„Pište o tom, co dobře znáte.“ » to je jeden z častých tipů tvůrčího psaní, který má bezesporu své opodstatnění. Nicméně spisovatel by měl umět uvěřitelně zpracovat i věci, postavy a události, které nezná nebo je přímo nezažil.
Zadání cvičení: Zkuste si vymyslet nějakou zajímavou událost, o které bezpečně víte, že byste ji nikdy nemohli zažít. Nyní ji zkuste převyprávět ze svého úhlu pohledu v 1. osobě přítomného času (tj. právě teď se to děje přímo vám). Buďte co nejvíce detailní a snažte se zároveň působit uvěřitelně.
Úspěšnost si můžete ověřit u svých kamarádů či známých (případně na zdejším fóru o psaní).
Umíte popsat i věci, které jste nikdy nezažili? Vyzkoušejte si to!
TIP: Více cvičení tvůrčího psaní najdete tady.
Ztracený Mars
Jsem na palubě kosmické lodi, která míří k Marsu. Je to první pilotovaná mise na rudou planetu a já jsem jeden z pěti astronautů, kteří se účastní této historické cesty. Cítím se hrdý, vzrušený a trochu nervózní. Nejsem si jistý, co nás čeká, ale vím, že je to šance mého života.
Let trvá asi šest měsíců a my jsme už v polovině cesty. Každý den máme pevný režim cvičení, experimentů a komunikace se Zemí. Naše loď je vybavena nejmodernější technologií, která nám umožňuje sledovat naše zdraví, zásoby a okolní prostředí. Máme také malou zahradu, kde pěstujeme některé rostliny pro čerstvé potraviny a kyslík.
Dnes je zvláštní den. Máme možnost poprvé vidět Mars na obrazovce našeho palubního počítače. Je to malá červená tečka, která se postupně zvětšuje. Všichni jsme se shromáždili v řídicím modulu a zíráme na tu nádhernou podívanou. Cítím, jak mi buší srdce. Jsme tak blízko k našemu cíli.
Najednou se ozve varovný signál. Naše loď je ohrožena něčím, co vypadá jako malý meteorit. Kapitán okamžitě spustí nouzové manévry a snaží se vyhnout srážce. Sleduji, jak se meteorit přibližuje k naší lodi. Je to jako sledovat smrtící střelu.
V poslední chvíli se nám podaří uhnout meteoritu, ale ne dostatečně. Slyším hlasitý náraz a cítím, jak se loď otřásá. Jeden z našich motorů byl zasažen a začíná hořet. Kapitán volá na Zemi a žádá o pomoc. Zjišťujeme, že jsme ztratili část našeho paliva a že nemůžeme pokračovat v letu k Marsu.
Jsme zdrceni. Všechny naše sny a plány jsou v troskách. Nemůžeme ani přistát na Marsu ani se vrátit na Zemi. Jsme uvězněni ve vesmíru bez naděje na záchranu.
Snažím se udržet klid a nezpanikařit. Hledám útěchu u svých spolucestujících, kteří jsou stejně zoufalí jako já. Vím, že máme jen omezený čas života. Vím, že už nikdy neuvidím svou rodinu a přátele.
Vím, že jsem zažil něco, co bych nikdy nemohl zažít na Zemi.
Ale… Stojí to za to…
Cítím, jak mi po čele stéká krůpěj potu a srdce mi bije tak hlasitě, až mi duní v uších. Ještě poslední kontrola upevnění lana na karabině a mohu udělat ten krok. Spíše to bude skok do prostoru. Připadám si jako doktor před náročnou životní operací. To je tou bílou barvou, která převažuje na mém oblečení a hodně dělají i rukavice, které schovávají modře nalakované nehty. Displej na manžetě pravé rukavice mě informuje, že mám kyslíku dost na 3hodinovou práci. Jdu na to! Otvírám bezpečností uzávěr bočních dveří modulu. V duchu si počítám – jedna – dva – tři a odrážím se oběma nohama od prahu dveří. Cítím, jak mé tělo plave v prostoru. Mým očím se naskytne nádherný pohled na Zemi. Na chvíli se zasním. Naše planeta vypadá jako barevná kulička v nekonečném vesmíru. Opět kontroluji čísla kyslíku na manžetě skafandru. Lanem se přitáhnu blíže k poškozenému plášti vesmírného modulu. Jsem astronautka se specializací na operace vesmírných lodí.
To je mi ale scéna! :) Ano, výlet do vesmíru je jistě velký zážitek i velký risk…
Zima mi zalézá pod nehty a s posledním vypětím dělám další a další krok. Dech mi nestačí a síly ubývají. Bylo to tak bláznivé, čeká mě ještě cesta zpět. Ač nesu v batohu jen opravdu nutné věci, během posledních kroků tolik ztěžkl. Už jen pár kroků a stojím na vrcholu, všude mlha, silný vítr a sních.Jen matně vidím obrysy svého parťáka. Oba se smějeme, ale radost necítím vůbec žádnou, tak takto jsem si dosažení vrcholu nepředstavovala. Foto a míříme zpět. Sanžím se překřičet vítr, ale nerozumíme si ani slovo, musím věřit, že všechno dobře dopadne.
Třese se mi hlas. Potí se mi dlaně. Zavřu oči a snažím se zhluboka dýchat. Jsem v pohodě. Jsem v pohodě. Opakuji si znovu a znovu. Cvičila jsem si to mnohokrát. Mávnu rukou. Rozevře se opona a já stojím na osvětleném jevišti. Sál je plný. Utichne, sotva se na mě obrátí světla reflektorů. Moderátor do mikrofonu praví: „Dámy a pánové, přichází první česká prezidentka. Potlesk prosím.“ Lidé vstávají, tleskají. Zdá se, že nadšení je upřímné. Konečně ze mne spadnou všechny obavy. Usmívám se a dokonce maličko zamávám. Tahle role se mi bude líbit.