„Pište o tom, co dobře znáte.“ » to je jeden z častých tipů tvůrčího psaní, který má bezesporu své opodstatnění. Nicméně spisovatel by měl umět uvěřitelně zpracovat i věci, postavy a události, které nezná nebo je přímo nezažil.
Zadání cvičení: Zkuste si vymyslet nějakou zajímavou událost, o které bezpečně víte, že byste ji nikdy nemohli zažít. Nyní ji zkuste převyprávět ze svého úhlu pohledu v 1. osobě přítomného času (tj. právě teď se to děje přímo vám). Buďte co nejvíce detailní a snažte se zároveň působit uvěřitelně.
Úspěšnost si můžete ověřit u svých kamarádů či známých (případně na zdejším fóru o psaní).
Umíte popsat i věci, které jste nikdy nezažili? Vyzkoušejte si to!
TIP: Více cvičení tvůrčího psaní najdete tady.
Jsem velký fanoušek Baera Gryllse, jeho videa doslova hltám. Do divočiny zve nejen celebrity, ale občas i obyčejné lidi. Jsem první Češka, kterou pozval. A zrovna na poušť. Horší místo na přežití ho opravdu nenapadlo.
Stojím uprostřed Sahary, nade mnou pálí slunce. Cítím náraz vedra jako kdybych stála v rozpálené peci. Škvaří se mi celé tělo, mozek v horku odmítá přemýšlet. Bear mi pochválil oblečení, volnou béžovou halenku s dlouhým rukávem, dlouhé béžové kalhoty i béžové trailové boty, speciální do pouště.
Méně už se mu líbí můj široký klobouk. Prý je podle něho nepraktický. Vytahuje speciální pouštní šátek a zavazuje mi hlavu.
“Přes den bychom se měli pohybovat co nejméně,” říká a táhne mě na závětrnou stranu duny. Posunkem mi dává najevo, abych počkala. Čekám a pozoruji, jak s hravou lehkostí šplhá na dunu. Uběhlo několik minut a je zpět, ukazuje kamsi doprava.
“Tady je vyschlé koryto, tady bychom mohli přečkat den. Půjdeme v noci, jde se lépe, ujdeme více kilometrů a tělo spotřebovává méně vody,” říká.
Plahočím se ke korytu a připadám si jako závaží. Vidění mám rozostřené. Baerovi asi vedro nevadí, aspoň mi tak připadá. Najednou zavolá: “Pozor!” A strhne mě doleva. Na místě, kde jsem ještě před vteřinou stála, se objevila rozevřená tlama zmije rohaté.
“Musíš se dívat kolem sebe i pod nohy. Většina hadů uteče, když dupeš, zmije rohatá však ne. Je lína a navíc dokonale maskovaná, ” poučuje mě,
“Proč na mě chtěla zaútočit, vždyť nejsem kořist?” ptám se.
“To ne, ale zmije vyhodnotila, že pro ni představuješ ohrožení.”
Láhev mám prázdnou, jazyk se mi lepí žízní na patro. Bear objevil nějakou skalní jeskyní, na jednom místě ze stropu kapala voda. Vrhám se dovnitř, ale Bear mě zarazil.
“Nemůžeš jít naslepo do jeskyně. Hledáš stín, jenže stejný nápad mají také hadi a štíři a těmi se Sahara jen hemží.”
Má pravdu. Jednoho hada vidím. Bear dupe jako slon. Přidávám se k němu. Vím, že hadi nesnášejí dupání. Konečně se plazí pryč a já si mohu nabrat vodu a do noci odpočívat.
Večer mě čeká další výzva. Přes den jsem měla pocit, že se usmažím, ale teď se třesu zimou. Bear je trpělivý učitel, učí mě, jak si můj zrak má zvyknout na noc a vysvětluje mi, jak se orientovat podle hvězd. Než vyrazíme na cestu, podává mi kus hada, kterého zabil, zatímco jsem spala v jeskyni. Syrové maso chutné odporně, ale Bear je známý tím, že v divočině jí ty odporné věci a s chutí je servíruje každému, koho pozval do divočiny. Zvedá se mi žaludek. Mám co dělat, abych se nepozvracela.
Kousek sním a zbytek tajně vyhodím. Adrenalin a vedro odvádějí dobrou práci. Nemám hlad. S vodou musím šetřit, piju jen po doušcích.
Vyrážíme na cestu. Pozoruji jasné hvězdy nad hlavou a snažím se, aby Bear kvůli mě nezpomaloval. Docela se mi to daří, když mě nezpomaluje to protivné vedro.
Jdeme ke kamenům, tam si chvíli odpočineme. Vyčerpáním padám na kámen, ale Bear mě zadrží. “Nezapomeň, kameny musíš prohlédnout může tam být had nebo štír a na něj si nechceš sednout.”
To určitě ne, ale kdyby mě nezadržel, málem by se mi to “podařilo”.
Na vlastní kůži pociťuji, že smrt na poušti má mnoho podob. Připadá mi, že na mě číhá jako predátor.
Půlhodinka nás osvěžila, zvedáme se a pokračujeme v cestě. Bear mi vysvětluje, jak se orientovat nejen podle hvězd, ale i ve dne, kdy člověk vidí jen spalující slunce.
Navzdory únavě cesta ubíhá. Konečně svítá a my docházíme k cíli, na místo, kde na nás čeká vrtulník. Lezu první, za Bearovy vydatné pomoci. Dostávám láhev vody. Nedbám na Bearovo doporučení pít pomalu. Litr vody vypiju téměř na jeden doušek. Moje tělo je vyprahlé jako okolní poušť. Bear to chápe. Gratuluje mi, že jsem došla k cíli, že jsem vytrvalá, odolná.
Ne nejsem. Poháněl mě jen strach z ostudy, že budu vypadat úplně nemožně, jako pytel, který Bear táhne. Strach je velmi mocný. Ale už jsem v cíli. Poušť pode mnou mizí a zmocňuje se mi úleva a spolu s ní nezvladatelná únava. Usínám bezesným spánkem.
*Myšlenky.*
*Stojím na hoře. Mám hoře. Nemám rodinu, děti, jen prázdné nic. Je pozdě na nápravu, nelze nic dělat, vrátit zpět hodiny. Jen meditovat na hoře, zklidnit se a smířit se. Bolí to tak moc.*
*Rozhlížím se u kříže, vidím moře, zelené stromy. Pomůže mi to odpustit si? Ta vina mě žere zevnitř, myšlenky mě ubíjejí a rvou mi z těla kůži.*
*Prosím Tě, horo odpusť mi. Nejde to? Snažím se na chvíli zastavit myšlenky, zklidnit vzpomínky. Musím s tou vinou žít.*
*Žádám Tě zdvořile, pomoz mi chvíli nemyslet, zklidnit nohy. Nevím, jak dál žít, ale musím. Chci říct nahlas lidem, že to byla moje vina, aby neudělali to stejné jako já.*
*Prosím Tě, ale vím, že k Tobě nesmím. Dívám se z lodě plující okolo Tebe. Zírám užasle na opar mlhy, ze kterého se vynořuješ. Nevidím vůni stromů, kříž, slyším jen šumět vítr.*
*Jsi pro mě zakázané ovoce. Smím si jen svěcenou vodou udělat na čelo křížek. To mi nestačí. Pomoz mi s mojí vinou, dej mi chleba a vodu na tři dny. Budu meditovat, utřídím si řád v hlavě.*
*Smím Tě vidět jen z dálky. Jsi má hora, přesto máš na těle nápis: “Ženám vstup zakázán”.*
*Prosím Tě, pomoz mi odpustit si, jsi i má hora, máš moji úctu.
Děkuji Ti, Svatá Horo Athos, aspoň za ten malý křížek na čele.*
*LW*
Nastartovat motor, spojka, plyn, rozstvítit světla a pomalu vycouvám z parkoviště. Dívám se v právo, v levo, dozadu a před sebe. Vyjedu na silnici. Připomínam si, že musím hodit blinkr, protože budu odbočovat. Nedýchám. Necítím. Jedu! Já jedu.
Občas ucítím víc vůni benzínu, když auto potrápím, ale zlepšuju je. A to je nejvíc!
Ztracený Mars
Jsem na palubě kosmické lodi, která míří k Marsu. Je to první pilotovaná mise na rudou planetu a já jsem jeden z pěti astronautů, kteří se účastní této historické cesty. Cítím se hrdý, vzrušený a trochu nervózní. Nejsem si jistý, co nás čeká, ale vím, že je to šance mého života.
Let trvá asi šest měsíců a my jsme už v polovině cesty. Každý den máme pevný režim cvičení, experimentů a komunikace se Zemí. Naše loď je vybavena nejmodernější technologií, která nám umožňuje sledovat naše zdraví, zásoby a okolní prostředí. Máme také malou zahradu, kde pěstujeme některé rostliny pro čerstvé potraviny a kyslík.
Dnes je zvláštní den. Máme možnost poprvé vidět Mars na obrazovce našeho palubního počítače. Je to malá červená tečka, která se postupně zvětšuje. Všichni jsme se shromáždili v řídicím modulu a zíráme na tu nádhernou podívanou. Cítím, jak mi buší srdce. Jsme tak blízko k našemu cíli.
Najednou se ozve varovný signál. Naše loď je ohrožena něčím, co vypadá jako malý meteorit. Kapitán okamžitě spustí nouzové manévry a snaží se vyhnout srážce. Sleduji, jak se meteorit přibližuje k naší lodi. Je to jako sledovat smrtící střelu.
V poslední chvíli se nám podaří uhnout meteoritu, ale ne dostatečně. Slyším hlasitý náraz a cítím, jak se loď otřásá. Jeden z našich motorů byl zasažen a začíná hořet. Kapitán volá na Zemi a žádá o pomoc. Zjišťujeme, že jsme ztratili část našeho paliva a že nemůžeme pokračovat v letu k Marsu.
Jsme zdrceni. Všechny naše sny a plány jsou v troskách. Nemůžeme ani přistát na Marsu ani se vrátit na Zemi. Jsme uvězněni ve vesmíru bez naděje na záchranu.
Snažím se udržet klid a nezpanikařit. Hledám útěchu u svých spolucestujících, kteří jsou stejně zoufalí jako já. Vím, že máme jen omezený čas života. Vím, že už nikdy neuvidím svou rodinu a přátele.
Vím, že jsem zažil něco, co bych nikdy nemohl zažít na Zemi.
Ale… Stojí to za to…
Cítím, jak mi po čele stéká krůpěj potu a srdce mi bije tak hlasitě, až mi duní v uších. Ještě poslední kontrola upevnění lana na karabině a mohu udělat ten krok. Spíše to bude skok do prostoru. Připadám si jako doktor před náročnou životní operací. To je tou bílou barvou, která převažuje na mém oblečení a hodně dělají i rukavice, které schovávají modře nalakované nehty. Displej na manžetě pravé rukavice mě informuje, že mám kyslíku dost na 3hodinovou práci. Jdu na to! Otvírám bezpečností uzávěr bočních dveří modulu. V duchu si počítám – jedna – dva – tři a odrážím se oběma nohama od prahu dveří. Cítím, jak mé tělo plave v prostoru. Mým očím se naskytne nádherný pohled na Zemi. Na chvíli se zasním. Naše planeta vypadá jako barevná kulička v nekonečném vesmíru. Opět kontroluji čísla kyslíku na manžetě skafandru. Lanem se přitáhnu blíže k poškozenému plášti vesmírného modulu. Jsem astronautka se specializací na operace vesmírných lodí.
To je mi ale scéna! :) Ano, výlet do vesmíru je jistě velký zážitek i velký risk…
Zima mi zalézá pod nehty a s posledním vypětím dělám další a další krok. Dech mi nestačí a síly ubývají. Bylo to tak bláznivé, čeká mě ještě cesta zpět. Ač nesu v batohu jen opravdu nutné věci, během posledních kroků tolik ztěžkl. Už jen pár kroků a stojím na vrcholu, všude mlha, silný vítr a sních.Jen matně vidím obrysy svého parťáka. Oba se smějeme, ale radost necítím vůbec žádnou, tak takto jsem si dosažení vrcholu nepředstavovala. Foto a míříme zpět. Sanžím se překřičet vítr, ale nerozumíme si ani slovo, musím věřit, že všechno dobře dopadne.
Třese se mi hlas. Potí se mi dlaně. Zavřu oči a snažím se zhluboka dýchat. Jsem v pohodě. Jsem v pohodě. Opakuji si znovu a znovu. Cvičila jsem si to mnohokrát. Mávnu rukou. Rozevře se opona a já stojím na osvětleném jevišti. Sál je plný. Utichne, sotva se na mě obrátí světla reflektorů. Moderátor do mikrofonu praví: „Dámy a pánové, přichází první česká prezidentka. Potlesk prosím.“ Lidé vstávají, tleskají. Zdá se, že nadšení je upřímné. Konečně ze mne spadnou všechny obavy. Usmívám se a dokonce maličko zamávám. Tahle role se mi bude líbit.