Tato lekce kurzu Základy tvůrčího psaní se zabývá důležitým tématem, o kterém se sice snadno mluví, ale je velmi těžké ho úspěšně zvládnout – příběhová konzistentnost.
📚 DOPLŇKOVÉ MATERIÁLY
#7 Konzistentnost
Tato lekce kurzu Základy tvůrčího psaní se zabývá důležitým tématem, o kterém se sice snadno mluví, ale je velmi těžké ho úspěšně zvládnout – příběhová konzistentnost.
📚 DOPLŇKOVÉ MATERIÁLY
Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…
Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.
Ahoj, dobrý den,
když už mám čas udělat nějaké cvičení v kurzu, tak mi to přináší radost, proto se chci i podělit:
Sára se probouzela v novém světě po téměř dvou stech letech kryospánku. Jako velmi talentovaná dívka prošla intenzivním výukovým programem, a když vše úspěšně zakončila v 21 letech, využila okamžitě nabídky, aby opustila přelidněnou planetu Zemi, na které s radostí zanechala všechny jaderné pustiny a dalších 75 miliard obyvatel. Nemusela se moc rozmýšlet. Rodinu neměla. Byla dítětem darovaným do jednoho z centrálních vládních výchovných zařízením, tedy se nejspíše narodila rodičům, kteří neměli domov větší než pro postel a umyvadlo.
Podle toho, co si pamatovala, ubíhali hodiny, kdy pomalu začínala myslet a vnímat. Stíny, co se kolem ní zprvu míhali, mohli ve skutečnosti být zdravotním personálem, který ji kontroloval. Když se skutečně probrala, dívala se z lůžka na zrcadlo na celé protější stěně. Napůl seděla v bílé košili od pasu pod přikrývkou. V levé vyzáblé ruce měla napojené hadičky, které do ní pomalu pumpovali chemikálie a živiny. Její tvář pod dlouhými černými vlasy také velmi nezdravě připomínala lebku, ale její vzácně zelené oči už zasvítily životem. Rekonvalescence jí bude přesto trvat ještě dlouho a stejně tak i všem dalším lidem, se kterými si všimla, že sdílí pokoj.
Dvakrát na dlouho usnula a probudila se, než byla schopná se začít pomalu hýbat. To nejspíše přivolalo doktora, který vešel do místnosti a zamířil k jejímu lůžku, kde zvedl desky s jejími záznamy. Měl výrazné africké rysy a zvláštní pohled tmavých očí.
„Lehce pokývněte, pokud mi rozumíte.“ Pronesl běžnou neoagličtinou s podivným přízvukem, který mohl být typický pro tuto planetu.
Sára pohnula bradou mírně k hrudi, jak jen zatím byla schopná. Doktor asi zkušeně věděl, že nebude schopná promluvit, což si právě teď i sama uvědomila. Zatím se vůbec nenapila a v ústech se jí snad i jazyk přilepil zespodu.
Doktor tedy pokračoval s otázkami, na které opatrně kývala.
„Jste Sára Croxsonová.“
„Je vám 21 let.“
„Nemáte žádné příbuzné.“
„Vyrůstala jste v CVVZ Kamloops.“
„Vystudovala jste základní elektroniku, binární a sub-biosové programování.“
„Žádné zdravotní potíže před cestou jste nikdy neměla.“
„Přihlásila jste se na cestu na planetu Lapidus.“
Doktor si sám pro sebe spokojeně přikývl a její záznamy odložil. „Vítejte tedy na planetě Lapisu, slečno Croxsonová. Snažte se sama rozhýbat postupně prsty na rukou, krk, zápěstí a kotníky. Buďte opatrná a nespěchejte. Než se Vám budu zítra věnovat a zkontroluji Vás, nezkoušejte o moc více.“
***
Uběhl tedy zhruba den, kdy doktor navštívil skoro všechny na jejím pokoji a pokládal jim takřka stejné otázky, jak se ostatní porůznu vzpamatovávali z kryospánku. Jeden muž, kterého odvezli na lůžku na CT, jí připomněl, že statistika úmrtnosti nebo nezvratného poškození mozku u tohoto cestování je asi půl procenta. Pořád lepší šance než se na Zemi dožít čtyřiceti let.
Doktor si nakonec udělal čas opět na ní, zkontroloval její pohyblivost, dal jí další pokyny, jak postupovat a přivedl sebou i starší ženu s podivně šedýma očima patřící nejspíše k pomocnému personálu, která pomáhala pipetou vpravit Sáře do úst trochu vody. Bylo to velké trápení, ale po půl hodině už byla schopná sama polknout.
Další dny se postupně rozhýbávala, začínala pomalu mluvit, dostávala malé dávky jídla v plastové tubě a sledovala stejné pokroky u dalších lidí na pokoji. Očividně měla štěstí a dařilo se jí rychleji než ostatním. I její tvář v zrcadle začínala opět vypadat dobře. Pár pih na tvářích už nevypadlo, jako nějaká vyrážka, ale opět jí dodávalo její téměř dívčí vzhled.
Když už byla schopná si sama poposednout, přišel doktor s invalidním vozíčkem a pomohli jí, aby se do něj přenesla. Poprvé se od probuzení postavila na okamžik na nohy a byl to úžasný pocit, dokud nezjistila, že jí ve skutečnosti spíše pevně drží ve vzduchu.
Odvezli jí na chodbu a dále kolem desítky stejných dveří, jako byly ty od jejího pokoje, až na jeden konec, kde stál stůl, který svým umístěním připomínal recepci. Její doktor předal složku dalšímu doktoru za stolem, který v ní rutině něco odškrtal a podíval se na Sáru.
Vzhledem to byl typ snědého Asiata, ale opět měl podivné, nepřirozeně šedé oči.
„Slečno Coxsonová, zdá se, že jste naprosto v pořádku a můžete pokračovat s fyzickou rehabilitací na příslušném oddělení. Jsou tu přinejmenším tři velké těžební společnosti, které divoce expandují a které se nemohou dočkat, aby Vás co nejdříve zaměstnali, ale samozřejmě Vás odsud nepropustíme dříve, než budete zcela připravená. Bude v tom zahrnuta i přiměřená edukace, která vám pomůže se začlenit na naší planetě.“ Domluvil, zavřel její složku, kterou vrátil prvnímu doktorovi, přičemž na ni opět pohlédl a s povzdechem poznamenal. „Škoda jen Vašich očí.“
„Jak to myslíte?“ Tápala Sára nad tím vyjádřením.
„Škoda Vašich očí.“ Zopakoval doktor. „Máte krásnou barvu, která je už všude vzácností, ale během Vaší cesty a kryospánku se zde na Lapidusu mnohé událo. Před sto dvaceti lety došlo ke globální průmyslové havárii. Planeta je stále běžně obyvatelná, ale došlo k jejímu zamoření polysilicidy. U živočichů se usazují průběžně v organismu. Většinou to je zanedbatelné, ale výjimkou jsou oči. Trochu se Vám zrak zhorší a duhovka vám zešedne, tak jako skoro každému tady z nás. Zatím jste byla v čistých prostorech, ale až je teď opustíte, trvá to tak deset dní, než se oči polysilicidy takřka nasytí. Zvrátit tuto změnu zatím neumíme.“
Mám radost, že si zdejší tvoření užíváte, Jirko. Sci-fi příběhy jsou fajn a ten váš ukazuje zajímavý svět na planetě Lapis. Dobrý nápad – jen tak dál! ;)
Tak tady je můj první pokus. Lezlo to ze mne jako z chlupaté deky, rozhodně to bylo více než dvacet minut soustředěného psaní. Uf.
Každé sousto, které jsem si připravila ke svačině, doprovodí pozorným pohledem. Ujistí se, že vím, že se zajímá. Dřív mne to trochu otravovalo a zakazovala jsem jí to. Nemá loudit. Teď je to ale součást její nemoci. O to je horší její pohledy vydržet. Mívaly jsme spolu takový rituál. Když jsem začala jíst jogurt, ať byla kdekoliv, zvedla hlavu mým směrem a olízla si dlouhým jazykem nos. Už jsem věděla na co čeká. Když se lžička dotkla dna kelímku, přišla její chvíle. Hned byla u mne. Jemně uchopila prázdný obal a důležitě si ho odnesla na trávu. Jazykem pečlivě vylízala zbytky bílé dobroty a na závěr plast zuby nakřápla, co kdyby se tam někde ještě trochu té dobroty skrývalo. Těch drobných společných situací bylo tolik. Třeba radostný taneček, když jsem vzala do ruky vodítko, psí zpěv, když poznala, že dneska jdeme běhat s kamarády, drzé šťouchnutí do ruky, když jsem, podle jejího názoru, klapala do té svítící věci s klávesnicí až příliš dlouho.
Teď leží, opřená zády o mé levé stehno, hřeje, klidně dýchá. Nějak ví, že na ní při psaní těchto řádků myslím, vyvrátí hlavu dozadu, aby se na mne podívala. Je to směšný pohyb, musí mne vidět obráceně, vyloudí šibalský výraz. Hnědé oči mi prozradí, že teď je to celkem dobré, tak jen řeknu: „Ještě musíš počkat, musím splnit úkol“. Snad dneska zvládneme dojít alespoň ke skalám, společný pohyb mi tak chybí.
Její potíže se vrátily už na podzim. Nechtěla jsem si připustit, že je to zpátky. Od první operace, kdy jí nádor na slinivce odstranili, uplynuly dva roky, to už by se to přeci vrátit nemělo. Vlastně bych měla být vděčná za to, že tu se mnou ještě je. Návštěva u veterináře však nedopadla podle mých přání. Nechci vás tu unavovat zbytečnými detaily Gininy diagnózy, ale něco vám teď k té méně časté chorobě říci musím. Rakovina slinivky u psů se projevuje hypoglykémií. Nedostatek cukru v krvi znamená únavu, slabost a když je cukru ještě méně, omezí to i funkce mozku, Gina nevidí, točí se v kruhu, je zmatená a i na psí poměry jí to prostě nemyslí. Ve zbytku času, kdy je jí zrovna lépe, trpí neukojitelným hladem. Řešit se to dá operací, možná také velmi drahou chemoterapií. Pomalu, nebo vlastně rychle, mi odchází a přede mnou leží těžká rozhodnutí.
Oblíbený babiččin pes v době mého dětství měl u boudy v kastrůlku zbytky, veterináře viděl snad jen u očkování a když přišel jeho čas, všichni to přijali jako danost. Jak skončil babiččin Lesan vlastně nevím. Prostě utekl někam, kde zrovna v tu chvíli potřeboval být a já to vysvětlení od babičky takto přijala. Teď už vím, že doprovodit moji Ginu na poslední procházku nebude lehké. Sleduju, jak je vyčerpaná tou potvorou, která ji někde uvnitř sžírá. Její krásně hnědé oči ztratily barvu, rozšířené duhovky způsobily, že její pohled je někdy prázdný, šedočerný a zoufale ztracený. Až to nebude k žití, tak… Ne, ani sem to nenapíšu. Teprve na ty další věci sbírám sílu.
Zatím ale k té skále dojde, občas si najde své staré hračky a vesele zavrtí ocáskem. Některé dny jsou jako dřív. Zvedne mi to náladu a držím se té nabídnuté packy co to jde. Pomalu těch dobrých dní ubývá, naděje se, i přes všechnu tu veterinární péči, ztrácí. V ordinaci jsem se potkávala s paní Dolanskou a jejím leonbergerem těžce lapajícím po dechu. „Její pejsek už ty drahé prášky na chemoterapii potřebovat bohužel nebude,“ řekla mi veterinářka minulý týden. Paní Dolanské jsem zavolala, prášky od ní odkoupila a při převzetí jí dlouze objala. Nevím, jestli to objetí potřebovala více ona, nebo já.
Ještě spolu s Ginou, zabojujeme. Cítím, že ještě chce. Druhou operaci by asi nezvládla, i při té první pár týdnu visela na vlásku. V dubnu jí bude dvanáct. Čekám jen na ten moment, kdy mi dá najevo, že život je už nad její síly. Snažím se v sobě potlačit tu touhu sobecky si ji tu držet, i když ona už nebude moci. Myslím na Lesana a jeho procházku. Myslím na všechny odchody z života a vidím její prosebné hnědé oči, proměněné blížícím se nevyslovitelným a smutným osudem. Asi si teď půjdu dát jogurt.
Myslím, že je ten klíč ke změně očí naprosto funkční. Má to náboj a silnou emoci. Díky moc za sdílení!
Dobrý den, posílám svou povídku, předem moc děkuji za zpětnou vazbu :)
“Čověče, to já vám musím něco povědět,” přiklonil se pan Nováček k Laňkovi, když seděli v hospodě u piva, “byl pátek večer a díval jsem se na ten svůj program, jako dycky, víte ne? Takovej ten s vepřema. No díval jsem se na něj a v tom nejvíc napínavým když ukazovali, jak kojí selata, tak jsem vám to božínku zaslechl na chodbě ránu! Musel jsem se jít hned podívat. To víte, jakej vůl v tuhle hodinu dělá na chodbě bordel? Myslel jsem si, že to budou nějací lemplové, puberťáci, kteří zase sprejujou nebo něco, co ta mládež v dnešní době dělá. To jsem vám byl překvapenej, když jsem vyletěl ze dveří jako formule a spatřil dvě zelený tečky. Jakoby lejzry. Chvíli jsem na ně hleděl jako slepej, ale pak mi vyskočila duše z těla! Rýsovala se tam jakásy postava se zelenýma očima! Vyjekl jsem jako tučňák a utíkal zpátky do bytu. Tu noc jsem nemohl vůbec spát. Další den jsem byl bledej jako stěna. Cítil jsem to na sobě. Už jsem neměl žádný klobásy, tak jsem musel jít nějaký koupit. No kráčel jsem si tak po ulici, když na mě najednou vybafla nějaká ženská. Myslel jsem si, že si ze mě dělá srandu. No ve skutečnosti na mě nevybafla, ale tak nějak na mě vyjekla: ‘Do-dobrý den!’ Přeskočil jí hlas. Byl jsem naštvaný, protože už jsem měl od včerejška podrážděné nervy. ‘Co chcete bábo!’ vykřikl jsem na ni. Vypadala jako smutný pes. Začal jsem litovat, že jsem na ni tak vyjel. ‘No víte, já… my jsme vás včera asi pěkně vystrašili. Tak jsem se vám chtěla omluvit.’ Pořád si hrála s vlasama, motala s něma jako chobotnice. Asi byla nervózní. Nevěděl jsem o čem mluví a asi to na mně šlo poznat, protože pak pokračovala: ‘Já totiž… já jsem vaše nová sousedka a včera jsme stěhovali věci do bytu.’ Vysvětlila mi, že jim spadla mikrovlnka a pak mě viděla, jak jsem vyběhl na chodbu. Samozřejmě si všimla, že jsem se lekl. Prostě se mi chtěla omluvit. No ale o to vůbec nejde. Uvědomil jsem si to až potom, ale ona neměla vůbec zelené oči! Měla je hnědé jako kůň! Všechno jsem jí odkýval a pak jsem hnedka utekl do obchodu schovat se za regály. Měli jsme ve městě ježibabu! Pak mi došlo, že vlastně nevím, co je zač a tak jsem nakoupil rovnou i cibuli, česnek – už jsem zapomněl, čeho se ti upíři bojí – a taky krucifix! Utíkal jsem zpátky domů. Potřel jsem celej byt, hlavně dveře, česnekem a cibulí a začal jsem se modlit. Pak jsem si radši ještě dal do kapsy příborovej nůž z kuchyně. Kdyby byla náhodou vlkodlak. Nebyl sice ze stříbra, ale barva byla stříbrná. Člověk nikdy neví. Celý týden jsem nevylezl z baráku! Pravidelně jsem vykukoval jedním okem ze závěsů na ulici. Sledoval jsem ji. A měl jsem pravdu, byla nějaká příšera! Viděl jsem ji se žlutýma, modrýma a ještě šedýma očima! Zavolal jsem na policajty, ale ti mi řekli, že jsem blázen a jestli jim ještě někdy zavolám, tak dostanu pokutu. Chápeš to? Už nikdy nemůžu zavolat na policajty! Nemohl jsem celej život sedět jen doma, tak jsem vyšel ven. Potřeboval jsem o tom někomu říct. A v pravej čas jsem na lavičce uviděl sedět paní Dobešovou. Místní stará drbna. No tak jsem jí začal vykládat o tom, co se stalo. Všechno mi to uvěřila. ‘Já na takový moment čekám už celý život pane Nováček. Tady ty potvory byly vždycky mezi námi! Pojďte se mnou.’ No a začali jsme spekulovat, co je vlastně zač. Řekl jsem jí, že mě ta sousedka chtěla ošálit. Že mluvila v množným čísle, když mluvila o stěhování. Chtěla abych si myslel, že žije s přítelem. Ale s žádným přítelem jsem ji teda neviděl! Kecala mi! Paní Dobešová nevypadala vůbec překvapeně. Pomyslel jsem si, že už takových potvor zažila. Po celém dni spekulování jsem ulehl do postele a usnul. No ráno mi někdo zuřivě klepal na dveře. ‘A jsem v prdeli,’ řekl jsem si. Pootevřel jsem a do bytu mi vtrhlo pět ženskejch! Zelené, hnědé, žluté modré a šedé oči. Všechny vypadaly podobně jako ta moje sousedka, ale už jsem nevěděl, která z nich to byla ona. Očím jsem nechtěl věřit. Začaly na mě křičet. Rozumněl jsem něco jako: ‘Tupče!… o sobě myslíte!… vůbec normální!…’ Stál jsem tam tuhej jako kámen. Potom co se uklidnily, tak mi vysvětlily, že to jsou paterčata s nějakou pigmentovou vadou, proto mají každá jiné oči. No cítil jsem se strašně hloupě, že jsem si myslel, že jsou nějaký příšery. Dobešová už asi stihla celé vesnici vyžvanit naši teorii, proto se to sestry dozvěděly. Tak jsem za tou starou babou šel a vysvětlil jí, jak to doopravdy bylo. Vypadala zklamaně. ‘Tak už vás stihly oblbnout, Nováček! Jsou to jenom kecy! Já mám takový příšery dobře nastudovaný. Četla jsem to v knížkách!’ řekla mi. Nechal jsem Dobešovou Dobešovou a šel jsem svým sousedkám koupit ovocný košík jako omluvu.”
Pěkná pointa, jen ten zápis přímé řeči trochu kazí čtenářský zážitek. ;)
Asi každý někdy o někom prohlásil, že je to podivín, blázen nebo třeba šílenec. O sobě to však slyším velmi často. Kdo mě zná dobře, respektive ho můžu pokládat za svého přítele, tak mě bere takovou jaká jsem a nijak mě neodsuzuje. Pokud to ale povím někomu, koho vidím prvně, zírá na mě s pusou dokořán. Ano, vím, je to úchylka, tu má ale nějakou přeci každý, nebo ne?
První přítel to vzal, dá se říci, s humorem. Byl to stejný blázen, jako jsem já. Druhý, to mu to bylo naprosto jedno, vlastně jako mu bylo jedno vše, co se týkalo našeho krátkého vztahu. Třetí, ten se z toho dodnes nevzpamatoval. Čtvrtý, pátý, šestý, to už si ani nevzpomínám a sedmý, kdo ví, třeba to bude ten pravý a já s tím konečně praštím?
Už ani nevím, jaká barva očí je ta moje, pravá. Ale má to i své pozitivní stránky, mohu k nim ladit outfity, make-up, účes, vlastně se tím i považuji za modní ikonu. Neboli jsem sladěná doslova “od hlavy k patě”. Někdo má doma speciální šuplík jenom na šperky, já v něm mám kontaktní čočky. Spoustu kontaktních čoček. A některé se dají považovat za opravdu výstřední kousky. To by člověk nevěřil, co se dá dneska na internetu sehnat. Čočky dvoubarevné, duhové, takové, co váš pohled změní v pohled divokého zvířete nebo upíra. Někdo si musí vzít na sebe každý den jiné boty, já čočky.
A podle čeho si je vybírám? No, většinou podle nálady, počasí nebo taky podle chlapa, s kterým zrovna jsem. “Nový chlap, nové oči”. Když se ještě tolik neznáme, mám tendence se mu pokoušet hodně podobat, a to jak stylem, tak i chováním. A samozřejmě k tomu patří i to, že mám oči jako on.
Tím to vlastně všechno začalo. Marně jsem si myslela, že si udržím chlapa tím, že budu jeho věrná, něžnější, dokonalá kopie. Takže přicházel jeden za druhým, a tím i moje nové oči, nové já. Nakonec jsem si na to tak zvykla, že i když nikdo není ani na tom nejbližším obzoru, vezmu si každé ráno jinou barvu čoček a vypadám třeba jako lvice, co se chystá ulovit svoji kořist. “Ať žijí naše úchylky”.
Tak ať brzy najde toho pravého! ;)
Dobrý den René,
zkusila jsem tedy ještě takto.Doufám že jsem Vaše rady pochopila správně :)
A bylo to tady. Konečně po dlouhé absenci sociálního styku, mne očekávala kýžená cesta do práce.
konečně se opět můj slovník rozšíří z patetického čiči dělá mňau a haui haf na srozumitlné a plnohodnotné věty. Pokud za plnohodnotné věty považujete ,, ano už to bude, dejte mi ještě minutku,“ kdy váš šéf hořekuje že měl mít už dávno na stole kopie smluv a jak to že jsem ještě nezavolala jeho partnerovi a nepotvrdila již dvakrát potvrzenou a zarezervovanou schůzku. Zkrátka takové běžné odpoledne v práci, kde si jistojistě odpočinete od dětí a manžela, který nemůže najít levou ponožku a dožaduje se odpovědi na otázku, kde že to vlastně máme ponožky. Ráno začalo docela slibně, za zvuku melodide písně Clean Bandit a Demi Lovato volající po tanci. Ovšem pouze v případě jste-li náctiletá puberťačka po protančené noci v baru a ne máma po dvou dětech s permanentním deficitem spánku. Marek, táta mých dvou sladkých princezen, které nás den co den nepřestaly překvapovat novým způsobem, jak nás dostat do blázince, jen zamručel něco jako ahoj, otočil se na druhý bok a jal se dál úlohy pilného spáče. V polovičním kómatu, jsem se dobelhala do kuchyně a uvařila si černou kávu, překvapivě voněla po kávě. V koupelně to již taková hitparáda nebyla. Cizí bezdomovkyně v zrcadle mně vyděsila , že jsem téměř vyjekla a mohla tak vzbudit zbytek osazenstva Naší domácnosti.
Kofein se naštěstí dostavil velmi rychle a záhy mi došlo, že ta rozježená bezdomovkyně jsem vlastně já.
Pomocí hřebenu a žehličky jsem zkrotila blonďatou (samozřejmě že přírodní ) hřívu a dala se do válečného líčení. Ono to, že se my ženy líčíme není, jak muži rádi tvrdí , že jsme hnusné. My jsme od přírody nádherné a jedinečné, ale líčení nám vymezuje prostor před ostatními koketami. Je to jako když si fena vyznačuje své území, s tím rozdílem že my lidské ženy nečůráme u každého keře, aby všichni psi v okolí věděli, že tenhle kousek plácku patří nám. My si na obličej napatláme různé druhy hydratujících krémů, mackeupu, pudrů, stínů, řasenek a rtěnek abychom tak vyzdvihli válečné barvy Našeho kmene a odradili případné kokety, loudilky a šlapojdy od možnosti přiblížit se a svádět Naše muže. V případě, najde-li se koketa imunní, vůči Naší válečné výstraze,( ne moc povedenému mackeupu ) máme pro tyto případy ve sklepě uschovány lopaty na sníh, rýč, krumpáče a příručku, jak se efektivně zbavit těla.
Mé líčení po dvouleté pauze pozbylo veškeré profesionality a lehkovážně jsem si dlaněmi rozpatlala mackeup a hydratační krém v jednom po tváři. Důkladně jsem zakryla počínající vrásky a kruhy pod očima, které svítili do dálky jako policejní houkačka. Lacinou tužkou na oči jsem si začmárala polovinu ruky, abych si mohla na víčku vytvarovat půl milimetrů tenkou linku , kterou jsem stejně zapatlala kouřovými stíny. Řasenku neurčitého složení jsem nanášela tak důkladně, až se mi obtiskla na obočí.
Po opakovaném líčení a odličování, jsem celý proces uvedla do dokonalosti a ještě jednou zkontrolovala Marka. Jen se překulil na druhý bok a pokračoval v chrápání jako správný alfa samec.
Zkontrolovala jsem i holky. Ano, měli jsme v dnešním světě tzv blahobytu a všudypřítomného bohatství, kdy i bezdomovci nosili v létě kožichy, dvě děti. Pro mnohé nepředstavitelné a pro druhé pro změnu ještě ne dost, abych si mohla říkat zkušená matka.
Z bytu, kde všichni ještě měli půlnoc jsme pro jistotu vyletěla rychlostí jakou běžíte když musíte stihnout letadlo na dovolenou. To jen pro jistotu, kdyby se holky chtěly probudit dříve a pustili se mi k nohám v huronský pláč, že nesmím do práce, že táta vlastně neumí ty toasty jako já.
Autobus, se ani po dvou letech nezměnil. Úplně vzadu jako běžně, seděla partička bezdomovců, kteří si autobus patrně spletli s noclehárnou a ládovali se svačinkou, pracně vydolovanou z některé bohatě vybavených popelnic. Zřejmě měli vytipované i své revíry jelikož jsem nechtě zaslechla rozhovor, kdy ten jenž vypadal že se na ulici narodil, zval na bohatou hostinu k jisté paní Havelkové, která má mít rodinnou večeří a kde jako každý měsíc polovina rodiny nepřijde.
Aby jste věděli, ne že bych poslouchala cizí rozhovory po ránu, ale poloprázdný autobus, který zapáchající jako sto let mrtvá krysa neposkytující ani wifi připojení moc možností k upoutání pozornosti neposkytoval. Nehledě na to, že cizí neštěstí ( Nevím proč ) je od nepaměti známka vytříbeného vkusu a moderní doby.
Znuděný řidič neměl ani pramálo snahy vyhostit bezdomovce z jejich ubytovny a puch který se linul ze zadní části autobusu odbourával otevřeným okénkem,kde vystrčil hlavu. My ostatní v autobuse už takové štěstí neměli ( okýnka Nám pro všechny případy zapečetil zámkem ).Smrad neurčitého původů a směs všeho možného mi zřejmě vypaloval sítnice, jelikož jsem začala silně slzet a rozmazala jsem si vodě odolnou řasenku. Ale ani to nezlomilo můj entusiasmus do práce. Ano i k mému překvapení jsem stále kypěla entusiasmem. Na další zastávce jsem přestala slzet , ale pro změnu kostýmek, jenž jsem vyhodnotila jako fundovaný pracovní oděv, načichl něčím neurčitým. Pro tyhle případy jsem měla v kabelce dva extra silné parfémy francouzského typu ( vánoční dárek od manžela). Buď se tedy šéf otráví smradem bezdomovce nebo laciné rajdy z eskortu.
Na další a pro mně předposlední zastávce nastoupila zhroucená žena enormních rozměrů. Ne, že by mne její kypré tvary pohoršovaly, ale se zájmem jsem pozorovala jak se pracně snaží protlačit úzkou uličkou a nestrhnout tak většinu sedadel sebou. Patrně musela procházet nějakým martyriem, jelikož měla tváře a očí odulé od ustavičného pláče. Ten mimochodem neustával a nepřehlušil jí ani patrně její terapeut, jak jsem usoudila, jenž se jí držel jako smrad mého kostýmku. Sypal ze sebe jedno moudro za druhým aniž by ho obryně vnímala. Měla jsem pocit , že se mezi slovy snad nenadechuje. Nevím zda to bylo odstínem jeho pleti, nebo nedostatkem vzduchu, ale i jeho oči postupně měnili barvu. Z jasně zelené se při rychlejší mluvě postupně stávali sytě šedé a pak při změně tonu zase modré. Myslím, že nedostatek čerstvého vzduchu už působil i na můj nervový systém. V kadenci, jakou dával do své přednášky jsem slyšela jen slova, jako rodina, děti, prostor, odcizení…
Poslední slovo ve mně vyvolalo značné pochybnosti v cestě do práce a začlenění se zpět do sociálního života. Prostor sama pro sebe a malé odpoutání se od každodenní rutiny s dětmi na zádech bylo něco na co jsem myslela celý poslední půlrok i když jsem spala. Snila jsem o tom, že se dostavím do společnosti bez fleků na tričku a lízátka pracně učesaného ve vlasech. Ale tomu ukecanému terapeutovi stačilo pět minut a z klidné, smířené ženy, tady rázem stala nervózní matka, která přemýšlela, jestli její holčičky ještě nepodpálili tatínka ve spánku a neutopili kočku v akváriu s rybičkou. Ne, že bych svému manželovi nevěřila, že se dokáže o děti důstojně postarat, ale známe své manžely. Vytáhla jsem telefon a třesoucí se rukou jsem informovala šéfa, že se nemůžu dostavit do práce, jelikož mám vážnou nemoc,
patrně novou mutaci Megatron, která způsobuje halucinace (z vůně která se neustále intenzivněji linula od místních bezdomovců jsem jimi pomalu i trpěla) a rozdvojenou osobnost. S velkou pompou jsem tedy opustila zapáchající autobus a ano zamířila domů ke svým dětem.
Na druhou verzi tam zůstalo poměrně hodně překlepů (v první verzi rozhodně nevadí, ale ve druhé už by to mělo být výrazně lepší). Každopdáně závorkový princip je nyní všude, čili je úspěšně obhájen. :)
Dobrý den René a všichni účastníci.
Také se přidávám se svým kouskem a budu ráda za zpětnou vazbu :)
A bylo to tady. Konečně po dlouhé absenci sociálního styku, mne očekávala kýžená cesta do práce.
Konečně se opět můj slovník rozšíří z patetického čiči dělá mňau a haui haf na srozumitlné a plnohodnotné věty. Pokud za plnohodnotné věty považujete ,, ano už to bude, dejte mi ještě minutku,“ kdy Váš šéf hořekuje, že měl mít už dávno na stole kopie smluv a jak to, že jsem ještě nezavolala jeho partnerovi a nepotvrdila již dvakrát potvrzenou a zarezervovanou schůzku. Zkrátka takové běžné odpoledne v práci, kde si jistojistě odpočinete od dětí a manžela, který nemůže najít levou ponožku a dožaduje se odpovědi na otázku, kde že to vlastně máme ponožky. Ráno začalo docela slibně, za zvuku melodide písně Clean Bandit a Demi Lovato volající po tanci. Ovšem pouze v případě jste-li náctiletá puberťačka po protančené noci v baru a ne máma po dvou dětech s permanentním deficitem spánku. Marek, táta mých dvou sladkých princezen, které nás den co den nepřestaly překvapovat novým způsobem, jak nás dostat do blázince, jen zamručel něco jako ahoj, otočil se na druhý bok a jal se dál úlohy pilného spáče. V polovičním kómatu, jsem se dobelhala do kuchyně a uvařila si černou kávu, překvapivě voněla po kávě. V koupelně to již taková hitparáda nebyla. Cizí bezdomovkyně v zrcadle mně vyděsila , že jsem téměř vyjekla a mohla tak vzbudit zbytek osazenstva Naší domácnosti.
Kofein se naštěstí dostavil velmi rychle a záhy mi došlo, že ta rozježená bezdomovkyně jsem vlastně já.
Pomocí hřebenu a žehličky jsem zkrotila blonďatou (samozřejmě že přírodní ) hřívu a dala se do válečného líčení. Ono to, že se my ženy líčíme není, jak muži rádi tvrdí , že jsme hnusné. My jsme od přírody nádherné a jedinečné, ale líčení nám vymezuje prostor před ostatními koketami. Je to jako když si fena vyznačuje své území, s tím rozdílem že my lidské ženy nečůráme u každého keře, aby všichni psi v okolí věděli, že tenhle kousek plácku patří nám. My si na obličej napatláme různé druhy hydratujících krémů, mackeupu, pudrů, stínů, řasenek a rtěnek abychom tak vyzdvihli válečné barvy Našeho kmene a odradili případné kokety, loudilky a šlapojdy od možnosti přiblížit se a svádět Naše muže. V případě, najde-li se koketa imunní, vůči Naší válečné výstraze, máme pro tyto případy ve sklepě uschovány lopaty na sníh, rýč, krumpáče a příručku, jak se efektivně zbavit těla.
Mé líčení po dvouleté pauze pozbylo veškeré profesionality a lehkovážně jsem si dlaněmi rozpatlala mackeup a hydratační krém v jednom po tváři. Důkladně jsem zakryla počínající vrásky a kruhy pod očima, které svítili do dálky jako policejní houkačka. Lacinou tužkou na oči jsem si začmárala polovinu ruky, abych si mohla na víčku vytvarovat půl milimetrů tenkou linku , kterou jsem stejně zapatlala kouřovými stíny. Řasenku neurčitého složení jsem nanášela tak důkladně, až se mi obtiskla na obočí.
Po opakovaném líčení a odličování, jsem celý proces uvedla do dokonalosti a ještě jednou zkontrolovala Marka. Jen se překulil na druhý bok a pokračoval v chrápání jako správný alfa samec.
Zkontrolovala jsem i holky. Ano, měli jsme v dnešním světě tzv blahobytu a všudypřítomného bohatství, kdy i bezdomovci nosili v létě kožichy, dvě děti. Pro mnohé nepředstavitelné a pro druhé pro změnu ještě ne dost, abych si mohla říkat zkušená matka.
Z bytu, kde všichni ještě měli půlnoc, jsem vyletěla rychlostí, jakou běžíte když musíte stihnout letadlo na dovolenou. To jen pro jistotu, kdyby se holky chtěly probudit dříve a pustili se mi k nohám v huronský pláč, že nesmím do práce, že táta vlastně neumí ty toasty jako já.
Autobus, se ani po dvou letech nezměnil. Úplně vzadu jako běžně, seděla partička bezdomovců, kteří si jej patrně spletli s noclehárnou a ládovali se svačinkou, pracně vydolovanou z některé bohatě vybavených popelnic. Zřejmě měli vytipované i své revíry jelikož jsem nechtě zaslechla rozhovor, kdy ten jenž vypadal že se na ulici narodil, zval na bohatou hostinu k jisté paní Havelkové, která má mít rodinnou večeří a kde jako každý měsíc polovina rodiny nepřijde.
Znuděný řidi, neměl ani pramálo snahy vyhostit je z jejich ubytovny a puch, který se linul ze zadní části autobusu odbourával otevřeným okénkem, kde vystrčil hlavu. My ostatní v autobuse už takové štěstí neměli. Smrad neurčitého původů a směs všeho možného mi zřejmě vypaloval sítnice, jelikož jsem začala silně slzet a rozmazala jsem si vodě odolnou řasenku. Ale ani to nezlomilo můj entusiasmus do práce. Na další zastávce jsem přestala slzet , ale pro změnu kostýmek, jenž jsem vyhodnotila jako fundovaný pracovní oděv, načichl něčím neurčitým. Pro tyhle případy jsem měla v kabelce dva extra silné parfémy francouzského typu. Buď se šéf otráví smradem bezdomovce nebo laciné rajdy z eskortu.
Na další a pro mně předposlední zastávce nastoupila zhroucená žena enormních rozměrů. Patrně musela procházet nějakým martyriem, jelikož měla tváře a očí odulé od ustavičného pláče. Ten mimochodem neustával a nepřehlušil jí ani patrně její terapeut, jak jsem usoudila, který se jí držel jako smrad mého kostýmku. Sypal ze sebe jedno moudro za druhým aniž by ho obryně vnímala. Měla jsem pocit , že se mezi slovy snad nenadechuje. Nevím zda to bylo odstínem jeho pleti, nebo nedostatkem vzduchu, ale i jeho oči postupně měnili barvu. Z jasně zelené se při rychlejší mluvě postupně stávaly sytě šedé a pak při změně tonu zase modré. Myslím, že nedostatek čerstvého vzduchu už působil i na můj nervový systém. V kadenci, jakou dával do své přednášky jsem slyšela jen slova, jako rodina, děti, prostor, odcizení…
Poslední slovo ve mně vyvolalo značné pochybnosti v cestě do práce a začlenění se zpět do sociálního života. Prostor sama pro sebe a malé odpoutání se od každodenní rutiny s dětmi na zádech, bylo něco na co jsem myslela celý poslední půlrok i když jsem spala. Snila jsem o tom, že se dostavím do společnosti bez fleků na tričku a lízátka pracně učesaného ve vlasech. Ale tomu ukecanému terapeutovi stačilo pět minut a z klidné, smířené ženy, tady rázem stala nervózní matka, která přemýšlela, jestli její holčičky ještě nepodpálili tatínka ve spánku a neutopili kočku v akváriu s rybičkou. Vytáhla jsem telefon a třesoucí se rukou jsem informovala šéfa, že se nemůžu dostavit do práce, jelikož mám vážnou nemoc,
patrně novou mutaci Megatron, která způsobuje halucinace a rozdvojenou osobnost. S velkou pompou jsem tedy opustila zapáchající autobus, abych jej vyměnila za jiný stejně zapáchající, ale mířící domů k mým dětem.
Díky moc za tento (celkem dlouhý) příspěvek. Ano, zadání úkolu je splěné, ale když se máme bavit o konzistentnosti, tak tu jsou k dohledání dva principy, které se objeví jen jednou a pak už ne (což ukazuje na jejich nekonzistentní použití). :)
Jsou to: závorka (samozřejmě že přírodní) a obracení se na čtenáře, které se postupně vytrácí.
Posílám změna očí, chtěla jsem něco mimo fantasy, ale nic mě nenapadlo.
Dnes je pondělí 20. června, docela teplý den bez mraků a s lehkým letním větříkem. Tak jako každé pondělí vezu své děti Erika a Eliáše do nedaleké školy, obklopenou hustým lesem. Připomíná spíše lesní vilu pro bohaté než školu.
Mě je to úplně jedno. Hlavně, že to budí dojem, že si žijeme na vysoké noze, i když jsme totálně na mizině. Jestli navíc naučí ty dva čokly se ovládat, bude jen dobře. Po tom, co předvedli o víkendu, je nechci ani vidět.
Už se nemohu dočkat, až je předám jejich třídnímu učiteli Martinovi a já si mohu konečně dát svoji bílou princeznu.
Když jsou doma, jsou utržení z řetězu. Často jsou hyperaktivní, že je ani já nemohu zvládnout. Musím je pořád hlídat a nezbývá mi tolik času na sebe. Často pociťuji abstinenční příznaky, ale snažím se samu sebe uhlídat, protože nechci, aby zjistili kdo jsem.
Začínám je pociťovat i teď, kdy je vezu do školy. Ještě, že mám po ruce svůj tzv. rajčatový džus. Je to hnus, ale přežít se na tom dá.
Konečně jsme před branou do této nádherné vily. Z dálky vidím Martina, jak jde k nám, aby si mohl převzít mé děti. Nevím, proč jsem tenkrát prodala své tělo za jídlo, když proti mě jde tak nádherný muž. Má vysokou, svalnatou postavu. Černé vlasy a ty oči, jasně modré. Ty oči vás upoutají na kilometry daleko.
Podobnou barvu očí mám i já. Teď je mám velmi tmavé, skoro až černé.
Modrá barva totiž znamená, že dotyčný je čisté krve. Čistou krev nezískáte narozením, ale tvrdým tréninkem. Tohle platí pro všechny vlkodlaky. Já jsem nikdy žádný nepodstoupila. Měla jsem se dobře vdát, ale něco špatně dopadlo a teď jsem s dvěma dětmi, bez peněz a ještě na nekvalitním jídle.
,,Tak co? Jak se máte?‘‘ zeptá se mě Martin a pozorně mě sleduje.
,,No, když tak‘‘ nedořekla jsem svou větu, protože mě rychle chytil za dolní čelist a upřeně se mi díval do očí.
,,Vy máte hlad.‘‘ šeptl mi do ucha a dál si mě prohlížel. Cítila jsem jeho dech. Musím uznat, že na to, že to je vlkodlak a jí syrové maso, vůbec mu netáhne z tlamy. Těm, u kterých jsem žebrala o jídlo ano. Při té vzpomínce jsem se lehce začala třást.
,,Omlouvám se. Nechtěl jsem být nezdvořilý, ale vaše oči změnili se. Myslel jsem, že jste upíří čisté krve.‘‘ řekl omluvným tónem a šel těm dvěma nasadit obojek, aby nezdrhli.
Mezitím se se trochu ovládla a mé oči se změnili zpět na tmavou barvu.
Celá zmatená, že se mě dotknul, jsem ani nedokázala poděkovat za jeho velkorysost, že mé děti zde mohou studovat. Byl to on kdo mi pomohl přemluvit alfu jeho smečky. Je to totiž jeho mladší bratr. Dokázal ho přemluvit, že ty dva adoptují. Nevím, proč to udělal, ale jsem za to ráda.
,,Jaká škoda, že jsem ho nepotkala dříve. Ten by mě nikdy nenechal být hladová.‘‘ pomyslela si v duchu jen pro sebe.
S chlapci jsem se tentokrát nerozloučila, protože nechci dělat rozruch. Raději, co nejrychleji nastoupím do auta, abych mohla mlčky odjet a dělat, že se nic nestalo.
Nastartovala jsem auto a chtěla začít couvat. Podívala jsem se do prostředního zpětného zrcátka a uviděla své oči.
Měl pravdu změnili se. Mění barvu mezi tmavou a světlou. Už jde na mě poznat, že nemám pravidelnou stravu. Když mám hlad jsou vždy světlejší. Je to přirozený instinkt a ten se špatně ovládá. Jenže když potřebujete peníze na kvalitní maso nezbyde vám na kvalitní krev.
,,Čistokrevného čokla nepřelstíš.‘‘ řekla jsem si sobě nahlas.
Ono by to ani tak nevadilo, kdyby zjistili, že jsem čistokrevná. Je to bezpečnější pro ty dva. Nechci, aby mě nebo mé děti našli naši nepřátelé, kteří jsou posedlí čistotnosti čistých. To znamená, že nepodporují mísení druhů mezi sebou.
A já jako čistokrevná, prvorozená upírka, která má dítě s vlkodlakem, jsem pro ně jako dýka do zad. Raději mě chtějí mrtvou než živou. Protože každý prvorozený upír má moc porazit předešlou generaci. Moje dvě děti společně se mnou by mohli klidně zničit celý klan. Proto se skrývám a snažím se pro ty dva získat bezpečné místo. Doufám jen, že mě nikdo neslyšel. Nechtěla bych znovu hledat bezpečné místo.
,,Že čistou krev nezískáte narození, ale tréninkem. Tohle platí pouze pro vlkodlaky. Ne pro upíry.‘‘ řekl vlkodlak schovaný ve stínu lesa, který slyšel, co řekla v autě a bedlivě ji dále sledoval. Byl to alfa smečky. Sledoval ji do doby než přišel k němu jeho bratr Martin. Oba se dívali tomu druhému upřeně do očí, až Martin sklonil hlavu, že pochopil, co má dělat.
Šel tu čistokrevnou sledovat a vůdce, šel učit místo něho. Chtěl mít vše pod kontrolou než zjistí, kdo to doopravdy je.
Ale ano, proč ne – o odvěkém boji vlkodlaků s upíry toho bylo napsáno již poměrně hodně, že? Ten konec dává příslib zajímavé akci, takže dobrý! ;)
Změna barvy očí
Už od narození měl každé oko jinak barevné. Hlavně děti na něj často ukazovaly prstem nebo jen fascinovaně zíraly s pootevřenou pusou. Spolužáci se mu posmívali. Pokřikovali na něj jednoočko nebo chameleón. Na základce se kvůli tomu často pral. Po jedné bitce, když se domů vrátil opět s modřinou a krvácejícím nosem, mu máma vysvětlila, že je výjimečný a že hodně lidí by chtělo být jako on. Závidí mu. A proto se mu posmívají. A to ho zklidnilo. Od té doby spíš pozoroval, jak na něj lidi reagují a co všechno si o něm domýšlejí na základě jednoduché věci, že má každé oko jinak barevné. Teď byl na ekonomce a jeho nejlepší kamarád mu rozdílně zbarvení očí taky záviděl. Ale tak nějak hezky. Říkal tomu Lapač holek. Děvčata se kolem něj jenom točila, byl pro ně exotický, zajímavý, něco neznámého. Asi čekala, že bude jinačí i na jiných místech těla anebo na duši? Pohled do jeho očí na ně působil jako magnet. Někdy si potřeboval od neustálého zírání na něj odpočinout. A tehdy si nasazoval tmavé brýle a schovával se za ně.
Byl to obyčejný, ničím nevýrazný školní den, kdy ho jeho kamarád přivedl na myšlenku, která ve finále změnila jeho život o 100 %.: „ Co kdyby sis zkusil barevné čočky místo těch brýlí? Takhle bys mohl být inkognito i na místech, kde se sluneční brýle nehodí.“ Proč ho to nenapadlo samotného a dřív? Jen se nemohl rozhodnout, která barva očí se mu líbí víc – hnědá, nebo modrá? Stejně si musel od každé barvy pořídit obě dvě čočky. Jednotlivě je totiž neprodávaly. Najednou ucítil uvnitř sebe trošičku schizofrenní pocit, že se z něj teď stanou 3 rozdílní lidé – kluci. Že se musí nějak namnožit a naklonovat. Roztrojit se.
Když se na sebe koukl poprvé do zrcadla, vnitřní nejistota se začala pomalu rozplývat. Připadal si jako úplně nový člověk a přitom jenom sjednotil barvu očí. Kdyby ho náhodou někdo z jeho spolužáků potkal ve městě, bude předstírat, že je svůj bratr. Jeden ze svých dvou bratrů – dvouvaječných dvojčat – nebo by měla být trojčata?? Sladí k tomu i svůj vzhled. Hnědooký Emil bude nosit pěšinku a vlasy mu budou volně padat po stranách do obličeje. K tomu dostane černá trika s metalovými nápisy, černé džiny, vysoké kožené boty. Ještě sežene nějaký kožený nebo kovový náramek. Modrooký Petr bude nosit vlasy v culíku. K tomu květované košile, bláznivá trika a lněné kalhoty. On sám žádné extrémy v oblékání nebo stylu nevyhledával, různorodé sportovní oblečení mu ke štěstí úplně stačilo. Vlasy si vepředu upravoval tužidlem, aby mu ofina nepadala do obličeje, a to bylo všechno.
Nejtěžší pro něj bylo měnit styl chůze, gest, vyjadřování. Zapamatovat si volbu slov a způsob řeči u každého z nich. Dost dlouho to s kamarádem cvičil, než to působilo přirozeně a dokázal plynule přecházet z jedné osobnosti do druhé. V přestrojení se nepoznával ani on sám, když se viděl na videu, které natáčeli za studijním účelem. Hnědooký Emil je drsňák a bručoun s lehce svěšenými rameny, těžkou chůzí a životním heslem: „Neser se do mě, jinak to schytáš!“ Modrooký Petr je zase kliďas, který nic neřeší, při chůzí se lehce nadnáší, jako by byl pořád zhulený. Věta, kterou často používá: „Maňána, klídek kámo, zítra je taky den,“ mu sedí k jeho vzhledu a chování jak ušitá. Jeden pije pivo a druhý jenom ovocné koktejly.
Další výhodu bylo, že tím, jak bylo každé jeho alter ego jiné, se on sám se pohyboval pokaždé v jiném prostředí. Od rockových po latino kluby. Rozhodoval se vždy podle toho, na co měl chuť a náladu a život byl najednou zábavnější a zajímavější. Zjistil, že ho baví měnit styl a život, převlíkat se, měnit se v jiné osobnosti, hrát si. Vnitřně ho to ovlivnilo natolik, že se rozhodl vydat se úplně jiným směrem, než si naplánoval s rodiči. Půjde a zkusí udělat přijímací zkoušky na DAMU. Nejdřív to ale musí říct svému nejlepšímu kámošovi. Ten si zvykl, že s ním chodí do různých klubů a exotických restaurací. Byl nadšený tím, že poznávají něco nového. Bude mu fakt chybět. Kdyby tak šel na DAMU s ním. Člověk, který umí druhé lidi naučit jak změnit vzhled a celý svůj způsob vyjadřování, by asi taky neměl být na ekonomce. Hodil by se za vizážistu nebo režiséra. Zkusí mu to navrhnout, třeba by taky rád změnil školu.
Díky moc, Jano, za váš další text. Úkol máte splněný. ;)
Kdybyste s tím chtěla dál pracovat, doporučil bych proškrtání (opakují se tam slova i informace). První odstavec tam vůbec být nemusí – kdyby vše začínalo „Byl to obyčejný, ničím nevýrazný školní den…“, šlo by se rovnou k jádru věci.
Znovu díky za sdílení a těším se na další vaše úkoly!
Voskově rudá vrásčitá tvář muže se sklání nade mnou a já cítím hnilobný zápach z jeho úst. Jeho bílé oči na mě zírají mezi úzkými štěrbinami očních víček a bez pomoci hlasu mě nutí nehýbat se, abych nespadl z nerezového, studeného pitevního stolu. Jeho slova slyším v hlavě „tvá duše zmizí, tvé mládí vezmu si já, tvá kůže vyhladí tu mou…“ čepel tenké dlouhé dýky v jeho kostnaté ruce se leskne ve světle svíce v jeho druhé ruce. Ucítím pálivou bolest na rameni, kam mi skane horký vosk. Nemůžu ani vykřiknout bolestí a hrůzou, o to je všechno děsivější, že vše zůstává v mém nitru. Uprostřed starcových bílých očí se objeví černé skvrny, které se začnou zvětšovat, až se z nich stanu velké zorničky. Ostrý hrot dýky mám už opřený o místo na hrudi, odkud se ozývá zběsilé bouchání mého srdce „tvé srdce bude mým kalichem…“
Znovu ucítím pálivou bolest na rameni a tentokrát sebou trhnu. Otevřu oči a místo hnusného starce uvidím černé prameny vlasů, které zpola zakrývají temnou postavu v kápi. Vzhlédnu. Opakovaná noční můra je pryč a jsem tu jen já a jediná láska mého života. Vzepřená na lokti mě pozoruje. V záři svíčky, kterou drží v ruce, jsou Juliiny černé zorničky roztažené tak, že skoro zakrývají zářivou modř jejích očí. Dlouhé černé vlasy splývají podél jejího obličeje, jako opona, která se odhrnula, aby odhalila scénu, kde se odehraje velké drama. Upřeně mě pozoruje. Nadechuju se, že ji vynadám, co blázní, jestli nás chce upálit v posteli, ale rozpoznám výraz v její tváři, to velké drama. Vezmu ji svíčku z ruky, sfouknu ji a pak se hladově vrhnu na její rty. Pachuť noční můry zmizela spolu se sfouknutým plamenem.
Vytetovaný dlouhý černý plášť s kapucí na jejím rameni končí těsně nad loktem, a zahaluje temnotu, ze které svítí jen oči. Ty oči mění barvu. Většinou podle Juliiny nálady. Nechala úplně volnou ruku stoletému tatérovi v Hong Kongu, když tam byla před pěti lety na stáži. Spolu jsme začali chodit až dva roky potom.
Julie je impulzívní, živelná, energická, nádherná a inteligentní bytost a dodnes mě udivuje, proč sbalila zrovna mě, když jsme tak strašně jiní? Mohla mít každého, na koho by ukázala. A je možné, že těm by ta její kérka tolik nevadila. Někdy, když mám sebevražednou náladu, se ji zeptám, proč pořád se mnou zůstává, když nikdy nedosáhnu jejich výšin. Pokaždé mi odpoví, že mě strašně miluje, protože já strašně miluji ji. Což je pravda. Kdyby odešla, zůstal bych navždy sám. Jen ona mi smí převracet život naruby.
Přesto, jak šíleně moc ji miluji, nebo možná právě proto, se kvůli tomu tetování nedokážu ovládnout a začnu ji čas od času přesvědčovat, ať ty oči nechá odstranit. Neříkám, že temná postava v kápi je ošklivá, nepovedená nebo dokonce špatná. Naopak, skvělá perspektiva a dokonalé vystínování z toho obrázku dělá hotové umělecké 3D dílo. Ale upřímně, děsí mě. Nejvíc ty oči. Jako by mě hlídaly. Když se s Jůlií miluju, v jinak černém prostoru v kapuci se jakoby odnikud rozzáří oči jasně fialovou barvou. Když se hádáme vynoří se oči zbarvené jako plameny hořící vatry, žluto oranžovo červené. Když se jí něco povede a cítí se šťastná, ukáží se oči tak jasně zelené barvy jako čerstvě narostlého mechu v živém obraze.
Chemie je pro mě bludiště v bludišti, ale jak jsem zjistil, šperky, co mění barvu podle nálady, stejně jako oči tetované postavy v kápi, se mění díky termochromickým tekutým krystalkům. Takže podle mě ten tatér do očí temné postavy nejspíš napíchal termochromický inkoust v mikrokapsli. Jsem si jistý, že je to jedovaté, nebezpečné, a hlavně zdraví škodlivé. A právě to je ten důvod, proč chci, aby Julie ty oči na kérce nechala odstranit a ona trvá na tom, že si mám trhnout nohou. Je tvrdohlavá jak bronzová bysta.
Rád bych řekl, že naše rodiny a spousta našich přátel jsou na mé straně a nutí ji zajít s tím k doktorovi, ale není to tak. Já jsem sirotek a její rodiče jsou v nějaké sektě. Nikdy jsem je neviděl, ani na fotografii, ale prý jim to nevadí. Já jsem introvert a přátelé nemám a Juliini přátelé ji znají natolik, že si zbytečně nenamáhají pusy, aby ji něco říkali. Kromě toho se jim ta kérka líbí natolik, že by si ji nejraději pořídili taky, kdyby mohli.
Ale dnes jsem se rozhodl, že už toho nechám. Uvědomil jsem si, že ta pořád se opakující noční můra s psychopatickým starcem, který mě chce naporcovat, má přímou úměrnost k tomu, jak často se hádám s Julií kvůli měnícím se očím. Už chci klid. Taky mám před zkouškami a jsme smrtelně unaven z marnosti bytí mého názoru na tu, s prominutím, pošahanou kérku, a už mě vážně nebaví Julii vysvětlovat, že následky se mohou dostavit klidně i po několika desítkách let.
Sedíme teď u večeře, kterou připravila Julie. Je nějaká zamlklá. Neptám se jí, co se stalo, prostě to tak má. „Volal mi táta,“ řekne z ničeho nic a zadívá se na mě.
Jsem překvapený, protože v té sektě prý mají telefonování zakázané. Jediné spojení se svými rodiči vždycky měla korespondenčně.
„Proč ti volal?“ zeptám se, když Julie stále mlčí. Vypadá smutně.
„Chce, abych za nimi zítra přijela a zůstala tam. Máma prý umírá a chce poslední dny strávit se mnou.“ To mi vyrazí dech. Julie schová tvář do dlaní a začnou se jí třást ramena. Pláče. Oči v kápi jsou bílé. To tu ještě nebylo. Připomínají mi oči toho starce. Vstanu, vezmu z věšáku velký šál a přehodím ho Julii přes ramena. Políbím ji do vlasů a hladím ji po rameni. Natočí se ke mně a obejme mě v pase.
„Nemusíš tam přece jít. Nemůžou tě k tomu nutit.“ Bojím se o ní. Nechci, aby tam šla. Co jednou sekta schvátí, to už nikdy nenavrátí. „Nepustím tě!“
„Já vím. Taky nechci odejít. Ale je to moje máma. Vždycky jsme s rodiči drželi spolu, ať už jsou kdekoliv. Nechtěla jsem být ve spolku Můj život je tvůj, tak mě nenutili. Díky nim jsem mohla jet do Hong Kongu.“
„Co když se mi už nevrátíš. Co když tam zůstaneš?“
Na to se Julie na mě podívá uslzenýma očima, ale s úsměvem na rtech „Tak tam pojď se mnou!“ vyhrkne nadšeně. Nevím, co říct. Chci být s ní, ale určitě nechci do žádného můj tvůj života.
„Lásko, příští týden mám zkoušky,“ připomenu ji a mám pocit, že se vymlouvám, i když je to pravda.
„Můžeš si je přece odložit,“ namítne středobod mého života a její pohled mě drží v záři modrých reflektorů. Chci se schovat do stínu, uniknout té pasti, která se na mě chystá.
„Víš přece, jak moc jsem na ní dřel. Chci to už mít za sebou. Pak se ti budu moct věnovat naplno,“ zkouším se ještě zachránit, jak mi velí pud sebezáchovy.
„Já tam zítra ráno pojedu. Musím,“ prohlásí Julie klidně, aniž by to znělo jako vydírání. A já vím, že celou noc budu vzhůru a rozhodovat se, jestli rovnou pojedu s ní nebo nejdříve půjdu za svou druhou láskou a stanu se promovaným historikem a teprve pak zůstanu už navždy s Julií.
Slyším hlasy. Evidentně jsem své rozhodování zaspal a teď se snažím probudit. Nemůžu otevřít oči a nemůžu se ani hnout. Poznávám hlas Julie. Odpovídá ji mužský hlas. Chci promluvit a zeptat se, co se děje, ale ani to nejde. Zmocňuje se mě panika. Musím se soustředit na obsah rozhovoru mezi Julií a mužem.
„Proč mi ho bereš už teď, když jsem ještě nedostala znamení?“ ptá se Julie hlasem malé školačky, kterou posílají spát ještě před večerkou. Takhle ji neznám.
„Věštec říká, že ho zítra porazí autobus. A v nemocnici bychom mu těžko vzali srdce, aniž by to někdo poznal,“ odpoví ji muž a já se obávám, že mluví o mě.
„Ach jo, tohohle jsem si chtěla nechat, tati.“ Tati?!
„Mazlíčci na hraní dlouho nevydrží. Vždyť to víš.“
„Já vím.“ „Kdyby sis chtěla nechat každého z nich, který tě miluje, tak bychom zase umřeli my s mámou. To chceš?“ „Ne,“ vyhrkne polekaně Julie. „Víš, že potřebujeme srdce muže, který tě doopravdy miluje, a kterého nikdo nebude postrádat. A mluv tiše, ať ho nevzbudíš. Musí tě milovat i v okamžiku své smrti, jinak nás jeho krev všechny otráví.“ Chvíli je ticho. Cítím, jak mi někdo odhrnuje peřinu z hrudi. „Chceš si to zkusit?“ ptá se otec své dcery a já si zoufale přeju, ať je tohle jen noční můra a já se normálně probudím.
„Znamení, tati, honem! Jeho oči byly bílé a už začínají černat,“ pronese Julie rozrušeně a jsem si jistý, že mluví o svém tetování. „Je čas!“ Do nosu mi pronikne hnilobný zápach a na hrudi ucítím bodnutí. Jak já ji nenávidím!
Páni, tady se někdo pěkně rozepsal. ;)
Má to atmosféru, gradaci i pointu. Měnící se oči jsou pro příběh důležité, takže je úkol splněn.
Díky za to!
Už to pomalu vzdával. Vždyť by nebyl první. Jeho jediná sestřička už kňučela tak žalostně, že si pomyslel, že volá samotnou Smrt. Jenže ta by je snad taky přehlídla. Nebyli nic víc než zcuchané, zablácené kuličky krčící se ve stínu popelnic.
Když vtom najednou zaslechl čvachtání a země se lehce otřásla. Z výšky se k němu začalo natahovat něco velkého a holého, co připomínalo tlapičky protáhlé na skřipci. Někteří z sourozenců začali chňapat a bránit se tomuto neznámému útvaru, ale náš hrdina si zachoval svou ušatou hlavu naprosto klidnou. Za prvé už neměl sílu pohnout ani jediným drápkem a za druhé cítil z melodického hlasu, který celou tuto situaci doprovázel, jakési bezpečí.
Zanedlouho už se jich všech šest krčilo v přepravce vystlané heboučkou dekou a většina z nich položila hlavičky přes sebe a s bříšky po okraj plnými lahodného sunárku upadla do tvrdého spánku. Jenom náš dosud bezejmenný chlupáček stále odolával pokušení klížících se víček, protože jeho očičkám a čumáčku nesměl uniknout jediný okamžik z této bláznivé cesty.
Bláznivé?! No spíše neuvěřitelné. Jelikož, jen co se postavil na svoje zadní tlapky a přední opřel o dvířka přepravky, spatřil před sebou svět míhající se jako nepovedený film. Velmi nepovedený, protože všechno všecičko bylo rozmazané tak, že sotva rozeznával barevné šmouhy. Ale ten výhled prostě stál za to!
Znenadání se obraz zaostřil, ale už se nepohnul. Vlastně všechno utichlo, včetně brumlání z podlahy. Dveře se otevřely a jejich malý domeček se začal vznášet. Takhle se dozvnášeli až do mnohem prostornějšího místa nazývaného kotec. Tam, kde se tyto chlupaté kuličky nacházely, bylo takových kotců několik desítek. Vrátka jejich pididomečku se otevřela a jako první vyběhlo na průzkum nejodvážnější štěňátko, jež v autě nezamhouřilo oka. Podlaha sice nebyla tak heboučká jako předtím, dokonce ho trochu začaly zebat tlapky, ale radost z objevování už téměř nestíhal pobrat ani jeho rozvrtěný ocásek. V útulku se pak pejsek ocitl v mnoha neznámých situacích, které ho nepřestávaly fascinovat. Nejvíce ho asi poznamenala návštěva pána v bílém, který ho šimral na bříšku tak dlouho, že si ani nevšimnul injekce, a také zjištění jeho pravého jména.
Na slavností pojmenování těchto černobílých pandiček se sešli všichni pracovníci v útulku, protože slovo, které provází psa celý život, by mělo stát za to. Rozhodli se, že celý vrh pojmenují od písemne D, protože v ten den měl svátek David. Jediná fenečka si odnesla jméno Dia a čtyři bráškové se poprali o jména Denis, Drago, Dusty a Dakar. Jenom u posledního aktivního prcka, kterým jim po celou dobu schůzky olízaval nohy, se nemohli rozhodnout. Nakonec se po zdlouhavém dohadování dostali až ke jménu Diego. Snad to měla být čest zesnulému Maradonovi, jehož lišácký pohled a úsměv tento pejsek rozhodně měl a podobal se mu i v lásce k fotbalu, protože míček se stal jeho nejlepším kamarádem. Proto, jen co se ozvalo zavolání “Diego!”, štěně nastražilo ouška, a tak bylo definitivně rozhodnuto.
Diego a jeho sourozenci pomalu vyrůstali den po dni v útulku a brzy již nebylo pochyb, že se jedná o plemeno sibiřský husky. Toto plemeno vyniká svým temperamentem a často pro psy nezvyklou barvou očí – modrou. Ani sourozenci Diega nebyli výjimkou. Dia, Denis, Dusty a Dakar koukali na svět svými velkými kukadly, modrými jako moře Karibiku a Drago zase vyčníval každým očkem jiným. Jenom Diego měl oči hnědé. Prostě jednoduše hnědé.
Čím déle vyčkával hnědoočko v útulku, tím delší mu dny připadaly. Postupně začali mizet jeho spolubydlící, kteří mu byli největší oporou. Jako první odešla Dia, protože co si budeme namlouvat, v útulku platí pravidlo: “Holky lehčí to maj.” Dále si odvezli originálního brášku Draga a potom už to jelo jako po tobogánu. Následoval Denis a Dustyho s Dakarem si odvezla odvážná rodinka, která si věřila na dva klučičí puberťáky. Tak se stalo, že se Diego ocitnul v kotci sám.
Den po dni Diegův ocásek ztrácel svůj radostný švihací reflex a stával se z něho zadumaný a posmutnělý tvor. Nedokázal si vysvětlit, proč zrovna on ještě stále sedí v tomto chladném kotci a proč už taky neodjel tam, kam jeho bráškové a sestřička. Tímto dumáním dospěl k tomu, že za to mohou jeho oči. Jako jediný je měl prostě hnědé a začal litovat, že před odchodem svých sourozenců s nimi neudělal nějakou dohodu. Stačilo by mu jen jedno modré oko. Vždyť dvoubarevný Drago zmizel hned. Ale teď už bylo pozdě, jeho mysl zaslepil smutek a s pracovnicemi útulku už téměř odmítal chodit na procházky. Také jídlo mu nechutnalo a ubíráním na váze nikomu radost neudělal.
Jednoho dne, když už se Diegovi začala rýsovat žebra, se na dvorku mezi kotci objevil zamilovaný pár, který se bavil s holkami z útulku. Za normální situace by to pro Diega nestálo ani za zvednutí hlavy, ale ta šťastná dvojice si to namířila přímo k němu. Útulkářka otevřela dvířka jeho kotce a Diego se nejistě přiblížil k cizincům. Jakmile ucítil dotek dívčiny dlaně na své hlavě, všechen ostych z něho zmizel a jeho ocas zase nastartoval na plné obrátky. Jediný dotek do něho přenesl ohromnou nálož endorfinů a dívku si do vteřiny zamiloval. Poté se k němu sklonil vysmátý mladík a Diego neváhal ani chvíli a radostně mu olízl tvář. Mnozí by se zašklebili, ale on neuhnul ani o píď a naopak obejmul čtyřnohého přítele, div mu nezlomil žebra. V tento okamžik vzniknul milostný trojúhelník a Diego zanedlouho seděl opět na heboučké dečce v autě a sledoval nepovedený film.
Tímto Diego objevil svoji novou rodinku, která v jeho očích neviděla prostě hnědou. Nýbrž nádhernou tmavě okrovou barvu se zábleskem bezmezné lásky a oddanosti a třpytem nekončící štěněčí hravosti. Barvu očí totiž ještě změnit nedokážeme, ale vidět můžeme i srdcem…
PS: Ráda se inspiruju v reálných příbězích a ani v tomto případě nepochází všechno z mé hlavy. Příběh je sice naprosto smyšlený, ale hlavní hrdina Diego už ne tak úplně. Hnědooký husky jménem Diego totiž stále vyčkává na svoji rodinku ve slovenském útulku Tuláčik a kdybychom bydleli v domě se zahradou, neváhali bychom ani na chvíli . Tady je odkaz na Diega, který doufá, že také najde rodinku, stejně jako v mé povídce❤️: https://www.instagram.com/p/CS19I89op8O/
Boženo, to je ale roztomilý příběh z útulku. Reálnému Diegovi držím palce, aby to s ním dobře dopadlo!
Posílám, ale byl to porod.
Lucie už nechtěla žít. Nechtěla zírat do tmy před sebou, nechtěla se doprošovat pomoci svých blízkých, nechtěla bojovat. Do tří let viděla alespoň šedé stíny, pak zmizelo i to. Je jí 21 let, má za sebou gymnázium a dva roky na právnické fakultě. Jak asi ve skutečnosti vypadá, ptávala se sama sebe. Všechno ví jen z vyprávění rodičů. Prý štíhlá, oříškové oči po mamince, hnědé dlouhé vlasy jí splývají kolem obličeje až k pasu. Ráda je češe. To má pak pocit, že žije, když cítí jejich vůni po umytí, hladce jí projíždějí mezi prsty a občas dostane elektrickou ránu od hřebene. A ještě se ráda sprchuje. Cítí každou kapku dopadající na kůži, mění si teplotu vody a vnímá postupně každou část svého těla. Maminka se vždycky zlobila, že se tak dlouho ráchá, ale ten hluboký pocit životní energie cítila jen ve vodě. Proto také ráda plavala v nedalekém lomu, jenže jí vždycky musel někdo doprovodit a to nebylo ono. Místo barev vnímá vůně, které kouzlí tvary v její mysli. Vlastně byla vždycky docela spokojená. Nevěděla, jak vypadá svět venku a ten její byl barevný i bez barev.
Jenže všechno skončilo, když měli tu bouračku. Táta umřel na místě a máma, když se dostala z nejhoršího, skončila v blázinci. Prý těžké schizofrenické stavy. Párkrát za ní byla, když ji sebou vzala mámina sestra teta Jana, ale máma ji stejně nepoznala. Když jí chtěla vzít za ruku, vytrhla se a schoulila do rohu postele. Tak jí to řekla teta. Lucie jen věděla, že člověk proti ní už není její máma. Byla cítit desinfekcí a cizotou.
Teta jí pomohla s prodejem domku po rodičích a s přestěhováním do nové garsonky poblíž jejich bytu. Občas za ní zašla, hlavně než se Lucie zabydlela v neznámém prostředí. Teta Jana byla fajn, ale Lucka byla až poslední v pořadí. Jana dělala sestřičku na místním středisku a měla doma tři divoké kluky, za které věčně musela ve škole žehlit jejich průšvihy. Strejda Mirek jezdil s kamionem a nebýval i měsíc doma.
Nový byt voněl novotou, to se Lucii líbilo, ale chyběl jí čerstvý vzduch, možnost vyběhnout bosky na zahradu, poslouchat ptáky. Na právnickou fakultu to měla tramvají půl hodiny, a když jí tam teta párkrát dovedla, zvládala cestu sama. Studium jí šlo samo, měla dobrou paměť a také spoustu času na učení. Se spolužáky se občas bavila, ale spíš se stranila. Sama se do rozhovorů nezapojovala, byla plachá a spolužáci si to špatně vyložili jako přezíravost. Zpočátku se jí snažili zatáhnout do hovoru, ale nakonec přestali a jí se ulevilo. Dny plynuly jeden za druhým, ale prázdnota a tupá bolest na hrudi nepolevovala.
A pak se objevil Patrik. Oslovil ji, když seděla v parku na lavičce. Prý jestli ví, co to je za ptáka, na kterého tak zaujatě zírá. Ani si nevšiml, že je slepá. Hned jí začal se zanícením určovat jednotlivé opeřence ve větvích a vysvětlovat, podle čeho je pozná. Když se Lucie dostala ke slovu, upozornila ho s úsměvem na svůj handicap. Tak se styděl a neustále omlouval, až ho musela zastavit a požádat ho, ať jí naučí rozeznávat ptactvo podle zpěvu. Vydrželi si povídat až do tmy, druhý den zase a pak už spolu zůstali. Lucie se bláznivě zamilovala, prsty objevovala Patrika jako nový světadíl. Měl střapaté vlasy, důlky ve tvářích a koutky úst stočené do úsměvu. Ráda se opírala o jeho silná ramena a vnímala jemné dlaně. Patrik byl učitelem biologie. Bavilo ho jezdit s dětmi do přírody, poznávat ptáky a pozorovat zvěř. Jeho tatínek byl hajný a Patrik vyrostl na venkově.
Když přivezl Lucku poprvé k rodičům, nemohla večer trémou ani usnout. Ale přijetí rodičů bylo tak srdečné a laskavé, že z ní za chvíli spadl veškerý ostych. Seděla u slavnostního oběda a poslouchala humorná vyprávění, smích jí splýval s hovorem a ona cítila, že je zase doma. Odpoledne jí vzal Patrik do lesa, vyprávěl jí o svém dětství a velkém snu, být učitelem. Ani ne po roce se vzali, když Lucie otěhotněla. Přestěhovali se k rodičům, kteří jim nechali celé první patro a přitom byli stále nablízku, kdyby Lucie něco potřebovala. Patrik učil prvňáčky na místní základce a Lucie byla šťastná. Zase měla rodinu.
Jenže pak se to stalo. Když Lucie v sedmém měsíci těhotenství sestupovala ze schodů, v koutku jednoho z nich se choulilo mourovaté kotě. Poslední, na co si pamatovala, byl měkký kožíšek, po kterém se jí smekla noha. Rodiče sice hned přivolali záchranku, ale Lucku už převáželi v bezvědomí se zlámanými žebry a těžkým otřesem mozku. Děťátko museli přivést doktoři na svět předčasně. Narodila se zdravá holčička. Uběhly tři měsíce a Lucie se stále neprobírala. Patrik si už dávno odvezl malou Rozárku domů, ale Lucie snila svůj sen, který vypadal, že nikdy neskončí. Patrik i rodiče Lucii pravidelně navštěvovali, cvičili s ní, masírovali, vyprávěli o Rozárce.
Toho dne si Patrik vzal na návštěvu i malou Rozárku. Dostal nápad položit ji Lucii na hruď. Vykasal jí noční košili a miminko svlékl tak, aby mohly obě cítit životní teplo té druhé. Přidržoval holčičku tak soustředěně, že ani nezaregistroval letmý pohyb Luciiných očních víček. Nejdříve se slabě zachvěla a po chvilce se široce rozevřela. Místo pohledu oříškově hnědých očí, hleděly na Patrika světle modré pomněnkové oči. Patrikovi vytryskly slzy.
Ehm, René, mrkneš se mi prosím také na můj příspěvek? Moc děkuji. Vilma
Vilmo, je to celkem natřískané (rozhodně by některé důležité části snesly více prostoru). Ten konec už je možná trochu moc, nicméně mě zaujalo místo, kdy se poprvé popisuje Patrik. Před tím se dozvíme, že hlavní postava vnímá svět zejména čichem a hmatem a jeho popis je celkem vizuální: „Měl střapaté vlasy, důlky ve tvářích a koutky úst stočené do úsměvu.“ To mi tam nesedělo asi ze všeho nejvíc. Díky moc za tenhle příběh a přeji inspirativní den!
Luisa byla vždycky jiná. Narodila se do rodiny, kde na prvním místě byla fyzická práce. Všichni si zakládali na tom, kdo unese nejtěžší kládu dřeva, kdo stihne za den uvařit, uklidit, obhospodařit zvířata. Táta neměl slitování. Pokud nebyla práce hotová, zlobil se. Vytáhl pásek a mlátil jím hlava nehlava do obou dětí.
Luisa byla jemná, měla krásné držení těla a její dlouhé vlasy lemovaly světlý obličej. Její prsty hbitě běhaly po klávesách klavíru a nejlépe se cítila, když mohla zpívat. Jedna její hlasivka vypověděla službu, ale ani to jí nezabránilo, aby urputně nezkoušela rozezvučet tu druhou. Dostávala se tak do jiných dimenzí. Ještě jedna věc na ní byla zvláštní. Byly to její světlé oči, které při zpěvu zářily. Jedno oko měla zelenomodré a v druhém byla patrna hnědá skvrna ve tvaru měsíce. Táhla se po vnitřní straně zornice jako had, jež se vyhřívá na kameni. Její bratr měl oči stejné, ale naopak. Byli jako noc a den. Oba něčím přitahovali pozornost. Oba byli inteligentní, zimomřiví. Benji byl drsný a drzý. Nikdy si nenechal od nikoho radit. Byl silný a nespoutaný. Častokrát přišel domů nad ránem v takovém stavu, že nebyl schopen stát na vlastních nohou. Luisa se mu radši vyhýbala. Věděla, co by se stalo, kdyby se potkali v nesprávný čas, v čase emocionálního vypětí. Už to párkrát zažila. Oči se jim oběma začaly zbarvovat do temně zelené. V tu chvíli oba věděli, že je zle. Zlo bojovalo s dobrem. Peklo s nebesy. V každé potyčce se stávali jeden druhým, přenášeli kus sebe do mysli toho druhého. Byli na sebe napojeni. Po každém boji byli neskutečně vyčerpaní. Museli od sebe utéct.
Luisa častokrát přemýšlela o tom, zda by negativní Rh faktor mohl být příčinou barevného spektra jejich očí. Matka měla krevní skupinu A-. Už když se rodila, její tělo bojovalo s tělem matčiným. Narodila se přidušená, ale souboj vyhrála. Byla na světě. Před pár měsíci našla zajímavé informace v novinovém článku z roku tisícděvětsetpadesátpět, který si máma ukrývala v nočním stolku pod stohem účtenek.
Stálo v něm:
Lidé s negativním Rh faktorem jsou potomky mimozemské vysoce vyspělé civilizace nazývané Annunaki. Tyto bytosti zde na Zemi vytvořili už v dobách Sumeru první lidskou společnost. Předpokládá se, že geneticky pozměnili primitivní lidský druh. Zajímavé je, že negativní Rh kmen je charakteristický pro britskou královskou linii. Lidí s negativním faktorem je ve společnosti zhruba dvacet procent. Jeho majitelé mají nejčastěji světlé vlasy a oči, vyšší krevní tlak, nižší tělesnou teplotu. Mohou mít o jeden obratel nebo žebro navíc.
Tehdy z toho byla zmatená. Je možné, že tajemné pouto mezi lidmi s negativním faktorem a bytostmi, které ze Země nepocházejí stále přetrvává ? Jak to může změnit život na Zemi?
Teda Silvo, to je moc pěkné – vypadá to, že by z toho klidně mohla být celá kniha. ;) To téma je zpracované opravdu hezky – gratuluju!