Musíte dopředu znát konec svého příběhu? Je pro vás důležité psát každý den? Nebo spíše nárazově? Která varianta je lepší? Než se v tomto kurzu posuneme zase o kousíček dál, bylo by dobré zjistit, jaký jste typ autora… Jdeme na to! 👍🏼
📚 DOPLŇKOVÉ MATERIÁLY
Tak podle testu typologie autora jsem nejvíc áčkař. To by odpovídalo mé práci. Líbí se mi popsat pár věcí, o kterých si už dlouho přemýšlím. A jsou to spíše příběhy, proto bych si ráda “půjčila” něco od céčkařů, jenže to vypadá, že jeden buď talent má, nebo nemá a hotovo. A já ani vtip neudržím, tak co už se mnou.
Vlastně mne nikdy nelákalo psát náhodné příběhy o čemkoliv, to až tady vidím, že se takto cvičit dá. Velmi těžko se k tomu propracovávám, závity jsou zarezlé a je v nich písek, něco napsat bolí. Těch materiálů je u každé lekce mnoho, jsou jistě skvělé a inspirativní. Jen se cítím taková zahlcená a nevím, kam se vrhnout dříve. Zatím to dělám tak, že se na to podívám a jen něco si opravdu zkusím. Abych se nevyplašila a neunavila tak, že z té inspirace a tvoření budu mít jen trauma a únavu. Snažím se na to jít polehoučku. Třeba se k něčemu ještě vrátím. I tak už za zákrutou vidím, že je potřeba udělat hodně práce s revizemi každého textu a uf, to já tak nerada, to bude teprve bolet.
To je dobrý přístup, Hanko. Nevyplašit a nezahltit se. Držím palce a moc zdravím!
Dobrý den. Řekl bych, že jsem spíše Povídkář a proto jsem si zkusil vypracovat úkol pro povídkáře. Bylo pro mě těžké napsat povídku s tématem “Vše již bylo vyřčeno”, takže se z toho stal spíš takový motiv. Snad se bude povídka líbit :)
POSTAVA: Postarší detektiv
MÍSTO: Třetí vagon v metru
TÉMA: Vše již bylo vyřčeno
PRVNÍ VĚTA: Bylo tak horko, že nejen psi se rvali o chládek.
Bylo tak horko, že nejen psi se rvali o chládek. Cestující se nuceně drali k otevřeným okýnkům v metru. Stálo už půl hodiny na jednom místě. “Poslouchejte mě všichni!” zavolal postarší pán, “vím, že je tu horko na omdlení, ale zkusme spolupracovat.”
“A vy jste jako kdo?” ozvalo se z druhé strany vagonu.
“Celou dobu to jsem já, detektiv Kapr,” odpověděl a ukázal svůj odznak. Nikdo se neopovážil něco dodat.
“Měli bychom spojit mozky. A kdo chce místo u okýnka, tak se bude střídat!” začal detektiv, “přibližně před půl hodinou metro zastavilo bez jakéhokoliv varování. Pár minut na to začal mluvit jakýsi hlas z reproduktorů, které nevidíme. ‘Shořte v pekle hříšníci, jediná lidská spása je pravda. Vše již bylo vyřčeno.’ Co to asi může znamenat? Nějaké nápady?”
“Nic to neznamená, je to teroristický útok! Všichni umřeme!” začal vyšilovat jeden z mnoha hlasů v metru.
“Mě… mě něco… mě něco napadá!” ozval se postupně silnější hlas. Z davu vystoupil malý, přibližně dvacetiletý chlapík s kulatými brýlemi. Vagon utichl.
“Prosím,” vyzval ho detektiv a položil si ruce na plešku.
“Jm-Jmenuji se Honza Perl. Asi to bude ňáká hádanka… myslím si…,” utichl pomalu jeho hlas.
“Pokračujte Honzo, nebojte se,” povzbudil ho Kapr.
Zavřel oči, sebral odvahu a spustil: “ ‘Shořte v pekle hříšníci,’ můžeme zapomenout. Je to jen ňáká výhružka. ‘Jediná lidská spása je pravda,’ nad tím bych přemýšlel, asi musíme zjistit ňákou pravdu. A ‘Vše již bylo vyřčeno’ je asi jenom další blábol. Musíme myslet jen na tu ‘pravdu’.”
“Tak se mi to líbí,” začal detektiv tleskat, “pojďme se tedy soustředit na tu pravdu.”
“Možná tady po metru budou nějaké nápovědy!” vyjekla nápadem žena, “Adéla Značná,” představila se.
“Pojďme tedy hledat nápovědy,” odpověděl Kapr. Bylo na něm poznat, že to byl pravý detektiv. Všechno bral tak vážně. I v situacích, které bereme všichni vážně, detektivové vypadají ještě vážněji.
“Třeba čísla. Hlas řekl tři věty, jsme ve třetím vagonu… Někde musí být nějaká souvislost,” pokračovala Adéla.
“Pravda… v čem by mohla bejt pravda,” dumal Honza nahlas. Detektiv je jen mlčky sledoval. Asi půl hodiny bylo ticho. Všichni přemýšleli. Slečna prolomila ticho.
“Všude jsou samé trojky… tři věty, třetí vagon, tři stanice do konečné, dneska je středa, třetí den v týdnu…,” začala Adéla, “určitě to souvisí s číslem tři.”
“Každé číslo má svůj význam,” ozval se z davu ženský hlas, “no a… já se tím totiž trochu zajímám… a trojka je číslo akce, činu a rozhodnosti.”
“Výborně!” povzbudil detektiv. Vždy když mluvil, tak měl kamenný obličej.
“Takže musíme něco rozhodnout,” přemýšlela Adéla, “pravda je číslo tři! Ehm… odpověď je tři!” snažila se dívka marně, ale nedočkala se žádné odpovědi. Poraženě si sedla na zem a podívala se na Honzu: “Honzo?…” Ten vypadal, jako kdyby právě zjistil něco stěžejního.
“Celou dobu nad tím myslíme špatně,” koukal přemýšlejíc do prázdna, “jsem blbej, špatně jsem nás navedl… Nemáme zjistit pravdu, ale musíme ji říct! Hlas nás nazval hříšníky. Musíme přiznat svoje hříchy, říct pravdu!”
“Co potom znamená, že bylo vše vyřčeno?” zeptala se Adéla.
“To nevím, ale… ale něco mě napadá. Někdo nás tady uvěznil, to je jasný. Metro zastavilo mezi dvěma stanicemi, které jsou od sebe nejdál ze všech. Okna nejdou otevřít úplně, dveře už vůbec. Prostě ocud nejde utýct. Někdo to hodně dobře promyslel. Proto nechci hrát podle jeho pravidel… Někdo chce abysme splnili jeho úkol. Musí nás teda sledovat… jenže tady není žádnej signál. Je mezi náma.” V metru nastalo napjaté ticho přerušované pouze nervózním dýcháním a nevěřícími pohledy na druhé. Nikdo nemohl nikomu věřit.
“Něco jsem musel vynechat… na něco jsem musel zapomenout…,” držel se Honza křečovitě za vlasy, “ano! Mám to…,” začal se smát, “ ‘Vše již bylo vyřčeno’… od samého začátku jste se nám představil, že nás tu vězníte vy… pane detektive.”
Všichni se na Kapra ohlédli a automaticky od něj šli ze strachu dál, i když ještě nevěděli co si myslet.
“Výborně,” řekl detektiv svým kamenným obličejem, “dostal jsi mě Honzo, jsem zklamaný, ale překvapený. Mimochodem Adélo. Ty trojky byly čirá náhoda, ale skvělý postřeh. Ach… asi jsem neměl říkat ‘Celou dobu jsem to já, detektiv Kapr’ ale nemohl jsem si pomoct. Všichni jsou tak hloupí a ubozí. Opravdu jsem nečekal, že se najde někdo jako Honza. O to víc mě mrzí, že tě budu muset zabít. Všichni jste jen hříšníci! Nesplnili jste můj úkol…, proto si zasloužíte smrt. Kdybych mohl, zničil bych všechno lidstvo. Pořád jen samá nenávist mezi lidmi… Kdo chce v takovém světě milovat? V tomhle světě plném hříchu a utrpení se nevyplatí žít. A vy lidé za to můžete! Proto vás stáhnu ke dnu s sebou.” Celému vagonu se zastavilo srdce, když detektiv Kapr vytáhl z kapsy červené tlačítko. Věděli že to způsobí nějaké nebezpečí. Stisk. Metro se s výbuchem roztrhalo na kusy. Tam kde před zlomkem vteřiny byl život, nyní ležela nehybná těla bez duše. Jediné, co prokazovalo pohyb, byl krmící se oheň.
Páni, to je ale drsné, možná až příliš křečovité, vyústění. Jinak v tomto případě (oproti předchozímu úkolu) dialogy hezky plynou – dobrá práce!
Dobrý den René a všícvhni ostatní.
Abych, byla upřímná nevím jestli spadám do jedné dané škatulky, ale osobně mne patrně více sedí povídkář.
Nevím jestli je to jeho ilustrací , nebo celkovým podáním. Ale dokonale se bavím jeho kombinacemi a v připadě že se kousnu a nevím jak dál pokračovat, i vokamžiku mam-li i daný cíl , tak se nachytám jak listuji povídkářem a louskám kombinace co by se stalo kdyby se potkali…. partner se na mne někdy dívá jestli jestli nepotřebuji první pomoc nebo psychiatra. A to v případech kdy propuknu v upřímný smích a začnu se dávit rohlíkem kyž vidím kombinaci co by se stsalo kdyby se potkali kondom a kondom v kasinu. :) :) :)
Povedlo se Vám něco genialního René a to je jen špička ledovce, kterou zmiňuji. Nehledě na sekci proč to dělá :)
Naopak příběhovač, nevím mám jej také ráda, ale cítím se s ním tak nějak svázaná. Jště jsem se s ním nesblížila , tak jako s povídkářem.
Přikládám samozřejmě také něco málo ať jen neplkám :)
Povídkář: Postava:Citlivá chůva
Místo: Sousedův dům
Téma: Je lepší milovat a ztratiut, než nemilovat vůbec
První věta: Mou největší chybou když jsem se narodil bylo, že jsem se tvářil jako člověk
Druhé cvičení, není tak úplně jen z povídkáře, ale ze spisovatelské výzvy do které také používám povídkáře.
Do druhého cvičení jsem měla zakomponovat slova jako komín, průvodce a postavu nemocného pošťáka.
#1
Mou největší chybou, když jsem se narodil, bylo, že jsem se tvářil jako člověk.
Možná, kdybych se zatvářil trochu, jako krvelačná bestie, nebo sebestředný sobecký frajírek, nestál bych teď v sousedovic domě a nehleděl na římsu krbu, kde byly vystaveny fotky jeho dětí s mou Alicí.
Alice byla, ano slyšíte dobře, byla mou přítelkyní dva roky. Dva krásné roky, plné rozkoše a vášně.
A pak, Alice přišla s tím hloupým nápadem, že si musím najít práci. Tu noc jsem tiše provzlykal do polštáře. Ale,co naplat. Ani má citlivá povaha nezlomila jejího tvrdohlavého ducha.
Byl jsem vyučený elektrikář, ale bál jsem se proudu. Tato možnost, tedy nepřipadala v úvahu.
Vařit jsem uměl, jen velmi střídmě. Má čínská polévka z pytlíku byla v rodině vyhlášená a ani Alice nic nenamítala. Šéf kuchař v restauraci s michelinskou hvězdou, ze mně taky patrně nebude. Ovšem za předpokladu, že by se našlo čínské bistro, kde by můj kulinářský um ocenili. Pro tyhle případy jsem si, jen pro jistotu, pořídil nové nůžky na stříhání pytlíku.
Jako číšník jsem také neuspěl. Horký talíř s polévkou jsem onehdy nesl, jako tikající bombu a přes veškerou mou snahu a entusiasmus, které jsem do teto činnosti vložil, nastala na podlaze Hirošima.
Nakonec jsem objevil inzerát na hlídání dětí. Hmm chůva. To dávalo mé karieře nové obzory.
Skončil jsem tedy,jako pan Chůva a světe div se v sousedovic domě. Usoudil jsem, že to bude docela zábava, že budu brát ty malé andílky k nám do bytu, posadím je k televizi nebo je nechám hrát x-boxe a já, budu mít tak čas, na své šlofíky a Alici. No, bylo to malinko jinak. Děti tak úplně nesledovali televizi zrovna v klidu a x-boxe, jsem po jejich křepčení mohl hodit před dům, pro jiné zoufalce.
Zůstával jsem tedy v sousedovic domě a ratolesti hlídal v jejich revíru. Role pana chůvy, mne ale nepřipravila na to, že budou mít andílci hlad a čínská polévka, nebyla zrovna jejich oblíbené jídlo.
Zavolal jsem proto na pomoc Alici. Nemohl jsem je nechat hladovět. Nehledě na to, že hladovějící děti, nejsou zrovna vizitkou dobré a starostlivé chůvy.
Alice Nám tedy začala vařit, stala se z toho taková Naše tradice. Já hlídám a ona vaří.
Bohužel, vařila i pro souseda a latentní svůdník si Alici nakonec získal na svou stranu. Tristní zkušenost mne donutila k přemýšlení. Láska je pěkná mrcha. Ale ani přes tyto fakta jsem na ní nezanevřel a svedl jsem sousedovu exmanželku.
#2
,,Jak se máš?“
,,Můžeš dvakrát hádat!“
To byla otázka, jak se máš? Jak se asi můžu mít? Adam na mě bezostyšně zíral a čekal, že mu celá říčná skočím kolem krku a bude vymalováno.
Ta metrosexuální krysa, si myslí, že se vyspí s mou nejlepší kamarádkou a já, jej jako průvodce na václaváku, pozvu zpět do bytu, aby si dal čaj. V jeho případě, by to byly nohy na stůl. Na to, jak se staral o svůj zevnějšek, až jsem počala podezření, že to hraničí s obsedantně kompulzivní poruchou, se jeho chování naopak vymykalo dané škatulce. Občas, ne-li pravidelně sedával na gauči jen v trenýrkách a popíjel pivo z plechovky, při sledování dalšího dílu nějakého jeho detektivního seriálu.
,, Adame vypadni. Opravdu nemám náladu na tvé tristní výmluvy a už vůbec ne na tvůj obličej!“
,, Ale no tak Veru, byl to jen hloupý úlet.“
Jo úlet. Ten jeho ,,hloupý úlet“ jak to nazval, byl tento rok již druhý v řadě a já naivní nána mu ještě dala šanci a prala ty jeho prosezený trenýrky. Prej úlet!
,, To myslíš vážně?! Úlet drahoušku, je když vylezeš nahoru na komín a skočíš padákem , úlet, je když políbíš Našeho nemocného pošťáka! Ale ne , když se vyspíš s mou kamarádkou! Tomu miláčku, se říká rozvod.“
,,Veru neblázni.“ Aby svým slovům dodal váhu , klek si Adam na kolena a sepjal ruce v modlícího se katolíka. Tohle patetické gesto jsem u něj zažila jíž tolikrát,že mě nechalo naprosto chladnou.
,, Víš, že bez tebe nedokážu žít. Pukne mi srdce.“
,, Fajn, pozvi mě na pohřeb!“
Další Adamovy fabulace jsem ukončila rázným zavřením dveří, za zvuku jeho pištění, kdy jsem mu patrně přerazila nos. Jeho malé martyrium, mi malinko zvedlo náladu , dá-li se mluvit o dobré náladě v mé situaci a s vervou jsem se jala vyklízení Adamových trenýrek.
Díky moc za reflexi! Ony to nikdy nejsou 100% škatulky a dost se to mění třeba i podle typu textu (povídky se přeci jenom píší jinak než dlouhé romány nebo divadelní hry). Jinak ano, Povídkář umí někdy vylosovat opravdu zajímavá témata – jen tak dá! ;)
Povídkář:
Co se stane, když se potkají: šéfkuchař co ztratil chuť – padlý anděl-v synagoze.
Celý měsíc kolem ní chodil bez povšimnutí. Židy neměl rád a synagogy nevyhledával. Byl katolík a tak se chodil modlit každou neděli do křesťanského kostela o pár ulic dál. Ale tenhle měsíc chodil do kostela každý den a zatím to nepomáhalo. Byla to tragédie. On věhlasný kuchař ve vyhlášené restauraci v centru Prahy v nejlepších letech a přišel o chuť. Byl z toho zoufalý, zatím to tajil, ale věděl, že se na to brzy přijde. Napadlo ho, že by mohl zkusit poprosit o pomoc židovského boha. Za zkoušku nic nedá. Dveře do synagogy byly otevřené, opatrně vstoupil dovnitř a rozhlídnul se…nikde nikdo, šero, chlad. A tak si sednul do nejbližší lavice a polohlasně pronášel svojí prosbu: Židovský bože Jehovo, vrať mi prosím chuť. Slibuji ti, že pokud mi ji vrátíš, nebudu nadávat na Židy a v restauraci budu vařit jedno židovské jídlo měsíčně, jako poděkování. „Jenom jedno? Ha, to teda není moc!“ ozvalo se vedle něj. Leknutím nadskočil: „Co to?“ „ Je tady někdo?“ zašeptal. „Jasně, že je, jsi slepý?“ přišla okamžitá odpověď. Ucítil závan vzduchu na tvářích a zvláštní brnění po celém těle. Najednou vedle něj seděl mladší muž, blond, modré oči, kolem 30ti, potměšilý úsměv na tváři. „Kde ses tu vzal? „Tady nikdo neseděl“ vyjekl. „Já jsem tady už celou věčnost, teda relativně“ , odpověděl mu na to mladý muž. „Dovol, abych se představil – Azachiáš- padlý anděl“. „Co?“ vyjekl šéfkuchař podruhé. „To je nějaký blbý židovský vtip?“ „To tady čekáte na nic netušící cizí věřící a pak jim předvádíte tohle divadlo?“ začal se rozčilovat a brunátnět v obličeji. Anděl se usmál. „Když se to vezme kolem a kolem já Žid jaksi nejsem.“ „Nebo jsi někdy viděl světélkujícího Žida?“ zeptal se a na ukázku se celý rozzářil. Zlatě mu svítila kůže, vlasy a dokonce i oči. „Do prdele Pane Bože,“ pokřižoval se zděšeně kuchař, „co chceš? Co ode mě chceš?“ vyskočil z lavice. „Já nic, ale ty jsi něco chtěl, pokud se nepletu. Mohl jsem ti pomoct, ale když nechceš?“ klidně pokrčil zářícími rameny Azachiáš. To kuchaři zabránilo v panickém útěku. „Ty mi můžeš pomoct?“ Zarazil se. „Jasně. Stejně se teď tak trochu nudím, koho by bavilo poslouchat pořád dokola modlení. Změna by mi prospěla. Nahoru stejně nemůžu,“ ukázal prstem nahoru. „Ty mi jako vrátíš chuť?“ ověřoval si šéfkuchař smysl právě vyřčených vět. „To zrovna ne, ale můžu ti říkat, jak co chutná.“ Kuchaři spadla čelist: „Ty jako víš, co jak chutná? A jíš ty vůbec? Teda jedl jsi vůbec někdy?“ „Ne, já jíst nepotřebuji, ale vím, co jak chutná. Vnímám všechno od jídla přes emoce, charakter. Taky vím, že jsi pěkná konzerva, změny ti vadí, tak nevím, jestli rozdýcháš jednoho padlého anděla.“ Fuj tajbl, pomyslel si. Nejradši by si odplivl, ale v chrámu si to nedovolil. „Jó, já vím – fuj tajbl – dilema – já nebo žádná chuť.“ „Cože? Ty čteš myšlenky?“ zhrozil se. „Co myslíš?“ zašklebil se Azachiáš. No to nevím, mít vedle sebe někoho kdo mi čte myšlenky je čistá sebevražda, pomyslel si. „ Je to tak, zase dilema- čtení myšlenek – nebo žádná chuť. Je to na tobě.“
Rozveďte dramatický dialog: Postava A: Nekompromisní učitel, který řekne: „Ležela tam. Postava B: Narcista
„Ležela tam!“ ukázal naštvaně na druhý konec stolu. „Proč jsi s ní hýbal?“ rozčileným hlasem se dožadoval učitel Petrovy odpovědi. „Já mám svojí koženou aktovku sice úplně stejnou jako vy, ale podívejte se, jak je ta moje krásně vyleštěná. S tou vaší bych si jí rozhodně nespletl.“ prohlásil jeho žák povýšeně. Petr pocházel z bohaté rodiny, vlastnil drahé značkové doplňky, drahé auto a byl nejvíc namyšlený žák z celé třídy. Učitel ho už znal a věděl, že se uvnitř zdánlivě úspěšného spokojeného sebevědomě vypadajícího mladého muže skrývá někdo, kdo chce být za každé situace vítěz a být ve všem nejlepší a to za každou cenu. „Ty jediný jsi věděl, že dnes jsem si s sebou vzal testy i s výsledky. Při tvém včerejším doučování jsem o tom mluvil do telefonu. A taky vím, že jsi ty testy nemohl naspat správně“ rozčileně držel v ruce Petrův správně vyplněný test. Věděl, že je něco špatně. Jeho aktovka, která se záhadně přesunula na stole a Petrův správně vyplněný test musely spolu souviset. Musel to být on, nikdo jiný o tom nevěděl. Ale bude těžké to dokázat.
„Neumíš polovinu látky, jak jsem včera zjistil.“ „Sem se to včera naučil, přece ste mě včera pilně doučoval“ odfrkl si spokojeně, s tím, že tuhle bitvu vyhrál. „Máte nějaký důkaz, že jsem se Vám hrabal v tašce? Nemáte. Jsem tedy nevinen“ vítězoslavně se rozhlédl kolem, hledajíc obdivné obecenstvo. No počkej, tohle ti jen tak neprojde. Vyčítal si, že nechal před hodinou aktovku s testy bez dozoru ve třídě. „Máš naprostou pravdu Petře. Presumpce neviny platí pro každého. Uděláme to tedy jinak, milá třído, otázky z testů si rozebereme podrobněji tady s Petrem. Pojď k tabuli prosím. S tím jistě nebudeš mít problém, když jsi se včera tak pilně učil.“ pokynul na něj a s úsměvem se mu podíval dlouze do očí. Tebe si vychutnám, mě tahat za nos nebudeš .
Proč to dělá: Proč Nenarozené dítě – Upřednostňuje jednu značku alkoholu
Á slyším mužský hlas, vrátil se taťka. Jo, je to správně, mamce se radostí rozbušilo srdce. Uf, bože takhle mě tady mačkat, to je pokaždé, když si mamka obouvá boty. Čím jsem větší, tím mám míň místa v břiše. Rychleji jí buší srdce, houpe to nahoru a dolu, jdeme po schodech. Slyším nastartované auto. Jezdím rád, když se jezdí autem pouští se hudba. Přetočím se v břiše vzhůru nohama. Zase houpání. Vystupujeme. Slyším hlasy, ženské radostné – á babička. Tak jí oslovuje moje máma. Babička se prý už na mě moc těší. Rozeznávám už spoustu věcí, slyším zvuky z okolí, u některých hlasů rozeznávám i kdo to je. Vnímám, jak se cítí rodiče, ale hlavně máma, na co myslí, jestli je spokojená, naštvaná, co jí a pije. I jak se jí dle toho mění krev. Nejradši mám, když si dává kapičku bílého vína na spaní. Mně to teda úplně stačí. To se mi pěkně motá hlavička a chce se mi spát a zdají se mi krásné sny. Sny o mém starém životě. Vidím se v nich, jak chodím v gumácích po vinici, koštuju hrozny, nebo je sbírám a vyrábím z nich víno. Krásné časy. Jsem zvědavý, jestli se narodím do vinařské rodiny. Někdy se mi po kyselé chuti vína i stýská a to pak mluvím na mámu: „Pojď si dát šťopičku bílého suchého vína. Pojď. Už se na ni těším.“ A většinou mě poslechne. Ale stejně se těším, až si ji budu moct dát sám. Až se znova narodím.
Drsný kovboj – Místo: zeleninová zahrada- Téma: Pravda je silnější než fikce – První věta: Děti už dávno vyrostly.
Děti už dávno vyrostly. A odešly. Neviděly svojí budoucnost v tvrdé práci na ranči. Žena mu zemřela už před 10 lety, pochoval ji pod její oblíbenou lípou vzadu na louce. Nikomu to neřekl, ale stýskalo se mu po nich. Po společných rituálech, když každé ráno společně posnídali, večer si vyprávěli, co zažili přes den. Úplně sám tady ale nežil. Na sezónu si najímal pomocníky do stájí, bydleli kousek od něj na ubikaci. Parta drsných chlapů, ale pracovitých a spolehlivých. Takové lidi měl rád, co dodrželi, na čem se domluvili a odváděli dobrou práci.
Jako každé ráno si vyšel do své zahrady za domem, posunul si klobouk do čela a zapálil si svoji první ranní marlborku. Zhluboka si popotáhl dým do plic, co nejpomaleji ho vyfoukl, aby si vychutnal jeho štiplavou chuť. Zaposlouchal se do zpěvu ptáků a spokojeně se rozhlídnul. Jeho zeleninová zahrádka byla jeho pýcha. Byl vyhlášený pěstitel široko daleko. Navíc, aby si vynahradil chybějící rozhovory s dětmi, povídal si s ní, se zeleninou. A věřil, že mu naslouchá a někdy i odpovídá. „Je to tak“, povídal mrkvi. Je mi nějak těžko na srdci. Čím dál víc. Chybí mi ženská společnost. „Takový je život“ ,odplivl si, „co nadělám.“
Popošel ke kapustě: „včera se mi zdálo, že se miluju s tou dlouhovlasou barmankou z country klubu, co se na mě minule tak usmívala. Asi bych se měl večer hodit do gala, oholit se a zajít si tam s kluky na pivo, co myslíš?
Otočil se k petrželi: „vždyť co je to za život, když o ženě jenom sníš, ne? Nevypadám zas tak špatně, abych si nemohl ještě přivést nějakou hospodyni do baráku. Jsem ještě silný muž v nejlepších letech.“
Z ničeho nic skočila mez řádky kapusty žába. Á, to je důkaz, že to mám udělat. Ve všech pohádkách, kdo políbí žábu, potká prince nebo princeznu, pomyslel si. Oklepal si hlínu z kovbojských bot a zamířil směrem ke stájím. Čeká ho těžký den, budou hnát stádo na jiné pastviny a spravovat ploty. To pivo večer bude zasloužené.
Příběh: spojit 3 postavy …….. 3 dokáží víc než jeden….
Vtipný mlékař – prodavač kleptoman – hluchý houslista
Vtipný mlékař: cíl, charakter, minulost, vnitřní konflikt
– rozváží po malém městečku za rozbřesku mléko ve skleněných lahvích, po staru – na kole a v přívěsném vozíku
– každého zdraví milostpane, milostivá paní, ruku líbám
– miluje vše, co souvisí s první republikou (to má od svých prarodičů)
– obléká se tak, mluví tak, žije tím
– chodí na swing a miluje Melody Makers Ondřeje Havelky
– vyznává co nejjednodušší až alternativní styl života
– chtěl by mít vlastní restauraci ve stylu 1. republiky
– nevydělává tolik, kolik by si představoval a tak si chodí přivydělávat jako komparzista – ale hraje jenom v tom co souvisí s 1. republikou.
– má přítelkyni? Děti? nebo né?
Prodavač kleptoman:
– každé ráno vstává v 6 do práce.
– pracuje v malém obchůdku s látkami
– to je jediné co ho neláká krást a v čem se výtečně vyzná
– jinak krade po hospodách (chodí do těch samých, kde zná majitele a obsluhu), u kamarádů, peníze z kapes, šálky, podšálky, příbory, šperky
– kamarádi o jeho problému vědí. Když přijde druhý den s omluvou a věci vrací, všichni se tomu smějí, berou to jako jeho výstřednost
– to ho naučila jeho maminka: kradl od malička a když zjistili, že jde o nemoc, naučila ho věci vracet a omlouvat se a nebrat to jako něco tragického. Jen, že se to nesmí bát přiznat
– jedináček
– bez ambicí, vychutnává si život dnes a tady přes jídlo, pití, dobré kamarády.
Hluchý houslista:
– o sluch přišel v dospělosti následkem nehody
– je naštvaný na celý svět, chtěl se dostat do filharmonie
– vzteklý, schválně nosí ušmudlané věci, aby se vyhnul kontaktu s lidmi
– hrává na náměstí u kostela nebo na mostě přes řeku
– nechce si najít jiné zaměstnání
– bydlí s dcerou ve velké vile, která Dcera chce, aby si našel slušné zaměstnání nesouvisející s hudbou
– – je bohatý (rodinné bohatství), ale tím, jak mu nevyšla kariéra, si nedokáže užívat život, běžný den ani peníze
– chtěl by opět hrát ve velkém tělesu, být světoznámý muzikant
– (výuka dětí? – vydání desky? vzor pro postižené? )
–
Kostra příběhu:
Mlékař si chodí vybírat látky na oblečení z první republiky k prodavači do jeho obchůdku. Prodavač mu vždy dobře poradí a doporučí, co se k čemu hodí.
Prodavač jednou při cestě do práce zahlédne na mostě odložené housle, neovládne se, ukradne je a běží s nimi do obchodu. Houslista se jenom otočil a vybíral peníze od lidí z pouzdra na zemi. Zahlédne zloděje a rozběhne se za ním. Doběhne ho v obchodě. Prodavač se to snaží houslistovi vysvětlit, ale protože ten je hluchý a navíc vzteklý, začnou se prát. Do toho vstupuje do obchodu mlékař pro svůj obvyklý nákup. Vidí je, jak se perou a snaží se je odtrhnout.
Navázaní přátelství, houslista pomůže mlékaři s koupí restaurace, stanou se z nich společníci. Prodavač dodává látky a navrhuje oblečení pro celý personál, zařizuje celkový vzhled restaurace. Mohl by si otevřít šicí dílnu a dělat bytové poradenství. Ale váhá. Je spíš pro užívání si života než pro „dělání obchodu.“ Mlékař pronajímá restauraci i pro filmování. Houslista tam pravidelně vystupuje a založí swingovou kapelu. Vydávají desku. Poskytuje rozhovory o tom, jak se vyrovnat s postižením, které člověku brání v kariéře nebo s vážnou nehodou v životě, později na toto téma napíše knihu.
Happy end? Možná?
3 odstavce
„ Á, čímpak posloužím, milostpane?“ přivítal ho prodavač uctivě ve dveřích. Už z dálky se dobromyslně usmíval, kulatá tvář s červenými tvářemi, velké bříško. Na první pohled připomínal Švejka ztvárněného Rudolfem Hrušínským. Wilém si sem chodíval nakupovat látky na oblečení ve stylu první republiky. Tom mu vždy poradil ty nejlepší vzory, materiály dle jeho specifických požadavků. Ale nejen profesionalita a povaha, ale i styl jednání, jakým Tom vedl svůj obchod, byly prvotřídní. Wilém, jako jeho vážený zákazník, dostal vždy, když sem zavítal, kávu nebo čaj a domácí koláč, poseděli si u malého stolečku v malé kanceláři schované za pultem, rozebrali spolu svoje podnikání, osobní život a taky drby a novinky, které zrovna kolovaly po městě.
Pokud by někdo nečekaně vešel do proskleného krámku plného látek visících na otočných stojanech nebo složených v rolích na poličkách všude kolem zdí, prozradil by ho zvonek ve dveřích.
„Pane Tomáši, dnes bych si moc rád koupil nějakou látku na sako. Představoval bych si k tomu vestičku a ve stejné barvě čepici s kšiltem. Za měsíc jdu na konkurz do televize na film První republika. Všichni Vaše oblečení obdivují a mně to pomůže, abych stoprocentně dostal nějakou menší roli.“ usmál se na něj.
Postavil na pult malou bedýnku s přepážkami: „Přivezl sem vám i nějaké mléko, když už sem se tady zastavil. Snad vám to udělá radost. Nově rozvážíme už i ochucená kefírová mléka. Zákazníkům moc chutnají. Všechno pod mojí značkou Staré zlaté časy. Kdo mléko pije, dlouho zdravě žije!
„Určitě ho milerád ochutnám, zaplať pánbůh za vaši laskavost, mladý pane,“ děkoval mu s nadšením prodavač. „Dovolím si vám pak nabídnout šálek kvalitního zeleného čaje. Ale teď bych vám nejdříve rád ukázal nové látky, zrovna je přivezli z Anglie. Je to úplná novinka. Já osobně sem z nich nadšený.
Páni, to je teda nálož! :)
Moc se mi líbí první úkol, protože to má dramatický potenciál a postavy jsou dobře rozeznatelné. Dialogické tempo je rychlejší a tak to dobře plyne.
Nenarozené dítě je drsný příběh, tam se to Povídkáři teda „povedlo“.
No a poslední ukázka 3 odstavce je moc pěkná scéna se skvělou atmosférou. Dokáži si v tomto světě představit klidně celou povídku.
Chválím a moc zdravím! :)
Děkuji moc, ono to doplňkové cvičení u povídkáře bylo dost obsáhlé. Možná pro mně platí jednoduché pravidlo, u čeho se při psaní bavím – to je ta první a poslední povídka, tak se asi dá i trochu číst. A to sem vynechala detektivku…tu ještě potřebuju učesat. Zatím sem jí nikomu neukázala, protože uvažuju, jestli jí nerozespat jako ůkol pro kolegyně, jestli by vyřešily kdo je vrah?? Jinak děkuji za odkaz na to psaní těch detektivek, moc ráda bych šla, jenomže jedeme na prodloužený víkend na hory. Ale věřím, že se ještě něco podobného bude opakovat. Budu dávat pozor na upomínky…teď teda nevím, chodí mi upomínky na tenhle typ kurzů, nebo se musím někde přihlásit, zaregistrovat a nebo je to o tom prohlížet stránky? Hezký den j
JJ, Povídkář nabízí řadu doplňkových cvičení (a s jejich dalšími variacemi je to opravdu nekonečný zdroj inspirace). Newslettery vám určitě chodí, o tom nepochybuji. :)
Jinak při odpovídání v komentářích je důležité kliknout na tlačítko odpovědět, aby se konverzace nerozházela.
Znovu díky a mám radost, že tak pěkně tvoříte! ;)
Dobrý den René,
mám něco malého připraveného na základě Vašeho povídkáře. Vyskoušela sem všechny témata, abych zjistila, co mně nejvíc baví, co mi jde a co ne. Můžu to nakopírovat sem, podíváte se nato prosím? Není toho moc. U těch drsnějších věcí, asi nejsem dost drsná:)). Největší problémy mi dělá začínat příběh nějakou předem danou větou. Objevila sem, že mám ráda, když se moje fantazie může toulat: takže asi miluju scifi a nebo i detektivky:)). Ještě bych ráda zkusila Příběhovač – dopsat – abych si to porovnala způsob psaní. Téma sem už vygenerovala. Ale celkově mám pocit, že sem spíš povídkář…..nebo, že ideální je střídat.
Janka
PS: gratuluju k projektu charity…vydání a prodej knihy pro Spolu. Mně to nějak vždy unikne, že něco takového organizujete.
No jasně, dejte to sem, mrknu na to. ;)
Jinak díky za vaši reflexi, baví mě pozorovat, jak se vyvíjíte.
A k charitativnímu projektu Trojopovídek: Ten už je sice uzavřený, ale aktuálně máme vydanou novou knihu Hodinečnost, která podporuje matky samoživitelky.