Polský spisovatel, dramatik a esejista Witold Gombrowicz (1904-1969) napsal Trans-Atlantik jako knihu, která měla původně být reportáží o plavbě na transoceánské trase spojující Polsko s Latinskou Amerikou. Původní záměr se mu ovšem dosti vymkl z ruky a místo toho vzniklo dílo provokující a neuvěřitelně barevné.

Na parníku Chrobry připlul Gombrowicz 21. srpna 1939 do Buenos Aires (připoměňme, že to bylo jen pár dnů před nacistickým útokem na Polsko). Ovšem návrat umělce se nekonal – když měla loď za pár dnů opět zvednout kotvy, odmítl se nalodit a zůstal v Argentině.

Zbankrotovalá minulost, Temná přítomnost. Neznámá budoucnost. Opora žádná… Stál jsem na tom bezcestí anarchie uprostřed ztracených bohů, odkázán jedině sám na sebe.

Tak později popsal svoji situaci, která byla výchozím bodem Trans-Atlantiku.

Po mnoha letech bídy se na něho přeci jenom usmálo štěstí – roku 1947 si našel zaměstnání tajemníka v Banco Polaco. Tehdy začal také psát další román. Vrátil se ke svým zážitkům z podzimu 1939 – v podobě tragikomické, jazykem záměrně afektovaným. S dávným jazykem si pohrává stejně jako se stylem a idejemi. Jde až do sebemenšího detailu: název Trans-Atlantik má stejný počet slabik jako název věhlasného polského eposu (vlastně posledního velkého evropského eposu vůbec) Pan Tadeusz.

Není to nic víc než vyprávění… tak trochu všechno, co chcete: satira, kritika, traktát, zábava, absurdnost, drama… nechal se slyšet.

Trans-Atlantická vlna nepokojů brzy dorazila ke svým čtenářům. K počátečnímu pohoršení došlo v roce 1953, kdy román vyšel jako první svazek knižní edice pařížské Kultury, revue polské kulturní emigrace. Druhý náraz se znovu opakoval roku 1957, kdy kniha vyšla poprvé v Polsku. Zajímavý na tom může být fakt, že v této době vyšla kniha autora trvale žijícího mimo území červených praporků. Do této druhé “srážky” vyslal Gombrowicz knihu vybavenou předmluvou v níž osvětluje – jak říká – ideový kontraband Trans-Atlantiku.

…překonat polskost. Rozvázat naše vlastenecká pouta! Odtrhnout se trochu! Vstát z pokleku!” Zároveň ovšem dodává, že problém se nedotýká jen “vztahu Poláka k Polsku, ale člověka k národu”.

Mohlo by se zdát, že v roce 2007 bude Gombrowiczova kniha přijatelnější. Bohužel (nebo bohudík?) tomu tak není. K zatím poslední srážce došlo na jaře, kdy polský ministr školství Roman Giertych vyloučil Trans-Atlantik ze seznamu nepovinné četby středoškoláků. Prý mají raději číst Sienkiewiczovy Křižáky. “Gombrowicz by byl polichocen,” suše konstatovala vdova po spisovateli Rita Gombrowiczová.

Byly vyvolané tsunami ovšem autorovým záměrem? Kdepak! “Prostě jsem se posadil a začal psát.” Psal pro potěšení z vyprávění, psal z vnitřního nutkání. Vzniklo tak “cosi přímo opačného, než by se slušelo … smích, hlouposti, hříčky, zábava!” Jenže tahle „hříčka“ leží v žaludku nejednomu člověku. Snad je to dobře, že tohle dnešní literatura dokáže. Vlastně ne dnešní, ale už poměrně stará literatura, která i po letech dokáže nahlodat zdánlivě pevnou strukturu společnosti. To se totiž  Gombrowiczovi povedlo na výbornou!

Witold Gombrowicz: Trans-Atlantik
Přeložila Helena Stachová
Revolver Revue, Praha 2007

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *