Povídka měsíce: Blackout (Helena Kubíčková)

Helena Kubíčková

Zajímavosti

Povídka měsíce

Helena Kubíčková

Zajímavosti

Povídka měsíce

Helena Kubíčková: Blackout

Stromy se kolem ní míhaly jako ve zrychleném filmu, ale vůbec je nevnímala. Běžela jako o život a měla takový strach, že nestíhala litovat, že se sem nechala vylákat. Odjakživa byla naivní a teď bylo jasné, že na to jednou musela doplatit. Cítila, že jí dochází dech a srdce bije až v krku, ale bála se ohlédnout, natož zastavit. Třeba by se jí objevil za zády a hrůzou by se jí podlomily nohy. 

⃰⃰  ⃰⃰⃰  ⃰

Pořád nemohla pochopit, proč to tak dopadlo. Proč jí najednou oznámil, že už se nebudou scházet. 

Od začátku věděla, že je ženatý, ale moc ji to netrápilo. Byla přesvědčená, že je daleko lepší než ta druhá. Konec konců jí to i párkrát naznačil – třeba se mezi řečí zmínil, že mají se ženou málo společného. Samozřejmě jí hned došlo, co tím myslí – vůbec se k sobě nehodili. 

To ona si s ním naopak rozuměla ve všem. Taky tak ráda cestovala, líbily se jí stejné knížky a poslouchala stejnou muziku. Dokonce přemýšlela jako on – ještě než začal mluvit, už věděla, co chce říct. 

Aby mu dokázala, jak moc jsou stejní, vymyslela takovou hru: každý napíše, na co právě myslí a pak si to přečtou. Nejdřív se bránil, ale potom se nechal  přemluvit a nakonec se musel smát. Shodli se skoro ve všem a zdaleka nešlo jen o sex. 

Tak proč se teď proboha měli rozejít…? Vůbec to nechápala a pořád dokola se ho na to ptala, ale žádnou pořádnou odpověď nedostala. Buď jí to neuměl, nebo spíš nechtěl vysvětlit.

Hrozně se pohádali. Padaly nadávky, urážky a hrozby a v závěru došlo i na facky. Křičela, že má chuť ho zabít a do smrti už ho nechce vidět. 

Všechno skončilo úplně jinak, než si představoval – žádná klidná a přátelská dohoda, ale rozchod ve zlém.

Jakmile odešel, zjistila, že to nezvládne. Ať se snažila sebevíc, neuměla se s tím vyrovnat. Prostě to nedokázala přijmout. A každé ráno, když se probudila a uvědomila si, že už ho neuvidí, to s ní naprosto stejně otřáslo. 

Od té doby, co ji nechal, ztratila pojem o čase. Připadalo jí, že zestárla o sto let. A taky se přestala dívat do zrcadla, protože hodně zhubla. Tolik, že o ni všichni začínali mít obavy.

Nechápala, co se s ní stalo. Ať dělala cokoliv – doma, v práci, nebo si někam vyrazila, všude ji provázel smutek. Nemohla se ho zbavit a nic nepomáhalo. Nevytrácel se a už to vypadalo, že se z něj stane světobol. 

Nějakou dobu postávala poblíž jeho domu. Sama nevěděla proč, nejspíš ho chtěla aspoň zdálky vidět. Možná to byla náhoda anebo se jí chtěl vyhnout, ale nikdy se nepotkali. Jen párkrát zahlédla jeho ženu s malým synem, jak mířili do nedalekého parku. Poznala je podle fotografie, kterou měl v peněžence. A i když se hodně přemáhala, nakonec neodolala a rychle prošla kolem laviček a pískoviště. Žena si právě četla knížku, jen chlapeček na chvíli odložil lopatku a zvědavě si ji prohlížel. 

Jednou před spaním se náhodou zahlédla v zrcadle a zděsila se – vůbec se nepoznávala. A tehdy si řekla, že trápení už bylo dost a je načase s ním skoncovat. Protože takhle se nedá žít. A odpověděla na pár inzerátů na internetu.

⃰⃰  ⃰⃰⃰  ⃰

První dojem z muže, který seděl naproti ní v kavárně, se dal přirovnat k ráně mezi oči. Byl malý a tlustý a ani omylem nepřipomínal toho fešáka z fotografie. Navíc se potil – asi z rozčilení – a masitý obličej se mu protivně leskl. Jakmile promluvil, všimla si, že má předkus a trochu šišlá. Jinak byl celkem sympatický, ale copak si mohla začít s člověkem, kterého by se styděla někomu představit? I když byl určitě hodný a hodil se k ní věkem, ani náhodou se nedal srovnat s tím, který ji opustil. 

Ten další byl o dost lepší. Přinejmenším slušně vypadal. Vždycky se jí líbili starší muži, takže prošedivělé vlasy a vějířky vrásek jí nevadily. Avšak hned zkraje se netajil tím, že hledá změnu a dobrodružství, aby se odreagoval od náročné práce. Ona však o žádnou avantýru nestála. Všechno brala zoufale vážně a to byla asi příčina, proč dřívější vztah žalostně ztroskotal. 

Třetí by zřejmě fungoval jako „kamarád do deště“. Nenápadný, střední postavy, s brýlemi. Bez přestání se smál a nadšeně vyprávěl, jak zbožňuje lyže a lezení po horách. Potom jí barvitě vylíčil spanilé jízdy s partou na vodě a vlastně ji celou dobu nepustil ke slovu. A svůj monolog zakončil tím, že spolu můžou hrát tenis. Nic pro mě, pomyslela si. Nikdy nebyla sportovní, právě naopak. Považovala se za výlučně kulturní bytost. Chtěla se bavit o umění – o hudbě, filmu, divadle a literatuře. Po tom se jí hrozně stýskalo.

Čtvrtý byl ze všech nejhorší. Arogantní a domýšlivý fracek, zřejmě o dost mladší než ona, který jí úvodem takzvaněna rovinuřekl, že si ji představoval jinak. Zajímavější, hezčí a mnohem víc sexy. Okamžitě se zvedla a neřekla ani čau. Představovala si někoho, kdo není tak povrchní a má úplně jinak srovnané hodnoty. Někoho jako byl ON.

Po té poslední zkušenosti se rozhodla, že to vzdá a vykašle se na seznamku a celou tu sobeckou mužskou pakáž. Protože toho, co ji tak hnusně opustil, stejně žádný z nich nenahradí! Jenže za nějaký čas jí přišel mail…

Neznámý pisatel se v něm svěřil, že ji už dlouho zdálky sleduje a obdivuje a teprve teď se jí odvážil napsat. Všiml si, že nemá přítele, proto by ji v sobotu rád pozval do lesní restaurace za městem (pochopitelně nezávazně). To místo vybral proto, že má být hezké počasí. A na závěr ji ujistil, že se nebude zlobit, jestli se tam nepřijde.

Docela ji to zaskočilo. Nejdřív ji napadlo, že si z ní někdo vystřelil. Potom, že to psal někdo z práce, i když si nevšimla, že by se o ni někdo zvlášť zajímal. Taky to mohl být kdokoliv z internetu – v odpovědi se pokaždé zmínila, co dělá a kde pracuje.

Zpočátku nechtěla nikam jít, ale postupně se jí to rozleželo. A po krátkém váhání si řekla, že jeden pokus navíc ji nezabije. Proč by měla předem zahodit šanci, že pozná někoho, kdo možná stojí za to?

⃰⃰  ⃰⃰⃰  ⃰

Teď seděla venku na hrubě tesané lavici, nenápadně ho pozorovala a blahopřála si, že to předčasně nevzdala. Člověk nemá sundávat kalhoty před brodem, vzpomněla si na babiččino přísloví adoufala, že si její protějšek nevšiml, jak se jí zamlouvá. A aby ho aspoň trochu znejistila a ukázala mu, že jí na tomhle rande zas tolik nezáleží, mezi soustem dančího steaku a opečených brambor lhostejně prohodila: 

„Ještě ráno jsem chtěla zůstat doma, ale ve finále rozhodlo počasí… Celej tejden jsem zavřená v kanclíku, takže to chtělo trochu na vzduch…“ 

Muž roztržitě přikývl. Zatím skoro nic neřekl, pouze tu a tam zvedl oči od jídla a letmo se na ni podíval. Malinko ji to vyvádělo z míry, ale i tak se s ním cítila stokrát líp, než s těmi ostatními. 

Jenom jí pořád nešlo do hlavy, proč právě tenhle se potřebuje seznámit… Přece může mít holek, kolik chce, stačí jen kývnout a přiběhnou. Ale hned tu myšlenku zahnala. Nemá cenu ve všem hledat zádrhel. Možná ho nějaká ženská zklamala, nebo moc pracuje a na nic nemá čas. Taky může mít nesmělou povahu –  ostatně tak jí to připadalo i v mailu. 

Když dojedli, zničehonic se zeptal, jestli se nechce podívat k němu na chatu. 

„Je to jen kousek odsud, takovej dřevěnej domek v lese, ale bude se vám tam líbit, uvidíte…“ 

Řekla si, že je to jasná záminka a nemá asi tak velké zábrany, jak si původně myslela. Ovšem jestli se s ním chce vídat, stejně na to pozvání dřív nebo později dojde, tak proč ne hned…

„Dobře, ale jen na chvíli…“ řekla po malé pauze, aby se nezdálo, že rovnou souhlasí. „Musím stihnout poslední autobus.“ 

„To není problém, samozřejmě vás odvezu,“ slíbil, když odemykal auto.

Chata vypadala opravdu pěkně. Obklopovaly ji vzrostlé jehličnany a i uvnitř to bylo hezčí, než u ní v garsonce. 

Než se uvelebila na kožené pohovce, otevřel bar a zeptal se, co bude pít. Vybrala si aperol – nějak se barevně hodil k její dnešní náladě – a pak už jen čekala, kdy si k ní přisedne. Místo toho se ale omluvil a kamsi zmizel.

Dřív než se stačila podivit, co to má znamenat, někdo jí zezadu zakryl oči. Trhla sebou, ale zároveň uslyšela hlas, který bezpečně poznala:

„Promiň mi ten blbej fór s mailem, ale jinak bys asi nepřišla. Posledně jsi byla příšerně naštvaná! Tohle je kámošova chata, co s tebou obědval.“

⃰⃰  ⃰⃰⃰  ⃰

Byl to on… ale stejně ji to tak překvapilo, že se musela honem ohlédnout a na vlastní oči přesvědčit.

Stál nad ní a tvářil se, jako by se nic nestalo. 

„Každej den jsem si přála, aby ses vrátil,“ vypravila ze sebe, když se vzpamatovala, „a ono se to fakt splnilo…“ 

„Moc se ti po mně stejskalo?“ 

„Ani si neumíš představit!“ hlesla a přitáhla si ho k sobě. Vzal ji kolem pasu a ona celým tělem vnímala teplo, které z něj vyzařovalo. Pak se k ní přitiskl a pošeptal jí do ucha:

„Chatu mám půjčenou do zejtřka…“ 

„Nádhera,“ vydechla a chytila ho kolem krku. A na toho, co tu byl předtím, ihned zapomněla.

Takhle to mělo být už dávno, pomyslela si, když o něco později připravovala večeři. 

„Míchaný vajíčka chceš jako dycky?“ zavolala z kuchyně a z té otázky přímo čišelo, jak se těší, až budou zase spolu jíst.

„Jo,“ zaznělo z pokoje navlas jako dřív.

Jakmile se najedli a chystala se sklidit ze stolu, nečekaně ji zadržel:

„Nech to bejt, ještě chci s tebou probrat pár věcí!“

„Copak to nepočká?“ užasla.

„Nepočká…“ odsekl a chvíli mlčel, jako by se připravoval na něco důležitého. A pak řekl větu, ze které jí přeběhl mráz po zádech: 

„Nikdy bych netušil, že jsi taková svině!“  

Takhle ho neznala. Z té jediné věty a nenávistného tónu doslova ztuhla a čekala, co bude dál. 

„Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si dal všechno dohromady.“  

„Nechápu, o čem mluvíš,“ hlesla.

„Ale ano, ty moc dobře víš, kdo o nás napsal anonym mý ženě! Pochopitelně se ti nic nedalo dokázat, jen jsem si všiml slova výlučně, který užíváš, když tě něco rozhodí.

Blbost,“ vyštěkla, „nevím, co tady na mě zkoušíš.“

Ale to už ji zavalila záplava slov.

„Tenkrát jsem pochopil, jak moc ti vadí moje manželství. Začalas pro mě bejt nebezpečná, protože jsi ohrožovala moji rodinu. Žena už mluvila o rozvodu a hrozila, že se postará, abych se neviděl s Petříkem – proto jsme se museli rozejít.“

„No a co?“ vykřikla. „Je to tak divný, že tě mám ráda a chtěla jsem tě  výlučně pro sebe? Vždyť tys mě vlastně sprostě využil!“

„Uznávám, že to ode mě nebylo zrovna fér, ale taky jsem si to šeredně odskákal. Jenomže to byl teprve začátek.“

„Tohle já nebudu poslouchat. Odvez mě okamžitě domů!“ zadupala a otočila se ke dveřím.

„Ani náhodou! Tady zůstaneš a poslechneš si to do konce!“ zakřičel a surově s ní smýkl na židli.

„Nějakou dobu jsi čekala, jak se to vyvine, a když se nic nedělo, začalas spřádat svý odporný plány.“

„Přestaň blábolit nesmysly!“ bránila se a snažila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně za zápěstí a překotně mluvil dál.

„Došla jsi k závěru, že jediný, co mě ještě drží doma, je právě Petřík. A v tý tvý pomatený palici se zrodil zrůdnej nápad, že kdyby neexistoval, odešel bych od Jany a zůstal s tebou.“

„Ty ses snad zbláznil!“

Nevěnoval jí pozornost a rozčileně pokračoval.

„Občas ses prošla kolem parku, kam si chodil hrát, jenže tam vždycky byla fůra dětí. 

„Vždyť ani nevím, kde bydlíte!“ zkusila odporovat, ale nenechal se zastavit.

„Čekalas, až bude na pískovišti sám a Jana nebude dávat pozor. A dočkala ses… 

„To je naprostá pitomost… na co bych měla čekat?“

„Prošla jsi kolem něho a vytrousila ty prášky. Vypadaly jako bonbónky… a on je do jednoho snědl. Pak ztratil vědomí a Jana si myslela, že usnul. Odnesla ho domů a uložila do postýlky. Už se neprobral…“ vyrazil ze sebe a přeskočil mu hlas. „Vypadalo to jako nešťastná náhoda a případ uzavřeli s tím, že ty pilulky někomu vypadly.“

Teprve teď se na ni podíval a sledoval její reakci.

„Takovej šílenej blábol! Dokaž to!“ vykřikla.

„To jsem zkusil. Obešel jsem všechny sousedy a vyptával se, co ten den viděli. A zjistil, že tě zahlídla paní, co bydlí v přízemí a celý hodiny tráví v okně s divadelním kukátkem. Celkem přesně tě popsala: vysoká rezavá holka s copem. Jenže je stará a sklerotická a při další návštěvě si na nic už nevzpomněla. 

Nedokázala potlačit úsměv, ale mluvil dál, jako by nic nezpozoroval.

„Pamatuješ, jak jsme si zapisovali svoje myšlenky a ty jsi jako vždycky přeháněla a napsala: Bez tebe život nemá cenu …? 

Přikývla, ale úsměv jí pomalu mizel z tváře.

   „Ten papír jsem si naštěstí nechal – snad z ješitnosti – a teď se mi bude hodit.

  „Nač ho potřebuješ?“  nastražila se a rysy v obličeji jí ztvrdly. 

Předstíral, že její otázku neslyšel.

„Vzpomínáš, jak jsi tvrdila, že jsme oba stejní? Za chvíli se o tom  přesvědčíš…“

Nervózně se pohnula.

„Řekl jsem kámošovi, že se bojím, abys sis kvůli našemu rozchodu něco neudělala. Že se s tebou nutně potřebuju sejít, ale chce to nějakej šikovnej fígl, protože jsi na mě děsně naštvaná. A potom jsem vymyslel ten mail, oběd a chatu. Tušil jsem, že na to skočíš…“

„Co chceš dělat?“ zeptala se a bylo vidět, že začíná mít strach.

Pořád ji držel jednou rukou za zápěstí a druhou vytáhl něco z kapsy. 

„Buď si tohle píchneš, nebo to udělám sám!“

„Zešílels? Co to je?“ zašeptala.

„Hádej… Nebo že by se zkušená zdravotní sestra jako ty nedovtípila…?  Slušná dávka morfia to je, holčičko!“

⃰⃰  ⃰⃰⃰  ⃰

Připadala si jako ve snu a ani trochu nechápala, proč si to všechno vymyslel. Přece ji dobře znal, nikdy by nebyla schopna někoho zabít! Navíc tak malé dítě! Asi mu z toho neštěstí ruplo v hlavě! Musel načisto přijít o rozum… 

Teprve teď jí v plném rozsahu došlo, co má v úmyslu. A uvědomila si, v jakém je nebezpečí.

Už nebylo na co čekat… Od té chvíle jednala jako automat. Vyvinula veškerou sílu, aby se mu vytrhla, popadla na stole nůž a rozmáchla se. Nebyla si jistá, jestli ho zasáhla, protože všechno se odehrálo tak rychle, že ani nevěděla, jak se ocitla u dveří a dostala se ven. 

Venku ji obklopila tma, ale měla štěstí – hned napoprvé se jí povedlo najít cestu, po které přijela. Rozhodla se jí držet, ale sotva uběhla pár metrů, zaslechla zvuk startujícího motoru. 

V panice vběhla do lesa. Párkrát zakopla a nechala za sebou několik polámaných větví, ale okamžitě se snažila zorientovat. A i když toho před sebou moc neviděla, zdálo se, že se ocitla na úzké, téměř zarostlé pěšince. 

Upnula se k ní jako k poslední naději a navzdory tmě a nerovnému terénu se znovu dala do běhu. Neměla sice tušení, kam běží, ale auto už neslyšela a z toho usoudila, že ho setřásla. Potřebovala však naprostou jistotu, že bude v bezpečí, a tak odkudsi vydolovala poslední zbytky energie a ještě zvýšila tempo. 

Po celou dobu, co běžela, musela uhýbat větvím, které ji bodaly a šlehaly do obličeje. Jako by se i stromy a keře proti ní spikly a nechtěly ji pustit dál. Přesto si bolesti a škrábanců nevšímala. Myslela jenom na to, že nesmí zpomalit.

Neměla ponětí, jak dlouho utíkala, ale najednou měla zvláštní pocit, že se dostala někam mimo čas a prostor… Do jakéhosi divného bezčasí, kdy všechno kolem rázem ztichlo a vyčkávalo, co se stane… 

A vtom udělala krok do prázdna… 

A jak padala ze srázu dolů do kamenité rokliny a tloukla tělem o balvany, v poslední vteřině jí blesklo hlavou, že to tak naplánoval. 

Potom ztratila vědomí.

***

Poznámka: Více podobných povídek, které vznikly během mých kurzů tvůrčího psaní, najdete zde.

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

Napsat komentář

Inspirativní neslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.