Domů / Blog / Články / Tvůrčí psaní / Cvičení: Spisovatelské senzory

Cvičení: Spisovatelské senzory

Cvičení: Spisovatelské senzory

Spisovatelské senzory občas potřebují procvičit, o tom žádná. Byla by totiž velká škoda, kdybyste se ve svých popisech soustředili jen na běžná přirovnání nebo klišé. Někdy totiž stačí najít zajímavý úhel pohledu (nebo nějaké netradiční omezení) a zážitek z popisovaného může být rázem značně umocněn.

Pojďte si to tedy rovnou vyzkoušet!

Zadání cvičení

Abyste si procvičili své spisovatelské senzory, vyberte si prosím jednu z následujicích možností zadání. Pak pište bez přestání alespoň 15 minut.

  • Popište ptáka v letu. Soustřeďte se ovšem jen na fyzické pocity, které byste jako tento letící pták cítili.
  • Popište luxusní banket z pohledu číšníka, který vede řízenou degustaci jídla a vybraných vín. Omezte se pouze na popisy skrze zrak, sluch, hmat a čich (tj. popisujte bez chuti).
  • Popište koncert z pohledu neslyšící osoby.

Užijte si dnešní cvičení tvůrčího psaní!

Kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Napište knihu, nastartujte svoji fantazii, poznejte spisovatelské řemeslo a seznamte se s podobně úžasnými lidmi jako jste vy!

Poznámka: Další podobná cvičení najdete tady. Výsledky svého psaní můžete publikovat na zdejším Fóru (nejen) o tvůrčím psaní (chodí tam samí milí lidé).

Už odebíráte zdejší inspirativní newslettery?

Mohlo by vás ještě zajímat…

10 komentářů

  1. Ve své degustaci jsem se zaměřil na jednohubky. Smíchal jsem to nejlepší, co znám. Na tenký plátek rohlíku jsem natřel pořádně smradlavý a uleželý sýr a přidal kuličku hroznového vína nebo jahodu tak, aby vedle sebe vždy ležely na přeskáčku. Na celozrnnou bagetu jsem dal tenký plátek tmavě červeného masa, tak se totiž pozná opravdický pršut, a k němu jsem nachystal kuličky vydlabané z oranžového melounu. Téměř doplňující se barvy. Do připravených skleniček na vysokých nohách jsem rozléval víno, kroužil jím a dával zákazníkům přivonět. Upozornil jsem je, že připomíná čerstvě nasbírané ostružiny.

  2. Víte, co na létání miluji nejvíce? Když narazíte na stoupající teplý vzdušný proud a necháte se jím unášet a jste jen vy a vzduch který vás nadlehčuje, až jste jak peříčko. Vzduch vás jemně obtéká a vy si zase připadáte jak pod maminčinými křídly a pak uvidíte jasnou červeň mezi zelenými listy a mocným mávnutím křídel se vymaníte z proudu a sletíte k lákavé dobrotě.
    a po krátké svačince, sice s plným břichem trochu obtížněji se zase vydáte vzhůru do oblak, ke svobodě a volnosti, nesvázání pouty země, nevšímaví ke kočičím predátorům mocným máváním křídel hledáte další vzdušný sloup, kde byste se uvolnili a načerpali nové síly k hledání další chuťovky. Opět splynete s proudem a necháte se unášet , křídla rozpjatá radostně plachtíte, dokud nepřijde chvíle odpočinku.
    Když pak v hnízdě schoulíte hlavu pod křídlo, ve snech znovu prožijete úžasné pocity svobody a volnosti.

  3. Mávnutí křídel.

    Raz,
    dva…

    A znovu.
    Nahoru.

    Letííím…

    Tam, kde křídla dosedají k trupu cítím příjemné pnutí.
    Krev se mi hrne do hlavy.
    Zrak se projasňuje.

    Dýchám.

    Raz,
    dva…

    Mávnutí křídel.

    Teď už v letu.

    Tělo nesu na svých křídlech.
    Ne pod nimi.
    Je lehké, mírně vibrující od poryvu větru.
    Cítím ho průhledné.
    Jakoby vzduch proudil všemi mými kostmi.

    Letííím…

    Slyším se v tepu svého srdce.
    Tlak a rychlost se zvyšuje.

    Omdlévám a zase se nesu.

    Raz,
    dva…

    Sklopení křídel.

    Přistání.

    Stínám všechno své peří
    a tíha se mi vrací do krve.

    Zem je mi pevně daná.

    Závrať z výšky mne tiše zahaluje.

    Stojím.

  4. Seděla jsem bez hnutí na stoličce a pozorovala ruch na pódiu. Markéta, která tu vystupovala s kapelou nám s mamkou zarezervovala lístky hned ve druhé řadě, prý abych z toho taky něco měla. Vím, proč nad tím přemýšlí tímto způsobem a nezazlívám jí to. Ostatně, ono to na první pohled opravdu vypadá, že jsou pro mě ty dvě hodiny ztraceným časem, ale takhle to vnímají pouze ti, kdo slyší. My neslyšící víme svoje.
    Vpíjela jsem se očima do davu lidí, kteří se shromáždili v zakouřeném baru a snažila se proniknout za jejich výrazy. Zachytit emoce. Nadšení, vztek, smutek, podle toho, co se zrovna odehrávalo vepředu. Markét by asi moc nepotěšilo, kdyby zjistila, že na koncerty její kapely nechodím kvůli ní samotné, ale kvůli lidem. Kvůli barvám a vůním, jimiž jsou bary naplněné, kvůli drinkům, které mi vhánějí slzy do očí už po prvním loku.
    Nadechla jsem se večerního vzduchu, ve kterém se mísila vůně mámina parfému a pach potu vlasatého chlapíka, který obsadil stoličku vedle mě. Vnímala jsem, jak se otřásá podlaha pod nohama vděčných posluchačů, intenzivní pohled Markétiných tmavých očí, jež upírala z pódia někam do neurčita a mámin uvolněný výraz. Místnost byla doslova nabitá emocemi, lidé tleskali, některým dokonce po tvářích stékaly i slzy.
    Kapela zřejmě předvedla nějaký speciální kousek, protože se celý sál roztleskal a osvětlovači pouštěli napříč místností kužely barevných světel. Modrá, žlutá, červená…
    Ne, na akce podobné té dnešní opravdu nechodím kvůli hudbě. Ale emoce…to je ten pravý koncert.

  5. Ticho. Chcete vědět jaký je to pocit nic neslyšet? Ticho. Upřímně, i v tak rušném světě jako v tom dnešním se stále dají najít tiché kouty, kde byste si takový pocit na vlastní kůži vyzkoušeli. Ticho. Přesně to, co každý někdy opravdu potřebuje. Přesně to je ticho. Ale slyšet stále jen ticho či nevysvětlitelné šumy kolem vás, dokáže být kolikrát nesnesitelné do té doby, než se s tím tak nějak smíříte.
    A co třeba taková hudba? Dovede si představit, že byste nikdy neslyšeli hudbu? Anebo ji už nikdy nemohli znovu slyšet? Pro mnohé z nás asi nepředstavitelná možnost, která se však některým přihodí. Jak by tedy takový neslyšící člověk mohl vnímat koncert?
    Zpomaleně. Jistě to není tak jasně trefné, poněvadž, jak by to asi, tak mohl slyšící člověk posoudit, no že ano? Ale mohl by mu ten koncert připadat zpomaleně. Ne hned vyloženě nezáživně, i když si někdo právě může říct, že nic neslyšet zrovna na koncertě musí být nuda. Třeba to ani zdaleka nemusí být pravda. Tedy jakmile se na to člověk zaměří z jiné stránky… Byl by to úplně jiný zážitek, který na druhou stranu nemůže každý člověk zažít. Jelikož se určitě většina z nás na koncertě soustředí na hudbu, tak bez sluchu by se přece člověk zaměřil na úplně jiné věci.
    Barvy. Ty barvy. Barvy ve světle propojené s tématikou koncertu. Agresivní rudá či chladná světla anebo veselejší teplejší odstíny, ze kterých neslyšící odhadne náladu hudby. I kdyby zavřel oči, tak jiné bystřejší smysly by cítily pohyb kolem něj. Natlačení lidé, hlava na hlavě anebo jen rozvířený vítr z tanečního pohybu i dusný vydýchaný vzduch. Jasná vůně lidí, kteří by nezapomněli na parfém, když jdou do společnosti – někdy možná příliš aromatická vůně, ale mnohem snesitelnější než zapocený pach. Dále by se dalo cítit i kdejaké jídlo a pití. Někdy až příliš nechutný pach smažených jídel či vůně rozlitého alkoholu, kterým lidé při tanci nechtěně plýtvají. Celý ten humbuk by jistě šel pocítit i v nohou. Skákání lidí na místě při tanci anebo dunění z reproduktoru. Pak by na chvíli zase otevřel oči a možná by mu to připadalo jako z jiného světa. Viděl by lidi, jak křičí text písně a hudební nástroje i zpívajícího frontmana na pódiu a nic by neslyšel. Vše kolem sebe by jen viděl a cítil na těle. Především cítil. A třeba by si také povšimnul věcí, které by slyšící jen tak nezaznamenal. Proto by se možná mohl svět kolem zdát nepatrně zpomalený.
    Ono vlastně ani zdaleka nestačí si to představit a poté nějak popsat. Zkusit se to dá, ale mnoho nás slyšících si přece jenom neuvědomí, jaké to privilegium vlastně máme. A ono by se to dalo vztáhnout na mnoho dalších věcí jako třeba chůzi, mluvení, vidění či svobodné žití celkově. Někdy – a to docela často – je více než třeba si připomenout jaké štěstí můžeme mít v mnoha (dokonce každodenních) ohledech.

  6. V první chvíli po odraze to bylo, jako by se nebe nade mnou nadechlo. Ztratil jsem kontakt se vším pevným, odpojil jsem se od předvídatelného světa a vplul do tetelícího se prostoru.
    Tu první chvíli jsem nechal plynout samovolně, tažen silou země kamsi dolů, s pocitem zvedající se vlny vzduchu pode mnou. Pak jsem roztáhl křídla. Napnul jsem svaly, neustále masírované vzduchovými bublinami, a opřel se proti svému pádu.
    Ten náraz jsem pocítil až v kostech, moje svaly s křídly zapružily a já ve svých rukou a na své hrudi držel sílu, co byla proti mě, držel ji a osedlával. Vyhoupl jsem se do jejího sedla a začal stoupat výš a výš… abych se konečně zastavil a na pár vteřin vychutnal naprostou nehybnost ve stavu beztíže. Tělo stlačené v jednom směru se povolilo – jako uvolněná struna – a jeho svaly a snad i nitro začaly získávat tíhu v opačném směru. Z letu se stal pád, ale ta vteřina byla úžasně dlouhá a naplňující. Chtěl jsem to znovu. Znovu. Dokud mi křídla nezeslábnou.

  7. Koncert už začíná. Opona spadla a za ní stojí kapela. Jako čtyři králové celého pódia, připravení zbořit tenhle klub. Všude blikají barevná světla. Chvíli rychle, chvíli zvolna. Blikají do rytmu. Je to hotová podívaná. Vždy se zhruba po pěti minutách na pár chvil setmí a my pak vidíme zcela novou scénu. Nová světla, nové barvy, nové pódiové kostýmy. Zpěvák má ke každému kostýmu i nový mikrofon, který to celé perfektně doplňuje. Jeden je neonový, svítící ve tmě, další je zlatý a překrásně se třpytí,… Tančí při každé písni a z jeho tváře lze vyčíst, zda se jedná o smutnou baladu nebo veselý disko song. Tolik do zpěvu promítá své emoce. Zavírá při něm oči. Často se jen zastaví a chvíli poslouchá, zřejmě křik a zpěv svých fanoušků pod pódiem. Celý koncert je jako jedno veliké cirkusové číslo. Za zády kapely běží na obřích LED obrazovkách nejrůznější videa. Jsou to jejich hudební klipy, ale i videa z cest. Je nádherné pozorovat jejich vzpomínky jako na dlani. Mají na pódiu schované jedno překvapení za druhým. Pára, konfety, oheň, déšť,… To všechno zažíváme během pouhých dvou hodin koncertu. Je to opravdu nádhera. Koncert téhle kapely je opravdu něco jedinečného. Vím to. Jsem neslyšící, neznám jediný tón, který tu dnes zazněl. Ale mám výborný zrak. A ten měl dnes večer svátek.

    Na tuhle práci nejsem moc pyšná. Psala jsem totiž o kapele, kterou nade všechno miluju a respektuju. A je těžké vyjádřit, jak moc pro mě znamenají. Ale i nepovedené práce je třeba ukázat, nemám pravdu? :-) Mimochodem, děkuji za minulou nádhernou odezvu k mé první zveřejněné práci. Moc potěšila.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *