Býci bývají nepříčetní, když vidí červenou barvu. Lidé, kteří tráví mnoho času v červeně vymalovaných místnostech, jsou častěji naštvaní či podráždění.
Natalie Angier napsala pro New York Times krátkou studii zaměřenou na lidské oko. Kromě jiného došla k závěru, že je náš zrak nastaven k rozpoznávání barev značících dozrálé a šťavnaté ovoce.
Jednou jsem přespával v do ruda laděné ložnici. Byl jsem ještě malé dítě, ale pamatuji si, jak jsem se o půlnoci probudil a vcelku reálně viděl čertovo oko. Šel jsem tedy za svoji tetou (rodiče byli kdesi na služební cestě) a dožadoval se, aby mě ihned odvezla domů. Už si nevzpomínám, jestli mě nakonec domů odvezla, ale určitě jste první, komu jsem kdy řekl o čertovu oku, které jsem té noci krátce zahlédl.
A z těchto situací a poznatků jsem sestavil další praktické cvičení tvůrčího psaní…
Praxe: Zkuste napsat drobný příběh, ve kterém budou hrát důležitou roli reakce hlavního hrdiny na rudou barvu. Rudá ho může učinit šťastným, smutným, rozverným nebo třeba i schizofrenním. Případně může být rudá závěrečnou pointou, jež zajímavě vyřeší nějaký těžko řešitelný problém.
Poznámka: Další zajímavá cvičení tvůrčího psaní najdete na této speciální stránce. Pochlubit se se svými výtvory můžete na zdejším Fóru (nejen) o psaní.
Chyběly mi životní peníze. Synek potřeboval hrací kalhotky. Kdykoliv jsme se vrátili z procházky, svlékl se donaha, a všechno zahodil. Zůstaly jen hodobóžové manšestrové kalhoty, stejné barvy, jako mé vytoužené první jeansy, vystáté v dlouhé frontě před Tuzexem.
Jednou jsem stála opět v dlouhé frontě, kde prodávali “Burdu”.
Bylo před Vánocemi a my jsme neměli na dárky. Co s tím?
Přenosný šicí veritas mi kdysi sehnal řidič, se kterým jsem skončila v ministerském autě na policii. Jeli jsme pro stroj z Prahy až do Valašského Meziříčí vlakem.
Na látku jsem neměla, ale OPBH mi dávalo nové bavlněné rudé vlajky se srpem a kladivem. Napadl mě spásný nápad.
Ušila jsem rudou zimní bundu, s velkou rozevírací kapucí zipem, která se roztahovala do límce. Dlouhé rudé náplety na podkasaných rukávech, druky, kapsy bundu zdobily. A měli jsme dárek pro dceru.
Hrací kalhoty s velkou kapsou na laclu a kšandy jsem neuměla ušít. Ale dala jsem to. Syn vypadal jako rudý krtek s kapsami. Do kapsy na laclu si dával kůrky od chleba, protože je miloval.
Srp a kladivo jsem raději spálila. Konečně byly v brdeli.
V OPBH nepoznali, proč mám tak velkou spotřebu rudých vlajek.
„Můžeš už přestat provokovat tou tvojí červenou propiskou?“ zavrčel Apollon. „Víš, že je to zakázané.“
„A co není, Apollone?“ rozhodila rukama mladá Ra. „Podívej se kolem sebe. Polovina lavic je prázdná. A stejně víš, že mozek vyhodnotí červenou jako první. Oni to vědí taky — ti, co nám berou svobodu a říkají tomu ochrana.“
Ra byla jedináček. Tak jako všechny děti v tomhle holografickém městě, kde už lidé skoro zapomněli, jak vypadá skutečná noc.
Rodiče dávali dětem jména po bozích, s tichou nadějí, že některé z nich jednou ukončí vládu korporátní velmoci, která ovládala mysl lidí strachem.
Ulicemi města chodili strážci — v červených syntetických uniformách, s nervovými puškami. Stříleli bez varování. Stačil pohyb. Dech. Podezření.
„A proto před červenou utíkám,“ zavrčel Apollon.
„Dnes půjdeme za město,“ oznámila mu Ra. „A netvař se tak. Pořád tam něco hlídají. Chci vědět co.“
„Dobře, Ra… ale jestli řeknu, že jdeme domů, tak jdeme.“
„O-ou,“ ušklíbla se Ra. „Použil dokonce i zdvižený prst.“
—
Země za městem byla mrtvá. Spálená. Sem tam toxický močál a kostry původní přírody, která kdysi dýchala.
„Říkám si, proč to tu hlídají, když tu nic není,“ bručel Apollon.
„Tvoje rezavá hlava určitě jede na půl výkonu,“ odpověděla Ra. „Jestli tu hlídají, tak tu něco je.“
„Opět vtipná slečna Dokonalá,“ zasyčel Apollon.
„Pšt!“ zvedla Ra ruku a přimrazila ho na místě.
Před nimi se vznášelo červené světlo. Pulzovalo, jako by je zvalo blíž.
Ra to přitahovalo. Udělala krok. Pak další.
Apollon měl strach. Myslel, že to jsou strážci, nový typ dronu, past.
Než pochopil, co se děje, Ra už stála přímo před světlem.
To se začalo roztahovat. Rudý bod se měnil v zářící obrys. Portál.
„Ra, neeee!“ křičel, ale bylo pozdě.
Ra zmizela. Portál se smrskl zpět do jediné krvavé tečky.
Apollon nadával, křičel, lomcoval vzduchem. Ra byla všechno, co měl.
Klesl na kolena před rudým světlem, které líně pulzovalo nad zemí.
„Ra… vrať se,“ šeptal. Slzy mu stékaly po tvářích. Hodiny ubíhaly. Bála se noci — tady venku přinášela jen utrpení.
„Přijdu zase zítra,“ vydechl. A odešel.
—
Chodil každý den. Měsíc. Rok.
Červená tečka se už neukazovala.
Až jednoho dne, kdy už ani nedoufal, se před ním objevilo světlo.
Červené. Silné.
„Naděje!“ zařval Apollon a rozběhl se.
Světlo rostlo. Pohltilo oblohu.
Pak se otevřelo.
Z portálu vystoupila Ra. Ale vypadala jinak — jako bohyně ze starých príbehu. Její oči zářily. Pleť měla zlatavou, tělo silné, ladné, vyšší než dřív.
Za ní přicházeli další. Vysocí, dokonalí lidé, různých barev, tvarů, sil.
A nad nimi se na obloze objevily lodě — tiché, majestátní, nepodobné ničemu, co jejich svět znal.
Ra se usmála širokým úsměvem, který Apollona zasáhl jako úder do hrudi.
„Je čas,“ řekla. „Vzít si zpět to, co nám bylo ukradeno.“
A město v dálce začalo hořet rudou září — tentokrát ne strašlivou, ale osvobozující.
Ples už byl v nejlepším. Smyčce vířily rychlejší melodii, hosté se točili na parketu a světla křišťálového lustru se lámala do stovek barevných odlesků. Marek stál u okna a snažil se působit klidně, ale uvnitř byl napjatý jako struna.
Měla přijít už před chvílí.
Občas zahlédl záblesk červené — dívčiny šaty, květ v klopě, stužka kolem sklenice — a pokaždé se mu na okamžik stáhlo srdce.
Proč?
Proč zrovna červená?
Zaslechl smích skupinky u schodiště. Jedna z dívek měla dlouhé rudé šaty. Když se otočila, na vteřinu mu připadalo, že je to ona. Zatajil dech… a pak přišlo chladné prozření. Nebyla.
Pocit v hrudi se ozval znovu — ten zvláštní, těžko uchopitelný nádech očekávání, který ho provázel od chvíle, kdy ji poznal. Ani by nedokázal říct, kdy přesně začal. Prostě tam byl.
Vždycky, když zahlédl rudou.
Další smích, další červený odlesk. Tentokrát jen praporek ozdobené vázy. A zase to tiché bodnutí pod srdcem.
„Měl bych se jít projít,“ zamumlal si pro sebe. „Asi mi ta barva leze na nervy.“
Otočil se od okna — a v tu chvíli zavládlo v sále zvláštní ticho. Ne úplné, jen takové to jemné přelomení okamžiku, kdy se něco mění.
Otevřely se dveře.
A ona vešla.
Neměla rudé šaty — právě naopak. Byla celá v bílé, jemné, splývavé, která kolem ní vytvořila auru čistoty a světla. Ale její rudá kůže… ta zaplnila celý prostor, jako by barevné lampy náhle zvážněly a rozhodly se svítit jen pro ni.
A tehdy mu to došlo.
Ten zvláštní pocit, který ho přepadl pokaždé, když viděl rudou… nebyl strach. Nebyla to nervozita, ani nevysvětlitelná fyzická reakce.
Byla to vzpomínka na ni.
Na její hlas, její úsměv, na způsob, jak se dotkla jeho ruky, když se loučili po posledním setkání.
Červená byla její barva.
A ona byla jeho důvodem, proč se mu srdce při jejím spatření vždy tak podivně sevřelo.
Udělala krok, pak druhý, a když se jejich oči setkaly, v koutku úst jí vykvetl jemný úsměv.
Marek se nadechl.
Tentokrát to bylo jiné.
Tentokrát už věděl přesně, co cítí.
Vyšel jí vstříc skrz vířivý plesový zmatek.
„Promiň, že jdu pozdě,“ zašeptala, když se zastavila těsně u něj.
„Ne,“ řekl tiše. „Přišla jsi právě včas. Teď už všechno chápu.“
A jak se na ni díval, rudá barva v místnosti ztratila veškerý význam.
Zůstala jen ona.
Nechápal to. Nervozitou svíral svůj náramek s červenými korálky. Býval často vznětlivý a tento pohyb jej za normální situace uklidňoval – ale ne dnes. Dnes byl špatný den, naštvaně náramkem trnul a přetrhl tak tenkou gumičku. Korálky se sypaly po podlaze a skákali jako malí čertíci.
Proč říkají takové nesmysly? Vždyť on je ten správný člověk, který se vždy snažil pozvednout morálku a měl rád pořádek. Bez něj by to mohli zavřít už dávno. Lidé jsou leniví. Nechtějí pracovat, proto jich z firmy tolik odešlo – ne kvůli němu! Jedno velké spiknutí. Jak to dokázali? Takhle ho vyštvali.
Není vůbec pravda, že byl tyran a šikanoval lidi. Jen říkal věci tak, jak jsou. Bez příkras. Bez slitování. Ano, pravda může být někdy ostrá – a on ji ovládal jako nůž. Rozkazovat a velet mu dělalo dobře. Někdo to přece dělat musí! Lidé potřebují vedení, bez něj by byl ve světě chaos.
Jeho život se rozsypal jako ty červené korálky – oni ho vyhodili! Okamžitě! Jeho – hrdinu, který bojoval za naši zemi a víc než jednou riskoval život! Ten den ho poprvé spatřil. Konečně měl živý důkaz. Ruce se mu třásly vzteky, srdce mu bušilo až v krku. Cítil, jak ho zaplavuje horko, hruď mu málem praskla vzteky. Nedalo se to vydržet! Musel si vzít prášek – malou rudou pilulku. Ten příjemný pocit klidu, který mu to dalo, byl opojný. Ten pocit, že na ničem nezáleží, byl nakažlivý.
Ten den, kdy dostal výpověď, si vzal hned dva ze svých uklidňujících přátel. Ruce se mu stále třásly, když nastartoval auto. Uviděl ho – byl skutečný. V zpětném zrcátku spatřil ty oči. Zpanikařil a neodvážil se pohnout. Natož se otočit. Co po něm ten muž chtěl?
„Co chceš?“ vyštěkl. Nic. Žádná odpověď. Otočil se na zadní sedadlo – ale bylo prázdné.
Toho večera si raději vzal další prášek. Pilulka barvy krve. Když byl v koupelně a setřel páru z oroseného zrcadla – uviděl celou svou tvář, ale něco bylo jinak. Nemohl uvěřit tomu, co viděl. Tvář, která na něj zírala, byla jeho – ale nebyl to on. Ten druhý vypadal jinak. Jeho oči se na něj usmívaly. COŽE? Posmívá se mu?
„Co chceš?“ vyštěkl znovu, protože jiný způsob komunikace neznal.
„Nic nechci…“ ozvalo se ze zrcadla, ale rty se nepohnuly.
Nemožné! Co se to děje? Pustil studenou vodu a opláchl si obličej. Nervózně zvedl hlavu a podíval se do zrcadla. Bylo prázdné! Ten člověk zmizel – ale nejpodivnější bylo, že zmizel i jeho vlastní odraz.
Tu noc se probudil s podivným pocitem – zase ho někdo sledoval. U nohou postele stála postava a upřeně na něj hleděla.
Vyskočil. „CO ODE MĚ CHCEŠ??“ nevydržel to a zakřičel tak hlasitě, až se jeho hlas rozlehl prázdným, opuštěným domem.
„Nic… Jsem ty… nebo spíš TEN, kým jsi mohl být. Jsem ty, ale šťastnější…“ a postava mávla rukou. Uprostřed místnosti se objevila scéna, jako by někdo zapnul obří plochou televizi s romantickým filmem. Obraz moře jemně šplouchajícího a mladého páru v objetí, sledujícího západ slunce. Bylo slyšet dětský smích. Dvě malé děti běžely a hrály si na kraji moře v písku. Stavěly hrady. Výskaly a smály se. Moře líně šplouchalo…
„Co to je?“ už nekřičel – zněl poraženě.
„To je to špatné rozhodnutí, které jsi udělal. Mohl jsi mít tak krásné děti. Mohl jsi být šťastný a mít takovou krásnou rodinu.“
To zabolelo. Zabolelo to hluboko. Jeho srdce málem vyskočilo z hrudi. Jeho srdce… Ano, měl ho.
Vzal si další prášek. Nepomohlo to. Vzal si další. Malé červené pilulky – kolik jich bylo – nepočítal to. Cítil se hůř. Ještě jeden.
Klid a ticho se rozlily jeho tělem. Zavřel oči a usnul. Zdálo se mu o moři a o ženě, která ho jako jediná kdy milovala.
O pár dní později byl pohřeb. Jeho poslední cesty se zúčastnili jen dva lidé. Kněz a žena v černém. Vypadala unaveně a sešle – starší, než ve skutečnosti byla. Dlouhý život po boku muže, který ji psychicky i fyzicky týral, nesl svou daň.
Teprve v posledním roce se cítila lépe. Utekla mu. Usmála se nad jeho hrobem a vhodila na jeho rakev malinkaté rudé kuličky – zbytky z těch z kterých mu kdysi vyrobila náramek. Konečně bude mít úplný klid.
Červené světýlko
Tak dlouho jsem po tom toužila a stálé vše pilovala dlouhými zkouškami, dala jsem tomu opravdu ze sebe vše. Vím, že to bylo náročné na čas i pro mé oddané přátele, ale nelze popřít, že jsem je strhla a dokázali se zaujmout, nevnímat čas. Často jsem se v noci budila, opakovala si text, zkoušela repliky, vymýšlela nové podání a bloudila v myšlenkách i tužbách.
A dnes je to tu. Vybrali si mě. Oni mě chtějí. Jsou unešení. Cítím obdiv.
Teď jen ustát to malé červené světýlko kamery , co na mě míří. Ne já nejsem lovná zvěř v hledáčku laesrového paprsku lovce! Já vím a věřím, že jsem tam kam patřím, že pro toto jsem se narodila, že toto je můj život. Miluji tuto práci celým svým srdcem a to je pro úspěch člověka to nejdůležitější. Vždy vyhrává čistá Láska, ne chtění, ne vynucování, ale vedení poklidného proudu svého bytí a toho úžasného tepla ve svém samotném středu těla. Ten vede i celý můj výstup, mé plné odevzdání a hladké ladné plynutí. Je tak samozřejmé : veselé, kde má pobavit, smutné, kde vede k zamyšlení a čisté pro přenesení toho nejlepšího pocitu těm, kterým je mé já určeno. Červené světýlko zhasíná, přicházejí ovace, ale v mém čele svítí dál, nemohu opustit své srdce, nemohu vykročit ze sebe. Červené světýlko udržuje ve mě mou bdělost a přítomnost.
Mareike sledovala odraz své tváře v zrcadle. Byla stejně bledá jako zimní slunce za oknem, jehož paprsky se sotva dokázaly prodrat skrze naducané, těžké mraky, a její oči se zdály být tmavší než obvykle, skoro černé. Ani její zrzavé lokny nezářily jako vždycky. Ať je přejížděla kartáčem, jak dlouho chtěla, pořád vypadaly splihlé, jejich objem se vytratil spolu s úsměvem z jejích rtů. Její pohled se stočil k zarámované fotografii na toaletním stolku. Vzala ji do rukou a čím déle se na ni dívala, tím těžší bylo bojovat s nevolností, která jí stoupala do krku. Za žádnou cenu se nechtěla rozbečet, protože by si tím rozmazala make-up, kterým pracně zakryla všechny ty slzy posledních dnů. A hlavně se tam dnes nechtěla objevit s uplakanýma očima, protože oni za to nestáli. Nepotřebovali vidět hloubku jejího smutku.
Cítila, že se jí po těle pomalu rozlévá něco jiného. Chvíli ten pocit zkoumala, než jí došlo, že je to zlost. Ano, cítila hněv. Ne na Annu, to ne. Na všechny ostatní. Na ty, co za to mohli. Znovu pohlédla do zrcadla a všimla si, že se jí do očí vrací lesk. Za chvíli z nich budou šlehat blesky, pomyslela si a po dlouhé době se pousmála. Její zrak padl na rtěnku, která stála pod zrcadlem spolu s dalšími líčidly a parfémem, který jí Anna přivezla z Paříže. Na okamžik zaváhala, ale pak ji přece jen vzala do ruky a nanesla si na rty pořádnou vrstvu. Spokojeně se pozorovala v zrcadle. Hned se cítila lépe. Alespoň v rámci možností.
Mareike si nemohla nevšimnout, že na ni všichni zírají. Ne že by nebyli zírali i bez toho, ale s rudě natřenými rty na sebe strhávala ještě větší pozornost. Viděla nesouhlasné pohledy – na pohřeb přece výrazné líčení nepatří. Ale jí to bylo jedno. Nebyla tu kvůli nim.
Obřad probíhal v mrazivé atmosféře. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Seděla sama v první lavici vlevo, ostatní se jí vyhýbali. Naproti přes uličku seděli Annini rodiče. Její matka demonstrativně vzlykala do kapesníku, zatímco ji její manžel neustále poplácával po rameni. Mareike naproti tomu seděla na svém místě strnule, rovná jako svíce a s nepřítomným pohledem. Jak si předem předsevzala, nebrečela. Nedarovala jim ani jednu slzu. Chtěla to mít co nejrychleji za sebou. Nesnášela pohřby a věděla, že ani Anně by se to takhle nelíbilo. Obřadní síně v sobě mají něco tak nesmírně depresivního…
Když už si Mareike myslela, že to všechno nějak přestála, došlo jí, že skutečný střet teprve přijde. Všichni kondolovali jejím rodičům, k ní nepřišel skoro nikdo, jen pár jejích a Anniných známých. Ostatní dělali, jako by neexistovala. Chvíli tam jen tak stála a přemáhala vztek, který se jí už zase zmocňoval, ale potom se rozhodla, že není důvod ho přemáhat, a s hlasitým klapáním podpatků šla odhodlaně za Anninými rodiči. Těm právě tiskli ruce jacísi vzdálení příbuzní, které Mareike nikdy neviděla, protože Anna se skoro s nikým z rodiny už roky nestýkala.
„Je nám to tak, tak líto,“ vzlykala právě postarší žena a se slzami v očích tiskla Annině matce ruce. „Taková ztráta!“
Mareike to chvíli nevěřícně sledovala, ale potom to už nevydržela. „Jak si dovolujete takhle mluvit?“
Všechny oči v obřadní síni se upřely na ni – někteří se tvářili zaraženě, jiní se nenamáhali skrýt své pohrdání. V místnosti najednou bylo takové ticho, že si Mareike myslela, že každý musí slyšet její divoce bušící srdce.
„Co si to VY dovolujete?!“ obořila se na ni Annina matka. „Takhle kazit obřad. Jako by nestačilo, jak nevkusně zmalovaná si sem nakráčíte. Vůbec jste sem neměla chodit.“
„Já?“ nedala se Mareike. „Kdyby nebylo vás, tak by žádný obřad nemusel být, protože by Anna ještě žila!“ zakřičela a slyšela, jak celá síň zalapala po dechu. Ona ale ještě neskončila. Mareike věděla, že musí působit hystericky, ale když už konečně sebrala odvahu, nemohla couvnout. Určitě za to mohla i ta rtěnka. Nenosila ji často, ale když už, tak jí pokaždé dodala kuráž. A tak se teď nadechla a pustila ven to, co měla říct už dávno.
„Je to pravda. Vy všichni…“ postupně se podívala na každého jednoho smutečního hosta, „…vy všichni můžete za to, jak to s ní dopadlo. Zabily ji vaše pomluvy. Vaše nepřijetí toho, kým byla.“
Nečekala na to, až ji někdo začne přesvědčovat o opaku nebo jí začne nadávat. Místo toho odkráčela středem s hlavou hrdě vztyčenou. Ostatní se před ní se strachem rozestupovali a klopili oči k zemi. V zádech cítila nevraživé pohledy Anniných rodičů, ale neotočila se a šla dál. Věděla, že by na ni Anna byla hrdá.
Zatímco všichni ti pokrytci odešli na oběd do nedaleké restaurace (do takové tmavé špeluňky se starými závěsy a obskurními lampami by Anna nikdy nešla), kde budou akorát pomlouvat Mareike a její „nevhodné a naprosto neomalené chování“ a ve vzpomínkách se budou rozplývat nad Annou, jaká nikdy nebyla, Mareike zamířila do kavárny, kam s Annou rády chodívaly.
Sotva se svezla do křesla u okna, už u ní byl Jonas. Pracoval tu už roky a za tu dobu se stal i jejich dobrým přítelem. „Tak jaké to bylo?“ zeptal se, i když podle toho, jak vypadala, ani nemusel – nešlo přehlédnout, že to bylo strašné, jak mu Mareike vzápětí potvrdila i slovy.
„Je mi vážně líto, že jsem tam nemohl být, ale nikdo za mě nemohl vzít dnešní směnu,“ omlouval se Jonas a bylo slyšet, že ho to doopravdy mrzí. Mareike ale jen mávla rukou.
„Stejně to bylo jen divadlo. Anna by to takhle nechtěla,“ povzdechla si.
„Tak jí uspořádáme ještě jeden obřad. Jen pro ty, kteří ji měli doopravdy rádi,“ navrhl a ihned si všimla, jak Mareike pookřála.
„To by bylo super.“
„Domluveno. A co si vlastně dáš?“
„Vlastně ani nevím. Nemám na nic chuť,“ pokrčila rameny.
„Tak já ti něco přinesu, jo?“ řekl a zmizel dřív, než stačila zareagovat. Za chvíli se vrátil s velkým šálkem horké čokolády s pořádnou čepicí šlehačky. „Na smutek je nejlepší sladké,“ přistrčil k ní hrneček a posadil se do křesla naproti ní.
„Ty už nemusíš pracovat?“ podivila se.
„Už přišla Lisa, takže pro dnešek mám padla. Myslím, že mě potřebuješ víc než náš kávovar.“
Mareike se na něj vděčně usmála. „Díky, budu ráda. Nechci teď být sama.“
Napila se horké sladké tekutiny a cítila, jak se jí teplo šíří až do konečků prstů. Když pak hrnek postavila zpátky na stůl, zůstal na něm rudý otisk jejích rtů.
„Mimochodem, už jsem ti řekl, že ti ta rtěnka fakt sluší?“
O Vandě se vědělo, že nesnáší červenou barvu. Někde se dočetla, že červená barva může u člověka vyvolat hněv, vztek až agresi. Vysvětlila si to po svém, že škodí a od té doby se jí úzkostlivě vyhýbala, tedy všemu červenému.
Jednou se vracela i s dětmi z víkendové návštěvy u rodičů. Návštěva se trochu protáhla, nějaká práce na zahradě, Vanda chtěla být rodičům užitečná. Děti skotačily, hned na půdě, hned ve stodole, jenže všude číhalo nebezpečí a Vanda musela mít oči i vzadu, aby si neublížili. Bylo to únavné a ještě se pořádně v nezvyklém prostředí nevyspala a teď ji čekala náročná cesta domů. Řídila dobře, toho se nebála jen ta únava.
Nestihli včas douklízet zahradu, nestihli se včas rozloučit, poshledávat děti a upevnit je do sedaček také chtělo svůj čas. Stmívalo se, když odjížděli. Manžel už volal, zlobil se, že jedou na noc, přemlouval, ať to nechají na ráno. Ale Vanda už měla víkendu dost. Už chtěla být ve svém bytečku, ve své posteli, v náručí svého muže. Tam si odpočine, dobře se vyspí, tam je v bezpečí.
Cesta byla dlouhá. Děti usnuly, sotva se auto rozjelo, motor tiše bzučel, silnice rovná, Vanda po prvé co řídí ucítila nebezpečí. Divný pocit, něco jako předtucha. Pohodila hlavou, jako by se nepříjemnost dala setřást.
Telefon: “kde jste?”
“Jsme v pořádku, blížíme se k domovu. Ahoj”.
Chtěla tomu věřit, ale zároveň cítila, jak na ni čím dál víc doléhá únava. Pouští rádio, známé písně, zpívá si, mluví sama se sebou. Najednou vidí, jak se jí před očima dělají velké kruhy, jak se kruhy točí i cesta i stromy. STOP. Zastavuje u krajnice, nechává auto osvětlené, položí ruce a hlavu na volant. Chviličku si zdřímnout. Ale neusne ani na půl vteřiny. Je příliš unavená, příliš napjatá. “Ještě chvíli, musí to přejít”!
Znvu telefon: “Tak kde, sakra, jste! Mám vám jet naproti? Vezmu si taxi”.
“Nešil, za chvíli jsme doma, nemůžu jet rychleji”.
Malý odpočinek opravdu trochu pomohl. Už sjeli z hlavní silnice, ještě přes malý lesík, pak kousek nahoru, kousek dolů, zkracuje si to polní cestou. Vtom znovu ty kruhy, úplně náhle a barví se do červena, do ruda. Obrovské rudé kruhy v pohybu. Prudce zabrzdila, tak prudce, až se obě děti probudily a začaly plakat. Nějaký hluk venku, pak ticho, kruhy zmizely.
Vystoupila z auta do tmy a ztuhla. Zabrzdila jen malý kousek před železničním přejezdem. Nechráněným, bez světelné signalizace, jen značka. “Ovšem, tady nikdo nejezdí, chtěla si to zkrátit a zapomněla…”
Rudé kruhy si pamatuje dodnes. A když uvidí rozkvetlé vlčí máky, pohladí je. Má děti, muže a žije.
Nejsem z těch, co couvnou před většinou výzev. Ani tentokrát jsem neřekl ne, když mi sdělili, co budu muset vykonat. Poctivě jsem si odestál na své kůži celý monolog městského radního. Na konci jsem kývl a připraveným brkem podepsal. Pak jsem se na patě otočil a odkráčel z radnice bočním vchodem, jak jsem byl zvyklý. Vlastně jsem se sám sobě podivoval, jak většinu všech těch podivností vzala má hlava na milost a plnila vše tak, jak kázali, ačkoli jsem s tím v hloubi duše nesouhlasil.
Venku se již šeřilo, a tak jsem příliš obyvatel nepotkal. Hlavně kdo z nich by o to stál, potkat se se mnou, dokud nepadla úplná tma? Procházel jsem se sešeřelým městem a přemýšlel, jak vykonám rozsudek, který na radnici konšelé přednesli.
Došel jsem ke svému domku u hradební zdi. Vlastně jsem neměl chuť ani jít spát. Ne že by mě nějak tížilo svědomí — konečně, já jsem pouze ten, kdo koná, ne ten, kdo soudí a má zkoumat pravdu. Nijak mne však netěšilo, že zítra mi pod rukama projde někdo, koho znám víc než dobře. Kdo mne do mého stavu přijímal a kdo jako jeden z mála se mnou hovořil otevřeně i na veřejnosti.
Druhý den ráno jsem se oblékl, jak mému stavu příslušelo, a vydal se na hlavní náměstí. Moji pomocníci už chystali pódium pro dnešní představení. Byli zkušení, takže jsem jen letmo zkontroloval stabilitu. Během dopoledne se náměstí zaplnilo téměř k prasknutí. Každý chtěl vidět, koho povezou a co se bude dít. Biřicové drželi dav od pódia.
Ozval se klapavý zvuk vozu, za nímž kráčel na provaze muž. Udělali s ním kolečko jako vždy — ať si ho lidé naposledy prohlédnou, než ho dostanu do ruky já. Až teď, když jinak statný silný muž pohlédl na mne a málem se rozplakal, jsem si uvědomil, jak děsivou sílu může mít oděv. Můj rudý kabátec předznamenával odsouzencův konec. A on to věděl — moc dobře to věděl.
Představení začalo…
Kromě angličtiny učím taky předmět zvaný volba povolání.
Baví mě to, jsou to hodně upovídané hodiny, kde se může naplno projevit individualita jednoho každého mého žáka. A ze stejného důvodu to baví i je…
Na konci jedné z hodin, kdy už jsme měli všechno, co jsem si na naplánovala, hotové, se mi situace drobátko vymkla z ruky.
A začalo to úplně nevinně…
Mí osmáci se natěšeně klepali na jeden z mých „psycho-sranda-testů”. Je to pro ně zábavný vrchol naší dvouhodinovky.
Já: „Nadiktuju vám 5 barev.
Pište: Bílá… Oranžová… Žlutá… Zelená… Červená…
A teď ke každé barvě přiřadíte člověka, který se vám vybaví, když si představíte dotyčnou barvu.”
Padlo pár upřesňujících dotazů. A píšou.
Když mají všichni hotovo, říkám jim, co která barva znamená. Bavíme se všichni – oni i já.
U červené nabere veselí na grádech.
Já: „No, a červený člověk je ten, koho opravdu milujete. Kdo je pro vás maximálně důležitý.”
Zahlédnu, jak se na sebe zaláskovaně kouknou Anička a Tonda a přikývnou. Chodí spolu už víc než rok a evidentně napsali jeden druhého.
Míša hlásí: „Já tam napsal maminku. Je to moc trapný?”
„A proč by to bylo trapný?”, povídám. „Mít rád svou maminku je moc hezký.”
Míša je správňák, žádný mamánek, tak to beru v pohodě, oidipák se tu nekoná.
Kuba kouká trochu vyjeveně. Ptám se starostlivě: „Copak, Kubíčku? Něco je špatně?”
Kuba kouká na papír, pak na mě, znovu na papír, pak znovu na mě a povídá: „No, já nevím… Já tam napsal vás!”.
Směju se a Kuba se smíchem pokračuje: „Tak jak, pančelko? Vezmeme se?”
(Je to příběh, který se mi opravdu stal. Jména jsem samozřejmě změnila. A ne, nevzali jsme se… Kuba ví, že jsem zadaná. A pak – je tu ten drobný věkový rozdíl velikosti Mariánského příkopu. )
Není to úplně můj styl, ale pěkné
Děkuju.
Chvíli jsem přemýšlela, že napíšu něco jiného. Ale ve finále jsem usoudila, že pro jednou využiju autentickou storku ze své praxe. :-)
Rudá jako víno
Podává mi silné, kořeněné víno. Jeho vůně mě omámí. Stačí jediný lok rudého vína – a cítím teplo. Svět se točí, rudě se točí.
Rudá jako růže
Miluji růže. Nosí mi je často. Jejich rudá barva mě vtahuje do osidel lásky.
Rudá jako rubín
Zlatý prsten s drahým kamenem hrdě nosím na prsteníčku. Rudá je pro mě barvou důvěry. Dívám se na svět skrze „rudé“ brýle.
Rudá jako krev
Láska je rudá. Žárlivost je rudá. Má na rukou mou teplou krev. Rudá je vztek.
Příklad v zadání mě inspiroval a vedl k myšlence, jak asi celou situaci s čertovým okem viděla teta. Tak jsem z jejího pohledu napsala povídku. Nemá za cíl nikoho urazit, je to jen pro pobavení:)
Čertovo oko
„Teto, teto!“ ozve se dětský hlásek za mými dveřmi.
Předstírám, že spím, ale hlásek má i ručičky, které se klepáním dobývají do mého pokoje. Prokleju svoji sestru. Už asi po desáté. Ona si jen tak odjede na služební cestu a mně nechá na krku tohle dráče. Doufala jsem, že ho na výletu unavím a bude spát jako zabitý. A teď si přeju, aby někdo zabil mě.
I přesto, že je půlnoc, se pokusím na tváři vyloudit úsměv hodné tetičky, ale vypadám spíše jako vlk z Červené karkulky přestrojený za babičku.
Otevřu dveře: „Copak se děje, broučku?“
Brouček pronikavě ječí a ukazuje do svého pokoje. Vejdu do krásně rudě zařízené místnosti.
„Čertovo oko!“ křičí brouček a barvou připomíná slunéčko sedmitečné.
Rozhlédla jsem se po prázdném pokoji a pak jsem udělala to, co každá normální teta. Vysvětlila jsem mu to. No jo, jenže jak vysvětlíte, že něco, co neexistuje, neexistuje?
Brouček se zase rozeřval a začal vyjmenovávat, komu všemu řekne, že jeho teta má čerta.
Mně bylo jasné, že kvůli čertovu oku už to moje nezamhouřím. Po tomhle už mi ségra nesvěří ani kámen. Ale to přece není moje vina, i když…? Při pohledu na poličku mě to trklo. Brouček nechtěl spinkat, a tak jsem mu na uklidnění přečetla pohádku o čertíkovi Honzíkovi a tu máš. Za mnou brouček křičí, že chce okamžitě k mámě, já nevím, jak mám vysvětlit sestře, proč její miláček viděl v pokoji čertovo oko, a z obálky se na mě šklebí čertík Honzík.
Tak jsem udělala něco, na co nejsem hrdá. Aby dráče přestalo chrlit, rozhodla jsem se mu tlamičku ucpat jahodovou zmrzlinou. A aby jeho oči nekoukaly po očích čertů, nasměrovala jsem je na televizi.
V tu noc padla slavná dohoda, že to, co tam viděl, vlastně neviděl, a sestra se nedozví nic. Nikdo se nedozví nic. Nebo už z čerta neuvidí jen oko!
Promnula jsem si ruce a nálepku nejlepší tetička jsem si hrdě připlácla na své místo.
Všechno bylo dobré, dokud jsem si jednou nerozklikla web mého již dospělého synovce. Tuto historku, která měla navždy zůstat lidským očím skrytá, zakomponoval do zadání, kde si ji mohou přečíst stovky lidí. A mezi těmi stovkami lidí z toho největší srandu bude mít moje sestra.
Porušil dohodu. A to se trestá. Jen nevím, kde teď budu shánět čerta.
“Prosím, držte mi ty háky pořádně, ať tam lépe vidím. A odsávejte, odsávejte.”
“Ano , pane doktore,” slibuje asistent. Ale je vidět, že už toho má dost. Operace trvá skoro dvě hodiny a ještě se to nechýlí ke konci. Jak dlouho to bude muset ještě vydržet? Už ho začínají brát do rukou křeče, moc zkušeností ještě nemá. Před ním na operačním stole leží pacient, podle dokumentace se dozvěděl, že se jedná o staršího muže. Celé jeho tělo je přikryto plátěnou plachtou, takže ani neví, jak vypadá. V plachtě je vystřižen otvor ve velikosti žaludku – odstraňují žaludeční vředy. Je to komplikovanější, než předpokládali. Asistent plně vnímá ten krvácející pulzující orgán, lahve se životodárnou tekutinou, které jsou připraveny pro všechny případy, zakrvácené rukavice lékařů i některých sester…. Rudá barva, kterou všude kolem sebe vidí už dvě hodiny, způsobuje, že už sám vidí všechno rudě. Oddychne si, když je operace zdárně dokončena a pacientova operační rána zašita. V té chvíli si není jistý, zda si vybral své životní povolání (úděl) dobře.
To já bych nikdy nemohla. Obdivuji toto povolání
O tom to přeci vůbec není. Já práci lékařů také velice obdivuji a oceňuji. Ale tady šlo o pochybnosti mladého začínajícího doktora,které má podle mě většina z nich. Někteří to překonají, někteří odejdou.
Vůbec nechápu, proč si to dělám. Je mi dvaačtyřicet, mám desetiletou dceru, jsem rozvedená (šťastně!) a nechám se přesvědčit k tomu, abych si udělala profil na Tinderu. A co víc – některým těm zoufalcům odepisuji, samozřejmě ve vší slušnosti, abych se pak dozvěděla, jaká jsem mrcha, co si s city mužů jenom zahrává. Nebýt Jitky, už se na to dávno vykašlu. Jitka je nepoučitelný optimista: „Jasně že se musíš probrat všema těma blbečkama, abys narazila na někoho normálního. To je přece úplně jasný!“
Jasný. Takže teď – i když nevěřím svým očím – jdu na rande. Tinder rande. S prvním, který věděl, kde se píše i a kde y. Což ovšem ještě neznamená, že to nebude blbeček. Jsem podělaná strachy (protože k žádnému rande předtím nedošlo) a říkám sama sobě: „Co to sakra dělám?“
Domluvili jsme se, že se sejdeme u východu z metra Stodůlky. Nikdy jsem tu nebyla. Ale východ z metra najdu a jeho vidím také hned. Menší blonďatý muž v hnědém kabátu. Z dálky vypadá nejmíň o deset let mladší než já. Má být ovšem stejně starý. To je přesně to, co jsem chtěla – vypadat jako jeho matka. No nic, teď už asi neuteču. Musím to rande nějak zvládnout. Jsem ale tak nervózní, že ještě než se k němu přiblížím na takovou vzdálenost, aby poznal, že jsem to opravdu já, zrudnu jako rak. Nedá se to ovládnout. Prostě najednou cítím, jak mi hoří tváře i krk. Ještě že se nevidím a že je venku už celkem šero. Když už jsme na krok od sebe, vypadne ze mě jen: „Ahoj.“
„Ahoj!“ odpoví s úsměvem a okamžitě zrudne. Ne tak jako já (aspoň myslím), ale zrudne. Pobaví mě to a pomyslím si, že muž, který zčervená hned po pozdravu, blbeček třeba nebude. Možná měla ta Jitka nakonec pravdu.
Tak Tinder rande bych neriskovala. Dokonce vyšla i knížka: Historky z Tinderu. První a druhý díl, ale já myslím, že by se dalo pokračovat do nekonečna.
Já mám s Tindrem jednu zkušenost – a dobrou.🙂
Ples už začal. Slyším hrát hudbu a vím, že bych si měla pospíšit. Jako královská dcera si samozřejmě můžu dovolit okázalý příchod i s menším zpožděním, ale nic se nemá přehánět. Naposledy se zkontroluji v zrcadle. Při pohledu na červené šaty, které mám na sobě, mě zalije vlna vzrušení a nervozity. Znamenají jediné – dnes je mi osmnáct, dnes si mám najít svého snoubence. Jedná se o tradici našeho rodu – bude ze mě další rudá královna.
Obrátím se ke dveřím a vyjdu z komnaty. Chodbami dojdu nad schodiště vedoucí do sálu. Naposledy se zhluboka nadechnu a začnu sestupovat dolů. Vidím, jak se lidé zastavují uprostřed tance, jídla i rozhovorů. Všichni se otáčí mým směrem. Slyším jejich překvapené vzdechy. Dodnes jsem na sobě neměla červenou barvu a jsem si vědoma toho, že v ní teď vynikám, stejně jako dříve moje zesnulá matka.
Sestoupím na poslední schod a zastavím se. Všichni se jako na povel ukloní, samozřejmě až na mého otce, který sedí na trůnu a dme se pýchou.
„Děkuji, že jste dnes přišli. Je mi ctí oslavit s vámi tak významný den. Bavme se tedy – jezme, tančeme a rozprávějme. O půlnoci vám oznámím svoji volbu,” pronesu k hostům a vydám se ke svému místu po otcově boku.
„Sluší ti to,” usměje se, když jsem k němu na doslech.
„Děkuju, tati,” špitnu.
Sotva se stihnu na chvíli posadit a už mě k tanci vyzívá jeden z mých nápadníků. Je to opravdu skvělý tanečník a po parketu mě vede lehce jako obláček. Když hudba skončí, poprosím ho, aby mě doprovodil ke stolu s občerstvením. Naliju si pohár vína – samozřejmě červeného. Chutná sladce.
„Smím prosit?” ozve se za mnou náhle hluboký hlas. Není mi ani trochu povědomý. Otočím se a v tu chvíli přijdu o dech a málem i o pohár. Na poslední chvíli se moje prsty sevřou pevně okolo nádoby, která mi málem vypadla. Muž přede mnou je vysoký, tmavovlasý a pohledný. To však není to, co mě připravilo o hlas. Jeho oči jsou rudé!
Myslela jsem, že to byla jen pohádka, proběhne mi hlavou. Vzpomenu si totiž na příběhy, které mi vyprávěla maminka jako malé holčičce – o princi s červenýma očima.
Natáhne ke mně ruku a já si uvědomím, že jsem mu nedala odpověď. Rozhodnu se jeho nabídku přijmout a společně zamíříme na parket.
„Omluvte mi mou nezdvořilost, ale nevzpomínám si…” začnu opatrně.
„Neznáme se. Ne osobně,” odpoví a uchopí mě za pas a dlaň. Začneme tančit. Vede jistě a pevně. Jako by mě už nikdy nechtěl pustit, napadne mě.
„A mohla bych znát vaše jméno a původ, pane?” zeptám se o něco jistěji. Pohled do jeho očí mi však znovu vezme dech.
„Jsem princ Nared z Království tulipánů.”
„Království tulipánů?” zeptám se překvapeně a snažím se si vybavit nějakou informaci z hodin zeměpisu.
„Je to velmi daleko,” usměje se napůl úst.
„Ach tak,” pronesu nahlas a sama sebe okřiknu. Měla bych se vzpamatovat.
Zbytek plesu však proběhne jako ve snu. Konverzuji, tančím a jím, ale neustále mám zvláštní pocit. A pokaždé, když pohledem vyhledám tulipánového prince, jeho rudé oči mě sledují. Ten pohled, ta barva mě přitahují. Vždy se však donutím odtrhnout.
Náhle si uvědomím, že už je skoro půlnoc. Polije mě studený pot. Sice jsem před plesem měla z mých nápadníků vybrané favority, teď však vím, že si nemůžu zvolit žádného z nich. Cítím to, je to hluboká vnitřní jistota. Rozum mi ovšem velí, že není moudré vybrat ani cizince s rudýma očima. Vždyť ho sotva znám… A přesto je mi v těch jeho očích cosi povědomého. Nebo je to jen tou barvou? Ach ta barva!
Odbíjí půlnoc a já dojdu k jedinému závěru. Musím porušit tradici. Musím získat více času… Času na to poznat prince z Království tulipánů. Času na to, rozmyslet si své rozhodnutí.
Jeho temně rudé rty se na něho usmívaly. Chtěl zařvat, provokovalo ho to k úderu.
Svíjel se na zemi a běsnil. Škubal nohama a rukama. Igor dlouho necítil takovou bezbrannost. I když měl tisíc důvodů George nenávidět, nedokázal to.
,,Dobrá, terapie kreslením asi nebyl dobrý nápad,” mrknul na Georgův výtvor, za kterého na něho upírala oči žena, kterou George pojmenoval Zlejšek. Byla to halucinace, která mohla za všechny autorovo špatné skutky.
Pohlédla jsem na své ruce. Pohled mi sjel na tělo přede mnou. Rudá kaluž se rozlévala po kuchyni. Udělala jsem to zase. Teď mě čekají tři minuty kdy budu mít oči zaostřené rudou barvou své zlosti. Poté si své ruce prohlédnu znova a zjistím, že rudá tekutina a nich není omáčka, ale krev. Zhrozím se a začnu ječet, když si znova prohlédnu tělo svého snoubence. Začnu vyšilovat a začnu se rozhodovat mezi schováním těla nebo přiznáním. To mi bude trvat patnáct minut. Tak jako vždy se rozhodnu pro první možnost, protože mám strach z vězení. Nebo z toho, že přijdou na ty ostatní. Přejdu k umyvadlu a umyju si ruce. Budu pozorovat jak mi rudá stéká z rukou a jak mizí v odpadu. Vezmu nejostřejší nůž a rozřežu tělo a naházím ho do černých pytlů mezi oblečení, které jsem nedávno vyhazovala. Vezmu auto a projedu městy a v každém nechám jeden kus. Vrátím se a vytřu. Naliju si sklenici vína. Tohle všechno udělám. Tak jako vždycky. Ale pořád mám dvě minuty a padesát sekund abych si prohlížela své zakrvácené ruce, pohledem zastřeným rudou zlostí.
Příběh rudé
Rudá barva ji provázela po celý život – jako stín, jako přítelkyně, jako tichý soudce, někdy jako ženská zbraň a jindy jako touha a objetí. Každé její setkání s rudou mělo jinou příchuť.
V dětství to byla chuť léta. Přezrálé třešně ze sousedovic zahrady, sladké lesní maliny sbírané do plechového hrnečku a jahody, ze kterých sousedka dělala báječnou jahodovou pěnu – pro všechny děti v domě. Rudá tehdy voněla po prázdninách a po dobrodružství, kdy se často vracela domů se škrábanci od maliní nebo s odřenými koleny, ale s očima plnýma radosti.
Na střední škole rudá změnila svoji tvář. Už to nebyla barva svobody, ale pokušení. Zakázaná. Zrudlé tváře při tajném sledování filmů pro dospělé zpoza pootevřených dveří pokoje, který sdílela s mladší sestrou, barva rtěnky, kterou si jednou potají zkusila v drogerii, ale než došla domů, musela ji pečlivě setřít, protože „slušné holky se takhle nemalují.“ Byla to také barva facky, která jí přistála na tváři poté, co se odmítla podřídit nesmyslným rodičovským pravidlům. Odešla tenkrát z domova. Rudá pro ni znamenala vzdor a bolest.
Pak přišla dospělost. Vlastní byt, první opravdové lásky, první rány srdci, které musela zvládnout sama. Rudá se časem v jejím životě objevila znovu. Tentokrát v jiném světle. Začala si všímat žen, které červenou nosily s hrdostí sobě vlastní – kabáty, šaty, boty, kabelky a samozřejmě rtěnky. S tichou závistí vzhlížela k těmto odvážným ženám. Tolik toužila, aby měla stejnou odvahu, ale stačilo, aby si oblékla něco rudého a v hlavě se jí vynořily vzpomínky na slova: „Proč prosím Tě tak obdivuješ rudou? Ta se hodí tak leda do bordelu, pro lehké ženy. Neupozorňuj na sebe.“ Poslechla, nechtěla „vyčnívat z davu.“
Ale jednoho dne se něco změnilo.
Potkala ji – ženu v rudé barvě. Elegantní značková kabelka, sandálky s jemnými pásky a na rtech ten nejzářivější odstín rudé, jaký kdy viděla. Ta drobná blondýnka se zelenýma očima ji úplně uhranula. Svým smíchem, to, jak mluvila nahlas, úsměvem, který jí věnovala. Nemohla od ní odtrhnout oči.
Staly se nejdřív kolegyněmi a postupně přítelkyněmi. Nenápadně, pomalu. První rudá kabelka byla dárek. Pak přišly sandálky, které nejdřív nosila jen doma, pak do města, a nakonec do práce. Ach a jaké pozdvižení způsobila, když přišla do práce v rudých šatech. Nikdo nic neřekl, ale cítila na sobě pohledy úplně všech, žen i mužů. Jen se usmála, cítila se tak dobře, odvážná, živá. Když se ten den podívala do zrcadla, usmála se. Uvědomila si, že je z ní konečně žena, pro kterou už rudá neznamená ostudu, bolest a zklamání, ale je pro ni symbolem radosti, vášně, lásky a životní síly.
Když pak večer seděly s nejlepší kamarádkou na terase vinárny a popíjely oblíbené Chardonay, otočila se k ní a řekla: „Víš, já jsem se rudé vždycky bála. Teď mám pocit, že to byla vždycky moje barva. Jen jsem si ji musela sama sobě dovolit.“
Narodila jsem se v sedmdesátých letech ve velkoměstě, kde v pravidelných intervalech byly vyvěšovány rudé vlajky na oslavu konce druhé světové války a vítězství sovětské armády nad Hitlerem. Ano, ještě po čtyřiceti letech nám bylo zdůrazňováno, jak moc nám bratři pomohli. Vyrůstala jsem v době, kdy mystifikace a kroucení informacemi bylo na denním pořádku a pokud neměl doma někdo uvědomělé nebo odvážné rodiče, málokdy se vlastně dozvěděl, jaká byla a je skutečnost. Ano, byl to strach. Strach, který bránil lidem žít svobodně. Někdy pro klidný život, občas kvůli lepšímu postavení ve společnosti, ale také často jen kvůli obyčejnému přežití. Když někdo tak trochu vystrčil růžky a snažil se narušit ten zavedený řád a poukázat na to, že pravda je někde jinde, hned mu ty růžky někdo odlomil, aby se náhodou zbytek lidstva neprobudil a nenakazil se tou zvláštní svobodomyslnou nemocí. Symbol červených třešní jako naší jediné komunistické strany se usadil v srdcích tak hluboko, že jen málokdo z nás, kdo aspoň trochu toužil po onom čerstvém nádechu a ždibíčku skutečného štěstí, by si pořídil cokoliv, co by jen trochu tuto dobu připomínalo.
Dnes je to třicet pět let od revoluce. Hodně se toho změnilo. Rudé vlajky už nevisí v oknech jako dřív. Najednou máme tolik svobody, že vlastně ne každý ví, jak s ní naložit. Dívám se kolem sebe a cítím vděčnost za to, jak dnes můžeme žít. Ano, a i když je mnoho věcí, které se dají zlepšit, je tahle naše zem plná naděje, že bychom mohli po téhle cestě jít dál. Je nás tu mnoho, kteří to tak chtějí. Já stále cítím tu pachuť červených třešní a dávám si velký pozor na to koho budu příště volit. Někdo už ale zapomněl a někdo možná nezažil, jak chutná rudá z Rudého náměstí. A tak vám držím palce. Možná už tento podzim ukáže, kdo z nás jakou barvu preferuje.
Proměna v rudých šatech
Musíš uklidit, ráno se obléct, jít do práce, přijít domů, postarat se, uvařit, uklidit, vyprat. Pořád dokola. V pátek si odskočit na pivo. Neustále být na mobilu, kdyby se něco stalo, aby byla vždy v pohotovosti. Koupila si červené šaty, vyzkoušela je, ale než v nich odešla ven, šla se převléknout a už je nevytáhla. Nikdy v nich nevyšla ven.
Poslední kapka. Nezajem od kamaráda, když přijde a přehlíží ji. Bývalý dělá problémy a starší syn opět udělal průšvih. Řekla si: dost, takhle už dál ne.
Oblékne si spodní prádlo a kouká nepřítomně do skříně. Vytáhne červené šaty. Látka jemně klouže přes ramena, prsa, boky. Jako by se do ní vlila energie. Jako by si oblékla červenou barvu přímo do svého nitra, energie proudí každým nervem v těle. V zrcadle vidí všechny své nedostatky – větší břicho, široká ramena – ale už jí na tom nezáleží. Má krásná prsa a vlasy, které začne česat a upravovat do vysokého uzlu s vlnitými pramínky kolem obličeje. Připne dlouhý zlatý řetízek a nechá ho schválně splývat do výstřihu. Proč bych nemohla zdůraznit, mám je pěkná a jsou výrazná. Nanese červenou rtěnku.
“Červenou nosí jen volné holky,” ozve se hlásek v hlavě. “Prsa ukazuje jen prostitutka, co to děláš, budou se na tebe koukat.” Mávne rukou, která se jí třese, ale ignoruje hlasy, co jí říkají takové věci. “Běž se převléknout, takto jít ven nemůžeš!” Semkne rty a přidá černou linku na oči. Zkontroluje kabelku, vezme si boty na podpatku. Neumí v nich chodit, tak zvolí pohodlnější, přeci jen její praktičnost zůstala.
Vyjde ven. A vydechne si. Nikde nikdo není. “Měla by ses jít převléknout!” Další váhavý krok vpřed. “Budou na tebe zírat, budou se ti smát!” Zaváhá. Nejraději by utekla zpět, převlékla se.
“Nejsem oběť, já tvořím, jak se na mě budou koukat, a když tam dojdu, vždy mohu odejít!” “Jasně, nikdy ti nevadilo, že se ti smály, hodnotili tě! Co blbneš?! Vždy ti záleželo na tom, co si o tobě myslí! Vrať se, tohle hodné holky nedělají!”
Bojí se. Míjí ji nějaký muž a kouká na ni, sklopí hlavu. Měla bych se vrátit. “Ano, to bys měla, a hned!” Semkne rty a jde dál. Pokusí se potáhnout šaty níž a srovnat výstřih. Pak si dá ruce křížem přes prsa. Zastaví. Zhluboka se nadechne a zašátrá rukou v kabelce. Stoupne si do stínu stromů a zapálí cigaretu. Pomalu pokračuje v cestě. Vezme si sluchátka a pustí hudbu na plné koule. Na baru se cítí nesvá, ale zaujme sebevědomý postoj, sedne si ke kamarádovi, co ji minule ignoroval. Objedná si a čeká. Nevnímá okolí. Dělá, že nic nevidí ani neslyší.
Moc zajímavý pohled na rudou barvu.
Velmi realistický a zajímavý pohled na rudou.
cvičení – Rudá…
Tomáš se narodil jako druhý syn stárnoucích rodičů. Vlastně to byl tak trochu zázrak, protože maminka už tenkrát neměla úplně věk na to, mít dítě. Měli svého jedináčka, Vaška, po tátovi. Následníka trůnu, jak říkal děda. No a tím měli jaksi splněno. Malé miminko dalo zase dost práce a tak se ho nakonec ujala maminčina matka. Její dcera se realizovala hlavně v práci, kde zastávala docela vysokou funkci a vůbec si neuměla představit, že by zůstala doma s dítětem déle než těch šest týdnů mateřské. Z roku byly tři a Tomáš měl jít do školky. Nakonec zůstal v péči babičky do školních let. I potom to byla víc ona než máma, kdo sytil jeho potřebu lásky a štěstí. Symbolem jejich důvěrného vztahu pro něho byl babiččin starý, rudě čalouněný ušák. Tam babička vždycky sedávala, četla mu z Malého prince a trpělivě naslouchala myšlenkám a snům malého chlapce. Když mu bylo osmnáct, těsně po jeho narozeninách, babička zemřela. Možná stářím, možná proto, že si její dcera nechala ušák nově přečalounit a šedá barva babičce nesedla. Dlouho se mu po ní stýskalo. Tomášovi totiž najednou chyběl někdo, komu by se mohl svěřit. Chyběla mu laskavá slova a bezpodmínečná láska. Začal ji hledat ve světě žen. V tanečních se seznámil hned s několika dívkami, ale s žádnou necítil, že by to byla ta pravá. Na střední škole, kam z rozhodnutí rodičů nastoupil, bylo více chlapů a ve třídě měli jen tři dívky. Tenkrát na policejní školu ještě děvčata moc nechtěla. Život šel dál a v tom Tomášově bylo pořád přítomno to bolavé prázdno. Nešlo zaplnit ani bujarými večírky se spolužáky, ani známostmi na jednu noc. Jednou se vracel ze školy jinou cestou než obvykle. V lesoparku si hrály děti s rodiči na schovávanou a cestou potkal i pár běžců. Jasně, s adrenalinem se člověk nějak vypořádat musí. Stmívalo se, byl jarní podvečer a stínů přibývalo. Najednou se mu zdálo, že z křoví před ním zaslechl dívčí hlas, volající o pomoc. Rozběhl se, rozhrnul křoví a strnul. Nějaký štíhlý muž ve vybledlé džínové bundě s kapucí na hlavě se pral s malou černovláskou . Nebýt Tomáše, už už by se mu povedlo ji povalit na zem. Ale v té poslední chvíli už ho Tomáš držel zezadu za bundu a vypořádal se s ním velmi rychle a tiše. Chlapík vykřikl bolestí nějakou docela sprostou nadávku a koukal zmizet z útočníkova dosahu. Pochopil, že soupeř má zřejmě fyzicky navrch.” Jste v pořádku?” ” Já, já… nevím… snad ano.”Modré oči se střetly s těma Tomášovýma. ” Moc děkuju…”, špitlo to drobné stvoření.” Pojďte pomohu vám sebrat věci a doprovodím vás domů… kde vlastně bydlíte?””To byste byl hodný, mám to ještě kus cesty a já… “, schovala si oči do dlaní, aby neviděl její slzy. Jemně se celá třásla. Z ničeho nic pocítil zvláštní něhu. Hřejivá vlna ho celého oblila . Bylo to tak moc nečekané, tak velmi příjemné. Kdy jen to bylo naposled, kdy se cítil tak šťastný? Myšlenky mu létaly hlavou jako zrníčka zvířeného prachu. Najednou mu to bylo jasné. Usmál se mile a povzbudivě na dívku, ona jeho úsměv opětovala a podala mu ruku. Stiskl jemnou ručku a uvědomil si fakt, že její lehce pomačkaný jarní kabátek má právě tak rudou barvu jako mělo babiččino křeslo. Tahle je ta pravá…jako by shora zaslechl babiččin měkký hlas. Ale možná, že to byl jenom jarní větřík.
Napadlo mě napsat pokračování příběhu jednoho z předešlých cvičení.
Jessica otevřela dveře tak silně, že se zachvěly v pantech. Vtrhla do malé odpočívárny, polité tričko se jí lepilo na hrudník a rozcuchané vlasy jí rámovaly obličej. Kenny byl hned za ní, stejně promočený a stejně rozzuřený.
„Ty seš neuvěřitelnej,“ vyštěkla a otočila se k němu. „Myslíš, že je vtipný vylejt na mě vařící kafe?“
Otřel si bradu rukávem a oči mu jiskřily. „Neměla ses o ni se mnou prát. Navíc, byla sotva vlažná.“
„Horká!“
Zírali na sebe, odpočívárna čím dál tím víc páchla levnou kávou. Kenny sklopil pohled na její hruď a odfrkl.
„Kape ti to na odznak.“
Sklopila oči a tváře jí hořely. Zrak jí padl na skvrnu na podlaze. Odporně, krvavě rudou.
Ztuhla.
Kennyho úšklebek zmizel. „Jess?“
Neslyšela ho. Ta barva. Ten tvar. Příliš připomínala krev. V mysli se jí mihly obrazy: sklad, poslední nepovedená akce, ten okamžik, kdy klečela na betonu pokrytém krví a marně tiskla ruce na teplé, pulzující tělo.
Její dech se zrychlil. Strhla si odznak a hodila ho na pult, jako by ji pálil.
Kenny ztuhnul. „Jess.“ Ztišil hlas. Opatrně.
„Jsem v pořádku,“ řekla chraplavě.
„Jessico.“
„Ne.“
Dvěma kroky přešel místnost. Snažila se ho odstrčit, ale on ji jemně, ale pevně chytil za zápěstí. Boj z ní vyprchal.
„Je to jen barva.“
Zavrtěla hlavou. „Není.“
Nehádal se. Jen ji držel, ruce stále svíral její zápěstí. Cítila teplo jeho dlaní. Její srdce se zklidnilo.
Vydala z sebe chraplavý smích. „Nesnáším červenou.“
„Jo,“ polkl. „já vím.“
Stáli tam, mlčky.
Nakonec se nadechla. „Vypadáš směšně.“
Kenny se podíval dolů. Jeho bílá košile byla pokrytá hnědými skvrnami. Samozřejmě že mu nezůstala nic dlužná a když ji polil, chrstla na něj to, co v kelímku zbylo.
Udělal grimasu. „Jsme pár.“
Nemohla si pomoct – vybuchla smíchem.
Kenny se zachvěl. Pustil její zápěstí a rozcuchal jí vlasy.
„Sedni si,“ přikázal jí jemněji než předtím. „Přinesu ti jinou košili z auta.“
Vydechla.
A čekala.
Adela sedela pred zrkadlom a pozerala sa na seba tak, akoby videla cudziu ženu. Nepoznávala sa. Práve sa rozišla s mužom, s ktorým prežila sedem rokov. O mesiac sa mali brať, no prevalilo sa tajomstvo, ktoré by sa radšej nikdy nedozvedela. V tom momente jej bolo jasné, že niečo musí urobiť. Niečo, čo jej dá pocit, že sa môže opäť nadýchnuť. Počas obedňajšej pauzy v práci bez váhania vošla do kaderníctva, odhodlaná na zmenu:
„Chcem sýtočervené vlasy. Také, čo budú kričať do sveta, že som nová žena.“ Keď na druhý deň pozorovala svoj odraz vo výklade, na okamih pocítila zvláštnu vzpruhu. Cítila sa silná. No tento pocit netrval večne. Týždne plynuli a Adela zistila, že hoci očakávala, že jej červená dodá odvahu a príťažlivosť, v skutočnosti sa cítila neisto. Pútala na seba pohľady, pôsobila extravagantne a vyzývavo, čo nešlo dokopy s jej jemnou podstatou. Bývala podráždená, vyčerpaná a mala pocit, že nič nedrží pohromade. Nedokázala si vysvetliť, prečo jej táto zmena nepriniesla želaný výsledok.
Jedného večera sa zúčastnila čítania novej knihy od autorky, ktorá sa venuje psychológii farieb. Započúvala sa do kapitoly o farbách a životných zmenách. Autorka rozprávala o tom, ako silné farby dokážu pôsobiť nielen na okolie, ale aj na nás samých. „Červená je farba energie, ale aj vnútorného nepokoja. Ak sa po veľkej životnej zmene obklopíte červenou, môže vás nevedome udržiavať v napätí, ale vaša psychika skôr hľadá kľud,“ vysvetľovala. Adela mala pocit, že na ňu potichu ukazujú prstom. Konečne niekto pomenoval, v čom môže byť jej problém. Na druhý deň si vlasy prefarbila na teplý hnedý odtieň podobný jej prirodzenému. Nebola to revolúcia. Ale keď sa pozrela do zrkadla, po prvý raz po dlhej dobe necítila, že bojuje sama so sebou. Ostal len pokoj, prijatie a zmierenie. A trochu tichého smútku, ktorý však patril k uzdraveniu.
Na stožáru před soudní budovou znovu visela rudá vlajka. Na moment se mi zastavilo srdce, jen aby se rozeběhlo dvakrát tak rychle. Přitiskla jsem si tašku s nákupem k boku a zrychlila jsem krok, nebylo radno se tu teď procházet.
Když jsem zahýbala za roh, uslyšela jsem synchronizovaný pochod – dunění nohou v těžkých botách s kovovou špičkou. Okolo tuctu vojáků vyšlo ze soudní budovy.
Byly v rudých uniformách, které je nepopiratelně spojovaly s vlajkou a špatnou předtuchou, kterou v každém vzbudily.
Vyvěšení rudé vlajky mohlo znamenat jen pár věcí, ale ani jedna z nich nešla považovat za dobrou. Jedna z možností, a k odporu nás všech, byla, že byl někdo popraven. Druhá možnost znamenala zítřejší zákaz vycházení – to bychom se dozvěděli z večerních zpráv, a třetí znamenala počínající epidemii jedné z nebezpečných nemocí.
Napětí ze mě pomalu vyprchávalo, když jsem se blížila k domovu. Malému bílému domečku na kraji města, bezpečí.
Na stožáru před soudní budovou znovu visela rudá vlajka. Na moment se mi zastavilo srdce, jen aby se rozeběhlo dvakrát tak rychle. Přitiskla jsem si tašku s nákupem k boku a zrychlila jsem krok, nebylo radno se tu teď procházet.
Když jsem zahýbala za roh, uslyšela jsem synchronizovaný pochod – dunění nohou v těžkých botách s kovovou špičkou. Okolo tuctu vojáků vyšlo ze soudní budovy.
Byly v rudých uniformách, které je nepopiratelně spojovaly s vlajkou a špatnou předtuchou, kterou v každém vzbudily.
Vyvěšení rudé vlajky mohlo znamenat jen pár věcí, ale ani jedna z nich nešla považovat za dobrou. Jedna z možností, a k odporu nás všech, byla, že byl někdo popraven. Druhá možnost znamenala zítřejší zákaz vycházení – to bychom se dozvěděli z večerních zpráv, a třetí znamenala počínající epidemii jedné z nebezpečných nemocí.
Napětí ze mě pomalu vyprchávalo, když jsem se blížila k domovu. Malému bílému domečku na kraji města, bezpečí.
Uf. Verne navozena atmosfera!
Její poznávací znamení byla rudá rtěnka. Byla tak krásná že rudá barva její krásu ještě podtrhla, doplnila, pozvedla. Spoustě žen taková barva nesluší. Ona si ji mohla dovolit. Její bílé zuby krásně kontrastovaly s výraznými rudými rty.
Ta barva pro ni vyjadřovala odvahu, nezávislost, ráda provokovala, byla středem pozornosti. Nikdy neváhala obětovat nemalé finance na nejkvalitnější kosmetiku. Ale rtěnka to celé její snažení vždy jen podtrhla.
Ženy ji většinou neměli příliš v lásce, ale muže fascinovala. Rudá je přitahovala jako magnet. Však si taky celý život mohla vybírat. Tolik mužů co se o ucházelo. Se svou dokonalou postavou byla Viktorie Králová prostě dokonalá.
Čas běžel, i Viktorie cítila že její krása uvadá, ale pořád se nebála líčit se výrazně. Možná že tak byla celý život zvyklá, možná proto že už špatně viděla a nevšimla si jak se její milovaná barva rozpíjí a utíká z povadlých rtů vráskami kolem úst.
Život se chýlil ke konci, ale Viktorie Králová se nevzdávala. Pravidelně pečovala o svou krásu i ve velmi vysokém věku. Však ji taky sestřičky často říkávali „Babi, Vám že už bylo devadesát?“ To nesnášela. Nikdy se necítila být „babi“. Už jen proto, že děti nikdy něměla, natož vnoučata. Což pro ni byla vlastně výhoda. Celý život žila jak chtěla, s kým chtěla, byla tak nezávislá!
Ale tady, v domově důchodců si to tak neužívala. Za ní nikdo nechodil. Často pozorovala ostatní rodiny a přemýšlela jestli lituje že žila jak žila. Jednoho dne našla odvahu a oslovila vnučku jedné spolubydlící.
„Dítě, mohla bys mi sehnat tu nejkrásnější rudou rtěnku jakou uvidíš? Na peníze nekoukej.“ řekla a podávala jí bankovky stočené do ruličky, tak aby si toho nikdo nevšiml.
„Ale to je moc, paní Králová.“
„To nevadí, zbytek je pro tebe. Moc ti děkuju, dítě. Já už se odsud nedostanu“ smutně se usmála Viktorie. Dívka slíbila že ji přinese. Obě se na sebe spiklenecky podívaly.
Viktorii se ulevilo. Tak a teď ještě poprosit sestřičku aby ji prokázala službičku. Přeci nepůjde na onen svět jen tak, nenalíčená. Musí být dokonalá! Tak jako byla celý svůj život.
Nápad se mi moc líbí!
Díky této scénce jsem si po dlouhé době vybavila svoji svobodnou pratetu, která si také hodně zakládala na zevnějšku.
Krasny. A mam tetu, ktera nosi rudou i v 84!
Jsem šlapka. Jestli si někdo myslí, že to je nedůstojný, tak to se setsakra plete! Chlapi po mně jdou jak po uzeným. A já jim dělám pomyšlení!!
Miluju rudou. Mám takový ty nad kolena dlouhý rudý latexový kozačky a taky spoďáry se šňůrkama, sotva je vidíš. Podprdu krajkovou, jak jinak samozřejmě červenou.
Onehda mi jeden šamstr říkal: „Ty moje Růženko!“. Jakože ne kvůli růžové, to bych na sebe nedala! Prej jsem rudá jako nejkrásnější růže a to ho ke mně fakt dycinky přitáhne. Stavím si na tom imidž. Prej to se tomu dnes říká pí ár.
No vím já? Cítím se v ní jako Královna ze Sáby. Kdože to je? Nevim, ale někde jsem to slyšela.
No nic, už musim na štaci. Aby Ruda neměl zase kecy…
Tak to je bomba! :-)
Dekuji:) dohanim skluzy, minimalisticke, ale samotnou me to pobavilo, co ze me vypadlo😋
„Ne, zase ta rudá divná věc. To nevěstí nic dobrého…” povzdechnul si mladý býček. Na španělských pastvinách měl na toreadoří zápasy vždycky nejlepší výhled (jenže s jeho výškou tam bohužel zatím nedohlédnul). Prý se to tam ale hemží červenou, na kterou jsou všichni další býci naštvaní. Sama o sobě ho rudá barva nerozčilovala, ale dovede si představit, že máchání před ksichtem jakousi hadrou (to mu popisovali vyšší příbuzní) vyprovokuje každého. Červenou nesnáší už jen proto, že když jejich farmář věší šátky této barvy na jejich ohrádku, aby uschnuly po důkladném vyprání jeho ženy pradlenky, vždycky se stane podivná věc. Jeden z jeho kamarádů zmizí a už se nikdy nevrátí. Třeba ho odvádí do země zaslíbené, které se říká Andie (nebo něco takového), ale o tom, co se děje po provokování jeho příbuzných se mu starší přátelé nikdy nezmiňovali. Na mladého býčka však také jednou přijde řada, kdy bude muset odejít, tak mu držme palce, ať se splaší a uteče do Andie :)
Hluché podvědomí
Byl to ten nejzáhadnější případ, jaký jsem za svou kariéru psychologa zažil. Přišla s ním maminka a bylo mu osm let. Introvertní smutný chlapec, ale celkem vnímavý a chytrý. Měli problém, že je hluchý, ale jen někdy a lékaři nenašli žádnou fyzickou příčinu. To bylo nejhorší. Chudák Viktor to občas schytal od svého cholerického otce, který si myslel, že si to vymýšlí a že to hraje, kdy se mu to hodí.
Nejdřív dostával Viktor za svou hluchotu fyzický trest. Potom přišli na to, že je asi opravdu hluchý, tak ho přihlásili na výuku znakové řeči. Jenže nakonec zjistili, že není hluchý vždy a všude. Tatínek se s ním nepáral, ale mamince na Viktorovi velmi záleželo a snažila se ho pochopit. Občas si s ním o tom promluvila a hledala i odbornou pomoc. Postupně tedy vyloučili fyzickou příčinu a Viktor přišel do mé ordinace. Maminka byla přítomna a starostlivě poslouchala.
První sezení jsem si s ním budoval vztah a ucházel se o jeho důvěru. Poté jsme se s Viktorem domluvili, že bude na mém sezení sám bez maminky a ona bude čekat v čekárně nebo se půjde projít.
Nenašel jsem žádný společný jmenovatel, který by mohl způsobovat, kdy ohluchne. Je to vždy doma, ale už jen občas ve škole, na ulici, u některých kamarádů na návštěvě… Nejdřív jsem pomalu vyloučil stresové situace ve škole. Býval ve stresu z násobilky, ale neohluchl. Pak měli malovat, on miluje malování, a to byl hluchý celou hodinu.
Bylo mi jasné, že pouhým vyptáváním nic moc nezjistím. Chtěl jsem s ním strávit celý pracovní den. Ráno jsem ho vyzvedl před domem a šli jsme. Měl ke mně plnou důvěru a domluvili jsme si zvláštní signál, že když náhle ohluchne, zkříží prsty a zvedne ruku. Já jsem se pilně rozhlížel, co by mohlo být tím stresorem. Dělal jsem si poznámky. Byl jsem zoufalý, moc jsem se neposunul ve svém pátrání. Ten den jsem s ním šel i na návštěvu s kamarády. Pochopitelně, že ze mě byli kluci celí nesví a nic to stejně nepřineslo. Z posledních sil jsem se ještě ohlásil u nich doma na návštěvě. Přes námitky cholerického otce jsem si prohlédl celý byt.
Ložnice rodičů byla podivná a hlavně byla celá zbarvená do ruda. To jsem nechápal. Jednak to mohlo způsobovat otcův vztek a jednak z toho mohl být hluchý hoch.
“Ten byt jsme zdědili po Milošových rodičích. Tatínek Miloše byl zapálený komunista a takhle tu ložnici vyparádil. Miloš to odmítá nějak změnit. Mě už také z té rudé bolí hlava,” svěřila se maminka.
Tak odsud vítr vane! Nemohl jsem se dočkat příštího dne. Připravil jsem si pro Viktora pár testů. Pečlivě jsem odstranil ze své kanceláře všechnu červenou barvu.
Když přišel, tak jsme si popovídali a hluchý nebyl. Pak jsem ho požádal, aby zavřel oči a nenápadně jsem si dal do klopy od saka kapesníček s malou červenou vyšitou růží. A Viktor spontánně ohluchl! Přitom si sám ani růže nevšiml, jen jeho podvědomí.
Pro jistotu jsem párkrát test ještě zopakoval a už si byl jist. Jeho hluchotu způsobuje červená barva!
Pak jsem vyzpovídal Viktora i maminku a zjistil jsem, že jako malý spal Viktor s rodiči v té rudé místnosti a když se rodiče moc hádali, nemohl to snést a raději ohluchl. Jeho podvědomí si tuto situaci spojilo s rudou barvou, protože byla prostě všude u nich doma. A od té doby ohluchne vždy, když je přítomna rudá barva v jeho zorném poli.
Byla pro ně obrovská úleva, najít příčinu. Co s tím ale dál? Rozhodně přemalovat tu červenou místnost! Tatínek a jeho ideály budou muset ustoupit před synovým zdravím. Dále vyloučit na čas veškerou červenou barvu, jak to jen půjde a po nějaké době pomoct Viktorovi utvářet pozitivní vztah k této barvě.
A jak se Viktorovi daří dnes? Tatínek už není tak cholerický, maminka je méně úzkostná a Viktor prospívá. Hluchota postupně slábne. Z nás se stali přátelé a já se nepřestávám divit, co může dokázat práce s podvědomím!
Páni, tady je ta rudá přímo dějotvorná. Mám radost, že to dobře dopadlo a těším se na další splněné úkoly!
„Jsme zpátky” prohlásila jsem, kdy jsem vešla do kuchyně z procházky s psem. Jarda právě stavěl vodu na kafé.
„Dneska jste byly hodně dlouho.“ podíval se na unavenou ovčandu, která chlastal chamtivě z misky. Koutkem oka spatřil papíry v mé ruce. „Co to máš?“
„Počtářka dala mi poštu, a je tu nabídka s Promsatu. Dostaneme šedesát kanálů navíc, když si připlatíme necelou stovku měsíčně,“ ukázala jsem mu barevný letáček. Jen tak hodil na něj okem.
„Škoda peníz. Už teď máme osmdesát, a díváme se třeba na pět. Dřív byly jen dva, a bylo to dost. Potom přišly kablovky. Pořad si pamatuji první klip, který jsem viděl na MTV. Lady in red,“ zazpíval zvučným hlasem, který i po dvaceti letech spolu probudí v mým břichu motýle.
„Myslela jsem, že byl by to skvěly dárek na tvé narozeniny,“ objala jsem ho.
„Nojo, tak to teda okouknu,“ vzal ode mě letáček. „Balíček červený, sport, filmy a seriály, pro děti…“ bručel pod nosem.
„Červený, proto jsem rovnou pomyslela na tebe,“ těšila jsem se jak malá holčička.
„Muzika… Lady in red,“ zazpíval zase a zachechtal se. „Byl jsem okouzlený a jsem si slíbil, že ožením se jen z holkou v červených šatech.“
„A jsi svůj slib splnil,“ řekla jsem pyšně.
„Jo?“ zadíval se nedůvěřivě.
„No. Nevzpomínáš si? Naší první setkání?“ ptala jsem se překvapená a on jen kroutil hlavou. „Mejdan na náměstí? Měla jsem dlouhé červené šaty z obrovským výstřihem…“
„No, výstřih si pamatuji,“ kreslil ukazováčkem na moji hrudi podél linii trička, „ale že byl obklopen nějakou červenou látkou?“
„Nelechtej mě!“ plácla jsem ho po ruce. „Lepši mi řekni, co s tvým dárečkem.“
„Dvanáct krát sto kaček, to bude dva čtyři sta,“ zamyslel se na chvíli a něžným hlasem pokračoval. „Takže červené, za ty peníze a má mi udělat radost? Nějaký tip bych měl.“
Ucítila jsem, že se červenám. Ty jeho zpívaní a neslušný ukazováček naladili mě na červeno krajkové myšlenky.
„Na co myslíš, miláčku?“ řekla jsem svůdně.
„Silnější bruska!“ vydechl radostně.
Něco mě zarazil, ale nedala jsem se rozrušit. „A nechtěl bys raději něco, s čim bychom si mohli hrát spolu?“
„Ale šroubováky už mám…“
Odfrkla jsem jako rozzlobená kočka a začala jsem se vymotávat z jeho náruči.
„Počkej,“ přitiskl mě silněji. „Přesně vím, co chci ku čtyřicátým narozeninám.“
Ztichl. Možná čekal na mou reakci, ale stala jsem mlčky se sklopenou hlavou. Byla jsem příliš naštvaná, abych mu měla něco usnadnit.
„Dopřejeme si romantický víkendový výlet.“ zašeptal nejistě.
„Kam?“ zeptala jsem se podezíravě, aniž bych zvedla hlavu.
„Kam chceš,“ pronesl šťastně. „Já i tak se budu soustředit jen na nádherným výstřihu v tvých nových červených šatech.“
„Jo, a potom rychle na něj zapomeneš, jako na tenhle při našim prvním setkání.“
„Nikdy na to nezapomenu,“ pohladil mě jemně po tváři a opatrně zvedl mou hlavu. „Právě od toho večera mám rád červenou barvu, protože mi připomíná jaké jsem našel štěstí, moje lady in red.“
Zase šli spolu po hlavní třídě a připadali si jako dva trosečníci mezi hrubě pokřikujícími mládeží, ve spoustě blikajících barev, ohlušující hudbou, která se linula z každého baru. Křehká Terezka byla lehce zavěšená za Janovo rámě. Jan byl vysoký hubený muž a Terezku miloval stejně platonicky jako ona jeho. Mlčky mířili do své oblíbené kavárničky, která se schovávala stranou od ruchu velkoměsta. Posadili se na své oblíbené místo v koutě nevelké místnosti vonící kávou. Terezka na pohovku, Jan naproti, aby ji lépe viděl do očí. Tiše spolu rozprávěli nebo jen tak vychutnávali chuť i vůni kávy. Dnes však Terezčiny myšlenky stále klouzaly do její kabelky kde měla tu malou věc. Náhle se omluvila s tím, že se ihned vrátí. V nepřítomnosti Janových očí začala hledat v kabelce až ji našla. Byla to rudá rtěnka. Když pohlédla do zrcadla veškeré napětí z ní spadlo a dokonce se na sebe i usmála. Pak se tiše vrátila, usedla a sklopila oči. Jan byl omráčen. Projela jím dosud nepoznaná energie. Vyskočil ze své židle a vrhl se na Terezku. Pevně ji objal a začal líbat. Na ústa, na oči, na krk. Hladil ji po vlasech, ramenou i ňadrech. Věřte, někdy není potřeba k lásce mnoha slov, činů či darů. Někdy stačí úplně malá nepatrná věc.
Ano, úkol splněn. Díky moc a držím palce při prlnění dalšíc cvičení!
Není barva jako barva. Každá má tisíce odstínů, můžeme je kombinovat, hrát si s nimi. I ta nejméně oblíbená barva, když se použije ve optimálním množství, na správném místě, v dobré kombinaci s jinými barvami, nás může příjemně překvapit. Barvy jsou nádherná, nikdy nekončící hra.
K té červené: “prý” se nemá jíst z červeného nádobí, protože červená podporuje chuť k jídlu a vede až k přežírání. S váhou problém nemám, syn trpí nechutenstvím. Pořídila jsem červené talíře a hrníčky. Výsledek: zhubla jsem 2kg a syn se v jídle vrtá dalších 5 let i v červeném nádobí :-)
Býk nereaguje na červenou barvu ;)
Já nevím, jestli se ta červená barva nepřeceňuje. Před dvěma lety jsme si vymalovali obývák napůl tak červeně, že to tady vypadá, jako by v patře nad námi byla jatka, ale náš strach ani agresivitu nezhoršuje. Máme to v kombinaci se zelenou ála vlčí mák. Od té doby na tu moc barev příliš nevěřím.