Starý zenový příběh praví:
Mladý mnich řekl Joshuovi: „Právě jsem vstoupil do kláštera. Prosím, uč mě.“
Joshua se zeptal: „A už jsi snědl svoji rýžovou kaši?“
Mnich odpověděl: „Ano, snědl.“
Na to Joshua odpověděl: „Tak to by sis raději měl jít umýt svoji misku.“
V ten moment byl mladý mnich osvícen.
Nechci tady dopodrobna rozebírat, jak přesně dosáhl učeň osvícení (vlastně to ani nevím). Místo toho bych se raději soustředil na až neuvěřitelně jednoduchou, ale přesto moudrou, radu:
Snědli jste svoji rýžovou kaši? Tak uděláte nejlépe, když si umyjete misku.
Je to něco, na co by se měl člověk soustředit nejen ve chvílích, kdy právě dojedl.
Uvnitř se totiž skrývá něco hlubokého…
Připomínání si tohoto dávného příběhu je o všímavosti, dokončení všeho, co jsme začali, žití v přítomnosti a dělání věcí s plným nasazením (ne neustálé odbíhání k dalším nedokončeným úkolům a povinnostem).
Vzpomeňme, prosím, jak často končí náš týden zavalením nás samých lístečky s nedořešenými věcmi, hromadou špinavého prádla a přeplněným dřezem? A proč, když již před tisíci lety lidé věděli, že je důležité soustředit se plně na jednu věc a zároveň je nutné všechno započaté řádně dokončit? Hmm?
Tenhle příběh (hele, tady jsou další zenové příběhy) mám prostě rááád… :)
A co vy? Jak často necháváte svoji misku neumytou?
Tip: Vyzkoušejte také meditaci pro umělce.
V soukromí téměř nikdy. Potíž je se zaměstnáním. Tam nejsem pánem svého času. Neumytými miskami jsem v zaměstnání zavalen. Katastrofa. Nakonec to dopadne tak, že právě neumyté misky mě donutí odejít. No co, půjdu dělat špinavé nádobí jinam.