Toto cvičení se sice skládá z více kroků, ale po jeho absolvování byste měli umět přesně pojmenovat všechny zásadní rozdíly mezi dialogem a popisem. Tak jdeme rovnou na to!
ZÁKLADNÍ ZADÁNÍ
Představte si následující scénu: Starý muž krmí v parku holuby a povídá si přitom nahlas se svojí zesnulou manželkou.
KROK #1
Zkuste ji popsat na malé ploše (řekněme do dvou normostran).
KROK #2
Až budete hotoví, čeká vás ta zajímavější část dnešního cvičení tvůrčího psaní – nyní si svůj text rozdělte na oblast popisů a na oblast dialogů (použít můžete napříkad barevné zvýrazňovače).
KROK #3
Na základě předchozího kroku vytvořte dvě nové verze této scény s upovídaným pánem, který v parku krmí holuby – jednu čistě popisnou a jednu čistě dialogickou.
KROK #4
Porovnejte všechny tři verze jedné a té samé scény a pojmenujte si nahlas co nejvíce rozdílů, které mezi nimi najdete. Jaké jsou dialogy? Co všechno umí? V čem jsou naopak lepší popisy? Jaký význam má jejich kombinování? Hmm?
KROK #5
Podělte se o své poznatky dole v komentářích!
***
Tak jak vám to dneska šlo? Kolik rozdílů jste ve svých verzích našli? Dokud si toto cvičení nevyzkoušíte, těžko odhalíte všechny podstatné principy dialogů a popisů, věřte mi. Tak honem do toho, jděte psát – jako vždycky vám držím palce!
Poznámka: Všechna má cvičení tvůrčího psaní najdete na této speciální stránce. Stejně tak je tento tvůrčí úkol součástí videokurzu Základy tvůrčího psaní.
Příběh
Starý muž sledoval místo dopadu kousku rohlíku. Bezmyšlenkově jimi házel a ani nečekal, který ze strakatých opeřenců jej sebere. Jindy tuto činnost miloval, rád tu sedával s jeho milovanou Anastázií a společně tu krmívali holubi. Jindy – bylo ještě před rokem.
„Ach ty moje milovaná, sleduješ mě z nebíčka? Vidíš, krmím je… i když už tu nejsi… Držím naši tradici.“
Jeden z nich přiskákal blíže a sedl si muži na nedělní vycházkové kalhoty.
„Dávej pozor brachu, to jsou sváteční kalhoty. Kdybys mi je označkoval, neměl by mi je kdo vyčistit. A vyprávěl jsem ti někdy o Anastázii?“
Holub jej bedlivě sledoval korálkovými očima a poslouchal starého muže, kterého samota nutila mluvit se sebou samým.
„Já jsem vás, milý holoubci, vlastně krmil nerad. O čem to vlastně je? Házet vám jídlo a sebrat vám tak možnost samostatnosti? Já ty okamžiky měl rád, protože to byly chvíle jen moje a mojí ženy. Seděli jsme tu spolu, vykládali si a pozorovali vás. Byly to chvíle jen pro nás dva, tady v parku a tichým ševelením stoletých velikánů nad námi.“
Holub se lekl projíždějícího cyklisty a odletěl. Muž si povzdechl a chtěl se zvednout, když holub přiletěl zpět.
„Kamaráde, ty mě nechceš opustit, že? Víš, moje Anastázie tu sedávala tak, jako ty. A taky měla ráda ti divoké růže, které kvetou támhle, připomínali jí divoké vůně Afriky. Milovala ji. Zažili jsme toho tolik -uprostřed divoké džungle. Vidíš je támhle jak kvetou? Náš rituál byl nakrmit vás, poté se zvednout a přivonět k růžím. A pak jsme šli domů, pěkně ruku v ruce.“
Holoubek se zvedl a sedl na růžový keř. Vzlétl a zase usedl zpět. Znovu a znovu. Dokud se ke keři nedobelhal i muž. Zaraženě ptáčka sledoval a kroutil hlavou. Mozek mu nepřijímal, to, co mu říkalo srdce.
„Anastázie, jsi to ty?“
Holub poletoval nad růžemi a svými křídly, tak rozvířil jejich vůni. Muž zavřel oči a vdechoval vůni. Představoval si, že tu stojí se ženou a mají jeden z těch svých nedělních odpolední. Nastaví jí rámě a vezmou to skrz park kolem zpívající řeky, a ohřejí prokřehlé údy v oblíbené cukrárně, která je cestou domů. Vidí to. Jako by se vznášel – a pod jeho nohama vidí sám sebe, jak jde s Anastázií směrem k cukrárně.
Brzy se park zaplnil zvědavci a houkajícími sirénami. Muži v bílých pláštích oživovali starého muže, ležícího mezi keři růží. Holub nad nimi poletoval a zpíval smutnou píseň.
Popis
Starý muž sledoval místo dopadu kousku rohlíku. Bezmyšlenkově jimi házel a ani nečekal, který ze strakatých opeřenců jej sebere. Jindy tuto činnost miloval, rád tu totiž sedával se svou milovanou Anastázií a společně tu krmívali holubi. Jindy – bylo ještě před rokem.
Jeden z nich přistoupil blíž a sedl si muži na nedělní vycházkové kalhoty. Muž se vylekal, hlavně, aby jej ten malý opeřenec neušpinil.
Holub jej bedlivě sledoval korálkovými očima a poslouchal starého muže, kterého samota nutila mluvit se sebou samým.
Vyprávěl mu příběh o něm a jeho ženě, jejich uctivosti jednoho k druhému a prožitých letech. Také se dozvěděl o tom, proč vlastně do parku chodili a nebylo to kvůli nim. Bylo to kvůli jejich lásce, také mu vyprávěl o daleké Africe a všech dobrodružství, která tam s jeho ženou prožil.
Ptáček se lekl projíždějícího cyklisty a odletěl. Muž si povzdechl a chtěl se zvednout, když holub přiletěl zpět. Muž se pustil do dalšího vyprávění o rituálu s růžemi, jak je Anastázie milovala a pokaždé k nim přivoněla.
Holoubek se zvedl a sedl na růžový keř. Vzlétl a zase sedl zpět. Znovu a znovu. Dokud se nedobelhal i muž. Zaraženě ho sledoval a kroutil hlavou. Mozek mu nepřijímal, to, co mu říkalo srdce. Vrátila se mu duše jeho ženy? V ptačí podobě?
Holub poletoval nad růžemi a svými křídly, tak rozvířil jejich vůni. Muž zavřel oči a vdechoval vůni. Představoval si, že tu stojí se ženou a mají jeden z těch svých nedělních odpolední. Nastaví jí rámě a vezmou to skrz park kolem zpívající řeky, a ohřejí prokřehlé údy v oblíbené cukrárně, která je cestou domů. Vidí to. Jako by se vznášel – a pod jeho nohama vidí sám sebe, jak jde s Anastázií směrem k cukrárně.
Brzy se park zaplnil zvědavci a houkajícími sirénami. Muži v bílých pláštích oživovali starého muže, ležícího mezi keři růží. Holub nad nimi poletoval a zpíval smutnou píseň.
Dialogy
„Ach ty moje milovaná, sleduješ mě z nebíčka? Vidíš, krmím je… i když už tu nejsi… Držím naši tradici. Krmím tu ty zobající příšerky, jsem tu jen kvůli vzpomínkám. A tohle místo… víš, mám pocit, že jsi tu stále se mnou.“
„Dávej pozor brachu, to jsou sváteční kalhoty. Kdybys mi je pokadil, neměl by mi je kdo vyčistit. Co to říkáš? Jen pípáš… A vyprávěl jsem ti někdy o Anastázii? – Byla to úžasná žena, to ona jsem ráda chodila. Já jsem vás, milý holoubci, vlastně krmil nerad. O čem to vlastně je? Házet vám jídlo a sebrat vám tak možnost samostatnosti? Já ty okamžiky měl rád, protože to byly chvíle jen moje a mojí ženy. Seděli jsme tu spolu, vykládali si a pozorovali vás. Byly to chvíle jen pro nás dva, tady v parku a tichým ševelením stoletých velikánů nad námi.“
„Kamaráde, kampak letíš? To byl jen spěchající cyklista, tento svět je celkově moc rychlý. Nechceš mně opustit, že ne?
Víš, moje Anastázie tu sedávala právě tak, jako ty. A taky měla ráda ty růže, které kvetou támhle, připomínaly jí divoké vůně Afriky. Milovala ji. Zažili jsme toho tolik. Uprostřed divoké džungle. Vidíš je támhle? Páni! Ty letos kvetou!
Náš rituál byl nakrmit vás, poté se zvednout a přivonět k růžím. A pak jsme šli domů, pěkně ruku v ruce.“
„Co vyvádíš ty bláznivý ptáčku? Lítáš tu zběsile nad růžemi a tvoje křídla jsou jako rozprašovače na parfému. Počkej? Voní ti růže? Moment… hmm… to není možné – Anastázie, jsi to ty? Vrátila se tvoje duše v této podobě? Počkej na mě, půjdu s tebou, ještě chvilku vydrž…“
1.Každé ráno vychází pán zralého věku na svou oblíbenou procházku parkem. Obléká se přiměřeně počasí. V létě zdobí jeho šedivé vlasy slaměný klobouk vždy ozdobený nějakou právě nalezenou kytkou sedmikráskou, pampeliškou. Je záhadou, že má vždy krásně vyžehlenou košili a decentní oblek, protože vypadá, že je osamělý a žije sám. Když se počasí ochladí a příjde podzim, poté zima mívá na hlavě kulicha o kterém mi řekl, jej dostal kdysi od své zesnulé manželky. V zimě se mu v jeho stříbřitých vousech třpytí krystalky sněhu a útlé tělo pokrývá vlněný kabát. Vždy s sebou přináší v sáčku krmení pro ptactvo, protože si ho váží a obdivuje jejich možnost “vznesení se do výšin nad lidské útrapy”. Je velmi sečtělý a laskavý člověk, při pozdravu snímá svůj klobouk. Po nasypání ptactvu si začne sám pro sebe vyprávět se svou zesnulou manželkou Vlaďkou: “Myslím na tebe, má drahá, a znovu se tě ptám, proč jsi opustila tak krutě svého syna, který tě tak miloval a stále miluje. Dokážeš si vůbec představit jak tvým nečekaným odchodem trpěl? Nejdřív jsi ho jako malé dítě až nezdravě rozmazlovala , nemluvě o tom, jak moc sis jeho narození přála. Tak nadšeně jsi ho učila lásce k horám, přírodě, pořídila jsi mu bez domluvy štěně a pak jsi ukončila svůj život, přestože jsi našla útěchu v náručí jiného muže a jeho dětech. Ano svému synovi jsi nechala jen vzpomínky a on to měl v životě moc těžké, ale sama teď vidíš jaký úžasný mladý muž se z něj stal. Jestli se tam na něj shora díváš tak víš, že zvládl odmaturovat a po peripetiích prvních zaměstnání , bohužel i nedokončení vysoké školy se stal uznávaným policistou i učitelem autoškoly. Vím, že jsme mu oba přáli lásku a on ji nejen našel, ale i zpečetil narozením svého zdravého synka Vojtíška. Se svou Adélkou žijí v Praze v krásném prostorném moderním bytě a je štěstím s nimi občas pobýt. Přej mu, prosím, hodně štěstí a dohlédni na něj ať je vždy v pořádku zdravý, milovaný a zajištěný. Děkuji ti, ty víš, že se zase setkáme.”
2.Do parku přichází každičký den starý muž, aby nakrmil holuby a povídal si se svou zesnulou manželkou. Neměl to s ní jednoduché, protože měla ráda okázalost a pro její naplnění utrácela přespříliš. Když se jí vše hroutilo, ráda utíkala k alkoholu. Měli spolu vytouženého syna, kterého zpočátku příliš rozmazlovala a když rodinu opustila s novým partnerem a jeho dětmi, příliš se o svého syna nezajímala. Pak jí dluhy přerostly přes hlavu a odešla z tohoto světa. její syn měl před ukončením základní školy a těžce nesl matčin náhlý nevysvětlený odchod. Přesto se jeho otci podařilo z něj vychovat úspěšného mladého muže a on sám si vybudoval slibnou kariéru, rodinu se zdravým synkem a partnerkou.
3.”Dnes si vezmu teplejší oblečení, přece jen nás léto opustilo a fouká studený vítr i slunce se dnes ukrývá za mraky. Hlavně nezapomenou na sáček pro mé milované. Dobrý den, paní Macháčková, jak se dnes máte? Chuděra špatně slyší a tak se jen usmála. Aspoň to. Vezmu to dnes kratší cestou, protože to vypadá spíš na déšť. Tak tady jste mí andílkové, už jste se mě nemohli dočkat, viďte. Safra něják mě píchlo v koleni a tak si chvilku sednu. Víš Vlaďko, pořád mi dlužíš odpověď, proč si to našemu synkovi udělala. Víš jak tě miluje a vždy si tě vážil za to cos do něj vložila i za milovanou fenku Aju. No jo ta už taky odešla za tebou..”
Ano samozřejmě vyznívá nejpřirozeněji popis zpestřený dialogem.
Základní příběh:
„To máme dneska ale hezký den, že jo, Maruško?“ Postarší pán se stříbrnými vlasy ztěžka dosedl na lavičku, ale i když ho evidentně bolely nohy a sotva šel, na tváři měl blažený úsměv.
„Tak co myslíš, Maruško, přijdou dneska ptáčci, přijdou?“ pokračoval muž, i když kolem nikdo nebyl, alespoň ne nikdo, koho by mohl vidět někdo jiný než on.
„Já si taky myslím,“ odpověděl své dávno zesnulé ženě, zatímco z kapsy lovil starý rohlík. Sotva na zem dopadly první drobečky, hned se objevili dva holubi, jeden tmavě šedý, druhý světlejší.
„Já jsem ti říkal, že jim to bude chutnat,“ usmíval se pán a svým ptačím společníkům rozdrobovával na zem v parku kousek pečiva.
„Ty myslíš, Maruško, že bude pršet?“ zamračil se najednou a podíval se směrem k nebi. Zbytek rohlíku mu přitom vypadl z už nepříliš citlivé ruky a oba holubi se na něj s vervou vrhli. „Já bych řekl, že ne. Možná odpoledne, ale teď před obědem určitě ne,“ trval si na svém, zatímco dál mžoural směrem ke šmolkově modré obloze.
„A když už jsme u toho, co by sis dneska dala k obědu?“ Šedovlasý pán byl natolik zabraný do své konverzace, že si ani nevšiml, že se počet holubů zdvojnásobil a opeřenci se teď prali o poslední sousta té dobroty, co jim přinesl.
„Dobře, tak já teda koupím maso a uvařím rajskou, co říkáš? Rajskou máš přece ráda, ne? Samozřejmě že s těstovinami, jak jinak, Mařenko.“ V tu chvíli si všiml holubího nadělení u svých nohou.
„Ajajaj, vy už jste to všechno snědli! Máte pořád hlad?“ Ptáci mu neodpověděli, ale z toho, jak se na něj vyčkávavě dívali svýma kulatýma očima, bylo jasné, že ano.
Stařík zalovil v kapse a vytáhl housku se šunkou zabalenou do ubrousku. „Co říkáš, Maruško, mám jim dát i svoji svačinu?“ Poškrábal se na bradě a přikyvoval, jako by mu jeho Maruška něco říkala.
„Ano, ano, máš pravdu. Půlku sním a půlku jim dám.“ Za chvíli už přežvykoval svou polovinu, zatímco holubi se nenasytně ládovali tou druhou. „Ale na zbytek zapomeňte, už vám nic nedám!“ pohrozil ptačím nenasytům, když houska zmizela do posledního drobečku.
Jakmile holubi zjistili, že tady už se skutečně ničeho nedočkají, zamávali křídly a během okamžiku byli pryč. „Tak zase zítra!“ mával za nimi muž. Pak se obrátil zpátky na svou nepřítomnou manželku: „A my už taky pomalu půjdeme, ne?“
Maruška v jeho hlavě evidentně nesouhlasila. „Tak dobře, dobře, ještě pět minut,“ prohlásil muž rezignovaně a opřel se, aby se mu sedělo pohodlněji. Pořád ale nepřestával mluvit.
„Kam bys letos chtěla jet na dovolenou, Mařenko? Říkal jsem si, že bychom se ještě jednou mohli podívat někam k moři. Ale ne nikam na jih, tam už je teď moc horko. Myslel jsem třeba k Baltu. Pamatuješ ještě, jak jsme tam v létě 85 byli v tom kempu?“ Muž se začal smát a plácat se přes kolena.
Když konečně znova popadl dech, podíval se na hodinky, zjistil, že už uběhlo oněch slíbených pět minut, a opatrně se zvednul.
„Tak pojď, Maruško, vždyť sem zítra zajdeme zase. Musíme už jít, abych ti stihl uvařit tu rajskou.“
Dialogy:
„To máme dneska ale hezký den, že jo, Maruško?“
„Tak co myslíš, Maruško, přijdou dneska ptáčci, přijdou?“ pokračoval muž.
„Já si taky myslím,“ odpověděl své dávno zesnulé ženě.
„Já jsem ti říkal, že jim to bude chutnat,“ usmíval se pán.
„Ty myslíš, Maruško, že bude pršet?“ zamračil se najednou. „Já bych řekl, že ne. Možná odpoledne, ale teď před obědem určitě ne,“ trval si na svém.
„A když už jsme u toho, co by sis dneska dala k obědu?“
„Dobře, tak já teda koupím maso a uvařím rajskou, co říkáš? Rajskou máš přece ráda, ne? Samozřejmě že s těstovinami, jak jinak, Mařenko.“
„Ajajaj, vy už jste to všechno snědli! Máte pořád hlad?“
„Co říkáš, Maruško, mám jim dát i svoji svačinu?“
„Ano, ano, máš pravdu. Půlku sním a půlku jim dám.“
„Ale na zbytek zapomeňte, už vám nic nedám!“
„Tak zase zítra!“ mával muž. Pak se obrátil zpátky na svou nepřítomnou manželku: „A my už taky pomalu půjdeme, ne?“
„Tak dobře, dobře, ještě pět minut,“ prohlásil muž rezignovaně.
„Kam bys letos chtěla jet na dovolenou, Mařenko? Říkal jsem si, že bychom se ještě jednou mohli podívat někam k moři. Ale ne nikam na jih, tam už je teď moc horko. Myslel jsem třeba k Baltu. Pamatuješ ještě, jak jsme tam v létě 85 byli v tom kempu?“
„Tak pojď, Maruško, vždyť sem zítra zajdeme zase. Musíme už jít, abych ti stihl uvařit tu rajskou.“
Popis:
Postarší pán se stříbrnými vlasy ztěžka dosedl na lavičku, ale i když ho evidentně bolely nohy a sotva šel, na tváři měl blažený úsměv. S kýmsi nahlas rozmlouval, i když kolem nikdo nebyl, alespoň ne nikdo, koho by mohl vidět někdo jiný než on.
Mluvil a mluvil, zatímco z kapsy lovil starý rohlík. Sotva na zem dopadly první drobečky, hned se objevili dva holubi, jeden tmavě šedý, druhý světlejší. Pán se usmíval a svým ptačím společníkům rozdrobovával na zem v parku kousek pečiva.
Najednou se zamračil a podíval se směrem k nebi. Zbytek rohlíku mu přitom vypadl z už nepříliš citlivé ruky a oba holubi se na něj s vervou vrhli. Zkoumal, jestli hrozí, že se rozprší, ale své neviditelné ženě nakonec odvětil, že teď před obědem určitě pršet nebude, zatímco dál mžoural směrem ke šmolkově modré obloze.
Šedovlasý pán byl natolik zabraný do své konverzace, že si ani nevšiml, že se počet holubů zdvojnásobil a opeřenci se teď prali o poslední sousta té dobroty, co jim přinesl. Teprve po chvíli, kdy se se svou ženou domlouval na tom, co má dnes uvařit k obědu, si všiml holubího nadělení u svých nohou.
Zeptal se holubů, jestli mají ještě hlad. Ptáci mu neodpověděli, ale z toho, jak se na něj vyčkávavě dívali svýma kulatýma očima, bylo jasné, že ano.
Stařík zalovil v kapse a vytáhl housku se šunkou zabalenou do ubrousku. Přemýšlel, co má udělat, a zeptal se na to i své ženy. Poškrábal se na bradě a přikyvoval, jako by mu jeho Maruška něco říkala.
Za chvíli už přežvykoval svou polovinu, zatímco holubi se nenasytně ládovali tou druhou. Když houska zmizela do posledního drobečku, pohrozil ptačím nenasytům, že už jim nic nedá. Jakmile holubi zjistili, že tady už se skutečně ničeho nedočkají, zamávali křídly a během okamžiku byli pryč. Muž jim mával a sliboval, že se zítra zase uvidí. Pak se obrátil zpátky na svou nepřítomnou manželku a navrhl, že už taky půjdou.
Maruška v jeho hlavě evidentně nesouhlasila, a tak jí stařík rezignovaně přislíbil ještě pět minut a opřel se, aby se mu sedělo pohodlněji. Pořád ale nepřestával mluvit. Teď spustil o dovolené. Své ženě navrhl, že by mohli jet k Baltu. Vzpomněl si na to, jak tam byli v létě 85, načež se začal smát a plácat se přes kolena.
Když konečně znova popadl dech, podíval se na hodinky, zjistil, že už uběhlo oněch slíbených pět minut, a opatrně se zvednul. Své ženě slíbil, že přijdou zase zítra, a připomněl jí, že musejí jít, aby jí stihl připravit slíbenou rajskou.
Dobrý příběh potřebuje obojí (popisy i dialogy). Když člověk jedno vynechá, je zřejmé, že tomu něco chybí. Jenom s dialogem se vyžít rozhodně nedá. Snazší by to bylo jen s popisem, ale bez přímé řeči to není ono (možná to jde u kratší povídky, ale u delšího textu rozhodně ne).
Příběh:
Je krásný podvečer, jako stvořený k posezení v parku, ke krmení holubů a přemýšlení o tom, co bude. Starý muž, sedící na lavičce sám, si to užívá. Hází hloubkům kousky rohlíku a pozoruje, jak jsou ostražití. Jedním očkem sledují drobečky, druhým okolí. Jeden je smělejší, příjde si pro sousto až k němu.
” Vidíš kamaráde, říkal jsem svojí ženě “holuběnko”, je to tak dávno, měla to ráda a teď jsem sám a povídám si s tebou”. Holub jakoby rozumněl, natočil hlavičku na stranu.
“A od tebe, Boženko, nebylo hezké, nechat mě tady samotného”.
“A nejsi rád? Nikdo tě nesekýruje, nehlídá, nepodezřívá “…
“No, no, už zase začínáš? Musíš se stále hašteřit? I po smrti? ”
“Jinak by sis na mne ani nevzpomněl. A neházej jim toho tolik, nafoukne se jim
volátko! ”
Starý muž je rád v parku sám, ponoří se do svého pomyslného světa a povídá si dokonce nahlas.
“Ty si, Boženko, hned všeho všimneš, vždycky sis všimla. I toho, že jsem šel tajně
na pivo.”
Pivo byl často důvod, proč se manželé přeli
“Nemuselas tolik vyvádět pro jedno pivo”.
“Víš dobře, že to nebylo kvůli pivu”.
“Podezřívalas mne, že chodím kdoví kam”.
“Rošťáku”…
“Tak se už nezlob”…
Povídali by si, přeli by se a udobřovali ještě dluho, ale stmívalo se, čas vrátit se domů.
“Všechno je v pořádku. Jeden hezký den je za námi, holoubci nakrmení a moje
milá “holuběnka” musí jít také spát”.
Popis:
Na lavičce pod vzácnou lípou pravidelně sedává starý muž. Ani dnešek není vyjímkou. Sedí sám, v tuto dobu se v parku málokdo prochází a tak si povídá sám se sebou, s holuby, které chodí krmit, ale nejvíc se svou ženou Boženkou. Už tu není, už je nahoře, opustila ho a jemu se po ní stále stýská. Když si tak povídá, stesk se utiší a necítí se v parku sám. Povídá si nahlas, opravdově, jako by žena seděla vedle něho. Někdy se na ni i na oko rozzlobí, ještě raději ale provokuje, aby se rozzobila ona a pak si užívá udobřování. Boženka se uměla rozčílit když utrácel peníze za krmení pro holuby. Odjakživa je měl rád. Ale na druhou stranu uměla tak krásně pohladit. Na co všechno si vzpomněl, třeba na to, jak řekl, že si zajde na pivo. Boženka si to šla ověřit a on v hospodě nebyl. To bylo tenkrát doma zle. On zatím chodil tajně krmit holuby. Co všechno spolu prožili, něco k smíchu, něco k pláči. Starý muž sedí na lavičce tak dlouho, dokud holoubci neodletí uložit se k spánku. Pak se zvedne, pomalu odchází a v duchu si říká, že Boženka musí jít už také spát, však on zase zítra příjde.
Dialog:
“Tak vidíš, Boženko. Říkával jsem ti “holuběnko”, tys to měla ráda a teď tady krmím holuby, myslím na tebe, ptám se tě, nahlas, abys to slyšela, ale ty mlčíš a já si musím odpovídat sám. Ještě že máme park a ty holuby”.
“Nesypej jim toho tolik, nafoukne se jim volátko”.
“Tobě nic neujde a nikdy nic neušlo. Když jsem si tenkrát vzal dvacku na pivo, všimla sis toho hned”.
“To byla náhoda”.
“Nemuselas tak vyvádět pro jedno pivo”.
“Víš dobře, že to nebylo kvůli pivu. A nezačínej zase. Už jsme si to vyříkali”.
“Podezřívalas mě zbytečně. Ani myšlenkou jsem ti nebyl…”
“Nelži, vidím ti až do žaludku”.
“No dobře, tak jednou mě něco napadlo, ale jen napadlo”.
“Darebo!”
“Napadlo mě, že bych ti měl alespoň jednou donést kytičku”.
“Zase si ze mne utahuješ a já ti naletím. Zlobím se”.
“Ani nevíš, jak tě mám rád, když se zlobíš. Jak rád se s tebou udobřuju. Jak je mi bez tebe smutno, jak bych tě chtěl obejmout. Vidíš, už zase pláču”.
“Dobrý večer. Bolí vás něco? Nemám zavolat doktora”?
“Doktora? Ne, já si tady jenom trochu popláču a pak je zase dobře. Žena mi uletěla nahoru, jak ta holuběnka.”
“Dnes?”
“Ale ne, před dvaceti lety.”
Výsledek: Popis vtáhne čtenáře víc do prostředí kolem nás. Upozorní na to, co, sami nevidíme, čeho si nevšimneme.
Dialog vtáhne čtenáře do nitra člověka, do jeho pocitů, nebo do nitra jiného živého tvora. I strom může ožít v dialogu. Ale může to být i naopak.
Mně se nejvíc líbí to , co se autorovi podaří.
Skvělá práce! Tady je vidět, že jste dnešní úkol brala vážně. Rozdíly jsou patrné a vaše závěrečná reflexe je moc fajn. Díky za sdílení a přeji inspirativní den!
Dialog:
„Krásné pondělí, Jiřinko. Začal nový týden,“ usmívá se pán.
„Dnes jsem musel na úřad a dlouho jsem čekal,“ říká nahlas a ulamuje malý kousek chleba.
„Představ si, že jsem dostal pokutu,“ přiznává muž.
„Ty jsi vždycky hlídala platnost dokladů. Já na tohle nemám hlavu. Měl jsem ji propadlou tři čtvrtě roku. Ta ostuda…“
„Tak jsem si tu platnost napsal do kalendáře. Třeba příště nezapomenu,“ dodá, jako by tím chtěl sám sebe povzbudit.
„Jiřinko, to doufám ne!“ vyhrkne vyděšeně.
„Přijdu brzy za tebou a zase budeme spolu. Neboj se, má milovaná,“ zašeptá.
Popis:
Je přesně patnáct hodin odpoledne – ani o minutu méně, ani o minutu více. Nezáleží na tom, jaký je den nebo roční období. Sedí na oblíbené lavičce své manželky a krmí holuby.
I holubi už vědí, že je čas. Přichází ten smutný, starý pán, který jim vždy přinese něco dobrého.
Holubi přilétají jeden po druhém – už se ho dávno nebojí.
Popelaví holoubci nadšeně poskakují. Vítr zašumí v korunách stromů a přinese s sebou vůni kvetoucích lip.
Jeden holoubek vyskočí na lavičku. Je netrpělivý – starému pánovi to dnes trvá.
Kolem proběhnou veselé děti. I ony už starého pána dobře znají.
Děti mu zamávají, on jim také. Úsměv se mu však změní v zamračení, když si uvědomí, co právě řekl.
Zadívá se do zelených korun vysokých stromů. Když tu sedávala jeho Jiřinka, byly o něco menší.
V hlavě se mu vybaví její obraz.
Celý text:
Je přesně patnáct hodin odpoledne – ani o minutu méně, ani o minutu více. Nezáleží na tom, jaký je den nebo roční období. Sedí na oblíbené lavičce své manželky a krmí holuby.
I holubi už vědí, že je čas. Přichází ten smutný, starý pán, který jim vždy přinese něco dobrého.
„Krásné pondělí, Jiřinko. Začal nový týden,“ usmívá se pán. Holubi přilétají jeden po druhém – už se ho dávno nebojí.
„Dnes jsem musel na úřad a dlouho jsem čekal,“ říká nahlas a ulamuje malý kousek chleba. Popelaví holoubci nadšeně poskakují. Vítr zašumí v korunách stromů a přinese s sebou vůni kvetoucích lip.
„Představ si, že jsem dostal pokutu,“ přiznává muž.
Jeden holoubek vyskočí na lavičku. Je netrpělivý – starému pánovi to dnes trvá.
„Ty jsi vždycky hlídala platnost dokladů. Já na tohle nemám hlavu. Měl jsem ji propadlou tři čtvrtě roku. Ta ostuda…“
Kolem proběhnou veselé děti. I ony už starého pána dobře znají.
„Tak jsem si tu platnost napsal do kalendáře. Třeba příště nezapomenu,“ dodá, jako by tím chtěl sám sebe povzbudit.
Děti mu zamávají, on jim také. Úsměv se mu však změní v zamračení, když si uvědomí, co právě řekl.
„Jiřinko, to doufám ne!“ vyhrkne vyděšeně.
Zadívá se do zelených korun vysokých stromů. Když tu sedávala jeho Jiřinka, byly o něco menší.
„Přijdu brzy za tebou a zase budeme spolu. Neboj se, má milovaná,“ zašeptá. V hlavě se mu vybaví její obraz.
Hodnocení:
Byla to velmi zajímavá práce s textem. Pomohlo mi, abych si dávala pozor, aby oboje dávalo smysl.
No tak se musím přiznat, že tenhle typ úkolu je utrpení. Jak rád píšu ve flow, tak tohle rozebírání a přepisování textu je děsný
Původní text:
Byl první podzimní den. Parčík za domem už nesl znaky tohoto období a postupně se barvil do odstínů žluté, červené a hnědé. Jen tis a pár dalších jehličnanů tvrdošíjně odmítalo převléct kabát.
Během dopoledne tudy projde hodně lidí. Někteří spěchají, jiní se líně procházejí s kávou, anebo tudy běží děti do nedaleké školy.
A jako vždy, v deset hodin dopoledne, přichází drobný shrbený muž v tvídovém obleku. Kdybyste se ho zeptali na jméno, řekl by vám, že se jmenuje Petr. Udělal jsem to za vás, tak už to víte.
Pan Petr usedá na lavičku v parku vedle sochy neznámé dívky, která už má taky své za sebou, stejně jako on. Jakmile dosedne, holubi co jich v parku jen je se slétají kolem.
„Holubí muž!?“ pokřikují občas děti a probíhají hejnem holubů, což pan Petr stoicky snáší. Ví, že přiletí znovu. Sáhne do kapsy tvídového saka a vytáhne sáček se zrním. Rozhodí první hrst.
„Víš, Julie, zrovna dneska jsem si říkal, jestli vůbec dojdu. Nějak už mě zmáhají schody. To asi to stáří.“ Usměje se stařík kamsi do dáli a pokusí se narovnat.
„Přemýšlel jsem, že bych si pořídil andulku. Co ty na to, Julie? Je malá, roztomilá a moc nestojí a až nebudu moct sem, mohl bych si s tebou povídat doma, víš?“ dodává se zvláštním nostalgickým tónem, skoro jako by čekal zamítnutí.
Holubi mezitím spasou první dávku zrní a on jim hodí druhou hrst. Když zafouká vítr, pan Petr se zachumlá do svého saka a pokračuje v tom zvláštním dialogu.
„Víš, takovou tu modro bílou, co jsme kdysi koupili Barboře k svátku. Pamatuješ? Jak jí po týdnu uletěla z balkonu?“ Opět se zasní, nakloní hlavu na stranu, jako by poslouchal odpověď.
„Taky si myslím, že by neměla být sama, tak bych koupil rovnou dvě. Aspoň by si mohly povídat jako my dva.“
Jako by už znal rytmus těch opeřenců před sebou, než klovnul ten největší šedivec do posledního zrna, přiletěla na zem další hrst zrní.
Pán úhledně složil sáček zpět do vnitřní kapsy tvídového saka.
„Tak já půjdu, Julie. Doufám, že ten obchod se zvířaty tam pořád je. Už vlastně ani moc jinam než sem nedojdu, tak si teď udělám výlet.“
Zasměje se, opět rozostří pohled kamsi do dálky a pomalu vstane.
„Tak zase zítra, Julie. Tak zase zítra.“
Jak se zvedá z lavičky, doprovází ho šustot křídel desítek jeho šedivých společníků.
Popis:
Dnešek jasně dával najevo, že je prvním podzimním dnem. Teplota byla pořád příjemná, dalo se hezky sedět venku, ale vítr, který se sem tam objevil, byl už chladný. Ne ten krásný májový, ale ten lehce divoký, co opravdu voní podzimem. Rozverně rozhazoval první spadané listí a točil s ním po chodnících malého parčíku za domem číslo 36. Některé stromy se rozhodly přijmout změnu období, a tak jindy relativně monotematicky zelený park hrál všemi barvami od zelenkavé, přes žlutou, červenou až po hnědou.
Park jako každé ráno žil svým pravidelným životem. Lidé chodili tam i zpět někteří pomalu, jiní rychle, jak spěchali do práce. Opodál pár venčil svého kokršpaněla. Tu prošel pán s kávou z nedaleké kavárny a jako vždycky tudy běhaly děti na cestě do školy, která byla přes park, co by kamenem dohodil.
Stejně tak pravidelně přicházel muž v tvídovém obleku. Sedával na jedné a té samé lavičce už snad roky. Lavička byla pod krásným dubem a vedle ní stála zašlá žulová socha neznámé dívky, která se dívala kamsi na druhou stranu parku. Muž ve tvídovém obleku byl starší, hubený a lehce shrbený. Jeho výraz však naznačoval dřívější eleganci, pořád velkou dávku energie a lehký šibalský svit v jeho očích dával tušit, že když byl mladší, určitě nebyl nějakým usedlým pánem.
Jak si sedl na lavičku, vytáhl ze saka papírový sáček se zrním. Ještě než to udělal, už se kolem něj začali slétat holubi. Nejdřív jeden, dva, až jich bylo snad během chvíle několik desítek. Pán rozhodil první hrst zrní a vypadalo to, že se zasnil a jakoby si povídal sám se sebou. Občas jakoby čekal, že mu někdo odpoví. Možná i odpovídal.
S naprosto přesným odhadem, vždy když už zbývalo jen pár zrníček – hodil holubům další hrst. Když zrní došlo, úhledně složil pytlík do vnitřní kapsy saka. Dopovídal svůj zvláštní dialog, u kterého se z nějakého důvodu skoro pořád mírně usmíval. Pak se pomalu zvedl a vydal se parkem pomalým tempem jednou z cest, která vedla na náměstí.
Dialog
„Počkej na mě, hej, ty, počkej!“ honily se běžící děti s taškou na zádech.
„Za chvilku musím do práce,“ říkal muž se psem ženě, která šla krok vedle něj.
„Zavolám ti za deset minut, až budu v kanceláři,“ dokončoval muž hovor a usrkl si kávy.
„Vidíš, Julie, tady se pořád něco děje. Pořád tu někdo chodí, sem a tam, a já ani snad nemám klid, abych si s tebou povídal,“ začal hovor muž v tvídovém obleku.
„Kolik je hodin?“ podíval se na hodinky a pokračoval: „Jeé, hele, to je zas ten holubí děda. Radši pojď, nebo nás ještě někde sežere,“ dodaly děti, když probíhaly hejnem holubů.
„Dneska už jsem říkal, že snad ani nedojdu, ale kvůli tobě jsem se teda zvedl. Vždycky jsi říkala, ať jdu každý den na vzduch. No, tak se snažím i teď, víš? Ale už to není jednoduchý, asi na mě jde stáří,“ usměje se někam do dáli.
„Přemýšlel jsem, že bych si koupil andulku. Takovou tu modrou, co měla naše vnučka Barbora, když jí bylo asi šest let. Modrej, malej ptáček, co jí pak uletěl balkonem. Říkal jsem si, že až už nebudu moct, tak si budu povídat s tebou doma,“ naklonil hlavu na stranu, jako by čekal odpověď.
„Máš pravdu, jako vždycky. Asi by měly být dvě, aby si mohly povídat i spolu, stejně jako my dva. Tak třeba bych tu druhou pořídil zelenou. Podobný jsou na té krabici zrní, co kupuju.
Myslíš, že ten obchod se zvířaty na náměstí ještě pořád je? Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem vlastně na náměstí nebyl už dlouho. No, ono je to se mnou už výprava na celej den. Však to znáš.“ Usmál se muž.
„Tak teda myslíš, že je to dobrej nápad? Tak to jsem rád, Julie, že to pořád vidíme stejně. Tak se zatím měj a já se jdu podívat, jestli ty andulky teda mají. Tak zase zítra, Julie.“
Muž se zvedl a pomalu odcházel parkem.
A) Sluníčko svítilo a park se začal navzdory poměrně časné hodině zaplňovat. Kromě pár pejskařů bylo možno zahlédnout nějakého toho osamělého běžce, dokonce se tu procházely dvě maminky s kočárky, v ruce kelímky s horkou kávou. Na probrání a na zahřátí.
A pak sem přicházel František. Byl přesný jako hodinky. Všichni toho starého milého dědouška znali a s úsměvem ho zdravili. Dřív sem chodíval s neméně milou paní a všem trhalo srdce, vidět ho, jak již téměř dva roky chodí sám.
Usedl na lavičku a vytáhl pytlík s rozdrobenými houskami. Holubi se začali slétat.
„Tak to vidíš, Maruško,” povídá nahlas sám k sobě. „Tak jsem tu. Na naší lavičce, ty moje Maruško-Beruško. Koukej, jak holoubkům chutná. Koupil jsem včera osum housek. Jojo, za nás to bylo deset, viď? Snědl jsem dvě – teda doufám, že mi z toho nestoupne cukr. Ale já se jinak držím, paní doktorka mě chválí, měla bys ze mě radost. No tak teda – snědl jsem ty dvě housky. Víš, hecnul jsem se a zkusil na ně pomazánku z olomouckých syrečků. Úplně tě vidím, jak se mi směješ, prej ‚Vždyť ty syrečky nejíš, Fanoušku! Vždyť ti smrdí!’ – No tak si představ, že mi holka naší sousedky přinesla tuhle na ochutnání. Že prej ‚Mamka vzkazuje, že vám posílá epesní pomazánku, ať ochutnáte.’ – Fakt byla epesní. Tak jsem poprosil její mamku o recept a teď si ji občas udělám. Voblizovala by ses.”
Na chviličku přestal samomluvit, vyrušen jednou z maminek.
Pak s úsměvem pokračoval: „Maruško, si to představ – pamatuješ na tu hezounkou nohatou vytáhlou holčinu, co tu venčila to bláznivý štěně ohaře? Lordík mu říkala. Občas se tu s náma zastavila na kousek řeči. Jo, ta miloučká. Klárka. Jak jsem říkával, že je úplně jako ty zamlada. No, jak si furt stěžovala, že nemá kluka. Protože dneska už se fajn chlapi nerodí. A že nám úplně závidí ten náš vztah. No tak si to představ – ona má miminko! Už když jsi ležela v nemocnici a já jsem sem začal chodit sám, chodil sem s ní venčit Lorda takový vysoký habán. No, a teď spolu mají krásnou holčičku. Andulku. Je moc roztomilá. Jen jí teď rostou zoubky, tak říkala Klárka, že toho moc nenaspí. No, a Klárka mi sem teď na lavičku donesla kelímek s kafem. Voni tu teď udělali stánek před parkem. Dobrý, viď?!? A kšefty mají, von si každej rád koupí dobrý kafíčko za dobrou cenu. No a Klárka mi povídá, že prej ‚Koukala jsem, že dneska nemáte kafíčko. Tak jsem vám ho koupila, když je takhle frešno poránu, abyste nám tu nezmrznul.’ Milý, viď?”
Starý pán pomalu upíjel darovanou kávu a přemýšlel, proč spousta starších lidí kolem něj nadává na dnešní mládež, když on má s mladými jen dobré zkušenosti. Asi správně tušil, že to bude tím, že navzdory jistému pocitu osamělosti je pořád dobře naladěn. Že je takové sluníčko.
„Tak kafíčko dopito. A housky už taky došly. Tak já půjdu, ty moje Maruško-Beruško. A zejtra půjdeme krmit zas… Hmm… Mohl bych třeba vyrobit pár jednohubek s tou epesní pomazánkou, třeba Klárka a ostatní rádi ochutnají,” dodal s úsměvem.
Zvedl se z lavičky a zamířil k domovu s báječnou myšlenkou, jak zítra rozzáří pár lidem den.
B) Sluníčko svítilo a park se začal navzdory poměrně časné hodině zaplňovat. Kromě pár pejskařů bylo možno zahlédnout nějakého toho osamělého běžce, dokonce se tu procházely dvě maminky s kočárky, v ruce kelímky s horkou kávou z nedalekého stánku. Na probrání a na zahřátí.
A pak sem přicházel František. Byl přesný jako hodinky. Všichni toho starého milého dědouška znali a s úsměvem ho zdravili. Dřív sem chodíval s neméně milou paní a všem trhalo srdce, vidět ho, jak již téměř dva roky chodí sám.
Usedl na lavičku a vytáhl pytlík s rozdrobenými houskami. Holubi se začali slétat.
Na chviličku přestal samomluvit, vyrušen jednou z maminek.
Starý pán pomalu upíjel darovanou kávu a přemýšlel, proč spousta starších lidí kolem něj nadává na dnešní mládež, když on má s mladými jen dobré zkušenosti. Asi správně tušil, že to bude tím, že navzdory jistému pocitu osamělosti je pořád dobře naladěn. Že je takové sluníčko.
Zvedl se z lavičky a zamířil k domovu s báječnou myšlenkou, jak zítra rozzáří pár lidem den.
C) Tak to vidíš, Maruško.”
„Tak jsem tu. Na naší lavičce, ty moje Maruško-Beruško. Koukej, jak holoubkům chutná. Koupil jsem včera osum housek. Jojo, za nás to bylo deset, viď? Snědl jsem dvě – teda doufám, že mi z toho nestoupne cukr. Ale já se jinak držím, paní doktorka mě chválí, měla bys ze mě radost. No tak teda – snědl jsem ty dvě housky. Víš, hecnul jsem se a zkusil na ně pomazánku z olomouckých syrečků. Úplně tě vidím, jak se mi směješ, prej ‚Vždyť ty syrečky nejíš, Fanoušku! Vždyť ti smrdí!’ – No tak si představ, že mi holka naší sousedky přinesla tuhle na ochutnání. Že prej ‚Mamka vzkazuje, že vám posílá epesní pomazánku, ať ochutnáte.’ – Fakt byla epesní. Tak jsem poprosil její mamku o recept a teď si ji občas udělám. Voblizovala by ses.”
„Maruško, si to představ – pamatuješ na tu hezounkou nohatou vytáhlou holčinu, co tu venčila to bláznivý štěně ohaře? Lordík mu říkala. Občas se tu s náma zastavila na kousek řeči. Jo, ta miloučká. Klárka. Jak jsem říkával, že je úplně jako ty zamlada. No, jak si furt stěžovala, že nemá kluka. Protože dneska už se fajn chlapi nerodí. A že nám úplně závidí ten náš vztah. No tak si to představ – ona má miminko! Už když jsi ležela v nemocnici a já jsem sem začal chodit sám, chodil sem s ní venčit Lorda takový vysoký habán. No, a teď spolu mají krásnou holčičku. Andulku. Je moc roztomilá. Jen jí teď rostou zoubky, tak říkala Klárka, že toho moc nenaspí. No, a Klárka mi sem teď na lavičku donesla kelímek s kafem. Voni tu teď udělali stánek před parkem. Dobrý, viď?!? A kšefty mají, von si každej rád koupí dobrý kafíčko za dobrou cenu. No a Klárka mi povídá, že prej ‚Koukala jsem, že dneska nemáte kafíčko. Tak jsem vám ho koupila, když je takhle frešno poránu, abyste nám tu nezmrznul.’ Milý, viď?”
„Tak kafíčko dopito. A housky už taky došly. Tak já půjdu, ty moje Maruško-Beruško. A zejtra půjdeme krmit zas… Hmm… Mohl bych třeba vyrobit pár jednohubek s tou epesní pomazánkou, třeba Klárka a ostatní rádi ochutnají.”
Poznatky:
Zaujalo mě, že to vcelku dává smysl, i když je to rozdělené. Nicméně – já potřebuju oboje. Popis – to abych čtenáře uvedla do času a prostoru. Přeju si pokaždé, aby měl před očima to, co já. Ono by to asi šlo i formou dialogu, ale takhle to vnímám sama za sebe.
A nutně potřebuju dialogy. Bez nich je to takové „suché”.
Tato povídka je speciální. Rozhodla jsem se ji totiž napsat tak, aby rozdíly mezi popisem a dialogem odhalila sama. Dialog a popis jsou dva kusy opačných dílků puzzle tvořící jednu skládačku. Celý příběh složí jen ten, kdo se správně dívá a umí naslouchat.
Dialog
„Podívej Jarmilko, ptáčci nás přišli pozdravit,“ usmál se děda. „Neboj, nezapomněl jsem,“ ujistil ji a prsty zašátral po igelitce.
„Nezdají se ti dnes hladovější než obvykle?“ zažertoval děda, ale pak zvážněl. „Přišel jsem se rozloučit. Pamatuješ, jak jsme šetřili na ten domeček u moře? Dneska jsem ho koupil.
Přál jsem si, abychom tam byli spolu ale… ty víš,“ děda si otřel oči.
Nadechl se a pak zašeptal k obloze: „Tvé poslední přání bylo, abych neshnil v tomhle parku a vyrazil do světa. A já ho chci splnit.“
Děda se usmál na nebe a zašeptal: „Sbohem a zůstaň nablízku našim ptáčkům,“ rozloučil se s ní tak jako vždycky, ale teď už naposled.
Popis
Parkem zavál vítr. Bylo brzy ráno, ale stařík se už šinul známou cestou k lavičce. Lavička byla kdysi natřena zelenou barvou, ale déšť ji vytrvale vracel do původní podoby. Usedl před rybník a kačenky k němu okamžitě připluly.
Děda si něco zamumlal a pak se sklonil k tašce.
Šustění igelitky celý park přilákalo před jeho lavičku. Dědovy třesoucí prsty odlupovaly kousky rohlíku. Parkem se ozývalo ptačí pípání. Děda se dlouze díval na nebe a jeho rty pronášely tichá slova určená jen pro neslyšící uši. Naposledy se podíval na nebe a semknul rty. Pomalu vstal jako vždycky, ale cítil, že dnes je to jiné.
Natáhl ruku, ale poryv větru sebral jeho igelitku a zavál ji na rybník.
Děda se rozhlédl a když nikoho neviděl vydal se pro ni k rybníku sám. Natáhl se nad vodní hladinu a kachny poplašeně vzlétly.
Děda se lekl, zavrátil se a pak padal, dokud se s hlasitým šplouchnutím neponořil pod hladinu. Vlny igelitkou na rybníce chvíli ještě divoce pohupovaly, než ustaly docela. Parkem zavál vítr.
Povídka
Parkem zavál vítr. Bylo brzy ráno, ale stařík se už šinul známou cestou k lavičce. Lavička byla kdysi natřena zelenou barvou, ale déšť ji vytrvale vracel do původní podoby. Usedl před rybník a kačenky k němu okamžitě připluly.
„Podívej Jarmilko, ptáčci nás přišli pozdravit,“ usmál se děda. „Neboj, nezapomněl jsem,“ ujistil ji a prsty zašátral po igelitce.
Šustění igelitky celý park přilákalo před jeho lavičku. Dědovy třesoucí prsty odlupovaly kousky rohlíku. Parkem se ozývalo ptačí pípání. „Nezdají se ti dnes hladovější než obvykle?“ zažertoval děda, ale pak zvážněl. „Přišel jsem se rozloučit. Pamatuješ, jak jsme šetřili na ten domeček u moře? Dneska jsem ho koupil. Přál jsem si, abychom tam byli spolu, ale… ty víš., děda si otřel oči. Nadechl se a pak zašeptal k obloze: „Tvé poslední přání bylo, abych neshnil v tomhle parku a vyrazil do světa. A já ho chci splnit.“
Děda se usmál na nebe a zašeptal: „Sbohem a zůstaň nablízku našim ptáčkům,“ rozloučil se s ní tak jako vždycky, ale teď už naposled. Pomalu vstal jako vždycky, ale cítil, že dnes je to jiné.
Natáhl ruku, ale poryv větru sebral jeho igelitku a zavál ji na rybník.
Děda se rozhlédl a když nikoho neviděl vydal se k rybníku pro ni sám. Natáhl se nad vodní hladinu a kachny poplašeně vzlétly.
Děda se lekl, zavrátil se a pak padal, dokud se s hlasitým šplouchnutím neponořil pod hladinu. Vlny igelitkou na rybníce chvíli ještě divoce pohupovaly, než ustaly docela. Parkem zavál vítr.
“Tak kluci, nebo i holky, poďte, něco sem vám přines. Počkejte, ještě ty rohliky rozdrobim, aby se dostalo na všechny. Už sou dost tvrdý, tak to moc nejde.”
Děda sem chodí každý den, vždy ve stejnou dobu a sedá si v na tutéž lavičku. Je to zvláštní, že je tam vždycky volno. Jakoby to ostatní kolemjdoucí respektovali a to místo neobsadili. Vědí, že sem chodí krmit holuby. V parku to nikomu nevadí. Horší, kdyby to dělal na náměstí, kde holubi ničí svými výtrusy památky. Někdy se musejí dokonce střílet, když jsou přemnoženi.
Tenhle děda však nejen krmí holuby, on přitom také stále něco povídá, ale málokdo mu rozumí.
“Tak mě tu máš zase. Moc sem se na tebe těšil. A ty? Těšíš se taky na mě aspoň někdy? Jak se tam nahoře máš? Věřím, že dobře. Celý život si byla hodná, pracovitá, milá. Měla si ráda lidi, ale oni ti to neopláceli vždycky stejným způsobem. Dokonce někdy ani já ne. Za to se moc omlouvám a věřím, že si mi odpustila. Ty se díváš sem dolu na nás a musíš vidět, že některý lidi se tak dobře nemaj. Někdy ani já ne. Ale nechci si stěžovat. Tak zlé to neni. Jak vidíš, tak mi zbývá ještě i něco pro holuby. Podivej se, jak se ke mně hrnou. Asi maj hlad, chudáčci! Nebo už s mojí pomocí zkrátka počítaj. Já je krmim a při tom si povídám s tebou. Neni to krásný?! Ty nic neřikáš, ale já věřim, že mě posloucháš a že mi rozumíš. Horší bude, až bude zima. To už tady takhle sedět asi nebudu. To bych zmrznul. A ty holubi by ty drobky ve sněhu stejně nenašli. Ale možná, že už budu tam nahoře s tebou. To bych byl moc rád. Alespoň doufám, že bych se tam moh dostat, i když sem někdy trochu zlobil! Tak zase zejtra…..
POPIS: představuje prostředí, čas, náladu, situaci, počasí
DIALOG: oživuje děj, nechává nás proniknout hlouběji do nitra postav, do jejich myšlení
jejich kombinace se navzájem doplňují, dotvářejí příběh, dokážeme si jednotlivé postavy i prostředí lépe představit
Listy šumí ve větru a starý pán sedí v jejich stínu na lavičce. Někde v dálce jsou slyšet pokřikující děti, ale tady je klid.
„Jak se dneska máš, Matyldo?” zeptá se stařík. V okolí však není nikoho vidět. Mluví totiž ke své zesnulé manželce. Dělá to tak každou středu.
„Dneska jsem holubům přinesl toastový chléb,” vytáhne z tašky pečivo a v tu chvíli se před ním slétne různé ptactvo z korun stromů i z hladiny nedalekého rybníčku. „Víš, že ho mají nejradši? A kachny zas rohlíky. Myslíš, že se tu dnes ukážou i labutě?”
„Dneska jsem měl moc pěkný sen, zdálo se mi o tobě, Matyldo. Tančili jsme spolu bosí na zahradě tak, jak jsi to měla ráda.” Usměje se a začne si pobrukovat melodii, u toho trhá toastový chleba a hází kousky holubům i kachnám před sebou.
„V pondělí jsem byl u pana doktora,” pronese stařík, když dozpívá, „říkal, že jsem v pořádku. To víš, že je to dobře… ale někdy si říkám… Chybíš mi, Matyldo.”
Chvíli ticho narušuje jen kvákání kachen, než muž opět promluví. „V pátek jdu do divadla. Pozvala mě sousedka. Původně chtěla jít s dcerou, ale ta nemá zájem.” Další hrst toastového chleba dopadá na zem. „Těším se, jdeme na Sen noci svatojánské. Však víš, jak moc mám rád Shakespeara.”
Pán zvedne ruku a podívá se na zápěstí. „No, už budu muset běžet. Jsem objednaný k holiči. Tak zase ve středu, Matyldo. Miluju tě.”
POPIS
Listy šumí ve větru a starý pán sedí v jejich stínu na lavičce. Někde v dálce jsou slyšet pokřikující děti, ale tady je klid.
Jeho rty se pohnou, v okolí však není nikdo, kdo by slyšel šeptající hlas. Jeho slova nejsou určena živým – mluví ke své zesnulé manželce. Dělá to tak každou středu.
Z tašky vytáhne pečivo a v ten okamžik se před ním slétne různé ptactvo z korun stromů i z hladiny nedalekého rybníčku. Usměje se a pokračuje v tichém rozhovoru. Po chvíli se rozhlédne kolem, jako by očekával další hosty na ptačí hostině.
O pár minut později se jeho ruce trhající chleba zastaví o on se na okamžik zasní. Na tváři má blažený výraz, nejspíš vzpomíná na něco hezkého. Začne si pobrukovat melodii a vrátí se ke krmení holubů a kachen. Když dozpívá, naváže na přerušený rozhovor. Jeho tvář posmutní.
Chvíli ticho narušuje jen kvákání kachen, než muž opět promluví. Tentokrát se tváři nadšeně a možná trochu nervózně, jako kdyby manželce sděloval něco, u čeho si není jistý její reakcí. Nebo ho možná jen čeká cosi nového, vzrušujícího. Další hrst toastového chleba dopadne na zem. Poté pán zvedne ruku a podívá se na zápěstí. Ještě něco tiše zašeptá, zvedne se a vydá se ven z parku.
DIALOG
„Jak se dneska máš, Matyldo?” zeptá se stařík.
„Dneska jsem holubům přinesl toastový chléb,” vytáhne z tašky pečivo.
„Víš, že ho mají nejradši? A kachny zas rohlíky. Myslíš, že se tu dnes ukážou i labutě?”
„Dneska jsem měl moc pěkný sen, zdálo se mi o tobě, Matyldo. Tančili jsme spolu bosí na zahradě tak, jak jsi to měla ráda.” Usměje se a začne si pobrukovat melodii.
„V pondělí jsem byl u pana doktora,” pronese, když dozpívá, „říkal, že jsem v pořádku. To víš, že je to dobře… ale někdy si říkám… Chybíš mi, Matyldo.” Odmlčí se.
„V pátek jdu do divadla,” změní téma a hned je veselejší. „Pozvala mě sousedka. Původně chtěla jít s dcerou, ale ta nemá zájem. Těším se, jdeme na Sen noci svatojánské. Však víš, jak moc mám rád Shakespeara… No, už budu muset běžet. Jsem objednaný k holiči. Tak zase ve středu, Matyldo. Miluju tě.”
Samozřejmě je nejlepší kombinace, se všemi třemi variantami si však lze hrát a někdy i text bez dialogu/popisu může být velmi dobrý. :)
Upřímně vím, že se ve svých textech musím soustředit na větší vyváženost mezi popisy a dialogy, které text oživují… Občas zbytečně popisuji to, co by bylo lepší nechat říct některou z postav. Ale pracuju na tom!
Skvělá práce a skvělá reflexe – držím palce s popisováním postav! ;)
Velmi plasticky popsáno. Úplně jsem byla v tom parku. Děkuju za milý čtenářský zážitek.
“Starý muž v parku”
Odpolední slunce svými teplými zlatými paprsky prosvítalo skrze koruny stromu v rozlehlém městském parku. Stín starého rozložitého dubu chránil svými větvemi a listy štěrkovou cestu, kterou lemovala stará dřevěná lavička s odřeným nátěrem. Na jejím konci seděl starý shrbený muž. Byl malý, s hnědým plstěným kloboukem naraženým hluboko do čela a na sobě měl šedý kostkovaný kabát, který už také pamatoval lepší časy. Na klíně držel sáček s kousky rohlíku, které opatrně rozhazoval kolem sebe. Slétli se téměř okamžitě, bílí, šediví, popelavě hnědí. Šum holubích křídel a ťukání zobáčků o kamínky na cestě ho nesmírně uklidňovaly. Prali se o každé sousto, jako by jim sypal nejvybranější lahůdky. Ti nenasytní a hluční opeřenci mu však dokázaly vykouzlit úsměv na tváři a potěšit jeho staré unavené srdce.
„No podívej se na ně, Emilie,“ promluvil potichu, snad aby nerušil ostatní návštěvníky parku. „Pořád mají hlad, stejně jako tenkrát. Pamatuješ, jak jsme sem spolu chodili? Ty jsi vždycky říkala, že bys chtěla být holubem, aby sis mohla prohlédnout svět z výšky.“
Usmál se do prázdna a pak si povzdychl.
„Dneska jsem viděl dole u schránek naši starou sousedku – paní Hubáčkovou. Pořád nosí tu stejnou žlutou baretku a modrý kostkovaný kabát. A pořád má přehled o tom, co se kde v našem paneláku šustne. Moc jí to už ale nemyslí. Volala na mě Honzo, představ si to!“
Na malou chvíli se odmlčel, jako by naslouchal tiché odpovědi. Potom znovu promluvil.
„Já vím, já vím, ty jsi ji nikdy neměla moc ráda. Ale byla to taková Tvoje zábava, ne? Trochu sis na ni postěžovala, a pak jsi jí v neděli stejně upekla hruškový koláč, který má tak ráda.“
Holub s tmavým zobákem se přiblížil tak blízko, až mu vlezl skoro na botu. Starý muž mu nasypal hrst drobků.
„Víš, někdy si říkám, že by ses mohla objevit. Jen tak. Sednout si vedle mě, vzít mě za ruku a říct – „Mirku, nebreč.“ Škoda že to tak nefunguje. Tak rád bych ještě aspoň jednou viděl tvůj úsměv a řekl ti, že jsi moje děvče.“
Zvedl slzami zakalené oči k prázdné části lavičky a pak do koruny stromu, kde si jemný vánek pohrával s listím. Park byl tichý. Bylo slyšet jen vítr, šustění listí a klování zobáků do štěrku.
Verze popisu
Odpolední slunce vrhalo zlaté paprsky na starou dřevěnou lavičku a mezi větvemi starého dubu ševelilo listí. Seděl na ní osamělý starý muž. Měl na sobě starý kabát, jehož látka byla značně ošoupaná a klobouk, který pamatoval mnohem lepší časy. V ruce svíral igelitový sáček naplněný drobky chleba a rohlíků a trpělivě je po malých hrstech rozhazoval kolem sebe. Holubi se slétávali v tichém chaosu, mávali mu křídly na přivítanou. Jeden mu kloval do podrážky, jiný se váhavě přibližoval z dálky.
Jeho oči však nepozorovaly ptáky – dívaly se na prázdné místo vedle sebe. Občas přikývl, pousmál se nebo se mírně zamračil, jako by s někým tiše promlouval. Rty se mu sem tam pohnuly, ale slova nebyla téměř slyšet. Výrazy jeho tváře a jemná gesta naznačovala blízkost, důvěrnost – mluvil s někým, kdo tam dávno nebyl, ale pro něj stále existoval.
Vítr pohnul větvemi stromů a několik červeně zbarvených listů se lehce sneslo k zemi. Muž si jich ani nevšiml. V jeho světě bylo místo jen pro vzpomínky na milovanou duši.
Verze dialogu
„No podívej se na ně, Emílie. Jsou tak krásní. Tenhle má dokonce stejnou bílou skvrnu na břichu jako ten, co ses mu smála. Pamatuješ?“
Vždycky jsi říkala, že mě to jednou přejde. Ale víš co? Nepřešlo. Mám je pořád rád.“
„Dneska jsem potkal na chodbě paní Hubáčkovou. Jo, ještě žije. A pořád nosí žlutou baretku a k tomu ten vypelichaný kostkovaný kabát. A víš, co na mě zavolala? Honzo! Tak si říkám, že bych jí mohl udělat radost a mohl bych být pro ni aspoň někdy Honzou.“
„Vím, že jsi ji neměla ráda. Ještě teď slyším Tvoje slova „nemůžu tu drbnu vystát.“
„Víš Emílie… kdybys tak se mnou mohla dneska chvilku posedět… Stačil by mi jen Tvůj úsměv. Seděli bychom vedle sebe, potichu. Jen bychom spolu poslouchali, jak se vítr prohání listím.
Rozdíl mezi popisem a dialogem
1/ popis spolu s dialogem – navozuje atmosféru, krásu parku, vyjadřuje stav duše starého muže a ukazuje emoce, dává nahlédnout do jeho nitra
2/ jen popis – gesta, tiché prostředí parku a vnitřní svět muže
3/ jen dialogy – zaměřeno na řeč a na význam slov, vyslovení myšlenek nahlas
Píšu zde jen krok 5:
Neumím popisy, dialogy mi obecně jdou trochu víc, nebo se mi alespoň lépe píšou. Nicméně chápu, že vyvážený příběh potřebuje do určité míry obojí. Mně víc baví “akční” scény, takže s krmením holubů v parku jsem obecně měla trochu problémy, vymyslet scénu tak, aby o něčem byla. Moc mě toho nenapadalo. Popisná část mi přišla intimnější, ale příliš statická. Ne intimní, o co jsem se snažila, ale spíš patetická a plná klišé. Dialogová část sice trochu hýbala dějem, ukazovala víc vnitřní svět starého pána, tak osamělého, že si povídá nejdříve s mrtvou manželkou a pak s holuby a jsou to jeho přátelé.
Jak já vás chápu! Vůbec jsem se do toho nemohla dostat. :-)
Pak se ledy pohnuly a já něco nakonec spáchala.
Ale fakt jsem myslela, že tenhle úkol prostě nesplním.
Text obsahující popis i přímou řeč
Byla neděle. Františkův výletní den. Šoural se pomaloučku do městského parku jako pravidelně každý konec týdne a jednou rukou se přitom opíral o francouzskou hůl.Došel až k lavičce, na které byla vyrytá dvě spojená srdce. Pohladil vrásčitou rukou rytinu a z prsou mu vyšel tichý povzdech. Vzpomínky z minulosti zas přišli na návštěvu.” Hermínko, pospěš, už odbila třetí, nestihneme kino!”” Ale Františku, nemůžu běžet, mám nové boty, nechci si je hned okopat”. Usmála se na něj a jemu bylo kolik? Osmnáct pryč?Stařík ztěžka dosedl na lavičku. Listí na stromech už pomalu začalo žloutnout.” Hermínko, víš že umřel Pepa? “” A kterej?”” No přece ten nádražák, chodil k tobě do krámu pro cigarety… dostal infarkt, představ si”.” Vidíš, já mu pokaždé domlouvala a on, nedal si říct, teď to má!”Kolem sedícího Františka se slétli šedaví holubi. Jeden, dva, tři,… deset? Vyrušili ho ze vzpomínek a vnitřního rozhovoru s jeho zesnulou manželkou. To je život, pomyslel si a z kapsy ošuntělého tvídového saka vytáhl pytlík k kousky tvrdých rohlíků. Schovával je a úmyslně nechal někdy ztvrdnout, aby měl důvod jít do parku. Tady chodívali s manželkou na nedělní procházky a vzpomínali na prožitý život.Díval se na holuby, ale viděl svoji ženu, malou věčně usměvavou s dolíčky ve tváři, které zůstávaly na truc zvyšujícímu se věku.” Stejně jsi byla na nejkrásnější holka co jsem poznal!”” Já vím, Františku a ty ten nejhodnější a nejčestnější mužskej! Holky mi tě záviděly a já byla na tebe moc pyšná.”” Ale hermínko, vždyť nikdo není bez kazů. Pamatuješ, jak jsme se kolikrát pohádali a tys na mě celý den nemluvila?” Usmál se při té vzpomínce, vyndal další tvrdý rohlík a drobil ho bezmyšlenkovitě na zem.Pořád se usmíval.” Nejraději jsem měl tvoje černé oči..”” Ale hlavně svíčkovou co jsem ti vařila, že?!” ” Jojo, takovou neuměla ani moje matka a jaká ta byla kuchařka. Vyhlášená po celém Žižkově!”
Zavřel při té vzpomínce oči a najednou jako by zase cítil tu vůni, koření a pečeného masa. Jeden drzý holub mu přitom stihl sebral rohlíkový drobek z odloženého pytlíku. ” No tak… Františku, otevři oči, kšá, kšáá, ty jeden nenasyto!” Kolem lavičky, kde krmil holuby prošli dva školáci, maminka s dítětem v kočárku a mladý pár, nesměle se držící za ruce.” Takhle jsem si tě miláčku taky vodil, to byla krásná léta…”” Máš pravdu, měli jsme dobré manželství, možná až příliš ideální na tu těžkou dobu”.
” Pořád u sebe nosím ten tvůj šátek, co jsi mi dala, když tě naposledy vezli do špitálu. Asi se zlobíš, že je pomačkaný, ale já už ho z kapsy nevyndávám.” Pro jistotu si sáhl do kapsy, byl tam. Hřál mu studenou ruku a František by se klidně vsadil, že ještě pořád voní po manželčině kolínské.”Když mi zavolali, že jsi umřela, celý jsem ho zmáčel slzami.”Františkovi ukápla při té vzpomínce jedna velká opuštěná slza do klína.
————–
Popis samotný dokáže krásně vykreslit prostředí, kde se scénka odehrává a popsat postavy. Zpomaluje děj.
Dialog naopak děj zrychlí, text má dynamiku a možná i čtivost pro čtenáře – je akčnější.
Zjišťuji, že já osobně jsem se od popisného vyprávění posunula k častějšímu vkládání dialogů, kterých jsem se dřív bála. :-)
Z toho všeho mi vychází fakt, že je dobré mít v příběhu oboje a vhodně a s citem je střídat. Tohle cvičení bylo pro mne opravdu výzvou!
Aniž bych předem četla vaši povídku, tak i já mám Františka coby hlavního hrdinu.
A je to moc hezký příběh. Děkuju za příjemné a dojemné počtení.
1. Pán Emil chodil do parku každý deň na poludnie. Vždy tou istou trasou popri fontáne, okolo starej lipy a k lavičke, ktorú s manželkou považovali za tú svoju. Sadol si s istými ťažkosťami, pomaly si vyrovnal chrbát a na okamih privrel oči. „No vidíš, Tonička moja,“ prehovoril potichu, keď otvoril papierové vrecko. „Mala by si zo mňa radosť. Vždy si vravievala, že chlieb môže holubom škodiť. Tak im nosím rozličné semená. Slnečnicu, proso, trochu ovsa.“ Rozhodil hrsť semien na kamenný chodník. Holuby sa okamžite rozleteli k jeho nohám, až mu jeden vták takmer pristál na topánke. „Niekedy pochybujem, či to celé nie je chyba. Minulý týždeň som čítal v novinách, že sú premnožené a mesto vraj plánuje sprísniť pravidlá. Možno kŕmenie budú aj pokutovať. Chytá ma z toho úzkosť, Tonička. Naozaj neviem, ako by som to bez týchto našich rozhovorov zvládal.“ Obzrel sa okolo. Park bol skoro prázdny, len zopár starších ľudí posedávalo na lavičkách. V diaľke sa hrali deti a jedna mamička kričala na syna, aby nebehal za holubmi. „Vieš, že som sa vždy bál, že ostanem sám ako prst, ak odídeš prvá,“ pokračoval tichšie. „Že sa nebudem mať s kým porozprávať. Ale ty si tu so mnou stále. Len ťa nevidno. Možno keby som bol veriaci, ľahšie by som uveril, že ma naozaj počuješ.“ Na chvíľu zavrel oči. Predstavil si ju ako sedí vedľa neho, vlasy zopnuté do drdola, na tvári pokoj a ten jej láskavý úsmev, ktorý poznal lepšie než čokoľvek na svete. Na druhom konci lavičky pristála biela holubica. Uprene sa naňho zahľadela. „Tonka, si to ty?“ šepol trochu rozpačito. Holubica sklonila hlavu, akoby mu chcela odpovedať. Okolo prechádzali nejakí chlapci. Jeden ukázal prstom na Emila a začali sa chichotať. Emil sa pousmial. „Asi si myslia, že som starý blázon. Ale nech. Nevedia, aké to je, keď človeku chýba ten, s kým zdieľal každý deň.“ Mohlo by sa zdať vhodnejšie chodiť na cintorín. Tam by to možno nepôsobilo tak čudne, keď sa človek rozpráva s tými, čo už odišli. Ale cintorín ho deprimoval. Tento park bol plný života. To mu dodávalo nádej, že ešte stále patrí medzi ľudí a nie do starého železa. Opatrne sa načiahol do tašky a vybral mobil. Chvíľu ho zvieral v dlani. „Idem zavolať Katke,“ povedal a pozrel na bielu holubicu. „Dnes je to presne rok, čo si odišla. Dohodli sme sa, že si ťa pripomenieme spoločnou večerou a malým rituálom. Zapálime sviečku, povieme si, čo sa nám za rok prihodilo. Bolo by pekné, keby sa z toho stala tradícia. Aspoň ďalší, aj keď trochu smutný dôvod na stretnutie.“ Pomaly sa nadýchol. Holubica vzlietla a Emil mal pocit, že na chvíľu cíti vedľa seba teplú prítomnosť. Možno ozvenu lásky, ktorá neumiera.
2. „No vidíš, Tonička moja, mala by si zo mňa radosť. Vždy si vravievala, že chlieb môže holubom škodiť. Tak im nosím rozličné semená. Slnečnicu, proso, trochu ovsa. Niekedy pochybujem, či to celé nie je chyba. Minulý týždeň som čítal v novinách, že sú holuby premnožené a mesto vraj plánuje sprísniť pravidlá. Možno kŕmenie budú aj pokutovať. Chytá ma z toho úzkosť, Tonička. Naozaj neviem, ako by som to bez týchto našich rozhovorov zvládal. Vieš, že som sa vždy bál, že ostanem sám ako prst, ak odídeš prvá, že sa nebudem mať s kým porozprávať. Ale ty si tu so mnou stále. Len ťa nevidno. Možno keby som bol veriaci, ľahšie by som uveril, že ma naozaj počuješ. Pozerám na tú bielu holubicu čo priletela a rozmýšľam, Tonka, si to ty? Okolo prechádzajú akýsi chlapci a smejú sa na mne. Asi si myslia, že som starý blázon. Ale nech. Nevedia, aké to je, keď človeku chýba ten, s kým zdieľal každý deň. Idem zavolať Katke. Dnes je to presne rok, čo si odišla. Dohodli sme sa, že si ťa pripomenieme spoločnou večerou a malým rituálom. Zapálime sviečku, povieme si, čo sa nám za rok prihodilo. Bolo by pekné, keby sa z toho stala tradícia. Aspoň ďalší, aj keď trochu smutný dôvod na stretnutie.“
3. Pán Emil chodil do parku každý deň na poludnie. Vždy tou istou trasou popri fontáne, okolo starej lipy a k lavičke, ktorú s Toničkou považovali za tú svoju. Sadol si s istými ťažkosťami, pomaly si vyrovnal chrbát a na okamih privrel oči. Keď otvoril papierové vrecko, prehovoril potichu niečo o tom, že je lepšie kŕmiť holuby semenami ako chlebom. Rozhodil hrsť semien na kamenný chodník. Holuby sa okamžite rozleteli k jeho nohám, až mu jeden vták takmer pristál na topánke. Obzrel sa okolo. Park bol skoro prázdny, len zopár starších ľudí posedávalo na lavičkách. V diaľke sa hrali deti a jedna mamička kričala na syna, aby nebehal za holubmi. Ďalej si tichšie mrmlal sám pre seba ako sa bál, že ostane sám keď jeho žena umrie. Na chvíľu zavrel oči. Predstavil si ju ako sedí vedľa neho, vlasy zopnuté do drdola, na tvári pokoj a ten jej láskavý úsmev, ktorý poznal lepšie než čokoľvek na svete. Na druhom konci lavičky pristála biela holubica. Uprene sa naňho zahľadela. Sám pre seba sa opýtal, či to náhodou nie je jeho žena. Šepol to s náznakom rozpakov. Holubica sklonila hlavu, akoby mu chcela odpovedať. Okolo prechádzali nejakí chlapci. Jeden ukázal prstom na Emila a začali sa chichotať. Emil sa pousmial. Asi si myslia, že je starý blázon, keď sa rozpráva sám so sebou. Mohlo by sa zdať vhodnejšie chodiť na cintorín. Tam by to možno nepôsobilo tak čudne, keď sa človek rozpráva s tými, čo už odišli. Ale cintorín ho deprimoval. Tento park bol plný života. To mu dodávalo nádej, že ešte stále patrí medzi ľudí a nie do starého železa. Opatrne sa načiahol do tašky a vybral mobil. Chvíľu ho zvieral v dlani. Chcel zavolať dcére Katke, aby sa dohodli na dnešnej spomienkovej večeri. Opäť to povedal akoby svojej žene a pozrel na bielu holubicu. Pomaly sa nadýchol. Holubica vzlietla a Emil mal pocit, že na chvíľu cíti vedľa seba teplú prítomnosť. Možno ozvenu lásky, ktorá neumiera.
Prvý text je podľa mňa najúplnejší a krásne sa dopĺňa. V druhom kde je len priama reč to pôsobí ako veľmi intímna spoveď a tretí text je pre mňa dosť suchý… ako nejaká reportáž v novinách. Nemá takú hĺbku a emočný náboj.
Dobrá práce a skvělé shrnutí – držím palce do dalšího psaní!
Můj závěr je takový: jedno bez druhého nefunguje. Obojí se krásně doplňuje.
Seděl na lavičce. Prázdné místo po jeho pravici bylo vždycky pro ní. Seděla vedle něj jeho Anička. Kdykoliv a kdekoliv. Pořád. I teď když tu už dávno nebyla. Pochoval ji před několika lety.
Jeho Anička byla ta nejkrásnější holka, kterou znal. Byla veselá, měla ráda život a jeho, Aloise. Dala mu 2 krásně děti, které jsou jí tolik podobné až to někdy zabolí.
Byl příjemný letní den a Alois měl zrovna narozeniny. Nechtěl zůstat doma sám. Zašel do cukrárny, koupil si svůj oblíbený zákusek a pomalým krokem šel do parku. Jeho oblíbená lavička byla volná.
Posadil se, na místo pro Aničku si položil zákusek a pozoroval lidi kolem sebe.
„Tak jsem tu zase o rok dýl..a bez Tebe, Aničko“ začal Alois.
„Ty narozeniny jsou nejhorší. Nikdy jsi mi nezapomněla nachystat překvapení. A já jsem překvapený byl. Opravdu.“ vzpomínal a zasnil se, protože i ve svém věku se z překvapení těšil jako malý kluk.
Vyndal z tašky lahev jejího oblíbeného vína a 2 skleničky. Obě naplnil a pronesl přípitek.
„Na shledání, Aničko“ řekl a přiťukl oběma skleničkami.
„Je mi na tom světě bez tebe smutno.“
„Ale prožili jsme spolu pěkný život, viď?“ Odpovědi se nedočkal. Otočil se k lavičce a na ní seděl malý ptáček a snažil se dostat k jeho zákusku.
„Na, dej si“ přisunul k němu zákusek. „Alespoň ty narozeniny s někým oslavím.“
Na protější lavičce seděl klouček s babičkou, přiběhl k Aloisovi.
„Ty si povídáš s tím ptáčkem? Ty mu rozumíš? A proč tu máš ty skleničky?“ divil se.
„Dneska mám narozeniny.“ odpověděl Alois.
„Všechno nejlepší“ povídá klouček a dívá se k němu nahoru. Alois se k němu skloní aby mu podal ruku, klouček si stoupne na špičky, dá mu pusu a utíká zpátky k babičce.
Alois má najednou slzy v očích.
„Tak to vidíš, Aničko, nakonec tolik gratulantů.“ Pozvedl sklenku a pokynul k nebi.
Krásný dojemný příběh.
Původní text:
Muž s věkem zvrásněnou tváří seděl na jedné z laviček. Těch málo kolemjdoucích, co tak časně ráno mělo cestu přes park, se mu obloukem vyhýbali, protože si pro sebe mumlal zvláštní slova – alespoň to si mysleli. Seděl a po hrstičkách holubům rozhazoval semínka a další zrní.
Zamyšleně pozoroval, jak se slétli do hejna a zobají. Už si na něj zvykli. Když přiletěl i pár hrdliček, usmál se.
„Nejdražší Libuško, věděla jsi, že hrdličky si hledají celoživotní partnery? Ty jsi byla moje hrdlička, tak se nezlob, že jsem tě neposlechl a zůstal sám. Ale neboj se o mě, děti mě nenechávají samotného. Zrovna včera přijely.“
Odmlčel se, aby si z kapsy vytáhl další zrní. Tentokrát ho rozhodil blíž u sebe, a první holubí odvážlivci se k němu přiblížili.
„Vašek a Petra se mají dobře, vypadají spolu stále šťastně, takže hádám, že náš zásnubní prsten fungoval. Vašek slíbil, že ho zase dá tomu, kdo si přijde pro Ludmilu,“ uchechtl se a vytáhl z druhé kapsy složenou fotku.
Byla právě z včerejšího dne. Syn Vašek mu pomohl fotku vytisknout. Byly na ní obě jejich děti se svými partnery – Vašek s Petrou a Daniela s Tomášem. U nich stály jejich děti.
„Ale na to má Ludmilka ještě čas, vždyť jí bude teprve čtrnáct! Věřila bys tomu? Ještě si pamatuju, jak jsem si ji v porodnici choval! A jejich malej Vašek zase vyrostl,“ znovu se zasmál, když si vzpomněl, jako ho včera přiběhl obejmout,“ chybí mu další zuby. Oba horní řezáky, vypadal dost vtipně.“
Pokusil se na lavičce napřímit, trápila ho z noci bolest zad. Jeden z holubů se mu dostal až k nohavici a pokoušel se ho zobnout. Ohnal se po něm: „Jedeš, potvoro!“
Podíval se vyčítavě na nebe a ukázal na svojí nohavici. „Opravdu nechápu, proč jsi trvala na tom, že mám ty opeřený krysy chodit krmit. Jsou drzý.“
Na to mu jedna z odlétajících hrdliček na rameni zanechala překvapení. Povzdechl si. „Jasně, rozumím. Nebudu si stěžovat.“
„Ale zpátky k dětem. Daniela s Tomášem se konečně rozhoupali k podání žádosti o adopci. Nechávali si to projít hlavou pěkných pár let, ale vypadá to, že už se na to cítí. Moc bych si přál, aby se jim to povedlo, vždyť víš, jak moc by Daniela chtěla dítě. Já bych taky další vnučku nebo vnoučka neodmítl,“ zasnil se.
Pak s námahou vstal a obrátil kapsy, aby vysypal poslední zbytky zrní. „Nic se neboj, Libuško, zase ti přijdu povídat.“ Políbil dlaň a poslal vzdušný polibek k nebi.
Ve srovnání:
– přímá řeč text dokáže osvěžit a “polidštit”, na druhou stranu chybí informace o prostředí a reakcích hlavní postavy – slova bez kontextu můžou vyznít špatně…
– popis nás seznámí s emocemi, vysvětlí situaci. Má klidnější, ale vzdálenější atmosféru
– ideální je pro mě kombinace, kde většinou text vyzní, tak jak je zamýšlen -> působí to živěji a člověk se lépe vcítí
Krásná reflexe – díky!
V parku.
„Tak už jsem tady zase, moje milá Anežko. Stejně jako včera. Stejně jako – dá-li Pánbůh – zítra. Jak se ti asi daří? Není dne, abych si na tebe nevzpomněl. Však víš. Počkej, tady jsem si to zapsal, co ti dnes chci říct,“ vytahuje lístek z kapsy bundy a zamyšleně ho čte.
„Sakra, já tak škrábu, pomalu tužku neudržím, to se nedá přečíst!“ říká si.
Bývalý učitel češtiny a dějepisu. Když on psal na tabuli, třída ztichla nad jeho krasopisem. Co krasopisem! Hlavně obsahem. Byl neuvěřitelně sečtělý a jeho dar věci předat zábavně se tradoval několika generacemi.
„Podívejme, koho to tady dnes máme? Ty ses konečně vrátil, ty tuláku?“
Alexander podrbe velkého rezavého psa za ušima.
„Ty ses uměl narodit, jedno oko hnědé, jedno modré. Není divu, že se tě lidi bojí. Já se tě nebojím. Na, tady máš kokinko“, dává mu do huby a pes maže rychle do křoví, aby mu to zase nesebral.
„Tak kde jste, holoubci moji?“
Za chvíli je tu scéna jako by ji opsal z toho amerického filmu, co hrajou každé vánoce. Sám doma se to jmenuje? On, uprostřed parku, sedící na kamenné lavičce a kolem něj se slétají ptáci ze všech stran. Už jsou za ty roky zvyklí na jeho hlas. Podivín, co si nahlas něco povídá pod fousy. Nešetří na nich. Semínka slunečnic a obilí rozhazuje tak dlouho, dokud ho hejno nesezobe. Vyzařuje z něj klid a tak jsou na dosah ruky.
„Anežko, tak si představ. Včera jsem potkal Václava. Je na tom chudák blbě. Měl mrtvici a levou nohu tahá za sebou. Sotva jsem mu rozuměl. Mám Tě pozdravovat. Chudák, nepamatuje si, že jsi dávno umřela, tak jsem ho v tom nechal. Bylo mi ho líto. Jo, a včera jsem, představ si, sám upekl kuře. Našel jsem ten tvůj recept, s citronem a tymiánem. Však nám na zahrádce pořád roste. Povedlo se mi neskutečně, mám plnou pusu slin, když na něj jen pomyslím. Přišli děcka, tak se po něm jen zaprášilo. Jo, s rýží a kompotem. Malá Anežka je celá ty. Ta má ďábla v těle. Lítala tam jako šus. Moc mě to potěšilo. Škoda, že ji vidím tak málo, mladí furt někde lítají, však to znáš.“
„Co říkáš? Jestli jsem v pořádku? Nebylo mi v noci dobře. Koukal jsem do stropu a myslel na tebe, jestli už za tebou brzy nepřijdu. V noci občas tyhle myšlenky mívám, však jsem ti to už říkal. Ale přes den, hlavně když jsem tady venku, cítím svěží vzduch na tvář, pozoruju děti, jak sjíždí na klouzačce, krmím tady ty svoje kamarádky, ještě se mi nechce. Promiň.“
V tu se k němu blíží sousedka. Bývalá spolužačka. V mládí se mu moc líbila, ale na Anežku neměla. Korálky kolem krku, letní šaty. Ta se dnes nějak vyparádila.
„Dobrý den paní Alenko, jak pak se máte? To máme dnes krásně, co? Co říkáte, kde dnes jsou? Jo,jo. Už tady dnes byli, ale měl jsem málo zrní. To víte, neřádi, lítají sem jen skrz to žrádlo.“
Zpozorní, když na kostelní věži odbije osmkrát. Musí domů. Za chvíli hraje jeho oblíbená Sparta se Slavií, to nemůže propást!
„Tak zase zítra, Anežko.“
„Alenko, mějte se hezky. Však se za mnou v sobotu stavte na oběd! IDlám kuře na tymiánu. Zrovna jsem tady Anežce o tom vykládal, jak se mi povedlo! Na shledanou, musím běžet, hraje Sparta, víte?!?“
V 1 přímá řeč
„Tak už jsem tady zase, moje milá Anežko. Stejně jako včera. Stejně jako – dá-li Pánbůh – zítra.
Jak se ti asi daří? Není dne, abych si na tebe nevzpomněl. Však víš. Počkej, tady jsem si to zapsal, co ti dnes chci říct,“
„Sakra, já tak škrábu, pomalu tužku neudržím, to se nedá přečíst!“
„Podívejme, koho to tady dnes máme? Ty ses konečně vrátil, ty tuláku?“
„Ty ses uměl narodit, jedno oko hnědé, jedno modré. Není divu, že se tě lidi bojí. Já se tě nebojím. Na, tady máš kokinko“
„Anežko, tak si představ. Včera jsem potkal Václava. Je na tom chudák blbě. Měl mrtvici a levou nohu tahá za sebou. Sotva jsem mu rozuměl. Mám Tě pozdravovat. Chudák, nepamatuje si, že jsi dávno umřela, tak jsem ho v tom nechal. Bylo mi ho líto. Jo, a včera jsem, představ si, sám upekl kuře. Našel jsem ten tvůj recept, s citronem a tymiánem. Však nám na zahrádce pořád roste. Povedlo se mi neskutečně, mám plnou pusu slin, když na něj jen pomyslím. Přišli děcka, tak se po něm jen zaprášilo. Jo, s rýží a kompotem. Malá Anežka je celá ty. Ta má ďábla v těle. Lítala tam jako šus. Moc mě to potěšilo. Škoda, že ji vidím tak málo, mladí furt někde lítají, však to znáš.“
„Co říkáš? Jestli jsem v pořádku? Nebylo mi v noci dobře. Koukal jsem do stropu a myslel na tebe, jestli už za tebou brzy nepřijdu. V noci občas tyhle myšlenky mívám, však jsem ti to už říkal. Ale přes den, hlavně když jsem tady venku, cítím svěží vzduch na tvář, pozoruju děti, jak sjíždí na klouzačce, krmím tady ty svoje kamarádky, ještě se mi nechce. Promiň.“
„Dobrý den paní Alenko, jak pak se máte? To máme dnes krásně, co? Co říkáte, kde dnes jsou? Jo,jo. Už tady dnes byli, ale měl jsem málo zrní. To víte, neřádi, lítají sem jen skrz to žrádlo.“
„Tak zase zítra, Anežko.“
„Alenko, mějte se hezky. Však se za mnou v sobotu stavte na oběd! Dělám kuře na tymiánu. Zrovna jsem tady Anežce o tom vykládal, jak se mi povedlo! Na shledanou, musím běžet, hraje Sparta, víte?!?“
V2 popis
Alexander. Bývalý učitel češtiny a dějepisu. Když on psal na tabuli, třída ztichla nad jeho krasopisem. Co krasopisem! Hlavně obsahem. Byl neuvěřitelně sečtělý a jeho dar věci předat zábavně se tradoval několika generacemi.
Chodí denně do parku povídat se svou již dávno zemřelou ženou. Vždycky si napíše na lístek, co jí chce říct. Povídá si s ní někdy i v noci, ale tady, v městském parku, je na čerstvém vzduchu a ten potřebuje. Navíc udělá i dobrý skutek, nakrmí holuby. A když přijde ten rezavej pes, co se kolem potuluje, dá mu kokinko. Líbí se mu. Připomíná mu Zora, kterého spolu s Anežkou měli.
Vida, my o vlku a už je tady. Alexander podrbe velkého rezavého psa za ušima.
Za chvíli je tu scéna jako by ji opsal z toho amerického filmu, co hrajou každé vánoce. Sám doma se to jmenuje? On, uprostřed parku, sedící na kamenné lavičce a kolem něj se slétají ptáci ze všech stran. Už jsou za ty roky zvyklí na jeho hlas. Podivín, co si nahlas něco povídá pod fousy. Nešetří na nich. Semínka slunečnic a obilí rozhazuje tak dlouho, dokud ho hejno nesezobe. Vyzařuje z něj klid a tak jsou na dosah ruky.
Přitom si povídá se svou ženou. Jak upekl kuře, přišli děcka na návštěvu, potkal souseda, který je po mrtvici a je na tom blbě tak, že si ani nepamatuje, že Anežka dávno umřela.
V tu se k němu blíží sousedka. Bývalá spolužačka. V mládí se mu moc líbila, ale na Anežku neměla. Korálky kolem krku, letní šaty. Ta se dnes nějak vyparádila. Dá se s ní do řeči. Přemýšlí, že by ji mohl na to kuře taky pozvat. Však o nic nejde. Aspoň si povykládají a nebude pořád sám.
Zpozorní, když na kostelní věži odbije osmkrát. Musí domů. Za chvíli hraje jeho oblíbená Sparta se Slavií, to nemůže propást! Rozloučí se v duchu se ženou, nahlas se sousedkou a vydá se na zápas domů.
– Verze kombinující popis a dialog je nejživější
– Dialogy dávají příběhu dynamiku
– Pokud převažují dialogy jako nyní u mě, příjde mi to poutavější
– Nicméně popis dokreslí scénu, ve které se postavy potkávají a taky vnitřní svět postavy, protože ne vše se dá říct nahlas anebo se dovodí z přímé řeči
– Pokud by byl jen popis, je to nudné
Pro mě je nešikovné, že formát ve wordu, kde si s tím dám práci, se tady ve formuláři ztratí. Mám každou přímou větu zvlášť, odstavce, přímá řeč boldem. tak to mě mrzí
Toto cvičení mně opravdu dnes dalo hodně, díky
Páni, to je opět skvělá práce. Ano, je občas dobré vyzkoušet si tyto rozdíly mezi dialogy a popisy na vlastní papír. Tleskám!
díky moc :-)
Super!
Dobrý den René,
určitě je pro mně na čtení a vlastně i psaní nejvíc přitažlivá kombinace dialogu s popisem.
Zdraví Janka
Starý muž krmí v parku holuby a nahlas si přitom povídá se svojí zesnulou manželkou
Jak je to dnešní ráno krásné. Svěží vzduch, slunce svítí přímo na lavičku, na které pokaždé sedává. Opřel si hůlku o kraj lavičky, sundal si ze zad zelený ošoupaný baťoh a opatrně, pomalu se posadil vedle něj.
„ Vidíš, vidíš Jiřinko, klouby mi už neslouží jako dřív. Obyčejné vstávání z postele mi už trvá přes půl hodiny. Řeknu Ti, není to žádná legrace dopravit se sem s mými potížemi. Ty jsi naštěstí ještě žádné velké zdravotní problémy neměla. Možná je to nakonec dobře, že jsi umřela tak náhle a brzo. Díky kloubům mi připadá, že život už nepřináší tolik radosti jako dřív. Ale podívej, i tak jsem si našel něco, co mě potěší, i když chodit už tolik nemůžu.“
Otevřel batoh a vybral z něj 2 mírné pomačkané papírové sáčky. Jeden pečlivě uzavřený kancelářskými sponkami byl plný slunečnicových semínek a druhý nacpaný suchými rohlíky. Rozhlídnul se kolem sebe. Vedle něj vpravo od lavičky si po asfaltovém chodníku vykračoval tlustý šedivý holub. Důležitě si prohlížel drobky ležící před ním a zkoušel, který z nich je k jídlu. O kousek dál na trávníku si spokojeně vrkal párek bílých hrdliček. Ten tady ještě neviděl. Jak jsou zajímavě zbarvené.
„Jen se podívej, každý den se tady objeví nějaký nový holub nebo hrdlička. Učím se je rozeznávat podle zbarvení. Měl bych si pořídit nějakou knihu a ptácích, o tom jak spolu komunikují, jak to, že vůbec létají. Tolik toho ještě nevím o okolním světě, i když jsem tak starý. Jo, jo, pořád je co objevovat.“ Popotáhl si kšiltovku víc do čela, aby mu slunce nesvítilo rovnou do očí.
„ Prozradím Ti moje největší přání. Nejradši bych si pořídil domů párek andulek. Jediné, co mě od toho odrazuje je, že by mě mohly přežít a kdo by se pak o ně postaral? I když vlastně, Veronika by mohla. Škoda, že jsi ji nepoznala, tvojí vnučku. Krásná, chytrá, veselá, modré oči, blondýnka. A má ráda ptáčky jako já. Teď se připravuje do školy, takže se mnou ráno do parku krmit nechodí. Ale v sobotu bych jí mohl vzít s sebou a promluvit si s ní o andulkách. Ještě aby souhlasili její rodiče. Ale jak znám svou dceru, budou s tím souhlasit. Vycházíme spolu moc dobře, víš? Starají se o mě, volají mi, navštěvují mě.“
Radostí nad svým nápadem poposedl, opatrně otevřel pytlík, nabral celou hrst semínek a rozhodil je kolem lavičky.
„Jak já se těším na andulky si, ani neumíš představit. Asi mi to jejich štěbetání připomíná tvoje každodenní vyprávění.“
Ze suchého rohlíku odlamoval malé kousky a rozhazoval je mezi hejno. Holubi spokojeně vrkali, cpali se. Přilétalo jich pořád víc a víc.
„Nebojte se, já za Vámi budu jezdit každé ráno, i když budu mít doma andulky, samotné Vás tady nenechám.“ mluvil na ně.
Čistý dialog:
„Podívej se Jiřinko, jak je to dnešní ráno krásné, slunečné a svěží. Opřu si hůlku o lavičku, ať se mi lépe sundává batoh ze zad. Sice je už trochu ošoupaný, ale pořád mi ještě slouží dobře. Kéž by mi tak dobře sloužily i klouby. Obyčejné vstávání z postele mi už trvá přes půl hodiny. Řeknu Ti, Jiřinko, není to žádná legrace dopravit se do našeho parku s mými potížemi. Ty jsi naštěstí ještě žádné velké problémy s chůzí neměla. Možná je to nakonec dobře, že jsi umřela tak náhle a brzo. Díky kloubům mi připadá, že život už nepřináší tolik radosti jako dřív. Ale i tak jsem si našel něco, co mě potěší, i když už nechodím jako jura. Jen si musím sednout opatrně a pomalu vedle batohu, mám v něm připravené papírové pytlíky se slunečnicovými semínky a suchými rohlíky.“
„Jen se podívej, každý den se tady objeví nějaký nový holub nebo hrdlička. Učím se je rozeznávat podle zbarvení. Měl bych si pořídit nějakou knihu a ptácích, o tom jak spolu komunikují, jak to, že vůbec létají. Tolik toho ještě nevím o okolním světě, i když jsem tak starý. Jo, jo, pořád je co objevovat. Jen to slunce mi svítí do očí, musím si popotáhnout kšiltovku. Ještě, že jsi mi ji koupila. Jak se mi teď hodí.“
„ Prozradím Ti moje největší přání. Nejradši bych si pořídil domů párek andulek. Jediné, co mě od toho odrazuje je, že by mě mohly přežít a kdo by se pak o ně postaral? I když vlastně, Veronika by mohla. Škoda, že jsi jí nepoznala, tvojí vnučku. Krásná, chytrá, veselá, modré oči, blondýnka. A má ráda ptáčky jako já. Teď se připravuje do školy, takže se mnou ráno do parku krmit nechodí. Ale v sobotu bych jí mohl vzít s sebou a promluvit si s ní o andulkách. Ještě aby souhlasili její rodiče. Ale jak znám svou dceru, budou s tím souhlasit. Vycházíme spolu moc dobře, víš? Starají se o mě, volají mi, navštěvují mě.“ Jak já se těším na andulky, si ani neumíš představit. Asi mi to jejich štěbetání připomíná tvoje každodenní vyprávění.“
„Ták, vyndám si semínka a pěkně je tady kolem rozsypu, támhle ten šedivý tlustý holub je můj starý známý, ten je tady pořád. Ale ten bílý párek hrdliček jsem tady ještě neviděl. Jak se k sobě mají. Určitě přiletí blíž. Á, už se slétají všichni ptáci z okolí, to zas bude podívaná, mám opravdu radost, když je tady tak vidím, jak spokojeně vrkají a žerou. Nebojte se, já za Vámi budu jezdit každé ráno, i když budu mít doma andulky, samotné Vás tady nenechám.“
Čistý popis:
Jak je to dnešní ráno krásné. Svěží vzduch a slunce už taky pěkně hřeje. Opřel si hůlku o kraj lavičky, sundal si ze zad zelený ošoupaný baťoh a opatrně, pomalu se posadil vedle něj. Klouby mu už nesloužily jako dřív a trvalo mu i půl hodiny než dokázal vstát z postele. A stejně tak dlouho mu trvalo, než se dopravil do parku na svoji oblíbenou lavičku, ze které krmíval holuby. Žena mu zemřela náhle a nečekaně. Nakonec byl i trochu rád, že byla ušetřena stárnutí a nemocí s tím spojených, když viděl, jak těžce to snáší on. Jiřinka mu chyběla hodně a tak na ni mluvil, jako kdyby byla dál vedle něj. Ani nevnímal, že to lidem kolem něj připadá zvláštní a prohlížejí si ho. Krmení holubů v parku byl pro něj způsob jak se dostat na čerstvý vzduch a přijít na radostnější myšlenky. Doma se na to připravil, měl s sebou 2 sáčky, v jednom slunečnici a v druhém tvrdé rohlíky. Stačilo je jenom vyndat a rozhodit plnou hrst semínek a nadrobených rohlíků a holubi, hrdličky z celého okolí se začali kolem něho slétat. Pozoroval je a mezitím nahlas přemýšlel, jestli by si neměl domů koupit andulky. Napadlo ho, že kdyby mu s nimi pomáhala jeho vnučka Veronika, nemusel by se bát, co se s nimi stane, kdyby náhodou umřel. Vždy se choval vůči druhým zodpovědně a nemínil to měnit ani teď. S dcerou i zetěm vycházel taky dobře, takže věřil, že by jim to nevadilo. Rozhodl se, že si s nimi o jeho nápadu promluví. Ale i kdyby si je pořídil, byl rozhodnutý dál chodit ven a krmit ptáky v parku.
Díky moc za další splněný úkol, Jano. Ano, ten mix je dobrý, ale vlastně se vám povedly i další dvě varianty (jak popis, tak dialog). Myslím, že rozdíly jsou lehce patrné, čili všechno dobře dopadlo. :) Přeji hezký den a moc vás zdravím!
P. S. Pozor na velké Ti apod. – v přímé řeči se nepíše.
Starý pán ztěžka dosedl na laťkovou lavičku v parku a hned se kolem něj slétli holubi. Sáhl do kapsy starého baloňáku a vytáhl odsud rozdrcený rohlík.
„Kdybys ještě žila, Ludmilko, tak bys mě nejspíš za tohle poslala k šípku. Ale je lehčí dát suchý rohlík do kapsy a pak do ní párkrát bouchnout paličkou na maso než ten rohlík lámat. A čerstvý těm potvorám dávat nebudu. To musíš uznat i ty.“
Stařeček sáhl znovu do kapsy a vytáhl další hrstku drobků. Dva odvážní holubi vzlétli k němu na lavičku a cupitali přímo ke zdroji v baloňáku.
„Tak pojďte, holoubkové, pojďte.“ Stařeček se rozhlédl, jestli není někdo poblíž. Park byl liduprázdný. Znovu zalovil v kapse a tentokrát nechal ruku položenou na dřevěné laťce dlaní vzhůru. Dva opeření odvážlivci opatrně krokovali k ruce. Jeden s nervy nevydržel a odletěl. Ten druhý se střídavě díval na ruku a na obličej starce.
„No tak, kamaráde, jíst se musí. Dej si.“ Stařík stále seděl nehybně. Na lavičku se vznesli další dva holubi a dodávali si odvahu. Nakonec se ten nejblíž odvážil si zobnout přímo z dlaně a hned ucukl. Když se nic nestalo, znovu se odvážil a pak znovu a znovu. To už se přiblížili další odvážlivci. Tu stařík sevřel dlaň zrovna ve chvíli, kdy z ní holub zobal. Cítil bolest, jak se mu zabodl zobák do dlaně, ale nepustil.
Zatímco ostatní holubi poplašeně odletěli, stařík volnou rukou přitiskl křídla lapenému holubovi k tělu a zlomil mu vaz. Nehybné tělíčko strčil do vnitřní kapsy baloňáku a spokojeně odcházel domů.
„Já vím, Ludmilko, tohle se nedělá. Ale moc dobře víš, že z důchodu zaplatím léky, nájem, tohleto a támhleto a pak musím žrát suché rohlíky. A já chci maso. Kdybych stačil na slípku, tak zajdu k sousedovi. A víš co, Ludmilko, jestli se ti to nelíbí, tak se postarej, ať je všechno zadarmo.“ Na rameni starce přistál ptačí trus. Stařík se podíval na rameno, pak vzhlédl a usmál se „Celá Ludmilka.“
Popis:
Starý pán ztěžka dosedl na laťkovou lavičku v parku a hned se kolem něj slétli holubi. Polohlasně vysvětloval své zesnulé ženě, původ drobků v jeho kapse. Sáhl do kapsy starého baloňáku a vytáhl odsud rozdrcený rohlík. Znovu sáhl do kapsy a vytáhl další hrstku drobků. Dva odvážní holubi vzlétli k němu na lavičku a cupitali přímo ke zdroji v baloňáku.
Stařeček se rozhlédl, jestli není někdo poblíž. Park byl liduprázdný. Znovu zalovil v kapse a tentokrát nechal ruku položenou na dřevěné laťce dlaní vzhůru. Dva opeření odvážlivci opatrně krokovali k ruce. Jeden s nervy nevydržel a odletěl. Ten druhý se střídavě díval na ruku a na obličej starce.
Stařík stále seděl nehybně. Na lavičku se vznesli další dva holubi a dodávali si odvahu. Nakonec se ten nejblíž odvážil si zobnout přímo z dlaně a hned ucukl. Když se nic nestalo, znovu se odvážil a pak znovu a znovu. To už se přiblížili další odvážlivci. Tu stařík sevřel dlaň zrovna ve chvíli, kdy z ní holub zobal. Cítil bolest, jak se mu zabodl zobák do dlaně, ale nepustil.
Zatímco ostatní holubi poplašeně odletěli, stařík vlnou rukou přitiskl křídla lapenému holubovi k tělu a zlomil mu vaz. Nehybné tělíčko strčil do vnitřní kapsy baloňáku a spokojeně odcházel domů. Ještě se ospravedlňoval před svou ženou za to, co udělal a přijal i holubí pomstu na svém rameni.
Dialog:
„Sednu si teď na lávku a budu čekat na holuby. A jsou tu. V kapse mám pro ně krmení. Kdybys ještě žila, Ludmilko, tak bys mě nejspíš za tohle poslala k šípku. Ale je lehčí dát suchý rohlík do kapsy a pak do ní párkrát bouchnout paličkou na maso než ten rohlík lámat. A čerstvý těm potvorám dávat nebudu. To musíš uznat i ty.“
„Tolik holubů a všichni jsou jako diví, když vytáhnu ruku z kapsy i s rozdrceným rohlíkem. Musím nalákat aspoň jednoho holoubka, aby se chytil. Tak pojďte, holoubkové, pojďte.“
„No tak, kamaráde, jíst se musí. Nechám ruku i s rohlíkem na položenou na lavičce a budu doufat, že se aspoň jeden bude chtít nazobat přímo u zdroje. Dej si, no, tak zobej. Tak, a mám tě. Držím jeho hlavu pevně v dlani. Dneska konečně budu mít maso. I králové jedli nadívaná holoubátka, tak proč ne jeden práchnivý bezmocný hladový důchodce? Tak, ještě mu musím zlomit vaz, abych ho mohl strčit do kapsy.“
„Já vím, Ludmilko, tohle se nedělá. Ale moc dobře víš, že z důchodu zaplatím léky, nájem, tohleto a támhleto a pak musím žrát suché rohlíky. A já chci maso. Kdybych stačil na slípku, tak zajdu k sousedovi. A víš co, Ludmilko, jestli se ti to nelíbí, tak se postarej, ať je všechno zadarmo.“
„Co mi to káplo na rameno? No jo, poslat na mě holuba, aby se na mě vy…Celá Ludmilka.“
Rozdíly mezi třemi texty:
-Samostatný dialog může ukázat rozpoložení a charakter postavy, ale jak vše musí být popsané v řeči, příběh tak ztrácí napětí a moment překvapení i ve chvíli přechodu z jednoho místa na druhé.
-Popis může utáhnout celý příběh, ale není to tak záživné.
-První text je komplexní příběh, popis+dialog, který čtenáře nese celou dobu sebou, od začátku do konce.
Opravdu skvělá práce! Nejvíce se mi líbí ta reflexe na konci, neboť hezky shrnuje podstatu tohoto úkolu. Jinak samozřejmě vždycky záleží na konkrétním příběhu a jeho nastavení – nedá se říct, že by byly popisy obecně nezáživné a dialogy kostrbaté. Každopádně oba přístupy mají své výhody a limity (a je samozřejmě moc dobře si to vyzkoušet na vlastní papír). Takže ještě jednou díky moc za sdílení!
Dobrý den, zkusila jsem si i toto cvičení :)
Dialogy a popisy jsou nedílnou součástí všech textů – díky popisům se dozvíme hodně detailů a zvládneme si to lépe představit, ale neplyne děj tak rychle jako s dialogy, kde navíc víme vše, co si postavy říkají a jak přesně se konverzace vyvíjí :)
Obojí
Na návsi malé vesničky se pokaždé ve stejnou dobu jakoby odnikud objevil starý pán s vycházkovou holí. Vždy měl igelitovou tašku se starými rohlíky a mířil na tu jedinou trouchnivějící lavičku u staré autobusové zastávky. Dávno už tam žádný autobus nejezdil a těch pár původních obyvatel, kteří zde ještě vydrželi, tak ztratilo jediný kontakt s vnějším světem.
Většina z nich se ale již dávno odstěhovala – jen ti největší nadšenci a nejstarší starousedlíci zde i přes to všechno zůstali.
Tento muž byl jedním z nich.
Byl již v požehnaném věku a jeho elegantní dřevěná vycházková hůl v pravidelném rytmu klepala o zem. Šel pomalu, vypadal, jakoby mu chůze činila potíže, ale přesto pokračoval dál. Měl v hlavě jasný cíl a s železnou vůli ho dodržoval každým dnem.
Musel nakrmit své holuby.
„Mařenko, pospěš, nemůžu na tebe pořád čekat.” broukl starý pán kamsi za sebe a rozhlédl se po těch pár domech, které se ještě nestihly zřítit. Měly oprýskané omítky světlých barev. Kdysi musely být opravdu krásné, ale ty časy už dávno pominuly.
„Já vím, ta tvoje kolena.” pokýval muž znalecky hlavou, až se mu na hlavě rozvířily sněhově bílé vlasy.
„Notak, sedni si, neboj, ta lavička nás ještě udrží, však si na ni přeci chodíme sednout každý den a ještě nás nikdy nezradila!” řekl, načež se sám s hlasitým zaskřípěním posadil. Okamžitě se okolo něj slétli holubi a neklidně poskakovali sem a tam. Bylo zřejmé, že je neviděl poprvé, usmíval se a jeho skelné staré oči jiskřily.
„Maruško, kde máš Pepíka? Nějak ho tu nevidím, ale včera tady byl, ne?” rozhlížel se starý pán zmateně kolem.
„No jo, máš pravdu, i ti ostatní budou mít hlad.” řekl, odmlčel se a začal starou vrásčitou rukou drolit rohlíky na drobky, které házel na zem holubům.
„To víš, těch rohlíků je čím dál tím víc, ty vůbec nejíš. Dělám si o tebe starosti, Mařenko.” zašeptal do prázdna a okamžitě pokračoval:
„Co bych si tady bez tebe počal, však už tady téměř nikoho nemám – naši přátelé pořád odcházejí a nesnesl bych, kdybys byla jedou z nich.” povzdechl si a jeho oči posmutněly, začala poměrně dlouhá pomlka, po které muž vyházel zbytek drobků z igelitky na zem.
„Jo, půjdeme, už se připozdívá.” potřásl hlavou, postavil se a vrávoravým krokem se vydal zpátky.
Dialogy
„Mařenko, pospěš, nemůžu na tebe pořád čekat!” broukl starý pán kamsi za sebe do prázdna.
„Já vím, ta tvoje kolena.” pokýval znalecky hlavou.
„Notak, sedni si, neboj, ta lavička nás ještě udrží, však si na ni přeci chodíme sednout každý den a ještě nás nikdy nezradila!” skřivil vrásky okolo úst do úsměvu a následně se sám posadil.
„Maruško, kde máš Pepíka? Nějak ho tu nevidím, ale včera tady byl, ne?” rozhlížel se starý pán zmateně kolem po hejnu holubů.
„No jo, máš pravdu, i ti ostatní budou mít hlad.” řekl, odmlčel se a začal vyhazovat drobky.
„To víš, těch rohlíků je čím dál tím víc, ty vůbec nejíš. Dělám si o tebe starosti, Mařenko.” zašeptal do prázdna a okamžitě pokračoval:
„Co bych si tady bez tebe počal, však už tady téměř nikoho nemám – naši přátelé pořád odcházejí a nesnesl bych, kdybys byla jedou z nich.” povzdechl si.
„Jo, půjdeme, už se připozdívá.” potřásl po chvilce hlavou, postavil se a vrávoravým krokem se vydal zpátky.
Popisy
Když odbila pátá, na náves polorozpadlé vesničky s několika starými zničenými domy vkročil velmi starý muž. Vypadal, jakoby žil s touto vesnicí od začátku až do hořkého konce.
Vedle dlouho neudržované autobusové zastávky stála trouchnivějící lavička, ke které muž pomalým, ale naprosto jistým krokem zamířil.
V ruce, kde neměl vycházkovou hůl usnadňující jeho cestu, se mu houpala malá igelitka.
Jakmile se k lavičce přiblížil, otočil se a téměř konejšivě cosi zašeptal do prázdna. Nevypadalo to, že by mu vadilo, že se nedočkal odpovědi a po nějaké chvíli, kdy nasadil soustředěný výraz, se jeho vrásčitá ústa skřivila do úsměvu. Opět pronesl nějakou uklidňující větu a úplně sám se posadil na lavičku, která přímo odevzdaně zaskřípěla. Pán asi ani nevnímal, že by se s ní mohl propadnout.
Hned jakmile si sedl, slétlo se kolem něj poměrně velké hejno vypasených šedých holubů, které opět vyvolalo na staříkově tváří blažený úsměv. Neviděl je poprvé – a byl si naprosto jistý, že ani naposledy.
Po nějaké době konverzování do prázdna návsi historické vesničky se mužova tvář zachmuřila. Zrovna měl v hlavě nějaké smutné myšlenky, ale nenechal se jimi ničit dlouho. Asi usoudil, že to nemá cenu. Nebo možná už dovyházel holubům všechny drobky a byl tak jeho dnešní úkol splněn – těžko říct.
V každém případě ale na vratkých nohou vstal a vyrazil směrem k těm pár chatrným domkům, které tam ještě zbyly.
Moc pěkné, mám z toho radost.
Ve městě se zrovna rozsvítily lampy, vzduchem poletoval sníh a na ulicích už nebylo vidět skoro nikoho. Kolem kostela kráčel jen starý sehnutý pán v klobouku, který se šoural pomalu k náměstí. Chodíval tam každý večer bez ohledu na počasí a kdyby existovalo více všímavých lidí, možná by se v nich probudila zvědavost a zajímalo by je, proč to malé náměstíčko onen člověk navštěvuje s tak železnou pravidelností.
Pán v klobouku se posadil na zmrzlou lavičku a začal vytahovat něco z kapsy. „Tak jsem zase tady, Kamilo. Je už večer, policisté sem za mnou dnes pravděpodobně nepřijdou. Sedí si v teple na stanici a nechce se jim vylézat do zimy. A to je dobře. Nerad bych dostal pokutu jako minule. Krmení holubů je tady totiž od loňska zakázáno. A já tady mám pro ně vařenou rýži. Tu mají nejraději.“ Vysypal trochu rýže na chodník a vmžiku se kolem něj slétlo hejno vypasených holubů.
„Vidíš, jaký mají hlad? Pamatuji si, jak jsme sem spolu chodili, jak ráda si tyhle podivné ptáky krmila. To byla taky jedna z tvých posledních radostí v životě. Život tě totiž ta poslední léta moc nezajímal. Nedopřál nám žádné děti a tak si v něm s přibývajícím věkem víc a víc přestávala vidět smysl. Sedávala si na dvoře před domem a všechny ty cizí děti, které běhaly v naší ulici ti spíše lezly na nervy. Nedokázala si jim odpustit, že se narodily jiným rodičům.“ Pán v klobouku vysypal holubům zbytek pytlíku rýže a z kapsy vyndal ještě jeden.
„Řeknu ti, měla jsi štěstí, potajmu sis přála brzy zemřít a ono se ti to splnilo. Nechala si mě tady samotného, to ti mám tedy stále trochu za zlé, ale já cítím, že můj život ještě nemá skončit. Že bych měl tady na tom světe ještě něco zařídit.“ Pán nabral hrst rýže a natáhl ruku směrem k holubům. Jeden z nich přilétl a začal zobat rýži přímo z ruky.
„Víš Kamilo, já ti to nikdy neřekl, protože by si mě bývala byla dozajista zabila, ale já vlastně tak úplně bezdětný nejsem. Mám dceru. Nikdy jsem ji neviděl, ale nyní na sklonku stáří, kdy špatně spím a hlavou se mi v noci honí nejrůznější vzpomínky, jsem si začal přestavovat, jaká asi je. Je krásná a chytrá po své matce? Jaké měla dětství? A jak žije teď? Chtěla by mě poznat?“ Holub poklidně zobající rýži najednou zvedl hlavu a silným úderem zobáku muže klovl do napřažené ruky, až z ní vytryskla krev……
Oh, to je velmi zajímavý text. Líbí se mi i ta poslední věta. :)
Zmiešané – dialóg a popis.
Bolo letné ráno a pán Samko znova kráčal po námestí, aby nakŕmil mestské holuby . Sadol si na lavičku pri parku.
,,Amálka, dnes máme pekný deň!” povedal, a vybral suché rohlíky.
,,Máš pravdu, nikto sa o nich nestará. Sú hladné. Pamätáš? Ako si ich kŕmila pred dvoma rokmi? Boli sme tu spolu.” Pán Samko rozmrvil jeden rohlík, a odrobinky hodil na zem. Priletelo zopár holubov.
,,Kde sú všetky?… Teraz je ich málo.” Poobzeral sa. Na druhom konci námestia, pri radnici niekto tiež kŕmil holuby.
,,Amálka, niekto nás predbehol! Tam sú ostatné! Ale aspoň nebudú hladné! však, drahá!” Oprel sa o lavičku a pozeral do koruny rozkvitnutého agátu.
,,Ako len vonia ten agát! Ty ho máš tak rada! Urobím si agátový čaj. Tak ako ho robíš ty. Taký mám najradšej. Ale už pôjdeme. Musím ešte poslať list dcérke do Bratislavy.” povedal starý pán, zatvoril tašku, vstal a pomaly odchádzal. Pošta bude už otvorená…
Dialóg
,,Amálka, dnes máme pekný deň!” povedal starý pán, sadol si na lavičku a vybral suché rohlíky.
,,Máš pravdu, nikto sa o nich nestará. Sú hladné. Pamätáš? Ako si ich kŕmila pred dvoma rokmi? Boli sme tu spolu,” spomínal.
,,Kde sú všetky?… Teraz je ich málo,” poobzeral sa okolo.
,,Amálka, niekto nás predbehol! Tam sú ostatné! Ale aspoň nebudú hladné! však, drahá!” povedal a oprel sa o lavičku.
,,Ako len vonia ten agát! Ty ho máš tak rada! Urobím si agátový čaj. Tak ako ho robíš ty. Taký mám najradšej. Ale už pôjdeme. Musím ešte poslať list dcérke do Bratislavy,” povedal starý pán, zatvoril tašku, vstal a pomaly odchádzal.
Popis
Bolo letné ráno a pán Samko znova kráčal po námestí, aby nakŕmil mestské holuby . Sadol si na lavičku pri parku. Začal sa zhovárať so svojou zosnulou manželkou Amálkou. Umrela pred dvomi rokmi. Ako by to bolo dnes. Spolu kŕmili holuby suchými rohlíkmi. Aj dnes pán Samko doniesol niekoľko, aby nakŕmil aspoň pár holubov. Mal súcit s nimi. Museli byť hladné. Teraz priletelo len niekoľko. Obyčajne ich býva omnoho viac. Poobzeral sa. Na druhom konci námestia tiež niekto kŕmil holuby. Pozrel do koruny vedľajšieho agátu a pocítil vôňu jeho kvetov. Nahlas si spomínal, ako mu chutil agátový čaj, ktorý mu robila jeho žena Amálka. Pozrel na holuby a rozhodol sa, že už pôjde. Musí ešte poslať z pošty list svojej dcérke do Bratislavy.
Díky za pochvalu, beru to jako cvičení pro své psaní a baví mě to. I když mi to někdy chvíli trvá než to vymyslím a napíšu.
To je v pořádku, to je normální. Tak držím palce a těším se na další texty!
Dobrý den, po delší odmlce jsem se opět vrátila k tomuto kurzu a zde je můj dmácí úkol včetně doplňkového cvičení. Příjemné počtení přeji.
“Dobrý den vám přeji pane, vy jste pan Tomáš?”
“Ano jsem a kdo jste vy?”
“Promiňte, nepředstavil jsem se jsem pan Zero z pojišťovny Světlé zítřky a dostal jsem na vás
kontakt, měl byste na mě chvilku času?”
“Ne neměl, spěchám a o žádné pojištění nestojím.”
“Vážně byste si na mě neudělal chvilku, abych vám to mohl vysvětlit?”
“Jak už jsem řekl…nemám čas ani zájem, tak koukejte mazat než vás naučím lítat bez křídel!”
“tak tedy na shledanou.”
Náš hlavní hrdina Tomáš jde po ulici, když tu ho osloví cizí muž v obleku. Tomáš nemá moc
dobrou náladu, protože zaspal a bude mít kvůli tomu problémy v práci. A teď ho ještě otravuje
Tenhle obejda. Tak i když dotyčný nebožák za jeho problémy nemohl dobyl ho velmi nevybíravým až agresivním způsobem. Dotyčný pojišťovák se raději stáhl.
Po ulici kráčí posmutnělý muž rychlým krokem. Spěchá protože už měl dávno být někde jinde.
Přistoupí k němu muž v obleku a pozdraví ho.
“Dobrý den vám přeji, jste pan Tomáš?” osloví posmutnělého muže rádoby žoviálně.
“Dobrý, kdo jste a co chcete?” zavrčí nenaladěný Tomáš.
“Jsem pan Zero a rád bych vám nabídl pojištění u naší pojišťovny Světlé zítřky.” odpověděl muž v obleku.
“Nechci pojištění ani u vás ani u jiné pojišťovny, koukejte zmizet. A vůbec jak jste na mě přišel?”
zavrčel Tomáš.
“Dostal jsem na vás kontakt. Vážně byste si na mě neudělal chvilku, abych vám vysvětlil výhody našeho pojištění?” naléhal pojišťovák.
“Koukejte zmizet nebo vás naučím lítat bez křídel.” zařval na něj Tomáš a muž vida, že nepořídí urychleně zmizel.
Na jednom historickém náměstí pod korunou mohutného stromu sedí starý muž a krmí holuby.
Hovoří se svojí zesnulou manželkou stejně jako by tam byla fyzicky přítomná.
“Tak Helenko vidíš jak to vedu, naše dcerunka za mnou každý den jezdí, přiveze mi jídlo, vypere prádlo,
Uklidí, umyje nádobí, ale stejně po tom co odjede mi je strašně smutno. Je tu po tobě takové prázdno.
Nemám s kým si povídat. Prožili jsme spolu krásných 50 společných let a teď si musím zvykat na samotu.
Jojo, vím na tohle by jsi mi řekla, abych se přestěhoval k dcerunce na vesnici, měl bych tam i vnoučata,
ale sama víš jaké vztahy mám se zeťákem, neklapalo by to.” na chvíli se odmlčel jakoby naslouchal komusi neviditelnému.
“Proto jsem začal chodit krmit holuby.” opět na chvíli umlkl.
“Něco smysluplného říkáš? A co jako? Co jsem chtěl vždycky dělat, ale odkládal jsem to? Ale na to už jsem moc starý!” opět pauza.
“Tak ty myslíš, že bych to měl zkusit? A nebudu všem pro smích?”
“Hurá, tak já to zkusím.” řekl muž a zvedl se z lavičky. Zamířil pomalým krokem pryč z náměstí.
A holubi? Ti když zjistili, že krmení skončilo rozlétli se s tím, že vyhlíželi další dobrou a laskavou duši, která je nakrmí.
Na lavičce na jednom starém náměstí v jakémsi městě pod mohutným stromem sedí starý muž a krmí holuby a přitom mluví s kýmsi kdo není vidět. Kdyby se kolemjdoucí zastavili a chvíli poslouchali jeho samomluvu, zjistili by, že je to čerstvý vdovec, který s milovanou ženou prožil 50 let, měli spolu dceru, která je už dospělá a o svého ovdovělého otce se dobře stará a že má vnoučata, která má rád, ale
Všichni žijí kdesi na vesnici. Také by slyšeli jak řeší svoji samotu na kterou si zvyká a že se rozhodl udělat něco po čem celý život toužil a nikdy to neudělal. Teď nemá žádné výmluvy a tak se rozhodl to udělat teď, aby měl alespoň nějaký důvod se na něco těšit. Také by viděli jak se nakonec zvedá a jde udělat to pro co se rozhodl. A co to je? Kdo ví? To ví pouze ten muž, který odchází.
“Tak vidíš Helenko..” povzdechne si muž
“Zůstal jsem tu sám, a i když za mnou naše dcera jezdí každý den, uvaří, vypere, uklidí, tak když odjede jsem tu zase sám. Stýská se mi po tobě.” odmlčí se s povzdechem.
“Máš pravdu, mohl bych se k ní přestěhovat, ale se zeťákem si moc nerozumím, neklapalo by to.” opět na chvilku zavládne ticho jakoby naslouchal čísi odpovědi.
Myslíš, že bych měl vyzkoušet to co jsem odkládal celý život?” opět to vypadalo jakoby někomu naslouchal.
“Máš naprostou pravdu Helenko, půjdu to zkusit a to hned.” nyní se starý muž zvedne, přestane krmit holuby a odchází z náměstí.
Díky moc, Jitko! Vy už byste měla za ty všechny splněné úkoly dostat nějaký metál! ;)