Veverka čeká na oříškového muže. Přijde ve čtyři odpoledne jako každý den. Drží za ruku holčičku. Holčička si pohupuje žlutým kyblíčkem. Veverka nervózně poskakuje za nimi. Zastaví se pod dubem, na kterém má veverka hnízdo. Muž vytáhne z kapsy hrst oříšků a vysype je na hromádku. Veverka čeká, až budou v bezpečné vzdálenosti, než se vrhne na dobrůtky. Muž s holčičkou ji chvíli pozorují, pak si jdou hrát na hřiště. Veverka to ví, protože než půjdou z parku domů, oříškový muž sáhne do kapsy pro oříšky ještě jednou.
Jednoho dne muž nepřijde. A neobjeví se ani druhý den. Ani ten další. Veverka ho jde vyhlížet na hřiště. Ale holčička je tam s hubenou ženou, která pořád telefonuje. Žádné oříšky v kapse nemá. Ona totiž nemá ani žádné kapsy. Má jenom kabelku a v ní telefon.
Veverka na oříškového muže už téměř zapomene, když se z ničeho nic objeví v jejím parku. Stojí napůl schovaný za kmenem velkého dubu a pozoruje holčičku na hřišti. Je smutný. Veverka cítí lidské emoce, přestože jim nerozumí. Muž je smutný, ale veverka neví proč.
Holčička se podívá jejich směrem. Odběhne k hubené ženě. Žena vytáhne mobil a mluví do něj. Muž s veverkou nemůžou slyšet, co říká. Podívají se na sebe. Muž si klekne, sáhne do kapsy a vytáhne hrst oříšků. Pak se nad nimi objeví stíny modrých mužů. Veverka se lekne, nechá oříšky oříšky a schová se mezi větve nejbližšího keře. Odtamtud pozoruje, jak oříškový muž vytahuje z kapsy kartičku a podává ji modrému muži. Ten si nasadí na hlavu svou placatou čepici a podívá se na kartičku. Na košili se mu přitom zaleskne placka. Pak s oříškovým mužem rozmlouvají, občas se přitom otočí ke hřišti. Nakonec všichni odchází a veverka jde ukrýt nové zásoby. Zahrabe je pod keřem.
Druhý den muž vyleze do koruny veliké vrby, kousek od veverčina hnízda. Veverka je chvíli neklidná, ale muž si jejího domova nevšímá. Dívá se na holčičku na hřišti. Holčička se obrátí jejich směrem, ale muže na stromě nemůže vidět.
Jednoho dne sedí muž na lavičce naproti hřišti. Veverka přicupitá. Muž je neklidný.Žmoulá v dlaních oříškovou čokoládu v modrém matném obalu. Čokoláda mu taje mezi nervózními prsty. Kuličky lískových oříšků se uvolňují ze sladkého sevření. Veverka je cítí i přes papírový obal a udělá nejsmělejší věc ve svém životě. Vyskočí na lavičku. Muž si jejího velkého činu nevšimne. K lavičce přichází obrýlená žena s drdolem, v šedivé sukni, s papírovými deskami v podpaží a s modrými muži v patách. Muž s oříšky v kapse prudce vstane, pak podá ženě upocenou ruku.
Spolu se vydají ke hřišti. Holčička se tulí k hubené ženě s telefonem, která nevraživě zírá na ženu s drdolem. Ta jí něco říká. Otevírá desky a vytáhuje z nich papír. Ukazuje prstem na zřejmě důležitou část textu. Žena s telefonem na to nijak nereaguje. Vzápětí se modří muži snaží od ní holčičku odtrhnout. Holčička ječí. Veverku to vyděsí. Schová se pod odpadkový koš. Muž upustí čokoládu. Holčička se drží svetru ženy s telefonem. Po obličeji jí stékají slzy a z nosu nudle. Žena s telefonem ječí také. Oříškový muž zvedne obě ruce, naznačí, že to vzdává a odchází. Ostatní ženy na hřišti tisknou vyděšené děti k sobě a kroutí hlavou.
Večer sedí muž v zahrádce jediné kavárny v parku. Oči se mu lesknou. Zvedá ke rtům už několikátého panáka. V třesoucí se ruce drží fotografii. Kdyby měla veverka odvahu vyskočit na stůl, viděla by na fotografii muže s holčičkou z hřiště. Naklánějí hlavy k sobě a usmívají se do objektivu. Veverka odvahu nemá, a tak čeká kousek od stolu, až si jí oříškový muž všimne a sáhne do kapsy pro oříšky. Ale on se jenom dívá na tu fotografii a po tváři mu stékají slzy. Veverky nepláčou. Ale když na ně dolehne nekonečný lidský smutek, tiše zakvílí. Jako by měly strach, že je ta tíha emocí rozdrtí.
Dny ubíhají. Muž sedí s veverkou na stromě. V ruce má balíček v růžovém papíru s malinkými červenými puntíčky, převázaný růžovou stuhou. Čeká. Veverka trpělivě čeká s ním. Až kdyžžena s telefonem s holčičkou odcházejí, seskočí muž ze stromu a rozeběhne se za nimi. Strčí balíček holčičce do rukou, pohladí ji po vláscích a vrátí se k veverce. Něco jí vzrušeně vykládá, když jí sype oříšky. Veverka mu nerozumí, ale cítí, že její muž je dnes šťastný. V dálce za mužovými zády vidí, jak žena s telefonem vytrhla holčičce balíček z rukou.
Oříškový muž odchází domů a přitom si hvízdá. Veverka ho vyprovází. Zastaví se spolu u knihobudky. Veverka přitiskne čumáček na sklo. Za ním leží na zemi největší lískový oříšek, jaký kdy viděla. Na poličce, vedle žluté kačenky, vykukuje nová knížka. Ještě na ní zůstal kus odtrženého obalu. Obal je růžový s malinkými červenými puntíčky. Zpod knížky smutně visí růžová stuha. Jemně vlaje ve vánku. Muž si otírá hřbetem ruky zbloudilou slzu a rychlými kroky veverku opouští.
Je krásný slunečný den. Muž sedí na stromě a je smutný. Ženy na hřišti sedí na lavičce a povídají si. Jakési děti lezou na strom stojící u hřiště. Šplhají po větvích. Veverka poskakuje pod nimi a napjatě je pozoruje. Kluk se zrzavými vlasy uklouzne. Padá ze stromu dolů. Křičí. Jeho strach se odráží od všech lístků v okolí. Veverka slyší dunění dopadajících nohou, pak tiché křupnutí dětských kostí. Čas se zpomalí.
Muž hledí na padajícího chlapce. Seskakuje ze své větve a utíká k němu.Žena ze zrzavými vlasy přestane mluvit. Vyskakuje z lavičky. Křičí a utíká k chlapci. Kdosi telefonuje. Muž zvedá chlapce ze země. Chlapec se ho chytí drobnou ručkou za košili, zaboří hlavu do záhybů látky a vzlyká. Veverka tomu nerozumí. Malé veverky spadlé na zem jsou studené. A studené veverky jsou nemocné, skoro mrtvé, ne-li mrtvé. Ve veverčím světě se děti ze země nesbírají.
O několik dní později sedí chlapec se zrzavými vlasy na lavičce a smutně se dívá na hřiště. Nohu v sádře má opřenou o rozpálený chodník. Děti na hřišti si ho nevšímají. Nehrají si s ním. Muž s veverkou ho chvíli pozorují. Muž jde rychlými kroky ke knihobudce. Veverka cupitá za ním. Muž otevře skleněné dveře. Popadne knihu vedle žluté kačenky. Veverka popadne velký lískový oříšek na zemi. Muž strhne z knížky zbytek růžového balicího papíru, zmačká ho a hodí do odpadkového koše. Veverka zahrabe svůj první umělý ořech pod lískou.
Muž si sedne ke smutnému klukovi, otevře knížku a jemným melodickým hlasem začne číst. Veverka se schoulí do klubíčka pod lavičku a nechá se tím hlasem uspat. Chlapec se přisune blíž a zvědavě kouká na obrázky veverky v knížce. Hlas přiláká ostatní děti. Postupně si sedají na zem kolem lavičky a poslouchají. Mezi posledními přijde i holčička. Žena s telefonem se ji snaží odtáhnout pryč, ale ostatní děti to ruší. Jejich mámy se na ni začnou nevraživě dívat, a tak to žena nakonec vzdá. Holčička si sedne mezi posluchače.
Léto se chýlí ke konci. Veverka čeká na oříškového muže. Přijde večtyři odpoledne, jako každý den. Zastaví se pod vrbou s veverčiným hnízdem, vytáhne z kapsy hrst oříšků a vysype je na hromádku. Pak si jde sednout na lavičku naproti hřišti. Otevře knížku a začne melodickým hlasem číst. Všechny děti v okolí si postupně posedají kolem něj a tiše poslouchají. Když muž dočte, zavře knížku a usměje se, jako pokaždé, na stejnou holčičku mezi posluchači. Děti postupně vstávají a odcházejí. Holčička vstane jako poslední. Začervená se, hodí muži na klín složený kus papíru a odběhne.
Večer sedí oříškový muž v kavárně. Napije se z půllitru. Nad rtem mu ulpí kousek bílé pěny. Muž se olízne. Vytáhne z kapsy papír a rozloží ho na stole. Usmívá se. Otočí se k zemi a ukáže obrázek veverce. Je na něm nešikovnou dětskou ručkou nakreslený muž a holčička. Drží se za ruce a usmívají se. Vedle nich poskakuje malé zrzavé zvířátko. Veverka obrázkům nerozumí, ale cítí, že oříškový muž je neskutečně šťastný.
Poznámka: Povídka vyšla ve sbírce Parke Diem. Její autorku Renátu Hubrtovou můžete více poznat zde.