Pro většinu autorů je mnohem snazší postavit hlavní příběhový oblouk na vnějších událostech než na těch vnitřních.
V následujícím cvičení tvůrčího psaní si můžete vyzkoušet tu obtížnější (ale také většinou zajímavější) variantu. Nebudeme tedy do nikoho střílet, bojovat s přírodní katastrofou nebo řešit únos (to jsou všechno vnější konflikty), my se zaměříme na děj vyvolaný vnitřní chybou hlavní postavy.
Zadání cvičení
Vymyslete si, vygenerujte si nebo si vemte nějakou již vytvořenou postavu a napište krátký příběh založený na jednom z následujících bodů:
- její vědomé lži, která někde napáchala velkou neplechu,
- jejím činu, kterého ve svém životě nejvíce lituje,
- události, za kterou nese plnou odpovědnost a kterou by nejraději ze svého života úplně vymazala.
Vyhodnocení cvičení
Jestliže jste dokázali vymyslet uvěřitelný příběh, který vznikl na základě vnitřní chyby postavy, uspěli jste.
***
Pokud toužíte po základní zpětné vazbě, můžete své texty publikovat dole v komentářích (moc se na ně těším).
Více podobných kreativních cvičení najdete na této speciální stránce.
Tak ať vám to dobře píše – držím vám palce! ;)
Probudilo ho, jak mu někdo třese ramenem. S obtížemi rozlepil oči a zamžoural do mihotavého světla voskovice. „Constance… co se děje? Kolik je hodin?“
„Už je po deváté, pane plukovníku,“ mírně pravila komorná.
„Cože!?“ Posadil se a protíral si oči.
„Nerada vás ruším, viděla jsem, když jste šel nad ránem k doktoru Jankovljevovi, ale…“ Zrozpačitěla. „Víte, pane plukovníku…“
„Tak už se vymáčkni!“ zavrčel netrpělivě. Přiložil si ruku k oteklé tváři. Určitě mám horečku, říkal si.
„Přijel… nějaký muž. Prý s vámi nutně musí mluvit, má s sebou dvě maličké děti, cesta v tomhle mraze…“
Plukovník přikývl. „Podej mi oblečení. A pomoz mi se nalíčit, dnes je to obzvlášť potřeba.“ S nelibostí slyšel, že nedávná ztráta stoličky alespoň prozatím nemile poznamenala jeho výslovnost.
Za dvacet minut sešel do salonku. U krbu, v němž plál velký oheň, se hřál nevysoký muž s černými vlasy a nápadným orlím nosem. Na tváři měl strniště, protože se cestou evidentně nestíhal holit, a v náručí držel miminko. Dítěti mohlo být asi půl roku. Opodál stál jiný muž, vyšší a světlovlasý, a také nesl dítě.
„Jsem plukovník d’Agoulle,“ řekl a hlas se mu zachvěl hněvem, když postřehl, že muž u krbu má na sobě šat řádu německých rytířů. „Kdo jste a proč se mnou chcete mluvit? A kdo vás u všech všudy pustil dovnitř?!“
„Já,“ pravila od stolu jeho manželka jasným hlasem. „Je Boží hod, můj pane. Měla jsem poutníky nechat mrznout venku?“
„Ne,“ zabručel neochotně.
„Jsem rád, pane plukovníku, že jsem vás našel,“ pravil muž u krbu. „Jsem komtur Kurt von Berlin, to jméno by vám mělo něco říkat, ale kdyby náhodou ne, snad by pomohlo, kdybych místo Kurt řekl Henrietta, ne?“
Plukovník se zachvěl nepříjemným tušením. „Jste příbuzní?“
„Henrietta je moje sestřenice. Posílá vám upomínku.“
„Upomínku?“
Komtur se nepříjemně usmál. „Necestuji se dvěma malými dětmi mrazem jen pro potěšení, pane plukovníku. Vezu vám… ale snad by vaše paní mohla odejít, ne? Jsou věci, o kterých by možná vědět nemusela.“
„Ne, Světlano, zůstaňte,“ přikázal jí manžel, aniž by na ni pohlédl. „Co jste mi přivezl?“ zeptal se břitce komtura.
„Vám to ještě nedošlo?“ bodal do něj komtur pohledem. Hovořil s úsečným německým přízvukem, kterého si u jeho sestřenice plukovník nikdy nepovšiml. „Vezu vám vaše syny, ano, Henrietta byla těhotná, když jste jí dal vale! Teď je šťastně vdána, ale její manžel zastává názor, že o nemanželské děti by se v tomto případě mohl postarat jejich otec!“
„Tomu nevěřím.“ Plukovník přešel ke komturovi, vzal si od něj chlapečka, který slabě zavrněl, a rozbalil měkkou teplou látku, do níž byl zavinut. Vydechl. Byl jeho. Nevěřícně přeběhl prsty po znaménku na chlapcově levém kotníku.
„Tohle je ten mladší, Horst. Starší se jmenuje Helmut.“
Plukovník se nenápadně podíval na svou ženu. Byla bledá, rty se jí chvěly, ale přistoupila ke druhému muži a vzala od něj druhého chlapce. Bůh ví proč ho bodla výčitka. Vážně, proč? Nemá důvod si cokoliv vyčítat, ti chlapci se narodili v březnu, v době, kdy byl se Světlanou ženatý teprve pět měsíců! Ani o nich nevěděl, Henrietta mu nic neřekla, nic nenapsala…
„Jak že se ten chlapec jmenuje?“ přerušil jeho myšlenky hlas jeho ženy. „H… H… potřebuje přebalit.“ Rychle s dítětem odspěchala.
Její muž se chladně zadíval do komturových šedých očí. „Děkuji, komture, ale snad už byste měl jít. Opravdu. Běžte, než si rozmyslím svou velkorysost a obstarám vám doprovod až k hranicím. A opovažte se mi tu dělat nábor!“
Jeho zvýšený hlas probudil Horsta v jeho náruči a chlapeček se rozkřičel. Plukovník k němu sklopil pohled, dal mu na hraní svou ruku a zkušeně jím začal jemně pohupovat. Horstovi se zjevně líbily otcovy prsteny a chňapal po nich droboučkými buclatými prstíčky. Plukovník to ani moc nevnímal, v místě po vytrženém zubu mu tepala bolest, bránil se vzpomínkám na Henriettu… Ulevilo se mu, když zvedl zrak ke krbu a komtur řádu německých rytířů ani jeho doprovod tam už nestáli. Usmál se na hošíka na své ruce. Nevěděl, proč, ale měl z něj i jeho bratříčka vlastně radost. Věděl, že i jeho žena si zvykne a bude hochy milovat. S osmi dětmi žijícími pod jeho střechou, z nichž bylo šest jeho vlastních, tu bude veseleji.
Zrovna mi trhali osmičku, takže jsem se chytil hned od začátku :) Jinak to hezky plyne a závěr je pěkné doťuknutí.
Omlouvám se za poněkud delší ukázku. Je to výsek z jedné mé knížky, (Věřte mi), myslím, že něco z onoho vnitřního konfliktu v sobě má. Není to “čerstvé”, proto to dávám sem.
…Díval jsem se na člověka, kterého jsem z celého srdce nenáviděl. I teď se v jeho pokřiveném obličeji objevil jízlivý úšklebek. Ze zakrvácených rtů kapala krev, a já slyšel jen nenávist a zlobu:
„Ten její malej tlustej parchant na mě skočil, jako by mně chtěl vydrápat oči. Holt svého otce nezapřel! A ten upištěnej hlas, stejně jako…“
„Jako… Jack Armstrong! Viďte? On byl jeho pravým otcem, on kdysi zneužil naivitu jedné nezletilé dívky. A dozajista si toho byl velice dobře vědom. Jeho kariéra u policie mohla skončit, ale nakonec ze všeho vytěžil maximum.“ Jednou jsem to jméno a obvinění musel vyslovit. Nebylo to vůbec příjemné. A Baggs to samozřejmě vypozoroval.
„Tak, kdo je teď větší lump, detektive, kdo?“ ozval se smích, který jsem rozhodně nechtěl slyšet. A už vůbec jsem nechtěl odpovídat. Zatím ne. Ten čas ještě přijde.
„Brutálně jste zabil dva naprosto nevinné lidi,“ pokračoval jsem. „A možná jste v amoku chtěl zaútočit i na svou sestru, která hrůzou omdlela. Ale napadla vás lepší varianta: vše narafičit tak, jako by to udělala ona. Dobře jste věděl o záletech jejího muže. Žárlivost je mnohdy příčinou zkratového jednání. A ještě jedna věc vám hrála do karet: Genetika! Je ustálený názor, že DNA u jednovaječných dvojčat je shodná a i otisky prstů jsou velmi podobné. Ano, otisky nejsou stejné, jen podobné, u DNA je to jiné. Ale i tam už dnes dokážou najít nepatrné rozdíly. Problém byl v tom, že tehdy nikdo o vině Jessicy nepochyboval. Našli ji zakrvácenou s vražednou zbraní v ruce. Na inkriminovaných místech byly jen její otisky a její DNA. Nepatrné odlišnosti nikdo neřešil. Pravdu znali jen dva lidé: vy a vaše sestra. Ta opět zažívala neuvěřitelná muka: nejenže ztratila milované dítě a manžela, a musela čelit děsivému obvinění, ale ona jediná znala vraha a samozřejmě i pravého otce svého zavražděného dítěte. A přesto mlčela, odmítla vypovídat. Neudala vás. A i kdyby, sotva by její báchorce o dvojčeti někdo uvěřil. Vás s ní nikdo nespojoval.“…
Je to dobrý. Jako už jsem si u vás zvykl, je to živý a přehledný dialog, ve kterém se skrývají i informace mezi řádky. Tleskám!
Idiot
Bylo to jako zlý sen. Viděl jsem Nastasju Filipovnu ležet na podlaze, krvavou a bez života. Viděl jsem Rogožinovu tvář, plnou nenávisti a šílenství. Chtěl jsem k Nastasje doběhnout, obejmout ji, říct jí, že ji miluji. Ale nemohl jsem se pohnout. Byl jsem jako socha, neschopný cítit nebo jednat. Byl jsem idiot.
Nevím, jak dlouho jsme tam byli. Možná hodiny, možná minuty. Všechno bylo rozmazané a nesrozumitelné. Jediné, co jsem slyšel, bylo Rogožinův smích. Smál se mi, smál se jí, smál se našemu osudu. Byl to démon.
Když přišli policisté, nekladl jsem odpor. Nechal jsem se odvést jako ovce na porážku. Nezajímalo mě nic. Ztratil jsem všechno, co mi na světě záleželo. Ztratil jsem ji.
V cele jsem nemohl spát. Viděl jsem ji ve svých snech, jak mi úsměvem podává ruku. Slyšel jsem její hlas, jak mi šeptá sladká slova lásky. Cítil jsem její dotek, jak mi hladí vlasy. Ale pak se sen změnil v noční můru. Viděl jsem ji znovu na podlaze, krvavou a bez života. Slyšel jsem jeho smích, jak mi proniká do uší. Cítil jsem jeho nůž, jak mi probodává srdce.
Nemohl jsem to vydržet. Chtěl jsem zemřít. Chtěl jsem být s ní.
Joo, tahle scéna má náboj! Díky za sdílení a moc zdravím!