Povídka měsíce: Sbohem (Kristína Tomíčková)

Praporčík Beret nečekal, že by ten den mohl být ještě povolán do služby. Psovody většinou přivolávali až za denního světla, rozhodně až po prvotních úkonech. A nikdy je nepovolávali v den, kdy kolem střílí ohňostroje a všechno smrdí sírou. Sloužil tedy sice pohotovost na služebně, ve stavu připravenosti se ale nenacházel. Boty si vyzul bez rozvázání, povolil opasek u kalhot a na malé kabelové televizi naladil Silvestrovskou estrádu. Ron ležel ve svém pelechu, rozvalený na zádech a vychutnával si, že je v teple a se svým pánem. Občas labužnicky zamlaskal. Beret si z malé lednice pod televizí vytáhl plátek sekané a dal si ji ohřívat na topení. Do sklenice nalil nejdřív na dva prsty vaječného koňaku a poté láhev ještě o něco více naklonil. Aby si to aspoň trochu užil, když už musí sloužit i poslední den v roce. 

Ve 22:04 oznámil hlas z vysílačky na stole, že v sousedním okrsku zaznamenali podivně se chovajícího muže. V tento den se podivně chovají všichni, zvlášť po druhé lahvi vína a nějaké té štamprli, řekl si pro sebe pobaveně praporčík Beret a vyzkoušel, jestli je sekaná z litinového topení už dost teplá. Ron zaslechl šustění mastného papíru a nastražil jedno ucho. 

Deset minut na to se ozvalo z vysílačky, že podivný muž z vedlejšího okrsku vytáhl nůž. Na ulici plné oslavujících davů demonstrativně vyzkoušel ostří a poté jej zastrčil zpět do batohu. Lidé byli trochu vystrašení a volali hlídku. Na výtržnictví to nestačí, usoudil praporčík Beret a ohnul se do lednice pro hořčici. Ron už zase tvrdě zařezával. 

Po dalších pěti minutách vysílačka hlásila, tentokrát i výslovně pro praporčíka Bereta, JEDNOTKA 224, nechť jsou všechny sloužící hlídky v pohotovosti, protože podezřelý je ozbrojen, zřejmě pod vlivem návykových látek a kolemjdoucí zaslechli, jak mluví o tom, že kohosi „umlčí“. Když se ho hlídka pokusila dostihnout a legitimovat, zmizel.

Beret se rozhodl radiostanici na chvíli vypnout a zesílit televizi. I když to znamenalo, že musel vstát a dojít k ní. Psovody by stejně povolávali až ráno a on si chce vychutnat tu sekanou. 

Když dovečeřel, vytočil okousanou tužkou číslo na nejbližší sousední stanici, aby se kolegy, rovněž psovoda, zeptal na novinky z okresu. Podezřelý se prý objevil na hranici Beretova okrsku a poté opět zmizel. O noži ani jiných zbraních nepadly žádné zmínky. Beret s nechutí opět zapnul statickou stolní vysílačku a došel k televizi, aby ji ztišil. Informace, které proběhly éterem, mu sice nepřipadaly nijak zásadní – prostě nějaký další ožrala – ale četnost, s jakou se mezi jeho kolegy a operačním střediskem o tom muži hovořilo, byla nezvyklá. 

V 23:08 přišla informace již výslovně určená pro něj. 

„NÁCHOD 002 JEDNOTCE 224. NÁCHOD 002 JEDNOTCE 224. V OKOLÍ LESA SMĚREM OD KAPLIČKY SE POHYBUJE MUŽ, MĚL BY BÝT OZBROJEN A PODLE SVĚDKŮ HOVOŘÍ O ÚKOLU, MISI NEBO O KONCI. JE ZDE PRAVDĚPODOBNOST, ŽE BUDE NEBEZPEČNÝ. JEDNOTKA 224 SE PŘIPRAVÍ DO OKAMŽITÉ POHOTOVOSTI. SOUSEDÍCÍ JEDNOTKY ZŮSTANOU NA PŘÍJMU. NÁCHOD 002 KONEC.“

„JEDNOTKA 224 SLYŠÍ. JEDNOTKA 224 KONEC.“ Zahuhňal do telefonu Beret a odnesl špinavé nádobí do kuchyňky. Ron ležel bez hnutí.

Praporčík Beret do poslední chvíle nevěřil, nechtěl věřit, že by skutečně musel do služby. Pro Rona, dle chrapotu, tato varianta nepřicházela do úvahy vůbec. Půl hodinu před půlnocí už o tom ale nebylo pochyb. 

„NÁCHOD 002 JEDNOTCE 224. NÁCHOD 002 JEDNOTCE 224. PODEZŘELÁ OSOBA VSTOUPILA OD MYSLIVNY DO ČERNÉHO LESA. SVĚDCI UVEDLI, ŽE SE CHYSTÁ K ÚTOKU NOŽEM NEBO KRÁTKOU PALNOU ZBRANÍ. NEBEZPEČNOST VYSOKÁ. OSOBU ZAJISTIT, LEGITIMOVAT. NÁCHOD 002 KONEC.“

„JEDNOTKA 224 NÁCHODU 002. POTVRZUJI A JEDU NA MÍSTO,“ přiskočil praporčík Beret k vysílačce. Hvízdl na Rona a co nejrychlejším krokem, jak jen jim to sekaná, vaječný koňak a rozespalost dovolily, došli k autu. Beret na místo řidiče a Ron již tradičně na sedadlo spolujezdce. Myslivna byla naštěstí asi jen kilometr a půl od stanice. 

Za kým vlastně jedu? Uvažoval praporčík Beret za jízdy. Z hlášení v průběhu večera mu přišlo, že je to nějaký pomatenec a možná spíš jen ožrala, co má s sebou nože a pistoli. To má dnes ale skoro každý, ať už legálně, nebo ne. Proč mám teda nahánět někoho, kdo ještě nic neudělal a ani nevíme, jestli něco skutečně udělat chce? 

Za necelé dvě minuty už s Ronem vyskakovali z auta. Noční jízda psa probrala a teď stříhal živě ušima. Všude byla tma a ledový vzduch štípal do tváře. Přes jemně zasněženou krajinu se o to lépe nesl zvuk. Ron i Beret zpozorněli a otočili se týmž směrem, na severozápad. 

„Chyť ho!“ sykl Beret na psa a ten se rozběhl směrem, odkud bylo slyšet zvuky.

Větve praskaly v děsivém duetu, jak po nich běžel muž i pes. Rozběhl se i praporčík Beret a dýchavičně volal do temna: „Stůj! Jménem zákona!“ 

V tu chvíli se ozval výstřel. První.

Baterka klouzala po kmenech stromů. Beret jim sotva stihl uhýbat. Běžel dál. Ron v dálce zaštěkal. Beret změnil směr. Větve hlasitě praskaly pod nohama. Byly pokryté popraškem sněhu. Beret si všiml stop. Jediného páru. Vedle byly stopy psí. 

„Stůj! Stůj jménem zákona!“ Vystřelil. Do vzduchu.

Krev. Na sněhu. Beretovi pod nohama. Nic ho nebolelo. Ron? Ten běžel dál. A potom už neštěkal. Vrčel. Někde blízko. Beret zpomalil. Popadal dech. Nohy se mu třásly. Vrčení psa slyšel zleva. A taky hlasité funění. Popoběhl. Za psem. Posvítil mezi stromy. Ron svíral muže. Za nohavici. 

„Rone!“ vydechl. Úlevou. 

Pes na pána zareagoval. Nešťastně. Pustil nohavici. Muž využil nepozornosti. Psa i pána. Zmizel.

„Kde je? Rone! Chyť ho!“

Pes stál. Zmateně. Nic neslyšel. Nic necítil. 

„Rone! Kde je?! Chyť ho!“ 

Pes zakňučel. Bezradně.

A potom výstřel. Druhý…

„Tady je! Stůj! Jménem zákona.“

„Už stojím, pane důstojníku. Už mě tady máte.“

„Spusťte zbraň a odhoďte nůž.“

„Už to bude, pane důstojníku. To jsme se spolu ale proběhli, že?“

„Mlčte. Doveďte mě k oběti.“

„Vy tu vidíte nějakou oběť, pane důstojníku? A dejte prst pryč ze spouště, na takovou neopatrnost už nejeden doplatil.“

„Mlčte. A doveďte mě k oběti. Jménem zákona. Slyšel jsem dva výstřely a vidím, že nůž je od krve.“

„Ale oběť nevidíte, že?“

„Oběť je někde tady, sám jste se asi nepostřelil ani nepobodal, na to vypadáte příliš čile. Chvíli jsem se bál o psa, ale ten je taky v pořádku. Takže tu je v lese ještě někdo. Někdo, koho jste bodnul a potom střelil. Nebo naopak. Ukáže pitva. Teď mě jménem zákona k němu doveďte.“

„Pane důstojníku, nemůžete přece na chlapa mířit zbraní jen pro to, že si myslíte, že někoho odkrouhnul. Přitom je jasné, že tu nikdo jiný s námi není.“

„Opakuji naposled, doveďte mě k oběti, nebo povolám psa.“

„Pane důstojníku, vy jste už zase dal prst na spoušť! Já na vás snad podám stížnost!“

„Rone! Hledej!“

„Ach, to je marné, pane důstojníku. Toho Ron nenajde.“

„Toho nenajde? Je tu tedy skutečně někde oběť? RONE, HLEDEJ!“

„Pane důstojníku, nekřičte tak, ještě tady v tom prázdném lese někoho vyplašíte. Vidíte, ani ten pejsek neví, co si o tom má myslet. Chcete, aby hledal něco, co tu není.“

„Člověče, nedělejte ze mě blázna. Slyšel jsem výstřely, viděl jsem krev na sněhu i na noži, co vám vypadl z ruky. Někoho jste tady zranil nebo zabil. Třeba je ještě nějaká šance na záchranu, pro něj i pro vás.“

„Ne, důstojníku, pro něj už není. Pro mě teď konečně ano.“

„Zabil jste ho tedy?!“

„Nejdřív jenom postřelil. Bál jsem se, že jsem minul. Ale z toho, jak začal zrychleně mluvit, jsem pochopil, že to dostal.“

„Ale kdo? A kde je teď?“

„Teď už tu není, důstojníku. Nevšiml jste si ničeho?“

„Čeho jsem si měl všimnout?“

„Že už vás v ději dlouho nikdo neuvozoval. Žádné „praporčík Beret vykřikl“, žádné „praporčík Beret odvětil“. Dokonce nás ani nikdo nepopsal, jak tu tak spolu stojíme. Přitom vy jste tak legračně udýchaný a zmatený, o tom by někdo vyprávět měl.“

„To nemyslíte vážně…“

„Ale ano, každý by si toho všiml po pár větách a vy, důstojníku, na to potřebujete skoro celou stránku.“

„Vy jste zabil vypravěče!“

„Bravo!“

„Ale jak? A proč? Kdo kdy zabil vypravěče vlastního příběhu?!“

„Já. A víte proč? Můj příběh není hezký. Můj příběh není ani poučný nebo jímavý. Je temný a zlý. Jenže nikdy nemůžete svou minulost nechat za sebou, dokud máte vypravěče.“

„Přece si nemyslíte, že vypravěč může za vaše neštěstí!“

„Ne, to si nemyslím, důstojníku. Ale je to neodbytný svědek všech neřestí a prohřešků, všech drobných hříšků, kterých se dopouštíte, když si myslíte, že vás nikdo nevidí.“

„Já ale pořád nechápu důvod, proč by ho někdo chtěl…“

„Nechejte mě domluvit! Víte, co vypravěč, ten zákeřný had, s vaším příběhem potom dělá? Předává ho dál. Komukoli. Lidem, kteří vás znají, i lidem daleko v budoucnosti. A čím děsivější je vaše minulosti, tím víc si dá záležet na tom, aby váš příběh pořádně rozšířil. On se přímo labužnicky vyžívá v tom, aby zdůraznil, co je na vás strašného, v čem jste zvrhlý a odporný.“

„Ale vždyť je to jen vypravěč! Nesoudí vás!“

„Ne, nesoudí. Ale přesto je horší než vlastní svědomí. Kdepak, před ním nic neutajíte. Ví, jak vypadáte, co cítíte, ví, co jste udělal i proč jste to udělal. Ví dokonce i to, co se teprve udělat chystáte!“

„Ale to je přece nevyhnutelné!“

„Nevyhnutelné? Důstojníku, podívejte se kolem. Můj příběh už vypravěče nemá, já budu zapomenut. A to, co jsem ve svém životě udělal nebo kým jsem byl, bude zapomenuto se mnou.“

„Člověče, co za strašné tajemství musíte skrývat, že jste se uchýlil k něčemu takovému…“

„To je právě to. Nikdo už nikdy nedopoví, co skrývám. Nikdo už nedopoví ani to, co se provést teprve chystám. Nikdo nebude znát moji identitu, můj úkryt ani moje další úmysly. Budu volný. Svobodný.“

„Ale…“

„Žádné „ale“, důstojníku. Zbavil jsem se dnes konečně vypravěče, toho perverzního šmíráka.“

„Jenže já vím, kdo jste! I to, co jste udělal! A zaručuji vám, že to bude předmětem vyšetřování!“

„No právě. Jak říkáte, svědkem této části mého příběhu jste se stal vy. Kdybych vás ušetřil, nic bych si nepomohl. Příběh o tom, kdo jsem a co se dnes stalo, byste předával dál. Ale já chci zmizet ze světa, zmizet z potištěných stránek a konečně zmizet z očí těchto nechutně zvědavých čtenářů. Chci být zapomenut spolu se svým tajemstvím, důstojníku.“

„Dost! Položte to! Ne-“

„Jsem volný. Úplně. Sbohem, čtenáři. Sbohem navždy.“