Spisovatelské senzory občas potřebují procvičit, o tom žádná. Byla by totiž velká škoda, kdybyste se ve svých popisech soustředili jen na běžná přirovnání nebo klišé. Někdy totiž stačí najít zajímavý úhel pohledu (nebo nějaké netradiční omezení) a zážitek z popisovaného může být rázem značně umocněn.
Pojďte si to tedy rovnou vyzkoušet!
Zadání cvičení
Abyste si procvičili své spisovatelské senzory, vyberte si prosím jednu z následujících možností zadání. Pak pište bez přestání alespoň 15 minut.
- Popište ptáka v letu. Soustřeďte se ovšem jen na fyzické pocity, které byste jako tento letící pták cítili.
- Popište luxusní banket z pohledu číšníka, který vede řízenou degustaci jídla a vybraných vín. Omezte se pouze na popisy skrze zrak, sluch, hmat a čich (tj. popisujte bez chuti).
- Popište koncert z pohledu neslyšící osoby.
Užijte si dnešní cvičení tvůrčího psaní!
Poznámka: Další podobná cvičení najdete tady. Výsledky svého psaní můžete publikovat na zdejším Fóru (nejen) o tvůrčím psaní (chodí tam samí milí lidé).
Bylo krásné počasí, světlo slunce jemně objímalo krajinu pod ním a v tuto roční dobu ještě nebylo ani příliš teplo, ale nebyla už ani zima. Lehký větřík se mu opíral zezadu do letek a pomáhal mu v cestě. Občas zamával křídly, aby trochu zrychlil, nebo se dostal výš na zem, odkud byl lepší rozhled. Vzduch mu hladce klouzal po svrchním peří a lechtal citlivá spodní peříčka.
Po chvíli letu se dostal do teplého proudu vzduchu a vystoupal po něm ještě výš. Pak zase mohl chvíli jen odpočívat a poklidně plachtit.
Les pod ním brzy vystřídalo pole, kde bylo ze zkušenosti snazší najít a ulovit něco ke svačině. Rozhlížel se po nekonečných hnědých pláních, místy pokropenými prvními náznaky rostlin, nalevo a napravo. Támhle, zahlédl něco malého mihnout se mezi kopečky hlíny. Střemhlav se v ostrém úhlu vrhnul k zemi. Na poslední chvíli pád vyrovnal a místo hlavy k zemi namířil nohy s pařátky připravenými. Chňap!
A nic. Myška mu upláchla.
Znovu se pomocí síly v křídlech a využitím vzdušných proudů dostal až nahoru do nebes a začal se rozhlížet. Tu nic, tam nic. všechny myši jako by vytušili jeho přítomnost a radši se schovaly.
Ne, támhle jedna je a vypadá to, že o nebezpečí nad sebou ani netuší. Pak se slunce odrazí od jedné z mála louží, které na poli ještě zbyly a oslepí ho. Když znovu získá zrak, i tahle myš je pryč.
Hledání pokračuje, několikrát se vrhne k zemi, když nějakou pochoutku zahlédne, ale pokaždé mine. Klouby v křídlech už ho začínají bolet od prudkého obratu nad zemí. Navíc to vypadá, že se blíží jedna z těch otravných jarních přeháněk, které se bez varování objeví a pak zase zmizí. Ve vzduchu je najednou cítit voda. Nemá rád vodu, v padající vodě se špatně létá. Pak je zima, špatně vidí, a má vodu v peří.
Raději by měl rychle něco najít a ulovit, nebo bude dnes o hladu.
Sakryš! Zase ten vítr! Fičí a fičí. Co se to v poslední době děje?
Létat za takové fujary je dřina. Ani očka nemůžu zcela otevřít! Mávám a mávám – a stojím na místě!
Křídla bolí a ten strom je snad čím dál vzdálenější.
Zelenoočko zatne zobák a zabere. Dech mu dochází, ale zobák nesmí otevřít. Nesmí! Vypadl mi mu jeho úlovek. Vydrž Zelenoočko, už jen kousek… říká si. Vydrž. Vydrž.
Stoletý dub s jeho domovem je už nadosah. Zamíří k té třetí větvi zprava. Ale ví, že to nedá – vítr jej totiž strhl příliš doleva a musí udělat ještě další okruh, aby se trefil přesně.
Tak ještě jednou. Zabere všemi svaly, které už sotva cítí, a drží směr. I přes ten vítr.
Zahlédne hnízdo a chundelaté hlavičky třech dětí. Vědí o něm, protože se radostí třepetají. Zatne svaly a drží směr. Vítr zpívá hlasitě, ale on to zvládne. Musí. Rodinka čeká.
Teď anebo nikdy! Víc sil na další okruh už nemá. Větev se blíží…
Dal to! Ptáčátka mají potravu a on si může odpočinout, konečně. Potrava mizí a dětičky pípají. Mají opět hlad.
“Další jídlo až ráno, zavřete očka a nechte přijít sny. Sluníčko už jde taky spát,” pípne jim.
Temnota přichází a zmožené tělíčko nabírá sílu na nový den.
Snad nebude takový vítr, jinak jeho rodina umře hlady.
Obraz z koncertu
Magda byla neslyšící od narození. Přesto lidé, kterým není umožněno slyšet, je darováno mnohem více cítit a vnímat. Co neslyší cítí celou svou bytostí a tím jsou i mnohem bohatší než ten či ta, kteří si nedovolí připustit, že je obklopuje něco víc než realita. Mohli by se najít pochybovači a vysmívači, že zrovna Magda si přála jako dárek ke svým kulatým narozeninám lístek na koncert vážné hudby. Šla jsem s ní, protože jsem tušila, že to bude daleko intenzivnější zážitek než kterýkoli jiný. Svou úctu za splnění svého velkého přání potvrdila pořízením přenádherných šatů doplněných snovými střevíčky, dokonalým účesem i líčením. “Dnes vynecháme tramvaj” překvapila mě před odchodem, kdy nás před vchodem čekal Bolt.
Vstupovala do foyeru divadla s noblesou královny a byla si vědoma pozornosti, jež její osoba svou přítomností vzbuzovala. Z očí jsem jí četla dokonalé načasování na souznění s prostředím i hudbou. Lehce jsme jakoby “dotančily” na svá místa. Ona vteřina před spuštěním orchestru, která se usadila na taktovce dirigenta vedla Magdu k hlubokému nádechu a následnému zatajení dechu. Zavřela oči a vnímala celou dobu svým otevřeným srdcem. Když jsem ji průběžně po očku sledovala její výraz střídalo hluboké soustředění s mírným úsměvem i stažením jemné vrásky na čele. Na konci nadšeně tleskala a smála se upřímně dojatým smíchem se stopami slz v očích. Objala mne a zašeptala “Děkuji”. Nechtěla jít na skleničku, pospíchala domů. Opatrně si sundala šaty, odlíčila se bleskově se převlékla do své malířské haleny a vkráčela do svého ateliéru. S nábožnou úctou se chopila palety a štětcem začala dychtivě míchat odstíny barev:” Odpusť, chtěla bych teď být sama “, pochopila jsem , že se potřebuje oddat tónům své duše. Malovala dlouho do noci a když jsem ráno zahlédla její dílo, zatajila jsem dech. jako bych znovu slyšela včerejší koncert. Jemné počáteční zvuky houslí vykreslovaly průzračnou modř oblohy a s lehkými klapkami klavíru pluly oblohou jemné měkké obláčky s narůžovělým odstínem trianglu. Dolů se snášel šik ptačích křídel jako dirigentovi ladné ruce. Na průzračné a klidné hladině řeky se ozývaly tóny violoncella a ostatních smyčců. Zahřměly i tympány v temnějších zákoutích či narážení vody na kámen a skálu. Okolní stromy hrající všemi tóny zelené, žluté, zemitě hnědé i oranžové proudil vzduch dechových nástrojů. krajinou se poklidně pásli koně, jež připomínaly zvuk flétny a celou kompozici uzavíral nádech krásy bytí jako přejetí prstů harfenistky.
Byla chyba sem jít. Co mě to vůbec napadlo – já a koncert? Kdyby mě Petr aspoň měsíc nepřemlouval, že to bude jedinečný zážitek a že ho v tom nemůžu nechat samotného, protože takový koncert si nejvíc užijete ve dvou, nikdy bych si nekoupil ty předražené lístky. Teď bych mohl hezky sedět doma a číst si. Místo toho mám pocit, že jsem se ocitl uprostřed rozbouřeného moře. Vlny lidí neustále proudí sem a tam, a když si nedám pozor, strhnou mě s sebou. Držím se Petra jako záchranného kruhu, ale v téhle tsunami to není vždycky snadné.
V celé aréně je nesnesitelné horko a já se zuby nehty držím kamarádovy zpocené dlaně, když mě táhne nejprve ke stánku s merchem, potom na záchod a nakonec pro pivo. Vím, že všude kolem nás je čilý ruch. Vnímám a uvědomuji si ho, i když nic neslyším – vidím, jak se lidé baví a smějí, podle pohledů směrem k reproduktorům nad našimi hlavami tuším, že tu kolem hraje podkresová hudba, a od stánků s pitím se jistě ozývá cinkání otevíraných lahví. Jsem na to zvyklý, ale tady mě to neskutečně irituje. Normálně těch lidí totiž nikdy není tolik najednou. Sleduji stovky nebo spíš tisíce otevíraných úst, a je to, jako by se mě chystala sníst.
Skutečné peklo ale zažívám až v sále. Jak se mám spolu s ostatními nechat strhnout, když nic neslyším? Vidím kapelu na jevišti, která se utápí v příliš jasné záři reflektorů. Ostatní návštěvníci se pohupují do rytmu, mávají rukama, strkají si prsty do pusy (asi aby zapískali) a vždy tak jednou za tři až čtyři minuty začnou tleskat. Když vidím, že spustil aplaus, ze slušnosti se přidám, ale jinak tam stojím jako měkké i a nevím, co si sám se sebou počít. Petr si mě už nějakou dobu nevšímá, místo toho se kření jako blázen a neustále poskakuje na místě.
Kolem mě je jen vydýchaný vzduch, spousta zpocených těl, která do mě opakovaně vráží a strkají, a světla z rozsvícených displejů. Mám pocit, že už to nesnesu, a tak se začnu prodírat davem směrem k východu. Nejdřív se bojím, že mě ušlapou, ale nakonec se nějak přece jen dostanu ven. Vnímám zrychlený tep svého srdce, který se zklidní teprve po několika minutách na chladivém nočním vzduchu. Pošlu Petrovi esemesku, že na něj počkám venku. Rozhodně už mě na žádný koncert nikdy nedostane.
Koncert z pohledu neslyšící osoby
Věříte tomu, že neslyšící lidé milují hudbu? Nevěříte? Přesvědčím vás. Příroda není zase takový krkoun, aby se vyžívala v tom, že něco člověku odebere, třeba sluch. Když už odebere, tak na druhou stranu zase něco přidá.
Neslyšící od narození neví nic o zvuku jako takovém, slyšící se zase nezajímá o jemné vibrace, které rozechvívají nervová zakončení a tvoří pocity. Neslyšící se obtížně vyjadřuje a nemůže slyšícímu své pocity popsat i kdyby chtěl. Dozvědět se něco můžeme, jen když si všímáme. Nejvíc odpozorujeme, když takového člověka máme rádi a přejeme si, aby byl šťastný = není nám lhostejný. Pak si nemůžeme nevšimnout, jak zpozorní, když ví, že jde o hudbu, pro něho o velmi jemné chvění ve vzduchu, nebo lépe v prostoru.
Radostná, veselá hudba vyvolává pocity příjemné, hladí, těší, povzbuzuje. Takovou hudbu ihned přijímá a raduje se upřímně,nadšeně, zkrátka je mu hezky. Vážnou, smutnou hudbu rád nemá, protože si neumí vysvětlit, co se děje, co se stalo a proč.
Opravdu hezky je mu tam, kde sdílí hudbu víc lidí. Pro něho se jeho radost z hudby a radost spolu poslouchajících sčítá. Je to vzácná chvíle, kdy prožívá sounáležitost se slyšícími. A pokud je to zpěv, tak obzvlášť. Přidává se i zrakový vjem. Neslyšící má mnohem větší oční “postřeh” , než slyšící. Neujde mu nic, vidí na tvářích druhých reakci na zpěv a užívá si to. Když k tomu má ještě možnost se zpěvu účastnit, pak je “na vrcholu blaha”. Mluvím o radostných písních. Někdy se také pro neslyšící převádí zpěv na světelné signály a to pak tito lidé zpívají celým tělěm. Nemají zábrany, obavy, že zpívají falešně, ostych, nestydí se, nemají proč. Takové nadšení ze zpěvu umí projevit málokterý slyšící.
Člověk, který sluch ztratil, má vjemy úplně jiné. Slyší hudbu v hlavě dál, pokud je to jemu známá skladba, pokud ne tak si ji složí a když to neumí, tak na koncerty nechodí.
Další nudný den.
Zhluboka se nadechne a nasaje vůni podniku, ve kterém pracuje už neuvěřitelných dvacet let. Dřív ji miloval. Dnes mu je spíš protivná.
„Ach jo,“ povzdechne si za barem číšník.
Už bych měl změnit práci, probleskne mu hlavou.
Z lednice vytahuje láhev bílého vína – studenou, okamžitě se orosí. Do druhé ruky bere červené, rudé jako krev. Nyní obsluhuje jen jeden stůl.
U kulatého stolu číslo jedna sedí tři hosté – dvě ženy a muž. Dva z nich působí jako pár. A ta třetí?
Stůl pokrývá sněhobílý ubrus a zlaté nádobí se leskne ve světle. Nabízí víno. Muž přivoní, ochutná, spokojeně kývne. Dáma v černých koktejlkách si přeje bílé. Přistupuje k ní zprava. Voní svěže po citrusech – stejně jako víno, které jí nalévá.
Druhá žena, v černých kalhotách a bílé halence, žádá červené. Její parfém mu připomíná babičku. Chanel No. 5?
Víno, které jí nalévá, má jemnou ovocnou vůni.
„Na víno teď nemám chuť,“ zakryje sklenici třetí host. Číšník na chvíli zaváhá. Cítí z muže vůni velmi drahého tabáku.
„Mohu nabídnout něco jiného?“
Jeho gesto naznačuje, že zatím ne.
Přichází předkrm – kozí sýr s rukolou a medem. Výrazné vůně i chutě, které víno jen těžko doprovodí.
V dalším kole nabízí Merlot se švestkovým nádechem a máslové Chardonnay. Ženy zůstávají u svých voleb, muž volí červené. Servíruje se dýňová polévka – krémová, sytě oranžová, horká.
Hlavním chodem jsou hovězí líčka na červeném víně. Nabízí plné červené víno s tóny černého rybízu. Dáma v koktejlkách znovu žádá bílé.
„Mohu nabídnout Rulandské šedé, madam?“
Víno má jemnou vůni s náznakem citrusů – svěží a decentní, téměř jako její parfém, který se kolem ní vznáší s každým jejím lehkým pohybem. Je spokojená, očividně má ráda citrusy.
Na závěr přináší čokoládový fondant s malinovým přelivem. Sladká vůně malin se rozline po místnosti. Nabízí bílé víno s medovým aroma a temné červené, z něhož vystupuje čokoládový tón.
Hosté vypadají spokojeně – a další už přicházejí.
Sakra, teď mám hlad
Příjemné přítmí restaurace narušoval sem tam jen průjezd auta, které v nočním šeru prosvítilo prosklenou část podniku.
Což velmi často značilo, že přijíždí další host.
Večerní směna se nesla ve jménu degustačních menu párovaných s víny. Tentokrát s nádechem Francie.
Bylo půl sedmé a přicházeli manželé Colemanovi.
Starší pár, který u nás večeřel snad každý pátek večer.
Paní vždy elegantně upravená a pán, pravda předváděl spíše nedbalou eleganci, ale na šarmu mu to rozhodně neubralo.
To, co však z páru vyzařovalo, byla absolutní souhra.
Obdivoval jsem to, byli spolu, co já vím, víc než třicet let.
Když jsem manžele usadil, podal jsem jim kartu s dnešním degustačním menu.
„Víte, na tento večer jsem se hrozně těšila. Miluju Francii – a navíc to byla naše svatební cesta, viď, Petere?“
Otočila se na něj a manžel s lehkým úsměvem přikývl.
„Tedy – začneme?“ optal jsem se zdvořile, poté co paní Colemanová zakončila svou vzpomínku na svatební cestu do Paříže.
„Ano, určitě,“ dodal její manžel.
Prvním chodem byla pravá francouzská cibulová polévka, podávaná s dohněda opečenou houstičkou a gratinovaným sýrem na povrchu.
Byla ještě horká a silná vůně vývaru i mně samotnému připomněla dětství, kdy mi takové vývary vařila babička, když jsem byl nemocný.
Sladká vůně cibule a silný odér hovězích kostí dávaly znát, že nás čeká intenzivní, ale o to zajímavější začátek.
Servis z Francie, z jedné místní porcelánky, tomu dodával právě tu špetku graciéznosti, kterou to potřebovalo.
Colemanovi byli potěšeni.
Bylo vidět i slyšet, že jim velmi chutná a ani nevím proč, ale i mně samotnému to vykouzlilo příjemný úsměv na tváři.
Jakmile dojedli, donesl jsem první lehké jihofrancouzské červené víno, které svou barvou připomínalo jílovité svahy Saint-Julien.
Dokonale k tomu zapadala na míru foukaná sklenka s malým decentním rytým vzorem RS, což byla písmena naší restaurace.
Čeká nás další chod…
Mohu se přidat ke stolu :)?
Máma s tátou mi už mockrát ukazovali, jak na to. Jenže já jsem bojínek. Vylíhnul jsem se jako poslední, jsem o trochu menší a lehčí. A menší bojovník. Kdyby na to naši nedohlédli, sourozenci by mi všechno sežrali…
Takhle se naštěstí dostalo i na mě.
Úplně nejvíc mi asi chutnaly žáby. A naši říkali, že až se naučím lítat, budu lítat s nimi na rozlehlé louky, plné chutných žabek a dalších pochoutek. Páni, jak já se těším!
Je nás v hnízdě pět dráčků. Jsme čápi, ale dvounohé bytosti, které mí rodiče nazývají lidmi, nám někdy říkají dráčci.
Největší a nejstatečnější z nás, Rolo, už letěl. Prý je to bezva pocit. Ale když já se bojím. Rina už to taky zkusila a málem ji to stálo život. Padala jako kámen a vybrala to až na poslední chvíli.
Teď se odvážili i Runa a Rald. Dlouho přešlapovali na místě, ale nakonec do toho šli.
Krouží teď nade mnou a povzbuzují mě. Klapají zobáčky a volají: „Raule, poleť taky!”
Stoupám si na okraj hnízda, párkrát zkusmo zamávám křídly, vyslovím čapí modlitbičku – a jdu do toho.
Je to neodolatelný pocit!
Dvounozí mi dokonce zatleskali. Zmocnil se mě vzdušný proud a já letím. Fakt letím! Mírný větřík mi čechrá peříčka a pomáhá mi. Zjišťuju, že nemusím zběsile mávat křídly a přesto letím. Kroužím v širokých kruzích. Jak opojné!
Je mi líto dvounohých, že to neumí. To vím od našich. Ale co, můj problém to není. Mí sourozenci radostně krouží okolo mě a rodiče už na mě volají: „Raulíku, podívej! Támhle na tu louku poletíme! Žabky už čekají! Jen pozor na ty šňůry – je v nich mocná síla, která by tě mohla zabít!”
Zase jsem se polekal. Ale říkám si, že když poletím za našima, zvládnu to.
Podařilo se! Rozrážím vzduch svými křídly a mířím na hostinu na překrásnou louku, plnou báječných žab. Myslete si, co chcete, ale já jsem dneska ten nejšťastnější dráček pod sluncem.
Se čtyřmi lidskými smysly
Lasery mi svítí do obličeje. Super, ještě oslepnu, jako by toho už nebylo dost. Lidé kolem mě tančí. No, tančí…vypadají spíše jako stádo zvířat v buši. Na podium stojí zpěvačka. Ségra ji miluje. Občas naschvál zmíním její jméno. To pak rodiče trpí, protože mele bez přestávky. Někdy si říkám, ještě že jsem hluchá. Pro mě je to jen nějaká ženská, co otvírá pusu.
Cítím pot a silnou vůni nějaké přeslazené sodovky. Dotknu se sukně. Někdo mi ji pokropil. V rozkroku. Proč ostatní nechtěli jít se mnou radši do zoo. Zvířata bych viděla předvádět se stejně a alespoň bych nebyla mokrá
Další Drabble, tentokrát na téma vjemů neslyšícího člověka. A že jich je sakra hodně.
Našla jsem to. Tony si myslel, že mě odradí název kapely, ale já spíše měla problém s hledáním ulice. Nabuzený mladík v roli ochranky si mě nedůvěřivě prohlíží, když studuje můj občanský průkaz. Odpovím jen pokrčením ramen a snažím se mu gestikulací rukou naznačit, že jsem hluchá. On nechápavě zakroutí hlavou, ale pustí mě dovnitř.
Je to tu pochmurné. Dotknu se zdí a projede mnou vlna pocitů neutěšené touhy a násilí. Otřesu se, ale jdu dále. Jen co vstoupím dovnitř místnosti, která vypadá jako přestavěná tělocvična, doslova do mne napálí energetická vlna chaosu. Ta energie uvnitř je vcelku brutální. I lidi divně koukají.
Zmocní se mě starý známý pocit trapnosti, který mě na chvíli ochromí. Zhluboka se nadechnu a opakuji si svou mantru, že jsem sice hluchá, ale ne blbá.
Díky mé skvělé poradkyni jsem sluch nahradila hmatem, odezíráním ze rtů, a hlavně vnímáním a rozpoznáním energií. A jelikož neslyším, tak i dost špatně mluvím, nebo artikuluji. Přesně nevím, spíše to vyčtu z výrazů a nechápavých pohledů lidí, kterým se snažím něco sdělit. Po čase jsem to vzdala a opět, díky mému výcviku u poradkyně používám telepatii. Ale teď už dost o mě. Jsem tady k vůli prožitku…
Náhle sebou trhnu. Podle reakcí lidí, jež nekontrolovatelně otevírají pusy a poskakují na místě, hádám, že kapela se už objevila a začala hrát. Svými emočními senzory uslyším první tóny. Tony měl pravdu… Vnímám různé sekvence energetických vln lítosti, strachu, odporu a touhy to změnit. Zajímavá píseň, říkám si sama pro sebe. Jaká by asi byla, kdybych ji slyšela….
Moc hezky napsané.
Jsem sice hluchá, ale ne blbá:) Top.
Roztáhnu křídla, položím své tělo do vzduchoprázdna a vznáším se. Teplý letní vítr mi lehce naráží do peří, které se co chvíli zachvěje, jako když prsty šikovného kytaristy hladí struny durového akordu. Když se mi zachce, zavřu oči a řítím se chvíli střemhlav dolů. Rychle, jako o závod. O závod sám se sebou. Po těle se mi rozlévá něco úžasného. Peří se chvěje radostí. Kdybych se uměl smát, směji se na celé kolo.
Po chvíli se zastavím a jen tak pluji vzduchem. Vítr mě hladí. Jako by říkal: „Neboj, se mnou jsi v bezpečí.“ Je mi krásně. Zavřu oči, cítím jemný vánek i blížící se déšť. Ještě chvíli. Uvolnit se v letu a na nic nemyslet.
Líbí se mi ten něžný popis
Také se mi líbí.
S pivem v ruce se vmísím do davu. Cítím, jak vzduch vibruje očekáváním. Nějaký kluk do mě strčí, hned se však otočí a ze rtů mu odečtu „Pardon”. Kývnu na znamení, že se nic nestalo.
Dav se vzrušeně zavlní. Už to začne. Pohlédnu k pódiu a vidím, že hudebníci jsou na svých místech, jen zpěváka stále není vidět.
A pak to ucítím – vibrace prvních tónů. Schválně jsem si vybral místo blízko reproduktorů. Většina lidí nechce stát přímo u nich, ale pro mě je to ten největší zážitek.
Zpěvák vyběhne na pódium a koncert začne naplno. Davem projede vlna jásotu, vím to, i když to neslyším – vidím to a cítím to. Nadšení ostatních, i to svoje. Zavřu oči a chvíli se nechám tím vším unášet.
Když dohraje první skladba, nadšeně zatleskám a několikrát zapumpuju rukou do vzduchu. Vidím, jak lidi okolo mě křičí a hvízdají na prsty. Usměju se a loknu si piva. Další skladba začne a já už podle prvního zachvění poznám, že je to má oblíbená. Zavlním se do rytmu. Pečlivě sleduju prsty baskytaristy, aby mi neunikl jediný tón.
Následují další a další skladby. Chvílemi si to užívám se zavřenými víčky, chvílemi pozoruju muzikanty na podiu. Tělem mi prostupuje hudba a je to omamný pocit.
Když koncert skončí, cítím se vyčerpaný, ale jedná se o příjemnou únavu. Snad jednu z nejhezčích, co jsem kdy zažil. A protože je teplý letní večer, rozhodnu se nechat všechny ty pocity ještě doznít a vydám se domů pěšky.
Vzduch mě hladí všude, je to jako nekonečné, jemné pohlazení po kůži pod peřím. Každé pírko na křídlech a ocasu vnímá lehký tlak, který mě nese. Svaly v hrudníku a křídlech se neprotiví, naopak, jsou uvolněné, pružné, bez sebemenší křeče nebo únavy. Není tu žádná námaha, jen absolutní rovnováha, dokonalá kontrola každého pohybu.
Cítím, jak jsem dokonalá, jsem sama sebou. Dýchání je hluboké a jemné, každý nádech plní plíce čerstvým vzduchem bez náznaku stresu. Žádná námaha, jen přirozené plynutí. Každé mávnutí křídel je uvolňující, jako by se s ním odplavily veškeré starosti.
Když přijde hlad, cítím v sobě tiché volání, které mě vede k potravě. Když žízeň, objevím vodní plochu. A když jsem unavená, mé tělo mě samo navede k bezpečnému útočišti, kde mohu odpočívat. Je to čirá lehkost, oproštěná od stresu a agrese. Jen prostě plynu s větrnými proudy, v harmonii s okolním světem.
Když přijde poryv větru, přijímám ho s radostí. Necítím boj, ale spíš plynulé přizpůsobení, tanec s proudem. Vzduch se mnou plně spolupracuje, tlačí mě pod křídla a nadnáší. Je to, jako by mě neviditelná ruka podpírala. Mám naprostou důvěru v sebe i v ten element, co mě nese, a tak se jen nechávám nést. Každý okamžik je úleva, svoboda být sama sebou. Cítím se mocná, jsem svá, velká a dokonalá ve své prosté, čisté kráse.
Čekám před vchodem a prsty mi bubnují o stehno. Vibrace se už šíří zemí až k mým botám. Ze základů budovy se ozývá hluboké dunění, které slibuje, že uvnitř něco žije. Neslyším to tak, jak by to slyšela většina lidí, ale cítím to. Každý úder je jako malé zemětřesení, které mi stoupá po holeních, prochází koleny a usazuje se v hrudi jako druhý srdeční tep.
Dveře se otevírají a dav se valí dovnitř.
Uvnitř je větší tma.. Podlaha pod mýma nohama vibruje jako rozzuřené zvíře. Dlaně opírám o chladné kovové zábradlí, které se v mým sevření slabě chvěje. Basovou linku cítím jako blížící se vlak. Dívám se na ostatní, kteří se tlačí kolem mě, s otevřenými ústy, jako by zpívali nebo křičeli. Někdo se směje, má příliš otevřenou pusu a vrásky kolem očí. Křičí radostí – vidím to – ale pro mě je to ticho.
Pódium je mírně vyvýšené a já vidím zpěváka u mikrofonu. Drží ho oběma rukama, ramena má shrbená, jako by se snažil něco ze sebe vytlačit. Ústa mu zuřivě pracují. Na krku mu vystupují žíly. Asi křičí text písně. V barevném světle se lesknou sliny.
Prsty hlavního kytaristy tančí. Soustředím se na ně, na to, jak se roztahují a rozmazávají, když se pohybuje po hmatníku. Ústa má zkřivená soustředěním. Nohou šlápne na pedál a i když změnu neslyším, cítím ji jako úder do břicha – nová vibrace, větší váha.
Dav okamžitě reaguje. Ruce se zvedají, těla se tlačí blíž k pódiu. Sleduji, jak se mění tváře. Oči se zavírají. Hlavy se zaklánějí. Zpívají s ním, křičí s ním. Neslyším slova, ale vidím, že si všichni rozumějí.
Podlaha pod mýma nohama se prohýbá, jak lidi skáčou. Cítím společný dopad. Tupý, těžký otřes. Zábradlí se třese pod mýma rukama. Pokaždý, když bubeník udeří do basového bubnu, je to, jako by mi někdo tlačil reproduktor na hruď.
Na chvilku zavírám oči. Za víčky je tma, ale když se rozsvítí světla, prosvítá červená. Nemusím vidět dav, abych ho cítil. Ze všech stran na mě tlačí teplo. Těla se tlačí a strkají. Někdo mě loktem bodá do žeber. Ruka mi přejede po paži, je zpocená a sklouzne pryč.
Když otevřu oči, vidím konfety. Vystřelují z kanónů po stranách pódia – dlouhé stříbrné stuhy, tisíce malých čtverečků. V barevných světlech se pomalu točí v obloucích a padají jako sníh. Proud vzduchu je unáší a já sleduji, jak se usazují na hlavách a ramenou lidí.
Vibrace začínají slábnout. Cítím to jako první. Otřesy podlahy slábnou, jako by se obrovská bestie ukládala ke spánku. Světelná show se mění na pomalejší přechody, klidnější přechody. Bubeník se opírá dozadu a lapá po dechu. Otírá si pot z rukávu.
Odstrčím se od zábradlí. Ruce mě bolí od neustálých vibrací. Bez pulzujícího basu mám prázdno v hrudi. Ještě jednou se rozhlédnu. Světla na pódiu jsou teď teplejší, zlatá, a jako požehnání spočívají na kapele.
Vydechnu. Neslyšel jsem ani jedinou notu. Ale cítil jsem to všechno.
„Živoucí let“
Vzduch se mi opírá o křídla. Je proměnlivý, jednu chvíli chladný, poté teplý. Každý závan větru je jiný. Přináší jemné nárazy, měkké doteky, které způsobují tlak proti perům a proti pařátům, které instinktivně roztahuji do vějíře. Z mávání křídly mě pálí ramena, ale ten pohyb je plný nepopsatelné lehkosti. V pravidelném rytmu střídám klouzání, máchnutí, skluz. Nádherná synchronizace celého těla.
Pod břichem mi proudí vzduch a jakoby nadzvedává můj hrudník a zároveň mi čechrá jemná peříčka. Je to velmi zvláštní pocit. Jako by to nebyl let, ale spíše serfování na neviditelné vlně. Nahoru, dolů, vyvážit doleva, vyvážit doprava. Náhle příjde prudký poryv větru, dostávám se do spirály a jsem nucena chvíli letět střemhlav dolů, než se mě dotkne teplý proud vzduchu a já znovu nacházím rovnováhu. Odpočívám a nechávám se chvíli unášet a kolébat jižním větrem, jako by to byla měkká teplá peřina.
Procitám a přede mnou se otevírá oslňující scenérie. Slunce pomalu vychází, na obloze se objevují růžové červánky a chomáče bílých mraků. Moje oči jsou ostré, sledují východ slunce a zároveň mi do nich vítr vhání načechraná pírka. Někde hluboko uvnitř mé malé ptačí lebky je uložen genetický kód rovnováhy. Jemně nakláním hlavu, koriguji směr, pak mávnu křídly, vzlétnu výš a ten pocit je ohromující. Srdce mi buší velmi rychle, není to ale z únavy. Celým ptačím tělem mi proudí adrenalin z pohybu a z téměř elektrizujícího obrazu východu slunce. Můj hrudník se s každým dalším máchnutím křídel stahuje a roztahuje. Nejsou zde žádné překážky, ani tíha. Jsme tu jen já a vzdušné proudy. Letím vstříc novému dni, jsem volná a tak živá.
Pohodlně jsem se usadil v přední řadě a rozhlédl se kolem. Vypadalo to, že jsem na rozhraní dvou světů.
V hlubinách za mnou to vřelo. Emoce byli hmatatelné ve vzduchu. Někdo vyprávěl vtipnou historku z práce a při tom živě gestikuloval; někdo pozorně poslouchal svého souseda, natočený v sedle tak, aby mohl upřeně sledovat sebemenší záchvěv v očích mluvícího; někdo se se zájmem rozhlížel kolem a sledoval, podobně jako já, co se děje.
Zato jáma před námi vyzařovala klid a soustředění. A napětí. Když jsem se na to zaměřil, viděl jsem, jak je každý muzikant ponořený sám do sebe a ia zároveň i součástí celku.
Pak, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se vše sklidnilo. Oba světy se propojili a kouzelná moc hudby převzala taktovku nad hledištěm i v orchestřišti.
Tady bych nepoznal, že se jedná o hluchého člověka…
Popište koncert z pohledu neslyšící osoby.
Pozorně sleduju, jak se v sále usazují další a další lidé. Ženy mají blyštivé večerní róby a pánové slušivá saka. Většina se tváří šťastně a nedočkavě. Nedlouho potom, co se všichni usadí, opona jeviště se roztáhne.
Orchestr začne hned hrát. Vidím to z unešených pohledů ostatních diváků a z elegantních pohybů hudebníků. Dirigent ladně ukazuje a po krátké ochutnávce toho, co teprve přijde, se k nám otočí čelem a pokloní se. Cítím vibrace, které s sebou potlesk nese.
Dirigent se potěšeně usměje, představí hudebníky, ti nám pokývnou a následuje první skladba.
Položím si dlaně na dřevěné opěradla sedadla a cítím vibrace. V životě jsem housle neslyšel, ale dokážu je hmatem rozpoznat. Mým nejoblíbenějším nástrojem je ale čelo, to umí opravdu hezky a hlavně silně rozechvět místnost.
Protáhlé tóny mě dojímají a já vím přesně, proč si kupuju na koncerty lístky.
Oh, takto by to asi šlo! ;)
Odlet na jih
Roztáhnu pomalu letky, je to príma pocit. Zakroužit si nad loukou a pak frrrrr… sbohem rodný kraji! Už se těším. Tohle sezení na větvi a věčné čekání na odlet do Afriky je každoročně k nepřečkání. Cítím čerstvý vzduch, jak se mi pomalu dostává skrz jemná peříčka blíž a blíž k hrudi. Srdíčko nedočkavě pumpuje. Teď! Odraz od větve staré olše a už si to kloužu směrem, který udává Senior. Vždycky letí v čele uskupení ten nejzkušenější. Jak stoupáme, nabíráme i rychlost. Je nás víc než padesát. Podpírá mne proud vzduchu. Jde z křídel těch ostatních. Napínám krk a oddávám se chvíli, kdy rodná louka zůstává pode mnou jako malý zelený flíček. Senior vede hejno na jih. Míjíme lesy, obydlená území. Při přeletu umělého jezera jsem zahlédl dole odraz celého hejna. Letím mlčky, spíše poslouchám to štěbetání kolem mne. Vysoké tóny střídá hlubší poloha, takový zpěv hrdosti pro posílení sounáležitosti. Tak se také na chvíli přidám. Letíme už pár hodin. Začínám být překvapivě vyčerpaný. Rád bych slétl na nějaký ovocný strom nebo vrbu u rybníka. Áá, právě jsme ji minuli. Čelo hejna směřuje dál. Jak dlouho ještě? Vím, že nesmím své sou – opeřence opustit. Sám bych se do teplých krajin nikdy včas nedostal. Brrr, děsná představa. Zmrznout někde v půlce cesty! Raději pootevřu zobák a nadechnu do plic aspoň půl litru vzduchu. V dálce se majestátně tyčí šedavé pohoří. Míříme tam. Hurá, zdá se, že hejno si konečně zvolilo místo k odpočinku. Dosedám, cítím každé pírko, každý sval. Ještě mi stačí proběhnout rozčepýřenou hlavičkou – dávám to, a pak už se propadám a propadám do zaslouženého spánku.
Pěkný let! Jen jsem se zarazil, že ptáci také měří vzduch na litry… ;)
Hezké, hned bych se taky proletěla.
Hluboké české moudro nás učí: “Nudíte se? Kupte si medvídka mývala.” Já k tomu ráda dodávám: “Nebo si pořiďte dítě. Výsledek bude stejně absurdní.” Například dneska. Od narození neslyším, a přece sedím na závěrečném koncertu základní umělecké školy naší slovutné obce. Můj syn má totiž svůj první veřejný koncert.
Když před devíti měsíci zkoušel poprvé přejíždět smyčcem po strunách mrňavých housliček, zhodnotil to můj přítel tak, že poprvé v životě mi závidí, že neslyším. Denně spolu poctivě cvičili a výraz v otcovských očích postupně přešel z čiré hrůzy a bolesti do rezignace. Nevím, jestli se náš potomek zlepšil, nebo jestli přítel otupěl. Raději se na to neptám.
Dnes je tedy ten velký den. Do kulturního domu proudí příbuzenstvo. Maminky se mezi sebou nadšeně zdraví a září štěstím. Tatínkové stojí rozpačitě někde stranou a koukají do mobilu. No vida, zase jednou můžu bourat genderové stereotypy: my s přítelem stojíme rozpačitě stranou oba.
Mladší sourozenci budoucích hudebních hvězd jsou patřičně vyšňoření. Holčičky samozřejmě v šatičkách a s bílými mašličkami ve vlasech, chlapečci v košilích, někteří mají dokonce i motýlka. O co jsou mladší sourozenci cukrkandlovější, o to jsou starší sourozenci odpornější. Když už náhodou zvednou oči od displejů, je to jen proto, aby vyslali jasný signál: “jsem tady jen jako oběť vydírání bezskrupulózních rodičů, moje nálada tomu odpovídá, jestli se mi obloukem nevyhneš, tak ti ukousnu hlavu.”
Poslední skupinka jsou dojaté slzící babičky. Dědečkové jako jediní měli dost kuráže říct, že oni nikam nejdou, a teď doma pospávají u televize.
Malý sál se zaplnil. Je červen, klimatizace tady samozřejmě není, takže teplota roste a roste. Na pódium vybíhá energická dáma, paní ředitelka. Začíná první dávka řečnění. Jsem příliš daleko, abych jí mohla odezírat ze rtů. Ale moc mě to nemrzí. Určitě tam budou talentovaní žáci, trpěliví učitelé, píle, podpora rodičů, skvělé výsledky atakdále atakdále. Koukám na ni a paní učitelka v ní se fakt nezapře. Rozhazuje ručičkama do všech stran, profesionální úsměv ani na vteřinku nezmizne, udržuje oční kontakt, tváří se nadšeně, i když už je červen a vsadím se, že už mele z posledních a duchem už se vidí zavřená doma, kde aspoň na dva týdny vypne telefon, zvonek a dost možná i odpojí internet a zatáhne závěsy.
Jejda. Paní ředitelka mezitím zmizela a na pódiu se objevil první žáček s flétničkou. I na tu dálku vidím, jak se mu třesou ručičky. Chudáček, je mi ho líto. Smrtelně vážně se uklání nacvičeným gestem a po koutku kouká za oponu. Hádám, že se na něho zpoza závěsu usmála ta trpělivá paní učitelka a pokývla hlavou na znamení, že to tak dělá dobře. Žáček nebožáček přikládá třesoucí se flétničku k třesoucím se rtíkům a koncert začíná.
Super, úplně jsem se do té postavy vžila!
Pěkné pozorování!
To je opravdu moc krásné a dojemné.
Kroužím nad zemí
Stojím na skále a rozhlížím se po krajině, soustředím se na své tělo. Zobákem počechrávám naposledy svá mohutná křídla a teď už je vše připraveno k odrazu. Nohy se napínají, křídla se pomaličku odlepují od těla. Lehce natahuji krk, odrážím se a jednou mávnu křídly. V první chvíli se zhoupnu malinko dolů, vítr je tak příjemný, jak se mě objímá a kolébá mě, ale musím znovu soustředěně mávnout křídly. Jednou rychle, pak zvolnit. Nabírám rychlost a pak své perutě roztáhnu do šířky. Jsou mohutná, pevná a spolehlivá, cítím, že mě nesou, nechávám je vyniknout v celé kráse a plachtím nad krajinou, kroužím. Cítím se jako král nebes, když tak letím nad lesem a údolím. Nad polem koukám, jestli neuvidím nějakou myšku nebo hraboše, ale teď si jen tříbím zrak, teď nemám hlad. Užívám si naplno rychlost a přidávám , mávám křídly, nesou mě dál a dál. Je to blaho a radost.
Moc pěkné – díky za sdílení!
Zvedl jsem obě křídla. Jen tak lehce mávnul a ucítil ten nekonečný prostor. Nohama jsem se odrazil od země, nadechl se a znovu mávl trochu prudčeji, abych se odlepil a nabral potřebnou sílu. Zavřel jsem oči. Jen na malou chvilku, abych si vychutnal ten slastný pocit, že vzlétám. Znovu a znovu jsem rozevíral svá křídla a máchal s nimi rychleji a rychleji až jsem vylétl do výšky, kde jsem ucítil zvláštní klid, nabral dech a nechal se unášet větrem, který mě opatrně nadnášel nad celou tou krajinou. Naplňovalo mě to pocitem neskutečné svobody. Hlavu jsem měl upřenou kamsi za obzor, lehce zakloněnou a sledoval jsem vše, co se pode mnou odehrávalo. Ještě chvilku se tak nechat nést proudem. Najednou jsem zahlédl nad horami zlověstný stín jakéhosi dravce. Prudce jsem se stočil k východu a mával svými křídly, jak jsem nejrychleji dovedl. Mohu být rychlejší než on? Celé tělo je stažené v jakémsi zvláštním strnutí, jak tak křídla bojují o svůj vlastní život. Mohu to vyhrát?
Pěkně se to zdramatizovalo. Držím pěsti, aby to vyhrát.
Koncert z pohledu neslyšící osoby.
To byl nápad vyrazit na tenhle koncert! Nevím co jsem čekala. Asi jsem chtěla zažít tu atmosféru na vlastní kůži. To se mi podařilo… a vrchovatě! Doslova na své vlastní kůži cítím vlhko, horko a oblečení ostatních návštěvníků koncertu.
Tolik lidí u sebe. Cítím vůně všech různých parfémů, které dohromady už vůní nejsou. V téhle nelibé směsi je cítit pot okolních lidí. Je tu tak těsno. Jsem malá, na podium sotva vidím. Lidi se kroutí v prapodivném rytmu, který mi zůstává utajen. Čím víc tančí, tím víc je cítím a tím méně jim rozumím.
Líbí se mi jak jsou všichni zvláštně propojeni. Hudba, kterou neslyším je krásně spojuje. Usmívají se, tančí, objímají se a zpívají. Já cítím jen zvláštní vibrace v hrudníku.
Vnímám světla, barvy, které tančí společně s davem. Sál se mění společně s barvami na pódiu. Teď vidím mlhu, která je i cítít. Trošku přerazí pot okolních tanečníků.
Snažím se taky trošku tančit, ale těžko trefím rytmus, tak jen pozoruji ostatní kolem mě a pokouším se je napodobit. Jsem ráda že jsem tu, že to zažívám a nikdo ani netuším že neslyším. Krásně splývám s davem. Až do teď.
„Slečno, můžu se k Vám přidat“ otočí se ke mně kluk co tančí kousek přede mnou. Netuším co chce. Dívá se mi do očí a zdá se mi že se to snaží zopakovat ještě jednou, možná hlasitěji. Pořád nevím co chce.
Rozpačitě se na něj usměju. Přijde blíž (abych ho slyšela 😊) a opakuje a snaží se komunikovat rukama. Usměju se víc a přikývnu. Má hrozně krásné oči.
Mně tyhle příběhy lidí s postižením vhání slzy do očí. Krásně jste to napsala.
Děkuji.
Už je to tady zase. Po roce opět nóbl akce pro horních sto. Snažil jsem se z toho vyvlíknout, ale nepodařilo se, protože ten trouba, co to měl vzít za mě, si na poslední chvíli zlomil nohu. Debil. No, aspoň, že už jsem na místě.
Dostat se sem je fakt o nervy. Nejdřív to přihlašování den předem, kdy musíme na Pražský hrad nahlásit kromě jména, data narození, rodného čísla, čísla občanky, zdravotního průkazu, adresy trvalého pobytu a SPZ auta snad i velikost ponožek. A nedej Bože, že bychom si snad vzali jiný auto. To by nás na Hrad pak už nepustili. A když konečně dorazíme, kontrola podvozku a vnitřku, jestli nemáme bombu, karta ke vjezdu na parkoviště (nezapomenout vrátit! No jasně…), kontrola na parkovišti, kontrola občanek, skenery a další policajti… Úplnej Alcatraz. Asi aby nám nebyli ukradený.
Rozhlížím se kolem sebe. To zas bude mega prúda. Nesnáším přesvícený světla Španělského sálu, bolí mě z nich oči. Tolik lustrů a žárovek, to musí bejt odběr! To se ČEZU točej kolečka! A jé, už jsou tu mufloni. Teda hosti. Sakra, to byla krátká pauza. Začíná mazec. Narovnám o centimetr tác s kaviárem – taková blbost, to nikdo nevymyslí něco lepšího? Vždyť to smrdí rybinou, až se z toho zvedá žaludek! – a přeleštím sběračku, co spadla vedle. Aby si nikdo nestěžoval. Minule si jeden číšník zapomněl rukavici a obtisknul na skleničku otisk. To byl bengál! Na místě ho vyhodili. Samozřejmě na oko, protože ztráty si při dnešní ochotě mlaďasů pracovat prostě nemůžou dovolit.
Vlevo je kolega se sweet barem. Tisíce pičičundinek, vše ve velikosti pro panenky, aby dámy neměly pocit, že se přežírají a mohly si toho na talíř naložit víc. Na dohled ode mě se vrší pyramidy světle růžových indiánků, hřbitov karamelových bochánků, tácy plné makronek jak z Kohinooru a miniaturních laskonek, pro změnu v modní mint barvě. Fuj tajbl. Už jste někdy jedli zelený dezert? To je odporný. Dál naštěstí nevidim.
Vpravo je teplý stůl, na něm guláš ze pštrosa a klokaní stejky. Humus. Jednou jsme to v kuchyni dojídali, protože to zbylo a bylo nám líto to vyhodit, ale řeknu vám, takovou chybu už nikdy neudělám. Stejky byly tuhý jak tenisáky, a guláš vypadal, že si v něm někdo vypral ponožky. A smrděl podobně. Děkuji, už nechci.
Pult s vínem a tvrdým naproti je lepší, tam už bych si vybral. Víno a šampaňský originál Francie, a o skotský, co ti přilne sklenička do ruky, ani nevíš jak, nemluvě. To by byl mejdan! Kdybych si moh tak pár flašek stáhnout domů! Skoro mi steče slina z pusy, tak se rychle odvrátím. A hned zase zpátky, protože zaslechnu ostré zakašlání. Pane Bože, co to zase je?! Nevkusná obézní rašple, narvaná do trikotového cosi s peřím, kolem krku asi lišku, se dožaduje ústřic, protože tu nic dražšího není. Jo, vesnice přijela. To je zas kšeft… Ten slizkej pěnovej blemc nesnáším ze všeho nejvíc. Akorát jsem dneska bohužel jako na potvoru u mořskýho pultu. Dáma čeká, až jí otevřu ústřici a mezitím hmatá po pultu. To jí doma neučili, že se na jídlo nesahá? Ale říct jí to nemůžu, tak se jen servilně usmívám. Ta blbka se dotkne se i humra a ten se pohne, protože je pochopitelně živej, aby byl co nejčerstvější. Babizna se vyděsí, zaječí, já se leknu taky a nůž na ústřice mi sjede po drátěné rukavici. Najednou mi trčí z hrudníku. Krve jak z vola. Ta čúza řve ještě víc a demonstrativně se kácí. Zírám na svůj červený hrudník a pomalu mi dochází, že to bude fakt blbej večer.
Je o mne známe, že rád posúvam svoje hranice. Aj preto som sa nechal nahovoriť na koncert vážnej hudby. Bola to stávka. Prehral som ju – a teraz si to tu musím odsedieť. Nič nepočujem, no koncert vnímam inými zmyslami. Farby, pohyby, vône, svetlá… Rozhodol som sa, že si užijem, čo sa dá.
Som tu medzi prvými, aby som si vychutnal príchod hostí. Baví ma pozorovať, ako vstupujú do sály a usádzajú sa. Sledujem, čo majú oblečené, ich tváre plné očakávania, vzrušenia, nadšenia. Na niektorých vidno mrzutosť či napätie. Možno sa pred odchodom pohádali s partnerom alebo deťmi. Možno sa im sem ani nechcelo a prišli z donútenia. Aké smutné. Dámy sú vyparádené a pretŕčajú sa ako pávy. Ukazujú najkrajšie perie, zatiaľ čo sa pridŕžajú svojich prevažne otrávených manželov. Je zvláštne, že väčšina mužov v tomto meste nemá vážnu hudbu rada. Sála sa pomaly zapĺňa. Vo vzduchu sa miešajú rôzne vône – až ma z toho začína bolieť hlava. Zavriem oči a sústredím sa na jemný vánok z klimatizácie, ktorý mi osviežuje spánky. Neznášam klimatizáciu, vždy ma po nej bolí hrdlo. Našťastie som si z domu vzal hodvábny šál. A zobral som si aj hašlerku, pre prípad, že by ma začalo škrabať v krku a rozkašľal by som sa. V šále pôsobím elegantne, ba až umelecky. Vždy ho rád nosím na kultúrne podujatia. Dodáva mi sebavedomie.
Stlmili svetlá. Asi sa to čoskoro začne. Za pódiom sa otvárajú dvere – prichádza orchester, za ním nejaký pán. Zrejme dirigent. Vyzerá dosť excentricky: rozcuchané vlasy, smiešny farebný smoking, šialený výraz. Ako všetci umelci. Bude to zaujímavé. Ľudia tlieskajú. Cítim jemné vibrácie cez kreslo, v ktorom sedím. Orchester začal hrať. Pohyby sláčikov pripomínajú tanec vo vlnách. Nechám sa unášať predstavou. Ocitám sa na oceáne, voda ma kolíše. Zatváram oči, vibrácie prechádzajú mojim telom. Mám zimomriavky. Rukami stískam zamatové operadlo a vychutnávam si ten jedinečný pocit.
Keď opäť otvorím oči, rozhliadnem sa okolo seba. Tváram ľudí nechýba veľa k extáze. Vyzerajú, že ani nedýchajú…
Dnes je tu hodně lidí. Těžký parfém visí ve vzduchu. Zatím se ho nepovedlo ničím přebít. Ani plísňovými sýry. Hladím si sametový ubrus na stole. Na dotek tak příjemný. Pomáhá mi se uzemnit mezi nošením těžkého tácu plného skleniček s vínem. Je chvílemi tak těžký. Hosté už jsou v náladě a pijí rychleji než na začátku. Krůpěje potu mi raší na čele a kapky mi pomalu stékají do očí. Strašně štípou. Ale musím to vydržet. Musím. Nohy se mi sotva pletou pod tíhou tácu. Motá se mi hlava z vůně aromatických sýrů smíšených s těžkými parfémy přítomných dam. Vzduch je tu možná ještě těžší než můj tác. Proč tu nikoho nenapadne vyvětrat. Alespoň na chvíli otevřít okno. Kapky potu mi stékají už i po zádech. Cítím horko v obličeji. Ale tác se vyprazdňuje a je čím dál lehčí. Tuhle fázi mám rád. Zase začínám cítit ruce i nohy. Je tu neuvěřitelný hluk. Všichni se baví a překřikují navzájem. Šumí to tady jako ve vosím hnízdě. Někdo do mě vrazil. Pořádně. Zavrávoral jsem. Snažím se udržet rovnováhu, abych neupustil tác se zbývajícím sklem a já neupadl na něj. Podařilo se mi to vybalancovat. Tác držím zase pevně v rukou a stojím oběma nohama na zemi. Ustál jsem další náraz. Bohužel moje skleničky ne. Začaly vrávorat jako bowlingové kuželky. Za hlasitého řinčení se mi rozsypaly na tácu. Odér z rozlitého alkoholu se rozprostřel po sále. Stejně jako drobné střepy, které se odrazily od tácu a vlítly mi do obličeje. Dnes už mám dost.
Lázeňská kolonáda
Tak jako už po několikáté dostal od rodiny lázeňský pobyt. Těšil se. Každý rok jede jinam. Ale tentokrát to bylo opravdu něco. Posílají ho do Polska, Kudowa Zdrój. Ubytování pěkné, procedury úžasné. Ale obrovským bonusem pro něho bylo hudební prostředí. Každý den je v parku poblíž lázní koncert městského orchestru či nějaké kapely. Dnes je na programu orchestrální provedení Dvořákových Slovanských tanců. Moc se těšil. Posadil se na lavičku na dohled celému orchestru. Takhle bude mít celý orchestr, každičká nástroj jako na dlani. Přicházejí. Hudebníci se usadili na svá místa a koncert může začít. Dirigent spustil první gesto. Bylo jemné a decentní stejně jako nástup houslí, které sice neslyšel, ale vnímal je z pohybu muzikantů. Vše ještě umocnily voňavé kvetoucí růže a stromy, jejichž listy se jemně chvěly ve větru, jako by chtěly souznít s rytmem skladby. Bylo mu krásně, slunce nasvítilo park i kolonádu s orchestrem podobně jako světla v hudebním sále. Z pohybů dirigenta i ostatních hudebníků vnímal tempo jednoho z Dvořákových tanců. Byl svižný a přitom působil jemně, tanečně. Skoro to vypadalo, jako by se do hraní zapojily kovové nástroje zabudované na trávnících v parku. Byl to zkrátka koncert, kterému už chyběla jen chuť. A tak sáhl do batůžku a na lavičku si položil dózičku s jeho oblíbenými jahodami, které si koupil cestou. Teď to bylo dokonalé. Jahodová příchuť na hudebním podkladu.
Světla rozzářila doposud tmavý sál luxusního soukromého sídla připomínajícího zámeček. Oslava třicetiletého výročí úspěšného manželství se rozbíhá. Ze sta pozvaných hostů se postupně trousí jednotlivé páry. Vytváří malé hloučky. Někdo se zasmál tak nahlas, že se všichni otočili. Takové chování!?! Hází po nich všeříkající pohledy nový butler pána domu. Hlavně se dobře zapsat, šeptají ti nejmladší, kteří stále čekají na svou šanci zazářit. Kdyby dům nestál uprostřed lesoparku, člověk by si myslel, že se octnul v Cannes. Dámy zdobí róby až na zem, dekolty s výstřihy až po pupek, těžké náhrdelníky zakrývají místy pomačkanou kůži. Někteří pánové dokonce vytáhli žakety. Číšníci roznáší čerstvé kanapky na zvláštních podnosech. „Andreji, dávej pozor, ať to nerozbiješ!“ „To přece není žádný podnos“, říká jeden z personálu kolegovi. Butler použil na servírování zrcadlo, na které naaranžoval lahůdky do neobvyklých tvarů malých hnízd. Právě tak akorát do pusy. Malé kopečky krémové lanýžové pěny vyšlehané do hladka střídají jikry na košíčku z listového těsta, parmská šunka ovinula sladké žluté plátky melounu. Plněné baby cuketky zapečené s parmezánem, grilované lilky s propečeným krůtím a sladké medové roládky zasypané indickým kořením vyzývají k soutěži o to, kdo uhádne, jaké koření dnes chef použil. Sladkosti jsou prý inspirované jeho pobytem v Indonésii, psali v místním časopisu.
Nahoře se mezitím dokončuje příprava hlavních aktérů večera. Ona, paní domu Helena. On, manžel Oskar. Sofistikovaný pár padesát pět plus. Na co v životě šáhli, to se povedlo. Neuvěřitelně podnikaví a pracovití. Forbes každoročně aktualizuje soupis jejich businessu. Vyjmenovat jej v celém rozsahu zabere celý dvoulist.
„Miláčku, ještě nejsem hotová. Zašel by ses prosím podívat dolů? Chtěla jsem zkontrolovat našeho nového butlera. Zdál se mi nervózní, když jsem se tam naposledy otočila“.
„Samozřejmě. Mám na něco speciálně dát pozor“?
„Dennis chystal vinné párování a říkal, že nemůže ve sklípku najít ročník Pinot Noir ročník1972. Ten jsme chtěli podávat s telecím s chřestem. Víš, podle toho francouzského receptu, co máš tak rád“.
Na patře se mu rozlil známý pocit touhy. Už dávno není z říše ženských těl. Chřest lehounce podušený na másle, česneku a lehkém Chardonnay s křehkým mladým telecím naklepaným do tenka přes celý talíř. Nos mu zaplnila neexistující vůně vyvolaná představou vidličky se soustem, směřujícím do jeho úst. Zdvihl se ze židle a vyráží.
„Není problém, jdu tam. Stejně už jsem hotov. A co ty ústřice z Norska, co jsme objednali, ty dorazily“?
„Na ty jsem úplně zapomněla. Zavolám do kuchyně naší souis chef Marii.“
Oskar schází dolů přes zadní schodiště a nahlíží do přípravny, kde se to lidmi a dobrotami všeho druhu jen hemží. Ty vůně! Skořici z mrkvového dortu střídá orientální koření, pečené maso provonělo celou chodbu. Začíná mít obrovský hlad. Projde kuchyní, už už se blíží k lítačkám vedoucím do sálu, když koho nevidí! Denise! Nového butlera! Platí mu majlant, ale to patří k jejich životu stejně jako flotila mercedesů v garážích. Proč tam tak stojí, stranou všech, pohled zasněný do dálky? Neměl by být mezi lidmi?
Denis. Třiatřicetiletý Londýňan s dokonalé uniformě, s perfektním sestřihem, oholenou tváří a tvarovaným obočím. Dolce Gabana úmyslně zvolený v nejjemnějším myslitelném množství jen aby nepřehlušil kulinářský zážitek hostů. V hlavě mu jede film dnešního odpoledne. Celé menu osobně vybral a konzultoval s rodinným chef. Someliér určil pořadí vín. Jiskřivé šampaňské z Bordeaux na začátku střídá výběr vín od nejlehčího Chardonnay, přes polosuchý růžový Merlot až po tmavě červený těžký Cabernet Sauvignon. Všechna vína společně se someliérem degustovali po celý minulý týden. Nejenomže se chce vytáhnout, chce udělat Heleně s Oskarem radost. Čte o nich celé roky a ví, že jsou to skuteční gurmáni. Byl velmi potěšen jejich důvěrou v jeho schopnosti. Nesmí je zklamat! Stejně jako jejich hosty. Ti mu už pár desítek minut lichotí nad plnými talíři. Vážně se mu to povedlo. Tak proč už tu ti dva nejsou?
Uhladí si ofinu, nasadí úsměv a vyráží mezi hosty pokračovat v dnešní degustaci. Ústřice už dorazily, jemně uložené schránky mušlí na ledu, posypané zelenou petrželí, obložené citrusy. Dnešek bude tím nejlepším večerem tohoto roku!
Nádhera, právě jsem zažila degustaci v přímém přenosu. Ty vůně, chutě, víno, živě jsem si všechno představila. Jak to asi dopadlo?
Koncert z pohledu hluché osoby;
Posadil se na tvrdou lavici, jeho sestra seděla vedle něj a nadšeně se rozhlížela kolem sebe. Byli v kostele, venku za vitrážovými okny viděl poletovat vločky. Zimu měl rád, líbilo se mu, jak sníh studí na rukou a rozplývá se ve vodu, když se dotkne jeho teplé kůže. Mnohem raději by byl venku, namísto toho byl zde, na koncertě. Jaká to byla ironie, vzít neslyšícího na koncert. Jeho sestra mu samozřejmě byla vděčná, protože ani za nic nechtěla jít sama, byl to první koncert jejich matky, a obě moc stály o to, aby tuto chvíli prožil s nimi.
Sledoval s těžkým srdcem, jak do místnosti vstupuje sbor a za ním filharmonie. Zajímalo ho, jak asi jednotlivé nástroje znějí. Jeho sestra se mu samozřejmě snažila přiblížit co je hudba, ale jemu se to jen těžko představovalo. Měl mnohem raději kulturní zážitky, které si mohl jednoduše osahat ostatními smysly. Mladý muž se posadil za klavír a on si představil Beethovena který skládal hudbu i poté co byl už dávno hluchý. Věděl dobře, jaký je to pocit, nic neslyšet a vše si jen představovat. Beethoven měl alespoň tu výhodu, že někdy slyšel, věděl, co je to zvuk. Znal jednotlivé tóny kláves.
Vedle něj se posadila postarší dáma ve velkém klobouku, dle jejích rtů dokázal odhadnout že mu něco říká. Kývl na ní a poté obrátil svou pozornost zpět k pódiu. Violoncellistka se posadila na dřevěnou židli a nervózně se rozhlédla po sále. Zastavila se pohledem u něj a usmála se. Oplatil jí úsměv a poté jí ukázal palec nahoru. Bude určitě výborná, pozná to hned jak koncert skončí a lidé začnou tleskat, možná se někteří i postaví a on je bude následovat, jako hrdý syn své matky.
Tohle je moc pěkné. Trošku mi tam chybí nějaký čichový vjem, ale jinak je ta scéna dobře představitelná.
Dobrý den, ano souhlasím, teď když to čtu, opravdu by stálo za to tam připsat nějaké vůně :) děkuji, moc si vašeho názoru cením!
Vždycky je fajn, když se chce někdo rozvíjet a naslouchá zpětné vazbě – držím palce, jen tak dál!
Ve své degustaci jsem se zaměřil na jednohubky. Smíchal jsem to nejlepší, co znám. Na tenký plátek rohlíku jsem natřel pořádně smradlavý a uleželý sýr a přidal kuličku hroznového vína nebo jahodu tak, aby vedle sebe vždy ležely na přeskáčku. Na celozrnnou bagetu jsem dal tenký plátek tmavě červeného masa, tak se totiž pozná opravdický pršut, a k němu jsem nachystal kuličky vydlabané z oranžového melounu. Téměř doplňující se barvy. Do připravených skleniček na vysokých nohách jsem rozléval víno, kroužil jím a dával zákazníkům přivonět. Upozornil jsem je, že připomíná čerstvě nasbírané ostružiny.
Víte, co na létání miluji nejvíce? Když narazíte na stoupající teplý vzdušný proud a necháte se jím unášet a jste jen vy a vzduch který vás nadlehčuje, až jste jak peříčko. Vzduch vás jemně obtéká a vy si zase připadáte jak pod maminčinými křídly a pak uvidíte jasnou červeň mezi zelenými listy a mocným mávnutím křídel se vymaníte z proudu a sletíte k lákavé dobrotě.
a po krátké svačince, sice s plným břichem trochu obtížněji se zase vydáte vzhůru do oblak, ke svobodě a volnosti, nesvázání pouty země, nevšímaví ke kočičím predátorům mocným máváním křídel hledáte další vzdušný sloup, kde byste se uvolnili a načerpali nové síly k hledání další chuťovky. Opět splynete s proudem a necháte se unášet , křídla rozpjatá radostně plachtíte, dokud nepřijde chvíle odpočinku.
Když pak v hnízdě schoulíte hlavu pod křídlo, ve snech znovu prožijete úžasné pocity svobody a volnosti.
Mávnutí křídel.
Raz,
dva…
A znovu.
Nahoru.
Letííím…
Tam, kde křídla dosedají k trupu cítím příjemné pnutí.
Krev se mi hrne do hlavy.
Zrak se projasňuje.
Dýchám.
Raz,
dva…
Mávnutí křídel.
Teď už v letu.
Tělo nesu na svých křídlech.
Ne pod nimi.
Je lehké, mírně vibrující od poryvu větru.
Cítím ho průhledné.
Jakoby vzduch proudil všemi mými kostmi.
Letííím…
Slyším se v tepu svého srdce.
Tlak a rychlost se zvyšuje.
Omdlévám a zase se nesu.
Raz,
dva…
Sklopení křídel.
Přistání.
Stínám všechno své peří
a tíha se mi vrací do krve.
Zem je mi pevně daná.
Závrať z výšky mne tiše zahaluje.
Stojím.
Krásné!
Seděla jsem bez hnutí na stoličce a pozorovala ruch na pódiu. Markéta, která tu vystupovala s kapelou nám s mamkou zarezervovala lístky hned ve druhé řadě, prý abych z toho taky něco měla. Vím, proč nad tím přemýšlí tímto způsobem a nezazlívám jí to. Ostatně, ono to na první pohled opravdu vypadá, že jsou pro mě ty dvě hodiny ztraceným časem, ale takhle to vnímají pouze ti, kdo slyší. My neslyšící víme svoje.
Vpíjela jsem se očima do davu lidí, kteří se shromáždili v zakouřeném baru a snažila se proniknout za jejich výrazy. Zachytit emoce. Nadšení, vztek, smutek, podle toho, co se zrovna odehrávalo vepředu. Markét by asi moc nepotěšilo, kdyby zjistila, že na koncerty její kapely nechodím kvůli ní samotné, ale kvůli lidem. Kvůli barvám a vůním, jimiž jsou bary naplněné, kvůli drinkům, které mi vhánějí slzy do očí už po prvním loku.
Nadechla jsem se večerního vzduchu, ve kterém se mísila vůně mámina parfému a pach potu vlasatého chlapíka, který obsadil stoličku vedle mě. Vnímala jsem, jak se otřásá podlaha pod nohama vděčných posluchačů, intenzivní pohled Markétiných tmavých očí, jež upírala z pódia někam do neurčita a mámin uvolněný výraz. Místnost byla doslova nabitá emocemi, lidé tleskali, některým dokonce po tvářích stékaly i slzy.
Kapela zřejmě předvedla nějaký speciální kousek, protože se celý sál roztleskal a osvětlovači pouštěli napříč místností kužely barevných světel. Modrá, žlutá, červená…
Ne, na akce podobné té dnešní opravdu nechodím kvůli hudbě. Ale emoce…to je ten pravý koncert.
Milá Kaňko, je to tam – první splněný úkol máte za sebou. Gratuluju a těším se na další! ;)
Ticho. Chcete vědět jaký je to pocit nic neslyšet? Ticho. Upřímně, i v tak rušném světě jako v tom dnešním se stále dají najít tiché kouty, kde byste si takový pocit na vlastní kůži vyzkoušeli. Ticho. Přesně to, co každý někdy opravdu potřebuje. Přesně to je ticho. Ale slyšet stále jen ticho či nevysvětlitelné šumy kolem vás, dokáže být kolikrát nesnesitelné do té doby, než se s tím tak nějak smíříte.
A co třeba taková hudba? Dovede si představit, že byste nikdy neslyšeli hudbu? Anebo ji už nikdy nemohli znovu slyšet? Pro mnohé z nás asi nepředstavitelná možnost, která se však některým přihodí. Jak by tedy takový neslyšící člověk mohl vnímat koncert?
Zpomaleně. Jistě to není tak jasně trefné, poněvadž, jak by to asi, tak mohl slyšící člověk posoudit, no že ano? Ale mohl by mu ten koncert připadat zpomaleně. Ne hned vyloženě nezáživně, i když si někdo právě může říct, že nic neslyšet zrovna na koncertě musí být nuda. Třeba to ani zdaleka nemusí být pravda. Tedy jakmile se na to člověk zaměří z jiné stránky… Byl by to úplně jiný zážitek, který na druhou stranu nemůže každý člověk zažít. Jelikož se určitě většina z nás na koncertě soustředí na hudbu, tak bez sluchu by se přece člověk zaměřil na úplně jiné věci.
Barvy. Ty barvy. Barvy ve světle propojené s tématikou koncertu. Agresivní rudá či chladná světla anebo veselejší teplejší odstíny, ze kterých neslyšící odhadne náladu hudby. I kdyby zavřel oči, tak jiné bystřejší smysly by cítily pohyb kolem něj. Natlačení lidé, hlava na hlavě anebo jen rozvířený vítr z tanečního pohybu i dusný vydýchaný vzduch. Jasná vůně lidí, kteří by nezapomněli na parfém, když jdou do společnosti – někdy možná příliš aromatická vůně, ale mnohem snesitelnější než zapocený pach. Dále by se dalo cítit i kdejaké jídlo a pití. Někdy až příliš nechutný pach smažených jídel či vůně rozlitého alkoholu, kterým lidé při tanci nechtěně plýtvají. Celý ten humbuk by jistě šel pocítit i v nohou. Skákání lidí na místě při tanci anebo dunění z reproduktoru. Pak by na chvíli zase otevřel oči a možná by mu to připadalo jako z jiného světa. Viděl by lidi, jak křičí text písně a hudební nástroje i zpívajícího frontmana na pódiu a nic by neslyšel. Vše kolem sebe by jen viděl a cítil na těle. Především cítil. A třeba by si také povšimnul věcí, které by slyšící jen tak nezaznamenal. Proto by se možná mohl svět kolem zdát nepatrně zpomalený.
Ono vlastně ani zdaleka nestačí si to představit a poté nějak popsat. Zkusit se to dá, ale mnoho nás slyšících si přece jenom neuvědomí, jaké to privilegium vlastně máme. A ono by se to dalo vztáhnout na mnoho dalších věcí jako třeba chůzi, mluvení, vidění či svobodné žití celkově. Někdy – a to docela často – je více než třeba si připomenout jaké štěstí můžeme mít v mnoha (dokonce každodenních) ohledech.
Díky za tuto úvahu!
V první chvíli po odraze to bylo, jako by se nebe nade mnou nadechlo. Ztratil jsem kontakt se vším pevným, odpojil jsem se od předvídatelného světa a vplul do tetelícího se prostoru.
Tu první chvíli jsem nechal plynout samovolně, tažen silou země kamsi dolů, s pocitem zvedající se vlny vzduchu pode mnou. Pak jsem roztáhl křídla. Napnul jsem svaly, neustále masírované vzduchovými bublinami, a opřel se proti svému pádu.
Ten náraz jsem pocítil až v kostech, moje svaly s křídly zapružily a já ve svých rukou a na své hrudi držel sílu, co byla proti mě, držel ji a osedlával. Vyhoupl jsem se do jejího sedla a začal stoupat výš a výš… abych se konečně zastavil a na pár vteřin vychutnal naprostou nehybnost ve stavu beztíže. Tělo stlačené v jednom směru se povolilo – jako uvolněná struna – a jeho svaly a snad i nitro začaly získávat tíhu v opačném směru. Z letu se stal pád, ale ta vteřina byla úžasně dlouhá a naplňující. Chtěl jsem to znovu. Znovu. Dokud mi křídla nezeslábnou.
Wow!
Koncert už začíná. Opona spadla a za ní stojí kapela. Jako čtyři králové celého pódia, připravení zbořit tenhle klub. Všude blikají barevná světla. Chvíli rychle, chvíli zvolna. Blikají do rytmu. Je to hotová podívaná. Vždy se zhruba po pěti minutách na pár chvil setmí a my pak vidíme zcela novou scénu. Nová světla, nové barvy, nové pódiové kostýmy. Zpěvák má ke každému kostýmu i nový mikrofon, který to celé perfektně doplňuje. Jeden je neonový, svítící ve tmě, další je zlatý a překrásně se třpytí,… Tančí při každé písni a z jeho tváře lze vyčíst, zda se jedná o smutnou baladu nebo veselý disko song. Tolik do zpěvu promítá své emoce. Zavírá při něm oči. Často se jen zastaví a chvíli poslouchá, zřejmě křik a zpěv svých fanoušků pod pódiem. Celý koncert je jako jedno veliké cirkusové číslo. Za zády kapely běží na obřích LED obrazovkách nejrůznější videa. Jsou to jejich hudební klipy, ale i videa z cest. Je nádherné pozorovat jejich vzpomínky jako na dlani. Mají na pódiu schované jedno překvapení za druhým. Pára, konfety, oheň, déšť,… To všechno zažíváme během pouhých dvou hodin koncertu. Je to opravdu nádhera. Koncert téhle kapely je opravdu něco jedinečného. Vím to. Jsem neslyšící, neznám jediný tón, který tu dnes zazněl. Ale mám výborný zrak. A ten měl dnes večer svátek.
Na tuhle práci nejsem moc pyšná. Psala jsem totiž o kapele, kterou nade všechno miluju a respektuju. A je těžké vyjádřit, jak moc pro mě znamenají. Ale i nepovedené práce je třeba ukázat, nemám pravdu? :-) Mimochodem, děkuji za minulou nádhernou odezvu k mé první zveřejněné práci. Moc potěšila.