Domů / Blog / Články / Tvůrčí psaní / Cvičení: Opuštěná chatrč

Cvičení: Opuštěná chatrč

Opuštěná chatrč

Toto čtvrthodinové cvičení tvůrčího psaní vám pomůže objevit jednu zásadní spisovatelskou věc. Je to natolik důležitá věc, že se bez ní prakticky neobejdete. A nebudu vám lhát – pokud o ní nevíte, je velmi pravděpodobné, že vás časem potká nepříjemný tvůrčí blok.

Na druhou stranu platí jenom samá pozitiva – jestliže ji důkladně prozkoumáte, bude se vám tvořit výrazně snadněji a uvolněněji.

Tentokrát jsem opět zvolil formu videa a cvičení probíhá v reálném čase. Takže si vemte do ruky tužku a papír a pojďte rovnou tvořit!

Budu rád, když se o své výtvory podělíte dole v komentářích. A také nezapomeňte, že mnoho dalších cvičení najdete na této speciální stránce.

Kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Napište knihu, nastartujte svoji fantazii, poznejte spisovatelské řemeslo a seznamte se s podobně úžasnými lidmi jako jste vy!

Díky a držím vám palce! ;)

Poznámka na konec: Můj YouTube kanál je zde.

Už odebíráte zdejší inspirativní newslettery?

Mohlo by vás ještě zajímat…

30 komentářů

  1. Chtěla jsem vypadnout, utéct ze svého života. Potřebovala jsem pryč od civilizace, od neustálého odsuzování, něčích názorů a být na chvíli sama sebou bez přemýšlení.

    Jakmile jsem přijela k chatrči, hned jsem vyrazila k jezeru. Počasí bylo nádherné. Jezerní hladina se třpytila, kolem tráva a stromy zelené, rozkvetlé barevné květy. Jako z pohádky. Sedla jsem si pod strom, pustila jsem si magneťák a zaposlouchala jsem se do funky hudby s nádechem 80. let.
    Poklepávala jsem nohou do rytmu a nechala se unášet hudbou. Zapomněla jsem na všechno dění ve světě a užívala si současný moment.

    Začala jsem tančit. Skočím doprava a tam liška, skočím doleva a tam kuna. Tancují vedle mě. Podívám se před sebe a na hladině jezera tancují synchronizovaně labutě s kachnami a vodoměrkami. Pokrčím rameny, no co, jedeme dál, řeknu si.

    Hudba pokračuje, všichni trsáme společně a přidávají se k nám další a další. Než se naděju všichni tancujeme ,,ve vlaku” za sebou kolem jezera. Všichni jsme svoji, v harmonii. Hudba v nás vytváří dobrou rozmarnou náladu, která se spojuje.

    Najednou cítím chladno, vlhko a mokro. Rozklepu se zimou. Otevřu oči. Leje jako z konve. Popadnu magneťák a rychle běžím zpátky k chatrči, schovat se do sucha a tepla.

  2. 30 minut nestačilo, ale nešlo přestat. Kontrola po dopsání odhalila spoustu chyb, jak nedodržení zadání, tak hlavně postavy šustí papírem, jak říkáváte pane Nekudo, popisy prostředí nedovolí se do něj vcítit a nejspíš provázanost příběhu z něhož by vyplývala motivace postav není zas až tak uvěřitelná. V příběhu jsou i další vady, ale teď už raději tu povídku.

    “Tak, maminko, tady jsou ty jedničky, co jsem slíbil. Teď je řada na tobě, abys splnila, cos slíbila.”
    Dívám se na synovo vysvědčení s radostí a pýchou. I jeho otci by se to určitě líbilo. Sám v páté třídě propadl.
    “Dobrá, kam to teda nakonec bude?” Péťa mi podá fotky s místem, kam chce i se třemi dalšími kamarády na týdenní prázdniny. Představuju si buš kolem chatrče na samotě, protože tam jezdíval na trampování už jeho otec před dvaceti léty. Ale dřevěná chatka na fotce vypadá nově a flóra přímo malebně. Na další fotce je dokonce jezero. Podívám se na chatku pozorněji. Dřevěné sošky na plotě a na umělecky zvlněné střeše nejsou chrliči, jak jsem si původně myslela, ale vyřezávaní netopýři s roztaženými křídly. Netopýry nemám ráda, ale tahle nezvyklá výzdoba chatce sluší. Dodává jí zajímavě tajemnou atmosféru.
    “Tak kdy vyrážíme, mami?”
    “Rozmysleli jste si to dobře? Říkal jsi, že tam není elektrika, voda je z pumpy a suchý záchod znamená kadibudka.”
    “V pohodě, mami. Když to zvládl táta, tak já taky.” Opravdu tak moc změnil názor na svého otce po té poslední návštěvě ve vězení? Když jsme se odtamtud vrátili domů, uzavřel se mnou Péťa dohodu. On bude mít na vysvědčení samé jedničky a já jeho a nějaké kamarády vezmu na týden na místo, které on vybere. Samozřejmě, že jsem to slíbila, která máma nechce, aby mělo její dítě v páté třídě samé jedničky.
    Taky by se nic nestalo, kdyby měl aspoň jednu dvojku, myslím si, když vytáčím telefonní číslo napsané na druhé straně jedné z fotek.
    “No?” štěkne ženský hlas. Podle hlasu je stará.
    “Dobrý den, máte prosím vás ještě volnou chatku? Tu s netopýry.”
    “Jo,” štěkne odpověď a já mám chuť vypnout mobil.
    “Chci si ji objednat na týden,” zaútočím svým přísným a nekompromisním hlasem a tónem, který občas používám na nepříjemné prodavačky v obchodě.
    “Jenom od zítřka na pět dní!” odštěkne nezastrašeně ženská na druhé straně. Podívám se na Péťu. Podle mého tónu pochopil, že věci nejdou snadno. Sepne ruce v prosíku, spustí psí kukuč a našpulí pusu.
    “Dobrá, zítra přijedeme….” rychlý vyzváněcí tón v mobilu mi oznámil, že ženská zavěsila. Okamžitě vytáčím číslo znovu.
    “No?!”
    “Kde si prosím vás vyzvednu klíče od chaty?” snažím se na ní pozitivně zapůsobit stále klidným hlasem.
    “V hospodě, co vám na tom není jasné?!” pípípíp.
    “Notyvole…” Péťa se na mě překvapeně a s obavami dívá. Takhle normálně nemluvím. Znovu vytočím číslo.
    “No co je zase?!”
    “Bude nás pět!” rychle ji to típnu jako první. “Cha, tu máš, čúzo jedna, teď víš, jaké to je!”
    Péťa pevně tiskne rty k sobě, aby se nerozesmál “nějaký problém, mamko?” zeptá se mě nakonec potutelně.
    “Není, broučku, jak vždycky říkám, důležité je, nebrat si osobně, když je na tebe někdo nepříjemný, zachovat klid a odpovídat slušně. A kdyby jsi chtěl ještě něco vědět, tak odjíždíme zítra ráno a je to jen na pět dní.”
    “Jupíííí! Já mám takovou radost, mamíííí!” obejme mě a hned žhaví telefon, aby obvolal kamarády.
    Ráno se skládáme do Oktávečky, mého milovaného autíčka, které mě nikdy nenechalo na holičkách. Je to trošku jako tetris, naskládat pět tašek s oblečením a dvě s jídlem do kufru.
    Péťa sedí vzadu uprostřed a během jízdy čte nahlas z deníku svého otce. Těch deníků je dvanáct a psal si je od svých patnácti let. Popisuje v nich své zážitky z trampování, historky od ohňů, zkušenosti s živly, svá přání a sny. Poslouchám jen na půl ucha a soustředím se hlavně na cestu. Zaznamenám nějaká slova o pokladu. Chci se dozvědět víc, ale musím se věnovat cestě protože na kapotu začínají dorážet obří dešťové kapky, a i když stěrače kloužou po předním skle jako o život, jasná viditelnost přes vodní závoj je téměř nulová.
    Konečně jsme dorazili k hospodě, která byla na internetu napsaná jako výdejna klíčů od chatky, kterou jsem si musela po tom telefonátu s málomluvnou paní prověřit. Klíče nám předává upocený, obtloustlý a funící hospodský. Hezky si povídá s mým výstřihem, kam se pořád dívá, a nešetří ani úsměvy, zatím co opisuje čísla z mé občanky.
    Pobyt v chatce měl hodnocení vynikající, telefonistka a majitelka v jednom mizerné. Nikdo ji nikdy neviděl, jen slyšel v telefonu. Je prý na vozíčku a hospodský je její manžel, tak možná to by mohl být důvod, proč je taková.
    Chatka má malou kuchyňku se šporákem na plynovou bombu, dva plechové lavory ve vysunovacím šuplíku na mytí nádobí, stůl, lavici a židle. Kuchyň je spojená s pokojem sloužící jako obývák. V něm je krb, houpací křesla, rozkládací pohovka, stůl a na něm petrolejka. V patře si kluci obsadí malou ložnici s patrovými postelemi a vznikne trochu boj o dolní palandy. Nikdy nespali ve výškách, takže z toho mají obavy. Pak je tu ještě jedna větší místnost s manželskou postelí a postýlkou.
    Chystám klukům vepřovku na cibulce s těstovinami a rajčaty. Lítají venku a obdivují netopýří sochy. Každou chvíli na mě Péťa vybafne, jestli už to je, že už chtějí jít.
    “Kam tak spěcháš prosím tě?”
    “Uvidíš,” odpoví mi se záhadným úsměvem pokaždé a zmizí ve dveřích.
    Kupodivu žádný z kluků neohrnuje nad jídlem nos a zmizí v nich během chvilky. Jako na povel se zvednou a mají se k odchodu. Péťa má dokonce v ruce sekeru a ostatní kluci drží kameny nebo špalky.
    “Moment, kam jako jdete?”
    “To ti nemůžu říct, mami. Slíbil jsem taťkovi, že ti o tom neřeknu dřív, dokud to nenajdu.”
    Zase on. Copak si nevzpomíná, jaké peklo nám ten “taťka” dělal? Že byl odsouzený za zabití svého jediného a nejlepšího kamaráda z dětství? Že se mu nedá věřit ani “dobrý den”?
    “Buď půjdu s váma nebo nikdo. Jsou tu divocí psi, co už napadli několik lidí a jsem za vás zodpovědná.”
    “Nám se ale nic nestane, teto, jsme ozbrojeni a je nás hodně.”
    “Jak jsem řekla, kluci, buď se mnou nebo nikdo.”
    Kluci se po sobě dívají a nakonec souhlasí. Vezmu do batohu pití, sušenky a jablka a navrch sroluju deku a zajistím páskem na batoh zvenčí. Vydáme se po stezce řídkým smíšeným lesem. V parném odpoledni cítím vodu, takže jezero nebude moc daleko. Vynoříme se z lesa. Skoro se mi zatají dech, když se před námi objevuje jezero se zářícími vlnami v odlesku slunečných paprsků. Nikde ani živáčka, žádný člun ani loď nerozráží stříbrnou, kolíbající se hladinu.
    “Někde tady by to mělo být, mami. Sedni si zatím na deku, my budeme něco hledat.”
    “Poklad?” zeptám se a usměju se, aby věděl, že je to v pořádku. Péťa vzrušeně kývá hlavou, abych věděla, že je to fakt vážné, žádný kec.
    “Je to pro tebe, mami, tak odpočívej.” S radostí poslechnu jeho rozkazy a rozložím si deku na hebkou, šťavnatě zelenou trávu mezi bíločernými kmeny statných bříz. Kluci se dívají do deníku, jeden po druhém krokují, mávají rukama do různých směrů, až se konečně shodnou na jednom směru a nakonec i místě.
    Co mu ten parchant “taťka” napovídal? Když ho zavřeli, Péťovi jsem o tom řekla. V klidu jsem mu všechno vysvětlila, i to, proč nechci, aby o tom někde vyprávěl, a už vůbec ne kamarádům. Nejsem naivní, abych si myslela, že o tom nikdo neví, ale naštěstí nikdo nemá potřebu to dávat najevo Péťovi ani mě. I když jsem ho už nechtěla nikdy vidět, ve vězení jsme za ním byli dvakrát. Proč jsem za ním i s Péťou šli? Protože slíbil, že podepíše rozvodové papíry a už nám dá pokoj. Podmínka byla návštěva i s Péťou. Ptala jsem se Péti a on souhlasil. Při první návštěvě Péťa brečel a manžel ho uklidňoval tím, že do něho šťouchal a skoro opovržlivě se mu posmíval, že nemá být bačkora a fňukna. Prý co by mě říkat on, když tam musí sedět pět let. Naštvalo mě to a odešli jsme, aniž by papíry podepsal. Druhý den mi volal a omlouval se. A taky sliboval a sliboval a sliboval. Nakonec se rozbrečel. Prý ví, že byl hrozný otec a manžel, ale že máme zase za ním co nejdříve přijít, že se chce změnit a k tomu potřebuje naši pomoc. To byla novinka. Když jsem se do něj v pětadvaceti zamilovala, neviděla jsem přes růžový filtr aroganci, ale sebejistotu a sebevědomí, ješitnost jsem vnímala jako hrdost nádherného muže, lži jsem mu věřila bez zaváhání. Bylo mu třicet a plánoval podnikat, mít velký dům, auto a mě. Podnikat nikdy nezačal, bydleli jsme v domku po mých rodičích, než nám ho, díky jeho dluhům, vzala exekuce, auto si vzal na splátky a nesplácel. Začal pít, být nevěrný, s kamarády propařil celé dny, nepracoval. Vyhodila jsme ho z domu ve chvíli, kdy mi ukradl peníze a ještě se mi vysmál. Vracel se a dělal problémy. Péťa se ho bál. Vlastně to bylo vysvobození, že ho zavřeli. Druhou návštěvu v base jsme vykonali za půl roku a on se choval opravdu úžasně. Vytáhl své staré deníky, posadil Péťu vedle sebe a společně v nich listovali. V jednu chvíli si dokonce i šeptali a ukazovali si na jednu stránku v deníku tak, abych to neviděla. Když se otec se synem loučili, objali se, dali pusu a mrkli na sebe. Já mezi tím vytáhla papíry k rozvodu. Vzal si je, otočil se ke mě zády, položil je na stůl, podepsal, otočil se ke mě zpátky a nečekaně mě objal a políbil, tak jak už dlouho nikdo. I po tom všem špatném, co jsem s ním zažila, co hnusných slov mi řekl, se mi v nastalé téměř rodinné atmosféře z toho polibku lehce zatočila hlava vzrušením. Skoro jako při našem úplně prvním polibku. Byla jsem z toho všeho tak rozhozená, že až doma jsem si všimla, že místo svého podpisu na rozvodových papírech napsal “miluji tě”. Hned druhý den ráno jsem volala do věznice a tam mi suše oznámili, že je po smrti, že se oběsil.
    Náhle se ozývají vzrušené a nadšené výkřiky. Kluci právě našli poklad, na který je nasměroval Petrův otec. To jsem zvědavá, o co půjde. Tipuju to na nějaké vzkazy, dopisy, talismany, předměty.
    Vstanu a jdu k nim. Klečí pod starým dubem a dlabou do země. Dává jim to zabrat, když mají místo lopat jen klacky a jednu sekeru. Nakonec narazí na plechovou překážku. Hrabou dál okolo předmětu, až odhalí starou zavařovací pětilitrovou sklenici s plechovým víkem. Vytáhnou ji do pomalu se snášejícího se soumraku a nedočkavě jeden přes druhého k ní natahují ruce, jak se jí snaží dotknout. Kluci se přestávají přetahovat o sklenici a Péťa mi ji slavnostně předává. “To je pro tebe, mami.”
    Vezmu sklenici do ruky a přes špinavé sklo vidím, že poklad je opravdu poklad, a že šperky i mince v plastových průhledných krabičkách asi nebudou jen nějaké hračky z plastu od Vietnamců nebo památkové mince ze Zoo.
    “Co ti o tomhle tatínek říkal?” zmůžu se nakonec na otázku k Péťovi.
    “Že ti to mám dát, ať se máme dobře,” odpoví mi hrdě můj milovaný syn a já opravdu nevím, co na tohle říct.
    Snad jen “my se ale máme dobře i bez tohohle.” Proberou mě až komáři, kteří se do nás pustí a my s nimi prohráváme boj o každou kapku naší krve. Měla jsem vzít i repelent.
    “Teto, koupíš nám z toho nějaké hry na PS4?”
    Nechci jim kazit radost sdělením, že tenhle poklad je nejspíš kradený a musím ho nejspíš zanést na policii. Co si ten chlap vlastně myslel, když naočkoval jedenáctiletého kluka na poklad z kradených věcí? To jeho trampování mělo v jeho podání asi jiný smysl.
    “Musíme domů,” prohlásím rozhodně.
    “Proč, mami, vždyť tu máme být ještě čtyři dny,” upozorňuje mě můj syn polekaně.
    “Nemyslím domů, ale do chatky,” upřesňuju a podívám se na obličeje těch malých lovců pokladu a je mi jich najednou líto. Vypadají zklamaně. Zřejmě se jim zdá, že jejich úsilí a dřina byly málo, vlastně skoro vůbec, oceněny mou radostí a vděkem. “Kluci, nechcete se teď okoupat v jezeře. Ale jenom tady na kraji.” Uf, jejich nadšení nebere konce. Strhávají ze sebe propocené a špinavé kraťasy, trička a hrnou se do vody.
    “Kluci brzděte, jste uřícení, můžete dostat křeč. Nejdříve se trochu opláchněte, ať se zchladíte a pak teprve můžete plavat. Ale ne daleko.”
    “Teto, pojď taky. Ta voda je teplá, jak chcanky,” zamudruje modrooký klučina a sklidí zaslouženě pobavený smích. I mě vyjedou koutky úst nahoru.
    Kluci se cestou k chatě vsází, kdo vydrží déle vzhůru. Naruším jim jejich snažení tím, že si sednu doprostřed pokoje s knížkou strašidelných příběhů, svítím si baterkou na mobilu a čtu. Nikdo neprotestuje a za půl hodiny už všichni spokojeně oddechují. Potichu za sebou zavřu a sejdu do obýváku. Sednu si do houpacího křesla. Místo knížky mám teď v ruce poslední deník psaný ve vězení, který mi poslala vězeňská služba spolu s manželovým oblečením a osobními věcmi. Zběžně v něm listuju. Sebelítost, zklamání nad zlým osudem, vzpomínky na promarněné šance a jedna zmínka o mě a Péťovi. Že by nás chtěl zpátky. Otázkou je, jestli by jsme chtěli my jeho. Deník je popsaný do poloviny. Nevím proč, ale podívám se na úplně poslední stránku v deníku. Stránka by měla být prázdná. Ale je tam cizím písmem napsáno “Neoběsil se, zabili ho.”
    Zírám na ta čtyři slova a hlavou a srdcem mi probíhají terabyty informací, které nestíhám zachytit, zanalyzovat, posoudit, vyhodnotit a udělat z nich správný závěr. Nakonec se přece jen vynoří jedna jediná otázka, která mě postaví na pevnou zem: A to mi má nějak pomoct?
    Zírám ještě dlouho na informaci, která mě dusí. Jak by mě a synovi měla tahle zpráva přispět k lepšímu životu, který se pro nás po celou dobu snažím zajišťovat za cenu mé dřiny, odříkání, nevyspání a nekonečných psychických bojů?
    Zapálím oheň v krbu, vytrhnu poslední list z deníku a hodím ho do ohně. Vznítí se hned, sotva se dotkne špičky oranžového plamínku. Jdu spát, ráno musím pro kluky vymyslet program, ať se dobře baví a mají skvělé zážitky a vzpomínky na tenhle prázdninový skoro týden.

  3. Otázky k opuštěné chatrči pro mě byly spíš přínosem. Díky nim se mi pak na konci zadání vynořil vcelku jasný příběh a umožnilo mi to využít těch deset minut skutečně pouze na psaní a ne na dlouhé přemítání, co psát. Mám obecně pocit, že sedět nad prázdným papírem mi v mé tvorbě moc nepomáhá. Určité opěrné body mi při psaní vyhovují daleko víc.

  4. CHATA U JEZERA
    Tak nevím. Cesta na chatu byla v pohodě, počasí mi přálo, měla jsem sebou vše potřebné ale stále jsem také měla nějaký divný pocit. Čeho se týkal? Zjistila jsem to, až jsem uviděla nedaleké jezero. Vypadalo přesně jako to, o kterém se mi již několikrát zdál sen. Bloudila jsem vždy v lese kolem něho a nemohla se dostat přímo k němu. Padla mi brada. Fakt jsem byla překvapená. Co to pro mne asi znamená? Co mi to chce říct? Sedím na kraji hráze a vidím, jak ke mně přichází nějaká osoba. Kdo to je? Neznámý muž se se mnou dává do řeči a zjišťuji, že se mu přihodilo to samé. Jaké to zvláštní spojení? Osudové setkání? K čemu a kam tohle povede?
    Od popisované chvíle uplynulo několik let. Znovu sedím na břehu toho jezera a přemítám si v hlavě minulost. Kolik je to let zpátky, kdy nás oba svedl na tohle místo společný sen? Kolik je to let zpátky, kdy jsme se zavázali slibem svatebním?
    A …. /časový limit vypršel…/

    1. A kolik vůní tady venku mu připomíná tu jednu jeho vlastní?
      Jsme šťastni.
      Můj muž o kousek dál, teď už v naší chatě, chystá lahodnou večeři a já si tady jen tak tiše přemítám, co všechno dokáží sny.

  5. Poslední dny pro mě byly opravdu těžké. Můj život se pokazil na všech frontách. V práci se mi přestalo dařit, neprodala jsem potřebný počet bytů, který stačil k tomu, abych mohla svou dobře placenou práci v realitce dál provozovat, můj přítel mě začal podvádět, což jsem zjistila potom, co jsem ho načapala u nás doma s mou kolegyní a přišla jsem o svou kočku, která zůstala mému bejvalému. Co teď? Vypadnout pryč! Mohla bych k moři nebo někam do Alp, abych si pročistila hlavu a odpočinula si. Už, už jsem otevírala stránky cestovky, když na mě v reklamách na telefonu vyskočil inzerát o pronájmu malebné chatičky uprostřed ničeho. Po zhlédnutí fotek mi došlo, že to je to, co potřebuju, několik týdnů jen sama se sebou.
    No a teď, teď tu sedím u jezera, které se nachází kousek od mé chaty a kochám se. Jen tak. Nikam nespěchám, nikam nemusím, nic mě neomezuje – ani můj věčně zvonící telefon, jelikož je bez signálu. Dochází mi, jak je na světě krásně. To, co jsem potřebovala, bylo tohle, klid střídán tichem a přírodou.

  6. Jablko spadlo z košíku a dokutálelo se až pod postel. Ohnula jsem se a zašátrala rukou pod postelí, nicméně to co jsem nahmatala nebylo jablko. Ležel tam jakýsi zápisník. Jeho rohy byly trochu ohnuté, ale jinak nevypadal vůbec staře. Když jsem ho otevřela, objevila jsem roztřesené špatně čitelné písmo. Zvědavost mi nedala a donutila mě přečíst několik řádek, z nichž jsem usoudila, že se jedná o deník mladého muže. Očividně byl velmi nešťastný a něco ho zlobilo. Otočila jsem na poslední stránku, abych zjistila, kdy byl proveden poslední zápis. To, co jsem tam našla, mě doslova šokovalo. Zápis byl datován na předcházející den, ale to nebylo to nejdůležitější. Pod datem stála věta: 8. září je ten správný den. Zabiju svojí manželku a budu mít už konečně pokoj. Bylo 7. září.

    1. Tak tohle vypadá na velmi dramatický příběh. Navnazení funguje, takže bych si tipnul, že by se dal klidně rozepsat, což? ;)

    2. V tom se ozvalo klepání na dveře: “Haló?… Pardon, já jsem si tady asi něco zapomněl…!”
      :)

  7. Ten inzerát byl jako každý druhý, ale mě na něm zaujalo hlavně to jezero, samota a klid. Jestli jsem něco potřeboval, tak především klid. Cena byla vysoká, ale já se rozhodl, že do sebe investuji. Vždyť jsem se nechtěl jen tak válet a zbůhdarma ubíjet čas. Měl jsem v plánu napsat tu povídku. Povídku o samotě. Něco jako Kerouacovy Andělské pustiny, jestli jste to teda četli. Pokud ne, o ni c jste nepřišli, to vám můžu prozradit.
    Moje povídka měla být jiná. Hodlal jsem totiž v jezeře spáchat sebevraždu. No, nelekejte se, nešlo mi o to, abych se zabil, jen jsem chtěl zjistit, jak to asi vypadá, když se člověk o něco podobného snaží. Nebudu lhát, prostě a jednoduše jsem chtěl napsat povídku o sebevrahovi.
    Vydal jsem se lodí přímo doprostřed jezera a chvíli přemýšlel, jak se nejlépe utopit. Když jen tak skočím do vody, určitě se mi podaří doplavat ke břehu, tak velké to jezero zase nebylo. Počítat s tím, že v něm žije žralok, přerostlá štika nebo nějaká obdoba lochnesky, by bylo hloupé. Prostě jsem zjistil, že nejlepší bude, když si svážu ruce za zády, na nohy obrovský šutr a pak hurá před bok loďky pomalu dolů ke dnu. Pro tenhle případ jsem si s sebou vezl tři betonové cihly, které jsem si uvázal k chodidlům. Prozatím jsem se do kůže sebevraha dokázal vcítit dokonale. Pak jsem si ruce v zápěstí stáhl elektrikářskou páskou a docela krkolomným způsobem jimi protáhl nohy, čímž jsem je dostal za záda. Když jsem tak stál a vciťoval se do sebevražedného odhodlání, došlo mi, že nemám jak vyhodit betonová závaží. Co kdybych rozhoupal loď a celou ji převrhnul? Asi by to šlo, řekl jsem si a chystal se vrátit na břeh. Nakonec jsem tenhle způsob sebevraždy uznal za přijatelný.
    Pak mě napadlo, že by stačilo udělat do loďky několik menších děr a nechat ji samovolně klesnout ke dnu. Riziko, že se při převržení zaklesnou betonová závaží za sedátko a nepůjdou ke dnu se tím vyruší. Hned zítra tuhle možnost prověřím…

  8. Je pravdou, že v dnešním globalizovaném světě je možné se dostat úplně kamkoliv. Kolikrát i bezpečně bez dalších potíží. Například do divoké přírody severských lesů či amazonského pralesa po dokončení jakéhosi rychlokurzu s údajně řádně připraveným doprovodem. Snadně jako když někoho od prvního pohledu odsoudíte. Dnešnímu globalizovanému světu totiž vládnou peníze. Proto si pomalu každý může dovolit úplně cokoliv. Jenže mezi těmito lidmi, kteří se bez pokory vrhnou úplně do všeho, aniž by zhodnotili své síly, jsou také lidé, kteří mají nejenže za sebou řadu zkušeností, díky kterým mohou taková dobrodružství pořádat dennodenně, ale také jistě cítí jakousi averzi vůči lidem s penězi, jenž prahnou jen po zážitku a sami si zkrátka nepřiznají, že vystoupat Mount Everest nebo přespat v divočině je až přespříliš.
    Někdo se však na takovýchto výzvách i lidech docela slušně přiživuje. Jako třeba jeden pán, který začátkem jara na internetu vyvěsil inzerát s „opuštěnou chatkou uprostřed lesa“. Něco divokého a záživného, co okamžitě přiláká bandu zvědavců a zkrátka ty již zmíněné lidi. Jistě, že se rybička na prut chytila a pánovi na inzerát napsala valná hromada zájemců. Tak kdo tam jako první pojede? Jak jinak než ti, kteří byli ochotni za pobyt nabídnout více.
    Tato šťastná čtyřčlenná rodinka právě byla na cestě za svou průvodčí. Počkat, doufám, že jste nepředpokládali, že tam ta sorta z vytříbené společnosti pojede na vlastní pěst. Pokud ano, tak vás budu muset zklamat.
    Carol Savely, jedna z předních evropských fotografek divoké přírody. Žena, pro kterou je divočina domovem i obživou. A jedna také z těch lidí, kteří oplývají čistou nenávistí vůči lidem, jako byla právě tato rodinka, o kterou se měla postarat. Otázkou je proč k tomu tedy přistoupila, ale pravdou je, že k tomu nedošla z vlastní vůle. Byla to docela i náhoda, která má zkrátka spojitost s její prací a běžným životem, kdy se pokaždé nemůžete zabývat vším, čím chcete. Její tým, s nímž cestuje na delší výpravy má jiné záležitosti a Carol potřebovala nějakou práci na pár dní, jelikož pokrýt náklady na vybavení – a to se ještě nemluví o fotografické technice – není úplně levná záležitost. Jíst a spát někde také musí. A zrovna Carol nepatří k vrstvě, která by mohla na chatku přihazovat jako na nějaké burze. Proto práci vzala, ačkoli počítala, že to bude poměrně zážitek (v horším slova smyslu), jenže sama ví, že je třeba nasbírat zkušenosti a také si samozřejmě vydělat na živobytí.
    Carol rodinu okamžitě poznala. Měla sice jen krátký popis na papírku, jelikož nemělo ani smysl si s sebou brát mobil, kde by je měla třeba i vyfocené, ale poznala je zkrátka hned. Zdali na to měla čich by sama netvrdila, ale jasně věděla, jak je poznat. Typická čtyřčlenná majetná rodina zahrnující mámu, tátu, pubertálního skoro dospělého syna a o něco mladší dceru, která působila na svůj věk dospěleji. Také i oni ji poznali. Jako jediná ve městě mezi lidmi měla pahorky, zimní bundu, kdežto ostatní byli oblečení trochu polehku, jak už to na jaře bývá. Opírala se navíc o terénní vůz, kterým měla rodinku přepravit. Když se s nimi šla přivítat, tak se přinutila potlačit posměšný úsměv. Jak tak očekávala pánové měli tenisky a ženy polobotky, těžké kufry, a děti hlavně mobily. Bude zábava až je uvidí se s těmi kufry štrachat po lese.
    „Ty mobily potřebovat nebudete,“ houkla, jak nejlépe dokázala na děti, když nastoupili do auta. I přesto, že ji ignorovaly, věděly, že to pro ně nevěstí nic dobrého. Po cestě si je však stihnula Carol docela dobře přečíst. Respektive už jejich chování předem očekávala, ale byla i překvapena, že se s ní rodiče snažili alespoň trochu spřátelit. Když už tam s nimi bude na pár dní, tak by si navzájem problémy dělat nemuseli, říkala si Carol a byla ráda, že to i oni tak nějak vnímají.
    První šok však rodinku čekal, když Carol zaparkovala, vytáhla si své jediné zavazadlo a mapu – úspornou krosnu – a poprosila je, aby si také své kufry vytáhnuli. „To k chatě nepojedeme?“ ptala se zmateně maminka, jakmile Carol vytahovala plachtu, pod kterou chtěla auto skrýt. Nejspíš je to vyděsilo ještě víc. Položila plachtu, rozbalila mapu a prohlédla si ji. „Je to pouhé tři kilometry lesní pěšinou,“ doufala, že je to uklidní, protože tři kilometry není až taková velká dálka, určitě to do půl hodiny dojdou, ale jaktak na ni koukali jako na zjevení tušila, že takto si svou dovolenou zrovna nevysnili. Nelámala si s tím hlavu a pronesla: „Tak vzhůru do divočiny!“ dokonce s nelíčeným úsměvem, jelikož neskrývala své pobavení z jejich tváří.
    Carol se ale vcelku mýlila. Normálně by nejspíš ty tři kilometry opravdu do třiceti minut zvládnuli, ale do to tohoto limitu se nevešli. Ani ne proto, že by cesta byla náročná, jen se klikatila, neměla žádná závratná stoupání ani žádné překážky na cestě rovnající se spadlým stromům. Při výpravě k chatě je zdržovaly časté přestávky, které potřebovali, aby nabrali trochu síly, také je zpomalovalo jejich tempo a spousta slov – lépe řečeno stížností – kolem toho. Div, že někde v křoví opravdu nenechali nějaký kufr. Alespoň táta se to snažil zamluvit tím, že se vlastně jen kochají. Brzy mu však také dobrá nálada upadne.
    Jakmile chatu našli, už se začínalo stmívat. Slunce bylo za stromy, takže na malý palouček, kde chatka stála nedopadalo žádné světlo. Sice tato dřevěná budka, která aspoň měla tři (dejme tomu) ložnice a hlavní místnost s krbem a kuchyní, neoplývala něčím přenádherným, ale rodince to bylo jedno. Byli nadšení, že chatku konečně našli. Jenomže jak jim Carol otevřela, tak jim už vnitřek tolik atraktivní nepřipadal. Ačkoli se rozhodli nesoudit vzhled chatky a věřili, že vnitřek bude mnohem krásnější, tak je musela skutečnost bohužel zklamat.
    „Mami, kde je záchod?“ zeptala se dcera, když se s nechutí procházela po chatce. Naopak ji ta nechuť měla za pár dní přejít v nudu a nuda v úplně něco jiného. Co by ani ona nečekala. A rozhodně už ne Carol. Svým dotazem mamku okamžitě vykolejila. Běhala po místnostech a nikde nemohla najít koupelnu s toaletou. Carol se pro sebe usmála a vyšla ven. Syn a otec svou průvodkyni vyprovodili z chatky pohledem a okamžitě jim došlo, kam má namířeno. Za chvíli se vydali za ní, aby se podívali, kde tady vlastně mají záchod. Na pár kroků za chatkou stála u lesa dřevěná kadibudka a vedle ní nádrž s dešťovou vodou.
    „Koupelna je zde,“ zavolala na ně Carol, když si nevěřícně prohlíželi kadibudku s nádrží na dešťovou vodu. Otočili se za jejím hlasem. Stála u stěny chatky vedle další nádrže na dešťovou vodu, která byla postavena pod okapem. Dokonce z ní i trčela hadice, která měla na konci provizorně přilepenou sprchovací hadici. Na chvíli bylo Carol líto táty, jelikož jeho hrůza v očích zračila, kde co. Vlastně samotnému jemu to nijak nevadilo, že se má koupat v dešťové vodě, ale už mu hlas v hlavě říkal, jak nejspíš bude reagovat jeho žena. „To se obě pominou!“ vyhrkl pobaveně syn, když probíhal kolem Carol do chatky. Že by se alespoň jednomu člověku začínal výlet líbit? Stejně ho smích přejde, až zjistí, že ještě s kufry budou muset potáhnout igelity s odpadky zpátky k autu.
    Zatímco se večer rodina chystala ke spánku, aby na zítřek načerpala dostatek energie, jelikož předpokládala, že je nějaké to překvapení ani zítra nemine, tak si Carol rozložila spacák ve své místnosti, která dříve pravděpodobně sloužila jako komora na zásoby, poněvadž se po ní ani nemohla pořádně projít natož otočit. Aby nemusela poslouchat bědování nad tím, že si s sebou nevzali karimatku ani spacáky, protože se domnívali, že zde bude pořádná postel, vydala se ven posadit na pařez a zaposlouchat se do noci. Alespoň troška klidu, který bude za čas strávený s rodinou postrádat…
    A on by to možná mohl i být rozsáhlejší příběh o tom, co si na těch pár dní pro ně osud připravil. Možná by byla i docela zábava si přečíst každou patálii, která rodinu a jejich průvodčí Carol potkala, ale vězte, že bychom nad tím strávili nějaký ten čas. Protože i pro Carol to bylo docela nekonečné, ale svým přátelům z týmu fotografů pak vše stručně a jednoduše povyprávěla. Jako například den, kdy se vydali k obrovskému průzračnému jezeru. Bylo vskutku překrásné, i rodinka byla na chvíli spokojena, ale až se teprve šli vykoupat, tak jim došlo, že tak průzračné zase není. A hlavně jim došlo, že v tom jezeru nejsou sami, ale žijí tam minimálně ryby a nejlépe Carol ví přesně co, ale tím je strašit úplně nechtěla. Ačkoli by jejich reakce byla jistě zábavná.
    Také přátelům nezapomněla povědět o tom, jak co druhý den lilo, až zatékalo do chatky, že jim ani kýble nestačili na vodu. Syn s tátou dostal nápad, že by mohli vzít jednu nádrž na dešťovou vodu. Jenže dlouho trvalo, než ji převrátili, aby z ní vylili vodu a když se jim to povedlo, tak polovina ne-úplně-lákavé vody se na ně vylila. Na zbytek pobytu chytnuli minimálně rýmu, která jim bránila v dalších výletech. Mamka se rozhodla z chatky nikam nejít, aby se radši také nenachladila, i když jí Carol vysvětlila, že když na sebe nevylije tu studenou vodu nebo do ní nespadne, tak se nenachladí, pokud si ještě k tomu ven vezme pořádné oblečení, a ne sukýnku a lehký svetřík, tak by měla tuto divočinu zdravě přežít. Urazila se na tolik, že nejedla ani fazole, které Carol docela často připravovala, poněvadž jim pán, který chatku rodině pronajal nachystal zásobu plechovek, v nichž se většinou nacházely právě ony fazole. Umřít hlady, ale nemohla, takže si tajně vařila brambory, aby ji Carol neviděla, i když jí bylo jasné, že samy od sebe ty brambory nezmizely. Také to byla ona, která zašla za paní mámou s tím, že jsou plesnivé. Těžko říct, kdy tady dokonce sám pán, který jim to měl obyvatelně připravit byl a ty brambory tady donesl. Carol si je radši totiž prohlédla, aby se ujistila, že se jí tam nikdo neotráví. Každopádně bůhví, zdali paní mámě bylo opravdu blbě z těch brambor anebo na sebe ušila kletbu přesvědčení, že její příšerné bolesti jsou právě výplodem špatných myšlenek a sama by se cítila dobře, kdyby si namlouvala, že jí je fajn.
    Carol na ně tedy dohlížela jako skutečná chůva, aby si neublížili, protože jejich vztah k divočině a mírně sparťanským podmínkám byl očividně nenávistný. Ale zní přece romanticky mít dovolenou v chatce uprostřed lesa, no ne? Nakonec si Carol chodila na procházky sama, když hlavně paní mámě lezlo krkem, že jim stojí furt za zády. Carol ale měla trochu obavy, aby ta chatka neshořela, takže její starost byla oprávněná. Jediná dcera se začínala docela nudit, a tak ji Carol brala na kratší procházky s sebou, kdy s ní prohodila nejedno slovo. Na kratší procházky ne proto, že by měla obavu z toho, že by to neušla, ale radši chtěla být na blízku, kdyby opravdu hořelo.
    Celý výlet nakonec skončil tím, že Carol se s dcerou dvakrát vracela k chatce, aby posbírala kufry a odpadky všech třech nemocných, kteří nic navíc brát nemohli. Jaká to byla pro ně sláva, když místo opouštěli! I Carol si přece jenom odnese svůj zážitek. Dokonce pozitivní. Bude mít nejen co vyprávět, ale také bude vědět, že se čtyři lidé do divočiny jen tak pro zábavu už nevrátí a také bude vědět, že minimálně jedna členka z rodinky si odnese vědomí, že být na blízku přírodě není jen tak. Tedy tak jak si člověk umane, ale že také bude pro přírodu něco muset obětovat. Nejen se umírnit s tím, co chce, ale také, jak se k ní má chovat.
    Takže stálo to za to. Může si Carol nakonec říct. Stálo to za to. Může nakonec povědět ostatním. Jelikož, a to si musí přiznat, její averze vůči takovým to lidem může být sebevíce opodstatněná, ale pokud ona sama jako jedna z těch, jež se dokáže řádně k divočině chovat, nijak nepoučí lidi, kteří si sami nepřijdou na to, že si zkrátka nemohou dovolit úplně všechno, tak její nenávist oprávněná skutečně není. Tudíž by se ona a další takoví lidé mohli alespoň trošku snažit. A ona se snažila. Opravdu se snažila. A stálo to za to. Snažila se a opouští rodinu, kde jí minimálně jeden zdravý člen věnoval čas, pomocnou ruku a pozornost. Proč? Protože i pod pokličkou, kde nečekáme žádný zázrak se může nějaké to kouzlo také skrývat. Jen se lidé nesmí všemu hned uzavřít, ale někdy se na věci podívat blíž. A hloub. Blíž, hloub a neodsuzovat. A snažit se. Především se snažit…

    1. Páni, to je teda výkon! :) Text je hodně podrobný a občas se v něm opakují slova. To pomalé tempo asi nevadí, pomalých textů je dneska málo (a občas je to škoda). Úkol splněn, protože je vidět, že se zde tvořivost dokonale otevřela – jen tak dál!

  9. Bod nula

    Chata jej pohltila ve svém roubeném náručí. Chvíli stál uvnitř, hned za dveřmi, dýchal to dřevo a staré časy místnosti. Rozpoznal stůl o dvou židlích– uprostřed, kuchyňské skříňky u stěny a krb – hlavně krb.
    Přešel, shodil batoh a váhavě se posadil ke stolu. Židle pod ním zasténala a on se s těžkým výdechem opřel lokty o stůl.
    Tak tady se to stane, říkal si, můj bod nula, moje východisko…
    Když se dosyta nadýchal úzkého prostoru chaty a samoty, vstal, popadl batoh a vláčel jej ke krbu – jako by to byl jeho zajatec, i když to vlastně bylo naopak.
    Se zrychleným dechem rozepínal přezky a rozevíral jeho útroby. Vytahoval na šeré světlo věci – jeho staré věci – papírovou slohu, průhledný sáček s mnoha lístky a papírky, drobnosti, ale nakonec zásadní věc, krabičku sirek.
    Mám to udělat hned?
    Vysypal sáček do krbu. K tomu ještě přidal obsah slohy – držel ji jakoby za křídla a nechal z ní vypadávat minulost. Ještě zbývalo k těm lístkům, vzkazům, obrázkům, účtenkám a pohledům přidat pár suvenýrů.
    Nepovedlo se to, vzdechl nahlas a posadil se na prkennou podlahu vedle krbu.
    Bylo toho moc. Už to nechtěl vláčet. Nemělo to cenu. Musí.
    Natáhl ruku po krabičce. Za chvíli držel první sirku.
    Jenže ten plamínek – jak zaplápolal – uvrhl na vše jasné světlo.
    Všechno může zničit a spálit, ale co když tím přijde o kus sebe? Co když pak už nebude mít nic – nic cenného? Vždyť to byl přece život.
    První sirka mu popálila prsty. Usykl.
    Potřebuje na vzduch.
    Vyšel ven, za chatu, za tu rozsypanou minulost, šel po pěšině, podél pichlavých stromů, k břehu jezera, stále většího, možná k druhému břehu, možná k většímu klidu než kdy předtím.
    Ta rozlehlá a táhlá hladina ocelové vody jej přesvědčila. Otočil se a podíval zpět. Tohle není jenom o mně. Je tady víc.

  10. Není to úplně podle návodu, ale takhle mi to nadiktovala moje múza, a nemyslím se s ní hádat.

    Minulo dvacet let odkud se mnou není. Více než vůbec žil. Zahloubená v srdcervoucích myšlenkách nedávala náležitý pozor na cestu. Musela zmizet, alespoň na několik dni. Ludvíku řekla, že jede do spa. Ty pár věcí zabalila už včera, aby mohla jet přímo z kanceláře. Na cestě koupila rohlíky, pomazánku a dva balíky vody. To stačí, i tak nemá chuť na jídlo.
    Zase vybavily se jí ta jeho smutné oči. Slzy rozostřily její zrak a malém přehlédla sjezd. Nadechla se a rychlé zamrkala.
    Poslední dům po pravé, rozhlížela se nervózně. Z odřené lavičky zvedl se shrbený stařík. Pozdravila ho, a než stiskla v ruce klíče, ještě jednou vyslechla, že chata není připravena a hodně dlouho nikdo tam nebyl. Ale jí bylo jedno. Nasedla do auta a opatrně vyjela na polní cestu. Do křižovatky kde stojí obrovský dub s kapličkou svatého Huberta a do levá, opakovala si v duchu dědovy vzkazy. Za několik minut uviděla starý dřevěný plot a za ním malou chatku. Brána byla zarostlá vysokou, hustou trávou. Zastavila vedle ní, odemkla zámek a s námahou pootevřela branku. Opatrně udupala si stezku k dveřím.
    Uvnitř bylo dusno a chladno, všude ležela tlustá vrstva prachu. Otevřela okna, přinesla si termosku s kávou a sedlá na prahu. Odplula v myšlenky. Nebylo by mu ani 40. Jak by teď vypadal, co by dělal, kolik měli bychom děti? Po tvářích pluly jí slzy. Jediný týden a všechno se skončilo. Omdlení, diagnóza, smrt. I ty jeho poslední slova: budu žít tak dlouho, dokud ty budeš o mně pamatovat, a musíš být šťastná. Ale dlouhé roky nebyla. Teprve před třemi lety potkala Ludvíka…
    Mimoděk zvedla oči a začala se rozhlížet. Sem a tam vykukovaly z trávy karafiáty a jahodníky. Pod okny rostly růže. Zářivě zelené větve modřínů přelívaly se přes plot. Nadechla se zhluboka a otočila hlavu směrem sladké vůně. Malý sad byl zaplavený bílými a růžovými květy. Ludvík má rád třešně a švestky, pomýšlela najednou. A ten klid, vůně, barvy, zpívání ptáčků. Postavila hrneček a vytáhla mobil. Procházela se a fotila. Nejdřív sad, za kterým objevilo se modré jezero, prosící o úpravu zahradu, pak dům, pokoje, malou kuchyňku, pohled z oken. Přece musí mu to všechno ukázat! Možná měli bychom se tady zašit na měsíc, jenom my dva? přemyslela. V duchu už viděla, jak její manžel konečné má čas malovat a ona pleje záhony. A večer se objímají a dívají se na hvězdy. Dopila zimní kávu, uzavřela všechno a pospíchala domu.
    Ludvík sedel se sklenutou hlavou v úplném tichu. Přes okno padaly poslední paprsky zapadajícího slunce. Usedla jemně vedle něj. Nevěřícně na ni pohlédl a přitiskl ji k sobě. Ucítila, že celý se třese.
    “Měl jsem strach, že mi tě zabere,” zašeptal.
    “Odpusť mi, že jsem ti lhala”, uchopila jeho hlavu v dlaně a zadívala se mu do očí. “Chtěla jsem za ním truchlit, a než jsem dopila kávu již jsem myslela jen na tebe. A moc jsi mi chyběl. Jsi mojí štěstí a moje láska,” políbila ho něžně a zase se do něj přitiskla. Uslyšela jak její velký, silný manžel úlevou pláče.

    1. To nevadí, že to není úplně podle zadání – důležité je tvořit a být právě v kontaktu se svojí múzou. ;) Gratuluju!

  11. Tak moje první psaní…
    Když jsem si tuto roubenku na malém palouku uprostřed lesa pronajímala, majitel mi sliboval že je to krásné tiché místo. Doufala jsem tedy, že najdu trošku klidu daleko od lidí a přeplněného města ve kterém žiji. Doma jsem si sbalila knihu, kterou jsem už dlouho chtěla přečíst, teplé pyžamo a tepláky a vyrazila na cestu.
    Přestože příjezd měl být až v sobotu, měla jsem štěstí a domluvila se s majitelem, že zde mohu být již od pátečního večera. Když jsem na místo dorazila, v první chvíli jsem si myslela, že jsem si spletla adresu. Ano chata byla uprostřed lesa a osamocená, ale vypadala spíše jako rekreační středisko o třech patrech a asi 8 pokojích. V první chvíli jsem se lekla. Ovšem když jsem zaparkovala a vystoupila z auta, jelikož už se smrákalo, obklopilo mě příjemné ticho a klid. Ubytovala jsem se již při světlech z plynové lampy, a optimisticky jsem si říkala, že tu pravděpodobně strávím víkend sama.
    Bohužel asi v sedm hodin ráno, což je pro mne skoro půlnoc, protože nejsem žádné ranní ptáče, mě vzbudilo kvílení. V první chvíli jsem si myslela, že se někde pere divoká zvěř. Ovšem, jak se tento zvuk přibližoval stále více k mému oknu, rozeznala jsem hlasy dětí a ne dvou nebo tří ale minimálně pěti.
    Už jsem věděla že tu sama nebudu. Ale zvítězil můj neutuchající optimismus , který mi našeptával: “No to nic, to nevadí, chata je dost velká a prostor okolo ní taky. Děti budou běhat po lese a nebudeš o nich ani vědět.” Vzhledem k tomu že už jsem byla vzhůru, šla jsem do sprchy. Po ní jsem si připravila snídani, kterou jsem měla v plánu sníst na terase venku. Poté, co jsem vyšla na zápraží, došlo mi, že pět dětí vlastně znamená 15 lidí, protože je nutné počítat i rodiče. Zděšeně jsem si pomyslela: “ Proboha tolik lidí není ani v našem třípatrovém činžáku s dvěma byty na jednom patře!” Když jsem viděla, jak vybalují veškeré kempinkové vybavení a bedny s alkoholem, začala jsem se velice obávat o svůj klidný víkend. Nicméně můj optimismus opět zvítězil. Řekla jsem si: “no co, poznáš nové lidi a jelikož mají kytaru, třeba budou pěkně hrát, na trampských písních jsi přece vyrostla.”
    Opak byl pravdou. Mé nové sousedy jsem sice poznala, avšak jejich jedinou starostí bylo, jak se zbavit dětí a vypít nadměrné množství alkoholu. Na kytaru hráli a první hodinku to znělo příjemně, ovšem později, jak ubývalo v lahvích alkoholu, některé hlasy pěvců se změnili spíše ve vytí vlků a skřeky noční zvěře. Když jsem se ukládala ke spánku, asi kolem půlnoci, můj optimismus mě stále neopustil a říkala jsem si, jelikož už pijí od oběda, nemohou to vydržet již o moc déle. Vydrželi. Teprve asi ve tři ráno ukončilo hluk hlasité žuchnutí před mými dveřmi. Než jsem se dokázala rozhodnout, zda se jít podívat, přemohla mě únava a konečně jsem usnula.
    V sedm hodin ráno mě opět vzbudilo kvílení. Jakmile jsem šokem otevřela oči, které mě hned začali pálit z nevyspání, můj optimismus opět začal hledat pozitivní omluvy. Tentokrát jsem jej již umlčela. Vstala jsem a sbalila si kufry. Na prahu jsem překročila zdroj posledního zvuku, který jsem v noci slyšela a několik vřískajících dětí, které bezvládné hlasitě chrápající tělo, zdobily natrhanou trávou a květinami. Nasedla jsem do auta a odjela. Poté co jsem konečně dorazila domů, uvařila jsem si kávu a sedla na terasu. Poslouchala jsem šumění aut na silnici, která se táhla o jeden blok dále a skřípavý zvuk brzd tramvaje. Byla to vlastně hudba. Po tomto zážitku jsem dospěla k rozhodnutí že budu raději pesimistou, který může být někdy příjemně překvapen. Otevřela jsem knihu na první straně a začala číst.

    1. Kateřino, je to super. To je tedy příběh – snad tato postava v jiném cvičení zažije něco příjemnějšího. Jen tak dál – držím palce!

  12. Výlet

    ‚Bez elektřiny?‘, zírá na mě nevěřícně, obličej celý osvícený monitorem počítače.
    ‚Jo. Bez elektřiny, pojedeš?‘. Třeba by ses tak zbavil svojí protivný závislosti na WOWku. Nebo Counter Striku, Huntu, Fifě, PUBG… myslím si, ale nahlas to neřeknu, nebudu do něj rýpat, je po půlnoci a chce se mi spát.

    Během předspánkového brouzdání po instagramu na mě zablikal inzerát na chatičku v lesích. Zní to napůl jako balzám na duši a napůl jako béčkový horor, kde postupně od černocha až po nablblou blondýnku umře celá parta vysokoškolských kamarádů. Ještě, že to se mě netýká, soudě podle výrazu mého kluka tam nejspíš pojedu sama. Třeba tam na mě nakonec bude čekat ten balzám na duši.

    ‚Je to nadlouho?‘. Achjo. Já nevím, jak se na tuhle otázku odpovídá. Prostě se ti buď chce a nebo nechce. Za měsíc se toho dokáže tolik změnit. Za měsíc jsem se do tebe zamilovala. Měsíc se mi po tobě stýskalo, když jsi byl s kámoši v Kanadě. Teď mi měsíc bez tebe připadá jako dobrý nápad. Odpočinu si.

    ‚Jo. Na celý měsíc. To je asi moc dlouho pro tebe, viď? Vlastně ani nevím, jestli by ti v práci dali dovču…‘, očividně se mu uleví, když to sama zmíním. ‚No, přesně. Ty jo, to mě mrzí, určitě by to bylo moc hezký‘.
    Si piš, že bude.

    V polorozpadlé krosně, která se mnou v patnácti prošla Anglii a od té doby ležela na půdě, mám asi tak tři čtvrtiny našeho bytu. Máme maličký byt, takže to zní dramatičtěji, než jaké to je. Stejně toho po pár kilometrech lituji. Sbalila jsem s sebou nejen potřebné jídlo, ale hlavně jídlo nepotřebné. Dva pytlíky XXL Laysek mi drze vykukují z baťohu a přiznávám, že se za ně stydím, ale ne natolik, abych je zahodila. Když už jsem s nimi zvládla dvouhodinovou jízdu vlakem, nevyklopím je přeci uprostřed lesa. Les. Ty bláho. Tak jsem se ponořila do imaginárních rozhovorů s Rudolfem a svojí matkou, že jsem přestala vnímat okolí. Když konečně doženou mé myšlenky moje tělo, uvědomím si, že jsem úplně zpocená uprostřed nádherného lesa. Sluníčko problikuje mezi stromy, vysoká tráva je čerstvě zelená a šumí v ní vánek. Dýchám. Shodím krosnu, tričko se mi lepí na záda a posadím se na nejbližší pařez. Je mi tak dobře. Vlastně jo, až mě to samotnou překvapí. Je mi fakt moc dobře.

    Chata má čtyři zásadní problémy. Jmenují se Frank, Herbert, Jason Bourne a Neo. Každý z nich má šest noh a několik párů očí a shlíží na mě z rohu malé útulné ložničky. Nejradši bych je vymetla smetákem, ale jsou v převaze a přece jenom už jsem jim dala jména. Prozatím jsem si duchny přestěhovala do obýváku. Holka versus příroda.

    Chodím se do jezera koupat nahatá a modlím se ve vodě. Naposledy jsem se modlila jako malá. O bárbínu nebo když se mnou kamarádka Lucka nemluvila. Představuji si, že na dně jezera bydlí Jezerní paní, která hlídá Excalibur a vypadá jako Ivana Chýlková v černé paruce. A s tou si v hlavě povídám. Říkám jí, že mě štve práce a Rudolf. Tak se jmenuje můj kluk. Rudolf. On je asi chudák i tím jménem předurčený k tomu, aby s ním byla nuda. Neznám žádného dobrodruha Rudolfa. Říkám jí, že jsem za poslední dva roky přibrala šest kilo a že mě to teda pěkně štve, ale že se mi s tím nechce nic dělat. Vyprávím jí, že jsem jako malá čůrala do moře a že mi brácha říkal, že kvůli mě pochcípají velryby. A že jsem si kvůli tomu před pár měsíci pořídila na internetu náramek vyrobený z plastu, který vytáhli z moře. Stál dvacet dolarů plus poštovné.

    Splývám na hladině dokud mi nezvarhánkovatí všechny prsty a pak ještě o něco déle.

  13. Chata a cesta do hloubi duše
    Už delší dobu si připadám jako mezi mlýnskými kameny. Mám pocit, že požadavků od rána do večera je tolik, že nestíhám a večer padám únavou s pocitem vyhoření, že jsem opět nenaplnila potřeby všech svých blízkých. Dům je už jen plný hádek a nedorozumění.
    Je pozdě v noci, hledím do tabletu a listuji jen tak stránkami, najednou mě upoutá inzerát. Chatrč v hloubi přírody… bez lidí, elektřiny…. samota, to je ono.
    Neváhám ani chvíli, ráno se loučím s překvapeným manželem a dětmi, ano dnes jsem se rozhodla po dlouhé době, žít pár dní pro sebe, abych pak mohla žít opět s naplněním pro ostatní.
    Beru starý batoh, který už dávno ztratil vůni lesa a potřebuje patřičně provětrat. Sbaleno mám raz dva – KPZ, sirky, nůž, zápisník, tužku….
    Chatrč nacházím bez větších komplikací, je pravda, že cesta od nejbližší silnice a civilizace byla dlouhá 10 km, ale s dobrou mapou, dobrým obutím a hlavně dobrou náladou si užívám chvíle svobody. Po dlouhé době slyším ptáky jak prozpěvují ve větvích, zůstávám úžasem stát a naslouchám jejich štěbetavému dialogu. Dochází mi, kdy jsem naposledy, takto žasla nad švitořením svých dětí či nad vábivým prozpěvováním manžela? Teď je mi jasné, že jsem musela odejít do této samoty, abych opět nalezla ta nejúžasnější stvoření co mám doma nadosah, a která jsou ukryta v hloubi srdce.
    S velkým vrzáním otvírám dveře, není tu ani klíč, ale nevnímám strach, jako by tu nade mnou bděl anděl. Není tu žádný luxus, ale stará rozvrzaná postel v koutu místnosti mi přijde jako postel s nebesy, v druhém koutě je krb, stačí škrtnout sirkou a už místnost ozařuje červené světlo a svým teplem prostupuje všechny kouty místnosti. Jak úžané, že tu někdo připravil dřevo a vše potřebné. Je tu poklizeno, dokonce i nakoupeno.
    Musím se smát, tak to o mě někdo takto pečuje? Byla jsem zvyklá posledních několik let pečovat o ostatní, vařit, uklízet, nakupovat, prát, přebalovat, foukat rány, naslouchat – nejlépe všem zároveň a také nejlépe všem zároveň rozumět, ano hlava mi to už nebrala…
    Připadám si jak v luxusním hotelu. Je tu teplo, světlo, klid, jídlo a hlavně je tu krása, kam se podíváš.
    Dnes už asi žádnou tůru nestihnu, nosím vodu od studánky než se setmí.
    Ani nerozsvěcuji petrolejku, přijde mi hezké nenarušovat přirozené usínání přírody kolem a oddávám se též spánku.
    Brzy ráno sedám na zápraží, chumlám se do teplé deky, rána jsou opravdu chladná a toužebně vyhlížím až se nad hladinou jezera objeví červený kotouč vycházejícího slunce, opět žasnu, jako bych vše viděla poprvé. Čeho se dotknou sluneční paprsky dostává růžový nádech, který se mění a doplńuje neskutečnou paletu barev lesa a jezero je jako v ohni. Nádherné představení s doprovodem té nejkásnější ptačí arie.
    Dopoledne si prohlížím interiér chaty a nacházím tu staré fotografie, usměvavé rodinky, v hlavě se mi honí příběhy, jak asi žili, žena v umouněné sukni, šátkem na hlavě, ale oči jí zářili štěstím v náručí držela kudrnatého asi tříletého hošíka, za sukni ji držela malá copatá holka. Na kraji fotografie stál vysoký statný muž s vážným výrazem ve tváři, asi otec rodiny.
    Fotky pokládám a nechám se unášet příběhy, které se tu asi mohli odehrát.
    Dny tu běží rychle a začíná se mi stýskat. Je mi líto, že tu přece jen není někdo, kdo by se mnou všechnu tu krásu sdílel.
    Poslední večer uléhám a vyleká mě šramot venku, leknu se, přece jen by se ten klíč hodil, i když kdyby někdo chtěl, tak na této samotě může rozštípat dveře a vtrhnout dovniř, začínám panikařit a přemýšlet, zda to bylo vůbec rozumné, takto sama vycestovat, paniku střídá pud sebezáchovy a začínám koukat kolem sebe, zda je tu něco co by mi posloužilo jako zbraň, přece se jen nebudu krčit v posteli. Potichu se šourám z poustele ke krbu, beru do rukou pohrabáč a tiše stojím za dveřmi. Ty se pomalu otvírají, rozmachuji se, ale v poslední chvíli se naštěstí zarazím a koukám na prošedivělou hlavu, která se otáčí ke mě a vidím ty nejkrásnější oči na světě – oči mého manžela. Se širokým úsměvem mi bere pohrabáč a objímá.
    Ještě se celá chvěji z prožitého strachu, ale v jeho náručí, se mé chvění mění na nádherný pocit z jeho blízkosti. Všechen strach odešel a vystřídala ho neskutečná radost.

  14. Místo z nejopuštějších a měsíc svobody… les, kam se podíváš, cestičky vyšlapané zvěří… jezero… ty…
    Znovuzrození… To, co bylo, už není, je jen tady a teď… nirvána duše…
    Čas jen pro tebe, čas na psaní, hraní se slovy. Vše ostatní počká. Musí.
    S prvním nadcházejícím večerem přichází otázky. Pomalu a nevtíravě… Vydržíš to tady? Co když si tu příliš zvykneš? Co když…
    S první padající hvězdou odhazuješ pochyby. Nad jezerem se vyklubal měsíc a připravil scenérii hodnou Hollywoodu. A ty se rozhodneš. Stesky i strachy se odkládají na neurčito. A až bude chuť, bude i hra se slovy. Chceš jít do chaty, ale otáčíš se. V dáli na jezeře vidíš světlo. Přibližuje se obrys ženské postavy, kráčející po hladině. Usměješ se. Je to tvá Múza.
    S povzdechem bereš tužku do ruky a zapaluješ svíčku. První slova se rozletí po papíře. Bude třicet dní stačit?

  15. Náhrdelník věčnosti (Opuštěná chatrč)

    Už jen několik posledních loků a bude po všem. Ten výhled je ale k nezaplacení. Tahle malá rozkošná teráska byla právě tím důvodem, proč jsem si vybral zrovna tohle místo, tedy, společně s tím klidem a soukromím, které jsem tu měl na všechny věci, které to vyžadovaly. Opřený o masivní zábradlí z dřevěných kůlů se nadechuji čistého horského vzduchu a přivírám oči. Od vysokého prudkého srázu mě dělí jen kousek a já přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych skočil. Byla by to rychlá smrt? A nebo pomalá a bolestivá? Rozhodně důstojnější, než smrt na nemocničním lůžku, otupený prášky. Věnuji oslnivému západu slunce lítostivý úsměv a odvracím se od něj. Dnes tě vidím naposledy, promiň mi to. Pevněji tisknu v ruce sklenici vína a vracím se do chaty, už na mě čeká. Dopíjím zbytek rudé tekutiny a prázdnou sklenici odkládám ke vzkazu pro majitele tohohle místa. Prsty po něm přejíždím a znovu si pročítám těch pár řádků. “Omlouvám se za způsobené nepříjemnosti a děkuji vám za možnost strávit tu tolik příjemných chvil. Moc to pro mě znamená.“ Nakláním hlavu do strany a ustupuji od malého pracovního stolku, na kterém krom sklenice, otevřené láhve vína a vzkazu nic nebylo. Vlastně tu krom vybavení od pronajímatele nebylo nic. Nic jsem si sem nepřinesl. Zvedám pohled k masivnímu trámu držícímu střechu a stoupám si na židli, kterou jsem si pod něj už před několika minutami připravil. Obtahuji si kolem krku pevnou smyčku a vnímám, jak dře kůži okolo mého hrdla. Naposledy se nadechuji a rozpoznávám ve vzduchu vůni dohořívající vonné svíčky a šeříku. „Tak zas někdy.“ Zavírám oči a nejistě zakopávám o hranu židle. Bojím se, mám strach z konce, který by stejně nevyhnutelně přišel. Mám strach z toho, jak se to dozvíš a… Co budeš beze mě dělat. A i když vím, že to není možné, přesto tě žádám. Prosím, odpusť mi to.

  16. Chata na konci světa

    Nechce se mi pracovat, nechce se mi řešit tisíc drobných problémů každý den, nechce se mi nic. Už dlouho jsem otrávená, naštvaná, smutná. Přijíždějí mé dospělé děti a dostávám od nich k narozeninám, které mám až za půl roku, voucher na pobyt s překvapením. Že by hotel u moře? Nene, z letadla vystupuji v Oslu a tam, už podle předem stanovené dohody, čeká auto. Řidič nemluví anglicky, ale instrukce má, tak jedem. Je sice květen, ale tady je do jara daleko. Všechno syrové, první listy na stromech teprve raší a tráva se začíná zelenat. Splín mě opouští, nastupuje strach. Jedeme asi dvě hodiny, a když už je veškerá civilizace daleko za námi, auto zastavuje, řidič beze slova postaví u krajnice můj batoh a do ruky mi vrazí mapu a klíč. Než se zmůžu na slovo, je pryč. Chvíli koumám v mapě, až se zorientuji, nahazuji batoh a vyrážím vstříc dobrodružství. Na jak dlouho tady vlastně jsem? Na 14 dní, to nepřežiju. Naštěstí je v lese vyšlapaná pěšina, asi tu bylo víc takových ztracenců, jako jsem já.
    Je něco po poledni, svítí sluníčko a cesta se vine chvíli lesem, chvíli po loukách a občas přeskákám po kamenech potok. Jde se dobře, kochám se obrovskými borovicemi, dubovými háji, našlapuji na měkkou zem pokrytou mechem a z plných plic nadechuji ostrý čistý vzduch. Třeba to nebude tak špatné, napadá mě.
    Po hodině cesty se na malém palouku přede mnou zjevuje ruina. To jsem si to tedy představovala honosnější. Vlastně je to přízemní dřevěná chajda, oprýskaná barva na prknech již nejde rozeznat a některé okenice jsou vyvrácené a visí v pantech. Odemykám a pomalu se rozkoukávám v šeru chaty. Fuj, zatuchlina! Hledám vypínač, než mi dojde, že tady si asi nerozsvítím. Z batohu vytahuji čelovku. Chvíli hledám a na polici nad kamny nacházím zaprášenou petrolejovou lampu a několik krabic se svíčkami. V uhláku s dřevem jsou pohozené sirky. Za chvíli bude tma, rychle rozsvěcuji petrolejku a rozdělávám oheň v kamnech. Žádné velké teplo tu není, ale objevuji špinavé deky, které si můžu přehodit přes svůj spacák. Ve vedlejší místnosti je komora, kde je dostatek masových konzerv, těstovin a rýže. Také je tu čaj a cukr, hlady neumřu. Ale kde je voda a záchod? V boudě ne, tak kde? V mlází za chatou nacházím kadibudku. Tak sem mne v noci nikdo nedostane! To budu raději chodit na nočník! A studánka je snad půl kilometru! Tak rychle ještě před setměním pro vodu, barely tu naštěstí jsou. Spát jdu brzy, jsem vyčerpaná už jen z pomyšlení, co všechno mně tu ještě čeká.
    Vstávám za světla a jelikož se mi vybil mobil, nevím kolik je hodin. Spojení se světem je přerušeno. Jestli se mi něco stane? Ne, nebudu na to myslet. Zatápím, hm, chleba není, ale je mouka. Z vody, mouky a trocha soli si kuchtím placky. Na kamnech jsou za chvilku upečené a dokonce je tu i marmeláda. S čajem je to skvělá snídaně. Ohřívám vodu, drhnu nádobí a pak mi dochází, že jsem blázen. Vždyť venku je tak krásně. Beru batoh, vodu a vyrážím ven. Jen se nesmím ztratit! Nechám se vést vyšlapanou cestičkou, která končí na břehu průzračného jezera. Je tu i dřevěné molo a u něj přivázaná kánoe s pádlem. Sedám do loďky a obhlížím břehy z lodě, třeba dopluji k nějaké civilizaci. Kapučíno bych si dala.
    Na kávu to nevypadá, ale je tu krásně. Sluníčko hřeje, ptáci vyzpěvují a mě je zase dobře na světě. Do chaty se vracím až k večeru, pořádně vyhládlá. Spraví to plechovka fazolí a s plným břichem už jen napsat deník a jít do hajan.
    Dnes to vypadá zase na krásný den, do batohu si přidávám kromě vody i placku a jde se. Ve skříni jsem kromě sekyrky, pily a dalších užitečných věcí našla i kompas, tak snad se neztratím. Prodírám se houštinami, brodím potoky, drápu se do kopců a je mi dobře.
    Něco je špatně! Před sebou vnímám zvláštní pohyb, jenže jsem krátkozraká. To je přece medvěd! Co teď? Jak zněly poučky? Neutíkat! Lehnout si nohama k medvědovi a zakrýt si hlavu? Nebo hlavou k medvědovi a zakrýt si nohy? A nemám vydávat nějaký zvuk, abych ho zaplašila? Vyhodnocuji situaci, poučky nepoučky a utíkám jako o život. Už nemůžu, ohlížím se a tam nikdo. Jenže to nic neznamená! Může být v houští! Vracím se oklikou k chatě, přelezám popadané kmeny, jsem podrápaná od houští a hrozně vyděšená. Tak tím s výlety končím.
    Naštěstí další tři dny vytrvale prší a já se můžu realizovat úklidem chaloupky a štípáním dříví. Sice mám mozoly, ale už mi to docela jde. Jenže pak opět vychází sluníčko a mě už se uvnitř být nechce. Už vím, potřebuji hlučet, aby o mě medvěd věděl. Věším si na batoh ešus plný kamínků a v tu chvíli o mě ví celý les. Každý den vyrážím na delší a delší procházky. Občas přinesu maliníkové či jahodové lístky na čaj nebo jen rozkvetlé větvičky do vázy. Dokonce jsem objevila loučku plnou medvědího česneku, takže mám k dispozici čerstvé pesto.
    Nepočítám hodiny ani dny. Vše plyne samovolně svým tempem a mě je dobře. Každé ráno mi zabere chvíli, než zatopím a připravím si něco k snědku, trošku poklidit a vyrazit ven. Chodím i v dešti, však se večer usuším.
    A dnes půjdu na ryby. Uřízla jsem si prut, přidělala provázek a v krabičce na polici jsem objevila několik háčků a asi splávek, ale s tím si nevím rady. Vyrýpnout pár žížal je hračka a můžu vyrazit. Tak nevím, je lepší rybařit u břehu nebo jet na hloubku? Začínám u břehu, čučím do vody a po hodině se probouzím. To by tedy nešlo. Pádluji na hloubku, nahazuji a snažím se neusnout. Najednou se provázek pohne, jen takové malé cuk cuk. Mám počkat? Nebo trhnout? Beru opatrně prut do ruky, a když něco znovu zatáhne, vymrštím prut z vody. Sláva, ryba! Tedy spíš rybička. Je maličká, snad jen deset centimetrů, ale je to můj první životní úlovek. Večer bude hostina.
    Dny plynou jeden za druhým a najednou je tu poslední. Zamykám chaloupku, pohledem se loučím a pěšinkou se vracím do civilizace, kde na mě čeká pan řidič. Je mi dobře a věřím, že ve mně ten pocit klidu dlouho zůstane. Za rok nashledanou!

    1. Páni, díky moc za příspěvek! :) Důležité na tom je, jak se ti tvořilo – byla ta předpříprava užitečná?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *