Toto cvičení tvůrčího psaní se zaměřuje na rozvíjení nápadu…
Zadání cvičení
Napište krátkou scénu (do 2 normostran) s výraznou pointou, ve které hlavní postava z nějakého důvodu šeptá.
Na co byste se měli zaměřit?
Aby vaše scéna dobře fungovala, musíte si ujasnit její kontext, zejména:
- kdo je hlavní postava?
- proč šeptá?
- komu a co šeptá?
- v jaké situaci?
- jaké překvapení odkryjete čtenářům na konci?
Může to být důležitý rozhovor během promítání filmu v kině; pomluvy na svatbě při obřadu; instrukce kolegovi v průběhu přestřelky s mafiány; šeptání kouzelné formule na letišti, aby se čarodějnice neprozradila apod.
Pohrajte si chvíli s prvotním nápadem a prozkoumejte, kam až vás mohou úvahy spojené se šepotem zavést… A pokud svůj výtvor vložíte dolu do komentářů, tak si ho samozřejmě moc rád přečtu.
Díky a držím vám palce! ;)
Poznámka: Více cvičení tvůrčího psaní najdete zde.
Dita stála před domem, ve kterém bydlela její bývalá kolegyně. Kamarádily se spolu, avšak od té doby, co odešla, se přestávaly vídat. A najednou jí po letech v e-mailové poště přistála zpráva od Jarky, ve které jí píše, že se s ní chce vidět.
Zazvonila. Přišla jí otevřít štíhlá žena. Dita svou bývalou kolegyni v první chvíli nemohla poznat. Jarka milovala jídlo a bylo to na ni hodně vidět. Zkoušela všechny možné diety, ale marně. Kila se jí pevně držela. A najednou po letech tu před ní stojí štíhlá jako proutek.
“Ahoj, Dito, jsem ráda, že jsi přišla,” zašeptala.
Dita se zarazila a nechápavě se rozhlédla kolem sebe. Přišlo jí trapné ptát se na to, proč šeptá. Místo otázky odpověděla: “Ahoj, Jarko, moc jsem se na tebe těšila. Vypadáš báječně. Musíš mi prozradit, jak se ti to podařilo. Však znáš ten můj věčný boj s nadbytečnými kily.”
Jarka se jen tiše usmála, pozvala ji dovnitř a uvedla ji do obývacího pokoje ke stolu, kde stála konvice s kávou, dva hrnky, cukřenka, dezertní talíře a řezy. Její oblíbené ořechovo-medové řezy.
“Dej si,” pobízela Ditu šeptem.
Dita poděkovala. Řezy byly výborné. Obě ženy si povídaly dlouho do večera. Za ty roky, co se neviděly, si toho měly hodně co říci. Řezy byly snědeny, káva vypita, na stole se objevily chlebíčky a víno. Jarka stále šeptala. A jedla. Hodně, jako tenkrát. Jenže tentokrát byla štíhlá. Dita nemohla pochopit, jak může hodně jíst a současně být štíhlá. Napadlo jí, že asi hodně sportuje. Jarka se však vyhýbala tomuto tématu a obratně odváděla řeč jinam.
Venku už byla tma, když se Dita s úlekem podívala na hodinky a řekla, že už musí jít.
“Ráda jsem Tě viděla, Dito,” zašeptala Jarka. “Je to možná naposledy, co se vidíme,” dodala tiše.
Dita se zděsila: “Co to říkáš? Vždyť vypadáš báječně.”
“Vypadám, ale nejsem. Počkej chvíli.” Odběhla a za chvíli přinesla papír. “Čti,” zašeptala smutně.
Dita si vzala papír a četla. Náhle se jí podlomila zděšením kolena. V duchu si nadávala do pitomců. Jarka má rakovinu v pokročilém stádiu, už má metastázy, které zasáhly i hlasivky, proto šeptá. A ta její štíhlost, kterou tolik obdivovala, je příznakem nádorové kachexie, která se objevuje krátce před smrtí.
“Zítra přijede dcera s manželem a pomohou mi odstěhovat se do hospicu. Lékaři mi dávají maximálně dva měsíce života, ale léky zabírají a některé dny se ještě cítím dobře, ale to se brzy změní,” řekla tiše hlasem, který lámal srdce.
“Ne, Jarko, nevidíme se naposledy. Jestli chceš, budu Tě chodit navštěvovat. A uvidíš, třeba se to zlepší a ty se uzdravíš,” odpověděla Dita.
Cítila se hloupě. Znělo to prázdně. Falešné naděje. Jarka ví, že je konec a ona to ví také. Jen nevěděla co říci. Ale takový nesmysl říkat neměla.
Jarka se jen tiše usmála a podala jí papír s adresou. “Budu ráda když přijdeš,” zašeptala.
Objaly se na rozloučenou a Dita vykročila k domovu. Určitě Jarku navštíví. Bude s ní až do konce.
Moc zajímavý nápad, jak využít šepot, představit dějotvornou situaci a dvě postavy. Palec nahoru! ;)
Vrzly plechové dveře vejtřasky Praga V3S, radiostanice č. 118. Dovnitř vtrhl mráz a řidič.
“Kluci”, zašeptal strachy, “venku jsem rozfajroval kamna, ale bacha, něco se děje.”
Hlavní radista ani neotočil hlavu. Na uších měl sluchátka, ruka se mu třásla, ale zběsile zapisoval tužkou kolonky do papírů.
Řidič se naklonil k záložnímu radistovi a s hrůzou v hlase šeptal:
“Prý to Rusáci podělali, vypálili raketu a spadla jim na hlavu. Nařídili ostrou pohotovost a velitel má bobky.”
Záložní radista vztyčeným palcem potvrdil: “Víme.” Potom palec otočil dolů: “Průser!”
Hlavní radista potil krev. Přijímal, šifroval, odesílal. Jedna malá chyba by všechny dostala k soudu. Vteřiny trvaly věčnost.
Ráno na buzerplacu velitel zavelel:
„Radiostanice číslo 118, vystoupit z řady! Hlavní radista se oceňuje za vzorný výkon v noční pohotovosti.“
Radista si v duchu představil hodinky. Velitel mu ale do ruky vrazil tlustou knihu: “Bratrství ve zbrani, soubor RVHP”.
Ticho na nástupu přerušil jen tichý šepot řidiče, stojícího v řadě za ním. Do absolutního klidu zašeptal jedno slovo…
Opravdu povedené, živě popsané – díky moc za sdílení!
Děkuji, mám radost, zkouším popsat, co jsem neprožila, jde to, ale dře to, největší problém mám s detektivkou, ALE zkusím to, díky za kurzy.
Rádo se děje – držím palce! ;)