Všichni někam spěcháme. Na místech jako nákupní centrum, stanice metra či vchod do budovy, kde pracujeme, se zrychlujeme, nestíháme, běžíme a narážíme do lidí.
O kolik zajímavých informací a klidu kvůli tomu přicházíme?
Vyzkoušejte se mnou následující týdenní cvičení, které ode dneška začnu aplikovat ve svém životě:
V momentě, kdy máte nutkání se zbytečně zrychlit, jděte (jeďte) jako ten nejpomalejší člověk před vámi.
V praxi to znamená například sejití schodů do metra po boku staré důchodkyně nebo brouzdání po nákupním centru tempem zapovídaných maminek s kočárky.
Nemějte při tom výčitky svědomí, užívejte si to, dívejte se okolo, relaxujte a naslouchejte svému okolí.
Pevně věřím, že i kdybych vyloženě spěchal, neušetřil bych více než několik málo minut. A když už spěcháte, jdete většinou už pozdě, takže přijít o 10 nebo 20 minut po termínu smluvené schůzky nehraje až takovou roli.
Zkuste to se mnou a uvidíme, co se stane…
Domnívám se, že si to všichni pořádně užijeme!
Poznámka: Už jste vyzkoušeli meditaci pro napojení se na vnitřního umělce?
Nikdy nespěchám – zkrátka jen chodím rychle. A dělá mi dobře ta představa, kolik ostatní lidé ztratí času s jejich hlemýždím tempem :-)
Já si pak raději doma lehnu.
Nesnáším, když musím spěchat. Proto ze sebe dělám důchodce kdykoli to jen jde a vstřebávám okolí. Je to fajn, každý by to měl zkusit.
Fajn článek. Ale co takhle napsat něco o tom, jak je třeba pro delší příběh trochu uvolnit napětí. O tom, jak je důležité např. v knize ZPOMALIT – nevalit na čtenáře tolik akce a nechat ho meditovat nad příběhem. To by mě zajímalo :-).
Díky za komentář – možná se pokusím něco takového v budoucnu sepsat. ;)
Tohle by se mi asi dodržovat nepodařilo. Já totiž rychle chodím hrozně ráda.