Přílišná popisnost je dost možná amatérská chyba číslo 1. Pokud se jí vyvarujete, můžete předběhnout 90 % své konkurence.
Rada: Vyhněte se extrémně popisnému psaní.
Popisné psaní je označení pro texty, které až moc odrážejí skutečný život, aniž by nějak výrazně pokročily v příběhu.
Je to opravdu jedna z nejčastějších chyb, se kterou se běžně setkávám.
Příklad přílišné popisnosti
Lence zazvonil telefon a oznámil jí, že má hovor. Sundala si tašku z ramene, otevřela ji, vytáhla mobil, stiskla tlačítko Přijmout hovor a přiložila si přístroj k uchu. „Tady Lenka,“ řekla.
„Ahoj Lenko.“
Poznala hlas svého snoubence. „Honzo, miláčku! Ahoj!“
„Kde jsi, zlato?“
„Právě jsem přijela domů.“
„Takže už žádné problémy s autem?“
„Ten chlápek u pumpy říkal, že to chce seřídit kola.“
„Dobře. Pořád platí dnešní společná večeře?“
„Jo, už se těším, zlato.“
„Slyšela jsi o Aleně?“
„Ne, co je s ní?“
„Rakovina,“ zašeptal Honza.
„Cože?!“
Co s tím?
Věřte mi – žádný čtenář se nebude divit, jak postava věděla, že volající je její snoubenec Honza. Nemusíte nám říkat, že díky vyzvánění poznala, že má hovor. Ani to, že má mobil v kabelce, že má kabelku přes rameno, že ji musí otevřít, aby si telefon vzala do ruky, že musí stisknout tlačítko pro přijetí hovoru, přiložit si přístroj k uchu, aby slyšela volajícího a pak teprve mohla začít mluvit… Už tomu rozumíte?
Přílišná popisnost je částečně pravdivá v tom smyslu, že dokonale zachycuje běžný život. Ano, tohle všechno musela Lenka skutečně udělat, ale my to nemusíme číst. A to zejména v případě, kdy to nerozvíjí děj, který se má týkat hlavně nové informace o Aleně.
Celý předešlý příklad by se tedy dal hodně zkrátit a tím pádem i zhutnit. Mohlo by to vypadat třeba takto:
Lence zazvonil telefon. Byl to její snoubenec Honza, který pro ni měl zprávu o jejich společné kamarádce Aleně.
„Rakovina?“ polkla, sotva byla schopná mluvit. „Ani jsem nevěděla, že je nemocná. Ty ano?“
„Neboj, zlato, probereme to u večeře.“
Poznámka na okraj: Všimněte si, prosím, že nám úplně zmizela část s autem – pokud by byla dějotvorná, mohla by v textu samozřejmě zůstat. V tomto případě to byla jen výplň, která se tedy může škrtnout.
Shrnutí
Pokud jste propadli extrémně popisnému psaní, nic se neděje, protože se to občas stává každému. Ve výsledku to znamená, že máte schopnost zrcadlit skutečný život a vnímáte v něm mnoho detailů.
To je sice fajn, nicméně při psaní nad tím zkuste získat nadhled a kontrolu, aby těch detailů ve vašem textu nebylo příliš!
Oddělte se od ostatních tím, že se dostanete do hloubky a nebudete jen tak klouzat po povrchu. Odstraňte ze svých scén zbytečnou popisnost, odlehčete své texty a máte (skoro) vyhráno! ;)
Omlouvám se, asi budu za rebela, ale mě se víc líbí ta “popisná” verze. Ta delší. Kdyby to byl začátek knihy, tak nám říká o postavách hodně věcí. O Lence nám říká, že je pořádná, má ve věcech systém, zdá se, že s druhou postavou má nekomplikovaný vztah. Druhá postava má strach z rakoviny a asi bude submisivní. Dále se dozvíme, že Lenka měla dřív nějaké problémy s autem, což může být klidně vedlejší zápletka. Prostě připadá mi to nosnější, pracuje to s představivostí. Na rozdíl od suchého popisu tu není jasně řečeno, jaký vztah má Alena k Lence a jaký k jejímu snoubenci, což dává prostor pro další možnou zápletku. Prostě mě to baví víc takhle rozfázované. :)
Není třeba se omlouvat, Lenko. Jen je asi důležité si ujasnit, o čem celá ukázka (a článek) je – je to o místě, kdy se postava Lenka dozvídá od svého snoubence o jejich nemocné kamarádce Aleně.
Přílišná popisnost je hned na začátku a je to technická chyba zejména v tom smyslu, že se úroveň a množství detailů týká něčeho tak banálního, jako je přijetí hovoru. To je jádro tohoto článku.
Ten zbytek záleží na dějotvornosti (viz Poznámka na okraj), čili ano, může se teoreticky obhájit (vytrženo z kontextu je to ale pořád spekulace).