Možná jste již zjistili, že jedním ze způsobů, jak popohánět příběh dopředu, je rozpor.
Všichni očekáváme velká dramata, čteme Shakespeara, chlupy nám vstávají hrůzou, když listujeme Sophiinou volbou. Následující kratičké cvičení je na tomto principu založeno…
Zadání cvičení: Napište příběh, kde dvě postavy chtějí jednu (stejnou) věc. A když jedna z nich tu věc získá, pro druhého nezbude vůbec nic.
Upusťte uzdu fantazii, buďte kreativní a nebojte se experimentovat! Možností je nekonečně mnoho.
Obvyklý rozsah tohoto cvičení jsou dvě normostrany.
Poznámka: Další zajímavá cvičení tvůrčího psaní najdete zařazena pod štítkem cvičení (nebo na této speciální stránce). Pochlubit se se svými výtvory můžete na zdejším Fóru (nejen) o psaní.
To, co potřebovali, to byly peníze. Samozřejmě, protože vždy potřebovali peníze, a jelikož zřejmě trpěli téměř neuvěřitelnou neschopností si je po rozumnou dobu udržet, tak je potřebovali i velmi často. Problémem se ale v určitou chvíli stal způsob, jak to zatracené zlato vydělat.
Se všemi dluhy, které si s bratrem za ta léta nadělali, se většina legálních zaměstnání stala naprosto nedostatečnou – platili málo, byla to nudy, museli by tam trávit příliš mnoho času… a další důvody, kvůli kterým to v mládí, tak vytrvale odmítali.
Kvůli tomu, a dalším věcem, se nakonec obrátili k jiným způsobům, jak se dostat k penězům. Méně… legálním, ale o to zatraceně zábavnějším. Stali se bratry ve zločinu, doslova.
Prvních asi šest loupeží bylo poměrně malých, poměrně nevinných. Dokázali ale díky nim splatit své dluhy a vydělat si i něco navíc. Tam to mělo skončit, měli být rozumní a včas s tím přestat, sbalit prachy a přestěhovat se někam daleko. No, oni nebyli rozumní.
Jejich zločiny byly čím dál velkolepější a nebezpečnější, plány šílenější a s menší pravděpodobností úspěchu. Ale byla to zábava, větší s tím, jak policistů, kteří je pronásledovali, přibývalo. Kdyby je teď chytili, schytali by nejspíš pěkných pár let za mřížemi, ale nakonec by se dostali ven.
Ale s přibývajícím časem se ten pocit adrenalinu, na kterém se stali tam závislými, nějak vytrácel. Začínala to být skoro i nuda, jak snadné pro ně bylo vykrást nejlépe střežené galerie a banky. Jeho bratr to nesl poněkud hůře. Opravdu žil už jen pocitem nebezpečí, oba ano, ale Theo na tom byl rozhodně hůř. Takže přišel s velmi hloupým plánem.
„NEMŮŽEŠ jen tak mířit na lidi zbraní,“ vyjel na svého mladšího bratra skoro nevěřícně. Theo se jen ušklíbnul, skoro jako by mu nezáleželo na tom, jestli se někdo zraní. Do té doby nikdy nepožívali násilí při svých krádežích, nebyl to jejich styl. Proč mávat pěstí, když to jde mnohem jednodušeji. Když úsměv a pár dobře mířených výhružek dosáhne stejného výsledku.
„Fajn, jak chceš!“ štěkl Theo a schoval pistoli za opasek džínů. Pro něj tím debata zřejmě skončila, ale Alex to tak nechat nehodlal. Nedovolil by aby si jeho bratr pošpinil ruce něčím, jako je ozbrojené přepadení. Oni nic takového nedělají. Nikdy ne, a rozhodně s tím nebudou začínat.
Nakonec se kvůli tomu pohádali, několikrát, ošklivě, ale vysvětlili si to. Alespoň si to Alex myslel.
Teď stojí uprostřed banky a dívá se na svého malého rozkošného bratra, jak kolem sebe mává zbraní a pokřikuje po lidech. Poprvé po letech řádění, pití, zábavy a rozhazování kradených peněz, si Thea prohlédl. Opravdu prohlédl. A zjistil, že naproti němu stojí cizinec.
Nějak, aniž by si toho všimnul, se jeho milovaný bratr změnil natolik, že už ho nepoznává. Pryč byly veselé, neposedné jiskřičky, které vždy tančily v jeho očích. Na jejich místě byla jen chladná prázdnota, necitlivá a zlomyslná. Bylo to děsivé, jak se někdo může tolik změnit, aniž by si toho i jejich nejbližší všimli.
„Nech toho,“ vykřikl Alex a odhodil bratrovu ruku se zbraní stranou. „Tohle nesmíš,“ řekl tišeji, téměř prosebně.
Potom se na něj ten cizinec podíval a Alex cítil, jak se pod ním propadá podlaha. To naprosté pohrdání a nechuť v Theových očích, ani kulka v hrudi by nebolela tolik. Příliš pozdě si všiml pěsti, která letěla směrem k jeho tváři a nestihl uhnout. Rána ho, s bolestí pulzující polovinou hlavy, srazila na mramorovou dlažbu. Když znovu vzhlédl, bylo to přímo to temné hlavně pistole.
„Neříkej mi. Co. Mám. Dělat!“ odsekával Theo vztekle.
Venku začali houkat sirény, někdo zřejmě během jejich hádky dokázal stisknout alarm. Pravděpodobně tu brzy bude zásahovka. Pak už nebude nejmenší šance, jak uniknout soudu a minimálně doživotnímu vězení. Možná by je i popravili, teď když lidi ohrožovali zbraní.
Ne, Alex by to nedovolil.
„Musíme jít! HNED!“ zakřičel na Thea, ale ten ho ignoroval. Alex se zastavil, myšlenky v jeho hlavě vířily rychleji než tornádo. „Tak si tu zůstaň,“ zašeptal s bolestí v srdci. Jeho bratr je pryč, a zjevně byl pryč už dlouho před dneškem, jen Alex byl příliš slepý, aby si toho všiml. Nebo si všimnout nechtěl.
Neohlídnul se, když popadl tašku s penězi a utekl zadními dveřmi, dřív, než je stihla zablokovat policie.
První, další informace, kterou o Theovi měl byla z televizních zpráv. Se spoustou důkazů, které na ně měli byl odsouzen na tři doživotí do vězení. U výslechů zřejmě prozradil adresy všech jejich bezpečných úkrytů a Alex měl jediné štěstí, že v době razie zrovna byl nakoupit.
Naštěstí si svou půlku peněz vždy schovával na místa, o kterých Theo nevěděl. Aby je nemohl prosázet, to býval důvod. Teď to byla jediná věc, která mu zachránila život.
Měl své peníze, tak co víc chtít?
Vyhráli! Ten šmejd odchází! Po tolika letech teroru, jej ona s kolegyní dokázali dostat z firmy.
Hana už neskrývá spokojený úsměv. Helena naopak o všem neustále mluví a přitom jí tečou slzy štěstí.
Ten okamžik, kdy rozčilený jednatel vyhodil jejich psychopatického šéfa ze zaměstnání, byl k nezaplacení.
Hana cítila zadostiučinění a návrat její ztracené identity – 5 let utlačované. Raději o celé události moc nemluvila, protože ten člověk byl fakt psychopat a majitel zbrojního průkazu – bylo jedině dobře, že je pryč, ale nikdo přece nemusel vědět, jak to bylo. Věřila tomu, že byl schopný všeho.
Helena cítila potřebu o tom mluvit neustále dokola. Pro ni byl silnější pocit vítězství a s tím spojené ovace. Chtěla být tou, která jej dostala z firmy. Chtěla být hrdinkou toho příběhu.
Časem se historka kolující po firmě lehce změnila. Díky řečem a neustálému omílání dokola, se ze dvou hrdinek stala jen jedna. Helena se nosila s nosem nahoru a Hana ji jen pozorovala v jejím jednání, a nic neříkala.
Helena vůbec nepochopila, že celou dobu za nitky tahala Hana a ona jen převzala dokonale střiženou roli, kterou si pro ni v duchu naplánovala. Hana byla v bezpečí. Helena nosila terč na zádech.
Rosie si užívala své vytoužené mateřství a přestože se na přání svého partnera Vráti vzdala života ve městě, nepochybovala o svém budoucím směřování. Byla přesvědčena, že ve správném okamžiku příjde ona pravá příležitost byť bydleli v malé vesničce v podhůří Orlických hor. Vráťa pracoval jako pojišťovací poradce a bylo to prostředí pojišťovny, kde se poznali.
Jednoho večera se vrátil z jednání se zprávou, že jeho nadřízená Ilona Malinová odchází a zakládá novou pojišťovnu známé bance. Rosie to hned brnklo do uší a ucítila v tom příležitost. Chopila se iniciativy a společně s Vráťou se s Ilonou dohodli na založení jejich agentury. Ilona jim nabídla, že jeden z nich agenturu bude řídit a druhý shánět obchody jako poradce. Vráťa na to uvedl : “Já jsem nejspokojenější jako pojišťovák, nemám zájem starat se o lidi v týmu.” Rosie tedy mohla odhodlaně Iloně potvrdit své přesvědčení :” Mě vedení lidí nevadí, zkusila bych to.” Ukázalo se to jako šťastné řešení. Do tří let se jí podařilo vybudovat druhou nejúspěšnější agenturu v republice zahrnující 30 zavedených poradců ve dvou okresech. Rosie dala pracovní příležitost i nezaměstnané přítelkyni Vráťova bratra, coby své asistentce. Ta od ní vše lačně obkoukávala i včetně oblékání a stylu líčení, protože zatoužila po Vráťovi. Vztah Vráti a Rosie se dostával na bod mrazu, protože Vráťa Rosie úspěch záviděl a toho pohotová asistentka využila. Asistentka Johana se stala “tajnou” Vráťovou milenkou. Jenže zrovna, když se v agentuře vše profesně krásně rozvíjelo přišel strmý pád. Banka pojistný kmen prodala konkurenci a pojišťovnu zrušila. Všichni zaměstnanci pojišťovny v celé republice se rozhodli pokračovat coby makléři a zároveň osoby samostatně výdělečně činné, založili akciovou společnost. Rosie musela přečkat smluvní vyvázání ze zaměstnaneckého poměru a tak se s Ilonou Malinovou dohodly, že zatím na přechodnou dobu Rosino místo převezme Vráťa a po jejím vyvázání z pojišťovny jí ředitelské místo vrátí. “Zdědil” i asistentku Johanu uchechtanou prsatou mladici s nepříliš pronikající inteligencí. Lidé v týmu jen nechápavě kroutili hlavami. Nové vedení akciové společnosti z Vráti udělalo zemského ředitele a ten svůj post Rosie nikdy nevrátil, užíval si s Johanou a Rosie vše popíral. Rosie se celou situací velmi trápila už kvůli svému malému synkovi, ale věděla ,že jediným řešením pro zachování sebeúcty je odchod ze společnosti. Nedokázala se dívat na zkázu své agentury, kterou Vráťa svým velikášstvím a zároveň absolutní absencí manažérských schopností přivádí ke krachu a poradci mu prchají.
Rosie odešla a nezískala nic z bývalých úspěchů “svého” týmu. Trvalo ji ještě řadu let najít samu sebe přestože byla velmi inteligentní, plná energie a schopností i darů od Boha.
Smutný příběh a bohužel realita dnešních dnů. Trochu mám z toho dojem (který nemusí být správný), že inspirace byla z blízkého okolí autorky
„A jak to vypadá s tím konkurzem?“ Naďa se k Igorovi přitiskla o něco blíž.
„Vždyť to víš. Zítra je poslední kolo, ve hře jsi už jenom ty a ta nová,“ odvětil Igor a natáhl se pro krabičku cigaret na nočním stolku.
„Já vím,“ řekla Naďa a znovu se pokusila získat jeho pozornost. „Ale já myslela, jakou mám šanci. Jestli tu roli dostanu.“
Igor se zasmál. Tyhle úporné a zdánlivě nenápadné strategie hereček všeho věku moc dobře znal. „To nevím.“
„A nemohl bys to zařídit?“ lísala se k němu Naďa a snažila se, aby její hlas zněl co nesladčeji a zároveň co nejsvůdněji.
Igor si znovu potáhl ze svojí cigarety. „To nevím. Ale vždyť je to jen role. Když ji nedostaneš, přijdou další.“
Naďa viděla, že to nechápe. Její hlas začal znít trucovitě. „Ale tohle je Julie. Každá herečka chce hrát Julii.“
„Ještě je volná její matka…,“ podotkl Igor, i když tušil, jaké reakce se dočká.
„Hrát lady Kapuletovou? Ty ses snad zbláznil! To je jako být neviditelná.“ Zamračila se a svalila se zpátky na svoji půlku postele. „A já nechci být neviditelná,“ zašeptala spíš pro sebe než pro něj.
Po té roli toužila tak hrozně dlouho. Dvakrát už ji měla nadosah: poprvé ji nedostala, protože byla v souboru nová a řekli jí, že na to nemá dost zkušeností, podruhé se na poslední chvíli celá inscenace zrušila a místo ní hráli Hamleta. Získala sice tenkrát roli Ofélie, ale Julie je prostě Julie. Naďa tu roli chtěla – za každou cenu. A tak to zkusila ještě jednou.
„Jsi přece intendant. Nemohl bys přesvědčit režiséra, aby si vybral mě?“ tlačila na něj.
Igor už na tyhle scény neměl náladu, a tak rezignovaně souhlasil. „Tak dobře. Co bych pro tebe neudělal.“ Konec konců tu novou holku neznal, a jak se říká: lepší vrabec v hrsti…
Naďa se mu nadšeně vrhla kolem krku. „Děkuju, děkuju, děkuju!“
Druhý den přišla Naďa do divadla dřív. I když jí Igor slíbil, že jí tu roli zařídí, stejně si chtěla ještě jednou projít několik scén, aby na režiséra udělala skutečně dojem. Jenže někdo už tu byl.
Pootevřela dveře do zkušebny a zahlédla Lucii, svou konkurentku. Klečela na zemi a zřejmě si zkoušela scénu, kdy se Julie probudí v hrobce vedle mrtvého Romea. „Co jest to? – Číše v ruce milené? Jed, vidím, byl mu koncem předčasným. Ó, nesrdečný! Dopil’s vše a jedné mi nezanechal družné krůpěje, by pomohla mi za tebou? – Ó slíbám tvé rty; snad na nich ještě visí jed, a usmrtí mne silou léčivou.“
Naďa ji potajmu pozorovala a do očí se jí draly slzy. Lucie byla tak zabraná do svého monologu, že si jí ni nevšimla. Po chvíli Naďa dveře co nejtišeji zavřela a odplížila se do své šatny. Tam skoro hodinu seděla a odhodlávala se udělat to, co prostě musela udělat, ať ji to bolelo sebevíc.
„Je ještě volná ta role lady Kapuletové?“ napsala Igorovi.
V zápětí jí přišla odpověď: „Ano. Ale proč se ptáš?“ Ke své zprávě přidal nechápavě se tvářícího smajlíka.
„Nebudu hrát Julii. Nemůžu.“ Její prsty na chvíli zaváhala, ale pak stiskla tlačítko Odeslat.
„Seš si jistá????“ odepsal Igor. Bylo jí jasné, že tomu už zase nerozumí. Ještě včera tu roli hrozně chtěla a teď se jí najednou bez boje vzdává? Jenže to by musel Lucii dnes ráno vidět. Jen slepý by nepoznal, že se na tu roli hodila stokrát více než ona. Oči se jí znovu zalévaly slzami, ale nedalo se nic dělat. V téhle branži nejde o to, co kdo chce, ale o to, kdo má větší talent. A ona to nebyla.
Zhluboka se nadechla, než mu odpověděla a definitivně se tak připravila o možnost získat svou vysněnou roli: „Ano, jsem.“
Letadlo nabírá pomalu výšku. Ne takovou jako Boeing, ale takovou, která stačí. Plocha, posetá jezery, se pod nimi vzdaluje. Jakub si toho dnes nevšímá. Je soustředěný na výšku a na prostor v zadní části malého letadla. Na uzavřený nákladní prostor spojený s pilotní kabinou jen vysílačkou. Občas se tam mezi krabicemi a bednami, nic moc pohodlně, sveze černý pasažér. I dnes. Zvláštní pasažér.
Stále nabírají výšku. Jakub se usilovně snaží na nic nemyslet, už vůbec ne na minulost, ale i tak mu v jediném zlomku vteřiny proběhne hlavou všechno co prožil od té hrozné rány, kterou mu neuštědřil život ale člověk. Vidí se, jak se zoufale potácí z jednoho místa na druhé, jak znovu musí pryč, aby se nezadusil. Jak nemůže bez nich žít, ale ani zemřít, protože ví, že úder musí vrátit. Ne že msty, ale musí vzít do svých rukou spravedlnost.
Jako letce už ho nikdo npotřebuje. Stárne, ale na přepravu zboží se
” Ještě hodí ” . Stává se z něho parťák Džejkop, který se nezajímá o to,
Jaké ” zboží ” přepravuje. Nebezpečné lety, pokaždé riskují život.
Jakub pevně svírá rty, nemyslet, jednat. Dlouho čekal na příležitost, nes se dočkal. Vzadu má pasažéra, omámeného zlatem. Ani ho nemusel dlouho přemlouvat. Z Kvebeku ke Zlatému jezeru s ním letí rád. Domorodci znají cestu, Jakub za dobrý skutek o ní ví také. Ale má jiný plán.
Sleduje vysílačku. Ze zadního prostoru se ozývá dýchání a šramot.
Jakub se nezeptá pasažéra, co potřebuje. Ví to. Začíná mu být zima a má málo kyslíku. Kdyby to šlo, šel by Jakub ještě výš, ale letadlo už nemůže. Nevadí. Pomalá smrt je v tomto případě lepší. Ozve se klepání na rám kokpitu, pak bouchání, pak volání. Jakub vypíná vysílačku. Slyší v hlavě, co se děje vzadu. Nepotřebuje to slyšet dvakrát. Dokonce to i vidí. Pasažérovi zbělí obličej, ruce, uši, dech se mu zkrátí, zima se změní v bolest. Ale jeho něžnou Lily to nebolelo, když ji srazil ? Jeho jediné dítě, nejkrásnější na světě ?
Volání přechází v řev, vytí, jaké dokáže člověka připravit o rozum. A co jeho milovaná žena, když se ještě šest měsíců topila v zoufalství, že kterého se už nevzpamatovala. Život za život ? A co za dva
životy ?
Vytí slábne, už jen sípání a chroptění. Umírání zmrznutím a pomalým udušením je nepředstavitelné.
V tu chvíli se v Jakubovi něco zlomilo. Nepřemýšlel, neuvažoval, nerozhodovala se, jen pevně stiskl páku a letadlo nabralo směr
Dolů.
Přistál na vodě, Labrador jinou možnost nenabízí. Po pás v ledové vodě vyvlekl pasažéra na pevnou zem. Nasbíral trochu klestí, rozdělal oheň, přistrčil horkou vodu člověku k ústům. Pro Jakuba už to nebyl vrah jeho nejmilejších. Už to byl jen cizí člověk, o kterém nikdy neslyšel a slyšet nechtěl.
” Nejsme si kvit. Život za dva životy není spravedlivé. Na to není ani trest.”
Jakub vhodil na zem oblásek zlata, které se tady povalovalo a krabičku zápalek. ” Můžeš se odtud dostat, do zimy to stihneš podle toho, kolik zlata si sebou vezmeš. ”
Zase se brodí po pás ve vodě. Letadlo se spokojeně pohupuje a klid, který je všude kolem se pomalu rozlévá i v jakubově hrudi. Už není Džejkop, už je zase Jakub a může se tiše vrátit domů.
Zvláštní, krásné ticho, které Jakub od toho dne cítil, ani po letech nenarušila zpráva, že u Zlatého jezera byla nalezena kostra člověka, ležícího na hromadě zlatých oblásků, čelem dolů, jako by ji objïmal.
Jakubovi zůstal v duši mír.
Zdálo se, jakoby celý jeho život směřoval k tomuto okamžiku. Na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo. Na čele se mu zračily kapičky potu. Nervózně polkl. Očima spočinul na jeho protivníkovi. V jeho tváři pozoroval tutéž nervozní urputnost. Myslí se mu přehnal obraz přehrabujícího koně. Vyrazili naráz. Jakoby slyšely výstřel startovní pistole, jenž byl vytvořen pouze pro jejich uši. Hnali se s větrem o závod, nevšímajíc si ničeho, jen jejich cíle. V tom ucítil prudké odstrčení, jež ho vychýlilo z jeho cesty. S žuchnutím dopadl na zadek, právě v momentě kdy si jeho sourozenec cpal poslední kousek dortu do úst. “Mamí! On mi snědl dort! Byl můj!” Šestiletý hošík začínal natahovat, ale vtom k němu bráška přiskočil a strčil ho do ramene. “Tak už toho nech, vyhrál jsem. Měl jsi být prostě rychlejší.” “Nemůžu za to! Jsi o dva roky starší!” Vztekal se chlapec.” “Příště ti to už třeba vyjde. A teď pojď, nebo přijdeme pozdě.”
Není asi nic složitého rozhodnout se dát někomu něco, co nechcete. Nebo naopak, když máte něčeho hodně, vzdát se nějaké drobnosti, protože vám neubude.
Jenže Rin nebyla ani jeden z těchto případů.
V jejích očích však bylo něco, co mělo vyjít na povrch právě ve chvíli, kdy už si myslela, že nemá cenu utíkat od nevyhnutelného.
Přesto se přemluvila, aby udělala několik dalších kroků prázdnou chodbou před sebou. Chodba byla studená, vzduch vlhký, téměř stejně jako každou noc.
Dlažba ji studila do drobných bosých chodidel. Pomalu, krok za krokem, se šourala chodbou.
Opatrně, ostražitě, ale odhodlaně.
Skřípavý zvuk, který uslyšela, ji přinutil se na místě zastavit a přitisknout si pletenou deku blíž k tělu.
K místu zbývalo už jen pár kroků a tam čekaly ony děsivé zelené dveře, jako brána do neznáma. Rozšklebené dveře.
Otřásla se, až se jí černé dlouhé vlasy dostaly přes oči. Schrábla si je rukou z čela a přitom málem upustila onu věc, kterou se dnes rozhodla zničit. Jen musí projít těmi dveřmi.
Selerith vyčkával. Když kývnul na to, že se pokusí unést mágovo dítě, vážně pochyboval o své přičetnosti.
Všichni o něm mluvili, všichni ho chtěli – ale nikdo ho neviděl. Magistr Rien jej střežil jako oko v hlavě, ačkoliv ho všichni podezřívali, že to nebyla rodičovská láska, ale prostá vypočítavost a ješitnost dvorního mága.
Nebyl nováčkem v oboru, měl na krku únosy, krádeže, sabotáže a nějaké to vyhrožování.
Možná i proto, nebo právě proto, musel tenhle divný obchod vzít.
Nabídli mu sumu, která se neodmítá, za to, že odnese dítě pryč z mágova dosahu.
Teď stál za dveřmi v podzemním patře domu, které na první pohled rozhodně nepůsobilo nějak laskavě a ani nepřipomínalo domov.
Tedy vlastně jeden ano – ten, kde strávil několik let za své prohřešky.
V hlavě se mu odehrával kolotoč myšlenek, na což u sebe nebyl zvyklý.
Mág ho nesmí chytit, jinak je mrtvý. Nikdo s dítětem nesmí potkat, jinak ho zabijí a dítě unesou. A to přinejlepším.
Jakmile dítě předá, musí zmizet. Nebudou totiž chtít nechat svědky, nebo, co hůř, ho Magistrovi předhodí jako obětního beránka.
Za bouře vlastních myšlenek se dostal až k masivním zeleně nalakovaným dveřím, které by svou mohutností zadržely klidně i armádu.
Měly však hlídat jen jedno dítě. Nebo ne?…
Rin vzala za dveře. Věděla, že nesmí, ale musela to udělat.
Věděla, že to, co dělá, bude mít následky. Její sny však mluvily tak jasně.
Musela povyskočit, aby na velkou desku dosáhla. Viděla snad stokrát, že na ni stačí položit ruku a dveře se otevřou dokořán.
Při doteku její dětské ruky však deska zajiskřila a ozvala se ohlušující rána, jak se dveře rozletěly do chodby.
Vyděsila se, vykřikla a schoulila se do klubíčka, aniž by přemýšlela, co bude dál. Děsivě se bála, že ji někdo slyšel a věděla, co bude následovat.
Odhodlání i veškerá síla vzaly za své. Třásla se a nebyla schopná pohybu.
Seleritha už potkalo hodně věcí, ale výbuch přímo do obličeje byl jeho první.
Poryv energie a hromada třísek, doprovázená, těžko říct proč, vůní jarní bouřky, ho hodila o pořádný kus dál a prakticky ho povalila na záda.
I přes těžkou dezorientaci se mu podařilo chytit stěny a postupně se postavit.
Jestli v tom podzemí někdo byl, tak to určitě slyšel. Celá tichá akce tímhle vzala za své. Jestli se odtud dostane, tak to bude vpravdě zázrak.
Nebylo kam zmizet, chodba, ve které byl, byla rovná a nejbližší odbočka nebo místnost byla příliš daleko na to, aby se tam stihl rychle skrýt.
Veškeré oblečení nabralo barvu myší šedi a několik třísek měl ve vlasech, ale zdálo se, že kromě pohmožděniny z pádu je v pořádku.
Když se po pár minutách nic nedělo a prach se usadil, zpozorněl.
Nikdo sem neběží, není tu žádný alarm ani žádná stráž.
Takže buď to byla celé past, anebo je něco hodně, hodně špatně.
Když si jeho zrak opět přivykl šeru, uviděl v chodbě před sebou něco překryté pletenou vlněnou dekou.
Pomalým krokem došel k hromádce v dece. Letmým pohledem ke svému překvapení zjistil, že je to dívka. Mohlo jí být tak deset let, víc ne.
O to víc ho zarazil její vzhled. Hlavně to, co měla na hlavě.
Dva černé rohy čněly zpod uhlově černých vlasů.
V tu chvíli jakoby přestal přemýšlet.
Zvedl ji, zabalenou do deky. Měla na sobě, kromě ní, už jen noční košili.
Rin se mu probrala až v náručí. Skoro nevnímala, že ji někdo nese, ale přestala se třást.
Dívala se do očí staršího muže s ocelově modrýma očima a pevným výrazem, který jasně naznačoval, že toho má za sebou víc než dost.
Z nějakého důvodu se však nebála. „Ty jsi ten ze snu,“ zašeptala a objala ho kolem krku.
Pak mu téměř usnula v náručí – a z uvolněné ruky jí vypadl malý bílý ptáček poskládaný z papíru.
Ještě jakoby ze spaní zašeptala: „Promiň.“
V momentě, kdy se bílý ptáček dotkl podlahy, celá se rozsvítila ve fialovém glyfu, který pokrýval nejen podlahu, ale také notnou část stropu.
V tu chvíli vyšlehly z celého obrazce magické plameny, které pohltily celou chodbu.
Nebyl úniku. Dívka začala křičet. Poslední, co Selerith stihl zaregistrovat, byl portál, kterým přicházel Magistr Rien – sám a naprosto klidný.
Když Selerithovo tělo dopadlo vedle dívčina ohořelého torza, plameny zhasly.
Chodba potemněla a bylo slyšet jen odměřené, vyrovnané:
„Když ji nebudu mít já, pak nikdo.“
“Dnes príde Lenka..”, potešil sa Mišo. Chodila na ich nedeľné výlety už asi dva mesiace.
“No len sa nepototo…” , Art sa snažil zakryť vlastné vzrušenie. Trochu žiarlil. Lenku totiž milovali všetci, celá ich parta – bez ohľadu na pohlavie, ako sa hovorí. Aj Lenka ich mala rada všetkých, ale najviac času trávila s Mišom a s Artom. Boli najzábavnejší z celej partie, šaškovali a predháňali sa navzájom, kto získa viac jej pozornosti. Lenka pri tom zakláňala hlavu dozadu a zvonivo sa smiala.
Art, statný fešák s vyrysovanou postavou bez gramu tuku, sa páčil všetkým babám. Bol však aj dosť tvrdohlavý, príliš hlučný a často počúval, že by sa mu už zišla pevná ruka. Večne strapatý Mišo taký krásavec nebol, ale jeho bystrá myseľ a veselá povaha ho posunuli tiež vysoko v rebríčku najväčších obľúbencov z tejto partie. Ale Art aj Mišo chceli len Lenku. Láskavú dievčinu s krásnymi očami, neposlušnými plavými kučerami a nežným dotykom. A tá jej vôňa! Voňala láskou a prísľubom domova, v ktorom by obaja najradšej prežili zvyšok svojho života.
“Čaute, chalani, ako sa máte!” zamávala im Lenka a blížila sa k nim. Nebola sama. Bol s ňou ten malý, ustráchaný Pája so smutnými očami, ktorý sa každého, okrem Lenky stránil. Mal amputovanú nohu, ledva vraj tú autonehodu vtedy prežil. A ktovie, čo všetko zažil predtým…
Pája však teraz vyzeral inak. Mišo by sa stavil, že jeho oči žiaria a Artovi sa zadalo, že vidí dokonca Pájov úsmev, keď sa v Lenkinom náručí zahniezdil a ona ho láskavo poškrabkala za uchom. “Rozhodla som sa nakoniec pre Páju… vy tu určite dlho nebudete, už sa vraj o vás zaujímalo viacero ľudí. Ale Pája…” zohla sa k nim, hladkajúc voľnou rukou raz jedného, raz druhého. “Nebojte sa, dovtedy vás tu v útulku budeme navštevovať, však, drobec?” usmiala sa a žmurkla na psíka vo svojom náručí. Pája, ako odpoveď, vďačne olízal Lenke bradu.
Jé, Lenka hlavní velmi kladná hrdinka. Tak to se mi líbí…ehm samozřejmě ne jen proto
„Tak tohle jsem fakt zdědit nechtěl,“ stěžuje si Honza své sestře. Oba stojí před starým statkem, kde bydlela jejich babička.
„Vůbec nevím, co si s tou barabiznou počneme!“
Katka balancuje na vysokých podpatcích svých luxusních lodiček. Honza si nervózně upravuje hedvábnou kravatu.
„Půjde to vůbec prodat?“ ptá se Katka právníka, který stojí těsně za ní.
„Všechno má svého kupce,“ odpoví právník povzbudivě.
Honza naznačí, že vstoupí dovnitř. Ani právníkovi v drahém obleku se tam nechce.
Babička zemřela už před nějakou dobou, ale Honza s Katkou mají pocit, jako by měla každou chvíli vejít dveřmi. Všude je prach a pavučiny. Vzduch je nasycen starobou. Dřevěná podlaha nespokojeně vrže pod každým Katčiným krokem.
„Co to je?“
Honza bere ze stolu v kuchyni zaprášenou bílou obálku.
Uvnitř je starý, rezavý klíč a vzkaz:
„Odemkne jednou jedinkrát – jen tomu, kdo ví, co hledá.“
Oba na to nechápavě zírají. Právník se snaží zjistit, co se děje.
„Myslím, že pro dnešek stačí. Představu máte, ne?“ řekne rozhodně Honza a vkládá obálku a klíč do kapsy.
„Dům chcete prodat vy, ne já,“ zlobí se právník.
„Ještě si musíme s Honzou něco promyslet, chápete?“
Právník jen kývne a odchází.
„Co myslíš, od čeho ten klíč je?“ ptá se Honza.
„Nevím, ale prohledáme to tu, jen co vypakujeme právníka.“
Katka naznačí, že to zařídí. Za pár minut je zpátky.
Takže jen jednou, pomyslí si Honza.
Oba pobíhají po domě. Už jim nevadí, že si mohou ušpinit oblečení.
Ale nic nenajdou.
„Pak jedině půda, Kači.“
Tam se jí vůbec už nechce, i když to místo jako dítě milovala. Bylo tam tolik věcí – a haldy sena, ve kterých se váleli.
„To mi alergie poděkuje, sestro.“
Nakonec oba vylezou po žebříku nahoru. Jako by neuběhl žádný čas. Honza vytahuje klíč z kapsy.
„Kufr!“ zakřičí oba současně.
„Dej sem klíč, Honzo!“
„A proč bys to měla otevřít zrovna ty?“
Dohadují se, ale Honzova alergie se ozve. Přichází první kývhnutí. V tu chvíli do něj Katka nekompromisně strčí a on skončí v kupě sena. Katka mu vytrhne klíč z ruky. Honza rudne a přichází další a další kýchnutí.
„Tohle ti neodpustím! Jsi pořád stejná!“ křičí mezi kýcháním.
Katka strčí klíč do zámku kufru. Cvak. Zvědavě zvedá víko.
Uvnitř jsou ale jen staré deníky, památeční věci a velký vzkaz:
Tenhle klíč uměl otevřít i jiný zámek. Ale to už nepůjde. I tak na mě vzpomínejte s láskou.
Vaše babička
„Sakra!“ zakleje Katka.
„Vidíš? To je ta tvoje chamtivost!“
„Pčik!“
No dědické řízení bude ještě zajímavé.
Seděla a dívala se na displej svého mobilu. Věděla, že teď je to hop nebo trop.
Pro hovořila fakta. Její auto, zvané Beruška, je staršího data, začíná zlobit a i její dvorní opravář se vyjádřil v tom smyslu, že „ještě rok a už do něj budete cpát jen prachy… velký prachy…” Ano, do roka a do dne začne shánět nový vůz. Nerada, ale začne.
A teď zírá na zprávu, ve které jí její kamarádka, žijící v zahraničí, nabízí ke koupi svoje auto. Auto, které jí tiše záviděla od prvního okamžiku. Vlastně její ztělesněný sen. A za skvělou cenu.
Jenže její druhý ztělesněný sen sedí vedle ní. Taky potřebuje nové auto. A taky by tohle bral všema deseti. Oba ho jejich společné kamarádce tiše záviděli. Ale jen jeden z nich ho může mít.
Správně tuší, že kamarádka nabídla to auto i jemu. Jenže on o víkendu zásadně zprávy nečte. Blbý, no…
„Co čteš, že se u toho tváříš tak zmateně?” zeptal se.
„Ále, Matylda píše, jak se jí daří v Austrálii,” zalhala. Vlastně řekla polopravdu, uklidnila sama sebe.
Trochu se bála, aby to, co teď udělá, nebylo tak trochu Pyrhovým vítězstvím. Získá auto a přijde o chlapa. Snad nebude tak malicherný, špitlo svědomí.
Napsala „Beru!” a s třesoucí se rukou odklikla odpověď.
Pak zvedla oči od mobilu: „Něco ti teď řeknu. A jestli se zvedneš, sbalíš a odejdeš, přijdeš o výborný Chardonnay, který chladím v lednici. A o mou epickou kokosovo-jahodovou roládu, která se chladí hned vedle. A zítřejší homemade sushi. Tak to zvaž.”
„Cos provedla?” zavrčel.
O chvíli později jedl porci kokosovo-jahodové rolády a slastně předl: „Jseš neuvěřitelná potvora. Ale nechám si tě…”
S úšklebkem dodal: „Snad mě aspoň necháš občas řídit…”
To je roztomilé. Jak se říká- Láska prochází žaludkem.
Toto Drabble pojednává s nadsázkou o dvou dámách a o tom, jak je těžké něco nebo spíš někoho získat. Plyne z toho poučení: Zůstaň klidná, nad věcí, važ si toho za pecí, sice chceš mít pořád víc, ale jiný stále nic.
Švédský stůl
Lenka Nováková
„Kam byste letěly, pokud byste mohly kamkoliv?“ Přečetla paní Bratičanová otázku z kvízu dámského časopisu.
„Pokud bych měla vlastní letadlo, nevěděla bych, kam odletět,“ zamyslela se Petruša.
Paní Bratičanová usrkávajíc kávu, chápavě pokývala hlavou.
„V Itálii jsou svalnatí muži, ale v Anglii zase gentlemani, kdo si má vybrat?“
„Ale nezapomeň, že francouzský přízvuk také není k zahození,“ podotkla věcně paní Bratičanová.
Petruša si posteskla: „Opravdu nevím, kam odletět dřív. Toho mého věčně ležícího na gauči, bych hned vyměnila za letecké palivo.“
Paní Bratičanová si zkroušeně povzdechla. Ona by ani nemusela nikam lítat, jen kdyby ji doma čekal alespoň ten pecivál.
SOUBOJ O TANEČNÍKA
Zítra je druhá prodloužená. Tam se rozhodne, kdo s kým utvoří pár a budou spolu nacvičovat polonézu na závěrečný věneček. Báře se líbí Radek. Ale ten se líbí i Janě. Chodí pro ně tak nějak střídavě, takže není jasné, které by dal přednost. Nesmí to nechat jen tak náhodě. Musí si připravit půdu. Když byla jednou na návštěvě u Jany, všimla si, že má ve skříni hezké tmavomodré šaty.
“Ty jsem na tobě ještě neviděla. Proč je nenosíš? Vždyť jsou hezké!” zeptala se Bára zvědavě.
“Moc mi nesluší. Jsem tmavovlasá a ty tmavé šaty a bledá pleť…..” vysvětlovala tenkrát Jana.
“Chápu,” odpověděla Bára a vypustila to z hlavy. Ale teď si vzpomněla a zdálo se jí, že by se to mohlo hodit. Kdyby si Jana ty tmavé šaty na prodlouženou vzala, pak ty tmavé vlasy a bledá pleť – vypadala by možná jako smrtka. A to by se právě hodilo. Pak by měla Bára šanci. Rozhodla se na Janu nenápadně ale důrazně zaútočit.
“Jaké šaty si vezmeš na prodlouženou?” zeptala se jakoby nic.
“Asi ty žluté. Ještě jsem je na sobě neměla. A myslím, že mi k pleti i k vlasům docela půjdou.”
“Ukaž mi je, prosím tě. No nejsou špatný, ale zdají se mi takový obyčejný.”
“Myslíš?” zeptala se nedůvěřivě Jana.
“Jo, zdá se mi to tak. Ale když tak procházím tvojí skříň – tyhle šaty jsou moc hezké a takové zvláštní.”
“Jo, to jsou, ale slušely by třeba tobě, když jsi blondýna. Ale mně tmavý zkrátka nejdou.”
“Nebuď blázen! Jsou krásný! Zkus si je.”
Po chvíli přemlouvání jí Jana vyhověla. Šaty byly krásné, ale ona v nich vypadala tak trochu smutně.
Bára zapojila všechny svoje ženské buňky tak, že by přemluvila i slepého nebo hluchého. Jana jí nakonec přislíbila, že si ty šaty vezme. A opravdu. Na druhou prodlouženou přišla v tmavomodrých šatech, po kterých jí ve vlnách splývaly dlouhé tmavé vlasy. Bledý obličej působil přímo kontrastně. Rozhodně na ní nebyl povzbuzující pohled, tedy aspoň podle Báry. Zaplesala. A jala se Janinu volbu vychvalovat, i když to nebylo zrovna snadné. Takže Radka mám asi v kapse, pomyslela si.
Radek při tanci střídal obě dívky asi tak jako předtím. Bára k němu vysílala významné pohledy, ale on jen usmíval.
O přestávce vyhledal Janu. “Chtěl bych se tě zeptat, jestli bys chtěla být mojí tanečnicí na věnečku. Že bychom spolu nacvičovali polonézu.”
Jana se na něj pátravě podívala. “Myslíš to vážně? Víš, já myslím, že dneska v těchhle šatech vypadám dost divně a všichni se na mě tak divně koukají…..”
“Ne, vypadáš úžasně, proto se po tobě všichni tak koukají a já taky. Připomínáš mi tmavomodré nebe, na něm proplouvá bílý měsíc jako lodička a kolem se vlní tmavé mraky….”
“Mluvíš jako básník. Hezky se to poslouchá. Ráda s tebou budu na věnečku tančit polonézu. Ale to budu mít bílé šaty jako ostatní dívky.”
To bylo super! Karma je zdarma, co? :D
H: To dám. Určitě. Navíc proti mně běží Jirka. Není tak dobrej jako já. Už jsem ho párkrát porazil. Jsem jasnej vítěz. Máma s tátou to taky řikali, tak co. Držej mi palce. A kluci ze třídy taky. Určitě budou křičet a fandit mi dost nahlas. To Jirkovi bude fandit možná pár holek a jeho máma. Tátu nemá. A my pak s našima pudeme do mekáče, už se těšim. Dám si … to je jedno co. Něco dobrýho. Teď se ale musim soustředit, abych to fakt dal.
J: Jsem nervózní, jasně. Honza je prostě lepší, všichni to vědí. Když jsme proti sobě běželi naposled, v poslední třetině mě předběhnul a já ten náskok už neměl šanci stáhnout. Všichni mu fandí, je to borec třídy. Umí matiku i tělocvik. A v běhání je dobrej. Doufám, že se za mě máma nebude stydět. Chtěl bych vyhrát, měla by radost. A kdyby mě viděla na školní olympiádě, byla by fakt pyšná.
H: Běžim, jak nejrychlejc to de. Žádný pomalý začátky, musim mu dát hned najevo, kdo je tady pán.
J: Chce mi utéct hned na začátku, to se mu ale nepovede. Dám do toho všechno!
H: Vypadá to, že to asi nebude tak jednoduchý jako vždycky. Dneska je fakt dobrej…
J: Mám ho! Hlavně se dívat dopředu, nepřestat makat a vydržet. Mami, já to zvládnu!
H: Snažim se ho setřást, už jsme skoro v cíli. Jak je to možný? Naposled jsem ho předběhnul hned za první zatáčkou.
J: Musim prostě. Držet se ho jako klíště. Před cílem ještě zrychlim a vyhraju. Vyhraju!
H: To teda ne. Tohle nevzdám! Hlavně udržet rychlost a nevytuhnout. To si musim nechat až do cíle. Tam už je jedno, jestli vítěz pajdá nebo ne. Naopak. Je to důkaz toho, jak to byl těžkej závod.
J: Teď mám fakt šanci, nesmim se jí vzdát. Ale začíná mě bolet koleno. Pravý. Trochu v něm píchá, dělám, že nic. Běžim dál. Snažim se na to nemyslet, ale ta bolest je pořád horší – jako by mě někdo bodal nožem a uvnitř kolene se při tom vždycky na chvíli zastavil. Sakra! Už nemůžu, nejde to. Pár desítek metrů před cílem. Zpomaluju, ale nepřestává to. Musim zastavit.
H: Jsem vítěz. VÍTĚZ!! Věděl sem to. Jasnej vítěz. Jirka to vzdal. No jasně. Věděl, že nemá šanci. Na olympiádu pudu já! A teď do mekáče. Jsem prostě dobrej. Dobréééj!
Diana naklonila hlavu a uškrnula sa. So svojimi hustými kučerami a bacuľatou tváričkou vyzerala ako anjelik, ale ja som vedela, že je to v skutočnosti čertica.
,,Prestaň s tým!” precedila som medzi zubami, keď už piata hračka pristála v béžovej nádobe, ktorú sme používali ako kôš na papier.
,,Daj mi tú barbie!” zatrilkovala výhražne, dosť potichu, aby nás nepočuli naše mamy, ktoré v obývačke pili kávu.
,,Nedám. Teraz sa s ňou hrám ja,” odsekla som rozhodne a pevnejšie som objala svoju obľúbenú bábiku. Nikdy, nikdy ju nedám tej rozmazlenej, nevychovanej Diane, ktorá hádže hračky do koša! Ktovie, čo by urobila mojej Diamante. ŽUCH! V smetiach pristala plyšová myš.
,,Prestaň s tým! Hračky do koša nepatria! A si tu na návšteve!” Lenže to už brala krabicu so Smolíčkom Pacholíčkom, otvorila ju a celý jej obsah nasypala k ostatným hračkám
,,Mamiiiiiiiiiiiiiiiii!” nevydržala som to. Keď sa vo dverách objavili dospeláčky, s výrazom princezny bojovníčky som spustila: ,,Ona hádže naše hračky do koša!”
Na to ta malá falošnica spustila rev, až mi praskali ušné bubienky.
,,Dianka, neplač, už pôjdeme domov,” utešovala ju teta Ľuba, ktorá mala úplne rovnaké kučery a guľatú tvár. Keď ju nežne vystrkala na chodbu a obúvali sa, nešla som sa rozlúčiť. Pohladila som Diamantu po jej krásnych lesklých vlasoch. Ochránila som ju! A dúfam, že tie dve k nám už na návštevu nikdy neprídu.
Skvělý nápad, zajímavě napsáno, super. :)
Na trhu.
Já jsem taková husa, zase něco dělám na poslední chvíli. Kolikrát jsem si řekla, že vstanu včas, zacvičím si, udělám si obličejovou jógu, dám zdravou snídani a vyrazím na tržnici. Ráno je plná stánků, lidí, ovoce, zeleniny, kytek. Začali prodávat i hříbky, paštičky, kolega z práce tam má žluťoučké sklenice s domácím medem. Vpravo stojí vůz s pekařstvím, vedle další z hovězí z farmy, nesmím zapomenout na mlíko a sýry z další farmy. Na konci vpravo prodávají senza kafe. Když si přivstanu, dostanu ke cappucinu i tvarohovo povidlový koláček. Mňam. Mám pusu plnou slin. Sobota ráno na tržnici je moje nejoblíbenější místo a čas v týdnu. Pokaždé si udělám radost a koupím si hezkou luční kytku do vázy. Někdy levnější, jindy dražší. Je léto a tak je tam více stánkařů a tak si člověk může líp vybrat. Večer musím k Marci. Má narozeniny a pozvala mě na malou oslavu. Dárek mám, určitě se jí bude líbit. Už mi chybí jen ta kytka. Kdybych já kráva včera neponocovala. V půl dvanácté už tam jako vždycky skoro nikdo nebude. No nic, sednu do auta, jedu, když tak se stavím v Globusu, o nic nejde. Jak nejde? V Globusu mají kytky hnusný. A předražený.
Jak na potvoru je dnes děsná doprava a najít místo k parkování, tak to je porod, když je na Floře nějaká akce. A ta tam je přes rok pořád. Měla jsem štěstí, zrovna jedni vyjíždí. Letím. Nestíhám. Klika podruhé, jedna květinářka tam ještě je, fronta před ní. Kolik tam má kytic? Co? Už jen tři? A tři lidi ve frontě!! Třeba je někdo spolu. Panebože, prosím Tě, ať jsou spolu, zrovna ta jedna kytka zkraje, ta je je fantastická. Nádherná. Netradiční. Úplně celá Marci. Něžná smetanová kali, nevěstin závoj, obrovská růžová hortenzie a něco zeleného k tomu. Když ji zabalí do hnědého papíru, převáže ji stuhou, bude vypadat exkluzivně. Už jsem u téhle zahradnice párkrát kytici kupovala. Posledně pro ségru a to mě zastavovali cizí lidi a ptali se, kde jsem ji koupila.
Jsem čtvrtá na řadě. Teenager koupil tu nejmenší, oukej, to mi nevadí. Aha, takže ti dva nejsou spolu. No tak to je v prdeli. To jsem namydlená. Paní si naštěstí bere tu luční. Je krásná, ale nevydrží.
Takže už dýchám za krk tomu chlápkovi. Někoho mi připomíná. Není to ten chlap, co na mě minulou sobotu čuměl v Cafe New One? Pořád jsem si ho nemohla zařadit a měla jsem pocit, že ho odněkud znám. Co budu dělat? Panebože, dej mi nějakej nápad! Tak kytka musí být moje! Musím improvizovat.
„Jé promiňte, nechtěla jsem do vás vrazit“ drcnu do něj a nasadím úsměv číslo jedna.
„Nic se nestalo“ říká automaticky a otáčí se s výrazem proboha co to je za krávu!
„Jé, to jste vy!“ říká najednou a já nevěřím svému štěstí. Chytám se šance jako oběšenec provazu a kuju železo, dokud je žhavé.
„Že jste byl minulou sobotu na kafi? Já si hned říkala, odkud se známe…“
„Ehm, ehm“ pokašlává květinářka s výrazem chciodejítavymětadyzdržujetestojímtuodsedmiběžtesitoříctněkamjinam…
„Promiňte, vezmu si tu kytici, ta je fakt nádherná . To víte, sestra má dnes narozeniny, tak jsem si říkal, že jí vezmu aspoň kytku, tady máte čtyři sta a to je dobrý“ říká a mě právě přejel vlak.
„Kateřino, jste Kateřina, že? Nepůjdete se mnou na kafe? Já jsem ještě neměl, vy ano?“
Nevěřím svým očím, že by druhá šance?
„Fajn, ráda.“ No co už, třeba ji z něj nějak vytáhnu. Chlap se mi celkem líbí a co bych pro kamarádku neudělala, že?
O třicet minut později sedám do auta. Kytka půvabně přistane na předním sedadle. Jak se to stalo? Někdy příště 😊
To mě pobavilo :-D nojo, naše ženské zbraně… Chudák sestra toho pána, dostane hnusnou kytku z Glóbusu.
,,Dáš mi ten bublifuk?”
,,Ne. Mně! Mně ho dej!” Teta dá zlomyslně bublifuk nahoru. Má výhodu, je vysoká a kluci jsou ještě malí mrňousci.
,,Ne, nebudete dělat bubliny. Máte oblečení do školy, měli byste ho akorát špinavý od jaru.”
,,Kačko, prosím, nebuď sketa. My budeme foukat opatrně a nevylejeme ho na sebe,” žadoní Lojzík.
,,Běžte si v klidu sednout a chvilku odpočívejte. Za chvilku si vás vyzvednou rodiče.” Teta položí bublifuk na zídku, na kterou ten mladší nedosáhne. Jenže ten starší v nestřežený okamžik, když tetě zazvoní telefon vyšplhá na cihlu, která se válí na zemi a hračku si vezme. Odšroubuje ho ještě na cihle a skočí. Jenže špatně. Spadne a jarová voda se celá vylije na zem.
Úplně to vidím před očima… 👍
Talířek s posledním kouskem dezertu zůstal ležet na stole. Micka se ladně vyhoupla na židli a pak se tlapkami opřela o stůl. Parádní úlovek, mňau, to bude dobrota. Jemně našlapovala tlapkami okolo dokola a užívala si plnými doušky tuhle chvíli. Pak se protáhla, sklonila se a chystala se zakousnout do té dobroty. Jenže v tu chvíli něco strašně černého, chlupatého a protivného vyskočilo k talířku a chňaplo po té sladkosti. Byl to jen mžik a na talířku nezbylo vůbec nic. Azor stihl spolknout celý kus dortu najednou a vzápětí olíznout růžovým jazykem celý povrch porcelánu. Micka se nezmohla na nic víc než na slabé zaprskání. Naježily se jí chlupy, vypadalo to, že exploduje, ale to už byl Azor zpět na zahradě a vesele honil mouchy, které překusoval za letu.
Super originální pohled zvířat. Krátké a úderné. Je to prima :)
* Kacelář *
Poslední minuty ubíhají. Nervózně poklepávám nohou a sleduju obrazovku počítače. Snad ani nemrkám, oči mě už pálí. Konečně začne odpočet posledních třiceti vteřin.
* Rodinný dům *
Kávovar dochrlí moje cappuccino a jemnou melodií oznámí, že je nápoj hotový. Konečně. Popadnu hrnek a běžím do obýváku, kde jsem na gauči nechala notebook. Nesmím to propásnout. Sakra, ubíhá posledních deset vteřin. Rychle odkládám kávu, chytám noťas a dopadám na gauč. Ve chvíli, kdy se prsty dotýkám touchpadu, zmizí odpočet a objeví se tlačítko Koupit.
* Kancelář *
Klikám. Všechno mi přijde jak ve zpomaleném záběru. Pomalý je však jen počítač, moje pohyby jsou naopak zrychlené. Stránka se načítá – kolečko se točí a točí.
* Rodinný dům *
Téměř okamžitě na mě vyskočí okno s formulářem. Rychle vyplním potřebné údaje. Ještě je přeletím očima, zda jsem se někde nepřepsala. V pořádku. Teď už jen zaplatit.
* Kancelář *
Formulář vyplním v rekordním čase, ani ho pořádně nezkontroluju a rychle klikám na platbu. Nahoře vidím číslo, jak vstupenky ubývají. Zbývá jich pouhých osm.
* Rodinný dům *
Cinkne mi mobil a na jeho obrazovce se objeví oznámení s žádostí o potvrzení platby. Vystřelím ruku jeho směrem. Cestou však moje předloktí potká hrnek s cappuccinem. Káva se rozstříkne po stole i podlaze. Teď není čas, uklidím to potom. Popadnu telefon a rychle naťukám kód.
* Kancelář *
Zbývá poslední vstupenka. Musím ji mít. Přikládám palec na snímač na telefonu, abych potvrdil platbu. Stránka se přesměrovává zpátky k obchodníkovi… Potvrzeno. Ano!
* Rodinný dům *
Je nám líto, ale vstupenky jsou již vyprodané. Sakra, teď abych mému muži vymýšlela jiný dárek k výročí… Přitom z tohle by měl takovou radost. A ještě ke všemu jsem si rozlila kafe…
* Kancelář *
Jsem radostí bez sebe, že to vyšlo. Manželka bude nadšená. Vzít ji na koncert kapely, na jejímž vystoupení jsme se poznali, je přece dokonalé romantické gesto. Jaký lepší dárek l výročí by si mohla přát?
To je parádní jízda. Hezký nápad.
bezva pojetí!
Tak to je parádní zpracování! Moc mě to bavilo.
Zajímavé pojetí… Líbí se mi to, má to svůj styl 😀
Také se mi to velmi líbí.
POSLEDNÍ PYTEL ZLATA
Na dně opuštěného dolu u Bitter Creek panovalo dusivé ticho. Zdi pokryté plísní a vlhkým prachem pohlcovaly každý zvuk, jako by tenhle kus země nechtěl být svědkem ničeho lidského. Uprostřed nízké štoly, pod blikající petrolejkou zavěšenou na zrezlém háku, ležel poslední pytel zlata. Byl potrhaný, špinavý od hlíny a z jeho rozevřeného hrdla vypadlo několik těžkých, zaoblených valounků. Ležely rozsypané po zemi jako drobky, které za sebou zanechal sám ďábel.
Dva muži stáli proti sobě. Zadýchaní, zablácení, s očima zarudlýma od prachu a nespavosti. Eli Tanner, vychrtlý jako sušená větévka, měl na sobě starý kabát záplatovaný snad vlastníma rukama. Jeho obličej byl zbrázděný jako vyschlé řečiště. Trpělivost mu sežrala čas a naděje mu spálilo slunce tady u dolu, kde přežil tři zimy, dvě horečky a jednoho blázna, který se ho pokusil podříznout ve spánku.
Naproti němu stál Jed Colton. Statný, klidný, s tváří bývalého vojáka, kterého už nic nedokáže skutečně zaskočit. Jeho kabát byl dražší, revolver v pouzdře pečlivě udržovaný, a v očích měl neústupný výraz
„Dohodli sme se,“ zavrčel Eli. Jeho hlas byl jako štěrk na dně vyschlé studny. Ruce měl kousek od pasu, palce napjaté. „Napůl.“
Jed se ani nepohnul. Jen se mu na chvilku zvedl koutek úst. Byl to ten tenký, opovržlivý úsměv, který přichází, když někdo ví, že má převahu. „Dohodli sme se dřív, než sme věděli, kolik tu toho je. Ten pytel nás voba neuživí. Ne na dlouho.“
Petrolejka zapraskala a plamen sebou škubl. Eli polkl naprázdno. Věděl, že ten druh pohledu Jed míval ve válce těsně před tím, než padl rozkaz k útoku.
„Tak se rozhodni,“ procedil mezi zuby. „Rozdělíme to tady… nebo to skončí jinak.“
Jed udělal krok vpřed. Pomalu, klidně, jako člověk, co ví, že má čas. „Rozdělit se dá jenom něco, co máš v ruce. Ne to, co se chystáš ztratit.“
V ten okamžik Eli tasil. Rychle, s očima rozšířenýma od strachu i vzteku. Ale ne dost rychle.
Ozval se výstřel.
Krátký, ostrý zvuk se odrazil od stěn jako úder bičem. Pak přišlo ticho, jen narušené ozvěnou, která se vrátila jako vzdálený křik dávno mrtvých mužů.
Eli se zlomil v pase a padl k zemi. Jeho ruce šátraly po zemi, jako by se snažil chytit něco neviditelného – poslední vzpomínku, poslední šanci. Ústa měl pootevřená, oči vykulené, jako by chtěl něco říct, ale nezbyl mu dech.
Jed k němu přistoupil pomalu, se zbraní stále připravenou. Klekl si vedle něj, zvedl lucernu a zíral na krvavé místo u Eliho boku. Jediná rána, těsně pod žebry. Smrtelná, ale ne rychlá.
„Zkurvysyn…“ zachrčel Eli a krev mu stékala po koutcích rtů.
„Jo,“ odpověděl tiše Jed a sáhl po pytli. Byl těžký. Těžší, než čekal. Zlato vážilo mnohem víc, když ho nesl jen jeden.
Když se Jed konečně vyškrábal na povrch, nebe bylo oranžové jako rozlitý olej, jak se slunce ztrácelo za hřebeny. Vítr mu čechral kabát, který na jedné straně nasákl potem, a koně na něj čekal nedaleko u borovic. Pytel přivázal za sedlo a na chvíli se ještě podíval zpět ke vstupu do dolu.
Něco v něm se na vteřinu zachvělo.
Pak nasedl a pobídl koně.
Na obzoru se rýsovalo Bitter Creek. Malé, tiché městečko, kde si lidé hleděli svých věcí, pokud jim někdo nezanechal důvod se ptát. Už nebylo třeba se dělit. Nebyl už nikdo, s kým by se dělil.
A dole ve štole, kde tma padala jako závaží, nezůstalo nic než chladnoucí tělo, krvavé kameny a jeden poslední výdech, co se rozplynul, než ho kdokoliv mohl slyšet.
Moc pěkné. I když tohle není můj žánr, čtení mě bavilo.
Tohle se moc hezky čte. Líbí se mi ta přirovnání, zdají se mi originální, nepůsobily na mě jako klišé.
Tenhle žánr jsem četla naposledy, když jsem byla malá a trávila jsem prázdniny na chatě – dědeček a taťka tam měli fůru rodokapsů.
Oba ji uviděli ve stejnou chvíli. Oba ji chtěli. Toužili po ní. A oba věděli, že ten druhý ji chce taky. Byla pro ně zakázané ovoce a samozřejmě o to větší pokušení.
Tvářili se, že je vůbec nezajímá. Ten mladší si poposedl blíž ke stolu, blíž k ní. Když to viděl ten starší, zvedl se, protáhl se a zase si sedl. O krok blíž k ní. Mladší samozřejmě viděl, že je teď od ní dál. A tak se zvedl a předstíral, že ho zaujal ptáček na větvi stromu nad stolem. Aby si mohl ptáčka prohlídnout, musel se poposunout kousek blíž. Ke stromu, k ptáčkovi, no a taky ke stolu. Čistě náhodou. A stejnou náhodou kolem toho staršího začala kroužit otravná vosa. Bylo naprosto logické, že se zvedl a vzdálil se od otravného hmyzu. A přiblížil se ke stolu. Oba už byli v její těsné blízkosti. Sledovali jeden druhého. Přibíjeli toho druhého pohledem k zemi. Zvažovali svoje šance. Plánovali strategie. Vzduch vřel napětím.
Zdálo se, že vyskočili oba ve stejný zlomek vteřiny. Ale starší byl buď blíž, nebo možná přece jen vyrazil dřív. Byl u ní první. Vyhrál.
“Maaaaamiiiii! Harry mi sežral vánočku, kterou jsem měla na stole. Běž na místo, psisko jedno nenažraný!”
Super👍
Tak s tímhle úkolem se trochu peru… vyšlo, co vyšlo… :-)
Příběh z psychologické poradny
Když mi byly dva roky dostala jsem od babičky k narozeninám velkého plyšového medvídka, později také knížku medvídek Pú. Babičku a její pohádky jsem milovala. Jenže když mi byly čtyři roky, babička umřela. Medvídek byl můj miláček. Šeptávala jsem mu svoje prosby. Pro mne to byl čarodějný medvídek a pevně věřila, že umí plnit přání. A pak se narodila Marie. Všichni ji hned od začátku rozmazlovali a na mne už se nedostávalo tolik pozornosti ani tolik lásky. Hnědý medvídek s černými tlapkami zůstal jediným přítelem a já na něm dost visela. Všude musel se mnou a hlavně, nechtěla jsem ho půjčovat své sestřičce. Bála jsem se, že mu ublíží. A byl to přece jen můj plyšový přítel. Bylo mi asi osm let a Marie měla zrovna těsně před pátými narozeninami.” Co by sis přála miláčku k letošním narozeninám? Nové kolo, chodící panenku výlet do divadla?”” Já chci toho starého medvídka, co mi Áňa nikdy nechce půjčit! “” Ale drahoušku, takovou starou hračku!” Mamince se udělala na čele nechápavá vráska.” A já ho chci a chci a chci!” Dupla si vzdorně nohou.” Mami, ne, ten je přece můj, toho nedám!” Vytryskly mi slzy a smáčely moje puntíkované šaty s bílým límečkem.” Áňo, no tak, buď hodná k sestřičce, vždyť bude mít přece narozeniny a to se musí plnit přání…” . Maminka se přitom na mne vyčítavě podívala.” Mami, prosím, nechte mi ho…prosím, mami…” . Chtělo se mi skutečně hodně brečet nad tou nespravedlností.” Tak dost, kvůli ošuntělé hračce nebudeš kazit Marii oslavu, dones ho sem, povídám… a rychle!” Otec se zvedl jako vládce z křesla a natáhl ruku. Cítila jsem se tak bezbranná a opuštěná, tak nemilovaná a odsouzeníhodná. Musela jsem méďu odevzdat. Rozbrečela jsem se a utíkala se schovat do výklenku pod schody. Poprvé v životě jsem měla pocit, že jsem přišla o všechno, co mi bylo drahé. Trýznivá bolest hluboko v břiše, že mi už na tomhle světě nezůstalo vůbec, ale vůbec nic.
Ou, to je smutné. Jak tohle někdo může udělat svému dítěti?
Sice s menším zpožděním, ale i tentokrát probíhám cílovou páskou kilometru
Černý pátek
Už od včerejšího večera jsem nervózně očekával ranní budík. Tentokrát zazvoní ještě o hodinu dřív, než když se chystám do práce. Musím tam být mezi prvními. I když do půl minuty bude úplně jedno, kdo kdy přišel, ale pro ten pocit…
Stojím před obchodním domem a netrpělivě čekám, až otevřou a vpustí tu masu dovnitř. Mají velký výprodej a já mám vyhlídnutou super novinku, poslední verze LEGO – Osídlení Marsu. Za plnou cenu bych to nekoupil, ale dneska, za polovic, to musím mít. Jasně, nebudu na to sám. Už otvírají dveře a těch 150 lidí za mnou mě vlastně vnáší do obchodu. Rychle se zorientuju, LEGO mají v páté uličce vpravo. Na nic nečekám a vyrážím vpřed, jen co se mé nohy dotknou podlahy. Lokty rozrážím okolní nákupčí a jako ledoborec v Severním moři mířím ke svému vysněnému cíli. Nevnímám okolí, jen ta má vysněná meta je přede mnou. Míjím druhou, třetí, čtvrtou uličku vpravo. A už je to tady. Zatáčím do páté uličky. Ale nejsem v tom sám. Najednou je to jak ve starých groteskách, kdy se záběr zpomalí a divák napjatě čeká na výsledek. Udělám krok, ona taky. Odstrčím ji doleva, ona mě doprava. Zavrávorám o souseda, který si vybírá krabici s loňským modelem a ona je o půl kroku vpřed. Přidám a už ji doháním, opět jsme na stejno. Mám výhodu, jsem na straně regálu, ona mě musí ještě oběhnout, utěšuji se v duchu. Ještě kousek, můj vysněný model je již na dohled. Natahuju ruku a beru za krabici… Byla rychlejší. Drží ji oběma rukama a táhne na sebe. Kdy? Jak? Přeci byla pořád vedle mě. Nebo ne? Ještě chvíli držím krabici s vyobrazením červené planety a jednotlivých stanic, cestičky mezi nimi a velkým vysílačem. Jako bych tam byl. Rychle se rozhlížím, jestli třeba… Ne. Na polici už nezbyla žádná jiná. Pohledem se zadívám na svou soupeřku v boji o poklad. “Je to pro mého syna, prosím”, slyším téměř šepotem a po tváři se jí kutálí slza, jak hrách. “Je v nemocnici. Měl autonehodu. Prosím. Bylo to jeho velké přání.” Ne, s tímhle opravdu soupeřit nemohu. Počkám si na příští výprodej nebo zkusím e-Bay, třeba to někdo bude chtít poslat dál jako nevhodný dárek. Pouštím krabici a jen s tichým smutkem v duši dodám: “Hodně štěstí a ať se mu brzy daří dobře”. Ještě naposledy se podívám na rudou planetu, v duchu zamáčknu tu svou slzu a tentokrát již poklidně odcházím z přeplněného obchoďáku.
Líbilo se mi to :)
Seděl jsem na písku, v ruce svoji nejoblíbenější lopatku, co vypadá jako lžíce bagru, a hloubil jsem jámu. Uvažoval jsem, jestli se prokopu až jádru Země, a jestli si pak spálím ruce, protože v televizi říkal minule Pan Piškula, že jádro je žhavé. Nez jsem to stačil domyslet, objevil se na hřišti Hugo. Nemám ho rád. Bere mi hračky a jeho mámě je to jedno. Furt jen kouká do mobilu. No jasně. Neomylně si to namířil ke mně. A jeho máma už sedí a nevnímá.
Hugo přibíhá a jedním kopem mi zahází jámu znovu pískem. Ach jo, dělal jsem na tom už hodinu! Mami!!! Neslyší mě. Ani tu není. Vlastně, vždyť říkala, že jde na záchod. Tak je to zase na mě. Musím se ubránit sám.
Otočím se k němu zády. Je mu to jedno. Oběhne mě a začne mi rvát lopatku z ruky. Je o rok mladší a tak ještě moc nemluví, jen dělá skřeky. Trouba.
“To je moje lopatka! Nedám ti jí! A ještě jsi mi zaházel díru!”, otáčím se od něj a hrabu na druhé straně.
“Ááámrmrmrhmm!”, odpovídá, a rve mi dál lopatku z ruky.
“Huuuuugo! Moje!”
“Vrrrrmvrrrmaaaa!”
“Nedám!”
Stejně mi jí vyrve. A ještě mi definitivně zašlápne původní díru. Vezmu nenápadně hrst písku a hodím jí na něj. Trefa. Přímo do očí. Hugo pouští lopatku a řve. Okamžitě ji beru a dekuju se, než doběhne jeho máma. Hugo dál řve. Jeho máma teprve zaregistrovala, že se něco děje, a běží k němu. Já už si mezitím hraju v bezpečné vzdálenosti.
“Copak ti kdo udělal, Hugoušku?”
Hugo ječí a ukazuje na mě. To je má příležitost. Dělám jako by nic.
“Támhle ten kluk mu hodil písek do očí, ten, co teď odchází!”
“Hugoušku, ty můj chudáčku, pojď, já ti ho umeju.”
Společně odchází směrem k WC, odkud zároveň přichází moje maminka.
“Byl jsi tu hodný, Adolfku?”, ptá se mě a já přikyvuju jako o život.
“Šikovný chlapeček!”
Moc povedené :) konec mě pobavil
Mít méně je víc než nic
Klára s Naďou byly nejlepší kamarádky od střední školy. Když se Klára nedostala hned první rok po maturitě na vysokou, Nada ji podporovala a říkala, že to zvládne za rok. A vyšlo to. Obě zkrátka vystudovaly pedagogickou fakultu, obě si zvolily obor přírodopis – chemie. Obě získaly postupně místo na stejné základní škole. Během pěti let se vdaly, svědčily si na svatbě, odešly spolu na mateřskou. Po ní ale nastal zvrat. Vedení školy pro ně obě nemělo práci. Nabídlo jim, aby se jako kamarádky domluvily a rozdělily si úvazek. No jo, ale mějte jen půl úvazku. To není moc lukrativní. Naďa řekla narovinu Kláře, že nemůže mít jen půl úvazku a že věří tomu, že ji Klára pochopí. A to i kvůli tomu, že Klára nastoupila do školy o rok později. Klára jako hodná kamarádka samozřejmě řekla, že vše chápe. Nicméně od té doby nebylo mezi děvčaty nic jako dřív. Klára věděla, že si musí hledat nové místo. A měla štěstí, v nedalekém městečku zrovna hledali učitele přírodních věd. Vyšli jí mimořádně vstříc i kvůli dětem. Bylo to jak jeden velký zázrak. I když jí Naďa ranila svým jednáním a postojem, chtěla jí to říct. Domluvily se, že zajdou společně na oběd. Už při příchodu si všimla, jak je Naďa smutná. Jednak ji moc trápilo, co řekla, pokazila tím jejich dlouholetý vztah. Jednak ale po odchodu Kláry ze školy ztratila velkou oporu. Neměla tam nikoho, kdo by jí podržel při problému, nikoho, kdo by jí nakopíroval listy, věnoval přípravy a projekty, které dřív vytvářely spolu. Tedy- Klára vytvořila a Naďu přizvala. Naďa byla sama pro vedení najednou nezajímavá a hlavně od dalšího roku nepotřebná. Její místo bylo nabídnuto mladé vysokoškolačce, která nepotřebuje ustavičně OČR kvůli dětem a která má čas se i v odpoledních hodinách věnovat škole. Někdy je lépe mít méně, než nemít vůbec nic.
Cesta
Už dlouho ho hledal. Kolik domů už viděli. Nikdy to nebylo ono. Pokaždé tam bylo nějaké „ale“. Tenhle byl jiný. Veliký s krásnou zahradou a zajímavou historií. Dům byl sice dlouho neobývaný, zahrada zarostlá, ale už viděl tu krásu až se dům opraví. Byl to ten pravý. Konečně ho našel. Splnil si svůj sen.
Postupně dům opravili, zahradu upravili, děti tu s radostí vyrůstali, našli si tu nové kamarády. Jen cesta k domu vedla přes pozemek souseda. Nikdy to ale vlastně nebyl problém. Soused o právu příjezdu k domu věděl, nevadilo mu to, nakonec to bylo i úředně zaznamenáno že k domu tudy projet musí. Jinak to ani nešlo.
Děti rostly, zahrada se zelenala a plodila. Soused šel do důchodu a dům prodal. Ze sousedova domu udělal nový majitel penzion. Na cestě k jeho domu teď stálo plno aut a jednoho dne se tu objevil plot. Už se nemohl dostat domů.
Cesta byla pryč. Všechny snahy o domluvu s novým sousedem selhaly, všechny úředně správné postupy nevyšly, zoufalé pokusy dostat se domů ztroskotaly. Soud přiřkl cestu k jeho domu majiteli penzionu.
Kdykoliv se snažil přijet ke svému domu, soused volal policii kvůli vniknutí na svůj pozemek.
Neviděl řešení. Stál na poli a díval se z dálky na svůj dům. Měl ho rád, měl rád všechno co tu s rodinou zažili.
„Nevzdám se.“
„Rodičia ešte nezomreli a ty si ich už stihol ožobráčiť,“ vyletela naňho Barbora, keď vošla do kuchyne starej chalupy. Dvere sa ešte nestihli ani zavrieť a jej oči už behali po nových obkladačkách, keramickom dreze a čerstvo natretých stenách. „To, čo si spravil, je obyčajné svinstvo. A čo ja? Som rozvedená, s dvoma deťmi, bez strechy nad hlavou… Čo ostane mne?“
Jozef sa postavil od stola – pokojne, no s napätím v čeľusti. Vedel, že tento rozhovor raz príde.
„Pozri, segra. Rodičia tu roky žili ako v minulom storočí. Nemali ani kúpeľňu, na záchod chodili na latrínu za domom. Nechcel som, aby takto vyzeral ich dôchodok. Prial som im na staré kolená dôstojnejší život .“
Na chvíľu sa odmlčal a pozrel sa k oknu, za ktorým kvitli staré jablone.
„Ale do prerábky som sa nemohol pustiť, kým nebude chalupa prepísaná na mňa. Nikto mi nezaručil, že investícia nevyletí von oknom.“
Barbora zovrela pery. V hlave jej hučalo, zmocňoval sa jej zmätok. Nie len preto, že dom bol súčasťou jej detstva, ale aj preto, že sa cítila podvedená – akoby na nej nikomu nezáležalo.
„Ale veď rodičia už pomohli tebe, keď si s mužom stavala dom,“ pokračoval Jozef. „A riadne. Darovali ti pozemok, pomáhali s deťmi. Ja som dostal len prázdnu chalupu s hnilou strechou.“
„To ešte neznamená, že máš nárok na všetko. Že ja môžem ostať bez ničoho,“ precedila Barbora pomedzi zuby. Jej hlas už nebol taký ostrý, no hnev z neho nezmizol. V očiach sa jej zalesklo.
Jozef si vzdychol.
„Nešlo mi o to, ťa obrať. Fakt nie. Len… niekto sa o nich musel postarať. A ja na to mám.“
V miestnosti zavládlo ticho. Obaja vedeli, že to nie je koniec. Možno len začiatok dlhého, bolestivého rozhovoru, ktorý sa mal odohrať už dávno. Jozef si uvedomoval, že kým sestru nevyplatí, spor sa bude ťahať ďalej. No s najväčšou pravdepodobnosťou nepomôže ani to.
Poslední plamen
V daleké zemi zpustošené válkou a hladomorem, kde slunce zapomnělo svítit a vítr už jen šeptal jména padlých, na vrcholu hory Osudu hořela poslední naděje světa a celého lidstva – Plamen života. Kdo jej získá, bude mít tu moc vrátit světu všechen život a čas. Existoval ale jen jeden. Kdokoliv druhý, kdo by jej chtěl získat a prohraje, navždy i se svou duší propadne světu temných stínů.
Elion, kněžka z rozvalin chrámu slunce, kráčela úzkou kamennou stezkou na vrchol hory. V jejím náručí spalo dítě, poslední z jejího rodu. Oheň potřebovala nejen k samotnému přežití, ale i k probuzení božského světla, které jediné mohlo uzdravit temný širý svět.
Na horu stoupal z druhé strany Kail, rytíř s prošedivělým vlasem. Jeho pohled už dávno vyhasl a jeho tvář i tělo byly poseté jizvami z mnoha bitev. I on potřeboval drahocenný Plamen. Toužil vrátit život své ženě a dětem, aby se vrátili ze světa mrtvých.
Každý z nich věděl o existenci druhého. Oba věděli, že Plamen života je jen jeden.
Setkali se pod vrcholem hory, v místech, kde vzduch čpěl sírou a vítr byl ostrý jako nůž. Slunce neexistovalo, ale Plamen života hořel jasnou zlatavou barvou a ozařoval celou horu.
„Ustup mi z cesty Elion“, řekl Kail, a jeho hlas byl zlomený bolestí a zármutkem. Stěží ta slova vyslovil, jak těžce dýchal. „Má rodina čeká ve stínech, až je vysvobodím. Potřebují mě.“
„A moje dítě má proto zemřít a bloudit navždy temnotou?“ odpověděla Elion se slzami v očích. „Tvá minulost je mrtvá, ale moje budoucnost, mé dítě ještě dýchá.“
Stáli jeden proti druhému, tváří v tvář. Jako kamenné sochy. Ani jeden však nepromluvil jako první, nikdo neučinil ani jeden krok zpět.
Kail pomalu tasil meč. Netoužil bojovat. Ale neměl na výběr. Okolní svět byl k němu krutý a zbývala mu jediná naděje, poslední možnost, jak změnit téměř nezvratné. Elion zahalená do bílého pláště pozvedla ruku a jemným pohybem prstů vepsala do vzduchu starobylý ochranný znak. Plamen se najednou rozhořel ohnivou rudou barvou, téměř jako by se sám rozhodoval, komu bude patřit a komu věnuje svůj dar života.
Pak se to stalo.
Kail vyrazil jako první. Ne směrem k Elion, aby ji odstranil z cesty. Vrhnul se přímo k Plamenu a sevřel jej holýma rukama. V ten okamžik se Plamen rozzářil rudou, žlutou, oranžovou. Poté se roztříštil do tisíce zářivých jiskřiček a ve chvíli, kdy se proměnil
ve stříbrné bílé světlo, vstoupil do Kailova těla a zcela ho pohltil.
Elion v úžasu klesla na kolena. „Ne…“ zašeptala.
Kail se otočil. Jeho oči žhnuly, ale tělem se mu šířil chlad. Plamen byl mnohem silnější, mocnější, než on sám čekal, než byl schopen snést. Obětoval vše – a nyní nesl životadárné světlo sám. Dítě schované v náručí Elion začalo plakat. Už nebyla naděje. Zbyla jen chladná tma.
Kail sestupoval z hory Osudu s planoucím srdcem a s vědomím, že druhá duše zemřela kvůli jeho rozhodnutí. Svět se opět rozhořel a probudil k životu. Ale za jakou cenu?
Zajímavé. A také kruté. Hezky napsáno.
Heely sa hnal ako o život. Preskakoval po kamenných blokoch, a vlastne po čomkoľvek, čo mu prišlo pod nohy. Prúdenie sa zrýchľovalo. Ale Addy ho ako vždy, zvláštne a verne, prenasledoval. Vlastne mu bol v pätách, odkedy ho stretol a nadviazal s ním kontakt.
Nebol si tým istý, ale výskum a pozorovanie ho utvrdzovali, že Addy sa na neho “napojil”. Netušil ako to bolo možné, ale tu ho prekvapovalo úplne všetko. Ale to, čo ho desilo najviac bolo, že Addy sa napájal na jeho vôľu a rozhodnutia a prevzal si ich pre seba. A tak teraz uháňali obaja. Rovnakým smerom k blížiacej sa žiarivej špirále.
Prejsť portálom mohol iba jeden tvor. Akýkoľvek. Ale iba jeden, jediný. Chcel to stihnúť, tak veľmi. Nešlo mu priamo o život, ale pobyt v tomto kvantovom kvadrante mu začal liezť na nervy odkedy sa Addy na neho upol. Už sa bál pomyslieť na čokoľvek, čo chcel alebo potreboval, lebo Addy to začal chcieť tiež. A toto prevzaté “chcenie” naberalo na intenzite a prerástlo do zdrvujúcej honby za tým istým, čo chcel Heely, ktorý sa tohto dočkal málokedy. Ešte nikdy necítil takú vnútornú neslobodu. A bol unavený. Unavený zo súbojov o vlastné túžby.
A zrazu! Zrazu, spásonosná myšlienka. Heely sa ňou nechcel zaoberať. Ale bola tam, lietala akoby okolo hlavy. Len aby sa na ňu neupriamil. A najmä, aby si ju Addy nevšimol. Len či to vyjde. Buď on alebo Addy. Len nech sa ho zbaví, či tu alebo tam. Ak zostane, už si dá riadny pozor. Iba bezkontaktný výskum.
Keď už boli od portálu na pár dĺžok, Heely náhle zastal a začal sa upriamovať na niečo úplne opačné, nepochopiteľné: “Pustím ho! Nech je prvý on! Dám mu prednosť! Nech sa páči! Choď!” A len pomaly sa posúval vpred.
Addy začal spomaľovať. Keď znížil svoju rýchlosť, mohol lepšie načítať Heelyho myseľ. Najprv nechápal. “Čo sa to deje? Nová hra? Takýto postup nepoznal.” Nerozumel tomu. “Už nemá pretekať? Má ho pustiť? A potom pôjde on sám? Z bočných kanálikov zacítil svoje telesný dym. Čo to…? Nechápe. Nechápe… Preprogramovať… Ja čakám, on prvý…”
Postupovali na rovnakej úrovni, každý sa snažil dať prednosť tomu druhému. Najprv to vyzeralo, že cúvajú. Ale tvorili oblúk. Heely akoby začal pociťovať Addyho zmätok mysle… A šup. Zachytil sa akoby hrany výstupného portálu a bezmyšlienkovite sa vytrhol z vnútra kvanta na druhú stranu. Portál hneď scvrkol svoju veľkosť a cez posledný záblesk skulinky pocítil Heely pach dymu. A bolesť z rozpadu Addyho vybuchnutej mysle.
Na stole ležely rozdané karty. Místnost čpěla vůní cigaret a v lehkém šedivém oparu jsem nervózně zíral na kupičky žetonů, které byly položené u každého z nás. Pot mi stékal po čele a to se ještě ani nezačalo hrát. Uklidni se, říkal jsem si pořád dokola. Takhle tě hned odhalí. Vždyť už jsi to zažil tolikrát, že není důvod být z toho dnes tak vedle. Jenže zrovna teď se fakt jedná o velkou hru. Když tohle vyhraju, budu mít na pěknou dobu vystaráno. Vzal jsem do ruky první dvě karty a opatrně se na ně podíval. Uf, prohlížel jsem si své protihráče a hlava se mi z toho točila ostošest. Ten starej chlap s doutníkem je tu novej. A toho s vousy až na hruď taky moc neznám. Projížděl jsem každý detail, který by mohl odhalit, jaké karty právě drží v rukách. Každý vsadil a většina celkem dost. No, co. Taky přidávám, aby si náhodou někdo nemyslel, že na to nemám. Přichází moment, kdy vykládáme na stůl tři společné karty. Támhleten skrček se tváří, jakoby se vůbec nic nedělo. Ani brvou nepohne. Dokonce vypadá pobaveně. Jsem čím dál víc vyklepanej, ale nemohu se prozradit. Dva hráči přihazují a já taky. Ksakru. Co tak mohou mít? Už se vidím ve žlutém Lamborghini. Přineste mi ještě skleničku. Nesmím to přehnat, abych byl v obraze. Tak a teď je čtvrtá společná karta venku. Pořád se ale ještě točíme ve třech. Vážně přihazují tolik? Teď už se ale blížím do bodu, kdy asi dostanu mrtvici. Přihazuji a s úsměvem jsem právě ten největší king v sále. Ještě někdo se na to cítí? Pátá karta na stole. Konečně ten skrček odpadl. Bože, já to dám. Cítím, že to dám. Přihazuji všechno, co mám. Je to risk, ale takhle to prostě chodí. Jsem tak blízko. Pokládám své karty. Tak se ukaž ty bastarde. Zírám doprostřed stolu a nemohu uvěřit, co vidím. Vážně? Do prdele. Asi si chvíli nezahraju.
Pohár pro nejlepšího amatérského pekaře roku se leskl ve žlutém světle místnosti. Scarlett ho propalovala očima a přála si, aby čas ubíhal rychleji.
Porota stále ochutnávala jejich výtvory, a pak se ještě musela mezi sebou poradit. Kdyby sledovala je, asi by to nevydržela a začala křičet. To napětí se nedalo snést.
Ta cena pro ni mnoho znamenala, mohla by jí pomoct k vysněné pozici v pekárně.
Její soupeř naopak sledoval ji. Cítila na sobě Tamirovy oči, stál u svého pracovního stolu napravo od ní.
Ostatní soutěžící, ti kteří už v předchozích kolech vypadli, je zase sledovali z rohu místnosti. Scarlett nechápala proč tu také museli být, ale televizní štáb si zřejmě myslel, že to diváky bude zajímat.
Promnula si mezi prsty zástěru a znovu se očima vrátila k zlatému odlesku poháru.
Bylo by to úplně poprvé, co by něco vyhrála. A ještě ke všemu něco, co pro ní znamenalo opravdu hodně.
Jenže i pro Tamira by pohár a titul znamenal hodně – byl by to první muž, co by soutěž vyhrál. A ke všemu by tak splnil i poslední přání své babičky.
Scarlett se kousla do spodního rtu. Kdyby to neznamenalo její prohru, vítězství by mu přála.
Zářivky nad hlavami bzučely byrokratickou lhostejností, když Jessica Tylor vešla do kanceláře s vlasy ještě rozcuchanými od ranní porady.
Kenny Crosby stál u vzdáleného stolu, strnulý a ostražitý.
Jessica zbystřila.
Uprostřed stolu, jako lesklá odměna od bohů kofeinu, stál jediný papírový kelímek. Z něj stoupala pára jako pozvánka. Ostrá vůně hořké kávy prořízla obvyklý zatuchlý vzduch kanceláře.
Její oči se přesunuly k konvici.
Prázdná.
Kenny si všiml jejího pohledu. Sevřel čelist.
„To je moje,“ řekl.
Zvedla obočí. „Opravdu?“
„Právě jsem si ho udělal.“
„A odešel jsi. Začátečnická chyba.“
„Odešel jsem pro cukr. Je to moje káva.“
Udělala krok blíž. „Ty ani nepoužíváš cukr.“
Zúžil oči. „To neznamená, že na něj nemám právo.“
„Je 6:45. Jsme na sledovačce už pět dní. Nespala jsem. Nejedla jsem. A tohle…“ dramaticky ukázala na šálek „…je poslední káva v celé budově.“
„Jsem vzhůru od čtyř, píšu Strattonovu zprávu.“
„Já jsem Strattonova zpráva!“
„Právě proto potřebuju to kafe víc!“
Stáli tváří v tvář, napětí bylo husté jako mokrý cement. Agenti tiše procházeli kolem nich a obcházeli je širokým obloukem.
Jessica se podívala na šálek. Kennyho ruka se zachvěla, jako by se po něm chtěl natáhnout.
Natáhla ruku pomalu, klidně, jako by tasila zbraň.
On ji napodobil.
Stalo se to rychle – její ruka vystřelila, on ji zablokoval, ona ho udeřila loktem, on se otočil. Zapletli se do sebe, šálek se málem převrhl, ostrý nádech –
A pak ticho.
Jessica držela šálek v ruce.
Napila se.
On zavřel oči.
Její výraz se na vteřinu zmírnil.
„Další je tvoje,“ nabídla mu.
„Žádný další nebude,“ řekl stroze.
„Tak to jsem asi vyhrála“
„To nebyla soutěž.“
„Stejně,“ řekla a pokrčila rameny, „vyhrála jsem.“
Zavrtěl hlavou, ruce v bok, a otočil se, než si všimla, jak se mu koutky úst zvedly.
Neřekl to nahlas, ale pravda byla jasná.
Vyhrála.
Wow, četla jsem to jedním dechem a žasla nad tím, co se dá udělat z boje nad jedním kelímkem kafe :-)
To je parádní kousek, četla bych dál
Opět zdravím,
vzhledem k tomu, že se mi povídka tak trošku natáhla a nejspíše to skončí na 6 a půl normo stranách, posílám jen začátek. Tentokrát se mi nepovedlo vtěsnat fantasy svět na kratší počet stran, bylo to z důvodu toho, že jsem chtěla napsat celistvý příběh se zajímavým dějem. Uvidíme, jestli se mi to povedlo. Opět jsem se vydala do světa pana Sapkowskiho, zatím se tam cítím nejjistěji a naopak se necítím na to vytvářet svůj vlastní svět. Na to si ještě dostatečně nevěřím :)… Nicméně píšu dále, kdyby někoho zajímalo, jak to bylo dál, ráda pošlu! :) Děkuji a přeji snad příjemné počtení :))
Není všechno zlato, co se třpytí
Ten výhled by byl pro běžného smrtelníka dechberoucí. Z obrovského jezera, jehož hladina odrážela nebe téměř bez mraků, vyrůstal červený zámek jako dlouhý prst. Až když přijel blíže, bylo jasné, že budova z červeného křemence byla postavena na pevné půdě, obklopená zelení a vedl k ní robustní dřevěný most. A protože on normální člověk nebyl, tak mu pohled předtím, ani potom dech nevyrazil. Co ho však překvapilo, byla průzračně čistá voda v jezeře. Přejel most a jeho medailon se lehce rozvibroval. Nevěnoval tomu sebemenší pozornost, většina panstva, pokud si to mohla dovolit, si nechala čaroději vybudovat alespoň základní magickou obranu. Sledoval vodní hladinu jezera, na jehož dně se míhali kapři a líni. Z vlastní zkušenosti věděl, že u většiny sídel šlechty bývala voda špinavá a smradu z ní bylo jak z Cařihradu. Tady to však byl naprostý opak. Zaklínač pokrčil rameny a pomyslel si, že zde mají buď nějakého schopného čaroděje, nebo někdo objevil, jak efektivně čistit vodu. Poslední dobou neustále někdo přicházel s novými vynálezy, které měly usnadnit lidem práci, což se samozřejmě nelíbilo čarodějům a čarodějkám, jelikož jim to kazilo obchody.
Připomínalo to tady ráj. Co už však ráj ani omylem nepřipomínalo, byl samotný zámek a jeho obyvatelstvo.
„Co tu chceš, mastičkáři? Koukej se vodtud klidit, takový jako ty tady nechcem.“, odplivl si břichatý strážný s hustým plnovousem, ve kterém zaklínač zaznamenal kousky jídla a měl pocit, že viděl i rychlý pohyb blechy.
Zaklínač odpověděl s naprostým klidem: „Jsem zde na pozvání vašeho krále. A zde je dopis, který mi byl doručen do hostince, kde jsem se předtím ubytoval.“
Strážný si od něj štítivě dopis vzal, drbal se ve vousech a po několika minutách mu ho opět vrátil.
„Nechápu, co vod tebe může naše Jasnost chtít, ale můžeš jít. Ale estli tě tu nachytám při nějakejch nekalostech, strčim tě do naší šatlavy a jen tak z ní nevylezeš.“
Zaklínač se jen lehce uklonil na znamení, že rozuměl, a pokračoval k zámku. Při bližším zkoumání zjistil, že stavitel musel být přímo posedlý věžičkami, protože se to jimi na této stavbě přímo hemžilo. Okna měl zámek vysoká, po načervenalých zdech se plazil hojně břečťan a tvořil tak impozantní obrazce. V jeden okamžik v jednom z oken zaznamenal blyštivý odlesk. Zdálo se, že místní král musel být vskutku bohatý, což ho přimělo doufat, že mu za odvedenu práci dobře zaplatí. Jeho hotovost se totiž rychle tenčila, a tak by se věru hodilo, kdyby byl král štědrý.
Nakonec strávil v předsálí asi dvě hodiny, než se ho král uráčil přijmout.
„Tak ty jsi zaklínač. Máš nějaký jméno?, zeptal se král, malý vousatý kulatý mužíček s červeným hermelínovým pláštěm.
„Jmenuji se Aaron z Redanie, Vaše Jasnosti.“, poklonil se zaklínač.
„A zkušenosti máš? Se strigami, upíry, draky a vlkodlaky?“
„Ano, mnoho.“
„A… S divoženkami?“
„Pane?“, zamračil se zaklínač.
„Ale vždyť víš, co myslím… Povětrné holky, které lákají mužské do lesů a bažin, kde s nimi smilní a pak je utopí. Neříkej mi, že je neznáš, protože pak bych se musel poohlédnout po jiném zaklínači.“, zavrtěl se netrpělivě a podrážděně král na svém malém trůnu, ze kterého se na některých místech sloupávalo pozlacení z jinak obyčejného dřevěného křesla.
„Vaše Jasnosti, já samozřejmě vím, koho máte na mysli, potřeboval bych však více informací. Máte tu tedy nějakou divoženku?“
„A proč myslíš, že se ptám?“, zavrčel král, ale pak si povzdechl a pokračoval: „V kraji se říká, že v jezeře kolem mého zámku žije vodní víla. Prý nikomu neublížila, ale…Zaklínači, poslední dobou se mi zdají sny a to velice specifické sny. Jednou za čas to neuškodí a může to být docela příjemné, ale mně se zdají každou noc. Každou, každičkou noc mě bolí po probuzení rozkrok. Víš, královna již několik let odpočívá v pokoji a já jsem žádnou jinou ženu nehledal, proto ze začátku byly ty sny velmi příjemné, ale nyní už jen představa postele je bolestivá. Někdy raději ani nejdu spát, ale to se nedá dělat dlouho. Chápeš? Jsem si jist, že to způsobuje ona. Vyžeň ji, zabij ji, prostě s tím něco udělej.“
„Rozumím.“, odvětil zaklínač.
„Tak se do toho pusť a zbav mě téhle záležitosti, ať můžu zase v klidu spát.“
*
Poté, co se dozvěděl, že král není jediný, komu se takové sny zdají, šel vyslechnout i další postižené, ale nedozvěděl se nic užitečného. Vracel se pomalu k zámku, přešel přes známý most, když tu uviděl mladíka sedícího na okraji jezera, který smutně a nepřítomně hleděl na hladinu. Veden zvědavostí se přiblížil k mladému muži a zjistil, že má velmi pohlednou tvář s rovnoměrnými rysy, v níž vynikaly světle modré oči a kolem níž se vlnily tmavohnědé kadeře. Jediné, co mu ubíralo dojem krásy, byly tmavé kruhy pod očima, zaklínač měl tak tušení, že i on má potíže se spánkem. Vyrušil ho v jeho dumání a dal se s ním do řeči.
Dozvěděl se, že mladík se jmenuje Jerzin a že zde zastupuje svého krále, jenž ho sem poslal, aby získal princeznu Auroru, dceru zdejšího krále, avšak musí nejdříve splnit tři úkoly. Jerzin se mu také svěřil, že je do Aurory zamilovaný a chtěl by ji získat pro sebe. Ať tak či tak, stále před ním ležely ty tři zatracené úkoly. Zaklínač přislíbil, že mu pomůže. Do prvního úkolu se pustili ihned, záhy se však ukázalo, že najít třicet perel z roztrženého náhrdelníku princezny mezi stébly trávy je nadlidský výkon. Po pár hodinách to museli vzdát. Další úkol byl ještě méně proveditelný – najít prsten na dně jezera, ač bylo jakkoliv průzračné, bylo téměř nemožné. Vypůjčili si malou loďku a brázdili jeho vody, ale nic nenašli. A co se týče posledního úkolu – přinést živou a mrtvou vodu – zaklínač by ve svých elixírech dokázal najít takový, který obyčejného člověka zabije, a věděl by i o nápoji, o kterém se říkalo, že by dokázal vzbudit i mrtvého, obojí však nejspíše nebylo to, co král očekával.
Když se pak posadili k jezeru, Jerzin začal: „Zaklínači, myslíš, že jsem blázen, když doufám, že po splnění úkolů získám princeznu pro sebe?“ Zaklínač mlčel.
„Myslel jsem si to. Někde uvnitř cítím, že nemám šanci, ale můžu být upřímný?“ Zaklínač přikývl.
„Můj král si princeznu nezaslouží, je to kurevník a děvkař, který se nerozpakuje položit na lopatky služebnou, děvečku i vdanou vévodkyni. Bastardů má tolik, že to nikdo nedokáže spočítat, ale to ho vůbec netrápí. Teď ale dostal zálusk na princeznu, jeho poradci ho stále nebádají, aby přestal kurvit služebnictvo a konečně zplodil právoplatného dědice. A když se dozvěděl o zlatovlasé princezně, nejspíše ho napadlo, že splní příjemné s užitečným – zbaví se dotěrných poznámek a ještě dostane do postele krásnou ženskou. To si ale Aurora nezaslouží, pár týdnů po svatbě možná bude král sekat latinu, ale pak bude kurvit dál. Zaklínači, vždyť ona je tak krásná, jemná a nevinná, občas se potkáme na zahradě a ona se na mě tak sladce usměje. Miluji ji, i když vím, že mi nikdy nebude patřit. Chápeš mě, zaklínači?“
„Nevím, příteli, ale teď bych rád položil otázku já tobě – Proč, Jerzine, nespíš? Vidím, jaké máš kruhy pod očima a někdy usínáš i za chůze.“
Jerzin se zarazil a začervenal. Zaklínačovo podezření se potvrdilo.
„Zaklínači, já ti to řeknu, ale musí to zůstat jen mezi námi. Já… Brzy po mém příjezdu ke mně v noci začaly přicházet sny. Sny o… Sny o princezně.“, vydechl Jerzin. „Ze začátku byly docela milé, chodili jsme v nich spolu do zahrady, povídali si a pak jednou…“, krátce se odmlčel.
„Zkrátka jednou jsme v tom snu skončili v posteli a pak už to tak bylo každou noc. Ne, že by to bylo nepříjemné, ale zdálo se mi, že to není správné o ní takto snít. Budeš si myslet, že jsem staromódní, ale jsem toho názoru, že tyto věci patří do manželského lože.“
Zaklínač zavřel oči, jelikož vše začínalo dávat smysl.
Díky za přenesení do světa Zaklínače – také ho mám rád. ;)
Děkuji za reakci a není zač! :) Jen tedy přiznávám, že námět úkolu je v té povídce tak trochu okrajový. Spíše jsem chtěla pracovat s tím motivem, že někdy něco chceme a někdy tu dotyčnou ‘věc’ chce více lidí, ale to neznamená, že to za to stojí. A že někdy není vůbec špatně se té věci dobrovolně vzdát… Tak snad jsem i tak úkol splnila. Ehm, no stále píšu, ale jsem již ve finále :)…
Zdravím, pane Nekudo!
Tentokrát mi to trvá opravdu dlouho, měla jsem mnoho a mnoho nápadů na příběhy, ale vlastně jsem žádný z nich napsat nechtěla. A nyní již píšu a baví mě to, nicméně jsem narazila na problém – jsem na dvou normo stranách a jsem asi tak v půlce vyprávění? Prostě ten příběh teprve začíná nabývat tvary. A je mi jasné, že poslat sem 4 strany textu je prostě moc. Co s tím? :-( Poslat jen určitou část?
A stále jsem nevymyslela, jak s tímto a dalším kurzem. Jestli dokončit tento, nebo se pustit do jiného. Mám z toho hlavu jak balóóón :-)
4 strany jsou opravdu hodně, tohle mají být krátká cvičení tvůrčího psaní ;) Nicméně mám radost, že vás to takto rozepsalo – klidně pokračujte a sdílejte jen úryvek. Díky a moc zdravím!
Obávám se, že v tuto chvíli ode mě asi nelze očekávat krátké texty, avšak doufám, že i psát něco kratšího se naučím. Jsem vděčná, že se mnou máte trpělivost, a děkuji za povzbuzení! :)
To je v pořádku, rád si čtu příspěvky návštěvníků tohoto webu. Na delší texty jsou dobré Osobní konzultace, kurzy pro veřejnost nebo tento Dálkový kurz tvůrčího psaní.
Pane René, Vy mě trápíte!… :) Stále přemýšlím, jestli mám nejdříve dokončit tento kurz až do úplného konce a teprve pak pokračovat dalším kurzem, anebo se rovnou pustit do jiného. Jediné, co vím, je, že chci psát. Kdybyste mě poslední dny viděl – neustále přemýšlím nad nynějším příběhem, různě ho pozměňuji, vylepšuji, aby byl uvěřitelnější a aby měl náležitosti dobrého příběhu dle Vašich lekcí… A tak si myslím, že jsem trochu detailistka o:-)
Nechci vás trápit :) Jděte postupně – dokončete současný kurz a pak se vrhněte do dalšího… ;)
Tak výborně, děkuji! :) Už Vás nebudu obírat o drahocenný čas… Na pár dní :)
Ahoj, dobrý den,
tohle doplňkové cvičení bylo pěkné – tak aspoň něco ze svého plnění kurzu sdílím:
Pro starého pana Adámka bylo jablko sváru ve skutečnosti celou větví jeho jediné jabloně, která sahala až za plot zahrady, k jeho sousedovi Červenkovi. Dříve spolu oba sousedi vycházeli moc dobře a pan Červenka měl slíbeno, že si může utrhnout každé jablíčko, které se ocitne za plotem na jeho pozemku. Jenomže to už bylo před mnoha lety. Od té doby jsou oba v penzi, lezou si na nervy a ta prokletá větev je poslední zdravou větví této jabloně, odrůdy Golden Delicious, která vždycky mívala krásná žlutá jablíčka, co vydržely ve sklepě až do dubna.
Nyní v polovině září, zatímco ostatní větve zatěžuje nanejvýš pět malých scvrklých plodů, dotyčná větev se pod tíhou úrody prohnula ještě více za sousedův plot. Pan Adámek by větev nejraději očesal, aby měl aspoň trochu těch skvělých jablek jako dříve, ale vždy, když vyšel na zahradu a přiblížil se k plotu, objevil se hned soused Červenka a vyptával se všemi těmi zbytečnými otázkami, které musel teď poslouchat každý den. Už ho unavovalo odpovídat jak se má nebo jak rostou vnoučata a přál si, aby měl pan Červenka také jiné záliby než otravování jeho života.
Často stáli vedle té bohatě obtěžkané větve, mluvili spolu a oba věděli, že si pan Adámek nesmí utrhnout ani jedno jablíčko, pokud nechce porušit své slovo a ukázat se jako bezcharakterní mizera. Když se někdy pan Adámek zkoušel nepozorovaně dostat k plotu, vyšel pan Červenka vždy příhodně ven, aby sklidil svá dozrávající rajčata nebo konvičkou zalil cokoliv dalšího, co pěstoval. Jindy si také vytáhl rozkládací lehátko, usadil se do něj s novinami a začal nahlas komentovat zprávy, dokud pana Adámka nezahnal.
Uprostřed jedné noci se pan Adámek pokusil vyplížit ven až k jabloni, ale zastihlo ho mírné zvolání. „Á, vy také nemůžete dobře spát?“
Pan Adámek se zarazil, než zaregistroval tmavou siluetu souseda, který vyšel ze zadních dveří svého domku, načež se vymluvil. „Ale, nějak mě to zase dneska vystřelovalo do ramene.“
„Jej, to vám nepřeju. To mě než vyměnili kloub v kyčli, tak jsem nemohl spát vůbec. Ale snad to nebudete mít tak zlé. Teďkonc už se sice probouzím každou chvíli, ale přeci jen se mezitím trochu vyspím.“
„Vždyť už jste říkal, jaké jste to měl s tou kyčlí.“ Procedil rozladěně pan Adámek. „To moje rameno snad přejde. Asi jsem si s ním jen hnul, když jsem přerovnával věci ve skříních. Jen jsem se chtěl trochu narovnat a nadechnout čerstvého vzduchu. Kdo ví, jestli to není dneska poslední vlahá noc.“
„Ba, přijdou brzy podzimní deště a pak už na tohle teplo budeme jen vzpomínat.“
Poslední větou jako by pan Červenka přivolal chladný závan nočního větru, který se jim oběma zakousl i pod svršky.
„No vždyť to říkám. Tenhle vítr odsud teplo vyžene.“ Dodal ještě pan Červenka a chystal se k odchodu.
„No jo, tak dobrou noc sousede.“ Rozloučil se pan Adámek a vykročil ke svému domu, když ho zarazilo lehké zadunění.
Otočil se, aby viděl pana Červenku, jak se ohýbá, a jedno z krásných žluťoučkých jablek zvedá ze svého trávníku. Prohlédl si ho a začal leštit svou košilí a s úlisným úsměvem podotkl. „I ten strom to už cítí, že se ochladí. Tak dobrou noc. Ať vás to rameno přejde.“
Pan Adámek jen kývnul a snažil se nedat najevo své rozhořčení, když od souseda opět odcházel. Vřela v něm jedna myšlenka. ‚Ta jabka jsou zralá a měla by se teď opravdu očesat.‘ Uvažoval dále, že to určitě ví i jeho soused a tak se rozhodl, že to musí ještě dnes v noci zkusit.
V pokoji přesunul své křeslo k oknu tak, aby viděl co se děje u souseda na zahradě a za tmy se do něj posadil. Bedlivě střežil pohyb v protějším domě a vždy, když už si začínal myslet, že jeho soused musel už jít znovu spát, se mihla někde tmavá silueta nebo se naopak rozsvítilo za některým oknem.
Úpěnlivě při tom myslel na ta krásná žlutá jablíčka, jaká se urodila v mnoha minulých letech a nejspíše si je přál tak moc, až se mu o nich nakonec začalo i zdát.
Když se v křesle pozdě dopoledne probudil a vyšel na zahradu, našel větev sahající za sousedův plot zbavenou plodů a na sousedově terase dvě lísky od banánů plné jablek.
Spolknul hořké nadávky a vydal se do kůlny pro sekeru s myšlenkou, aby další jabloň zasadil aspoň dva metry od plotu. ‚Vždyť se nemají sázet stromy tam, kde dříve rostli ty stejné.‘
Zdánlivě malý spor, ve kterém se toho řeší opravdu hodně. Hezký nápad, dobře zpracované. Díky za sdílení!
Moc se mi to líbí!
Dobrý den René, posílám cvičení na téma: Získat může jen jeden. Janka
Oba dva pravidelně sledovali všechny aukce obrazů. Oba dva byli v té samé aukční síní, na okolí působili skoro stejně. A oba dva byli rozhodnuti získat tu samou věc. Navzájem se neznali a přeci byli už předem určeni k tomu bojovat proti sobě.
David pátral po rodinném dědictví. V jejich rodině všichni malovali, on sám nebyl výjimkou. Začalo to jejich pradědečkem Josefem, který se stal známým krajinářem. Některé obrazy prodal nebo daroval a pro rodinu vytvořil sbírku obsahující 20 děl. Měla se dědit z generace na generaci. Jeho Šumavská krajina byla vystavená v Národní galerii. Ale pak přišla válka a oni jako židé přišli o všechno. O obrazy, šperky i životy. Přežila jenom máma. Celý život zasvětil prohledávání internetových aukcí starožitných obrazů, navštěvování zahraničních výstavních síní a galerií a snažil se dohledat jejich rodinné dědictví. Podařilo se mu zatím najít jen 5 obrazů a teď to vypadá, že našel další. A zrovna Šumavskou krajinu. Bohužel neměli žádný doklad o tom, že jsou jeho vlastnící – galerie, která ho vystavovala, už neexistuje a všechen archiv byl zničen. Taky proto musel každý obraz kupovat, jako obyčejný bezejmenný zájemce. Stálo to dost peněz, ale jako ředitel banky si to mohl dovolit. Navíc žádné peníze nemohly nahradit pocit vnitřního zadostiučinění, který se dostavil pokaždé, když ukazoval nově nalezené obrazy matce. Vždy se jí rozzářily štěstím oči. Vracelo jí to do té částí mládí, kde měla uschované radostné vzpomínky. Proto dnes seděl v aukční síni, rozhodnutý získat obraz jejich rodiny za každou cenu zpět.
Jen o pár sedadel dál od Davida seděl Vladislav. Seriózní pán v kvalitním obleku a košili, kolem krku pestrobarevný šátek. U něj opravdu platilo, že zdání klame. K serióznímu člověku měl daleko. Byl to totiž jeden z nejlepších padělatelů výtvarných děl v Evropě. Musí převálcovat každého zájemce! Honilo se mu hlavou. Sice do toho dá poslední hotovost, ale několikanásobně se mu to vrátí. On to plátno musí mít! Věděl, že se „nově“ nalezený obraz bude podrobovat zkoušce stáří. Takže to nejdůležitější a nejtěžší bylo sehnat staré původní plátno. Navíc to byla krajina, takže se mu to o to líp bude přemalovávat. To, že nejde o práci příliš známého autora, zase zaručovalo, že by ho mohl koupit relativně levně. Pokud bude mít štěstí. Potřeboval rychle uskutečnit nějakou lukrativní zakázku. Zvykl si žít na vysoké noze, luxusní dům, auto, jachta, milenky. Jenže to co rychle vydělal, se taky rychle rozplynulo. Už ho začínali uhánět věřitelé a donekonečna se odbývat nedají. Moc času mu nezbývalo. Tenhle obraz byl po dlouhé době slibný úlovek. Už rozhodil sítě o případné zájemce a jen se hrnuli. Každý měl zájem o cenné, ztracené a znovunalezené obrazy. Jen musí vymyslet dobrou historku, kde se obraz našel. Ale to bude ten nejmenší problém. Proto vlastní firmu na výkup pozůstalostí. Kde jinde než na starých půdách a temných sklepeních by se měla znovu nalezená díla objevit? Minimálně měsíc mu bude trvat obraz přetvořit. Nejdřív musí šetrně odstranit původní malbu. A pak starými postupy nanášet kontury krajinky, která bude hodně podobná té původní, ale tahle bude od známého francouzského impresionisty. Ztracená ve válce, jak bylo všeobecně známo. Musí používat staré barvy a to znamená i starý způsob nanášení a schnutí barev. Netrpělivost nebo sebemenší chyba by se mu později vymstila. Začne na něm pracovat hned, jak si ho odnese ze síně.
Fantasmagorie
„Moje brčko ti nepůjčím! Proč bych měl chtít, aby pak to kouzlo sloužilo tobě?! Nemáš mé ráda, a to jsem tě při tom zachránil před sebeskokem do černé tůně. Moc dobře víš, že by ses okamžitě stala kamenem. Jenom když se z ní napiješ brčkem, které bylo vyrobeno tím, kdo má v ten den sto dva let, tak splní jedno jediné přání, které se týká jen a pouze toho, kdo se napije. A to já mám dnes sto dva let, a to já si tohle brčko vyrobil, a to mě splní přání. Takže ti moje brčko nepůjčím! Svoje brčko jsi už použila před sto dvaceti lety“, vykřikuje malý mužíček s jasně zelenou tváří, oblečený do černého fráčku a blankytně modrých kalhot upletených z pavučiny obřího, chlupatého, hnědo oranžového pavouka. Mužíček drží všemi dvanácti prsty malé brčko a odmítá ji pustit. Dalších osm prstů drží brčko v protisměru a patří stejně malé ženě s jasně růžovou tváří, oblečené také do černého fraku a blankytně modrých kalhot.
„Ale když mi ho půjčíš, stačí se s ním z temné tůně napít a hned tě budu mít ráda!“ křičí stejně nahlas žena.
„Nechci, abys mě měla ráda až po tom, co se napiješ, ale před tím,“ Mužíkova tvář je teď tmavě zelená od námahy a z pórů se mu tlačí průhledně žlutý pot, který po sobě nechává zažloutlé cestičky, jakmile se dostane ven.
„Jak to asi tak mám udělat? Na to, abych tě měla ráda sama od sebe hned teď, není dost času. Moc dobře víš, že jsem tenkrát moje brčko použila, abych byla mladší, a proto se ti taky pořád líbím,“ kvílí nešťastně žena a v potemnělé růžové tváři má také nažloutlé klikaté cestičky, jak ji pot od námahy prchá do měkkého fráčku.
„Ne, a ne a ne! Já svoje přání chci a nikomu ho nedám.“
„Ale ty nic nepotřebuješ, všechno už máš.“
„Nemám lásku. A tu si já chci přát,“ hájí svá práva mužík a nepřestává pevně svírat brčko.
„A já ti ho splním. Budu si přát, abych tě milovala.“
„Ne, já si budu přát, abych byl milování hodný a pak mě někdo milovat bude.“
„Přece já tě můžu milovat, ty noho zelená!“
„Nebo někdo jiný mě může milovat. To už je přece jedno.“
„Ale tady široko daleko nikdo jiný není! Všichni jsou už dávno v temné tůni a nechávají na sobě růst řasy a mech.“
„To není tak jisté. Svět je obří a my na něm nemůžeme být sami.“
„Než ho projdeš, budeš hnusný, starý a umřeš.“
„Ale pořád budu mít naději.“ Mužíček najednou ztichne, ale brčko stále drží pevně dál. Za chvíli bude půlnoc a jeho narozeniny skončí.
„Já už tě ale nechci. Chceš mě okrást o mé přání.“
Žena na to nic neříká a stále se drží brčka. Na okamžik to vypadá, podle toho, jak se ji chvějí prsty, že se možná pustí. Mužík s napětím a s radostí, čekající na startu, až bude moc vyběhnout do celého těla, sleduje konečky jejich prstů, které mají od námahy smetanově narůžovělou barvu, a teď pomaloučku začínají nabírat plnohodnotnou růžovou, jak se uvolňují. Mužík se začíná vítězoslavně usmívat. Ale jen do chvíle, než růžová zase začne blednout.
„Já si to přání zasloužím. Už jen za to, že nosíš moje oblečení!“ zaburácí s novou vervou žena. V ten okamžik začne kukačka kukat dvanáctou hodinu.
„NEEEEE!“ zařve mužík nešťastně a se vší svou beznadějí obejme brčko a trhne s ním svým směrem. Žena tenhle pohyb čeká a vzepře se, jenže mužík se v tu ránu vydá za ní a žena ztratí balanc. Oba upadnou a brčko se jim vysmekne z rukou. Kutálí se k černé tůni. Mužík i žena vyskočí na nohy a oba se ženou za brčkem. Kukačka kukne už po desáté. Při jedenáctém „kuku“ se mužík i žena vymrští do vzduchu a snaží se dopadnout na brčko. Podaří se jim to ve chvíli, kdy se brčko přehoupne přes okraj břehu a bez zábran klesá do vody. Mužík a žena, se drží na jednom konci a při nárazu brčka o hladinu tůňky, kdy se s nimi ten konec i potopí, se smeknout a zůstanou přímo v černé vodě. V mžiku se z nich stávají kameny. Voda nabraná do ponořeného konce brčka je vytlačená odstředivou silou druhým koncem nad hladinou, a tak se kapka vody z černé tůně dostane do vzduchu. Na břehu přímo u tůňky zrovna leze slimák, kukačka právě dokukává poslední „ku…“ a kapka dopadne slimákovy přímo do tlamičky. V tu chvíli mu pokryje celé jeho tělo hustá, hnědočerná srst.
Tohle mě bavilo, díky moc za sdílení. Potenciální napětí ze zadání tohoto úkolu je zúročeno a má to ke všemu ještě odlehčenou pointu. Dobrá práce! :)
Baví mě to.
Byly dvě sestry Alena a Zuzana. Přestože měly stejné rodiče, byly každá úplně jiná, jako den a noc. Alena byla velmi svobodomyslná. Nic moc v životě neřešila, rozhodovala se snadno, ale občas se divila, kam ji její rozhodnutí vedou. Její výrazný rys v obličeji byly rozhodně vypouklé oči. Jako by se vždy divila, jak to dopadlo. Zato Zuzana byla vždy opatrná, všechno si pečlivě promýšlela, konzultovala a analyzovala. Někdy trvalo věky, než k nějakému rozhodnutí dospěla.
Obě sestry si dělaly legraci, že jsou jako den a noc, Alfa a Omega, zkrátka Alena měla křestní jméno na začátku abecedy a Zuzana na konci. Měly se moc rády a jako by jejich opačné charaktery byly jednotlivé kousky puzzle, které do sebe skvěle zapadají.
Alena žila celkem osamělým životem a přála si ho trochu obohatit a rozvířit. A tak si jeden život pořídila – pejska. Byl to hnědý, čistokrevný špic s rodokmenem. Pojmenovala ho Štístko a doufala, že jí nějaké to štěstí do života také přinese…
Čas plynul a uběhly dva roky. Alena se se Štístkem hezky sžila a Zuzku brali na procházky. Jednoho dne však Alena zazvonila u Zuzky se Štístkem v náruči s velkou prosbou:
“Mohla bys mi ho, prosím, na rok pohlídat? Dostala jsem pracovní nabídku do Londýna, kterou nechci odmítnout a psa si vzít s sebou nemůžu. Ty stejně žiješ sama a aspoň ti přinese trochu radosti.”
I když Zuzka psa milovala, nedovedla si představit, že by se o něj měla starat…
“Ty ses snad zbláznila. Něco jinýho je, když s vámi jdu na procházku a něco jinýho, když bych ho měla mít v bytě a ještě se o něj starat. Navíc po celý rok! Z práce chodím až k večeru a nevím, jak bych ho měla venčit pětkrát denně! Všechno mi tu zničí a už nikdy nebudu mít uklizeno!”
“Ty naděláš, trocha štěstí a života za bordel v bytě přeci stojí za to, ne? Navíc nevím, kam jinam bych ho dala. Leda tak do útulku a to nechci připustit.”
Zuzka Alenu i se Štístkem vyhodila z bytu a šla se projít.
“Ségra se zbláznila, to přece nemůže myslet vážně!”
Nakonec na ni dosedl pocit viny a nedovedla si představit, že by kvůli ní Štístko skončil v útulku a tak nakonec souhlasila a Štístka si nechala.
Nejdřív bylo sžívání krušné. Stávaly se takové ty příhody, kdy ji rozkousal boty, vykadil se na koberec nebo kňučel celou noc, jak se mu stýskalo po Aleně. Zuzka byla zoufalá, ale nevzdala se a časem si psa zamilovala. Zjistila, že její šéf má psy také rád a postupně Štístko chodil do práce s ní. Stala se z nich nerozlučná dvojka. Do práce, do hospody na zahrádku, na výlet, brala si ho dokonce i do postele. Jakmile Štístko vycítil lásku, už neměl potřebu na sebe nijak pozorňovat a někde kadit nebo něco kousat.
Zuzana byla šťastná a měla pocit, že její život dostal konečně smysl. Chodila s psíkem na cvičák, tam se hojně seznamovala s ostatními pejskaři. Její život neměl chybu.
Jak to tak ale bývá u vypůjčených věcí i psů, nastal čas na vrácení. Alena se po roce vrátila z Londýna a svého Štístka se už nemohla dočkat. Zuzka se jí však vyhýbala, moc dobře věděla, že kromě vyprávění zážitků z cest by také vyposlechla žádost o vrácení psa. To nemůže dopustit. Jenže Alena byla neodbytná…
“Víš Štístko tady teď není.”
“A kde je? Ještě jsem ho neviděla a chtěla bych ho zpátky, už se ho nemůžu dočkat!”
“No, teď tu zrovna není, venčí ho sousedka, která ho miluje. Přijď jindy.”
Zuzka měla blbé výmluvy, jak neuměla improvizovat a celou situaci si pořádně nepromyslela, nedokázala vymyslet nic uvěřitelného. Všelijak ho schovávala a Aleně se vymlouvala. Alena se však nedala odbýt. Chtěla svého Štístka zpět a mezi sestramy vznikalo čím dál větší napětí.
“Měla jsi pravdu, je úžasný, my dva už patříme k sobě, chodí se mnou do práce, lidi ho mají rádi a mě vyplnil obrovskou díru v životě. Nemůžu se ho vzdát.” Vylila si nakonec své srdce Zuzana po telefonu Aleně. Bála se jí pustit do domu, aby jí psa nevzala.
“Jak sis mohla přivlastnit psa, který je můj. Mám doklady, že mi patří.”
“Jenže, kdyby nebylo mě, skončil by v útulku. Takhle lehkomyslně ty se rozhoduješ a nakonec tím všem ubližuješ.”
“Ale ten pes mi chybí a taky něco stál. Ale o cenu tu nejde, je to můj pes.”
Zuzana zmateně zavěsila. Co jen bude dělat? Alena na ni tlačila čím dál víc, ale jak si jen může představit svůj život bez Štístka? Věděla, že Aleně chybí, ale jí by chyběl taky. Jak to vyřešit, co s tím teď? Ne, Štístka se nevzdá ani náhodou! Napadlo jí jak situaci vyřešit a znovu zavolala Aleně.
“Tohle musíme nějak vyřešit, ničí mě, když je mezi námi takový rozpor. Napadlo mě, ať si Štístko sám vybere. Kamarád ho postaví na jedno místo na trávě a každá od něj budeme stejně vzdálená a ke které přijde, ta si ho nechá. Jestli si ho nechám já, zaplatím ti plnou cenu, za kterou sis ho pořídila.”
“To je jasný, že půjde k tobě, vždyť je na tebe teď víc zvyklý.”
“Tak mi ho nech rovnou.”
“Ne, aspoň tomu dám šanci, uděláme zkoušku, kterou jsi navhrla.”
Štístko stojí na startu a kamarádho pouští. Alena i Zuzana stojí jako sloup. Dohodly se, že pobízení a křičení, lákání na laskominy, nic takového dělat nebudou. Ať si vybere podle toho, koho preferuje.
Pejsek zmateně běží a neví vlastně ani kam, nejdřív k Aleně, pak k Zuzaně a pak zase k Aleně. Nakonec však běží k Zuzaně, která ho sevře v náručí se slzami štěstí v očích. Alena musí uznat, že prohrála a smířit se s tím.
“Neblbněte sestry, tak si ho můžete půjčovat, nebo s ním společně chodit na procházku.” Ozve se nevěřícně kamarád, když vidí zoufalou Alenu.
Sestry se na sebe usmějí.
“Tak jo, třeba ti ho někdy půjčím i na víkend, ale jen někdy, hlavně budeme chodit na procházky,” uzavře Zuzka.
“Že nás to nenapadlo dřív!”
Príkladom konfliktnej situácie môže byť aj prípad, kedy dve sestry zdedia jednu vzácnu perlu po starej mame, ktorej dom vyhorel a stará mama kvôli tomu zakrátko zomrela. Perla bola uložená v banke v trezore. Notár prečítal poslednú vôľu s tým, že sa obe sestry musia dohodnúť ako s perlou naložia. Mladšia pritom potrebuje peniaze, aby vyštudovala za detskú lekárku. Staršia sestra má dcérku, astmatičku a potrebuje drahé lieky, ktoré by jej pomohli. Mohol by nasledovať dialóg a dilema obidvoch, ako použiť peniaze za perlu. Obe myslia na dobro chorej dcérky staršej sestry. Cena štúdia je taká istá ako cena liekov, a je rovná cene perly. Perla je ocenená odborníkom na perly.
Miroslave, to je moc hezky vymyšlená dramatická situace. Myslím, že by se z toho dalo opravdu hodně vytěžit. Díky za sdílení!
Tak nejprve úkol ke Kurzu tvůtčího psaní:
Je krásné letní odpoledne, tak se Jeník rozhodl, že ve vedlejší vesnici navštíví svoji starou známou a zkusí ji vytáhnout k rybníku, aby se vykoupali a ochladili v tom letošním horkém létě. Vzal si ručník do igelitky a zamířil si to přes les- tudy vedla zkratka do vedlejší vesnice.
Když vkročil do lesa náhle se sešeřilo. Jen si něco pomyslel něco v tom směru, že by bylo na čase,aby konečně zapršelo. Šel po cestě dál, když tu se náhle zablesklo a následně zahřmělo tak, že se lekl až sebou cukl a ztuhnul na místě. Naštěstí, protože před něj právě spadl mohutný strom přes cestu. V Jeníkovi by se krve nedořezal.
V tu chvíli mu došlo, že kdyby nezůstal stát na místě mohl být mrtvý. Vyděsilo ho to. Na chvíli zaváhal. Má dál pokračovat lesem nebo se má vrátit na silnici, ikdyž je to delší cesta? Nakonec se rozhodl, že spadený strom obejde a bude pokračovat po lesní cestě jak se původně rozhodl.
Mezitím se spustil liják a on začal šplhat svahu na kterém původně stál strom, aby obešel jeho pahýl a vrátil se na cestu. Když už byl na druhé straně náhle mu uklouzla noha a sjel po zadku dolů k cestě. Ucítil strašnou bolest v kotníku.
“Krucinálfagothimllaudon,ještě vymknutý kotník- no to mi ta cesta pěkně pokračuje” zaklel Jeník, když se začal zbírat ze země. Udělal krok a sykl bolestí, udělal další a zase sykl bolestí. “No nezbývá mi nic jiného než to rozchodit, tady zůstat nemůžu” povzdechl si a udělal další krok. “Ještě že Jarča bydlí u lesa.Snad tam brzy dojdu a už tentokrát bez úrazu.” s bolestmi ve vymknutém kotníku pokračoval v chůzi-no spíše v pajdání po cestě. Déšť mu také přiliš nepomáhal- byl promočený na kůži, vlasy měl zplihlé a voda mu z nich crčela proudem.
Když tu na louce uviděl stát auto. To auto se kývalo ze strany na stranu. Někdo si v něm náruživě užíval.
V tom dešti a bouřce všude kolem nebyl jeho příchod slyšet. Přiblížil se k autu a nahlédl dovnitř. Uviděl tam Jarču s úplně cizím klukem. Ve stejném okamžiku ho zahlédl i milující se pár. A okamžitě strnuli. Cizí kluk vylezl z auta. “Co tu chceš, ty obejdo! Zmiz odsud!” vyjel po Jeníkovi a strčil do něj. Jeník zavrávoral. Zařval, protože ho zabolel vymknutý kotník. Pak získal rovnováhu a cizímu klukovi vrazil pořádnou ránu zespoda do čelisti. Chlapec proletěl vzduchem a přistál v mokré trávě. Ihned vstal a skočil po Jeníkovi. Oba spadli na zem a prali se na zemi. Jarča se mezitím oblékla a vylezla ven do deště.
“Kluci nechte toho! Zbláznili jste se?” křičela na ně a stála nad nimi. Ještě chvíli rvačka pokračovala na zemi. V jejím závěru Jeník omráčil dobře mýřeným úderem cizího kluka.
Pak se obrátil k dívce.
“Tak s ním se kurvíš? To jsi tedy hluboce klesla!” poznamenal posměšně a odešel pryč cestou kterou přišel.
A nyní cvičení z této strany:
V luxsusně zařízené kanceláři plné empírového nábytku se lvími talapami vyřezávanými do dřeva místo nožiček seděli tři lidé. Za stolem seděl postaší vousatý muž s výraznými šedinami jak ve vlasech, tak i ve vousech.
Před stolem naopak seděli dva lidé- muž asi padesát let starý s vousy a objemným břichem. Vedle něj seděla žena také kolem paesáti let, jak by řekli staří čechové “krev a mlíko” s dlouhými tmavými vlasy ve kterých už byly znát začínající šediny.
“Sešli jsme se tu abychom otevřeli závěť vašeho otce i vaší matky a vyřešili tak vaše dědické nároky. Mohu začít?” promluvil první muž sedící za stolem a podíval se na oba přítomné lidi. Oba jen mlčky přikývli.
“dobrá jako první přistoupíme k otevření závěti vašeho otce.” přítomná žena zkřížila ruce na prsou a přehodlia nohu přes nohu, ale mlčela.
“Svoji polovinu domu č.p. 466 odkazuji svému synovi. Své dceři odkazuji částku 1.500.000,-Kč jako odškodnění za to jak jsme ji s manželkou poškodili, když jsme ji nedali žádnou nemovitost a dodnes musí platít nájem za své bydlení.” přečetl muž za stolem první závěť a pohlédl na ty dva před sebou.
Muž před ním se tvářil spokojeně nejspíš dostal vše co chtěl. Za to žena se více otevřela. Nohy dala vedle sebe a ruce už neměla zkřížené.
“Takže přijímáte poslední vůli vašeho nebohého otce? zeptal se muž obou přítomných.
“Ano, přijímám.” odpověděli oba jednohlasně.
“Dobrá tedy, přikročíme ke čtení závěti vaší paní matky” muž za stolem opět pohlédl na oba sourozence, kteří seděli naproti němu. Oba mlčky přikývli.
“Svoji polovinu domu č.p. 466 odkazuji svému synovi. Své dcery, která mi neustále odmlouvala, nikdy mě v ničem neposlechla a která mě také nepokrytě nenáviděla se zříkám a nic ji neodkazuji, naopak jsem se rozhodla ji vydědit. Toto je má vůle!” zaznělo náhle místností.
“To se dalo čekat” uštěpačně okomentovala přítomná žena poslední vůli své matky.
“Doufám, že se smaží v pekle. Svině jedna”pak se podívala na muže za stolem, vstala a měla se k odchodu.
“A ty si tu zatracenou barabiznu užij. Stejně jako ta svině jsi zvyklý zvyklý všechno dostat na zlatém podnose.
Já si naopak musela všechno kupovat a nejdřív jsem si musela na to sehnat peníze. Doufám, že se za to budeš i se svou rodinou smažit v pekle stejně jako ta svině” obrátila se hněvem v hlase na muže vedle sebe.
“Počkej- dám ti polovinu toho domu jestli chceš” ozval se zaskočený muž.
“Nechci” odsekla žena “zadav se s ním, ale vem na vědomí, že už nemáš sestru už nikdy ji mít nebudeš.” rozhněvaně práskla dveřma od kanceláře.
Oba muži se na sebe překvapeně podívali. Takovou reakci nečekal ani jeden z nich.
“Neznal jsem vaši nebohou matku, ale obávám, že tohle bude mít dohru u soudu” ozval se první muž za stolem.
“Nemyslím si, to by mi to ihned vmetla do obličeje.” zavrtěl hlavou druhý muž
“No to uvidíme” pouznamenal muž za stolem
“Uvidíme” přikývl druhý muž.
Jitko, vy dostanete bobříka za nejpilnějšího studenta kurzu Základy tvůrčího psaní. Díky moc a přeji mnoho inspirace do dalších úkolů!
Myslím že cvičení tohoto tipu jsou nejlepší, a stačí mít bujnou fantazii a hned člověku naskočí nespočet nápadů ! ;)
Jinak René, nevím jestli je to mým počítačem, ale nefunguje mi Povídkář tak jak by měl – jednoduše se mi zobrazuje jen stránka o tom, co to povídkář je. Tuhle funkci bych využívala hrozně ráda, a proto mě mrzí že nefunguje. Nebo byl snad zrušen?
Milá Lindo, díky moc za váš komentář!
Co se Povídkáře týče, rozhodně není zrušen a mně funguje. Zkuste ho vyzkoušet na jiném počítači nebo v jiném internetovém prohlížeči. Pokud budou problémy přetrvávat, napište mi prosím zprávu skrze zdejší kontaktní formulář. Ještě jednou děkuju!
Zdálo se, jakoby celý jeho život směřoval k tomuto okamžiku. Na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo. Na čele se mu zračily kapičky potu. Nervózně polkl. Očima spočinul na jeho protivníkovi. V jeho tváři pozoroval tutéž nervozní urputnost. Myslí se mu přehnal obraz přehrabujícího koně. Vyrazili naráz. Jakoby slyšely výstřel startovní pistole, jenž byl vytvořen pouze pro jejich uši. Hnali se s větrem o závod, nevšímajíc si ničeho, jen jejich cíle. V tom ucítil prudké odstrčení, jež ho vychýlilo z jeho cesty. S žuchnutím dopadl na zadek, právě v momentě kdy si jeho sourozenec cpal poslední kousek dortu do úst. “Mamí! On mi snědl dort! Byl můj!” Šestiletý hošík začínal natahovat, ale vtom k němu bráška přiskočil a strčil ho do ramene. “Tak už toho nech, vyhrál jsem. Měl jsi být prostě rychlejší.” “Nemůžu za to! Jsi o dva roky starší!” Vztekal se chlapec.” “Příště ti to už třeba vyjde. A teď pojď, nebo přijdeme pozdě.”
Ještě zajímavější je, když dvě postavy chtějí různé věci, které se vzájemně vylučují. Nebo když druhá postava má vykonat něco, co chce ta první. Z nějakých důvodů toho není schopna, ale jedině po splnění zadaného úkolu se dostane ke svému cíli. ;)
Ano, toto jsou samozřejmě další možné varianty a alternativy. Díky moc za váš komentář!
Ano, dá se to variovat skoro do nekonečna. ;) Sám to ve své prvotině používám na více místech a je pravda, že rozpory a konflikty jsou hnacím motorem příběhu a zdrojem napětí. Dalo by se říct, že řádný příběh se bez nich pomalu ani neobejde.
Naprosto souhlasím. :)