Píšete jako o život, příběh se vám rozvíjí pod rukama, konflikty se tvoří skoro samy a postavy ožívají tak, že občas máte pocit, že je zahlédnete z okna na ulici. Slova a dialogy vám plynou tak lehce, že se skoro nadnášíte. A najednou to přijde – zkrat, výpadek, slepá ulička.
Náhle nevíte, kudy dál… V hlavě máte prázdno a nic tam není, nic kloudného vás nenapadá.
Ano, toto je velký PROBLÉM. A ano, toto je poměrně častý problém.
Co s tím?
Samozřejmě existuje spousta různých fíglů a triků, dneska vám prozradím jeden (resp. další) z nich. Je to způsob, jak si utřídit myšlenky a pojmenovat si nahlas tuto nepříjemnou spisovatelskou past, do které jste se dostali.
Trik pro spisovatele v nouzi
Napište imaginárnímu redaktorovi z oblíbeného nakladatelství e-mail, ve kterém mu vše popíšete a vysvětlíte.
Vůbec nezáleží, zda nějaký takový redaktor existuje, nesejde na tom, že rukopis ještě nemáte dopsaný a že ho žádné nakladatelství zatím nezná; stejně tak se neblokujte tím, že vlastně třeba vůbec nevíte, zdali tuto knihu chcete opravdu vydat.
Jednoduše si sedněte k počítači a napište dlouhý e-mail, ve kterém celý problém shrnete, zkusíte si sami nastínit možnosti, kudy by se mohl příběh dál odvíjet, a mezi řádky budete tuto imaginární osobu prosit o radu.
Takto získáte alespoň na chvíli odstup od svého psaní, podíváte se na celou záležitost ze širšího záběru a navíc v duchu povoláte do zbraně spisovatelské múzy, které vám do ucha začnou řvát (a už ne jenom šeptat), co a jak by vám pomohlo.
Trik je také v tom, že tento e-mail neodešlete. Řešení by se mělo objevit totiž už v průběhu jeho psaní. :)
TIP! Podívejte se i na zdejšího Povídkáře, který umí skrze náhodu tyto situace také efektivně řešit. A rozhodně si prolistujte svůj umělecký zápisníček.
Vyzkoušejte si to! Příště, až se dostanete při psaní do slepé uličky, otevřte e-mailového klienta a sepište smyšlenému redaktorovi, jenž ví vše a měl by vám umět poradit, delší text, ve kterém svoji situaci podrobně popíšete. Nezapomeňte na každičký detail, který se vašeho problému týka, protože jak jinak by vám potom mohly múzy poradit, že?
Viděl jsem již spoustu lidí, kterým tyto neodeslané e-maily hodně pomohly a věřím, že mohou pomoci i vám.
Jak se říká: „Vzhůru do toho a půl je hotovo!“
Poznámka na konec: Pokud si nevíte rady s výstavbou příběhu, tak tady najdete podrobný návod.
Milý pane redaktore,
chci Vás tímto informovat o tom, jak pokračuje psaní knihy, kterou jsem vám přislíbil.
Jak tedy pokračuje? Nijak! Zasekl jsem se na mrtvém bodě. Ano, tak!
Hodiny civím na prázdnou stránku, zcela bez nápadu, bez jiskry. Nakonec zavírám, zhasínám a zahaluji se mlčením.
Ten příběh profesora, co objevil a vypil starodávný elixír mládí, aby se mohl veřejně přiznat ke svým citům vůči jedné studentce… Tenhle příběh (!), přiznávám, mě vyčerpává, co víc – pije krev! Dospělo to už tak daleko, že profesor elixír pozřel i omlád, avšak jen proto aby zjistil, že na svou vyhlédnutou milou nyní působí jako pubertální (“poďobaný”) výrostek, který u ní vyvolává nanejvýš pobavený smích: “Copak ti to teče po bradě, Romeo?”
Nemohu dále pokračovat, pane redaktore, je to jasné dilema: Buďto já, nebo on! A toho se bojím. Totiž když zabiju toho profesora, pak nezbyde z knihy nic než laciná tragedie v obnošených hadříkách modernity. A to nikdo nechce. Jak oba víme.
Vlastně – je to tak, nechtěl jsem být spisovatelem. Nikdy. Neviděl jsem se v tom, nehledal jsem žádnou takovou slávu. Popravdě, dostal jsem se k tomu jako slepý k houslím. Může za to ta prodlužovaná epidemie a vůbec karanténa. No, co jsem si měl počít? Tolik času být zavřený…? Hrát počítačové hry mi přišlo dětinské. Sledovat lechtivé stránky a zábavné tele-seriály mi po čase připadlo jako masochismus. Izolace, prázdno, otupělost. A tak jsem začal psát. Prostě jen tak – z karantény. Bez ladu a skladu. Až později, když se to samo nějak rozjelo, začalo to dávat smysl.
Jenže vše do času. Přišlo rozvolnění a s ním můj psací blok. Už to nebyla nutnost, už to byla jen jedna z možností – a já, vždycky když mám spoustu možností, si neumím jednu vybrat a něco začít. Nějak pokročit.
Ale co, asi tomu profesorovi dám taky víc možností. Vždyť pro jedno kvítí slunce nesvítí. Bude se muset prostě naučit žít s dalšími možnostmi. Jako já. Dám mu šanci. Jednu plavovlasou, druhou brunet. Jednu nadanou ve zpěvu a jinou ve statistice. Takže, profesore, držte si klobouk! Jedeme dál!
Váš autor.
To je super! Mám z toho radost a přeji profesorovi zajímavý život. ;)