Býci bývají nepříčetní, když vidí červenou barvu. Lidé, kteří tráví mnoho času v červeně vymalovaných místnostech, jsou častěji naštvaní či podráždění.
Natalie Angier napsala pro New York Times krátkou studii zaměřenou na lidské oko. Kromě jiného došla k závěru, že je náš zrak nastaven k rozpoznávání barev značících dozrálé a šťavnaté ovoce.
Jednou jsem přespával v do ruda laděné ložnici. Byl jsem ještě malé dítě, ale pamatuji si, jak jsem se o půlnoci probudil a vcelku reálně viděl čertovo oko. Šel jsem tedy za svoji tetou (rodiče byli kdesi na služební cestě) a dožadoval se, aby mě ihned odvezla domů. Už si nevzpomínám, jestli mě nakonec domů odvezla, ale určitě jste první, komu jsem kdy řekl o čertovu oku, které jsem té noci krátce zahlédl.
A z těchto situací a poznatků jsem sestavil další praktické cvičení tvůrčího psaní…
Praxe: Zkuste napsat drobný příběh, ve kterém budou hrát důležitou roli reakce hlavního hrdiny na rudou barvu. Rudá ho může učinit šťastným, smutným, rozverným nebo třeba i schizofrenním. Případně může být rudá závěrečnou pointou, jež zajímavě vyřeší nějaký těžko řešitelný problém.
Poznámka: Další zajímavá cvičení tvůrčího psaní najdete na této speciální stránce. Pochlubit se se svými výtvory můžete na zdejším Fóru (nejen) o psaní.
„Ne, zase ta rudá divná věc. To nevěstí nic dobrého…” povzdechnul si mladý býček. Na španělských pastvinách měl na toreadoří zápasy vždycky nejlepší výhled (jenže s jeho výškou tam bohužel zatím nedohlédnul). Prý se to tam ale hemží červenou, na kterou jsou všichni další býci naštvaní. Sama o sobě ho rudá barva nerozčilovala, ale dovede si představit, že máchání před ksichtem jakousi hadrou (to mu popisovali vyšší příbuzní) vyprovokuje každého. Červenou nesnáší už jen proto, že když jejich farmář věší šátky této barvy na jejich ohrádku, aby uschnuly po důkladném vyprání jeho ženy pradlenky, vždycky se stane podivná věc. Jeden z jeho kamarádů zmizí a už se nikdy nevrátí. Třeba ho odvádí do země zaslíbené, které se říká Andie (nebo něco takového), ale o tom, co se děje po provokování jeho příbuzných se mu starší přátelé nikdy nezmiňovali. Na mladého býčka však také jednou přijde řada, kdy bude muset odejít, tak mu držme palce, ať se splaší a uteče do Andie :)
Hluché podvědomí
Byl to ten nejzáhadnější případ, jaký jsem za svou kariéru psychologa zažil. Přišla s ním maminka a bylo mu osm let. Introvertní smutný chlapec, ale celkem vnímavý a chytrý. Měli problém, že je hluchý, ale jen někdy a lékaři nenašli žádnou fyzickou příčinu. To bylo nejhorší. Chudák Viktor to občas schytal od svého cholerického otce, který si myslel, že si to vymýšlí a že to hraje, kdy se mu to hodí.
Nejdřív dostával Viktor za svou hluchotu fyzický trest. Potom přišli na to, že je asi opravdu hluchý, tak ho přihlásili na výuku znakové řeči. Jenže nakonec zjistili, že není hluchý vždy a všude. Tatínek se s ním nepáral, ale mamince na Viktorovi velmi záleželo a snažila se ho pochopit. Občas si s ním o tom promluvila a hledala i odbornou pomoc. Postupně tedy vyloučili fyzickou příčinu a Viktor přišel do mé ordinace. Maminka byla přítomna a starostlivě poslouchala.
První sezení jsem si s ním budoval vztah a ucházel se o jeho důvěru. Poté jsme se s Viktorem domluvili, že bude na mém sezení sám bez maminky a ona bude čekat v čekárně nebo se půjde projít.
Nenašel jsem žádný společný jmenovatel, který by mohl způsobovat, kdy ohluchne. Je to vždy doma, ale už jen občas ve škole, na ulici, u některých kamarádů na návštěvě… Nejdřív jsem pomalu vyloučil stresové situace ve škole. Býval ve stresu z násobilky, ale neohluchl. Pak měli malovat, on miluje malování, a to byl hluchý celou hodinu.
Bylo mi jasné, že pouhým vyptáváním nic moc nezjistím. Chtěl jsem s ním strávit celý pracovní den. Ráno jsem ho vyzvedl před domem a šli jsme. Měl ke mně plnou důvěru a domluvili jsme si zvláštní signál, že když náhle ohluchne, zkříží prsty a zvedne ruku. Já jsem se pilně rozhlížel, co by mohlo být tím stresorem. Dělal jsem si poznámky. Byl jsem zoufalý, moc jsem se neposunul ve svém pátrání. Ten den jsem s ním šel i na návštěvu s kamarády. Pochopitelně, že ze mě byli kluci celí nesví a nic to stejně nepřineslo. Z posledních sil jsem se ještě ohlásil u nich doma na návštěvě. Přes námitky cholerického otce jsem si prohlédl celý byt.
Ložnice rodičů byla podivná a hlavně byla celá zbarvená do ruda. To jsem nechápal. Jednak to mohlo způsobovat otcův vztek a jednak z toho mohl být hluchý hoch.
“Ten byt jsme zdědili po Milošových rodičích. Tatínek Miloše byl zapálený komunista a takhle tu ložnici vyparádil. Miloš to odmítá nějak změnit. Mě už také z té rudé bolí hlava,” svěřila se maminka.
Tak odsud vítr vane! Nemohl jsem se dočkat příštího dne. Připravil jsem si pro Viktora pár testů. Pečlivě jsem odstranil ze své kanceláře všechnu červenou barvu.
Když přišel, tak jsme si popovídali a hluchý nebyl. Pak jsem ho požádal, aby zavřel oči a nenápadně jsem si dal do klopy od saka kapesníček s malou červenou vyšitou růží. A Viktor spontánně ohluchl! Přitom si sám ani růže nevšiml, jen jeho podvědomí.
Pro jistotu jsem párkrát test ještě zopakoval a už si byl jist. Jeho hluchotu způsobuje červená barva!
Pak jsem vyzpovídal Viktora i maminku a zjistil jsem, že jako malý spal Viktor s rodiči v té rudé místnosti a když se rodiče moc hádali, nemohl to snést a raději ohluchl. Jeho podvědomí si tuto situaci spojilo s rudou barvou, protože byla prostě všude u nich doma. A od té doby ohluchne vždy, když je přítomna rudá barva v jeho zorném poli.
Byla pro ně obrovská úleva, najít příčinu. Co s tím ale dál? Rozhodně přemalovat tu červenou místnost! Tatínek a jeho ideály budou muset ustoupit před synovým zdravím. Dále vyloučit na čas veškerou červenou barvu, jak to jen půjde a po nějaké době pomoct Viktorovi utvářet pozitivní vztah k této barvě.
A jak se Viktorovi daří dnes? Tatínek už není tak cholerický, maminka je méně úzkostná a Viktor prospívá. Hluchota postupně slábne. Z nás se stali přátelé a já se nepřestávám divit, co může dokázat práce s podvědomím!
Páni, tady je ta rudá přímo dějotvorná. Mám radost, že to dobře dopadlo a těším se na další splněné úkoly!
„Jsme zpátky” prohlásila jsem, kdy jsem vešla do kuchyně z procházky s psem. Jarda právě stavěl vodu na kafé.
„Dneska jste byly hodně dlouho.“ podíval se na unavenou ovčandu, která chlastal chamtivě z misky. Koutkem oka spatřil papíry v mé ruce. „Co to máš?“
„Počtářka dala mi poštu, a je tu nabídka s Promsatu. Dostaneme šedesát kanálů navíc, když si připlatíme necelou stovku měsíčně,“ ukázala jsem mu barevný letáček. Jen tak hodil na něj okem.
„Škoda peníz. Už teď máme osmdesát, a díváme se třeba na pět. Dřív byly jen dva, a bylo to dost. Potom přišly kablovky. Pořad si pamatuji první klip, který jsem viděl na MTV. Lady in red,“ zazpíval zvučným hlasem, který i po dvaceti letech spolu probudí v mým břichu motýle.
„Myslela jsem, že byl by to skvěly dárek na tvé narozeniny,“ objala jsem ho.
„Nojo, tak to teda okouknu,“ vzal ode mě letáček. „Balíček červený, sport, filmy a seriály, pro děti…“ bručel pod nosem.
„Červený, proto jsem rovnou pomyslela na tebe,“ těšila jsem se jak malá holčička.
„Muzika… Lady in red,“ zazpíval zase a zachechtal se. „Byl jsem okouzlený a jsem si slíbil, že ožením se jen z holkou v červených šatech.“
„A jsi svůj slib splnil,“ řekla jsem pyšně.
„Jo?“ zadíval se nedůvěřivě.
„No. Nevzpomínáš si? Naší první setkání?“ ptala jsem se překvapená a on jen kroutil hlavou. „Mejdan na náměstí? Měla jsem dlouhé červené šaty z obrovským výstřihem…“
„No, výstřih si pamatuji,“ kreslil ukazováčkem na moji hrudi podél linii trička, „ale že byl obklopen nějakou červenou látkou?“
„Nelechtej mě!“ plácla jsem ho po ruce. „Lepši mi řekni, co s tvým dárečkem.“
„Dvanáct krát sto kaček, to bude dva čtyři sta,“ zamyslel se na chvíli a něžným hlasem pokračoval. „Takže červené, za ty peníze a má mi udělat radost? Nějaký tip bych měl.“
Ucítila jsem, že se červenám. Ty jeho zpívaní a neslušný ukazováček naladili mě na červeno krajkové myšlenky.
„Na co myslíš, miláčku?“ řekla jsem svůdně.
„Silnější bruska!“ vydechl radostně.
Něco mě zarazil, ale nedala jsem se rozrušit. „A nechtěl bys raději něco, s čim bychom si mohli hrát spolu?“
„Ale šroubováky už mám…“
Odfrkla jsem jako rozzlobená kočka a začala jsem se vymotávat z jeho náruči.
„Počkej,“ přitiskl mě silněji. „Přesně vím, co chci ku čtyřicátým narozeninám.“
Ztichl. Možná čekal na mou reakci, ale stala jsem mlčky se sklopenou hlavou. Byla jsem příliš naštvaná, abych mu měla něco usnadnit.
„Dopřejeme si romantický víkendový výlet.“ zašeptal nejistě.
„Kam?“ zeptala jsem se podezíravě, aniž bych zvedla hlavu.
„Kam chceš,“ pronesl šťastně. „Já i tak se budu soustředit jen na nádherným výstřihu v tvých nových červených šatech.“
„Jo, a potom rychle na něj zapomeneš, jako na tenhle při našim prvním setkání.“
„Nikdy na to nezapomenu,“ pohladil mě jemně po tváři a opatrně zvedl mou hlavu. „Právě od toho večera mám rád červenou barvu, protože mi připomíná jaké jsem našel štěstí, moje lady in red.“
Zase šli spolu po hlavní třídě a připadali si jako dva trosečníci mezi hrubě pokřikujícími mládeží, ve spoustě blikajících barev, ohlušující hudbou, která se linula z každého baru. Křehká Terezka byla lehce zavěšená za Janovo rámě. Jan byl vysoký hubený muž a Terezku miloval stejně platonicky jako ona jeho. Mlčky mířili do své oblíbené kavárničky, která se schovávala stranou od ruchu velkoměsta. Posadili se na své oblíbené místo v koutě nevelké místnosti vonící kávou. Terezka na pohovku, Jan naproti, aby ji lépe viděl do očí. Tiše spolu rozprávěli nebo jen tak vychutnávali chuť i vůni kávy. Dnes však Terezčiny myšlenky stále klouzaly do její kabelky kde měla tu malou věc. Náhle se omluvila s tím, že se ihned vrátí. V nepřítomnosti Janových očí začala hledat v kabelce až ji našla. Byla to rudá rtěnka. Když pohlédla do zrcadla veškeré napětí z ní spadlo a dokonce se na sebe i usmála. Pak se tiše vrátila, usedla a sklopila oči. Jan byl omráčen. Projela jím dosud nepoznaná energie. Vyskočil ze své židle a vrhl se na Terezku. Pevně ji objal a začal líbat. Na ústa, na oči, na krk. Hladil ji po vlasech, ramenou i ňadrech. Věřte, někdy není potřeba k lásce mnoha slov, činů či darů. Někdy stačí úplně malá nepatrná věc.
Ano, úkol splněn. Díky moc a držím palce při prlnění dalšíc cvičení!
Není barva jako barva. Každá má tisíce odstínů, můžeme je kombinovat, hrát si s nimi. I ta nejméně oblíbená barva, když se použije ve optimálním množství, na správném místě, v dobré kombinaci s jinými barvami, nás může příjemně překvapit. Barvy jsou nádherná, nikdy nekončící hra.
K té červené: “prý” se nemá jíst z červeného nádobí, protože červená podporuje chuť k jídlu a vede až k přežírání. S váhou problém nemám, syn trpí nechutenstvím. Pořídila jsem červené talíře a hrníčky. Výsledek: zhubla jsem 2kg a syn se v jídle vrtá dalších 5 let i v červeném nádobí :-)
Býk nereaguje na červenou barvu ;)
Já nevím, jestli se ta červená barva nepřeceňuje. Před dvěma lety jsme si vymalovali obývák napůl tak červeně, že to tady vypadá, jako by v patře nad námi byla jatka, ale náš strach ani agresivitu nezhoršuje. Máme to v kombinaci se zelenou ála vlčí mák. Od té doby na tu moc barev příliš nevěřím.