Domů / Blog / Články / Tvůrčí psaní / Cvičení: Krmení holubů

Cvičení: Krmení holubů

Cvičení: Krmení holubů

Toto cvičení se sice skládá z více kroků, ale po jeho absolvování byste měli umět přesně pojmenovat všechny zásadní rozdíly mezi dialogem a popisem. Tak jdeme rovnou na to!

ZÁKLADNÍ ZADÁNÍ

Představte si následující scénu: Starý muž krmí v parku holuby a povídá si přitom nahlas se svojí zesnulou manželkou.

KROK #1

Zkuste ji popsat na malé ploše (řekněme do dvou normostran).

KROK #2

Až budete hotoví, čeká vás ta zajímavější část dnešního cvičení tvůrčího psaní – nyní si svůj text rozdělte na oblast popisů a na oblast dialogů (použít můžete napříkad barevné zvýrazňovače).

KROK #3

Na základě předchozího kroku vytvořte dvě nové verze této scény s upovídaným pánem, který v parku krmí holuby – jednu čistě popisnou a jednu čistě dialogickou.

KROK #4

Porovnejte všechny tři verze jedné a té samé scény a pojmenujte si nahlas co nejvíce rozdílů, které mezi nimi najdete. Jaké jsou dialogy? Co všechno umí? V čem jsou naopak lepší popisy? Jaký význam má jejich kombinování? Hmm?

KROK #5

Podělte se o své poznatky dole v komentářích!

***

Tak jak vám to dneska šlo? Kolik rozdílů jste ve svých verzích našli? Dokud si toto cvičení nevyzkoušíte, těžko odhalíte všechny podstatné principy dialogů a popisů, věřte mi. Tak honem do toho, jděte psát – jako vždycky vám držím palce!

Poznámka: Všechna má cvičení tvůrčího psaní najdete na této speciální stránce. Stejně tak je tento tvůrčí úkol součástí videokurzu Základy tvůrčího psaní.

Už odebíráte zdejší inspirativní newslettery?

Mohlo by vás ještě zajímat…

9 komentářů

  1. Dobrý den, zkusila jsem si i toto cvičení :)
    Dialogy a popisy jsou nedílnou součástí všech textů – díky popisům se dozvíme hodně detailů a zvládneme si to lépe představit, ale neplyne děj tak rychle jako s dialogy, kde navíc víme vše, co si postavy říkají a jak přesně se konverzace vyvíjí :)

    Obojí

    Na návsi malé vesničky se pokaždé ve stejnou dobu jakoby odnikud objevil starý pán s vycházkovou holí. Vždy měl igelitovou tašku se starými rohlíky a mířil na tu jedinou trouchnivějící lavičku u staré autobusové zastávky. Dávno už tam žádný autobus nejezdil a těch pár původních obyvatel, kteří zde ještě vydrželi, tak ztratilo jediný kontakt s vnějším světem.
    Většina z nich se ale již dávno odstěhovala – jen ti největší nadšenci a nejstarší starousedlíci zde i přes to všechno zůstali.

    Tento muž byl jedním z nich.
    Byl již v požehnaném věku a jeho elegantní dřevěná vycházková hůl v pravidelném rytmu klepala o zem. Šel pomalu, vypadal, jakoby mu chůze činila potíže, ale přesto pokračoval dál. Měl v hlavě jasný cíl a s železnou vůli ho dodržoval každým dnem.
    Musel nakrmit své holuby.

    „Mařenko, pospěš, nemůžu na tebe pořád čekat.” broukl starý pán kamsi za sebe a rozhlédl se po těch pár domech, které se ještě nestihly zřítit. Měly oprýskané omítky světlých barev. Kdysi musely být opravdu krásné, ale ty časy už dávno pominuly.
    „Já vím, ta tvoje kolena.” pokýval muž znalecky hlavou, až se mu na hlavě rozvířily sněhově bílé vlasy.
    „Notak, sedni si, neboj, ta lavička nás ještě udrží, však si na ni přeci chodíme sednout každý den a ještě nás nikdy nezradila!” řekl, načež se sám s hlasitým zaskřípěním posadil. Okamžitě se okolo něj slétli holubi a neklidně poskakovali sem a tam. Bylo zřejmé, že je neviděl poprvé, usmíval se a jeho skelné staré oči jiskřily.
    „Maruško, kde máš Pepíka? Nějak ho tu nevidím, ale včera tady byl, ne?” rozhlížel se starý pán zmateně kolem.
    „No jo, máš pravdu, i ti ostatní budou mít hlad.” řekl, odmlčel se a začal starou vrásčitou rukou drolit rohlíky na drobky, které házel na zem holubům.
    „To víš, těch rohlíků je čím dál tím víc, ty vůbec nejíš. Dělám si o tebe starosti, Mařenko.” zašeptal do prázdna a okamžitě pokračoval:
    „Co bych si tady bez tebe počal, však už tady téměř nikoho nemám – naši přátelé pořád odcházejí a nesnesl bych, kdybys byla jedou z nich.” povzdechl si a jeho oči posmutněly, začala poměrně dlouhá pomlka, po které muž vyházel zbytek drobků z igelitky na zem.
    „Jo, půjdeme, už se připozdívá.” potřásl hlavou, postavil se a vrávoravým krokem se vydal zpátky.

    Dialogy

    „Mařenko, pospěš, nemůžu na tebe pořád čekat!” broukl starý pán kamsi za sebe do prázdna.
    „Já vím, ta tvoje kolena.” pokýval znalecky hlavou.
    „Notak, sedni si, neboj, ta lavička nás ještě udrží, však si na ni přeci chodíme sednout každý den a ještě nás nikdy nezradila!” skřivil vrásky okolo úst do úsměvu a následně se sám posadil.
    „Maruško, kde máš Pepíka? Nějak ho tu nevidím, ale včera tady byl, ne?” rozhlížel se starý pán zmateně kolem po hejnu holubů.
    „No jo, máš pravdu, i ti ostatní budou mít hlad.” řekl, odmlčel se a začal vyhazovat drobky.
    „To víš, těch rohlíků je čím dál tím víc, ty vůbec nejíš. Dělám si o tebe starosti, Mařenko.” zašeptal do prázdna a okamžitě pokračoval:
    „Co bych si tady bez tebe počal, však už tady téměř nikoho nemám – naši přátelé pořád odcházejí a nesnesl bych, kdybys byla jedou z nich.” povzdechl si.
    „Jo, půjdeme, už se připozdívá.” potřásl po chvilce hlavou, postavil se a vrávoravým krokem se vydal zpátky.

    Popisy

    Když odbila pátá, na náves polorozpadlé vesničky s několika starými zničenými domy vkročil velmi starý muž. Vypadal, jakoby žil s touto vesnicí od začátku až do hořkého konce.
    Vedle dlouho neudržované autobusové zastávky stála trouchnivějící lavička, ke které muž pomalým, ale naprosto jistým krokem zamířil.
    V ruce, kde neměl vycházkovou hůl usnadňující jeho cestu, se mu houpala malá igelitka.
    Jakmile se k lavičce přiblížil, otočil se a téměř konejšivě cosi zašeptal do prázdna. Nevypadalo to, že by mu vadilo, že se nedočkal odpovědi a po nějaké chvíli, kdy nasadil soustředěný výraz, se jeho vrásčitá ústa skřivila do úsměvu. Opět pronesl nějakou uklidňující větu a úplně sám se posadil na lavičku, která přímo odevzdaně zaskřípěla. Pán asi ani nevnímal, že by se s ní mohl propadnout.
    Hned jakmile si sedl, slétlo se kolem něj poměrně velké hejno vypasených šedých holubů, které opět vyvolalo na staříkově tváří blažený úsměv. Neviděl je poprvé – a byl si naprosto jistý, že ani naposledy.
    Po nějaké době konverzování do prázdna návsi historické vesničky se mužova tvář zachmuřila. Zrovna měl v hlavě nějaké smutné myšlenky, ale nenechal se jimi ničit dlouho. Asi usoudil, že to nemá cenu. Nebo možná už dovyházel holubům všechny drobky a byl tak jeho dnešní úkol splněn – těžko říct.
    V každém případě ale na vratkých nohou vstal a vyrazil směrem k těm pár chatrným domkům, které tam ještě zbyly.

  2. Ve městě se zrovna rozsvítily lampy, vzduchem poletoval sníh a na ulicích už nebylo vidět skoro nikoho. Kolem kostela kráčel jen starý sehnutý pán v klobouku, který se šoural pomalu k náměstí. Chodíval tam každý večer bez ohledu na počasí a kdyby existovalo více všímavých lidí, možná by se v nich probudila zvědavost a zajímalo by je, proč to malé náměstíčko onen člověk navštěvuje s tak železnou pravidelností.
    Pán v klobouku se posadil na zmrzlou lavičku a začal vytahovat něco z kapsy. „Tak jsem zase tady, Kamilo. Je už večer, policisté sem za mnou dnes pravděpodobně nepřijdou. Sedí si v teple na stanici a nechce se jim vylézat do zimy. A to je dobře. Nerad bych dostal pokutu jako minule. Krmení holubů je tady totiž od loňska zakázáno. A já tady mám pro ně vařenou rýži. Tu mají nejraději.“ Vysypal trochu rýže na chodník a vmžiku se kolem něj slétlo hejno vypasených holubů.
    „Vidíš, jaký mají hlad? Pamatuji si, jak jsme sem spolu chodili, jak ráda si tyhle podivné ptáky krmila. To byla taky jedna z tvých posledních radostí v životě. Život tě totiž ta poslední léta moc nezajímal. Nedopřál nám žádné děti a tak si v něm s přibývajícím věkem víc a víc přestávala vidět smysl. Sedávala si na dvoře před domem a všechny ty cizí děti, které běhaly v naší ulici ti spíše lezly na nervy. Nedokázala si jim odpustit, že se narodily jiným rodičům.“ Pán v klobouku vysypal holubům zbytek pytlíku rýže a z kapsy vyndal ještě jeden.
    „Řeknu ti, měla jsi štěstí, potajmu sis přála brzy zemřít a ono se ti to splnilo. Nechala si mě tady samotného, to ti mám tedy stále trochu za zlé, ale já cítím, že můj život ještě nemá skončit. Že bych měl tady na tom světe ještě něco zařídit.“ Pán nabral hrst rýže a natáhl ruku směrem k holubům. Jeden z nich přilétl a začal zobat rýži přímo z ruky.
    „Víš Kamilo, já ti to nikdy neřekl, protože by si mě bývala byla dozajista zabila, ale já vlastně tak úplně bezdětný nejsem. Mám dceru. Nikdy jsem ji neviděl, ale nyní na sklonku stáří, kdy špatně spím a hlavou se mi v noci honí nejrůznější vzpomínky, jsem si začal přestavovat, jaká asi je. Je krásná a chytrá po své matce? Jaké měla dětství? A jak žije teď? Chtěla by mě poznat?“ Holub poklidně zobající rýži najednou zvedl hlavu a silným úderem zobáku muže klovl do napřažené ruky, až z ní vytryskla krev……

  3. Zmiešané – dialóg a popis.

    Bolo letné ráno a pán Samko znova kráčal po námestí, aby nakŕmil mestské holuby . Sadol si na lavičku pri parku.
    ,,Amálka, dnes máme pekný deň!” povedal, a vybral suché rohlíky.
    ,,Máš pravdu, nikto sa o nich nestará. Sú hladné. Pamätáš? Ako si ich kŕmila pred dvoma rokmi? Boli sme tu spolu.” Pán Samko rozmrvil jeden rohlík, a odrobinky hodil na zem. Priletelo zopár holubov.
    ,,Kde sú všetky?… Teraz je ich málo.” Poobzeral sa. Na druhom konci námestia, pri radnici niekto tiež kŕmil holuby.
    ,,Amálka, niekto nás predbehol! Tam sú ostatné! Ale aspoň nebudú hladné! však, drahá!” Oprel sa o lavičku a pozeral do koruny rozkvitnutého agátu.
    ,,Ako len vonia ten agát! Ty ho máš tak rada! Urobím si agátový čaj. Tak ako ho robíš ty. Taký mám najradšej. Ale už pôjdeme. Musím ešte poslať list dcérke do Bratislavy.” povedal starý pán, zatvoril tašku, vstal a pomaly odchádzal. Pošta bude už otvorená…

    Dialóg

    ,,Amálka, dnes máme pekný deň!” povedal starý pán, sadol si na lavičku a vybral suché rohlíky.
    ,,Máš pravdu, nikto sa o nich nestará. Sú hladné. Pamätáš? Ako si ich kŕmila pred dvoma rokmi? Boli sme tu spolu,” spomínal.
    ,,Kde sú všetky?… Teraz je ich málo,” poobzeral sa okolo.
    ,,Amálka, niekto nás predbehol! Tam sú ostatné! Ale aspoň nebudú hladné! však, drahá!” povedal a oprel sa o lavičku.
    ,,Ako len vonia ten agát! Ty ho máš tak rada! Urobím si agátový čaj. Tak ako ho robíš ty. Taký mám najradšej. Ale už pôjdeme. Musím ešte poslať list dcérke do Bratislavy,” povedal starý pán, zatvoril tašku, vstal a pomaly odchádzal.

    Popis

    Bolo letné ráno a pán Samko znova kráčal po námestí, aby nakŕmil mestské holuby . Sadol si na lavičku pri parku. Začal sa zhovárať so svojou zosnulou manželkou Amálkou. Umrela pred dvomi rokmi. Ako by to bolo dnes. Spolu kŕmili holuby suchými rohlíkmi. Aj dnes pán Samko doniesol niekoľko, aby nakŕmil aspoň pár holubov. Mal súcit s nimi. Museli byť hladné. Teraz priletelo len niekoľko. Obyčajne ich býva omnoho viac. Poobzeral sa. Na druhom konci námestia tiež niekto kŕmil holuby. Pozrel do koruny vedľajšieho agátu a pocítil vôňu jeho kvetov. Nahlas si spomínal, ako mu chutil agátový čaj, ktorý mu robila jeho žena Amálka. Pozrel na holuby a rozhodol sa, že už pôjde. Musí ešte poslať z pošty list svojej dcérke do Bratislavy.

  4. Díky za pochvalu, beru to jako cvičení pro své psaní a baví mě to. I když mi to někdy chvíli trvá než to vymyslím a napíšu.

  5. Dobrý den, po delší odmlce jsem se opět vrátila k tomuto kurzu a zde je můj dmácí úkol včetně doplňkového cvičení. Příjemné počtení přeji.

    “Dobrý den vám přeji pane, vy jste pan Tomáš?”
    “Ano jsem a kdo jste vy?”
    “Promiňte, nepředstavil jsem se jsem pan Zero z pojišťovny Světlé zítřky a dostal jsem na vás
    kontakt, měl byste na mě chvilku času?”
    “Ne neměl, spěchám a o žádné pojištění nestojím.”
    “Vážně byste si na mě neudělal chvilku, abych vám to mohl vysvětlit?”
    “Jak už jsem řekl…nemám čas ani zájem, tak koukejte mazat než vás naučím lítat bez křídel!”
    “tak tedy na shledanou.”

    Náš hlavní hrdina Tomáš jde po ulici, když tu ho osloví cizí muž v obleku. Tomáš nemá moc
    dobrou náladu, protože zaspal a bude mít kvůli tomu problémy v práci. A teď ho ještě otravuje
    Tenhle obejda. Tak i když dotyčný nebožák za jeho problémy nemohl dobyl ho velmi nevybíravým až agresivním způsobem. Dotyčný pojišťovák se raději stáhl.

    Po ulici kráčí posmutnělý muž rychlým krokem. Spěchá protože už měl dávno být někde jinde.
    Přistoupí k němu muž v obleku a pozdraví ho.
    “Dobrý den vám přeji, jste pan Tomáš?” osloví posmutnělého muže rádoby žoviálně.
    “Dobrý, kdo jste a co chcete?” zavrčí nenaladěný Tomáš.
    “Jsem pan Zero a rád bych vám nabídl pojištění u naší pojišťovny Světlé zítřky.” odpověděl muž v obleku.
    “Nechci pojištění ani u vás ani u jiné pojišťovny, koukejte zmizet. A vůbec jak jste na mě přišel?”
    zavrčel Tomáš.
    “Dostal jsem na vás kontakt. Vážně byste si na mě neudělal chvilku, abych vám vysvětlil výhody našeho pojištění?” naléhal pojišťovák.
    “Koukejte zmizet nebo vás naučím lítat bez křídel.” zařval na něj Tomáš a muž vida, že nepořídí urychleně zmizel.

    Na jednom historickém náměstí pod korunou mohutného stromu sedí starý muž a krmí holuby.
    Hovoří se svojí zesnulou manželkou stejně jako by tam byla fyzicky přítomná.
    “Tak Helenko vidíš jak to vedu, naše dcerunka za mnou každý den jezdí, přiveze mi jídlo, vypere prádlo,
    Uklidí, umyje nádobí, ale stejně po tom co odjede mi je strašně smutno. Je tu po tobě takové prázdno.
    Nemám s kým si povídat. Prožili jsme spolu krásných 50 společných let a teď si musím zvykat na samotu.
    Jojo, vím na tohle by jsi mi řekla, abych se přestěhoval k dcerunce na vesnici, měl bych tam i vnoučata,
    ale sama víš jaké vztahy mám se zeťákem, neklapalo by to.” na chvíli se odmlčel jakoby naslouchal komusi neviditelnému.
    “Proto jsem začal chodit krmit holuby.” opět na chvíli umlkl.
    “Něco smysluplného říkáš? A co jako? Co jsem chtěl vždycky dělat, ale odkládal jsem to? Ale na to už jsem moc starý!” opět pauza.
    “Tak ty myslíš, že bych to měl zkusit? A nebudu všem pro smích?”
    “Hurá, tak já to zkusím.” řekl muž a zvedl se z lavičky. Zamířil pomalým krokem pryč z náměstí.
    A holubi? Ti když zjistili, že krmení skončilo rozlétli se s tím, že vyhlíželi další dobrou a laskavou duši, která je nakrmí.

    Na lavičce na jednom starém náměstí v jakémsi městě pod mohutným stromem sedí starý muž a krmí holuby a přitom mluví s kýmsi kdo není vidět. Kdyby se kolemjdoucí zastavili a chvíli poslouchali jeho samomluvu, zjistili by, že je to čerstvý vdovec, který s milovanou ženou prožil 50 let, měli spolu dceru, která je už dospělá a o svého ovdovělého otce se dobře stará a že má vnoučata, která má rád, ale
    Všichni žijí kdesi na vesnici. Také by slyšeli jak řeší svoji samotu na kterou si zvyká a že se rozhodl udělat něco po čem celý život toužil a nikdy to neudělal. Teď nemá žádné výmluvy a tak se rozhodl to udělat teď, aby měl alespoň nějaký důvod se na něco těšit. Také by viděli jak se nakonec zvedá a jde udělat to pro co se rozhodl. A co to je? Kdo ví? To ví pouze ten muž, který odchází.

    “Tak vidíš Helenko..” povzdechne si muž
    “Zůstal jsem tu sám, a i když za mnou naše dcera jezdí každý den, uvaří, vypere, uklidí, tak když odjede jsem tu zase sám. Stýská se mi po tobě.” odmlčí se s povzdechem.
    “Máš pravdu, mohl bych se k ní přestěhovat, ale se zeťákem si moc nerozumím, neklapalo by to.” opět na chvilku zavládne ticho jakoby naslouchal čísi odpovědi.
    Myslíš, že bych měl vyzkoušet to co jsem odkládal celý život?” opět to vypadalo jakoby někomu naslouchal.
    “Máš naprostou pravdu Helenko, půjdu to zkusit a to hned.” nyní se starý muž zvedne, přestane krmit holuby a odchází z náměstí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *