Povídka měsíce: Neodolatelná vůně klišé (Lenka Ničková)

Slavomír Pivoňka zavřel oči. Hm… Směs květů, převládá růže, ale je tu i jasmín… Pak ještě cosi… Co jen to může být? Lehká suchá vůně, křehká a přitom výrazná, zároveň jaksi tajemná, smyslná, hmmm… 

„Jako vy sama,“ pronesl mimoděk nahlas.

„Prosím?“ 

„Ach, promiňte, přemýšlel jsem o vaší vůni, slečno Mílo…“

„To je moje oblíbená. Tatíček mi ji vozí z Paříže.“

„Ach tak, z Paříže…“

„Já vím, je to klišé, ale voní neodolatelně…“

Slavomír uchopil Mílu pevněji do náruče a zavířil s ní po parketu Lucerny. Valčík měl nejraději a byl vyhlášeným tanečníkem, tentokrát však se tvářil rozmrzele. Z Paříže… No ano, jak jinak. Míla je přece jedinou dcerou bohatého muže a může mít vše, nač jen pomyslí. Zatímco on… On,  zástupce provozního inženýra v továrně na mýdlo a kosmetiku v Michli, míchá v laboratoři esence a barviva a v koutku duše doufá, že jednou, snad, se stane mistrem vůní. Mistrem a světově uznávaným odborníkem. A pak vytvoří pro Mílu ten nejvzácnější parfém. A ona mu padne kolem krku a budou navždy spolu. Ale teď… Teď na něj pohlíží jako na bezvýznamný hmyz. Pražská Slavie jí každý čtvrtek odpoledne leží u nohou, korzo na Václavském náměstí v neděli patří jen jí a když se s tatíčkem objeví na premiéře v Národním, jsou všechna kukátka z okolních lóží upřena jen na ni.

Míla je totiž nejkrásnější ze všech dívek, patřících k pražské smetánce. Její světlé vlnité vlasy, rámující oválnou tvář s roztomilým ruměncem, modré oči a ústa jako malina, štíhlá postava i veselá povaha, to vše plete hlavy mládencům i pánům široko daleko. Nejeden z nich o Míle sní a mnozí se již pokusili získat její srdce – ale marně. I když je nakloněna nevinnému flirtu a žádnou legraci nezkazí, ba i na tramp s kamarády jede ráda a u táboráku s kytarou zpívá tak překrásně, až se i nejdrsnějším zálesákům zamží oko, Míla je pevně rozhodnuta milovat v životě jen jednou. Svého budoucího muže.

Slavomír ukončil valčík elegantní spinou a uklonil se. Pak Míle nabídl rámě, aby ji odvedl k její společnosti. Skupina mladých lidí seděla u stolu v postranní lóži nedaleko parketu.

„Mílo, pospěš, nesou šampaňské,“ zavolal vysoký černovlasý mladík a zamával. Na Slavomíra ani nepohlédl. Ten se Míle znovu zdvořile uklonil.

„Vaši přátelé čekají, slečno,“ řekl a maličko poodstoupil.

„Pojďte si k nám sednout, pane Pivoňko, to za ten krásný valčík…“ Míla na něj upřela své modré oči a šibalsky se usmála.

„Děkuji, slečno, rád přijímám,“ odvětil a pokročil ke stolu, kde se rozjařená společnost právě dožadovala otevření láhve pravého šampaňského. To Slavomír ještě nikdy nepil. Byl zvědav, jak chutná limonáda bohatých…

„Harry, Betty, Lumíre, Jarčo, tohle je pan Pivoňka, seznamte se. Pan Pivoňka pracuje pro mého tatíčka. Je, tuším, zaměstnán v laboratořích…? Dnes jsme se tu potkali náhodou, ani jsem nečekala, že je tak skvělým tanečníkem…“ Míla se roztržitě usmála a zamávala na číšníka. „Ještě jednu sklenku, prosím!“

Číšník postavil před Slavomíra skleničku a nalil mu. „Prosím, pane.“

Slavomír povstal a pozvedl v přípitku první šampaňské svého života. „Na slečnu Mílu!“

„Na Mílu, ano, na Mílu,“ přidali se ostatní a také zvedli sklenky.

„Děkuji vám.“ Míla rozkošně pohodila neposlušnou loknou, která jí neustále padala do čela a obrátila do sebe své šampaňské na jeden ráz. „A teď budeme veselí! Harry, netvař se jako kakabus, pojď, zatančíme si!“ A už vlekla na parket zamračeného černovlasého mladíka. Harry vrhl na Slavomíra nerudný pohled, pak se sklonil k Míle a uchopil ji do tanečního postavení. Orchestr začal hrát waltz, Míla blaženě odklonila hlavu k levému rameni a už pluli Lucernou…

Slavomír usrkával šampaňské a prohlížel si společnost. Hm, Harry Mílu zřejmě obdivuje, žárlí na ni… Lumír s Jarčou jsou jako dvojčata, možná skutečně jsou sourozenci? A Betty? Ta zase beznadějně vzdychá po Harrym… A všichni dohromady vzhlížejí k Míle. Veselé Míle v bleděmodré plesové róbě s hlubokým dekoltem a s bílou růží, hovící si v rozkošné úžlabině mezi jejími ňadry. Jak je krásná… A jak voní. Tedy Míla… K růži si přivonět netroufal. Co to jen bylo za vůni? Z Paříže, říkala… Marná sláva, Francouzi vědí, jak na to. Kam se tady v Praze na ně hrabeme. Zmůžeme se tak na kolínskou, fialkovou či konvalinkovou toaletní vodu, z parfémů je nejpopulárnější růže… A to je všechno. Zatím v Paříži jakási slečna Chanel vyrobila prý úžasný parfém, který jiskří jako živá voda… To kdybych tak uměl, říkal si Slavomír a mimoděk dopíjel druhou sklenku šampaňského.

Dobré je to… dobré. A slečna Míla je dobrá, laskavá. Na vstupenku do Lucerny šetřím celý měsíc, na šampaňské bych se nezmohl…  Slavomírovy pohyby se zpomalily a gesta zvláčněla. 

Naštěstí si jej nikdo z přítomných nevšímal. Betty toužebně hleděla na parket, kde se Harry s Mílou v objetí otáčeli v rytmu tance, Lumír s Jarčou si špitali a číšník jen diskrétně doléval.

Dobrá je, dobrá. A krásná, hm, ano. A… bohatá a nedosažitelná. Hm… Slavomír nastavil číšníkovi sklenku a zavzpomínal.

Mílu Jánskou poprvé uviděl před rokem. Vtančila do jeho života oblečená v zeleném letním kostýmku, s rozesmátýma očima a vlajícími vlasy. To už pracoval v laboratořích firmy Jánský a syn třetím rokem. Poté, co získal titul inženýra chemie na pražském Vysokém učení technickém, se mu nabídka velké kosmetické firmy zdála být přímo výhrou v loterii. A ačkoliv profesor Votoček lomil rukama nad promarněným talentem svého nejlepšího studenta, kterého si vyhlédl jako asistenta na svou katedru organické chemie, Slavomír byl rozhodnut.

 „S takovým prospěchem a chcete být voňavkářem?“ lamentoval pan profesor. Marně. Slavomír se s energií sobě vlastní pustil do práce a brzy získal v oboru výroby esencí pro základ parfémů do mýdel a pleťových krémů zručnost i cit. Nevadilo mu, že jeho plat nestačí na víc než na skromný podnájem a že si stěží jednou týdně může dovolit zajít na večeři do restaurace. Svou práci miloval a snil o tom, že až se vypracuje, založí si vlastní firmu. Odkládal si pečlivě každou korunu, kterou mohl uspořit a snil o svém úspěchu. Bude mít svůj vlastní podnik, svou vlastní značku. A pak… Pak se mu otevře celý svět. Stane se významným parfumérem, vynalezne nové, úžasné vůně, ženy mu budou ležet u nohou a peněz bude mít, co hrdlo ráčí….. Slavomír škytl. Číšník se nehlučně objevil vedle něj, v ruce další láhev. Jak se sklonil, aby Slavomírovi dolil, v klopě se mu zaleskl malý stříbrný odznáček…

Míla všechno změnila. Všechno, jen ne jediné. Byl pevně rozhodnut ve svém oboru uspět. Dokáže to. Ano. Hmmm… 

„Pane Pivoňko, haló? Už byste neměl pít. Šampaňské je zrádné…“ 

Slavomír Pivoňka otevřel oči. Sesunutý do pololežící polohy, s nohama nepěkně rozhozenýma a s rozepnutým sakem, pohlédl do tváře rozesmáté Míly, která mu opatrně odebrala skleničku z neobratných prstů. Zamrkal a pokusil se vstát.

„Tak jsme pro dnešek dotančili, že? Pojďte, pomohu vám do šatny,“ Míla Slavomíra podepřela z jedné a Harry, dosti neochotně, z druhé strany. Šatnářka mu vydala obnošený zimník, nad kterým se Harry nepokrytě ušklíbl. 

„Tak to vidíš, Mílo, to máš z toho, že zveš ke stolu takovou chátru. Ani pít neumí a udělal ti ostudu před celou Lucernou. To je úroveň… Chm… Kam se cpe, takový nýmand, je to trapné. Pojď, ať nás s ním nikdo nevidí.“ 

Slavomír zrudl a rozpřáhl se k úderu… V další chvíli zjistil, že, zasažen Harryho pravým hákem, leží pod nohama šatnářky poté, co jej rána překotila přes pult šatny. Harry uchopil Mílu za loket a rychle ji manévroval zpět do sálu. Míla se odvrátila a už Slavomírovi nevěnovala jediný pohled. Spěšně kráčela, napůl vedena, napůl vlečena Harrym, tváře zrudlé studem. Slavomír, zahanbený do hloubi duše, s koktavými omluvami vyšel před Lucernu.

Jak se dostal domů nevěděl. Za oknem svítalo šedivé ráno a on ležel oblečený na pohovce svého podnájmu v podkroví domu č. 59 na Nábřeží legií. Jeho pečlivě připravený plán se zhroutil. Znemožnil se před Mílou, kterou chtěl okouzlit, před ženou, kterou ve svých nejtajnějších snech vedl před oltář a které chtěl předtím, než spolu ulehnou na svatební lože, položit k nohám vlastnoručně vyrobený parfém…

„Jsem zničen,“ pomyslel si Slavomír, zmožený studem.

„Musím odjet, hned teď,“ vymrštil se na nohy a horečně se začal přehrabovat v prádelníku. Vyházel pár košil a spodků, ponožky, pak zašátral na vršku skříně, kde otlučený kufr pod vrstvou prachu pokojně podřimoval už pěkných pár let. Zabalil prádlo, pár knih, svůj diplom, oblek s vestou a svetr, který mu upletla maminka, když jej vypravovala do Prahy, do toho velkého, neznámého světa. Byl hořcově modrý, vlněný a maminka si s ním dala velkou práci. Naráz byl v tom starém kufru celý jeho pozemský majetek. Nakonec si zabalil vkladní knížku s úsporami.

 „Už se nevrátím, nikdy,“ slíbil si Slavomír. Položil na stůl obálku s výpovědí a s posledním nájemným pro svou bytnou, stařičkou slečnu Smolíkovou, naposledy se rozhlédl po místnosti a pak rozhodným krokem zamířil ke dveřím. Vykročil ven a dveře se za ním zaklaply jako poslední kapitola neoblíbené knihy.

Vyšel na ulici, v ruce kufr, který ho tížil jako špatné svědomí. Bezradně se rozhlédl. Byl zvyklý pečlivě plánovat celý svůj život a teď… Jako zázrakem na konci ulice uviděl světla taxíku. Horečně nahmatal v náprsní kapse peněženku – byla tam. Oddechl si a zamával. Taxík zastavil a Slavomír nastoupil. 

„Kam to bude, mladý pane?“

„Na Wilsonovo nádraží.“

Muž za volantem zařadil rychlost a rozjel se. 

„A kam tak nahonem, že se ptám?“

„To je jedno… Musím pryč…“

„A copak, copak? Nějaký malér?“

„Osobní kalamita, řekl bych…“

„A tak to jeďte hodně daleko, to je nejlepší. Já bych vám mohl povídat, to víte, taxikáři se lidi svěřují. To jsem tuhle vezl jednoho a ten utíkal z domova, kvůli lásce, víme? No a tak jsem ho vzal až do Berouna a tam si to rozmyslel a jeli jsme zpátky. Udělejte si pohodlí a pojedem, ono už se ukáže, co a jak.“

Slavomírovi se kupodivu ulevilo. Pohlédl z okna na šedivou oblohu mrazivého svítání. 

Poprvé po dlouhé době měl Slavomír pocit, že může pustit z rukou otěže svého života a nechat se jen tak unášet. Co horšího se ještě může stát? V jediné chvíli ztratil veškerou půdu pod nohama. Opouští svou milovanou Prahu, práci, kterou má rád a Míla se kdesi vznáší v Harryho náručí v rytmu waltzu. A všechno je to jen jeho vlastní vina. Zavrtěl se a čelo se mu orosilo kapičkami ledového potu při vzpomínce na Harryho urážky, svoji blamáž a nejspíš málo důstojný způsob, jakým se dnes dostal domů…

A možná, že je to tak vlastně dobře. Odjede do Paříže a začne nový život. Ano, to udělá! Vždycky o tom snil a teď je ta správná chvíle. Teď nebo nikdy!

„Nevíte, kdy jede rychlík do Paříže?“

„Tak to vám neposloužím, to se musíte zeptat na nádraží. Já jen vím, že všude dobře, doma nejlíp, víme? Ale jak si ráčíte přát, mladý pane, proti gustu žádný dišputát…“

Když vystupoval před nádražím a podával řidiči peníze, vsunul mu muž do ruky obálku. Slavomír se na něj překvapeně zadíval. Všiml si, že má nezvykle modré oči a v klopě se mu zablýskl stříbrný odznáček… Co to jenom na něm je…? Dvě vlnky vedle sebe…

„Tohle vám vypadlo, mladý pane.“

„Opravdu? No, děkuji. Tak spánembohem, mějte se tu dobře.“

Popadl kufr a bez ohlédnutí vykročil vstříc prvnímu dobrodružství svého života. Muž za volantem taxíku se spokojeně usmál a odlepil se od chodníku.

Teprve když si našel místo v uličce kupé třetí třídy ve vlaku do Paříže a usadil se na svůj kufr, vzpomněl si Slavomír na obálku a sáhl do kapsy. Obálka byla mírně pomačkaná a lehce zašpiněná, jako kdyby putovala hodně dlouho. Stálo na ní: Ing. Slavomír Pivoňka. Uvnitř byla kartička s adresou – 12, Rue de Clichy, Paris.

Slavomír obálku netrpělivě obrátil s nadějí, že na rubu bude adresa odesílatele. Stálo tam však jen J.G.

To je znamení, řekl si Slavomír, pojedu tam. Stejně v Paříži nikoho neznám. Třeba tam někde čeká tajemný J.G…. Nebo tajemná? Kde se ta obálka jenom vzala u mne v kapse? J.G..… Hmm… Kdo to jenom může být? A pak, usmýkán událostmi posledních hodin, Slavomír Pivoňka usedl do kupé, kde se právě uvolnilo místo a zavřel oči.

Pět minut po šesté hodině večer Slavomíra probudil průvodčí. 

„Jsme na místě, pane. Paris, Gare de l´ Est. Konečná.“

„To jsem prospal celý den?“

„Je to tak, pane. Musel jste být hodně unavený. Celníci vás ani nebudili.“

„Ano, to ano. Tak tedy, nashledanou…“

„Hodně štěstí, pane.“

Trvalo hodnou chvíli, než se Slavomír prodral zástupy cestujících i těch, kteří je očekávali na nástupišti. Jeho nečekal nikdo a on věděl, že od této chvíle je opravdu sám. Nasál vzduch a zavřel oči… Paříž zazněla akordem jemně slané a svíravé vůně, jako směs bílého vína, soli, petržele a česneku a dušených slávek… Pak ucítil ještě teplé rozpuštěné máslo… aha, to bude z támhletoho stánku s croissanty… A je tu ještě další vůně… Nedaleko stánku s květinami rozluštil i tuto záhadu: pozinkované kyblíky přetékaly bílými a pleťově růžovými květy… Vlahá, zeleně květinová vůně. Hmmm….

Bezradně se zastavil. 

„Rue de Clichy?“

Majitelka stánku jej zasypala přívalem nesrozumitelných slov, z nichž rozeznal pouze Montmartre a Moulin Rouge. V odpověď na jeho rozpačité pokrčení ramen mu vstrčila do ruky složenou mapu Paříže a obrátila se k dalšímu zákazníkovi.

O hodinu později se utrmácený Slavomír zastavil před domem číslo 12 na Rue de Clichy. Co teď? ptal se v duchu sám sebe. Tajemná obálka už mu neměla co nabídnout. Teď mu pomůže jenom zázrak.

Vtom k domu přistoupil muž v šedém převlečníku a vytáhl z kapsy klíč.

„Prosím, ééé…silvousplais…“

„Ano? Vy jste krajan? Mohu vám pomoci?“

„Vás mi seslalo samo nebe! Inženýr Pivoňka jméno mé. Právě jsem přijel z Prahy a nebudete mi věřit, jak jsem se ocitl na této adrese.“

„Řekl jste inženýr? Inženýr čeho, smím-li se ptát?“

„Chemie. Absolvoval jsem před několika lety na pražském Vysokém učení technickém organickou chemii u profesora Votočka a pak jsem pracoval u továrníka Jánského v laboratoři…“

„Člověče drahá, tak to jsme kolegové! Já u Jánského skončil před pěti lety… Teď jsem v L´Air liquide, výroba průmyslových plynů, acetylen, kyslík, argon a tak… To víte, jsou to lepší peníze a nadějné vyhlídky…To musíte jít se mnou nahoru, povíte mi všechny novinky!“

A tak se stalo, že Slavomír našel na Rue de Clichy nejen útočiště, ale i přátelství Honzy Pivrnce z Budějovic, chemika. Další dny se Slavomír vypravil hledat práci.   Na radu Honzy vzal s sebou svůj diplom a ten mu nakonec zázračně otevřel dveře do laboratoře kosmetické firmy, kterou vedl jistý pan Guerlain, parfumér. A protože pan Guerlain měl pochopení pro mladého chemika, který s nepatrnou znalostí francouzštiny statečně čelí jazykovým nástrahám pařížského žargonu, a také proto, že sám mluvil plynulou nemčinou, oba brzy našli společnou řeč. Pan Guerlain jej přijal na půlroční zkušební dobu a Slavomír se pustil do práce.

Fascinovaly ho vůně citroníku a cypřiše, evokující představu císaře Hadriána, zvolna stoupajícího na Palatin, či bílých a zelených květů, připomínajících mladou dívku v baletní sukénce. Lákala ho sametová růže s vůní vína a pačuli, evokující podzimní zralou vášeň tanečnice tanga, sbírající půlnoční hrozny… Nebo zase citron, bergamot a grapefruit, šťavnaté životabudiče s jásavými tóny březnového rána… To vše a ještě víc se učil Slavomír vnímat, čichat a rozpoznávat a posléze, pod dozorem  pana Guerlaina, i míchat.

A pak, po mnoha týdnech a měsících, přišel ten slavný den, či spíše podvečer, kdy se rozechvělý Slavomír pustil do výroby vůně pro Mílu. 

 Venku už byla tma a Slavomír, sám v suterénu laboratoří, popustil uzdu své fantazie. Představoval si Mílu, jak ji naposledy viděl na parketu Lucerny se suitou obdivovatelů v závěsu, jak se nad ním sklání a bere mu sklenku nedopitého šampaňského z bezvládné ruky. Ano, to je ta vůně, kterou tehdy cítil! Trocha svíravosti v hlavě, svěží zelenosti v srdci a chladivého zemitého základu – a použije k jejich vyjádření něco trochu jiného, neobvyklého. V tomto případě hořký pomeranč, gardénii a neroli, které patří k medově opojným bílým květinám s trávovým podtónem podobně jako třeba pustoryl, zimolez, ale i lípa. Základ je jemný, lehký, čechravě dřevitý. Myslím, že tento parfém voní přesně jako květy obalený pomerančovník, říkal si Slavomír. Je svěží, ale opravdu velmi ženský, prostě jako dívka, dokud je ještě něžnou kyticí. 

„Copak to tady tvoříte, příteli,“ ozvalo se za ním.

„Odpusťte, pane Guerlaine, zkoušel jsem si tu cosi…“

„Tak se pochlubte.“

Slavomír mu rozechvěle podal lahvičku s hotovým parfémem.

Pan Guerlain vyňal zátku, mávl rukou od hrdla směrem k sobě a zavřel oči…

Když je otevřel, byly užaslé jako oči dítěte a byly v nich slzy.

„Ach příteli, připomněl jste mi zeleň čerstvých březových lístků za jasného rána, slunce na tváři a ptačí koncert za oknem… Děkuji vám. Ode dneška jsme si rovni, jste mistr parfumér. Říkejte mi Jacques.“ 

Pak se Slavomír náhle ocitl v objetí toho křehkého muže a na zlomek vteřiny zahlédl v jeho klopě stříbrný odznáček s dvěma vlnkami. Kde jen jsem ho už viděl? Než se Slavomír vzpamatoval, Jacques jej pustil a jako by se styděl za svoje dojetí, otřel si oči a kvapně odešel. Hned následujícího dne nabídl Jacques Guerlain Slavomírovi spolupráci na svém novém parfému i stálé, dobře placené místo ve své firmě.

„Člověče, to je terno,“ rozplýval se Honza Pivrnec u pozdní večeře v hospůdce nedaleko jejich společného bydliště. „Ber to, vůbec neváhej, něco takového se ti podruhé nepoštěstí.“

Slavomír se zamyslel. Vzpomněl si na maminku kdesi v Čechách, která mu každý týden psávala dlouhé dopisy. Popisovala každodenní život na malém městě, běžné radosti i strasti a nikdy neopomněla Slavomíra napomenout, aby se teple oblékal a nenastydl. Však ví, že je slabý na prsa… Hmm, maminka… To je celá ona. Život na malém městě však Slavomíra nelákal.

A ještě na někoho myslel Slavomír. Na tu, pro kterou se vypravil do světa a jíž se napsat dopis prozatím neodvážil… Na Mílu. Věděl, že poté, co po příjezdu do Paříže poslal jejímu otci, továrníku Jánskému, okamžitou výpověď, neměl jistě pro něj tento pán dobrého slova. A určitě si svůj úsudek pro sebe nenechal.  A tak Slavomír napůl doufal a napůl si zoufal.

Honza Pivrnec jakoby mu četl myšlenky:

„Nemysli už na ni, člověče! Tady máš životní příležitost! Nebuď bláhový… Vždyť o ní nic nevíš, třeba je dávno vdaná!“

„Vím, že nevím. A proto jí napíšu. Ano, to udělám, hned teď.“ A Slavomír, lehce opojen vínem a ještě více svým odhodláním, zanechal Honzu nad talířem lákavě vonící cibulové polévky, vystoupal do nejvyššího patra domu č. 12 na Rue de Clichy a usedl ke stolu…

  Když se po roce Slavomír vracel z Paříže do Prahy, vezl s sebou nejen doporučující dopis od slavného parfuméra Jacquese Guerlaina, ale i malou lahvičku parfému vlastní výroby. V náprsní kapse měl pečlivě uložený dopis s pražskou zpáteční adresou, který ho hřál u srdce.

Na Wilsonovo nádraží vlak dorazil pozdě večer a Slavomír s úlevou mávl na taxík, který právě projížděl kolem.

„Tak vás tu vítám, mladý pane. Doma, doma? No jo, já vždycky říkám, všude dobře, doma nejlíp…“ Muž za volantem s jasně modrýma očima se široce usmál, vystoupil a zdvořile otevřel Slavomírovi dveře vozu. 

„Ten kufr hodím dozadu, jestli dovolíte.“

Slavomír přikývl a spokojeně se uvelebil na sedadle vedle řidiče. Byli koneckonců už staří známí…

„A jak daleko jste tenkrát dojel, mladý pane?“

„Daleko. Hodně daleko.“

„A našel jste, co jste hledal?“

„Našel. A víte, že za to vlastně můžete vy?“

„A jakpak to?“

„To ta vaše obálka… Vím jistě, že jsem ji v kapse neměl, když jsem tenkrát nastoupil do vašeho taxíku.“

„Inu, měl, neměl… To už tak někdy bývá, že si nás osud posune, kam potřebuje. Nebo kam potřebujeme my, víme?“

Slavomír se obrátil k muži. Vtom zahlédl na klopě jeho saka malý stříbrný odznáček. Dvě vlnky vedle sebe… Co to jenom… Křídla? Ano, jsou to křídla!

Muž zachytil jeho pohled a usmál se.

„My to máme v popisu práce, víme? A ještě něco… Zamilovat se do dcery svého šéfa je sice klišé – ale Ange de la Rue de Clichy voní neodolatelně… Slečně Míle se jistě bude líbit.“

Pár poznámek na konec: Autorku Lenku Ničkovou můžete více poznat tady. V novém podcastu Autorský hlas je tato povídka Neodolatelná vůně klišé namluvena. Další Povídky měsíce jsou zde.