„Tahle kniha je vážně skvělá – musíš si ji přečíst!“

Jo, krásná slova. Jsou více než pouhým tvrzením, zejména pro autory, kteří tráví spoustu času v osamění a jejichž platy jsou téměř vždycky nestálé a hlavně velmi nejisté. Je to velkorysá platba za dlouhé dny strávené u počítače, za hodiny tvrdé dřiny a sebekontroly, za nekonečnou cestu od první hybné myšlenky po závěrečnou tečku rukopisu.

Následující slovní odměny také dobře fungují:

  • „Fakt dobrá kniha.“
  • „Výborné počtení.“
  • „Velmi dobře napsané.“

Ale i když každého potěší, tak podle mého názoru zdaleka nedosahují výše „musíš si ji přečíst“. Tohle doporučení v sobě totiž ukrývá „Pokud si ji nepřečteš, nejen že přijdeš o zajímavý příběh a originální styl, ale zároveň přijdeš o objevování něčeho mnohem zajímavějšího – sebe sama.“.

Není to o krátké projížďce světem fantazii, i když částečně ano. Není to úniku z běžné reality, i když to s tím také souvisí. Je to o odhalení pravdy.

Tento typ příběhu trhá čtenářovu duši a hrabe se v jeho nejhlubších prasklinách, pěstuje v něm zármutek takový, který je mu vlastní a hledá takovou frekvenci touhy, která by k němu dobře ladila. Aby čtenář věděl, že umí toužit, že se umí bát, že mu funguje očekávání a že drátky napětí a naděje z něho udělají člověka.

Bod zlomu je místo, kde se papírové postavy stávají něčím víc než jen fiktivní bytostí ze světa literatury. Je to místo, kde si čtenář uvědomí, že ten příběh není o někom jako je on sám, ale že je o něm.

Dá se bod zlomu uměle vytvořit? I když je psaní částečně řemeslná práce, bod zlomu je tajuplná černá díra, která vychází ze spisovatelových obav, trápení a tužeb. Proto je umělecké psaní tak obtížné. A taky to souvisí s upřímností, která je mnohdy nedostatkovým zbožím.

Ale stojí to za tu bolest. Jestliže někdo o vaší knize řekne „budeš si ji muset přečíst“, tak vlastně myslí „Našel jsem se tam. Jsem tady na té stránce. Jak to, že mě autor tak dobře zná?“.

Stojí to za to, protože tohle je perfektní odměna.

Vy je znáte, vy je vidíte.

Oni jsou vy.

A najednou, uprostřed své nejisté samoty, si uvědomíte další důležitou pravdu – vůbec tady nejste sami…

4 komentářů

  1. Michal Klimek 26. 12. 2012 – 21:42

    Velmi dobrý článek. Jako v celém světě marketingu, i ve světě knih platí, že osobní reference jsou tou nejlepší reklamou – dokázat knihu napsat tak, aby se v ní lidé našli, už je záležitostí, která je světu obchodu zcela vzdálená – musí vycházet ze samotného autora. A nejčastěji se objevuje, aniž by o tom autor sám věděl a příliš se snažil. Jak rád říkám – podvědomí a otevřená mysl píše lépe než nejpevnější plán a struktura připravena předem.

    1. René Nekuda 28. 12. 2012 – 11:36

      Díky za komentář, který mě velmi potěšil. ;)

  2. Zepple 28. 12. 2012 – 18:03

    Nádherný článek, který mě rozplakal… přesně o tomhle by podle mě psaní mělo být, jinak to nemá smysl. Strašně moc bych si přála jednou takovou knihu vytvořit.

  3. Petra Shirin 23. 12. 2013 – 01:22

    Uhodil jste hřebíček na hlavičku, trefil jste se do černého. Touché. Kdo by se nechtěl octnout v knize? Kdo by nechtěl být slavný a zvěčněný na papíře? Kdo by nechtěl být součàstí výjimečného příběhu? Asi proto my lidé píšeme knihy a proto je i čteme…

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *