Domů / Blog / Články / Tvůrčí psaní / Cvičení: Přání a rozpor

Cvičení: Přání a rozpor

Cvičení: Přání a rozpor

Možná jste již zjistili, že jedním ze způsobů, jak popohánět příběh dopředu, je rozpor.

Všichni očekáváme velká dramata, čteme Shakespeara, chlupy nám vstávají hrůzou, když listujeme Sophiinou volbou. Následující kratičké cvičení je na tomto principu založeno…

Popis: Napište příběh, kde dvě postavy chtějí jednu (stejnou) věc. A když jedna z nich tu věc získá, pro druhého nezbude vůbec nic.

Upusťte uzdu fantazii, buďte kreativní a nebojte se experimentovat! Možností je nekonečně mnoho.

Obvyklý rozsah tohoto cvičení jsou dvě normostrany.

Poznámka: Další zajímavá cvičení tvůrčího psaní najdete zařazena pod štítkem cvičení (nebo na této speciální stránce). Pochlubit se se svými výtvory můžete na zdejším Fóru (nejen) o psaní.

Už odebíráte zdejší inspirativní newslettery?

Mohlo by vás ještě zajímat…

11 komentářů

  1. Byly dvě sestry Alena a Zuzana. Přestože měly stejné rodiče, byly každá úplně jiná, jako den a noc. Alena byla velmi svobodomyslná. Nic moc v životě neřešila, rozhodovala se snadno, ale občas se divila, kam ji její rozhodnutí vedou. Její výrazný rys v obličeji byly rozhodně vypouklé oči. Jako by se vždy divila, jak to dopadlo. Zato Zuzana byla vždy opatrná, všechno si pečlivě promýšlela, konzultovala a analyzovala. Někdy trvalo věky, než k nějakému rozhodnutí dospěla.

    Obě sestry si dělaly legraci, že jsou jako den a noc, Alfa a Omega, zkrátka Alena měla křestní jméno na začátku abecedy a Zuzana na konci. Měly se moc rády a jako by jejich opačné charaktery byly jednotlivé kousky puzzle, které do sebe skvěle zapadají.

    Alena žila celkem osamělým životem a přála si ho trochu obohatit a rozvířit. A tak si jeden život pořídila – pejska. Byl to hnědý, čistokrevný špic s rodokmenem. Pojmenovala ho Štístko a doufala, že jí nějaké to štěstí do života také přinese…

    Čas plynul a uběhly dva roky. Alena se se Štístkem hezky sžila a Zuzku brali na procházky. Jednoho dne však Alena zazvonila u Zuzky se Štístkem v náruči s velkou prosbou:
    “Mohla bys mi ho, prosím, na rok pohlídat? Dostala jsem pracovní nabídku do Londýna, kterou nechci odmítnout a psa si vzít s sebou nemůžu. Ty stejně žiješ sama a aspoň ti přinese trochu radosti.”

    I když Zuzka psa milovala, nedovedla si představit, že by se o něj měla starat…
    “Ty ses snad zbláznila. Něco jinýho je, když s vámi jdu na procházku a něco jinýho, když bych ho měla mít v bytě a ještě se o něj starat. Navíc po celý rok! Z práce chodím až k večeru a nevím, jak bych ho měla venčit pětkrát denně! Všechno mi tu zničí a už nikdy nebudu mít uklizeno!”
    “Ty naděláš, trocha štěstí a života za bordel v bytě přeci stojí za to, ne? Navíc nevím, kam jinam bych ho dala. Leda tak do útulku a to nechci připustit.”

    Zuzka Alenu i se Štístkem vyhodila z bytu a šla se projít.
    “Ségra se zbláznila, to přece nemůže myslet vážně!”

    Nakonec na ni dosedl pocit viny a nedovedla si představit, že by kvůli ní Štístko skončil v útulku a tak nakonec souhlasila a Štístka si nechala.

    Nejdřív bylo sžívání krušné. Stávaly se takové ty příhody, kdy ji rozkousal boty, vykadil se na koberec nebo kňučel celou noc, jak se mu stýskalo po Aleně. Zuzka byla zoufalá, ale nevzdala se a časem si psa zamilovala. Zjistila, že její šéf má psy také rád a postupně Štístko chodil do práce s ní. Stala se z nich nerozlučná dvojka. Do práce, do hospody na zahrádku, na výlet, brala si ho dokonce i do postele. Jakmile Štístko vycítil lásku, už neměl potřebu na sebe nijak pozorňovat a někde kadit nebo něco kousat.

    Zuzana byla šťastná a měla pocit, že její život dostal konečně smysl. Chodila s psíkem na cvičák, tam se hojně seznamovala s ostatními pejskaři. Její život neměl chybu.

    Jak to tak ale bývá u vypůjčených věcí i psů, nastal čas na vrácení. Alena se po roce vrátila z Londýna a svého Štístka se už nemohla dočkat. Zuzka se jí však vyhýbala, moc dobře věděla, že kromě vyprávění zážitků z cest by také vyposlechla žádost o vrácení psa. To nemůže dopustit. Jenže Alena byla neodbytná…

    “Víš Štístko tady teď není.”
    “A kde je? Ještě jsem ho neviděla a chtěla bych ho zpátky, už se ho nemůžu dočkat!”
    “No, teď tu zrovna není, venčí ho sousedka, která ho miluje. Přijď jindy.”

    Zuzka měla blbé výmluvy, jak neuměla improvizovat a celou situaci si pořádně nepromyslela, nedokázala vymyslet nic uvěřitelného. Všelijak ho schovávala a Aleně se vymlouvala. Alena se však nedala odbýt. Chtěla svého Štístka zpět a mezi sestramy vznikalo čím dál větší napětí.

    “Měla jsi pravdu, je úžasný, my dva už patříme k sobě, chodí se mnou do práce, lidi ho mají rádi a mě vyplnil obrovskou díru v životě. Nemůžu se ho vzdát.” Vylila si nakonec své srdce Zuzana po telefonu Aleně. Bála se jí pustit do domu, aby jí psa nevzala.
    “Jak sis mohla přivlastnit psa, který je můj. Mám doklady, že mi patří.”
    “Jenže, kdyby nebylo mě, skončil by v útulku. Takhle lehkomyslně ty se rozhoduješ a nakonec tím všem ubližuješ.”
    “Ale ten pes mi chybí a taky něco stál. Ale o cenu tu nejde, je to můj pes.”
    Zuzana zmateně zavěsila. Co jen bude dělat? Alena na ni tlačila čím dál víc, ale jak si jen může představit svůj život bez Štístka? Věděla, že Aleně chybí, ale jí by chyběl taky. Jak to vyřešit, co s tím teď? Ne, Štístka se nevzdá ani náhodou! Napadlo jí jak situaci vyřešit a znovu zavolala Aleně.

    “Tohle musíme nějak vyřešit, ničí mě, když je mezi námi takový rozpor. Napadlo mě, ať si Štístko sám vybere. Kamarád ho postaví na jedno místo na trávě a každá od něj budeme stejně vzdálená a ke které přijde, ta si ho nechá. Jestli si ho nechám já, zaplatím ti plnou cenu, za kterou sis ho pořídila.”
    “To je jasný, že půjde k tobě, vždyť je na tebe teď víc zvyklý.”
    “Tak mi ho nech rovnou.”
    “Ne, aspoň tomu dám šanci, uděláme zkoušku, kterou jsi navhrla.”

    Štístko stojí na startu a kamarádho pouští. Alena i Zuzana stojí jako sloup. Dohodly se, že pobízení a křičení, lákání na laskominy, nic takového dělat nebudou. Ať si vybere podle toho, koho preferuje.

    Pejsek zmateně běží a neví vlastně ani kam, nejdřív k Aleně, pak k Zuzaně a pak zase k Aleně. Nakonec však běží k Zuzaně, která ho sevře v náručí se slzami štěstí v očích. Alena musí uznat, že prohrála a smířit se s tím.
    “Neblbněte sestry, tak si ho můžete půjčovat, nebo s ním společně chodit na procházku.” Ozve se nevěřícně kamarád, když vidí zoufalou Alenu.
    Sestry se na sebe usmějí.
    “Tak jo, třeba ti ho někdy půjčím i na víkend, ale jen někdy, hlavně budeme chodit na procházky,” uzavře Zuzka.
    “Že nás to nenapadlo dřív!”

  2. Príkladom konfliktnej situácie môže byť aj prípad, kedy dve sestry zdedia jednu vzácnu perlu po starej mame, ktorej dom vyhorel a stará mama kvôli tomu zakrátko zomrela. Perla bola uložená v banke v trezore. Notár prečítal poslednú vôľu s tým, že sa obe sestry musia dohodnúť ako s perlou naložia. Mladšia pritom potrebuje peniaze, aby vyštudovala za detskú lekárku. Staršia sestra má dcérku, astmatičku a potrebuje drahé lieky, ktoré by jej pomohli. Mohol by nasledovať dialóg a dilema obidvoch, ako použiť peniaze za perlu. Obe myslia na dobro chorej dcérky staršej sestry. Cena štúdia je taká istá ako cena liekov, a je rovná cene perly. Perla je ocenená odborníkom na perly.

    1. Miroslave, to je moc hezky vymyšlená dramatická situace. Myslím, že by se z toho dalo opravdu hodně vytěžit. Díky za sdílení!

  3. Tak nejprve úkol ke Kurzu tvůtčího psaní:

    Je krásné letní odpoledne, tak se Jeník rozhodl, že ve vedlejší vesnici navštíví svoji starou známou a zkusí ji vytáhnout k rybníku, aby se vykoupali a ochladili v tom letošním horkém létě. Vzal si ručník do igelitky a zamířil si to přes les- tudy vedla zkratka do vedlejší vesnice.
    Když vkročil do lesa náhle se sešeřilo. Jen si něco pomyslel něco v tom směru, že by bylo na čase,aby konečně zapršelo. Šel po cestě dál, když tu se náhle zablesklo a následně zahřmělo tak, že se lekl až sebou cukl a ztuhnul na místě. Naštěstí, protože před něj právě spadl mohutný strom přes cestu. V Jeníkovi by se krve nedořezal.
    V tu chvíli mu došlo, že kdyby nezůstal stát na místě mohl být mrtvý. Vyděsilo ho to. Na chvíli zaváhal. Má dál pokračovat lesem nebo se má vrátit na silnici, ikdyž je to delší cesta? Nakonec se rozhodl, že spadený strom obejde a bude pokračovat po lesní cestě jak se původně rozhodl.
    Mezitím se spustil liják a on začal šplhat svahu na kterém původně stál strom, aby obešel jeho pahýl a vrátil se na cestu. Když už byl na druhé straně náhle mu uklouzla noha a sjel po zadku dolů k cestě. Ucítil strašnou bolest v kotníku.
    “Krucinálfagothimllaudon,ještě vymknutý kotník- no to mi ta cesta pěkně pokračuje” zaklel Jeník, když se začal zbírat ze země. Udělal krok a sykl bolestí, udělal další a zase sykl bolestí. “No nezbývá mi nic jiného než to rozchodit, tady zůstat nemůžu” povzdechl si a udělal další krok. “Ještě že Jarča bydlí u lesa.Snad tam brzy dojdu a už tentokrát bez úrazu.” s bolestmi ve vymknutém kotníku pokračoval v chůzi-no spíše v pajdání po cestě. Déšť mu také přiliš nepomáhal- byl promočený na kůži, vlasy měl zplihlé a voda mu z nich crčela proudem.
    Když tu na louce uviděl stát auto. To auto se kývalo ze strany na stranu. Někdo si v něm náruživě užíval.
    V tom dešti a bouřce všude kolem nebyl jeho příchod slyšet. Přiblížil se k autu a nahlédl dovnitř. Uviděl tam Jarču s úplně cizím klukem. Ve stejném okamžiku ho zahlédl i milující se pár. A okamžitě strnuli. Cizí kluk vylezl z auta. “Co tu chceš, ty obejdo! Zmiz odsud!” vyjel po Jeníkovi a strčil do něj. Jeník zavrávoral. Zařval, protože ho zabolel vymknutý kotník. Pak získal rovnováhu a cizímu klukovi vrazil pořádnou ránu zespoda do čelisti. Chlapec proletěl vzduchem a přistál v mokré trávě. Ihned vstal a skočil po Jeníkovi. Oba spadli na zem a prali se na zemi. Jarča se mezitím oblékla a vylezla ven do deště.
    “Kluci nechte toho! Zbláznili jste se?” křičela na ně a stála nad nimi. Ještě chvíli rvačka pokračovala na zemi. V jejím závěru Jeník omráčil dobře mýřeným úderem cizího kluka.
    Pak se obrátil k dívce.
    “Tak s ním se kurvíš? To jsi tedy hluboce klesla!” poznamenal posměšně a odešel pryč cestou kterou přišel.

    A nyní cvičení z této strany:

    V luxsusně zařízené kanceláři plné empírového nábytku se lvími talapami vyřezávanými do dřeva místo nožiček seděli tři lidé. Za stolem seděl postaší vousatý muž s výraznými šedinami jak ve vlasech, tak i ve vousech.
    Před stolem naopak seděli dva lidé- muž asi padesát let starý s vousy a objemným břichem. Vedle něj seděla žena také kolem paesáti let, jak by řekli staří čechové “krev a mlíko” s dlouhými tmavými vlasy ve kterých už byly znát začínající šediny.
    “Sešli jsme se tu abychom otevřeli závěť vašeho otce i vaší matky a vyřešili tak vaše dědické nároky. Mohu začít?” promluvil první muž sedící za stolem a podíval se na oba přítomné lidi. Oba jen mlčky přikývli.
    “dobrá jako první přistoupíme k otevření závěti vašeho otce.” přítomná žena zkřížila ruce na prsou a přehodlia nohu přes nohu, ale mlčela.
    “Svoji polovinu domu č.p. 466 odkazuji svému synovi. Své dceři odkazuji částku 1.500.000,-Kč jako odškodnění za to jak jsme ji s manželkou poškodili, když jsme ji nedali žádnou nemovitost a dodnes musí platít nájem za své bydlení.” přečetl muž za stolem první závěť a pohlédl na ty dva před sebou.
    Muž před ním se tvářil spokojeně nejspíš dostal vše co chtěl. Za to žena se více otevřela. Nohy dala vedle sebe a ruce už neměla zkřížené.
    “Takže přijímáte poslední vůli vašeho nebohého otce? zeptal se muž obou přítomných.
    “Ano, přijímám.” odpověděli oba jednohlasně.
    “Dobrá tedy, přikročíme ke čtení závěti vaší paní matky” muž za stolem opět pohlédl na oba sourozence, kteří seděli naproti němu. Oba mlčky přikývli.
    “Svoji polovinu domu č.p. 466 odkazuji svému synovi. Své dcery, která mi neustále odmlouvala, nikdy mě v ničem neposlechla a která mě také nepokrytě nenáviděla se zříkám a nic ji neodkazuji, naopak jsem se rozhodla ji vydědit. Toto je má vůle!” zaznělo náhle místností.
    “To se dalo čekat” uštěpačně okomentovala přítomná žena poslední vůli své matky.
    “Doufám, že se smaží v pekle. Svině jedna”pak se podívala na muže za stolem, vstala a měla se k odchodu.
    “A ty si tu zatracenou barabiznu užij. Stejně jako ta svině jsi zvyklý zvyklý všechno dostat na zlatém podnose.
    Já si naopak musela všechno kupovat a nejdřív jsem si musela na to sehnat peníze. Doufám, že se za to budeš i se svou rodinou smažit v pekle stejně jako ta svině” obrátila se hněvem v hlase na muže vedle sebe.
    “Počkej- dám ti polovinu toho domu jestli chceš” ozval se zaskočený muž.
    “Nechci” odsekla žena “zadav se s ním, ale vem na vědomí, že už nemáš sestru už nikdy ji mít nebudeš.” rozhněvaně práskla dveřma od kanceláře.
    Oba muži se na sebe překvapeně podívali. Takovou reakci nečekal ani jeden z nich.
    “Neznal jsem vaši nebohou matku, ale obávám, že tohle bude mít dohru u soudu” ozval se první muž za stolem.
    “Nemyslím si, to by mi to ihned vmetla do obličeje.” zavrtěl hlavou druhý muž
    “No to uvidíme” pouznamenal muž za stolem
    “Uvidíme” přikývl druhý muž.

  4. Myslím že cvičení tohoto tipu jsou nejlepší, a stačí mít bujnou fantazii a hned člověku naskočí nespočet nápadů ! ;)
    Jinak René, nevím jestli je to mým počítačem, ale nefunguje mi Povídkář tak jak by měl – jednoduše se mi zobrazuje jen stránka o tom, co to povídkář je. Tuhle funkci bych využívala hrozně ráda, a proto mě mrzí že nefunguje. Nebo byl snad zrušen?

    1. Milá Lindo, díky moc za váš komentář!

      Co se Povídkáře týče, rozhodně není zrušen a mně funguje. Zkuste ho vyzkoušet na jiném počítači nebo v jiném internetovém prohlížeči. Pokud budou problémy přetrvávat, napište mi prosím zprávu skrze zdejší kontaktní formulář. Ještě jednou děkuju!

  5. Ještě zajímavější je, když dvě postavy chtějí různé věci, které se vzájemně vylučují. Nebo když druhá postava má vykonat něco, co chce ta první. Z nějakých důvodů toho není schopna, ale jedině po splnění zadaného úkolu se dostane ke svému cíli. ;)

    1. Ano, dá se to variovat skoro do nekonečna. ;) Sám to ve své prvotině používám na více místech a je pravda, že rozpory a konflikty jsou hnacím motorem příběhu a zdrojem napětí. Dalo by se říct, že řádný příběh se bez nich pomalu ani neobejde.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *