Věčně si stěžujeme, že nemáme čas. Nemůžeme si jít koupit nové ponožky, i když ve skříni máme jenom samé pravé a ještě k tomu způlky děravé. Nemáme čas na opravení police. A už vůbec nám nezbývá čas na naše psaní, malování, sochaření apod. Kdežto volno na televizi a hodinové ranní líčení si vždycky rádi najdeme.

Nevím, co je lepší či horší varianta, ale rád bych vám dokázal, že volný čas se dá najít vždycky. Následující třídenní cvičení jsem převzal od Erica Maisela. Nezabere vám ani hodinu denně a možná vám pomůže si ledacos uvědomit.

První den

Nastavte si mobil nebo kuchyňskou minutku na přeně dvacet minut. Pokud vás ruší tikání, dejte ji do jiné místnosti, ale musíte si být jisti, že uslyšíte její zvonění.

Konec přípravy, nyní vás čeká samotné cvičení – po celou dobu, než minutka nebo mobil zazvoní, nic nedělejte. Nic znamená vskutku NIC. Nedrbejte se na hlavě, nešťourejte se v nose, nehrajte si se židlí, nemeditujte a už vůbec ne, aby vás napadlo číst si časopis, pozorovat hádající se sousedy z okna, začít vařit dnešní večeři nebo telefonovat! Jediná povolená činnost je nic nedělat. Jednoduše řečeno máte “čumět do blba”.

To je doba, co? Dvacet minut a jak to neutíká. Pokud čekání vydržíte (a já pevně věřím, že ano – je to přece jenom dvacet minut, ne?), máte dneska padla. Gratuluji vám k prvnímu úspěšnému kroku!

Den druhý

Další den je zlomový a řekněme, že i dvojnásobně těžší než den první. Máte za úkol totiž absolutně to samé, ale tentokrát se snažte vydržet rovných 40 minut.

Nevzdávejte to a bojujte s tím. Zítra vás čeká sladká odměna, slibuji.

O ooo

Třetí den

Poslední den je nejlepší. Je to třešinka na dortu po tom únavném a útrapném časovém mučení z předcházejících dvou dnů. Nyní máte celou jednu hodinu na to, abyste tvořili. Pusťte se do toho s chutí a dělejte jenom to, co vás baví!

Tančete, začněte psát román, ztvárněte toho nepřítele v podobě kuchyňské minutky ve tvaru nevinné kačenky. Hrajte na klavír nebo složte novou píseň. Ale pozor! I když bude vaše hodina extrémně krátká, nemyslete na to. Prostě to ze sebe vypusťte a radujte se z toho, že jste si vyhradili tak vzácný čas pro takovouhle slavnostní činnost.

Cvičení je u konce. (Možná byste ani neřekli, že tahle třetí část byla stejně dlouhá jako obě dvě předchozí dohromady, co?)

Závěr

Sami to přeci znáte z praxe – stojíte frontu na lístky na městskou hromadnou dopravu a ta vůbec neubývá. Minuty se vlečou a jste nervózní. A zase na druhou stranu – máte vyhrazené dvě hodiny na nákupy s kamarádkou, kterou jste půl roku neviděli. Pfff – a jsou pryč!

Čas je nespravedlivý. Zdánlivě. Přeci jenom všichni na této modré planetě máme přesně jeden den (tj. 24 hodin, nebo také 1.440 minut, případně 86.400 sekund) denně. A bohužel si nevymýšlím. ;)

Tento drobounký pokus je jenom důkaz toho, že časovým nedostatkem trpíme jenom iluzorně. Kdybychom chtěli, vždycky si dokážeme vyhradit alespoň hodinu na naši tvůrčí práci. Hodinu, které si budeme vážit a užívat si ji naplno.

A když se to ještě dobře naplánuje, dá se i během této relativně krátké doby stihnout dost práce. Chce to jenom trošičku vůle, zvyku a hlavně parádní kus odvahy! ;)

Dobrá rada na konec: Doporučuji vám cvičení skutečně vyzkoušet. Jsem si plně vědom toho, že to svádí k představě “Teď jsem si o tom přečetl(a), tak si dokážu představit, jaké to je.” – špatně! Vlastní prožitek je 100x účinnější!

25 komentářů

  1. Carl114 20. 10. 2009 – 23:09

    Moc pěkný článek! Nechal jsem si to projít hlavou a došlo mi, že máš pravdu. Člověk si za tu dobu čumění do blba uvědomí, že ten čas je přece jenom dlouhej. Celou dobu jen tak kouká a přemýšlí. Ta konečná hodina musí být na tvoření perfektní.

    1. René Nekuda 21. 10. 2009 – 11:20

      Díky za komentář! To, že čas je natahovací, vědí spisovatelé už dávno (např. Woolfová či Proust) a velmi zvláštní je, že vědci tento fakt pomalu potvrzují (nedávno jsem četl článek o jednom seriózním fyzikálním zkoumání času, který měl velmi zajímavé výsledky; bohužel si už napamatuju kde, a jak se jmenoval).

      Nicméně hodina na tvorbu je dostatečná a pocit, že nemáme kdy tvořit, je pouze domnělý. Doporučuju si tu domnělost prožít na vlastní kůži pomocí zde uvedeného cvičení! ;)

  2. Ghost 31. 1. 2011 – 16:08

    Ano, čas je relativní, když čekám na nějaké brutální lékařské vyšetření tak se to také často vleče, ale jsem tomu rád. Je to jako čekání na Godota, akorát, že určitě přijde a pak se čas opravdu vleče, když se mi šťourají v žaludku, rejpají do ledviny a podobně. Ale dovolím si lehce odporovat, někdy je na psaní 20 minut až dost, jindy nestačí několik hodin. Ty můzy mají také své dny. Každopádně díky Ti za každé vlídné slovo a pomoc.

  3. slíva 16. 3. 2011 – 15:54

    Jo, jo. Nezbývá než souhlasit, je to 1001x potvrzená, stará, známá pravda, že čas je natahovací. Způsobů, jak toho prevíta přelstít je mnoho. Věřím, že jednou to nějaká ta studie dokáže – tedy to, že si panáček dělá, co chce a kdy chce, nejlépe tehdy, když se to hodí jemu a ne nám :-)

  4. Darinka 6. 9. 2011 – 09:43

    Ehm. kto z vás čítal špeciálnu teóriu relativity? Nuž jedna jej časť sa zaoberá efektom, ktorému sa hovorí dilatácia času. Jednoducho povedané pre objekty, ktoré sú v pohybe plynie čas pomalšie ako pre objekty, ktoré sú v pokoji. Čím sa pohybuje objekt bližšie k rýchlosti svetla, tým je tento jav pozorovateľnejší. (http://hockicko.uniza.sk/semestralky/prace/p10/index.html)

    Ale keď sa tak nad tým zamýšľam tak známa relatívnosť času by sa dala vysvetliť skôr z hľadiska biológie ako fyziky :-)

  5. šepotka 8. 9. 2011 – 06:29

    ..šmánkote..to dnes zkoušet nebudu..páč letím na dovolenou..ale noťas si beru sebou..budu psát jak strhaná..stejně furt píšu a na všechno ostatní kašlu..:))
    ..s tím časem..to dá rozum..má ve zvyku zastavit se..hlavně v práci..kolem čtvrté odpoledne..je to mučivé..
    ..souhlasím s ghostem..někdy člověk za pár minut vyplivne skvělý text..ani neví jak..někdy napíše dvě věty za hodinu a nic..
    ..jinak dík za pomoc..René..tvůj projekt je pecka..:)
    ..akorát..mám zrovna pocit..že jsem si vybrala téma..se kterým nevím jak se poperu..furt to pčevracím ze všech stran..
    ..ale co..budu psát a uvidí se..mi to stejně vždycky všechno naskakuje až během psaní..

  6. Lea 8. 1. 2012 – 16:01

    20 minut? 40 minut? To bych se zbláznila!!!! Tiö raděj rovnou 2 hodiny psaní a ani se nehnu.

  7. Adéla 8. 8. 2012 – 23:52

    Múza je jedna věc, ale pak je tu i lenost. Tímto kurzem procházím podruhé. Poprvé jsem spousty rad ignorovala, nebo je jen vstřebala a nevyužívala jich natolik, aby mi mohli pomoc. Podruhé se snad polepším :)
    Takže… Mám naprostou představu, o čem psát a vše je v hlavě skvěle naskládané, jen to vyklopit na papír (v mém případě Word). Jsem však šílený tvrdohlavec, který si ne a ne nechat poradit, teď jsem to však zkusila, abych sama sebe nějaké disciplíně naučila…

    Po prvním přečtení tohoto cvičení mě tak napadlo, že sedím ve škole mnoho hodin po 45 minutách, takže chápu, co je to nic-nedělání. Posléze mi však došlo, že není nic- nedělání jako nic- nedělání.

    Dnešek je tedy první den pokusu, trvalo do od 23:00 do 23:20, zhruba po pěti minutách jsem měla pocit, že mám už 3/4 za sebou, jaké překvapení po deseti minutách, ale pak to šlo vcelku dobře, jen na konci mě tak napadlo, že zítra to bude jednou tolik, nicméně to nevzdám, je to cenná rada a příležitost se něco naučit a pochopit.

    Mockrát děkuji za možnost tohoto kurzu :)
    Pěkný den.

    1. René Nekuda 9. 8. 2012 – 08:05

      Díky moc za tuto zpětnou vazbu!

  8. Kateřina 29. 9. 2012 – 07:55

    Když se můj věk přehoupl přes takovou tu pomyslnou hranici (vzhledem k tomu, že jsem žena, tak si nechám pro sebe číslo, které tu pomyslnou hranici představuje – i když mezi námi – je to přece jenom číslo a nic víc, že? :-)), začala jsem si uvědomovat, že je na světě opravdu strašně hodně věcí, které chci vidět, zkusit, zažít, poznat, plno míst, které chci navštívit. Prostě mám teď pocit, že toho musím stihnout nějak mnohem víc. A CHCI toho stihnout mnohem víc. A když chci stihnout všechno, tak na to potřebuju čas. A vzhledem k tomu, že si ho ani nemůžu koupit, ani vyrobit, ani ho s někým za něco jiného směnit, tak co mám dělat? Já už jsem odpověď našla. Vše je otázkou priorit. Pokud někdo stráví ráno stráví hodinu v koupelně, tak ať si potom nestěžuje, že nemá čas si ráno zajít do tělocvičny a něco udělat pro své tělíčko. Když někdo raději stráví hodinu sledováním Ordinace v růžové zahradě, tak prosím, ale ať si potom nestěžuje, že nemá čas si zajít s kámoškou na čaj. Jak říkám – otázka priorit.

    Takže René promiňte, Vaši dnešní radu beru pouze „z polovic“. Hodina nicneděláním je strašně moc – takže tohle cvičení vynechám (otázka priorit :-)). Ale hned teď si udělám „psací rozvrh“ na příští týden. Je pravda, že tohle mě nenapadlo, ale máte pravdu,je to asi nutné a dost praktické (a to už vzhledem k tomu co všechno jiného musím stihnout :-)).

    Ale stejně………… kdybychom měli víc času, bylo by to fajn, ne?

    K.

    1. René Nekuda 29. 9. 2012 – 09:35

      Priority jsou fajn a mám radost, že máte jasno!

    2. Sofie Anna 26. 2. 2015 – 12:29

      Souhlas s Kateřinou, mezi dětmi, vlastním Krámkem, přípravou věcí k prodeji vlastně vytvářených a občasnou výpomocí muži se zvířenci kořeněnou stavbou domu… prostě není na mrhání vteřinami natož hodinami… tedy pro mne cestou je vynalézt miniaturní časoprastor urvaný spánku, neb jindy sama jistojistě nebudu a vrhnout se do psaní… vím, jak by dopadlo dělání nic, spánek by vyhrál svůj zasloužený boj o existenci… ;o)

  9. Soňa Matýsková 13. 1. 2013 – 08:43

    Hodně kvalitní cvičení i článek ! Určitě to cvičení vyzkouším,věřím Vám,že je to účiné ;-)) !

    1. René Nekuda 13. 1. 2013 – 20:10

      Určitě to funguje – vyzkoušejte sama a případně se tady můžete pochlubit s výsledkem! ;)

  10. Jitka 19. 2. 2013 – 00:26

    Vy vůbec nevíte, co po mě chcete :D Nedokážu ani sedět a koukat na televizi. Musím aspoň plést, nebo něco podobného. Ale na jednu stranu mě to hrozně láká. Třeba si to užiju a nebudu si vyčítat, že jsem nebyla užitečná :)

  11. ladyesik 24. 5. 2013 – 10:30

    Já osobně nemám ani tak problém s časem, píšu ráda, spíš je problém s tím, jak si utřídit představy o tom, co chci napsat. O tom, co postavy budou dělat, co prožijí, co vše chci říct a v jaké části knihy. Dřív, než jsem znala všechny spisovatelské rady a pučky (cca do 16 let), jsem napsala tři knihy… Tři. Jsou doceal dlouhé, nikdo by je nevydal, ale neměla jsem problém. Bavilo mě to. Teď by stačilo je vzít a přepracovat, ale trpím ohromnou nejistotou, jestli ten příběh vůbec stojí za to. Přitom dřív se mi moc líbil.

  12. JanaK 13. 6. 2013 – 23:36

    Smím si dovolit jednu technickou, Rendo? Říká Vám vůbec někdo Rendo? Jsem si to tedy dovolila. Nebo to nemáte rád? Ani Vám tu nikdo netyká…zvláštní…. Smí se v literárních kruzích (jsem celkem velký začátečník) nabídnout takto v “Komentáři” tykání? A tykají si třeba literáti mezi sebou nějak automaticky, nebo je toto odvětví lidské působnosti jaksi “na vyšší úrovni” a bez nabídky se to nenosí? Mezi motorkáři je to automatické, ale srovnávat psaní s ježděním na motorce by mohlo být dost divné, i když…..psaní je velká odvaha a v určitém slova smyslu i troufalost. Jezdit na motorce je to samé a jde tedy jen o to, užít si tu jízdu….tak si to zkusím užít. Tedy k té technické: První den si nastavím mobil ne přeně, ale přesně…….snad to nebude až tak troufalá připomínka….budu doufat…projekt korespondence je ale velmi zajímavý, moc mne zaujal…

    1. René Nekuda 14. 6. 2013 – 12:15

      Rendo mi říkají doma a tykání mi vůbec nevadí. Srovnání psaní s jízdou na motorce je velmi zajímavé. ;)
      Díky za komentář a přeji mnoho inspirace!

  13. TerezaK 14. 5. 2014 – 15:07

    Tedy já cvičení zkoušet nebudu. Důvod? V čekání a nic nedělání mám velký trénink z práce. A netušíte jak je hrozné, když třeba 2 hodiny čekáte a nemáte do čeho píchnout. Stůl je uklizený, na netu jste všechno nastudovali, máte našprtáno a přesto Vás čeká ještě hodina čekání. Nemluvě o tom, že jsem člověk, který má velký problém s nic neděláním. Loni jsem jela po 8 letech na opravdickou dovolenou a už druhý den volala hystericky domů, že jsem lautr nic neudělala. Takovému psychickému stresu mě nemůžete vystavit René :)

  14. Pavlína Stloukalová 12. 11. 2014 – 07:04

    To vůbec nezní špatně a myslím, že to vyzkouším. Bohužel se na to budu moct vrhnout až o víkendu, protože můj denní harmonogram se skládá z hodně věcí a všechny stíhám jen tak tak. Když se mě kamarádka ve škole zeptá co jsem minulý den dělala, řeknu: ” Co myslíš?” a teď už se mě vlastně ani neptá. Už ten můj program zná. Také si snažím na psaní vyhrazovat co nejvíce času, ale nevím jestli bych zvládla psát v jednu určitou dobu. Musím mít zkrátka náladu a ta nejde přivolat například na 18:00. Každopádně byl tento článek velice zajímavý a vašich rad si moc vážím :) Určitě mi pomůžou :)

  15. Tatiana 6. 2. 2015 – 16:42

    Skúšala som dnes zatiaľ 1. deň, teda 20 minút a musím povedať, že v pohode. Prvá polovica sa mi možno trochu vliekla, stále som mala nutkanie niečo robiť. Potom som sa zamyslela nad príbehom v mojej knihe a čas uplynul momerne rýchlo. Jediné, čo mi vadilo bolo, že si svoje nápady nemôžem zapísať.

  16. Markéta 15. 2. 2015 – 09:58

    Tak jsem si řekla, že to taky vyzkouším. Vzala jsem z kuchyně minutku, nastavila si dvacet minut, posadila jsem se do obývaku a nevšímaje se udivených výrazů všech členů mé domácnosti včetně psa jsem začala koukat takzvaně do blba. Nevím jak dlouho to trvalo, nicméně najednou mě vytrhla z hlubokého spánku minutka.
    Pro mě bohužel toto cvičení není, v mém uspěchaném světě, kde když spím čtyři hodiny denně tak jsem ráda, každou chvilku, kdy nemusím nic dělat, okamžitě (chtě nechtě) věnuji spánku.

  17. Karolína Podešvová 26. 4. 2015 – 21:57

    „Zlato, nařídíš mi budík na 20 minut? Já mám vybitý telefon.“
    „Co jdeš zase dělat?“
    „Takový motivační cvičení, nebudu dělat NIC.“
    „Aha. Tady to máš, už to běží.“

    Jdu do obývacího pokoje. Sedím na pohovce.
    -20 minut. Koukat do blba. Tak jo. Mohla bych čumět třeba do stropu. Je bílý. Nějaký praskliny tam máme. Budu sledovat tamhleten důlek.-
    -Už je to aspoň minuta? Nebo dvě?Asi bych neměla ani na nic myslet, přemýšlení je taky činnost. Když nic, tak nic.-
    -Sakra, bolí mě za krkem z toho zírání do stropu. Budu radši koukat na zeď. Fialová zeď.-
    -Ne! Na poličku nekoukej! Jen na zeď smíš. A neškrábej se. Víš, že psal, že to taky nemáš dělat.-
    -Sakra ta první lekce. První článek. Studovala jsem dost? Fakt jsem toho dost přečetla? Četla jsem dost? Někteří určitě čtou víc. Třeba máma, četla prý moc. Vždycky to říkala. A já tak dobrá nejsem.-
    Do pokoje přišel přítel.
    -Asi chce kouřit. V ložnici nemůže. Zamračím se, ale nemůžu říct, aby šel pryč – dělám NIC.-
    Sleduje mě.
    „Jo aha ty děláš to NIC. Tak promiň.“ Odešel a zavřel dveře.
    -Pochopil! Dík lásko, miluju tě.-
    -Nicnedělání. Otrava. Připomíná mi to brigádu ve fabrice. Deset hodin dávat rohlíky do krabice a počítat je. 36, 24…jak kdy.-
    -Nemáš přemýšlet! Pozoruj zase ten důlek na stropě! Fialová je moc inspirativní.-
    -Je to aspoň deset minut? Mohla bych počítat. 1,2,3,4,5,6, ta vteřina je ale dlouhá… 7.-
    -Vždyť jsem četla. Třeba Děti z Bullerbynu, Kytici… Remarqua, Čapka… Harryho Pottera, Robinsona, Hru o trůny…Ženy, co běhaly s vlky…101 dalmatinů. Třeba mám naději. Třeba nemají pravdu a nejsem tak děsná.-
    -Na nic, chápeš? Čum na ten důlek!-
    -Měl pravdu ten kluk. Nelituji, že jsem si to vážně vyzkoušela. Je to vážně dlooouhýýý. Jak to vydržím 40 minut? Proboha.-
    -Prý do toho mám dát sebe. Copak můžu jinak? Každý by měl dát ze sebe to nejlepší. Jít svojí cestou. Žít podle sebe. Trvalo mi to. Tvrdá lekce. Pár ztracených let. Ale nikdy není pozdě. Říká se to.-
    -Co když mi ten budík nařídil špatně a já už tu sedím třeba hodinu? Zkontrolovat to nesmím. To bych to celé zkazila. Ale, co když…-
    „CRRRRRRRRRRRRR!“
    -Uf, 20 minut. Fakt hustý. Musím něco napsat!-

    Píšu.
    Přišel přítel.
    „Co to zase vytváříš?“
    „Neruš mě prosím.“
    „Tak já jdu na pivo.“
    -Pochopil! Dík lásko, miluju tě.-

    1. René Nekuda 27. 4. 2015 – 08:25

      Moc hezký report. Díky za něj. Držím palce, aby to dobře psalo!

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *