a červeného… Co jen to asi mohlo znamenat?
„Ženská blbá, stůj! Teď nemáš na přechodu co dělat!” zakřičel mužský hlas.
Ale ona už to neslyšela.
Líbí se mi, jak je to krátké a při tom mi to v hlavě rozehrává mnohem delší příběh. Skvělý. Díky.
Pátek 7:30
Milý deníčku!
Ještě že Tě mám v mobilu. To si musím poznamenat!!!
Jsem toho plná. Plná včerejšího večera a nečekaného probuzení v jeho posteli! Vždycky se mi líbil, tmavý typ, husté vlasy, teď už lehce prošedivělé. Bez úsměvu, sebevědomý až na půdu. Kurevník, řekla by moje nejlepší kamarádka. A měla by recht!
Asi jsem sadomasochistka. Nemohla jsem si pomoct. A začalo přitom to tak nevinně. Jako v nějakým stupidním romantickým filmu, kterých je na Netflixu tolik, že bys je mohl přehazovat vidlemi. Představ si tu scénu…
Ona (jakože já) jde zamyšlená po chodníku. Vytáhla sandály na vysokém podpatku od Victorie Beckham. Zapomněla snad na to, že si opakovaně vymknula oba kotníky? Ani neví jak a rozplácne se na zemi. Taková potupa! Najednou cítí, že ji někdo zezadu chytá za rameno a pomáhá jí vstát, oprašuje jí sukni a tváří se jakoby se nic nestalo. Rudá se sbírá a blekotá cosi o tom, že to nemuselo být.
On (jakože ON) vyletěl pozdě z práce. Zabral se a prošvihl pivo s klukama. Skoro o ni zakopne. Je to ta žena, kterou tajně sleduje na Tinderu už pár měsíců? Její profil je tak jiný než těch tuctových pár stovek. Dlouho přemýšlel, kterou herečku mu připomíná. Tmavé vlasy, šik brýle, co asi dělá? Je to divný, ale odvahu oslovit ji nenašel. A teď mu tady přistála, jak široká tak dlouhá, na stříbrným podnose.
Deníčku, budu už vystupovat, tak to zkrátím. Bylo to supr. Zapadli jsme do prvního baru a dali si drink. Chtěla jsem být nedostupná, decentní a nakonec jsem se řezala jako kůň. Zná asi osm set padesát vtipů. To nemělo konce! Říkám ti to, jak to cítím, my jsme se do té postele zkrátka prořehtali. Cítím břišní svaly a ze sexu to není. Nic, už musím.
Zní to jako spin off Sexu ve městě :D Líbí se mi konzistentnost vypravěčského stylu, jakože to skutečně zní jako jedna postava. Snad jen ta metafora o přehazování vidlemi mi v souvislosti s filmy na Netflixu nějak nesedí, možná kombinace “staročeské” metafory a moderní videotéky. Celkově velmi zdařilé a žánrově bravurně zvládnuté.
Broadwayským expresom mladá Číňanka Yo cestovala z práce domov. Metro bolo preplnené a pociťovala silnú úzkosť. Srdce jej búšilo, akoby malo vyskočiť z hrude. Nemá rada preplnené priestory. Tie oči, čo sa pozerajú a súdia, tie myšlienky, ktoré si ľudia určite hovoria potichu, jej prebiehali mysľou.
Vedľa nej si sadol muž z Indie. Premeral si ju pohľadom. Myslela si, že sa pozerá na jej chudé nohy. Neznáša ich. Babka sa jej smiala, že má nohy ako kurča a že si nikdy nikoho nenájde. Na ďalšej zastávke Ind našťastie vystúpil. Yo prešla pohľadom na belocha, sediaceho oproti, s novinami. Nerozumela im. Potrebujem odtiaľto odísť, napadlo jej. Vagón sa vyprázdňoval, akoby ľudí hnala neviditeľná sila.
Vystúpila v Queens, Northern Boulevard. Tá hnacia sila bola úzkosť a prinútila ju ísť tam, kam nezavítala dva roky. Je čas vysporiadať sa s minulosťou, povedala si a vykročila k bytovke, kde bývala jej matka.
Moc pěkná scéna s poměrně širokým vykreslením ústřední postavy – dobrá práce!
Kvůli tomu blbečkovi, který mě neustále propaluje pohledem musím vystoupit o stanici dříve. Déle jeho pohled opravdu nevydržím!
Posledních pár minut před zastavením je nekonečných. Proč příjemné okamžiky utečou tak rychle a nepříjemné se táhnou nekonečně dlouho? Úžasné, právě jsem objevila Ameriku. Tohle je přeci stará známá věc, opravdu inteligentní.
Konečně. Stojíme a já vypadnu z metra jako namydlený blesk.
To snad ne!!! ON vystoupil také!
Přidám do kroku a zároveň se rozhlížím po nějaké ostraze. Nikde nikdo, to snad není možný. Slyším jeho rychlý krok a funění za mými zády.
Tak a má mě! Je po mě! Už vidím ten článek v novinách: “Neznámý pachatel zardousil nemohoucí ženu přímo na stanici metra.”
“Slečnoooooo! Stůjte! Slečnooooo!”
Běžím, nedám se tak snadno.
“Nechalaaa jste taaaam rukaviceeeee, stůjte!”
Co? Rukavice?
Stojím a otáčím se. Moje oči se setkají s těmi nekrásnějšíma očima, jaké jsem kdy viděla. Podal mi moje rukavice.
“Já… moc děkuji, jste hodný.”
“Ale to nic, nemáte chuť na kávu?”
Měla jsem ji.
Moc pěkná scéna, která graduje. Dobrá práce! ;)
Vím, že se na mě kouká. Cítím jeho pohled v zádech. Naše pohledy se krátce potkaly, když jsem do vagonu nastoupila. Myslím, že i on mě poznal. Já jeho zcela bezpečně. Otřásla jsem jako bych se chtěla pokusit zaplašit vzpomínku na onen páteční večer. Jakoby zdálky vidím sama sebe, jak běžím potemnělým podchodem směrem od nádraží, snažím se vydolovat z plic ještě trochu kyslíku a nevnímat přitom ten zápach všudypřítomné moči. Hlavně se rychle dostat někam ven, kde bude víc světla a víc lidí. Jeho kroky se přibližují, ale já už nemám sílu zrychlovat. Píchá mě v levém boku, marně lapám po dechu. Naštěstí už jsou na dohled první záblesky světla z pouličních lamp. Na konci podchodu postává hlouček mladých lidí v živém rozhovoru. Zastavím u nich a zkouším se s nimi dát do řeči. To zabralo. Silueta v podchodu se začíná zmenšovat.
Teď upírám pohled na skleněnou tabulku dveří ve snaze zahlédnout odraz jeho obličeje. Ale neotočím se. Určitě by poznal, jak velký mám strach. Bojím se, že mi srdce buší tak nahlas, že to uslyší i on. Zdá se, že nikdo další se vystoupit nechystá. Jenom já. Mám v plánu vystoupit o zastávku dřív než obvykle. Ale do poslední chvíle to nesmím dát najevo. Pravou rukou křečovitě svírám madlo u dveří, druhou zpocenou dlaní šátrám v hluboké kapse a ujišťuju se, že na jejím dně nahmatám lahvičku se slzným plynem a přitom se snažím vystihnout ten správný okamžik – pokusit se vyběhnout ven ve chvíli, kdy se nade dveřmi rozsvítí červené výstražné světlo a nebo ještě pár vteřin vydržet a proběhnout na poslední chvíli škvírou zavírajících se dveří? Nesmím mu dát žádnou šanci, aby stihl vyběhnout za mnou.
Páni, Terko, tohle má poměrně silnou atmosféru. Navíc je v tom velká dávka napětí – vzbuzuje to totiž otázky, co bylo před tím a co potom. Palec nahoru! ;)
moc děkuju za zpětnou vazbu :)
tohle cvičení mě moc bavilo!
To mě těší. Je to z toho cítit ;)
Dobrý den. Tady mám další moje cvičení tvůrčího psaní. Jen bych chtěl říct, že místo holky, která si čte na obrázku noviny, jsem úkol pojal z pohledu kluka:Ve vlaku se ty noviny snad nedají přečíst! To je rámus jako 5 řvoucích lvů! Vytáhl jsem tedy mobil a chtěl jsem si něco zahrát, ale nejel internet. Bylo jasné, že bych ani neusnul a to jsem měl jet jěště asi 2 hodiny. Nakonec jsem usoudil, že bych si mohl dát svačinu, kterou jsem si s sebou přibalil. Jel jsem na nějakou uměleckou výstavu.
Jedl jsem svačinu, když jsem ucítil strašný smrad. Ano, někdo vedle mě v jedné malé kabině kouřil. Vousatý muž, který měl výrazně černé a dlouhé kudrnaté vlasy a také výrazné černé brýle. Pak mě, k mému zděšení, vulglárně a sprostě oslovil. Naval prachy! V kabině jsem byl sám a ten opilec by mě asi přepral. Pokusil jsem se tedy aspoň o útěk, ale nepustil mě.
No tak bude to?! Nic jiného mi nezbývalo. Vlak zastavil. Ach ne to už je moje zastávka. Nepustil mě však ani po tom, co mě připravil o 200kč. Pak ale kolem kabinky prošel svalnatý muž, který si mě všiml. Ten mě zachránil.
Ten opilec měl problém už jen kvůli tomu kouření a já jsem zpátky dostal svoje peníze. Naštěstí jsem nakonec stihl i včas vystoupit.
Co všechno se nestane v metru, že? Radime, nešlo by to přepsat do 1. osoby přítomného času? Získalo by to větší grády a napětí. ;)
Ano, to by byl lepší. Děkuji.
„A sakra, revizor,“ uleví si Honza a pozoruje ze svého sedadla ve vlaku blížící se nepříjemnost. „Jsem fakt blbec. Celý den mám špatné tušení a stejně si nedám říct. Proč jsem tomu Václavovi pomáhal? Kvůli němu jsem odešel pozdě z práce, nestíhal jsem vlak, permanentku jsem nechal ve skříňce a na jízdenku už nemám peníze. Co mám jako teď dělat? Za chvilku je u mě. Toho asi nebude zajímat, že jedu načerno kvůli chlapovi, kterému jsem pomáhal zachraňovat prémie.“
„Ten horoskop sedí, dneska se mi všechno daří“ libuje si Martin a hltá předpověď svého znamení v novinách před sebou. „Co furt do mě drcá ten chlap vedle mě?“ Nenápadně pootočí hlavu ke svému sousedovi a pak směrem, který bedlivě pozoruje. „Aha, revizor. Týpek asi nemá jízdenku. V jakém je asi znamení? Rak? Býk? Tak se podíváme, co dnes čeká Býka. Nepříjemná zkušenost, mějte se na pozoru před přáteli, vyjdou vás dnes draho.“ Martin ještě jednou koukne na svého nervózního souseda „Kdybych se tak nestyděl, tak bych se ho zeptal, proč nemá jízdenku. Jenže jak se jasně píše v mém znamení, těžko překračuji svůj stín. No úplně to na mě sedí.“
„Ježíš to je trubka,“ ulevuje si v duchu Elza na adresu filmové hrdinky, kterou sleduje ve svém mobilu „ty si ty parohy zasloužíš, náno. Kdyby ses otočila, tak bys viděla, jak se tam ten tvůj Ozgur cicmá s jinou.“ Naštvaně zvedne hlavu a rozhlédne se kolem sebe. Blížící se revizor ji poněkud rozhodí. „Ty jsi mi tu tak chyběl, kontrolore. Jízdenku mám v telefonu a kvůli tobě musím ten film vypnout, abych ti ji mohla ukázat. To se mi snad zdá! Než se mi ten film zase načte, tak už budu vystupovat. Paráda, fakt dík!“
„To je Jáson? O čem se asi baví s tou blondýnou, že se tak usmívá? Čím bych ho mohla rozesmát já?“ Li pozoruje muže v civilu, který se prokazuje revizorským průkazem. „To není Jáson. Co s tím klukem asi je? Moje školní láska. Není to on? Tak už pojď, ať se na tebe pořádně podívám? Je to on? Co by tu dělal? Chtěl jít přece na kuchaře. Třeba mu to nevyšlo. Nebo zjistil, že to dělat nechce. Jak dlouho už jsme se neviděli? Tři roky? Tak jdeš nebo co děláš? Pohni si, chci tě vidět zblízka, za chvíli vystupuji.“
Moc pěkný nápad se změnou hledisek. Funguje to, postavy jsou rozrůzněné a rozpoznatelné. Super! :)
Děkuji :)
Každé ráno, v pracovní dny, nasednou do vlaku, do stejného vagónu, ve stejný čas ti samí lidé a jedou spolu až na konečnou stanici, kde se všichni rozejdou do své práce. Časem začnou rozpoznávat, že stále jezdí spolu, s těmi stejnými lidmi a každé ráno se na sebe usmějí a pozdraví se. Takto uplyne pár měsíců a jejich každodenní setkávání se stalo každého z nich jeho rutinou.
Jednoho dne je jejich rutina narušena. Ženě v černém s brýle se udělá nevolno. Začne se jí lehce motat hlava. Opře se proto o okno vlaku a zhluboka dýchá. Do konečné stanice zbývá už jen jedna zastávka. Žena s sebou začne kymácet, podlomí se jí kolena a vykřikne bolestí. Drží se za břicho a svírá se v křečích. Ostatní spolucestující se na ženu s děsem v očích podívají. Vlak zastaví v cílové stanice. Žena leží v bezvědomí na zemi. Lidé vstanou, vystoupí a rozejdou se do svých prací. Dveře vlaku se zavřenou a s ženou bezvládně ležící na zemi se rozjede.
O pár dnů později si cestující zmíněného vlaku přečtou v novinách, že v tomto roce byl proveden sociální experiment. V každém vagónu byla určitá sociální skupina, která byla pozorována po dobu několika měsíců. Na konci experimentu, byla zinscenována situace člověka v tísni. Následně se pozorovalo a vyhodnocovalo, jak každá jiná sociální skupina na onu situaci zareagovala…
Zajímavý nápad. Z toho by klidně mohla být série krátkých povídek, což? ;)
Amy se dnes poprvé odhodlala k jízdě metrem. I přes to, že v New Yorku žije přes dva roky, nikdy se neodvážila vstoupit, byť jen do podzemních prostorů tohoto obrovského města. Už od malička totiž trpí klaustrofobií, a i uzavření v autě ji působilo téměř panické záchvaty. Metro se však s autem nedá srovnávat…. Přece jen už našla celkem účinný lék na svůj hendikep, který dočasně oblbne její smysly. Ať to zní sebedivněji, jedná se o marihuanu, kterou má dívka předepsanou lékařem.
Schod po schodu Amy kráčí hlouběji do temné části New Yorku. Začíná se ji zmocňovat panika.
Jízdenku má již koupenou, a tak se usazuje na čekací lavičku vedle oslizlého chlapa s nevhodnými návrhy. Začíná se ji obracet žaludek. Má chuť to vzdát, ale ví, že by toho celý život litovala. V ten okamžik přijíždí její metro a ona co nejvíce odhodlaně nastupuje. Když se uzavřou dveře
dostává regulérní panický záchvat. Hmatá v kapsách po marihuaně, ale v tom ji k zemi svrhne policista. Dávka zvratků ho neminula…
Věděl, že to není Bella, přesto nedokázal od dívky u dveří odtrhnout zrak. Stejně vysoká, štíhlá postava, stejně zastřižené vlasy, stejný kabát, jaký měla na sobě, když se s ním naposledy loučila. Ani jeden z nich netušil, že se vidí naposledy.
Původně měl jet s ní, ona jako au peir, on na brigádu na stavbu. Jenže si zlomil nohu. Zvláštní, jezdí na kole, bruslích, ale osudným se mu staly mokré schody. A tak Bella odjela sama. Zpočátku byli téměř v každodenním kontaktu. V Anglii se jí líbilo, i když práce nic moc, tak rozmazlené děti prý nikdy neviděla, ale večery trávila s kamarádkami v klubu. Po dvou měsících si našla novou rodinu, s kterou lépe souznívala, a ti jí nabídli prodloužení pobytu. Potřebovali ji, paní měla rakovinu. Tehdy poprvé ho napadlo, že už se Bella nevrátí. A taky že jo, paní do půl roku zemřela a za další půl rok měla Bella svatbu.
Ano, ta dívka u dveří připomíná Bellu, a proto ji nikdy neosloví. Není dobré jitřit staré rány, zítra pojede o čtvrt hodiny dříve.
Moc hezký příběh. Díky za něj a přeji vám inspirativní zbytek dne, Julie!
Ta starší žena, co potřebovala své léky, padne na kolena a začne kašlat krev. Třesoucí rukou vytahuje bílý kapesníček a otírá si rty. Voják k ní okamžitě přistoupí a táhne jí stranou. „Nechte mě být! Nic jsem neudělala!“
Na dráze vidím přijíždět metro. Je skoro bezhlučný. Okamžitě zastaví a jeho skřípající brzdy zaujme pozornost všech civilistů, kteří si ho téměř nevšimli.
Vojáci okamžitě nás začnou pobízet, at urychleně nastoupí. Kdo bude odporovat, tak pocítí kulku přímo do hlavy.
Dveře metra se automaticky otevírají, než nastoupím, tak se otočím a spatřím tu nemocnou starší ženu. Zděšením zírám na toho vojáka, co pažbou své zbraně jí vztekle bije do obličeje. Stříkance krve vytváří dokonalou pavoučí sít na bílé stěně.
Jakmile jsem uvnitř, tak si všimnu, že tu nejsou žádné sedačky k sezení. Jsou odstraněny. Jsme tu namačkaní na sebe, jako zakonzervované sardinky. Začíná tu být veliké horko. Dveře se zavírají a spousta lidí se chce dostat ještě dovnitř. To už jsou u nich vojáci a mlátí je svými pažbami u svých zbrani.
Metro se rozjíždí. Můj obličej je přilepený k oknu, pak jen vidím jak se lidé klekají a vojáci zaujímají postoj za jejich zády. Jsou mezi nimi i děti.
Tak to je trochu drsnější příběh. Ano, i tohle by se mohlo na uvedeném obrázku odehrát…
Dívám se na tu fotku a přemýšlím co vlastně napsat. Jaké jsou příběhy jednotlivých lidí? Kam asi jedou? A odkud? Jaká jsou jejich jména, zájmy, přátelé… Co mají třeba rádi k obědu? A co zásadního momentálně ve svém životě řeší?
Např. Zasmušilá žena s brýlemi ponořená do sebe – propustili ji dnes z práce? Muž se zvídavým výrazem ve tváři – zaujala ho jedna z cestujících, kterou si netroufá oslovit? Dívka uchvácená často děním ve svém telefonu natolik, že zapomíná na realitu?
O každém by se jistě dal napsat samostatný román. Mozaika barvitých událostí zasazená do tajuplných míst, neodhadnutelné zápletky a nečekaně vygradované vztahy.
Ale tento text má být krátký.
A tak to podstatné, co mne z pohledu na tu fotografii napadá, je vlastně jen to, že v životě většinou není nic jen černobílé.
Ta poslední věta je moc hezká. :)
„Příští stanice Anděl“.
Ještě dvě minuty, srdce zabušilo jí tak mocně, že ucítila bolest v hrdle. Po sté její pohled sklouzl na včerejší SMS: „Přijeď, prosím. Budu čekat jako vždy.“
Vlak začal zastavovat. Nervózně vydechla, zrak utkvěla v okně.
„Stanice Anděl…“
Stálá tam, čekala. Jejich pohledy se střetli. Bolest, smutek, nedůvěra…
Signál, zavírající se dveře, trhnutí. Za okamžik za oknem ukázala se tma. Zadíval se na ni její odraz. Rychlé zakryla ho rukou a zavzlykala. Jak po tím všem mám se dívat na svět její očima? Ovládla ní zlost. Drzé odtrhla ruku a zašepotala: Nejsem tebou. Nebudu jako ty, mami.
Není to tak, že bych se vyloženě vyhýbala stereotypům, ale je tu jeden, který mě vyloženě užírá. Souvisí s mým původem, jelikož neskutečné množství lidí předpokládá, že lidé z Asijských zemí jsou zahledění jen do vzdělání. Neslýchám ho jen od svých asijských rodičů, nýbrž také od svého okolí. Nejspíš proto jsem nešla na medicínu a neskutečně mě to teď mrzí. Protože já opravdu studovat chtěla. Jenže slýchat od všech, že to dělám jen kvůli svým rodičům a bůhví kvůli čemu… Třeba kvůli svému původu? Mě přinutilo, abych studium opustila.
Každý den se teď vozím metrem do práce. Pracuji jako baristka v příjemném podniku, ale každé ráno, než do krámku vkročím se mi hlavou honí, jakou chybu jsem to vlastně udělala a že bych měla udělat radikální změnu. Tyto myšlenky se však rozplynou, jakmile do podniku vstoupím. Ale znovu přijdou s posledním metrem, které mě sveze domů. Proto si každý den říkám: chci takto žít dál s nekonečným přívalem smutku, anebo i přes narážky společnosti si půjdu za svým?
To je mi ale příběh! Hezky uchopené a téma je samozřejmě pořád aktuální.
Víte, co je ze všeho nejtěžší, když přijde na fialovýho slona? Nemyslet na fialovýho slona.
No schválně, zkuste si to. A věřte, že vím, o čem mluvím. Můj osobní “fialovej slon” se mnou jezdí každý ráno metrem.
Oukej, ve skutečnosti není fialovej, ale hnědovlasej, a taky to není slon, ale můj šílenej ex, ale princip je stejnej. Protože ať už jde o fialovýho slona, nebo o bláznivý bejvalý, co vás denně stalkujou na cestě do práce, ve slušný společnosti platí jediný pravidlo – dělej, jako že nic.
A tak se tím řídím. Dennodenně po půl devátý, na trase mezi Chodovem a Pankrácí, zatímco předstírám, že nevidím stín, který se za mnou s nyvým pohledem plíží. Když mám štěstí, ztratím se mu už při výstupu z metra. Když mám smůlu, setřesu ho až za turnikety v práci.
Hlavně nemyslet na toho fialovýho slona za mnou.
Skvělé – díky moc za barevného slona! :)
Když se podívám na obrázek napadá mě: Ta dívka je smutná, protože zjistila, že ji její milý podvedl s nejlepší kamarádkou.Nachytala je přímo inflagranti. Rozzlobila se, vynadala jim, rozešla se s nimi oběma a teď na ni dolehl šok a smutek. Vší silou co jí ještě zbyla drží slzy aby nebrečela mezi lidmi a až se za ní zavřou dveře jejího bytu propukne v pláč a vybrečí ze sebe veškerou bolest a zklamání. Dnes byl pro ni velmi smutný den plný zklamání a bolesti.
Zákaz kouření. Tuhle větu nenávidím. Ne že bych já byla kuřačka, ale myslím že člověk by neměl být omezován. No a ten na druhém konci si to myslí taky. Zrovna si zapaluje. Dnes musím něco uvařit pro Petera, tak doufám že to nezapálím. Proč mě ten chlap pozoruje? On si myslí že ho nevidím, ale já ho vidím v odrazu skel. Možná se mi to jen zdá.
…
Další kdo porušuje zákaz kouření. Lidi jsou neohleduplný. Normálně bych se takhle nerozčiloval, ale měli jsme s kamarádem domluvený jít do baru. Bohužel to Peter odvolal kvůli nějaký ženský. Nedávno jsem viděl její fotku a opravdu nevím co na ní vidí. Počkat není to ona. Tmavé vlasy, malé postavy. To se mi asi jen zdá.
…
Pokus o atentát na Theresu May. Samé špatné zprávy. Když se tak porozhlédnu okolo nelze si nevšimnout že ten kluk kouká po té holce a ona po něm. Myslí si že nepozná, že ten kluk nepozná,že na něj pokukuje v odrazu skel. Mám nějakou romantickou náladu. To je asi tím že můj malej Peter si našel děvče.
Dokonce i s pointou – gratuluju! ;)
Vím, že se na mne celou dobu díváš. Cítím tvůj pohled. Od doby, co jsme stáli na nástupišti. Usmála jsem se, když se naše pohledy setkaly. Chyba. Ten úsměv neznamenal víc, než když si dva známí řeknou ahoj. Bylo to takové ahoj, proč to nechceš akceptovat?
Tvůj zájem mne netěší. Možná jindy, možná jinde.
Můj otec na tom není dobře. Vracím se z nemocnice. Má před sebou pár týdnů. Nemám chuť se seznamovat a už vůbec ne v metru.
Pronásleduješ mě svým pohledem. Vidím jeho odlesk v oknech, když vjedeme ze stanice do tunelu.
Nechci aby ses díval na mne. Dívej se prosím taky jinam.
Nebo se třeba dívej. Máš poslední dvě stanice.
Sedim.
Cumim.
Cekam.
Baba!
Cumim!
Vystoupila.
Cekam.
Taky jsem zkusila, bylo to zajímavé, ale 1000 slov to opravdu nemá, to by bylo trochu moc. :)
https://zuza-floderova.blog.cz/1503/pokus
Děkuji! (BTW: V zadání je 1000 znaků, ne slov.) ;)
Bože… dal bych si už cigáro. Stejná hodina, stejná cesta, stejný metro, skoro pořád stejný lidi. Tunely se střídají s nástupišti… Nuda, únava…
Hmmm, nová tvář. Copak jí asi přivedlo do Londýna… Otočila se zády a tlačí se na okno, jako by chtěla pryč. No jo, asi holka ztracená ve velkým městě.
Ale teď bych si nejradši zapálil a někam vypadnul. Pryč od lidí. A od ní taky. Stejně už bude vystupovat… A hele, ne! Možná máme společnou cestu.
Nic, je moc upjatá a od toho okna se neodlepí. Alespoň ne kvůli mně.
Jo, tak ještě stanici a můžu si konečně dát jednu. Projdu se parkem a pak zapadnu někam na večeři. Lednice je prázdná, není co řešit.
Tak, zvednout a vypadnout… Koukejme, vystupuje taky! No prosím, jdi první… A my se umíme i usmát na gentelmana!
Vlastně je hezká… ale třeba nemá ráda kuřáky. Nevím, jestli bych si to kvůli ní dokázal odříct. Hm, uvidíme zítra, možná pojede zase. Třeba bych to pro jeden večer vydržel.
Zítra musím vypadnout z práce včas, stihnout stejný metro…
Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají!
Pražského povstání_Prožij svůj den, jako kdyby byl poslední…Miluju, jak taková hesla prorazila i do reklamních spotů…Hezké, inspirativní a … tuctové, běžné heslo, které dneska slyšíš všude. Žij přítomností, žij tady a teď. A bav se! U ŽIJ si to! Budiž, zní to…lákavě…. Jenže,u čeho žiju já? U hlavní silnice, u kancelářského stolu, u davu desítek neznámých lidí?
Vyšehrad_ Pokud je tento den můj poslední, proč jsem tady? A proč mě ani nikdo nepustí sednout? Sakra lidi, já už tady možná nebudu, nikdy mě už neuvidíte! Sbohem ušmudlaný metro, dlaždice, Savo…možná to přesně takhle vypadá v krematoriu. Co když jsem se dneska probudila naposledy? Budík jsem zaklapla asi desetkrát a pak jsem viděla ciferník a vyrazila…pyžamo dolů, rychle natáhnout punčochy, jedna, druhá…sukně, obráceně…ach jo, tak znovu…Zajímalo by mě, kdo vymyslel dress code u nás ve firmě. Je to tam všechno tak stejný…unisex, universal, unilife…
I.P.Pavlova_ Kdybych přišla jako za studií, všichni by zírali. ZÍRALI…a mně by bylo fajn. Pohodlně a barevně. Dneska prostě nemůžu umřít, protože… jsem celá šedá, tvrdá, omačkaná z perfektních střihů, které sedí jen figurínám. A moje poslední probuzení musí být barevný.
Tak nevím. Plno lidí a já jsem sama a venku nahoře nade mnou je taky uplakané počasí. Tome, možná máš pravdu, že nám bude lépe každému zvlášť, ale já jsem opravdu smutná, smutná jako dnešní listopadový déšť. Ne, nebudu truchlit, život jde dál, ale nezapomenu na tebe, na naše první setkání a vlastně ani na to poslední.
Třeba se jednou znovu setkáme na našem místě v Central parku, kde jsme si kdysi povídali o té věčné a nekonečné lásce a spřádali odvážné plány do budoucna…
Neohlédne se. Vypadá smutně a zároveň jakoby očekávala něco nového a krásného. Mám vstát, třeba jí uvolnit místo na sedadle a pak jí třeba říci, jak jí to sluší a pozvat ji na něco šíleného, třeba na řetízkový kolotoč, který postavili na Manhattanu? A pak bychom mohli na kávu do Starbucks a zkoušet se na chodníku vyhýbat padajícím kapkám deště.
Ne, nepůjdu za ní. Určitě má doma manžela, děti a smutná je proto, že si zapomněla deštník a že má nízké boty a nabrala si do nich vodu z kaluží.
Měj se dobře, neznámá krásko…
To je tak milé a poetické…
Přistoupila na Českomoravské.Stala zady k němu a ustrnule se divala z okénka.Pozoroval ji.Vždycky se mu líbily brunety.Je to tak dávno,co se jeho ruce dotýkaly ženy.Naposledy to byly dlaně manželky,kterou poznal v Praze.Po návratu do Čech žádnou ženu nehledal.Byl dlouho sám.Človek si časem zvykne na samotu.V podvědomi cítil,že ji musi oslovit.Metro se rozjelo a on byl přiraveny,ze na příští stanici vystoupi s ní…
Jakmile jsem ten obrázek uviděla, hned mě to napadlo. Jen o pár znaků jsem se vešla do 1000 znaků! https://literarni-psanec.blogspot.cz/2015/02/program-ajx.html
:D
Díky!