Budování napětí, práce s konflikty a gradace děje – to jsou hlavní body, které si můžete procvičit v následujících cvičeních tvůrčího psaní.
Zhluboka se nadechněte, vyberte si jedno zadání a začněte psát…
5 cvičení k procvičení budování napětí v příbězích
- Všechno to začalo jednoho běžného dne, když jsem procházel mezi regály supermarketu. Zastavil mě a řekl mi, že ho musím pozorně poslouchat. Prý na tom závisí můj život.
- Na pohřbu vašeho přítele jste byl(a) otráven(a). Jste přesvědčen(a), že váš přítel byl zavražděn, a zdá se, že si někdo nepřeje, abyste pokračoval(a) ve vyšetřování.
- Na opuštěné kolejnici se párkrát do roka objevuje tajemný vlak. Banda kamarádů se jednou rozhodne do něho vstoupit…
- Visíte na vrcholu vysoké budovy, držíte se okenního rámu, abyste nespadli. Vůbec netušíte, jak jste se sem dostali.
- Byla pryč. Nebyla vůbec k nalezení. Mohou se lidé jen tak vypařit? Byli jsme na palubě luxusní výletní lodi a hledali jsme ji již několik dní. Prostě zmizela.
Pokračujte ve vybraném zadání dle své fantazie. Pokuste se ve svém textu rozbušit nejedno čtenářovo srdce… ;)
Další tipy pro budování napětí
Pokud byste k procvičování budování napětí hledali ještě nějakou teroii, zde je pár článků ze zdejšího blogu o tvůrčím psaní:
- Jak budovat napětí
- Konflikt: klíč k úspěchu
- Mapa konfliktů
- Rozhodování: skvělý prostředek pro budování napětí
Které zadání vás nejvíce zaujalo? Umíte budovat napětí ve svých příbězích? Podělte se o své výtvory a názory dole v komentářích – moc rád si je přečtu!
Poznámka na konec: Více originálních cvičení tvůrčího psaní najdete zde.
Visíte na vrcholu vysoké budovy, držíte se okenního rámu, abyste nespadli. Vůbec netušíte, jak jste se sem dostali. – Nechala jsem se unášet fantazií a nejsem si teď jistá, zda jsem dodržela zadání cvičení. Nicméně příběh jsem nechala tak, jak jsem ho napsala.
Bylo to jako jako sen. Nevíte jak, ale ocitnete se na nějakém prazvláštním místě a ani nezkoumáte, jak jste se tam dostali. Přesně tak, jsem se cítil já.
Byla to snad mlha, nebo jsem byl tak vysoko, že okolo pluly mraky? Cítil jsem na tvářích studený vítr, který mi čeřil vlasy přímo do očí.
Prsty mi sklouzávaly po vlhkém kamenném parapetu. Nemohl jsem popadnout dech. Sbíral jsem odvahu, abych se jednou rukou pustil a mohl se tak chytit za okenní rám. Ale bál jsem se. Co když se pustím a tou druhou se prostě neudržím? Musím si pomoct nohama. Zapřít se jimi o zeď, to mi pomůže! Ale pogumovaná špička boty mi zprudka sjela po zdi a já se tak tak udržel.
Prsty začaly ve studeném větru křehnout.
,,Adame!” ozvalo se nade mnou. Zvedl jsem pohled. Stál tam táta.
,,Tati, pomoz mi!” zakřičel jsem zoufale.
,,Adame, musíš se pustit!”
Cože? Zešílel?
Otec si dřepnul, aby byl ke mě blíž. ,,No tak! Musíš se pustit!”
,,Ne, konečně jsem tě našel! Nechci tě opustit!” sevřelo se mi v hrdle a do očí se mi vyvalily slzy.
,,Já vím..” pronesl konejšivým hlasem, až ho přes vítr nebylo téměř slyšet. ,,Budeš mi moc chybět..”
Nechápal jsem to. Nerozuměl jsem tomu, o co mě žádá. Pak mi položil dlaň na tu mou a podíval se mi do očí. Vše je tak, jak má být. Cítil jsem to z jeho pohledu. Pak mě chytil za ruku a zlehka kývnul. Nechtěl jsem se ho tak snadno vzdát. Ale ten tichý hlas v hlavě mi našeptával, že musím.
Ruku, kterou jsem se stále svíravě držel, jsem pomalu uvolnil.
,,Pozdrav ode mě mámu..” řekl mi a pak mě pustil. Před očima jsem měl jen jeho vzdalující se tvář.
Bylo několik minut po třetí hodině v noci. Ložnici ozářilo světlo mobilního telefonu, který se rozvibroval. Žena hovor bez váhání přijala. Její mysl byla ještě ve světě hlubokého spánku, když uslyšela ty slova: ,,Váš syn se konečně probudil z kómatu..”