Práce s hlediskem je jeden z nejdůležitějších aspektů vyprávění. Dokáže pozměnit atmosféru příběhu, ale dokonce umí i převrátit celé jeho vyznění.
Co to je hledisko?
Hledisko je úhel pohledu, ze kterého je příběh vyprávěn.
Proč je hledisko tak důležité?
Protože je to filtr, přes který celý váš příběh vnímáme. Což mimo jiné znamená, že špatně zvolené hledisko dokáže zruinovat vše, co jste naťukali do počítače.
4 základní typy hledisek
- První osoba: Vypravěč je součástí příběhu a zprostředkovává své zkušenosti, myšlenky a pocity napřímo.
- Druhá osoba: Tento úhel pohledu není tak častý, protože pro delší vyprávění není úplně přirozený.
- Třetí osoba, omezené hledisko: Naopak toto je poměrně oblíbený úhel pohledu, který se soustřeďuje na jednu postavu + je potom celý příběh vyprávěn z odstupu „ona“, „on“ či „ono“.
- Třetí osoba, vševědoucí vypravěč: Vypravěč má nad celým příběhem nadhled, skáče z postavy na postavu, snadno se přemisťuje v prostoru i v čase.
Základní chyba při práci s hlediskem
= nepromyšlenost
Výběr správného hlediska by se nikdy neměl podcenit! Při psaní (zejména v revizích) dochází k častému přepisování a škrtání, nicméně jakákoliv pozdější změna hlediska ve většině případů znamená přepsat úplně vše. A to už může hodně bolet…
Střídání hledisek
Hlediska můžete i střídat (například pohled ženy vs. pohled muže), ale ne bezdůvodně. Takže pozor: Nahodilé přeskakování z jednoho hlediska do druhého nepřináší nic dobrého!
Výběr správného úhlu pohledu
Obecně řečeno neexistuje dobré či špatné hledisko – vždycky totiž záleží na konkrétním nastavení celého vašeho příběhu.
Pro některé příběhy je vhodnější být přímo součástí děje, pro jiné by to bylo na škodu.
Pokud máte pouze jednu hlavní postavu, může být pro vás první osoba výhodná. Naopak: Jestliže je ve vašem příběhu více stejně důležitých postav, pravděpodobně budete muset hlediska střídat, nebo sáhnout po vševědoucím vypravěči.
Závěrečná ponaučení: Jakmile si vyberete jedno hledisko, jste uvězněni v jeho limitech (například při vyprávění z první osoby se těžko zprostředkovávají autentické myšlenky dalších postav).
Vzdálenost od příběhu
Jako další pomůcku můžete využít následující jednoduchý graf, který ukazuje vzdálenost od příběhu. První osoba nás drží přímo v ději, kdežto vševědoucí vypravěč nám, čtenářům, dodává již značný odstup a nadhled.
Tak co – pracujete vědomě s hlediskem? A který úhel pohledu jste si nejvíce oblíbili (a proč)? Díky za vaše komentáře!
Mnky dost líbí styl, kdy je každá kapitola prostřednictvím omezené třetí osoby věnována jiné postavě. Snažila jsem se tak taky chvíli psát, ale vždycky mi tam nějak nahlédl i vypravěč vševědoucí. Ale ráda bych se zeptala k tomu střídání: chápu, že střídání několika ich-forem může být matoucí, to už chce nějakého mistra. Ale co takové střídání ich- a er-formy? Psala jsem jeden příběh s několika hlavními hrdiny, nejhlavnější byla dvojice, muž a žena. Pro ženu jsem zvolila ich-formu, pro muže (a ostatní postavy) er-formu. A jeden čtenář na mě pořád dotíral, proč jsem to udělala, proč má žena ich-formu, proč zrovna ona…
Tane zajímalo, jak se dá poznat, zda příběh vyžaduje to které hledisko. Protože jsem kolikrát začala psát třeba ich-formou a pak jsem po mnoha kapitolách narazila na to, že to asi nebyla úplně ta správná volba… a přesně, jak píšete: nastalo otravné, nepříjemné přepisování třeba osmdesáti stránek.
Není na to jedna univerzální tabulka, protože vždy záleží na konkrétním příběhovém kontextu. Ich-forma omezuje vnímání příběhu (jsou věci a místa, které daná postava nezná nebo se tam nedostane). Je dobré si vždy příběh projít z hledisek více postav, napsat si plusy a mínusy a vše porovnat. Jinak ich-forma je obecně řečeno intenzivnější, er-forma zase objektivnější. A ano, střídání hledisek je možné (opět – pokud to má v rámci celku hlubší důvod). Díky a držím palce!
Chtěla bych se prosím zeptat, jak je to s psaním v první osobě a přímou řeči? Když si ta určitá osoba v příběhu mluví tzv. pro sebe, buď nahlas nebo potichu, označuje se to v příběhu jako přímá řeč? Děkuji předem za odpověď
Andy, uvozovky slouží k tomu, abychom čtenářům naznačili, co bylo řečeno nahlas. Vnitřní monology se tedy do uvozovek nedávají.
Osobně jsem dost proti střídání úhlu pohledů v první osobě, neboť to člověk opravdu musí umět a bohužel to většinou dopadá nedobře – domnívám se, že u každé postavy to chce zcela změnit styl vyprávění podle povahy osoby, používat jiný typ frází, jinou délku vět, výběr slov, protože každý přemýšlí jinak, ale zároveň tam ponechat něco typického pro autora a danou knihu. Zdá se mi to nesmírně složité. Jinak mně osobně dříve nejvíce vyhovovala ICH-forma, ale nyní zase spíše zalétám k ER-formě, střídám omezeného a vševědoucího vypravěče. Docela mi vyhovuje používat takového omezeného vypravěče, kdy si v rámci kapitoly zvolím jednu postavu a píši z třetí osoby, ale z jejího úhlu, zaměřuji se na její myšlenky apod., přičemž v další kapitole se zaměřím zase na někoho jiného.
Souhlas, že střídání několika hledisek z první osoby vyžaduje větší spisovatelskou zručnost a v základu to chce rozrůznělost jednotlivých postav. Díky moc za komentář a jinak přeji inspirativní den, Kristýno! ;)
Třetí osoba omezené, ale když tam budu popisovat myšlenky další postavy, to spadá do limitu taky ne?
Petře, přiznám se, že úplně nerozumím otázce. Pokud se bavíme o třetí osobně (omezené hledisko), pak do toho cizí myšlenky nespadají. Leda by je tato cizí postava sama prezentovala nahlas.