Následující cvičení tvůrčího psaní vás pošťouchne k napsání mnohovrstevnatého textu.
Potřebovat k němu budeme dvě postavy…
Zadání cvičení: Napište krátkou scénu, ve které jedna postava (učitelka) učí druhou postavu něco, co jí samotné změnilo život.
Ideální rozsah: 1 až 2 normostrany
Čas psaní: 15 až 30 minut
Až si tohle cvičení vyzkoušíte na vlastní papír, zjistíte, kolik různých vrstev budete muset vymyslet a propojit (např. dva charaktery, jejich minulosti, vztah, motivace, základní situaci a konflikt).
Nebojte se své výsledné texty zveřejnit dole v komentářích, protože (nejen já) si je určitě rád přečtu.
Tak vzhůru do toho – držím vám opět všechny palce! ;)
„Mami?“ ozve se dětský hlásek – podle síly soudím, že přichází zezadu od dveří.
„Mamiíí…“ Hlas sílí, usměju se a upiju ze své ranní kávy.
„Mami!“ Tentokrát je v něm naléhavost. Tak to bude vážné.
Zvednu se a pomalu projdu dlouhou chodbou až do předsíně.
Můj syn sedí na zemi s jednou botou obutou a v rukou drží tkaničky. Má výraz kovboje, který se snaží svázat tele do kozelce.
„Vůbec mi to nejde!“ vyhrkne. „Pořád se mi to rozvazuje!“
Vztekle odhodí tkaničky, založí ruce na prsou a udělá kačeří pusu. Zamračí se.
Kleknu si před něj.
„Když jsem byla malá holka jako ty, Honzíku,“ podívám se mu do očí, „taky se mi cestou do školy pořád rozvazovaly tkaničky. Jednou jsem kvůli tomu upadla. Pamatuju si, jak jsem plakala a jak mě pálilo koleno.“ Pohladím se po něm, protože ta vzpomínka pořád trochu bolí.
„Přiběhla ke mně naše paní učitelka, paní Malinká.“
„Opravdu byla malinká, maminko?“ zvedne ke mně oči.
„Nebyla, Honzíku,“ pousměju se. „Jen se tak jmenovala.“
Pamatuju si to dodnes. Přistoupila ke mně úplně stejně, jako teď já k tobě.
„Aničko,“ řekla tehdy, „pamatuj si, že dokonale zavázané tkaničky jsou pevný krok do života. Dobře svázané boty tě donesou k cíli, který si vybereš. V dobrých botách vystoupáš na vrchol hory, přejdeš úzkou lávku. Boty jsou součástí každého našeho kroku.“
Pak dodala:
„Podle bot taky někdy poznáš člověka. Ti, kteří se bojí, co si o nich ostatní myslí, mají často ty nejnovější. Svědomití lidé mají boty čisté, i když jsou staré. Boty bez života, takové nudné, nosí lidé, kteří potlačují emoce a nezajímá je, co si kdo myslí. A pak jsou tací, kteří moc dobře vědí, že se podle bot soudí – a tak nosí takové, které o nich říkají něco úplně jiného, než kým doopravdy jsou.“
„A teď ti to ukážu tak, jak mě to učila moje paní učitelka,“ řeknu jemně.
„Učitelka Malinká…“ pousměju se. „Jménem byla malinká, ale člověkem byla veliká.“
Pěkný příběh – díky moc za sdílení!
Učitelka
„Taky jsem to chtěla vzdát, Františku,“ řekla paní Kolečko a posadila se do mechu posypaném spadaným jehličím vedle zkrouceného těla malého muže oblečeného do černé teplákovky, a uhladila si sukni tak, aby ji pod ní nebylo vidět. „A víte, proč jsem se nakonec rozhodla žít?“
František si dlaněmi zakrýval tvář, takže když promluvil, bylo to jen nesrozumitelné zamumlání.
„Ale no tak, Františku. Pěkně nahlas a od plic, když spolu mluvíme.“
František sundal ruce z obličeje, a aniž se na ní podíval, pronesl obvinění „Jenže vy nežijete. Vy jste duch, který mě už dva týdny pronásleduje.“
„Nepodstatný detail, Františku. Slyšela jsem vaše volání o pomoc a přišla vás zachránit.“
„Už jsem vám přece říkal, že jsem se o žádnou pomoc neprosil! Já jsem jen chtěl…“ František nedořekl a zavřel unaveně oči.
„Skočit z okna. Já vím. Proto jsem za tebou přišla.“
„Chci slivovici,“ prohlásil nešťastně, toužebně a naštvaně zároveň.
„Nepijete už deset dní, přece si to nepokazíte,“ pokárala ho paní Kolečko laskavě.
„Jenže já potřebuju vypnout mozek, abych vás už nemusel poslouchat! Nutíte mě furt běhat po lesích jak nějakého zajíce, a teď jsem ztracený v nějaké prdeli, mám zlomenou nohou zašprajcovanou v díře, mám žízeň, hlad, a ještě ke všemu jsem ztratil mobil! Jsem třikrát léčený alkoholik, myslíte si, že uděláte něco líp než psychiatři v odmašťovně, abych se už nikdy nenapil?! Jak mi má pomoct nějaké posrané běhání?!“
„S pomocí sportu vás naučím, jak umět žít.“
„Umět žít? Proboha proč? Dcera se mnou nemluví, bývalka se se mnou soudí o byt, vyhodili mě z práce, zbořil jsem auto, přišel o řidičák, mám dluhy! Já nepotřebuju umět žít, potřebuju prachy!“ cedil slova vztekle skrz zatnuté zuby. Sykl bolestí a chytl se za zaklíněnou nohu mezi kameny pokrytými listím, mechem, jehličím a odlomky větviček. „Víte, co nechápu?“ pokračoval mírněji, ale stále naštvaně „proč zrovna vy! Proč mě zachraňujete zrovna vy? Viděl jsem vás naposled před pětatřiceti lety na střední, kde jste nás měla na tělák a popravdě, já většinou chyběl,“ zeptal se ji nechápavě.
Paní Kolečko se na něho smutně usmála „věděl jste, že než jsem na tu školu nastoupila, tak jsem taky pila?“
„Zmizíte, když řeknu, že ne?“ zadoufal František a v záběru posledního jasu zapadajícího slunce, který milostivě propustily kůrovcem napadané smrky, se podíval na svou bývalou tělocvikářku. Zavrtěla hlavou. Odevzdaně si povzdechl.
„Já se už tehdy zajímal jen o auta. Tenkrát jsem dřel na brigádách, abych si koupil starou škodovku a opravoval ji. Můj sen bylo jet po maturitě Gumbalkan. Víte, co to je, ne? To je něco jako orientační nezávodní roadtrip Evropou s auty s pořizovací hodnotou do 25.000 Kč. Dal jsem jí černý lak a kámoš ji na boky nasprejoval divokého mustanga v běhu. Byla to originální kresba, nikdo druhý nic takového neměl. Nádhera. To byla moje kráska. Takže sorry. Vy jste byla mimo okruh mých zájmů.“ Oznámil ji sarkasticky.
Paní Kolečko vědoucně pokývala hlavou a pokračovala dál „Já zalehla svou roční dceru v posteli. Je jedno proč nebo jak se to stalo. Prostý fakt je, že jsem udělala spoustu špatných rozhodnutí, a ještě horších věcí, a v důsledku toho jsem ji zabila.“ Paní Kolečko mluvila klidně, ale hlasem a tváří proplouval žal pevně spjatý se vzpomínkou na tu dobu.
František byl evidentně v šoku.
„Manžel, moje máma, tchýně…nikdo mi neodpustil. Odstřihli mě ze svých životů a já je ze svého. Zůstala jsem na celém světě sama a ke všem těm lékům jsem začala pít. Pokusila jsem se o sebevraždu a na několik minut jsem opravdu umřela. Viděla jsem světlo a v něm stála na svých nejistých nožičkách moje milovaná Hanička a šťastně na mě mávala. Chtěla jsem za ní,“ paní Kolečko se zvlnil hlas. Odkašlala si, nadechla se a pokračovala „ale doktoři mě zachránili. Od té chvíle jsem věděla, že moje Hanička na mě čeká, že mi odpustila, že mi vlastně nic nezazlívá, že je šťastná, zdravá a milujeme se ještě víc, než když žila. Od té chvíle jsem dělala všechno, aby se za mě moje dcera nemusela stydět. Přestala jsem pít, začala jsem hodně sportovat, nastoupila na střední škole jako tělocvikářka a běhala jsem a běhala. Do práce, do obchodu, různé túry, podél cest, lesy, doma, v zahraničí. Všude jsem jen běhala. A nakonec jsem i já odpustila sama sobě.“
Setmělo se. Paní Kolečko nesvětélkovala jako duchové ve filmech, takže ji František neviděl do tváře. Ale něco z ní vyzařovalo. Něco, co vytahovalo vzpomínku pohřbenou hluboko v černé díře jeho mysli, kam ji kdysi shodil a doufal, že nikdy nevyleze. Vzpomínka na něco, co nikdy nikomu neřekl. Vzpomínka, která mu způsobovala noční můry. Vzpomínka, kterou musel každý den splachovat čím dál větším množstvím alkoholu zpátky do černé díry, odkud se snažila každý den vyškrábat.
„Kdy jste zemřela?“ zeptal se tiše.
Mlčela. František nasucho polkl a z očí se mu začaly řinout slzy.
„Jak jste zemřela?“
„Sežral mě medvěd. Nakonec. Ale ještě před tím mě srazilo auto do příkopu, když jsem po tmě, bez světla a bez reflexních prvků běžela podél silnice. Trochu jsem zabloudila, tak jsem chtěla stopovat, ale …nějak to nedopadlo.“
„Pamatujete si, jaké to bylo auto?“ ptal se dál František a nevnímal sarkazmus v jejím hlase.
„Pamatuju si jen na hnědého mustanga s lesklou srstí.“ Paní Kolečko zasadila poslední ránu.
František zadržel dech. „To byl…ten můj.“
Paní Kolečko kývne souhlasně hlavou.
Františkově vzpomínce, jak vyrážel pozdě večer unavený po propařeném víkendu na cestu za svým prvním Gumbalkanem, jel moc rychle a jak něco srazil, pomohlo ven z černé díry podrazácké svědomí. Vzpomínka, scvrklá neustálým odmítáním, se najednou zvětšovala do původní velikosti a František teď jasně viděl každý detail v kuželu baterky, kterou si tehdy svítil do míst, kam si myslel, že auto odmrštilo tu srnu, jak si nejdřív myslel. Pak uviděl černou teplákovku, vlasy do culíku slepené krví, ruce a nohy v podivných úhlech. Nevěděl, co dělat. Za deset minut musel vyzvednout kámoše a ráno se dostavit na start. A pak udělal to, co z něho nakonec udělalo trosku. Nasedl do auta a odjel. Po návratu hledal nějaké zprávy o sražené ženě, ale nikde nic nenašel. Namluvil si, že se žena zázračně uzdravila a žije si dál svůj báječný život. Ale podvědomí neošidil.
„Odpustíte mi?“ zeptal se po chvilce.
„Už jsem ti dávno odpustila. Jsem se svou Haničkou, takže já jsme v poho.“
„A proč jste teda tady?“
„Už jsem ti to řekla. Chci ti pomoct žít.“
„Proč?“
„Život jsem vzala, život zachráním.“
„Ale proč mě?“
„Co myslíš?“
„Život jsem vzal…vám,“ pochopil a odevzdal se osudu „co mám teď dělat?“
„Teď? Teď si laskavě vytáhněte tu nohu a dobelhejte se támhle k tomu světýlku za vámi. Vidíte ho? Dobře. Jsou to sice bezdomovci, ale pomůžou vám.“
„A dál?“
„Dál? Budete makat a dřít, dokud ze sebe neuděláte toho člověka, díky kterému si odpustíte i vy sám. A já vás budu trénovat.“
„To jen tak? Nic víc?“
„Není to lehké, věřte mi. Budete se dřít a dřít, budete to chtít vzdát, ale to vám nedovolím. Vy sám si to nedovolíte.“
„Udám se policajtům,“ vyhrkl František.
„Ano, tohle vám pomůže zbavit se té potřeby pít. Jsem tu, abych vás připravila na cestu, na jejíž konci vyjdete jako silný člověk, který tuhle službu pak udělá pro někoho dalšího, kdo to bude potřebovat. A dobrá zpráva je, že kvůli tomu nemusíte umírat.“
Do zvuků setmělého lesa se chvíli vměšovalo hlasité funění, které ukončil výkřik bolesti.
Páni, tak tohle mě (v dobrém slova smyslu) překvapilo. Má to napětí, spád, tajemství a silnou pointu. Povedlo se to!
Krásně se to čte, dobrý nápad!
Děkuji, pane Nekudo. Díky všem radám a cvičením, která jsem ve vašich lekcích absolvovala, se mi nakonec podařilo povídku dotáhnout ke zdárnému konci. Musím se totiž přiznat, že mi vymýšlení, psaní a následné zkracování tohohle příběhu trvalo déle než půl hodiny. V prodloužení času hrálo roli i to, že jsem nechala fantazii volnou ruku, takže se stalo, že jsem po pár větách přestala psát, protože se mi zdálo, že zase píšu nějakou bláznivinu, a až druhý den jsem pokračovala s tím, že nejdříve příběh dokončím a pak prostě uvidím, jestli jo nebo ne.
Takže se omlouvám za nedodržení limitů jako počet normostran a délka psaní.
A ještě jednou děkuji.
Děkuji :)