Předpokládejme, že sedíte v kavárně. Je vám dobře, protože je všude cítit čerstvě umletá káva, velkou výlohou na váš stolek dopadá nejeden sluneční paprsek a harmonický šum ostatních hostů našeptává vaší múze slova, která s lehkostí zaznamenáváte do svého notebooku. Když to takto půjde dál, svoji novou knihu dokončíte ještě letos.
Najednou se u vašeho stolečku objeví asi pětiletá kudrnatá holčička s copánky. Její vykulené zelené oči září jako nějaký detektor z budoucnosti – ví, že nejste běžný popíječ kávy; ví, že kolem vás lítají příběhy.
„Co to děláte?“ zeptá se pro jistotu.
„Píšu,“ odpovíte.
„Co píšete?“
„Román,“ usmějete se.
„Proč?“ přivře oči.
„Protože jsem spisovatel,“ bráníte se.
„Proč?“ znovu podle zaútočí.
Otevřete pusu, ale nic z vás nevyklouzne. Slova vám došla, není odkud brát. Dítě na vás zíra a vy jste se ocitli v pasti. Šum kavárny se vypne a světlo vás celého nepříjemně nasvítí.
Co na tohle jenom říct?
Že bez psaní nemůžete existovat? To je hloupost, protože až do svých třiceti jste bez psaní vydrželi úplně bez problémů.
Protože máte rádi příběhy? Ehm, a kdo ne? Je tohle to skutečné oprávnění pro psaní knih?
Protože chcete být slavní a bohatí? Opravdu můžete tomu dítěti říct něco takového? Přiznat se, jak byste se nejraději viděli na pláži s nějakou polonahou topmodelkou a jen tak si užívali?
Tak jak to teda je?
„Proč?“
„Proč?“
„Proč?“ ptá se neúnavně jako Malý princ.
„Protože rád něco vytvářím,“ vydechnete.
Zamyšlená holčička lehce nakloní hlavu a znovu přivře oči: „Dobře.“ Pak se rozeběhne za svojí maminkou, jež právě z pultu sbírá drobné, které jí vrátil hipsterský barista se zrzavým plnovousem tak nešikovně, že se rozkutálely všemi směry. „Mamí, mamí, ten pán támhle rád něco vytváří!“ Pak se na chvilku odmlčí, rozzáří se a dodá: „Stejně jako já.“
Ano, máte to stejně, rádi něco tvoříte.
Tak se rychle vraťte k tvoření věcí a příběhů…
Tip na další článek: Řekněte mi, proč píšete.