Toto čtvrthodinové cvičení tvůrčího psaní vám pomůže objevit jednu zásadní spisovatelskou věc. Je to natolik důležitá věc, že se bez ní prakticky neobejdete. A nebudu vám lhát – pokud o ní nevíte, je velmi pravděpodobné, že vás časem potká nepříjemný tvůrčí blok.
Na druhou stranu platí jenom samá pozitiva – jestliže ji důkladně prozkoumáte, bude se vám tvořit výrazně snadněji a uvolněněji.
Tentokrát jsem opět zvolil formu videa a cvičení probíhá v reálném čase. Takže si vemte do ruky tužku a papír a pojďte rovnou tvořit!
Budu rád, když se o své výtvory podělíte dole v komentářích. A také nezapomeňte, že mnoho dalších cvičení najdete na této speciální stránce.
Díky a držím vám palce! ;)
Poznámka na konec: Můj YouTube kanál je zde.
Sešla po klikaté, lesní cestě dolů k jezeru, voda byla po noční bouřce opět plná listí a jehličí, a taky pěkně studená, ale to byl celý smysl otužování, předpokládala. A i když byl pocit ledové vody na kůži naprosto strašný zážitek, taky to byl důvod, proč hledala chatu poblíž jezera. Pokusit se dostat svou mizernou imunitu na lepší úroveň, než na které se momentálně nacházela.
Nebyla tam dlouho, to určitě ne. Ale o tom to asi ani nebylo. Čím déle tu byla, tím déle taky dokázala v té zatracené vodě zůstat, takže nějaký pokrok tam asi byl.
Každopádně byla velmi ráda, že si s sebou vzala teplou bundu a teď se měla do čeho zabalit, protože jinak by těch pár metrů cesty k chatě asi nepřežila, nebo aspoň ten pocit měla.
Velmi brzy se ale zahřála, když uviděla otevřené dveře do chaty. Přitom si byla jistá, že je zavírala, když odcházela. Čím blíže k chatě byla, tím víc jí bušilo srdce, prsty se jí chvěly a zároveň se jí chtělo utéct i pokračovat. To byl její problém – byla příliš zvědavá.
Zevnitř chaty se ozývaly poněkud zvláštní zvuky, jako rachtání pánve na plotně, což bylo poněkud zvláštní, protože pokud to byl zloděj…
Nebyl to zloděj.
Byla to srnka. Srnka s nohama opřenýma o kamna a hlavou strčenou v pánvi s dušenou zeleninou. A podle toho, jak rychle předpokládaný oběd mizel v štíhlém těle, tak jí velmi chutnala.
Trochu nevěřícně se zasmála a srnka si poprvé všimla její přítomnosti. Chvíli zíraly jedna na druhou, hnědé oči se upíraly do zelených. A pak se srnka rozeběhla a ona sotva stačila uhnout, než byla sražena na zem.
Srnka velmi brzy zmizela v lese a jí zbyla jen prázdná pánev a příběh, který jí nikdo neuvěří.
Prohlédla si svůj ruksak a vydala se na cestu.
Opravdu má dostatek věcí na na celý měsíc?
To brzy zjistím, řekla si. Věci nejsou tak důležité, alespoň to je učili na výcviku. Nyní má příležitost to zjistit. To bude tedy Survivor! Ne, vlastně nebude, tohle bude skutečné, a ne jen reality show. Tohle bude REALITA.
Nůž, knihy, notes, několik propisek, pár kusů kvalitního oblečení, náhradní obuv a teplou bundu. Dole pod ruksakem se houpal spacák. V obchodě ji borec s těmi úžasnými kukadly přesvědčil, že kupuje ten nejlepší z nejlepších. Když viděla, že tam visí jako hubená žížala, říkala si, že si toho borce později najde – tedy pokud neumrzne.
Ještě zkontrolovala pytlík s potravinami pro hickery. Vše sušené a scvrklé, absolutně nelákavé. No možná to bude skvělá příležitost, a alespoň využije jednu ze svých dovedností – na výcviku jí chválili její lovecké schopnosti.
Jen, aby ten zdejší les nebyl moc opuštěný – lidi vidět nechce, ale zvířata by se hodila. Takový srnec či kanec by jí dal potravu na několik dnů.
Práci s mapou zvládala perfektně a chatu objevila během pár hodin chůze od poslední známky civilizace.
Zahlédla ten vysoký smrk už z dálky. Jak to říkal ten majitel? Že pod nejvyšším smrkem nalezne na měsíc svůj ráj? No smrk má, tak snad pod ním bude i ten ráj.
Nejistě se rozhlédla po okolí, ta spousta stop v okolí chaty, ji znejistěla.
Opatrně se přiblížila a zjistila, že dřevěné dveře jsou vyvalené. Probudila své instinkty a velmi opatrně nahlédla dovnitř. Zaslechla funění a než stačila zareagovat, vyřítilo se proti ní hnědé, páchnoucí monstrum.
Boj trval sotva pár vteřin, ale jí to připadalo jako věcnost.
Tak ona je to pravda… pomyslela si žena – opravdu se jí před očima přehrál film jejího života, když měla namále.
Otřela si krvavé ruce do kalhot a pečlivě očistila krvavý nůž.
“Fajn,” řekla už nahlas, “o jídlo se pár dnů starat nemusím,” dodala s vítězným úsměvem po tváři. “Říká se, že medvědí maso je skvělé.”
Byl to splněný sen, ráj na zemi, opravdu pro jednou nabídka internetu vyšla. Moc jsem si potřebovala odpočinout od světa, od lidí a přírodu miluji celým svým srdcem. Bez váhání jsem sbalila spacák, teplé oblečení, spoustu pytlíků hotového jídla. Chatu jsem hledala dlouho, protože mi to s navigací moc nejde, ale pojala jsem to jako příjemnou procházku novou cestou, kterou ještě neznám. Čekat nečekané a to se taky stalo. Jdu si takhle loukou, koukám do slunce a najednou se mě dotkl zcela jemně svým chřípím kůň. Nikde nikdo a tady stojí nádherný ryzák v celé své kráse. Podělila jsem se s ním o své jablko a on šel tiše se mnou, tichý společník. A pak se vyloupla jako ze sna moje chaloupka. Je nádherná celá dřevěná splnila mé očekávání a navíc tu bylo uvítání mých nových přátel ježčí rodinka, ospalý puštík a dokonalé srnčí mládě. Jezero skrývá opravdový klid, který jinde není a přináší na jemných vlnkách s větrem možnost k mému hloubání. Jaký může být další superlativ k večernímu posezení u ohně s nepřekonatelným množstvím hvězd? Odpadky skladuji ve velkém pytli, který jediný je mi připomínkou návratu do civilizace, ale ještě ne, ještě mám dnes. Žádný den mi nesmí chybět mé psaní a taky jsem našla spoustu citátů na palandě. Někdo tu zapomněl svůj deník a to byla výhra z největších, jen prosím za odpuštění své zvědavosti po pocitech a postřezích někoho jiného. Můžu tu i skicovat a malovat. Samozřejmě vaření na ohni je výzva, hlavně když je funkční zapalovač a nenavlhlé sirky. Nejšťastnější jsem, když mi příroda nadělila pár krásných slunečných dní. Za deště se mi podařilo roztopit kamínka i to mělo své kouzlo s hudbou hranou kapkami deště na střechu a verandu. Díky, díky, díky žádní hluční lidé ani moderní technika. Mám svůj spacák a deky, jsem ráda, že jsem zvládla tuhle výzvu a jela, dostala jsem tolik odpovědí na své otázky, našla zase samu sebe. Musím si na návrat vzít čistého vzduchu do plic s sebou do zásoby a určitě si sama sobě nadělím dárek v podobě brzkého návratu do tohoto ráje.
Jsem ponořená do nekonečně dlouhých korektur své dizertace. Konečně mám na to klid. Sedím na terase opuštěné chatrče s výhledem na blankytně modré jezero kde pluje kachna se svými káčátky. Jsou roztomilí. Připomínají mi moje uličníky, které jsem si dovolila na víkend opustit. Dvě noci sama uprostřed šumavských lesů v dřevěnici mého kamaráda. Zhluboka se nadechnu, odložím počítač a napiju se kávy, která mi chladne na stole.
Začíná se šeřit. Vezmu věci z terasy a jdu přiložit do krbu, abych mohla v klidu pokračovat do ranních hodin. Zamknu dřevěnou chalupu ale vtom se ozve výstřel. Zděšením mi vyklouzne hrnek od kávy z ruky a střepy se roztříští po celé místnosti.
Odhalila jsem věci, které jsem odhalit neměla. Bylo mi jasné, že moje bezpečí visí na vlásku. Sbalila jsem si jen to nejnutnější – notebook, sešit, psací potřeby, jídlo v konzervách kterými mě moje spíže obdarovala, léky, peníze a vyrazila jsem.
Snad mi rodina odpustí, musela jsem to udělat. Přišla jsem na jeho tajemství, a překazila mu plány, určitě jsem dalším jménem na jeho seznamu.
Chata z inzerátu byla daleko, a opuštěná, vyhovovala mým potřebám – zmizet beze stopy. K chatě jsem stopovala – bála jsem se použít vlak či jakýkoliv jiný dohledatelný spoj.
Po příjezdu jsem jen hodila tašku za dveře a šla se projít do okolního lesa. Konečně můžu vypnout, a přemýšlet nad tím, co se vlastně stalo.
Kráčela jsem lesem, a již při první myšlence na tu tragédii začala nekontrolovaně vzlykat. Můj nejlepší kamarád… myslela jsem si, že ho znám.
Držel tu dívku u stěny svého pokoje, a nůž ji držel u břicha. Nikdy to nebyl svatoušek, ale chtěla jsem věřit, že je dobrý člověk, jak se to mohlo stát?
Co děláš? Vykřikla jsem, a statečně se vrhla přímo k němu a ihned se ho snažila od dívky odtrhnout. Ah, neměla by jsi tu být, né teď. Každému jen tolik pravdy, kolik unese.
Když jsem stoupala strmým kopcem ke své pronajaté chatě, myslela jsem si, že mým největším problémem bude příroda – nesnáším přírodu, alespoň když je moc blízko. Doufala jsem, že se před ní v chatce pěkně zavřu, maximálně vyjdu na verandu a prostě si budu celý víkend číst a užívat si podzimního sluníčka, možná se občas projdu na dohled od chaty, abych nezabloudila… Sotva jsem však vybalila těch pár věcí, co jsem si s sebou přitáhla v batohu na zádech, pochopila jsem, že mými největšími protivníky budou ticho a samota.
Normálně je mám ráda – jenže ticho v mém městském bytě a tady na horách, to jsou dvě úplně odlišné věci. Dokonce ani na to čtení jsem se nemohla soustředit! Chybělo mi tikání hodin, cinkání tramvaje pod okny, zapnuté rádio od sousedů, vrčení ledničky… Bloumala jsem po svém víkendovém útočišti a nevěděla, jak to mám se sebou vydržet. Být sama se svými myšlenkami nikdy nebyla moje disciplína. Ani obdivováním nádherně zbarveného podzimního listí se člověk nezabaví celý víkend.
Nakonec jsem prostě jen tak chodila po tom malém prostoru jako lev v kleci a nazdařbůh otvírala prázdné skříňky a šuplíky – až jsem našla jednu zásuvku, která prázdná nebyla. V zažloutlé obálce jsem v ní objevila hromádku fotografií. Všechny byly evidentně pořízené tady, v chatě, na verandě nebo venku u jezera. A na všech byli dva muži. Šťastně se usmívali, objímali se a na každé fotce vždy o něco zestárli. Museli tu prožít celý svůj život, nebo aspoň jeho velkou část.
Zamyšleně jsem si snímky prohlížela a pak si je nacpala do batohu. Tady už nikomu chybět nebudou – chatu pronajímala jedna agenturu, rodině těch dvou už evidentně nepatřila. A i kdyby ano, třeba ti dva nechtěli, aby se jejich šťastné vzpomínky dostali do rukou jejich příbuzných. Možná i to byl důvod, proč je nechávali tady a neodnesli si je s sebou.
Hned druhý den ráno jsem si zabalila a vydala se lesem zpátky do civilizace, abych chytla první ranní vlak do Prahy. „Vám se tam nelíbilo?“ ptal se mě postarší pán z agentury, když jsem mu v pondělí vracela klíč. Zavrtěla jsem hlavou. „Je tam pěkně, ale… raději tu chatu pronajměte nějakému zamilovanému páru. Pro jednoho je tam ticha a samoty až moc.“
Praha je kráásná když se den rozednííváá, za noci, když se stmíívááá…
Z malého bytečku se ozývá zpěv. Tak pan Novák ventiluje, starou písní. Zná jen jednu, to stačí. Dnes zpívá hlasitěji. Naštvali ho, zase si ho dobírali, mládež nevychovaná. To od té doby, co mu zmizely vlasy. Prý starý mládenec! Jaký starý? 38 a něco. Je uprostřed síly. Ale oni, mladí jsou na dně. Rozverností jen zakrývají fakt, že si neví rady. Chtěli by být šťastní, ale nemají na to! Neznají pravou lásku. Kam se podíváte samé rozvody, podvody. V rodině, v zaměstnání samá faleš. Snad už on jediný v Praze je k světu. Aspoň to o něm říká paní Nováková, sousedka, stejně stará, také rozvedená. ” Takový hodný pán, pořádný, ochotný, vzdělaný, pozdraví, pomůže a jak hezký voní, tak akorát ” .
Každý člověk se vyrovnává s dnešním třeštící světem po svém. Pan Horák, když je toho nad hlavu, popadne svého chlupáče Tesáka a vyráží. Má svůj kousek divoké přírody, chatrč s nakloněným trámem nad hlavou, s křivými dveřmi co nejdou pořádně zavřít a tam se uklidní, pookřeje, tam se mu vrátí naděje, že to snad nebude tak zlé. Miluje tuto svoji ” chatrč “, ale ta se právě dnes stala terčem posměchu. A jak se smáli, nemohli se zastavit. Prý, že nevytáhl paty z Prahy co je živ, že nejdelší jeho cestování je, z domu do zaměstnání a zpět a že snad se svým Jackem Londonem a Bílým Tesákem i spí.
No a ? Oni nemají ani to, oni nemají vůbec nic pro radost, jen škodolibost. Ale to se ještě ukáže, dnes došla trpělivost. Jak dlouho trvá objednání dovolené ? Na internetu patnáct minut. Nemusíte nikoho vidět, s nikým mluvit. Najdete si inzerát , třeba pronájem chaty na týden, ne , když už, tak rovnou na měsíc. Ať si beze mne užijí, lumpové líní, uvidíme kdo se bude smát naposled.
Pronajímající je precizní, přidává i mapu. Každé malé dítě ví, kde je na mapě sever a kde jih. A klíč pod rohožkou. To se tak dnes dělá, jako ve Švýcarsku nebo ve Švédsku.
A je před námi cíl. Pan Horák odkládá batoh, kniha s Tesákem už moc tlačily do zad. Je trochu zadýchaný, trochu zablácený, trochu poškrabaný, jak se prodíral ostružinami, trošku rozmrzelý, – že umístili špatně značku -, ale mračí se jen malinko, paří to k dobrodružství a rozhlíží se. Nevěří svým očím. Žádná ” chatrč ” , krásná dřevěnice s květinami na oknech, ty bude rád zalévat. Všude čisto, pan Horák je pořádkumilovný, kolem anglický trávník, málem by se člověk zul a hned u cesty jezírko, maličké ale s lekníny ! Klíč pod rohožkou. Uvnitř chaty to voní dřevem. Venku si všiml ohnišťátka pečlivě obloženého kameny, ale vařit může i tady, v kuchyňce na plynovém vařiči. Jámu na odpadky, i ty lidské, nebude muset vykopat, vše zařízeno.
A počasíčko, jako vymalované. Mohl si přát něco lepšího ? Praha je krásná když se stmívá, ale příroda za soumraku, vzduch to je balzám. Absolutní ticho přímo bije do uší. A tma ? , pan Horák je udivený, tma je úplně černá, oči se dívají, ale nic nevidí.
Pan Horák už sladce usíná, když se ozve šramot, spíš hluk. Někdo chytá za kliku, lomcuje dveřmi. Zloděj ?, indián s pérem ? Bílý Tesák neštěká, ale pan Horák je statečný muž. Má velkou baterku, vstává, jde ke dveřím, potichu odmyká, pomalu otvírá, rozsvítí, namíří a řve STŮJ ! Ticho. Po chvíli klidný hlas, zhasni tu baterku nebo sviť jinam.
Pan Horák pro jistotu také mírným hlasem zdraví. Dobrý večer. Vám taky dobrý,. Kde se tu berete ? Nevím o tom, že bych vás pozval.
Ale já mám přece vaši smlouvu na pronájem, mám zaplaceno. Jdou dovnitř. Tak mi tu smlouvu ukažte. Před panem Horákem stojí starší muž, zelený klobouk, plnovous, vysoké boty, přes rameno flintu. Žádný indián, Ktakonoš. Pan Horák předkládá doklady i s mapou. Krakonoš pokyvuje hlavou. To souhlasí. Ale ta vaše pronajatá chatrč je o 12 km dál. Ve tmě ji nenajdete. Jděte si lehnout, ráno se vyrovnáme. Já se taky někde uložím.
Když se pan Horák z dovolené vrátil, přivítala ho paní Nováková slovy. ” Pane Horák, vy jste zhubl ! Vy jste snad na té dovolené vůbec nejedl ? Kdybyste byl řekl, usmažila bych vám sebou pár řízků ! ”
” Nebo rovnou jela se mnou ? ” zavtipkoval pan Horák. Ticho, paní Novákové se rozšířily oči, upřeně se na něho zahleděla.
” To jsem říct neměl ” , uvědomuje si pan Horák. Pozdě.
” Třeba příště ” , vydechne paní Nováková.
” Příště bude až za rok, možná. ”
” Ale jsou i víkendíčky. ”
” Neměl jsem to říkat.”
Ale kámen jednou hozený nezastavíš !
Stalo se to hned třetí den mého pobytu. Překvapivě rychle jsem se adaptovala a nastavila si pravidelný režim, takže jsem neměla problém, že bych třeba nevěděla co dělat. Bylo už večer a na okna začaly postupně padat dešťové kapky. Zezačátku byl déšť skoro jako poškádlení, ale čím víc se stmývalo, tím přispíval na intenzitě. V momentě kdy už tma dosáhla vrcholu, se za okny již slušně blýskalo. Také vítr čímdálvíc nabíral na síle a ohýbal stromy, jakoby to byly stvoly trávy. Sama nejsem nějaký strašpytel, ale v tak maličké chatičce na samotě uprostřed ničeho i mnou zážitek začínal čímdálvíc otřásat. Byl o to víc nepříjemný, že se bouře přihnala jakoby zničeho, neboť jejímu příchodu celý den a vlastně ještě chvíli před začátkem pranic nenasvědčovalo. Najednou jsem uslyšela zabouchání na dveře. Krve by se ve mě nedořezal. Měla jsem pocit, že si pro mě snad přichází duch hor, aby mě zpovídal ze všech mých hříchů. Přes slejvák nebylo skoro nic slyšet, ale zdálo se mi, že slyším volání. Duchové přece takhle nevolají. Dodávala jsem si tím odvahu, když jsem se s klíčem blížila k zámku.
“Dobré odpoledne!”
Sedím na verandě chatičky uprostřed lesa a choulím se do deky. Je pravé české léto (říkají vědci), 15°C a deštivo. Co jen jsem to měla za blbej nápad jet do chaty bez proudu, uprostřed lesa, místo tradičního přímořského resortu?
Kolem jde muž středních let s batohem na zádech a nečekaně mě zdraví.
“Dobré,” zavrčím.
“Jste tu na prázdninách?”
“Tak něco.”
“Znám majitele té vaší chatky. Vím, že to každé léto pronajímá. Kdybyste něco potřebovala, dejte vědět!”
“Jo? A jak asi? Máte tu poštovního houba?”
” No to ne, ale chodím tudy každý všední den touhle dobou z práce. A bydlím asi půl hodiny po téhle cestě.”
Zastesklo se mi po obyčejném lidském pokecu. Ostatně už jsem tu byla ve svém dobrovolném vyhnanství druhý týden.
“Nedal byste si čaj? Zrovna jsem ho uvařila.”
Zaváhal.
Všichni říkali: „Jeď někam do lesa, splyň s přírodou, pak určitě napíšeš tu svoji knihu. Hlavně ať změníš prostředí, nemyslíš na práci a taky vypadni z komfortu a rutiny.“
Po tomhle zážitku mám sto chutí všem těmhle lidem zakroutit krkem, nebo jim dopřát stejných pár dní, jako jsem měl já na té „krásné horské chatě u jezera“.
Tak předně, celá ta chata nebyla vzdálená od vlakového nádraží jen kousek, ale 12 km. Přes les.
Nu což, řeknete si, procházka jak má být. No jasně, pokud jste zálesák, máte jídlo na tři dny, krosnu, mapu, nebo jste aspoň někdy byli dál než v IKEA (a to jste tam ještě jeli autobusem s kámošem).
Celé to začalo tím pošahaným nápadem kámošky Terky. Prý už ty moje nářky na to, jak nemám čas psát, nemůže poslouchat, a tak že pro mě našla řešení. Joo, díky, Tery, to byl tak „bezva nápad“, že jsem ti za něj ani nepoděkoval.
Přišla za mnou jednoho dne do kanceláře s tím, že našla někde na nějakém chatovém portálu chatu, kterou nabízejí za neuvěřitelnou cenu s podmínkou, že člověk z pobytu natočí videorecenzi a označí je kdesi na sockách.
To by všechno ušlo. A je fakt, že už tehdy jsem měl přemýšlet nad tím, že to není dobrej nápad.
No co, řekl jsem si, že se trochu hecnu. A navíc, přece před ní necouvnu. Třeba by jela i se mnou.
Od nápadu nebylo daleko k realizaci. Tak jsem se s Terkou domluvil, že pojedeme spolu.
Ona, že si bude jezdit na kole, a já, že budu mít klid psát. Potud plán vypadal dobře snesitelně a naprosto jednoduše.
Kromě drobného zádrhelu, že jsem netušil, kde sakra jsou Brdy.
Terka mě ujistila, že to není daleko, a že bude fajn jet vlakem, že zastávka je kousek od chaty.
Zaplatil jsem zálohu, nahlásil si dovolenou a nezbývalo než vyrazit.
Přišel den D. Spíš tedy den C – den Cesty.
Na nádraží jsem přišel s předstihem, dal si kafe ve Starbucksu a čekal na Terku.
Asi deset minut před odjezdem mi přišla SMS, že bohužel nedorazí, protože ráno spadla ze schodů a skončila v nemocnici. Ve zprávě mě ujistila, že jí nic kromě sádry na ruce není, ale že si to určitě užiju i bez ní a bude to supr zážitek.
Přemýšlel jsem, že se na všechno vykašlu a pojedu domů.
Nakonec nevím ani proč, ale řekl jsem si, že to přece jen zkusím.
Podařilo se mi nastoupit do vlaku a dokonce i do toho správného, na což jsem byl náležitě hrdý… až do chvíle, než jsem zjistil, že jsem si doma nechal sluchátka a sluneční brýle.
Co budu do háje tři hodiny dělat?
V první půlhodině jsem začal trpět neutuchajícím pocitem, že mě spolucestující až podezřele pozoruje. Do toho vedle maminka s dítětem zpívaly dětské písničky.
Trpěl jsem jak Job a onen černovlasý cizinec, který i teď ve třiceti stupních měl dlouhé rukávy a neustále mě probodával pohledem, mi situaci vůbec neusnadňoval.
Bohužel následovalo to, co přijít prostě muselo po velkým amerikánu s vanilkovou příchutí. Začalo se mi chtít na záchod.
Sakra…
Miluju takový sarkastický styl s jakým je tato povídka psaná.
Asi to nebyl úplně nejlepší z mých nápadů. Co se mi proboha honilo hlavou, když jsem se rozhodla na měsíc pronajmout tuhle opuštěnou starou chajdu?
Chajdu uprostřed ničeho. Na měsíc… Muselo mi jebnout.
Když si typ „kavárenský povaleč”, takto extrovert, pronajme chajdu, jejíž předchozí majitel se podle všeho pomátl na rozumu – minimálně o tom svědčí jeho deníkové záznamy – je za tím buď touha po dobrodružství nebo totální vyhoření. No, tak B je správně.
Mám dost. Jsem unavená z lidí, z rodiny, z práce – prostě ze všeho. Asi proto teď sedím před chajdou, která je vlastně svým způsobem kouzelná. Díky tomu, že tu není elektřina, je to i detox od vší elektroniky. Což potřebuju asi ze všeho nejvíc.
Relaxuju, čtu, píšu. Poprvé po dlouhé době píšu na papír a je to zvláštní zážitek. Vypisuju se ze svých chander a dělá mi to moc dobře.
A úplně nejlepší je nedaleké jezírko. Jak kdyby vystoupilo z básně Vodník od Karla Jaromíra Erbena. Když se nořím do jeho vod, čekám, kdy se objeví Dan Bárta a odhodí kytlici. A na rovinu říkám, že bych se asi nebránila.
Přece jen mi schází společnost. Nicméně musím říct, že mi neschází natolik, abych sem pozvala ty hippíky, co se tu včera potulovali a halekali na mě. Ach jo, kdyby aspoň vypadali jako Dan Bárta… Ale takové štěstí já mít určitě nebudu.
Nevadí, ten božský klid je nad všechny sexy Vodníky. Za chvíli to tu zabalím, zalezu do spacáku a nechám si zdát nějaký parádní sen.
Hele, Jani, podívej se. To je ale úžasné! Opuštěná chata – přesně to jsem si vždycky přála. Můj sen o táboření. Nic jiného jsem nechtěla, jen někam vypadnout a spát v tichu. Jsem totálně přehlcená – okolním světem i sama sebou. Skautská výchova mě naučila své, o tom žádná. Takže jdu hledat KPZ, spacák, ešus a nůž. Je to sice trochu zatuchlé, leželo to v komoře dvacet let. Krosna na půdě je zaprášená, ale pořád použitelná. Kalhotky – ty radši jedny navíc. A pláštěnku, bez té se neobejdu. Tak hotovo. A jedu autobusem.
Je mi zle. Nečekala jsem, že ta cesta bude tak dlouhá. Jana se na mě zase vykašlala. Jako obvykle. Slibovala, že pojede, že to bude naše dobrodružství. A pak nic. Zůstala jsem sama. Když vystoupím, zastávka je opuštěná. S mapou jsem nikdy nebyla kamarádka. Vydávám se tedy na cestu. A stejně se hned za první zatáčkou na lesní cestě ztratím. Hledám a bloudím. Vytahuju mobil. Sakra – není signál. Co jsem čekala?
Pořád hledám a pořád bloudím. Začíná se ochlazovat. Tohle léto není zrovna podle mého gusta – zima a pořád prší. Těšila jsem se na horké dny u bazénu s drinkem v ruce. A co vlastně dělám teď? Nostalgie po dětství na skautském táboře. Právě jsem zapadla do blátivé kaluže. Boty jsou durch. Ale mám igelitový pytlík, takže rychle do suchých ponožek, do intelitu a zpátky do mokrých bot. Proč jsem si nevzala náhradní?
Sním svačinu – ta mi dodá energii. Kouknu znovu na mapu. Kde to vlastně jsem? Mám pocit, že se točím v kruhu. Trvá to šíleně dlouho. To byl zase jednou nápad. Kdyby tu byla Jana, určitě by se v té mapě zorientovala. Mám na ni vztek. Co když žádná chata neexistuje? Co když mě podvedl? Sebral prachy a já se tu teď sama motám po lese.
Přichází noc. Co mi zbývá – ustelu si. Ale nemůžu spát. Pořád slyším, jak někdo chodí. Vzpomněla jsem si na svou první noc v lese. Byl to bobřík odvahy. To zvládnu. Do rána to vydržím. Ale ten čas běží šíleně pomalu.
Chatu jsem nenašla. Takže nic. Cestou domů si představuju, jaká mohla být. Malá, útulná, určitě voněla dřevem a bylo v ní teplo. Já jsem zmrzlá. Odteď nenávidím vůni lesa a všechno tábornické vybavení vyhodím. Stejně mi to doma jen zavazí.
Poměrně Rychlá Chůze
Ta monstra! Málem mě dostala. Sotva jsem stihla najít útočiště na opuštěné chatě v lese. Otázky jako: Co se dělá s odpadem, kdo tam bydlel před tím nebo jestli se do blízkého jezera nevyhazují mrtvoly předchozích návštěvníků, mi byly ukradené. Hlavně abych se vyhnula jim.
Zakousla jsem se do suchého rohlíku s paštikou. Jediné věci, ze které se skládala strava na další týden. Mobil ležel v koutě. Bez elektřiny a bez signálu. Sice jsem nemohla nikoho kontaktovat, ale nikdo zase nemohl kontaktovat mě.
Venku se setmělo, ale mně to bylo jedno. I kdyby na návštěvu přišel upír nevadilo by mi to, protože ten by mi alespoň pil krev s citem. Na rozdíl od toho, co se vkradlo do mého domova a přineslo jen zmar a utrpení. Spokojeně jsem se rozvalila na starém gauči. Představila jsem si, jak se teď doma dveře otvírají a s hlasitým vřískotem tam vbíhá ono. Ono složené ze čtyř kusů ženského pohlaví. Hrozba, která si nevinně říká sestřenice.
“Hele, tady je docela zajímavý inzerát: PRONAJMU NA JEDEN MĚSÍC OPUŠTĚNOU CHATU – K DISPOZICI JE KUCHYNKA, ALE ELEKTŘINA ZAVEDENA NENÍ. CHATA JE OBKLOPENÁ LESEM, V BLÍZKOSTI JE KRÁSNÉ JEZERO, VHODNÉ KE KOUPÁNÍ A PROVOZOVÁNÍ VODNÍCH SPORTŮ. ZN.SOUKROMÍ ZARUČENO. Co na to říkáš? Tobě by se nelíbilo strávit celý měsíc na takovém klidném místě?”
“Ale jo, jenže já nemám 2 měsíce prázdnin jako ty. Ale jestli chceš, tak se tam klidně vyprav, aspoň si od sebe trochu odpočineme.
Co si ale s sebou vzít? Jenom to nejnutnější, abych to unesla. Dá se tam vařit, tak asi nějaké konzervy, polívky v pytlíku, chleba, ovoce zeleninu a hlavně vodu. Ani toho oblečení nepotřebuju moc, vždyť je léto. Ale gumáky určitě, až půjdu do lesa. A plavky taky nesmím zapomenout, určitě se v jezeře vykoupu. Nejtěžší úkol pro mě byl chatu najít. Já – orientační antitalent a ještě k tomu bez mapy….. ale dobří lidé pomohli. Chata byla opravdu opuštěná, široko, daleko nikde nic, ale z venkova vypadala docela dobře. Uvnitř bylo opravdu jen to, co bylo uvedeno v inzerátu. Shodila jsem batoh a hupsla na postel, abych si trochu vydechla a rozkoukala se. Pak jsem šla prozkoumat kuchyňku, byl tam i plynový vařič, takže fajn. Odpad budu dávat do velkého igelitového pytle, snad toho za měsíc nebude tolik. Pak ho při zpáteční cestě vyhodím do nejbližšího kontejneru. Kvečeru se trochu ochladilo, tak jsem se rozhodla zatopit si v krbu. Nejsem žádnej zálesák, takže mi to dalo trochu starost. Ale ta poezie potom – u praskajícího ohně! Současně to bylo i jediné osvětlení.
Ještě nikdy jsem takhle sama v opuštěné chatě uprostřed přírody nebyla. Musela jsem si přiznat, že se trochu bojím. Přemýšlela jsem, kdo tam asi bydlel přede mnou. Musel to být nenáročný člověk, který má rád přírodu asi více než lidi. Možná, že jsem udělala chybu – celý měsíc takto odříznutá od světa, společnosti, technických vymožeností….. A já mám lidi ráda, možná více než tu přírodu. Ještě že je pěkné počasí. Zítra prozkoumám okolí a určitě se půjdu vykoupat do jezera, na to se moc těším. Možná se podívám i do lesa, ale jen na kraj, abych nezabloudila.
Konečně se ukládám ke spánku, oheň v krbu dohořívá, za chvilku tu bude úplná tma. Rychle si připravuji baterku. TICHO. Ale jen zdánlivé – sem tam něco vrzne, zaskřípá, zašustí…. Jsem jako na trní.
Najednou se ozve ostré zaklepání. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Mám jít otevřít nebo radši strčit hlavu pod peřinu? Za chvíli opětovné klepání, ale tentokrát ještě silnější. Co mi zbývá?! Pomaloučku se blížím ke dveřím a opatrně otevírám. A za dveřmi, světe div se, můj manžel! “Copak jsem tě tady mohl nechat samotnou? Vzal jsem si týden dovolené a pak se uvidí. Láskyplně jsem ho objala a přitáhla k sobě do postele.
Přiznávám, že jsem to psala déle než 10 minut. Pokud jsem se měla aspoň trochu vyjádřit k zadaným bodům, nebylo to rozhodně možné.
Také mi to trvalo déle než deset minut:) Vyjadřovat se ke všem bodům jsem rovnou vzdala.
Vystoupím z autobusu a rozhlédnu se po okolí. Super. Žádná cedule. Z batohu vytáhnu mapu, kterou jsem si naštěstí vytiskla a po chvíli, kdy mi trvá se zorientovat vyrazím do hustého lesa.
Po necelé půl hodině chůze dorazím k obydlí, jež znám z fotografie přiložené k inzerátu. Ve skutečnosti je daleko hezčí a v konstrastu s jezerem, jehož hladina se v pozadí dřevěného srubu leskne slunečními paprsky.
Pohodím si batoh na zádech a zamířím ke dveřím. Klíč najdu v zavěšeném květináči na verandě. Odemknu a otevřu dveře. S prvním nádechem mi do plic pronikne vůně dřeva mísící se s pachem lesa. Na tváři se mi objeví spokojený úsměv. Už teď vím, že se mi odsud nebude chtít.
Vejdu dovnitř a procházím místnostmi, dokud se nedostanu do ložnice. Odložím batoh, ze kterého vytáhnu láhev s vodou a sešit s propiskou, než zamířím zpět. Nad krbovou římsou visí velký obraz nedalekého jezera. Naštípané dříví úhledně složené do komínku, houpací křeslo s dekou, pec,… to vše mě vrací do doby dávno minulé.
Vyjdu na verandu a posadím se na nejvyšší schod. Odložím věci vedle sebe a prohlédnu si okolní stromy. Zafouká vítr. Koruny stromů se začnou sborově pohybovat a šumět. Jejich koncert svým zpěvem doprovází lesní ptáci.
Myslela jsem si, že budu po dlouhé cestě unavená, ale tohle místo mě nabíjí novou energií a inspirací.
Vezmu sešit a propisku. Ta se rozběhne po papíře a mí knižní hrdinové opět ožívají a já vím, že tohle místo jim přinese spoustu nových zážitků stejně jako mě.
Co asi napíše…?
Ráno mě probudilo sluníčko, které mě píchalo do očí. Bylo to poprvé za tři dny co se objevilo. Nohy jsem položila na huňatý kobereček pod mojí postelí a vydala ke k malé komodě, kde jsem si vytáhla plavky, šaty a ručník. Když se udělalo krásně zajdu k jezeru. Sešla jsem vrzající schody a skončila v malém obýváku a kuchyňce. Z přenosné ledničky jsem vytáhla tvaroh a z poličky nade mnou jahodový džem. Ozvalo se hlasité bušení na dveře. Sklenička mi vyletěla z ruky. zhluboka jsem se nadechla a utřela si ruce, mezitím co jsem přecházela ke dveřím. Nevěděla jsem kdo to je. Myslela jsem, že majitel. První den jsem objevila vzkaz, že se za mnou během pobytu staví. Otevřela jsem a nejdříve nikoho neviděla. Pohled mi sjel ke schodům. Tam se třásla potící se postava. “Dob…rý den” vydechl. V jeho hlase jsem okamžitě poznala, že není v pořádku. “Zdravím. Můžu vám s něčím pomoci?” “Jo…možná. Víte o tom, že jsou tady medvědi?” Ano to jsem věděla. Přikývnu. “Takže asi víte i o těch pastích.” “Pastích?” Pastích na medvědy asi, proč se ptám. “Jo, pastích na medvědy. Pytláci sem chodí jednou týdně sbírat své úlovky a vždy nachystají nové. Šel jsem se projít. Bydlím na druhé straně jezera v podobné chatrči. Takhle u jezera jsme tu čtyři. Každý na jedné světové-aghr-” překlonil se a chytil se za nohu. Až teď mi to došlo. Musel se do jedné z těch pastí chytit. Sběhla jsem ty dva schody co mě od něho dělili a pomohla mu na zdravou nohu. “Proč jste nešel k někomu kdo je blíž? Pokud bydlíte na druhé straně jsem od vás nejdál.” “Obyvatelé zbývajících chat je taky pouze pronajímají. Máme-” jeho stisk na mém rameni se stal silnější, když se roztřásl a zavřel oči. “Povíte mi to potom. Zkusím udělat co bude možné, ale mám za sebou pouze pár kurzů základní pomoci. A není tady sig-” “Jo já vím. Signál je jen u jezera. Pokud mi to zavážete a necháte mě tady, prosím, chvíli zůstat, odpajdám se k sobě.” Přikývla jsem. Pověděl mi kde je tady lékárnička, protože všechny chaty mají stejné vybavení. Když jsem se poté ohnula abych vyhrnula zakrvácenou nohavici, málem jsem se pozvracela z pohledu na rozdrásanou nohu. Spolkla jsem vše co se mi dralo na jazyk a radši nohy rychle umyla. “Dobře, teď to bude bolet. Musím to vydezinfikovat. Pokud se vám to zanítí můžete o nohu i přijít.” Vzhlédla jsem. Byl bledý a po obličeji se mu valil pot. Přikývl a zavřel oči. Došla jsem do kuchyňky a sebrala první vařečku, která mi přišla do ruky a strčila mu ji do pusy. “Skousněte to až to bude bolet.”
Vzala jsem sterilní krytí a nalila na něj zapáchající dezinfekci. Přiložila jsem ji k noze. Škubl sebou, ale jinak nedal znát, že by ho to bolelo, díky vařečko. Když jsem měla hotovou dezinfekci, začala jsem s obvazováním. Byla jsem asi v polovině obvazu, když mi vařečka spadla na hlavu. Omdlel. No skvěle.
Co to zase provádím? Ptám se sama sebe, když po dvouhodinovém bloudění v lese a neustálého koukání do mapy, která mi absolutně neříká nic o tom, kde se právě nacházím, se odevzdaně posadím na spadlý strom na paloučku v lese. Z batohu vytáhnu láhev s vodou a čokoládu, abych se posilnila.
Než to úplně vzdám, zkusím si zrekapitulovat vše, co se stalo ve chvíli, kdy jsem v práci nastoupila na nucenou měsíční dovolenou.
Nejdřív mě tato zpráva od šéfa trochu rozhodila, ale pak jsem si říkala, že to přece není tak zlé. Dám si dohromady své věci a urovnám si vztah s Petrem, který jsem právě k vůli neustálému pracovnímu vytížení zanedbávala. A tak jsem se na to dlouhé volno začala těšit. Situace se změnila hned, co jsem přišla domů a zvedla telefon od přítele, který mi oznámil, že mu už nevyhovuje být nadále mým přítelem. Po další uplynulé hodině strávené netečným zíráním na zeď jsem to vzdala a šla ven. Koupila si noviny s tím, že si na ten měsíc najdu nějakou brigádu. Bez většího zájmu jsem prohlížela stránky, dokud můj pohled neutkvěl na inzerátu, který pronajímal na měsíc chatu u jezera. Pronájem byl doslova za hubičku. Vzala jsem do ruky telefon a zavolala na uvedené číslo.
Ráno jsem celá natěšená vstala a vyrazila na nádraží. Vystoupila v jakési zapadlé vesnici a došla jsem až sem. Musela jsem si přiznat, že i když nic neprobíhá podle mých představ, vrátit se do prázdného bytu se mi opravdu nechce. Schovala jsem vodu do batohu a vydala se znovu po cestě lesem. A k mému překvapení, po necelé hodině chůze jsem došla k jezeru a kousek za ním stála opuštěná dřevěná chatka. Jakoby se do mně vlila nová síla a já vyběhla směrem k ní. Z venku vypadala upraveně. Jaké překvapení mě asi čeká uvnitř? Přemýšlela jsem, zatímco jsem v batohu lovila klíče. Byl tu trochu zatuchlý vzduch a tma. Okenice… venku jsou okenice, napadlo mě a vyšla jsem ze dveří. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem je otevřela. Vrátila jsem se dovnitř a zvědavě se rozhlížela po útulné, spoře vybavené místnosti. Kamna, postel, stůl a něco co zdánlivě připomínalo kuchyňskou linku. Samozřejmě bez sporáku, ale našla jsem použitelný vařič na plynovou bombu. Na stole pod okny mě zaujaly deníky, které zde ležely pod vrstvou prachu. Hmm, to je zajímavé. Neodolala jsem a jeden si vybrala. Oprášila ho a zvědavě otevřela. V tu chvíli venku zahřmělo. Leknutím jsem nadskočila a deník mi vyletěl z ruky. Přistál na podlaze hned vedle fotografie, která z něho vypadla. Zvědavě jsem ji vzala do ruky a v tom zahřmělo podruhé. Opět jsem sebou trhla a vyběhla z chatky. Cože… nechápavě jsem hleděla na blankytně modrou oblohu bez jediného mráčku. Pokrčila jsem nechápavě rameny a vrátila se do chaty. Z nějakého pro mě nevysvětlitelného důvodu jsem se na deník už nepodívala a raději si začala vybalovat své skromné zásoby nudlových polévek v sáčku, kafe a sušenek.
Den se pomalu chýlil ke konci a já se rozhodla, že si uvařím kafe a půjdu pozorovat zapadající slunce k jezeru. Byl to krásný pohled. Slunce zapadalo za obzor a hladina jezera se utápěla v rudě oranžových odlescích. Najednou se mně zmocnil pocit hluboké melancholie a v mysli se mi vybavila fotografie dívky z deníku. Vybavil se mi i výraz její tváře. Byla smutná…ne, byla zrazená… Projel mnou ledový závan a já se zatřásla. Co to sakra je? Rozmrzele jsem vstala a vrátila se do chatky. Zapálila si svíčky, které jsem si koupila v místním krámku a dala se do čtení deníku. Byl té holky, žila tady a plánovala svou pomstu…. A v tom opět zahřmělo, ale tentokrát už začalo i pršet a v té samé chvíli silný poryv větru rozrazil venkovní dveře a do místnosti doslova vplula průhledná postava….
Probudilo mě zahřmění. Trhla jsem sebou a prudce otevřela oči. Obloha nade mnou byla plná černých mračen. Krátce na to mi na čelo dopadla první kapka. A další ji následovaly. Rychle jsem vstala z hamaky, popadla knížku, u jejíhož čtení jsem usnula, a pospíchala do chaty. Bouřka na sebe dlouho nenechala čekat a brzy venku řádila opravdová apokalypsa. Rozhodla jsem se uvařit si čaj a pokračovat ve čtení uvnitř. Postavila jsem konvici s vodou na plynový sporák a zadívala se z okna. Šálil mě zrak nebo… Popošla jsem blíž, abych lépe viděla do toho nečasu, co venku řádil. A opravdu. Z lesa vyběhl malý koloušek a ustrašeně se přikrčil na kraji paloučku před chatou. Při další zahřmění polekaně vypískl a pár rychlými skoky se ocitl na verandě před dveřmi. Tam už jsem na něj z okna kuchyně pořádně neviděla. Co teď? Nemůžu ho tam přece nechat… Ještě ho trefí nějaká větev… Rychle jsem z novu vyhlédla z okna. Jeho mamka nebo jiný člen stáda nikde. Rozhodla jsem se. Přešla jsem ke dveřím a opatrně je otevřela. Vyděšeně na mě zíral a třásl se. Konvice na sporáku zapískala a oba jsme se lekli. „Jen klid, to je jen voda na čaj,“ promluvila jsem tiše. Nechala jsem dveře otevřené a zajištěné polínkem a vydala se do kuchyně. Nenápadně jsem stále pokukovala směrem ke vchodu. Netrvalo to dlouho a koloušek vešel dovnitř. Ostražitě se rozhlížel a nozdry se mu chvěly. Zalila jsem si čaj a vydala se ke stolu. Pustila jsem se do čtení, víc než slova na papíře jsem však sledovala mládě prozkoumávající vnitřek chaty. Nakonec se uložilo na starý přehoz, který ležel na zemi vedle gauče. Původně jsem chtěla nechat dveře otevřené, ale vítr stále sílil. Když jsem se zvedla, koloušek mě rychle napodobil. „Jen klid, maličký,“ zašeptala jsem a dala ruce před sebe v uklidňujícím gestu. Pomalu jsem se sunula ke dveřím. Sledoval mě, ale nehnul se z místa. Zavřela jsem a vydala se do kuchyně. Snad bych mu měla dát aspoň misku s vodou… Vylovila jsem ze skříně jednu vhodnou nádobu a napustila ji. Pak jsem si vzpomněla, že mám ve spíži mrkve. Vzala jsem dva kousky zelenina, a protože jsem nechtěla zvířátko děsit nožem, nalámala jsem je na třetiny. Koloušek mě stále bedlivě pozoroval. Donesla jsem vodu i jídlo blíž k němu, položila všechno na zem a šla si sednout zpátky ke stolu. Po pár minutách se odvážil mnou připravené pohoštění prozkoumat. Usrkla jsem čaje a dívala se na něj přes okraj hrnku, než jsem se vrátila zpět ke knize. Potom, co snědl mrkev, se vrátil na své místo a znovu se uložil. Uplynulo asi deset minut, když jsem si všimla, že jsou jeho oči zavřené a on klidně oddechuje. Usmála jsem se a pustila se znovu do čtení. Bouře zuřila ještě hodinu. Když konečně vykouklo sluníčko, otevřela jsem dveře a vyšla na verandu. Z lesa se vynořila laň a spočinula na mě svýma tmavýma očima. Jako kdyby koloušek vycítil její přítomnost, vyběhl náhle ze dveří a aniž by mi věnoval pozornost, rozběhl se k matce. Ta ho nejprve očichala a poté olízla. Ještě než se otočila se svým mládětem k odchodu, pohlédla mým směrem. Měla jsem pocit, že jsem v odlesku jejích očí zahlédla poděkování. Nebo se mi to celé jen zdálo?
Vypadá to, že vám příprava pomohla ;)
Pozoruje, jak prach tančí v paprsku zlátnoucího podzimního slunce a padá na prázdné upatlané zavařovačky od hrušek.
Přestože leží pod třemi dekami, stále drkotá zuby.
Pach starých lidí spolu s myšinou, popelem v kamnech a starým tukem vpitým do stoletého dřeva podlahy vytváří parfém, který ona už dávno nevnímá.
Co ale vnímá, je prázdno v žaludku i v duši.
Dnes má narozeniny. Možná včera. Neví. Už roky s nikým nemluvila.
V šuplíku dopisy na ručním papíře.
Poslední, který nezůstal neotevřený, měl vloženou i fotografii.
Její dcera si tedy nakonec dítě nechala…
Místo slz , ticho. Místo omluv, mlčení.
Už se nehýbe. Myslet a vzpomínat už nebolí.
Se zpomalujícím dechem ji někde uprostřed začne na chvíli tlačit snítko touhy po dotyku.
Po této myšlence se ticho v místnosti změní.
Jakoby už nepatřilo jen jí.
Cítí, že se někdo dívá. Bez soudu, bez výčitek.
Dívá se přímo do ní a její „já“ se pomalu rozpouští a odevzdává se jako den, který se tiše sklání k noci.
Podlaha, i přes své stáří, dokonale pojme jeho pomalý, neslyšný krok,
a ona vnímá jen jeho teplý dech, pach srsti a hluboký, přímý pohled, kterým vpíjí všechny její křivdy.
Vlk k ní přistoupí tak blízko, jak to jen jde,
oba vnímají svůj dech, dokud se nespojí do jednoho a
pak už nic.
Vše se rozplyne.
Vše se tiše uzavře.
Tak tohle je přesně ono. Tohle potřebuju. Restart. Odpočinek! Okamžitě to zabookoji.
Co si vezmu s sebou? Blok na psaní, čtyři knížky, mobil, nabíječku, peníze, doklady, oblečení na různé typy počasí. To jsou ty nejdůležitější věci, které si s sebou zabalím.
Je to chata s jezerem, musím si vzít i plavky. Jezero vypadá jako úplná oáza klidu. Chatička je to maličká ale plně vybavená. Nechybí tu kuchyňská linka, hrnce a lednička.
Dále se dočtu jednu zajímavou věc, která na mě vyskočí jako varovná reklama. Poblíž chatky byl párkrát spatřen medvěd, takže veškeré odpadky se musí věšet na strom podobně jako v Kanadě. Tahle informace na mě vyskočila až když jsem si pobyt zaplatila, takže už se nedalo vycouvat. Že to mají ti ochránci přírody a vláda za potřebí, vypouštět medvědy nazpátek do přírody. Pro jistotu si vezmu s sebou i pepřák!
Tak moc se těším!
Text vkládat nebudu, protože odpovím jen na dotazy na závěr. Osnova otázek pro mě byla příjemná změna. Vzpomněla jsem si na slohová cvičení na ZŠ. Když jsem pak ale začínala psát, něco z ní v hlavě zůstalo, ale příběh se začal odvíjet de facto sám, protože byl z části z vlastní zkušenosti.
Takže za mě je nejlepší kombinace obojího. Mít přípravu a osnovu, ale není nutné se jí striktně držet. Vrátila bych se k ní určitě, pokud bych se zasekla. Ale to se mi za 10 minut nestalo.
Moc děkuji za tohle video.
Mám náročnou práci, kterou miluju a rodinu, co mě drží nad vodou. Po letech neustále opakující rutiny „práce, rodina, spánek“ přišel moment, kdy jsem cítila, že potřebuji od všeho pauzu.
Nemyslela jsem na útěk, spíš na super restart. Hledala jsem na netu přibližně dva dny něco, co by mě nějak nadchlo, až jsem narazila na inzerát: „Opuštěná chata uprostřed lesa k pronájmu. Bez elektřiny, bez vody, ale taky bez lidí.“ „Hmm, bez vody, elektřiny, kdo by chtěl jet na takové bohem zapomenuté místo a ještě k tomu bez dvou zcela zásadních věcí, jako je voda a elektřina?“„No co, to přece zvládnu, pár dní NA SAMOTĚ U LESA bude bezva.“ Vzala jsem si jen nejnutnější věci, vařič, spacák, teplé oblečení, vodu, jídlo taky pepřák, čistě pro bezpečí. Že tam nebude signál, mě ani ve snu nenapadlo.
Chata byla jednoduchá, ale moc pěkná, prostě taková malá útulná chaloupka s krbem a dřívím připraveným v proutěném koši. Postel byla v pohodě, jen matrace nic moc, podle dolíku uprostřed už měla svoje nejlepší léta dávno za sebou. Mrzutost s matrací mi vynahradil výhled na zelený les, mezi stromy na dálku prosvítalo jezero. Nemohla jsem odolat volání přírody, ani jsem si nevybalila. Popadla jsem batoh, lahev vody, sušenky, větrovku a vyrazila k jezeru, nedočkavá jako malé dítě. Jezero mě přivítalo v celé své kráse – zrcadlově hladké, voda čistá, průzračná a plná drobných rybek. Bylo krátce po poledni, slunce stálo vysoko a modrozelená hladina se třpytila jako poklad. V korunách stromů zpívali drozdi, kolem břehu se obezřetně plížila srna s mládětem, občas zahoukala sova. Vzduch tu voněl mechem a borovicovou smůlou. Byla jsem natolik okouzlena, že jsem úplně zapomněla na čas. Začalo se pomalu stmívat, a jít zpátky lesem potmě jsem fakt netoužila. Navíc jsem v tom spěchu zapomněla na baterku.
Po návratu do chaty mě čekalo nové překvapení. Vařila jsem poprvé jídlo na vařiči na propan butan – tahle nová zkušenost mě stála trochu nervů a půl hodiny důkladného větrání kvůli kouři. Po hodině zápasení s „nepřátelským vařičem“ se mi podařilo uvařit si první jídlo tady v divočině – guláš z konzervy a těstoviny. Měla jsem hlad jako dřevorubec. Slupla jsem úplně všechno. Problémem bylo jediné: „kam s prázdnou plechovkou a se zbytky“? Poslední věcí, kterou jsem potřebovala, bylo přitáhnout k chatě nezvané noční hosty. Plastikové pytle na odpadky jsem si fakt s sebou nebrala. Takže co s tím? Za chatou stála malý přístřešek, kde jsem díky trochy úsilí vyhrabala rýč. „K čemu tady je schovaný? No, lepší než nic. Zbytky jídla zakopu do hluboké díry a z plechovky si udělám hrnek na pití.“ Zapomněla jsem se zmínit – nebylo tam žádné nádobí, kromě jedné lžíce a otlučeného kastrůlku a zavíracího nože.
Dny mi plynuly jeden za druhým, v poklidu a tichu. Ráno mě budil zpěv ptáků a šumění lesa, s vařičem jsem se skamarádila natolik, že jsem na něm dokázala udělat (bez kouře a vztekání) míchaná vejce a lívance z prášku. A odpadky? Prakticky žádné, jídlo jsem si více plánovala, dojídala zbytky k večeři, papírové obaly hned spálila v krbu a plechovky vymyla vodou donesenou z jezera.
Až tady v „divočině“ jsem postupně zjišťovala, že není příprava jako příprava. Základní znalosti jsem měla, ne tolik ale s papírovou mapou. Zvyk je železná košile, mapy v mobilu samozřejmostí, což se mi jednou dost vymstilo. Vypravila jsem do míst, kde nebyl signál, bez mapy a jen s minimálním zapamatováním cesty. Vůbec jsem si neuvědomila, jak daleko od chaty jsem a že tu není ale vůbec nikdo, kdo by mě šel hledat, když do tmy nebudu zpátky u večeře. Mapa zůstala v chatě a mobil mlčel. Musela jsem se zasmát, zas jedna nepřipravená, řekl by někdo. Záchytným bodem mi bylo jezero. Vzpomněla jsem si, že musím jít podél levého břehu, kolem remízku břízek, přes malou mýtinu a pak pořád rovně za nosem. Uff, moje milovaná chata se vynořila za posledním smrkem, jako pohádkový zámek. Nevěřila jsem vlastním očím, zvládla jsem to, nezahynu v lese a nesežere mě divoká zvěř.
Po třech dnech pobytu v chatě mi něco došlo. Zvládla jsem se postarat sama o sebe bez vymožeností moderního světa. V mé hlavě konečně zavládlo ticho a v mojí duši nekonečný klid. Moje myšlenky se toulaly bůhvíkde, nechala jsem je odplout, ať jsi jdou. Ležela jsem na tvrdé matraci, ve spacáku, bez polštáře, netušila jsem kolik je hodin (protože jsem zapomněla doma nabíječku k mobilu), chodila spát po západu slunce, byla jsem sama uprostřed divoké přírody plné různých nástrah, a přece. Nikdy předtím jsem se necítila víc živá než právě tady, na tomhle bohem zapomenutém a zároveň nádherném místě.
Zbytek pobytu mi utekl rychle. Každý den jsem udělala jeden zářez do polínka, to abych se nezapomněla vrátit domů. Ráno před odjezdem mě napadlo: „Co asi dělají Karel a děti? Přivítají mě s nadšením nebo se budou tvářit něco ve stylu „jé mami, mohlas tam kliďo ještě zůstat.“ Zahnala jsem obě myšlenky a ještě naposledy zabloudila pohledem k posteli s proleženou matrací a ke krbu, kde jsem strávila tolik příjemného času. Na chvíli jsem se zastavila. Teprve nyní mi padla do oka věc, které jsem si za celou dobu pobytu vůbec nevšimla. Na kamenné římse nad krbem ležela dřevěná dýmka malá tabatěrka. Ze zvědavosti jsem ji otevřela a přičichla si. Tabák je čerstvý. Dýmka pečlivě vyčištěná, připravená pro další použití. Usmála jsem se. Ať už tu byl přede mnou kdokoliv, možná to byl někdo, kdo také hledal ztracený klid a bylo mu v chatě dobře, tak jako mě. Vylovila jsem z postranní kapsy batohu malou baterku a položila ji na římsu vedle dýmky….
Ahoj, příprava pomohla, nastartovala fantazii. Obdivuju všechny z váš, kteří píšete tak čistě na první dobrou. Já zvládla jen pár vět, které by potřebovaly ještě pár přepisů a třídění myšlenek, ale i tak sdílím a těším se na zítřek. :)
Měla jsem pocit, že rytmus bubnování deště už znám nazpaměť. Pršelo třináctý den v kuse. Pár hodin předtím, než jsem odjela, byly zprávy plné titulků o nadcházející superbouři. Meteorologové předpovídali, že bude pršet sto dní v kuse. Možná jsem tomu nevěřila. Možná moje touha být poprvé v životě sama byla silnější než obavy z toho, do čeho se pouštím. Vyrazila jsem do samého nitra divoké přírody a přeletěla kvůli tomu oceán. Kanada byla v mých představách nespoutaná. Já jsem se na druhé straně Atlantiku cítila tak svázaná pravidly a povinnostmi, že jsem se rozhodla tomu uniknout nebo se o to alespoň jednou pokusit. A tak jsem si pronajala chatu uprostřed lesa s výhledem na jezero. Měla jsem v plánu celé dny bloumat po lesích a hledat. Co přesně, dodnes nevím. Možná střípky svého já, snad smysl života nebo jen smíření. Místo toho jsem už dvanáct dní trčela zavřená v chatě. Déšť neustával. V noci ho provázely bouřky a rány tak silné, jako by padal celý les. Dnes jsem se probudila do oslnivého rána, ale v hlavě mi ještě pořád hrály dozvuky deště. Když jsem otevřela dveře, na prahu stál jelen. Díval se mi přímo do očí, jako by na mě celou tu dobu čekal.
Teda, jelen za dveřma👍
Les kolem chaty jsem prošla křížem krážem už alespoň stokrát, ale to mi nezabránilo, abych si u dveří nazula svoje turistické boty, jediné, které jsem tu měla a jediné, které jsem vlastně vůbec kdy měla.
Nikdy jsem nebyla bůhví jaký sportovec. Jasně, tu a tam jsem někam zašla, ale abych kvůli tomu měla speciální boty, to tedy ne. Ale i s, pro mě absolutně necharakteristickým, plánem pronajmout neznámou chatu, přišel další impulz dělat nové věci. Takže jsem si zašla koupit pěkné a pořádně drahé boty s protiskluzovou podrážkou. Ta mi tu byla k ničemu, ale boty ji měly a v obchodě mi to přišlo důležité. prodavačka mi to omílala stále dokola.
Les byl tichý, jako vždy, když jsem do něj vkročila. Vysoké stromy propouštěly jen málo světla, ale vzduch byl nádherně svěží. Nebyl tu vůbec nikdo. To byl také ten důvod, proč jsem si chatu pronajala. Nikde nikdo. Žádný člověk, zvíře, tvor, co by po mě něco potřeboval. Jen já sama se svojí hlavou.
Každý, kdo byl kolem mé nepříjemné maličkosti alespoň dva týdny před odjezdem, mi byl svědkem, že dovolenou už jsem opravdu potřebovala.
Prošla jsem své klasické kolečko kolem místa s maličkými keříky borůvek, za vysokým dubem doleva a z kopce k rybníku.
Neměla jsem v úmyslu jít dneska rybařit – další novinka ve výčtu mých dovedností, pokud by se tomu štěstí, občas chytit nějakou starou pomalou chudinku, dalo říkat dovednost – i když udici bych na to v chatě našla. Jen jsem prošla kolem a pokračovala v okruhu.
Když jsem došla zpátky, zatrnulo mi. Dveře chatky byly otevřené a slyšela jsem nějaký hlas.
Nerozuměla jsem, co říká, ale dle výšky a tónu mi bylo jasné, že je to žena.
Chvíli jsem musela sbírat odvahu čelit další lidské bytosti po tak dlouhé době, ale pak mi došlo, že ta bytost by tu vůbec být neměla. Naštvaně jsem stáhla obočí, protože někdo, kdo mi sem přišel narušit můj svatý klid, si to pěkně odskáče.
Děkuju za úkol. Byl parádní. A vlastně jsem si díky němu uvědomila, že si přípavy před psaním dělám, i když trochu jinak. Pro psaní využívám skutečné příběhy, které se staly, nebo mi je někdo vyprávěl. Už jsem se naučila dělat si kartotéku příběhů, do které můžu později sáhnout. Než začnu psát, jdu se projít. Denně chodím na procházku se psy a to je moje tvůrčí kancelář. Venku si sama se sebou o příběhu povídám (takže chodím hustými lesy, abych nikoho nepotkávala). Díky tomu začne příběh krystalizovat. Když mám pocit, že už jsem připravená, vytáhnu mobil a příběh si nadiktuju a nechám si ho převést na text. Pak ho nechám pár dní uležet a pak edituju.
Co si beru z tohoto cvičení je, že pokud někdy budu potřebovat napsat smyšlený příběh, takováto mentální příprava je určitě dobrý nápad. 10 minut pro mě byl docela šibeniční limit, takže vzniklý fragment příběhu nepíšu (nebylo to nic extra, co by tady už nepsali v obměnách jiní). Ale děkuju za cvičení.
Ahoj Petro, budeš tak moc hodná a napíšeš mi, v čem si necháváš nadiktovaný příběh převést do textu?
Díky moc za tip.
Ahoj Andy. Hele já to dělám trochu punkově. Používám Notion, tam si na klávesnici zapnu diktování pomocí ikonky mikrofonu. Není to dokonalý, ale vím, že já jsem hodně upravovací a editovací typ, takže si s tím následně hraju. Ale existuje na to dost aplikací. Mnohem elegantnější pokud vím je například WhisperMemo, která ti to pošle do e-mailu.
Ležím, je ticho až na to nekonečné vrzání kdesi ve stropě nade mnou. Ne, nedokážu teď usnout, ani zamhouřit oko. Obě mám dokořán a snažím se ve tmě rozeznat aspoň obrysy. Musím do rána nějak přečkat, ale je to již sedmá noc za sebou, kdy se jen převaluju a poslouchám skřípění kdovíčeho. V hlavě mi běží, co by to mohlo být. Myška v trámu? Vítr opírající se do konstrukce střechy? Potkan? Netopýr? Ne, je to strašidlo. Rozhodně to je strašidlo. Musím přiznat, že se bojím. Vlastně nevím proč. Není tu nic, co by mi ublížilo. Ale ta nemožnost rozsvítit! Baterka v mobilu už dávno společně se dvěma powerbankami vypověděla službu, svíčky jsem vypálila a čelovku si šetřím pro případy akutní potřeby. Není to právě teď? Mohla bych se prostě sbalit a vypadnout, vrátit se do civilizace. Už to tu nevydržím!!!
…
Vydržela jsem, možná i usnula. Je opět ráno a ano, světe div se, ráno to tu je tak krásné, že nemohu jen tak odjet. V krbu visí kotlík s pozvolna klokotající vodou a já si melu ručně kávu. Voní. A jak. Stojím u toho ve dveřích a rozhlížím se po krajině. Jak jsem mohla být tak hloupá a v noci se bát? Sluneční svit se rozlévá údolím pode mnou jako příjemná smetana. Tu si do kávy nedám. Ve sklepě pod chalupou chladím poslední zbytky mléka a za ty jsem opravdu vděčná. Brzy se budu muset vypravit do nejbližší obce na nákup a vzít si tam to nejnutnější, co unesu. Těším se. Půjdu zítra.
…
Zase nespím. Zírám do tmy nade mnou a úzkost mi stahuje hrdlo. Buch! Co to bylo? Někdo bouchá na dveře? Buch! Buch! Buch!
“Tak už sakra otevřete, copak neslyšíte?”
…
Hezký kontrast denního klidu a nočního psycho thriller bláznění :-)
Neměla na to přistupovat. To byl tedy opravdu pitomý nápad. I když včera se to, pod vlivem vinného oparu, zdálo jako naprosto snadná věc. To je toho, vydržet víkend v opuštěné chatě. Je už velká holka, tak o co jde? Spousta jejích kamarádů podnikala sólo trucky nebo cestovatelské výpravy na vlastní pěst. Vždycky je obdivovala, záviděla jim, ale nikdy si na takovou akci sama netroufla. Když včera v baru po pár sklenkách Adéla vyprávěla, že zdědila po dědovi chatu uprostřed lesa v Krušných Horách a že to tam je tedy opravdu dost strašidelné, vůbec dnes nechápala, jak mohla navrhnout tu sázku. Teď už ovšem sedí ve vlaku a frčí na sever……
Omlouvám se, deset minut mi nestačí. Dneska to nedávám.
Na začátku byl jeden nepatrný inzerát. Kdyby to byl tušil, zřejmě by se rozhodl jinak. Ale teď je už tady. Někdo by řekl, že prý detox, sabatikl, meditační onanie, cokoliv. Ale pro něj to bylo spontánní rozhodnutí. Něco ho tahalo.
“Pronájem chaty na měsíc. Zdarma.” No zkuste to nekoupit.
Dostat se k ni mu zabralo dva dny. Zabloudil, musel přespat po stromem. Pak tři hodiny kráčel pustou planinou, než se před ním objevil kousek lesa, jakoby zázrakem z ničeho nic.
Instrukce na přivítanou zněly:
– můžete jíst a použít cokoliv v domě najdete
– v kůlně je sekyra a puška, v okolí se pohybují lišky, zajíci a divoká prasata
– jedinou podmínkou pobytu je každý den pokosit lán pole u chalupy
Lán pole?
Rozhlédl se a na jedné straně domu bylo opravdu obrovské pole, které bylo zarostlé, jakoby se o něj nikdo nestaral už několik let. OK, proč ne. Yes, man, spontánní rozhodnutí, jako vždycky.
Shodil košili, zhluboka se napil a pustil se do kosení.
Trvalo to čtyři hodiny.
Zmožený si sedl a pozoroval letadla na obloze. Koho převážejí? Kondenzační čáry ho znepokojovaly. Měl hlad.
Vzal pušku. Spočítal 20 nábojů v krabičce. Uf, tak budeme improvizovat.
Než zastřelil lišku, vystřílel jich 15. Doprdele.
Najedl se, šel spát.
Ráno ho vzbudilo ostré slunce a řev divočáků. Vyšel ven, obloha byla prázdná.
Pole bylo znovu zarostlé. Ještě to nikdy neudělal, ale protřel si oči. Pole bylo pořád zarostlé.
Jak to?
Snědl zkaženou lišku? Ta byla pořád mrtvá v kuchyni.
Chvíli jen tak seděl a bez pohnutí koukal na ten obrovský lán plevele. Možná se mu to včera jen zdálo, snad úpal.
Z kůlny si vzal znovu kosu. V krabičce bylo znovu 20 nábojů.
Někdo si ze mě dělá kozy?
Opět čtyři hodiny kosil. Sedl si, něco pojedl, a snažil se vrýt do paměti aktuální stav porostu kolem chalupy.
Provoz na obloze znovu zhustl.
Migranti, pomyslel si.
Vzal pušku a začal střílet po letadlech. Za chvilku mu nezbývaly žádné náboje. Umřu.
Vyčerpáním padl do postele.
Ráno. Slunce. Divočáci.
Spěchal ven. Jeho křik bylo slyšet daleko. Jak to je jen možné?
Pole bylo zarostlé, náboje doplněné, na nebi ani mráčka.
To vypada na pěkný horror…už jsem se začala i bát…
Tohle je super. Ta smyčka mi připomněla klasiku Na Hromnice o den více. A vzbuzuje to touhu, co se bude dít dál, jak dlouho to bude trvat a jak….a jestli, se z toho dostane.
No, ono to zajíma vlastně i mě, jak tohle může dopadnout :-)
Tohle je skvělý a volám po pokračování! :)
Smerom do chaty pod starou horou som natrafila na každoročný jesenný neduh a to potopu. Z miestneho rybníka sa každoročne poČas jesenných dažďov, vyleje voda na cestu, ktorá vedie priamo ku chate. Tá ma miestne pomenovanie Samotárka. Brodila som sa cestou a snažila sa podľa GPS nájsť môj cieľ. Signál sa Často strácal a ja som šla na “verím-boha”. NAkoniec som na Samotárku natrafila, asi to bolo šťastie, určite som sa niekoľko krát stratila. Plecniak na chrbte sa mi už zaryl do ramien a preto som sa rozhodla vojsť rovno do vnútra a nekochala sa jesenným počasím. Z chaty som nemala dobrý dojem, zacítila som úzkosť. Z vnútra vyzerala temne a neprívetivo. Skontrolovala som lampy, tie svietili. Otvorila som okenice a dala som zohriať vodu na wifonku. Zapla som si notebook a snažila sa bezhlavo nájsť wifi. Taká automatická vec, povedala som si v hlave, išla som radšej zakúriť a spríjemniť si chvíľu aklimatizácie. K nej mi dopomohol pohár vína, ktoré som si vlastno-nožne vyniesla. Rozhodla som sa začať písať. Po hodine únavného premýšľania a jedenia wifon polievky som sa vystrela na stoličke v kuchyni akoby som sa chcela natiahnuť po nejakýnápad. V tom som začula buchot a následne zaklopanie na dvere. Žľakla som sa a moje telo stuhlo akoby cezomňa prešla smrť. Na samote v lese, možno po gangu prebehlo zviera, možno začalo pracovať drevo v dôsledku vyrovnávania teplôt. A možno ani jedno a von ma čaká vrah, ktorý tu predtým žil. V hlave som si túto myšlienku snažila racionalizovať, spochybniť, vyvrátiť. Klopanie zaznelo ešte raz a ja som sa samej seba spýtala, že kto by ma tu chcel zabiť? Sŕkla som červené víno a šla k dverám. Otvorila som ich sebavedomo a za nimi stáli priatelia, ktorí boli na turistike so psami. Prednedávnom som im vravela že sa tu idem ubytovať kvôli písaniu. Z písania ešte chvíľku nič nebude, pomyslela som si a pozvala ich dnu.
K spokojnosti mne vlastnej, z dobre vykonanej práce, som si pomädlila ruky. Konečne si urobím kávičku, vyložím nohy, dojem zvyšky bábovky.
Prenajatá chata bola pekná, ale ktovie kedy tu naposledy niekto bol. Mohli aspoň omiesť pavučiny v rohoch, keď mal niekto prísť. Aby som sa tu cítila útulne, musela som si upratať, narúbať trochu triesok a poumývať, hoci čistý, riad vo vyrezávanom kredenci. Kamkoľvek ideme na dovolenku, vždy tam ako prvé umyjem riad. Rodina si na tento môj zvyk zvykla.
Znova som sa so spokojnosťou pozrela po jedinej izbe tejto chaty. Všetko uložené, nachystané na používanie. Keď som doma povedala, že na dva týždne vypadnem, neverili mi. A ešte ma uisťovali, že zablúdim akonáhle zazriem značku s prečiarknutým názvom nášho mesta. Ale nedala som sa. Potrebujem zmiznúť zo všetkého stresu, zodpovedností, tlakov. Byť sama so sebou. Dobiť moje interné baterky, z ktorých vyteká posledná šťava. A ten inzerát ma hneď zaujal. Svojou jednoduchosťou a priamočiarosťou znel tak lákavo. Oddych, knihy, prechádzky. Moja “nuda” sa práve mohla začať.
A vtedy som zbadala prichádzať po cestičke akýsi pár. Hmm, žeby majiteľ prišiel pozrieť, či je všetko ok? Vravel, že sa zastaví, ale nepovedal kedy. Asi má cestu okolo. Keď boli asi meter od dverí, prudko som ich doširoka otvorila s rovnako širokým úsmevom. “Dobrý deň, tak ja som už tu-u!” Div nespadli z nôh, tak sa preľakli.
“Kto ste? A čo preboha robíte v našej víkendovej chate?” vykríkol na mňa muž.
“No, veď na inzerát som tu. Aha, tento…” už som šmátrala po mobile.
“Ukážte? No jasné, ten kretén Hučko nevie ani poriadne inzerát napísať. Milá pani, ten inzerát patrí k inej chatke, asi o 2 km ďalej.”
V hlave som začula pád vlastnej sánky až kamsi na podlahu. “Aha, ďakujem. Prepáčte. Ja, ja, kľúč som našla ako mi povedal ten pán, čo podal inzerát… tak som myslela..”
“Tak sa zase pekne zbaľte a pokračujte ďalej. Vidíte tú značku na tom strome?”, ukázal smerom k húštine. “Tadiaľ!” Počas toho ako si povýšenecky hľadali mozog hlave prevracaním očí, som čo najrýchlejšie zbalila svoje krásne uložené veci a so zapýrenou tvárou a sklopenými očami som sa vydala po chodníčku. “Do riti, ja krava… ešte som im aj upratala…” výrilo mi hlavou. S týmto sa určite chváliť nebudem, povedala som si, keď som zbadala notifikáciu od dcéry: “No, ako?”
Ešteže sú dlhé dni, inak by som sa unavená dopotkýnala k mojej chate na prenájom za úplnej tmy. Kľúč bol opäť na svojom mieste. Za vŕzgavými dverami mi lúč čelovky osvetlil izbu. “Tak dnes sa tak skoro ešte nudiť po svojom nebudem.”
(príprava mi pomohla, najprv som napísala úplne iný príbeh, tento vyvstal až následne, keď som si premietala rôzne ďalšie scény… ďakujem, za výborné tipy)
Ahojte :)
Ďakujem za cvičenie. Myslím, že mi v princípe ukázalo, že keď sa pri písaní niekedy zaseknem, môžem si celkom jednoducho pomôcť. Mám pocit, že som taký obojživelník – niekedy sa mi tvorí ľahko aj bez prípravy a naskočím na parádny flow, inokedy sa neviem pohnúť z miesta.
V tomto prípade mi vyhovovalo, že som si odpovede na otázky v cvičení dopredu predstavovala v hlave. Doslova sa mi pred očami mihali obrazy. Samotné písanie potom išlo ľahko, aj keď výsledok nepovažujem za nič extra originálne. Celkovo potrebujem na písanie kľud a viac času, aj keď niekedy tá tieseň, môže byť hnací bič:
Druhý deň ráno ma prebudilo klopanie. Najprv som si myslela, že je to ďateľ, ktorý si včera vyhliadol svoj nový domov na strome za chatou. Lenže klopanie bolo pravidelné. Príliš pravidelné na vtáčie ťukanie. Až keď som sa poriadne prebrala, uvedomila som si, že niekto klope na dvere.
Čože? To predsa nedáva zmysel. Chatka stojí uprostred ničoho, najbližší sused je možno srnka a nikto netuší, že tu cez víkend prebývam. V tom mi prebehol po chrbte mráz. Hlava okamžite spustila premietačku – všetky tie horory, čo som kedysi naivne pozerala, sa mi teraz vracali ako karmická facka.
Takto to dopadne, keď sa niekam vyberiem sama. Hneď panikárim. Každá nečakaná situácia = mini kolaps. To som celá ja. Úzkosť by kľudne mohla byť moje druhé meno.
Skvelý štart do dňa. Namiesto pokojného písania ma zrejme čaká nevítaný hosť. A k tomu ranná dávka adrenalínu. Super. Zatiaľ čo som schádzala po schodoch, mozog mi bežal na plné obrátky – vymýšľal možné aj nemožné scenáre, len aby ma aspoň trochu rozptýlil predtým, než otvorím dvere a zistím, čo (alebo kto) ma tam čaká. Natiahnem ruku, na chvíľu zaváham, zhlboka sa nadýchnem a otvorím.
Pred dverami nikto.
Iba ticho. A v snehu dve stopy. Čerstvé. A smerujú… dovnútra?
Tak deset minut je pro mne příliš krátký limit, abych se dobrala nějakého děje. Možná píšu i přemýšlím příliš rozvláčně. Nu tady je můj ” výtvor”. :-)
Začalo to jako výzva od mého nejlepšího přítele. Jendo, ty bábovko, pořád sedíš doma, paty nevytáhneš, vždyť ani nemůžeš zažít žádné pořádné dobrodružství! Nechtěl jsem si to dlouho přiznat, až jsem jednou odpoledne na rohu naší ulice spatřil ručně napsaný inzerát: Pronajmu chatku u černého jezera spolehlivému jedinci. Partnerky a domácí miláčky nechte prosím doma. Značka: Samota v lůně nezkrocené přírody a telefonní číslo na pevnou linku. A týden na to jsem se šplhal zarostlou cestičkou ke svému cíli. Ležel vysoko v horách a já se těšil na výhledy. Samota mi nevadila, v práci jsem si užil lidí až dost. Trochu mne však znejistila plechová tabulka poblíž posledního rozcestí před chatou. Nekrmte své strachy. Hmh, znělo to divně, ale dobrá, přece se neleknu tabulky. Chatka se zdála příjemně malá, skutečně jen tak pro jednoho. Rozhodl jsem se, že si zatopím a ohřeju tu trochu jídla co jsem si nesl v batohu. Rozhodnutý, že dál se budu živit tím, co si ulovím. Když jsem přiložil jedno hodně těžké polínko, oheň tak nějak zvláštně zapraskal a hodilo to modrý odlesk na hliněnou dlažbu. Pomalu se začal snášet soumrak. Vytáhl jsem baterku a rozhodl se ještě před setměním prozkoumat okolí chaty. Chata stála pod svahem, který pokračoval dál k oválnému jezeru. Vydal jsem se k němu a málem zakopnul o další plechovou tabulku. Před sebou neutečeš. To už mne polilo horko. Otočil jsem se, abych se vrátil. Do břicha se mi zničehonic zakousnul svíravý pocit. Byla už tma a já už měl být dávno u chaty. Svah tu byl, vyšlapaná cestička taky, ale chata nikde. Jen prázdné nezvykle světlé místo bez trávy. Došlo mi , že můj batoh a všechny moje věci jsou fuč. Rozhodilo mne to. Než jsem se stihnul vzpamatovat, cosi studeného a slizkého se mi obtočilo kolem nohou a já nemohl udělal ani krok. Jen jsem tam stál jak solný sloup a hlavou mi šla pouze jedna jediná myšlenka. Dožiju se rána?
Tu chatu jsem našla náhodou. Nebo to možná náhoda nebyla. Kdo ví? Každopádně jsem tu. Je tu krásně teda přes den, večer…to je jiná.
Ráno se probudím až když mě slunce pošimrá na tváři. Vyjdu před chatu a cítím jak tu ráno voní. Projdu se naboso kousek kolem chaty. Rosa se třpytí na trávě. Ta je ještě svěží a zelená. Léto ještě nezačalo ale dny jsou už teplé. Mám celý den před sebou a přemýšlím jak ho nejlépe využít, vlastně užít. Nějak tu všechno dává smysl.
Den se překulí ani nevím jak. Zatopit, dojít pro vodu, připravit si něco k jídlu. Nachystat se na večer protože elektřina tu není.
Všechno si musím připravit sama. Ale to je právě nakonec ten nejlepší způsob jak si vyčistit hlavu. Už jsem to potřebovala, hodně potřebovala. Potřebovala jsem co nejdál od lidí, od práce, počítače, přeplněné dopravy, hluku aut a neutuchajícího shonu.
Už jsem tu desátý den. Je mi dobře. Na město jsem zapoměla. Ale nezapomínám na to že za chvilku bude večer.
Večery, to je tu něco jiného než ve městě. Ozývají se zvuky, které neznám, které mě děsí a vlastě ani nevím odkud přichází. Ale už si zvykám. Je to daň za ty krásné dny. Každý den je to lepší. Některé zvuky už poznávám, už tuším odkud přichází.
Ale tenhle ne. Někdo klepe na dveře….
Už jsem začala psát, že určitě patřím k těm, kteří ocení přípravu, i když mi to dá mnoho práce, obzvlášť pokud má být docíleno nějaké zajímavé zápletky, dramatického vyvrcholení nebo jen neotřelého tématu vůbec. To pak sedím a přemýšlím, nebo spíš vymýšlím, píšu a škrtám a všechno je špatně :-) Ale pak jsem si vzpomněla na své novoročenky rodině a přátelům, které pravidelně dávám dohromady vlastně v dost časovém presu krátce před půlnocí, a to pak nepomáhá ani příprava týden předem, protože právě ten večer, v tu chvíli mě napadají ta správná slova, a nesmím zapomenout na své krátké a bláznivé básničky, které se najednou zrodí v mé hlavě a putují na papír, jakoby nic. Na to neexistuje příprava, to se prostě děje. To dnešní cvičení byla vlastně taková kombinace. Nejdřív příprava a pak časový stres, 10 minut a konec. Ve škole odložíte pera a sbírá se, tady je to teprve začátek a pokud je dobrý, je co rozvinout a na co navázat. Takže, i když jsem měla v podstatě hlavní zápletku v hlavě od začátku, nějak jsem se k ní v těch 10 minutách nestihla dostat. Snad proto, že jsem měla pocit, že skočit na to rovnou by bylo moc krátké :-) Ale aspoň je v čem pokračovat. Děkuju, a omlouvám se, že tentokrát si svůj večer vzpomínek nechávám pro sebe :-)
Já taky patřím k těm, kteří se během desetiminutovky nestihli k dramatu dostat. Ale to neznamená, že mi příprava nevyhovuje. Ba naopak, na začátku jsem díky tomu měla představu o čem psát a postupně se to vykreslovalo. Zápletka pak měla být o neznámém cizinci, který se uprostřed noci zjeví před chatou (trošku Jo Nesbo style).
Opuštěná chatrč
Konečně jsem uskutečnila svůj vytoužený únik z civilizace. Od té doby, co zase žiju zpátky v centru mám pocit, že mě město doslova ždímá. Neustálý hluk, světlo, všude lidé, záplava aut. A když už je podesáté večer a vše se přeci jen trochu utiší, chodí po ulicích opilci a křičí do noci. Jako by to město nikdy nespalo.
Abych se úplně nezbláznila, pronajala jsem si chatu na samotě u lesa v horách. Vzhledem k tomu, že v Česku neexistuje něco jako dokonalá samota, zabookovala jsem si chatu až na severo-západě Norska. Budu to mít blízko do hor, lesa, ale i k fjordům. V létě tu jsou sice dlouhé dny, ale na to jsou tu vybaveni roletami a zatemňovacími závěsy.
A protože je to opravdová samota v norské divočině, dostala jsem k ní i Jeep 4×4. Vede sem jen jedna off road cesta a občas je třeba projet i zvednutou řekou.
Dny ubíhaly v pomalém tempu. Chodila jsem na túry, četla jsem si a psala. Občas jsem měla problém se samotou, ale vždy to vyřešil videohovor nebo návštěva nejbližšího městečka.
Jednou v noci na mě ale přišla tíseň. Jako kdybych cítila předzvěst věcí budoucích. Pršelo už druhým dnem a byla neustálá tma….
Tak to jsem pěkně napnutá, bude to mít pokračování?
Děkujii :)) dost mě to chytlo, takže bych to ráda dopsala. Můžu prozradit, že přijde záhadný muž ve žluté pláštěnce.
V rámci toho desetiminutového bloku jsem se v podstatě ještě k žádné dramatické situaci nestihla dostat, ale bylo zajímavé sledovat ten myšlenkový proces, jak mozek vyhodnocuje pod tlakem rychlého výběru, co by mohlo být zajímavé. Nejdřív mě napadaly samé obvyklé standartní nápady jako živelní katastrofy (voda, oheň), pak zvířata v lese (prasata, medvěd), pak nějací pytláci nebo zloději, násilníci a když jsem začínala psát, tak jsem měla nějakou představu, o čem to bude, ale během té doby jsem to všechno přehodnocovala a všechno se mi zdálo hrozně banální a okoukané, takže jsem jela takový úvod a když jsem se konečně dostávala k tomu, co použiju, tak zazvonil ten budík. Takže asi tak. 😊 Myslím, že jsem typ, co potřebuje víc času a rozhodně nezůstává u původního plánu.
Sedím venku před chatou, koukám na řeku a je mi krásně. Vím, že bych si měla sednout k počítači a začít psát. Kvůli tomu jsem vlastně přijela, ale vůbec se mi nechce. Klid a pohoda na chatě kontrastuje s mým obvyklým režimem v Praze. A tady v tom klidu jsem se přepnula do nic nedělání a nemůžu se přesvědčit, abych k nějaké práci sedla. A jsem na sebe trošku naštvaná, protože jsem se těšila, jak tady budu v klidu psát a teď se k tomu nemůžu dokopat.
Dobře, půjdu si udělat oběd a po obědě na to určitě sednu. Žvýkám noky se špenátem (z Lidlu, žádné velké vaření tady) a koukám na ptáčka, který lítá z větvičky na větvičku. Řeka krásně šumí a já jsem spokojená. Mozek mám vypnutý, s ničím si nedělám starosti, nic nemusím.
Teprve až zima přicházejícího večera mě probere. Cože, to už je osm večer? Co se stalo? Kam se ten čas poděl? To jsem snad usnula? Nemyslím. Nevybavuji si, že bych spala. Vlastně si vůbec nic nepamatuji. Jen vím, že jsem byla spokojená a bylo mi dobře. Jak je to možný? Přece jsem tady nemohla sedět šest, sedum hodin a koukat do prázdna. To mě snad unesli mimozemšťani nebo co?
Kručení žaludku přerušilo moje zpytování. Nedá se nic dělat, dám si večeři, napiju se a půjdu si asi lehnout. Co taky tady jiného? Jsem tak mimo civilizaci, že je tu jen omezené množství aktvit. Přesně z toho důvodu jsem sem jela.
Natáhla jsem se do postele a … Najednou jsem měla neodbytný pocit. Nemůžu spát, musím něco udělat. Jako ve snách jsem vzala počítač a začala jsem psát. A situace se opakovala. Probrala mě zima, která se mi dávala do rukou. Byli 3 hodiny ráno. Cože? Já jsem psala celou noc?
Koukám do textu a zpětně si čtu slova a věty, které se objevili na počítači. Nemůžu pochopit, že jsem tohle sepsala já. Při čtení příběhu se směji a brečím zároveň. Chytil mě za srdce a jánemůžu přestat číst. Přijde mi, že je to nejlepší kniha na světě.
Ke konci školního roku jsem byla už vážně utahaná. Připadala jsem si jako vyždímaný hadr, ze kterého chce neustále někdo ještě ždímat, přestože už není co. Pronajal jsem si cíleně chatu bez elektřiny, i když na odlehlé samotě, uprostřed přírody s jezerem nadohled. Když jsem se balila, zavzpomínala jsem na dětská léta. A tak nechyběla plynová bomba s vařičem, nějaké základní vybavení do kuchyně. Jako například oblíbený hrnek na kávu . Bylo to neskutečně krásné místo. Před chatičkou byl stůl s lavičkou, káva zde chutnala neskonale dobře a to ticho. Ticho… Během dne se mi zamlouvalo mnohem více než v noci. Chtěla jsem být pár dní sama, ale s nadcházejícím večerem se to kapku zvrtlo. Zabednila jsem okna, aby nebylo vidět světlo. Bylo teplo, tak jsem ani netopila v krbu, aby náhodou „někdo“, „něco“ neucítilo kouř. Otevřela jsem si víno, zapálila snad tři svíčky, uvelebila se v křesle a začala si číst. Najednou jsem ale měla pocit, že kolem chaty chodí snad celý les i s jezerem. Nejdřív jsem si říkala, že bylo horko, tak asi bude bouřka. Ale najednou se rádoby hřmění měnilo ve funění a vrzání prken za dveřmi bylo pro mě v tu chvíli ohlušující. Neodvážila jsem se byť jen pootevřít okenici. Strašně jsem se bála. Pak se za chatou ozvaly plechové rány a zase to funění. Byla ve mně malá dušička. Potichoučku jsem začala vystupovat do podkroví. Říkala jsem si, že kdyby sem přeci jenom něco vlezlo, budu tam více v bezpečí, jelikož schody se daly zavřít poklopem a na ten už bych dala nějaký ten nábytek. Došla jsem k okénku v podkroví a už jsem to viděla. U popelnice za chatou to bylo. Povalilo to popelnici, rozházelo odpadky a teď to hodovalo na zbytcích mé zeleninové večeře. Jedno jediné divoké prase, které zkrátka při své večerní potulce dostalo chuť na něco jiného. Uvědomila jsem si, že klid je klid, ale občas je lepší, když jsou na něj alespoň dva.
úplne som tam bola :)
Díky.
Přesně takhle se teď zrovna cítím (vyždímaná jako hadr) a přesně tohle by byl ten důvod, proč bych si chatu pronajala já. Díky za příběh. :-)
Déšť nepřestal už tři dny.
Jessica stála na okraji verandy, boty měla pokryté hustým černým blátem a bundu promočenou. Na takové počasí nebyla připravená.
Z lesa se ozvalo tiché zavrčení. Nebylo to zvíře, ale dřevo, napjaté a staré, ohýbající se ve větru. Něco prasklo. Jessica sebou trhla. Les už jí nepřipadal jako útočiště, ale spíše jako varování.
Šla dovnitř. Sundala si mokrou bundu a klekla si vedle malého hrnce na vařiči. Zase čočka a mrkev.
Akorát chtěla ochutnat, když se ozvalo zabouchání.
Jessica ztuhla.
Tiše se pohnula a sáhla po těžké baterce, kterou měla u sporáku. S bušícím srdcem se vydala k zadním dveřím.
Zase zaklepání. Tentokrát hlasitější.
Zastavila se dva kroky od dveří.
Klikou někdo pohnul.
Byly zamčené.
Nastalo ticho.
Pak se ozval hlas – chraplavý, mužský.
„V té chatě bych se neskrýval, Jess. Ona to taky nepřežila.“
Wow, to zní jako pěkný horor. Fakt jsem se bála.
Super! Mám kolegyni Jessiku a úplně jsem si ji v té situaci dokázala představit.
Pronajala jsem si chatu u jezera, protože jsem potřebovala vypadnout – a taky konečně dopsat svoji knížku, což v našem rušném městě prostě nešlo. Chatu jsem objevila před několika lety a čas od času se do ní vracela, protože byla doslova kouzelná a kolem byl neuvěřitelný klid – na psaní úplně ideální.
Byl podzim, příroda se překonávala ve zlatorudé paletě barev, zatím vládlo babí léto. Ale jak meteorologové opakovaně varovali, mělo se to brzo překlopit do prudkých bouřek. Nevadilo mi to – aspoň mě stále ještě hřející sluníčko nebude zbytečně tahat ven od práce. Navíc mám bouřky ráda – tedy když jsem v teple u krbu a dívám se ven oknem na běsnící živly.
Celý den bylo dusno, vzduch se jen chvěl a vibroval horkem. Bylo nad slunce jasné, že bude pršet. Potřebovala jsem ze sebe smýt lepkavý pot a tak jsem se rozhodla, že si ještě zaplavu, než začne bouřka. Ale sotva jsem udělala pár temp, začal vát vítr tak silný, že ohýbal stromy na břehu a na hladině vytvářel vlny. Vypadalo to dost nebezpečně. Na nic jsem nečekala, rychle jsem se vrátila ke břehu, popadla ručník a utíkala jsem se schovat dovnitř. Trochu mi to zkazilo náladu, na koupání jsem se těšila.
Vběhla jsem do domu, kde už bylo příjemně teplo. Naštěstí jsem byla prozíravá a oheň jsem rozdělala, než jsem se šla koupat. Pověsila jsem na hák v krbu kuře, aby se prohřálo a dopeklo, uvařila jsem si čaj a zabalená do deky si sedla co nejblíž ke krbu. Venku už mezitím zuřila bouře.
Provazce deště vydupávaly staccato do střechy, a do nastalé tmy bil jeden blesk za druhým. Zachumlaná jsem upíjela vroucí tekutinu a uvažovala, jak jsem ráda, že nejsem závislá na elektřině, o kterou by mě bouře mohla připravit.
Žila jsem tady skoro jako za starých časů – svítila jsem si světly na baterie, knihu psala ručně a jídlo si vařila na starém plynovém sporáku s výměnou bombou. Nebo jsem si někdy dopekla koupené maso nad ohněm v krbu, jako dnes, kdy se nad plameny samospádem točilo upečené kuře, na žhavé oharky padal omastek a voněl tak, až se sbíhaly sliny.
Mlsně jsem oblízla, podívala se na stůl a pak jsem se rozhodla, že si dnes navzdory bouři dopřeju romantiku se vším všudy. Večeři při svíčkách. Sundala jsem proto z krbové římsy starý svícen, který tam byl vystavený, oprášila ho a z krabice vyndala nové svíčky.
Svícen stál na krbu snad odjakživa – prý patřil původnímu majiteli. Lidé ve vesnici mi o něm neřekli nic víc, než jen to, že za války lítal jako pilot RAF a jednoho dne se prostě nevrátil. Nenašlo se ani letadlo, ani tělo. Vdova pohřbila prázdnou rakev, dům pronajala a odstěhovala se co nejdál, prý, aby zapomněla. Jako vždy mě i tentokrát ten příběh dojal. Na chvíli jsem se zasílá.
Prskající omastek kuřete mě ale rychle vrátil do reality. Sundala jsem ho z háku a přetáhla na talíř. Vedle talíře jsem položila lněný ubrousek a stříbrný příbor, křišťálovou sklenici na vodu a víno a nad ně naaranžovala do vázy květiny. Zadívala jsem spokojeně na svůj výtvor. Povedlo se to. Aranžování mi šlo už ve škole, jen jsem pak neměla moc příležitostí, abych se mu věnovala. Ale dnes jsem si ho užila se vším všudy.
Ještě jednou jsem se na celý výjev zadívala – jak malebné, kýčovitě mi proběhlo mi hlavou – a pak, nevím, co mě to popadlo, možná z úcty k původnímu majiteli – jsem naproti svému talíři položila ještě jeden, a stejně prostřela i vše ostatní. Večeře pro dva, i když nemám s kým. Ale aspoň si tady nebudu připadat tak sama.
Zbýval už jen svícen. Škrtla jsem zápalkou a postupně zapálila všechny svíčky. Plamínky ozářily staré stříbro, křišťál se zablesknul, najednou to všechno vypadalo tak slavnostně – skoro jak o Vánocích. Hned jsem dostala lepší náladu. Chystala jsem se usednout ke stolu, když vtom se ozvalo prudké zabušení na dveře.
Rychle jsem vstala a běžela ke dveřím. Kdo to jen může být, v tomhle nečase? Snad se někomu něco nestalo…
Vzala jsem za kliku, otevřela a jen tak tak zachytila muže, který se mi zhroutil do náruče. Opatrně jsem ho položila na zem a podložila hlavu polštářem. Vypadal, jako by prošel válkou. Na čele měl krvavý šrám, tvář celou špinavou a na sobě něco, co vypadalo jako kožená bunda a (snad?) letecká kombinéza. Než jsem to stačila domyslet, otevřel oči.
“Promiňte, že jsem se tak vpadl, ale můj Spitfire měl nedaleko nehodu… Můžete mi, prosím, pomoct?”
Super!
Pokud jsem správně pochopila zadání, dnes nešlo ani tak o ten příběh, co jsme stvořili, ale o to, jak jsme to uchopili.
Otázka byla, zda pomohla příprava a v ní najít dle zadání nějakou dramatickou situaci, kt.popíšu, anebo mě příprava spíše brzdila.
Já jsem si všimla, že na začátku jsem z té přípravy vyšla, ale poměrně brzy jsem si uvědomila, že už když jsem si psala ty odpovědi a neznala zadání, tak na mě probleskla bouřka. Bouřek se bojím. To byla moje poslední dosti dramatická situace na Bali, obrovská bouře mezi rýžovými poli. A protože jsem cítila, že nemám moc času přemýšlet ani se dívat na ty odpovědi, tak jsem začala rychle rozvíjet myšlenku bouřky v horách. Jak jsem to popisovala, napadl mě jako úkryt převis, tak jsem nás zachránila. Takže více než pobyt na chatě bylo pro mě drama už cestou. A psaní se odvíjelo volně, napadaly mě myšlenky, které na sebe navazovaly a celek mi dal smysl. Poslední slovo jsem napsala při prvním zazvonění budíku. Mám pocit, že mně bude stačit kostra a pak jedu ve flow a nakonec se to může stočit i jinam a je to možná lepší než trvat si na tom původním.
Děkuji za možnost nahlédnutí do tvůrčího procesu někoho jiného. Já si vždycky myslela, že nejsem plánovací typ, ale poměrně nedávno jsem zjistila, že plánovaní mi dost pomůže. Některé otázky v přípravě byly pro můj příběh zbytečné, ale některé pomohly hnout mojí fantazií. Zajímavé je, že jsem si taky představila tajemnou chatu během hrozného počasí. Úplně to k tomu svádí. Pak už jde psaní většinou samo, jen já osobně mám vždy problém tato krátká cvičení, krátké příběhy, nějak ukončit. Nejde mi to, na tom musím pracovat.
Ano, takhle to stačí. Moc díky oběma za reflexi tvůrčího procesu a držím vám palce!
Za pravopisné chyby může pisatel, monsieur G. M. de Taale, který takto zaznamenal šťastnou vzpomínku svého dlouholetého přítele:
Stalo se to hned začátkem roku Páně 1710. Pierre tehdy otvýral novou kňihu svého života a psal její prvňí řádki. Užíval klidný život se svou Ruskou ženou kterou, si před dvjemi měsíci vzal, na vzájem se poznávaly a zvikaly si na sebe… známe to asi všichni ne? Nechal si od ní viprávět jak žila v Rusku a jak pečovala o statky svého bratra, zatím co on (bratr) válčil na švédské frontě (později byl ale převelen na frontu Osmanskou).
No a Pierre se rozhodl, že svou novou paní vezme sem na sever, asi aby jí připomněl domov nevim. Dřevjenny srup do kterého, ji odvedl znám taky. Stoyí v hustym jehličnovym lese kus od mého panstvý, na míťině. ne daleko od tam je mallé ledovcové yezero. Kolem sou skali, les je řídkí, to jak ho kácejí.
srup má dvje patra (poznámka: přízemí je už první patro), dole je velkey krp a kuchiňský kout s otevřeným ohňišťem. nahoře je velyká ložňice s starou postelý s matracý plným schňilé slámi, postel vrže ndo ložňice nejsou dveře okno se nedovýrá.
No, myslím, že to jako ukázka gramotnosti plukovníka de Taale jistě stačí, takže zbytek jeho zápisku – věřím s vřelým přivítáním čtenářů – přepíši do jazyka, který je poněkud čitelnější 😊
Můj přítel Pierre se rozhodl strávit ve srubu čtyři dny: přijeli 31. prosince, strávili tam Nový rok, Pierrovy třiatřicáté narozeniny a 3. ledna se sbalili a vraceli se zpátky na jih na Pierrovo panství, které zatím spravovali jeho schovanec Fössr a velitel jeho ozbrojené posádky, poručík Näüs. Jehličnatý les byl namrzlý a zasypaný sněhem, půda byla pokrytá jehličím a sněhem. A ledem, na kterém si můj šikovný přítel zlomil nohu, která mu sotva srostla po zlomenině z konce října předešlého roku… to ale předbíhám.
Oba vychutnávali společné chvíle, i když mrzlo. Pierre i Světlana s potěšením využívali a obsluhovali veliký krb i otevřené ohniště, na němž si připravovali jídlo. Pierre lovil – hlavně ryby – a docházel do vísky, kde si od místních kupoval to, co v lese sehnat nemohl. Chodili lesem k jezeru, dívali se skrz led, cestou sbírali spadlé větývky. Hráli kostky, které s sebou Pierre vzal. On chodil lovit a nakupovat a s pomocí stařičké rezavé pily se staral o dostatek dřeva na zátop. Ona mu zatím svařila víno, které si s sebou dovezli. Společně vařili a myli prastaré, otlučené nádobí. Polemizovali o tom, kdo toto místo obýval. Jedna teorie tvrdí, že srub zbudovali horalé, ale… proč by ho opouštěli? Jiná verze říká, že srub postavil jakýsi bývalý gardový kadet, který neprošel závěrečnou zkouškou a zohaven uprchl pryč a stranil se lidí. Prý ho pak někdo našel – jeho kosti, protože ve srubu zemřel – a pohřbil nedaleko. Pierre mi říkal, že skutečně viděl někde poblíž cestou k vesnici vyvrácený kříž z větviček a mělký hrob s pár lidskými kostmi.
Večer před odjezdem se ve srubu věnovali manželským povinnostem. Postel vrzala ještě intenzivněji a hlasitěji, až měl Pierre skoro strach, aby se jí nebo jim něco nestalo, a byl víc opatrný kvůli té posteli než kvůli své ženě. Když pak leželi v objetí a pot z nich stékal do kožešin pod nimi, hladil Pierre ženu zamyšleně a nepřítomně. Ptala se ho, co se děje, nad čím se tak zadumal. Vzdychl, nechtěl o tom mluvit, ale ona naléhala a přemlouvala ho a on jí tedy nakonec přiznal, že myslel na spíše otcovo než své zklamání, že ještě nemají děti.
„Vždyť jsme spolu jen dva měsíce!“ smála se a dívala se na něj veselým pohledem. „Za tak krátkou dobu vám opravdu dítě neporodím!“
„Jak říkám,“ krčil rameny. „Otcův nátlak, ne můj.“ A posléze se jen tak zeptal: „Náhodou ale… nepociťujete… ehm…“ Bylo až legrační, jak v takových chvílích dovedl ten dvoumetrový silný voják zrozpačitět.
Dívala se na něj s úsměvem.
Nadechl se, aby větu dokončil, ale tu její úsměv pochopil. Pootevřená ústa se roztáhla do radostného úsměvu. Prudce ji objal a přivinul k sobě.
„Chtěla jsem vám to říct,“ dusila smích, „ale vy jste mi to zkazil, když jste sám začal!“
Hezký nápad a provedení.
Toužila jsem po chatce pohádce, která se rozprostírala uprostřed zeleného, tajemného a hlubokého lesa. Touha byla tak veliká, že mě má zlatá nit k ní cestou kolem studánky přitáhla. Nečekaně
jsem stála naproti a z dáli se dívala na ní.Byla jako z pohádkového světa.Hned jsem si přála, být uvnitř a pohlédnou z jejich stříbrných
oken.Zavolat všechny zvířátka z lesa. Klíčem k ní bylo jedno neposedné vykouknutį myšky ryšky. Bedlivě sledovala mé nekonečně blížící se kroky. Najednou se myška ryška proměnila ve zlatý klįč a já vstoupila do nádherné říše, všech krásně napsaných pohádek.Místnost byla celá pozlacená, knihy zaplněná, ale darem pohádek velmi osamocená.V ten moment jsem věděla, že moje touha a cesta byla naplněna.
Smrt v chatrči
Jiří se vrátil z Himalájí shrbený jako stoletý stařec. Manželka Alena ho nemohla poznat. Přibyly šedivé vlasy, a ostré vrásky, a to mu je třicet… Věděla, co se v horách stalo, proto ho chápala, nežádala ani vysvětlení, k tomu musí jeho stav dozrát.
Jiří se tehdy pod K2 propadl do hluboké ledové průrvy, jedině kamarád Milan za ním vlezl, aby ho vysvobodil… Bylo to extrémně nebezpečné, to všichni věděli, nikomu se nechtělo riskovat, hloubka přes třicet metrů, sotva stačilo lano, ledy praskaly, hrozily sesuvy… Milan zachránil Jiřího, ale když ho dostal ven, najednou se ledová plocha dala do pohybu, mířila k sobě… Milan lezl jako o život, ale – nestihl to… těsně před výstupem z průrvy ho desky ledu zachytily, uvěznily, a pomalu rozdrtily… Na vyhasínající pohled plný bolesti, strachu i naděje Jiří nikdy nezapomene.
Jiří pochopil, že si musí vyčistit duši, to jediné ho může zachránit před sebezničením. Na měsíc si pronajal uprostřed lesů opuštěnou chatrč… krb, postel, malá kuchyňka, žádná elektřina, poblíž jezero… Co si ještě přát? Věřil, že samota mu zahladí jizvu v srdci. S Milanem se znali od základní školy, slezli spolu všechny osmitisícovky, a taky oba pracovali u hasičského sboru.
Alena mu rozuměla, nesnažila se bránit v odchodu. „Budeme na tebe tady čekat…“ řekla tiše, a pohladila si bříško. Byla v šestém měsíci.
Jiří vyrazil do neznáma s menší výbavou než do Himalájí. Svůj vysokohorský batoh ale neopustil, sbalil jenom méně věcí… oblečení, spacák, čelovku se silnou baterií, vařič na tuhý líh a z jakési symboliky připnul dva cepíny. Trošku se usmál, těžko je v lese využije.
Lokální železnice ho dovezla až do zapadlé vesničky Kamenice. Když uviděl malé polorozpadlé domky, ovládl ho pocit, že se ocitl v jiném století. Kupodivu na návsi jeho pozornost upoutala hospoda. A nebyla prázdná. V poledne se tu sešli zaměstnanci lesní správy na oběd… Jiří pochopil, že z toho hospodský, který se představil jako Honzík, vlastně žije. Jinak by to tady mohl zabalit. Jídelní lístek byl jednoduchý, nabízel pouze jedno hlavní jídlo… knedlíky se zelím a masem. Jiří neodolal. Jakmile se ale zakousl do masa, objevila se v něm nechuť… nevěděl proč, ale sousto musel vyplivnout. Snědl jenom knedlíky a zelí. Honzík se při odnášení nedojedené porce pozastavil. „Nechutná vám?“ Jiří označil s úctou jídlo za zvláštní… „To je telecí, maso mi sem vozí z nedalekého družstva, které má i vlastní malý masokombinát…“ Dívaje se na jeho batoh, připnuté dva cepíny, Honzík dodal: „Jak můžete hladový lézt po horách?!“ Jiří neodpověděl.
Při loučení, když se Jiří ptal na cestu, mu Honzík vnutil tři pet lahve místní vody s odůvodněním, že v chatrči a v okolním lese není pitná voda, z jezera je voda pouze užitková. Jiří byl i na tuto variantu připravený, je přece horolezec! Nesl s sebou přiměřenou zásobu, ale nakonec se nechal umluvit. „Tohle je naše skvělá kojenecká voda, jak z alpských vrchů… Nebojte se, před spaním se ji napijte, a usnete, jako když vás do vody hodí…“ Jiří se pousmál, hospodského hláška zněla jako reklama v televizi.
Jiří toho hodně nacestoval, mapy se mu rozpustily v krvi, nemohl zabloudit – za půl hodiny již stál před chatrčí. Byla to opravdu chatrč, nikoliv chata… ale Jiří to přivítal, čím těžší překážky musí překonávat, tím lépe si vyčistí hlavu… a zapomene na minulost… O klíči a zamykání nikdo nikdy nemluvil… ano, bylo otevřeno… Uvnitř se nacházelo vše, co četl v inzerátu.
Jiří nejdřív obhlédl terén, zvyk od horolezců, ale i hasičů… Spíše – zlozvyk. První, čeho si všiml, že nezahlédl nikde ani ptáčka… neslyšel žádný ptačí zpěv. Jako kdyby i slunce tady méně svítilo… což je nesmysl, ujišťoval se. Jezero ho překvapilo průhlednou vodou… Jiří nevěřil, že by se nedala pít… jevila se čistá…! Na břehu ho přitáhlo drobné molo. Mohl by si trochu odpočinout… Lehl si na břicho a zahleděl se pod hladinu. Rozpustí se v meditaci… Zbožňoval tento pohled, jako by se rozplýval ve vodě, stával se její součástí… Voda vynikala průzračností, viděl až na dno… Teď, teď se tam něco pohnulo… Zaostřil pohled… cože?! Zděšeně vyskočil! Ze dna na něj hleděly dvě oči… a tvář… tvář, nejasná… A ty oči, plál v nich oheň… Jiří se odnaučil bát… přesto mu naskočila husí kůže. Určitě to byla Milanova tvář… a hněvala se, proto ten oheň v očích… Ale, oheň pod vodou? To je přece holý nesmysl…! Jiří si znovu lehl a pozoruje dno. Nejspíš si s ním pohrávaly smysly… je mimo… a to už od Himalájí…
Nechtěl zahálet, postará se o sebe. Toto je proti velehorám malina! V lese nasbíral dříví do krbu na noc. Co je ale důležité, Jiří přírodu miloval, proto ho zaskočilo, že předchozí návštěvnici zanechali po sobě různorodý odpad… Kdepak, on takový není, takže – musí připravit jámu, kam bude všechno házet. Před odchodem ji zahrabe a on zmizí beze stopy poškození přírody. Vzal si polní lopatku a s ní začal hloubit jámu u nejvyššího smrku nedaleko chatrče. Na něco pevného narazil… Co to je? Nějaká kost… Ježíši na kříži, vždyť to je celá lebka… hm, kopal dál, ne jedna, ale je jich víc… Jestli tady nebyl nějak válečný hřbitov, například partyzánů… Musí se zeptat ve vesnici, nebo na policii… Na jedné lebce našel drobnost, na spodní čelisti se leskl medailonek, ale byl rozpůlený, rozpoznal půl slunce a písmenko H… Jiří se rozhodl zřídit odpadní jámu jinde… a podařilo se mu to.
Uvnitř chatrče ho překvapila čistota. Někdo tady pravidelně uklízel… Hm, přesto, raději si to uklidí sám. Vymetl každý kout, poděkoval této činnosti, nemusel při tom myslet, a vyvolávat si obrazy nedávné minulosti… a tak netrpěl. Venku se setmělo, pustil se do čištění krbu. Když vyhrabával saze z komína, cosi vypadlo a zalesklo se. Medailonek! Půl slunce a písmeno L… Tohle už není náhoda! Vždyť pod čelistí jedné z lebek viděl něco podobného… To už je víc než podivné! Už nepůjde o vyptávání se ve vesnici, nýbrž návštěvu policie… Jiří si slíbil, že tam zajde zítra dopoledne.
Otevřel si konzervu univerzálního jídla a ohříval jej na vařiči s tuhým lihem. Vtom se ozvalo zaškrábání na dveře… Že by zvíře? Jiřímu ožily smysly… Co by mu ale mohlo hrozit? Klika cvakla a dveře se otevřely. Jiří se podivil – ve dveřích se zjevila mladá žena, spoře oděná jen sukénkou a svetříkem. Také v ní zajiskřilo překvapení, bezděčně z ní vyklouzla slova: „Vy ještě nespíte?!“ a jakoby se podívala po pet lahvích od hospodského. Hned ale všechno zamluvila. Prý zabloudila a nemůže najít cestu do vesnice… a jestli může přespat… Jiří sice zbystřil pozornost, ty oči, ty oči… ale co – on zvyklý na divočinu se nelekne slabé ženy… Pozval ji ke stolu a nabídl jídlo.
Chování ženy se ale po chvíli změnilo, když jí Jiří v ešusu předložil kousek masa a chleba, žena ho chytila za dlaň. „Počkat, počkat, já jsem zadaný…“ vyložil si její snažení Jiří. – „Škoda, že jste se nenapil… měl byste klidnou smrt ve spánku… nemuselo to být tak dramatické…“ řekla. Potom dodala: „Ne, ty nejsi zadaný, ty jsi k sežrání…“ Jiří si pomyslel: dobrá legrace… Ale když silná ruka uchopila celé jeho předloktí a začala ho k sobě přitahovat, uvědomil si, že je něco špatně… Proboha, snad se s tou ženskou nebude muset prát…?! „Ruce pryč, dámo!“ Jiří horolezec, hasič, návštěvník fitcentra zvážněl… a ruku ji od sebe odtáhl. Vtom ale žena skočila k němu. Uchopila ho oběma rukama za košili, nadzvedla a obrovskou silou hodila na zeď. Náraz byl tvrdý, ale Jiří odolný. Než se ovšem nadechl, sevřela mu žena krk jako kleštěmi. Tvář, oči z vody! vzpomněl si. To jsou ony! Jiří se dusil. To je snad terminátor! zděsil se. Dech se krátil… Vytušil, že přímo nic nezmůže, proto nasadil páku a nebezpečné ruce opět odtrhl. Tahle ženská je nad mé síly! došlo mu. Udeřil ji malíkovou hranou na krční tepnu, alespoň doufal, že ta osoba tam, kam mířil, má krční tepnu. Úder ji zastavil jenom na chvíli.
Musím pryč! zazněl vnitřní rozkaz. Jiří proskočil oknem ven. Skleněné střepy ho nezranily, cvičení od hasičů se vyplatilo… Dal se do běhu lesem směrem k vesnici. A – najednou, ani se nestihl vzpamatovat, žena stála na cestě před ním. Jak to dokázala? Jak se může tak rychle přemisťovat?! Nerozuměl tomu… Co teď…? Strom, stromy…! Vyšvihl se na větev nejbližšího stromu a jako veverka popolézal do výšky. Ušklíbl se… Uvidíme, jestli také bleskově šplháš, bestie!
Žena chodila kolem kmene stromu dokola. Jakoby se jí nahoru nechtělo, jakoby přemýšlela, jak se zmocnit kořisti… Jiří si uvědomil, že ona je lovec a on kořistí… najednou objala kmen, a – to Jiří opět nedokázal pochopit – stromem silně kývala. Ty počítáš, že spadnu jako jablko? Žena byla natolik silná, že hrozilo, že se strom buď zlomí, nebo, a zní to neuvěřitelně, vyvrátí s kořeny… Jiřího nápady přicházely rychle. Už v dětství si hrál na Tarzana a dokázal rozkomíhat vršky stromů, že se navzájem dotýkaly, a tak se mu vždy dařilo přeskakovat z jedné špičky na druhou… Hop, a jako opice už byl na vrcholku vedlejšího stromu. Co uděláš teď, bestie…?! Po třetím pokusu ženě jakoby došla energie, zastavila se, potom se chytla kmene a šplhala na strom. Šlo jí to ale pomalu. Jiří vyčkával. Když vylezla asi do poloviny kmene, přeskočil na strom vedlejší a slezl z něj. Utíkal do chatrče, tam se na ni připraví, a ubrání. Nepochyboval o sobě! Odepnul z batohu cepín a stoupl si za dveře.
Ženu prozradilo funění, je unavená, a pomalejší, ujišťoval se Jiří. Jakmile otevřela dveře, Jiří se napřáhl a prudkou ranou jí zasekl cepín do hlavy. Žena se zarazila, spustila ruce k tělu, přitom pořád stála, oheň v očích jí však vyhasínal. Konečně! Obrátila oči v sloup, a – vyhasla, sesunula se na podlahu.
Jiří si venku ve tmě svítil čelovkou, vykopal velkou jámu a mrtvolu ženy k ní dotáhl. Po zádech mu stékal pot, ze strachu i z radosti, když ji zahrabával.
V noci spal Jiří jen na jedno oko. Byl stále napůl vzhůru, co kdyby… co kdyby se ta bestie vyhrabala z jámy…
Ráno ho přivítalo slunce a zpěv ptáků. Kde se tady vzali? Přesvědčil se, že „hrob“ je neporušený… Sbalil si věci a vydal se k vesnici.
Hospodský Honzík právě otvíral. Překvapeně zamrkal, když uviděl Jiřího. Slyšel jeho vnitřní mluvu… on je živý… Tím se prozradil, o hrůzách na chatrči určitě ví…
Jiří vstoupil, uvnitř byli sami, jedlíci obědů přijdou později. Jiří si sedl k opuštěnému stolu. „Co to jako mělo všechno znamenat?!“ zaútočil.
Hospodský Honzík se rozpadl dřív, než Jiří čekal, třásl se a koktal…“Já za nic nemůžu… to ona, ona, vodní žena z jezera, ona byla stále hladová… ona chtěla jenom hlavy, jedla mozky či co… a mně dávala těla… abych s nimi něco udělal… tak… tak jsem udělal… škoda je vyhodit, že… že jo…“
Takové upřímné doznání Jiří nečekal. Ovládly ho ale rozporuplné pocity, v jeho nitru se rozhořel plamen, bože, jak ten žár bolel! Auuu… Rostla v něm zloba, která náhle vykypěla… Za Milana, za všechny ty lidi…! Jiří se sklonil k batohu, odhákl z něj druhý cepín, pevně jej uchopil a silně se rozmáchl…
márnosť, sci-fi horor… dobré
Chtěla jsem vypadnout, utéct ze svého života. Potřebovala jsem pryč od civilizace, od neustálého odsuzování, něčích názorů a být na chvíli sama sebou bez přemýšlení.
Jakmile jsem přijela k chatrči, hned jsem vyrazila k jezeru. Počasí bylo nádherné. Jezerní hladina se třpytila, kolem tráva a stromy zelené, rozkvetlé barevné květy. Jako z pohádky. Sedla jsem si pod strom, pustila jsem si magneťák a zaposlouchala jsem se do funky hudby s nádechem 80. let.
Poklepávala jsem nohou do rytmu a nechala se unášet hudbou. Zapomněla jsem na všechno dění ve světě a užívala si současný moment.
Začala jsem tančit. Skočím doprava a tam liška, skočím doleva a tam kuna. Tancují vedle mě. Podívám se před sebe a na hladině jezera tancují synchronizovaně labutě s kachnami a vodoměrkami. Pokrčím rameny, no co, jedeme dál, řeknu si.
Hudba pokračuje, všichni trsáme společně a přidávají se k nám další a další. Než se naděju všichni tancujeme ,,ve vlaku” za sebou kolem jezera. Všichni jsme svoji, v harmonii. Hudba v nás vytváří dobrou rozmarnou náladu, která se spojuje.
Najednou cítím chladno, vlhko a mokro. Rozklepu se zimou. Otevřu oči. Leje jako z konve. Popadnu magneťák a rychle běžím zpátky k chatrči, schovat se do sucha a tepla.
30 minut nestačilo, ale nešlo přestat. Kontrola po dopsání odhalila spoustu chyb, jak nedodržení zadání, tak hlavně postavy šustí papírem, jak říkáváte pane Nekudo, popisy prostředí nedovolí se do něj vcítit a nejspíš provázanost příběhu z něhož by vyplývala motivace postav není zas až tak uvěřitelná. V příběhu jsou i další vady, ale teď už raději tu povídku.
“Tak, maminko, tady jsou ty jedničky, co jsem slíbil. Teď je řada na tobě, abys splnila, cos slíbila.”
Dívám se na synovo vysvědčení s radostí a pýchou. I jeho otci by se to určitě líbilo. Sám v páté třídě propadl.
“Dobrá, kam to teda nakonec bude?” Péťa mi podá fotky s místem, kam chce i se třemi dalšími kamarády na týdenní prázdniny. Představuju si buš kolem chatrče na samotě, protože tam jezdíval na trampování už jeho otec před dvaceti léty. Ale dřevěná chatka na fotce vypadá nově a flóra přímo malebně. Na další fotce je dokonce jezero. Podívám se na chatku pozorněji. Dřevěné sošky na plotě a na umělecky zvlněné střeše nejsou chrliči, jak jsem si původně myslela, ale vyřezávaní netopýři s roztaženými křídly. Netopýry nemám ráda, ale tahle nezvyklá výzdoba chatce sluší. Dodává jí zajímavě tajemnou atmosféru.
“Tak kdy vyrážíme, mami?”
“Rozmysleli jste si to dobře? Říkal jsi, že tam není elektrika, voda je z pumpy a suchý záchod znamená kadibudka.”
“V pohodě, mami. Když to zvládl táta, tak já taky.” Opravdu tak moc změnil názor na svého otce po té poslední návštěvě ve vězení? Když jsme se odtamtud vrátili domů, uzavřel se mnou Péťa dohodu. On bude mít na vysvědčení samé jedničky a já jeho a nějaké kamarády vezmu na týden na místo, které on vybere. Samozřejmě, že jsem to slíbila, která máma nechce, aby mělo její dítě v páté třídě samé jedničky.
Taky by se nic nestalo, kdyby měl aspoň jednu dvojku, myslím si, když vytáčím telefonní číslo napsané na druhé straně jedné z fotek.
“No?” štěkne ženský hlas. Podle hlasu je stará.
“Dobrý den, máte prosím vás ještě volnou chatku? Tu s netopýry.”
“Jo,” štěkne odpověď a já mám chuť vypnout mobil.
“Chci si ji objednat na týden,” zaútočím svým přísným a nekompromisním hlasem a tónem, který občas používám na nepříjemné prodavačky v obchodě.
“Jenom od zítřka na pět dní!” odštěkne nezastrašeně ženská na druhé straně. Podívám se na Péťu. Podle mého tónu pochopil, že věci nejdou snadno. Sepne ruce v prosíku, spustí psí kukuč a našpulí pusu.
“Dobrá, zítra přijedeme….” rychlý vyzváněcí tón v mobilu mi oznámil, že ženská zavěsila. Okamžitě vytáčím číslo znovu.
“No?!”
“Kde si prosím vás vyzvednu klíče od chaty?” snažím se na ní pozitivně zapůsobit stále klidným hlasem.
“V hospodě, co vám na tom není jasné?!” pípípíp.
“Notyvole…” Péťa se na mě překvapeně a s obavami dívá. Takhle normálně nemluvím. Znovu vytočím číslo.
“No co je zase?!”
“Bude nás pět!” rychle ji to típnu jako první. “Cha, tu máš, čúzo jedna, teď víš, jaké to je!”
Péťa pevně tiskne rty k sobě, aby se nerozesmál “nějaký problém, mamko?” zeptá se mě nakonec potutelně.
“Není, broučku, jak vždycky říkám, důležité je, nebrat si osobně, když je na tebe někdo nepříjemný, zachovat klid a odpovídat slušně. A kdyby jsi chtěl ještě něco vědět, tak odjíždíme zítra ráno a je to jen na pět dní.”
“Jupíííí! Já mám takovou radost, mamíííí!” obejme mě a hned žhaví telefon, aby obvolal kamarády.
Ráno se skládáme do Oktávečky, mého milovaného autíčka, které mě nikdy nenechalo na holičkách. Je to trošku jako tetris, naskládat pět tašek s oblečením a dvě s jídlem do kufru.
Péťa sedí vzadu uprostřed a během jízdy čte nahlas z deníku svého otce. Těch deníků je dvanáct a psal si je od svých patnácti let. Popisuje v nich své zážitky z trampování, historky od ohňů, zkušenosti s živly, svá přání a sny. Poslouchám jen na půl ucha a soustředím se hlavně na cestu. Zaznamenám nějaká slova o pokladu. Chci se dozvědět víc, ale musím se věnovat cestě protože na kapotu začínají dorážet obří dešťové kapky, a i když stěrače kloužou po předním skle jako o život, jasná viditelnost přes vodní závoj je téměř nulová.
Konečně jsme dorazili k hospodě, která byla na internetu napsaná jako výdejna klíčů od chatky, kterou jsem si musela po tom telefonátu s málomluvnou paní prověřit. Klíče nám předává upocený, obtloustlý a funící hospodský. Hezky si povídá s mým výstřihem, kam se pořád dívá, a nešetří ani úsměvy, zatím co opisuje čísla z mé občanky.
Pobyt v chatce měl hodnocení vynikající, telefonistka a majitelka v jednom mizerné. Nikdo ji nikdy neviděl, jen slyšel v telefonu. Je prý na vozíčku a hospodský je její manžel, tak možná to by mohl být důvod, proč je taková.
Chatka má malou kuchyňku se šporákem na plynovou bombu, dva plechové lavory ve vysunovacím šuplíku na mytí nádobí, stůl, lavici a židle. Kuchyň je spojená s pokojem sloužící jako obývák. V něm je krb, houpací křesla, rozkládací pohovka, stůl a na něm petrolejka. V patře si kluci obsadí malou ložnici s patrovými postelemi a vznikne trochu boj o dolní palandy. Nikdy nespali ve výškách, takže z toho mají obavy. Pak je tu ještě jedna větší místnost s manželskou postelí a postýlkou.
Chystám klukům vepřovku na cibulce s těstovinami a rajčaty. Lítají venku a obdivují netopýří sochy. Každou chvíli na mě Péťa vybafne, jestli už to je, že už chtějí jít.
“Kam tak spěcháš prosím tě?”
“Uvidíš,” odpoví mi se záhadným úsměvem pokaždé a zmizí ve dveřích.
Kupodivu žádný z kluků neohrnuje nad jídlem nos a zmizí v nich během chvilky. Jako na povel se zvednou a mají se k odchodu. Péťa má dokonce v ruce sekeru a ostatní kluci drží kameny nebo špalky.
“Moment, kam jako jdete?”
“To ti nemůžu říct, mami. Slíbil jsem taťkovi, že ti o tom neřeknu dřív, dokud to nenajdu.”
Zase on. Copak si nevzpomíná, jaké peklo nám ten “taťka” dělal? Že byl odsouzený za zabití svého jediného a nejlepšího kamaráda z dětství? Že se mu nedá věřit ani “dobrý den”?
“Buď půjdu s váma nebo nikdo. Jsou tu divocí psi, co už napadli několik lidí a jsem za vás zodpovědná.”
“Nám se ale nic nestane, teto, jsme ozbrojeni a je nás hodně.”
“Jak jsem řekla, kluci, buď se mnou nebo nikdo.”
Kluci se po sobě dívají a nakonec souhlasí. Vezmu do batohu pití, sušenky a jablka a navrch sroluju deku a zajistím páskem na batoh zvenčí. Vydáme se po stezce řídkým smíšeným lesem. V parném odpoledni cítím vodu, takže jezero nebude moc daleko. Vynoříme se z lesa. Skoro se mi zatají dech, když se před námi objevuje jezero se zářícími vlnami v odlesku slunečných paprsků. Nikde ani živáčka, žádný člun ani loď nerozráží stříbrnou, kolíbající se hladinu.
“Někde tady by to mělo být, mami. Sedni si zatím na deku, my budeme něco hledat.”
“Poklad?” zeptám se a usměju se, aby věděl, že je to v pořádku. Péťa vzrušeně kývá hlavou, abych věděla, že je to fakt vážné, žádný kec.
“Je to pro tebe, mami, tak odpočívej.” S radostí poslechnu jeho rozkazy a rozložím si deku na hebkou, šťavnatě zelenou trávu mezi bíločernými kmeny statných bříz. Kluci se dívají do deníku, jeden po druhém krokují, mávají rukama do různých směrů, až se konečně shodnou na jednom směru a nakonec i místě.
Co mu ten parchant “taťka” napovídal? Když ho zavřeli, Péťovi jsem o tom řekla. V klidu jsem mu všechno vysvětlila, i to, proč nechci, aby o tom někde vyprávěl, a už vůbec ne kamarádům. Nejsem naivní, abych si myslela, že o tom nikdo neví, ale naštěstí nikdo nemá potřebu to dávat najevo Péťovi ani mě. I když jsem ho už nechtěla nikdy vidět, ve vězení jsme za ním byli dvakrát. Proč jsem za ním i s Péťou šli? Protože slíbil, že podepíše rozvodové papíry a už nám dá pokoj. Podmínka byla návštěva i s Péťou. Ptala jsem se Péti a on souhlasil. Při první návštěvě Péťa brečel a manžel ho uklidňoval tím, že do něho šťouchal a skoro opovržlivě se mu posmíval, že nemá být bačkora a fňukna. Prý co by mě říkat on, když tam musí sedět pět let. Naštvalo mě to a odešli jsme, aniž by papíry podepsal. Druhý den mi volal a omlouval se. A taky sliboval a sliboval a sliboval. Nakonec se rozbrečel. Prý ví, že byl hrozný otec a manžel, ale že máme zase za ním co nejdříve přijít, že se chce změnit a k tomu potřebuje naši pomoc. To byla novinka. Když jsem se do něj v pětadvaceti zamilovala, neviděla jsem přes růžový filtr aroganci, ale sebejistotu a sebevědomí, ješitnost jsem vnímala jako hrdost nádherného muže, lži jsem mu věřila bez zaváhání. Bylo mu třicet a plánoval podnikat, mít velký dům, auto a mě. Podnikat nikdy nezačal, bydleli jsme v domku po mých rodičích, než nám ho, díky jeho dluhům, vzala exekuce, auto si vzal na splátky a nesplácel. Začal pít, být nevěrný, s kamarády propařil celé dny, nepracoval. Vyhodila jsme ho z domu ve chvíli, kdy mi ukradl peníze a ještě se mi vysmál. Vracel se a dělal problémy. Péťa se ho bál. Vlastně to bylo vysvobození, že ho zavřeli. Druhou návštěvu v base jsme vykonali za půl roku a on se choval opravdu úžasně. Vytáhl své staré deníky, posadil Péťu vedle sebe a společně v nich listovali. V jednu chvíli si dokonce i šeptali a ukazovali si na jednu stránku v deníku tak, abych to neviděla. Když se otec se synem loučili, objali se, dali pusu a mrkli na sebe. Já mezi tím vytáhla papíry k rozvodu. Vzal si je, otočil se ke mě zády, položil je na stůl, podepsal, otočil se ke mě zpátky a nečekaně mě objal a políbil, tak jak už dlouho nikdo. I po tom všem špatném, co jsem s ním zažila, co hnusných slov mi řekl, se mi v nastalé téměř rodinné atmosféře z toho polibku lehce zatočila hlava vzrušením. Skoro jako při našem úplně prvním polibku. Byla jsem z toho všeho tak rozhozená, že až doma jsem si všimla, že místo svého podpisu na rozvodových papírech napsal “miluji tě”. Hned druhý den ráno jsem volala do věznice a tam mi suše oznámili, že je po smrti, že se oběsil.
Náhle se ozývají vzrušené a nadšené výkřiky. Kluci právě našli poklad, na který je nasměroval Petrův otec. To jsem zvědavá, o co půjde. Tipuju to na nějaké vzkazy, dopisy, talismany, předměty.
Vstanu a jdu k nim. Klečí pod starým dubem a dlabou do země. Dává jim to zabrat, když mají místo lopat jen klacky a jednu sekeru. Nakonec narazí na plechovou překážku. Hrabou dál okolo předmětu, až odhalí starou zavařovací pětilitrovou sklenici s plechovým víkem. Vytáhnou ji do pomalu se snášejícího se soumraku a nedočkavě jeden přes druhého k ní natahují ruce, jak se jí snaží dotknout. Kluci se přestávají přetahovat o sklenici a Péťa mi ji slavnostně předává. “To je pro tebe, mami.”
Vezmu sklenici do ruky a přes špinavé sklo vidím, že poklad je opravdu poklad, a že šperky i mince v plastových průhledných krabičkách asi nebudou jen nějaké hračky z plastu od Vietnamců nebo památkové mince ze Zoo.
“Co ti o tomhle tatínek říkal?” zmůžu se nakonec na otázku k Péťovi.
“Že ti to mám dát, ať se máme dobře,” odpoví mi hrdě můj milovaný syn a já opravdu nevím, co na tohle říct.
Snad jen “my se ale máme dobře i bez tohohle.” Proberou mě až komáři, kteří se do nás pustí a my s nimi prohráváme boj o každou kapku naší krve. Měla jsem vzít i repelent.
“Teto, koupíš nám z toho nějaké hry na PS4?”
Nechci jim kazit radost sdělením, že tenhle poklad je nejspíš kradený a musím ho nejspíš zanést na policii. Co si ten chlap vlastně myslel, když naočkoval jedenáctiletého kluka na poklad z kradených věcí? To jeho trampování mělo v jeho podání asi jiný smysl.
“Musíme domů,” prohlásím rozhodně.
“Proč, mami, vždyť tu máme být ještě čtyři dny,” upozorňuje mě můj syn polekaně.
“Nemyslím domů, ale do chatky,” upřesňuju a podívám se na obličeje těch malých lovců pokladu a je mi jich najednou líto. Vypadají zklamaně. Zřejmě se jim zdá, že jejich úsilí a dřina byly málo, vlastně skoro vůbec, oceněny mou radostí a vděkem. “Kluci, nechcete se teď okoupat v jezeře. Ale jenom tady na kraji.” Uf, jejich nadšení nebere konce. Strhávají ze sebe propocené a špinavé kraťasy, trička a hrnou se do vody.
“Kluci brzděte, jste uřícení, můžete dostat křeč. Nejdříve se trochu opláchněte, ať se zchladíte a pak teprve můžete plavat. Ale ne daleko.”
“Teto, pojď taky. Ta voda je teplá, jak chcanky,” zamudruje modrooký klučina a sklidí zaslouženě pobavený smích. I mě vyjedou koutky úst nahoru.
Kluci se cestou k chatě vsází, kdo vydrží déle vzhůru. Naruším jim jejich snažení tím, že si sednu doprostřed pokoje s knížkou strašidelných příběhů, svítím si baterkou na mobilu a čtu. Nikdo neprotestuje a za půl hodiny už všichni spokojeně oddechují. Potichu za sebou zavřu a sejdu do obýváku. Sednu si do houpacího křesla. Místo knížky mám teď v ruce poslední deník psaný ve vězení, který mi poslala vězeňská služba spolu s manželovým oblečením a osobními věcmi. Zběžně v něm listuju. Sebelítost, zklamání nad zlým osudem, vzpomínky na promarněné šance a jedna zmínka o mě a Péťovi. Že by nás chtěl zpátky. Otázkou je, jestli by jsme chtěli my jeho. Deník je popsaný do poloviny. Nevím proč, ale podívám se na úplně poslední stránku v deníku. Stránka by měla být prázdná. Ale je tam cizím písmem napsáno “Neoběsil se, zabili ho.”
Zírám na ta čtyři slova a hlavou a srdcem mi probíhají terabyty informací, které nestíhám zachytit, zanalyzovat, posoudit, vyhodnotit a udělat z nich správný závěr. Nakonec se přece jen vynoří jedna jediná otázka, která mě postaví na pevnou zem: A to mi má nějak pomoct?
Zírám ještě dlouho na informaci, která mě dusí. Jak by mě a synovi měla tahle zpráva přispět k lepšímu životu, který se pro nás po celou dobu snažím zajišťovat za cenu mé dřiny, odříkání, nevyspání a nekonečných psychických bojů?
Zapálím oheň v krbu, vytrhnu poslední list z deníku a hodím ho do ohně. Vznítí se hned, sotva se dotkne špičky oranžového plamínku. Jdu spát, ráno musím pro kluky vymyslet program, ať se dobře baví a mají skvělé zážitky a vzpomínky na tenhle prázdninový skoro týden.
Otázky k opuštěné chatrči pro mě byly spíš přínosem. Díky nim se mi pak na konci zadání vynořil vcelku jasný příběh a umožnilo mi to využít těch deset minut skutečně pouze na psaní a ne na dlouhé přemítání, co psát. Mám obecně pocit, že sedět nad prázdným papírem mi v mé tvorbě moc nepomáhá. Určité opěrné body mi při psaní vyhovují daleko víc.
Díky moc za tuto reflexi – přeji inspirativní den!
CHATA U JEZERA
Tak nevím. Cesta na chatu byla v pohodě, počasí mi přálo, měla jsem sebou vše potřebné ale stále jsem také měla nějaký divný pocit. Čeho se týkal? Zjistila jsem to, až jsem uviděla nedaleké jezero. Vypadalo přesně jako to, o kterém se mi již několikrát zdál sen. Bloudila jsem vždy v lese kolem něho a nemohla se dostat přímo k němu. Padla mi brada. Fakt jsem byla překvapená. Co to pro mne asi znamená? Co mi to chce říct? Sedím na kraji hráze a vidím, jak ke mně přichází nějaká osoba. Kdo to je? Neznámý muž se se mnou dává do řeči a zjišťuji, že se mu přihodilo to samé. Jaké to zvláštní spojení? Osudové setkání? K čemu a kam tohle povede?
Od popisované chvíle uplynulo několik let. Znovu sedím na břehu toho jezera a přemítám si v hlavě minulost. Kolik je to let zpátky, kdy nás oba svedl na tohle místo společný sen? Kolik je to let zpátky, kdy jsme se zavázali slibem svatebním?
A …. /časový limit vypršel…/
Prosím o dopsání! :)
A kolik vůní tady venku mu připomíná tu jednu jeho vlastní?
Jsme šťastni.
Můj muž o kousek dál, teď už v naší chatě, chystá lahodnou večeři a já si tady jen tak tiše přemítám, co všechno dokáží sny.
Poslední dny pro mě byly opravdu těžké. Můj život se pokazil na všech frontách. V práci se mi přestalo dařit, neprodala jsem potřebný počet bytů, který stačil k tomu, abych mohla svou dobře placenou práci v realitce dál provozovat, můj přítel mě začal podvádět, což jsem zjistila potom, co jsem ho načapala u nás doma s mou kolegyní a přišla jsem o svou kočku, která zůstala mému bejvalému. Co teď? Vypadnout pryč! Mohla bych k moři nebo někam do Alp, abych si pročistila hlavu a odpočinula si. Už, už jsem otevírala stránky cestovky, když na mě v reklamách na telefonu vyskočil inzerát o pronájmu malebné chatičky uprostřed ničeho. Po zhlédnutí fotek mi došlo, že to je to, co potřebuju, několik týdnů jen sama se sebou.
No a teď, teď tu sedím u jezera, které se nachází kousek od mé chaty a kochám se. Jen tak. Nikam nespěchám, nikam nemusím, nic mě neomezuje – ani můj věčně zvonící telefon, jelikož je bez signálu. Dochází mi, jak je na světě krásně. To, co jsem potřebovala, bylo tohle, klid střídán tichem a přírodou.
Ano, životní restart a načerpání sil. I to by šlo. ;)
Jablko spadlo z košíku a dokutálelo se až pod postel. Ohnula jsem se a zašátrala rukou pod postelí, nicméně to co jsem nahmatala nebylo jablko. Ležel tam jakýsi zápisník. Jeho rohy byly trochu ohnuté, ale jinak nevypadal vůbec staře. Když jsem ho otevřela, objevila jsem roztřesené špatně čitelné písmo. Zvědavost mi nedala a donutila mě přečíst několik řádek, z nichž jsem usoudila, že se jedná o deník mladého muže. Očividně byl velmi nešťastný a něco ho zlobilo. Otočila jsem na poslední stránku, abych zjistila, kdy byl proveden poslední zápis. To, co jsem tam našla, mě doslova šokovalo. Zápis byl datován na předcházející den, ale to nebylo to nejdůležitější. Pod datem stála věta: 8. září je ten správný den. Zabiju svojí manželku a budu mít už konečně pokoj. Bylo 7. září.
Tak tohle vypadá na velmi dramatický příběh. Navnazení funguje, takže bych si tipnul, že by se dal klidně rozepsat, což? ;)
V tom se ozvalo klepání na dveře: “Haló?… Pardon, já jsem si tady asi něco zapomněl…!”
:)
Ten inzerát byl jako každý druhý, ale mě na něm zaujalo hlavně to jezero, samota a klid. Jestli jsem něco potřeboval, tak především klid. Cena byla vysoká, ale já se rozhodl, že do sebe investuji. Vždyť jsem se nechtěl jen tak válet a zbůhdarma ubíjet čas. Měl jsem v plánu napsat tu povídku. Povídku o samotě. Něco jako Kerouacovy Andělské pustiny, jestli jste to teda četli. Pokud ne, o ni c jste nepřišli, to vám můžu prozradit.
Moje povídka měla být jiná. Hodlal jsem totiž v jezeře spáchat sebevraždu. No, nelekejte se, nešlo mi o to, abych se zabil, jen jsem chtěl zjistit, jak to asi vypadá, když se člověk o něco podobného snaží. Nebudu lhát, prostě a jednoduše jsem chtěl napsat povídku o sebevrahovi.
Vydal jsem se lodí přímo doprostřed jezera a chvíli přemýšlel, jak se nejlépe utopit. Když jen tak skočím do vody, určitě se mi podaří doplavat ke břehu, tak velké to jezero zase nebylo. Počítat s tím, že v něm žije žralok, přerostlá štika nebo nějaká obdoba lochnesky, by bylo hloupé. Prostě jsem zjistil, že nejlepší bude, když si svážu ruce za zády, na nohy obrovský šutr a pak hurá před bok loďky pomalu dolů ke dnu. Pro tenhle případ jsem si s sebou vezl tři betonové cihly, které jsem si uvázal k chodidlům. Prozatím jsem se do kůže sebevraha dokázal vcítit dokonale. Pak jsem si ruce v zápěstí stáhl elektrikářskou páskou a docela krkolomným způsobem jimi protáhl nohy, čímž jsem je dostal za záda. Když jsem tak stál a vciťoval se do sebevražedného odhodlání, došlo mi, že nemám jak vyhodit betonová závaží. Co kdybych rozhoupal loď a celou ji převrhnul? Asi by to šlo, řekl jsem si a chystal se vrátit na břeh. Nakonec jsem tenhle způsob sebevraždy uznal za přijatelný.
Pak mě napadlo, že by stačilo udělat do loďky několik menších děr a nechat ji samovolně klesnout ke dnu. Riziko, že se při převržení zaklesnou betonová závaží za sedátko a nepůjdou ke dnu se tím vyruší. Hned zítra tuhle možnost prověřím…
Petře, drsný příběh, nicméně zajímavé řešení úkolu. Díky za to!
Je pravdou, že v dnešním globalizovaném světě je možné se dostat úplně kamkoliv. Kolikrát i bezpečně bez dalších potíží. Například do divoké přírody severských lesů či amazonského pralesa po dokončení jakéhosi rychlokurzu s údajně řádně připraveným doprovodem. Snadně jako když někoho od prvního pohledu odsoudíte. Dnešnímu globalizovanému světu totiž vládnou peníze. Proto si pomalu každý může dovolit úplně cokoliv. Jenže mezi těmito lidmi, kteří se bez pokory vrhnou úplně do všeho, aniž by zhodnotili své síly, jsou také lidé, kteří mají nejenže za sebou řadu zkušeností, díky kterým mohou taková dobrodružství pořádat dennodenně, ale také jistě cítí jakousi averzi vůči lidem s penězi, jenž prahnou jen po zážitku a sami si zkrátka nepřiznají, že vystoupat Mount Everest nebo přespat v divočině je až přespříliš.
Někdo se však na takovýchto výzvách i lidech docela slušně přiživuje. Jako třeba jeden pán, který začátkem jara na internetu vyvěsil inzerát s „opuštěnou chatkou uprostřed lesa“. Něco divokého a záživného, co okamžitě přiláká bandu zvědavců a zkrátka ty již zmíněné lidi. Jistě, že se rybička na prut chytila a pánovi na inzerát napsala valná hromada zájemců. Tak kdo tam jako první pojede? Jak jinak než ti, kteří byli ochotni za pobyt nabídnout více.
Tato šťastná čtyřčlenná rodinka právě byla na cestě za svou průvodčí. Počkat, doufám, že jste nepředpokládali, že tam ta sorta z vytříbené společnosti pojede na vlastní pěst. Pokud ano, tak vás budu muset zklamat.
Carol Savely, jedna z předních evropských fotografek divoké přírody. Žena, pro kterou je divočina domovem i obživou. A jedna také z těch lidí, kteří oplývají čistou nenávistí vůči lidem, jako byla právě tato rodinka, o kterou se měla postarat. Otázkou je proč k tomu tedy přistoupila, ale pravdou je, že k tomu nedošla z vlastní vůle. Byla to docela i náhoda, která má zkrátka spojitost s její prací a běžným životem, kdy se pokaždé nemůžete zabývat vším, čím chcete. Její tým, s nímž cestuje na delší výpravy má jiné záležitosti a Carol potřebovala nějakou práci na pár dní, jelikož pokrýt náklady na vybavení – a to se ještě nemluví o fotografické technice – není úplně levná záležitost. Jíst a spát někde také musí. A zrovna Carol nepatří k vrstvě, která by mohla na chatku přihazovat jako na nějaké burze. Proto práci vzala, ačkoli počítala, že to bude poměrně zážitek (v horším slova smyslu), jenže sama ví, že je třeba nasbírat zkušenosti a také si samozřejmě vydělat na živobytí.
Carol rodinu okamžitě poznala. Měla sice jen krátký popis na papírku, jelikož nemělo ani smysl si s sebou brát mobil, kde by je měla třeba i vyfocené, ale poznala je zkrátka hned. Zdali na to měla čich by sama netvrdila, ale jasně věděla, jak je poznat. Typická čtyřčlenná majetná rodina zahrnující mámu, tátu, pubertálního skoro dospělého syna a o něco mladší dceru, která působila na svůj věk dospěleji. Také i oni ji poznali. Jako jediná ve městě mezi lidmi měla pahorky, zimní bundu, kdežto ostatní byli oblečení trochu polehku, jak už to na jaře bývá. Opírala se navíc o terénní vůz, kterým měla rodinku přepravit. Když se s nimi šla přivítat, tak se přinutila potlačit posměšný úsměv. Jak tak očekávala pánové měli tenisky a ženy polobotky, těžké kufry, a děti hlavně mobily. Bude zábava až je uvidí se s těmi kufry štrachat po lese.
„Ty mobily potřebovat nebudete,“ houkla, jak nejlépe dokázala na děti, když nastoupili do auta. I přesto, že ji ignorovaly, věděly, že to pro ně nevěstí nic dobrého. Po cestě si je však stihnula Carol docela dobře přečíst. Respektive už jejich chování předem očekávala, ale byla i překvapena, že se s ní rodiče snažili alespoň trochu spřátelit. Když už tam s nimi bude na pár dní, tak by si navzájem problémy dělat nemuseli, říkala si Carol a byla ráda, že to i oni tak nějak vnímají.
První šok však rodinku čekal, když Carol zaparkovala, vytáhla si své jediné zavazadlo a mapu – úspornou krosnu – a poprosila je, aby si také své kufry vytáhnuli. „To k chatě nepojedeme?“ ptala se zmateně maminka, jakmile Carol vytahovala plachtu, pod kterou chtěla auto skrýt. Nejspíš je to vyděsilo ještě víc. Položila plachtu, rozbalila mapu a prohlédla si ji. „Je to pouhé tři kilometry lesní pěšinou,“ doufala, že je to uklidní, protože tři kilometry není až taková velká dálka, určitě to do půl hodiny dojdou, ale jaktak na ni koukali jako na zjevení tušila, že takto si svou dovolenou zrovna nevysnili. Nelámala si s tím hlavu a pronesla: „Tak vzhůru do divočiny!“ dokonce s nelíčeným úsměvem, jelikož neskrývala své pobavení z jejich tváří.
Carol se ale vcelku mýlila. Normálně by nejspíš ty tři kilometry opravdu do třiceti minut zvládnuli, ale do to tohoto limitu se nevešli. Ani ne proto, že by cesta byla náročná, jen se klikatila, neměla žádná závratná stoupání ani žádné překážky na cestě rovnající se spadlým stromům. Při výpravě k chatě je zdržovaly časté přestávky, které potřebovali, aby nabrali trochu síly, také je zpomalovalo jejich tempo a spousta slov – lépe řečeno stížností – kolem toho. Div, že někde v křoví opravdu nenechali nějaký kufr. Alespoň táta se to snažil zamluvit tím, že se vlastně jen kochají. Brzy mu však také dobrá nálada upadne.
Jakmile chatu našli, už se začínalo stmívat. Slunce bylo za stromy, takže na malý palouček, kde chatka stála nedopadalo žádné světlo. Sice tato dřevěná budka, která aspoň měla tři (dejme tomu) ložnice a hlavní místnost s krbem a kuchyní, neoplývala něčím přenádherným, ale rodince to bylo jedno. Byli nadšení, že chatku konečně našli. Jenomže jak jim Carol otevřela, tak jim už vnitřek tolik atraktivní nepřipadal. Ačkoli se rozhodli nesoudit vzhled chatky a věřili, že vnitřek bude mnohem krásnější, tak je musela skutečnost bohužel zklamat.
„Mami, kde je záchod?“ zeptala se dcera, když se s nechutí procházela po chatce. Naopak ji ta nechuť měla za pár dní přejít v nudu a nuda v úplně něco jiného. Co by ani ona nečekala. A rozhodně už ne Carol. Svým dotazem mamku okamžitě vykolejila. Běhala po místnostech a nikde nemohla najít koupelnu s toaletou. Carol se pro sebe usmála a vyšla ven. Syn a otec svou průvodkyni vyprovodili z chatky pohledem a okamžitě jim došlo, kam má namířeno. Za chvíli se vydali za ní, aby se podívali, kde tady vlastně mají záchod. Na pár kroků za chatkou stála u lesa dřevěná kadibudka a vedle ní nádrž s dešťovou vodou.
„Koupelna je zde,“ zavolala na ně Carol, když si nevěřícně prohlíželi kadibudku s nádrží na dešťovou vodu. Otočili se za jejím hlasem. Stála u stěny chatky vedle další nádrže na dešťovou vodu, která byla postavena pod okapem. Dokonce z ní i trčela hadice, která měla na konci provizorně přilepenou sprchovací hadici. Na chvíli bylo Carol líto táty, jelikož jeho hrůza v očích zračila, kde co. Vlastně samotnému jemu to nijak nevadilo, že se má koupat v dešťové vodě, ale už mu hlas v hlavě říkal, jak nejspíš bude reagovat jeho žena. „To se obě pominou!“ vyhrkl pobaveně syn, když probíhal kolem Carol do chatky. Že by se alespoň jednomu člověku začínal výlet líbit? Stejně ho smích přejde, až zjistí, že ještě s kufry budou muset potáhnout igelity s odpadky zpátky k autu.
Zatímco se večer rodina chystala ke spánku, aby na zítřek načerpala dostatek energie, jelikož předpokládala, že je nějaké to překvapení ani zítra nemine, tak si Carol rozložila spacák ve své místnosti, která dříve pravděpodobně sloužila jako komora na zásoby, poněvadž se po ní ani nemohla pořádně projít natož otočit. Aby nemusela poslouchat bědování nad tím, že si s sebou nevzali karimatku ani spacáky, protože se domnívali, že zde bude pořádná postel, vydala se ven posadit na pařez a zaposlouchat se do noci. Alespoň troška klidu, který bude za čas strávený s rodinou postrádat…
A on by to možná mohl i být rozsáhlejší příběh o tom, co si na těch pár dní pro ně osud připravil. Možná by byla i docela zábava si přečíst každou patálii, která rodinu a jejich průvodčí Carol potkala, ale vězte, že bychom nad tím strávili nějaký ten čas. Protože i pro Carol to bylo docela nekonečné, ale svým přátelům z týmu fotografů pak vše stručně a jednoduše povyprávěla. Jako například den, kdy se vydali k obrovskému průzračnému jezeru. Bylo vskutku překrásné, i rodinka byla na chvíli spokojena, ale až se teprve šli vykoupat, tak jim došlo, že tak průzračné zase není. A hlavně jim došlo, že v tom jezeru nejsou sami, ale žijí tam minimálně ryby a nejlépe Carol ví přesně co, ale tím je strašit úplně nechtěla. Ačkoli by jejich reakce byla jistě zábavná.
Také přátelům nezapomněla povědět o tom, jak co druhý den lilo, až zatékalo do chatky, že jim ani kýble nestačili na vodu. Syn s tátou dostal nápad, že by mohli vzít jednu nádrž na dešťovou vodu. Jenže dlouho trvalo, než ji převrátili, aby z ní vylili vodu a když se jim to povedlo, tak polovina ne-úplně-lákavé vody se na ně vylila. Na zbytek pobytu chytnuli minimálně rýmu, která jim bránila v dalších výletech. Mamka se rozhodla z chatky nikam nejít, aby se radši také nenachladila, i když jí Carol vysvětlila, že když na sebe nevylije tu studenou vodu nebo do ní nespadne, tak se nenachladí, pokud si ještě k tomu ven vezme pořádné oblečení, a ne sukýnku a lehký svetřík, tak by měla tuto divočinu zdravě přežít. Urazila se na tolik, že nejedla ani fazole, které Carol docela často připravovala, poněvadž jim pán, který chatku rodině pronajal nachystal zásobu plechovek, v nichž se většinou nacházely právě ony fazole. Umřít hlady, ale nemohla, takže si tajně vařila brambory, aby ji Carol neviděla, i když jí bylo jasné, že samy od sebe ty brambory nezmizely. Také to byla ona, která zašla za paní mámou s tím, že jsou plesnivé. Těžko říct, kdy tady dokonce sám pán, který jim to měl obyvatelně připravit byl a ty brambory tady donesl. Carol si je radši totiž prohlédla, aby se ujistila, že se jí tam nikdo neotráví. Každopádně bůhví, zdali paní mámě bylo opravdu blbě z těch brambor anebo na sebe ušila kletbu přesvědčení, že její příšerné bolesti jsou právě výplodem špatných myšlenek a sama by se cítila dobře, kdyby si namlouvala, že jí je fajn.
Carol na ně tedy dohlížela jako skutečná chůva, aby si neublížili, protože jejich vztah k divočině a mírně sparťanským podmínkám byl očividně nenávistný. Ale zní přece romanticky mít dovolenou v chatce uprostřed lesa, no ne? Nakonec si Carol chodila na procházky sama, když hlavně paní mámě lezlo krkem, že jim stojí furt za zády. Carol ale měla trochu obavy, aby ta chatka neshořela, takže její starost byla oprávněná. Jediná dcera se začínala docela nudit, a tak ji Carol brala na kratší procházky s sebou, kdy s ní prohodila nejedno slovo. Na kratší procházky ne proto, že by měla obavu z toho, že by to neušla, ale radši chtěla být na blízku, kdyby opravdu hořelo.
Celý výlet nakonec skončil tím, že Carol se s dcerou dvakrát vracela k chatce, aby posbírala kufry a odpadky všech třech nemocných, kteří nic navíc brát nemohli. Jaká to byla pro ně sláva, když místo opouštěli! I Carol si přece jenom odnese svůj zážitek. Dokonce pozitivní. Bude mít nejen co vyprávět, ale také bude vědět, že se čtyři lidé do divočiny jen tak pro zábavu už nevrátí a také bude vědět, že minimálně jedna členka z rodinky si odnese vědomí, že být na blízku přírodě není jen tak. Tedy tak jak si člověk umane, ale že také bude pro přírodu něco muset obětovat. Nejen se umírnit s tím, co chce, ale také, jak se k ní má chovat.
Takže stálo to za to. Může si Carol nakonec říct. Stálo to za to. Může nakonec povědět ostatním. Jelikož, a to si musí přiznat, její averze vůči takovým to lidem může být sebevíce opodstatněná, ale pokud ona sama jako jedna z těch, jež se dokáže řádně k divočině chovat, nijak nepoučí lidi, kteří si sami nepřijdou na to, že si zkrátka nemohou dovolit úplně všechno, tak její nenávist oprávněná skutečně není. Tudíž by se ona a další takoví lidé mohli alespoň trošku snažit. A ona se snažila. Opravdu se snažila. A stálo to za to. Snažila se a opouští rodinu, kde jí minimálně jeden zdravý člen věnoval čas, pomocnou ruku a pozornost. Proč? Protože i pod pokličkou, kde nečekáme žádný zázrak se může nějaké to kouzlo také skrývat. Jen se lidé nesmí všemu hned uzavřít, ale někdy se na věci podívat blíž. A hloub. Blíž, hloub a neodsuzovat. A snažit se. Především se snažit…
Páni, to je teda výkon! :) Text je hodně podrobný a občas se v něm opakují slova. To pomalé tempo asi nevadí, pomalých textů je dneska málo (a občas je to škoda). Úkol splněn, protože je vidět, že se zde tvořivost dokonale otevřela – jen tak dál!
Bod nula
Chata jej pohltila ve svém roubeném náručí. Chvíli stál uvnitř, hned za dveřmi, dýchal to dřevo a staré časy místnosti. Rozpoznal stůl o dvou židlích– uprostřed, kuchyňské skříňky u stěny a krb – hlavně krb.
Přešel, shodil batoh a váhavě se posadil ke stolu. Židle pod ním zasténala a on se s těžkým výdechem opřel lokty o stůl.
Tak tady se to stane, říkal si, můj bod nula, moje východisko…
Když se dosyta nadýchal úzkého prostoru chaty a samoty, vstal, popadl batoh a vláčel jej ke krbu – jako by to byl jeho zajatec, i když to vlastně bylo naopak.
Se zrychleným dechem rozepínal přezky a rozevíral jeho útroby. Vytahoval na šeré světlo věci – jeho staré věci – papírovou slohu, průhledný sáček s mnoha lístky a papírky, drobnosti, ale nakonec zásadní věc, krabičku sirek.
Mám to udělat hned?
Vysypal sáček do krbu. K tomu ještě přidal obsah slohy – držel ji jakoby za křídla a nechal z ní vypadávat minulost. Ještě zbývalo k těm lístkům, vzkazům, obrázkům, účtenkám a pohledům přidat pár suvenýrů.
Nepovedlo se to, vzdechl nahlas a posadil se na prkennou podlahu vedle krbu.
Bylo toho moc. Už to nechtěl vláčet. Nemělo to cenu. Musí.
Natáhl ruku po krabičce. Za chvíli držel první sirku.
Jenže ten plamínek – jak zaplápolal – uvrhl na vše jasné světlo.
Všechno může zničit a spálit, ale co když tím přijde o kus sebe? Co když pak už nebude mít nic – nic cenného? Vždyť to byl přece život.
První sirka mu popálila prsty. Usykl.
Potřebuje na vzduch.
Vyšel ven, za chatu, za tu rozsypanou minulost, šel po pěšině, podél pichlavých stromů, k břehu jezera, stále většího, možná k druhému břehu, možná k většímu klidu než kdy předtím.
Ta rozlehlá a táhlá hladina ocelové vody jej přesvědčila. Otočil se a podíval zpět. Tohle není jenom o mně. Je tady víc.
Perfektní, moc hezky splněný úkol, mám z toho radost. :)
Není to úplně podle návodu, ale takhle mi to nadiktovala moje múza, a nemyslím se s ní hádat.
Minulo dvacet let odkud se mnou není. Více než vůbec žil. Zahloubená v srdcervoucích myšlenkách nedávala náležitý pozor na cestu. Musela zmizet, alespoň na několik dni. Ludvíku řekla, že jede do spa. Ty pár věcí zabalila už včera, aby mohla jet přímo z kanceláře. Na cestě koupila rohlíky, pomazánku a dva balíky vody. To stačí, i tak nemá chuť na jídlo.
Zase vybavily se jí ta jeho smutné oči. Slzy rozostřily její zrak a malém přehlédla sjezd. Nadechla se a rychlé zamrkala.
Poslední dům po pravé, rozhlížela se nervózně. Z odřené lavičky zvedl se shrbený stařík. Pozdravila ho, a než stiskla v ruce klíče, ještě jednou vyslechla, že chata není připravena a hodně dlouho nikdo tam nebyl. Ale jí bylo jedno. Nasedla do auta a opatrně vyjela na polní cestu. Do křižovatky kde stojí obrovský dub s kapličkou svatého Huberta a do levá, opakovala si v duchu dědovy vzkazy. Za několik minut uviděla starý dřevěný plot a za ním malou chatku. Brána byla zarostlá vysokou, hustou trávou. Zastavila vedle ní, odemkla zámek a s námahou pootevřela branku. Opatrně udupala si stezku k dveřím.
Uvnitř bylo dusno a chladno, všude ležela tlustá vrstva prachu. Otevřela okna, přinesla si termosku s kávou a sedlá na prahu. Odplula v myšlenky. Nebylo by mu ani 40. Jak by teď vypadal, co by dělal, kolik měli bychom děti? Po tvářích pluly jí slzy. Jediný týden a všechno se skončilo. Omdlení, diagnóza, smrt. I ty jeho poslední slova: budu žít tak dlouho, dokud ty budeš o mně pamatovat, a musíš být šťastná. Ale dlouhé roky nebyla. Teprve před třemi lety potkala Ludvíka…
Mimoděk zvedla oči a začala se rozhlížet. Sem a tam vykukovaly z trávy karafiáty a jahodníky. Pod okny rostly růže. Zářivě zelené větve modřínů přelívaly se přes plot. Nadechla se zhluboka a otočila hlavu směrem sladké vůně. Malý sad byl zaplavený bílými a růžovými květy. Ludvík má rád třešně a švestky, pomýšlela najednou. A ten klid, vůně, barvy, zpívání ptáčků. Postavila hrneček a vytáhla mobil. Procházela se a fotila. Nejdřív sad, za kterým objevilo se modré jezero, prosící o úpravu zahradu, pak dům, pokoje, malou kuchyňku, pohled z oken. Přece musí mu to všechno ukázat! Možná měli bychom se tady zašit na měsíc, jenom my dva? přemyslela. V duchu už viděla, jak její manžel konečné má čas malovat a ona pleje záhony. A večer se objímají a dívají se na hvězdy. Dopila zimní kávu, uzavřela všechno a pospíchala domu.
Ludvík sedel se sklenutou hlavou v úplném tichu. Přes okno padaly poslední paprsky zapadajícího slunce. Usedla jemně vedle něj. Nevěřícně na ni pohlédl a přitiskl ji k sobě. Ucítila, že celý se třese.
“Měl jsem strach, že mi tě zabere,” zašeptal.
“Odpusť mi, že jsem ti lhala”, uchopila jeho hlavu v dlaně a zadívala se mu do očí. “Chtěla jsem za ním truchlit, a než jsem dopila kávu již jsem myslela jen na tebe. A moc jsi mi chyběl. Jsi mojí štěstí a moje láska,” políbila ho něžně a zase se do něj přitiskla. Uslyšela jak její velký, silný manžel úlevou pláče.
To nevadí, že to není úplně podle zadání – důležité je tvořit a být právě v kontaktu se svojí múzou. ;) Gratuluju!
Tak moje první psaní…
Když jsem si tuto roubenku na malém palouku uprostřed lesa pronajímala, majitel mi sliboval že je to krásné tiché místo. Doufala jsem tedy, že najdu trošku klidu daleko od lidí a přeplněného města ve kterém žiji. Doma jsem si sbalila knihu, kterou jsem už dlouho chtěla přečíst, teplé pyžamo a tepláky a vyrazila na cestu.
Přestože příjezd měl být až v sobotu, měla jsem štěstí a domluvila se s majitelem, že zde mohu být již od pátečního večera. Když jsem na místo dorazila, v první chvíli jsem si myslela, že jsem si spletla adresu. Ano chata byla uprostřed lesa a osamocená, ale vypadala spíše jako rekreační středisko o třech patrech a asi 8 pokojích. V první chvíli jsem se lekla. Ovšem když jsem zaparkovala a vystoupila z auta, jelikož už se smrákalo, obklopilo mě příjemné ticho a klid. Ubytovala jsem se již při světlech z plynové lampy, a optimisticky jsem si říkala, že tu pravděpodobně strávím víkend sama.
Bohužel asi v sedm hodin ráno, což je pro mne skoro půlnoc, protože nejsem žádné ranní ptáče, mě vzbudilo kvílení. V první chvíli jsem si myslela, že se někde pere divoká zvěř. Ovšem, jak se tento zvuk přibližoval stále více k mému oknu, rozeznala jsem hlasy dětí a ne dvou nebo tří ale minimálně pěti.
Už jsem věděla že tu sama nebudu. Ale zvítězil můj neutuchající optimismus , který mi našeptával: “No to nic, to nevadí, chata je dost velká a prostor okolo ní taky. Děti budou běhat po lese a nebudeš o nich ani vědět.” Vzhledem k tomu že už jsem byla vzhůru, šla jsem do sprchy. Po ní jsem si připravila snídani, kterou jsem měla v plánu sníst na terase venku. Poté, co jsem vyšla na zápraží, došlo mi, že pět dětí vlastně znamená 15 lidí, protože je nutné počítat i rodiče. Zděšeně jsem si pomyslela: “ Proboha tolik lidí není ani v našem třípatrovém činžáku s dvěma byty na jednom patře!” Když jsem viděla, jak vybalují veškeré kempinkové vybavení a bedny s alkoholem, začala jsem se velice obávat o svůj klidný víkend. Nicméně můj optimismus opět zvítězil. Řekla jsem si: “no co, poznáš nové lidi a jelikož mají kytaru, třeba budou pěkně hrát, na trampských písních jsi přece vyrostla.”
Opak byl pravdou. Mé nové sousedy jsem sice poznala, avšak jejich jedinou starostí bylo, jak se zbavit dětí a vypít nadměrné množství alkoholu. Na kytaru hráli a první hodinku to znělo příjemně, ovšem později, jak ubývalo v lahvích alkoholu, některé hlasy pěvců se změnili spíše ve vytí vlků a skřeky noční zvěře. Když jsem se ukládala ke spánku, asi kolem půlnoci, můj optimismus mě stále neopustil a říkala jsem si, jelikož už pijí od oběda, nemohou to vydržet již o moc déle. Vydrželi. Teprve asi ve tři ráno ukončilo hluk hlasité žuchnutí před mými dveřmi. Než jsem se dokázala rozhodnout, zda se jít podívat, přemohla mě únava a konečně jsem usnula.
V sedm hodin ráno mě opět vzbudilo kvílení. Jakmile jsem šokem otevřela oči, které mě hned začali pálit z nevyspání, můj optimismus opět začal hledat pozitivní omluvy. Tentokrát jsem jej již umlčela. Vstala jsem a sbalila si kufry. Na prahu jsem překročila zdroj posledního zvuku, který jsem v noci slyšela a několik vřískajících dětí, které bezvládné hlasitě chrápající tělo, zdobily natrhanou trávou a květinami. Nasedla jsem do auta a odjela. Poté co jsem konečně dorazila domů, uvařila jsem si kávu a sedla na terasu. Poslouchala jsem šumění aut na silnici, která se táhla o jeden blok dále a skřípavý zvuk brzd tramvaje. Byla to vlastně hudba. Po tomto zážitku jsem dospěla k rozhodnutí že budu raději pesimistou, který může být někdy příjemně překvapen. Otevřela jsem knihu na první straně a začala číst.
Kateřino, je to super. To je tedy příběh – snad tato postava v jiném cvičení zažije něco příjemnějšího. Jen tak dál – držím palce!
Výlet
‚Bez elektřiny?‘, zírá na mě nevěřícně, obličej celý osvícený monitorem počítače.
‚Jo. Bez elektřiny, pojedeš?‘. Třeba by ses tak zbavil svojí protivný závislosti na WOWku. Nebo Counter Striku, Huntu, Fifě, PUBG… myslím si, ale nahlas to neřeknu, nebudu do něj rýpat, je po půlnoci a chce se mi spát.
Během předspánkového brouzdání po instagramu na mě zablikal inzerát na chatičku v lesích. Zní to napůl jako balzám na duši a napůl jako béčkový horor, kde postupně od černocha až po nablblou blondýnku umře celá parta vysokoškolských kamarádů. Ještě, že to se mě netýká, soudě podle výrazu mého kluka tam nejspíš pojedu sama. Třeba tam na mě nakonec bude čekat ten balzám na duši.
‚Je to nadlouho?‘. Achjo. Já nevím, jak se na tuhle otázku odpovídá. Prostě se ti buď chce a nebo nechce. Za měsíc se toho dokáže tolik změnit. Za měsíc jsem se do tebe zamilovala. Měsíc se mi po tobě stýskalo, když jsi byl s kámoši v Kanadě. Teď mi měsíc bez tebe připadá jako dobrý nápad. Odpočinu si.
‚Jo. Na celý měsíc. To je asi moc dlouho pro tebe, viď? Vlastně ani nevím, jestli by ti v práci dali dovču…‘, očividně se mu uleví, když to sama zmíním. ‚No, přesně. Ty jo, to mě mrzí, určitě by to bylo moc hezký‘.
Si piš, že bude.
V polorozpadlé krosně, která se mnou v patnácti prošla Anglii a od té doby ležela na půdě, mám asi tak tři čtvrtiny našeho bytu. Máme maličký byt, takže to zní dramatičtěji, než jaké to je. Stejně toho po pár kilometrech lituji. Sbalila jsem s sebou nejen potřebné jídlo, ale hlavně jídlo nepotřebné. Dva pytlíky XXL Laysek mi drze vykukují z baťohu a přiznávám, že se za ně stydím, ale ne natolik, abych je zahodila. Když už jsem s nimi zvládla dvouhodinovou jízdu vlakem, nevyklopím je přeci uprostřed lesa. Les. Ty bláho. Tak jsem se ponořila do imaginárních rozhovorů s Rudolfem a svojí matkou, že jsem přestala vnímat okolí. Když konečně doženou mé myšlenky moje tělo, uvědomím si, že jsem úplně zpocená uprostřed nádherného lesa. Sluníčko problikuje mezi stromy, vysoká tráva je čerstvě zelená a šumí v ní vánek. Dýchám. Shodím krosnu, tričko se mi lepí na záda a posadím se na nejbližší pařez. Je mi tak dobře. Vlastně jo, až mě to samotnou překvapí. Je mi fakt moc dobře.
Chata má čtyři zásadní problémy. Jmenují se Frank, Herbert, Jason Bourne a Neo. Každý z nich má šest noh a několik párů očí a shlíží na mě z rohu malé útulné ložničky. Nejradši bych je vymetla smetákem, ale jsou v převaze a přece jenom už jsem jim dala jména. Prozatím jsem si duchny přestěhovala do obýváku. Holka versus příroda.
Chodím se do jezera koupat nahatá a modlím se ve vodě. Naposledy jsem se modlila jako malá. O bárbínu nebo když se mnou kamarádka Lucka nemluvila. Představuji si, že na dně jezera bydlí Jezerní paní, která hlídá Excalibur a vypadá jako Ivana Chýlková v černé paruce. A s tou si v hlavě povídám. Říkám jí, že mě štve práce a Rudolf. Tak se jmenuje můj kluk. Rudolf. On je asi chudák i tím jménem předurčený k tomu, aby s ním byla nuda. Neznám žádného dobrodruha Rudolfa. Říkám jí, že jsem za poslední dva roky přibrala šest kilo a že mě to teda pěkně štve, ale že se mi s tím nechce nic dělat. Vyprávím jí, že jsem jako malá čůrala do moře a že mi brácha říkal, že kvůli mě pochcípají velryby. A že jsem si kvůli tomu před pár měsíci pořídila na internetu náramek vyrobený z plastu, který vytáhli z moře. Stál dvacet dolarů plus poštovné.
Splývám na hladině dokud mi nezvarhánkovatí všechny prsty a pak ještě o něco déle.
Chata a cesta do hloubi duše
Už delší dobu si připadám jako mezi mlýnskými kameny. Mám pocit, že požadavků od rána do večera je tolik, že nestíhám a večer padám únavou s pocitem vyhoření, že jsem opět nenaplnila potřeby všech svých blízkých. Dům je už jen plný hádek a nedorozumění.
Je pozdě v noci, hledím do tabletu a listuji jen tak stránkami, najednou mě upoutá inzerát. Chatrč v hloubi přírody… bez lidí, elektřiny…. samota, to je ono.
Neváhám ani chvíli, ráno se loučím s překvapeným manželem a dětmi, ano dnes jsem se rozhodla po dlouhé době, žít pár dní pro sebe, abych pak mohla žít opět s naplněním pro ostatní.
Beru starý batoh, který už dávno ztratil vůni lesa a potřebuje patřičně provětrat. Sbaleno mám raz dva – KPZ, sirky, nůž, zápisník, tužku….
Chatrč nacházím bez větších komplikací, je pravda, že cesta od nejbližší silnice a civilizace byla dlouhá 10 km, ale s dobrou mapou, dobrým obutím a hlavně dobrou náladou si užívám chvíle svobody. Po dlouhé době slyším ptáky jak prozpěvují ve větvích, zůstávám úžasem stát a naslouchám jejich štěbetavému dialogu. Dochází mi, kdy jsem naposledy, takto žasla nad švitořením svých dětí či nad vábivým prozpěvováním manžela? Teď je mi jasné, že jsem musela odejít do této samoty, abych opět nalezla ta nejúžasnější stvoření co mám doma nadosah, a která jsou ukryta v hloubi srdce.
S velkým vrzáním otvírám dveře, není tu ani klíč, ale nevnímám strach, jako by tu nade mnou bděl anděl. Není tu žádný luxus, ale stará rozvrzaná postel v koutu místnosti mi přijde jako postel s nebesy, v druhém koutě je krb, stačí škrtnout sirkou a už místnost ozařuje červené světlo a svým teplem prostupuje všechny kouty místnosti. Jak úžané, že tu někdo připravil dřevo a vše potřebné. Je tu poklizeno, dokonce i nakoupeno.
Musím se smát, tak to o mě někdo takto pečuje? Byla jsem zvyklá posledních několik let pečovat o ostatní, vařit, uklízet, nakupovat, prát, přebalovat, foukat rány, naslouchat – nejlépe všem zároveň a také nejlépe všem zároveň rozumět, ano hlava mi to už nebrala…
Připadám si jak v luxusním hotelu. Je tu teplo, světlo, klid, jídlo a hlavně je tu krása, kam se podíváš.
Dnes už asi žádnou tůru nestihnu, nosím vodu od studánky než se setmí.
Ani nerozsvěcuji petrolejku, přijde mi hezké nenarušovat přirozené usínání přírody kolem a oddávám se též spánku.
Brzy ráno sedám na zápraží, chumlám se do teplé deky, rána jsou opravdu chladná a toužebně vyhlížím až se nad hladinou jezera objeví červený kotouč vycházejícího slunce, opět žasnu, jako bych vše viděla poprvé. Čeho se dotknou sluneční paprsky dostává růžový nádech, který se mění a doplńuje neskutečnou paletu barev lesa a jezero je jako v ohni. Nádherné představení s doprovodem té nejkásnější ptačí arie.
Dopoledne si prohlížím interiér chaty a nacházím tu staré fotografie, usměvavé rodinky, v hlavě se mi honí příběhy, jak asi žili, žena v umouněné sukni, šátkem na hlavě, ale oči jí zářili štěstím v náručí držela kudrnatého asi tříletého hošíka, za sukni ji držela malá copatá holka. Na kraji fotografie stál vysoký statný muž s vážným výrazem ve tváři, asi otec rodiny.
Fotky pokládám a nechám se unášet příběhy, které se tu asi mohli odehrát.
Dny tu běží rychle a začíná se mi stýskat. Je mi líto, že tu přece jen není někdo, kdo by se mnou všechnu tu krásu sdílel.
Poslední večer uléhám a vyleká mě šramot venku, leknu se, přece jen by se ten klíč hodil, i když kdyby někdo chtěl, tak na této samotě může rozštípat dveře a vtrhnout dovniř, začínám panikařit a přemýšlet, zda to bylo vůbec rozumné, takto sama vycestovat, paniku střídá pud sebezáchovy a začínám koukat kolem sebe, zda je tu něco co by mi posloužilo jako zbraň, přece se jen nebudu krčit v posteli. Potichu se šourám z poustele ke krbu, beru do rukou pohrabáč a tiše stojím za dveřmi. Ty se pomalu otvírají, rozmachuji se, ale v poslední chvíli se naštěstí zarazím a koukám na prošedivělou hlavu, která se otáčí ke mě a vidím ty nejkrásnější oči na světě – oči mého manžela. Se širokým úsměvem mi bere pohrabáč a objímá.
Ještě se celá chvěji z prožitého strachu, ale v jeho náručí, se mé chvění mění na nádherný pocit z jeho blízkosti. Všechen strach odešel a vystřídala ho neskutečná radost.
Místo z nejopuštějších a měsíc svobody… les, kam se podíváš, cestičky vyšlapané zvěří… jezero… ty…
Znovuzrození… To, co bylo, už není, je jen tady a teď… nirvána duše…
Čas jen pro tebe, čas na psaní, hraní se slovy. Vše ostatní počká. Musí.
S prvním nadcházejícím večerem přichází otázky. Pomalu a nevtíravě… Vydržíš to tady? Co když si tu příliš zvykneš? Co když…
S první padající hvězdou odhazuješ pochyby. Nad jezerem se vyklubal měsíc a připravil scenérii hodnou Hollywoodu. A ty se rozhodneš. Stesky i strachy se odkládají na neurčito. A až bude chuť, bude i hra se slovy. Chceš jít do chaty, ale otáčíš se. V dáli na jezeře vidíš světlo. Přibližuje se obrys ženské postavy, kráčející po hladině. Usměješ se. Je to tvá Múza.
S povzdechem bereš tužku do ruky a zapaluješ svíčku. První slova se rozletí po papíře. Bude třicet dní stačit?
Parádní. Setkání s múzou… vzbuzuje to moji zvědavost!
Náhrdelník věčnosti (Opuštěná chatrč)
Už jen několik posledních loků a bude po všem. Ten výhled je ale k nezaplacení. Tahle malá rozkošná teráska byla právě tím důvodem, proč jsem si vybral zrovna tohle místo, tedy, společně s tím klidem a soukromím, které jsem tu měl na všechny věci, které to vyžadovaly. Opřený o masivní zábradlí z dřevěných kůlů se nadechuji čistého horského vzduchu a přivírám oči. Od vysokého prudkého srázu mě dělí jen kousek a já přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych skočil. Byla by to rychlá smrt? A nebo pomalá a bolestivá? Rozhodně důstojnější, než smrt na nemocničním lůžku, otupený prášky. Věnuji oslnivému západu slunce lítostivý úsměv a odvracím se od něj. Dnes tě vidím naposledy, promiň mi to. Pevněji tisknu v ruce sklenici vína a vracím se do chaty, už na mě čeká. Dopíjím zbytek rudé tekutiny a prázdnou sklenici odkládám ke vzkazu pro majitele tohohle místa. Prsty po něm přejíždím a znovu si pročítám těch pár řádků. “Omlouvám se za způsobené nepříjemnosti a děkuji vám za možnost strávit tu tolik příjemných chvil. Moc to pro mě znamená.“ Nakláním hlavu do strany a ustupuji od malého pracovního stolku, na kterém krom sklenice, otevřené láhve vína a vzkazu nic nebylo. Vlastně tu krom vybavení od pronajímatele nebylo nic. Nic jsem si sem nepřinesl. Zvedám pohled k masivnímu trámu držícímu střechu a stoupám si na židli, kterou jsem si pod něj už před několika minutami připravil. Obtahuji si kolem krku pevnou smyčku a vnímám, jak dře kůži okolo mého hrdla. Naposledy se nadechuji a rozpoznávám ve vzduchu vůni dohořívající vonné svíčky a šeříku. „Tak zas někdy.“ Zavírám oči a nejistě zakopávám o hranu židle. Bojím se, mám strach z konce, který by stejně nevyhnutelně přišel. Mám strach z toho, jak se to dozvíš a… Co budeš beze mě dělat. A i když vím, že to není možné, přesto tě žádám. Prosím, odpusť mi to.
Určitě, když jsi nás uváděl do děje, už se mi vynořoval příběh.
Perfektní – to je o sobě totiž dobré vědet. Gratuluju a tleskám!
Chata na konci světa
Nechce se mi pracovat, nechce se mi řešit tisíc drobných problémů každý den, nechce se mi nic. Už dlouho jsem otrávená, naštvaná, smutná. Přijíždějí mé dospělé děti a dostávám od nich k narozeninám, které mám až za půl roku, voucher na pobyt s překvapením. Že by hotel u moře? Nene, z letadla vystupuji v Oslu a tam, už podle předem stanovené dohody, čeká auto. Řidič nemluví anglicky, ale instrukce má, tak jedem. Je sice květen, ale tady je do jara daleko. Všechno syrové, první listy na stromech teprve raší a tráva se začíná zelenat. Splín mě opouští, nastupuje strach. Jedeme asi dvě hodiny, a když už je veškerá civilizace daleko za námi, auto zastavuje, řidič beze slova postaví u krajnice můj batoh a do ruky mi vrazí mapu a klíč. Než se zmůžu na slovo, je pryč. Chvíli koumám v mapě, až se zorientuji, nahazuji batoh a vyrážím vstříc dobrodružství. Na jak dlouho tady vlastně jsem? Na 14 dní, to nepřežiju. Naštěstí je v lese vyšlapaná pěšina, asi tu bylo víc takových ztracenců, jako jsem já.
Je něco po poledni, svítí sluníčko a cesta se vine chvíli lesem, chvíli po loukách a občas přeskákám po kamenech potok. Jde se dobře, kochám se obrovskými borovicemi, dubovými háji, našlapuji na měkkou zem pokrytou mechem a z plných plic nadechuji ostrý čistý vzduch. Třeba to nebude tak špatné, napadá mě.
Po hodině cesty se na malém palouku přede mnou zjevuje ruina. To jsem si to tedy představovala honosnější. Vlastně je to přízemní dřevěná chajda, oprýskaná barva na prknech již nejde rozeznat a některé okenice jsou vyvrácené a visí v pantech. Odemykám a pomalu se rozkoukávám v šeru chaty. Fuj, zatuchlina! Hledám vypínač, než mi dojde, že tady si asi nerozsvítím. Z batohu vytahuji čelovku. Chvíli hledám a na polici nad kamny nacházím zaprášenou petrolejovou lampu a několik krabic se svíčkami. V uhláku s dřevem jsou pohozené sirky. Za chvíli bude tma, rychle rozsvěcuji petrolejku a rozdělávám oheň v kamnech. Žádné velké teplo tu není, ale objevuji špinavé deky, které si můžu přehodit přes svůj spacák. Ve vedlejší místnosti je komora, kde je dostatek masových konzerv, těstovin a rýže. Také je tu čaj a cukr, hlady neumřu. Ale kde je voda a záchod? V boudě ne, tak kde? V mlází za chatou nacházím kadibudku. Tak sem mne v noci nikdo nedostane! To budu raději chodit na nočník! A studánka je snad půl kilometru! Tak rychle ještě před setměním pro vodu, barely tu naštěstí jsou. Spát jdu brzy, jsem vyčerpaná už jen z pomyšlení, co všechno mně tu ještě čeká.
Vstávám za světla a jelikož se mi vybil mobil, nevím kolik je hodin. Spojení se světem je přerušeno. Jestli se mi něco stane? Ne, nebudu na to myslet. Zatápím, hm, chleba není, ale je mouka. Z vody, mouky a trocha soli si kuchtím placky. Na kamnech jsou za chvilku upečené a dokonce je tu i marmeláda. S čajem je to skvělá snídaně. Ohřívám vodu, drhnu nádobí a pak mi dochází, že jsem blázen. Vždyť venku je tak krásně. Beru batoh, vodu a vyrážím ven. Jen se nesmím ztratit! Nechám se vést vyšlapanou cestičkou, která končí na břehu průzračného jezera. Je tu i dřevěné molo a u něj přivázaná kánoe s pádlem. Sedám do loďky a obhlížím břehy z lodě, třeba dopluji k nějaké civilizaci. Kapučíno bych si dala.
Na kávu to nevypadá, ale je tu krásně. Sluníčko hřeje, ptáci vyzpěvují a mě je zase dobře na světě. Do chaty se vracím až k večeru, pořádně vyhládlá. Spraví to plechovka fazolí a s plným břichem už jen napsat deník a jít do hajan.
Dnes to vypadá zase na krásný den, do batohu si přidávám kromě vody i placku a jde se. Ve skříni jsem kromě sekyrky, pily a dalších užitečných věcí našla i kompas, tak snad se neztratím. Prodírám se houštinami, brodím potoky, drápu se do kopců a je mi dobře.
Něco je špatně! Před sebou vnímám zvláštní pohyb, jenže jsem krátkozraká. To je přece medvěd! Co teď? Jak zněly poučky? Neutíkat! Lehnout si nohama k medvědovi a zakrýt si hlavu? Nebo hlavou k medvědovi a zakrýt si nohy? A nemám vydávat nějaký zvuk, abych ho zaplašila? Vyhodnocuji situaci, poučky nepoučky a utíkám jako o život. Už nemůžu, ohlížím se a tam nikdo. Jenže to nic neznamená! Může být v houští! Vracím se oklikou k chatě, přelezám popadané kmeny, jsem podrápaná od houští a hrozně vyděšená. Tak tím s výlety končím.
Naštěstí další tři dny vytrvale prší a já se můžu realizovat úklidem chaloupky a štípáním dříví. Sice mám mozoly, ale už mi to docela jde. Jenže pak opět vychází sluníčko a mě už se uvnitř být nechce. Už vím, potřebuji hlučet, aby o mě medvěd věděl. Věším si na batoh ešus plný kamínků a v tu chvíli o mě ví celý les. Každý den vyrážím na delší a delší procházky. Občas přinesu maliníkové či jahodové lístky na čaj nebo jen rozkvetlé větvičky do vázy. Dokonce jsem objevila loučku plnou medvědího česneku, takže mám k dispozici čerstvé pesto.
Nepočítám hodiny ani dny. Vše plyne samovolně svým tempem a mě je dobře. Každé ráno mi zabere chvíli, než zatopím a připravím si něco k snědku, trošku poklidit a vyrazit ven. Chodím i v dešti, však se večer usuším.
A dnes půjdu na ryby. Uřízla jsem si prut, přidělala provázek a v krabičce na polici jsem objevila několik háčků a asi splávek, ale s tím si nevím rady. Vyrýpnout pár žížal je hračka a můžu vyrazit. Tak nevím, je lepší rybařit u břehu nebo jet na hloubku? Začínám u břehu, čučím do vody a po hodině se probouzím. To by tedy nešlo. Pádluji na hloubku, nahazuji a snažím se neusnout. Najednou se provázek pohne, jen takové malé cuk cuk. Mám počkat? Nebo trhnout? Beru opatrně prut do ruky, a když něco znovu zatáhne, vymrštím prut z vody. Sláva, ryba! Tedy spíš rybička. Je maličká, snad jen deset centimetrů, ale je to můj první životní úlovek. Večer bude hostina.
Dny plynou jeden za druhým a najednou je tu poslední. Zamykám chaloupku, pohledem se loučím a pěšinkou se vracím do civilizace, kde na mě čeká pan řidič. Je mi dobře a věřím, že ve mně ten pocit klidu dlouho zůstane. Za rok nashledanou!
Páni, díky moc za příspěvek! :) Důležité na tom je, jak se ti tvořilo – byla ta předpříprava užitečná?