Cvičení: Věštkyně

8 komentářů u „Cvičení: Věštkyně“

1. Andrée Robinsová a Élisabeth Sammlová seděly v čekárně na gynekologii, Andrée kamarádce držela ruku a volnou rukou pátrala v kabelce po kapesníčcích, které bude Liesa po odchodu z ordinace stoprocentně potřebovat. Vždycky je potřebovala. Vždycky, když si vyslechla, že se nic nezměnilo a že šance na otěhotnění je prakticky nulová. Andrée Liesu chápala velmi dobře, sama byla v podobné situaci, možná v ještě horší, protože na rozdíl od Liesina případu, v tom jejím jí lékaři nedokázali vysvětlit, proč má s otěhotněním problém. Před pár lety se Andrée v zoufalství rozhodla pro umělé oplodnění spermatem anonymního dárce… jenže ani to nepomohlo. Nejen, že neotěhotněla, ten proklatý zbytečný zákrok splácela ještě dnes.
   „Detektiv Sammlová!“
   Před ordinaci vyšla elegantní vysoká černovláska s krátkými vlasy a příjemným úsměvem, na sobě měla typický bělostný oděv lékařů. Liesa se zamračila, útrpně si povzdechla a šla za ní. Andrée chvíli zůstala sedět a mačkala balíček s kapesníčky, který v její pěsti hlasitě šustil. Posléze vstala, a aby se pokusila rozehnat úzkost a lítost, které ji obléhaly, jala se přecházet sem a tam po chodbě. Došla až ke dveřím a skleněnou výplní zahlédla naproti růžový dům, který působil jaksi konejšivě prastaře. Jeho renesanční zdobené průčelí připomínající dort ve výloze cukrářství byl v pozoruhodném kontrastu s nejmodernější nemocnicí, v jejímž prvním patře (našem přízemí) se právě nacházela Andrée. Tu ta růžová budova lákala právě svou starobylostí.
   Vydala se k domu. Času mám dost, myslela si. Na zvonku vedle bílých dveří stálo: Madame Eda, jasnovidné umění. Popadla ji náhlá neodolatelná touha zazvonit. Třeba je to osud, třeba tu mám být, mám zazvonit. Copak je to náhoda, že sotva vylezu z nemocnice, kde myslím na to, jak moc chci dítě, ocitnu se před domem jasnovidky, která by mi mohla říct, zda a kdy dítě budu mít, nebo aspoň to, proč jej mít nemůžu, když ti dnešní skvělí doktoři mi to povědět nedokážou.
   Zazvonila.
   „Je otevřeno, pojďte dál, madame.“
   Opatrně stiskla kliku, otevřela a vešla. V chodbě byla taková tma, že po vstupu z denního světla vůbec nic neviděla. Mrkala a rozhlížela se kolem.
   „Tady vlevo,“ instruoval ji měkký příjemný hlas, který ale zároveň jako by vrzal jako špatně namazané kolečko.
   Andrée Robinsová se otočila vlevo a prošla vchodem do místnosti, kde nebyly dveře, ale množství dlouhých provázků s korálky, které chřestily, jak je svým průchodem rozpohybovala. „Mademoiselle,“ řekla nejistě.
   „Prosím?“
   „Řekla jste mi madame,“ řekla Andrée. „Jsem mademoiselle.“
   „Jak si přejete, vzácná paní,“ pravila Madame Eda – to jméno se Andrée hrozně líbilo – a vstala z pohodlného tmavého křesla. Místnost byla malá, obložená dřevem, teplá a tmavá. Závěs u jediného okna byl zatažen, v koutě u něj stála stojací lampa, ale měla nasazené stínítko, v krbu s mramorovou římsou napravo od Andrée praskal a plápolal oheň. Vzduch naplňoval odér vonných tyčinek. Jasnovidka byla menší než Andrée, měla hrbatý nos, vrásčitou tvář, ocelově šedé kudrnaté vlasy po ramena a vpadlé lesknoucí se vědoucí oči. Na sobě měla něco, co vypadalo jako rybářská síť, a kolem krku jí visel náhrdelník z dřevěných korálků. „Taková vzácná návštěva…“ brebentila a snažila se Andrée uklonit. „Jen pojďte, posaďte se, paní hraběnko!“
   Andrée sebou škubla. Nevěřícně na ni pohlédla. „Hraběnko?“
   „Mám vám snad říkat Kiero?“ usmála se na ni Madame Eda. „To je přeci vaše pravé jméno.“
   Kiera se roztřásla, ačkoli zima by se k tomuto pokoji neodvážila přiblížit ani na tisíc metrů.
   „Ale nechme jména být,“ mávla rukou vědma, když se obě posadily do křesel. „Přišla jste se mne na něco zeptat.“ Nebyla to otázka.
   Přikývla. „Proč nemůžu otěhotnět?“ vyhrkla třesoucím se hlasem první otázku, která jí v daném nervózním, vystresovaném rozpoložení proběhla hlavou.
   „Protože jste to nezkoušela s tím správným,“ pravila jasnovidka samozřejmým tónem.
   „Správným? Kdo je ten správný?“ nechápala.
   Stará žena se ošila.
   „Jak ho najdu?“ změnila otázku detektiv.
   „Brzy budete mít telefonát. Dejte mi ruku.“ Když to udělala, jasnovidka dlouho studovala její dlaň. „Dlouhá čára života, dlouhá… takovou jsem ještě neviděla… ale není divu, že,“ usmála se na ni.
   Andrée se skoro otřásla. Vsadila by se, že má husí kůži…
   „Budete mít telefonát, ano, ano… povolají vás k autonehodě. Červené auto… někdo ho vytlačil ze silnice, donutil řidiče vystoupit a pak ho přejel. Ten řidič bude stejnou záhadou jako vy, paní hraběnko…“
   „Nepřeji si, abyste mi tak říkala!“
   „Ovšem, promiňte… tedy ten záhadný řidič červeného auta vás dovede k onomu muži, který vás konečně učiní šťastnou.“
   Andrée v bolestech potlačovala zrychlený dech. „Už… už… musím…“ Vstala a couvala ke dveřím, ale pak se trochu vzpamatovala, dost na to, aby byla s to se zeptat: „Co jsem vám dlužná?“
   „Dejte mi jednu svou náušnici, Kiero, to postačí,“ usmála se na ni laskavě jasnovidka.
   Andrée na okamžik zaváhala, ale pak šperk sňala a podala jí jej. Byla to stříbrná náušnice s opravdovým rubínem.
   „Kiero,“ vyhrkla ještě Madame Eda, „dejte si pozor a pátrejte ve své dlouhé a obsáhlé paměti. Ve skladišti bývají různé věci a někdy je to, co se mezi samým uhlím třpytí, opravdu zlato.“

   Její kamarádka a kolegyně už na Andrée čekala na chodníku před nemocnicí, otírala si zarudlé oči a rozhlížela se kolem. „Kde jsi byla?“ zajímalo ji pochopitelně, když se před ní Andrée objevila. „Vypadáš… vystrašeně. A víš, že jsi ztratila náušnici?“
   „Jo, asi mi vypadla v té čekárně,“ zamumlala vyhýbavě.
   „Počkej, půjdu se tam podívat,“ nabídla se energicky Liesa, vrátila jí kapesníčky a otočila se zpátky ke vchodu do nenáviděné budovy. Když se vrátila, vypadala zamyšleně. „Nikde tam není… Andrée, to mě moc mrzí, musely být pořádně drahé!“
   „To byly,“ usmála se při vzpomínce, jak je dostala od svého snoubence. Vždycky si ji zdobil rubíny, měla od něj ty náušnice, prsten s rubínem… jedny šaty pošité rubíny… hrozně jí chyběly… „Byly pekelně drahé už… před mnoha lety,“ usmála se. „Dnes jejich cena ještě vzrostla.“
   Šly si sednout do restaurace a objednaly si malou hostinu, aby při jídle zapomněly na své společné trápení. Zrovna dojedly studenou smetanovou polévku, když Andrée zavibroval mobil.
   „Detektiv Robinsová,“ ohlásila se do mikrofonu.
   „Jste se Sammlovou?“
   „Ano, kapitáne. Co se děje?“
   „Vím, že máte volno, ale objevil se případ. Übett se svými chlapy je v zahraničí.“ Zvláštní tón použitý pro slovo „zahraničí“ Andrée ubezpečil o tom, kde se detektivové z vedlejší kanceláře nacházejí. V sousední zemi, s jejíž autonomií se vlast Robinsové ani po sto třiceti letech úplně nesmířila.
   „Jasně, kapitáne. O co jde?“
   „Červený Opel registrovaný na jistého Frederika Halissøna někdo vytlačil ze silnice číslo 8. Skončil v polích u farmy Enrouových. Řidič, podle dokladů sám monsieur Halissøn, vystoupil a někdo ho přejel.“
   „Žije?“
   „Ano, dostalo se mu rychlé pomoci. Právě ho vezou do nemocnice.“
   „Do které nemocnice?“
   „Svatého Lazara.“
   „Díky, kapitáne, jedeme tam.“ Zavěsila. „To byla kapitán,“ řekla Liese a gestem dala číšnici najevo, že si přejí zaplatit. „Máme případ. Do nemocnice svatého Lazara přivezou chlapa, kterýho někdo přejel.“
   „Proč to dávají nám, závažným zločinům?“
   „Podezřelé okolnosti.“

   V nemocnici byla obtloustlá recepční s černými vlasy a odulými rty. „Detektivové Sammlová a Robinsová z oddělení pro závažné zločiny,“ ohlásila je Liesa. „Přivezli k vám jistého Frederika Halissøna, přejelo ho auto. Jak je na tom?“
   „Monsieur Halissøn zemřel, než s ním přejeli na operační sál.“
   „Andrée, co je s tebou?“ zeptala se nervózně Liesa a odtáhla kolegyni stranou. Robinsová měla v očích slzy a byla bílá jako plátno. „Třesou se ti ruce!“
   „Já… já…“ Lapala po vzduchu. „Zatímco… jsi byla v ordinaci, navštívila jsem… jasnovidku… Byla jsem zoufalá!“
   „Zoufale vypadáš teď.“
   „Řekla mi, že nás zavolají k případu. Červený vůz někdo vytlačí ze silnice a řidiče přejede. Lieso, přesně to se stalo!“
   „Snad bys nevěřila nějaké takové bábě!“ zvolala opovržlivě Élisabeth.
   „Nevím… já jen… myslela jsem… že ten řidič mě měl dovést k… mému štěstí… jenže on je mrtvý!“
   „Andrée, ale tys zbledla jako stěna, když jsi slyšela to jméno. Znala jsi ho?“
   Zavrtěla hlavou, ale tím gestem lhala. Znala muže jtoho jména, kdysi dávno… v minulém životě… kdysi dávno v minulém životě, v prvním ze svých životů, mu porodila dva syny. V žádném jiném životě už neotěhotněla.

   Ostrá světla zářivek na pitevně se bolestivě zařezávala do očí. Patoložka Lèroinová, se zmateně mračila a držela otevřenou složku. Na nerezovém pitevním stole leželo bledé nahé tělo zesnulého mladíka. Byl to hezký mladík s delšími kudrnatými bohatými temně kaštanovými vlasy, oválnou tváří a úzkými rty. Tělo měl pružné, atletické. V oblasti jater měl jizvu.
   „Co pro nás máš, harry?“ zeptala se Liesa.
   „Samé záhady,“ odpověděla patoložka, aniž by zvedla hlavu od složky. Mluvila zamyšleně. „Tak například tohle je rentgen. Vidíte ty plíce? Nechápu to!“
   „My ještě míň, Harry. Byl kuřák? Ale vždyť mu bylo jen nějakých sedmnáct let, jak moc by musel kouřit, aby měl takhle dorasovaný plíce?!“
   „Nebyl kuřák. Já… nedovedu si to vysvětlit. To zjizvení…“
   „Tak už se vymáčkněte, doktorko,“ zavrčela Andrée.
   „Vypadá to, jako by… jako by se ten mladík nadýchal yperitu.“
   „yperitu!?“ vytřeštily obě policistky oči.
   „Jo, toho yperitu. A přežil to, což také nechápu. Nebo tohle: na jeho spodním prádle a genitáliích byly zbytky semene. Před smrtí měl pohlavní styk. Našla jsem i stopy toho, že měl kondom. Ale proto vám to neříkám; poslala jsem to do laboratoře. Byl neplodný. Spermie nežily. Abyste tomu rozumněly, nežily nikdy. A… rozpad buněk… vypadá to, že o svou plodnost přišel kvůli gamma záření.“ Nedala jim ani čas to nějak zpracovat a hned pokračovala: „A potom je tu tohle.“
   Podala jim plastový pytel na důkazní materiál. Uvnitř bylo něco, co vypadalo jako kord pro sportovní šerm.
   „Šermoval?“ zeptala se na pokraji mdlob Andrée.
   Patoložka pokrčila rameny. „Poslali mi to technici, že to našli v jeho autě. Jenomže tohle není běžný kord, jaký dostanete, když si na vysoké zapíšete šerm. A tenhle mladík navíc chodil teprve na střední. Nechala jsem ty výsledky ověřit… dámy, tenhle meč je vyroben technikou, jaká se používala v sedmnáctém století.“ Hlas se jí chvěl.
   „Chceš říct, že vezl nějaký falsifikát?“
   „Ne, to říct nechci. Chci říct ještě něco šílenějšího. Tu zbraň nevyrobili jen technikou sedmnáctého století, oni… oni ji vyrobili v sedmnáctém století. Ten puberťák vezl v autě víc než tři sta let starou zbraň! A ještě něco, tohle je totiž opravdu historický skvost. Na koženém obalu jílce jsem našla DNA. Asi z potu. Chtěla jsem vědět, jestli ten meč patřil našemu mrtvému, tak jsem to dala ověřit.“
   „A?“
   „Našla jsem shodu, ale ne s naším mrtvým.“ Když Harry položila ruce na klávesnici počítače, třásly se jí. Něco vyťukala. Na obrazovce se objevil obraz jako z nějakého muzea.
   „Střílíš si z nás, harry?“ podívala se na ni Liesa. „Pamatuju si ho ze školy, to je plukovník d’Agoulle, zemřel roku 1717!“
   „Na druhou stranu, proč by nemohl mít jeho zbraň?“
   „Proč?!“ vyprskla Liesa. „Proč?! Protože mu bylo sedmnáct! Bylo to ještě skoro děcko! Jak by se k ní dostal?“
   „Na to vám možná odpoví rentgen,“ řekla Harry, přešla k podsvícené tabuli a přiložila na ni rentgenový snímek kostry. „Tohle je snímek našeho mrtvého. Všimly jste si té jizvy v oblasti jater?“
   Andrée přikývla. Dělalo se jí zle.
   „Myslela jsem, že je to po nějaké operaci, ale o žádné nikde není záznam. Tady,“ ukázala na snímek, „jsou rýhy na žebrech. Něco proniklo mezi žebry do jater. Tady,“ ukázala níž, „vidíte zhojenou zlomeninu holenní kosti. Tady vidíte,“ ukázala na čelisti, „že mu chybí sedmička vlevo nahoře. Nebyla vytržená, náš mrtvý se tak narodil. Tady,“ ukázala na zápěstí, „jsou opět rýhy na kostech.“ Přešla k tělu. „Tady si můžete všimnout jizev v oblasti, kde jsou na kostech ty rýhy. Opět: něco mu probodlo zápěstí, obě dvě. Nejsou žádné záznamy, že by někdy byl v nemocnici!“ Vrátila se k rentgenovému snímku a přivěsila vedle něj jiný. „Zde je snímek, který byl pořízen, když byla objevena kostra plukovníka d’Agoulle. Připomínám, že ten muž zemřel před téměř třemi sty lety, ano? A vidíme rýhy na žebrech, na zápěstích, zhojenou zlomeninu holenní kosti, chybějící sedmičku v horní čelisti… tady byla vytržená. Nechala jsem pro jistotu snímek našeho mrtvého projet programem, který jeho kosti udělal takové, jaké by byly, kdyby mu bylo čtyřicet let. Tolik bylo plukovníkovi, když zemřel. Ty snímky jsou skoro totožné, ta zranění jsou úplně stejná!“
   „Ten mladík neměl jen meč plukovníka d’Agoulle,“ zašeptala Andrée. „Ten mladík byl plukovník d’Agoulle.“
   „To je šílený!“ kroutila hlavou Liesa. „Není to šílený, Andrée?!“
   „Jo, jo, šílený…“ zabručela neupřímně.

   Odpoledne se obě kolegyně sešly v kanceláři. „Podívej,“ řekla Andrée a ukázala Liese tři pasy a vojenské známky. „Tohle měl doma. Jména na těch pasech – Anatolij Konstantinovič Saforov, Liam Aers a Yves Cona, von Gräü – nechme stranou, ale hele na ty fotky.“
   „Tentýž muž,“ vydechla Liesa. „A všimla sis těch dat?“ Dál mluvila, ale její prsty přitom pracovaly na počítači a ona pokynula Andrée, aby se podívala na obrazovku. „Liam Aers, narozen 10. října 1917, zemřel… přesné datum nemůžu najít, ale byl sestřelen v bitvě o Británii. Jeho tělo nikdy nenašli.“
   „A tady jsou psí známky, který u sebe měl. Frederik Halissøn, narozen 1880.“
   „Zemřel 1917 po bitvě u Ypres, byl zasažen yperitem.“
   „Krevní skupina odpovídá našemu mrtvému.“
   „Yves Cona, von Gräü,“ pokračovala Liesa. „Narozen 10. října 1945, roku 1968 se dostal ke královské gardě, zemřel 1. ledna 1969 při závěrečné zkoušce, zabil ho nějaký kadet.“
   „Ten si teda gardy užil,“ utrousila Andrée. „A hele na Anatolije Saforova: narozen 2. ledna 1969 ve Vladivostoku. Zemřel na rakovinu kůže 7. dubna 1996.“
   „A v dubnu 1996 se narodil náš mrtvý.“

   Mare, Frederikovu spolužačku, našly o přestávce kouřit před školou. Liesa podezřívavě nasála vzduch do nozder.
   „Jenom cigareta, jasný!? Žádná tráva!“ vřískla vysoká blondýnka s dlouhýma nohama, vlasy ve vysokém drdolu a leskem na rtech. „Co chcete?“
   „Jdeme kvůli vašemu spolužákovi, Frederikovi. Předpokládám, že víš…“
   Mare rychle přikývla. „Jo, říkala jsem pravdu. Asi jsem ho viděla poslední. Onehdá jsme se spolu vyspali u něho doma, chtěla jsem mu to oplatit, tak jsme tentokrát šli ke mně. Muselo se mu to stát, když… když odjížděl k sobě…“ Ruka s cigaretou se jí roztřásla a do očí jí stouply slzy.
   „Chodili jste spolu?“
   „Já ani nevím… neřešili jsme to. Prostě nám spolu bylo dobře, asi dvakrát jsme byli v divadle, třikrát někde v restauraci na večeři a dvakrát jsme si zašukali…“ pokrčila rameny. „Trvalo to asi dva týdny.“
   „Neviděla jste u něj doma nějaké zvláštní věci?“
   „Nevím, k sobě do pokoje měl zamčeno, spali jsme v obýváku na rozkládacím gauči. Ale v autě vozil nějaký kord nebo co… Říkal, že šermuje, přišlo mi to sexy. Možná o něm bude víc vědět Olívie Aaronová, naše spolužačka, taková drobná blondýnka s ruznými barevnými proužky ve vlasech. Byli kamarádi.“
   Olívie vypadala, že něco víc ví, ale nebyla moc ochotná vypovídat. „Nejlíp ho asi znal doktor Lünneÿ,“ řekla. „Často k němu jezdil, a kvůli zubům to fakt nebylo.“
   „Jaký byl Frederik student?“ ptaly se policistky učitelky.
   „Asi jako všichni, většinou na školu kašlal. Některé věci měl dost na háku. Dějepis, v tom exceloval. Nedělal si poznámky, na hodinách spal nebo vyrušoval, ale vždycky jsem mu musela dát skvělou známku, protože napsal víc než všichni ostatní a všechno správně. Ale angličtina mu vůbec nešla a měl dost zameškaných hodin. Stěží prolézal do dalších ročníků.“
   „Máte tady na škole šerm?“ zeptala se Liesa Sammlová.
   „Ne, ale vím, že šermoval, a byl tak dobrý, že si ho zvali na sportovní fakultu univerzity Larse Taavettiho, aby tam učil jako pomocník… no, zajímavá brigáda.“
   „To tedy,“ usmála se Andrée.
   Doktor Lünneÿ byl zubař a měl ordinaci v prvním patře obrovské nádherné vily, kterou mu nechali rodiče. Pohyboval se na invalidním vozíku, ale byl mohutný, svalnatý, pružný, se širokými rameny. Měl usměvavá ústa, blonďaté vlasy a strniště a ledově modré oči, jejichž bledost brala dech. Ve světlé kůži měl na mnoha místech různě velké dokonale bílé skvrny.
   „Ano, znal jsem ho. Často mě navštěvoval, přátelili jsme se, miloval, že mám koně a on tu může jezdit.“
   V okamžiku, kdy ho Andrée spatřila, uvědomila si, co znamenala poslední slova, s nimiž se s ní vědma loučila. Usmála se na zářivé světlé vlasy Felixe Lünneÿho a zubař se usmál na ni. Náhle pochopila, proč Frederik zemřel a proč vůbec zemřel tolikrát. Aby ji nevědomky přivedl za ním. Okamžitě si vzpomněla, jak ji tento muž, který tu teď seděl na kolečkovém křesle, před dávnými časy v jejich prvním životě, kdy mohl normálně chodit, v den, kdy se stal důstojníkem, na chodbě zámku objal, přivinul k sobě a vášnivě políbil. Řekl jí, že musel, aspoň jednou… Nepochybně proto se oba trmáceli celými staletími, aby se znovu setkali a dokončili to, co on před třemi sty lety začal.
   Za dva měsíce byla svatba a do roka porodila Andrée Robinsová-Lünneÿová chlapečka.

   Odpovědět

   • To je tedy dlouhý příběh! Je vidět, že vám jdou dialogy a jednotlivé situace pěkně gradují + se vše na závěr uzavře, což je super. ;)

2. K věštkyni madame Edě poslala Jiřího manželka Alena. Dělala to pokaždé, když se chystal k důležitému kroku. A teď na tom trvala zvlášť, vždyť mělo jít o poslední Jiřího horolezecký výstup v Himalájích. Alena měla nepěkný sen, a tak Jiří ustoupil. Navíc čekali miminko.
   Eda seděla před Jiřím v šeré místnosti, byla zahalena do černé průhledné látky, z níž ji svítily jenom oči. Vpravo od ní na stole ležela kočka, Jiří si myslel, že je vycpaná, až když se oblízla a mňoukla, pochopil, že je živá. Vlevo před věštkyní trůnila velká modrá průhledná koule. Pohybovala se v ní jakási tekutina, která vytvářela různé mlhavé obrazce. Jiřímu se chtělo smát…
   Položil otázku, kterou dostal od Aleny, jak se říká, za úkol, i když mu byla proti srsti.
   Věštkyně se naklonila nad kouli, cosi zamumlala, jemně zakmitala rukama, a spustila jakoby suchým strojovým jazykem…. Cesta do Himalájí proběhne se zpožděním, až za týden, Jiří se v duchu usmál, ha ha, oni odjíždějí už zítra. Kamarád Milan nepojede, protože onemocní angínou. Jiří si přikryl ústa, aby věštkyně neviděla, jak mu cukají koutky úst. Milan, lamželezo, kterého nic nezdolá, a angína?! Pch, nesmysly, včera s ním mluvil… Dál už poslouchal jen na půl ucha… už aby to měl za sebou. Ožil až při řeči, když Eda vyprávěla o hluboké trhlině v ledovci těsně před vrcholem K2. Co to povídá? Prý tam spadne, hodně hluboko, zlomí si nohu, kamarádi ho budou hledat, ale – nenajdou ho. On tam zmrzne.
   Dost! Dost! Jiří by nejraději zaječel… Od nikoho si svoji největší lásku, horolezectví, nedá vzít, jasné?! Tohle je přece splnění jeho životního snu, poslední osmitisícovka, kterou musí zdolat. Ne, ne, ne. On tam musí!
   Od věštkyně Jiří vyklopýtal ven na ulici jakoby v mlze. Alena tam na něj už čekala. Viděl její otázky vepsané v rozzářené tváři. Přemáhal se, vykouzlil upřímný úsměv, a Alena mu uvěřila. Všechno bude v pořádku. Horolezecká výprava šťastně dosáhne cíle.
   Vtom Jiřímu zazvonil mobilní telefon. Volal jeden z organizátorů výpravy. Odjezd se odkládá o jeden týden, objevily se nečekané cestovní komplikace. Jiří se zamračil. Při druhém vyzvánění s sebou trhl. Volal Milan, má silnou angínu a leží v horečkách v nemocnici, tuto výpravu bude muset oželet.
   Alena na Jiřího znovu vrhla zvídavý pohled. Jiří se rozesmál, i když se mu chtělo uvnitř křičet nebo plakat… Nic se nemění. Všechno je v pořádku. Mají dokonce ještě pár nocí pro sebe, a to je přece skvělé! Jiří lhal… zalhal své druhé největší lásce svého života. Ani se přitom nezačervenal.

   Odpovědět

   • To je super! Oceňuji, že rozvíjíte předchozí text ze cvičení Kouzelník. Takhle se příběh Jiřího a Aleny pěkně prohlubuje. Doporučuji ješte tento hravý úkol a moc zdravím! ;)

3. Doufám že jsem zadání pochopila správně a zde posílám svůj výsledek.

   Adam před rokem utrpěl velkou ztrátu své lásky Emily, se kterou byl přes pět let. Měl v plánu si ji vzít a měl s ní velké vyhlídky do budoucna. Bohužel Emily měla tragickou autonehodu, kterou nepřežila. Adam je z toho velmi zoufalý, trpí velkými depresemi a má sebevražedné sklony. Chce vědět, zda jeho život má ještě nějaký smysl. Jestli se ještě někdy zamiluje. Jestli ho ještě potká něco pěkného v životě, kvůli čemu by měl důvod žít. Nechce ztrácet čas, tak si na webu našel věštkyni Madame Edu. Nikdy nevěřil na takové seance, ale byl tak zoufalý , že se rozhodl to zkusit. Hned druhý den šel navštívit věštkyni Edu.
   Přišel do malinkého útulného krámku na konci města. Prostor byl tmavý, ale osvícený žlutým světlem, který vycházel ze svíček u prostřeného stolu s tmavým ubrusem. Na stole ležela zapálená vonná tyčinka s vůni bíle šalvěje, která se rozprostřela do celé místnosti. Na zdech měla paní věštkyně obrazy s velmi hlubokou spirituální tématikou. Mezi nimi byla rozmístěna police, na které byly knihy o andělech, věštění, o auře a s různými tematickými nápisy. Když si Adam prohlížel knihy vešla Eda do místnosti.
   ,, Dobrý den, dnes jsem čekala mladého pána a vidím že jste se tu ukázal.“
   ,,Oh, ano. Dobrý den, těší mě.“ Řekl Adam hned co se zlekl, když se tam zjevila věštkyně.
   ,, Očekávám že byste chtěl seanci z výkladu karet.“
   ,, Ano, kvůli tomu jsem tady. Mám totiž velmi těžké…“
   ,, Prosím, nic mi neříkejte, pojďme se na to podívat.“ Přerušila ho Eda.
   Adam se usadil ke stolu naproti věštkyni. Ta napřed učinila v tichosti pět hlubokých dechů, poté sáhla po kartách. Chvíli je měla v ruce a něco si mumlala. Adam ji nerozuměl ale uklidnila ho,, Požádala jsem vaše anděli, aby mi pomohli s vaším výkladem.“ A v tedy začala seance. Míchala karty, které ji v neskutečném množství začaly vyskakovat z rukou.
   ,, Tak se pojďme podívat proč jsi vlastně tady.“ Řekla Eda
   Adam se zhluboka nadechl a připravil se na to, co se dozví.
   Eda vyložila prvních pět karet.
   ,, Vidím tady, že momentálně trpíte velkými depresemi, zvažujete nad svou existencí.“
   Adam byl v údivu nad tím že se trefila ale řekl si duchu pro sebe, že to jde na něm vidět. Do něho by to řekl každý. Eda pokračovala dále ve výkladu.
   ,, V minulosti jste utrpěl velké ztráty. Opustil vás někdo, kdo pro vás velmi znamenal, jsem si jistá že to byla vaše přítelkyně. Ale nebylo to normální opuštění, vidím tady velmi rychlou, nečekanou ztrátu, velmi bolestivou. Řekla bych že to byla autonehoda?“
   ,, Ano je to tak.“ Přikývl Adam.
   ,, Tak se jdeme kouknout dále, jenom mi odpovídejte, jestli jsem se trefila.“ Řekla Eda.
   ,, Po ztrátě vaší lásky, velmi trpíte a chcete vědět zda váš život má ještě smysl?“
   ,,Ano“ Odpověděl Adam.
   ,, Tak se koukneme na vaši budoucnost.“
   Eda vytáhla nový balíček jiných karet, a opět chvíli nad nimi meditovala a něco si mumlala. Když začala míchat, vypadlo jí opět dost karet.
   ,,Vidím tady dvě odlišné budoucnosti. Začnu tou první. Vaše deprese se promění ve vaši sílu, tato ztráta vás posilní. Najdete v životě novou motivaci, začnete na sobě pracovat, jak po fyzické, tak psychické stránce vaší osobnosti. Budete jenom růst. Dokonce napíšete knihu o vaší minulosti. S vaší knihou otevřete lidem oči. budete podporovat lidi se stejným příběhem. Dokonce se ve vašem životě objeví nová osoba, která ve vás probudí lásku. Začnete zcela na novo.“
   Adamovi vyhrkly slzy do očí, byl velmi nadšený a šťastný z výkladu od Věštkyně.
   ,,Ale pak tady mám jinou budoucnost, když nebudete dávat pozor na každém svém kroku, stane se tragická událost ve vašem životě. Bohužel se to zdá, že je to ve velmi blízké budoucnosti. Nedokážu vám přesně říci kdy, ale je to velmi blízko. Vidím, že se shledáte zpět se svou starou láskou. Dále nevidím ale pokračování výkladu, musíte se připravit na nejhorší.“
   Adam byl velmi vděčný za tuhle seanci a viděl jednu krásnou budoucnost, ve kterou měl naději. Jen doufal, že věštkyně má pravdu.
   ,, Děkuji, že jste mne navštívil a dávejte na sebe pozor, budu ráda když se vám naplní první budoucnost.“ Popřála mu Eda.
   Adam vyšel ze dveří a promítal si vše co mu věštkyně vyložila. Velmi ho znepokojovala druhá budoucnost. Při cestě domů si ji neustále přehrával v hlavě. Nedával pozor na svou trasu a vešel do cesty. Auto okamžitě začalo troubit. Adam vytřeštil oči a nebyl schopen pohybu. Auto začalo ihned brzdit. Bohužel pro Adama už bylo pozdě. Na místě zemřel.
   V ten den se ještě naplnila slova věštkyně Edy. Adam už neměl možnost prožít svou druhou možnost budoucnosti. Ale shledal se svou zesnulou Emily.

   Odpovědět

   • O Adamově životě, charakteru a aktuální situaci jsme se toho dozvěděli dost. Další úkol úspěšně splněn! ;)

4. Dobrý den René, dnes jsem opět našla nové věci na Vašich stránkách. Po dlouhé době jsem se dostala z lesa na internet a samozřejmě začnu s tvorbou. Pracovat pouze s mobilem nejde a tak se pokusím Věštkyni napsat a pošlu Vám ji později, až budu opět v Praze. Každý den zpracovávám Vaše zadání , spojování čtyř slov v příběh a moc mě to baví. Při ranní kávě tvořím a tím startuji svůj mozek. Už jsem zvládla více jak 1050 úkolů. Musím Vám poděkovat za krásný večer v Rock Cafe. Škoda jen, že jsem musela tak brzy odejít. Vážím si Vaší práce a moc se těším na další setkání Eva

   Odpovědět

   • Jéje, Evo, moc díky za vaši zprávu. Mám radost z každého, kdo tvoří a rozvíjí své schopnosti. Přeji dobro a hodně inspirace!