Povídka měsíce: Hodina mezi psem a vlkem (Tereza Kroužková)

Tereza Kroužková

Zajímavosti

Povídka měsíce

Tereza Kroužková

Zajímavosti

Povídka měsíce

Povídka měsíce: Hodina mezi psem a vlkem

Po šumama i gorama
naše zemljeponosne
idu četepartizana,
Slavu borbepronose!

Puška mi je drugarica,
Mitraljez mi moji brat:
Svakogčasaodjim na straži,
Da tiranuskršim vrat.

– píseň jugoslávských partyzánů druhé světové války

Z dřímot ho probudilo zaúpění větve pod ním. Zavrávoral a na poslední chvíli se před pádem zachránil lapnutím po větvi někde nad svojí hlavou. 

Nespi, musíš ještě vydržet vzhůru.

Mráz se mu zahryzl do krku, který se marně snažil schovat mezi ramena. Skrčený ve větvích borovice vypadal jako přerostlá sova, ale pranic mu to nevadilo. Všechno bylo lepší než klepat kosu na zmrzlé zemi. Navíc měl plán. S úsvitem ho bude na jeho stanovišti střídat Goran – a proč by mu nemohl připravit menší uvítání? Z dlouhé chvíle při vartování ho napadl hezký šprým: vyleze na vyšší borovičku nad stezkou, po které bude Goran přicházet, a až se přiblíží, v poslední chvíli před něj seskočí a vyděsí ho. Karabina příliš dlouhá k jeho drobné postavě mu bránila vylézt skrz husté větve, tak ji i s bajonetem schoval v lese kousek od cesty. Při představě úlekem staženého obličeje jeho druha se neubránil tichému pousmání. Před ústy se v temnotě vysrážel tesklivý obláček páry. 

Byla zvláštní noc – borovice kolem něj se natahovaly vzhůru jako vábené z chladné hlíny korpulentní lunou na indigové obloze. Byla zvláštní noc – krajina se skvěla jako vdova oblečená do svatebního šatu z bělostné jinovatky. Byla zvláštní noc – temná, a přece jasná, tichá, a přece hlučná. Myšlenky mu bily o stěny lebky jako srdce zvonu o jeho bronzové tělo. Byla zvláštní noc. A rovnou ta nejdelší.

Úkol hlídat Bohem zapomenutý průchod průsmykem, a ještě na zimní slunovrat, mu velitel přidělil schválně. Ač mu mělo být za necelý měsíc sedmnáct, byl v jednotce nejmladší, a přestože při křtu dostal jméno Vuk, nikdo mu neřekl jinak než Vučko. Vlček. Potichu vždy zaskřípěl zuby, ale nedovolil si ohradit se. Přece jen mohl být rád, že „mezi sebe vzali dítě“, jak se často smáli. Goran byl sice jen o rok starší, ale ve zdejších horách vyrostl a znal je líp než svoje boty, vojáci ho brali jako sobě rovného – potřebovali ho. Po dobytí Užice se kolem dvou tisíc povstalců v čele s Titem probilo ven a přesunulo se na území Bosny, ti váhavější z partyzánů se rozprchli do okolních hor a ti nejváhavější skončili u zdi. 

Do obličeje se mu zaryl zachmuřený výraz. Stačilo by se jen trochu vyznamenat, dokázat jim, že už dávno nejsem žádné dítě, prokázat svoji hodnotu… Pak by mě přijali za svého a já bych mohl bojovat po jejich boku, ukázat jim, že jsem rozený voják! Prokázal bych se jako hrdina a časem bych bojoval po boku maršála… Jak se tady ale mám předvést?! Tady, v tomhle zatraceném průsmyku, mezi dvěma bezejmennými kopci?! 

Útroby lesa za jeho zády teskně zavyly. Trhl sebou leknutím tak, že málem spadl z větve. Ruka mu jako kobra vystřelila k levému rameni, tam ale místo popruhu karabiny nahmatala pouze ojíněnou tkaninu. Otřásl se a přidušeně se zasmál. Ty majmune. Snad se nezačneš bát vlků?

Oči sklouzly k levému zápěstí. Necelá hodina do východu slunka. Čelisti se samovolně rozevřely do mohutného zívnutí, načež zacvakaly zimou. Jak rád by teď byl někde jinde, v teple. Koukal by do praskajícího ohně. Šklebil se do lahve s rakijí a nenápadně poslouchal Dragana, jak drnká na domru a vypráví oplzlé příhody z Čačaku.

Přesně jako včera večer. Než přišel ten zaprodaný plukovník Marković a oznámil mu, že je na řadě s vartováním v Kobylím sedle. 

„Tím průsmykem chodí leda jeleni,“ dovolil si oponovat přespříliš povzbuzen kolující pálenkou. Huňaté obočí se stáhlo blíž k temným očím plným blesků: „Kudy projde jelen, projde i voják. A kudy projde voják, projde celé vojsko.“

Víčka už po tisící shlédla na ciferník lesknoucí se v paprscích úplňku. Rafička se kradla k vytouženému cíli – 7:30. Kolem té doby začne svítat a na horizontu se neobjeví jen slunko, které začne rozehřívat zmrzlé pahýly kořenů, ale i Goran, který ho má na vartě střídat. Krátká i dlouhá ručička byly ale ve svém soudu nekompromisní a ukazovaly svou – 6:43. Hodinky patřívaly jeho otci, byl to starý model zákopových hodinek z období Velké války. Ušklíbl se. Prý Velká. Kdyby tehdy věděli, co přijde o dvacet let později, zdrželi by se takového přehánění. Otec je prý dostal od britského důstojníka dělostřelectva, kterému zachránil život při bitvě o Bělehrad. Ten příběh znal pouze od matky, která nevěděla víc, než jak se drobný ciferník s ručičkami natřenými fosforem ocitl na ruce jejího muže. Otec o svých zážitcích z války zarputile odmítal mluvit. Zemřel na tyfus, když bylo Vukovi třináct, a všechno, co se odehrálo v bitvě o Bělehrad a při následujících střetech na balkánské frontě, skončilo s ním v mělkém hrobě. Oči se skryly za oponu řas a nechaly mysl unést vzpomínkou, která přiletěla jako zbloudilá kulka ze tmy.

Světlo svíčky tančilo po oprýskané barvě dřeváků.

„Tato, prosím vás, vyprávějte mi, jaké to bylo? Kolik jste jich zabil? Jaké to je, někoho zabít? A na co jste myslel potom, co jste zabil prvního? Měl jste radost?“

Doposud tichý, ztrhaný obličej přestal prázdně zírat do plamene a otočil se na malé dítě, dřepící na prkenné podlaze.

„Vojáci nepřemýšlí.“

„V tom případě já budu prvním vojákem, který přemýšlet bude!“

„Kdyby vojáci přemýšleli, nezůstal by z nich ve vojsku jediný. Na smrti není nic dobrého. Nic, co by stálo za vyprávění.“

„Já vám nerozumím, tato… Já chci slyšet o Bělehradu, o tom důstojníkovi, co vám dal své hodinky, o všech těch úžasných bitvách a soubojích, které jste zažil! Tato, vyprávějte mi!“

Obličej zrytý vráskami se odvrátil od velkých, dětských očí zpět k plamenům a znovu upadl do mlčení.

Pohled se vznesl od rafiček a přejel po briliantovém horizontu. Znavenou mysl upoutal ostrý pohyb. Zaostřil směrem, kde se v mladé bučině před okamžikem cosi mihlo.

Nic. Promnul oční důlky prokřehlou dlaní a znovu se zahleděl k nízkému porostu. Jelen? Ne, ne, tohle bylo menší. Vlk? Nebo snad už blouzním únavou? Znepokojeně se zavrtěl na své vratké pozorovatelně. Nohy měl tuhé jako dva býkovce a upřímně ho začínal mrzet jeho nápad zažertovat si na Goranův účet. Bučina se opět zavlnila, tentokrát však o pár desítek metrů blíž. Už nebylo pochyb – byla to lidská postava. Loupl pohledem po levém zápěstí – 7:04. To bude Goran. Určitě si přivstal, protože si myslí, že mě tu najde chrápat. Dacan jeden. Já mu dám, majmunovi. Na mě si jen tak nepřijde. Ještě se uvidí, kdo tu bude ten překvapený, Goče.

Byla zvláštní noc – svit měsíce jako by si s myslí hrál a svá tajemství odhaloval až na poslední chvíli. Možná proto si Vuk nevšiml, že osoba, kterou považoval za Gorana, je mnohem vyšší, než se zdálo. Že na hlavě neseděla ošoupaná šajkača, ale brigadýrka, na které se ve svitu měsíce blýskala kovová protěž… Toho všeho si  všiml až v okamžiku, kdy s dutým žuchnutím seskočil na promrzlou zem.

Mnohokrát si představoval svůj první boj. Jak se neohroženě postaví hordě nepřátel. Teď před ním stál jeden. Popruh pušky přetínal křížem širokou hruď, na pravé klopě se rýsoval obrys orla s roztaženými křídly. Vuk hrábnul k opasku, kde nosil připnutý bajonet, ruka ale narazila pouze na poloprázdnou nábojovou sumku.

Překvapený obličej vojáka se z prvotního úleku rychle proměnil v pobavený škleb. Klidným krokem vyšel z mlází a postavil se před zkoprnělého chlapce. Měsíční svit mu na ostře řezané tváři vykreslil hluboké vrásky. Vycenil zuby v chladném úsměvu.

„Aber was haben wir hier?“ 

Polkl by, kdyby mu v ústech něco zbylo. Voják naklonil hlavu k levému rameni, jako by byl zvědavý na chlapcovu odpověď.

„Ist das ein Spaß, Junge?“

Rysy mu ztvrdly v nenávistné grimase a hřbet sevřené pěsti v rukavici dopadl na Vukovu tvář s nečekaným švihem. Před očima se mu zatmělo, rozklepaná kolena vypověděla službu. Záda zborcená potem našla svou cestu na zledovatělou zem. 

„Das ist kein Spaß? Also was ist es? Ein Spiel?“ 

Ruka v rukavici pomalu zamířila k pravému boku, kde se zablýskl lovecký nůž.

„Ich mag spielen, Junge.“

Srdce mu bilo v hrudi jako lapený skřivan křídly o svou klec. Ne, ne, ne…Vyskočit a utéct by nezvládl. I kdyby se dostal z dosahu rukavic a nože, pořád tu byl nabitý mauser na Němcových zádech. Ne! Vždyť moje puška je opřená jen pár metrů ode mě. Vsadil vše na jednu kartu. V návalu odhodlání kopl vší silou do protivníkova kolene, jako úhoř se smýkl na břicho a co nejrychleji se začal plazit směrem k ukryté karabině.

„Schwein!“ 

Rychle, rychle, rychle. Rukavice vjela do Vukových odrostlých vlasů.

„Ich bring dich um!“

Šlachovitá paže se ovinula kolem chlapcova krku a vší silou jej sevřela. Zaryl do ní zoufale promrzlé prsty, ale bez úspěchu. Nerozuměl slovům, která na něj Němec syčel, ale chápal je – zabije ho. Mysl se mu začala topit do temné huspeniny. Oči se zavřely.

„Tato, prosím vás, vyprávějte mi, jaké to bylo? Jaké to je, někoho zabít? A na co jste myslel potom, co jste zabil prvního? 
„Vojáci nepřemýšlí.“
„V tom případě já budu prvním vojákem, který přemýšlet bude!“
„Kdyby vojáci přemýšleli, nezůstal by z nich ve vojsku jediný. Na smrti není nic dobrého. Nic, co by stálo za vyprávění.“

Vlčí zavytí se zařízlo do mlčení lesa, ve kterém slábnul tichý zápas. Vmžiku mu odpovědělo druhé a třetí, o poznání blíž než to první. Němcův stisk leknutím povolil a vyplašené oči začaly bloudit v náměsíčném šeru. Vzduch proklouzl zhmožděným hrdlem a Vuk otevřel oči. Před zraky mu ležel v měsíčním paprsku valoun velký jako pěst. Ovinul jej prsty a vší silou švihnul do prostoru za svou hlavou. Objekt pod sílou kamene vlhce křupnul a ruka, která ho ještě před chvílí svírala, pustila. Víc kyslíku mu vlilo krev do žil. Převalil se na naříkající tělo Němce a nechal ruku třímající kámen dopadat znovu a znovu na oholenou tvář. Přestal, až když se už pár okamžiků nehýbala. Žaludek se mu naplnil tekutým olovem. Pohmožděný krk se chvěl vnitřním řevem, který se ne a ne vydrat ze staženého hrdla. Postavil se na nohy, které mu už více nepatřily, a krokem marionety ho donesly ke karabině s bajonetem. Neměl bych ji pouštět z ruky. Paprsek slunce rozřízl šedou oblohu a dopadl na Vukovu sivou tvář. Zavřel oči. Hořká slina s pachutí železa a hlíny našla svou cestu do zabetonovaného žaludku.

„Vučko? Co se ti proboha stalo, vypadáš, jako by ses porval s medvědem! Jsi v pořádku?“

Goran se uprostřed cesty zjevil jako lesní duch. Když uviděl Němcovo tělo s hlavou položenou na pomalu rostoucím polštáři z rudého sněhu, rozšířily se mu zorničky úžasem.

„Co se tu stalo? Ty jsi ho zabil? Sám jsi zabil horského myslivce?“

Hlas mu skákal těžko potlačovaným vzrušením. Vuk zvedl oči od toho, co zbylo z Němcova obličeje. 

„Nestalo se nic, co by stálo za vyprávění. A neříkej mi Vučko. Jmenuju se Vuk. Jako se jmenoval můj otec.“

***

Poznámka na konec: Další Povídky měsíce, které napsali mí studenti tvůrčího psaní, najdete zde. Autorka Tereza Kroužková se podílela na knize Hodinečnost.

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

Napsat komentář

Inspirativní neslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.