Vytvořit na papíře živou postavu chce jistý cvik. Není to vůbec jednoduché a v mnoha ohledech by se tato schopnost dala označit jako hlavní pro prakticky jakéhokoliv psaní. Vyzkoušet si to můžete v následujícím cvičení tvůrčího psaní…
Teorie: Postavy se v uměleckých textech projevují nejen skrze dialogy a monology, ale i akcí či prožíváním, tj. emocemi. Každá postava by měla mít svou motivaci, neboť drtivá většina příběhů je o překonávání překážek a spisovatelé nepotřebují slabochy, kteří by nechtěli zachránit planetu, nalézat ztracené dívenky, prozkoumávat neznámá území, bojovat s nemocemi a nástrahami osudu. Postavy bez dobré motivace by to lehce vzdaly a nebylo by o čem psát. Dále postavy dělíme na ploché a plastické (živé, barvité). Velké tajemství psaní praví, že čím víc o postavě víte (i informace, které se do příběhu vůbec nepromítnou), tím lepší a živější se postavy stávají na papíře.
Praxe: Projděte svůj dům či byt a najděte nějaký zajímavý předmět. Může to být vskutku cokoliv – obyčejný mixér či suvenýr z exotických cest. Posaďte se s touto věcí do křesla a vytvořte si v hlavě živý obraz člověka, který by tuto věc mohl z vašeho domova ukrást. Proč by chtěl právě tuhle věc (např. šílený pekař sbírající mixéry), jak ji ukradl, co s ní bude dělat, co následovalo po loupeži. Až bude vaše postava hotová, promluvte si s ní – co ji trápí, jaké bylo její dětství, jaké jsou její sny a přání. Nyní o ní napište povídku…
Reflexe: Jestliže jste již napsali o tajemném zloději povídku a dokážete ihned a bez zaváhání zodpovědět následující dotazy, pravděpodobně jste stvořili živou a plastickou figuru. Otázky:
- Jaké jídlo jí chutná?
- Jaká je její konfekční velikost oblečení?
- Jaká je její obvyklá myšlenka těsně po probuzení?
- Pije alkohol (jaký)?
- Kam nejdále cestovala?
- Jak se jmenují její rodiče?
- Jak vypadá její nejlepší přítel(kyně)?
- Jaké jsou její zlozvyky?
- Věří vaše postava v Boha (a proč)?
- Jaký byl její nejoblíbenější předmět ve škole?
- Jak by vaše postava reagovala, kdyby ji na ulici požádal bezdomovec o 20 Kč?
- Má vaše postava nějakou fóbii?
- Co má momentálně v kapse (kabelce, kufru)?
Poznámka: Další zajímavá cvičení tvůrčího psaní najdete na této speciální stránce. Pochlubit se se svými výtvory můžete na zdejším Fóru (nejen) o psaní.
Deštník… chce to jen pitomý deštník. Anglicky neumím, bundu mi ukradli a já už asi vážně ukradnu aspoň tohle. Začíná mi být pěkná kosa, a v téhle zemi snad prší i zevnitř. Do hotelu to mám podle mapy – kterou jsem taky ukradla – asi tři ulice.
„To byl zase nápad,“ brblám si pro sebe. „Přijet sem obdivovat Harryho Pottera. Kéž bych taky uměla kouzlit… to bych si teď nemusela dodávat odvahu k tomu, abych kradla deštník uprostřed ulice plné lidí.“
Pane Bože, odpusť mi to. Ale snad pochopíš, že u sebe nemám ani kačku.
Natáhnu ruku. Hlad se ozve jako nas*aný medvěd. Snídaně byla rychlá, teď je poledne, stres mi svírá žaludek a já bych zabila za ty jejich vafle. Miluju palačinky a vafle.
„Nemysli na to,“ syknu. „NEMYSLET!“
Nadechnu se tak silně, až mě to skoro nakopne. Prostě si ten deštník z koše vezmu a půjdu… jako kdybych si ho koupila. Nebo se tam vplížím nenápadně. Nenápadně. Jako ninja. Jako… totálně mokrý, mrznoucí ninja.
Vykročím. Sáhnu po rukojeti.
A pak: „Ne, prosím, jen to ne…!“
Můj mokrý svetr se zasekne o háčky dalších deštníků.
„To snad ne!“ kňučím tiše. Kolena se mi podlamují. Kdyby mě viděli máma s tátou… ti by mi dali. Věřící dcera a krade. No to by bylo kázání na týden.
Začnu zoufale tahat a trhat, až si ve svém oblíbeném svetru udělám díry. A když už tam díry jsou, tak je s vztekem roztrhám ještě víc. Obě ruce mám uvězněné, stojím tu jak totální blbec.
„Tohle je můj konec,“ zašeptám dramaticky.
Pak se ke mně nakloní krásný muž. Chytí mě za ruce. Já v tu chvíli vím, že je po všem, že půjdu hezky sedět do anglického vězení.
Jenže on jen jemně uvolní můj svetr z háčků a… podá mi ten proklatý deštník.
Kroutím hlavou: „Ne… no money…“
Usměje se a ukáže na ceduli na koši, kterou jsem celou dobu míjela.
FREE.
„Free? Jako… zadarmo?“ vykoktám.
Kývne, usměje se – a než stihnu poděkovat, zmizí v obchodě.
Zvednu ruce k nebi. „To jako vážně?!“
Moje Alžběta ❤️
1. Jaké jídlo jí chutná?
Miluje palačinky a vafle.
2. Jaká je její konfekční velikost?
Ráda nosí delší oděvy, protože věří, že ještě vyroste. Je štíhlá a malá, takže většina oblečení ji bývá volnější.
3. Její první myšlenka po probuzení?
Děkuje Bohu za nový den.
4. Pije alkohol?
Jednou to zkusila, ale když pozvracela kluka, do kterého byla zamilovaná celých devět let povinné docházky, okamžitě s tím přestala.
5. Kam nejdále cestovala?
Do Anglie. Toužila po ní už od malička.
6. Jak se jmenují její rodiče?
Anna a Martin. Jsou věřící a vedou svou dceru k víře už od dětství.
7. Jak vypadá její nejlepší kamarádka?
Je vyšší než Alžběta, má rezavé vlasy, pihy po obličeji je štíhlá a plná energie. Nepatří mezi věřící.
8. Jaké jsou její zlozvyky?
Všechno dramatizuje. Když se bojí nebo když jí na něčem záleží, mluví sama se sebou.
9. Věří v Boha a proč?
Ano, k víře byla vedena od malička. Jednou měla sen, ve kterém jí muž v nádherné záři ukazoval Anglii a řekl: „Zde je tvůj muž.“
10. Nejoblíbenější předmět ve škole?
Literatura. Miluje příběhy a svět fantazie.
11. Jak by reagovala, kdyby ji oslovil bezdomovec s prosbou o 20 Kč?
Kdyby měla peníze, dala by mu je. Když ne, měla by výčitky ještě týden.
12. Má nějakou fóbii?
Ano – bojí se, že ji Bůh opustí.
13. Co má v kabelce?
Kabelku nenosí. Věří, že kabelky jsou lákadlem pro lupiče. To se jí potvrdilo, když jí ukradli kabát, ve kterém měla peníze jen na taxík do hotelu. Všechny peníze už utratila za jídlo, prohlídky a suvenýr, který byl také v tom kabátě.
Když do toho domu šel, neměl v úmyslu nic ukrást, vlastně ne, právě na opak, chtěl tam něco nechat. Ale když ji tam viděl stát, tak samotnou a opuštěnou, nemohl ji tam nechat. Prostě si ji musel vzít sebou domů, schovat ji do bezpečí.
Položil tašku s několika mrtvými rybami, které měl v úmyslu nechat policejnímu veliteli v posteli a opatrně, aby podlaha neskřípala se přiblížil k zlaté sošce pantera. Měla tak krásné rubínové oči, že na chvíli zapomněl proč tam vlastně je.
Velmi rychle si ale vzpomněl, když něco narazilo do okna za jeho zády. Prudce se otočil a jeho tělo automaticky upadlo do bojového postoje, i když trochu nakloněného. Což možná způsobilo to, že mu na kluzké podlaze ujela noha, nebo i alkohol, co mu stále proudil v žilách.
Poměrně se uklidnil, když zjistil, že za ním nikdo nestojí. Stále sebou ale trhnul, když do okenní tabulky udeřil další kamínek. S protočením očí, za které zaplatil bodnutím bolesti někde v hlavě, se vydal k oknu, otevřel ho a vyklonil se na ulici. Jen těsně se vyhnul tomu, aby další kamínek narazil do jeho čela.
“Co je?” zasyčel na Alexe, který měl dole hlídat.
“Co ti tak dlouho trvá? Travers bude za chvíli doma, vypadni odtamtud, Blondýno.” Bylo pravděpodobnější, že je někdo chytí, pokud Alex nepřestane křičet. Nahlas mu to ale neřekl.
“No jo, pořád, hned budu dole,” zavolal zpátky, než ho něco napadlo. Rychle doběhl pro sošku a s ní zase zpátky k oknu. “Chytej!” vykřikl a aniž by čekal na odpověď hodil pantera dolů. Pak se otočil a šel hledat velitelův pokoj, do kroku mu k tomu zněly hlasité nadávky přicházející z ulice.
Když svůj cíl našel, rychle odhrnul peřinu a pečlivě naaranžoval, už lehce zapáchající ryby na matraci. Když byl se svým uměleckým dílem spokojený, zase vrátil peřinu na její původní místo a rychle se vytratil z pokoje.
Proběhl bytem a zabouchl za sebou dveře. Sotva ale seběhl dvě patra ze tří, téměř narazil na muže, jehož byt právě bez dovolení navštívil. Musel přiznat, že mu trochu přeběhl mráz po zádech, když se na něj muž podíval. Rádoby omluvně se usmál a vyhrabal se na nohy z místa, kde se rozplácl na podlaze.
Poté urychleně opustil bytový dům. Hned za první zatáčkou se k němu přidal Alex a dlouho běželi bok po boku, dokud ho nepřerušil záchvat smíchu, který ho přiměl zlomit se v pase. Stěží se stihnul opřít o zeď, aby znovu neskončil na zemi.
Do ramene ho zasáhla pěst, což ho jen ještě víc rozesmálo.
“Snažil ses mě zabít, ty pitomče? Máš vůbec představu, jak je ta věc těžká?” nadával mu Alex, ale i v jeho hlase byl slyšet potlačovaný smích. Pravděpodobně by měli přestat tolik pít. Nebo se aspoň nesázet o nesmysli, když už jsou opilí. To by bylo rozumné.
“Co s tím vlastně chceš dělat?”
Znovu se podíval na sošku, která pod světlem pouličních lamp najednou nebyla ze zlata, ale pravděpodobně jen ze žuly. Jaké zklamání. “Nemám nejmenší tušení. Ale asi mu budu muset taky sehnat domeček. Všechny moje kočky ho mají.”
_______________________________________________
Jaké jídlo jí chutná?: Hrušky, má rád hrušky. Ale jinak sní v podstatě všechno, není úplně vybíravý.
Jaká je její konfekční velikost oblečení?: L – XL, v závislosti na značce
Jaká je její obvyklá myšlenka těsně po probuzení?: Už zas je ráno/Z té postele nelezu.
Pije alkohol (jaký)?: Rum, popřípadě vodka
Kam nejdále cestovala? : Marakeš v Maroku
Jak se jmenují její rodiče?: Amalthea a Felix
Jak vypadá její nejlepší přítel(kyně)?: 170 cm vysoký, černé vlasy většinou ostříhané na hodně krátko, zelené oči, světlá pleť
Jaké jsou její zlozvyky?: Kouří a pije
Věří vaše postava v Boha (a proč)?: Ne, kdysi věřil, ale víra ho zklamala ve chvíli, kdy jí nejvíc potřeboval. Od té doby věří pouze v sebe a své přátele (pokud má zrovna dobrou náladu, mrzout)
Jaký byl její nejoblíbenější předmět ve škole?: Psychologie
Jak by vaše postava reagovala, kdyby ji na ulici požádal bezdomovec o 20 Kč?: To se liší den ode dne, v jeden by mu dal všechno co má u sebe, druhý den by mu nedal nic a ještě by ho okradl(pravděpodobně).
Má vaše postava nějakou fóbii?: Bojí se pavouků a hmyzu celkově, ale nepřiznal by to.
Co má momentálně v kapse (kabelce, kufru)?: 1-3 knihy, hromadu papírů, napůl píšící tužku, náhradní oblečení a všechno co kde během dne posbíral.
Anastázie… tuhle postavu jsem si vybrala, protože jsem s ní v kontaktu dá se říct dennodenně zhruba od února, kdy pod mýma rukama vznikla
– miluje jakékoliv jídlo – není vybíravá (africká džungle ji to naučila)
– velikost oblečení je L
– alkohol pije příležitostně jako každý jiný moravák (cca sklenička denně)
– nejdéle docestovala do Afriky a strávila tam několik měsíců na rozhraní Konga a Ugandy
– rodiče byli Kateřina a Jiří, zemřeli v Africe
– nejlepší přítelkyně je Hana, která ji na cestách provází. Je to lékařka – vědkyně, menšího vzrůstu a kudrnatými vlasy
– absolutně nezvládá chodit někde včas, čas ji všeobecně stresuje
– v klasického Boha nevěří, v Africe ji Ilája (šamanka) naučí soužití s přírodou a víru v duchy lesa
– kdyby jí bezdomovec požádal o peníze, nejdříve by se mu podívala do očí a zeptala se na jeho životní příběh, podle toho by reagovala (je velmi pravděpodobné, že mu vyklopí větší obsah peněženky)
– o žádné fóbii nevím, jen nesnáší samotu
– kabelky moc nenosí – spíše baťůžky – má v nich základní potřeby pro přežití – šikovný nůž, šicí potřeby (ne na upadnuté knoflíky, ale na tržné rány), baterku, sirky, zapalovač a náhradní ponožky…
Anastázie opatrně našlapovala. Tahle akce byla zcela proti jejímu kodexu chování, ale bohužel neměla jinou možnost. Potřebovala tu starou knihu. Procházela starým domem, baterku raději nepoužila – naštěstí nebylo potřeba – dnes byl úplněk. Plný kulatý měsíc zářil a svítil ji na cestu tichým domem. Tenhle úplněk byl nádherný, sice ne takový, jaký zažila v africké džungli, ale na cestu jí posvítil. Hlavou jí mihly vzpomínky na džungli a její drahou přítelkyni šamanku Iláji. Usmála se. Kdoví, co by si asi říkala, kdyby ji viděla v této situaci… Možná vůbec nic, ona by ji pochopila. Tu knihu hledala kvůli ní..
Tiše otevřela dveře knihovny, měla dobrou paměť a ze včerejší návštěvy si přesně zapamatovala, kde jí její majitelka ukryla.
Krůček za krůčkem našlapovala a přibližovala se k obrovské knihovně… Třetí řada, čtvrtý řádek a osmá kniha zleva, opakovala si… Byla jí na dosah, její prsty se dotýkaly starého obalu a velmi pomalu ji vytahovala z regálu. Ani nedýchala, srdce jí tlouklo jako o život. Měla ji. Držela ten poklad v rukách, když se rozletěly dveře a místnost zaplavilo světlo jako ve dne.
Anastázie si zklamaně povzdechla. Není cesty zpět.
Podívala se na majitelku, která v rukou držela golfovou hůl a v ruce měla telefon.
“Ani se nehněte! Policie je na cestě!” zařvala děsivým pištivým hlasem.
“Omlouvám se,” vyhrkla Anastázie a vyrazila směrem k oknu, neváhala a proskočila jím do zahrady. Zmizela během pár sekund.
O pár dní později dostala bývala majitelka knihy dopis, stálo v něm:
Vím, že moje chování je neodpustitelné. Jsem naštvaná sama na sebe, ale nebyla jiná možnost. Knihy jste se nechtěla vzdát, i když jsem vám za ni nabízela velkou sumu peněz. Prosím nedívejte se na mě jako na zlodějku a žádám vás o stažení obvinění. Knihu Vám vrátím, jakmile to bude možné. Nyní ji potřebuji – je to otázka života a smrti. Jde o mou starou přítelkyni a kniha ukrývá jisté tajemství, které může uškodit jí i jejímu kmeni, který žije po staletí skrytý před civilizací. Po tom tajemství jdou moc špatní a nebezpeční lidé.
Posílám Vám šek za vzniklou škodu.
Anastázie
Krásná (a uvěřitelná) postava + skvělý nápad s ukradeným předmětem. Jen tak dál!
Využil chvíle, kdy odešla na nákup do supermarketu. Dveře sice zabouchla, ale tahle budova má Achillovu patu. Na podzim, když se ochladí a začne pršet, dveře z laciného papundeklu tak nějak nabobtnají a člověk je musí dovřít silou, dokud to neklapne. Jinak západka nezajede do štěrbiny v zárubni.
Už dlouho hledal způsob, jak se k sousedce Sylvii Karáskové přiblížit. Od té doby, co se nastěhovala do vedlejšího bytu, jí byl úplně posedlý. Krásná, úspěšná, nedosažitelná. Netroufal si ji ale oslovit. Tedy jednou to zkusil, a… nedopadlo to.
„Nechcete si taky koupit kukuřici, je v akci?“ řekl, když se vedle něj objevila v prodejně u regálu se sterilovanou zeleninou. Nic chytřejšího ho nenapadlo.
Znepokojeně svraštila čelo. „Ne, díky.“
Zatlačil do dveří, otevřely se. Její byt ho přivítal chladně a odtažitě. Byt byl zařízený ve skandinávském stylu.
Prošel krátkou chodbou s odbočkami do koupelny a na toaletu. Nahlédl do béžové kuchyně, minul obývák, zběžně přehlédl ložnici s prostorným dvoulůžkem. U prádelníku se ani nezastavil. Její negligé a kalhotky ho nezajímají, není přece žádný voayeur nebo fetišista. On touží po Sylviině duši, upřímně a čistě.
Za posledními dveřmi se v malé místnosti nacházel její pracovní stůl. Prsty přejel po mramorovém těžítku vedle stříbrného laptopu. Pod kamenným hranolem ležel vzkaz: Středa 18. 4. volat docenta Práška – analýza hypertrofovaných plodnic.
Otevřel levý šuplík stolu. Byla v něm krabička s kancelářskými sponkami, sešívačka, dva rezervní poznámkové bločky a… Poslední věc ho úplně uchvátila. Pexeso s tematickým zaměřením na medicinální houby. To je ono! Tohle je Sylvie jako vyšitá! V pexesu je obsažená samotná esence její bytosti.
Z webových stránek Ústavu pro aplikovanou biochemii věděl, že pracuje na výzkumu betaglukanů extrahovaných z hlívy ústřičné. Představoval si ji jako hrdinku, která objeví lék na rakovinu, zachrání lidstvo a povznese ho na další úroveň vědeckého poznání a pokroku.
Se zbožným obdivem si prohlížel obrázky roztodivných barevných hub, z nichž některé houby ani nepřipomínaly, zato nesly tajemná exotická jména jako – Coprinus comatus, Lentinula edodes nebo Hericium erinaceus.
V duchu si představoval, jak večer u sebe doma kartičky rozloží na stůl a Sylvie tam bude s ním. Bude přítomná všude, v něm i okolo něj. Bude to jeho soukromý magický rituál, tajná modlitba. Balíček pexesa si vsunul do postranní kapsy u kalhot.
Z chodby bylo slyšet, jak někdo přivolal výtah.
Více o postavě:
Jaké jídlo jí chutná? Hranolky se sýrem
Jaká je její konfekční velikost oblečení? M
Jaká je její obvyklá myšlenka těsně po probuzení? Za chvíli bude zvonit Sylvii budík.
Pije alkohol (jaký)? Je abstinent.
Kam nejdále cestovala? Do Českosaského Švýcarska.
Jak se jmenují její rodiče? Karel a Nina. Má s nimi odcizený vztah.
Jak vypadá její nejlepší přítel(kyně)? Nemá přátele. Je osamělý, plachý, introvertní.
Jaké jsou její zlozvyky? Šťourá si špínu pod nehty růžkem papíru.
Věří vaše postava v Boha (a proč)? Není si jistý, jestli věří. O podstatě Boha a jeho povaze pochybuje.
Jaký byl její nejoblíbenější předmět ve škole? Technické práce.
Jak by vaše postava reagovala, kdyby ji na ulici požádal bezdomovec o 20 Kč? Ignoroval by ho a šel dál.
Má vaše postava nějakou fóbii? Fobii přímo ne, ale jsou mu odporní slimáci.
Co má momentálně v kapse (kabelce, kufru)? V kapse má pexeso, které ukradl. Ostatní kapsy jsou prázdné.
Kašmírový šál
Je tak nádherný a ty barvy, hodil by se mi ke kabátu i svetrům, nikdy jsem nic takového já od své dcery nedostala ona na takovou parádu není. Ach jo, s Aničkou se známe už šedesát let, ale ona už je teď stejně jen stínem člověka, kterým bývala. Každý okamžik při setkání s ní se s tím potýkám, nic si nepamatuje, ničemu nerozumí, vše hned zapomene a pak se ještě na druhé zlobí. Možná by mi ho sama dala až odejde do toho domova jak pořád její dcera Dagmar slibuje. A co nanosila jsem se jí ze svých uvařených obědů dost a kdykoli něco pro ni potřebují, volají mě a já běžím jak poslušná ovce. Třeba ta cesta minulý týden ke kadeřnici, hrůza jen pomyslet a jak se mě v půli zeptala:” Kam Jari jdeme a proč? A kde to je? Tam jsem nikdy nebyla?!” Před chvílí, kdy jsem sklízela prádlo z balkónu jsem ji viděla, jak jde s pečovatelkou na vycházku. Teď nebo nikdy! Mám její klíče a ona to ani nepozná. Támhle je ten šál a proč se mi tak třesou ruce? Rychle pryč. Zatím si ho nechám jen pro sebe večer k televizi, ale až tu nebude bydlet můžu s ním chodit v těch chladných dnech i ven.
Panečku ten čas tak rychle utekl a Anička se už zítra stěhuje do Domova se zvláštní péčí, upekla jsem jí dnes naposledy její oblíbené Hraběnčiny řezy. Skočím k ní na kafíčko, možná si i popláčeme. ” To jsi ty Jaruško?” vítá mě s úsměvem ve tváři.” Pustím náš oblíbený šlágr a můžem si i zazpívat, co říkáš?” Ona už zase zapomněla, že od zítřka už tady nebude. “Přijedeš se tam za mnou někdy podívat? Chtěla jsem ti dát na památku ten kašmírový šál, co se ti tak líbil, ale ta moje hlava, nemůžu ho najít. Řeknu dceři až ho najde ať ti ho dá, budu tak pořád s tebou.” V tu chvíli se mi oči zalily slzami a byla jsem ztracená.
Jídlo: Cokoli z poctivé domácí moravské kuchyně.
Konfekční velikost: L
Myšlenka po probuzení : Co budu dnes nakupovat a vařit pro svou rodinu.
Alkohol: Jen skleničku příležitostně.
Kde byla nejdál : Chorvatsko.
Rodiče : Hilda a Jarek, dávno zemřeli.
Nejlepší přítelkyně : Zná všechny důchodce široko daleko, s každým se dá do řeči a smíchu. Nejbližší je Anička.
Zlozvyky : Závislá na péči o dospělou dceru a její rozlehlou rodinu.
Víra v Boha : Nikdy to navenek neprojevila.
Nejoblíbenější předmět ve škole : Vaření.
Reakce na bezdomovce : Pokud nepospíchá na nákup nebo z nákupu dá.
Fóbie : Ze samoty a opuštění, že se nebude mít o koho starat.
Co má v kapse? Čistě vyžehlený a vypraný kapesník.
To je docela silná scéna, která je hezky vystavěná. Popis postavy je super!
Zloděj
První světová válka byla krutá, ale už skončila a musí se žít dál. Někdo pokračuje, někdo začíná od začátku. Štěpán Baroňů stojí na místě a nemůže se hnout. Dokud byl alarm, křik, rány, něco se dělo. Někdo rozkazoval co dělat. Teď je ticho. Vrátil se z války sice celý, zdravý se nedá říct, ale neví co dál. Hlava, navyklá na cizí rozkazy, čeká na povel. Měl by jít na pole orat, set, ale proč? Pro koho? Děti pomřely, Anička šla za nimi. A co on, sám? V chalupě ticho, prázdno. Ani ten obrázek už nemá. Prý si ho odnesl jakýsi pobuda a prodal na trhu. “Malovali ho staříček. Za poslední groš kúpili barvičky a neměli potem co jesť. Tak aspoň to vyprávjali stařenka a téj sa dalo věřiť.” Nikomu ten obrázek nechybí, jenom jemu, protože je na něm namalovaná jeho Anička na poli, jak okopává “zemňáky.” “Moc ju poznat není, ale stařenka říkali, že je to určitě ona.” “Štěpáne, co tu stojíš jak svatý za dědinú, hýbaj sa. Ve městě berú na prácu, ale je třeba zajít k doktorovi pro papírek, že si zdravý, že sis z války nepřinesl jakúsi nemoc. Tak sebú hoď!” Konečně povel. Jde. Oči sklopené, jakási úcta ho ktomu nutí. Je u doktora po prvé v životě. Šlo to ráz na ráz, vysléct, obléct. Najednou cosi zahlédne. Je to možné? Na stěně visí obrázek, “jeho obrázek s Aničkú!” Doktor si sedá za stůl, vypisuje “papírek.” Štěpán váhá, strká lístek do kapsy. Doktor si jde umýt ruky. Vtom sebou Štěpán trhne, popadne obrázek a pryč. Ale doktor je chlap jak hora, brzo ho dohonil. Popadl ho za rameno: “A teď jdeme rovnou do šatlavy, na co vyšetřování.” Štěpán oči dolu, tiskne obrázek, mlčí. Doktor zná tyto lidi, je tu už dlouho. Ví, jak se žije na pasekách, kolik jídla mají na stole, ví, že děti cukr neznají, že z chalupy do chalupy běhají i v zimě bosé a pak honem na pec. Ví, že chlapi bolest z hladu dětí zalejou gořalkou, že ani Bůh nepomáhá. Pro nic za nic by obrázek neukradl, cenu velkou nemá, něco mu připomíná. “Až budeš příště něco chtět, tak si o to řekni. A dej to sem, já ti to aspoň zabalím.” Cestou domů se Štěpán staví u souseda. “Sláve, požičaj mně jalovicu.” Soused půjčí, musí si pomáhat. “Doma Štěpán jalovicu zapřáhne do pluhu a jde zorat kúsek úhora za chalupú na zemňáky.”
“Toš tak to vyprávjajú prastařenka. Ale možná, že si aji trošku vymýšlajú.”
Alexandra se po špičkách plížila po obývacím pokoji a skoro ani nedýchala, i když to vlastně bylo zbytečné – byl slunný podzimní den, brzké odpoledne, a v celém domě nikdo nebyl. Ve filmech se zloději do bytů vloupávali převážně v noci, ale podle Alex to nedávalo smysl: přijít během dne, kdy je většina lidí v práci a celá čtvrť je prakticky vylidněná, jí přišlo daleko mazanější. Navíc měla problém považovat se za zlodějku. Vždyť co je to za krádež, když zcizený předmět nemá vyšší hodnotu než pár stovek (pokud vůbec), a svému majiteli určitě nebude scházet?
Konečně našla, co hledala. Na stolku pod televizí trůnil její vysněný předmět – starý videopřehrávač. Vrhla se na kolena a chtěla si ho prostě nacpat do tašky, jenže zjistila, že to nebude tak jednoduché. Aby se k němu dostala, musela video nejprve vysvobodit ze zajetí změti kabelů, rozdvojek a především prachu. Zakuckala se, jak vdechla obláček zvířeného prachu, ale statečně bojovala dál, než konečně dosáhla svého cíle. To, že přitom povypojovala také všechny ostatní spotřebiče, jí bylo jedno. Jenže v tom zápalu si nevšimla, že už není sama.
Alexandra se otočila a vyděšeně vykřikla.
„Co tu děláš?“ zeptala se jí Klára, její kolegyně z práce.
Alexandra nevěděla, co na to říct. Přitiskla si ukradené video těsněji k sobě a odmítavě mlčela. Obě dvě na sebe zachmuřeně koukaly.
„No tak, co tu děláš?“ zopakovala Klára svou otázku a pohrozila: „Jestli mi to teď hned neřekneš, zavolám policii.“
Alexandra se lekla: „Prosím, to ne!“ Klára viděla upřímný strach v jejích očích.
„Tak proč jsi mi přišla vykrást dům? Máš snad málo peněz?“
„Já ti to tu nepřišla vykrást!“ bránila se, ale Klára se tvářila pochybovačně.
„Ne? Ale vypadá to tak,“ uhodila na Alexandru znovu.
Ta se bezmocně svezla na zem. „Já… já chtěla jen tohle video.“
„Naše staré video? Proč, prosím tě?“ nechápala Klára a sedla si na zem naproti zlodějce. Nebyly kamarádky, ale Klára nikdy neměla pocit, že by proti ní Alex něco měla.
Alexandra se rozvzlykala. „Jednou jsi ve srandě vyprávěla, že máš doma video, které už nepoužíváš…“
„To je pravda,“ souhlasila Klára. „Kdo by taky dneska ještě používal video.“
„Já. Nutně jsem ho potřebovala,“ přiznala Alexandra s pohledem upřeným na tmavě šedý koberec.
„Já to furt nechápu. K čemu?“ domáhala se Klára odpovědí, které se jí Alex zdráhala dát.
„Víš…moje máma…moje maminka…před půl rokem umřela…,“ koktala Alexandra a polykala při tom slzy.
„To je mi líto,“ poznamenala Klára ploše. Vždycky byla nesvá, když v její přítomnosti někdo brečel. „Ale co s tím má co dělat moje video?“
„Víš… máme doma videokazetu. Je na ní záznam ze svatby. Asi je to jediné video, kde je máma natočená. Chtěla jsem si ho mít na čem přehrát, abych s ní mohla být aspoň takhle,“ dostala ze sebe konečně Alex.
Chvíli bylo rozpačité ticho, které přerušovaly jen Alexandřiny neutuchající vzlyky. Klára ji objala, ale pak se zase rychle odtáhla a zeptala se na poslední věc, kterou nechápala: „A proč ses mě prostě nezeptala, jestli ti ho nepůjčím?“
„Já… nechtěla jsem nikomu říkat, že máma umřela. Nesnáším, když mi někdo přeje upřímnou soustrast a tak, to jsem si zažila, už když před lety umřel táta. Lidi se pak na tebe tak divně koukají a chovají se k tobě, jako bys byla nějaká figurka z porcelánu.“
Klára nevěděla, co na to ještě říct. Ale než se stihla vzpamatovat, Alex se najednou sebrala a byla pryč. Video zůstalo ležet na zemi. Klára nechápavě zavrtěla hlavou a jala se ho zapojovat zpátky, což byl dost zdlouhavý úkol, neboť Alex pomotala, co mohla. Když si ale večer lehla, nedokázala se soustředit ani na knížku, ani na Netflix. Místo toho jen zírala do stropu a přemýšlela o tom, co se dnes stalo.
O hodinu později zazvonila u Alexina bytu (adresu získala od jedné kolegyně, která se s Alex bavila víc než ona). Ta jí otevřela, oči celé uplakané, a vypadala, že je z nečekané návštěvy v šoku.
„Stalo se něco?“ zeptala se Klára.
„Celé odpoledne si nadávám, proč jsem byla tak hloupá a chtěla ti to video ukrást. Určitě jsi mi teď přišla říct, že mě nahlásíš policii. Zavřou mě a já budu mít nadosmrti zkažený život,“ plakala už zase Alex.
Ta vážně není v pohodě, přemítala Klára, ale nahlas řekla něco jiného. „Neboj, nemám v plánu to nahlásit.“
„Vážně?“
„Vážně,“ ujistila ji Klára. „Ale jen když mi slíbíš, že už to nikdy neuděláš!“ pohrozila jí a Alexandra vehementně přikyvovala.
„Taky jsem ti něco přinesla,“ vyloudila ze sebe Klára úsměv a podala Alex tašku z Ikei.
Alex si ji po malém zaváhání vzala a s vytřeštěnýma očima ji otevřela. Sotva jí došlo, co tam je, vrhla se Kláře kolem krku a pořád dokola opakovala: „Děkuju, děkuju, děkuju!“
„To nic. Vlastně máme doma dvě,“ uklidňovala ji Klára.
„To není nic. Promiň. Za všechno. Vážně mě to mrzí,“ snažila se Alexandra znovu odčinit svůj prohřešek.
„Už na to zapomeneme, jo? Co kdybychom si to video pustily společně? Dáme si pořádnou porci zmrzliny a můžeš mi vyprávět o své mamince.“
Alexandra vděčně přikývla a Klára si až teď všimla, jak osamělá musí být. Potřebuje někoho, kdo ji vyslechne. A třeba se z nich nakonec stanou i kamarádky.
• Jaké jídlo jí chutná? Kuřecí nudličky.
• Jaká je její konfekční velikost oblečení? 36
• Jaká je její obvyklá myšlenka těsně po probuzení? Dřív myslela na to, co ji čeká v práci. Teď, když jí zemřela matka, myslí hlavně na ni.
• Pije alkohol (jaký)? Občas víno nebo prosecco, tvrdý alkohol po jedné špatné zkušenosti z mládí nikdy.
• Kam nejdále cestovala? Do Thajska.
• Jak se jmenují její rodiče? Martina a Ivan
• Jak vypadá její nejlepší přítel(kyně)? Silnější tmavovláska Jana, na první pohled její přesný opak (ale nekamarádí se s ní proto, že by si vedle ní přišla hezčí, Jana jí připadá šarmantnější než ona sama).
• Jaké jsou její zlozvyky? Okusuje si nehty a vždy našpiní příliš mnoho hrnků na kafe, aniž by ty špinavé umyla.
• Věří vaše postava v Boha (a proč)? Ne, v její rodině nikdo věřící není, takže by ji to ani nenapadlo.
• Jaký byl její nejoblíbenější předmět ve škole? Angličtina.
• Jak by vaše postava reagovala, kdyby ji na ulici požádal bezdomovec o 20 Kč? Přešla by ho (ne že by byla necitlivá, ale prostě se takových lidí bojí).
• Má vaše postava nějakou fóbii? Poté, co její matka umřela, má panickou hrůzu ze smrti.
• Co má momentálně v kapse (kabelce, kufru)? V kabelce má papírové kapesníky, doklady, lesk na rty, hřeben a mentolky.
Klára sáhne do kapsy. Klíče zacinkají.
„Měla bych si v nich konečně udělat pořádek,“ pomyslí si.
Většina už k ničemu není, ale jeden z nich dnes určitě použije.
Zatím stojí ve své ložnici. Brzy to ale bude ložnice její sestry.
Sestra má totiž něco, co Klára chce.
Památeční prstýnek po babičce.
Klára ho měla taky, ale ztratila ho.
A tak ji napadlo, že si vezme ten od sestry.
„Stejně ho nenosíš,“ řekne tiše fotografii své sestry.
Nemusí tam jít v noci. Ví, že sestra je pryč.
Trochu se jí udělá špatně.
Ta svíčková k obědu byla skvělá, ale pět knedlíků jí teď leží v žaludku.
„Měla jsem si dát pivo, i když ho zrovna nemusím.“
Bez ostychu se vydá k domu své sestry.
Klíče zarachotí v zámku.
Vejde dovnitř.
Zamíří rovnou do ložnice.
Přesně ví, kde prstýnek je.
Konečně.
Je nádherný.
A v tom — cvaknou dveře.
„Sakra!“ vyletí z ní.
Začala by se modlit, kdyby věřila v Boha.
Mají být pryč!
Nervózně si začne kousat nehty.
Musí něco vymyslet.
Popadne konvičku a rozhodně zamíří do kuchyně.
„Ježíš, fuj, to jsem se tě lekla, Kláro!“
„Kačí, já myslela, že už jste pryč,“ řekne co nejpřesvědčivěji.
„Odjíždíme až večer. To jsi hodná, že jsi přišla zalít květiny, úplně bych na to zapomněla!“
Prošlo to.
Jaké jídlo jí chutná? Svíčková
Jaká je její konfekční velikost oblečení? 38
Jaká je její obvyklá myšlenka těsně po probuzení? Už zase musím vstávat!
Pije alkohol (jaký)? Občas víno
Kam nejdále cestovala? Jen po Evropě….ale chtěla by dál
Jak se jmenují její rodiče? Jana a Pavel
Jak vypadá její nejlepší přítel(kyně)? Taková šedá myš to je.
Jaké jsou její zlozvyky? Občas si kouše nehty.
Věří vaše postava v Boha (a proč)? Nevěří
Jaký byl její nejoblíbenější předmět ve škole? Český jazyk
Jak by vaše postava reagovala, kdyby ji na ulici požádal bezdomovec o 20 Kč? Vždycky řekne, že nemá drobné.
Má vaše postava nějakou fóbii? Nesnáší uzavřené prostory.
Co má momentálně v kapse (kabelce, kufru)? Velký svazek klíčů.
Zdravíčko už tolik nesloužilo, ale zrak měla Anna na svůj věk pořád ostříží.
Pohledem putovala po místnosti, ale jako zhypnotizované se jí zrak neustále stáčel k půvabné zlaté nádobce. Stála na neméně půvabném vyřezávaném stolku a vydávala opojnou vůni.
V duchu si hýčkala představu, jaké by to bylo, kdyby ten zlatavý kousek patřil jí. Úplně viděla, jak zaujímá čestné místo v jejím obýváku. Jak k ní přicházejí její přítelkyně a fascinovaně obdivují předmět i vůni, kterou vydává.
Problém byl, že ve skutečnosti patřil ten zlatý skvost, zvaný katalytická lampa, její masérce. Ta momentálně zmizela v kuchyňce, aby jí po masáži jako vždy uvařila ájurvédský čaj.
Dalším problémem bylo, že ve skutečnosti neměla žádné přátele.
Hlavou jí prolétlo, že by si mohla lampičku vzít. Nebylo by to poprvé, co by si odněkud něco odnesla bez vědomí majitele…
A teď by se to hodilo! Když je majitelka wellness studia zabrána do přípravy jednoho ze svých lektvarů. Jenže Anna je letech a v důsledku své lásky k jídlu a zejména k zákuskům je kulaťoučká a málo hbitá. A taky ví, že krást se nemá…
Ke své lítosti cítila, že prohrává svůj vnitřní boj. S překvapivou rychlostí popadla svou milovanou obří kabelku, opatrně do ní přendala katalytickou lampua a poté zamířila
spěšně je dveřím…
Na masérku jen houkla, že už jí jede autobus, a vypadla z wellness studia jako cukrář.
Zaplavil ji pocit bezmezného štěstí a přehlušil výčitky svědomí.
Cítila neuvěřitelné vzrušení. Ostatně jako pokaždé, když někde něco ukradla.
Modlila se, aby její autobus jel opravdu načas. A aby si masérka všimla ztráty až večer. To už bude mít za sebou tolik masáží, že nebude vědět, který z klientů to mohl být. Miloučkou kulaťoučkou Annu, která je její klientkou už léta, určitě podezírat nebude.
O pár desítek minut později už seděla doma a vychutnávala si šálek horké čokolády a pohled na zlatavou lampičku, stojící na čestném místě mezi množstvím ostatních věcí, které si odněkud „odnesla”.
A asi si někde v koutku duše uvědomovala, že jí ty věci zaplňují prázdné místo v životě. To místo, které měly zaujímat rodina a přátelé…
Jaké jídlo jí chutná? – sladké; zejména zákusky
Jaká je její konfekční velikost oblečení? – XXXL
Jaká je její obvyklá myšlenka těsně po probuzení? – Už zas nové ráno?!?
Pije alkohol (jaký)? – Ne!!!
Kam nejdále cestovala? – Do Bulharska.
Jak se jmenují její rodiče? – Anastázie & Jaromír (už nežijí)
Jak vypadá její nejlepší přítel(kyně)? – Nemá…
Jaké jsou její zlozvyky? – Je kleptomanka.
Věří vaše postava v Boha (a proč)? – Ne. (Vyrostla v tom.)
Jaký byl její nejoblíbenější předmět ve škole? – Čeština.
Jak by vaše postava reagovala, kdyby ji na ulici požádal bezdomovec o 20 Kč? – Byla by v šoku.
Má vaše postava nějakou fóbii? – Že ji chytí při krádeži.
Co má momentálně v kapse (kabelce, kufru)? – Kapesníčky, klíče, doklady, mobil – a katalytickou lampu.
Hlavně potichu a opatrně. Bratr už dávno spal a já v jeho pokoji sháněla papírky. Ale ne s čísly a historickými postavami, ale obyčejné papíry. Pro velectěnou spisovatelku je papír nedostižnou komoditou. Vybitý notebook teď plakal v koutě a pro mě jedinou možností bylo vyloupit bratrovu skrýš.
Možná se ptáte, jak s papírem chci udělat nějaký hrdinský čin. Odpověď je jednoduchá. Nechci. Potřebuji ho k účelu mnohem prozaičtějšímu. Chci na něj napsat povídku ze zadání dvacátého úkolu, než ji zapomenu. Můj bratr mé spisovatelské počiny toleruje. Ale jen proto, že jsem mu nalhala, že za splnění všech úkolů vyhraju hrozně moc peněz. Shrábnu papíry a vydám se zpátky. Musím jít brzo spát. Zítra mě totiž po dvacátém prvním úkolu čeká ještě jeden těžší. Kde sehnat ty peníze.
Otázky pro mé podivné alter ego:
Jaké jídlo jí chutná?
To, co vyhrabe ve tři ráno v ledničce.
Jaká je její konfekční velikost oblečení?
Stejně jako věk, je to dámy tajemství.
Jak se jmenují její rodiče?
Blbý a Blbější.
Jak vypadá její nejlepší přítelkyně?
Její nejlepší přítelkyně vypadá jako ona, jen je ona je přeci jen chytřejší hezčí.
Věří vaše postava v Boha (a proč)?
Ne. Bůh v ní taky nevěří.
Jaká je její obvyklá myšlenka těsně po probuzení?
Už zase ráno!
Pije alkohol (jaký)?
Proč se ptáte?
Kam nejdále cestovala?
Do lidské nervové soustavy.
Jaké jsou její zlozvyky?
Tvrdí, že žádné nemá. Takže asi prolhanost.
Jaký byl její nejoblíbenější předmět ve škole?
Ten, který odpadnul.
Jak by vaše postava reagovala, kdyby ji na ulici požádal bezdomovec o 20 Kč?
Záleží jestli by měl v ruce nůž.
Má vaše postava nějakou fóbii?
Ano, ale z bezpečnostních důvodů neřekne jakou.
Co má momentálně v kapse (kabelce, kufru)?
A ruce nad hlavu dát nemá?!
Máme – respektive naše postavy mají – úplně stejné ranní myšlenky. :-D
ODCIZENÝ HRNEČEK
Jednou si k nám moje osmiletá vnučka přivedla stejně starou kamarádku. Holčička byla u nás poprvé, s velkým zájmem se rozhlížela po našem bytě. Nejdelší dobu strávila prohlídkou starodávných hrnečků, zdobených různými obrázky, nápisy, zlatými proužky. Každý hrneček vzala do ruky a důkladně si ho prohlížela. Četla si nahlas nápisy, které na některých hrnečcích byly. Tak dvakrát do roka si dám práci a hrnečky umyju od prachu, takže si celkem dobře pamatuji, jak vypadají a co je na nich napsáno. Zdálo se, že ji nejvíce zaujal ten s nápisem “Zdraví, klid a pravé štěstí, nepřestaň ti nikdy kvésti.”
“Copak zdraví nebo štěstí nebo dokonce klid kvetou?” zeptala se překvapeně.
“To se jen tak říká. Znamená to, že se přeje štěstí, zdraví a klid, protože to jsou tři nejdůležitější věci v životě. Většinou se takový dárek dává novomanželům jako svatební dárek pro štěstí,” trpělivě jsem vysvětlovala holčičce a ona velice bedlivě poslouchala.
“Aha, ale my žádný takový hrneček doma nemáme. Asi maminka ani babička na žádné takové svatbě nebyla. Nebo takový hrneček dostala, ale pak ho třeba upustila a on se jí rozbil,” mudrovala.
“Jo to je docela možné,” přisvědčila jsem.
“Ale z něho se nepije, že ne?”
“Ne, ten je jenom na ozdobu, takhle do vitrinky. Tak ho tam zase uložíme a běžte si hrát, ano? A já vám zatím udělám čaj, ale do normálního hrnečku, třeba s krtečkem.”
Holčička kývla a společně s vnučkou odešly do dětského pokoje.
Pak jsem jim přinesla čaj v krtečkových hrnečcích a nějaké sušenky.
“Je moc dobrý,” pochvalovala si holčička. “A jak by asi chutnal v tom krásném pozlaceném hrnečku, přejícím štěstí?”
“Myslím, že stejně, ale jak už jsem řekla, je jen na ozdobu.”
“Tak já už musím jít,” řekla po chvíli holčička. “Děkuji za čaj.”
“Není zač. A zase někdy přijď.” Vnučka ji šla vyprovodit.
Já jsem šla po jejich odchodu zkontrolovat, jestli jsou hrnečky v sekretáři uloženy tak, jak byly. Mám ráda pořádek. A hle: Hrneček přející zdraví, klid a štěstí – nikde! Nebylo těžké uhádnout, kam zmizel. Ale jak to udělala a kdy, že jsem si toho vůbec nevšimla? A kam ho dala, žádnou tašku neměla! Možná ji strčila nějak pod bundu. No to je ale číslo! A zdála se taková milá! A s tou kamarádí moje vnučka! Musím o tom říci dceři, aby si na ni dala pozor.
Proč to vlastně udělala? Říkala, že takový krásný hrneček nikdy doma neměli. Možná nemají smysl pro starožitnosti nebo mají malý byt a neměli by to kde vystavovat. Nebo opravdu takový hrneček nikdy od nikoho nedostali. Možná by si z něho opravdu chtěla ochutnat ten čaj. Kdybych jí ho udělala, když o něj tolik stála, pak by tu možná zůstal. Ale je vidět, že ta holčička má smysl pro krásu, pro hezká slovíčka, asi to bude citlivá duše, s kterou se bohužel nikdo asi moc nebaví. Je mi jí vlastně líto. Ten hrneček bych klidně oželela. Ale jde o to, aby si holčička nemyslela, že odcizování předmětů se dá promíjet. Zítra zajdu do školy a nenápadně s ní promluvím. Musím jí vysvětlit, že takové věci se nedělají. Uklidněna jsem odešla do kuchyně připravovat večeři.
V tom se ozvalo zazvonění. Šle jsem otevřít. Za dveřmi stála holčička.
Vytáhla z tašky hrneček, podívala se na mě a podala mi ho.
“Promiňte, já už to nikdy neudělám. Ale když on byl tak krásný,” řekla a tváře jí hořely.
“No není to hezké. Kdybys mě o něj slušně poprosila, možná bych ti ho dala. Já na něm stejně už jenom utírám prach. Ale že ses přišla přiznat a rozhodla ses vzdát toho, co se ti tak líbilo, tak já ti to věnuji. Ne jako svatební dar, na to jsi ještě moc malá, ale jen tak na památku a aby ti přinesl zdraví a štěstí. A taky aby ti připomněl, jak jsi k němu přišla.”
Holčička zářila radostí. Poděkovala, sevřela hrneček oběma rukama a pak už pospíchala domů, abych si to snad nerozmyslela.
Odpovědi na otázky:
1. Chutná jí čaj a jednoduchá jídla.
2. Asi 130 cm, bota asi 34.
3. Jestlipak jí maminka přijde naproti, až půjde ze školy.
4. Alkohol určitě nepije.
5. Asi moc daleko ne. Vypadá, že rodina (nebo jen matka) nepatří mezi ty, co si mohou všechno dovolit.
6. Mluví jen o mamince, jméno neřekla.
7. Její nejlepší přítelkyně je asi vnučka vypravěčky. Asi si může dovolit více.
8. Někdy se neovládne a vezme si, co jí nepatří, protože to zkrátka nemá, ale chtěla by to mít.
9. Jestli věří v Boha, není jasné. Nikdo jí nevyhrožoval, že ji pán Bůh potrestá.
10. Možná výtvarná výchova, když má takový smysl pro krásu a pro detaily.
11. Bezdomovci by asi nic nedala, protože sama nic neměla, jen ten hrneček.
12. Fóbie – není jasné, ale strach z trestu ano.
13. V kapse měla ten hrneček, nic jiného.
Konečně zvonění oznámí konec hodiny. Rychle si házím batoh přes rameno a mířím ke dveřím. Ze školy vedou mé kroky do parku. Posadím se na lavičku u psí louky a pozoruju ty rozkošná stvoření.
Už brzy, říkám si. Ještě pár krádeží a budu mít našetřeno na vlastní štěňátko. Mamce se to zpočátku možná nebude líbit, ale když uvidí, jak je roztomilé, určitě ji to obměkčí. A když se bude ptát, kde jsem ho vzala, řeknu, že za peníze z brigády.
Okolo mě projde mladý pár držící se za ruce. Všimnu si, jak má muž vyboulenou kapsu s peněženkou. Natáhnu svou mysl směrem k ní a svými schopnostmi nahmatám pár mincí. Výborně. Zvednu se z lavičky a nenápadně se vydám za nimi. Roztáhnu svou mysl do okolí a najdu psí hračku s kovovou součástkou. Štěstí mi přeje – její majitel se zrovna chystá k hodu. Hned, jak hráčka opustí jeho dlaň, ji přesměruju směrem k páru. Trefa. Zasáhnu muže do ramene, ten polekaně uskočí a vrazí do své přítelkyně, která náraz neustojí a spadne na zem.
„Jste v pořádku?” rozběhnu se k nim. Muž už pomáhá dívce na nohy. Ve chvíli, kdy jsem za jeho zády, za mince myslí vytáhnu pomalu peněženku a nechám si jí zaplout do velké kapsy u kalhot.
„Promiňte, nečekal jsem, že to poletí tak daleko. Nestalo se vám nic?” přiběhne majitel hračky a s ním i jeho pes. Podrbu chlupáče za ušima a s pokrčením ramen, které sděluje, že nejspíš nejsem na místě potřeba, se vytratím.
O značný kus dál vytáhnu peněženku a s úsměvem z ní vyndám slušný obnos bankovek, které schovám do kapsy. Zbytek nenápadně odložím na lavičku. Třeba se najde někdo, kdo majiteli peněženku vrátí, a on tak nepřijde o doklady.
Mrknu na hodinky a zjistím, že už je čas vyrazit domů. Chci ještě zastihnout mámu, než půjde na noční. A taky se musím připravit na svou večerní akci – návštěvu domu, jehož majitelé odjeli na dovolenou. Pokud vše půjde hladce, tak už příští týden si koupím své vysněné štěně, proběhne mi hlavou a při té myšlence se usměju.
Jaké jídlo jí chutná? – obecně asijské, ale nejraději má rajskou omáčku
Jaká je její konfekční velikost oblečení? – S
Jaká je její obvyklá myšlenka těsně po probuzení? – Už brzy budu mít štěně.
Pije alkohol (jaký)? – Ne, párkrát ochutnala víno, ale moc jí nechutnalo
Kam nejdále cestovala? – byla maximálně na školním výletě v sousední zemi, její mamka je samoživitelka a na cesty do zahraničí nemají peníze
Jak se jmenují její rodiče? – matka je Maria, otec neznámý
Jak vypadá její nejlepší přítel(kyně)? – nemá kamarády ani kamarádky, je samotářka, jejím nejlepším přítelem má být vytoužené štěně
Jaké jsou její zlozvyky? – krade (i když ne tolik, aby to obětem vážně ublížilo), občas rychleji mluví, než myslí a její prořízlá pusa ji někdy dostane do problémů
Věří vaše postava v Boha (a proč)? – ne, věří v to, že když člověk něčí chce, musí se k tomu dopracovat sám
Jaký byl její nejoblíbenější předmět ve škole? – dějepis
Jak by vaše postava reagovala, kdyby ji na ulici požádal bezdomovec o 20 Kč? – dala by mu je, sama toho moc nemá a slitovala by se nad někým, kdo toho má ještě méně, navíc s jejími schopnostmi není těžké si kovovou dvacetikorunu znovu opatřit
Má vaše postava nějakou fóbii? – ne
Co má momentálně v kapse (kabelce, kufru)? – v batohu má učebnice ze školy, penál, lahev s pitím, peněženku a po kapsách telefon, klíče, mince a různé kovové věci (plíšky, matičky, jednu náušnici, náramek, …)
Nepovedené vloupáníVenca Šmarda byl traktoristou v zemědělském podniku. To obnášelo spoustu práce venku na vzduchu v polích, kde byl sám. Byl totiž introvert už odmala. Jeho klukovským snem bylo stát se vojákem, což se s touto jeho povahou zase tak moc neslučovalo. Ale Vencovi se líbila uniforma a hlavně zbraně. Stačilo vidět v televizi kriminálku nebo napínavou detektivku, kde se střílelo a Venca pak dlouho nemohl rozčílením usnout. Pořád si představoval, jak tu zbraň drží v ruce, cítil její chlad a srdce v těle mu tlouklo o závod. Jenže starší brácha malému prckovi nechtěl půjčit ani vzduchovku. To bylo zlé. A tak šla léta a sen byl stále tím nesplněným. Až jednou mu jeho nový kolega v práci vyprávěl, že zdědil po otci dvě zbraně – loveckou dvojku a brokovnici. Že je má doma zamčené ve skříni. ” Stejně tady není co střílet, zajíce nepotkáš, kachny se už nikomu chovat nechce a divočáci? Na ty teda nemám čas. Hodil bych ji na bazoš, ale dokud žije mamka, nemůžu,” vysvětloval důležitě.” Ani mně bys ji neprodal?” Venca se na kolegu prosebně zahleděl. ” Hele někdy možná, jo? Ale teď bych měl doma peklo, chápeš?!”.Přišly žně a dlouhé služby v práci. Vencův kolega šel na kombajn a jeho žena chodila na směny do nedaleké montovny autodílů. Venca vycítil příležitost.Věděl , že psa mívají přes den zavřeného a tak od nápadu nebyla dlouhá cesta oknem do jejich obýváku. Byl v přízemí a okno kvůli červencovému vedru nechali neprozřetelně otevřené. Tolik štěstí ani nečekal.Tady mají věcí, klouzal očima po stěnách pokoje. Samé myslivecké trofeje. To bych do toho Honzy neřekl, že je takový střelec. Vzápětí mu ale došlo, že ty trofeje jsou také součást dědictví. Venca cítil, jak ho zaplavuje žárlivost a vztek. Dobře mu tak, nemá nechávat otevřené okno. Někdo třeba může jít kolem… mumlal si, když silou páčil zámek. Konečně. Konečně držel v ruce zbraň s dlouhou hlavní. Hladil ji, potěžkával v ruce, a potom vzrušeně přiložil ukazováček na spoušť. Asi příliš. Obývákem nečekaně zazněla ohlušující rána a Venca si málem nadělal do kalhot. Zpanikařil. Chtěl utéci a zbraň si samozřejmě vzít s sebou. Ale smůla. Teprve teď si uvědomil, že tahle akce nebyla zas tak úplně plánovaná. Příležitostný zloděj Venca neměl totiž zhola nic, v čem by brokovnici odnesl. Hledat v domě už nebyl čas. Každou chvíli sem mohl někdo ze sousedství přijít. A tak mu nezbylo než se s brokovnicí rozloučit a rychle a nenápadně se dostat na veřejnou cestu. Nadával si do pitomců a ještě hůř, ale když došel domů, zjistil, že sen o tom, být hrdým majitelem pušky, mu bude nejspíš v hlavě strašit dál.
Povídka: Králík Bobek Operace Probuzení
Králík Bobek v Evině domě nebyl hostem, nýbrž stálým obyvatelem. Žil si po svém, v koutě gauče, s kulatými brýlemi na chlupatém nosíku a věčným úšklebkem na rtech. Děti si ho přinesli před pár týdny. Eva si na jeho přítomnost zvykla, přijala ji s onou zvláštní rezignací, s jakou pracující osamělý rodič přijímá fakt, že se v jeho životě dějí i věci, které nedávají smysl. Často Bobka vnímala, jen jako rozmazanou skvrnu v koutku oka, další věc, na kterou neměla čas myslet, ale musela se o ní postarat. Jenže Bobek vnímal ji. A vnímal ji až příliš dobře.
V noci, kdy i ty nejrychlejší hodiny zpomalily a většina světa se oddávala zaslouženému spánku, se Bobek, se svými brýlemi a ležérně posazenými slunečními brýlemi (přestože byla hluboká noc), pustil do akce. S miniaturním batůžkem, který by pro běžného králíka byl spíše lodním kontejnerem, se pohyboval s překvapivou grácií a obratností. Žádné ťapkání, žádné nervózní ošívání. Byl to mistr chaosu, ale s metodou.
První zastávka: Evina ložnice. Mobil. Ležel na nočním stolku, zářil tlumeným světlem jako malé digitální božstvo. Bobek si odfrkl. “Člověk a jeho závislost,” pomyslel si s hořkým sarkasmem, zatímco jeho hbité tlapy zručně sáhly po telefonu. S tichým cvaknutím ho vypnul a skryl do batůžku. První fáze “probuzení” splněna.
Dále kuchyně. Bobkovy oči, za skly brýlí, tančily po lince. Příbory. Ty nudné, rutinní nástroje, které člověka svazují k pravidelným, předvídatelným činnostem. Šuplík se otevřel bez jediného skřípnutí. Bobek z něj jednoho po druhém, s precizností chirurga, vybral všechny příbory. Lžíce, vidličky, nože – všechno. Naskládal je do batůžku s takovou péčí, jako by šlo o vzácné artefakty. S prázdným šuplíkem, který zíval do prázdna, se na rtech Králíka Bobka objevil ten typický, mírně zlomyslný úsměv. To nebylo ničení pro ničení. Byla to “tvůrčí destrukce”.
Bobek dokončil svou misi. Ještě jednou zkontroloval Evinu kuchyni, pak se nenápadně vrátil na své oblíbené místo na gauči, kde čekal na ráno. Světlo na obloze začínalo blednout. Za pár minut začne Eva svůj obvyklý kolotoč. A on, Králík Bobek, bude připraven sledovat show, kterou právě nastartoval.
Eva panikařila. Budík na jejím mobilu, její životní kotva v moři chaosu, se neozval. Normálně by ji probudil vibracemi tak intenzivními, že by si mohla myslet, že má pod polštářem malé zemětřesení. Ale teď – nic. Nahmatala prázdné místo na nočním stolku a její srdce okamžitě přešlo z režimu „lehký klid“ do „poplach, startujeme raketu“.
Kde je? Co budu dělat? Jak stihnu všechno? V hlavě jí burácely otázky jako zvídavé děti na výletě v muzeu apokalypsy.
Popadl ji studený pot. Čas ale běžel dál, jako by byl placen od hodiny. Musela vstát. Děti se za chvíli začnou probouzet – a to už člověk nestihne ani paniku dokončit.
Sešla do kuchyně. Hromádka nádobí na ni koukala jako obžalovaný, co už dávno přiznal vinu, ale pořád čeká na ortel.
„To nevadí,“ zamumlala Eva tónem ženy, která se snaží přesvědčit sama sebe, že Titanic se možná ještě otočí. „Zvládnu to, jako vždycky.“
Natáhla ruku do šuplíku pro lžíci, aby si zamíchala kafe. A pak pro další. A pro vidličku. A pro nůž. A pro… jo, pro jistotu i otvírák na víno, protože proč ne.
Šuplík zíval prázdnotou. Prázdnotou tak definitivní, že by se v ní daly pěstovat pochybnosti.
Eva se zarazila. Jen stála s rukama na hraně dřevěné propasti, kterou kdysi nazývala „příborový šuplík“. Myšlenky se jí roztočily jako opilý kolotoč na pouti, jedna absurdnější než druhá. Nejenže jí zmizel mobil – její digitální alter ego, externí mozek a kapesní šaman v jednom – ale teď i… příbory? Kdo krade příbory? To je nový trend? Existuje černý trh s vidličkami?
Kafe mezitím vystydlo do podoby kalné tekutiny, co by se dala použít k odstraňování nátěrů. Eva, s rukama jako želé a očima vyvalenýma jak sova před daňovým přiznáním, popadla synův mobil.
„Honem, Tome, půjč mi ho! Musím zavolat na svůj, třeba ho najdu!“
Tón hlasu by mohl přesvědčit i bankomat, aby vyplatil hotovost bez karty.
Vytáčela číslo, ucho přitisknuté k telefonu, dech jako na startovní čáře. Ticho. Jen vyzvánění, které se jí zařezávalo do nervů jako tupý nůž do másla z mrazáku. Žádná odezva. Mobil byl buď vypnutý, nebo na výletě mimo signál. Nebo…
CINK.
Na Tomově displeji naskočila zpráva. Odesílatel: „Neznámé číslo“. Ale Eva ten profilový obrázek poznala. Byl to její obličej. Ta fotka, kde se snažila působit mile, ale vypadala jako někdo, kdo právě zahlédl účet za elektřinu.
Zpráva:
„Zpomal, Evo. Svět se nezastaví, když ty ano. A mimochodem, jíst se dá i rukama. 😉“
Eva strnula. To nebyl obyčejný žert. To byl… metafyzický trolling. Její vlastní mobil. Měl její tvář, její tón – a drzost, kterou si na sebe nikdy netroufla. V tu chvíli jí došlo: tohle nebyla náhoda. Tohle byla pečlivě zrežírovaná krádež. A ten, kdo za ní stál, ji znal.
„Mami, co je? Kdo píše?“ zeptal se Tomáš, nevinně, s výrazem dítěte, které ještě netuší, že právě vešlo do filmu Davida Lynche.
„Nic, Tome, nic! Musíme jít! Hned! Zpozdíme se!“
Eva popadla batohy, strkala děti ke dveřím, oblékala se jednou rukou, druhou kontrolovala oblohu, třetí si přála mít – protože člověk potřebuje minimálně tři ruce, aby zvládl ranní krizi s dětmi a duchovním zhroucením v jednom.
Rozhlížela se horečně po bytě. Jako by se mobil a příbory mohly zjevit mezi pohovkou a realitou. Každá vteřina byla jak šroub v hlavě, co se utahoval čím dál víc. A někdo to věděl. Někdo to způsobil.
Zpoza okna kuchyně ji sledoval pár kulatých brýlí se zvětšovacími skly, které vypadaly, jako by je někdo vyrobil z lupy a mírné nenávisti ke konvencím. Pod nimi trčel chlupatý nosík. A pod ním… Králík Bobek.
Bytost, která se dala popsat jako: kdyby Jung, Bugs Bunny a anarchistický životní kouč měli společné dítě během srazu filozofů v čajovně. Bobek byl trickster, terapeut, mystik, sabotárek a troll všech trolů. A momentálně si mlaskal nad dokonalým zmatkem, který zasel. Byl to on. On byl ten zloděj.
Jeho oči zářily škodolibou radostí. Vnímal Evin stres ne jako problém, ale jako materiál. Když se lidé rozpadli, mohl je konečně začít stavět. Tedy… pokud se mu chtělo. A pokud zrovna nenašel něco zábavnějšího, třeba běhat v pantoflích po zahradě a křičet „kvantová duše!“.
S lehkým, velmi teatrálním pokývnutím – které by se dalo popsat jako „ano, já jsem génius a vím to“ – si Bobek potáhl z imaginární mrkve-doutníku. Symbolu ironie, vzdoru a mírné závislosti na karotenu.
Jeho mikina, rozbitá a o dvě čísla větší, nesla nápis:
„Realita je jen špatně nastavený simulátor.“
Pod ní se rýsovalo ego. Pevné, hrdé, s vlnitými chlupy.
Operace Probuzení běžela přesně podle plánu. Bobek si upravil imaginární kravatu (kterou si nikdy nevzal) a potichu si mumlal:
„Fáze jedna: ztráta kontroly. Fáze dvě: ztráta příborů. Fáze tři: vlastní mobil jako guru. Jo. Teď to začne být zábava. Tohle jsem jim ukradl jen tak pro začátek.“
Pozorovala jsem chlapce před sebou. Byl hubený, ale vysoký. Musel být v mém věku podle obličeje. Ten zdobily tmavé kruhy pod očima a propadlý pohled. V ruce svíral egyptskou bankovku. Před pár minutami byla položená v hliněná misce, kterou moje setra vytvořila v kroužku umělců. Třásl se. Jestli to bylo strachem nebo zimou, která u nás byla, to jsem říct nedokázala.
Natáhla jsem ruku s nožem před sebe.
“Prosím nech mě jít” zašeptal a přitáhl si ruku blíže k tělu.
“Vážně? Právě ses mi vloupal do baráku. Máš štěstí, že jsi nenarazil na mého tátu.”
“Prosím.”
“Kdo jsi a proč jsi mi vzal tu bankovku?”
“Já potřebuju peníze.”
“Kdo jsi?”
“Bydlím kousek odtud. Viděl jsem vás přijet z dovolené před pár dny. A viděl jsem i to jak ti ta bankovka uletěla.”
“Tys mi ji poté donesl” vydechnu.
Přikývne. “Nikdy bych nekradl, ale nemáme s mámou peníze a nemůžu si najít brigádu.”
“U táty v práci hledají výpomoc, můžu ti pomoc se tam dostat, ale tu bankovku tady nech. Prosím.”
Přikývl a položil bankovku na stůl. “Položíš prosím ten nůž?”
Ruku jsem sklonila. “Posaď se.”
Zvedl pohled. “Co?”
“Posaď se. Ty jsi promoklý. Musí ti být zima. Tady je deka, na” podám u deku a posadím se kousek od něj.
“Děkuji.”
“Jakou máš velikost oblečení. Bratr by mohl mít podobné oblečení jako ty. Můžu ti vzít tepláky a mikinu.”
“M.”
“Super. Hned jsem zpět.”
Myslela jsem, že uteče, ale když jsem se vrátila seděl na stejném místě.
“Neutekls.”
“Ne.”
Ukradená aromalampička
Byl prosincový večer. Pátek před druhou adventní nedělí. Byl to jeden z těch mrazivých dní, kdy venku nespadne ani vločka, všude pusto, zamračeno, až ta šeď zalézá do kostí. Míša se vracela domů a měla myšlenku jen na horký čaj a ještě jedno přání. Až přijde do bytu a převlékne se do pohodlného domácího oblečení, očistí si svou aromalampu a zapálí ji. Cestou se ještě stavila v drogerii, nese si nové čajové svíčky a pomerančový esenciální olej. Bude to krásný večer.
U vchodových dveří se zastavila a zalovila volnou rukou v kabelce. Klíče zarachotily v zámku a rázem na ni dýchl teplý vlahý vzduch z bytovky. Konečně doma po tak náročném dni. Otevřela schránku, aby na ni vypadl inzerát o koupi bytu v této ulici. Hned ho zahodila a cestou do schodů přemýšlela, jaké trvání mají tyto reálné schránky, když má skoro každý dnes kromě mailu ještě také datovku.
O dvě patra výše opět zacinkal klíč o kov a Míša se ocitla ve své předsíni. Boty odkopla do kouta, uklidí je nějak někdy později. Plášť se jí svezl z ramen a ona už si ohřívala zkřehlé ruce pod proudem teplé vody v koupelně. Jen co vysypala v kuchyni na stůl hromádku nákupu, převlékla se do pohodlného overalu. Na jídlo nemá ani pomyšlení, zato potřebuje nutně ten plamínek svíčky.
Cestou k vánočnímu výklenku, jak pojmenovala část chodby, kde dříve byla vestavná skříň a ona si tam dala otevřené poličky, zakopla o cestovní tašku. Včera se vrátila ze služební cesty, ale ještě neměla chuť zavadlo vybalit a věci z něj uklidit.
Hleděla na poličku s porcelánovým vánočním stromkem a řadou dřevěných andílků. Aromalampička tu měla držet právě u nich čestnou stráž. Ale není tu. Míša prozkoumala poličku nad i pod, už rozsvítila větší světlo, aby záhy lezla po čtyřech a hledala na zemi. Je pryč!
Míša si schoulila do klubíčka a do očí jí vstoupily slzy. Zrovna teď! Dnes jí opravdu nebylo nejlépe, nebo lépe řečeno byl to snad nejhorší den za poslední měsíc. V práci jí všechno padalo z rukou, cítila se mátožná a unavená, nemohla se dočkat konce pracovní doby. A teď tohle.
Natáhla se na kobereček obličejem otočeným k zemi a nechala v sobě znít tu tíseň, únavu a nepochopitelný smutek. Je to jen blbá aromalampa, nic víc. Mohu si prostě zapálit svíčku. Ne, chci tu lampičku a nechat celý byt provonět citrusovou esencí.
Přemýšlela, jak se to mohlo stát. A tu jí něco napadlo. Pomalu se zvedla na kolena, pak si stoupla, rozvážně odsunula stranou kufr a kabát pověsila na háček, kam patřil. Boty krásně srovnala do botníku. Letmý pohled do zrcadla, otřít rozteklou řasenku a prohrábnout vlasy. Vrátila se do kuchyně, zašátrala v potravinové skříni a vylovila luxusní čokoládu.
Pět kroků přes chodbu a jemné zaklepání. Dlouho se nikdo neozýval. Pak se ozvaly šátravé kroky, trochu váhavé.
„To jsem já, vaše sousedka Plchová!“ ozvala se Míša, aby si dodala odvahu. Dveře se zvolna otevřely. Stála v nich sousedka v dlouhé noční košili a v župánku. Nohy byly bosé, vyjímal se na nich špatně rozetřený zářivý lak na nehty.
„Dobrý večer, paní sousedko,“ ozvala se Míša. „Omlouvám se, že vás vyrušuju, ale napadlo mě, jestli byste si se mnou nedala trochu čokolády. Mohly bychom posedět, trochu si popovídat, však vy jste toho tolik zažila a já jsem ještě zdaleka všechno neslyšela.“
Stará paní chvilku mlčky koukala jakoby skrz Míšu, ale pak si zřejmě náhle uvědomila, že s ní mluví. A uviděla tu čokoládu.
„Ó, ano! Pojďte dál, uvařím vám kávu.“ Míše se zkřivil obličej nad pomyšlením na tureckou kávu bez cukru a mléka, ale hned se vzpamatovala, usmála se a pokračovala za sousedkou do její kuchyně.
Zatímco dojemná žena připravovala horký nápoj, Míša se dovolila, zda si smí odskočit. Směla. Tiše vklouzla z chodbičky do obývacího pokoje a jako liška se rychle rozhlédla. Nemusela hledat dlouho. Lampička byla na stolečku u kanape. Mrštně ji sbalila do připravené hluboké kapsy nadýchaného overalu a pak už jen stačilo spláchnout na záchodě, trochu třísknout dveřmi a co nejhlasitěji si v koupelně umýt ruce.
Dát si s roztomilou babičkou kávu už bylo to nejmenší. Stařenka byla v dobrém rozmaru, vyprávěla a povídala. Mezitím obě usrkávaly kávu a ukusovaly čokoládu jako dvě nejlepší kamarádky.
Doma si konečně Míša zapálila svou svíčku a užívala si vůni exotiky. Ach jo, ta kleptomanie je prostě strašná. Kolikrát jí sousedka ještě okrade?
Nikto presne nevedel, kedy sa to u nej začalo. Oľga bola žena v dôchodkovom veku s jemne excentrickým správaním a extravagantným zjavom. Rada nosila dlhé sukne s orientálnymi vzormi, na krku mala vždy aspoň tri korálkové náhrdelníky a vo vlasoch pripnutú starú sponu v tvare polmesiaca. Žila v jednoizbovom byte v centre mesta, obklopená piatimi mačkami a malým uštekaným psom, ktorý jej bol verným poslucháčom. Mala jedinú dcéru Moniku, ktorej tiahlo na štyridsiatku a ktorá bola stále sama a bezdetná. Oľga si tým lámala hlavu viac než čímkoľvek iným. Najmä v noci, keď sa budila a presviedčala samu seba, že Monike je súdené zostať navždy nešťastná.
Monika mala jednu blízku priateľku Annu. Poznali sa od detstva, ich mamy si kedysi tiež vymieňali recepty i dôvernosti. Teraz, po rokoch, Oľga sem-tam chodievala na krátke návštevy k Anne. Posedieť, vypiť bylinkový čaj, pohovoriť o živote a posťažovať sa na Moniku a svoju osamelosť. Na poslednej návšteve jej pohľad padol na knižnicu a v nej na nový prírastok – sklenenú guľu, ktorá žiarila v popoludňajšom svetle ako zvláštny talizman.
„To je krásne…“ vydýchla Oľga a prstami sa jej letmo dotkla.
Anna sa pousmiala. „Dedičstvo po starej mame. Vraj mi má prinášať pokoj. Inak by som pri všetkých mojich aktivitách už asi prišla o rozum.“
Oľga sa zasmiala, ale v jej vnútri sa niečo pohlo. Tá stará známa túžba vlastniť. Bolo to ako svrbenie, ktoré nemohla prestať vnímať. Vždy to tak začínalo. Najprv pocit, že predmet jej patrí. Že ona je vyvolená ho mať. A potom, keď jej srdce začalo biť rýchlejšie, vedela, že už nebude cesty späť. Ešte v ten večer si doma v hlave prehrávala plán. Tá guľa nebola obyčajné ťažítko – bola to kľúčová vec, ktorá jej dcérenke Monike zmení osud. Ak jej ju podaruje, možno konečne stretne muža, ktorého si zaslúži. Možno sa stane matkou. Oľga bola presvedčená, že ju ku krádeži vedie vyšší zámer. O týždeň, keď opäť zavítala k Anne na čaj, nenápadne vošla do knižnice, srdce jej tĺklo ako zvon. Natiahla ruku a guľu schovala do tašky medzi vyšívaný šál a škatuľku s levanduľou.
Na Monikine narodeniny jej s očami žiariacimi od nadšenia podala zabalený balíček. „Toto je talizman,“ zašepkala dramaticky. „Ochráni ťa. Prinesie ti lásku a pokoj.“
Monika opatrne rozbalila hodvábny papier.
„Mami, je nádherná…“ Položila guľu na poličku v predsieni, kde sa bude krásne vynímať.
Rozuzlenie prišlo nečakane. Anna po niekoľkých týždňoch zavolala Monike, že má pre ňu knihu, ktorú si kedysi chcela požičať. Prišla na návštevu a už vo dverách jej oči zaleteli k poličke. Ostala stáť.
„Monika… odkiaľ máš tú guľu?“
Monika zmätene zdvihla obočie. „Od mamy. Vraj je magická.“ Zasmiala sa.
Annina tvár stuhla.
„To je jediná vec, ktorá mi zostala po starej mame. Pred pár týždňami mi zmizla z knižnice.“
V tej chvíli sa Monike pred očami premietli všetky detaily, ktoré dovtedy pokladala za nevinné: matkina zvláštna radosť, jej čudné reči o osude, aj to, ako si vždy odniekiaľ odniesla len maličkosť na pamiatku.
Keď spolu prišli k Oľge, aby ju konfrontovali, našli v jej skrinkách uložené ďalšie zaujímavé predmety – sošku anjela, strieborný rámik, porcelánovú soľničku… Všetko veci, ktoré Oľga za roky „nenápadne“ pobrala z návštev.
„Mami…“ zašepkala Monika a cítila, ako sa jej v krku tvorí hrča. Oľga sedela na pohovke, mačka jej priadla na kolenách, odmietala sa na Moniku s Annou pozrieť.
„Ja… ja som nechcela kradnúť. Len… som verila, že tým pomôžem,“ povedala ticho.
V tej chvíli Monika pochopila, že matka nikdy nebude iná. Jej osamelosť a túžba po zázrakoch sa premieňali na chorobnú potrebu vlastniť cudzie veci, ktorú si dokázala sama pred sebou ospravedlniť.
Monika sklenenú guľu vrátila Anne. Oľga zostala vo svojom byte plnom mačiek, v ktorom sa medzi haraburdami skrývali aj ukradnuté spomienky druhých ľudí. A možno práve vtedy si Monika uvedomila, že šťastie nie je vec, ktorú si môžeš schovať do vrecka ako talizman. Šťastie je ako vták – kým ho chceš držať v dlani, vyšmykne sa, ale ak ho necháš voľne lietať, možno jedného dňa sám priletí a sadne si ti na plece.
Jaké jídlo jí chutná? rozvarená ryža na masle gee s mundo klíčkami
Jaká je její konfekční velikost oblečení? L
Jaká je její obvyklá myšlenka těsně po probuzení? Na svoju osamelosť a svoju dcéru, ktorú asi čaká rovnaký osud. Iba, že by tomu zabránila…
Pije alkohol (jaký)? Víno
Kam nejdále cestovala? Do Indie
Jak se jmenují její rodiče? Tóno a Eugénia
Jak vypadá její nejlepší přítel(kyně)? Veselá, urozprávaná, bohatá, žena v domácnosti
Jaké jsou její zlozvyky? kleptomanka, fajčí, bezhlavo nakupuje v sekáčoch
Věří vaše postava v Boha (a proč)? nie, verí v anjelov
Jaký byl její nejoblíbenější předmět ve škole? starostlivosť o zvieratá na poľnohospodárskej škole
Jak by vaše postava reagovala, kdyby ji na ulici požádal bezdomovec o 20 Kč? Dala by mu ich a ešte by mu uštedrila prednášku o čakrách a pozitívnom myslení, aby si pritiahol bohatstvo
Má vaše postava nějakou fóbii? z toho, že umrie sama a že nebude mať vnúča
Co má momentálně v kapse (kabelce, kufru)? sušenú levandulu a sklenenú guľu :)
Hubený mužík, jehož nejvýraznějším rysem byly nemizící černé kruhy pod očima, se rozhlédl kolem sebe. Venku byla tma, na ulici klid. Nadešel vhodný čas ke krádeži.
Umně speciálními háčky a napínáčky odemkl dveře. Vyhlídl si den, kdy rodina odjela na noc pryč, takže ho nikdo v domě nemohl překvapit. Pustil se do hledání.
Prohledal už skoro celý dům, blížilo se ráno a on už byl téměř zoufalý. Ale zbýval poslední pokoj.
A opravdu. V malé dřevěné truhličce, kterou dítě, které tu bydlelo, mělo nejspíš – usuzoval tak dle sbírky podivných předmětů – na poklady, objevil minci, kterou hledal.
Zajásal, ale pak si uvědomil, kde je a co dělá a rychle se začal pakovat. Minci bezpečně uloženou v náprsní kapse černého svetru.
Nikým nezpozorován se vytratil.
V zapadlém bytě se převlékl do svého obvyklého úboru – vytahaných šedivých tepláků a flanelové košile. Vzal si pantofle a vrhl se ke stolu, nebo alespoň k něčemu, co stolem kdysi bylo. Teď byla ale plocha zaházena papíry, knihami, nákresy, vedle na uklizeném kousku měl fotografii.
Byl na ní o pět let mladší, takže mu bylo třicet tři a objímala ho jeho matka, baculatá ženuška, na které už byla vidět postupující nemoc. Hned před zarámovanou fotkou byla kupička s ostatními mincemi. S tou dnešní ukradenou jich měl 24,přesně tolik, kolik jich potřeboval.
Celý rozradostněný, až se mu třásly prsty, je vzal do hrsti. Byly to starověké řecké mince. Každá zašedlá, ošoupaná, lišily se jen zadním obrázek. Na každé byl vyražen jiný mýtický tvor. Na té dnešní byl okřídlený kůň, pegas.
Stálo ho nemalé úsilí je všechny posbírat. Kvůli některým musel cestovat i za hranice, utratil nemalé množství peněz, když je kupoval v aukci a dopustil se i vážnějších zločinů, než jen krádeže. Mince s pegasem, patřila k těm s jednodušším získáním – složité bylo jen ji vystopovat.
Popadl papír, který byl z vrchu nepřehledné hromady. Byl tam přeložen a přesně popsán starý rituál, ke kterému mince potřeboval. Přesný návod na to, jak se dostat do země Mrtvých a odvést si zpátky duši milovaného.
“Zvládnu to, mami,” zašeptal do temna pokoje.
„Fakt mě naštvala,“ brblal si Karel pod fousy a snažil se pomocí šperháku otevřít dveře do svého bývalého domu. Ani se nijak neschovával. Vždyť tu předtím bydlel celých třicet let. Z kapsy montérek mu vyčuhoval starý hadr od oleje. Měl ho pořád po ruce, protože v servisu se potřeboval neustále do něčeho utírat, jak se šťoural ve všech těch motorech a nápravách. „Já se zblázním. To hned musela vyměnit zámky!“ Celé čelo měl upocené, jak se, tak nahýbal a upravený po pár pivech se snažil dostat dovnitř. „A ještě si vodjede na dovolenou … s frajerem. Káča pitomá.“ Najednou v zámku luplo a dveře se otevřely. Karel stál v předsíni, kde ještě nedávno pokládal dlažbu. Plácl dlaní do vypínače, aby si rozsvítil. Na bílé krytce se objevila černá šmouha. Popošel do kuchyně a stejným máchnutím se po celé místnosti rozlilo světlo a současně se objevil další černý flek. „Kam to tak mohla dát?“ rozhlížel se kolem a hledal skleněný džbán s ručně vyrytým nápisem Nejlepší lovec 2012. Když nenašel v kuchyni, co hledal vstoupil do další místnosti. Cvak. Další otisk. Podíval se přes manželskou postel do rohu místnosti, kde na nočním stolku stál jeho džbán. V tu chvíli do něj vjel vztek. „Nejenom, žes mi sebral manželku, ale ještě chlastáš z mýho džbánu,“ rozčílil se. Pár rychlými kroky obešel postel a čapl svůj poklad. „Teď už mi Venca uvěří, že jsem to byl já, kdo skolil toho největšího kance.“
Krásný nápad, živě vylíčeno a čtivé ;)
Zloděj
Tohle nikdy udělat nechtěl. Ale jak má žít. Vždyť nemá vůbec nic. Nemá kde být, nemá co jíst. Stalo se to tak rychle že si ani nestačil všimnout že se řídí do průšvihu.
Vstoupil do domu. Snažil se tu zorientovat a rychle vyhodnotit co by stálo za to. Co by mohl co nejsnáze odnést a nejlépe prodat.
„Přemýšlej, přemýšlej,…než si tě tu někdo všimne.“
Dům byl obrovský, vybavení luxusní a všechno laděné do bílé a béžové. Procházel tiše a prohlížel si věci, které by se daly rychle zpeněžit.
„Je to poprvé …a naposled.“, přísahal si. „Než se trochu seberu.“
Jeho pohled upoutala vitrína v obývacím pokoji. „To není možné“ vyhrkl a začal si prohlížet obsah vitríny. Formule 1! Všechno o čem kdy snil. Helma, vstupenky na velkou cenu, podepsané fotografie jezdců a naprosto dokonalý kovový model formule ze stáje Ferrari. Nádherná červená barva, jako živý.
Zapomněl kde je. Úplně se mu zatočila hlava. Tohle je to po čem toužil, alespoň jednou to zažít. Tu rychlost. Tu měl vždycky nejraději. Už jako malý býval všude první. Tam kde se ostatní začínali bát, tam on teprve ožíval. Rychlost to byla pro něj svoboda. Nebylo důležité kdo je kdo…tady to byli jen frajeři a srabi. A on byl vždycky frajer. Prý mu chyběl pud sebezáchovy. Čím byla rychlost vyšší, tím byl svobodnější a šťastnější. Málokdo mu stačil.
Ale neměl štěstí. Ne jako ti kluci, co závodí od mala, protože jejich rodiče je podporují. On byl vždycky sám. Rodiče nezajímal a peníze neměli. Úplně zapomněl kde je a proč sem vlastně přišel..kdyby ho nevytrhl z jeho myšlenek zvuk alarmu.
Zpanikařil a rychle rozbil vitrínu, popadl formuli a běžel z domu pryč.
„Tu nikdy neprodám!“
Jaké jídlo má ráda?
Miluje pikantní, vydatná jídla, jako je pečené kuře s česnekem a bylinkami, trhané maso a čerstvý chléb. Má slabost pro sýry a vždy ochotně ochutnává nové druhy. Nemá ráda švestky.
Jaká je její velikost oblečení?
Nosí dámskou velikost S (EU 36), ale často volí mírně volnější bundy nebo košile, aby se cítila pohodlně a mohla vrstvit.
Na co obvykle myslí hned po probuzení?
Její první myšlenka je obvykle: „Kolik je hodin? Nezaspala jsem?“ Ráno je vždy trochu nervózní.
Pije alkohol (jaký)?
Alkohol pije občas, hlavně whisky (čistou) a levné pivo. Nemá ráda sladké koktejly a pije jen zřídka, ale s rozmyslem.
Kam nejdál cestovala?
Nejdál cestovala do jiné země za oceánem, a to jednou, v konvoji s dodávkami před kolapsem. Moc o tom nemluví, protože to bylo děsivé.
Jak se jmenují její rodiče?
Její rodiče se jmenovali Grace a Daniel.
Jak vypadá její nejlepší kamarád?
Její nejlepší kamarád je Kenny Crosby. Je vysoký, svalnatý, má krátce střižené tmavě blond vlasy a vážné oči. Obvykle má strniště a tvrdý výraz.
Jaké má zlozvyky?
Když je nervózní, kousá si nehty až do krve, reflexivně lže o maličkostech, hromadí jídlo, i když je ho dost, a když se cítí zranitelná, útočí sarkastickými poznámkami.
Věří vaše postava v Boha (a proč)?
Nevěří v Boha. Jako dítě věřila, ale ztratila víru, když viděla, jak lidé umírají zbytečně. Modlitba je pro ni ztráta času.
Jaký byl její oblíbený předmět ve škole?
Její oblíbený předmět byla fyzika. Ráda rozuměla tomu, jak věci fungují, i když teď už si nepamatuje všechny detaily.
Jak by vaše postava reagovala, kdyby ji na ulici požádal bezdomovec o 20 dolarů?
Zúžila by oči, rozhlédla se kolem sebe a bez obalu by se zeptala: „Na co?“ Peníze by jen tak nedala, ale pokud by usoudila, že je to upřímná prosba, možná by se podělila o jídlo, nebo něco vyměnila.
Má vaše postava nějaké fóbie?
Kvůli traumatické zkušenosti se bojí nekontrolovatelného šíření ohně a má strach z uzavřených prostorů pod zemí.
Co má momentálně v kapse (kabelce, kufru)?
Nosí s sebou ošuntělý zavírací nůž s vyškrábanými iniciálami, malou látkovou tašku se sušeným masem a suchary, voskovaný papírový obal se semínky, křesadlo a složený kousek papíru s vlastnoručně napsanou poznámkou „Nevěř mu“.
Jak široký, tak dlouhý, vrazil do dveří domu, kam vkročil poprvé. Prošel celým obývákem a hrnul se na terasu. Venku bylo příjemně a dům sálal naakumulovaným slunkem teplého skoro letního dne. Sám se k ní pozval na návštěvu. V devět večer! Zkusil to a ono to vyšlo! Psala sice, že může jen na chvilku, ale taxi přijelo do pár minut, takže byl u ní ještě za světla. Sám nevěděl, proč tam je. Proč ho k ní něco táhne. Chtěl to „něco“ prozkoumat. Ano, docela se mu líbila. Seznámila je společná známá. Co ho tak lákalo? Že by ten její esprit? Ta její přímočarost až drzost? To, že se mu hned nevěšela na krk jako ty ostatní? Na to on nebyl zvyklý. Možná by bývá mohla být o něco vyšší, ale je tak akorát do ruky, říkal si. Malinko větší zadek. Voněla. Chytrá holka. Manažerka. Ta by se mu hodila do firmy, potřebuje zrovna řešit něco v rámci její expertízy. Párkrát se setkali ve městě. Působila občas jakoby ani nebyla odsud. Že by to bylo tím oblečením? Nebo proto, že její bývalý byl cizinec? Občas prokládala řeč anglickými výrazy. S angličtinou sám spíše bojoval. Dokonce jak zjistil, když mu otevřela branku, i na psa mluvila anglicky. Vysoké IQ mu pomohlo jak při vysokoškolském studiu, tak později v businessu. Extrémně pracovitý, výkonný a schopný. Měl vždy pravdu. Zatím se nepotkal s někým, kdo by ho přesvědčil o opaku!
Svých dobrých sto třicet kilo nosil jako důkaz dobrého bytí. Anebo přemíry myšlení? Sám o sobě říkal, že se nafukuje díky spoustě myšlenek, které jely svůj nikdy nekončící film od rána do večera. Že kdyby do něj píchli, splaskne jako balónek. Když kolikrát nemohl spát, probíral se problémy. Hlava jela své pendolino dvacet čtyři sedm. Pivo nebo víno se postupem času staly jeho každovečerními kamarády. Jak jinak shodit stres celého dne?
Desítky let podnikání a starostí se mu vryly do tváře. Prošedivělý, šedé inteligentní oči v opáleném obličeji, uši, které se pohybovaly nahoru a dolů, když něco vyprávěl a u toho se smál. Často se smál! A těch historek, co si za život vyrobil. Rád a hezky mluvil, bylo o čem. Spousta žen prošla jeho životem, k ženám měl blízko. Ale k tělu si je už nepřipouštěl. Už se znovu nikdy neožení. Na sex si při jeho postavení najde někoho kdykoliv. V práci se jimi rád obklopoval. Poddajnější než muži, díky jeho charisma povětšinou udělaly, co mu na očích viděly.
Život se s ním často nemazlil. A zároveň mu dával plnými doušky. V devadesátkách vrátili jeho rodině velké majetky a tak se z něj stal zemědělec. Na to sice nestudoval dlouhá léta, nicméně když už jednou něco takového přijde, je nutné chytit příležitost za pačesy. No ne? Jak říkával božský Karel, je jednoduché se vyšvihnout, ale udržet se roky, to stojí hodně sil. A ne každý to dokáže. On ano. On má výdrž a doteď vše vyřešil. Už ho to ale zmáhá. Jeho kamarádi pomalu předávají firmy svým potomkům a tráví čas na golfu. Popřípadě si pořídí třetí atraktivní manželky, další dítě. To už není pro něj. Leda jako milenku.
Ztvrdnul. Drží si poker face a své soukromí. Pozoruje. Vyhodnocuje. Neptá se. Neptá se co ji zajímá. Mluví o sobě.
A teď tady sedí, u jejího stolu a pozoruje ji. Žehlí, madam, jakoby se nechumelilo. Prý zítra jede na jižní Moravu a tak se musí sbalit. Ona to žehlení vážně nepřerušila. Usrkává tedy růžové, kouká na ni, hází psovi balonek a popisuje nejnovější historku své maminky. Jeho oblíbený archivní Sauvignon, láhev za šest set, to sice není, ale pít se dá.
Asi by nesouhlasila a nepozvala mě, kdyby neměla zájem. No ne?
Dožehlila. Sedne si naproti a kouká na něj. Směje se jeho historkám. Vidí úspěšného muže. Stále je v něm zároveň cosi klukovského. Zachytává jeho dobře ukrývanou citovost, které probleskuje zevnitř tak nějak „navzdory“. Vnímá jeho velké srdce. Za zdí. Byl by to super parťák do života, kdyby to pustil, říká si. Co ho drží? Proč tady je?
To be continued…
Ukradené sperma
Milena nervózně zazvonila na zvonek “Novákovi”. Měla na sobě jednoduché rifle velikosti 44 a černé obyčejné tričko. Nepřipadala si nijak žensky ani přitažlivě krásná. Ne, že by to bylo teď nutné. Chystala se navštívit svou kamarádku Petru, která před čtyřmi měsíci porodila dítě, holčičku Anežku. Z nadcházející návštěvy byla rozhozená, protože na jednu stranu na Petru se těšila, Anežku ráda uvidí – ráda si trochu miminko užije, na druhou stranu uvidí něco, po čem toužila celý život a pravděpodobně to už nikdy nezažije. Táhlo jí už na třicet osm let, naposledy s mužem chodila před šesti lety a nikdy nebyla ve vztahu dýl než pár měsíců. Přitom bezmezně toužila po manželovi, ale hlavně po dítěti. Klidně by se nechala i uměle oplodnit, ale sperma z bank je pouze pro páry a na to, aby se vyspala s někým na diskotéce, neměla odvahu. Bála se, že by ji nikdo nechtěl a zároveň si neuměla představit, že by někoho sbalila a jen tak by s ním měla sex na záchodcích…
Bzučák rozptýlí její úvahy a ona odhodlaně otevře vstupní dveře s dárkem pro miminko v ruce.
Vstoupí do bytu. Dříve krásně zařízené 3+1 teď zrovna neoplívalo pořádkem. Mladí manželé si pořídili spoustu věcí na miminko a to, že se můžou chlubit čerstvým přírůstkem do rodiny poznáte všude tam, kam se podíváte. Roztřeseně předala dárek pro Anežku, zula si boty a přivítala se s rozzářenou Petrou, která držela dítě v náruči. Milena nevěděla, jak reagovat. Ženy vedly zdvořilou a trochu plytkou konverzaci.
Za pár desítek minut se domů vrátil manžel Karel z práce na rychlé jídlo. Pak ještě spěchal na schůzku. Petra dala Anežku Mileně do náruče a šla chystat jídlo. Milena zatouženě Anežku pozorovala a snažila se své pocity všelijak potlačovat, aby nebylo poznat, jak se cítí. Tohle ona mít nikdy nebude…
Potom přišel zkrat. Slyšela, jak se manželé smějí vedle v místnosti. Kolíbala dítě a prohlížela si okolí… Pak to náhle uviděla… Opravdu asi nemají čas uklízet. Všimla si použitého kondomu, plného spermatu zřejmě z předchozí noci na nočním stolku.
Náhle se jí v hlavě zrodil šílený plán… Vstala i s dítětem, sbalila kondom, pečlivě ho zavázala, aby nic neuniklo a zabalila do papírového kapesníku. Když si svůj úlovek strkala do kapsy, právě se vracela Petra z kuchyně.
To byla teda zvláštní návštěva… Milena byla ráda, že už to má za sebou. Byl večer a ona v rozpacích vytáhla svůj úlovek. To je teda něco. Co s tím teď? Zkusí si to aplikovat nebo to zkrátka vyhodí? Měla by se však asi rozhodnout co nejdříve. Pokud chce nějaký slušný výsledek. Vždycky byla hodná holčička a starala se o blaho všech, ale přestože je Petra její opravdu dobrá kamarádka, dnes se rozhodla, že se zachová zcela sobecky sama pro sebe… Stejně to nemusí vyjít…
Svůj úlovek si aplikovala tam, kam se má. Použila k tomu svůj vibrátor, který běžně nezahálel… Pak se bála pohnout a celý večer strávila s nohama nahoře.
Za dva měsíce zjistila, že to vyšlo. Snad zázrakem. Stane se matkou. Jenže co řekne okolí? S kým vlastně to dítě má? Už pomaličku vymýšlela historku o náhodné známosti…
Za rok se historie opakuje. Petra jde navštívit Milenu, která má čerstvé miminko, holčičku Karolínku. Milena šťastná, že už nebude sama, ale v očích má cosi provinilého.
“Vypadá skoro zrovna tak, jako naše Anežka, když se narodila, člověk by skoro řekl, že jsou dvojčata!” Prohlásí vesele Petra netušíc, jak velkou pravdu Mileně zrovna říká.
Milena jen něco zadrmolí a u toho začíná rudnout.
Petra není hloupá a všimla si, jak Milena rudne, ale situaci nechápe. Měla nebo neměla by se kvůli té podobnosti znepokojovat? Pro jistotu se manžela večer zeptá…
Manžel samozřejmě všechno popřel a prošel by i na detektoru lži.
Čas plynul. Manželé Novákovi si pořídili ještě jedno dítě – malého Karlíka.
Milena se z pocitu viny Petře celá léta vyhýbala, co to šlo. Ale osud ji za osmnáct let od “krádeže” přichystal další překvapení. Její Karolinka jí jednoho krásného dne představila nového přítele se kterým začala chodit :
“Mami, chci ti představit kluka, se kterým chodím, tohle je Karel Novák, určitě znáš jeho mámu, prý jste spolu kamarádily.”
Milena
• Jaké jídlo jí chutná? Rýže se španělským ptáčkem
• Jaká je její konfekční velikost oblečení? 44
• Jaká je její obvyklá myšlenka těsně po probuzení? na umělé oplodnění nebo rande na inzerát, ale nemá na to odvahu
• Pije alkohol (jaký)? Levné bílé víno
• Kam nejdále cestovala? Pouze v rámci ČR na drobné nedaleké výlety
• Jak se jmenují její rodiče? Jarmila a Jindřich
• Jak vypadá její nejlepší přítel(kyně)? Petra…
• Jaké jsou její zlozvyky? Sladkosti, telenovely, absence pohybu
• Věří vaše postava v Boha (a proč)? Věří, že něco je, ale nechlásí se k žádné víře. Věří v duchy zemřelých.
• Jaký byl její nejoblíbenější předmět ve škole? Dějepis
• Jak by vaše postava reagovala, kdyby ji na ulici požádal bezdomovec o 20 Kč? Dala by mu 50 kč.
• Má vaše postava nějakou fóbii? strach ze samoty, až rodiče umřou
• Co má momentálně v kapse (kabelce, kufru)? Knihu Harlequin.
Tak toto je brutálny námet na knihu. Ako bola som v napätí … Ale husté … Píšte ďalej je to skvelé na roman
Super nápad! Začala jsem plnit pár vašich cvičení a myslím, že je někdy dobré dát si oddych od psaní určité povídky a jen tak si psát tato cvičení! ;)
Díky!
Super inspirativni clanek! Myslim, ze si brzo dam rande s hrdinou pristi povidky – abych se o nem dozvedela vic :-)
Tak to mám opravdu velkou radost! ;)