Cvičení: Šepot

10 komentářů u „Cvičení: Šepot“

1. Lenka se svoji kamarádkou Jarkou sedí v čekárně ortopedie. Pootočí se doleva a najednou si není jistá ,koho vidí. Nakloní se k Jarce a něco ji šeptá do ucha. Jarka se ohradí, proboha ,co tak šeptáš? Ty vogo říkám Jaruš , to je asi můj bývalý manžel , prosím nedívej se na něj tak blbě. Já jse m ho neviděla 43 let.safra je to on,nebo není.Možná je to on .No jesti ano tak nevypadá blbě.V mládí byl hezký,ale jinak je to blbec. Byl strašně na ženy nechal nme s malým miminkem a utekl k jiné . Obě sedí a potají zkoumají chlapíka ,který sedí skoro naproti. Lenka si v duchu probírá poslední setkání s ním Nebylo příjemné .Po sousním rozvodovém líčení, šli spolu do kavárny na kafe a cigaretu.Tenkrát se ještě mohlo kouřit.Seděli proti sobě ,lenka šeptá Jarce .Řekla jsem mu.POkud jsem v životě někomu ublížila ,určitě to nebylo úmyslně.Ale ty jsi mi ublžíl šíleně.Nechal jsi mne s novorozenou dcerkou.pamatuj boží mlýny melou pomalu, ale jistě.Josef se naštval ,hodil na stůl 10 korun,a odkráčel.odté doby jsem ho neviděla.Strašně ráda bych věděla jestli tobyl on, :za chvíli jse by volána do ordinace.Jarka zůstala v čekárně. Pak Lence vyprávěla ,že za chvíli volali do ordinace pana Bubeníčka ,tak t otedy byl on. Kdoví zdali se Lenka dozví jestli ji Bubeníček pozval?

   Odpovědět

2. “Všimla jsi si toho nového Matěje, že si pořád něco šeptá?” ptala se zvědavě Veronika spolužačky Adély.
   “Jo, viděla jsem ho jak seděl v šatně, byl tam sám a pak si najedou začal šeptat. Šeptal si asi pět minut. Vypadalo to, jakoby se modlil.” Uchechtla se Adéla.
   Zvonění halsitě ukončilo přestávku a do třídy 5.A přišla paní učitelka Králová. Měla modrou sukni a bílou krajkovou halenku, hubené tělo a bledý obličej. Vypadala jako anděl.
   Pohyb školních lavicí, šustění papíru a tužek narušovaly mrtvé ticho. Matěj se v něm ztratil, zkusil to, tentokrát nezašeptal. Jeho dětské srdce to potěšilo, konečně úspěch.
   “Pokud máte hotovo, odevzdejte mi papíry.” řekla paní učitelka.
   “Dnes si povíme něco o elektřině. Probereme základní témata, jako třeba elektrický náboj, proud, napětí a další.”
   Při zaznění slova elektřina se začalo Matějovi dělat špatně. Vzpomněl si, že doma, když spěchal do školy na autobus, zapomněl nejspíš vypojit nabíječku ze zásuvky. To by mu ještě tak nevadilo jako to, že zapomněl zamknout. Ne, ne, ne, nebudu na to myslet. Říkal si. Opačná myšlenka se však nedala zapomenout a začala mu v hlavě neustále vyskakovat jako otravná moucha. Nezamknul jsi, rodiče jsou v práci a dům nikdo nehlídá. To je pastva pro zloděje! Neustále se mu vtírala do mysli, aniž by to chtěl.
   “Pane bože, pomoz nám, ať nás nevykradou.” Začal se šeptem modlit.
   “Tiše! Nebudeme se navzájem vyrušovat.” Napomenula paní učitelka s úsměvem a mírným tónem.
   Matěj v hodině zašeptal ještě několikrát, v momentě, kdy ho paní učitelka napomenula, přešla jeho úzkost z nezamčeného domu na strach z toho, že ostatní vyrušuje. Opět měl víc než silné nutkání šeptat modlitbu, zároveň si byl vědom toho, že modlením je bude rušit. Cítil v sobě obrovské napětí a úzkost, až se začal klepat. Jeho tělo zklidnilo, když začal opět šeptat modlitbu. Snažil se tak, aby ho bylo co nejméně slyšet. Byl znát jen pohyb jeho rtů. Paní učitelka prednášela a nebylo naštěstí úplně ticho. Nicméně ne vždy se mu to podařilo tak, aby vůbec nebyl slyšet.
   Jeho klepání a šeptání si paní učitelka všimla a dále ho nenapomínala.
   “Podívej! Už zase šeptá! To už asi po desáté, předtím se i klepal!” Pošeptala Adéla Veronice v hodině, jejichž šepot doprovázel tichý smích.
   “Tiše vy dvě.” Ozvala se paní učitelka. Adéla s Veronikou byly slyšet až vzadu.
   Zanedlouho zazvonil zvonek na přestávku a děti spustily jako vždy velký hluk. Matěj seděl v lavici a začal si zase šeptat. Trochu se u toho klepal. Pořád měl v hlavě ten odemčený dům.
   “Ahoj, můžu si k tobě přisenout?” Zeptala se ho malá Julie. Matěj na ni hodil trochu vystrašený výraz.
   “Taky sedím sama a docela se tam v zadu bojím, je mi tam až moc smutno. Špatně tam v hodině slyším, ty sedíš uprostřed, bude se mi tady sedět lépe. Snad jsem tě nevylekala. Pokud jsi však raději sám, budu tě respektovat.”
   “No..” Matěj chvíli přemýšlel.
   “Můžeš si přisednout.” Řekl nakonec, protože jinak by přemýšlel ještě dlouho.
   Julie si přestěhovala k němu všechny své věci. Matěje rozptýlila, na chvíli dokonce zapomněl na svůj strach, překvapivě mu to udělalo radost i když byl spíše samotář. Strach s úzkostí přišly ale znovu, protože na odemčený dům nezapomene, dokud ho nezamkne. Spustil vlnu šeptání a modlení. Julie si jeho šeptání všimla už předtím, nechtěla mu do toho zasahovat a čekala, až se přestane modlit.
   “Něco tě trápí?” zeptala se pak.
   “Zapomněl jsem zamknout dům, jak jsem spěchal do školy. Rodiče chodí do práce dříve. Co když nám ho někdo vykrade!” Chytil se za hlavu.
   “Věřím, že to bude dobrý. Já zapomněla vícekrát zamknout dům a nikdo nám ho nevykradl. Buď v klidu.” Snažila se ho utěšit.
   “Děkuji, trochu jsi mě uklidnila, ale šeptat asi nepřestanu, dokud nezamknu dům. Ty vtíravé myšlenky úplně nevyženu, i když bych moc rád.”
   “Aha. Teď už chápu. Moje sestra má něco podobného. Nešeptá, ale má strach z nákazy a má potřebu si neustále mýt ruce. Tyhle kompulze ji uklidňují.”

   Odpovědět

3. Tohle je moje po prvé po několika letech… :)

   Simona cítila, jak jí těžký vzduch proudí z nosu do plic a každý nádech ji stál obrovské úsilí. Jako by ji dusil zevnitř. V krku jí narostl knedlík a srdce se jí divoce rozbušilo. Čtyři čistě bílé stěny. Zelené kachličky se leskly po čerstvém úklidu a vzduch byl nasáklý pachem sava. Místnost se během několika okamžiků proměnila v děsivou změť rudých stop. Krev na rukou ji prokluzovala mezi prsty. Nečekala, že bude tak teplá. Tak mazlavá. A že jí bude tolik. Popadla toaletní papír a snažila se utřít veškeré stopy, které v místnosti zanechala. Byly na podlaze, na stěnách, dokonce i na džínách, které nasákly rudou lepkavou tekutinou. Nevěděla, kde má začít. V panice se dotkla snad všeho, čeho mohla. Přišlo jí to k smíchu. Ta čistota na vlakovém nádraží. Nic se přece neděje. Do rohu tady neustále čůrají bezdomovci, nikdo nic nepozná.

   „Haló slečno, je vám dobře?“ Ozvalo se klepání na dveře. V té panice přeslechla zaklapnutí hlavních dveří. Nebo ji snad někdo sledoval a plížil se za ní? Najednou ji pohltila další vlna úzkosti. Teď už se z toho nevyvlíknu, někdo mě viděl, pomyslela si. Vzápětí jí hlavou probleskla myšlenka, že vypadá, jako by porazila krávu (mohla to být jedině kráva). Bude to muset celé vysvětlit. Teprve teď si uvědomila, jakou přítěží se za okamžik stane pro všechny kolem. Není čas předstírat, že se v kabince nenachází, když by její hlasité funění zaznamenali i přes všechny zavřené dveře světa. Ne teď, když je tu pouze jediná kabinka, v které by se mohla tato krví ušpiněná dívka nacházet. A tak, se sebezapřením, studem, horkýma rukama a krví za nehty stiskla kliku. Pootevřela dveře jen na takovou škvíru, aby jimi vykouklo jedno oko. Nadechla se a…

   „Nemáte prosím vložku?“ zašeptala tak tiše, jak jen to šlo.

   Odpovědět

   • Díky za sdílení – myslím, že jste do toho po několika letech naskočila velmi intenzivně. Jen tak dál!

4. Dita stála před domem, ve kterém bydlela její bývalá kolegyně. Kamarádily se spolu, avšak od té doby, co odešla, se přestávaly vídat. A najednou jí po letech v e-mailové poště přistála zpráva od Jarky, ve které jí píše, že se s ní chce vidět.

   Zazvonila. Přišla jí otevřít štíhlá žena. Dita svou bývalou kolegyni v první chvíli nemohla poznat. Jarka milovala jídlo a bylo to na ni hodně vidět. Zkoušela všechny možné diety, ale marně. Kila se jí pevně držela. A najednou po letech tu před ní stojí štíhlá jako proutek.

   “Ahoj, Dito, jsem ráda, že jsi přišla,” zašeptala.

   Dita se zarazila a nechápavě se rozhlédla kolem sebe. Přišlo jí trapné ptát se na to, proč šeptá. Místo otázky odpověděla: “Ahoj, Jarko, moc jsem se na tebe těšila. Vypadáš báječně. Musíš mi prozradit, jak se ti to podařilo. Však znáš ten můj věčný boj s nadbytečnými kily.”

   Jarka se jen tiše usmála, pozvala ji dovnitř a uvedla ji do obývacího pokoje ke stolu, kde stála konvice s kávou, dva hrnky, cukřenka, dezertní talíře a řezy. Její oblíbené ořechovo-medové řezy.

   “Dej si,” pobízela Ditu šeptem.

   Dita poděkovala. Řezy byly výborné. Obě ženy si povídaly dlouho do večera. Za ty roky, co se neviděly, si toho měly hodně co říci. Řezy byly snědeny, káva vypita, na stole se objevily chlebíčky a víno. Jarka stále šeptala. A jedla. Hodně, jako tenkrát. Jenže tentokrát byla štíhlá. Dita nemohla pochopit, jak může hodně jíst a současně být štíhlá. Napadlo jí, že asi hodně sportuje. Jarka se však vyhýbala tomuto tématu a obratně odváděla řeč jinam.

   Venku už byla tma, když se Dita s úlekem podívala na hodinky a řekla, že už musí jít.

   “Ráda jsem Tě viděla, Dito,” zašeptala Jarka. “Je to možná naposledy, co se vidíme,” dodala tiše.

   Dita se zděsila: “Co to říkáš? Vždyť vypadáš báječně.”

   “Vypadám, ale nejsem. Počkej chvíli.” Odběhla a za chvíli přinesla papír. “Čti,” zašeptala smutně.

   Dita si vzala papír a četla. Náhle se jí podlomila zděšením kolena. V duchu si nadávala do pitomců. Jarka má rakovinu v pokročilém stádiu, už má metastázy, které zasáhly i hlasivky, proto šeptá. A ta její štíhlost, kterou tolik obdivovala, je příznakem nádorové kachexie, která se objevuje krátce před smrtí.

   “Zítra přijede dcera s manželem a pomohou mi odstěhovat se do hospicu. Lékaři mi dávají maximálně dva měsíce života, ale léky zabírají a některé dny se ještě cítím dobře, ale to se brzy změní,” řekla tiše hlasem, který lámal srdce.

   “Ne, Jarko, nevidíme se naposledy. Jestli chceš, budu Tě chodit navštěvovat. A uvidíš, třeba se to zlepší a ty se uzdravíš,” odpověděla Dita.

   Cítila se hloupě. Znělo to prázdně. Falešné naděje. Jarka ví, že je konec a ona to ví také. Jen nevěděla co říci. Ale takový nesmysl říkat neměla.

   Jarka se jen tiše usmála a podala jí papír s adresou. “Budu ráda když přijdeš,” zašeptala.

   Objaly se na rozloučenou a Dita vykročila k domovu. Určitě Jarku navštíví. Bude s ní až do konce.

   Odpovědět

   • Moc zajímavý nápad, jak využít šepot, představit dějotvornou situaci a dvě postavy. Palec nahoru! ;)

5. Vrzly plechové dveře vejtřasky Praga V3S, radiostanice č. 118. Dovnitř vtrhl mráz a řidič.
   “Kluci”, zašeptal strachy, “venku jsem rozfajroval kamna, ale bacha, něco se děje.”
   Hlavní radista ani neotočil hlavu. Na uších měl sluchátka, ruka se mu třásla, ale zběsile zapisoval tužkou kolonky do papírů.
   Řidič se naklonil k záložnímu radistovi a s hrůzou v hlase šeptal:
   “Prý to Rusáci podělali, vypálili raketu a spadla jim na hlavu. Nařídili ostrou pohotovost a velitel má bobky.”
   Záložní radista vztyčeným palcem potvrdil: “Víme.” Potom palec otočil dolů: “Průser!”
   Hlavní radista potil krev. Přijímal, šifroval, odesílal. Jedna malá chyba by všechny dostala k soudu. Vteřiny trvaly věčnost.
   Ráno na buzerplacu velitel zavelel:
   „Radiostanice číslo 118, vystoupit z řady! Hlavní radista se oceňuje za vzorný výkon v noční pohotovosti.“
   Radista si v duchu představil hodinky. Velitel mu ale do ruky vrazil tlustou knihu: “Bratrství ve zbrani, soubor RVHP”.
   Ticho na nástupu přerušil jen tichý šepot řidiče, stojícího v řadě za ním. Do absolutního klidu zašeptal jedno slovo…

   Odpovědět

   • Opravdu povedené, živě popsané – díky moc za sdílení!

   • Děkuji, mám radost, zkouším popsat, co jsem neprožila, jde to, ale dře to, největší problém mám s detektivkou, ALE zkusím to, díky za kurzy.

   • Rádo se děje – držím palce! ;)