Toto čtvrthodinové cvičení tvůrčího psaní vám pomůže objevit jednu zásadní spisovatelskou věc. Je to natolik důležitá věc, že se bez ní prakticky neobejdete. A nebudu vám lhát – pokud o ní nevíte, je velmi pravděpodobné, že vás časem potká nepříjemný tvůrčí blok.
Na druhou stranu platí jenom samá pozitiva – jestliže ji důkladně prozkoumáte, bude se vám tvořit výrazně snadněji a uvolněněji.
Tentokrát jsem opět zvolil formu videa a cvičení probíhá v reálném čase. Takže si vemte do ruky tužku a papír a pojďte rovnou tvořit!
Budu rád, když se o své výtvory podělíte dole v komentářích. A také nezapomeňte, že mnoho dalších cvičení najdete na této speciální stránce.
Díky a držím vám palce! ;)
Poznámka na konec: Můj YouTube kanál je zde.
Chata na konci světa
Nechce se mi pracovat, nechce se mi řešit tisíc drobných problémů každý den, nechce se mi nic. Už dlouho jsem otrávená, naštvaná, smutná. Přijíždějí mé dospělé děti a dostávám od nich k narozeninám, které mám až za půl roku, voucher na pobyt s překvapením. Že by hotel u moře? Nene, z letadla vystupuji v Oslu a tam, už podle předem stanovené dohody, čeká auto. Řidič nemluví anglicky, ale instrukce má, tak jedem. Je sice květen, ale tady je do jara daleko. Všechno syrové, první listy na stromech teprve raší a tráva se začíná zelenat. Splín mě opouští, nastupuje strach. Jedeme asi dvě hodiny, a když už je veškerá civilizace daleko za námi, auto zastavuje, řidič beze slova postaví u krajnice můj batoh a do ruky mi vrazí mapu a klíč. Než se zmůžu na slovo, je pryč. Chvíli koumám v mapě, až se zorientuji, nahazuji batoh a vyrážím vstříc dobrodružství. Na jak dlouho tady vlastně jsem? Na 14 dní, to nepřežiju. Naštěstí je v lese vyšlapaná pěšina, asi tu bylo víc takových ztracenců, jako jsem já.
Je něco po poledni, svítí sluníčko a cesta se vine chvíli lesem, chvíli po loukách a občas přeskákám po kamenech potok. Jde se dobře, kochám se obrovskými borovicemi, dubovými háji, našlapuji na měkkou zem pokrytou mechem a z plných plic nadechuji ostrý čistý vzduch. Třeba to nebude tak špatné, napadá mě.
Po hodině cesty se na malém palouku přede mnou zjevuje ruina. To jsem si to tedy představovala honosnější. Vlastně je to přízemní dřevěná chajda, oprýskaná barva na prknech již nejde rozeznat a některé okenice jsou vyvrácené a visí v pantech. Odemykám a pomalu se rozkoukávám v šeru chaty. Fuj, zatuchlina! Hledám vypínač, než mi dojde, že tady si asi nerozsvítím. Z batohu vytahuji čelovku. Chvíli hledám a na polici nad kamny nacházím zaprášenou petrolejovou lampu a několik krabic se svíčkami. V uhláku s dřevem jsou pohozené sirky. Za chvíli bude tma, rychle rozsvěcuji petrolejku a rozdělávám oheň v kamnech. Žádné velké teplo tu není, ale objevuji špinavé deky, které si můžu přehodit přes svůj spacák. Ve vedlejší místnosti je komora, kde je dostatek masových konzerv, těstovin a rýže. Také je tu čaj a cukr, hlady neumřu. Ale kde je voda a záchod? V boudě ne, tak kde? V mlází za chatou nacházím kadibudku. Tak sem mne v noci nikdo nedostane! To budu raději chodit na nočník! A studánka je snad půl kilometru! Tak rychle ještě před setměním pro vodu, barely tu naštěstí jsou. Spát jdu brzy, jsem vyčerpaná už jen z pomyšlení, co všechno mně tu ještě čeká.
Vstávám za světla a jelikož se mi vybil mobil, nevím kolik je hodin. Spojení se světem je přerušeno. Jestli se mi něco stane? Ne, nebudu na to myslet. Zatápím, hm, chleba není, ale je mouka. Z vody, mouky a trocha soli si kuchtím placky. Na kamnech jsou za chvilku upečené a dokonce je tu i marmeláda. S čajem je to skvělá snídaně. Ohřívám vodu, drhnu nádobí a pak mi dochází, že jsem blázen. Vždyť venku je tak krásně. Beru batoh, vodu a vyrážím ven. Jen se nesmím ztratit! Nechám se vést vyšlapanou cestičkou, která končí na břehu průzračného jezera. Je tu i dřevěné molo a u něj přivázaná kánoe s pádlem. Sedám do loďky a obhlížím břehy z lodě, třeba dopluji k nějaké civilizaci. Kapučíno bych si dala.
Na kávu to nevypadá, ale je tu krásně. Sluníčko hřeje, ptáci vyzpěvují a mě je zase dobře na světě. Do chaty se vracím až k večeru, pořádně vyhládlá. Spraví to plechovka fazolí a s plným břichem už jen napsat deník a jít do hajan.
Dnes to vypadá zase na krásný den, do batohu si přidávám kromě vody i placku a jde se. Ve skříni jsem kromě sekyrky, pily a dalších užitečných věcí našla i kompas, tak snad se neztratím. Prodírám se houštinami, brodím potoky, drápu se do kopců a je mi dobře.
Něco je špatně! Před sebou vnímám zvláštní pohyb, jenže jsem krátkozraká. To je přece medvěd! Co teď? Jak zněly poučky? Neutíkat! Lehnout si nohama k medvědovi a zakrýt si hlavu? Nebo hlavou k medvědovi a zakrýt si nohy? A nemám vydávat nějaký zvuk, abych ho zaplašila? Vyhodnocuji situaci, poučky nepoučky a utíkám jako o život. Už nemůžu, ohlížím se a tam nikdo. Jenže to nic neznamená! Může být v houští! Vracím se oklikou k chatě, přelezám popadané kmeny, jsem podrápaná od houští a hrozně vyděšená. Tak tím s výlety končím.
Naštěstí další tři dny vytrvale prší a já se můžu realizovat úklidem chaloupky a štípáním dříví. Sice mám mozoly, ale už mi to docela jde. Jenže pak opět vychází sluníčko a mě už se uvnitř být nechce. Už vím, potřebuji hlučet, aby o mě medvěd věděl. Věším si na batoh ešus plný kamínků a v tu chvíli o mě ví celý les. Každý den vyrážím na delší a delší procházky. Občas přinesu maliníkové či jahodové lístky na čaj nebo jen rozkvetlé větvičky do vázy. Dokonce jsem objevila loučku plnou medvědího česneku, takže mám k dispozici čerstvé pesto.
Nepočítám hodiny ani dny. Vše plyne samovolně svým tempem a mě je dobře. Každé ráno mi zabere chvíli, než zatopím a připravím si něco k snědku, trošku poklidit a vyrazit ven. Chodím i v dešti, však se večer usuším.
A dnes půjdu na ryby. Uřízla jsem si prut, přidělala provázek a v krabičce na polici jsem objevila několik háčků a asi splávek, ale s tím si nevím rady. Vyrýpnout pár žížal je hračka a můžu vyrazit. Tak nevím, je lepší rybařit u břehu nebo jet na hloubku? Začínám u břehu, čučím do vody a po hodině se probouzím. To by tedy nešlo. Pádluji na hloubku, nahazuji a snažím se neusnout. Najednou se provázek pohne, jen takové malé cuk cuk. Mám počkat? Nebo trhnout? Beru opatrně prut do ruky, a když něco znovu zatáhne, vymrštím prut z vody. Sláva, ryba! Tedy spíš rybička. Je maličká, snad jen deset centimetrů, ale je to můj první životní úlovek. Večer bude hostina.
Dny plynou jeden za druhým a najednou je tu poslední. Zamykám chaloupku, pohledem se loučím a pěšinkou se vracím do civilizace, kde na mě čeká pan řidič. Je mi dobře a věřím, že ve mně ten pocit klidu dlouho zůstane. Za rok nashledanou!
Páni, díky moc za příspěvek! :) Důležité na tom je, jak se ti tvořilo – byla ta předpříprava užitečná?
Určitě, když jsi nás uváděl do děje, už se mi vynořoval příběh.
Perfektní – to je o sobě totiž dobré vědet. Gratuluju a tleskám!