Dobrý dialog na sebe neupoutá moc pozornosti. Nicméně přes veškerou svoji neviditelnost udává hlas a charakter postav, posunuje děj a vkládá do plynutí příběhu jistou dynamiku.

Špatně napsaný dialog potom působí jako klaun na pohřbu váženého politika.

Existuje jen velmi málo autorů, pro které je psaní dialogů tak přirozené jako dýchání. Pro zbytek jsou dialogy znakem těžké práce, jisté výzvy a kbelíků potu sesbíraného při revizích textu.

Pro ty, kteří patří do druhé skupiny, jsem shromáždil pár rad a tipů, jak oživit řeč literárních postav a zároveň nechat příběhy přirozeně plynout…

Pracujte s tzv. „dolepky“: „Dolepek“ je mé vlastní pojmenování, které mám moc rád. Vypusťte řekl či zeptal se všude, kde je to jenom možné (a pozor na jejich častá opakování). Stejně tak se snažte „dolepky“ co nejvíce zjednodušovat. Existují situace, kdy je přesně jasné, kdo mluví – pak „dolepky“ nejsou vůbec potřeba. Chytrý autor navíc dokáže s „dolepky“ pracovat tak, že skrze ně vnese do textu napětí, spor či malé tajemství. Například: „Věř mi,“ řekl a pozvracel se. 

Netahejte viditelně za nitky: Tak jako v reálném životě vaše postavy vstupují do dialogu s jistou představou či názorem. Vy víte, kam se má děj posunout, ale pokud to budete dělat okatě, vše vyzní nepřirozeně. Neškrťtě zbytečně své postavy v konverzacích. Myslete na ně spíše jako na živé bytosti, ne jako na dřevěné loutky…

Snažte se udržovat přirozené tempo: Většina rozhovorů nejsou jako vyrovnaný ping-pongový zápas. Uvědomte si, že někdo má v dialogu navrch, někdo mluví déle a obsáhleji, někdo raději mlčí. Jindy je potřeba rychlý útok, někdy zase široké vysvětlování. Podchytit tempo řeči postav je jedna z nejdůležitějších a nejtěžších subdisciplín psaní.

Vyhněte se dlouhým monologům: Já vím, jedna z vašich postav je pěknej chvástal, kterému se líbí tón jeho hlasu a rád se poslouchá, já vím. Jasně, je to velmi důležité pro rozvoj zápletky a vyznění celého příběhu. Jo, rozumím tomu. Ano, nevysvětlujte mi, jak je to fajn a jak se to hezky čte. Ano, je to hezký, ale všeho moc škodí. Navíc se říká, že dlouhé monology ukazují na lenost autora, který není schopen popsat situaci jinak nebo vymyslet dialog, který je většinou mnohem zajímavější. OK, beru na vědomí – vašich postav se to netýká. :)

Neopakujte se a donuťte se psát živě: Pokud se vám podaří do repliky dostat pocit, že postava křičí, je naprosto zbytečné vše zopakovat v „dolepku“. A věřte mi prosím, že je lepší psát přímé řeči, které vypadají tak, jako že je někdo smutný, opilý či nadšený, než vše odbýt suchým popisem.

Každý mluví jinak: Tohle si zapiště za uši! Pokud ve vašem příběhu bude ukrajinská uklízečka mluvit stejně jako vysokoškolský učitel, je něco sakra špatně. Poslouchejte své známé, lidi na ulici a zkuste podchytit různé způsoby mluvy, výběr slov a často se opakující fráze, kterými se od sebe navzájem odlišujeme.

Zbytečně dialog netrhejte: „Mnoho začínajících autorů,“ řekl a podíval se letmým okem na její zmáčený obličej. „Trpí touto chorobou,“ dodal a začal pozorovat řasenku, která tekla po její tváři. „Že rozdělují jeden dialog,“ pokračoval netrpělivě. „Do mnoha malých kousků se zbytečnými poznámkami,“ špitl, sklopil zrak a uculil se. „Víte, co tím myslím, ne?“

Pozor na dialekty: Samozřejmě, že existuje spousta knížek, které dokumentují skvělou práci s dialekty; nicméně je vždy důležité uvědomit si, jaké nářečí si mohu ve svém textu dovolit použít (a v jaké míře). Obvykle to není mnoho, protože – zase jsme u toho – všeho moc škodí. (Poznámka na okraj: V povídce z 19. století z oblasti Krkonoš je použití tamějšího nářečí zcela oprávněné.)

Dodržujte řeči postav: Pokud váš hrdina mluví nespisovně, neměly by se v textu objevovat repliky, kdy vám ujedou spisovné koncovky (velmi častý jev, věřte mi).

Napadají vás nějaké další tipy, jak napsat dobrý dialog? Podělte se s nimi dole v komentářích…

„Ať vám to proudí,“ popřál čtenářům svého blogu nahlas. :)

9 komentářů

  1. Gabča 27. 7. 2011 – 18:29

    René, vidím, že tě naše dialogy na kurzu inspirovaly a poučily. Díky za krásný přehled, co všechno se dá pokazit. Každý můj dialog trpí aspoň čtyřmi jmenovanými chorobami naráz, takže když je vyléčím aspoň částečně, je v tom i tvá zásluha.

  2. Janek 31. 7. 2011 – 18:15

    Hlavně ty dolepky. To je zlo. Jen málo psavců s nimi umí opravdu pracovat. A osobně si myslím, že jejich používání ani není možné vědomě řídit. Je to o intuici; o jakési vnitřní samozřejmé používání. Stejně jako když profesionál používá mě / mně. Nepřemýšlí o tom. Žádný druhý a čtvrtý pád. Napsal už tolik mě / mně, že to sází automaticky, bez odůvodňování. Boha jeho, já četl tolik pokažených příběhů, kde prim v neschopnosti hrály dolepky, že bych plakal.

  3. Dana 31. 8. 2011 – 17:24

    Přátelé, v praxi uskutečňujete, k čemu se sama zdráhavě propracovávám, ale zkuste si připomenout, že vazba „je o tom či onom“ je paskřivina paskřivá, ba řekla bych prasečí – do naší společné mateřštiny ji zatáhli hamižníci přitroublí, neschopní ctít její kouzlo a bohatství…

  4. Charlie007 21. 2. 2012 – 12:25

    Děkuji moc za tento web, je úžasný….
    I když se tu popisuje nějaky děsný problém, tak se u toho pořádně zasměju…..je to prostě super.
    A opravdu závidím ten talent na psaní…
    Jsou tu dobré rady originálně napsané a k tomu trefné citáty…….
    Výborná kombinace.

    1. René Nekuda 21. 2. 2012 – 12:29

      Moc děkuju za pochvalu – opravdu si jí vážím! ;)

  5. Pavel Vlček 28. 1. 2013 – 14:11

    Poctivě se účastním online kurzutvůrčího psaní a zde vidím, kde po celou tu dobu dělám chybu, když se marně snažím napsat něco, co si chce říkat dialog mezi dvěmi, či třemi postavami. Děkuji za tento článek, moc mi pomohl a posunul mě v mé tvůrčí činnosti zase o krůček vpřed.

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *