Psaní je osamělá záležitost, což snad není žádné překvapení. Ať už píšete v půlnočním tichu v místnosti osvětlené pouze světlem vašeho notebooku nebo v kavárně přeplněné zvuky, barvami a vůněmi, budete při psaní vždycky sami. Nikdo s vámi nebude sdílet sluchátka, když se budete snažit zdokonalit choreografii ťukání prstů na klávesnici s nepravidelnou rotací vašich myšlenek.

Spisovatel při psaní tancuje sám.

Píšeme sami, protože neexistuje jiná možnost. Ano, jsem obeznámen s kolektivním psaním – říká se, že dvě hlavy jsou lepší než jedna atd. Ale i když sdílíte tvůrčí proces s jiným spisovatelem, pořád zůstanete jediným člověkem, který může žít v daném čase příběh ve vaší hlavě. To znamená, že vy a jen vy jste odpovědní za to, co je v té hlavě, jaké příběhy v ní ožívají a jakým způsobem.

Vaše hlava je místo, kde jsou uschovány všechny znalosti, které o psaní máte – veškeré vzdělání a zkušenosti a intuice – a vy skrze tohle všechno filtrujete svůj příběh (nebo svoji část příběhu). Po stisknutí kouzelného tlačítka protékají slova skrze toto síto a vy se modlíte, aby byl výsledek co nejčistší, dokonalý a krásný.

Když předáte příběh redaktorovi, obvykle zjistíte, že vaše prsty vynechaly pár věcí, které váš mozek vymyslel (ztvárnil, vybudoval, to je jedno).

A pak najednou máte hotovo. Příběh je tak dobrý, jak se vám ho povedlo dostat z hlavy na papír.

Ale to není všechno – zapomněli jsme na ty druhé.

Někteří lidé jim říkají čtenáři.

Ale jsou to taky autoři. Píší mezi řádky. Slyší hlasy vašich postav. „Tenhle hrdina zní jako Jude Law. Věděli jste to?“ Ochutnávají vína na straně číslo 127. „Tohle je ale překvapivě sladké.“ Zahlédnou pihy na krku tamté zrzky. „Jak to, že jste to v tom popisu vynechali?“

Ti druzí autoři nejsou tak zkušení jako vy. Nestudovali řemeslo, ani pravidelně nepíší povídky. Na druhou stranu nemusí zápasit s autorskými pochybnostmi a tvůrčími bloky.

Každopádně pokud udělají svoji práci dobře – jestliže jste jim dali dostatek prostoru a možností – vše dopadne dobře. Vzhledem k tomu, že oni sami nemusí nic psát, mají to o mnoho jednodušší.

Píší jen ve svých hlavách. A je to přesně tam, kde bude příběh, který jste začali, zcela dokončen.

Ostatní autoři dokončují to, co jste vy vypustili do světa. A pokud vám říkají, že jste geniální, je to jejich chyba. ;)

Díky Bohu za ty druhé spisovatele!

Kurzy tvůrčího psaní Reného Nekudy Pojďte si hrát, tvořit a rozvíjet se!
Aktuální nabídka kurzů tvůrčího psaní pro veřejnost »

3 komentářů

  1. Jitka 5. 2. 2013 – 07:56

    Zajímavý pohled, ale musím si dovolit nesouhlasit se začátkem. Za poslední rok, co jsem psaní začala brát vážně, jsem si ještě nikdy nepřipadala při tvoření sama. Když sedám k počítači a začnu ťukat písmenka, jsem se svými postavami. A i když chápu, že to musí znít velice podivně a kdo to nezažil, asi nepochopí, mám pocit, jako kdyby mí hrdinové vytvářeli příběh za mě. Já jen zapisuju, co dělají a prožívají. Jsou to ti nejlepší pomocníci, jaké si autor může vůbec přát.

  2. Hanka Oravcová 5. 2. 2013 – 12:31

    Všechno, o čem kdykoli budeme mluvit, je individuální.
    Tohle třeba je hodně ovlivněno základním „nastavením“ člověka (a tedy i spisovatele ;-)

    Myslím si, že to vždy bude podle toho, jak je zvyklý ve vztazích i reálně. Já třeba jsem navenek velmi komunikativní – ale fakticky velmi plachý člověk. A díky tomu se nikdy necítím plně součástí jakékoli skupiny – tedy ani virtuální. I se skupinou postav, které jsem sama vymyslela, jsem pozorovatel – ne součást celku.

    A tenhle článek je krásně napsaný, pane Nekudo!

    Především ta myšlenka je krásná – a objevná! Tedy pro mne ano – takhle jsem na čtenáře nikdy nemyslela. Nebyli KOLEGOVÉ, SPOLUPRACOVNÍCI .. spíš „examinátoři“. Viděla jsem tři možnosti: líbí – nelíbí – je mu to fuk.

    Tenhle nový pohled – BÝT NA JEDNÉ LODI … se mi moc zamlouvá.
    Díky MOC!

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *