Ach ty detektivky! Mají za cíl z chaosu, který byl ve světě způsoben nějakým zločinem, znovu vytvořit harmonický řád. A cesty detektivů, kteří se na urovnání těchto sil podílejí, bývají mnohdy nevyzpytatelné, že?
Inspirujte se následujícími detektivními příběhy a klidně některý z nich dopište. Fantazii se dneska meze nekladou…
- Detektiv Dana Medová řeší zcela běžný případ (abyste věděli, tak jsou to ukradené hodinky), když narazí na skupinu zlodějů šperků. Po dvou vraždách, setkání s chytrou věštkyní a nalezení vycpané kočky plné důkazních materiálů se Dana ocitne před mnohem větší záhadou, než kam se poděly ukradené hodinky.
- Žena požádá spisovatele, aby sepsal její životní příběh. Pak se ztratí.
- Tři osoby blízké oběti vraždy se k tomuto zločinu přiznaly. Každý z nich ale přísahá, že jednal sám za sebe.
- Chystá se velkolepá svatba na překrásném místě, ale dva lidé ze svatebního doprovodu jsou zavražděni.
- Bohatá a svobodná Anna Hrášková je zavražděna. Podle závěti celé své jmění odkáže muži, kterého poznala teprve před dvěma týdny (což na něj samozřejmě vrhá značné podezření). Detektiv Bedřich Pilný se ovšem domnívá, že je muž nevinný. Nicméně má jen týden na to, aby tento případ objasnil. Když však začne pátrat po Annině minulosti, zjistí, že milá stará dáma vůbec nebyla taková, jak se zdálo…
- Emanuel je náměsíčný. Také si myslí, že miluje ženu jiného muže. Je překvapen víc než kdo jiný, že je zatčen a obviněn z vraždy právě onoho muže. Udělal to on? Nebo to na něj někdo nastražil?
- Eva Adamová je učitelka v důchodu, která žije v malebném domku v nevelké moravské vesnici. Nikdy se nevdala a nemá děti, takže její přátelé jsou pro ni vším. Proto když je její nejlepší kamarádka Marta vydírána ohledně několika zvláštních fotografií z jejího mládí, Eva jí samozřejmě přispěchá na pomoc. Ovšem doba, kdy byla Marta mládá, to už je opravdu hodně dávno (a navíc Marta začíná zapomínat). Kdo by ty fotky mohl mít? A co by mohl chtít?
- Dvě ženy každý den v 6:38 ráno nastoupí do stejného vlaku a nikdy spolu nemluví. Až jednoho dne, kdy jedna zoufale potřebuje druhou…
- Ubytujete se v odlehlém přímořském resortu, kde máte pobývat v luxusní chatce na soukromé pláži. Hned první ráno spatříte v písku vzkaz vytvořený z oblázků: NEVĚŘTE JIM!
- Poslední odstavec vašeho detektivního příběhu: „Čtenáři, zavraždil jsem ho.“
Tipy! Pokud hledáte nášup další detektivní inspirace, nabídne vám ho doplňkové cvičení z Povídkáře. A tady najdete pár postav, kterými můžete okořenit své příběhy. Nakonec se také mrkněte na můj jednodenní kurz tvůrčího psaní Vyřeš případ (je to totiž velká zábava).
Tak ať se vám ty detektivní příběhy dobře píšou! ;)
Dvě ženy každý den v 6:38 ráno nastoupí do stejného vlaku a nikdy spolu nemluví. Až jednoho dne, kdy jedna zoufale potřebuje druhou…
Nikdy jsme spolu nemluvily, ale každý den jsme spolu nastoupily do stejného vlaku. Jen jsme na sebe mávly rukou na pozdrav každé ráno v 6:38 hodin. Žádná společná řeč, když jsme seděly ve stejném kupé. Jen jsme držely v rukou knížku. Na zastávce jsme obě zaklaply knihu a vystoupily jsme z vlaku.
Dnes ráno z ničeho nic řekla: “Ahoj.” Sedla si do kouta v kupé s otevřenou knihou, ale nečetla. Zamyšleně se dívala z okna s utrápeným výrazem ve tváři. Já jsem usnula a přejela jsem zastávku. Na sedadle po ní zůstal zmačkaný papír, který jsem sebrala, abych ho venku vyhodila do koše. Nevím vůbec, proč jsem ten papír rozbalila. Byla na něm adresa, jméno a vzkaz asi nikomu: “Dnes budu po smrti.” Bylo mi to divné, jela jsem do práce, ale pořád se mi to motalo hlavou. Nedalo mi to, jela jsem na tu adresu.
Přišla jsem před ten dům, kde bydlela a před hlavním vchodem jsem viděla stát pohřební auto. Pohřebáci chtěli naložit tělo, ale já viděla pootevřeným černým pytlem známou tvář. Zeptala jsem se : “Co se stalo?” Odpověděli s mávnutím rukou: “Žádná tragédie, jen přirozená smrt, potvrdil to lékař.” Zatáhli zip a odjeli.
Celý den mi ta její slova vrtala hlavou, proto jsem šla na policii. Tam jsem jim ukázala zmuchlaný papír a řekla jsem: “Jak to mohla být přirozená smrt, když předem věděla, že umře?”
Odpověděli, že to prošetří a dají mi vědět.
Zase jsem jezdila sama vlakem v 6:38 hodin, ale konečně jsem věděla, proč mám být pozornější. Policisté mě informovali, že vrahem byl ten, co podepsal úmrtní list.
Děkuji za úkol. Můj pokus o detektivku. LW
I. Éra Čoson
Vzduch v komnatě byl těžký. Vůně kadidla z agaru zakrývala smrt. Na posteli leželo tělo mladé paní Min, druhé manželky ministra Kima. Venku za posuvnými dveřmi křičel vrchní vyšetřovatel Čírlok na strážce ministra. Konfuciánské právo dynastie Čoson nepovolovalo vstup cizího muže přes práh vnitřního dvora, kde žily ženy. Vyšetřovatel Čírlok musel zavolat damo – ženskou vyšetřovatelku v utajení Sol, která měla povoleno vstoupit. Papírové dveře komnaty se tiše odsunuly. Sol vešla dovnitř oblečená v tmavě modré sukni a vlasy měla spletené do těžkého copu, jako otrokyně. V drobných rukou nesla mosazný lavor s teplou vodou a čisté plátno. Nikdo si jí nevšímal, byla jen další služkou poslanou umýt tělo před obřadem. Sol tiše zavřela dveře a sklonila se k mrtvé paní Min. Její pohled zbystřel a začal těkat z bledé tváře dívky na zařízení v pokoji. Cítila drahé agarové kadidlo, ale ještě něco jiného. Velmi slabou hořkost mandlí. Otočila hlavu k mosazné olejové lampě, která stála u hlavy postele. Olej uvnitř byl čistý, ale na okraji kahanu byla zaschlá tmavá kapka. Sol namočila roh plátna do vody, jemně otřela kapku z lampy a přičichla k ní. Její podezření se potvrdilo. Paní Min nezemřela na slabé srdce, jak tvrdil ministr. Někdo jí do lampy přimíchal výtažek z jedu. Stačilo pár hodin dýchat kouř ve spánku. Vtom se z vedlejší místnosti ozvalo tiché šustění látky. Někdo tam stál a pozoroval ji přes papírovou stěnu. Sol nespustila oči z papírových dveří. Stín za nimi se ani nepohnul, slyšela jen slabé rychlé dýchání. Sol tichým krokem došla ke dveřím a odsunula je. Za nimi se krčila dívka v levném bavlněném oděvu služebné. Když viděla Sol, padla na kolena. Celá se třásla. “Pst,“ přiložila si Sol prst ke rtům: “Jak se jmenuješ?“ “Bona,“ zašeptala dívka. “Já jsem nic neudělala. Jen jsem přinesla ranní čaj.“ Sol si dívku prohlédla. Žádné drahé šperky, žádné skvrny od oleje na rukávech. Ale na palci měla Bona modřinu. Zeptala se: “Ty jsi připravovala tu lampu u její postele, Bono?“ Dívka zavrtěla hlavou. “Ne! Lampu smí doplňovat jen vrchní hospodyně, paní Han! Ale… včera večer jsem ji viděla, jak stojí u komory s léky. Měla v ruce malou lahvičku. Já jsem jí chtěla pomoct, ale když mě uviděla, zamkla komoru tak prudce, až mi přiskřípla ruku do dveří, a vyhnala mě.“ Vtom se z venkovního nádvoří ozvaly těžké kroky. Ministr Kim osobně přicházel k ženskému křídlu, doprovázen svou první manželkou a hospodyně Han. Sol věděla, že pokud hospodyně Han zjistí, že Bona mluvila s někým cizím, dívka to nepřežije. “Bono, poslouchej mě,“ šeptla Sol. “Jestli teď utečeš, obviní tě. Sedni si k paní Min, skloň hlavu a plač.“ Bona zmateně přikývla a přesunula se k tělu. Sol vzala mosaznou lampu, vylila z ní zbytek otráveného oleje do čistého plátna a schovala ho do rukávu. Prázdnou lampu vrátila přesně na tam, kde stála. Pak poklekla se sklopenou hlavou. V tu chvíli se posuvné dveře otevřely a do komnaty vstoupil ministr Kim. Hned za ním šla jeho první manželka a vrchní hospodyní Han. Její oči tikaly směrem k olejové lampě na nočním stolku. “Co tu dělá ta lůza?“ křikl ministr Kim. “Vyžeňte je!“ Hospodyně Han udělala krok k Boně. Sol ji sledovala přivřenýma očima, jak její pohled opět sklouzl k lampě. Když si Han všimla, že je kahan netknutý, oddechla si. “Chytila ses,“ pomyslela si Sol v duchu. První manželka ministra se chladně podívala na mrtvé tělo a pak otočila hlavu k rohu, kde klečela Sol. “A ty jsi kdo?“ zeptala se se znechucením. Sol okamžitě padla čelem na dřevěnou podlahu. Ramena se jí začala třást. “Milostivá paní! Úřad mě poslal umýt a připravit tělo, ale já upustila hadr a všechno jsem zkazila. Prosím, odpusťte mi!“ První manželka ministra opovržením ohrnula ret: “Vyžeň ty dvě krysy ven,“ přikázala zlostně hospodyni Han. Sol se neustále klaněla, mumlala omluvy a se sklopenou hlavou vycouvala z komnaty ven spolu s Bonou na otevřené nádvoří. Když se za nimi dveře zavřely, Sol okamžitě narovnala záda. Pohledem vyhledala na druhém konci nádvoří vrchního vyšetřovatele Čírloka. Sol se lehce dotkla svého levého zápěstí. Byl to signál: “Mám důkaz. Vrah je uvnitř.“ Noc v chudinské čtvrti byla tichá, jen bylo slyšet štěkot psů. Sol seděla ve svém skromném domku. Bonu ukryla do bezpečí. Teď byla na řadě Sol. Na stole leželo plátno s jedem a miska s čistou vodou. Věděla, že hospodyni Han došlo, co se v komnatě stalo. Zjistila, že lampa je prázdná a že ta hloupá služka ji převezla. Plamen svíčky se náhle zatřepal. Venku na papírové stěně okna se mihl stín. Byl vysoký, rychlý a tichý. Sol sfoukla svíčku a vklouzla pod dřevěnou postel. V ruce držela mosaznou jehlici do vlasů. Dveře se tiše otevřely. Do místnosti vstoupil muž. Udělal dva kroky směrem k posteli a prudce do ní bodal dýkou. V té vteřině Sol vylezla a skočila mu za záda. Silou mu zabodla jehlici do krku. Muž zachroptěl a upustil dýku. Vtom se dveře domku rozrazily a dovnitř vtrhl vyšetřovatel Čírlok s hořícími pochodněmi a se strážníky. Sol s ním byla domluvená, sloužila jako návnada. “Máš svého vraha,“ řekla Sol klidným, tichým hlasem. Čírlok se na ni uznale podíval a uklonil se. Sol vyšla ven před dům a sklopila oči k zemi. Pro svět kolem byla jen obyčejnou ženou. Vyšetřovatel Čírlok se mohl přemístit do jiné dimenze.
II. Současnost
“Máme výjezd,“ křikl detektiv Čírlok. “Je to mrtvola.“ “Kde?“ odpověděla vyšetřovatelka v utajení Sol. “U ministra Kima. Jeho přítelkyně Min je mrtvá v posteli. Musíš tam jít sama v přestrojení za pomocnici pohřební služby. Nahlásili přirozenou smrt, ale jde o ministra, tak to musíme prošetřit.“ “OK,“ odpověděla Sol. Oblékla si pohřební tmavě modrou kombinézu a šla do paláce ministra připravit tělo na obřad. Vstoupila do ložnice, kde leželo tělo mladé Min. V lampě vonělo agarové kadidlo, ale Sol cítila ve vzduchu násilnou smrt. Bylo cítit hořké mandle. Zapálilo jí to v hlavě: “Tohle není úmrtí na srdce, tohle je vražda!“ Namočila do oleje kousek látky, vložila ji do sterilní lahvičky a tu schovala do rukávu kombinézy. Uslyšela divný zvuk za zástěnou v rohu. Spíš vdechování, jakoby vzlyk, než silný zvuk. Potichu odsunula zástěnu a uviděla dívku, která se tam krčila. Sol si přitiskla prst na rty: “Pst. Jak se jmenuješ?“ Dívka se zakoktala pláčem: “Bona. Ale já jsem nic neudělala. To hospodyně Han. Já jsem ji včera viděla u skříně s léky. V ruce držela malou lahvičku a hrozně se mě lekla, až mi přivřela ruku do dvířek. To ona smí dávat olej do lampy, ne já.“ Na chodbě Sol uslyšela dupání kroků. Řekla tiše Boně: “Honem, pojď mi pomoct s přípravou těla, ať nikdo nic nepozná. Kdyby tě chytili, svedou to na tebe a jsi po smrti.“ Do místnosti vstoupil ministr Kim a za ním jako fúrie jeho manželka. Následovala je hospodyně Han. “Tady nemáte co dělat!“ křikla manželka na Sol a Bonu. “Zmizte!“ Sol stačila pozorovat hospodyni Han, která kontrolovala očima olejovou lampu, a potom si oddechla úlevou. V tu chvíli si Sol řekla: “Mám tě, jsi vrah.“ Před palácem ministra ukázala prstem na svůj rukáv a zvedla palec nahoru směrem k detektivu Čírlokovi. Domluvili se spolu na dalším tajném postupu, a když spadla past, detektiv se Sol uznale uklonil. V klidu pak Čírlok mohl přejít do jiné dimenze. Sol dál pracovala v utajení.
III. Hluboký vesmír.
Vesmírné Kopyto mrklo digitálním okem na Vesmírnou Krásku: “Co to leží v mém pelechu? Smrdí to jako tchoř. Ani ten motorový olej a vůně agaru, co je v lampě, to nepřebije.“ Vesmírná Kráska Sol natáhla z dálky kovový chobot a čichla si k oleji: “To je mandlový olej. To nebude porucha nerezového srdce, páchne to vraždou! Zapípej o pomoc Vesmírnému Vyšetřovateli, jmenuje se Čírlok, ten na to má nos.“ Na monitoru se náhle objevil červený vykřičník STOP od Čírloka: “Dostal jsem do nosu a necítím žádný kov. Jsem v jiné dimenzi.“ A hned přidal pokyn: “Vraha odhalíte snadno. Je v oleji smradlavý rez?“ Vesmírné Kopyto napsalo na svém kovovém čele: “Sol vyčmuchala mandlový hořký rez.“ Na monitoru se objevila rychlá odpověď: “Vrahem je Vesmírný Blb zvaný Han. Je rezavý a palivo mu smrdí mandlemi. V posteli leží mrtvola Vesmírné milenky Min. A za všechno může Vesmírná Tyranka, manželka Vesmírného ministra
*IV. Procitnutí.
“Půjdeme na ryby?”
“Ne, to jsme dělali včera.”
“Co takhle na hory?”
“Ne, tam jsme byli předevčírem.”
“Co takhle jet jinam, kamkoliv, kdekoliv?”
“Ano, jen se procházet, relaxovat, meditovat, dýchat.”
“Víš něco o ministrovi Kimovi?”
“Ano, je spokojený, nemá milenky, miluje svoji paní, poctivě pracuje pro lidi.”
“Prima a co hospodyně Han?”
“Prozřela. Nevraždí, není koho.”
“Super. Jak žije Bono?”
“Tomu neuvěříš! Vzala si strážce ministra Kima, už je zdravý, jen má pískátko v krku.”
“Fakt?”
“No, představ si, vychovávají spolu čtyři děti. Bono celá září a pěstuje na zahradě mrkev.”
“Jsou šťastní a spokojení?”
“Ano, až na věky věků.”
“To mám radost. A co svět?”
“Super, nejsou vraždy ani války, žádné přírodní pohromy a ani katastrofy.”
“Bomba. Jsem ráda, že lidi jsou zase LIDI.”
“Ano, zeměkoule se točí správným směrem.”
“A co my? Kam teda pojedeme?”
“Nevím. Budeme jen tak klidně žít, dýchat a pozorovat ptáky.” “Ano. A co malý ptáček?”
“Viděl jsem ho ráno, měl v zobáčku trávu a chmýří. Zase si dělá bejvák nad námi.”
“Kde? V tom domečku, co jsi mu udělal i s dřevěnou verandou?”
“Ano, lítá tam i když sedím pod ním. Vůbec se mě nebojí.” “Celá zářím,” řekla Sol.
“Já taky,” odpověděl Čírlok.
“Tak jdeme na to!” řekli si oba.*
Probudila jsem se s rukou v nočníku. Uvařila jsem si kafe. Sedím venku za stolem. Píšu. Jsem spisovatel. Pan Ptáček mi klidně na hlavu hází stébla a chmýří. Paní Ptáčková se zabydluje. Máme nové nájemníky. “Vítej nová rodino.” “Ano, jsem tady rád,” odpověděl pan Ptáček písknutím. “Já taky, ukážu vám svoje mláďata, až je budu učit létat,” pískla paní Ptáčková. Já jsem pískla radostí. No a v tom přiběhlo naše štěně. Je to vyděrač, chtělo zase piškotek.
Moc pěkný námět. Tohle by ovšem chtělo přípravu, tak až se někdy budu “nudit”. :D
Detektivku považuji za obtížný žánr. Především proto, že autor má omezený „hrací prostor“… vždy v ní musí být oběť, vrah, detektiv… připomeňme si i Knoxovo desatoro detektivky (lze najít na internetu)… Navíc: na všech televizních kanálech celý den běží skoro jenom detektivky… Můj obdiv patří scénáristům, kteří dokáží objevovat nové a nové způsoby vražd, motivů, atd. Poznámka: stejně mám pocit, že jejich počet nemůže být neomezený… nebo s pletu… (dokážete vyjmenovat alespoň 20 různých způsobů zabití…?).
Osobně jsem vybral z nabízených možností Případ č. 3.
Rodinný čtyřúhelník
Detektiv Vondrák vkročil do pokoje, kde se sešli všichni podezřelí z vraždy Aleny Noskové. Tedy, u nízkého stolku na kávu seděl manžel Aleny, Jan Nosek, voják z povolání, vpravo v křesle u televize Noskův syn, Jan mladší, učeň elektrikářského oboru. Na gauči u okna si hrála s mobilem dcera Noskové, Alena mladší, studentka střední zdravotnické školy.
Tohle je podivná rodina… povzdechl si Vondrák. Oba partneři se vzali před rokem a půl, nepochybovali o tom, že vytvoří spolehlivou fungující rodinu… a do vztahu přivedli své dvě dospívající děti, Jan syna a Alena dceru. Že vztahy v rodině ovládnou chtíče, to nejspíš nikdo z nich nečekal. Důkazem, že tato nebezpečná energie, pokud ji nedokážete ovládnout, může vést k tragickým koncům, byla smrt Aleny.
K zavraždění Aleny Noskové měl každý z přítomných silné důvody. Ani jeden z nich dokonce nezapíral, a k vraždě se přiznal.
Jan Nosek miloval Aleninu dceru a přivedl ji do jiného stavu. On svůj vztah s Alenou mladší nepovažoval za úlet, kdepak. Manželce řekl pravdu, není divu, že se večer zle pohádali, a on, rozčilením se až třásl, se musel projít na čerstvý vzduch. Venku v něm vztek nevyprchal. Když se vrátil domů, vzal si pistoli, jako voják z povolání ji měl doma, vstoupil do ložnice, Alena už spala. Najednou jako by byl šílený, viděl rudou mlhu, do jejího ležícího těla vystřelil třikrát…
Jan Nosek mladší si s otcem v ničem nezadal. Odolával maceše, zralé čtyřicátnici s tělem gymnazistky, dost dlouho. Když za ním ale jednou přišla do sprchy nahá, jako kdyby v něm vybuchla sopka. Milovali se každou volnou chvilku. Jan mladší ztrácel hlavu, hrozilo, že ho vyhodí z učiliště, Alena chtěla vztah ukončit. Jan mladší ale hořel až příliš, s rozchodem se nehodlal smířit. „Jak tě nebudu mít já, nebude tě mít nikdo,“ vyhrožoval. Marně mu Alena vysvětlovala, že si zanedlouho najde hezkou dívku odpovídající jeho věku a bude s ní šťastný. Jan mladší si život bez Aleny nedokázal představit. Na škole patřil k šikovným učňům elektrikářům, stačilo u noční lampičky přepojit a upravit tři dráty, aby ze svítidla vytvořil smrtící nástroj. Alena večer, když uléhala, rozsvítila lampičku, a to ji stálo život. Co bylo ale hodně chytré, a to Vondrák uznal, lampičku Jan jakoby načasoval, takže po pár minutách se vypnula, tudíž nevzbuzovala žádné podezření…
Alena Nosková mladší se již na střední zdravotnické škole specializovala na lékařskou chemii… a to ji pomohlo při rozhodování, jak odstranit matku, kterou znenáviděla, protože měla jasno v tom, že o Jana se s ní nehodlá dělit. Velmi dobře se seznámila s různými druhy jedů, které dokáží člověka usmrtit hned, nebo za hodinu, také přesně věděla, na jaké jedy se zajišťují pitvy… Jednu ze zakázaných látek se jí podařilo při praxi v nemocnici vyloudit od jednoho lehkovážného doktora. V osudný večer, po hádce rodičů, se rozhodla uklidnit matku – slíbila jí, že se s Janem rozejde, že půjde na potrat a dítěte se zbaví a že nastoupí na internát do Prahy, kde školu dostuduje. Obě strany, matka i dcera se objaly, a všechno si odpustily… Na důkaz smíru se rozhodly vypít uklidňující čaj. Podobné obřady prožívaly často, Alena matce takto pomáhala, a teď v ní nevyvolala ani stín podezření. Nasypala jed do šálku s čajem, a Alena nepochybovala, že matka usne za dvě hodiny navždy…
Zapeklitý případ… přemýšlel detektiv Vondrák. Koho z nich mám zatknout? Pitevní zpráva nedokázala rozlišovat minuty… Proč minuty? Protože Alena Nosková si šla lehnout kolem desáté hodiny. Za několik minut by ukončil její život jed, připravený dcerou, ve stejnou dobu ji zasáhl elektrický proud z lampy, tuto smrtelnou past připravil Jan mladší. Po desáté ale do ložnice vešel Jan starší a Alenu zastřelil služební pistolí… Zapeklitý případ… zapeklitý. Detektiv Vondrák si byl jistý, že o vině sám nedokáže rozhodnout, to bude oříšek pro právníky…
Někdy je omezený počet stavebních cihel výhoda. Detektiv Vondrák má potenciál, neházel bych ho ještě do koše… ;)
Tak první příběh napsán je trošku rozsáhlejší než je u mě obvyklé takže vkládám odkaz na kterém si to můžete kdo chcete přečíst.
https://1drv.ms/w/s!AtybJ6r5pqTLgnqcaC5usb0re6xi
Díky moc za sdílení. Mám radost, že jsou ty detektivní náměty prokazatelně inspirativní. Jen tak dál! ;)
Přiznávám, že se mi ty detektivní příběhy líbí. Měla bych proto otázku: Mohla bych podle nich napsat detektivní seriál? Spojovacím článkem by byl detektiv a jeho detektivní kancelář. První příběh už mám rozepsaný. Zatím pouze jako příběh, Pak to přepíšu na scénář. Smím?
Jéje, to je moc pěkné. Samozřejmě můžete – jakékoliv výstupy z mých cvičení jsou vaše a můžete si s nimi dělat cokoliv jen budete chtít. Díky a držím palce! ;)
Toto cvičení je přesně pro mě. Rozhodně vyzkouším vzít jeden z nich, protože si na něm mohu vyzkoušet, jaké bude psát zápletku a rozuzlení případu. Miluji detektivky, sleduji dokumenty o Forenzních vědách a čtu knihy, abych pronikla i jako laik do tajů vyšetřování jen proto, abych mohla do sveho psaní vložit víc než jen příběh. Díky za tento úkol.
Tak to moc rád slyším – vzhůru do toho!