36 komentářů u „#7 Konzistentnost“

  1. Pamatuju si to jako by to bylo včera. Běžela ke mně bosa po nekonečné písčité pláži lemované vysokými útesy. Blonďaté vlasy jí vlály v solí nasáklém, voňavém mořském vzduchu. Když ke mně přiběhla, zářila štěstím. Vyprávěla mi o svém dni, o všech mušlích, které posbírala, zátokách, které prozkoumala, a skrytých tůních, ve kterých se při odlivu lapaly pestrobarevné, miniaturní rybičky. Zatímco jsem seděl na ručníku naproti ní, nedokázal jsem z ní spustit pohled. Její oči jasné denní světlo odrážely třemi různými barvami – modrou, zelenou a okrovou. Nikdy jsem takové oči neviděl.

    To jsme se znali teprve týden. Potkali jsme, když jsem seděl při západu Slunce na výběžku před plážovým barem a hlavou se mi honily myšlenky jako mraky před přicházející bouří. Původně jsem na Korfu neměl vůbec jet, ale po rozchodu s bývalou přítelkyní mi přišlo jako dobrý nápad někam vypadnout, i když pojedu sám. Alespoň přijdu na jiné myšlenky, říkal jsem si, což se nakonec skutečně vyplnilo. Ona se ten večer–stejně jako každý večer, jak jsem později zjistil–procházela po útesech a vyhlížela delfíny. Nikdy žádného neviděla, ale její nadšení bylo tak nakažlivé, že jsme si o nich a jiných mořských živočiších, které má ráda, povídali celou noc až do rozbřesku. Na pokoje nás zahnala až chladná ranní rosa, která pokryla vše co nebylo ukryto pod střechou.

    Po půl roce jsme se vzali. Pozítří to bude na den přesně pět let, ale nezměnilo se vůbec nic. Vlasy má kratší, ale ve jí větru stále vlají jako zlaté třásně. Na moře vždy zírá s tou samou radostí a úctou a delfínů máme plný byt. Jakýkoliv doplněk, mistička, ubrousek či polštářek najdeme na cestách s jejich vzorem, bereme si ho s sebou domů jako památku. Její náboj a láska ke všemu živému nám naplňují každý den a já se večer po práci stále topím v jejích hlubokých očích. Jedna věc se ale přece jen změnila. Jejich barva.

    Nějakou dobu jsem si toho nevšiml, ale přibližně po roce vztahu jsem si jednou, když jsme na lavičce v parku rozebírali ke kterému moři pojedeme v září na dovolenou, uvědomil, že se jí z očí jedna z barev jakoby vytratila. Okrové flíčky v jejích zelených očích stále zářily jako karibské ostrovy v moři plném chaluh, ale modré kroužky, které dříve ostrovy obepínaly jako písčité mělčiny, zmizely. Třeba je to jen typem světla, napadlo mě, přeci jen je celkem zataženo a její oči jsou nejvýraznější na přímém Slunci, ale postupem času mi došlo, že se jí oči doopravdy postupem času mění.

    Nikdy jsem se s ní o tom nebavil; nejspíš ze strachu co by mi řekla. Teď už jsou ale její oči jen nekonečným zeleným mořem bez jakýchkoliv ostrůvků a mělčin. Dlouho jsem dumal nad tím čím by to mohlo být. Je to mnou? Přijdou mi její oči všednější tím jak se v nich každý den topím? Změnila se snad ona? Říká se, že oči jsou oknem do duše. Je snad tahle změna odrazem něčeho co se odehrává v ní? Nevím, nikdy jsem na nic nepřišel, jelikož ať hledám sebevíc, její osobnost, něha, nadšení i její něžný přístup ke mně jsou stále tytéž. Nezměnilo se ale opravdu vůbec nic. Kromě barvy jejích očí.

    Odpovědět

    • Ale mohlo by přeci jenom zatím něco být, protože pak by příběh gradoval a mohl by pokračovat… ;)

  2. S každou další krádeží byla Erianor klidnější. Přitáhla si opasek těsněji a rychlým pohybem zkontrolovala, že jsou její dýky připravené. Dnešní noc je konečně vykoupí.
    Usmála se když koutkem oka zahlédla jak se Julia prohlíží v zrcadle. Jak je možné, že je její malá sestra o hlavu větší, než ona a vyzařuje z ní tolik sebevědomí. Kde jsou ty časy, kdy se k ní za bouřky choulila pod peřinou a nutila ji vyprávět o hvězdách.
    Ozvalo se zaklepání na dveře. Erianor s Julií si vyměnily pohled a jemně na sebe kývly.
    „Kdo je tam?“ zeptala se Julia.
    „Noční vítr odvane denní hříchy,“ ozvalo se za dveřmi.
    Julia s klapnutím otevřela dveře a prohlídla si dva muže za dveřmi. Těžko by jste našli dvě více odlišné postavy. Muž v dlouhém černém kabátě měl minimálně dva metry a při vstupu do domu se musel sklonit. Zato jeho společník mu sotva dosahoval nad pás a co postrádal na výšce, doháněl na šířce.
    Ostražitě se rozhlídli po místnosti a pak dlouhán natáhl ruku směrem k Julii.
    „Magister Soul.“
    „Julia,“ přijala nabízenou ruku. „A tohle je moje sestra Erianor.“
    „Mně můžete říkat Mass,“ usmál se menší muž.
    „Předpokládám, že vy budete náš iluzionista, magistře,“ řekla Erianor.
    „K Vašim službám. Zajímalo by mě, kdo vymyslel to pitomé heslo. Moje hříchy jen tak nějaký vánek určitě nesmyje.“ Soul se pro sebe zasmál a přešel k velkému stolu uprostřed místnosti.
    „Předpokládám, že jste plně informovány o dnešním plánu. Máme ještě dvě hodiny čas. Myslím, že neuškodí si celou akci ještě jednou společně projít a můžeme vyrazit.“
    Všichni se seskupili u stolu a Julia zapálila další svíce, aby na mapu viděli.
    „Oslava narozenin hrabě Sesika se uskuteční ve spodním patře jeh vily. Trezor se nachází v druhém patře, na konci této chodby,“ ukazoval prstem na mapě Soul.
    Hrabě Sesika byl jeden z nejbohatších obchodníků a politiků ve městě. Erianor si byla jistá, že dnešní loupež pokryje poslední dluhy, které s Julií měly a konečně je vykoupí z otroctví Lady Summer. Riskovaly pro ty peníze všechno. Už nebylo cesty zpět. Dnes večer pro ně začíná nový život, nebo o něj přijdou.
    „Dveře to pracovny jsou dílem trpaslíků. Dostat se přes ně, bez klíče je prakticky nemožné. Proto máme sebou Masse. Mass roky vyráběl a začarovával podobné dveře pro bohaté klienty. Vyzná se do bezpečnostních zaklínadel a postará se nám o vstup do místnosti. Pak budou na řadě naše šikovné sestry. Připomeňte mi ještě jednou, proč vás potřebujeme obě dvě?“
    „Dostat se do takového trezoru není jen tak. Julia se nám postará o heslo, předá ho telepaticky na mě já trezor otevřu.“
    „Proč ho nemůže telepaticky poslat mně? Pak bychom tě nepotřebovali a odměna by se dělila mezi méně lidí,“ namítl Mess.
    „Telepatie není jednoduchá věda. Naučit tě přijímat zprávy od Julie by trvalo roky. Jako sestry si navíc můžeme posílat zprávy na mnohem větší vzdálenost.“
    Mess si nesouhlasně odfrknul, ale dále nic nenamítal.
    „Mým úkolem bude samozřejmě vytvořit kolem nás ochranou iluzi. Čtyři podivíni jako my by byli velice nápadní na narozeninové oslavě jednoho z nejdůležitějších politiku Hartwormu. Já se postarám o vaši neviditelnost. Lidé vás sice uvidí, ale ani v nejmenším je nenapadne, že na oslavu nepatříte,“ vysvětlil Soul.
    Erianor ho se zaujetím poslouchala. Abstraktní magické vědy ji vždy fascinovaly. Trochu Julii záviděla, že byla našeptávačkou. Hypnotizovat lidi a dostávat z nich informace byla nejen neocenitelná schopnost v jejich oboru, ale už jim i několikrát zachránila krk. A přitom by to měla být ona, kdo se má starat a dávat pozor na mladší sestru. Ne naopak.
    Bezděčně si protřela palcem tetování na zápěstí. Už není bezmocná. Když se cokoliv stane, přivolá ho a nikdo jim neublíží.
    „Myslím, že plán je celkem jasný. Na pevné nervy,“ pozvedla Erianor sklenici červeného vína a plným douškem se napila.

    Soul si upravoval kabát před rozbitým zrcadlem a vesele si přitom pobrukoval.
    „Jak to vlastně funguje?“ zeptala se ho Erianor.
    „Co máš na mysli?“
    „Iluze. Jak docílíš toho, že lidé vidí něco úplně jiného?“ vyzvídala Erianor.
    „Je to naprosto jednoduché.“ Soul mávnul rukou a místnost kolem nich zmizela a místo toho je obklopila jarní louka s dřevěnicí a výhledem na jezero. „Stačí mít dodatečnou představivost a dostat se do lidské mysli.“
    Erianor zírala na výjev v úžasu. Scéna byla jako vytažená z jejích snů. Přesně to si přála pro ni a Juliii. Klid a svobodu. Už nikomu nesloužit a pracovat na vlastní budoucnosti.
    Po louce běžel ruku v ruce zamilovaný pár a jejich smích se nesl prostorem. Soul ji pobídl, aby k nim přistoupila blíže.
    „Smekám klobouk, magistře. Myslel jste na každý detail. Dokonce i její sukně se pohybuje spolu s větrem,“ ukazovala Erianor prstem. „Nebojíte se, že se ve světě iluzí ztratíte? Že nepoznáte, co je realita? Kdo by nechtěl žít v tak krásném světě?“
    „Pokušení není malé. Nesmíš, ale zapomínat, že je to pouze iluze. Reálný život to nenahradí. A prozradím ti malé tajemství. Žádná iluze není dokonalá. Jsou věci, které se nedají zfalšovat. Podívej se jim pořádně do očí. Ne nadarmo se říká, že oči jsou oknem do duše. Duši nedokáže vytvořit žádný iluzionista.“
    Erianor přistoupila k páru blíž. Stáli nehnutě a pozorovali ji. Až tehdy si uvědomila, jak prázdný je jejich pohled. Bylo to jejich zorničkami. Měly temnou, bezduchou barvu, z které běhal mráz po zádech. Erianor se naklonila blíž a blíž, když najednou iluze zmizela a ona se ocitla uprostřed místnosti, stojící na špičkách a hledící do prázdna.
    „Všechno v pořádku?“ zeptala se Julia.
    „Myslím, že je nejvyšší čas vyrazit,“ zavelela Erianor a uvedla tak večer do pohybu.

    Stáli netrpělivě při vchodu a čekali, až je vpustí dovnitř. Ani se neobtěžovali se společensky obléknout. Soul je ujistil, že je všichni uvidí jako honosné panstvo a Julii jako neobyčejně krásnou, aby upoutala pozornost hostitele.
    Iluze prázdných očí zanechala v Erianor nepříjemný pocit. Neustále si třela tetování a klepala nohou o zem.
    Soul je všechny pobídl, když se fronta posunula a jejich čtveřice byla uvedena do sálu. Každý se hostil sklenice vína a se zdvořilými úsměvy se vydali ke schodišti.
    „Nejdříve vás dva doprovodíme nahoru k Sesikově pracovně, kde budete z dohledu všem hostům. Potom už mě nebudete potřebovat. Mass se může v klidu pustit do práce, zatímco já doprovodím slečnu Julii do sálu, kde může začít s našeptáváním.“
    Čtveřice hbitě vyběhla do horního patra a zamířila chodbou rovnou k pracovně. Mass se okamžitě pustil do práce a začal si dveře prohlížet. Soul s Julií na sebe kývli a vydali se do dolního sálu.
    Erianor se nelíbilo, že budeme mít sestru z dohledu, ale patřilo to k práci. Ráda pozorovala sestru při našeptávání. Dokázala z každého, s naprostou elegancí, vytáhnout i ty největší tajemství.
    Ze zamyšlení ji vytrhnul Mass. Začal si pobrukovat kouzelné formule a přitom kreslit prstem na dveře složité obrazce. Jednotlivé části ozdobného kování se rozzářily a spojily se světelnými liniemi. Erianor nastavila uši a zaposlouchala se do propracovaného zámku, který se pod Massovými prsty dal do pohybu. Následovalo sotva slyšitelné cvaknutí a dveře se s překvapivou lehkostí jemně pootevřeli.
    „Tak to bylo opravdu něco,“ kývla uznale Erianor.
    Mass se jemně usmál s rukou povzbudil Erianor aby vstoupila.

    Místnost osvětlovaly měsíční paprsky z ulice. Trezor stál vyzývavě v rohu místnosti. To monstrum muselo strážit nemalé jmění a ona si ho za chvíli bude moci odnést domů. Její a Juliina vstupenka na svobodu. Možnost začít znovu bez neustálého otáčení se přes rameno.
    Erianor zavřela oči a soustředila se na Julii. Hledala její auru v místnosti plné lidi. Našla ji téměř okamžitě. Její záři by poznala kdekoliv.
    „Slyšíš mě?“ zavolala na ni.
    „Ano. Už ho skoro mám. Potřebuji ještě minutku. Ten chlapík má tolik tajemství. Není zrovna lehké se tou špínou prohrabat. Politici,“ povzdechla si Julie.
    „Jsou to všechno prasata. Proto nemám vůbec špatné svědomí, že se s námi dneska podělí o trochu úspor.“
    „Mám ten kód. Jsi připravena?“ vyslala telepaticky Julia.
    „Vždy,“ vyzvala ji Erianor.

    Dostat se do trezoru byla hračka. To co na ně čekalo, přečkalo všechny její očekávání. Tohle ji s Julií koupí nejen svobodu, ale i tu krásnou chatu u jezera.
    Erianor se otočila na Masse, který se usmíval stejně jako ona. Rozprostřel velký pytel a společně jej začali plnit. A v ten moment se všechno zvrtlo.

    Erianor nevědla, kdy Soul vstoupil do místnosti. Ve tmě sotva rozeznala jeho obrysy.
    „Honem, musíme si pospíšit. Odhalili nás. Mají tu svého vlastního magistra a ten moji iluzi zrušil. Sotva se mi podařilo ze sálu uniknout. Julia je v nebezpečí,“ vyhrknul na ně Soul zadýchaně.
    Erianor nepřemýšlela ani na sekundu a nechala peníze ležet.
    Rozběhla se schodištěm dolů, dýky tasené a připravené na boj. V sálu panovala panika. Zbohatlické paničky se krčily v rohu sálu a ukazovaly si prstem na Julii. Ta stále uprostřed místnosti, obklopená několika ozbrojenými ochránci a jeden z nich ji zezadu tisknul dýku k hrdlu.
    „Kdo tě poslal? Co tady chceš? Přiznej se,“ křičel na Julii hrabě Sesika. Zběsile pochodoval v kruzích a gestikuloval na stráže.
    „Přišla mě určitě zabít. Okamžitě ji popravte. Já vám to nařizuji.“
    Julii začala stékat kapka krve po krku. Erianor rychle pochopila, že se svými dýkami proti dvaceti, po zuby ozbrojenými, muži nic nesvede. Napětí v místnosti se stupňovalo a strážci postoupili o další krok blíže k Julii.
    Erianor zachvátila panika.
    Zhluboka se nadechla a přitiskla palec na tetování na zápěstí.
    „Erior marre.“
    Tetování se rozzářilo a na Erianořině krku se objevil složitý amulet. Okamžitě jí projela vlna magie. Nasbírala v sobě energii, připravena ji vypustit na Juliiny věznitele.
    Soul ji prudce chytil za ruku.
    „To nebude potřeba.“
    „Co děláš? Musím ji pomoct,“ křičela na něj Erianor.
    „Vážně?“
    „O čem to mluvíš?“ Erianor se zarazila a rozhlédla se. Celá místnost utichla a všichni se na ni otočili. V té chvíli si toho všimla. Oči bez kapky života, prázdné schránky bez duše. Iluze. Soul ji oklamal.
    Otočila se na něj. V obličeji mu hrál pobavený výraz.
    „Neměj mi to za zlé. Ale potřeboval jsem abys zavolala svůj krásný amulet na pomoc. Víš, že po něm pátrám už roky? Koho by napadlo, že ho vlastní obyčejná zlodějka. Nepatří ti, nevíš, co s jeho mocí dělat.“
    Natáhl ruku a šokované Erianor strhnul amulet z krku.
    „Nic se neboj, Julii nic není. Ale doporučil bych vám se velmi rychle vypařit. Moje iluze už vás neochrání. Ani bych ti nedoporučoval po mě pátrat. Mass už je dávno na cestě s penězi a proti mně s amuletem nemáš šanci. Moje milosrdenství platí pouze dnes. Je to poděkování za nemalou finanční sumu, kterou jste nám se sestrou obstaraly a za doručení amuletu. Teď jsem jeho pánem já a zabiji kohokoliv, kdo se mi jej pokusí sebrat.“ Soul se vydal ke dveřím vily a naposledy se za Erianor otočil.
    „Máš můj obdiv za to maskovací kouzlo. Erior marre? Koho by to napadlo. Jednoduché, ale efektivní.“ Zlehka se zasmál a najednou zmizel.
    Erianor zírala do prázdného prostoru, kde před chvíli iluzionista stál. Okradl ji. Nemají peníze a přišla o amulet. Někdo ji popadl za ruku a táhl ven do noci.
    „Erianor, musíme odsud utéct.“ Pobízela ji Julie.
    Erianor ale neposlouchala. Přišli o všechno. Otrokyně nesmí v noci opouštět sídlo Lady Summer. Už dávno je nad nimi roznesen rozsudek smrti. Jejich jedinou nadějí bylo vykoupení ukradenými penězi.
    Dneska měla sen o svobodě na dosah ruky. Doslova. Místo chaty na jezeře je, ale čekalo popraviště.

    Odpovědět

  3. Říká se, že oči jsou vhledem do duše člověka. To co jde skrýt slovy, činy, jednáním – oči pravdu vždy odhalí, umíš-li se dívat.
    Mám před sebou otevřené fotoalbum s fotkami. Začátek je vcelku běžný – rozkošné miminko holčičky, která se hřejivě usmívá do objektivu a v očích se jí zrcadlí láska svých rodičů, vše zalité sluncem a připravené na startovní čáře života. Ta očka jsou průzračně modrá, ničím nezkalená.
    Zvídavá oční modře předškolního věku, kde bedlivým očím dívenky neunikne žádný objekt pozorování, na něž se zaměří a s tím, co vidí přichází tisíce “proč?” Jedině tak se stává těm očím svět srozumitelný a uchopitelný. Jenže svět už není vždy růžový, usměvavý, milý a ty oči postupně reagují zklamáním a vstupují do nich slzy, kdy se pohled zakalí a rozpustí.
    Pomalu odchází dětství, protože škola je s přísnými pravidly velkou zkouškou charakterů v pohledu nejrůznějších očí. Nová poznání, nové informace, ba dokonce zjištění, že jiné jsou oči za brýlemi slunečními nebo dioptrickými. Oči dívenky však v tomto věku dospívání zjistí, že s nimi lze i hrát hru :”házet očkem”, “laškovat”, “otráveně kroutit vzhůru”, “stydlivě klopit k zemi” nebo hltavě číst. Svět z písmenek v knihách dovolí očím vidět nevídané, svobodné, vlastní. A aby toho nebylo málo, přichází pro dívku nový objev – oni se dají oči malovat a s tím umocnit jejich výraz nebo ho celý rozmazat.
    Bohužel ne všichni chtějí chápat velké krásné oči dívky příznivým či tolerantním způsobem. Na scénu vstupují postarší učitelky stěžující si rodičům, že jejich dcera “..má vyzývavé oči a motá chlapcům hlavy”.
    Nebo jsou i ostřílenější kalibry životem protřelých mužských/nezřídka posilněných kapkou alkoholu/ a ty pak v nevinných, ale výrazných očích vidí svůj zosobněný chtíč a pokud ho nelze uspokojit, vypustí urážku či oplzlost. Tím se oči dívky vytřeští zděšením – to tu ještě nebylo, jak je něco takového možné jen za pouhý pohled krásných očí?
    Velké modré oči putují léty knih a studií a učí se životu. Přichází ten čas prvního zaměstnání, kde jsou na těch okouzlujících radostných očích závislá malá očka malých bystrých pozorovatelů. Ty velké oči vždy v těch malých poznají strach, klam i lež, ale nejraději smích a radost. Když její oči zvážní plně ovládnou situaci, přesto nikdo nepláče, protože je v pohledu plno lásky a porozumění.
    Plyne čas, přichází den, kdy světlo světa spatří nově narozené oči z těch jasných velkých modrých. Ona se nesobecky podělila a tak miminko chlapeček dostává ten nejúžasnější dar – pronikavé modré oči plné lásky. Nevadí, že tím se ty její v pronikavosti umenšily. Dokonce při dělení se zalily temně rudými skvrnami. Skvrny zmizí, ale oči má ona už jiné.
    Nakonec přichází “jako blesk z čistého nebe” nový obzor. Její oči se naučily vidět krásu a pomáhají ji přenést z viděného na plátno barvou či úhlem do skicáku. Tím jsou její oči zase velké svou schopností zachytit spoustu jiných očí nejrůznějších barev, odstínů a výrazů..

    Odpovědět

  4. Přeji aspoň trochu chladivý letní den!
    Změna barvy očí volala po fantasy, jenže já už napsala předtím v doplňkovém cvičení fantasy povídku, která se roztáhla na téměř 11 stran textu, a tak jsem nyní zkusila zabrousit do detektivky. Snažila jsem se i o určitou komičnost, avšak zdá se mi, že nejsem ten typ člověka, jenž píše komické až absurdní povídky. Vzniklo tedy toto. Opět jsem se pokusila o “divadelní hru”, nicméně vzhledem k absenci kurzívy v postu, popis děje (co postava dělá), jsem ohraničila ‚…‘. Děkuji za hodnocení a hezké léto! :)

    Postavy: inspektor Drahomil Kabát
    asistent Kamil Šlahounek
    svědkyně Anna Plešatá
    oběť vraždy

    Scéna 1
    Byt číslo 159, Údolní 12, třetí pražský okrsek. Na zemi leží mrtvola asi čtyřicetiletého muže s hnědýma očima vytřeštěnýma dokořán.

    INSPEKTOR KABÁT: Tak Šlahounku, povězte mi, co jste se dozvěděl. Jméno svědkyně a její výpověď.
    ‚Asistent Šlahounek rychle přikyvuje, listující svým sešítkem.‘
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: Jméno Plešatá Anna.
    INSPEKTOR KABÁT: Šlahounku, neměl byste lidi hodnotit podle zjevu, chcete-li být jednou profesionální detektiv.
    ‚Šlahounek se usmívá.‘
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: Ale pane inspektore, tak se svědkyně jmenuje – Plešatá Anna. Ale ona vůbec plešatá není, pane inspektore. Má jen trochu málo vlasů…
    ‚Inspektor Drahomil Kabát pozdvihne obočí.‘
    INSPEKTOR KABÁT: Dobře, pokračujte.
    ‚Šlahounek znovu přikyvuje.‘
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: Svědkyně je majitelkou tohoto domu a pronajímá zdejší byt naší oběti. Oběť se dle její výpovědi jmenuje Bedřich Okrouhlík, nájem platí vždy včas a řádně. Žádnou ženskou nemá, tvrdí svědkyně, bydlí sám. Svědkyně našla zavražděného v bytě poté, co se snažila na něj doťukat, vzala si proto náhradní klíč a odemkla si. Říkala, že potřebovala nařídit hodiny a že jí to vždy dělá Bedřich. A našla ho v obýváku, jak leží na zemi, zprvu si prý myslela, že je opilý, protože vedle ležela láhev, když ale zjistila, že nedýchá, šla volat policii.
    INSPEKTOR KABÁT: A to je vše?
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: Ano, pane inspektore.
    INSPEKTOR KABÁT: Dobře, Šlahounku, a teď mi podejte složku naší oběti.
    ‚Šlahounek vyndá z desek onu složku a podá ji inspektorovi. Ten si je zběžně pročte.‘
    INSPEKTOR KABÁT: Šlahounku, všiml jste si zde něčeho neobvyklého?
    ‚Kamil Šlahounek se zamračí, přemýšlí.‘
    INSPEKTOR KABÁT: Napovím Vám, týká se to samotné oběti. Klidně se běžte podívat.
    ‚Šlahounek chvíli váhá, nakonec však jde obhlédnout mrtvolu. Chodí kolem dokola a tváří se soustředěně.‘
    INSPEKTOR KABÁT: Povězte mi, co vidíte.
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: Pane inspektore, vidím mrtvolu.
    INSPEKTOR KABÁT: Výborně, řekněte mi, jak vypadá.
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: No, je to muž asi 180 centimetrů vysoký, na sobě má hnědou vestu a pod ní bílou košili, na nohou tmavě hnědé kalhoty a je jenom v ponožkách. Myslím, že je mu asi čtyřicet let a má hnědé neučesané vlasy.
    ‚Šlahounek si prohlíží mrtvou oběť.‘
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: Oběť má hnědé oči, dlouhý nos a pod ním knír. A taky má velké uši a kotlety.
    INSPEKTOR KABÁT: A všiml jste si nějaké nesrovnalosti?
    ‚Kamil Šlahounek zavrtí hlavou. Inspektor Kabát mu podá složku.‘
    INSPEKTOR KABÁT: Přečtěte mi popis naší oběti dle výpovědi paní Plešaté.
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: Bedřich Okrouhlík, věk 38 let, velmi vysoký, hnědé vlasy, modré oči, dlouhý nos s knírem…
    INSPEKTOR KABÁT: A co teď?
    ‚Šlahounek přemýšlí a posléze se rozzáří.‘
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: Pane inspektore, oběť má hnědé oči, ale Bedřich Okrouhlík má mít oči modré!
    ‚Drahomil Kabát přikývne.‘
    INSPEKTOR KABÁT: A co s tím budeme dělat? Jaký je postup?
    ‚Šlahounek se zamračí.‘
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: Měli bychom znovu vyslechnout svědkyni?
    ‚Inspektor ho poplácá po rameni a Šlahounek se začervená.‘
    INSPEKTOR KABÁT: Správně, Šlahounku, veďte mě.
    ‚Jdou ke dveřím.‘

    Scéna 2
    Pokoj Anny Plešaté plný malých sošek andílků a patchworkových polštářků. Svědkyně sedí ve starém houpacím křesle a vypadá překvapeně. Inspektor vyzve svého asistenta, aby začal výslech.

    ASISTENT ŠLAHOUNEK: Jste paní Plešatá?
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: Ale kdepak, milánku, pár vlasů mi ještě zbývá!
    ‚Stará paní se zachechtá. Šlahounek se zatváří zmateně. Zkouší to znovu.‘
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: Jmenujete se Anna Plešatá?
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: Ano.
    ‚Anna Plešatá nespokojeně mlaskne. Šlahounek je čím dál tím nervóznější a snaží se najít ztracenou rovnováhu listováním v sešítku.‘
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: To Vy jste našla Vašeho podnájemníka, Bedřicha Okrouhlíka, mrtvého?
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: Ano! Víte, bylo to strašný! Musela jsem si odemknout náhradním klíčem, vůbec neodpovídal na ťukání! Víte, já to normálně nedělám, ale ty hodiny zase přestaly fungovat. A Bedřich to uměl nejlíp.
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: Dobře.
    ‚Šlahounek neví, jak pokračovat. Inspektor Kabát si povzdechne a ukáže svědkyni svůj odznak.‘
    INSPEKTOR KABÁT: Dobrý den, paní Plešatá, jmenuji se Drahomil Kabát a jsem vrchní vyšetřovatel tohoto případu. Tady Šlahounek je můj asistent. Paní Plešatá, popište mi, prosím, co se dělo poté, co jste našla tělo Bedřicha Okrouhlíka?
    ‚Anna Plešatá si bedlivě prohlíží odznak a pak se zpod brýlí zadívá na inspektora.‘
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: Tak inšpektór, jó? Hm… Můj zesnulý muž, kéž je mu země lehká, se jmenoval Drahoslav. To jste téměř jmenovci. Trochu mi ho připomínáte!
    ‚Postarší paní se laškovně usměje, inspektor se jí zjevně líbí. Drahomil Kabát znervózní, ale pokračuje ve výslechu.‘
    INSPEKTOR KABÁT: Upřímnou soustrast, paní Plešatá, ale teď potřebuji, abyste mi řekla vše, co víte.
    ‚Anna Plešatá se koketně zasměje a rozepne si horní knoflíček své květinové halenky. Inspektor má v očích lehce vyděšený výraz.‘
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: A co přesně bys chtěl vědět, panáčku? Já vím věcí.
    INSPEKTOR KABÁT: Zůstaňme u případu – co se dělo poté, co jste vešla do bytu oběti?
    ‚Postarší žena nespokojeně mlaskne.‘
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: Co se jako mělo dít? Odemkla jsem si a uvnitř mě překvapilo, jaký tam byl nepořádek. Bedřich měl vždycky uklizeno, teď ale byly všude poházený věci, chtěla jsem mu vynadat. Víte, potrpím si na to, aby mí nájemci měli uklizeno. Je to taky moje vizitka, víte? Mně samozřejmě do toho nic není, je to každého věc, stejně jako jestli Bedřich má, nebo nemá ženskou. Ale Bedřich byl skvělej nájemník – uklizeno měl vždy, když jsem přišla na návštěvu, občas udělám neohlášenou, víte? Ale Bedřicha jsem nikdy nenachytala, vždycky byl milý, naservíroval mi čaj, nájem platil taky vždycky včas, žádnou ženskou neměl a jednou mě jen tak mimochodem ujistil, že žádnou ani hledat nebude. Ale zklamal mě, poslední dobou jako by to nebyl on. Začal chlastat, několikrát jsem ho slyšela, jak se opilej snaží dostat domů. A to já podporovat nebudu, víte? Jo a začal si domů vodit ženský! Ještě bych možná skousla, kdyby to byla jen jedna, ale týden co týden to byla jiná! Několikrát jsem mu říkala, ať přestane, že špatně skončí, ale neposlouchal mě! Dokonce jsem mu i pohrozila, že ho z bytu vyhodím, ale neudělala jsem to, je teď tak těžké sehnat aspoň trochu spolehlivýho nájemce, víte?
    ‚Inspektor se překvapeně dívá na Šlahounka, ten jen krčí rameny, je to úplně nová informace. A stará paní pokračuje ve svém stěžování.‘
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: Tak jsem vešla a vidím bordel, už mi s ním došla trpělivost. Když jsem ho viděla ležet na zemi s lahví opodál, rozčílilo mě to. No, až když jsem do něj šťouchala a on se neprobíral, došlo mi, že je asi mrtvej.
    INSPEKTOR KABÁT: Paní Plešatá, proč jste o tom neřekla tady mému asistentovi? Ve Vaší výpovědi stojí, že jste chtěla od pana Okrouhlíka opravit hodiny.
    ‚Anna Plešatá se zaboří do svého křesla, zamračí se, uhne pohledem a zamumlá.‘
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: Je to ještě štěně, kterýmu teče mlíko po bradě. A navíc musím chránit dobrý jméno tohohle domu. Zeptal se mě, proč jsem za nim šla, tak jsem mu to řekla.
    ‚Inspektor zavře na okamžik oči, aby se zklidnil.‘
    INSPEKTOR KABÁT: Dobře, paní Plešatá, je to vše?
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: Ano.
    INSPEKTOR KABÁT: Poslední věc – mohla byste nám, prosím, popsat pana Okrouhlíka?
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: Vše už jsem říkala mladýmu – vysokej, hubenej, ramenatej, nosil hnědý kalhoty a vestu s bílou košilí, dala jsem mu pár tipů na praní košil, aby byly krásně bílý. Víte, já na tohle dbám, Bedřich neměl žehličku, tak si chodil žehlit ke mně. No… Měl polodlouhé hnědé a vlnité vlasy, nosíval je kratší, ale nechal si je teď narůst. Jo a velkej nos a knír!
    INSPEKTOR KABÁT: Paní Plešatá, jakou barvu očí měl pan Okrouhlík?
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: Modré, proč?
    INSPEKTOR KABÁT: Paní Plešatá, je možné, že mrtvou osobu, kterou jste nalezla v bytě Bedřicha Okrouhlíka, je někdo jiný?
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: Ne, jsem si jistá, že je to Bedřich!
    ‚Inspektor Kabát se Šlahounkem se na sebe znovu podívají.‘
    INSPEKTOR KABÁT: Paní Plešatá, po ohledání oběti se ukázalo, že mrtvá osoba má oči hnědé.
    ‚Anna Plešatá na něj vykulí oči.‘
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: Takže to není Bedřich!
    INSPEKTOR KABÁT: Vypadá to tak. Pokud jste si opravdu jistá, že pan Okrouhlík má oči modré, pak ten mrtvý muž musí být někdo jiný. Měla byste pro to nějaké vysvětlení? Nezmínil se pan Okrouhlík o svých příbuzných?
    ‚Svědkyně zamračeně několik minut přemýšlí. Pak se najednou rozzáří.‘
    SVĚDKYNĚ PLEŠATÁ: Pane inšpektor, Bedřich se mi jednou zmínil, že má bratra, dvojče! Ale nikdy jsem ho neviděla.
    ‚Inspektor vstane.‘
    INSPEKTOR KABÁT: Děkujeme Vám, paní Plešatá, za Váš čas, je to vše.
    ‚Inspektor se Šlahounkem opouští byt svědkyně. Za dveřmi uslyší ještě slabé zavýsknutí.‘
    INSPEKTOR KABÁT: Tak Šlahounku, co si o tom myslíte?
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: Myslím, že naše oběť není Bedřich Okrouhlík.
    INSPEKTOR KABÁT: Překvapivě… A co budeme dělat dál teď?
    ASISTENT ŠLAHOUNEK: …Najdeme pana Bedřicha?
    INSPEKTOR KABÁT: Přesně tak! Doneste mi novou složku, zjistíme, jak se Vaše pátrací schopnosti za ten rok zlepšily, Šlahounku!

    Odpovědět

  5. Šíleně to pálilo, celá pokožka hlavy ji svědila jako čert. Bylo to normální? To netušila. Záměrně skryla zrcadlo za ručníkem. Zatím nechtěla vidět výsledek.
    Fajn, 20 minut uplynulo.
    Vysoká žena odložila hodinky stranou, natáhla sprchovou hadici až k umyvadlu a nastavila si příjemnou teplotu vody. Předklonila hlavu a smývala si svědící přípravek na odbarvení vlasů. Její dlouhé vlasy sahaly až do výlevky umyvadla a pozorovala, jak spolu s barvou odchází i její minulý život.
    Zvedla se a odstranila ručník ze zrcadla.
    „Kdo jsi děvče?“ řekla smutně žena do svého vlastního odrazu.
    Vzala kartáč a ustaraně česala dlouhé blonďaté vlasy.
    Když byla hotová, vzala malinkatou krabičku s kontaktními čočkami.
    Pozorně četla návod, protože to nikdy nedělala.
    Zhluboka se nadechla a vydechla a řekla si: „No tak děvče, do toho! Zvládneš si přeci strčit kontaktní čočky! Musíš to zvládnout! Tohle je malina oproti tomu, co jsi provedla! Vždyť si se zbavila svého největšího břemene!“
    Odhodlaně přikývla na cizí obraz v zrcadle a vzala první malinkatý lupínek. Modrá jí bude slušet, řekla si a skryla svoje krásné oči barvy čokolády za nové, studeně modré.
    Zkušenou rukou si nalíčila oči alá Elizabeth Tailor. Zvolila schválně výrazné líčení, v tomhle ji nikdo nepozná. Také v džínách a žabkách, které měla na sobě, by ji nikdo nehledal. Nikdy dříve je neměla na sobě.
    „Sbohem šatičky! Sbohem příliš nudný živote plný příkazů, co bych měla dělat a jak bych to měla dělat, aby to bylo dokonalé a správné, sbohem manžílku!“ zašeptala a práskla dveřmi levného motelového pokoje.
    Nadechla se zhluboka a vydechla. Konečně svoboda! A vyšla do tmavých ulic.

    Spěchala, měla být na místě schůzky za pár minut. Přidala do kroku úzkými temnými uličkami a vůbec neměla strach. Ulice byly plné lidí, ale nikdo se na ni nedíval. V dřívějším životě byla zvyklá na pozornost, každý vždy sledoval, co má na sobě, co jí a co pije. Kolik toho vypije a jak se chová. Hlavně ten tyran, její manžel, z ní chtěl mít dokonalou ženušku. Kdyby mohl, říkal by jí, jak by měla i dýchat. Byla ráda, že to udělala. Byla ráda, že zmáčkla spoušť a zbavila se jej. Věděla, že to nyní nebude mít jednoduché, ale bylo to jediné východisko, jak uniknout z manželství s tím násilníkem. Roky utrpění a žalu byly pryč. Ano, zvládne to, dostane se ze země.
    Myšlenky jí přerušila postavička, která vystoupila ze stínu.
    „Tak jste tu. Máte peníze?“ ozval se hrubý hlas. Malý mužík přistoupil blíže, kapuci měl vraženou hluboko do obličeje. Ani už si nevzpomínala, kdo jí dal tip na tohohle človíčka.
    „Ano, mám. Přesně dle naší dohody. Máte to také?“
    Bez řečí ji předal ušmudlanou obálku. Převzala ji od něj a nedočkavě nahlédla dovnitř.
    Vytáhla zbrusu nový pas a světlem baterky z mobilu jej zkontrolovala. Byla spokojená. Vypadal věrohodně.
    Blonďatá Hana Hurtová, 35 let, narozena v Brně.
    Předala mu obálku s tučným obnosem, hodila si svoji sportovní tašku zpět na rameno a zmizela v temnotě.
    Muž zůstal na místě a pozoroval mizející postavu.

    Záměrně si vybrala tohle malé letiště, na kterém byl jeden odlet za odpoledne. Kontroly tu nebývají přísné. Dlouhá řada před ní, která zcela jistě patřila do stejného letadla, byla plná dětí a spokojených rodinek. Všichni měli lehké dovolenkové oblečení. Děti ve frontě zlobily. Nebavilo je čekání. Ona naopak s napětím pozorovala, jak se blíží k přepážce, přišlo jí, že čas utíká příliš rychle. Projde kontrolou?
    Byla nervózní, už jen malý krůček ji dělil od svobody. Hlučná rodinka byla poslední, která jí dělila od odbavovací přepážky. S milým úsměvem a chvějícím srdcem položila svůj nový pas na pult. Hezký hoch, který seděl na druhé straně jej převzal a mile se na „Hanu“ usmál. Opětovala mu úsměv a vypustila ze sebe pár milých vět. Klučina se chytil a téměř se nedíval do počítače.
    „Máte jen jedno zavazadlo k odbavení?“
    „Ano, prosím, jen tuhle tašku.“
    Tak, a bylo to! Dokázala to, řekla si, když procházela úzkou uličkou v letadle a hledala si svoje sedadlo.
    O pár minut později se letadlo odlepilo od země, až viděla jen malinkaté domečky.
    Sbohem domove.

    Letuška ji o pár hodin později musela budit.
    „Paní, jsme na místě, usnula jste.“
    Po tolika přestupech, byla unavená, ale tak šťastná. Tohle byl poslední let malinkatým letadlem.
    Prošla další kontrolou, jako všechny předchozí, to bylo bez problémů.
    Vystoupila z letadla, našla svoji tašku a prošla miniaturním letištěm.
    Horký vzduch ji doslova praštil do tváře.
    Vzala si taxík a v ruce žmoulala malinkatý papírek s adresou. Řekla ji řidiči, ale nerozuměl ji.
    Ukázala mu papírek a výraz jeho oči zračil pochopení a úlevu. Vyrazili na cestu.
    Cesta byla dlouhá, ale konečně po pár hodinách byla na místě.
    Vystoupila z taxíku a před sebou měla dechberoucí pohled na exotickou zeleň a nádhernou historickou budovu hotelu.
    Bylo slyšet moře a vzduch jím byl cítit. Bylo to tak příjemné, zcela jiný svět.
    Prošla nádhernou zahradou s taškou přes rameno. Pracovníci hotelu před ní ustupovali, tušili, že právě tahle žena je ta, o které slyšely. Šeptalo se o ní mezi zaměstnanci už celý měsíc.
    Tohle musela být ona, musela to být nová majitelka. Tahle krásná paní byla jejich nová šéfová!

    Odpovědět

  6. „Podívejte, opravdu moc mi na tom záleží,“ řekla. Položila svou ruku na tu jeho a významně se mu zahleděla do očí. Když pohled opětoval, měl v okamžiku pocit, že její oči změnily barvu. Nebyly ještě před chvilkou temně hnědé? Zahleděl se do té modři a zdálo se mu, že se topí. Průzračná modř byla všude kolem něj a přelévala se jako vlny. Lapal po dechu. Uši mu zalehly, přesto slyšel, jak někdo volá o pomoc. Někdo ho popadl a táhl ho z vody ven. Bránil se, vždyť ten malý kluk ve vodě zůstal! Ruce, které ho držely, však byly příliš silné. Křičel a vzpouzel se, nejdřív přece musí zachránit toho chlapce! Najednou otevřel oči a seděl znovu v kavárně a díval se do tmavě hnědých očí dívky za stolem.
    Potřeboval by chvilku na zpracování toho zážitku. Nevěděl, nakolik byl skutečný. Ale pocit, který v něm zakotvil, byl velmi silný. Vnitřní touhu zachránit toho chlapce z rozbouřené vody nemohl potlačit.
    „Pokusím se to zjistit,“ slíbil. Usmála se a beze slova odešla. Dopil kávu a šel rovnou do nemocnice. Na recepci ukázal svůj policejní odznak.
    „Komisař Silovský. Jdu se podívat na toho kluka, co ho našli.“
    „Je u něj pan Semler. S vašimi kolegy už mluvil,“ odpověděla žena za přepážkou.
    „Semler?“ vypadlo z něj překvapeně. „Podnikatel Otto Semler? Co tam dělá?“
    „Prý je ten kluk jeho synovec. Ten vám ale nic neřekne, trpí amnézií.“
    „Kde je najdu?“
    „Pokoj 406. Ale pan Semler si přál, aby je teď nikdo nerušil,“ vzpomněla si.
    Otočil se tedy, vyšel ven a zapálil si cigaretu.
    Semler. Něco tady smrdí. Otto Semler je zločinec. Všichni to vědí, ale nikdo s tím nedokáže nic udělat. Slušní lidé se mu raději klidí z cesty. Žádnou rodinu nemá nebo se s ní aspoň nestýká. Co to, že se stará o nějakého synovce? A kde se ten kluk teda vzal?
    Dokouřil cigaretu, obešel budovu a vstoupil zadním vchodem. Vyjel výtahem do čtvrtého patra. Jen co se dveře výtahu otevřely, poznal, kde je pokoj 406. Stály před ním dvě gorily. Má cenu alespoň projít kolem? Jedna z goril k němu otočila hlavu. Nemůžu tu jen tak stát a čumět, blesklo mu hlavou, jen tam projdu. Vykročil pevným krokem, ale s pohledem upřeným do země. Kráčel chodbou směrem ke dvěma obrovským mužům. Když procházel kolem, nepatrně zvedl hlavu a podíval se proskleným oknem do pokoje. Byl to jen zlomek vteřiny. Nezaváhal, nezpomalil, ve tváři nedal nic znát. Prošel na konec chodby a odbočil za roh. Seběhl schody a vyšel ven z budovy. Zapálil si další cigaretu.
    „Tak co?“ ozvalo se mu za zády.
    Trhnul sebou. Byla to dívka z kavárny.
    „Je to on. Nevím, jak to sakra vím, ale je to on.“
    Tělem jí projela vlna vzrušení.
    „Je tam Semler?“ zeptala se.
    „Jak to…?“ chtěl vědět, ale pak otázku změnil: „O co tady jde?“
    „Čím míň toho víte, tím líp pro vás. Řeknu vám jen to, že ten kluk Semlerovi nepatří a je s ním v nebezpečí.“
    „A s vámi bude v bezpečí?“ ušklíbl se.
    „Je to můj bratr.“
    Odmlčela se.
    „Děkuji za pomoc. Víc od vás nepotřebuji.“ Jako se zjevila, zase zmizela.

    Další večer se vrátila do nemocnice. Věděla, že Semler už u jejího bratra nesedí, ale hlídači tam určitě budou. Než výtah zastavil, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Dveře se otevřely.
    „Hej!“ křikl jeden z nich. Udělala krok do chodby. Vzápětí byli u ní. Otevřela oči a upřeně se na ně zadívala.
    Oba dva se propadli do jejích rudých očí. Koupali se v krvi. Se zděšením zjistili, že je jejich. Ztráceli životadárnou tekutinu tak rychle, že cítili, jak je opouští síla. Nemohli stát, nedokázali udržet otevřené oči. Propadli panice, chytali se jeden druhého. Svalili se na zem.
    Dívka prošla kolem bezvládných mužů, na jejichž tělech nebyla jediná známka zápasu. Byli jen v bezvědomí. Rozrazila dveře do pokoje 406.
    „Pomoc! Kde jsou mí strážci? Strýček říkal, že přijdeš, nech mě být!“ křičel chlapec na lehátku jako smyslů zbavený. Na okamžik se zarazila. Copak ji nepoznává?
    „Pomoc! Pomozte mi někdo!“
    Intenzita jeho křiku se stupňovala, jak se k němu blížila. Sedla si k němu na postel, chytila ho za ruku a zahleděla se mu do očí. Chlapec se podíval do jejích, které právě nabyly zlatého odstínu. Hřejivá záře ho obklopila a on pocítil klid. Zahalilo ho láskyplné objetí a kolem se rozezněla melodie písničky, kterou mu sestra zpívala, když se něčeho bál. Vrátil se domů.
    Zvedl zrak a rozplakal se.
    „Promiň, promiň mi to!“
    „To nic, nic se nestalo. To ten parchant Semler!“ uklidňovala ho. Něžně brášku pohladila po tváři.
    „Pojď, musíme zmizet. Pomůžu ti.“
    Dveře do pokoje se otevřely.
    „Ale, ale, ale,“ ozval se úlisný hlas. Dívka ztuhla. Teď ne, teď už se svého bratra nevzdá. Znovu ne.
    Její oči se opět změnily v rudé. Otto Semler se propadl do hlubiny. Krev ale nebyla jeho, byla všech jeho obětí, lidí, které usmrtil sám, i těch, jejichž smrt nepřímo způsobil. Krev naplnila celou místnost. Chtěl se nadechnout, ale nešlo to. Snažil se dostat zpět ke dveřím, ale proud ho strhnul na opačnou stranu. Byl chycen ve víru a ten s ním točil, až ztratil vědomí.
    Dívka vzala zesláblého chlapce do náruče a prošla kolem Semlera, který se krčil v koutě a něco blekotal. Zůstal duchem nepřítomný.

    Ráno, když se chlapec probudil, zjistil, že jsou na lodi. Plavili se po klidném moři za svitu slunce, zpátky domů. Podíval se sestře do očí. Měly barvu harmonie a klidu. Byly zelené, tak jako bývaly vždycky.

    Odpovědět

    • Krásné! Hezky to plyne a zní to jako část knihy. Myslím, že tohle by stálo za rozpracování… ;)

  7. “…máš tak krásné oči…”

    Melinda se vyčerpaně svalila do židle ve své šatně. Zpoza dveří se uslyšela zabušení, doprovázené zvučným hlasem pořadatele: “pět minut do začátku!”
    Cítila jak jí po tvářích stékají slzy. Nezvládne to. Snažila se uklidnit třes, který se jí začínal rozlézat po těle. Vždycky snila o tom, že jako jedna z nejlepších stane na prknech toho nejprestižnějšího divadla ve Státech. Teď už ale nemohla dál. Nikdy si nepředstavovala, že by na ni mohl balet mít takový vliv jak fyzicky tak i psychicky.

    Všechno to začalo v šesti letech, když dostala k narozeninám od matky své první baletní cvičky.Pak už to nemělo konce. Balet se stal jejím životem. Když nebyla ve škole, byla na tréninku. Když netrénovala, sledovali společně s matkou nahrávky baletních představení a ona se pak snažila napodobovat vrcholné baletky a balety. Matka jí pak tahala po všech možných soutěžích, kde by mohla předvést talent své dcery. Nemohla ale všechno svalit jenom na matku. Ona sama milovala balet. Zbožňovala pocit zadostiučinění, který dostala při každém nově zvládnutém cviku. Dodnes si pamatovala každé své poprvé. První Arabesque, první dokonalé Pas coupé, první otočku Fouetté. Všechno to měla v hlavě. Milovala vystrašené povzdechy diváků, které slýchávala z jeviště při riskantních pózách a otočkách. Užívala si sekundy těsně před koncem, než publikum propuklo v jásot. Utápěla se v potlesku diváků. Milovala to.

    Přes to všechno si teď ze všeho nejvíc přála, ať tenhle pocit skončí. Jako mladá patřila mezi špičku nejlepších. Dříve si myslela, že je její balet perfektní. Že má vypilovaný každý pohyb do nejmenšího detailu. Její nový trenér jí ale velmi rychle vyvedl z omylu. Byl hvězda v oboru. Nejlepší z nejlepších. Ale jako takový kladl neskutečně vysoké nároky na své tanečnice. Stačil jeden trénink s ním v novém divadle, aby si uvědomila, že byla pouze jenom najivní malá holka, s pořádnou dávkou štěstí. Začala si všímat, že její nohy nejsou dostatečně proplé, přišlo jí, že její pirueta vypadá oproti ostatním neohrabaně a kostrbatě. Každý jeden cvik, který si myslela, že má zvládnutý, jí teď přišel jenom jako špatná napodobenina dokonalého mistrovského díla. Poslední měsíce tak dřela jak to jen šlo. Soutěživost mezi baletkami byla příšerná. Všechny jí šly po krku. Cítila to. Věděla to. Viděla to v jejich pohledech ostrých jako nože i v tom, jak ztiší hlas, kdykoliv ona vejde do místnosti.

    “…máš tak krásné oči..”

    Zase se jí ta slova ozvala v hlavě. Ten jediný zářivý moment, mezi stresem a napětím. Řekl jí to tehdy v tělocvičně po tréninku. Přiznal se, že už jí nějakou dobu pozoruje a ona konečně jednou přišla bez matky, tak se odhodlal jí to říct. Ve skutečnosti si matka pouze odběhla zatelefonovat. To on ale nevěděl. Přišel k ní a jeho pohled jí naprosto uchvátil. Nechala ho vzít její ruku do té jeho. Cítila jak mezi nimi rostlo napětí v prázdné tělocvičně. Propletl jeho prsty v její a jeho tvář se pomalu blížila. Ucítila jeho vůni. Všimla si jeho plných, dokonalých rtů.

    Zastavil svou tvář asi deset centimetrů od té její. A tehdy to řekl.

    “Máš tak krásné oči.”

    Věta, kterou si držela v hlavě, když jí bylo nejhůř. Jako právě teď.

    Nic víc se nestihlo stát. Matka se vrátila do tělocvičny a uviděla je. On se zalekl a utekl. Ona dostala šílený výprask a druhý den jí matka sbalila kufry a přestěhovali se. Už ho nikdy neviděla. Ani neznala jeho jméno.

    Narovnala se v židli a setřela z tváře slzy. Byla vyčerpaná. Zahleděla se do velkého zrcadla na stole před sebou. Opravdu měla krásné oči. Zhluboka se nadechla. Rukou si přidržela oční víčko a naučeným pohybem si z očí vyndala do modra zbarvené čočky.

    Oči skutečně měla krásné. Ale to bylo dřív. Než nastoupila sem. Nároky trenéra ji doháněly k šílenství. Nevěděla co má dělat aby se zlepšila. Byla na úplném dně. V ten moment se dozvěděla, že existuje něco, co by jí mohlo pomoct. Posilovací látky pro ní nebyly nic nového. Od nejrůznějších energetických drinků až po kofeinové tablety. Znala to všechno. Za ty roky si ale vypěstovala odolnost. Teď už nezabírali tak jako dřív. Mezi baletkami v divadle se rozšířila nová droga. Dodávala energii a tlumila bolest, což se hodilo, když jste měli od tréninku chodidla a prsty na nohou rozedřené nohy do krve. Šlo o malé, zelenožluté kapslové tabletky. Byla to experimentální droga, kterou používali vojáci, při dlouhých nočních pochodech. Pamatovala si, jak jí ji jedna z baletek nabídla po obvzvlášť těžkém tréninku, ze kterého předčasně odběhla na toaletu, zvracet z nahromaděného napětí.

    “Jen to zkus, bereme je všechny.” řekla jí.

    Melindě nepřišly jiné než klasické kofeinové tablety, kterých už za ta léta sezobala snad tisíce. Když jí poprvé polkla účinek se dostavil okamžitě. Vrátila se na trénink a poprvé získala od trenéra uznalé pokývnutí, což byla asi největší pocta, které se vám při tréninku mohlo dostat. Její pohyby přestaly být kostrbaté, naopak působily lehce. Připadala si báječně. Přála si ať ten moment nikdy neskončí.

    Jenže skončil. Ale ona se tak chtěla cítit dál, chtěla zpátky tu lehkost.

    Zjistila, že k tabletám má přístup starý vrátný. Byl to veterán z války a tak měl v armádě své kontakty.. Baletky pro něj byly ideální zákaznice. Šílený stres v kombinaci s vyčerpávajícími téninky je trhaly na kusy. Pro něj to ale byla ideální kombinace. Baletkám je předával hned u vstupu do divadla. Když si přišly vyzvednout klíče od šatny, šoupnul jim k tomu vždy jednou za týden malé plato o deseti tabletách. Peníze si bral vždy na celý měsíc dopředu. Fungovalo to. Jakmile jste si jednou dali, už nešlo přestat.

    Nikdo se ale nezmiňoval o vedlejších účincích. Experimentální droga… Mezi tanečnicemi šlo o otevřené tajemství. Poznali to na sobě, protože věděli, kam se mají dívat.

    Do očí.

    Po dlouhodobém užívání se oči zalévaly krví, protože žilky v nich pod náporem energie z drogy nevydržely a praskaly. Krvavé oči šly zachránit speciálními kapkami, které tlumily zarudnutí, ale barva zapřít nešla. Melinda si začala zhruba po měsíci všímat nezdravých nažloutlých nitek, které jí teď hyzdily její jindy zářivě modrou duhovkou. A bylo to jenom horší. Časem jí oči zežloutly úplně. Aby nebyl vidět vedlejší efekt drogy, začala nosit barevné čočky. Ty teď ležely namočené v roztoku na stole před ní.

    Zahleděla se do zrcadla před sebou. Přišlo jí, že sama sebe nepoznává. Kdo byla ta obluda, co na ní kouká? Žluté oči, kruhy pod očima a zapadlé tváře. Byla tam ještě někde ta krásná a mladá žena, jíž bývala dřív?

    Zahnala rozptylující myšlenky. Neměla na ně čas. Sáhla do kabelky pro oční kapky a dala si do každého oka pořádnou dávku. Z šuplíku ve stole vytáhla makeup a zahladila nesrovnalosti v obličeji. Vše dělala metodicky. A byla přesná. Měla to naučené jako taneční sestavu. Brala to tak. Jako její osobní taneční představení předtím, než nastane ta opravdová show. Nakonec vyndala čočky z roztoku a nasadila je zpět do očí. Několikrát zkusmo zamrkala a znovu se v zrcadle prohlédla. Tuhle osobu znala lépe. Přišlo jí to tak lepší. Cítila, jak se jí po těle rozlévá klid. Rychle se navlékla do kostýmu, natáhla si punčochy, sukni a pevně stáhla taneční cvičky. Jako poslední sáhla do kabelky. Vyndala plato prášků a lehce z něj vyloupla zelenožlutou tabletku, kterou pak nasucho polkla.

    “MELINDO, JE ČAS!” ozvalo se znovu bušení na dveře.

    Ještě dva až tři nádech počkala, než ucítí příjemné šimrání, rozlévající se po páteři. Pak vzala za kliku ode dveří a vydala se na jeviště.

    Odpovědět

    • Tohle je super nápad, Josefe, který by se dal jistě více rozpracovat. Díky za sdílení a držím palce!

  8. Ahoj, dobrý den,
    když už mám čas udělat nějaké cvičení v kurzu, tak mi to přináší radost, proto se chci i podělit:

    Sára se probouzela v novém světě po téměř dvou stech letech kryospánku. Jako velmi talentovaná dívka prošla intenzivním výukovým programem, a když vše úspěšně zakončila v 21 letech, využila okamžitě nabídky, aby opustila přelidněnou planetu Zemi, na které s radostí zanechala všechny jaderné pustiny a dalších 75 miliard obyvatel. Nemusela se moc rozmýšlet. Rodinu neměla. Byla dítětem darovaným do jednoho z centrálních vládních výchovných zařízením, tedy se nejspíše narodila rodičům, kteří neměli domov větší než pro postel a umyvadlo.

    Podle toho, co si pamatovala, ubíhali hodiny, kdy pomalu začínala myslet a vnímat. Stíny, co se kolem ní zprvu míhali, mohli ve skutečnosti být zdravotním personálem, který ji kontroloval. Když se skutečně probrala, dívala se z lůžka na zrcadlo na celé protější stěně. Napůl seděla v bílé košili od pasu pod přikrývkou. V levé vyzáblé ruce měla napojené hadičky, které do ní pomalu pumpovali chemikálie a živiny. Její tvář pod dlouhými černými vlasy také velmi nezdravě připomínala lebku, ale její vzácně zelené oči už zasvítily životem. Rekonvalescence jí bude přesto trvat ještě dlouho a stejně tak i všem dalším lidem, se kterými si všimla, že sdílí pokoj.

    Dvakrát na dlouho usnula a probudila se, než byla schopná se začít pomalu hýbat. To nejspíše přivolalo doktora, který vešel do místnosti a zamířil k jejímu lůžku, kde zvedl desky s jejími záznamy. Měl výrazné africké rysy a zvláštní pohled tmavých očí.

    „Lehce pokývněte, pokud mi rozumíte.“ Pronesl běžnou neoagličtinou s podivným přízvukem, který mohl být typický pro tuto planetu.

    Sára pohnula bradou mírně k hrudi, jak jen zatím byla schopná. Doktor asi zkušeně věděl, že nebude schopná promluvit, což si právě teď i sama uvědomila. Zatím se vůbec nenapila a v ústech se jí snad i jazyk přilepil zespodu.

    Doktor tedy pokračoval s otázkami, na které opatrně kývala.

    „Jste Sára Croxsonová.“
    „Je vám 21 let.“
    „Nemáte žádné příbuzné.“
    „Vyrůstala jste v CVVZ Kamloops.“
    „Vystudovala jste základní elektroniku, binární a sub-biosové programování.“
    „Žádné zdravotní potíže před cestou jste nikdy neměla.“
    „Přihlásila jste se na cestu na planetu Lapidus.“

    Doktor si sám pro sebe spokojeně přikývl a její záznamy odložil. „Vítejte tedy na planetě Lapisu, slečno Croxsonová. Snažte se sama rozhýbat postupně prsty na rukou, krk, zápěstí a kotníky. Buďte opatrná a nespěchejte. Než se Vám budu zítra věnovat a zkontroluji Vás, nezkoušejte o moc více.“
    ***
    Uběhl tedy zhruba den, kdy doktor navštívil skoro všechny na jejím pokoji a pokládal jim takřka stejné otázky, jak se ostatní porůznu vzpamatovávali z kryospánku. Jeden muž, kterého odvezli na lůžku na CT, jí připomněl, že statistika úmrtnosti nebo nezvratného poškození mozku u tohoto cestování je asi půl procenta. Pořád lepší šance než se na Zemi dožít čtyřiceti let.

    Doktor si nakonec udělal čas opět na ní, zkontroloval její pohyblivost, dal jí další pokyny, jak postupovat a přivedl sebou i starší ženu s podivně šedýma očima patřící nejspíše k pomocnému personálu, která pomáhala pipetou vpravit Sáře do úst trochu vody. Bylo to velké trápení, ale po půl hodině už byla schopná sama polknout.

    Další dny se postupně rozhýbávala, začínala pomalu mluvit, dostávala malé dávky jídla v plastové tubě a sledovala stejné pokroky u dalších lidí na pokoji. Očividně měla štěstí a dařilo se jí rychleji než ostatním. I její tvář v zrcadle začínala opět vypadat dobře. Pár pih na tvářích už nevypadlo, jako nějaká vyrážka, ale opět jí dodávalo její téměř dívčí vzhled.

    Když už byla schopná si sama poposednout, přišel doktor s invalidním vozíčkem a pomohli jí, aby se do něj přenesla. Poprvé se od probuzení postavila na okamžik na nohy a byl to úžasný pocit, dokud nezjistila, že jí ve skutečnosti spíše pevně drží ve vzduchu.

    Odvezli jí na chodbu a dále kolem desítky stejných dveří, jako byly ty od jejího pokoje, až na jeden konec, kde stál stůl, který svým umístěním připomínal recepci. Její doktor předal složku dalšímu doktoru za stolem, který v ní rutině něco odškrtal a podíval se na Sáru.

    Vzhledem to byl typ snědého Asiata, ale opět měl podivné, nepřirozeně šedé oči.

    „Slečno Coxsonová, zdá se, že jste naprosto v pořádku a můžete pokračovat s fyzickou rehabilitací na příslušném oddělení. Jsou tu přinejmenším tři velké těžební společnosti, které divoce expandují a které se nemohou dočkat, aby Vás co nejdříve zaměstnali, ale samozřejmě Vás odsud nepropustíme dříve, než budete zcela připravená. Bude v tom zahrnuta i přiměřená edukace, která vám pomůže se začlenit na naší planetě.“ Domluvil, zavřel její složku, kterou vrátil prvnímu doktorovi, přičemž na ni opět pohlédl a s povzdechem poznamenal. „Škoda jen Vašich očí.“

    „Jak to myslíte?“ Tápala Sára nad tím vyjádřením.

    „Škoda Vašich očí.“ Zopakoval doktor. „Máte krásnou barvu, která je už všude vzácností, ale během Vaší cesty a kryospánku se zde na Lapidusu mnohé událo. Před sto dvaceti lety došlo ke globální průmyslové havárii. Planeta je stále běžně obyvatelná, ale došlo k jejímu zamoření polysilicidy. U živočichů se usazují průběžně v organismu. Většinou to je zanedbatelné, ale výjimkou jsou oči. Trochu se Vám zrak zhorší a duhovka vám zešedne, tak jako skoro každému tady z nás. Zatím jste byla v čistých prostorech, ale až je teď opustíte, trvá to tak deset dní, než se oči polysilicidy takřka nasytí. Zvrátit tuto změnu zatím neumíme.“

    Odpovědět

    • Mám radost, že si zdejší tvoření užíváte, Jirko. Sci-fi příběhy jsou fajn a ten váš ukazuje zajímavý svět na planetě Lapis. Dobrý nápad – jen tak dál! ;)

  9. Tak tady je můj první pokus. Lezlo to ze mne jako z chlupaté deky, rozhodně to bylo více než dvacet minut soustředěného psaní. Uf.

    Každé sousto, které jsem si připravila ke svačině, doprovodí pozorným pohledem. Ujistí se, že vím, že se zajímá. Dřív mne to trochu otravovalo a zakazovala jsem jí to. Nemá loudit. Teď je to ale součást její nemoci. O to je horší její pohledy vydržet. Mívaly jsme spolu takový rituál. Když jsem začala jíst jogurt, ať byla kdekoliv, zvedla hlavu mým směrem a olízla si dlouhým jazykem nos. Už jsem věděla na co čeká. Když se lžička dotkla dna kelímku, přišla její chvíle. Hned byla u mne. Jemně uchopila prázdný obal a důležitě si ho odnesla na trávu. Jazykem pečlivě vylízala zbytky bílé dobroty a na závěr plast zuby nakřápla, co kdyby se tam někde ještě trochu té dobroty skrývalo. Těch drobných společných situací bylo tolik. Třeba radostný taneček, když jsem vzala do ruky vodítko, psí zpěv, když poznala, že dneska jdeme běhat s kamarády, drzé šťouchnutí do ruky, když jsem, podle jejího názoru, klapala do té svítící věci s klávesnicí až příliš dlouho.

    Teď leží, opřená zády o mé levé stehno, hřeje, klidně dýchá. Nějak ví, že na ní při psaní těchto řádků myslím, vyvrátí hlavu dozadu, aby se na mne podívala. Je to směšný pohyb, musí mne vidět obráceně, vyloudí šibalský výraz. Hnědé oči mi prozradí, že teď je to celkem dobré, tak jen řeknu: „Ještě musíš počkat, musím splnit úkol“. Snad dneska zvládneme dojít alespoň ke skalám, společný pohyb mi tak chybí.

    Její potíže se vrátily už na podzim. Nechtěla jsem si připustit, že je to zpátky. Od první operace, kdy jí nádor na slinivce odstranili, uplynuly dva roky, to už by se to přeci vrátit nemělo. Vlastně bych měla být vděčná za to, že tu se mnou ještě je. Návštěva u veterináře však nedopadla podle mých přání. Nechci vás tu unavovat zbytečnými detaily Gininy diagnózy, ale něco vám teď k té méně časté chorobě říci musím. Rakovina slinivky u psů se projevuje hypoglykémií. Nedostatek cukru v krvi znamená únavu, slabost a když je cukru ještě méně, omezí to i funkce mozku, Gina nevidí, točí se v kruhu, je zmatená a i na psí poměry jí to prostě nemyslí. Ve zbytku času, kdy je jí zrovna lépe, trpí neukojitelným hladem. Řešit se to dá operací, možná také velmi drahou chemoterapií. Pomalu, nebo vlastně rychle, mi odchází a přede mnou leží těžká rozhodnutí.

    Oblíbený babiččin pes v době mého dětství měl u boudy v kastrůlku zbytky, veterináře viděl snad jen u očkování a když přišel jeho čas, všichni to přijali jako danost. Jak skončil babiččin Lesan vlastně nevím. Prostě utekl někam, kde zrovna v tu chvíli potřeboval být a já to vysvětlení od babičky takto přijala. Teď už vím, že doprovodit moji Ginu na poslední procházku nebude lehké. Sleduju, jak je vyčerpaná tou potvorou, která ji někde uvnitř sžírá. Její krásně hnědé oči ztratily barvu, rozšířené duhovky způsobily, že její pohled je někdy prázdný, šedočerný a zoufale ztracený. Až to nebude k žití, tak… Ne, ani sem to nenapíšu. Teprve na ty další věci sbírám sílu.

    Zatím ale k té skále dojde, občas si najde své staré hračky a vesele zavrtí ocáskem. Některé dny jsou jako dřív. Zvedne mi to náladu a držím se té nabídnuté packy co to jde. Pomalu těch dobrých dní ubývá, naděje se, i přes všechnu tu veterinární péči, ztrácí. V ordinaci jsem se potkávala s paní Dolanskou a jejím leonbergerem těžce lapajícím po dechu. „Její pejsek už ty drahé prášky na chemoterapii potřebovat bohužel nebude,“ řekla mi veterinářka minulý týden. Paní Dolanské jsem zavolala, prášky od ní odkoupila a při převzetí jí dlouze objala. Nevím, jestli to objetí potřebovala více ona, nebo já.

    Ještě spolu s Ginou, zabojujeme. Cítím, že ještě chce. Druhou operaci by asi nezvládla, i při té první pár týdnu visela na vlásku. V dubnu jí bude dvanáct. Čekám jen na ten moment, kdy mi dá najevo, že život je už nad její síly. Snažím se v sobě potlačit tu touhu sobecky si ji tu držet, i když ona už nebude moci. Myslím na Lesana a jeho procházku. Myslím na všechny odchody z života a vidím její prosebné hnědé oči, proměněné blížícím se nevyslovitelným a smutným osudem. Asi si teď půjdu dát jogurt.

    Odpovědět

  10. Dobrý den, posílám svou povídku, předem moc děkuji za zpětnou vazbu :)

    “Čověče, to já vám musím něco povědět,” přiklonil se pan Nováček k Laňkovi, když seděli v hospodě u piva, “byl pátek večer a díval jsem se na ten svůj program, jako dycky, víte ne? Takovej ten s vepřema. No díval jsem se na něj a v tom nejvíc napínavým když ukazovali, jak kojí selata, tak jsem vám to božínku zaslechl na chodbě ránu! Musel jsem se jít hned podívat. To víte, jakej vůl v tuhle hodinu dělá na chodbě bordel? Myslel jsem si, že to budou nějací lemplové, puberťáci, kteří zase sprejujou nebo něco, co ta mládež v dnešní době dělá. To jsem vám byl překvapenej, když jsem vyletěl ze dveří jako formule a spatřil dvě zelený tečky. Jakoby lejzry. Chvíli jsem na ně hleděl jako slepej, ale pak mi vyskočila duše z těla! Rýsovala se tam jakásy postava se zelenýma očima! Vyjekl jsem jako tučňák a utíkal zpátky do bytu. Tu noc jsem nemohl vůbec spát. Další den jsem byl bledej jako stěna. Cítil jsem to na sobě. Už jsem neměl žádný klobásy, tak jsem musel jít nějaký koupit. No kráčel jsem si tak po ulici, když na mě najednou vybafla nějaká ženská. Myslel jsem si, že si ze mě dělá srandu. No ve skutečnosti na mě nevybafla, ale tak nějak na mě vyjekla: ‘Do-dobrý den!’ Přeskočil jí hlas. Byl jsem naštvaný, protože už jsem měl od včerejška podrážděné nervy. ‘Co chcete bábo!’ vykřikl jsem na ni. Vypadala jako smutný pes. Začal jsem litovat, že jsem na ni tak vyjel. ‘No víte, já… my jsme vás včera asi pěkně vystrašili. Tak jsem se vám chtěla omluvit.’ Pořád si hrála s vlasama, motala s něma jako chobotnice. Asi byla nervózní. Nevěděl jsem o čem mluví a asi to na mně šlo poznat, protože pak pokračovala: ‘Já totiž… já jsem vaše nová sousedka a včera jsme stěhovali věci do bytu.’ Vysvětlila mi, že jim spadla mikrovlnka a pak mě viděla, jak jsem vyběhl na chodbu. Samozřejmě si všimla, že jsem se lekl. Prostě se mi chtěla omluvit. No ale o to vůbec nejde. Uvědomil jsem si to až potom, ale ona neměla vůbec zelené oči! Měla je hnědé jako kůň! Všechno jsem jí odkýval a pak jsem hnedka utekl do obchodu schovat se za regály. Měli jsme ve městě ježibabu! Pak mi došlo, že vlastně nevím, co je zač a tak jsem nakoupil rovnou i cibuli, česnek – už jsem zapomněl, čeho se ti upíři bojí – a taky krucifix! Utíkal jsem zpátky domů. Potřel jsem celej byt, hlavně dveře, česnekem a cibulí a začal jsem se modlit. Pak jsem si radši ještě dal do kapsy příborovej nůž z kuchyně. Kdyby byla náhodou vlkodlak. Nebyl sice ze stříbra, ale barva byla stříbrná. Člověk nikdy neví. Celý týden jsem nevylezl z baráku! Pravidelně jsem vykukoval jedním okem ze závěsů na ulici. Sledoval jsem ji. A měl jsem pravdu, byla nějaká příšera! Viděl jsem ji se žlutýma, modrýma a ještě šedýma očima! Zavolal jsem na policajty, ale ti mi řekli, že jsem blázen a jestli jim ještě někdy zavolám, tak dostanu pokutu. Chápeš to? Už nikdy nemůžu zavolat na policajty! Nemohl jsem celej život sedět jen doma, tak jsem vyšel ven. Potřeboval jsem o tom někomu říct. A v pravej čas jsem na lavičce uviděl sedět paní Dobešovou. Místní stará drbna. No tak jsem jí začal vykládat o tom, co se stalo. Všechno mi to uvěřila. ‘Já na takový moment čekám už celý život pane Nováček. Tady ty potvory byly vždycky mezi námi! Pojďte se mnou.’ No a začali jsme spekulovat, co je vlastně zač. Řekl jsem jí, že mě ta sousedka chtěla ošálit. Že mluvila v množným čísle, když mluvila o stěhování. Chtěla abych si myslel, že žije s přítelem. Ale s žádným přítelem jsem ji teda neviděl! Kecala mi! Paní Dobešová nevypadala vůbec překvapeně. Pomyslel jsem si, že už takových potvor zažila. Po celém dni spekulování jsem ulehl do postele a usnul. No ráno mi někdo zuřivě klepal na dveře. ‘A jsem v prdeli,’ řekl jsem si. Pootevřel jsem a do bytu mi vtrhlo pět ženskejch! Zelené, hnědé, žluté modré a šedé oči. Všechny vypadaly podobně jako ta moje sousedka, ale už jsem nevěděl, která z nich to byla ona. Očím jsem nechtěl věřit. Začaly na mě křičet. Rozumněl jsem něco jako: ‘Tupče!… o sobě myslíte!… vůbec normální!…’ Stál jsem tam tuhej jako kámen. Potom co se uklidnily, tak mi vysvětlily, že to jsou paterčata s nějakou pigmentovou vadou, proto mají každá jiné oči. No cítil jsem se strašně hloupě, že jsem si myslel, že jsou nějaký příšery. Dobešová už asi stihla celé vesnici vyžvanit naši teorii, proto se to sestry dozvěděly. Tak jsem za tou starou babou šel a vysvětlil jí, jak to doopravdy bylo. Vypadala zklamaně. ‘Tak už vás stihly oblbnout, Nováček! Jsou to jenom kecy! Já mám takový příšery dobře nastudovaný. Četla jsem to v knížkách!’ řekla mi. Nechal jsem Dobešovou Dobešovou a šel jsem svým sousedkám koupit ovocný košík jako omluvu.”

    Odpovědět

  11. Asi každý někdy o někom prohlásil, že je to podivín, blázen nebo třeba šílenec. O sobě to však slyším velmi často. Kdo mě zná dobře, respektive ho můžu pokládat za svého přítele, tak mě bere takovou jaká jsem a nijak mě neodsuzuje. Pokud to ale povím někomu, koho vidím prvně, zírá na mě s pusou dokořán. Ano, vím, je to úchylka, tu má ale nějakou přeci každý, nebo ne?

    První přítel to vzal, dá se říci, s humorem. Byl to stejný blázen, jako jsem já. Druhý, to mu to bylo naprosto jedno, vlastně jako mu bylo jedno vše, co se týkalo našeho krátkého vztahu. Třetí, ten se z toho dodnes nevzpamatoval. Čtvrtý, pátý, šestý, to už si ani nevzpomínám a sedmý, kdo ví, třeba to bude ten pravý a já s tím konečně praštím?

    Už ani nevím, jaká barva očí je ta moje, pravá. Ale má to i své pozitivní stránky, mohu k nim ladit outfity, make-up, účes, vlastně se tím i považuji za modní ikonu. Neboli jsem sladěná doslova “od hlavy k patě”. Někdo má doma speciální šuplík jenom na šperky, já v něm mám kontaktní čočky. Spoustu kontaktních čoček. A některé se dají považovat za opravdu výstřední kousky. To by člověk nevěřil, co se dá dneska na internetu sehnat. Čočky dvoubarevné, duhové, takové, co váš pohled změní v pohled divokého zvířete nebo upíra. Někdo si musí vzít na sebe každý den jiné boty, já čočky.

    A podle čeho si je vybírám? No, většinou podle nálady, počasí nebo taky podle chlapa, s kterým zrovna jsem. “Nový chlap, nové oči”. Když se ještě tolik neznáme, mám tendence se mu pokoušet hodně podobat, a to jak stylem, tak i chováním. A samozřejmě k tomu patří i to, že mám oči jako on.
    Tím to vlastně všechno začalo. Marně jsem si myslela, že si udržím chlapa tím, že budu jeho věrná, něžnější, dokonalá kopie. Takže přicházel jeden za druhým, a tím i moje nové oči, nové já. Nakonec jsem si na to tak zvykla, že i když nikdo není ani na tom nejbližším obzoru, vezmu si každé ráno jinou barvu čoček a vypadám třeba jako lvice, co se chystá ulovit svoji kořist. “Ať žijí naše úchylky”.

    Odpovědět

  12. Dobrý den René,
    zkusila jsem tedy ještě takto.Doufám že jsem Vaše rady pochopila správně :)

    A bylo to tady. Konečně po dlouhé absenci sociálního styku, mne očekávala kýžená cesta do práce.
    konečně se opět můj slovník rozšíří z patetického čiči dělá mňau a haui haf na srozumitlné a plnohodnotné věty. Pokud za plnohodnotné věty považujete ,, ano už to bude, dejte mi ještě minutku,“ kdy váš šéf hořekuje že měl mít už dávno na stole kopie smluv a jak to že jsem ještě nezavolala jeho partnerovi a nepotvrdila již dvakrát potvrzenou a zarezervovanou schůzku. Zkrátka takové běžné odpoledne v práci, kde si jistojistě odpočinete od dětí a manžela, který nemůže najít levou ponožku a dožaduje se odpovědi na otázku, kde že to vlastně máme ponožky. Ráno začalo docela slibně, za zvuku melodide písně Clean Bandit a Demi Lovato volající po tanci. Ovšem pouze v případě jste-li náctiletá puberťačka po protančené noci v baru a ne máma po dvou dětech s permanentním deficitem spánku. Marek, táta mých dvou sladkých princezen, které nás den co den nepřestaly překvapovat novým způsobem, jak nás dostat do blázince, jen zamručel něco jako ahoj, otočil se na druhý bok a jal se dál úlohy pilného spáče. V polovičním kómatu, jsem se dobelhala do kuchyně a uvařila si černou kávu, překvapivě voněla po kávě. V koupelně to již taková hitparáda nebyla. Cizí bezdomovkyně v zrcadle mně vyděsila , že jsem téměř vyjekla a mohla tak vzbudit zbytek osazenstva Naší domácnosti.
    Kofein se naštěstí dostavil velmi rychle a záhy mi došlo, že ta rozježená bezdomovkyně jsem vlastně já.
    Pomocí hřebenu a žehličky jsem zkrotila blonďatou (samozřejmě že přírodní ) hřívu a dala se do válečného líčení. Ono to, že se my ženy líčíme není, jak muži rádi tvrdí , že jsme hnusné. My jsme od přírody nádherné a jedinečné, ale líčení nám vymezuje prostor před ostatními koketami. Je to jako když si fena vyznačuje své území, s tím rozdílem že my lidské ženy nečůráme u každého keře, aby všichni psi v okolí věděli, že tenhle kousek plácku patří nám. My si na obličej napatláme různé druhy hydratujících krémů, mackeupu, pudrů, stínů, řasenek a rtěnek abychom tak vyzdvihli válečné barvy Našeho kmene a odradili případné kokety, loudilky a šlapojdy od možnosti přiblížit se a svádět Naše muže. V případě, najde-li se koketa imunní, vůči Naší válečné výstraze,( ne moc povedenému mackeupu ) máme pro tyto případy ve sklepě uschovány lopaty na sníh, rýč, krumpáče a příručku, jak se efektivně zbavit těla.
    Mé líčení po dvouleté pauze pozbylo veškeré profesionality a lehkovážně jsem si dlaněmi rozpatlala mackeup a hydratační krém v jednom po tváři. Důkladně jsem zakryla počínající vrásky a kruhy pod očima, které svítili do dálky jako policejní houkačka. Lacinou tužkou na oči jsem si začmárala polovinu ruky, abych si mohla na víčku vytvarovat půl milimetrů tenkou linku , kterou jsem stejně zapatlala kouřovými stíny. Řasenku neurčitého složení jsem nanášela tak důkladně, až se mi obtiskla na obočí.
    Po opakovaném líčení a odličování, jsem celý proces uvedla do dokonalosti a ještě jednou zkontrolovala Marka. Jen se překulil na druhý bok a pokračoval v chrápání jako správný alfa samec.
    Zkontrolovala jsem i holky. Ano, měli jsme v dnešním světě tzv blahobytu a všudypřítomného bohatství, kdy i bezdomovci nosili v létě kožichy, dvě děti. Pro mnohé nepředstavitelné a pro druhé pro změnu ještě ne dost, abych si mohla říkat zkušená matka.
    Z bytu, kde všichni ještě měli půlnoc jsme pro jistotu vyletěla rychlostí jakou běžíte když musíte stihnout letadlo na dovolenou. To jen pro jistotu, kdyby se holky chtěly probudit dříve a pustili se mi k nohám v huronský pláč, že nesmím do práce, že táta vlastně neumí ty toasty jako já.
    Autobus, se ani po dvou letech nezměnil. Úplně vzadu jako běžně, seděla partička bezdomovců, kteří si autobus patrně spletli s noclehárnou a ládovali se svačinkou, pracně vydolovanou z některé bohatě vybavených popelnic. Zřejmě měli vytipované i své revíry jelikož jsem nechtě zaslechla rozhovor, kdy ten jenž vypadal že se na ulici narodil, zval na bohatou hostinu k jisté paní Havelkové, která má mít rodinnou večeří a kde jako každý měsíc polovina rodiny nepřijde.
    Aby jste věděli, ne že bych poslouchala cizí rozhovory po ránu, ale poloprázdný autobus, který zapáchající jako sto let mrtvá krysa neposkytující ani wifi připojení moc možností k upoutání pozornosti neposkytoval. Nehledě na to, že cizí neštěstí ( Nevím proč ) je od nepaměti známka vytříbeného vkusu a moderní doby.
    Znuděný řidič neměl ani pramálo snahy vyhostit bezdomovce z jejich ubytovny a puch který se linul ze zadní části autobusu odbourával otevřeným okénkem,kde vystrčil hlavu. My ostatní v autobuse už takové štěstí neměli ( okýnka Nám pro všechny případy zapečetil zámkem ).Smrad neurčitého původů a směs všeho možného mi zřejmě vypaloval sítnice, jelikož jsem začala silně slzet a rozmazala jsem si vodě odolnou řasenku. Ale ani to nezlomilo můj entusiasmus do práce. Ano i k mému překvapení jsem stále kypěla entusiasmem. Na další zastávce jsem přestala slzet , ale pro změnu kostýmek, jenž jsem vyhodnotila jako fundovaný pracovní oděv, načichl něčím neurčitým. Pro tyhle případy jsem měla v kabelce dva extra silné parfémy francouzského typu ( vánoční dárek od manžela). Buď se tedy šéf otráví smradem bezdomovce nebo laciné rajdy z eskortu.
    Na další a pro mně předposlední zastávce nastoupila zhroucená žena enormních rozměrů. Ne, že by mne její kypré tvary pohoršovaly, ale se zájmem jsem pozorovala jak se pracně snaží protlačit úzkou uličkou a nestrhnout tak většinu sedadel sebou. Patrně musela procházet nějakým martyriem, jelikož měla tváře a očí odulé od ustavičného pláče. Ten mimochodem neustával a nepřehlušil jí ani patrně její terapeut, jak jsem usoudila, jenž se jí držel jako smrad mého kostýmku. Sypal ze sebe jedno moudro za druhým aniž by ho obryně vnímala. Měla jsem pocit , že se mezi slovy snad nenadechuje. Nevím zda to bylo odstínem jeho pleti, nebo nedostatkem vzduchu, ale i jeho oči postupně měnili barvu. Z jasně zelené se při rychlejší mluvě postupně stávali sytě šedé a pak při změně tonu zase modré. Myslím, že nedostatek čerstvého vzduchu už působil i na můj nervový systém. V kadenci, jakou dával do své přednášky jsem slyšela jen slova, jako rodina, děti, prostor, odcizení…
    Poslední slovo ve mně vyvolalo značné pochybnosti v cestě do práce a začlenění se zpět do sociálního života. Prostor sama pro sebe a malé odpoutání se od každodenní rutiny s dětmi na zádech bylo něco na co jsem myslela celý poslední půlrok i když jsem spala. Snila jsem o tom, že se dostavím do společnosti bez fleků na tričku a lízátka pracně učesaného ve vlasech. Ale tomu ukecanému terapeutovi stačilo pět minut a z klidné, smířené ženy, tady rázem stala nervózní matka, která přemýšlela, jestli její holčičky ještě nepodpálili tatínka ve spánku a neutopili kočku v akváriu s rybičkou. Ne, že bych svému manželovi nevěřila, že se dokáže o děti důstojně postarat, ale známe své manžely. Vytáhla jsem telefon a třesoucí se rukou jsem informovala šéfa, že se nemůžu dostavit do práce, jelikož mám vážnou nemoc,
    patrně novou mutaci Megatron, která způsobuje halucinace (z vůně která se neustále intenzivněji linula od místních bezdomovců jsem jimi pomalu i trpěla) a rozdvojenou osobnost. S velkou pompou jsem tedy opustila zapáchající autobus a ano zamířila domů ke svým dětem.

    Odpovědět

    • Na druhou verzi tam zůstalo poměrně hodně překlepů (v první verzi rozhodně nevadí, ale ve druhé už by to mělo být výrazně lepší). Každopdáně závorkový princip je nyní všude, čili je úspěšně obhájen. :)

  13. Dobrý den René a všichni účastníci.
    Také se přidávám se svým kouskem a budu ráda za zpětnou vazbu :)

    A bylo to tady. Konečně po dlouhé absenci sociálního styku, mne očekávala kýžená cesta do práce.
    Konečně se opět můj slovník rozšíří z patetického čiči dělá mňau a haui haf na srozumitlné a plnohodnotné věty. Pokud za plnohodnotné věty považujete ,, ano už to bude, dejte mi ještě minutku,“ kdy Váš šéf hořekuje, že měl mít už dávno na stole kopie smluv a jak to, že jsem ještě nezavolala jeho partnerovi a nepotvrdila již dvakrát potvrzenou a zarezervovanou schůzku. Zkrátka takové běžné odpoledne v práci, kde si jistojistě odpočinete od dětí a manžela, který nemůže najít levou ponožku a dožaduje se odpovědi na otázku, kde že to vlastně máme ponožky. Ráno začalo docela slibně, za zvuku melodide písně Clean Bandit a Demi Lovato volající po tanci. Ovšem pouze v případě jste-li náctiletá puberťačka po protančené noci v baru a ne máma po dvou dětech s permanentním deficitem spánku. Marek, táta mých dvou sladkých princezen, které nás den co den nepřestaly překvapovat novým způsobem, jak nás dostat do blázince, jen zamručel něco jako ahoj, otočil se na druhý bok a jal se dál úlohy pilného spáče. V polovičním kómatu, jsem se dobelhala do kuchyně a uvařila si černou kávu, překvapivě voněla po kávě. V koupelně to již taková hitparáda nebyla. Cizí bezdomovkyně v zrcadle mně vyděsila , že jsem téměř vyjekla a mohla tak vzbudit zbytek osazenstva Naší domácnosti.
    Kofein se naštěstí dostavil velmi rychle a záhy mi došlo, že ta rozježená bezdomovkyně jsem vlastně já.
    Pomocí hřebenu a žehličky jsem zkrotila blonďatou (samozřejmě že přírodní ) hřívu a dala se do válečného líčení. Ono to, že se my ženy líčíme není, jak muži rádi tvrdí , že jsme hnusné. My jsme od přírody nádherné a jedinečné, ale líčení nám vymezuje prostor před ostatními koketami. Je to jako když si fena vyznačuje své území, s tím rozdílem že my lidské ženy nečůráme u každého keře, aby všichni psi v okolí věděli, že tenhle kousek plácku patří nám. My si na obličej napatláme různé druhy hydratujících krémů, mackeupu, pudrů, stínů, řasenek a rtěnek abychom tak vyzdvihli válečné barvy Našeho kmene a odradili případné kokety, loudilky a šlapojdy od možnosti přiblížit se a svádět Naše muže. V případě, najde-li se koketa imunní, vůči Naší válečné výstraze, máme pro tyto případy ve sklepě uschovány lopaty na sníh, rýč, krumpáče a příručku, jak se efektivně zbavit těla.
    Mé líčení po dvouleté pauze pozbylo veškeré profesionality a lehkovážně jsem si dlaněmi rozpatlala mackeup a hydratační krém v jednom po tváři. Důkladně jsem zakryla počínající vrásky a kruhy pod očima, které svítili do dálky jako policejní houkačka. Lacinou tužkou na oči jsem si začmárala polovinu ruky, abych si mohla na víčku vytvarovat půl milimetrů tenkou linku , kterou jsem stejně zapatlala kouřovými stíny. Řasenku neurčitého složení jsem nanášela tak důkladně, až se mi obtiskla na obočí.
    Po opakovaném líčení a odličování, jsem celý proces uvedla do dokonalosti a ještě jednou zkontrolovala Marka. Jen se překulil na druhý bok a pokračoval v chrápání jako správný alfa samec.
    Zkontrolovala jsem i holky. Ano, měli jsme v dnešním světě tzv blahobytu a všudypřítomného bohatství, kdy i bezdomovci nosili v létě kožichy, dvě děti. Pro mnohé nepředstavitelné a pro druhé pro změnu ještě ne dost, abych si mohla říkat zkušená matka.
    Z bytu, kde všichni ještě měli půlnoc, jsem vyletěla rychlostí, jakou běžíte když musíte stihnout letadlo na dovolenou. To jen pro jistotu, kdyby se holky chtěly probudit dříve a pustili se mi k nohám v huronský pláč, že nesmím do práce, že táta vlastně neumí ty toasty jako já.
    Autobus, se ani po dvou letech nezměnil. Úplně vzadu jako běžně, seděla partička bezdomovců, kteří si jej patrně spletli s noclehárnou a ládovali se svačinkou, pracně vydolovanou z některé bohatě vybavených popelnic. Zřejmě měli vytipované i své revíry jelikož jsem nechtě zaslechla rozhovor, kdy ten jenž vypadal že se na ulici narodil, zval na bohatou hostinu k jisté paní Havelkové, která má mít rodinnou večeří a kde jako každý měsíc polovina rodiny nepřijde.
    Znuděný řidi, neměl ani pramálo snahy vyhostit je z jejich ubytovny a puch, který se linul ze zadní části autobusu odbourával otevřeným okénkem, kde vystrčil hlavu. My ostatní v autobuse už takové štěstí neměli. Smrad neurčitého původů a směs všeho možného mi zřejmě vypaloval sítnice, jelikož jsem začala silně slzet a rozmazala jsem si vodě odolnou řasenku. Ale ani to nezlomilo můj entusiasmus do práce. Na další zastávce jsem přestala slzet , ale pro změnu kostýmek, jenž jsem vyhodnotila jako fundovaný pracovní oděv, načichl něčím neurčitým. Pro tyhle případy jsem měla v kabelce dva extra silné parfémy francouzského typu. Buď se šéf otráví smradem bezdomovce nebo laciné rajdy z eskortu.
    Na další a pro mně předposlední zastávce nastoupila zhroucená žena enormních rozměrů. Patrně musela procházet nějakým martyriem, jelikož měla tváře a očí odulé od ustavičného pláče. Ten mimochodem neustával a nepřehlušil jí ani patrně její terapeut, jak jsem usoudila, který se jí držel jako smrad mého kostýmku. Sypal ze sebe jedno moudro za druhým aniž by ho obryně vnímala. Měla jsem pocit , že se mezi slovy snad nenadechuje. Nevím zda to bylo odstínem jeho pleti, nebo nedostatkem vzduchu, ale i jeho oči postupně měnili barvu. Z jasně zelené se při rychlejší mluvě postupně stávaly sytě šedé a pak při změně tonu zase modré. Myslím, že nedostatek čerstvého vzduchu už působil i na můj nervový systém. V kadenci, jakou dával do své přednášky jsem slyšela jen slova, jako rodina, děti, prostor, odcizení…
    Poslední slovo ve mně vyvolalo značné pochybnosti v cestě do práce a začlenění se zpět do sociálního života. Prostor sama pro sebe a malé odpoutání se od každodenní rutiny s dětmi na zádech, bylo něco na co jsem myslela celý poslední půlrok i když jsem spala. Snila jsem o tom, že se dostavím do společnosti bez fleků na tričku a lízátka pracně učesaného ve vlasech. Ale tomu ukecanému terapeutovi stačilo pět minut a z klidné, smířené ženy, tady rázem stala nervózní matka, která přemýšlela, jestli její holčičky ještě nepodpálili tatínka ve spánku a neutopili kočku v akváriu s rybičkou. Vytáhla jsem telefon a třesoucí se rukou jsem informovala šéfa, že se nemůžu dostavit do práce, jelikož mám vážnou nemoc,
    patrně novou mutaci Megatron, která způsobuje halucinace a rozdvojenou osobnost. S velkou pompou jsem tedy opustila zapáchající autobus, abych jej vyměnila za jiný stejně zapáchající, ale mířící domů k mým dětem.

    Odpovědět

    • Díky moc za tento (celkem dlouhý) příspěvek. Ano, zadání úkolu je splěné, ale když se máme bavit o konzistentnosti, tak tu jsou k dohledání dva principy, které se objeví jen jednou a pak už ne (což ukazuje na jejich nekonzistentní použití). :)
      Jsou to: závorka (samozřejmě že přírodní) a obracení se na čtenáře, které se postupně vytrácí.

  14. Posílám změna očí, chtěla jsem něco mimo fantasy, ale nic mě nenapadlo.

    Dnes je pondělí 20. června, docela teplý den bez mraků a s lehkým letním větříkem. Tak jako každé pondělí vezu své děti Erika a Eliáše do nedaleké školy, obklopenou hustým lesem. Připomíná spíše lesní vilu pro bohaté než školu.
    Mě je to úplně jedno. Hlavně, že to budí dojem, že si žijeme na vysoké noze, i když jsme totálně na mizině. Jestli navíc naučí ty dva čokly se ovládat, bude jen dobře. Po tom, co předvedli o víkendu, je nechci ani vidět.
    Už se nemohu dočkat, až je předám jejich třídnímu učiteli Martinovi a já si mohu konečně dát svoji bílou princeznu.
    Když jsou doma, jsou utržení z řetězu. Často jsou hyperaktivní, že je ani já nemohu zvládnout. Musím je pořád hlídat a nezbývá mi tolik času na sebe. Často pociťuji abstinenční příznaky, ale snažím se samu sebe uhlídat, protože nechci, aby zjistili kdo jsem.
    Začínám je pociťovat i teď, kdy je vezu do školy. Ještě, že mám po ruce svůj tzv. rajčatový džus. Je to hnus, ale přežít se na tom dá.
    Konečně jsme před branou do této nádherné vily. Z dálky vidím Martina, jak jde k nám, aby si mohl převzít mé děti. Nevím, proč jsem tenkrát prodala své tělo za jídlo, když proti mě jde tak nádherný muž. Má vysokou, svalnatou postavu. Černé vlasy a ty oči, jasně modré. Ty oči vás upoutají na kilometry daleko.
    Podobnou barvu očí mám i já. Teď je mám velmi tmavé, skoro až černé.
    Modrá barva totiž znamená, že dotyčný je čisté krve. Čistou krev nezískáte narozením, ale tvrdým tréninkem. Tohle platí pro všechny vlkodlaky. Já jsem nikdy žádný nepodstoupila. Měla jsem se dobře vdát, ale něco špatně dopadlo a teď jsem s dvěma dětmi, bez peněz a ještě na nekvalitním jídle.
    ,,Tak co? Jak se máte?‘‘ zeptá se mě Martin a pozorně mě sleduje.
    ,,No, když tak‘‘ nedořekla jsem svou větu, protože mě rychle chytil za dolní čelist a upřeně se mi díval do očí.
    ,,Vy máte hlad.‘‘ šeptl mi do ucha a dál si mě prohlížel. Cítila jsem jeho dech. Musím uznat, že na to, že to je vlkodlak a jí syrové maso, vůbec mu netáhne z tlamy. Těm, u kterých jsem žebrala o jídlo ano. Při té vzpomínce jsem se lehce začala třást.
    ,,Omlouvám se. Nechtěl jsem být nezdvořilý, ale vaše oči změnili se. Myslel jsem, že jste upíří čisté krve.‘‘ řekl omluvným tónem a šel těm dvěma nasadit obojek, aby nezdrhli.
    Mezitím se se trochu ovládla a mé oči se změnili zpět na tmavou barvu.
    Celá zmatená, že se mě dotknul, jsem ani nedokázala poděkovat za jeho velkorysost, že mé děti zde mohou studovat. Byl to on kdo mi pomohl přemluvit alfu jeho smečky. Je to totiž jeho mladší bratr. Dokázal ho přemluvit, že ty dva adoptují. Nevím, proč to udělal, ale jsem za to ráda.
    ,,Jaká škoda, že jsem ho nepotkala dříve. Ten by mě nikdy nenechal být hladová.‘‘ pomyslela si v duchu jen pro sebe.
    S chlapci jsem se tentokrát nerozloučila, protože nechci dělat rozruch. Raději, co nejrychleji nastoupím do auta, abych mohla mlčky odjet a dělat, že se nic nestalo.
    Nastartovala jsem auto a chtěla začít couvat. Podívala jsem se do prostředního zpětného zrcátka a uviděla své oči.
    Měl pravdu změnili se. Mění barvu mezi tmavou a světlou. Už jde na mě poznat, že nemám pravidelnou stravu. Když mám hlad jsou vždy světlejší. Je to přirozený instinkt a ten se špatně ovládá. Jenže když potřebujete peníze na kvalitní maso nezbyde vám na kvalitní krev.
    ,,Čistokrevného čokla nepřelstíš.‘‘ řekla jsem si sobě nahlas.
    Ono by to ani tak nevadilo, kdyby zjistili, že jsem čistokrevná. Je to bezpečnější pro ty dva. Nechci, aby mě nebo mé děti našli naši nepřátelé, kteří jsou posedlí čistotnosti čistých. To znamená, že nepodporují mísení druhů mezi sebou.
    A já jako čistokrevná, prvorozená upírka, která má dítě s vlkodlakem, jsem pro ně jako dýka do zad. Raději mě chtějí mrtvou než živou. Protože každý prvorozený upír má moc porazit předešlou generaci. Moje dvě děti společně se mnou by mohli klidně zničit celý klan. Proto se skrývám a snažím se pro ty dva získat bezpečné místo. Doufám jen, že mě nikdo neslyšel. Nechtěla bych znovu hledat bezpečné místo.
    ,,Že čistou krev nezískáte narození, ale tréninkem. Tohle platí pouze pro vlkodlaky. Ne pro upíry.‘‘ řekl vlkodlak schovaný ve stínu lesa, který slyšel, co řekla v autě a bedlivě ji dále sledoval. Byl to alfa smečky. Sledoval ji do doby než přišel k němu jeho bratr Martin. Oba se dívali tomu druhému upřeně do očí, až Martin sklonil hlavu, že pochopil, co má dělat.
    Šel tu čistokrevnou sledovat a vůdce, šel učit místo něho. Chtěl mít vše pod kontrolou než zjistí, kdo to doopravdy je.

    Odpovědět

    • Ale ano, proč ne – o odvěkém boji vlkodlaků s upíry toho bylo napsáno již poměrně hodně, že? Ten konec dává příslib zajímavé akci, takže dobrý! ;)

  15. Změna barvy očí
    Už od narození měl každé oko jinak barevné. Hlavně děti na něj často ukazovaly prstem nebo jen fascinovaně zíraly s pootevřenou pusou. Spolužáci se mu posmívali. Pokřikovali na něj jednoočko nebo chameleón. Na základce se kvůli tomu často pral. Po jedné bitce, když se domů vrátil opět s modřinou a krvácejícím nosem, mu máma vysvětlila, že je výjimečný a že hodně lidí by chtělo být jako on. Závidí mu. A proto se mu posmívají. A to ho zklidnilo. Od té doby spíš pozoroval, jak na něj lidi reagují a co všechno si o něm domýšlejí na základě jednoduché věci, že má každé oko jinak barevné. Teď byl na ekonomce a jeho nejlepší kamarád mu rozdílně zbarvení očí taky záviděl. Ale tak nějak hezky. Říkal tomu Lapač holek. Děvčata se kolem něj jenom točila, byl pro ně exotický, zajímavý, něco neznámého. Asi čekala, že bude jinačí i na jiných místech těla anebo na duši? Pohled do jeho očí na ně působil jako magnet. Někdy si potřeboval od neustálého zírání na něj odpočinout. A tehdy si nasazoval tmavé brýle a schovával se za ně.
    Byl to obyčejný, ničím nevýrazný školní den, kdy ho jeho kamarád přivedl na myšlenku, která ve finále změnila jeho život o 100 %.: „ Co kdyby sis zkusil barevné čočky místo těch brýlí? Takhle bys mohl být inkognito i na místech, kde se sluneční brýle nehodí.“ Proč ho to nenapadlo samotného a dřív? Jen se nemohl rozhodnout, která barva očí se mu líbí víc – hnědá, nebo modrá? Stejně si musel od každé barvy pořídit obě dvě čočky. Jednotlivě je totiž neprodávaly. Najednou ucítil uvnitř sebe trošičku schizofrenní pocit, že se z něj teď stanou 3 rozdílní lidé – kluci. Že se musí nějak namnožit a naklonovat. Roztrojit se.
    Když se na sebe koukl poprvé do zrcadla, vnitřní nejistota se začala pomalu rozplývat. Připadal si jako úplně nový člověk a přitom jenom sjednotil barvu očí. Kdyby ho náhodou někdo z jeho spolužáků potkal ve městě, bude předstírat, že je svůj bratr. Jeden ze svých dvou bratrů – dvouvaječných dvojčat – nebo by měla být trojčata?? Sladí k tomu i svůj vzhled. Hnědooký Emil bude nosit pěšinku a vlasy mu budou volně padat po stranách do obličeje. K tomu dostane černá trika s metalovými nápisy, černé džiny, vysoké kožené boty. Ještě sežene nějaký kožený nebo kovový náramek. Modrooký Petr bude nosit vlasy v culíku. K tomu květované košile, bláznivá trika a lněné kalhoty. On sám žádné extrémy v oblékání nebo stylu nevyhledával, různorodé sportovní oblečení mu ke štěstí úplně stačilo. Vlasy si vepředu upravoval tužidlem, aby mu ofina nepadala do obličeje, a to bylo všechno.
    Nejtěžší pro něj bylo měnit styl chůze, gest, vyjadřování. Zapamatovat si volbu slov a způsob řeči u každého z nich. Dost dlouho to s kamarádem cvičil, než to působilo přirozeně a dokázal plynule přecházet z jedné osobnosti do druhé. V přestrojení se nepoznával ani on sám, když se viděl na videu, které natáčeli za studijním účelem. Hnědooký Emil je drsňák a bručoun s lehce svěšenými rameny, těžkou chůzí a životním heslem: „Neser se do mě, jinak to schytáš!“ Modrooký Petr je zase kliďas, který nic neřeší, při chůzí se lehce nadnáší, jako by byl pořád zhulený. Věta, kterou často používá: „Maňána, klídek kámo, zítra je taky den,“ mu sedí k jeho vzhledu a chování jak ušitá. Jeden pije pivo a druhý jenom ovocné koktejly.
    Další výhodu bylo, že tím, jak bylo každé jeho alter ego jiné, se on sám se pohyboval pokaždé v jiném prostředí. Od rockových po latino kluby. Rozhodoval se vždy podle toho, na co měl chuť a náladu a život byl najednou zábavnější a zajímavější. Zjistil, že ho baví měnit styl a život, převlíkat se, měnit se v jiné osobnosti, hrát si. Vnitřně ho to ovlivnilo natolik, že se rozhodl vydat se úplně jiným směrem, než si naplánoval s rodiči. Půjde a zkusí udělat přijímací zkoušky na DAMU. Nejdřív to ale musí říct svému nejlepšímu kámošovi. Ten si zvykl, že s ním chodí do různých klubů a exotických restaurací. Byl nadšený tím, že poznávají něco nového. Bude mu fakt chybět. Kdyby tak šel na DAMU s ním. Člověk, který umí druhé lidi naučit jak změnit vzhled a celý svůj způsob vyjadřování, by asi taky neměl být na ekonomce. Hodil by se za vizážistu nebo režiséra. Zkusí mu to navrhnout, třeba by taky rád změnil školu.

    Odpovědět

    • Díky moc, Jano, za váš další text. Úkol máte splněný. ;)

      Kdybyste s tím chtěla dál pracovat, doporučil bych proškrtání (opakují se tam slova i informace). První odstavec tam vůbec být nemusí – kdyby vše začínalo „Byl to obyčejný, ničím nevýrazný školní den…“, šlo by se rovnou k jádru věci.

      Znovu díky za sdílení a těším se na další vaše úkoly!

  16. Voskově rudá vrásčitá tvář muže se sklání nade mnou a já cítím hnilobný zápach z jeho úst. Jeho bílé oči na mě zírají mezi úzkými štěrbinami očních víček a bez pomoci hlasu mě nutí nehýbat se, abych nespadl z nerezového, studeného pitevního stolu. Jeho slova slyším v hlavě „tvá duše zmizí, tvé mládí vezmu si já, tvá kůže vyhladí tu mou…“ čepel tenké dlouhé dýky v jeho kostnaté ruce se leskne ve světle svíce v jeho druhé ruce. Ucítím pálivou bolest na rameni, kam mi skane horký vosk. Nemůžu ani vykřiknout bolestí a hrůzou, o to je všechno děsivější, že vše zůstává v mém nitru. Uprostřed starcových bílých očí se objeví černé skvrny, které se začnou zvětšovat, až se z nich stanu velké zorničky. Ostrý hrot dýky mám už opřený o místo na hrudi, odkud se ozývá zběsilé bouchání mého srdce „tvé srdce bude mým kalichem…“
    Znovu ucítím pálivou bolest na rameni a tentokrát sebou trhnu. Otevřu oči a místo hnusného starce uvidím černé prameny vlasů, které zpola zakrývají temnou postavu v kápi. Vzhlédnu. Opakovaná noční můra je pryč a jsem tu jen já a jediná láska mého života. Vzepřená na lokti mě pozoruje. V záři svíčky, kterou drží v ruce, jsou Juliiny černé zorničky roztažené tak, že skoro zakrývají zářivou modř jejích očí. Dlouhé černé vlasy splývají podél jejího obličeje, jako opona, která se odhrnula, aby odhalila scénu, kde se odehraje velké drama. Upřeně mě pozoruje. Nadechuju se, že ji vynadám, co blázní, jestli nás chce upálit v posteli, ale rozpoznám výraz v její tváři, to velké drama. Vezmu ji svíčku z ruky, sfouknu ji a pak se hladově vrhnu na její rty. Pachuť noční můry zmizela spolu se sfouknutým plamenem.
    Vytetovaný dlouhý černý plášť s kapucí na jejím rameni končí těsně nad loktem, a zahaluje temnotu, ze které svítí jen oči. Ty oči mění barvu. Většinou podle Juliiny nálady. Nechala úplně volnou ruku stoletému tatérovi v Hong Kongu, když tam byla před pěti lety na stáži. Spolu jsme začali chodit až dva roky potom.
    Julie je impulzívní, živelná, energická, nádherná a inteligentní bytost a dodnes mě udivuje, proč sbalila zrovna mě, když jsme tak strašně jiní? Mohla mít každého, na koho by ukázala. A je možné, že těm by ta její kérka tolik nevadila. Někdy, když mám sebevražednou náladu, se ji zeptám, proč pořád se mnou zůstává, když nikdy nedosáhnu jejich výšin. Pokaždé mi odpoví, že mě strašně miluje, protože já strašně miluji ji. Což je pravda. Kdyby odešla, zůstal bych navždy sám. Jen ona mi smí převracet život naruby.
    Přesto, jak šíleně moc ji miluji, nebo možná právě proto, se kvůli tomu tetování nedokážu ovládnout a začnu ji čas od času přesvědčovat, ať ty oči nechá odstranit. Neříkám, že temná postava v kápi je ošklivá, nepovedená nebo dokonce špatná. Naopak, skvělá perspektiva a dokonalé vystínování z toho obrázku dělá hotové umělecké 3D dílo. Ale upřímně, děsí mě. Nejvíc ty oči. Jako by mě hlídaly. Když se s Jůlií miluju, v jinak černém prostoru v kapuci se jakoby odnikud rozzáří oči jasně fialovou barvou. Když se hádáme vynoří se oči zbarvené jako plameny hořící vatry, žluto oranžovo červené. Když se jí něco povede a cítí se šťastná, ukáží se oči tak jasně zelené barvy jako čerstvě narostlého mechu v živém obraze.
    Chemie je pro mě bludiště v bludišti, ale jak jsem zjistil, šperky, co mění barvu podle nálady, stejně jako oči tetované postavy v kápi, se mění díky termochromickým tekutým krystalkům. Takže podle mě ten tatér do očí temné postavy nejspíš napíchal termochromický inkoust v mikrokapsli. Jsem si jistý, že je to jedovaté, nebezpečné, a hlavně zdraví škodlivé. A právě to je ten důvod, proč chci, aby Julie ty oči na kérce nechala odstranit a ona trvá na tom, že si mám trhnout nohou. Je tvrdohlavá jak bronzová bysta.
    Rád bych řekl, že naše rodiny a spousta našich přátel jsou na mé straně a nutí ji zajít s tím k doktorovi, ale není to tak. Já jsem sirotek a její rodiče jsou v nějaké sektě. Nikdy jsem je neviděl, ani na fotografii, ale prý jim to nevadí. Já jsem introvert a přátelé nemám a Juliini přátelé ji znají natolik, že si zbytečně nenamáhají pusy, aby ji něco říkali. Kromě toho se jim ta kérka líbí natolik, že by si ji nejraději pořídili taky, kdyby mohli.
    Ale dnes jsem se rozhodl, že už toho nechám. Uvědomil jsem si, že ta pořád se opakující noční můra s psychopatickým starcem, který mě chce naporcovat, má přímou úměrnost k tomu, jak často se hádám s Julií kvůli měnícím se očím. Už chci klid. Taky mám před zkouškami a jsme smrtelně unaven z marnosti bytí mého názoru na tu, s prominutím, pošahanou kérku, a už mě vážně nebaví Julii vysvětlovat, že následky se mohou dostavit klidně i po několika desítkách let.
    Sedíme teď u večeře, kterou připravila Julie. Je nějaká zamlklá. Neptám se jí, co se stalo, prostě to tak má. „Volal mi táta,“ řekne z ničeho nic a zadívá se na mě.
    Jsem překvapený, protože v té sektě prý mají telefonování zakázané. Jediné spojení se svými rodiči vždycky měla korespondenčně.
    „Proč ti volal?“ zeptám se, když Julie stále mlčí. Vypadá smutně.
    „Chce, abych za nimi zítra přijela a zůstala tam. Máma prý umírá a chce poslední dny strávit se mnou.“ To mi vyrazí dech. Julie schová tvář do dlaní a začnou se jí třást ramena. Pláče. Oči v kápi jsou bílé. To tu ještě nebylo. Připomínají mi oči toho starce. Vstanu, vezmu z věšáku velký šál a přehodím ho Julii přes ramena. Políbím ji do vlasů a hladím ji po rameni. Natočí se ke mně a obejme mě v pase.
    „Nemusíš tam přece jít. Nemůžou tě k tomu nutit.“ Bojím se o ní. Nechci, aby tam šla. Co jednou sekta schvátí, to už nikdy nenavrátí. „Nepustím tě!“
    „Já vím. Taky nechci odejít. Ale je to moje máma. Vždycky jsme s rodiči drželi spolu, ať už jsou kdekoliv. Nechtěla jsem být ve spolku Můj život je tvůj, tak mě nenutili. Díky nim jsem mohla jet do Hong Kongu.“
    „Co když se mi už nevrátíš. Co když tam zůstaneš?“
    Na to se Julie na mě podívá uslzenýma očima, ale s úsměvem na rtech „Tak tam pojď se mnou!“ vyhrkne nadšeně. Nevím, co říct. Chci být s ní, ale určitě nechci do žádného můj tvůj života.
    „Lásko, příští týden mám zkoušky,“ připomenu ji a mám pocit, že se vymlouvám, i když je to pravda.
    „Můžeš si je přece odložit,“ namítne středobod mého života a její pohled mě drží v záři modrých reflektorů. Chci se schovat do stínu, uniknout té pasti, která se na mě chystá.
    „Víš přece, jak moc jsem na ní dřel. Chci to už mít za sebou. Pak se ti budu moct věnovat naplno,“ zkouším se ještě zachránit, jak mi velí pud sebezáchovy.
    „Já tam zítra ráno pojedu. Musím,“ prohlásí Julie klidně, aniž by to znělo jako vydírání. A já vím, že celou noc budu vzhůru a rozhodovat se, jestli rovnou pojedu s ní nebo nejdříve půjdu za svou druhou láskou a stanu se promovaným historikem a teprve pak zůstanu už navždy s Julií.
    Slyším hlasy. Evidentně jsem své rozhodování zaspal a teď se snažím probudit. Nemůžu otevřít oči a nemůžu se ani hnout. Poznávám hlas Julie. Odpovídá ji mužský hlas. Chci promluvit a zeptat se, co se děje, ale ani to nejde. Zmocňuje se mě panika. Musím se soustředit na obsah rozhovoru mezi Julií a mužem.
    „Proč mi ho bereš už teď, když jsem ještě nedostala znamení?“ ptá se Julie hlasem malé školačky, kterou posílají spát ještě před večerkou. Takhle ji neznám.
    „Věštec říká, že ho zítra porazí autobus. A v nemocnici bychom mu těžko vzali srdce, aniž by to někdo poznal,“ odpoví ji muž a já se obávám, že mluví o mě.
    „Ach jo, tohohle jsem si chtěla nechat, tati.“ Tati?!
    „Mazlíčci na hraní dlouho nevydrží. Vždyť to víš.“
    „Já vím.“ „Kdyby sis chtěla nechat každého z nich, který tě miluje, tak bychom zase umřeli my s mámou. To chceš?“ „Ne,“ vyhrkne polekaně Julie. „Víš, že potřebujeme srdce muže, který tě doopravdy miluje, a kterého nikdo nebude postrádat. A mluv tiše, ať ho nevzbudíš. Musí tě milovat i v okamžiku své smrti, jinak nás jeho krev všechny otráví.“ Chvíli je ticho. Cítím, jak mi někdo odhrnuje peřinu z hrudi. „Chceš si to zkusit?“ ptá se otec své dcery a já si zoufale přeju, ať je tohle jen noční můra a já se normálně probudím.
    „Znamení, tati, honem! Jeho oči byly bílé a už začínají černat,“ pronese Julie rozrušeně a jsem si jistý, že mluví o svém tetování. „Je čas!“ Do nosu mi pronikne hnilobný zápach a na hrudi ucítím bodnutí. Jak já ji nenávidím!

    Odpovědět

    • Páni, tady se někdo pěkně rozepsal. ;)
      Má to atmosféru, gradaci i pointu. Měnící se oči jsou pro příběh důležité, takže je úkol splněn.
      Díky za to!

  17. Už to pomalu vzdával. Vždyť by nebyl první. Jeho jediná sestřička už kňučela tak žalostně, že si pomyslel, že volá samotnou Smrt. Jenže ta by je snad taky přehlídla. Nebyli nic víc než zcuchané, zablácené kuličky krčící se ve stínu popelnic.
    Když vtom najednou zaslechl čvachtání a země se lehce otřásla. Z výšky se k němu začalo natahovat něco velkého a holého, co připomínalo tlapičky protáhlé na skřipci. Někteří z sourozenců začali chňapat a bránit se tomuto neznámému útvaru, ale náš hrdina si zachoval svou ušatou hlavu naprosto klidnou. Za prvé už neměl sílu pohnout ani jediným drápkem a za druhé cítil z melodického hlasu, který celou tuto situaci doprovázel, jakési bezpečí.
    Zanedlouho už se jich všech šest krčilo v přepravce vystlané heboučkou dekou a většina z nich položila hlavičky přes sebe a s bříšky po okraj plnými lahodného sunárku upadla do tvrdého spánku. Jenom náš dosud bezejmenný chlupáček stále odolával pokušení klížících se víček, protože jeho očičkám a čumáčku nesměl uniknout jediný okamžik z této bláznivé cesty.
    Bláznivé?! No spíše neuvěřitelné. Jelikož, jen co se postavil na svoje zadní tlapky a přední opřel o dvířka přepravky, spatřil před sebou svět míhající se jako nepovedený film. Velmi nepovedený, protože všechno všecičko bylo rozmazané tak, že sotva rozeznával barevné šmouhy. Ale ten výhled prostě stál za to!
    Znenadání se obraz zaostřil, ale už se nepohnul. Vlastně všechno utichlo, včetně brumlání z podlahy. Dveře se otevřely a jejich malý domeček se začal vznášet. Takhle se dozvnášeli až do mnohem prostornějšího místa nazývaného kotec. Tam, kde se tyto chlupaté kuličky nacházely, bylo takových kotců několik desítek. Vrátka jejich pididomečku se otevřela a jako první vyběhlo na průzkum nejodvážnější štěňátko, jež v autě nezamhouřilo oka. Podlaha sice nebyla tak heboučká jako předtím, dokonce ho trochu začaly zebat tlapky, ale radost z objevování už téměř nestíhal pobrat ani jeho rozvrtěný ocásek. V útulku se pak pejsek ocitl v mnoha neznámých situacích, které ho nepřestávaly fascinovat. Nejvíce ho asi poznamenala návštěva pána v bílém, který ho šimral na bříšku tak dlouho, že si ani nevšimnul injekce, a také zjištění jeho pravého jména.
    Na slavností pojmenování těchto černobílých pandiček se sešli všichni pracovníci v útulku, protože slovo, které provází psa celý život, by mělo stát za to. Rozhodli se, že celý vrh pojmenují od písemne D, protože v ten den měl svátek David. Jediná fenečka si odnesla jméno Dia a čtyři bráškové se poprali o jména Denis, Drago, Dusty a Dakar. Jenom u posledního aktivního prcka, kterým jim po celou dobu schůzky olízaval nohy, se nemohli rozhodnout. Nakonec se po zdlouhavém dohadování dostali až ke jménu Diego. Snad to měla být čest zesnulému Maradonovi, jehož lišácký pohled a úsměv tento pejsek rozhodně měl a podobal se mu i v lásce k fotbalu, protože míček se stal jeho nejlepším kamarádem. Proto, jen co se ozvalo zavolání “Diego!”, štěně nastražilo ouška, a tak bylo definitivně rozhodnuto.
    Diego a jeho sourozenci pomalu vyrůstali den po dni v útulku a brzy již nebylo pochyb, že se jedná o plemeno sibiřský husky. Toto plemeno vyniká svým temperamentem a často pro psy nezvyklou barvou očí – modrou. Ani sourozenci Diega nebyli výjimkou. Dia, Denis, Dusty a Dakar koukali na svět svými velkými kukadly, modrými jako moře Karibiku a Drago zase vyčníval každým očkem jiným. Jenom Diego měl oči hnědé. Prostě jednoduše hnědé.
    Čím déle vyčkával hnědoočko v útulku, tím delší mu dny připadaly. Postupně začali mizet jeho spolubydlící, kteří mu byli největší oporou. Jako první odešla Dia, protože co si budeme namlouvat, v útulku platí pravidlo: “Holky lehčí to maj.” Dále si odvezli originálního brášku Draga a potom už to jelo jako po tobogánu. Následoval Denis a Dustyho s Dakarem si odvezla odvážná rodinka, která si věřila na dva klučičí puberťáky. Tak se stalo, že se Diego ocitnul v kotci sám.
    Den po dni Diegův ocásek ztrácel svůj radostný švihací reflex a stával se z něho zadumaný a posmutnělý tvor. Nedokázal si vysvětlit, proč zrovna on ještě stále sedí v tomto chladném kotci a proč už taky neodjel tam, kam jeho bráškové a sestřička. Tímto dumáním dospěl k tomu, že za to mohou jeho oči. Jako jediný je měl prostě hnědé a začal litovat, že před odchodem svých sourozenců s nimi neudělal nějakou dohodu. Stačilo by mu jen jedno modré oko. Vždyť dvoubarevný Drago zmizel hned. Ale teď už bylo pozdě, jeho mysl zaslepil smutek a s pracovnicemi útulku už téměř odmítal chodit na procházky. Také jídlo mu nechutnalo a ubíráním na váze nikomu radost neudělal.
    Jednoho dne, když už se Diegovi začala rýsovat žebra, se na dvorku mezi kotci objevil zamilovaný pár, který se bavil s holkami z útulku. Za normální situace by to pro Diega nestálo ani za zvednutí hlavy, ale ta šťastná dvojice si to namířila přímo k němu. Útulkářka otevřela dvířka jeho kotce a Diego se nejistě přiblížil k cizincům. Jakmile ucítil dotek dívčiny dlaně na své hlavě, všechen ostych z něho zmizel a jeho ocas zase nastartoval na plné obrátky. Jediný dotek do něho přenesl ohromnou nálož endorfinů a dívku si do vteřiny zamiloval. Poté se k němu sklonil vysmátý mladík a Diego neváhal ani chvíli a radostně mu olízl tvář. Mnozí by se zašklebili, ale on neuhnul ani o píď a naopak obejmul čtyřnohého přítele, div mu nezlomil žebra. V tento okamžik vzniknul milostný trojúhelník a Diego zanedlouho seděl opět na heboučké dečce v autě a sledoval nepovedený film.
    Tímto Diego objevil svoji novou rodinku, která v jeho očích neviděla prostě hnědou. Nýbrž nádhernou tmavě okrovou barvu se zábleskem bezmezné lásky a oddanosti a třpytem nekončící štěněčí hravosti. Barvu očí totiž ještě změnit nedokážeme, ale vidět můžeme i srdcem…
    PS: Ráda se inspiruju v reálných příbězích a ani v tomto případě nepochází všechno z mé hlavy. Příběh je sice naprosto smyšlený, ale hlavní hrdina Diego už ne tak úplně. Hnědooký husky jménem Diego totiž stále vyčkává na svoji rodinku ve slovenském útulku Tuláčik a kdybychom bydleli v domě se zahradou, neváhali bychom ani na chvíli . Tady je odkaz na Diega, který doufá, že také najde rodinku, stejně jako v mé povídce❤️: https://www.instagram.com/p/CS19I89op8O/

    Odpovědět

  18. Posílám, ale byl to porod.

    Lucie už nechtěla žít. Nechtěla zírat do tmy před sebou, nechtěla se doprošovat pomoci svých blízkých, nechtěla bojovat. Do tří let viděla alespoň šedé stíny, pak zmizelo i to. Je jí 21 let, má za sebou gymnázium a dva roky na právnické fakultě. Jak asi ve skutečnosti vypadá, ptávala se sama sebe. Všechno ví jen z vyprávění rodičů. Prý štíhlá, oříškové oči po mamince, hnědé dlouhé vlasy jí splývají kolem obličeje až k pasu. Ráda je češe. To má pak pocit, že žije, když cítí jejich vůni po umytí, hladce jí projíždějí mezi prsty a občas dostane elektrickou ránu od hřebene. A ještě se ráda sprchuje. Cítí každou kapku dopadající na kůži, mění si teplotu vody a vnímá postupně každou část svého těla. Maminka se vždycky zlobila, že se tak dlouho ráchá, ale ten hluboký pocit životní energie cítila jen ve vodě. Proto také ráda plavala v nedalekém lomu, jenže jí vždycky musel někdo doprovodit a to nebylo ono. Místo barev vnímá vůně, které kouzlí tvary v její mysli. Vlastně byla vždycky docela spokojená. Nevěděla, jak vypadá svět venku a ten její byl barevný i bez barev.
    Jenže všechno skončilo, když měli tu bouračku. Táta umřel na místě a máma, když se dostala z nejhoršího, skončila v blázinci. Prý těžké schizofrenické stavy. Párkrát za ní byla, když ji sebou vzala mámina sestra teta Jana, ale máma ji stejně nepoznala. Když jí chtěla vzít za ruku, vytrhla se a schoulila do rohu postele. Tak jí to řekla teta. Lucie jen věděla, že člověk proti ní už není její máma. Byla cítit desinfekcí a cizotou.
    Teta jí pomohla s prodejem domku po rodičích a s přestěhováním do nové garsonky poblíž jejich bytu. Občas za ní zašla, hlavně než se Lucie zabydlela v neznámém prostředí. Teta Jana byla fajn, ale Lucka byla až poslední v pořadí. Jana dělala sestřičku na místním středisku a měla doma tři divoké kluky, za které věčně musela ve škole žehlit jejich průšvihy. Strejda Mirek jezdil s kamionem a nebýval i měsíc doma.
    Nový byt voněl novotou, to se Lucii líbilo, ale chyběl jí čerstvý vzduch, možnost vyběhnout bosky na zahradu, poslouchat ptáky. Na právnickou fakultu to měla tramvají půl hodiny, a když jí tam teta párkrát dovedla, zvládala cestu sama. Studium jí šlo samo, měla dobrou paměť a také spoustu času na učení. Se spolužáky se občas bavila, ale spíš se stranila. Sama se do rozhovorů nezapojovala, byla plachá a spolužáci si to špatně vyložili jako přezíravost. Zpočátku se jí snažili zatáhnout do hovoru, ale nakonec přestali a jí se ulevilo. Dny plynuly jeden za druhým, ale prázdnota a tupá bolest na hrudi nepolevovala.
    A pak se objevil Patrik. Oslovil ji, když seděla v parku na lavičce. Prý jestli ví, co to je za ptáka, na kterého tak zaujatě zírá. Ani si nevšiml, že je slepá. Hned jí začal se zanícením určovat jednotlivé opeřence ve větvích a vysvětlovat, podle čeho je pozná. Když se Lucie dostala ke slovu, upozornila ho s úsměvem na svůj handicap. Tak se styděl a neustále omlouval, až ho musela zastavit a požádat ho, ať jí naučí rozeznávat ptactvo podle zpěvu. Vydrželi si povídat až do tmy, druhý den zase a pak už spolu zůstali. Lucie se bláznivě zamilovala, prsty objevovala Patrika jako nový světadíl. Měl střapaté vlasy, důlky ve tvářích a koutky úst stočené do úsměvu. Ráda se opírala o jeho silná ramena a vnímala jemné dlaně. Patrik byl učitelem biologie. Bavilo ho jezdit s dětmi do přírody, poznávat ptáky a pozorovat zvěř. Jeho tatínek byl hajný a Patrik vyrostl na venkově.
    Když přivezl Lucku poprvé k rodičům, nemohla večer trémou ani usnout. Ale přijetí rodičů bylo tak srdečné a laskavé, že z ní za chvíli spadl veškerý ostych. Seděla u slavnostního oběda a poslouchala humorná vyprávění, smích jí splýval s hovorem a ona cítila, že je zase doma. Odpoledne jí vzal Patrik do lesa, vyprávěl jí o svém dětství a velkém snu, být učitelem. Ani ne po roce se vzali, když Lucie otěhotněla. Přestěhovali se k rodičům, kteří jim nechali celé první patro a přitom byli stále nablízku, kdyby Lucie něco potřebovala. Patrik učil prvňáčky na místní základce a Lucie byla šťastná. Zase měla rodinu.
    Jenže pak se to stalo. Když Lucie v sedmém měsíci těhotenství sestupovala ze schodů, v koutku jednoho z nich se choulilo mourovaté kotě. Poslední, na co si pamatovala, byl měkký kožíšek, po kterém se jí smekla noha. Rodiče sice hned přivolali záchranku, ale Lucku už převáželi v bezvědomí se zlámanými žebry a těžkým otřesem mozku. Děťátko museli přivést doktoři na svět předčasně. Narodila se zdravá holčička. Uběhly tři měsíce a Lucie se stále neprobírala. Patrik si už dávno odvezl malou Rozárku domů, ale Lucie snila svůj sen, který vypadal, že nikdy neskončí. Patrik i rodiče Lucii pravidelně navštěvovali, cvičili s ní, masírovali, vyprávěli o Rozárce.
    Toho dne si Patrik vzal na návštěvu i malou Rozárku. Dostal nápad položit ji Lucii na hruď. Vykasal jí noční košili a miminko svlékl tak, aby mohly obě cítit životní teplo té druhé. Přidržoval holčičku tak soustředěně, že ani nezaregistroval letmý pohyb Luciiných očních víček. Nejdříve se slabě zachvěla a po chvilce se široce rozevřela. Místo pohledu oříškově hnědých očí, hleděly na Patrika světle modré pomněnkové oči. Patrikovi vytryskly slzy.

    Odpovědět

    • Ehm, René, mrkneš se mi prosím také na můj příspěvek? Moc děkuji. Vilma

    • Vilmo, je to celkem natřískané (rozhodně by některé důležité části snesly více prostoru). Ten konec už je možná trochu moc, nicméně mě zaujalo místo, kdy se poprvé popisuje Patrik. Před tím se dozvíme, že hlavní postava vnímá svět zejména čichem a hmatem a jeho popis je celkem vizuální: „Měl střapaté vlasy, důlky ve tvářích a koutky úst stočené do úsměvu.“ To mi tam nesedělo asi ze všeho nejvíc. Díky moc za tenhle příběh a přeji inspirativní den!

  19. Luisa byla vždycky jiná. Narodila se do rodiny, kde na prvním místě byla fyzická práce. Všichni si zakládali na tom, kdo unese nejtěžší kládu dřeva, kdo stihne za den uvařit, uklidit, obhospodařit zvířata. Táta neměl slitování. Pokud nebyla práce hotová, zlobil se. Vytáhl pásek a mlátil jím hlava nehlava do obou dětí.
    Luisa byla jemná, měla krásné držení těla a její dlouhé vlasy lemovaly světlý obličej. Její prsty hbitě běhaly po klávesách klavíru a nejlépe se cítila, když mohla zpívat. Jedna její hlasivka vypověděla službu, ale ani to jí nezabránilo, aby urputně nezkoušela rozezvučet tu druhou. Dostávala se tak do jiných dimenzí. Ještě jedna věc na ní byla zvláštní. Byly to její světlé oči, které při zpěvu zářily. Jedno oko měla zelenomodré a v druhém byla patrna hnědá skvrna ve tvaru měsíce. Táhla se po vnitřní straně zornice jako had, jež se vyhřívá na kameni. Její bratr měl oči stejné, ale naopak. Byli jako noc a den. Oba něčím přitahovali pozornost. Oba byli inteligentní, zimomřiví. Benji byl drsný a drzý. Nikdy si nenechal od nikoho radit. Byl silný a nespoutaný. Častokrát přišel domů nad ránem v takovém stavu, že nebyl schopen stát na vlastních nohou. Luisa se mu radši vyhýbala. Věděla, co by se stalo, kdyby se potkali v nesprávný čas, v čase emocionálního vypětí. Už to párkrát zažila. Oči se jim oběma začaly zbarvovat do temně zelené. V tu chvíli oba věděli, že je zle. Zlo bojovalo s dobrem. Peklo s nebesy. V každé potyčce se stávali jeden druhým, přenášeli kus sebe do mysli toho druhého. Byli na sebe napojeni. Po každém boji byli neskutečně vyčerpaní. Museli od sebe utéct.
    Luisa častokrát přemýšlela o tom, zda by negativní Rh faktor mohl být příčinou barevného spektra jejich očí. Matka měla krevní skupinu A-. Už když se rodila, její tělo bojovalo s tělem matčiným. Narodila se přidušená, ale souboj vyhrála. Byla na světě. Před pár měsíci našla zajímavé informace v novinovém článku z roku tisícděvětsetpadesátpět, který si máma ukrývala v nočním stolku pod stohem účtenek.
    Stálo v něm:
    Lidé s negativním Rh faktorem jsou potomky mimozemské vysoce vyspělé civilizace nazývané Annunaki. Tyto bytosti zde na Zemi vytvořili už v dobách Sumeru první lidskou společnost. Předpokládá se, že geneticky pozměnili primitivní lidský druh. Zajímavé je, že negativní Rh kmen je charakteristický pro britskou královskou linii. Lidí s negativním faktorem je ve společnosti zhruba dvacet procent. Jeho majitelé mají nejčastěji světlé vlasy a oči, vyšší krevní tlak, nižší tělesnou teplotu. Mohou mít o jeden obratel nebo žebro navíc.
    Tehdy z toho byla zmatená. Je možné, že tajemné pouto mezi lidmi s negativním faktorem a bytostmi, které ze Země nepocházejí stále přetrvává ? Jak to může změnit život na Zemi?

    Odpovědět

    • Teda Silvo, to je moc pěkné – vypadá to, že by z toho klidně mohla být celá kniha. ;) To téma je zpracované opravdu hezky – gratuluju!

Napsat komentář

Zápatí

Inspirativní newslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Něco nefunguje?
NOVINKA: Rozcestník článků o tvůrčím psaní a kreativitě
Prozkoumat »

Počkejte! 👋🏻

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.

Popup

Žádný spam, protože ho taky nemám rád.