Pro většinu autorů je mnohem snazší postavit hlavní příběhový oblouk na vnějších událostech než na těch vnitřních.
V následujícím cvičení tvůrčího psaní si můžete vyzkoušet tu obtížnější (ale také většinou zajímavější) variantu. Nebudeme tedy do nikoho střílet, bojovat s přírodní katastrofou nebo řešit únos (to jsou všechno vnější konflikty), my se zaměříme na děj vyvolaný vnitřní chybou hlavní postavy.
Zadání cvičení
Vymyslete si, vygenerujte si nebo si vemte nějakou již vytvořenou postavu a napište krátký příběh založený na jednom z následujících bodů:
- její vědomé lži, která někde napáchala velkou neplechu,
- jejím činu, kterého ve svém životě nejvíce lituje,
- události, za kterou nese plnou odpovědnost a kterou by nejraději ze svého života úplně vymazala.
Vyhodnocení cvičení
Jestliže jste dokázali vymyslet uvěřitelný příběh, který vznikl na základě vnitřní chyby postavy, uspěli jste.
***
Pokud toužíte po základní zpětné vazbě, můžete své texty publikovat dole v komentářích (moc se na ně těším).
Více podobných kreativních cvičení najdete na této speciální stránce.
Tak ať vám to dobře píše – držím vám palce! ;)
Omlouvám se za poněkud delší ukázku. Je to výsek z jedné mé knížky, (Věřte mi), myslím, že něco z onoho vnitřního konfliktu v sobě má. Není to “čerstvé”, proto to dávám sem.
…Díval jsem se na člověka, kterého jsem z celého srdce nenáviděl. I teď se v jeho pokřiveném obličeji objevil jízlivý úšklebek. Ze zakrvácených rtů kapala krev, a já slyšel jen nenávist a zlobu:
„Ten její malej tlustej parchant na mě skočil, jako by mně chtěl vydrápat oči. Holt svého otce nezapřel! A ten upištěnej hlas, stejně jako…“
„Jako… Jack Armstrong! Viďte? On byl jeho pravým otcem, on kdysi zneužil naivitu jedné nezletilé dívky. A dozajista si toho byl velice dobře vědom. Jeho kariéra u policie mohla skončit, ale nakonec ze všeho vytěžil maximum.“ Jednou jsem to jméno a obvinění musel vyslovit. Nebylo to vůbec příjemné. A Baggs to samozřejmě vypozoroval.
„Tak, kdo je teď větší lump, detektive, kdo?“ ozval se smích, který jsem rozhodně nechtěl slyšet. A už vůbec jsem nechtěl odpovídat. Zatím ne. Ten čas ještě přijde.
„Brutálně jste zabil dva naprosto nevinné lidi,“ pokračoval jsem. „A možná jste v amoku chtěl zaútočit i na svou sestru, která hrůzou omdlela. Ale napadla vás lepší varianta: vše narafičit tak, jako by to udělala ona. Dobře jste věděl o záletech jejího muže. Žárlivost je mnohdy příčinou zkratového jednání. A ještě jedna věc vám hrála do karet: Genetika! Je ustálený názor, že DNA u jednovaječných dvojčat je shodná a i otisky prstů jsou velmi podobné. Ano, otisky nejsou stejné, jen podobné, u DNA je to jiné. Ale i tam už dnes dokážou najít nepatrné rozdíly. Problém byl v tom, že tehdy nikdo o vině Jessicy nepochyboval. Našli ji zakrvácenou s vražednou zbraní v ruce. Na inkriminovaných místech byly jen její otisky a její DNA. Nepatrné odlišnosti nikdo neřešil. Pravdu znali jen dva lidé: vy a vaše sestra. Ta opět zažívala neuvěřitelná muka: nejenže ztratila milované dítě a manžela, a musela čelit děsivému obvinění, ale ona jediná znala vraha a samozřejmě i pravého otce svého zavražděného dítěte. A přesto mlčela, odmítla vypovídat. Neudala vás. A i kdyby, sotva by její báchorce o dvojčeti někdo uvěřil. Vás s ní nikdo nespojoval.“…
Je to dobrý. Jako už jsem si u vás zvykl, je to živý a přehledný dialog, ve kterém se skrývají i informace mezi řádky. Tleskám!
Idiot
Bylo to jako zlý sen. Viděl jsem Nastasju Filipovnu ležet na podlaze, krvavou a bez života. Viděl jsem Rogožinovu tvář, plnou nenávisti a šílenství. Chtěl jsem k Nastasje doběhnout, obejmout ji, říct jí, že ji miluji. Ale nemohl jsem se pohnout. Byl jsem jako socha, neschopný cítit nebo jednat. Byl jsem idiot.
Nevím, jak dlouho jsme tam byli. Možná hodiny, možná minuty. Všechno bylo rozmazané a nesrozumitelné. Jediné, co jsem slyšel, bylo Rogožinův smích. Smál se mi, smál se jí, smál se našemu osudu. Byl to démon.
Když přišli policisté, nekladl jsem odpor. Nechal jsem se odvést jako ovce na porážku. Nezajímalo mě nic. Ztratil jsem všechno, co mi na světě záleželo. Ztratil jsem ji.
V cele jsem nemohl spát. Viděl jsem ji ve svých snech, jak mi úsměvem podává ruku. Slyšel jsem její hlas, jak mi šeptá sladká slova lásky. Cítil jsem její dotek, jak mi hladí vlasy. Ale pak se sen změnil v noční můru. Viděl jsem ji znovu na podlaze, krvavou a bez života. Slyšel jsem jeho smích, jak mi proniká do uší. Cítil jsem jeho nůž, jak mi probodává srdce.
Nemohl jsem to vydržet. Chtěl jsem zemřít. Chtěl jsem být s ní.
Joo, tahle scéna má náboj! Díky za sdílení a moc zdravím!